neděle 12. ledna 2020

Vražda? Sulejmáního

Světem "otřásla" likvidace generála islámských revolučních gard a druhého či třetího muže íránského režimu Kásima Sulejmáního (11. března 1957 - 3. ledna 2020). Marxisté kvílí společně s vydatnou částí muslimů, jakýže šílený zločin se to stal.

Historie

Islámské revoluční gardy byly a jsou zločinecká organizace, která se významným způsobem podílela na svržení jakž takž civilizovaného režimu šáha Pahlavího a jeho nahrazení totalitou, před níž blednou závistí i přežívající protagonisté nacistického režimu (a zbývajícím komunistům se vlajky přebarvují z rudé na růžovou). Po nastolení islámské totality se podílely tyto gardy na následných zločinech režimu, včetně zadržování zahraničních diplomatů. Podílely se i na masovém vraždění všech civilizovaných občanů Íránu, kterým se nepodařilo ze země prchnout. Podílely se a podílejí se stále na represích vůči obyvatelstvu, menšinám apod. Krátce po vítězství islámské totality v zemi se začaly podílet též na zločinných aktivitách režimu v zahraničí (respektive se staly hlavní výkonnou mocí islámského režimu na tomto poli).
Uvedenou skupinu lze velice snadno přirovnat k organizaci SS v nacistickém Německu (a má k ní skutečně výrazně blíž než třeba lidové milice v komunistickém režimu u nás nebo obdobné organizace komunistů v dalších socialistických státech).
Sulejmání, kterému se podařilo dostat se v této zločinecké organizaci na samotný vrchol, snese, a to velice dobře, porovnání s R. Heydrichem. Tak jako on byl na špičce vládnoucí totality a tak jako on dokázal (což je v reálu velice těžké, protože se jedná o sloučení v podstatě proti sobě stojících vlastností a aktivit na ně navazujících) spojit "ideovou pevnost" s pragmatičností (umožňující dělat věci, které podle fundamentalisticky pojaté ideologie nejsou zcela košer).
S Heydrichem spojuje Sulejmáního ještě jedna charakteristika: Podle všeho je, podobně jako Heydrich pro nacisty, pro islámský režim nenahraditelný. Nešlo tedy o nějakého poskoka, za něhož bylo možno vzít skoro kohokoli jako rovnocennou náhradu.

Méně známá historie

Je méně známo věcí, byť se to dá v historických pramenech doložit, že atentát na Heydricha proběhl v podstatě "za pět minut dvanáct", protože ten se měl, snad již následující, nebo ten další, týden odebrat na okupovaná území SSSR a udělat tam pořádek ve smyslu likvidace počínajícího odboje.
Faktem je, že obyvatelstvo SSSR vítalo německou armády chlebem a solí, jako zachránce před bolševismem, a že německým idiotům dalo docela práci tyto lidi přesvědčit o tom, že jsou ještě větší zlo než Stalin. Kterýžto proces zdaleka nebyl v době Heydrichovy smrti ukončen.
A Heydrich měl dostatečnou autoritu, aby utlumil represe, prováděné spíše mentálně nekompetentními důstojníky, a opět získal obyvatelstvo na stranu Němců. Nakonec v nejhorším, leč reálně možném, případě mohly proti Rudé armádě bojovat vlasovců (respektive nějaké jejich obdoby) ne horní desetitisíce a v době, kdy už se válka reálně vyhrát nedala, ale miliony a v době, kdy ji Němci reálně mohli vyhrát (nehledě k tomu, že masové vystoupení Rusů a dalších národů SSSR na straně Němců by Rudou armádu patrně drasticky demoralizovalo). A většina Němců mohla sedět doma a pracovat ve zbrojovkách (což by dost zásadně zvedlo vojenský potenciál Německa).
To, že k něčemu takovému (což by následně vedlo nejspíš k porážce SSSR a nějakému "německému míru" s Velkou Británií a urovnání vztahů s USA) nedošlo, bylo způsobeno právě oním atentátem. A z tohoto pohledu se jeví i oběti heydrichiády jako přijatelné v porovnání s totální likvidací národa, kterou Němci pro případ svého vítězství plánovali.

