Historie
Islámské revoluční gardy byly a jsou zločinecká organizace, která se významným způsobem podílela na svržení jakž takž civilizovaného režimu šáha Pahlavího a jeho nahrazení totalitou, před níž blednou závistí i přežívající protagonisté nacistického režimu (a zbývajícím komunistům se vlajky přebarvují z rudé na růžovou). Po nastolení islámské totality se podílely tyto gardy na následných zločinech režimu, včetně zadržování zahraničních diplomatů. Podílely se i na masovém vraždění všech civilizovaných občanů Íránu, kterým se nepodařilo ze země prchnout. Podílely se a podílejí se stále na represích vůči obyvatelstvu, menšinám apod. Krátce po vítězství islámské totality v zemi se začaly podílet též na zločinných aktivitách režimu v zahraničí (respektive se staly hlavní výkonnou mocí islámského režimu na tomto poli).Uvedenou skupinu lze velice snadno přirovnat k organizaci SS v nacistickém Německu (a má k ní skutečně výrazně blíž než třeba lidové milice v komunistickém režimu u nás nebo obdobné organizace komunistů v dalších socialistických státech).
Sulejmání, kterému se podařilo dostat se v této zločinecké organizaci na samotný vrchol, snese, a to velice dobře, porovnání s R. Heydrichem. Tak jako on byl na špičce vládnoucí totality a tak jako on dokázal (což je v reálu velice těžké, protože se jedná o sloučení v podstatě proti sobě stojících vlastností a aktivit na ně navazujících) spojit "ideovou pevnost" s pragmatičností (umožňující dělat věci, které podle fundamentalisticky pojaté ideologie nejsou zcela košer).
S Heydrichem spojuje Sulejmáního ještě jedna charakteristika: Podle všeho je, podobně jako Heydrich pro nacisty, pro islámský režim nenahraditelný. Nešlo tedy o nějakého poskoka, za něhož bylo možno vzít skoro kohokoli jako rovnocennou náhradu.
Méně známá historie
Je méně známo věcí, byť se to dá v historických pramenech doložit, že atentát na Heydricha proběhl v podstatě "za pět minut dvanáct", protože ten se měl, snad již následující, nebo ten další, týden odebrat na okupovaná území SSSR a udělat tam pořádek ve smyslu likvidace počínajícího odboje.Faktem je, že obyvatelstvo SSSR vítalo německou armády chlebem a solí, jako zachránce před bolševismem, a že německým idiotům dalo docela práci tyto lidi přesvědčit o tom, že jsou ještě větší zlo než Stalin. Kterýžto proces zdaleka nebyl v době Heydrichovy smrti ukončen.
A Heydrich měl dostatečnou autoritu, aby utlumil represe, prováděné spíše mentálně nekompetentními důstojníky, a opět získal obyvatelstvo na stranu Němců. Nakonec v nejhorším, leč reálně možném, případě mohly proti Rudé armádě bojovat vlasovců (respektive nějaké jejich obdoby) ne horní desetitisíce a v době, kdy už se válka reálně vyhrát nedala, ale miliony a v době, kdy ji Němci reálně mohli vyhrát (nehledě k tomu, že masové vystoupení Rusů a dalších národů SSSR na straně Němců by Rudou armádu patrně drasticky demoralizovalo). A většina Němců mohla sedět doma a pracovat ve zbrojovkách (což by dost zásadně zvedlo vojenský potenciál Německa).
To, že k něčemu takovému (což by následně vedlo nejspíš k porážce SSSR a nějakému "německému míru" s Velkou Británií a urovnání vztahů s USA) nedošlo, bylo způsobeno právě oním atentátem. A z tohoto pohledu se jeví i oběti heydrichiády jako přijatelné v porovnání s totální likvidací národa, kterou Němci pro případ svého vítězství plánovali.
Reakce na atentát
Reakce na likvidaci Sulejmáního je velice podobná jako v případě nacistické reakce na likvidaci Heydricha. Je docela možné, že se časem dozvíme, že i v tom Íránu došlo k popravám za schvalování likvidace tohoto zločince.Marxisté, jak jsem již uvedl, unisono kvílí spolu s islamisty, protože tito jejich "bratři v totalitě" jsou jim mnohonásobně milejší než oběti islamistů, ať již zlikvidované, nebo teprve "v naději" na tito likvidaci. Z jejich řad se ozývá blekotání o tom, jakým byla tato akce vlastně zločinem.
