Turínské plátno

Proč je tolik rozporů kolem Turínského plátna. Zejména tedy ohledně jeho pravosti? Pokusím se to vysvětlit.

Historie

Turínské plátno bylo dovezeno do Evropy křižáky, kteří ho patrně ukořistili v některém byzantském chrámu. Až do po požáru roku 1532 bylo vcelku nezajímavým kusem látky s několika málo špatně rozeznatelnými skvrnami. Během zahřátí při požáru došlo ke stejnému jevu, k jakému dojde při zahřátí dopisu s nápisem psaným "tajným inkoustem", kteroužto funkci může splnit i citrónová šťáva nebo mléko. Prakticky neviditelné tahy náhle vystoupí. Podobně vystoupily i skvrny na uvedeném plátně.
Další senzace nastala tehdy, když bylo plátno poprvé fotografováno (pochopitelně, černobíle). Ukázalo se, že ony skvrny, vypadající jako otisk lidského těla, jsou v podstatě negativním obrazem a po vyfotografování, kdy fotografický negativ se stal vlastně pozitivem zobrazení na plátně, vyvstala jeho anatomická přesnost.
Po zkoumání plátna se objevily a objevují stále další podrobnosti.

Pro pravost

Pokud se jedná důkazů pro pravost, tak těch je velké množství.
Jednak je to samotné plátno, tkané způsobem, jaký se v Palestině používal kolem přelomu letopočtu a ještě snad koncem prvního století n.l. se používat přestal. V plátně byla objevena také pylová zrna, která odpovídají flóře Palestiny v dané době. I způsob zabalení těla do plátna odpovídá tehdejšímu židovskému pohřebnímu ritu.
Muž, který byl do plátna zabalen, neodpovídá křesťanské ikonografii Krista, ale od účesu a dalšími anatomickými znaky odpovídá obyvatelům Palestiny na začátku našeho letopočtu. Umístění hřebů pro ukřižování odpovídá tomu, jak se skutečně v Římě a jím ovládaných územích tento trest prováděl.
Je třeba si uvědomit, že první křesťané byli obrazoborci, žádné obrazy nevytvářeli a v době, kdy křesťanství z této cesty sešlo a začalo produkovat obrazy jako propagační a jiný podobný materiál, se už trest smrti ukřižováním celá desetiletí (a možná i více než sto let) neprováděl. Mezi křesťanskými malíři byl zaveden onen patologicko anatomicky nesmyslný úzus s probitými dlaněmi (místo zápěstí) a nárty (místo pat). Až renesance začala tušit, že by se takto přibitá osoba z kříže urvala vlastní váhou. Experimentálně na mrtvolách to bylo prokázáno někdy koncem 19. století.
Bylo ale i zjištěno, že oči muže byly zatlačeny mincemi z té doby z Palestiny. Navíc se má jednat, jak jsem zaznamenal v jedné internetové diskusi, o "chyboražby z roku 29", které mají caesar na začátku s písmenem K místo C. Těchto mincí jsou údajně v současnosti známy a po různých sbírkách rozmístěny celkem tři kusy. Nabízí se jakási obdobnost s Modrým Mauritiem, který je vlastně chybotisk a proto je tak vzácný.

Proti pravosti

Proti pravosti jsou vlastně jen výsledky analýzy C14. Ty jsou ovšem velice problematické, protože plátno obsahuje částečky sazí z onoho požáru, a také je místy vyspravované, pochopitelně nitěmi z doby, kdy byly správky učiněny.
Protože obsah C14 v organických materiálech klesá s logaritmem času, může i stopová přítomnost novějšího uhlíku velmi drasticky zkreslit výsledky této analýzy.

Hlavní problém

Ukazuje se, že obraz odpovídající Turínskému plátnu by mohl být vytvořen tak, že by do plátna byl zabalen živý člověk, namaštěný mastmi s aromatickými složkami a s krvácejícími ranami odpovídajícími trnové koruně, ranám po bičování, hřebům pro ukřižování a závěrečnému probodnutí boku. Zabalená osoba také krvácela, což mrtvoly brzy po smrti přestávají činit.
Existuje více-méně shoda, že Kristovo ukřižování trvalo velice krátkou dobu, v naprosté většině případů umírali popravovaní i déle než den. Shoda existuje i v tom, že existují jogínské triky, které umožňují napodobit smrt natolik věrohodně, že by to římští úředníci nepoznali a tělo dovolili z kříže sundat. Samotné probodnutí boku nemuselo být fatální. Pokud měl ukřižovaný výpotek v hrudní dutině, mohlo mu naopak "vytečení krve a vody" zvýšit kapacitu dýchacího systému.
Obraz ukřižované osoby se pak mohl do plátna "napařit" v době, kdy se dotyčný vzpamatovával z onoho stavu předstírané smrti, narůstala mu tělesná teplota, rozjela se srdeční činnost apod., což by také vysvětlilo ono krvácení z ran.
A zase, z hlediska falšování: V době, kdy plátno mohlo vzniknout, nebyly známy podrobnosti ukřižování, nebyla by tedy vytvořena relikvie, neodpovídající ikonografické manýře. Můžeme jistě konstatovat, že taková relikvie mohla být vytvořena krátce po ukřižování, ale v té době (obrazoborectví) nebyla po něčem takovém poptávka, zatímco autentické plátno, v němž byl Kristus opravdu zabalen, by si i první křesťané nejspíš schovali. A trnová koruna se běžně ukřižovaným na hlavu nedávala, takže rány jí odpovídající (respektive jejich krvavé otisky) identifikují ukřižovaného velice dobře.

Proč je to problém?

Existují teorie, podle nichž Kristus v hiátu mezi dětstvím v Egyptě a začátkem své kazatelské dráhy pobýval v Indii, kde se mohl naučit mimo jiné i jogínské triky na předstírání smrti. Jeho učení snese výklad, že se jednalo o místními obyvateli nepochopenou buddhistickou misi.
Je třeba si také uvědomit, že křesťanství je dílem těch, kdo se vydávali za Kristovy pokračovatele, a s původním Kristovým učením patrně nemá mnoho společného. Konec konců, proto byla naprostá většina evangelií zcenzurována, některá existují jako nekanonické texty (např. scény narození v chlévě mezi domácími zvířaty, Ježíšek v jesličkách atd. odpovídají Evangeliu sv. Petra). Jiná evangelia byla záměrně ničena. Viz nedávno objevený evangelijní zlomek, v němž se píše o Kristově manželce.
Mezi "svitky od Mrtvého moře" byly nalezeny zlomky evangelií, prokazatelně starší než začátek našeho letopočtu (proto se o nich velice rychle přestalo mluvit a dodnes je naprostá většina těchto svitků nepřístupná vědeckému bádání).
Považuji proto za docela možné, že evangelia byla původně proroctvími, která měla popisovat, co se stane, až přijde mesiáš, jehož Židé toužebne očekávali. A nějakou dobu po ukřižování Krista začala být chápána tou částí Židů, kteří se rozhodli se odtrhnout od hlavního proudu judaismu (a posléze z nich vznikli křesťané), jako texty, popisující to, co už se stalo. A ztotožnili si jejich hrdinu s kazatelem, k jehož učení se hlásili. Takové přesmyky v chápání nějakého textu jsou známé.
Podle Indů se Kristus po neúspěchu své mise vrátil zpět, působil jako buddhistický kazatel a v pokročilém věku zemřel. Jeho hrob ukazují turistům.

Celé křesťanství je ovšem založeno na tom, že Kristus jako boží syn a člen trojice boží zemřel za vykoupení lidstva na kříži a posléze vstal z mrtvých. Právě ona Kristova oběť je to, na čem křesťanství stojí a s čím i padá. Pokud Kristus ukřižování přežil a zmrtvýchvstání jen předstíral, křesťanství v podstatě padá.


Jinými slovy, křesťanští papaláši musejí prožívat s Turínským plátnem doslova Tantalova muka. Své sanctissimum musejí různými manévry zpochybňovat (např. na analýzu C14 byly dodány kousky s pozdějšími správkami), protože kdyby přiznali, že je pravé, uřízli by si větev, na které již dva tisíce let sedí.

Projev pana V. Orbána

Dnes si dovoluji pouze vložit odkaz na neoficiální český překlad projevu maďarského premiéra Viktora Orbána na konferenci EU "Třicet let svobody". Je dosti hanebné, leč současně příznačné, že žádné z tzv. veřejnoprávních či demokratických médií nic takového neudělalo. Jen server "Česká pozice", napojený na Lidovky, přinesl text projevu v angličtině. Překlad vznikl pílí jednoho blogera na idnes, jako další ukázka toho, že veřejnoprávní a jiná podobná média jsou naprosto k ničemu a jejich likvidací by žádná škoda nenastala.
Já osobně se s naprostou většinou názorů pana Orbána ztotožňuji.
Na druhé straně se však domnívám, že je to, až na výjimky, projev k lidem, kteří prostě nechtějí slyšet. Kteří na degradaci EU na novodobou totalitu blízkou nebožtíkovi SSSR založili své kariéry a v případě návratu této organizace na cestu k demokracii, tržní ekonomice a z nich plynoucí prosperitě, by přišli prakticky o všechno.
Z tohoto důvodu se obávám, že EU bude nutno rozbít a mezinárodní integraci evropských států postavit na zcela nových základech.
Mimo jiné by měla být opuštěna hatmatilkoidní angličtina (která nemá v praxi použitelná ani gramatická ani ortografická pravidla, takže ji neovládá dobře ani většina rodilých mluvčích) a domluvit se na zavedení esperanta na základní školy (dá se naučit za necelý rok na úroveň, na jakou se v angličtině nedostane větší část rodilých mluvčích za celý život a nerodilí mluvčí jen výjimečně). A, na rozdíl od naprosté většiny živých evropských jazyků, není spojeno s nějakými negativními historickými reminiscencemi, jako třeba na většině evropského území němčina (ale něco škaredého by se dalo alespoň v některých oblastech Evropy najít na prakticky jakýkoli živý jazyk, resp. jeho uživatele).

Sňatky homosexuálů

Naprosto nemám problém se sňatky homosexuálů. Paradoxně proto podporuji SPD, přestože ta je více-méně proti.

Historie

Umožnění nějakého oficiálního spojení homosexuálních svazků bylo spojeno se dlouhým bojem, především proti klerofašistické svoloči, vycházející z biblických textů, sepsaných odpornými a nenávistnými kreaturami. Nakonec bylo navrženo registrované partnerství, které původně mělo být i pro heterosexuální páry, aby nahradilo (alespoň zčásti) vztah druh družka, který vzniká automaticky po určité době soužití v jedné domácnosti. Zabránilo by se tím v reálné právní praxi se vyskytujícího bádání, zda dvojice byla spolu příslušnou lhůtu nebo o den méně, protožena tom zpravidla visí takové záležitosti jako dědictví apod.
Krátce před schvalováním tohoto svazku se pojednou klerofašisté vzepřeli a postavili novou podmínku, že totiž tento typ svazku bude dostupný výlučně G a L dvojicím a nikomu jinému. V této podobě byl uvedený zákon schválen a platí dodnes.
Skutečnost, že ona výlučnost pouze pro G a L páry byla schválena pouze na základě nátlaku ze strany klerofašistů, nijak nebránila tomu, že ještě snad v témže týdnu vyšel nenávistný klerofašistický text, pranýřující to, že "sexuální zvrácenci mají výhodu proti normálním lidem". A tento motiv najdeme v článcích klerikálně či klerofašisticky zaměřených osob dodnes.

Adopce

Nyní se hraje o adopci dětí G a L páry.
Faktem je, že je docela běžná situace, kdy méně v sexuální orientaci vyhraněná osoba má původně heterosexuální vztah, z něhož má jedno nebo i více dětí. Pokud jsou svěřeny k výchově GL osobě, o něčem to svědčí (ve smyslu kvalit druhého rodiče). Dále může být onen původní vztah, pochopitelně, ukončen i ovdověním.
Problém pak nastane v situaci, kdy z GL páru zemře biologický rodič společně vychovávaného dítěte / dětí. Protože podle současné legislativy je rodičův/ova partner/ka v podstatě cizí člověk.
Adopce partnerova / partnerčina dítěte by tento problém vyřešila velice hladce. Je vcelku jasné, že klerofašisté jsou proti.
Pokud se týká adopcí zcela cizích dětí, jsem toho názoru, že zde by měl být GL pár posuzován naprosto stejně, jako jsou posuzovány páry heterosexuální, tj. že by homosexualita neměla být nijak "bodována" nebo nějak podobně hodnocena, a to ani kladně ani záporně.
Pochopitelně, ještě existuje možnost adopce příbuzných dětí. Jako modelovou situaci si můžeme představit adopci potomků zemřelého sourozence a jeho partnera/ky (případy, kdy se rodiče např, zabijí autě, když s nimi děti nejely, se reálně stávají, takže to není žádná "akademizující konstrukce").
Přiznám se, že bych postupoval naprosto stejně, jako v případě vlastních potomků jednoho ze členů GL páru.

Děti

Pochopitelně, v souvislosti s dětmi vlastními jsou na tom lépe L páry, protože si mohou dítě prostě pořídit bez mužského partnera. Už v dobách dřevních se nechávaly členky L komunity oplodňovat spermatem některého mužského příbuzného své partnerky (otec, bratr apod.), čímž bylo více-méně zajištěno, že obě k dítěti budou mít biologickou vazbu.
V současné době "frčí" umělé oplodnění spermatem anonymního dárce, klerofašistická svoloč si prosadila, že je dostupné pro osaměle žijící ženy, ale ne pro ženy, žijící v L páru. Smysl to nemá, jako nemá smysl cokoli, co křesťané hlásají. Takže L ženy předstírají, že žijí osaměle a nechávají se oplodnit.
G páry jsou na tom po této stránce hůře.
Klerofašisté v současnosti především bojují proti dárcovství vajíček a profesionálnímu odnošení dítěte. Nedávno jsem četl článek jakéhosi klerofašisty o indických "nosnicích", jak jsou chuděry strhané po deseti porodech, aniž by autor reflektoval skutečnost, že v křesťanských zemích, kde se dodržuje zákaz jakékoli antikoncepce a sexuálních technik vylučujících oplodnění, mají ženy běžně dětí 20 a více.

