Zákaz cenzury
Nepřípustnost cenzury je dána naprosto jednoznačně tím, že Listina základních práv a svobod byla v roce 1992 přijata jako součást ústavního pořádku ČR.Problém spočívá zcela jednoznačně v tom, že tento dokument sice charakterizuje jakoukoli formu cenzury za nepřípustnou, nicméně tomuto ústavnímu dokumentu chybí vazba na praktické právo, kterou by představoval právě zákon, cenzuru jasně definující a stanovující konkrétní rozsah trestní sazby.
Se stejným problémem jako ta ústavní listina se mohou potýkat i některé zákony, pokud k nim chybí tzv. prováděcí vyhlášky.
Např. "protiteroristický zákon", který obecně formuluje trestnost nelegálního zacházení s některými zvláště nebezpečnými jedy a mikroorganismy, je prakticky bezcenný bez navazujících vyhlášek, které jednak taxativně vyjmenovávají příslušné jedy a organismy, jednak popisují povinnosti pracovišť, která s nimi mohou legálně pracovat (od laboratoří státních organizací přes akademickou sféru až po výzkum). A také reálně začal fungovat až poté, co byly tyto vyhlášky vytvořeny a vydány (což trvalo skoro rok) a do té doby byla všechna potenciálně dotčená pracoviště v silné právní nejistotě.
Takže ten zákaz cenzury, a dokonce obsažený v ústavě, bez existence prováděcího zákona, který by jasně a konkrétně tuto problematiku definoval a stanovil konkrétní trest za cenzorské aktivity a mnoho dalších věcí, nezbytných k prosazení onoho ústavního principu v praxi, měl pro normálního občana asi stejnou hodnotu, jako ten příslovečný zimník pro mrtvolu.
Cenzura na sociálních sítích
Jistěže cenzura na sociálních sítích a obecně na internetu je v současnosti nejpalčivějším problémem, protože kdejaký fašistický element se snaží omezovat možnosti publikaci názorů (a také fakt), které jsou v rozporu s jeho zločineckým vnímáním světa.Další věcí je, že někteří prototalitní politikové (a zejména se na tomto poli silně angažuje kancléřka postnacistického Německa) se zuřivě snažili a snaží zavést prototalitní cenzuru na internetu, protože fakta, která zde lze najít, je nejrůznějším způsobem kompromitují.
Je to naprosto stejné, jako když totalitní státy, bez ohledu na to, zda se jedná o islámské se šariatskými soudy, nebo Norsko s Barnevernetem, se snaží zabránit publikaci svých zločinů, případně kriminalizují své oběti v případě, kdy se odvážily o svém osudu nemlčet (což se stalo i české matce unesených synů Michalákové).
Co je a co není cenzura
Někteří z oponentů zmíněného návrhu zákona demagogicky vřískají, že v takovém případě by musel být ponecháván na sociálních sítích a v různých diskusích i vyslovený spam.Je to, pochopitelně, jen demagogický nesmysl. Spam je naprosto jednoznačně právně definovaný a je dokonce postižitelný (na rozdíl od té cenzury) i dnes. Takže pokud by se nějaký méněcenný reklamní spammer, co mi posílá reklamy na tabletky ke zvětšení prsů a mým kolegyním zase na tabletky na prodloužení penisu (protože nezná češtinu, umožňující ve vysokém procentu případů identifikovat pohlaví dle jména) začal kvičet, že byl tam či onde vymazán, tak by si leda vysloužil trest za to spamování, protože jeho hlavní ochranou před něčím takovým je skutečnost, že je zakonspirován jako rozvědčík a svou činnost provádí z nějakých anonymních serverů na Kajmanských ostrovech nebo v podobných destinacích.
Jiní soudruzi zase prohlašují, že v takovém případě by nebylo možné blokovat osobní útoky, jaké dokonce vedly některé uživatele sociálních sítí k sebevraždě.
