Opravdu jsou všichni kritici oficiálně hlásaných blábolů jen "hloupí konspirátoři"?

Posledním a takřka (zatím) neprůstřelným zákopem hlasatelů bezcenných nesmyslů je prohlašování kritiků za "konspirátory" či "šiřitele konspirací", trpící duševní abnormalitou, či dokonce chorobou. Je to asi ultimátní prostředek k zamezení konfrontace těch či oněch blábolů s realitou.

Definice

"Konspirátor" má být člověk, který z důvodů své duševní jinakosti, či dokonce choroby, vidí za některými sociálními a jinými jevy známky konspirace, čili nepřátelského spolčení těch či oněch sil proti demokracii či přímo občanům.
Již jsem tu před nějakou dobou napsal, že některé jevy, vypadající jako konspirace, mohou být v reálu aktivitami "spřízněných duší", jednajících zcela spontánně, prostě ve stylu sociálního hmyzu. Za příklad takové pseudokonspirace jsem uvedl "deep state" protože v jeho rámci významná část byrokracie jedná proti autorům změn či změnám samotným (či čemukoli dalšímu, co by mohlo ohrozit  postavení členů této sociální skupiny), spontánně a nezávisle na sobě. 
V řadě situací deep state a podobná "mraveniště" jsou ochotny jednat i totálně destruktivně vůči státnímu organismu, z něhož žijí. Pořád mi to připomíná onen hanlivý (leč pravdivý) Leninův výrok o kapitalistech jako třídě, kteří komunistům "prodají i ten provaz, na kterém je nakonec komunisté oběsí".
Konstatoval jsem také, že ony pseudokonspirace jsou nepříjemné tím, že nemají hlavu, která by se dala setnout či s ní vyjednávat, takže jsou oproti skutečným konspiracím daleko obtížněji řešitelné.
Jistěže existuje i závislost na čase, kdy se organizace původně nekonspirační změní v konspirační. Typickým příkladem je Mafie, což byla původně národně osvobozenecká organizace obyvatel Sicílie, která se postupem přeměnila na silně zakonspirovanou "chobotnici" jednoznačně zločinné povahy.
Další věcí je, že mnoho konkrétních systémů v sobě zahrnuje v libovolném poměru prvky konspirace i psaudokonspirace.
Na druhé straně je jasné, že existují i konspirace zcela jednoznačně prospěšné, související např. s obranou státu, informacemi o průmyslových postupech a dalšími podobnými tématy.

