Je v zásadě veřejným tajemstvím, že pro zákaz klasických žárovek neexistuje sebenepatrnější racionální argument.
Jejich náhrada "úspornými žárovkami" = do tvaru žárovky vytvarovanými zářivkami s přislušnou elektronikou umístěnou kompaktně v patici, nepřinese jiné než zcela zanedbatelné úspory. Existují pro to dva zásadní důvody:
1. Svítivost "úsporných žárovek" je přibližně poloviční oproti deklarované (1), z toho důvodu je zapotřebí např. k náhradě žárovky 100W instalovat nikoli 1*20W, ale dvojnásobek (což naráží i na problém obtížného shánění "úsporných žárovek" o vyšších nominálních výkonech a téměř exponencionálního růstu ceny výkonnějších "úsporných žárovek"
2. Značné opotřebování "úsporných žárovek" zhasínáním a rozsvěcováním vede k tomu, že jsou ponechávány svítit i v místnostech, kde by se klasická žárovka opakovaně zhasínala a rozsvěcovala jen na dobu nezbytně nutnou
Uvedené dva fenomény prakticky zcela eliminují úsporu energie v místnostech, do nichž se chodí opakovaně a na krátký čas (typicky WC).
V místnostech, kde se použití "úsporných žárovek" vyplatí (= svítí se tam po dlouhou dobu, typicky obývací pokoj, kuchyně apod.), už je většina populace (jak soukromníků, tak i podnikatelů) nasazeny má. A pokud ne, tak na to existují racionální důvody (od výrazného zkreslení barev, schopného degradovat originální obraz na úroveň špatně vytištěné reprodukce, uplatňujícího se od galerií po soukromé sběratele, po nesnášenlivost stroboskopického efektu, který je neodstranitelný bez hlubších zásahů do elektrické sítě (2)).
V současné době připravovaný zákaz dalších svítidel, tentokrát na bázi zářivkových trubic, ukazuje jednoznačně, že účinnost svítidel není "energeticky" motivovaná, protože rozdíly v účinnosti převodu elektřiny na světlo mezi zářivkovými trubicemi a "úspornými žárovkami" jsou velice malé a do značné míry kompenzované tím, že svítidlo netvoří s obslužnou elektronikou kompaktní celek. Proto je možné vyměňovat tyto komponenty nezávisle na sobě (úspora spočívá v tom, že kompaktní provedení svítidla je jednak dražší, jednak vyhozením nefunkčního kompaktního svítidla vyhodíme i energii umrtvenou v těch jeho částech, které jsou ještě funkční, zatímco při vyhození nefunkční části nekompaktního svítidla vyhodíme jen energii stoprocentně "umrtvenou").
Čimčarají si i vrabci na střechách, že za zákazem klasických žárovek (a zřejmě postupně připravovanými zákazy dalších svítidel) stojí lobby výrobců "úsporných žárovek", která se snaží tuto koncepčně defektní a zcela bezperspektivní technologii za každou cenu prosadit (a jinak než mocenskými prostředky to nejde, právě pro její mizernou kvalitu a technologickou bezperspektivnost).
Jistěže je nasnadě otázka, jak se uvedené zvůli lobbingem ovlivněných (čti "zkorumpovaných") úředníků bránit.
Pravděpodobně se většina z těch, kteří na osvětlení určitých prostor potřebují klasické žárovky, předzásobila, případně předzásobí dosud "povolenými" typy.
Z hlediska politického je zcela jasné, že obrana spočívá ve volbě antievropsky orientovaných stran, pokud možno mimo okruh stran parlamentních (viz schválení Lisabonu poslanci a senátory ODS přes výslovný zákaz kongresu této strany předávat do Brusele jakékoli další pravomoci).
Z hlediska každodenních aktivit se jeví jako zajímavá alternativa přechod na LED svítidla všude tam, kde to je technicky možné.