Děti GL spolu

Faktem je, že při vzniku vajíčka vznikají paralelně tzv. pólová tělíska, která jsou s to vajíčko oplodnit stejně jako spermie a dát vznik novému jedinci. Pokud nesplyne s vajíčkem to pólové tělísko, které se od něj na konci meiózy odštěpilo, nemusí být výsledek geneticky totožný s matkou (byť je nenulová pravděpodobnost, že bude i při splynutí vajíčka s některým ze dvou dalších pólových tělísek). U některých druhů je to relativně běžný jev. U člověka je to vzácné, ale pár případů doložených je. V principu by tedy nebyl problém oplodnit vajíčko jedné členky L páru pólovým tělískem druhé členky. Nicméně je velmi pravděpodobné, že by podobným způsobem mohla splynout dvě vajíčka. To by bylo technicky jednodušší, protože vajíčka jsou daleko větší a lépe se s nimi manipuluje.
U G párů je situace trochu složitější, nicméně biologie připouští možnost oplození denukleovaného vajíčka dvěma spermiemi, přičemž vzniklý jedinec by měl vlastně tři biologické rodiče, protože mimojadernou genetickou informaci (např. DNA v mitochondriích by měl po dárkyni vajíčka.
Podobný proces, kdy do denukleovaného vajíčka se vloží jádro jiného vajíčka a jádro spermie, se používá v situaci, kdy je žena nositelkou některé z chorob, které jsou vázány na genetický materiál mitochondrií (dědí se výlučně po matce). Mezi tyto choroby patří i některé vrozené degenerace svalů, které buď odumírají nebo jsou v nich svalové buňky nahrazeny vazivem. Tyto choroby neumíme léčit a jejich vyústění je fatální - až jsou natolik poničeny dýchací svaly, že postižený nemůže dýchat, tak se udusí. Uvedené operace se již v některých zemích, většinou tam, kde tomu nemůže zabránit klerofašistická svoloč, provádějí.
Pro obojí páry se nyní otevřela možnost, daná existencí multipotentních buněk v kůži (tvoří se z nich různé typy buněk např. při hojení poranění), protože tyto buňky je možné přetvořit in vitro jak na spermii tak na vajíčko. Jeden z G páru by mohl tímto způsobem vytvořit vajíčko a druhý by mohl dodat spermie na jeho oplození. Stejně tak by mohly být vytvořeny spermie z buněk jedné členky L páru.
Jediným problémem je u toho G páru vznik vajíčka s Y chromozomem, které by po oplození spermií s Y chromozomem dalo vzniknout životaneschopnému jedinci s karyotypem YY. To, že se takový karyotyp občas najde i u velmi raných potratů, svědčí o existenci žen, které jsou karyotypicky muži (nebo alespoň chiméry s mužským karyotypem v oblasti vaječníků), o nichž se běžně neví. Takže by se v principu, pokud by spolu dva G měli dítě, nic proti přírodě nedělo.
Asi by to zavrtalo do poměru pohlaví v populaci, protože L pár by mohly mít pouze děvčátka, zatímco G páry by měly 2/3 chlapců a 1/3 dívek (pokud by se nepoužil nějaký postup na selekci X a Y spermií, jaký se běžně užívá u některých hospodářských zvířat).
Pochopitelně, výzkum na tomto poli se seč mohou, snaží zablokovat klerofašisté.

Klerofašistické aktivity

Klerofašisté se snaží prosadit model rodiny bezcenných primitivů, z nichž vzešli autoři Bible, a který už v těch dobách byl v podstatě překonaný. Uvedený model také do jisté míry odporuje vrozeným vzorcům sexuálního chování druhu Homo sapiens. Dalším problémem je, že tento model je v podstatě nerealizovatelný bez nerovnoprávného postavení žen ve společnosti. Což je ovšem stav, který všechna Abrahámovská náboženství (= judaismus, křesťanství a islám) silně prosazují. Nejméně intenzívní v tomto směru jsou některá křesťanská náboženství, což je dáno tím, že křesťanství se dostalo do relativně vyspělejší společnosti a bylo nuceno se do jisté míry přizpůsobit, zatímco jak judaismus tak islám přišly a zafixovaly se do společnosti primitivů s velmi nízkou, pokud vůbec nějakou, kulturou, takže své zvrácené ideje mohly prosadit daleko intenzívněji.
Faktem také je, že společnosti, které byly ušetřeny působení šiřitelů zla, tj. křesťanských nebo islámských misionářů, se vypořádávají s homosexuální orientací části své populace bezproblémově s tím, že tito lidé přebírají část péče o děti svých sourozenců, takže mít je v rodině je spíš terno.
Pochopitelně, platí, že homosexualita se běžně vyskytuje v přírodě u savců i ptáků, takže se nejedná o něco "nepřirozeného", "proti přírodě", jak blekotají klerofašističtí agitátoři. Už jsem si zde dříve dovolil vyslovit hypotézu, že vznik této sexuální orientace může být spojen s přírodní regulací hustoty populace (více GL párů, méně potomstva do následující generace). Než sáhne příroda k něčem drsnějším, jako např. pochodování přemnožených lumíků do moře.
Skutečnost, že GL páry by spolu mohly mít děti, je dalším kamenem pro mohylu náboženských žvástů. Může sice padnout námitka, že je zde zapotřebí technická medicínská intervence, ale faktem, bohužel, je, že takovou intervenci dnes již velice často potřebují i hetero páry. Zejména v souvislosti s posunem ukončení vzdělání, a tedy i sociální zralosti, u žen do věku po 30, kdy ženy, které dosud nerodily, již mají ve významném procentu s otěhotněním přirozenou cestou vážné potíže.

Něco k těm sňatkům

Problém vidím v tom, že ono registrované partnerství je vztahem neplnohodnotným, který umožňuje zejména různým v kostele "ideologicky zpevněným" státním úředníkům všeho možného druhu takto spojené páry nejrůznějšími cestami šikanovat. Tento jev nabývá na kvantitě a kvalitě s tím, jak byly objeveny různé díry a skulinky v zákonech, které takovou šikanu umožňují.
Pokud by bylo možné GL páry spojit sňatkem nijak právně neodlišitelným od sňatku heterosexuálních párů, možnosti pro jejich útlak a šikanování by se drasticky zmenšily. Což je hlavní důvod, proč proti tomu klerofašisté bojují seč mohou. A ze stejného důvodu já sňatky GL párů podporuji.

Co nechci

Naopak nechci to, co se děje v některých "vysoce progresívních" státech na západ od bývalé železné opony, v nichž jsou děti indoktrinovány na školách ve smyslu homosexuality jako preferovaného a společensky žádoucího typu vztahů, a naopak vztahy heterosexuální jsou presentovány jako cosi nežádoucího.
Víceméně chápu výchozí pozice, z nichž tohle vzniklo. Jednalo se o zavádění sexuální výchov na školách, prevenci AIDS a dalších sexuálně přenosných chorob, a také nechtěných otěhotnění. Faktem také je, že existují z více států, kde fungují paralelně státní školy se sexuální výchovou a církevní školy, které ji nemají, že v těch církevních je více žáků i žákyň onemocnělých AIDS a více žákyň nechtěně těhotných.
Na druhé straně si však dokážu představit i to, že se tato výchova může snadno zvrhnout v to, o čem jsem se zmínil hned v první větě této části. A dokážu si představit i to, že pro některé aktivisty může být vyvolávání zmatků v dětských hlavách čímsi pozitivním, ideologicky podloženým.
Je možné, že příslušné zákony v Rusku nebo v Maďarsku (a o něco takového se zřejmě pokusí i Polsko) poněkud přestřelují na opačnou stranu, ale je to jednoznačně reakce na již neúnosný stav. Je jedno, zda ho označíme jako "homosexualismus" nebo nějak jinak, na podstatě věci a její neúnosnosti to nic nemění.
Vinu za ono možné přestřelení nesou sami aktivisté, kteří se pokusili sexuální výchovu zneužít k šíření ideologických žvástů, které nemají s touto výchovou nic společného.
V roce 2003 vyšly tři romány "progresívního" kanadského spisovatele (Kanada je vůbec pranýř progresivismu a podobných pochybných -ismů), tvořící cyklus "Neandrtálská odchylka", vydaný česky v letech 2006 (Hominidé), 2007 (Lidé) a 2008 (Míšenci) nakladatelstvím Triton. Romány líčí paralelní svět, v němž sapientovali neandrtálci a vyhynul Homo sapiens sapiens. Neandrtálci žijí silně ekologicky a přírodně (přitom mají vyspělé technologie, což se s něčím takovým v podstatě vylučuje) v supertotalitní společnosti, proti níž je i Severní Korea oázou svobody a demokracie. Mimo jiné provozují celý rok homosexuální sex, a to i ti, kteří jsou heterosexuálně sezdaní. K heterosexuálnímu styku jsou "připouštěni" tehdy, když fašistická "šedá rada" organizuje (jednou za několik let) narození dalších dětí. Aby bylo jasno, autor tuto společnost vidí jako cosi blízkého ideálu, jaký je třeba vnutit i lidem z našeho světa.
Dokážu si představit, že právě podobné ideje vedly k tomu, že původně pozitivní a přínosná sexuální výchova na školách zdegenerovala na cosi naprosto odpudivého a dětem jednoznačně škodícího. Domnívám se také, že relativní přísnost zmíněných restrikcí je dána tím, že provozovatelé podobných ideologických hrátek jsou vysoce nesolidní lidé, kteří by se při méně restriktivních zákonech snažili najít skuliny, kterými by je obešli.

Paradox

Uvedl jsem, že paradoxně podporuji SPD, přestože tato strana je proti sňatkům GL párů. Je to z toho důvodu, že bych si tuto záležitost přál vyřešit v referendu. Podpora a sympatie naší společnosti vůči GL párům je poměrně vysoká, navíc je tento vztah ještě akcentován vnímáním boje proti těmto sňatkům klerofašisty a církvemi, jejichž obliba ve společnosti je velmi nízká. Z tohoto důvodu předpokládám, že by referendum vyšlo pravděpodobněji pro tyto sňatky a tím by celá záležitost mohla skončit.

Takže, abychom to uzavřeli: Podle mého mínění sňatky GL osob zcela jednoznačně ano. Adopce partnerových dětí, osiřelých dětí, příbuzných s jedním z GL páru, oběma partnery také ano, adopce nepříbuzných dětí jako zcela rovnoprávná záležitost s hetero páry také ano. Zcela jednoznačně provádět výzkum na poli asistované reprodukce GL párů a jeho aplikaci v praxi, bez ohledu na pochybné náboženské ideje. Ale ne to, co je označováno za homosexualismus, přestože by restrikce na tomto poli nemusely být tak tvrdé jako v tom Maďarsku a dalších státech.

Tornádo na Hodonínsku jako důsledek oteplování?

Na Hodonínsku se objevilo tornádo a hned se blekotá o "antropogenním globálním oteplování".

Realita

Tornáda se na našem území vyskytovala i dříve. V naprosté většině případů však proběhla mimo lidská sídla, takže napáchala jen materiální škody v lesích a na polních kulturách. V posledních letech byla tornáda i s trombou několikrát na našem území vyfotografována (pánbu zaplať za mobily s fotoaparátem), zajímalo to ovšem prakticky jen některé "záhadologické" weby.
Existuje řada informačních zdrojů o tornádech na našem území v minulých staletích (kroniky, zápisy, korespondence apod). Opět je "seriózní" věda prakticky zcela pomíjí a odkazy a citace najdeme na nejrůznějších webech spíše záhadologického ražení.
Na podobnost mezi tornádem a tzv. "divokou honbou" z některých pověstí ve svých knihách upozornil Otomar Dvořák. Ovšem, je to spisovatel a navíc záhadolog, takže to soudruzi "odborníci" opět ignorovali a ignorují.

Oteplování?

V podstatě jakékoli přenosy tepla atmosférou vedou k podobným jevům, jejichž vyústěním může být tornádo nebo něco podobného. Tyto jevy se zde objevovaly jak při pádech do velkých ochlazení, tak při vynořování se z nich. Na velkých planetách můžeme vidět podobné jevy (ovšem gigantických rozměrů) i při teplotách hluboko pod nulou.
Tyto jevy tudíž souvisejí pouze se změnami teplotního režimu atmosféry a hlavně rozdíly tepla mezi různými místy i mezi různými vrstvami atmosféry. Nejsou v rozporu ani s teorií, že v důsledku astronomických jevů se planeta začíná překulovat k nové chladné periodě.

Reakce?

I kdybychom okamžitě v celé EU zastavili veškerou produkci CO2, klepali se zimou před nefunkčními počítači a televizory, chodili se pást (protože dovoz zboží, ostatně i jeho výroba, je zdroj CO2), a páchali mnoho dalších nesmyslů, nijak by to oteplování neovlivnilo. K ovlivnění by nedošlo ani v případě, pokud je oteplování stoprocentně antropogenního původu, což si netroufají prohlašovat ani všichni členové IPCC.
Pokud by se to udělalo celosvětově, i tak by existovala jakási setrvačnost a několik až několik desítek let by se ještě oteplovalo (tedy, pokud se už vlastně neochlazuje). Paradoxně, pokud se už ochlazuje, by něco takového mohlo teplotní změny v atmosféře urychlit a extrémní jevy jako tornáda ještě více posílit a zvýšit jejich četnost.
Jedinou rozumnou reakcí je tedy přizpůsobení se těmto jevům. Znamená to stavět odolné domy (tornádo na Hodonínsku poškodilo nejvíc lehké stavby). Používat více železobetonu a jiných odolných materiálů. V řadě zemí, kde jsou podobné atmosférické jevy častější, jsou součástí domu protihurikánové kryty, kam se mohou obyvatelé domu schovat, a které by měly vydržet i destrukci zbylých částí stavby. A mají i nějak vyřešenu únikovou cestu mimo předpokládané pole trosek.
Celé to ovšem naráží na stavební předpisy, které nám vnucují ekologové cestou EU, protože podobný dům by nemohl (z mnoha důvodů) být nízkoenergetický nebo dokonce "pasívní". Pokud si necháme vnutit tyhle nesmysly, budeme muset počítat s tím, že se podle těchto nesmyslů postavené budovy budou hroutit jak domečky z karet i při daleko méně extrémních atmosférických jevech, než byl ten, co zažili naši nešťastní spoluobčané z Hodonínska.

Co dělat?

Je třeba si uvědomit, že na této události se nehodlají přiživovat jen klimatičtí podvodníci. Objeví se mnoho lidí, pobíhajících s kasičkami nesoucími nápis "Tornádo", nebo něco podobného. Postiženým lidem je jistě třeba pomoci, ale neměli bychom krmit ani vyslovené podvodníky, ani organizace, které z vybrané tisícovka dodají stovku a zbytek spotřebuje jejich režie. Někteří moji příbuzní dali na dobré reference na Nadaci Dagmar Havlové, která má transparentní účetnictví a prakticky nulové vlastní náklady, já se rozhodl přispět cestou obce, v níž sídlím, protože ta komunikuje přímo s hejtmanstvím a opět je velice slušná pravděpodobnost, že se vybrané peníze dostanou do rukou těm, kdo je potřebují.

Blekotání o antropogenním globálním oteplování tedy nemá v souvislosti s tím, co se stalo na Hodonínsku, prakticky žádný význam. Jedinou rozumnou reakcí na tento jev je revize stavebních norem tak, aby postavené / opravené / přestavěné budovy garantovaly vyšší odolnost proti podobným jevům, nebo alespoň měly zabudovaný "hurikánový kryt" pro obyvatele. A musíme to probojovat proti ekoaktivistům, protože to bude v rozporu s nesmysly, které prosazují. Neměli bychom se toho bát, dokonce i kdyby bylo nutno se nějak vypořádat s nesmyslnými předpisy, protože platí, že "nutnost je nejvyšší zákon".

Jsou jaderné elektrárny opravdu čímsi škodlivým?

Ve velmi krátké perspektivě nastane s vysokou pravděpodobností nutnost zcela nesmyslně "dekarbionizovat" energetiku, případně další úseky výroby energie (např. teplárenství). Pokud se tomu neubráníme bude nutno příslušné kapacity přestavět z uhlí na ruský plyn. Navíc pasírovaný z větší části přes Německo, o jehož nepřátelským postojům k nám si nelze dělat iluze. Konec konců, byli jsme členové koalice, která ho v poslední světové válce porazila. Navíc řada aktivistů (často podporovaných právě z Německa) dělá co může, aby zlikvidovala naše jaderné zdroje a zabránila jakýmkoli dalším alternativám mimo škodící OZE.

