čtvrtek 26. února 2015

Kdyby byli Britové jako paní Šabatová, dodnes by v Indii upalovali vdovy.

Když Britové začali dobývat Indii, zjistili, že vstupují do země s obrovskými kulturními tradicemi, do značné míry kvalitativně i kvantitatnivně překračujícími tradice britské, či obecně evropsko - křesťanské, smíchanými ovšem s projevy totálního barbarství, kam patřila i náboženství, přinášející lidské oběti, i, zejména v hinduistických oblastech, s  barbarským zvykem upalování vdov současně s mrtvým tělem jejich zemřelého manžela.
Kromě ekonomické exploatace, která se do značné míry přeceňuje, a postupného vojensko politického ovládnutí země (které mělo ryze globálně mocenský charakter a bylo akcentováno ztrátou pozic na severoamerickém kontinentu), začali Britové ovlivňovat i život v zemi ve smyslu potlačování zvyků, považovatelných v konfrontaci s evropskou kulturou za primitivní a barbarské. Mimo jiné postavili mimo zákon právě obřad satí.
Když předák jedné domorodé vesnice veliteli britské vojenské jednotky oponoval, že "u nás je zvykem upalovat vdovy společně s tělem nebožtíka manžela", odpověděl mu velící důstojník, že "a u nás je zase zvykem věšet ty, kdo upalují vdovy". A ještě mu smířlivě "multikulturně" nabídl: "Ponechme si tedy oba své zvyklosti."
Zcela jistě by se nalezli lidskoprávní fanatici, kteří by jednak naříkali nad ubohými vdovami, které si pod společenským tlakem v podstatě přály být upáleny, jednak (a to i pravdivě) nad tím, že život zachráněných vdov, živořících na okraji společnosti, nebyl ničím příjemným. Zejména v prvních desetiletích poté, co Britové začali obřad satí vytlačovat.
Naštěstí pro Indii a její obyvatele, v Británii i koloniích nevládli sluníčkoví inženýři lidských duší a pachatelé dobra, ale korektní viktoriánští džentlmeni, hluboce a oprávněně přesvědčení o superioritě svojí civilizace nad barbary z kolonií. Obřad satí, ale např. i lidské oběti bohyni Kálí a další krvavé rituály postupně vytlačili z oblastí, které ovládli. Přispělo k tomu i zpřístupnění evropského vzdělání jednak rodem význačným, jednak nadaným místním obyvatelům. Takže když se Indie pod vedením Gándhího osamostatnila, naděje nejkonzervativnějších složek její společnosti o návratu těchto starobylých barbarských rituálů se nesplnily.
Naopak, nový indický stát začal tyto a další projevy barbarství potírat ještě razantněji než bývalí kolonizátoři. Dokonce do svého právního řádu umístil politicky silně nekorektní a antimultikulturní ustanovení, podle něhož je náboženská motivace některých zločinů nikoli polehčující, ale přitěžující okolností (nad něčím takovým by se naši multikulturní dobroserové zbřídili až za ušima).

Pokud se podíváme na to satí z trochu abstraktnějšího hlediska, tak v podstatě demonstruje stejný přístup k ženě jako nucené nošení sociálně dehonestujícího oděvu (či alespoň oděvních součástí) v islámském prostředí. Obojí ponižuje ženu na nesvéprávného tvora, něco mezi domácím zvířetem a kusem nábytku.
Právě z tohoto důvodu si dovoluji předpokládat, že naši aktivisté, bojující za povinnost muslimek i u nás nosit dehonestující oděvní součásti, by stáli spíše na straně zastánců obřadu satí, jakožto "kulturní speciality, hodné respektu". A pokud mi někdo namítne, že oni formálně nebojují za nutnost ten oděv nosit, ale za jakousi formální svobodu ho buď nosit nebo nenosit, pak odpovídám jednoznačně: Pokud nebude existovat absolutní zákaz, alespoň pro státní půdu (včetně škol), pak si konzervativní složky islámské komunity jeho nošení vynutí. Paradoxně pouze striktní zákaz může vést k osvobození žen z tohoto jha.
Ostatně, kdyby Britové místo zákazu, následovaného tvrdým a důsledným potíráním říkali Indům o satí něco ve smyslu: "Je to zvyk, který se radikálům z naší společnosti nelíbí, ale my ho plně multikulturně respektujeme", což zhruba o tom islámském oděvu říkají naši multikulturní proislámští aktivisté (včetně v nadpisu jmenované paní Šabatové), tak by se tam ty vdovy upalovaly dodnes.

2 komentáře:

  1. Jistě, jsou to věci stejného rodu.
    A když existuje nějaký dress-code, tak pro všechny. Souhlasili by naši sluníčkáři třeba s tradičním oděvem Jihoamerických Indiánů - muži odění pouze do rourky na penis? A je to přitom taky kulturní záležitost, dokonce dvojího významu: Jednak ochrana citlivého orgánu při prodírání se houštinami a jednak (často nepravdivý) příslib jeho velikosti. Mohl by takový Indián dělat u nás někde na úřadě třeba překladatele?

    POZN.: I když i u nás se vdané ženy dostávaly "pod čepec". Nebo zahalování vlasů šlechtičen - viz obrazy z galerií. Už to ale neplatí a navíc to byla NAŠE kulturní zvyklost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A pokud je mi známo, tak se za její porušení ani nekamenovalo, ani nebičovalo.

      Vymazat