LED svítidla netrpí nectností v podobě stroboskopického efektu. Zpravidla zkreslují barevné podání méně než "úsporné žárovky" (byť bych si jimi originální obraz nenasvěcoval). Jejich další výhodou je, že mají spektrum světla výhodněji rozložené z hlediska citlivosti lidského oka - při použití jako ekvivalent žárovky zpravidla svítí o něco víc. Dle mých zkušeností je LED žárovka deklarovaná jako ekvivalent 15W žárovky velice dobře použitelná jak do noční lampičky, tak i do lampičky k počítači (kde bych měl klasickou žárovku 30 - 40 W) a menší místnost lze zcela perfektně osvětlit žárovkou deklarovanou jako ekvivalent 40 W, přestože klasická žárovka tam byla 60W. Jen je nutné dávat pozor na to, že některá skleněná stínidla mohou její jas dramaticky snížit. To jsem pozoroval u relativně drahého ozdobného svítidla v pracovně. U laciné koule z matného skla na "kopytu" z porcelánu žádný úbytek jasu subjektivně nevnímám, spíše se na mléčném skle světlo z tohoto zdroje lépe rozptyluje.
Tento druh svítidel je také podstatně méně opotřebováván opakovaným rozžínáním a zhasínáním, v tomto parametru jsou plně srovnatelné s klasickými žárovkami. Dají se použít i v chladných prostorách nebo v exteriéru v zimě, kdy "úsporné žárovky" zpravidla nefungují vůbec, nebo najíždějí na deklarovaný světelný tok extrémně pomalu. LED dělá chlad v rozumných mezích spíše dobře, a do kbelíku s kapalným dusíkem je asi sotvakdo z nás bude strkat. Naopak problémem LED svítidel jsou horké místnosti nebo svítidla s nedostatečným odvodem tepla; přehřátí může výrazně snížit jejich životnost. Další výhodou náhražek žárovek na bázi LED je skutečnost, že obsahují velké množství navzájem nezávislých LED. Pokud nedojde ke zničení napájecí elektroniky v patici (ta by měla vydržet nejvíc), budou "odcházet" postupně jednotlivé LED v baňce, takže odpadne fenomén "blik - a je tma", který známe jak u klasických, tak i u "úsporných" žárovek.
Nevýhodou LED svítidel je jejich pořizovací cena. Při přepočtu na životnost a na spotřebu (která je výrazně nižší než u "úsporných zářivek" a je navíc akcentována možností zapínat je a vypínat i v krátkých intervalech) se tato nevýhoda ztratí (navíc v průběhu jejich životnosti lze očekávat dramatický "ekologický" nárůst ceny elektřiny). Zakoupení LED svítidla ovšem představuje jednorázový "průvan v peněžence", větší než při zakoupení "úsporné žárovky". Navíc bych je neumísťoval do exteriérů, společných prostor domů atd., protože poměrně malá věcička v ceně od několika set do něco přes tisíc korun je zcela jistě výzvou pro poberty všeho druhu. Existuje ale zcela jistě řada interiérů (i chráněných exteriérů), kde se použití LED vyplatí, a kde je možno vynucovanou etapu "úsporných žárovek" přeskočit k technologii modernější a přinášející reálné úspory. Pravděpodobně všude tam, kde se nám osvědčí "žárovka" na bázi LED už nikdy v budoucnu "úspornou žárovku" nedáme. Jen je třeba na tuto možnost myslet.
Stranou ponechávám "nežárovkoidní" osvětlení LED, která nacházejí uplatnění od nočního orientačního osvětlení (tedy omezení zapínání celkového osvětlení v místnosti na krátkou dobu), až po osvětlení interiérů skříní a zásuvek (což vede ke snížení nároků na intenzitu osvětlení celé místnosti a k přístupu do těchto úložných prostor bez jeho rozžíhání). Nicméně i ta mohou vést k nezanedbatelným úsporám.
Poznámky:
(1) Pravděpodobně jde o rozdíl mezi naměřeným světelným tokem i ve vlnových délkách, na něž je oko málo citlivé a mezi jeho subjektivním vnímáním, daným rozdílnou citlivostí oka vůči různým vlnovým délkám.