Reakce na atentát

Reakce na likvidaci Sulejmáního je velice podobná jako v případě nacistické reakce na likvidaci Heydricha. Je docela možné, že se časem dozvíme, že i v tom Íránu došlo k popravám za schvalování likvidace tohoto zločince.
Marxisté, jak jsem již uvedl, unisono kvílí spolu s islamisty, protože tito jejich "bratři v totalitě" jsou jim mnohonásobně milejší než oběti islamistů, ať již zlikvidované, nebo teprve "v naději" na tito likvidaci. Z jejich řad se ozývá blekotání o tom, jakým byla tato akce vlastně zločinem.
Prd byla!
Islámský režim v Íránu je zločinný jak na vnitrostátním poli, tak i po celém světě, kde působí jeho zástupci (z nichž většinu nějakým způsobem řídil nebo ovlivňoval právě Sulejmání). Islámské revoluční gardy jsou zločinecká organizace a její vedení lze tudíž zcela automaticky považovat za zločince. Je třeba zdůraznit, že Sulejmání měl v hierarchii islámského režimu tak vysokou pozici, že reálně mohl řadu zločinů, které spáchal nebo se na nich nějak podílel, odmítnout. A právě jeho vysoký stupeň svobody rozhodování je spojen i s vysokým stupněm odpovědnosti.
(Post)nacistické Německo soudí v poslední době "zločince", kteří v koncentrácích vykonávali práce na pozici poskoků, navíc nemajících žádný přímý dopad na průběh holokaustu, a navíc v postavení, kdy mohli akorát držet hubu a krok, tedy s nulovou svobodou jednání. Tito lidé naprosto nesnesou žádné srovnání se Sulejmáním, který v obdobném režimu stál na špičce mocenské pyramidy. Sulejmání si tedy zasluhoval trest nesčetněkrát víc než oni.
Nehledě k tomu, že jak stát tak i organizace v nichž Sulejmání působil, jsou zcela oficiálně vedeny na seznamech zločinců, takže i po této stránce je to zcela OK. Předstva, že proběhne nějaký "soud", než dojde k takovéto likvidační akci, je zcela mimo realitu. Dotyčný by zalezl do nějaké díry a vylezl až po létech, kdy by zase jeho nadšení slouhové začli vůči trestu odmítavě blekotat, tentokrát ohledně "promlčení".
Další věcí je, že Írán skutečně může zareagovat nějakou eskalací násilí a teroru, ale v dlouhodobějším časovém horizontu převýší dopady Sulejmáního likvidace nad dopady těchto křečí. Můžeme jen vyslovit politování nad tím, že nemáme po ruce žádného Děda Vševěda, který by nám řekl, kolik z obětí takovéto křeče by zemřelo v případě, pokud by Sulejmání dál nerušeně vedl svůj pragmatický a inteligentní džihád.
Posledním důležitým faktem je, že islám, jehož byl Sulejmání představitelem či zástupcem, je v regulérní válce s civilizovanými (= nemuslimskými) zeměmi od dob Mohameda. Přitom žádný z muslimů nemá kompetenci tento boj ukončit, protože neexistuje (a podle islámu do konce světa ani existovat nebude) žádný muslim s autoritou vyšší než on. Muslimové smějí v souladu se svou vírou uzavírat pouze lokální a časově omezená příměří, která jsou navíc svou vírou nuceni porušit vždy, pokud by z toho koukal nějaký zisk pro islám jako celek.
Likvidace Sulejmáního byla tedy naprosto legitimním aktem této války, kterou vedeme, bez ohledu na to, zda chceme či nechceme. Respektive kterou musíme vést, pokud nechceme být vyhlazeni.

Jediný rozdíl

Heydrich přežil atentát několik dní, ve kterých si mohl dostatečně užít bolestí i hrůzy z blížícího se a neodvratného konce. Sulejmání si možná ani neuvědomil, co se děje, a ihned z něj bylo cosi, co si už nic uvědomovat nemohlo. Patrně to měl odbyté snad ještě rychleji, než nešťastníci, co hupsnou pod vlak. V této souvislosti to mají dobré věřící, protože si mohou představovat, jak se tato zrůda nyní opéká v plamenech pekelných. Jsou na tom tudíž v této souvislosti lépe, než ateisté, které Sulejmáního bezbolestný konec spíše štve.

Likvidace Sulejmáního byla tedy jednoznačně morálně i mezinárodně právně odůvodněná a je velmi pravděpodobné, že z dlouhodobější perspektivy povede k oslabení islámského režimu, který v současnosti Írán ovládá.

pátek 3. ledna 2020

Nevládky a demokracie

Pan president se ve svém svatoštěpánském projevu opřel mj. do nevládních organizací. Měl pravdu a lze to nějak doložit?