Poněkud si protiřečí, protože tyto případy se staly ve stavu "bez zákazu cenzury", takže uvedený zákon je vůči nim irelevantní. Druhou věcí je, že existuje trestnost stalkingu, která se týká nejen dění na sociálních sítích, ale i stalkingu pomocí mobilních telefonů (= voláním a SMS) a prováděného i osobním kontaktem.
Opět je hlavním faktorem to, že stalking je obecně kriminální činnost a může být stávajícími zákony postihován, a to docela nepříjemně, takže se představa nějaké "cenzury stalkingu" tluče s realitou. A opět: Stalker, vystoupivší ze své anonymity aby se ohradil proti "cenzuře" svých záměrně destruktivních aktivit, by byl spíše kandidátem na Darwinovu cenu. Pokud bychom za uštvání stalkingem zavedli trest smrti, tak zcela určitě. Mimochodem, za komunistů existoval zločin "dohnání k sebevraždě" a za určitých okolností za něj mohl padnout i ten provaz.
Zcela jistě to samé platí i pro aktivity různých sexuálních predátorů (zatím jsem mezi argumentací našich bojovníků za co největší cenzuru nenarazil na vyhrožování "pedofily", ale dříve nebo později to některé z nich napadnout může).
Existují i tací, co říkají, že cenzuru dělá jen stát, takže cenzura na sociální síti nebo webovém serveru vlastně není cenzura.
Problém je, že celá staletí u nás hlavním cenzorem nebyl stát, nýbrž zločinná organizace Římskokatolická církev. A za normalizace cenzura oficiálně neexistovala, ale v reálu byla distribuována do prakticky všech sdělovacích prostředků. I studentské časopisy, vydávané na středních nebo vysokých školách, byly cenzurovány někým, kdo tím byl pověřen vedením příslušné školy. Takže toto prohlašování je stejný nesmysl, jako ty výše uvedené.
Bezzubost?
Soudruzi cenzoři se také vysmívají tomu, že pro nadnárodní koncerny typu Facebooku jsme nepatrnou zemičkou. Což je jistě pravda, ale i tomu Zukerbergovi může být časem nepříjemné, že by ho (byť čistě teoreticky) na letišti v Ruzyni vychytali při přesedání ze spoje na spoj a převezli do jiného tamního státního zařízení (pokud ve své přezíravosti ví, že tam něco takového máme). A časem by se mu mohlo stát obsesí, že při letu střední Evropou a okolím uslyší hlášení "Pro poruchu motoru přistáváme v Praze, naše společnost vám tam zajistila atraktivní ubytování v historickém centru ..."Prostě i tyto organizace se mohou stát v určitém okamžiku zranitelnými.
Hlavní problém "cenzury"
Naprosto zásadním problémem soudruhů (či Volkgenosse) cenzorů a cenzorek je, že odmítají rozlišovat zprávu a komentář. Zpráva může být za určitých okolnosti identifikována jako nepravdivá a ještě menší množství okolností by ji mohlo určit k nějakému omezení typu "svoboda slova neznamená svobodu volat 'hoří' v přeplněném divadle". Mimochodem, trestní zákoník zná trestný čin "šíření poplašné zprávy", pod nějž by uvedená činnost pravděpodobně spadala.Důležité ovšem je, že v řadě konkrétních případů existují zprávy různé, z různých zdrojů, vzájemně si protiřečící, takže "jediná správná pravda" se prostě zjistit nedá, a je naopak právem čtenáře, aby se k ní přiblížil sám na základě širokého spektra necenzurovaných informací. To samé platí i pro naprostou většinu 'konspiračních teorií', z nichž mnohé mohou obsahovat alespoň zrnko pravdy, jiné zase odrážejí (byť bizarním způsobem) zcela konkrétní a reálné problémy.