(2) Není problém do patice "úsporné zářivky" vložit člen, který převede frekvenci elektrické sítě na vysokou frekvenci, jaká už stroboskopický efekt nevyvolává. Problém je, že intenzita tohoto napětí bude, bez ohledu na výstupní frekvenci, kolísat na základě frekvence sítě, takže za drahé peníze dostaneme zanedbatelné (nebo žádné) zlepšení.
neděle 18. dubna 2010
neděle 11. dubna 2010
Popíjení v Sanánii
Žily byly dva státy, Sanánie a Samaritánie. Oba státy měly republikánské zřízení a moudré parlamenty, dbající především blaha občanů. Z toho důvodu se oba parlamenty rozhodly omezit konzumaci alkoholu, metly lidstva a příčiny řady fatálních chorob. Lobby výrobců a distributorů konkurenčních látek, od nikotinu po heroin, se na tomto rozhodnutí zcela jistě nijak nepodílela...
Protože obě země byly prakticky stejné, lidé v nich hovořili stejnými jazyky a nedávno obě vznikly rozdělením společného státu, bylo politicky nanejvýš nevhodné, aby zákonná úprava Sanánie kopírovala zákon v Samaritánii a naopak.
Z tohoto důvodu se moudří zákonodárci Sanánie rozhodli, že protože je zdraví na prvním místě a protože alkohol zdraví škodí, budou ho moci konzumovat pouze zcela zdraví lidé. Tím bude zároveň ošetřena i situace, kdy alkohol někomu začně zdraví poškozovat. Pak se prostě k alkoholu (legálně) nedostane. Z tohoto důvodu byl vydán v Sanánii zákon, že alkohol mlůže být vydán v restauraci nebo v obchodě pouze tomu, kdo je stoprocentně zdráv a doloží to lékařským osvědčením, ne starším než jeden rok.
Rovněž moudří zákonodárci Samaritánie vyšli z toho, že alkohol je schopen přinést obluzení, úlevu od žalu a strastí. Není tedy dobré jej odepírat lidem, kteří takovouto úlevu objektivně potřebují. Z tohoto důvodu přijali zákon, podle něhož v restauraci nebo obchodě dostane alkohol pouze ten, kdo přinese lékařské potvrzení, že je na smrt nemocen.
Je pochopitelné, že spotřebu alkoholu a její odezvu na zdraví obyvatel sledovaly jak národní, tak i nadnárodní zdravotnické organizace.
Jaké byly výsledky
Vzhledem k tomu, že mezi světovou zdravotnickou veřejností nebyly běžně známy rozdíly v zákonodárství Sanánie a Samaritánie, dvou státečků kdesi na periferii toho, co si říkalo "civilizovaný svět", byly výsledky zdravotnických staistik šokujícně rozdílné.
Legální spotřeba alkoholu a zdraví
V Sanánii byla spotřeba alkoholu spojena se všemi možnými ukazateli pozitivního zdraví. V závislosti na spotřebě alkoholu narůstala průměrná délka dožití (1) a podobné ukazatele. Naopak, ukazatele negativního zdraví od standardizované úmrtnosti (2) až po asociaci se závažnými chorobami zde byly velice nízké.
V Samaritánii bylo vše prakticky přesně v opačnéím gardu. Spotřeba alkoholu byla s ukazateli pozitivního zdraví korelována vysoce a statisticky významně negativně a naopak pozitivně, opět s vysokou mírou statistické výzmamnosti, byla korelována s ukazateli negativního zdraví a výskatem závažných chorob.
Jednodušší to měly státní orgány v Sanánii, které snadno pomocí samaritánských statistik dokazovaly prozíravost zákonodárců. Naopak samaritánijské státní instituce začaly mít problém s tím, že odepírají občanům něco, co je podle statistik sousedního státu vysoce asociováno s pozitivním zdravím, a tedy je schopno zabránit vzniku závažných nemocí.
Statistiky Samaritánie i Sanánie byly velice často citovány prakticky všemi, kdo chtěli nějakým způsobem zasahovat do legislativy týkající se alkoholu. Sananijské statistiky se staly biblí těch, kdo tuto legislativu chtěli liberalizovat a zavádět taková opatření, která by potenciálně i reálně vedla ke zvýšení konzumace alkoholu. Samaritánijské statistiky se naopak staly poutním místem všech, co by spotřebu alkoholu co nejvíce omezili a nejraději zcela zakázali.