Prd byla!
Islámský režim v Íránu je zločinný jak na vnitrostátním poli, tak i po celém světě, kde působí jeho zástupci (z nichž většinu nějakým způsobem řídil nebo ovlivňoval právě Sulejmání). Islámské revoluční gardy jsou zločinecká organizace a její vedení lze tudíž zcela automaticky považovat za zločince. Je třeba zdůraznit, že Sulejmání měl v hierarchii islámského režimu tak vysokou pozici, že reálně mohl řadu zločinů, které spáchal nebo se na nich nějak podílel, odmítnout. A právě jeho vysoký stupeň svobody rozhodování je spojen i s vysokým stupněm odpovědnosti.
(Post)nacistické Německo soudí v poslední době "zločince", kteří v koncentrácích vykonávali práce na pozici poskoků, navíc nemajících žádný přímý dopad na průběh holokaustu, a navíc v postavení, kdy mohli akorát držet hubu a krok, tedy s nulovou svobodou jednání. Tito lidé naprosto nesnesou žádné srovnání se Sulejmáním, který v obdobném režimu stál na špičce mocenské pyramidy. Sulejmání si tedy zasluhoval trest nesčetněkrát víc než oni.
Nehledě k tomu, že jak stát tak i organizace v nichž Sulejmání působil, jsou zcela oficiálně vedeny na seznamech zločinců, takže i po této stránce je to zcela OK. Předstva, že proběhne nějaký "soud", než dojde k takovéto likvidační akci, je zcela mimo realitu. Dotyčný by zalezl do nějaké díry a vylezl až po létech, kdy by zase jeho nadšení slouhové začli vůči trestu odmítavě blekotat, tentokrát ohledně "promlčení".
Další věcí je, že Írán skutečně může zareagovat nějakou eskalací násilí a teroru, ale v dlouhodobějším časovém horizontu převýší dopady Sulejmáního likvidace nad dopady těchto křečí. Můžeme jen vyslovit politování nad tím, že nemáme po ruce žádného Děda Vševěda, který by nám řekl, kolik z obětí takovéto křeče by zemřelo v případě, pokud by Sulejmání dál nerušeně vedl svůj pragmatický a inteligentní džihád.
Posledním důležitým faktem je, že islám, jehož byl Sulejmání představitelem či zástupcem, je v regulérní válce s civilizovanými (= nemuslimskými) zeměmi od dob Mohameda. Přitom žádný z muslimů nemá kompetenci tento boj ukončit, protože neexistuje (a podle islámu do konce světa ani existovat nebude) žádný muslim s autoritou vyšší než on. Muslimové smějí v souladu se svou vírou uzavírat pouze lokální a časově omezená příměří, která jsou navíc svou vírou nuceni porušit vždy, pokud by z toho koukal nějaký zisk pro islám jako celek.
Likvidace Sulejmáního byla tedy naprosto legitimním aktem této války, kterou vedeme, bez ohledu na to, zda chceme či nechceme. Respektive kterou musíme vést, pokud nechceme být vyhlazeni.
Jediný rozdíl
Heydrich přežil atentát několik dní, ve kterých si mohl dostatečně užít bolestí i hrůzy z blížícího se a neodvratného konce. Sulejmání si možná ani neuvědomil, co se děje, a ihned z něj bylo cosi, co si už nic uvědomovat nemohlo. Patrně to měl odbyté snad ještě rychleji, než nešťastníci, co hupsnou pod vlak. V této souvislosti to mají dobré věřící, protože si mohou představovat, jak se tato zrůda nyní opéká v plamenech pekelných. Jsou na tom tudíž v této souvislosti lépe, než ateisté, které Sulejmáního bezbolestný konec spíše štve.Likvidace Sulejmáního byla tedy jednoznačně morálně i mezinárodně právně odůvodněná a je velmi pravděpodobné, že z dlouhodobější perspektivy povede k oslabení islámského režimu, který v současnosti Írán ovládá.
