Úvaha listopadová čtvrtá

Můžeme věřit vědcům? Vedle společenství "Milion chvilek" (v reálu nikoli za demokracii, ale nastolení fašismu či přinejlepším fašistoidního režimu, blízkého tomu, co bylo nastoleno v Itálii po Mussoliniho "pochodu na Řím"), ohrožují demokracii ještě "bojovníci proti vymření", opět se snažící prosadit naprosté nesmysly, které žádný duševně zdravý (a naštěstí jich pořád máme většinu) volič nepodpoří. A ohánějí se heslem o "jednání podle vědců".

Podvody ve vědě

Podvody ve vědě se dějí odjakživa. Považujeme-li za vědu teologii, tak ta je celá postavena na fikci existence jakéhosi boha a systému podvodů, které mají existenci této ryze fiktivní bytosti prokázat. Nicméně jakmile se věda stala schopna vydělat a zajistit svým provozovatelům ekonomické a sociální benefity, stala se současně doménou, kde se podvádí. Druhá věc je, že se podvádělo i z ryze ideologických důvodů, asi nejznámější je kauza vztahu autismu a očkování, který byl "prokázán" na základě silné "společenské objednávky" odpůrců očkování zcela podvodným způsobem.

"Škodlivost GMO"

Méně známá je kauza důkazu "škodlivosti GMO" (respektive ti, kdo se jí ohánějí v naprosté většině případů, aniž by "zatěžovali" publikum nějakými podrobnostmi).
"Škodlivost GMO sóji" byla totiž prokázána tak, že byli jedni potkani krmeni standardním krmivem pro potkany a druzí GMO sójou. A ti, krmení GMO sójou, měli více nádorů (což je logické, protože sója obsahuje karcinogenní, i pro člověka, fytoestrogeny). Problém je, že zde absentovala skupina potkanů, krmená non GMO sójou. Je to logické, protože ta by byla co do nádorů naprosto nerozpoznatelná od skupiny krmené GMO sójou.
Nicméně onen "vědecký" pokus stojí za veškerým tvrzením ekologů o škodlivosti GMO, navíc pro člověka, přičemž člověk je vůči fytoestrogenům daleko rezistentnější než potkan a sóje může bez rizika sníst podstatně více.

"Rakovinotvornost sacharinu"

Když jsem studoval, zaplavily odborný tisk články o tom, že byl shledán rakovinotvorným sacharin, tedy umělé sladidlo, do té doby naprosto s přehledem dominující bezcukernatému sladění.
Velmi rychle hysterie vynesla do čela zájmu i užívání Aspartam a další umělá sladidla, která se do té doby nemohla vedle sacharinu uplatnit. Sacharin byl jednak tepelně odolný, což umožňovalo jeho použití při vaření (i zavařování), jednak neměl žádnou pachuť, zatímco Aspartam potencuje hořkou chuť, takže káva jím oslazená chutná zcela odlišně než po oslazení cukrem nebo sacharinem. Aspartam se také při vyšších teplotách rozkládá (dokonce na zdraví škodlivé látky).
Faktem je, že ve druhé polovině 70. let byly k dispozici obrovské soubory lidí, kteří dlouhodobě sladili sacharinem. Jednalo se především o diabetiky, protože pro ně dlouho jiný způsob sladění nepřipadal v úvahu, nicméně v některých krajích bylo v populaci zvykem sladit sacharinem i u zdravých lidí, jednoduše proto, že byl výrazně levnější než cukr.
Z důvodu poměru ceny k cukru se také sacharin k nám pašoval z Německa. Zatímco Čechy, nejprve spadající pod Rakousko-Uhersko, později pod Československo, byly cukrovarnická velmoc a vlivná lobby si vyřvala cla na sacharin, v Německu se cukrová řepa skoro nepěstovala a sacharin zde byl levný, levnější než jeho sladivý ekvivalent v cukru. Pašerácké historky a vůbec celou subkulturu lidí na sacharinu u nás zachytil ve svých povídkách F. Sauer (ano, ten co byl jedním z organizátorů stržení Mariánského sloupu, pomníku nástupu násilně rekatolizace).
Když jsem dostal k Vánocům Marholdovu Krkonošskou kuchařku a začal se jí blíže zabývat, postřehl jsem, kolik tradičních tamních receptů je tam se sacharinem místo cukru. Protože Krkonoše byly jedno z oblastí, kde žila populace, zvyklá sladit přednostně sacharinem. Pochopitelně, takových populací by se na světě našlo více.
Zkrátka a dobře, bylo dost materiálu k tomu, aby byly poměrně rychle analyzovány populace, které sacharin dlouhodobě konzumovaly, v množství možná víc než ekvivalentnímu tomu, které dostávali ti potkani. To se mohlo udělat řádově v měsících, nicméně nařčení sacharinu z karcinogenity se táhlo celá léta, v podstatě dodnes není stav takový, jaký byl před oněmi zveřejněnými experimenty. Byť se nakonec v mnoha a mnoha pokusech karcinogenita, ani k tomu potkanovi, neprokázala. S vysokou pravděpodobností šlo o účelový hoax, který měl pomoci jinak neprodejným méně kvalitním umělým sladidlům.
Mimochodem, produkty teplotního rozkladu Aspartamu byly pravděpodobně jednou z příčin tzv. "syndromu Zálivu", protože light nápoje se tam vozily a skladovaly bez klimatizace, takže dosáhly teploty 60 i více stupňů a chladily se až před servírováním (a to už v nich byl Aspartam zčásti chemicky rozložený).