Poznámky:
(1) Průměrná délka dožití je ukazatel, který stanovuje, při jaké délce života umírá 50 % členů průměrné populace, nebo jejího segmentu (např. muži, kteří v posledním roce dosáhli 65 let života). Vypočítá se proložením křivky skrze jednotlivé věkové segmenty (sub)populace (tedy něco jako "kolik procent je na živu dnešních třicátníků - z těch, co se před 30 lety narodili, jednatřicátníků atd.), u kterého věku křivka protne 50 %, zde je průměrné dožití. Populace do výpočtu vstupuje jako celek charakterizující současný stav, proto interpretace uvedené hodmnoty ve smyslu "dnes narozený se dožije v průměru tolika a tolika let" je poněkud mimo mísu, protože až toho věku dosáhne, bude úmrtnost, a tedy i uvedený ukazatel někde úplně jinde.
Někteří zvláště málo gramotní novináři pojmenovávají tento ukazatel jako "průměrný věk". Průměrný věk se jistě spočíst dá (dokonce ještě jednodušeji), ale jeho vztah ke zdraví populace, potažmo k úmrtnosti je prakticky nulový. Pokud někde najdete ve sdělovacích prostředcích "průměrný věk" a bude se vztahovat k hodnotě 60 - 80 let, půjde zcela jistě o průměrné dožití.
(2) Hrubá úmrtnost (počet nebožtíků v daném regionu / státě za rok, případně tento počet přepočtený na 100 000 obyvatel a rok) je ukazatel z hlediska charakteristiky zdraví populace prakticky bezcenný. Lze jej maximálně použít na "matení nepřítele" (3). Aby měla úmrtnost vypovídací hodnotu, přepočítává se na takzvaně věkově standardizovanou. Provede se tedy zjištění, kolik zemřelo lidí v jednotlivých ročnících a kolik žijících v těch ročnících je, a to se přepočte na populaci se standardním věkovým složením. Takto přepočítaná úmrtnost už má velkou vypovídací hodnotu. Tj. neovlivní ji např., když se v některém okrese postaví velký domov důchodců, kam budou chodit žít (a umírat) důchodci z několika okolních okresů.
(3) V oblasti "problematických" okresů v severočeském kraji vysokou úmrtnost maskoval fakt, že sem za prací přijížděli relativně mladí lidé, kteří zde také zakládali rodiny. Byly zde tedy vysoké počty mladých lidí, mezi nimiž je úmrtnost přirozeně nízká, a teprve přepočty na věkově standardizovanou ú)mrtnost ukázaly, o kolik je zde úmrtnost zvýšena oproti československému průměru.
Protože obě země byly prakticky stejné, lidé v nich hovořili stejnými jazyky a nedávno obě vznikly rozdělením společného státu, bylo politicky nanejvýš nevhodné, aby zákonná úprava Sanánie kopírovala zákon v Samaritánii a naopak.
Z tohoto důvodu se moudří zákonodárci Sanánie rozhodli, že protože je zdraví na prvním místě a protože alkohol zdraví škodí, budou ho moci konzumovat pouze zcela zdraví lidé. Tím bude zároveň ošetřena i situace, kdy alkohol někomu začně zdraví poškozovat. Pak se prostě k alkoholu (legálně) nedostane. Z tohoto důvodu byl vydán v Sanánii zákon, že alkohol mlůže být vydán v restauraci nebo v obchodě pouze tomu, kdo je stoprocentně zdráv a doloží to lékařským osvědčením, ne starším než jeden rok.
Rovněž moudří zákonodárci Samaritánie vyšli z toho, že alkohol je schopen přinést obluzení, úlevu od žalu a strastí. Není tedy dobré jej odepírat lidem, kteří takovouto úlevu objektivně potřebují. Z tohoto důvodu přijali zákon, podle něhož v restauraci nebo obchodě dostane alkohol pouze ten, kdo přinese lékařské potvrzení, že je na smrt nemocen.
Je pochopitelné, že spotřebu alkoholu a její odezvu na zdraví obyvatel sledovaly jak národní, tak i nadnárodní zdravotnické organizace.
Jaké byly výsledky
Vzhledem k tomu, že mezi světovou zdravotnickou veřejností nebyly běžně známy rozdíly v zákonodárství Sanánie a Samaritánie, dvou státečků kdesi na periferii toho, co si říkalo "civilizovaný svět", byly výsledky zdravotnických staistik šokujícně rozdílné.