"Škodlivost jádra"

Zelení soudruzi blekotají seč mohou, jak je jaderná energie škodlivá, a jak na ni doplácíme. Blekotá v souvislosti s tím o "státních garancích" pro výstavbu JE. Mají být i "asociální".
Realita je ovšem naprosto odlišná. Jediné zdroje energie, za které doplácíme naprosto nesmyslnou a rovněž silně asociální cenu, jsou OZE a konkrétně z nich fotovoltaické a větrné elektrárny. Tyto zdroje jsou nuceni občané povinně podporovat pod asociální složkou účtu za elektřinu "podpora OZE".
Příslušný zákon prosadili ekologičtí aktivisté a lobbysté s tím, že je to "dočasné opatření", než se OZE zavedou. Jak je v tuzemsku známo, jednotkou dočasnosti je jeden furt. Takže nejspíš bude muset dojít k nějaké "antiekologické" obdobě roku 1989, abychom se té zlodějiny zbavili.
V současné době tento poplatek na průměrnou českou domácnost dělá něco přes 2000 Kč ročně. S tím, že tato položka, placená bezcenným ekozlodějům, rok od roku stoupá.
Jistěže by bylo ideální zřízení paralelní elektrické sítě jen pro ekologické aktivisty a "ekologicky uvědomělé" osoby vůbec, v níž by byla elektřina dostupná jen když jedou OZE a prodávala se za onu vysokou fixní cenu. Je to, bohužel, technicky nerealizovatelné. Respektive by možná šlo do ekologických domácností nainstalovat "chytré elektroměry", které by něco podobného zajistily podle údajů od centrálního dispečinku. Nezaznamenal jsem, že by se někdo "ekologicky uvědomělý" o podobné zařízení hlásil.
Jaderná elektřina je za nejnižší cenu, pokud nepočítáme vodní energii, které prostě máme na našem území málo. Lze spočítat, že ani přehrazení Labe u Hřenska hrází tak vysokou, aby se voda tak tak nepřelila přes hřebeny pohraničních hor, by nezajistilo dostatek energie (berme to jako názorný model toho, kolik by se dalo maximálně získat z vodotečí elektřiny v situaci, kdy by na každém potůčku byla co pár metrů turbina, ne jako něco, co by se mělo udělat).
Uhlí je dražší, ale je to stabilní zdroj, který je s to produkovat elektřinu podle potřeby a ještě vyrovnávat výkyvy sítě způsobené jinými zdroji. Fotovoltaika a vítr jsou nejdražší (při plánované životnosti a procentu využitelnosti - pozor, znamená to vyrábění elektřiny kdykoli!) jsou několikanásobně dražší než jádro při přepočtu investic na jednu vyrobenou kWh během životnosti zařízení. Celé je to akcentováno skutečností, že jádro, na rozdíl od OZE, za svou existenci vydělá plněním zvláštního konta na svou likvidaci. "Chcíplé" OZE prakticky nikdo ekonomicky neřeší. Co zatím chcíplo, bylo prodáno "bílým koním", kteří formálně zkrachovali a likvidaci zařízení musel na své náklady provést stát.

"Podpora" státu pro jádro

Stát se musí podílet na investování do jakékoli JE jednoduše proto, že existuje silný tlak fašistických ekoaktivistů a nedemokratické Evropské unie na to, aby se žádné nestavěly. Existuje tudíž silné riziko, že bude stavba na jejich nátlak, případně na základě bruselského befélu, v kterékoli fázi zastavena nebo zakázáno spuštění hotové JE. A v tomto případě musí stát garantovat návratnost investicí.
Jsou to tedy především zelení aktivisté, ať už v řadách různých nevládek, nebo v řadách nikým nevoleného a nikomu za nic neodpovědného (a nepotrestatelného) úřednictva EU, kteří vytvořili situaci, kdy je tato státní garance nutná

Problém Německa

Německo se chová jako ruská provincie (a strhává na tuto pozici celou EU), protože po vypnutí zbytků jádra a uhlí bude naprosto záviset na ruském zemním plynu (viz Nord Stream II). Přitom odchod od uhlí na plyn (za účelem vykrývání výkyvů a výpadků OZE) je z hlediska boje proti skleníkovému efektu naprosto nesmyslný, protože ono cca poloviční množství skleníkového CO2 doplní na zhruba stejný skleníkový efekt úniky metanu z těžby a distribuce (a to si dovoluji domnívat se, že v Rusku bude těch úniků pravděpodobně víc než v USA, kde to takto spočítali). Napojení se na USA plyn je technicky neřešitelné, protože EU by potřebovala denně přijmout a "vycucnout" pět v současné době nejkapacitnějších tankerů (napočítáno podle údajů z Wikipedie), a na to ani nemá dostatek vhodných terminálů. Navíc po vítězství Bidena se začíná těžba ropy a plynu v USA drasticky omezovat, takže je pravděpodobné, že tolik plynu by do EU USA ani nemohly dodat (na rozdíl od toho Ruska).
Ekologové tento problém ještě akcentují blokováním průzkumu možností exploatace břidličného plynu, kterého jsou patrně i na našem území dosti slušné zásoby. Vždy s oblibou uvádím, že bychom je nemuseli těžit (v případě, že by se ukázaly jako kapacitně s to pokrýt, řekněme rok dva naší energetické potřeby), ale stačila by existence ložisek technicky zajištěných tak, že by mohla začít jejich exploatace během několika měsíců (tj +- do vyčerpání strategických zásob státu) a naše vyjednávací pozice s producenty plynu (kdekoli na světě) by byla výrazně lepší než nyní. Můžeme se leda dohadovat, zda ekologičtí aktivisté (pochopitelně ne řadoví blbové, ale jejich špička, určující, co budou dělat a jakým konkrétním způsobem) bojují za Rusko, nebo za islámské státy, které nemalým procentem takto utržené peníze cpou islámským teroristům.
Ekologové rovněž brání průzkumu a exploataci geotermální energie, pro niž jsou v některých oblastech našeho státu (minimálně západ Čech a severozápad naší části Slezska) pravděpodobně vhodné podmínky. Je to, pochopitelně, vysoce čistý zdroj elektřiny i teplárenského tepla.

Další problém OZE

Skladování energie z OZE není technicky v dostatečné kapacitě a za ekonomicky přijatelnou cenu vyřešeno. Už jsem o tom psal.
"Zázračné" články, s nimiž operují někteří ekoaktivisté jako s argumentací pro OZE, jsou vesměs jen na papíře a v podstatě nebyly úspěšně vyzkoušeny ani jako prototyp (nanejvýš jako laboratorní model).
Se stávajícími články máme v ČR velkokapacitní bateriové úložiště, které v sobě dokáže uložit "závratné" množství energie, ovšem, postačuje na cca sekundu spotřeby v našem státě.
Naše potřeba energie na zimu je ekvivalentní cca dvěma hirošimským jaderným bombám s tím, že cca energii jedné další je třeba v těch bateriích mít trvale uloženu jako technologické minimum nabití (které se ovšem při havárii uvolní také).
Vodík, který prosazují ekoaktivisté, by bouchl ještě víc, protože zpětné získávání energie z něj je méně účinné než odvod energie z baterie.
Psal jsem už i o tom, že neexistuje dostatek lithia na takovou kapacitu baterií. Je to řešitelné, ovšem za cenu těžby hornin s nízkým obsahem Li. I tak se lithium dnes těží z hornin, které ho obsahují řádově méně než jaký obsah užitkového kovu se vyplatí při těžbě uranu, o zlatě ani nemluvě. Muselo by se jít na horniny s ještě nižším obsahem (i desetinovým oproti dnes těženým) a akceptovat manipulaci s obrovskými kvanty hornin (jde také o to, že čím je toho lithia méně, tím menší procento se ho podaří za rozumnou cenu dostat z matečné horniny), daleko převyšující objemy skrývek a těžby hnědého uhlí v severočeském kraji. Znamenalo by to v podstatě srovnatelnou (či spíš horší) devastaci Krušných hor a některých dalších oblastí, kde takové horniny jsou. Na nákup na světových trzích je třeba zapomenout, protože New Green Deal vyvolá tak šílený hlad po tomto kovu, jaký tu snad nebyl ani po objevu drahých kovů v Americe. Na tom "lithiovém hladu" by se podílely i země, které nemají vlastní ložiska zdrojů lithia, ani taková, která by byla těžitelná za cenu ještě šílenější devastace území, než těžba lithia u nás.

Zhodnocení

I kdyby Dukovany vyšly pětkrát či sedmkrát dráž (tedy podstatně dráže, než čím hrozí ekologičtí aktivisté), pořád by bylo jejich postavení dobrý obchod, protože OZE a další alternativní možnosti jsou ještě dražší.
Navíc u toho zdražení musíme počítat, že do nominálního zdražení se promítne postcovidová inflace. Dále, pokud zelení soudruzi prosadí New Green Deal, může se klidně zhroutit euro jako marka za velké hospodářské krize (čili až na zlomky procenta původní hodnoty). Obecně, když se zohlední inflační vlivy, tak většinou u JE k velkému průběžném prodražení stavby nedochází, jen se během doby její výstavby znehodnotí měna a některé materiály i práce stojí víc.
Na závěr snad trochu chladného zhodnocení "EUronorem" pro jaderné elektrárny, které nás údajně uchrání před novým Three Mile Islandem, Černobylam či Fukušimou:
Three Mile Island i Černobyl bouchly kvůli hrubému porušení provozních předpisů a Fukušima II kvůli přírodní katastrofě, se kterou její projekt nepočítal pro velmi nízkou pravděpodobnost takové přírodní pohromy. V žádném z těchto případů by "západní standardy bezpečnosti" nijak nepomohly. V Černobylu navíc k tomu porušení předpisů došlo na základě silného tlaku politiků na odborníky, kteří by sami o sobě takovou snůšku (ba přímo sérii) pitomostí a hrubých porušení provozního řádu neprovedli. A zase je to EU, která povyšuje ideologické blábolení aktivistů nad fyzikální zákony, takže pokud na jejím území dojde k nějaké nehodě JE (nebo velkého průmyslového provozu), bude to nejspíš z podobných příčin.

Můžeme tedy tento text uzavřít, že jaderné elektrárny postavit musíme. Pokud to neuděláme, dostaneme se do područí Ruska, které může narůst až na úroveň, jaká tu byla před rokem 1989. Nebezpečí takové situace je akcentováno tím, že by Rusko na tomto poli jednalo ruku v ruce s Německem, tj. že by se nervali jako v letech 1941 - 1945. A pokud by se servali na našich hrobech, bylo by nám to už jedno.

Kauza "žluté dítě"

Tahle kausa je velmi názornou ukázkou nejedovatosti betakarotenu a dalších karotenoidů z mrkve.

Sama událost

Hned poválce se přihodilo, že jedna paní otěhotněla a nadšený budoucí tatínek se začal starat o to, jak by se budoucí maminka měla stravovat. Bylo to ovšem po válce, vše bylo na lístky a zdaleka se nedalo na ně sehnat ani to, na co měl člověk dle těchto lístků nárok.
Dotyčný pán se tudíž vypravil na venkov a podařilo se mu, přes poválečnou bídu a nouzi, sehnat metrák mrkve. I ona paní během svého těhotenství postupně snědla metrák karotky.
Co se posléze stalo - narodilo se jí úplně žluté dítě (byť "kavkazských" rysů), což vyvolalo v první fázi šok. Bylo to dáno tím, že karoteny se usadily v podkožním tuku (i jinde, kde ovšem nebyly na dohled) a způsobily onu barvu. Nicméně jak dítě zdárně rostlo, karoteny se naředily a když už chodilo do školy, nevybočovalo svým zabarvením z kolektivu.

Využití

Uvedená kauza, která se stala ve fakultní nemocnici u Sv. Anny v Brně, byla mými učiteli pedagogicky využita k demonstraci faktu, jak málo toxické jsou, na rozdíl od samotného vitamínu A, karotenoidy, z nichž si organismus umí tento vitamín sám připravit dle své potřeby. Tudíž se jimi nelze předávkovat.
Známá, alespoň z dobrodružných knih, je oproti tomu otrava samotným vitamínem A.
V dobrodružných knihách bývá častěji uváděna otrava játry ledního medvěda. Tato otrava je dobré demo na potravinový řetězec: Vitamín A je vytvářen planktonem, který je následně pojídán malými rybami. Větší ryby pak žerou ty malé a ty zase ještě větší. Nakonec ty velké ryby loví a žerou tuleni. Tuleně zase žerou lední medvědi. Výsledkem tohoto řetězu je, že v každém článku se vitamín A, jakožto cizorodá látka, zakoncentruje. Nakonec v játrech ledního medvěda dosáhne koncentrace, která už je toxická pro člověka při požití běžné porce těchto jater (100 - 150 g).
Bylo by jistě zajímavé zjistit, jak je to s játry ledních medvědů chovaných v ZOO. Teoreticky by takovou koncentraci vitamínu A v sobě mít neměli.
Informace o toxicitě těchto jater je např. v románech akademika F. Běhounka (který o tom psal z vlastní zkušenosti z robinzonády na ledové kře po katastrofě vzducholodi Italia). Zmiňuje se o tom snad i Jan Welzl. Je také známo, že se játry ledního medvěda fatálně otrávili trosečníci jedné německé válečné lodi za druhé světové války.

Další využití

Přiznávám, že jsem o uvedené kause opakovaně hovořil se studenty jednak v souvislosti s putováním látek potravními řetězci a jejich step by step zakoncentrováváním, včetně toho, že se takto nemusí chovat jen fuj fuj toxiny průmyslového či jinak lidského původu, ale i látky naprosto přírodní, jednak, v souvislosti s vitamíny, jako ukázku netoxičnosti karotenů.

Žluté dítě, které se narodilo mamince poté, co během gravidity snědla cca metrák mrkve, je prostě názornou ukázkou metabolismu přírodních látek i názorným příkladem pro výuku vitamínů a jejich prekursorů.

Český George Floyd?

V Teplicích zahynul muž po "zakleknutí" policií. Byl totálně zdrogovaný, ohrožoval své okolí i sebe, nereagoval na příkazy policistů. Zemřel v sanitce. Podle lékařského nálezu na předávkování excitujícími drogami, snad "perníkem", možná "vylepšeným" něčím dalším.

Podobnost

Podobnost s případem originálního G. Floyda je více než velká. I on byl totálně zdrogovaný, ohrožoval policii, rval se s ní a patrně (podle pitvy) zemřel na předávkování. Následující aktivistická agenda nemá s objektivní realitou naprosto nic společného. I u nás se snaží temní škodiči, vzhledem k jeho příslušnosti k romskému etniku, prohlásit dotyčného za oběť "rasistické policie" a vlastně "českého rasismu" vůbec. Zapojují se extrémistická a škůdcovská média, se vztahy k extrémní levici.

Mé kompetence

Problematikou drog se zabývám od studentských let, dokonce první tištěná vědecká práce, u níž jsem byl jako spoluautor (příspěvek do sborníku), vyšlá ještě před mou promocí, se týkala drog. Přibližně čtvrt století jsem také byl členem městské protidrogové komise, takže znám tuhle problematiku i prakticky, a jako její člen jsem absolvoval různé vzdělávací kursy. Od zapojení se do pedagogické činnosti (ještě jako student) do svého odchodu do důchodu jsem také učil protidrogovou prevenci. Takže toho znám poměrně dost a mám i informace z první ruky od terénních pracovníků. Mj. jsem se osobně znal se zakladateli Drop In v Brně.
Jsem stoupencem spíše aboličního přístupu ke drogám, snaha kriminalizovat i naprosto bagatelní aktivity na tomto poli mě staví do pozice zásadního nepřítele klerikálů, kteří podobné věci prosazují. Jsem také stoupencem uvolnění pěstování konopí pro vlastní potřebu, jednoduše proto, že pomáhá při stavech, kdy jsou oficiálně podávané léky prakticky bezcenné a při abolici konopí by byly i totálně neprodejné. Bojovníky za kriminalizaci konopí považuji za prostituty velkých farmaceutických firem, vyrábějících a vnucujících společnosti naprosto bezcenné jedy.
Z tohoto důvodu rozhodně ode mě neuslyšíte (nebo nenačtete) něco jako "likvidovat smažky".