Přestože nemám rád odepírače očkování a opakovaně jsem se o nich vyjádřil různě negativními způsoby, jsem nucen konstatovat, že i oni bizarním způsobem odrážejí realitu, a to především naprosto neuspokojivý vztah "státně bohorovných" imunologů a dalších odborníků vůči "plebsu". Ten, bohužel, způsobil i to, že byly zametány pod stůl i zcela reálné a obtížně zpochybnitelné případy negativních reakcí na očkování. Mnohdy navíc zaviněné i tím, že bylo očkováno bez ohledu na kontraindikace (to byla za minulého režimu zcela běžná věc a lékaři byli pod silným tlakem, aby očkovali hlava nehlava bez ohledu na znění příbalového letáčku a zdravotní stav dítěte).
Sám jsem se setkal s něčím podobným, nikoli u očkování, ale u desenzibilační kůry (pro alergii na pyl - série injekcí se stále se zvyšující dávkou a koncentrací alergenu), u níž existují rovněž četné kontraindikace, nicméně alergologové by do mě cpali vakcínu (tedy alergen) i při akutní chřipce (s horečkami a dalšími příznaky), přestože ji měli explicitně napsanou jako absolutní kontraindikaci. Stejně tak nebyli ochotni jít s dávkou a koncentrací po přerušení podávání dolů (jak to měli jasně popsáno ve schématu pro aplikaci), ale rvali by do mě i po tom přerušení stále vyšší dávky alergenu, bez ohledu na rizika (proto jsem taky s tou léčbou skoncoval - konec konců, na ten případný anafylaktický šok bych zemřel já, a ne oni).
Čili z perspektivy své vlastní zkušenosti s naší zdravotnictvím si dovolím jakási zrnka pravdy nalézat i u těchto odpíračů a naopak vinu našich imunologů a dalších odborníků vidím v tom, že se místo věcné argumentace snažili o mocenskou likvidaci oponentů a tím přispěli k současnému stavu, kdy významná část veřejnosti jim jako odborníkům nevěří.
Jak bylo výše zmíněno, existují na internetu i komentáře. Ty jsou z definice postaveny na tom, že reflektují subjektivní názory a postoje. Tady se dost dobře nějaká "objektivita" najít nedá. Prostě proto, že každý z nás oplývá souborem naprosto jedinečných zkušeností a zážitků, které naprosto jedinečným způsobem zpracoval (a mnohdy i přepracoval k nepoznání) a uložil do své paměti, z níž se mu tyto věci vybavují naprosto jedinečným způsobem.
Jestliže např. soudružka klimatická aktivistka ze Švédska Greta Thunbergová zahartusila na účastníky ekonomického setkání v Davosu "Propadněte panice!", tak se mi nad zprávou o této události naprosto spontánně vybaví hláška ze Stopařova průvodce po galaxii "Don't panic!". Jiný v ní bude vidět zpestření tamního programu (něco jako šaška) a budou patrně i tací, co budou jeho účastníky spíše považovat (vzhledem k jejímu věku) za "lolitkáře", kteří si udělali dobře. Další možná asociace je s filmem "Rain man", vzhledem ke stejné diagnóze této aktivistky, jakou měl titulní hrdina jmenovaného filmu. A nepochybuji o tom, že existují tisíce reakcí a názorů, které by mě ani nemohly napadnout, byť by jejich tvůrcům připadaly naprosto stejně logické, jako mě ty, které jsem uvedl.
A všechny tyto komentáře a komentující hodnocení a srovnání jsou naprosto OK (pokud neporušují nějaký obecně platný zákon - pokud by např. tuto slečnu někdo v komentáři "svlékal klávesnicí", mohl by překročit hranici child porn) a je naprostý nesmysl vyžadovat jejich cenzurování.
A tak to platí pro komentáře, asociování atd. jakékoli jiné události či zprávy kdekoli na internetu.
Onen návrh skupiny poslanců tedy považuji za velice rozumný krok správným směrem. Jestli k něčemu bude, těžko v této chvíli říci. Nicméně to mohu okomentovat čínským příslovím, že "i nejdelší cesta začíná pouhým vykročením". (Jsem napnut, kolik dostanu hlášek, že jsem zakuklený agent Pekingu.)