Historie

Faktem je, že v historii známe mnoho jevů, které rozhodně snesou označení za konspiraci, takže rozhodně není nejmenší důvod popírat existenci konspirací v současné době. Faktem také je, že mnohé z těchto jevů spojují prvky opravdové konspirace s pseudokonspirací. Tedy, mají jakési centrum, které je řídí, ale řada nižších postů funguje v podstatě na stejném principu, jako výše zmíněný deep state, tedy na spontánních aktivitách lidí, kteří byli k základům potřebných reakcí vybráni a vyškoleni, a jednají více-méně nezávisle.
Zcela jistě bylo takovou konspirací křesťanství se svou vnitřně nekonzistentní a nelogickou vírou, která byla různým způsobem udržována v odstupu od kritického rozboru. Bylo k tomuto účelu použito více technik, od blábolení o "nevyzpytatelnosti Boha" až po ono také známé "Credo quia absurdum", jehož autorem je patrně jeden ze "svatých otců", Tertullianus.
Křesťanství od samého počátku pracovalo na tom, aby vznikla jakási vrstva "uživatelů" této víry a aby i okolní svět byl motivován ke spolupráci. Už tedy ve starém Římě křesťanství začalo postupně získávat vliv. Pochopitelně, na úkor řadových vyznavačů, velice často otroků.
Křesťanství zavrhovalo sebevraždu, což byl v podstatě jediný reálně dostupný prostředek otroků k úniku od nesnesitelných životních podmínek, Pochopitelně, tato hrozba sloužila též k určitému tlaku na majitele, aby své vykořisťování držel v nějakých přijatelných mezích. Otroci v té době již byli poměrně drazí a stoupala cena jejich práce, takže nebylo v ekonomickém zájmu jejich majitelů je k tomuto aktu zoufalství dohnat. Proto se také na sklonku předkřesťanské éry postavení otroků postupně zlepšovalo a byla snaha nahradit část jejich práce něčím jiným (třeba zapřáhnout vodní kolo místo otroky poháněného žentouru, nebo ten žentour alespoň pohánět osly či koňmi). Jakmile se však mezi otroky rozšířilo křesťanství, mohli jejich majitelé "přitvrdit", protože onen únik sebevraždou měl u křesťanů minimálně podstatně zvýšený práh.
Vedlejším efektem tohoto opatření bylo zastavení procesů, jaké v novověku nakonec vedly k průmyslové revoluci, protože cena otrocké práce klesla natolik, že v té době náznakem se rozvíjející prvky pokročilejších ekonomických aktivit (např. cosi jako manufaktury se specializací otroků na konkrétní úkony) se prostě přestaly vyplácet. Není vyloučeno, že bez křesťanství by došlo k nějakému ekvivalentu průmyslové revoluce již v prvním tisíciletí. Podle některých znaků kulturnosti a civilizační vyspělosti se Evropa dostala na úroveň před Konstantinem až někdy ve 14. století, tak hluboký civilizační a kulturní propad christianizace způsobila.
Jakmile se křesťanství zmocnilo vlády (za Konstantina), začalo stále více zařizovat ono "uživatelství" pro svou špičku. 
Aby bylo jasno: Narážím na vtip z dob socialismu, podle něhož se obyvatelstvo dělí podle příjmů na "budovatele socialismu" s těmi nejnižšími příjmy, "hlasatele socialismu" se středními příjmy a "uživatele socialismu" s těmi nejvyššími.
Pokud se podíváme na strukturu dnešních církví, tak to v nich funguje velmi podobně jako v tom vtipu. A před nástupem reformace to bylo ještě patrnější.
Hlavním principem křesťanství bylo udržování širokých vrstev v područí víry a jejich ovládání skrze ni. Asi ve stylu onoho aforismu: "Já nepotřebuji věřit v boha, ale potřebuji, aby v něj věřil můj krejčí."
Pochopitelně, stejnou konspirací je i výše zmíněný socialismus. Oficiálně se pracovalo na "vybudování komunistické beztřídní společnosti". V reálu ovšem vznikla vrstva papalášů, oněch "uživatelů", a po ní ona vrstva "hlasatelů", závislá svou existencí na udržování režimu. A zbytek společnosti jim zajišťoval život ve sladkém nicnedělání.
Hypotézu o "konspirativním" charakteru komunistického režimu podporuje i to, jak rychle se zhroutil, když jeho hlavy přišly o reálnou moc. Byť jistě i v něm se dají najít ony prvky pseudokonspirace, dané společnými zájmy členů některých skupin obyvatel, vázaných na tento režim (nebo jeho konkrétní formu). 
Pochopitelně, v rámci socialismu existovala velká řada dílčích konspirací, které se týkaly jen určitých aspektů života v něm. Jistěže konspirací byla i "Nová sovětská biologie T. D. Lysenka", řada konspirací byla spojena se zdravím obyvatelstva, konspirace režim šířil i v souvislosti s některými nehodami a neúspěchy. Opět by se toho našlo mnohem víc. Ostatně to samé, tj. složení jakési zastřešující konspirace z řady dílčích, platí i pro výše uvedené křesťanství.
Konspirativní charakter měl do značné míry i nacistický režim. A mají ho, samozřejmě, i islám a judaismus.

Magistra vitae

Každý, kdo před pádem socialismu alespoň "rozum bral", má tedy osobní zkušenost s různými konspiracemi, které v něm existovaly a mnohé byly po pádu tohoto režimu zveřejněny, demaskovány. Velice dobře tedy zná některé základní znaky této formy ovlivňování mas. Jakmile překoná určitý myšlenkový blok ve smyslu "přece je nemožné, aby se podobné věci jako za socialismu děly i v demokracii a tržní ekonomice", je schopen vcelku s vysokou účinností rozpoznat jevy s konspirativními prvky, ať už jsou to ryzí konspirace či ryzí pseudokonspirace (pochopitelně, nejfrekventovanější jsou směsky těchto krajností).
Faktem je, že vedení EU s přímo atributivní hloupostí sobě vlastní dělá vše proto, aby se obyvatelům rozbřesklo, protože zavádí do politické sféry stále více prvků, souznějících se socialismem, potažmo s nacismem, jejichž konspirace již byly odhaleny. 
Takže z tohoto důvodu zejména starší občané, pamatující socialismus, jsou s to rozeznat ony konspirativní aktivity současného režimu i organizací, které jsou jím protežovány. 
Zcela jistě je konspirací celá aktivita v souvislosti s "globálním oteplením způsobeném antropogenním oxidem uhličitým", (minimálně) od proslulé Mannovy "hokejky" až po vysloveně současná zpravodajství "veřejnoprávních" médií.
Zcela jistě existuje existuje snaha nahradit stávající obyvatelstvo EU s IQ kolem stovky a s výskytem značného procenta osob zvyklých analyzovat to, co je jim hlásáno, obyvateli s IQ pod sedmdesát a snadno ovladatelnými prostřednictvím náboženské víry.
Přičemž kdo není hloupý (a nevzdělaný), tak ví, že tohle měli na programu už soudruzi Marx a Engels a po nich výměnu obyvatel prosazovalo mnoho dalších, na ně navazujících,  filozofů a politiků, zejména z prostředí levice. V podstatě tyto úvahy uťaly až podrobné informace o "eugenické praxi" v Německu od třicátých let po konec druhé světové války v Evropě. Pro nás je uvedený plán zajímavý i tím, že jedním z národů, které by měly být podle Marxe vyhubeny (a nahrazeny "kvalitnějším" obyvatelstvem),  aby světová revoluce mohla zvítězit, byli i Češi. To vedlo k oné známé scéně v londýnské kavárně, kde se Marx setkal s barikádníkem Fričem (oba zde byli v exilu) a dostal od něj přes držku. Což byl první kontakt našeho národa s marxismem. 
Dnes soudruzi v podstatě nemusejí teoretizovat (protože to podstatné už bylo napsáno) a pouze jednat ve stylu soudružky Merkelové "Zvládneme to".