Nevládky na naší scéně

Nevládní organizace prosazoval velice silně první porevoluční president V. Havel a lidé kolem něho.
V této souvislosti je třeba si uvědomit, že chartisté nebyli, až na pár světlých výjimek, žádní demokraté. Gró chartistů se rekrutovalo z komunistů (a dalších za "krizových let" se politicky angažujících lidí), kteří byli za normalizace vykopnuti, a to z nejrůznějších důvodů. Opravdové demokraty by bylo možno hledat mezi nimi s lucernou a v pravé poledne, stejně jako druhdy hledal Sokrates člověka, a asi se stejným výsledkem. K tomu je možné přidat aktivisty, vázané na předúnorové politické strany, které v podstatě demokratické také nebyly (alespoň ty, které přistoupily na Benešovu "fintu" s povolenými a nepovolenými stranami, kterou se zbavil, spolu s komunisty, nepříjemné konkurence). Pár demokratů se v této sešlosti najít dalo, ale v množství menším než malém.
Dál je vhodné si uvědomit, že KSČ měla až do roku 1989 ve svých stanovách zcela oficiálně institut tajného členství, což byli původně většinou členové jiných politických stran na významných pozicích, kteří tyto strany cíleně vedli komunistům pod nůž. Nejvíce jimi za únoru 1948 byla prolezená ČSSD, kterou proto po únoru KSČ slupla jako malinu "sloučením". Proti vůli většiny členů, leč dle vůle funkcionářů, kteří vesměs byli tajnými komunisty.
Bylo by naivní si myslet, že tento institut nebyl využit v "krizových letech". Naopak musíme zcela reálně počítat s tím, že část lidí, vyhozených při stranických prověrkách, byla vyhozena jen na oko s úkolem zapojit se do disidentských struktur a provádět v nich rozvratnou činnost, která by hlavně bránila tomu, aby došlo k demokratizaci disidentského hnutí. Je velmi pravděpodobné, že někteří z těchto lidí byli ke zvýšení věrohodnosti i vězněni. A je tudíž nutno očekávat výskyt těchto lidí i mezi chartisty.
Mezi chartisty byli ovšem i lidé ještě radikálnější než normalizátoři. Ti např. hlasitě vyčítali Husákovi a spol., že jsou příliš měkcí, a že mají v republice stát lesy šibenic, na nichž by skonali "nepřátelé socialismu", kteří se v "krizových letech" dekonspirovali. Sem patří prakticky vše, co se hlásilo a hlásí ke trockismu.
Výše uvedené naznačuje více-méně jednoznačně, že prosazování "nevládních organizací" mohlo být spíše trojským koněm totality pro polistopadový režim. Bez ohledu na to, že "nevládní status" získaly i slušné a pro společnost pozitivní organizace, jako dobrovolní hasiči, zahrádkáři a mnohé další. Ty ovšem fungovaly i dříve a "nevládní" charakter, který jim byl více-méně polistopadovým režimem vnucen, v podstatě nepotřebovaly.
Jistěže hlavním zlem v tomto kontextu jsou nevládní organizace s politickým zaměřením.

Proč jsou politické nevládní organizace zlo?