Něco podobného jsem viděl na vlastní oči

Podobný stav, na jaký zemřel onen "mladík z Teplic" jsem viděl jednou, na vojně. Nebyl vyvolán stimulanty, ale tím, že dotyčný konzumoval tabletky Diazepamu jako lentilky, a ty mu posléze došly. Nebylo to tak intenzívní jako onen teplický případ, navíc bylo ošetřujícímu personálu (až identifikoval ony "desítky", jichž se dotyčný dožadoval, jako 10 mg tablety diazepamu, tedy nejsilnější tehdy existujícíc) známo, co ho uklidní. Nicméně na dotyčném museli sedět dva doktoři, saniťák a dvě zdravotní sestry, aby mu třetí sestra mohla ten Diazepam aplikovat v injekci.
Dovedu si tudíž představit pacienta vyvádějícího ještě hůř, bez možnosti mu něco dát na zklidnění (na to policisté nemají kvalifikaci ani prostředky), nelze proti těmto lidem použít taser, protože při těchto stavech je drasticky zvýšený krevní tlak a elektrický výboj by mohl vyvolat buď rupturu srdce, nebo některé věnčité tepny, nebo tepny kdekoli po těle (při dlouhodobějším užívání těchto látek bývají i změny na mozkových cévách a mohlo by rupnout krevní řečiště i tam).
Je dobré také vědět, že podobný stav byl záměrně navozován u berserkerů, ovšem směsí jiných látek (kombinace alkohol, halucinogeny a další složky). Intoxikovaní, pokud si to správně načasovali (rauš za nějakou dobu pominul), byli v boji velmi obtížnými protivníky, protože absolutně necítili žádnou bolest, ani u velice těžkých poranění se u nich nerozvinul šok, jaký by nenadrogovaného bojovníka poslal k zemi ležet a čekat na přílet Valkýry. Dokázali bojovat nějakou dobu i poté, co utrpěli poranění neslučitelná se životem. V některých případech museli být doslova rozsekáni na kusy, aby byli "vypnuti".
V tomto stavu kromě absence bolesti existuje ještě lhostejnost k ohrožení, takže řada znehybňujících chvatů (různé páky na loket a jiné klouby) u těchto lidí nefungují, protože jsou ochotni ustát i totální vykloubení nebo zlomení. Je pochopitelné, že na osobu v tomto stavu nefunguje ani pepřový sprej.
MMCH, je úplně jedno, jaké etnicity je či není osoba v takovémto rauši. Na její nebezpečnost a společenskou nepřijatelnost to nemá ani ten nejmenší vliv. Klidně takto mohl dopadnout i nějaký "gadžovský" narkoman nebo příslušník jiné menšiny. Na mém pohledu na celou kauzu by to nic nezměnilo.

Zakleknutí

Po internetu koluje nebo kolovalo video, které jasně ukazuje, že při zakleknutí nelze znehybněného uškrtit (byť by asi terminologicky korektnější bylo rdoušení než škrcení), protože tlak je na hranici krku a hrudi, kde část sil je rozložena na žebra a klíční kosti. Natočili ho členové jedné české skupiny pro bojová umění a těm odborníkům rozhodně věřím víc než nějakým politickým aktivistům s nulovým teoretickým i praktickým vzděláním.
Tlak na hrudník paradoxně může snižovat návrat krve do srdce, což následně vede ke snížení krevního tlaku a tím i rizika úmrtí dané osoby na prasknutí cévy nebo srdce.
Z uvedeného důvodu také nevěřím na "uškrcení" George Floyda. Už proto, že verdikt pitvy byl jednoznačný - smrt na předávkování drogami, podobně jako v té Teplické kauze. A i natočená a publikovaná videa toho případu jasně ukazují, že zaškrcen, či spíš zardoušen, nebyl.

Rozdíl proti USA

Zatímco o rozsudku v USA rozhodla řvoucí zločinecká rasistická lůza z BLM a podobných organizací, vyhrožující zavražděním a vypálením domu porotcům i soudcům při vynesení "nesprávného" rozsudku, u nás ekvivalentní lůza na něco podobného dosud nemá sílu. Byť mají zřejmě Romea a spol. právě tyhle ambice.  U nás by se patrně tito rasisté setkali se silným odporem normálních lidí.
Je mi líto, ale tento stav lze chápat jako určitou naši superioritu vůči těm USA a případně i dalším západním státům, a měli bychom ho udržet i za cenu násilného potlačení nějakých rasistických demonstrací.

Jedna drobnost

Ať Romea řve co nejvíc, ať svolává demonstrace, ať klidně v Teplicích uspořádá nějakou "kříšťálovou noc" pro gadžovské obchodníky a další podnikatele. Podle vzoru BLM i podle toho původního, na který Teplice, na rozdíl od měst v USA, ještě pamatují. Na podzim jsou volby. Každá taková akce nažene hlasy protestním stranám, přičemž největšími "magnety" na protestní hlasy budou podle všeho Okamurova SPD a Šlachtova Přísaha.
Takže mohou aktivisté z "českých BLM" dosáhnout toho, že bez těchto stran nikdo vládu nesestaví. Jistě, představa Okamury jako premiéra a Šlachty jako ministra vnitra a předsedy poslanecké sněmovny, je velice roztomilá, nicméně zatím asi i ta teplická kauza nevyvolá v občanech tak velký pocit ohrožení, aby se naplnila.

Jsem tedy toho názoru, že určitá analogie s tím George Floydem zde je, ale u nás, naštěstí, o rozsudku nerozhoduje řvoucí pouliční lůza, jíž by se soudci báli natolik, že by se stali jejími ochotnými loutkami, jak tomu je v USA.

Ekologický holokaust

Ekologické hnutí není jen libůstkou podivných existencí (o tom, že by přinášelo něco pozitivního, nemůže být ani řeč). Ekologické hnutí přineslo řadu konkrétních rizik, promítajících se do ztrát na lidských životech.

Kausa malárie

Po druhé světové válce byla v řadě zemí (případně oblastí některých zemí) zlikvidována malárie nasazením insekticidu DDT. Ten má mj. tu výhodu, že se dá poměrně snadno a levně vyrábět, a že má dlouhodobé účinky.
Vylhaná agitka "Tiché jaro" ekoaktivistky Rachel Carsonové se stala vlajkou radikálních ekologů, bojujících proti DDT. Těm se, bohužel, podařilo prosadit mezinárodní zákaz tohoto insekticidu.
Náhrady DDT sice teoreticky existují, v praxi jsou však výrazně dražší (řada států třetího světa na ně nemá) a jsou podstatně méně stabilní, což je problém od dopravy a distribuce až po silně časově omezený účinek po aplikaci. Když se zákaz DDT zaváděl, tak soudruzi ekologové slibovali, že chudým státům bude dáván na likvidaci malarických bažin příspěvek, pokrývající rozdíl ceny DDT a nových "ekologických" insekticidů. Snad se to někde a po nějakou omezenou dobu i dělalo, ale nakonec v tom byly ponechány chudé státy samy. Problém také je, že řada insekticidů, tehdy prohlašovaných ekology za ekologické a podporované, je nyní v důsledku lobbingu a masívních lživých kampaní nyní rovněž mezinárodně zakazována (např. analogy nikotinu).
Výsledkem zákazu DDT tedy nakonec byl návrat malárie do oblastí a států, kde se ji před tímto zákazem podařilo vyhubit. Přibližně 100 000 lidí ročně umírá na malárii právě v oblastech, kde byla předtím eradikována. Sumárně je to 4 - 5 milionů lidí za dobu od zavedení tohoto zákazu do současnosti. Pochopitelně, pokud by k zákazu DDT nedošlo, eradikace malárie by se přesouvala do dalších zemí a počet oněch cca 300 000 úmrtí na ni ročně v zemích, kde do zákazu DDT eradikace malárie neproběhla by se dále snižoval. Takže se dostáváme na nějakých 10 - 15 milionů obětí na malárii, způsobených zákazem DDT.
V případě žluté zimnice činí podobný odhad kolem milionu osob (což je dáno mj. očkováním).

Kausa "zlatá rýže"

"Zlatá rýže" je geneticky modifikovaná rýže s obsahem beta karotenu, prekursoru vitamínu A, který si z něj lidský organismus dokáže sám vytvořit (v poslední době se ukazuje, že beta karoten funguje rovněž jako silný antioxidant, a tudíž ochránce před stárnutím tkání, vznikem některých typů zhoubných nádorů apod., nezávisle na jeho funkci jako zdroje vitamínu A; dokonce i jako takový dokáže chránit kůži a oko před účinky nadměrného oslunění). Výhodou beta karotenu je, že je sám o sobě netoxický a vitamín A si z něj tělo vytváří na základě aktuální potřeby. Takže, na rozdíl od samotného vitamínu A, jehož zdroje mohou způsobovat i fatální otravy (např. játra ledního medvěda), se jím nelze otrávit.
V zemích třetího světa umírá každoročně kolem 3/4 milionu dětí do pěti let na fatální nedostatek vitamínu A. Přitom je již více než 15 let k dispozici uvedená plodina, která by naprosté většině těchto úmrtí (a, pochopitelně i úmrtím starších dětí a dospělých) dokázala zabránit. Její autoři se vzdali patentových práv, takže není ani zatížena patenty. Její pěstování je prakticky shodné s normální rýží a jediný rozdíl ve výživové hodnotě je onen beta karoten, dodávající jí "zlatou" barvu, navíc.
Ekologové okamžitě vyhlásili této plodině válku na život a na smrt a zabránili nejrůznějšími cestami (včetně kriminálního likvidování polí s touto plodinou) tomu,aby se dostala k potřebným populacím. Tato plodina se nyní pěstuje v malých množstvích v některých vyspělých státech, kde její potřeba fakticky není akutní.
Faktem je. že jen těch dětí do pěti let na zákaz zlaté rýže zemřelo již něco přes deset milionů.

Kausa "ochránci zvířat"

Ochránci zvířat prosadili lobbingem a dalšími metodami mimo demokratický proces drastické zkomplikování pokusů na zvířatech. Tím došlo prakticky k likvidaci akademického farmaceutického a farmakologického výzkumu, protože vysoké školy prakticky nejsou s to vysoké náklady s "řádnou péčí" o pokusná zvířata, včetně naprosto šílené byrokracie, ufinancovat. Pokud se objeví nějaký sponzor, je to zpravidla nějaký farmaceutický koncern nebo na něm závislý ekonomický subjekt. To znamená, že tato oblast výzkumu byla prakticky stoprocentně ovládnuta velkými farmaceutickými koncerny. Dalším následkem byla likvidace výzkumných pracovišť menších firem, které, podobně jako ty vysoké školy, nebyly s to dále financovat výzkum na tomto poli.
Oligopolizace farmaceutického výzkumu má dva dopady, které se co do důsledků potencují:

• Nárůst cen nových léků (protože se jejich výrobce nemusí bát konkurence)
  
• Zpomalení nasazování nových generací léků (protože nehrozí nebezpečí, že by utajovaná náhrada stávajícího léku byla publikována jako výsledek nezávislého akademického výzkumu, což by znemožnilo její patentování, nebo objevena a patentována nějakou menší firmou)
  

Výsledkem jsou, pochopitelně, úmrtí pacientů. Buď se nové generace léků prostě nedočkají, nebo je ta nová generace léků tak drahá, že si jejich nasazení buď oni sami nebo jejich zdravotní pojišťovna nemohou dovolit. Obojí se stává. Je také třeba si uvědomit, že rok od roku se reálný vývoj nových léků opožďuje stále více za odhadem situace, která by existovala bez přijetí oněch ekologických zákonů. V prvních letech umíraly v rámci ČR desítky pacientů ročně, v současné době je reálný odhad ve stovkách ročně, v dohledné době to budou tisíce úmrtí ročně.
Celkový počet obětí je ovlivněn tím, že zákazy nebyly nastoleny ve všech státech současně, takže zpočátku mohl být výzkum saturován ze států, kde zákazy dosud nebyly (to se týká i Česka, které určitou dobu bránilo nástupu uvedeného dopadu restrikcí pokusů na zvířatech na úmrtnost obyvatel v celé EU), v chudých státech není dopad tak markantní, protože v nich prostě nemají ani na existující léky. Nicméně lze seriózně odhadnout, že světový počet obětí této ekologické restrikce "funí na zátylek" prvnímu milionu.

Širší perspektiva

Pokud se na celou problematiku podíváme z širší perspektivy, pak je nutné porovnat počty obětí ekologů s počty obětí nacistického holokaustu.
Podle oficiálních odhadů zemřelo na nacistický holokaust v širším měřítku (tj. nejen židé, ale i další etnické skupiny, prohlašované nacisty za "podlidi", a nejen v koncentrácích, ale i vybíjením lidí mimo ně) 11 - 17 milionů lidí.
Pokud sečteme pouze uvedené kauzy DDT a "zlatá rýže", dostaneme se k číslu kolem 20 - 25 milionů obětí ekologů. To je tedy 1,5 až 1,8 násobek obětí holokaustu.
Už jsem se na různých diskusních fórech setkal ze strany obhájců ekologie i s tvrzením, že vlastně o nic nejde, protože jsou to jen obyvatelé třetího světa (a to slovo "podlidé" z toho kontextuálně trčelo velmi výrazně).
Můžeme tady jednoznačně prohlásit, že ekologická ideologie je škodlivější než nacistická a zavinila už daleko více obětí na lidských životech. A ani rasismus jí není cizí. Bylo by asi velice žádoucí s ekologií a jejími koryfeji uspořádat něco na způsob Norimberského procesu, v jehož rámci by byly zločiny ekologů jasně popsány a hlavní viníci patřičně potrestáni.

Ekologie tedy není pouze něco, co nás obtěžuje, škodí nám a okrádá nás. Ekologie zabíjí a jejím koryfejům a naprosté většině aktivistů to absolutně nevadí.

Dalo by se spojit skladování energie s mokřady?

Mokřadů máme relativně málo, což se projevuje úbytkem některých živočichů a rostlin na nich závislých. Vedle toho mají pozitivní uplatnění i v malém vodním cyklu, do něhož patří lokální deště, mlhy a rosa. V souvislosti s tím je snaha mokřady i aktivně budovat a EU je ochotna na to i vrátit malou část z peněz, které jí posíláme, takže je toto budování současně jakási "malá domů".