Legální spotřeba alkoholu a zdraví
V Sanánii byla spotřeba alkoholu spojena se všemi možnými ukazateli pozitivního zdraví. V závislosti na spotřebě alkoholu narůstala průměrná délka dožití (1) a podobné ukazatele. Naopak, ukazatele negativního zdraví od standardizované úmrtnosti (2) až po asociaci se závažnými chorobami zde byly velice nízké.
V Samaritánii bylo vše prakticky přesně v opačnéím gardu. Spotřeba alkoholu byla s ukazateli pozitivního zdraví korelována vysoce a statisticky významně negativně a naopak pozitivně, opět s vysokou mírou statistické výzmamnosti, byla korelována s ukazateli negativního zdraví a výskatem závažných chorob.
Jednodušší to měly státní orgány v Sanánii, které snadno pomocí samaritánských statistik dokazovaly prozíravost zákonodárců. Naopak samaritánijské státní instituce začaly mít problém s tím, že odepírají občanům něco, co je podle statistik sousedního státu vysoce asociováno s pozitivním zdravím, a tedy je schopno zabránit vzniku závažných nemocí.
Statistiky Samaritánie i Sanánie byly velice často citovány prakticky všemi, kdo chtěli nějakým způsobem zasahovat do legislativy týkající se alkoholu. Sananijské statistiky se staly biblí těch, kdo tuto legislativu chtěli liberalizovat a zavádět taková opatření, která by potenciálně i reálně vedla ke zvýšení konzumace alkoholu. Samaritánijské statistiky se naopak staly poutním místem všech, co by spotřebu alkoholu co nejvíce omezili a nejraději zcela zakázali.
Poznámky:
(1) Průměrná délka dožití je ukazatel, který stanovuje, při jaké délce života umírá 50 % členů průměrné populace, nebo jejího segmentu (např. muži, kteří v posledním roce dosáhli 65 let života). Vypočítá se proložením křivky skrze jednotlivé věkové segmenty (sub)populace (tedy něco jako "kolik procent je na živu dnešních třicátníků - z těch, co se před 30 lety narodili, jednatřicátníků atd.), u kterého věku křivka protne 50 %, zde je průměrné dožití. Populace do výpočtu vstupuje jako celek charakterizující současný stav, proto interpretace uvedené hodmnoty ve smyslu "dnes narozený se dožije v průměru tolika a tolika let" je poněkud mimo mísu, protože až toho věku dosáhne, bude úmrtnost, a tedy i uvedený ukazatel někde úplně jinde.
Někteří zvláště málo gramotní novináři pojmenovávají tento ukazatel jako "průměrný věk". Průměrný věk se jistě spočíst dá (dokonce ještě jednodušeji), ale jeho vztah ke zdraví populace, potažmo k úmrtnosti je prakticky nulový. Pokud někde najdete ve sdělovacích prostředcích "průměrný věk" a bude se vztahovat k hodnotě 60 - 80 let, půjde zcela jistě o průměrné dožití.
(2) Hrubá úmrtnost (počet nebožtíků v daném regionu / státě za rok, případně tento počet přepočtený na 100 000 obyvatel a rok) je ukazatel z hlediska charakteristiky zdraví populace prakticky bezcenný. Lze jej maximálně použít na "matení nepřítele" (3). Aby měla úmrtnost vypovídací hodnotu, přepočítává se na takzvaně věkově standardizovanou. Provede se tedy zjištění, kolik zemřelo lidí v jednotlivých ročnících a kolik žijících v těch ročnících je, a to se přepočte na populaci se standardním věkovým složením. Takto přepočítaná úmrtnost už má velkou vypovídací hodnotu. Tj. neovlivní ji např., když se v některém okrese postaví velký domov důchodců, kam budou chodit žít (a umírat) důchodci z několika okolních okresů.
(3) V oblasti "problematických" okresů v severočeském kraji vysokou úmrtnost maskoval fakt, že sem za prací přijížděli relativně mladí lidé, kteří zde také zakládali rodiny. Byly zde tedy vysoké počty mladých lidí, mezi nimiž je úmrtnost přirozeně nízká, a teprve přepočty na věkově standardizovanou ú)mrtnost ukázaly, o kolik je zde úmrtnost zvýšena oproti československému průměru.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)