Odpověď na tuto otázku je více-méně jednoduchá. Tyto organizace stojí zcela mimo rámec demokratického procesu, který je jediný v demokratickém státu oprávněný zasahovat do politického uspořádání společnosti.
Tyto organizace fungují asi jako po "vítězném únoru" revoluční trojky, nebo později nechvalně známé "uliční výbory". Mají naprosto nulový, nebo zcela zanedbatelný, politický mandát (tj. počty politických příznivců, kteří by jim dali hlas ve volbách), ale přitom pošilhávají po pravomocích, jaké má leda parlament jako celek.
Navíc tyto organizace v naprosté většině případů prosazují věci, které tomuto státu (i většině jeho občanů) jednoznačně škodí. A jsou to v naprosté většině záležitosti, které by přes řádný demokratický proces (kam rozhodně nepatří jimi organizované nátlakové akce, až výhrůžky násilím jednotlivým politikům) neměly šanci projít.
Právě z tohoto důvodu považuji politické nevládní organizace za zlo, které by buď vůbec nemělo existovat, nebo by mělo být velmi silně regulováno a hlídáno.
Jsem proti představě, hlásané především ODS, že voliči mají jednou za pár let odvolit a pak už se jenom divit, co si na ně ta parta politických pletichářů dokázala vymyslet. Naopak, jsem např. pro odvolatelnost politiků, nebo zrušení (či modifikaci) zákonů na základě vůle voličů, ale tyto akty musí být provedeny jasně demokratickými procedurami, jako v demokratických státech, v nichž podobné instituty mají. Nebránil bych ani nějaké zmodernizované obdobě ostrakizace, jakou známe z demokratických antických řeckých států.
Rozhodně by však za podobnými akty neměl stát řev zanedbatelného (vůči množství řádných voličů) počtu jakýchsi "aktivistů", většinou placených a řízených kýmsi ze zahraničí, o němž se nelze domnívat, že to s naší společnosti (a státem) myslí dobře, ale spíš můžeme úspěšně předpokládat pravý opak.
Jsem toho názoru, že financování těchto skupin by mělo být naprosto jednoznačně zprůhledněno tak, aby i dárce pouhého eurocentu visel někde na webu a byl takto dohledatelný kýmkoli, koho financování konkrétní nevládky zajímá (tedy s přístupem zcela volným, bez nutnosti se někde přihlašovat, identifikovat apod.). Dokázal bych si představit i to, že by občané sami (volíme skoro každý rok, tak by to nebyl problém) u příležitosti voleb svými hlasy přímo a nezvratně (ze strany politiků) rozhodli, komu dát a komu nedat státní příspěvek (případně v jaké výši). Např. tím, že by měli k dispozici seznam registrovaných nevládek a mohli je pozitivně (ale i negativně) obodovat.

Rizika z nevládek

Nevládní organizace nás ohrožují nejen tím, že rozbíjejí standardní demokratický proces, ale i tím, že se nám snaží vnutit věci, které jsou proti našemu zájmu i proti vůli naprosté většiny občanů. Pokud se stát bude těmto organizacím podvolovat, o to menší podporu bude mít ze strany občanů a o to více občanů bude ochotno se zapojit do nějakých aktivit stát poškozujících.
Ve velmi dohledné budoucnosti nás čeká (o tom byla i další část presidentova projevu) boj proti tomu, aby nám byl vnucen "zelený úděl", který by naprostou většinu našich občanů doslova ožebračil. Bude navíc i snaha vnutit nám euro, které opět znamená pro naprostou většinu našich občanů likvidaci úspor a silný pokles životní úrovně.
Zejména tyto dvě věci dohromady budou působit synergicky a výsledkem může být totální zbídačení, jaké jsme zažili za nacistické okupace, nebo např. v souvislosti s nástupem katolíků po 30 leté válce. Tehdy byla vnucena celé společnosti jednak naprosto bezcenná a škodlivá ideologie, jednak bezcenná, silně inflační, měna (silně se na jejím zavedení podíleli Lichtensteinové, už proto bych vůbec neplakal, kdyby jejich stát přišel k nějaké zásadní úhoně).
A jsou to právě nevládní organizace, které budou tyto zrůdnosti a hovadiny, poškozující prakticky celou společnost (jistěže s výjimkou pár ze zahraničí placených "vyvolených") prosazovat cestami mimo rámec demokratického procesu. A bude to stát i celá společnost, které se budou muset s aktivitami těchto zločinných a nepřátelských organizací vyrovnat.
Neměl bych vůbec problém s nějakým "hnutím žlutých vest", neměl bych ani problém s nějakou defenestrací, dle naší politické tradice, protože tyto zločinné organizace jsou prolezlé společností jako rakovina a je vidět silnou neochotu řady státních činitelů proti nim zasáhnout tak, jak si to zasluhují, a jak by to bylo společensky a politicky potřebné. Viděli jsme to názorně v souvislosti s tzv. Klinikou.

Nevládní organizace s politickou orientací (o jiných ani pan president ve svém svatoštěpánském projevu nemluvil), jsou skutečně zlo a bezprostřední ohrožení demokracie u nás. Bude třeba nasadit veškeré naše síly, abychom toto zlo eliminovali. Měli bychom s tím začít už v příštím roce jako s výsledkem smysluplného novoročního předsevzetí.



Stručně


Odchodu paní Táni Fischerové, byť po politické stránce rozhodně nebyla můj šálek kávy, velice želím. Je docela možné, že bych ji při jiném průběhu prvních presidentských voleb volil ve druhém kole, pokud by se do něj dostala, protože některé týpky, co byly v kole prvním, bych na tomto postu viděl podstatně méně raději než ji.
Jako umělkyně byla naprosto skvělá, zejména nezapomenutelné je její spoluúčinkování se dvojicí Skoumal a Vodňanský.