Technický pohled

Když se na mokřad podíváme čistě technicky, tak je to rozliv vody na místě se vhodným podložím (které se dá obstarat i uměle, od "rybníkových fólií" po aplikaci vrstvy různých technických derivátů jílu (některé z nich lze zakoupit i jako stavební materiál, případně slouží podobné materiály i jako náplně kočičích záchůdků).
Zásadním problémem je, že voda má tendenci se stahovat dolů a ve vyšších partiích krajiny je jí relativně méně, takže řada potenciálně vhodných míst na mokřady trpí nedostatkem vodních zdrojů (a ne vše zajistí deště).
Z uvedeného plyne, že do řady pro mokřad vhodných lokalit bychom museli nějakým způsobem vodu dostat.
Jsem přesvědčen, že docela schůdným způsobem přesunu vody na vhodné výše umístěné místo by bylo čerpadlo poháněné větrnou turbínou. Ta by mohlo být na čerpadlo napojena přímo, což by výrazně zvýšilo účinnost celého zařízení (odpadla by konverze mechanické energie vrtule na elektřinu a té zase na mechanickou energii motoru, pohánějícího čerpadlo, jak se tomu děje při zálohování větrníky vyrobené elektřiny do přečerpávací elektrárny). Dokážu si představit, že ono přečerpávání by se mohlo dít přímo v tubusu větrníku (lepší technická schůdnost) s tím, že z nádržky pod vrcholem tubusu by vedla trubka do nějaké nádrže na kopci, do níž by voda proudila na principu "spojenýho nádobí", jak pravil kdysi Jiří Grossmann.
Jistě by musela být stanovena i nějaká minimální hladina, zajišťující dostatek vody pro sycení mokřadů v době delšího bezvětří (existují větrné mapy, které by umožnily výpočet potřebné zálohy např. pro 95 nebo 99 procent reálně očekávatelných dlouhých bezvětří).

Jaké by to mělo výhody?

Z jakési nádrže na kopci saturované větrníkem (existují větrníky i 150 či 200 m vysoké) by mohla voda téci malým proudem (desetiny, možná i jen setiny sekundových litrů) skrze několik rozlivů, než by skončila v nádržce pod větrníkem, z níž by bylo čerpáno (ta by, pochopitelně, musela být doplňována z nějaké vodoteče nebo pramene, protože by se odčerpaná voda nevrátila všechna).
Zařízení by mohlo pracovat současně vedle doplňování zásobníku pro mokřad i jako malá přečerpávací elektrárna. Tj. pokud by byla v horní nádrži (a tudíž také v tom větrníku) voda v dostatečném množství, mohla by se vypouštět na turbínu, umístěnou v patě tubusu (což by bylo účinnější než nějaká trubka vedená na turbínu z onoho zásobníku pro mokřady). Vyjma havarijního vypouštění (v podstatě přetok nad maximální možnou hladinu např, při přívalovém dešti v oblasti onoho zásobníku pro mokřady) by byla voda vypouštěna pouze v případě potřeby elektřiny (takovéto zařízení by muselo jít ovládat dálkově), tj. vyráběla by se zde elektřina pro energetickou špičku, tedy nejdražší možná, tedy by si toto zařízení na sebe, alespoň z větší části, vydělalo. Rozhodně by jeho ekonomická bilance nebyla tak katastrofální, jakou má fotovoltaická nebo i běžná větrná elektrárna.
Takováto zařízení by byla použitelná i proti výkyvům sítě, které běžně vytváření fotovoltaické a větrné elektrárny. Přitom, protože by jeho větrná turbína byla zcela od sítě oddělena, sama by žádné výkyvy nevyvolávala.
Je také jasné, že na kopec vypumpovaná voda by nemusela zdaleka končit jen v mokřadech, ale v některých lokalitách by se s ní mohlo i zavlažovat. V ideálním případě pozemky s nižší nadmořskou výškou. V takovém případě by zařízení mohlo žít i z prodeje závlahové vody.
Podle konkrétní kapacity zásobní nádržky na kopci by mohlo být několik set takovýchto zařízení kapacitně ekvivalentní Dlouhým stráním. Jistě, nebyl by to žádný průlom v energetice, ale, na rozdíl od standardních OZE, prosazovaných ekologickými aktivisty, by to místo poškozování energetické sítě svou nestabilitou přispívalo k pravému opaku. Na druhé straně by taková zařízení zlepšovala situaci v malém vodním oběhu, tedy zlepšovala životní prostředí, byť asi nikoli ekologii.
Jistěže by bylo možné podobným způsobem odpojit od sítě a nechat čerpat vodu nahoru i fotovoltaickou elektrárnu nebo standardní větrnou. Pouze účinnost by byla horší, ale z hlediska stability sítě by se něco podobného vysoce vyplatilo.

Jak to zavést?

Stát by musel tlačit na to, aby to bylo financovatelné z podpory pro vytváření mokřadů, případně z podpory pro výstavbu alternativních zdrojů elektřiny (logicky splňuje obojí vlastnosti, protože to však není škodící instalace, mohly by s tím ovšem být problémy - viz problémy oxid uhličitý nevytvářejících jaderných elektráren). Dokázal bych si představit i speciální zdanění těch zdrojů, které jsou viníky největších výkyvů v síti (tj. fotovoltaických a větrných elektráren, těch prvních vyšší), z něhož by se výstavba takového zařízení dala hradit.
Dokázal bych si představit i nějaké zvýhodnění pro majitele fotovoltaických a větrných elektráren za to, že svou přebytečnou elektřinu o nulové nebo záporné hodnotě nebudou cpát do sítě, ale budou jí čerpat vodu do nějaké nádržky na kopci (což je méně efektivní než propojení vrtule s čerpadlem, ale menší zlo než vyrábění elektřiny o nízké nebo dokonce záporné hodnotě).
Dokázal bych si představit ještě větší zvýhodnění těch majitelů takovýchto elektráren, kteří by své panely nebo turbíny zcela odřízli od sítě a produkovali jen špičkovou elektřinu z naakumulované vody.
Prostě, možnosti, na rozdíl od zdrojů, reálně jsou.
Druhou věcí je, že takové zařízení prakticky stoprocentně splňuje kritérium "malého zdroje, provozovatelného i nějakou lokální komunitou", jak o tom bájí ekologové. Pokud by tedy byli proti (jakože předpokládám, že budou), jen by se dál odkopali a odkryli to, že v reálu bojují proti všemu, co funguje a je zdrojem nějakých benefitů.

Je tedy z cela jasné, že ekologii a energetiku spojit dohromady tak, aby z toho měly prospěch oba aspekty lidské činnosti a rovněž společnost jako celek, zcela jistě jde. Znamenalo by to ovšem zcela opustit současné chápání ekologie v pojetí většiny ekologických organizací. Hlavně těch, co podporují "zelenou politiku" jako systém okrádání celé společnosti ve prospěch svých sobeckých zájmů.

Zákaz předjíždění bicyklů

Zcela jistě nás každý z navrhovatelů či prosazovatelů nové normy předjíždění bicyklů bude ujišťovat, že o žádný "zákaz předjíždění bicyklů" se nejedná. Nicméně důsledky normy jsou identické se situací, jako by na několika tisících až možná něco přes deset tisíc km našich silnic a dalších komunikací byl umístěn explicitní zákaz předjíždění bicyklů vyznačený dopravní značkou.

Realita

Soudruzi vymysleli novou normu, a tou je definování "bezpečné vzdálenosti" auta od cyklisty během předjíždění na 1,5 m. Proč ne 1,4; 1,6, nebo 1.666 m nevím a duševní pochody našich zákonodárců, které k určení této vzdálenosti vedly, jsou mimo možnosti mého chápání.
Naprosto zásadní problém je, že na řádově horních tisících až možná něco přes deset tisíc našich silnic se tato distance automobilu od cyklisty prostě nevejde. Jako jedna z příčin je situace na úzké lokální komunikace, na niž prostě šířka normálního auta + 1,5 m + šířka nějakého pruhu pro cyklistu je větší než její šířka. Další příčinou je komunikace se souvislou čárou uprostřed, kterou automobily nemají překračovat. Navrhovatelé tvrdí, že pro předjíždění bicyklů by bylo možno tuto čáru přejet. Ona čára tam ovšem není za účelem nějaká dekorace povrchu, jak si patrně soudruzi navrhovatelé myslí, ale vyznačuje nepřehledné úseky na nichž se může v protisměru nečekaně objevit automobil nebo jiný dopravní prostředek a vyvolat čelní srážku. Za současné situace je možné v takovýchto úsecích silnice bicykl předjet takovou rychlostí, aby vzájemná rychlost byla výrazně nižší a současně s výrazně menší mezerou.
Jinými slovy, pokud to stav komunikace a dopravní situace umožní, klidně předjedu cyklistu i s větší distancí než ten metr a půl. Na řadě komunikací to však prostě nejde, a já musím předjet ve větší blízkosti a výrazně na to zpomalit.
Opravdu bych neměl problém s nařízeným snížením rychlosti auta pro předjetí bicyklu na 30 km/h při bližším předjíždění, což dělá rozdíl asi tak 10 km/h mezi cyklistou a autem. Mám ale problém s tím, pokud bych byl nucen podle dané novely jet kilometry nebo i jejich desítky cca dvacítkou za potácejícím se cyklistou.
Jistěže problém je i na straně cyklistů, kteří velice často jedou v blízkosti "oné bílé čáry uprostřed silnice, která je vyhražena pro cyklisty", jak praví jeden vtípek z dob minulých. Protože v takovém případě se předjíždějí velmi nesnadno i nyní a v případě platnosti uvedené novely by "zašpuntovali" i silnici druhé třídy.
Dalším problémem je těžká zemědělská technika, která je často širší než polovina šířky komunikace, a cyklistu by také předjet nesměla i v místech, kde to automobil "s nasazením života" zvládne. Podobné problémy lze čekat i u prostředků hromadné dopravy typu autobusů a ve městech s tramvajovou dopravou jsou často úseky, na nichž by mohl cyklista zablokovat i tramvaj.

Problém

Uvedený návrh pochází z dílny aktivistů organizace AUTO-MAT, která má za svůj cíl zcela uzavřít silnice pro automobily a nadělat z nich cyklostezky a podobné bezcenné nesmysly.
Zásadním problémem je skutečnost, že lidí, kteří jezdí autem z nějakého potěšení, je v současné době zatraceně málo. Na rozdíl od blábolení členů tohoto pochybného spolku naprostá většina řidičů tímto prostředkem dojíždí mezi prací a zaměstnáním, případně provozuje zaměstnání spojené s popojížděním mezi jednotlivými destinacemi (různí opraváři, údržbáři apod.), další mají automobil jako "nákupní tašku s kolečky a motorem", prostě proto, že malé krámky zkrachovaly a do velkých obchodů a nákupních center se jinak než autem (a zejména z nich s nákupem pro celou rodinu na několik dnů) dojet nedá. V záběrech z některých asijských zemí sice vidíme bicykly ověšené kde čím možným (včetně sedaček pro malé děti), nicméně takováto substituce automobilu bicyklem by u nás narazila mimo jiné na platné předpisy i technické specifikace u nás dostupných bicyklů.
Naopak, významnou část bicyklů na našich silnicích tvoří bicykly určené k rekreační jízdě a, obávám se, že i bicykly, záměrně překážející, čistě z ideologických důvodů, nenáviděným automobilům. Pro ekonomiku státu i celé společnosti jsou tyto jízdy naprosto bezcenné a s uvedenou novelou by se překlopily do kategorie "škodlivé".

Jak z toho?

Čistě demokraticky zcela jistě můžeme psát svým poslancům a senátorům, protože návrh může senát zvrátit, případně presidentovi, protože ten ho může vrátit do poslanecké sněmovny ještě jednou.
Dále je třeba se podívat, kdo je za tímto návrhem podepsán (ČSSD) a kdo ho nejvíce podporuje (piráti + STAN, TOPka a podobní levičáci) a vyloučit je ze svého "volebního pořádku" pro podzimní volby. A naopak se podívat, kdo je proti, a tomu dát svůj hlas. I kdyby to prošlo, mohlo by se vytvořit ve sněmovně rozložení sil, umožňující tuto novelu zrušit či modifikovat.
Patrně by pomohla také petice za zrušení této nemravnosti, ideálně načasovaná před nějaké volby, kde budou jednotlivé strany honit hlasy.

Ještě jedna možnost

V řadě případů by bylo možné zejména delší úseky, na nichž je nemožné předjet bicykl bez porušení oné novely, případně toto předjetí vyžaduje překřížení nepřerušované čáry vodorovného dopravního značení, umístit značku "zákaz vjezdu pro bicykly". Taková značka se běžně používá, sám ze svého okolí znám místa, kde je provoz bicyklů takto omezen. Pro bicykly by se pak dal vyznačit nějaký objezd po lesních či polních stezkách, možná by se na jeho úpravu (značení, vylepšení povrchu apod.) daly vydyndat nějaké peníze od EU.
Bylo by to ošklivé, ale byla by to adekvátní reakce na stávající situaci. Protože o značení na silnicích nižších tříd přinejmenším spolurozhodují místní až krajská zastupitelstva, pomohlo by zase provolení nějakých "antibicyklových" stran a osobností i na tuto úroveň.
To samé by se dalo udělat v případě příliš úzkých komunikací v intravilánu obcí. Zase znám ze svého okolí spoustu takových, na nichž by se bicykl v případě platnosti příslušné novely předjet nedal.
Jinými slovy, dala by se podstatně snížit délka komunikací, na nichž by bicykly kolidovaly v pojetí připravované novely s normální dopravou.

Pochopitelně by takovouto reakcí společnosti nastala tak trochu situace z dětské říkanky F. Hrubína z dob mého mládí, na jejíž ilustraci (J. Trnka) sedí velmi zkroušený chlapeček a v ruce třímá zjevně prázdný pytlík na kuličky (hrají dnes ještě děti kuličky?) a říká si:

"Zdálo se  mi, zdálo,

že mám kuliček málo.

Chtěl jsem jich mít víc,

a teď nemám nic."

Přiznám se bez mučení, že by mě takovéto vyústění celé této kauzy velice potěšilo, a to z toho důvodu, že bicykl v některých "pokrokových", v reálu prototalitnách a antidemokratických kruzích, hraje úlohu jednak určitého fetiše, jednak nástroje k obtěžování normálních, svou prací hodnoty vytvářejících, lidí.
Zcela jistě by levičácká stoka vybublala své nejvíce páchnoucí výpary.
Dokážu si představit i články o "antibicyklovém rasismu" a o bicyklistech jakožto menšině, kterou je nutno chránit (tím, že jim dáme privilegia, umožňující obtěžovat a poškozovat celou společnost). Nicméně opravdu nevidím důvod, proč by se těmto extrémistům mělo ustupovat. Nehledě k tomu, že pokud jim opět ustoupíme, vymyslí si příště něco ještě horšího.

Je tedy reálně možné, že jakási hyperochrana společnosti jako celku v podstatě nijak neprospěšné skupiny bicyklistů by se dala zvrátit v situaci pro její členy velice nepříjemnou. Taková situace se nazývá "fenoménem prasknutí příliš napínané struny". Opravdu podpořím kohokoli, kdo by se do něčeho podobného pustil, pokud ta nesmyslná novela opravdu projde.

Proč lidé volí "extrémistické" strany?

Soudruzi si stěžují na to, jak lidé stále častěji volí extrémistické, nebo spíš "extrémistické" strany. A jaká je to strašná hrůza. Navíc to často spojují se snahou o nějaké omezení volebního práva pro normální lidi s tím, že by vládla "elita".

Co se stalo?