"Škodlivost stévie"

Stévie je keřík, původem z Jižní Ameriky, obsahující přírodní sladkou látku stéviin, která má oproti syntetickým umělým sladidlům řadu pozitiv, a to i v kulinární oblasti (nejsou zde pachuti, jaké jsou u umělých sladidel). Z hlediska amatérského pěstování (sazeničky i semena Stévie se dají běžně zakoupit i u nás) má tu nevýhodu, že potřebuje na přezimování studený skleník s umělou vlhkostí, ani moc nízkou (pak uschne), ani moc vysokou (pak uhnije). Případně potřebuje přezimovat bez vegetačního klidu ve vytápěném skleníku. I profesionálům, jak jsem se svého času dozvěděl v jednom zahradnictví, hynou během zimy až desítky procent přezimujících rostlin, a to mají k dispozici podmínky lepší, než naprostá většina amatérů.
Protože Stévie má řadu pozitivních vlastností a tradičně a dlouhodobě se užívá jako sladidlo nejen v zemích, kde divoce roste, ale i v Japonsku, byly snahy ji zavést do USA a EU.
Tyto snahy narazily na silnou lobby výrobců syntetických sladidel, schopnou platit si prostituty z řad vědců, kteří se snažili zpochybnit či převrátit vše pozitivní, co se o Stévii a jejích účinných látkách ví. Asi nejdojemnější byla hláška, že špatné je, že neexistuje ani jedna studie, která by vycházela ve smyslu zdravotní škodlivosti Stévie. To bylo presentováno jako "pochybné", přestože Stévie měla nahradit sacharózu, jejíž škodlivost vůči řadě orgánových systémů je prokázána snad tisíci studiemi. Až před několika málo lety musela stavidla bruselské žumpy povolit a, pořád ještě s určitými restrikcemi, Stévii a její účinnou látku na trh pustit. To se ovšem už v EU mohutně amatérsky pěstovala (byť s výše zmíněnými obtížemi) a rovněž steviin lidé na veliko dováželi ze zemí mimo EU (o současné situaci v USA informován nejsem).
Patrně svou roli sehrála i introdukce další silně sladké rostliny, Lipie sladké ("aztécký cukr"), která se naopak pěstuje v amatérských podmínkách velice snadno a její větévky téměř po celý rok dobře zakořeňují i ve flašce vody z vodovodu. Je zajímavé, že tato rostlinka není s to nápoj či potravinu přesladit (na "sladké jak cumel"), na rozdíl od sacharózy a dalších sladkých cukrů, i některých umělých sladidel (a do jisté míry i Stévie). Spíše dojde jen k potlačení hořkosti a kyselosti, byť je rostlina na ohmatání jazykem silně sladká.

Vybral jsem několik příkladů mimo obecně známých, z oblasti mě profesně blízké. Ukazují naprosto jasně, že pokud má výsledek nějaké politické či ekonomické konsekvence (a nedej, bože, pokud obojí), pak se vědcům dá věřit asi stejně, jako politikům, tedy vůbec ne. A pokud jsou vědci v nějakém politickém orgánu, např. IPCC, pak se jim nedá věřit tím tuplem, protože jednak se většina z nich začne chovat jako politikové, jednak ta slušnější menšina, pokud se vůbec do takovýchto orgánů dostane, je tam ještě zmatenější a bezmocnější než v rámci vědy jako takové. To jen na okraj onoho hesla "jednejte podle vědců", kterým nás oblažují ekofašisté a greténi. Což, pochopitelně, také souvisí se 17. listopadem, protože do tohoto světa jsme se následkem událostí před třiceti lety, z tohoto a následujících dnů, dostali.