Já kdysi jednou volil ODS. Bylo to tehdy, kdy tato strana měla ve volebním programu, že bude bojovat za zrušení povinného členství v profesních komorách. Tato povinnost je odporný shit, protože tyto komory jsou velice často v reálu levičáckou politickou stranou a naprostá většina jejich členů by něco takového nikdy nevolila. Navíc je zde prakticky silně omezena vnitřní demokracie (různými mechanismy), takže načalstvo se, pokud se neserve, udrží na svých postech až do odchodu do důchodu, ne-li na krchov. V řadě států je členství v profesních komorách nepovinné, výsledkem je, že jsou tyto organizace neatraktivní pro naprostou většinu ziskuchtivých týpků. Tím se mohou místo politikaření věnovat opravdu profesním a "stavovským" problémům, což jim přináší zcela přirozenou, nikoli vynucenou, autoritu.
Faktem je, že ODS, přestože hlasů v poslanecké sněmovně na to měla dost, se o prosazení zrušení této povinnosti ani nepokusila. ODS se pro mě tedy stala nevolitelnou.
Podobně nevolitelné se pro mě staly všechny strany, které procpaly poslaneckou sněmovnou takzvané "církevní restituce". ČSSD totálně zkompromitoval Špidla. Alespoň z mého pohledu.
Navíc se téměř všechny politické strany, které se prohlašují za demokratické, přesunuly doleva. I dříve alespoň umírněně pravicová ODS je dnes stranou spíše levého středu, takže se stala pro většinu pravicových voličů nevolitelnou.
Obávám se převelice, že podobným, byť v jednotlivostech se lišícím, procesem prošla kromě mě i celá řada dalších voličů. A ti z nich, kteří nejsou splachovací, nutně těmto (nebo alespoň části z nich) stranám nejsou ochotni dát svůj hlas. Buď o volbách využijí svého práva zůstat sedět doma (asi se dá tímto mechanismem vysvětlit klesající trend účasti ve volbách), nebo volí "extrémisty", případně atyp politické strany (jako je ANO).

Zdůvodňování

Řada politiků prohlašuje, že je řízení společnosti v jejich rukou a oni sami nejlépe vědí, co a jak dělat. Názor voličů a voličská podpora nějakého konkrétního politického programu je prakticky nezajímá. Dělají si "svoje" o čemž prohlašují, že je to "jediné správné", často v konsensu všech "demokratických" stran, bez ohledu na jejich "pravicovost" či "levicovost".
Dnes již řada vykuků, zejména na extrémní levici, prohlašuje, že "politika je tak složitá, že jí prostý občan nemůže rozumět, a tudíž by ji neměl mít možnost ovlivňovat".
Pochopitelně, tím se velice blíží tomu, co o těchto věcech prohlašovali komunisté. Zcela explicitně to na besedě s vojáky útvaru, v němž jsem absolvoval základní vojenskou službu, prohlásila Gusta Fučíková. Řekla trochu jinými slovy prakticky to samé, co jsme se doslechli nebo dočetli od Olgy Sommerové, která skočila na plochu poslanecké sněmovny po odstoupení Feriho.
Osobně si jsem hluboce jistý, že tato shoda vůbec není náhodná. Jen ukazuje, že síly, které nám vládly před Velkou Sametovou Revolucí, se opět derou k moci. A jejich prapor opět připomíná použitou vložku. Rozdíl je pouze v tom, že tu dřívější použila dělnice a tu současnou šlechtična.
Stručně řečeno, veškerá argumentace zdůvodňující nynější stav naší demokracie (a zejména stran, které se demokratickými prohlašují) je jen důkazem toho, že tyto síly mají k demokracii jako takové jednoznačně záporný vztah.)

Přirovnání

Dovolím si velmi explicitní analogii toho, co současní demokratičtí politici dělají:
Oni se chovají tak, jak by se choval lékař, za nímž bych přišel s nesnesitelnou bolestí břicha, a on mi místo vyšetření a léčení toho břicha (třeba vyoperováni zaníceného appendixu, nádoru apod.) uřízl nohu, protože to je jediné, co umí, a ještě je navíc hluboce vnitřně přesvědčen, že tento zákrok je pro pacienta to nejlepší (a dokáže to i nějakou "odbornou" hatmatilkou i "zdůvodnit").
Je jasné, že za takovýmto doktorem by mnoho pacientů nechodilo. A pokud by takovýchto lékařů bylo víc, a dokonce nějakou cestou získali jakýsi částečný monopol, tak by si lidé to bolavé břicho buď nechali rozříznout od nějakého "extrémisty" (třeba řezníka), nebo by spáchali harakiri před zrcadlem, S tím, že když se to nepovede, budou alespoň v rakvi kompletní.
Vcelku jasně jsem uvedl v tom přirovnání onen pojem "extrémismus", protože naprosto stejná je nyní situace s politiky. A lidé prostě přestávají tem politikům věřit, a proto se poohlížejí po nějaké alternativě.
Když se ještě vrátím k té analogii. I hlupákovi musí být jasné, že vyříznutí appendixu řezníkem, nebo třeba kuchařem, nebo ve stylu "udělám si to sám", může skončit blbě. Nicméně je to cesta správnějším směrem než ono uříznutí nohy. A někdy se to i povede, příklady na to jsou.

Současná situace

Obávám se, že ta volba "extrémistických" stran je jen jakési hledání náhrady za to, co se absolutně neosvědčilo. S tím, že když se to neosvědčí taky, tak to o moc horší být už nemůže (jak praví pesimista, optimista ví, že může). A i v minulosti (a tím myslím jak primitivní parlamentní systémy třeba v antice, nebo i poměry v samosprávě středověkých měst) podobné procesy probíhaly také, ne vždy s pozitivním, ale nikoli vždy s negativním výsledkem.
Jsem toho názoru, že zavedené "demokratické" strany chápou, že dříve nebo později se na politické scéně objeví "extrémista" natolik schopný, že je vytlačí z parlamentu jako kukaččí mládě původní osádku hnízda. Přičemž pokud splní byť i jen malou část toho, co slíbil, bude nad ně čnít tak vysoko, že mu budou moci leda okopávat kotníky (pokud do nich rovnou nebudou bušit pěstičkami).
Považuji za projev totální stupidity či ještě totálnější neschopnosti z jejich strany, že nedokázali změnit své chování a alespoň částečně je připodobnit dobám, kdy dostávali hlasy oni a ne "extrémisté". A pokud se k tomu nezmotají, skončí na smetišti dějin i tehdy, když se voličům žádnou skutečně demokratickou stranu nepodaří najít a provolit. Protože pak nastoupí nějaký diktátor, opakující oblíbené úsloví Františka Josefa I: "Jsem tu proto, abych chránil své národy před jejich politiky." Kdyby se ten pán na konci své životní dráhy nebyl "dal k Němcům", možná by tu jeho potomci ke spokojenosti všech vládli dodnes.

Stále rostoucí preference stran. prohlašovaných za extrémistické (ve skutečnosti pouze stojících mimo kartel stran tzv. "demokratických"), není nic jiného než obrana voličů proti svévoli a ignoranci zavedených politiků a politických stran. Paradoxně, pokud voliči na tomto poli neuspějí, a to z jakýchkoli příčin, může to znamenat i konec demokracie jako takové (či spíš toho, co je tu za demokracii vydáváno, ačkoli to už dlouho touto formou státního zřízení není).

Opravdu je třeba poslouchat odborníky

Ekologičtí aktivisté se zaklínají tím, že "je nutno, aby politici poslouchali odborníky". Pochopitelně, v souvislosti s bojem proti "klimatické katastrofě". Jaké jsou s tím spojeny problémy?

Proč jen v případě klimatu?

Ekologičtí aktivisté jsou obecně antiscientističtí a v naprosté většině bojují proti tomu, co věda vytvořila, případně bezpečnost čehož garantuje.
Dá se zmínit např. boj ekologů proti GMO, který má naprosto jednoznačně negativní ekologický dopad. Ekologové blokují technologie, které jsou výrazně šetrnější vůči krajině (menší počet nutných agrochemických zásahů, větší výnos na jednotku plochy, tudíž menší zábory krajiny pro zemědělskou činnost při stejných výnosech apod.). Z GMO brambor lze vytvářet biologicky rozložitelné fólie, blokují to ekologové.
"Škodlivost" GMO byla opakovaně a bez jakýchkoli pochybností vyvrácena a práce, které ji "dokazovaly", byly jasně usvědčeny jako podvodné. V naprosté většině případů jsme s to rozpoznat GMO plodiny od non GMO jen proto, že jsou do nich (na základě tlaku ekologů) uměle umístěny speciální markery, které je jako GMO označují. GMO plodina bez těchto markerů by v naprosté většině případů (respektive výrobky z ní) nebyla rozeznatelná. V tom zbylém procentu je GMO plodina rozpoznatelná především benefity pro konzumenta, jako je vyšší obsah některých nutrientů nebo vyšší obecná kvalita a méně známek napadení škůdci (což se týká i technických plodin).
Přesto ekologové proti GMO zuřivě bojují, bez ohledu na škody a i ztráty na životech, které tím způsobují.
Ekologové bojují proti kvalitnějším továrnám (vyrábějícím s menší ekologickou zátěží kvalitnější, rovněž ekologickou zátěž snižující, výrobky), účinnějším elektrárnám (které vyprodukují stejné množství elektřiny při nižší ekologické zátěži, včetně produkce bubáka jménem CO2), proti dopravě (včetně dopravy ekologicky šetrnější, jako jsou vodní cesty) apod.
Všechny tyto případy (a mnohé další) ukazují, že jsou to ekologové, kdo neposlouchá vědce, či vědu.

Klima a věda

Opakovaně jsem se tu zmínil, že IPCC a na něj navázané organizace nelze dost dobře označovat za vědecké. Jedná se o ryze politické instituce, které vědeckost pouze předstírají. Na druhé straně ovšem ona nevědeckost těchto institucí má své hranice, za nimiž by už byla natolik zjevná, že by je to poškodilo. Z toho důvodu se jejich prognózy drží při zemi a ony katastrofy, jimiž hrozí, plánují za horizont dožití současných lidí, aby nebyli nenastoupením těchto katastrof diskreditováni alespoň jejich současní hlasatelé.
Ekologičtí aktivisté ovšem drasticky i tak sporné údaje IPCC a dalších institucí nadhodnocují: Ledovce na Himalájích mají roztát ne za tři sta let - či tisíc let, ale za třicet let. Katastrofální oteplení nepřijde v roce 2400 a nebude o jeden stupeň, ale přijde v roce 2040 a bude o čtyři stupně apod.
Takže i kdybychom považovali IPCC a spol. za vědce, tak neříkají nic z toho, co předvádějí "rebelové za klima" a podobné skupiny ekošílenců. IPCC velmi opatrně naznačuje, že bez jaderné energie bude dekarbonizace neproveditelná, ekošílenci jsou proti výstavbě jakýchkoli uhlíkově neutrálních zdrojů energie, ať už jde o to jádro, nebo např. o využití geotermální energie.

Další ignorance

Ekologové ignorují skutečnost, že za stabilní zdroje energie, jako jsou uhelné elektrárny, prostě neexistuje žádná reálná náhrada. Ignorují jasná fakta, že tyto zdroje prostě OZE nenahradí, byť je to doloženo zcela jasně statistikami spotřeb jednotlivých druhů energie, záznamy o produkci energie OZE a její potřeby v síti. Ignorují i bazální ekonomické rozvahy (na úrovni počtů pro základní školy), porovnávající náklady na výrobu jedné kWh v OZE a v jádře. Maximálně blábolí něco o "úžasných technologiích" ukládání energie do článků, z nichž mnohé existují pouze jako počítačový model, který snad ani dosud nebyl v praxi vůbec vyroben a vyzkoušen.
Ekologové rovněž ignorují opakovaně prokázaný fakt, že plyn je prakticky stejně "skleníkový" jako uhlí, protože tu polovinu CO2, kterou nevyprodukuje, dostatečně substituují úniky metanu při těžbě a distribuci, kterým nelze při používání současných technologií zabránit.
O takových drobnostech, jako že velice často odkazují na zdroje, které byly dalším výzkumem, někdy i těch samých vědců, kteří publikovali ony citované práce, vyvráceny. To se týká i oné původní často citované teorie vztahu mezi CO2 a klimatem, kterou S. Arrhenius publikoval, nicméně později ji zavrhl.

GMO a klima

Jednou z mála jakž takž racionálních technologií získávání "alternativní" energie je pěstování biomasy, ať už na biopaliva, nebo bioplyn (ovšem pozor, úniky metanu jsou i zde silně skleníkové) nebo přímé pálení v neupravených či nepatrně upravených kotlích tepelných elektráren.
Současná situace je taková, že se ve jménu ekologie či "záchrany planety" drancují pralesy po celém světě, přeměňují se na štěpku nebo pelety, a ty se vozí, často delší trasou než odpovídá polovině délky rovníku, do "ekologicky uvědomělých" států, kde se tyto materiály spalují v kotlích tepelných elektráren. Zemím třetího světa je vyčítáno drancování tamní přírody, ale to, že jsou např. amazonské pralesy káceny na štěpku, pálenou v "ekologicky šetrných" zemích, se vyčítá té Brazílii a nikoli těm, kdo pro toto počínání vytvořil ryze umělou "ekologickou" poptávku.
Pěstování biomasy má jeden zásadní zádrhel, a tím je malá účinnost fotosyntézy. Ta sice dokáže zachytit dostatek sluneční energie (víc než fotovoltaický panel), ale následně je na cestě k tvorbě sacharidů z vody a CO2 "úzké hrdlo" v jednom z velmi starých enzymů (mají ho už fotosyntetizující prokaryonta), jehož účinnost je (v porovnání s ostatními enzymy zapojenými do fotosyntézy) velmi nízká. Vede to k hromadění toxického produktu (který tento enzym zpracovává) v chloroplastu. Rostlina se nakonec brání kompletním vypnutím fotosyntézy, což vede k paradoxnímu jevu, že ráno a v podvečer běží fotosyntéza v rostlinách naplno a kolem poledne (není-li zataženo), je vypnutá, přestože právě v té době slunce dodává nejvíc energie. Zahradníci to běžně řeší tím, že na okna skleníků dávají rohože, nebo natírají skla vápnem, ve foliovnících nevadí i méně průsvitné fólie. Bylo prokázáno, že GM zákrokem lze onen enzym (úpravou příslušného genu) opravit natolik, že účinnost fotosyntézy vzroste až na sedminásobek.
Důsledky jsou jasné: V současné době je produkce biomasy velice problematická. Je známo, že pro vypěstování řepky a následnou výrobu jednoho litru bionafty z ní je nutné spotřebovat energetický ekvivalent cca 1,1 litru nafty. Dílem opravdu jako naftu pro pohon pojízdné zemědělské techniky, dílem jako energii pro provoz chemické továrny. Není proto nutné se divit, že velcí producenti ropy a výrobků z ní jsou "silně pokrokoví" a pěstování bionafty silně podporují. Jen o málo výhodnější je produkce bioetanolu (vyplatí se prakticky jen tehdy, když do ni jde nějaký organický odpad, který by vznikal i bez existence této výroby).
Výroba bionafty se vyplatí jen proto, že tímto způsobem "naplňujeme kvóty", předepsané EU, přičemž alternativní způsoby jejich naplňování, např. masívní výstavba fotovoltaických elektráren, by byly ještě nákladnější a spojené s ještě většími ekologickými škodami.
Pokud by se ovšem na výrobu litru bionafty spotřebovaly jen asi dvě deci nafty, znamenalo by to, že z každého litru spotřebované nafty (nebo jejího energetického ekvivalentu) by se vytěžily čtyři litry další nafty, která by byla použitelná na další účely, tak už by přestala být tato výroba ekologický a ekonomický nesmysl. Pochopitelně, obdobně by se zlepšila bilance pěstování biomasy na pálení nebo na výrobu etanolu či metanu.
Něco podobného však ani EU ani ekologické organizace, pochopitelně, připustit nemohou. Znamenalo by to jejich těžké poškození.

Pokud tedy ekologové či ekologičtí aktivisté volají po tom, aby byli posloucháni odborníků, je to jen jakási obdoba onoho známého "zloděj volá 'chyťte zloděje'". Ekologové odborníky prakticky zcela ignorují.

(Pseudo)chovatelé vlků.

Stále častěji se stává, že v oblastech, kde se vyskytují vlci, dojde k napadení hospodářských zvířat, která jsou dílem zabita na místě, dílem tak těžce poraněna, že je nutné jejich utracení. Chovatelé dostávají za tyto škody odškodné a jede se dál ... Co s tím?

Problematika vlků

Návrat vlků, jako "cosi úžasného" prosazují ekologičtí aktivisté, včetně různých aktivistických organizací, většinou známých v souvislosti s tím, že prosazují špatné věci a naopak se snaží co nejvíce překážet těm pozitivním i v jiných oblastech, souvisejících s "ekologií". Už jen to, kdo ty vlky na našem území prosazuje, jednoznačně definuje tuto činnost jako cosi špatného.
Vlci naprosto znemožňují normální chov hospodářských zvířat. Chovatelé vlků básní o rozdělení pozemků dva metry vysokými ploty, zakopanými ještě alespoň půl metru do země. Naprosto je nezajímá, že takovéto oplocení krajiny by vedlo k jejímu totálnímu zneprůchodnění a turistika by zůstala jen vzpomínkou na minulost, asi jako za vlády bolševika cestování do západních zemí.
Přitom, aby bylo jasno, sami navrhovatelé tohoto oplocení tvrdí, že nejsou s to garantovat, že by je vlci nepřekonali.
Někteří ekologové blábolí ještě o pasteveckých psech.
V souvislosti s pasteveckými psy je problém v tom, že by jich muselo být víc, aby si poradili se smečkou vlků. Takže každý vesničan, který má pár ovcí nebo koz, by měl mít spíš tři než dva takové psy, musel platit za ně příslušné nemalé daně a nemalé částky za jejich krmení a ošetřování. Celé se to komplikuje ještě tím, že z principu věci to musejí být psi "ostří", urputně a nemilosrdně hájící své teritorium. Pokud vyhodnotí, že kolem procházející osoba je "narušitel", tak ji strhnou a zakousnou. Pokud to neudělají, jsou zase jako obránci zvířat na pastvě nepoužitelní. Ovšem, trestní odpovědnost, na rozdíl od chovatelů tech vlků, nese chovatel psů.
Posledním problémem, který je nutno zmínit, že vlk je velice inteligentní predátor (nedejme se zmást některými pohádkami, v nichž byl ošizen, či seriálem "Jen počkej, zajíci!"). Je schopen trpělivě testovat jakoukoli překážku, která je položena mezi něho a chutné jídlo. Jakmile ji zvládne, stane se překážka prakticky bezcennou, protože příště ji zvládne už napoprvé. Navíc je to celé akcentováno přísným zákazem střelby na vlky, dokonce je teoreticky trestné i to, pokud by nějaký chovatel odstřelil vlka zakouslého se do jeho zvířete. Není proto divu, že už se objevily i otrávené návnady, jakými se proti vlkům bojovalo dříve, než se podařilo naši krajinu od této škodné vyčistit.
Jen zeleným bezmozkům není jasné (zeleným škůdcům to naopak jasné je, a velmi dobře), že veškeré náklady na ohrady, ostrahu apod. hospodářských zvířat musí jejich chovatel "rozpustit" do cen masa, mléka a dalších produktů. Takže to finálně zaplatí všichni občané, kteří něco takového kupují. Další zdražení nastane "odpadnutím" některých chovatelů, které umožní těm zbývajícím zvýšit ceny. Případně se ukáže, že ty ceny půjdou tak nahoru, že uvedené potraviny a další produkty natolik podraží, že jednak přestanou být pro řadu obyvatel cenově dostupné, jednak nebudou moci konkurovat obdobným výrobkům ze států, v nichž vlci chováni nejsou.

Vlk a člověk

Vlk má svou ekologickou úlohu v liduprázdných oblastech, jaké najdeme na Sibiři nebo v Severní Americe. Jakmile se dostane do blízkosti člověka, jde za potravou cestou nejmenšího odporu, a tím je predace hospodářských zvířat. V Pyrenejích, kde se ještě vlci smějí střílet, bylo rozborem trusu vlků a obsahu trávící soustavy zastřelených kusů prokázáno, že hospodářská zvířata jsou naprosto převažující složkou jejich potravy. Blekotání ekologů o tom, jak u nás budou vlci likvidovat přemnoženou černou zvěř (nebo srnčí), jsou naprosté nesmysly. Napadnout stádo divočáků, které se, na rozdíl od lidmi chovaných stád, může aktivně bránit, je pro vlka vysoce riziková činnost, ke které se uchýlí jen v pusté, hospodářsky nijak nevyužívané, krajině.
Právě z tohoto důvodu byli u nás vlci postupně vyhubeni, což vedlo k hospodářské prosperitě, související s poklesem cen potravin, zejména živočišného původu.
To, co nás obklopuje, není divočina, ale staletí vytvářená kulturní krajina. O tom konečně svědčí i katastrofa s kůrovcem, protože skutečná divočina, ekvivalentní třeba sibiřské tajze, by se skutečně s kůrovcem vyrovnala, ale přerostlé, přestárlé a (v důsledku zásahů ekologů do legislativy) špatně obhospodařované hospodářské lesy musely zákonitě kůrovci podlehnout, zejména v nesmyslném režimu nucené "bezzásahovosti". Do této kulturní krajiny vlk prostě nepatří, protože není reálně možné ho přinutit žít na pár nepravidelně roztroušených "kapesnících" těch rezervací, které by jeho přítomnost ustály.

Dostanou odškodné, no, a co?

Přesně tohle blábolí ekologové. Problém je, že odškodné je problematicky nízké. I kvalitní chovný kus je oceněn v podstatě jako maso z jatek. Pomíjím také, že v řadě států by si chovatelé vyúčtovali (a dostali zaplaceno) také psychické a emoční strádání z toho, že zvířata, o která se pečlivě starali, byla krutě usmrcena, nebo musela dlouho trpět, než se dostavil veterinář k jejich euthanasii. Zohlednění těchto faktorů by zvedlo odškodné (v USA zcela jistě) na několikanásobek současného stavu.
Další věcí je, že stát vlastně žádné peníze nemá. Buď je získá na daních od občanů, nebo natiskne inflační peníze, kterými znehodnotí veškeré úspory v korunách, bez ohledu zda jsou realizovány jako bankovní konto, nebo bankovkami nacpanými do štrózoku. Existuje sice pár státních podniků, ale jejich přínos do ekonomiky státu je oproti daním zanedbatelný. Tím jsem chtěl naznačit, že vlastně tuto zvrácenost platíme my všichni. Jednak tím, že by stát mohl snížit daně, ale nemůže, nebo tím, že nějakou cestou daně zvýší, případně že jsou nějak omezeny benefity, poskytované z jeho strany občanům. Z toho ovšem plyne jedna docela podstatná věc, a totiž fakt, že bychom měli, když se to dělá za naše peníze, právo do toho mluvit:
Opravdu si všichni přejeme, aby se tu za naše peníze financoval chov vlků, z nichž není naprosto žádný přínos, ale jimi způsobené škody jsou obrovské a mají tendenci exponenciálně narůstat?

Poslední argumenty proti

První je, že vlci nejsou nijak zvlášť ohrožený druh. V oblastech, kam skutečně patří, jich žije obrovský počet, minimálně o tři řády převyšující stav, při poklesu na jaký je druh ohrožen vyhynutím. Zásah proti vlkům na našem území, i v případě, že by byl tento druh na našem území kompletně vyhuben, se světové populace vlků prakticky nijak nedotkne a nijak ji ani neohrozí. Ani kompletní vybití vlků a vlčích kříženců na západ od ukrajinských a běloruských hranic by nijak světovou populaci vlků neohrozilo (naopak, jak zmiňuji dále, vybití populace kříženců by byl spíše pro vlky jako takové benefit).
Druhý argument je zmíněná skutečnost, že naši, a také němečtí a polští, vlci jsou ve vysoké míře kříženci se psy. Dokonce mají tolik typických psích genů, že v Německu byla řada útoků vlků podle analýzy DNA přehodnocena na útok zdivočelými psy, takže odškodnění bylo odmítnuto. Faktem je, že určitá populační propustnost ohrožuje vlčí populace na východ od našeho území tím, že do nich budou vneseny ve větším množství psí geny a mohlo by se stát, že by časem v Evropě už žádní čistokrevní vlci nezbyli.
V této souvislosti je vhodné vědět, že "vlčí chování" je patrně naučené a předávané z generace na generaci. Etologové se zabývali chováním smeček toulavých psů (čistokrevných a bez kontaktů s vlky, např. v zemích, kde vlci nežijí) a zjistili, že se psí smečka chová zcela odlišně než vlčí. Ovšem pes, který se stane součástí vlčí smečky, převezme od jejích členů typické vlčí chování. Patrně z tohoto důvodu si vlkopsí bastardi udržují chování typické pro vlky, byť někteří jedinci těchto smeček už jsou geneticky spíše psi.

Co s tím?

Jistěže ideální by bylo, aby škody platili výlučně ti, kdo vlky na našem území prosazují pod heslem (vzhledem k hospodářským chovům) "z cizího krev neteče". A aby tedy krev tekla, alespoň formou peněz z kapes konkrétních chovatelů vlků. A neměl bych problém ani s vymáháním umístěním dlužníků v nějakých donucovacích pracovnách a podobných zařízeních, kde by si na to museli vydělat (jak se to tu a tam povede např. s neplatiči výživného).
Bohužel, je jasné, že uvedený ideální stav se nepodaří vytvořit. Jsem přesvědčen, že v momentě, kdy by šlo o podíl na zaplacení pár desítek tisíc odškodnění (s perspektivou zopakování vícekrát do roka "pro velký úspěch"), by i zasloužilí pracovníci grýnpiss nebo AOPK začali tvrdit, že oni jsou proti vlkům od samého počátku. O Duze a Dětech Země ani nemluvě.
Pak je tedy jediná demokratická možnost: Uspořádat na toto téma referendum a jeho výsledek respektovat, ať dopadne jakkoli. Pro případ, že by se něco podobného opravdu podařilo zorganizovat, si dovoluji apelovat na chovatele, aby nejrůznějšími cestami - řetězové e-maily, sociální sítě, organizace, schopné zaplatit bilboardy apod. - dali k dispozici veškerou dokumentaci výsledků napadení jejich stád vlky. Budu ošklivý, ale čím drastičtější, tím lepší. Na rozdíl od bojovníků proti potratům, jejichž výtvarné agitační materiály jsou vesměs fotomontáže a lživé manipulace*, by na tomto poli nic takového nebylo potřebné. Reálná dokumentace skutečného výsledku útoku vlků třeba na stádo ovcí je IMHO plně postačující.
Faktem je, že tyhle případy jasně ukazují antihumánní a zločineckou podstatu přinejmenším těch ekologických organizací a institucí, které jejich přítomnost u nás aktivně podporují.
Pochopitelně, je nutno volit takové strany, které tuto agendu nepodporují, případně podpoří referendum na uvedené téma. Naprosto vyloučené je pro ty z nás, co na tomto poli chtějí prosadit nějaké rozumné řešení, volit piráty a STAN. Nevěřím moc ani "ruské trojce", protože ODS je zásadně proti referendům o čemkoli a TOP by ráda zrušila volby, protože v nich volí normální lidé, a KDU - ČSL se proti uvedenému stavu nijak nevyjádřila, ačkoli je zemědělství, včetně chovatelství, její tradiční parketa.

Jak to může skončit?

Obrovským problémem je právě stále narůstající drzost vlků, proti nimž není nijak zasahováno. Ona i hrubá sůl z brokovnice, která nezabije, by udělala svoje. "Bomba" s pepřovým sprejem, pokud ne rovnou dělbuch plněný mletým pepřem či chilli papričkami by byly vlkům také silně nepříjemné. Vlky by taková obrana nezabila, ale dostali by lekci, že do sféry zájmu lidí se neleze.
Dříve nebo později, otázka naprosto jednoznačně nezní "zda?", ale "kdy a kde?", vlci napadnou  nějaké lidi, přičemž vysoce rizikové (a současně, bohužel, pravděpodobnější) je napadení dětí. Lze si představit, že napadnou např. "výběh" v jeslích nebo mateřské školce, děti, jdoucí ze školy, nebo provozující nějaké rekreační aktivity. Mohlo by k tomu dojít klidně i v intravilánu větší obce nebo města, protože vlci již byli opakovaně v těchto lokalitách zdokumentováni.
Na rozdíl např. od Izraele, kde je pedagogický personál ozbrojen a vycvičen (byť na teroristy, ale ty vlky by nejspíš taky zvládl) by to nutně muselo dopadnout katastrofálně, tj. mrtvými a větším počtem zraněných, včetně doživotně invalidizovaných.
Pak, pochopitelně, nastane problém, co dál. Uvítal bych generální stávku a masové manifestace proti chovům vlků na našem území, ve stylu reakce na masakr studentů 17. listopadu 1989. Horší možností by bylo nějaké lynčování zelených. Nicméně tím nejhorším, co by se mohlo stát je možnost, že by společnost na něco takového nijak nezareagovala, ať už v důsledku tuhé cenzury na sociálních sítích a dalších komunikačních kanálech, vyhrožování represemi apod., případně apatií a beznadějí většiny občanů.

Chov vlků na naše náklady a proti naší vůli i objektivním potřebám je skutečně závažný problém, byť o něm spousta občanů ani neví, nebo si neuvědomuje jeho důsledky. Těm však ignorováním tohoto problému neutečeme.

______
* Fotomontáž je jasná.
Manipulace spočívá v tom, že jsou často presentovány fotografie plodů, tedy nenarozeného dítěte, ve stádiu těhotenství, ve kterém se u nás už potraty ze sociálních důvodů neprovádějí, ale provádějí se prakticky jen při pozdě (ale přece) detekovaných vrozených vadách neslučitelných se životem, v situacích, kdy pokračování těhotenství ohrožuje život matky (takových diagnóz je vícero), případně se jedná o plody mrtvé, vyjmuté proto, aby se nestaly zdrojem infekce pro matčin organismus (a snad ještě z pár dalších příčin, od mé státnice z gynekologie a porodnictví uplynulo již víc než 40 let a ne vše si pamatuji). Pochopitelně, i tyto obrázky mohou být protažené Photoshopem, aby skutečná příčina potratu neřvala s hlasitostí postřehnutelnou i laikem (třeba dobastlené druhé očičko plodu s kyklopskou vadou**, úpravy zabraňující poznat, že plod byl již mrtvý, apod.).

* Při ní chybí středové partie mozku a oči splynou v jedno. Tato vada není slučitelná se životem delším než pár hodin.

Problematičnost klimatických modelů

Veškeré klimatologické bájesloví o "upečení se zaživa v průběhu několika následujících desetiletí" je založeno na klimatických modelech. Tyto modely jsou velice složité, ale i tak v podstatě řadu faktorů, prohlašovaných za bezvýznamné (zejména z ideologických důvodů), vypouštějí a snaha do nich vložit veškeré potenciálně klima ovlivňující faktory by vedla k monstrům, nezvládnutelným ani superpočítači. Nehledě k tomu, že ani o významných faktorech často klimatologové neznají (v některých případech to ovšem jen předstírají) potřebná fakta, umožňující s těmito faktory vůbec v nějakých modelech pracovat.

Citát z rozhovoru s Pavlem Kohoutem, zveřejněném na Neviditelném psovi dne 9. 6. 2021 vystihuje podstatu věci:
"Ale na co se lze spolehnout? Vědecké předpovědi matematických modelů šíření covidu během posledních dvou let selhávaly jeden za druhým, a to v rozsahu desítkových řádů. Opravdu někdo věří, že na mnohem složitější klimatické modely je spolehnutí? Každý, kdo kdy něco matematicky modeloval – a teď hovořím z vlastní zkušenosti –, musí vědět, jak křehké bývají tyto modely, jak silně jejich výsledky závisí na jejich složitosti, na předpokladech autorů a na kvalitě vstupních dat. Klimatické modely jsou velmi složité, předpoklady jsou politicky ovlivněné, kvalita dat je problematická."

K té epidemiologii

Proces šíření nákazy v populaci popisuje velmi triviální rovnice, do níž vstupuje množství choroboplodných zárodků, produkovaných nakažený jedincem, schopných se dostat na jedince nenakaženého, a množství zárodků, které je s to vyvolat u toho nenakaženého onemocnění, počet jedinců, s nimiž se nakažený jedinec setká a také procento nakazitelných jedinců v populaci. Pokud tuto informaci máme, můžeme velice snadno spočítat kolik se od nakaženého jedince nakazí dalších lidí. Tj. jestli počet nakažených bude stoupat, stagnovat nebo klesat.
Ty rovnice jsou opravdu velmi jednoduché.
Mají ovšem jeden naprosto zásadní zádrhel.
Naprostou většinu vstupních (= do nich dosazovaných) dat neznáme, nebo jen odhadujeme na úrovni řádu (míň než tisíc a víc než deset, např.). To ovlivňuje i kombinované faktory (a hlavně ten, kolik se od jednoho nakaženého nakazí lidí). Navíc v řadě případů (třeba ten počet choroboplodných zárodků, schopných vyvolat onemocnění) není jedno číslo, ale jakýsi vážený průměr z poměrně široké škály možností, zpravidla jdoucích přes hranice více řádů. V takovém případě je opět onen průměr, dosazovaný do dalšího vztahu, v podstatě hausnumero. Dokonce i kdybychom měli pravomoci a morálku doktora Mengeleho, nebyli bychom s to většinu potřebných faktorů zjistit přesně, byť je pravděpodobné, že by se takto zjištěné faktory oné své skutečné hodnotě blížily více a rozdíl mezi maximálním a minimálním odhadem by byl menší. Dalším problémem je i to, že uvedené hodnoty kolísají v čase a jsou různé u různých populací a subpopulací. To modelování opět komplikuje. Prostě nejsme bílé myšky, sourozenecky křížené mezi sebou po více generací, až se u nich dosáhl stav blízký třeba jednovaječným dvojčatům. A nežijeme také ve standardizovaných klecích a nejsme krmeni standardizovaným krmivem. Na obojím soudruzi - ekologové, klimatologové a další - ovšem usilovně pracují.
Přitom, řekněme si to upřímně, je modelování epidemií v porovnání s modelováním klimatu docela brnkačka, jak to uvádí výše citovaný Pavel Kohout. Jediné, co mají tyto modely společné s těmi klimatickými co do problematičnosti a složitosti, je jejich měnění a výklad na základě nátlaku politiků a dalších ve společnosti působících faktorů.

Klimatické modely

Soudruzi klimatologové, jak jsem byl kdysi poučen. již vlastně přestali pracovat s korektními modely, jaké byly zmiňovány v souvislosti s tím modelováním epidemií.
S gustem konstatuji, že je to proto, že se od samého počátku klimaalarmismu až do dnešních dnů nepodařilo vygenerovat model, který by odpovídal tomu, jak klima v následující době opravdu probíhalo. Ale nejen klima, ale i např. zvyšování mořské hladiny. Hodnoty, které dostávají, ulítávají o značná procenta, takže je můžeme parafrázovat dle Cimrmanologů, kteří analýzou prokázali (v 80. letech minulého století) přesné datum v roce 1913, kdy Jára Cimrman vymaloval hospodu v Liptákově, ovšem plus mínus třicet let.
Opakovaně jsem našim klimatologům na různých fórech, pokud se tam vyskytli, psal, že dohady o klimatu by vyřešil model, který by, pokud by se do něj nacpala data od roku 1900 do roku 2000, předpověděl průběh teplot od roku 2001 do současnosti. A že pokud takový model neexistuje, tak se nemohou divit, že jim spousta lidí, zejména vysokoškolsky vzdělaných v exaktních disciplínách, prostě nevěří.
Takže začali vytvářet "scénáře", které jsou natolik neurčité, že je nelze porovnáním s následujícím průběhem teplot a dalších parametrů klimatu shodit ze stolu. Pochopitelně, i tyto scénáře jim pro blízkou budoucnost nevycházejí, takže předpovídají budoucnost vzdálenou ve stylu, "ano, teď se ochlazuje, ale v roce 2500 bude teplota určitě tam, kde ji náš model, pardon, scénář, předpovídá". Prostě, "nebude-li pršet, nezmoknem".
Ve výše citovaném rozhovoru s panem P. Kohoutem také padlo konstatování, že teploty daleko těsněji korelují s množstvím kosmického záření, (hlavně slunečního), jehož hrubým měřítkem je výskyt slunečních skvrn, který můžeme rekonstruovat velmi přesně až do poloviny 19. století a hruběji až někam do století 17. Vodní pára se totiž alespoň zčásti chová v horních vrstvách atmosféry jako ve Wilsonově mlžné komoře a průlety některých komponent kosmického záření podporují její přeměnu na "antiskleníkové" vodní kapénky a ledové krystalky. Proto je také prokázán vztah mezi slunečními skvrnami a neúrodami (kvůli studenému létu), a tím i cenami obilí, případně dalších plodin. Tento jev je daleko silnější než vliv výkyvů koncentrace CO2, už proto, že vodní pára odpovídá za téměř polovinu skleníkového efektu, zatímco o tu druhou část se dělí CO2 s dalšími plyny. Zároveň ovšem vidíme, že hlavním klimatickým problémem jsou studené epizody, nikoli teplé.
Vodní pára je vůbec problém, protože klimatologické modely si s touto látkou, která může své vlastnosti po nepatrných změnách teploty a tlaku vzduchu skokem přeměňovat ze "skleníku" na "antiskleník" a zpět, protože ony malé změny teploty a tlaku jsou mimo jejich predikční možnosti. To se, pochopitelně, týká i oněch primitivnějších "scénářů".
A, mimochodem L Souček ve svých Velkých otaznících cituje vědecké práce, které už v 60. letech minulého století prokázaly korelace mezi meteoritickými dešti a srážkami. Jde o to, že spolu s meteory a meteority přilétá ještě daleko větší množství kosmického prachu (který ani nezazáří, ale zčásti může jím vyvolaná ionizace vzduchu být detekována radary), a ten vytváří kondenzační jádra pro krystalizaci vody. Chová se tedy trochu podobně jako ty výše zmíněné částice kosmického záření. Vzniklé krystalky posléze, od určité velikosti, spadnou (a v teplejších končinách cestou dolů roztají). Patrně bude hodně záležet i na typu toho meteoritického deště (respektive meteorického proudu), protože některé zcela jistě těch mikročástic obsahují větší a některé menší podíl, a také na tom, jakou částí toho proudu Země prolétne (což se rok od roku mění). Zcela jistě záleží i na přítomnosti či nepřítomnosti dalších faktorů, které déšť ovlivňují. Proto se později podařilo vybrat meteoritické deště, které s meteorologickými v určitých krajinách nekorelují (nebo alespoň málo korelují), což klimatologové interpretují jako vyvrácení tohoto faktu. Prostě, "metoda hokejka" (nebo "cherry picking") to jistí.
Mohl bych pokračovat zmíněním v samostatném postu popsaných slapových sil Jupitera, demonstrovat míru našich (ne)znalostí dění ve vysokých vrstvách atmosféry rozporem mezi modely narušení ozónové vrstvy freony (po jejich omezení ze začala regenerovat daleko rychleji, než podle předpovědí těch nejoptimističtějších modelů, není naprosto jasné, proč). A našlo by se toho zcela jistě víc.
Klimatické modely také nepočítají se zazeleňováním pouští při vyšší koncentraci CO2 ve vzduchu. Je to dáno mechanismem, že pouštní rostliny jsou sice dobře chráněny před vysycháním, např. vylučováním vosku na svůj povrch, ale musejí otevírat průduchy pro příjem CO2 pro potřeby fotosyntézy (slepému hodináři jiný transportní systém nepřišel pod ruku) a nejsou s to zabránit tomu, aby opačným směrem těmi průduchy neunikala voda. V podstatě tedy platí, že čím více CO2 ve vzduchu, tím měně průduchů (a na kratší dobu) musí být otevřeno, a s tím menším množstvím vody rostlina vystačí. Tudíž se může posunout do lokalit s ještě menším přísunem vody, které předtím osídlit nemohla. A na místo těch nejvíc suchomilných se ze světa za hranicí pouště mohou šířit druhy, které už typicky pouštní ani nejsou. Navíc obecně roste množství světovou zelení vytvořené biomasy. Experimenty se skleníky s řízenou atmosférou rovněž prokázaly, že prosperita naprosté většiny zelených rostlin (včetně užitkových) roste od současných koncentrací až k takovým , které jsou pro člověka a většinu dalších živočichů k nepřežití. Efekt zvyšování prosperity rostlin se může, pochopitelně, promítnout i do jejich lepšího snášení neoptimálních podmínek k růstu, tedy i do toho, že reakce našich rostlin na oteplení (pokud by k němu došlo) zdaleka nemusí být tak dramatická, jak se nám to snaží nakukat klimaalarmisté. Na druhé straně jsou "preindustriální" koncentrace CO2 v ovzduší na dolní hranici, při níž ještě rostliny mohou vůbec fungovat. Nabízí se tedy otázka, zda si s těmi úspěchy moderního zemědělství příliš sebejistě nefuníme a zda nemá podíl na vyšších výnosech také vyšší koncentrace CO2 ve vzduchu.
Klimatické modely, pochopitelně, se zvyšováním záchytu CO2 do biomasy a s ním souvisejícími faktory nepracují.

Klimaalarmismus jako politikum

Už jsme si tu vysvětlili, že klimaalarmismus začal jako čistě politická akce, IPCC je čistě politická organizace a to, co produkuje, je politika (případně ideologie), ale nikoli věda.
Podíváme-li se dál, vidíme naprostou nesmyslnost "dekarbonizace", kterou po nás EU požaduje (respektive ji hodlá vynucovat), protože emise EU tvoří jen asi 6% ze světových emisí CO2. Pomíjím skutečnost, že přesun řady špinavých výrob do zemí třetího světa fakticky skryl skutečné emise zejména původních státu E12 a navíc je značně zvýšil, protože produkce energie, ať už tepla, nebo elektřiny, je v cílových zemích toho přesunu zpravidla prováděna v zastaralých zařízeních, která v těchto zemích zůstala ještě z dob kolonizace, často o desítky procent méně účinných než energetická zařízení, která se kvůli nim zavírala (to, že se pak finální výrobky vezou tisíce km, což také nějaké emise vyprodukuje, je už jen "třešnička na dortu"). Jinými slovy "dekarbonizační" změny, které ekologové už v EU a dalších vyspělých státech prosadili, jednoznačně zvýšily světovou produkci CO2.
Opakovaně jsem konstatoval, takže to tu zde jen připomínám, že kdyby se klimaalarmisté skutečně báli toho, že "se upečeme", tak by bojovali za výstavbu velkého množství jaderných elektráren, které by skutečně, a ve velmi krátké době, dokázaly "dekarbonizovat" energetiku, dodat elektřinu do těch elektromobilů, kde je přechod na ně racionální (takové případy jsou, ale jsou vzácné) a energeticky dotovat výrobu paliva (ekvivalentního benzínu nebo kapalnému plynu) s použitím biomasy (tedy obnovitelného a C neutrálního zdroje).
MMCH, pokud by se z uhličitanu vápenatého podařilo vyrobit karbid, vznikl by také obnovitelný zdroj paliva (musel by se dotovat energií, nejlépe z jádra), protože reakcí karbidu s vodou se uvolňuje acetylén, z něho se dají připravit další uhlovodíky (včetně těch, které jsou součástí benzínu) a vzniklý hydroxid vápenatý vychytá zase odpovídající množství oxidu uhelnatého ze vzduchu, takže z hlediska uhlíku je to uzavřený cyklus (další možnost by bylo ten karbid vyrábět pálením vápence s uhlíkem z biomasy, a ten uhličitan vápenatý pak vracet po výrobě acetylénu z karbidu k vychytání CO2 ze vzduchu a vzniku hydroxidu vápenatého, který lze spolu s uhlíkem z biomasy dát na počátek výroby karbidu ...).
Je prostě mnoho postupů, které by mohly reálně dekarbonizovat ekonomiku a energetiku, žádný z nich však není využíván. Prosazovány jsou jen naprosté pitomosti, které produkci CO2 nijak nesníží, případně ji ještě zvýší (např. elektromobily při našem energetickém mixu). Tyto pitomosti ovšem na jedné straně přesypávají peníze z kapes všech občanů do mála "těch správných", na druhé straně blokují další rozvoj společnosti (i ekonomiky), a na třetí straně jsou stále více používány jako záminka pro rušení prvků demokracie, prakticky v celé EU. Obávám se tedy, že "boj za klima" a "hrozba že se upečeme" mají asi stejný význam jako pro Hitlera a spol. ohrožení Němců (potažmo árijské části lidstva) "světovým židovským spiknutím".
Zásadním problémem klimaalarmismu je i skutečnost, prokázaná naprosto jednoznačně, spolehlivě a řadou na sobě nezávislých i metodicky různých studií, že teplá období byla spojena s prosperitou, demografickým růstem a velmi zhusta i relativně mírovými poměry (nebo alespoň menší délkou a intenzitou válečných konfliktů), zatímco studená jsou prakticky vždy spojena s hladomory, epidemiemi, válkami a sociálními vzpourami. Ve studených obdobích také roste plocha pouští, zatímco v teplých se snižuje. Největší rozsah pouští na Zemi v dohledné době byl za doby ledové, z níž pocházejí mohutné vrstvy spraše (v níž jsou často pozůstatky "lovců mamutů" a jejich kořisti), což je vlastně navátý a následně ještě zvětralý pouštní prach. Nikdy potom už nebyl na Zemi tak velký rozsah pouští, aby mohly našem území vznikat mnohametrové vrstvy pouštního prachu.

Klimaalarmistické modely jsou zatíženy jednoznačnou vírou v "šílenou nebezpečnost" CO2. Jejich autoři jiné faktory buď zcela nebo částečně ignorují, což je jeden z hlavních důvodů, proč jsou tyto modely v silném rozporu s realitou. Navíc je celý klimaalarmismus zatížen fikcí, že vyšší teploty než současné jsou špatné. Přitom, aby bylo jasno, žijeme v jednom z nejstudenějších období doby po poslední doby ledové, takže zcela přirozené oteplování je více než pravděpodobné.