Bojovníci proti konspiracím

Pochopitelně, je v zájmu politických sil, provádějících konspirační aktivity, dehonestovat všechny, kteří demaskují a odhalují jejich temné a hnusné aktivity. Z tohoto důvodu si pronajímají (i když je pravděpodobné, že ty blbější a nevzdělanější lze získat zdarma) různé "bojovníky proti konspiracím", kteří potom zasypávají veřejný prostor, jak reálný tak digitální, odhalováním a "vyvracením" konspiračních teorií.
Problémem ovšem je, že se uplatňuje onen efekt, že konspiraci od pravdy odlišuje jen nějaký čas.
Ostatně, v poslední době jsme byli svědky toho, jak byli "bojovníci proti covidovým konspiracím" odhaleni oficiálním prohlášením vysokých představitelů USA o tom, že COVID byl skutečně geneticky manipulovaný virus, a to za americké peníze v čínské laboratoři, a že podobných US prostředky vydržovaných laboratoří je na světě více než stovka. Pochopitelně, do té doby bezectní a bezcenní prolhanci, od různých "elfů" přes všelijaké "konspirátory" až po některé na vlády navázané "odborníky", blekotali jak se dalo. Přitom duševně normálnímu člověku by bohatě mělo stačit, že v tom viru byla při sekvenování nalezena dílčí sekvence,  která není normální součástí genetické výbavy coronavirů a pravděpodobnost jejího náhodného vzniku přirozenou cestou je možná nižší než pravděpodobnost výskytu daktyloskopických dvojčat. Ta sekvence je totiž exaktní, snadno ověřitelná informace, a v porovnání s ní veškeré výroky veškerých bojovníků proti "desinformacím" a "konspirátorům" snad nemají ani cenu cáru použitého toaletního papíru.
Osobně by mě dost zajímalo, zda někdo z oněch "antikonspirátorů" našel dost morální síly, aby se objevitelce této sekvence omluvil. S informací o něčem takovém jsem se dosud nesetkal.
Faktem je, že "antikonspirátoři" jsou stále zoufalejší, a tak si vymýšlejí naprosto příšerná kravinia.  Aktuálně je v kurzu "odborná kritika" jednoho z nich vůči informaci o tom, že na Zemi existovala teplejší období (vyjádřeno ve stupních Celsia). A že toto není možné, protože ta období byla ještě před narozením vědce, který tuto stupnici i přístroj na měření vytvořil.
Hloupost těchto lidí zcela jistě dokazuje skutečnost, že i slavná Mannova hokejka i další pochybné materiály od klimatologů rovněž sahají před rok Celsiova narození a rovněž používají jeho stupně. Takže by na tomto principu měly být znevěrohodněny také.
MMCH, pokud bychom měli dovést do konce tuto vskutku "geniální" myšlenku, skvěle ukazující stupeň intelektu i vzdělání "bojovníků proti konspiracím" i "bojovníků proti klimatické změně", museli bychom např. skartovat veškeré učebnice paleontologie, antropologie, archeologie a dalších podobně zaměřených vědních disciplín a, pochopitelně, také veškerou vědeckou literaturu takto zaměřenou. Protože všechny tyto obory používají jednotky SI na objekty i živočichy, existující v dobách před jejich definováním.
Jsem toho názoru, že takovéto případy jasně ukazují duševní stav "bojovníků proti konspiracím", kterým se jejich palác, postavený ze samých lží a nesmyslů, začíná sypat na hlavu.
Setkal jsem se i s krásným pojetím, že informace o faktu X coby "konspiraci" a "desinformaci" byla pravdivá až do okamžiku ověření / zveřejnění pravdivosti faktu X, a teprve po tomto datu se fakt X stal pravdou.  Tuto koncepci je nutno odmítnout z následujících důvodů:

1. Onen fakt X byl pravdivý vždy, protože je nezávislý na tom, jak ho hodnotí lidé
2. Oni hlasatelé nepravdivosti faktu X mohou být (a v řadě případů asi správně) podezíráni z toho, že o pravdivosti faktu X věděli, ale že jen z důvodů vlastního prospěchu desinformaci o jeho nepravdivosti šířili. Dovolím si připomenout, že na pomezí padesátých a šedesátých let minulého století byla provedena známá studie na britských lékařích, z nichž část přestala kouřit a u obou skupin byl sledován zdravotní stav, vč. věku kdy zemřeli a příčiny úmrtí. A již někdy na začátku šedesátých let se obě skupiny začaly natolik výrazně v délce života a příčinách úmrtnosti lišit, že bylo možné kouření prohlásit za rizikový faktor pro uvedené znaky zdraví. Nicméně ještě někdy na začátku 80. let různí námezdní vědci a desinformátoři, najatí tabákovými koncerny, škodlivost kouření různými manipulacemi a triky zpochybňovali, přestože jim musela být realita jasná.
3. Pokud si oni hlasatelé byli vědomi, že pro zpochybnění nebo potvrzení pravdivosti onoho faktu X neexistují dostatečné informace neměli se na tomto poli angažovat. Ti méně neinteligentní z nich mohli i postřehnout, že jsou v čímsi zájmu tlačeni do hlásání určitého postoje, což více-méně je přinejmenším nepřímý důkaz pravdivosti onoho faktu X.
4. Jistěže podezření u kohokoli myslícího musí vzbudit i skutečnost, že je bráněno studiu faktu X (zda tedy je či není pravdivý). Zlí jazykové tvrdí, že výše zmíněné tabákové koncerny měly informace o škodlivosti kouření podstatně dříve než vznikla ona studie na britských lékařích, ale že ji držely v trezorech.

Jsem toho názoru, že kdyby se to výše zmíněné dění okolo škodlivosti kouření odehrálo v současné době, byli by vědci, kteří prokázali škodlivost kouření, prohlašování za desinformátory a možná i ruské agenty, práce na toto téma by čelily organizovanému zákazu přijímání k publikaci, jejich autoři by byli zbavování míst ve vědeckých institucích a vysokých školách a byli by též veřejně dehonestováni. Ostatně, jak jsme tomu byli  a jsme svědky v souvislosti s Covidem, pseudovakcínami mRNA proti němu, ale i s klimatem. 

Jak se podobným aktivitám bránit? Legálně v podstatě volbou stran, které ustřihnou různé "antikonspirátory" od státních peněz a zakládáním aktivistických skupin, hlásajících pravý opak toho, co "antikonspirátoři". Můžeme též hlasovat peněženkami a přestat nakupovat zboží a služby od těch organizací a firem, které ony "antikonspirátory" podporují. Docela by se hodil nějaký centrálně organizovaný internetový seznam takovýchto firem.

Snad aby bylo jasno s tím tabákem

Nehodlám nijak odmítat škodlivost kouření. Lze ovšem proti současné politice v tomto směru postavit následující fakta:

1. Zdrojem rizika kouření není samotný nikotin (na který se rozvíjí návyk), ale produkty suché destilace tabáku, v nichž jsou rakovinotvorné látky, toxické těžké kovy a další škodliviny, ba dokonce i nějaké radioizotopy z jaderných pokusů by se tam našly.
2. Problém je s nadhodnocováním rizika pasívního kouření. V mnoha případech budete strašeni hláškou, že pasívní kouření zdvihne riziko té či oné hrozné nemoci "na strašlivých 200 procent" a bude před vámi hluboce utajována informace, že půjde o "strašlivé zvýšení výskytu" z jednoho případu na sto tisíc, a někdy i na milion, obyvatel na dva. Některé choroby z kouření jsou totiž u nekuřáků extrémně vzácné. Pochopitelně, onen dvojnásobek je zpravidla nalezen u nekuřáka, žijícího s kuřákem v jedné domácnosti. Pokud se s takovou expozicí zohlední délka a intenzita expozice tabákovému kouři třeba v restauraci (o zastávce MHD raději ani nemluvě), dostáváme se do oblasti naprosto bagatelních rizik, srovnatelných například s rizikem spojeným s černobylským spadem (tedy cca 1000 nebožtíků za sto let na celou tehdejší ČSSR, po rozdělení státu jsme si se Slováky zbytek té tisícovky rozdělili). Nehledě k tomu, že řada restaurací měla pasívní kouření zcela uspokojivě vyřešeno rozdělením na kuřáckou a nekuřáckou část.
3. Problematický je i boj protitabákových fanatiků proti bezdýmým formám aplikace tabáku či nikotinu od žvýkacího tabáku (může mít nějaké negativní dopady na dásně, ale zanedbatelné proti rizikům z kouření), či dokonce bezdýmých forem tabáku, jejichž riziko je zanedbatelně malé (když si dáte pečenou jitrnici nebo jelito, vystavíte se riziku daleko většímu, v případě požívání grilovaných pokrmů je toto riziko ještě vyšší). A u "elektronických cigaret" je opět riziko ještě nižší. Důležité totiž je, že převedeme-li kuřáka klasických cigaret (a pod.) na některou z alternativ, výrazně mu snížíme riziko řady nemocí, někdy na úroveň exkuřáků, někdy až na úroveň nekuřáků. Charakteristické je, že za mnohými z aktivit proti alternativám kouření stojí demokraticky nelegitimní vedení EU, případně WHO, která za poslední roky zdegenerovala na cosi, co je vedeno člověkem,. jehož jediná odborná medicínská kvalifikace je veteránství z marxistických partyzánských bojůvek v Africe.

Jistěže na poli takovýchto spíš fanatismem než rozumem opatření jsou ještě dva problémy:

1. Boj proti bagatelním rizikovým faktorům vede ke zbytečnému plýtvání penězi, ale i jakéhosi sociálního potenciálu, tedy toho, co jsou lidé ještě ochotni přijmout
2. Boj za bezcenné nesmysly vede k totalitarizaci společnosti a erozi demokracie. Dejme těmto bojovníkům volné pole působnosti a jednoho dne se probudíme ve státě, proti kterému byl Husákův režim ještě zlatý (akorát půjde do nějakého gulagu každý, kdo by se to odvážil konstatovat)

U těchto bojovníků a jejich bojů je tedy konspirace naprosto stejná, jako byla ona výše popsaná u tabákových koncernů, ale v opačném gardu.
Je nutno rovněž připomenout, že nástup racionálních opatření proti tabáku a tabakismu byl spojen s tím, že uvedení "bojovníci" prohlašovali za "statisticky významné" výsledky  s pravděpodobností 80 či 85 procent (pro nestatistiky: opravdová statistická významnost existuje v rozmezí 95 - 100 procent; při souběhu vzájemně nezávislých statistik lze jít i níže, ale ne pod 90 %). Těmito excesy se totiž tito bojovníci zdiskreditovali a jejich následné statistiky (již s pravděpodobností 95% a výš) byly právem podezírány z "cinknutosti".
Jistěže úspěšnosti těchto bojovníků nepřidal ani fakt, že nejznámějším bojovníkem proti kouření byl jistý Adolf Hitler, povoláním vůdce.
Je jasné, že tabák byl škodlivý vždy, ale ono postavení "nejsilnějšího jednotlivého faktoru životního stylu" nabyl až ve druhé polovině minulého století. Do té doby mu konkurovala řada faktorů dalších, přinejmenším srovnatelných. Včetně různých zdrojů úplně  stejných produktů suché destilace organických materiálů. Až investice do vytápění, průmyslových pecí, přechod z vaření na dřevě nebo uhlí na plyn či elektřinu (původně sloužila plotna k tomu, že na ní hořelo a doutnalo dřevo a mezi tím byly na kovových trojnožkách nádoby v nichž se vařilo, v muzeích dokonce můžeme vidět i "hrnce s nožičkami", které trojnožku nepotřebovaly), prevence smogových situací, i zavedení katalyzátorů do aut (dala by se jistě najít i další opatření) společně s významným prodloužením délky života z něj učinily takto dominující faktor zdravotního rizika. Ještě někdy na začátku minulého století bylo kouření v kontextu dalších zdravotních rizik v podstatě bagatelní záležitost.
Čili "neškodnost kouření" byla hoax vždy, ale "šílená rizikovost kouření" byla hoax od 16. století do zhruba poloviny minulého století. Včetně toho, že pokud by se, třeba v 17. století bojovalo proti kouření a zanedbal se pokrok v eliminaci jiných zdrojů kouře, např. konstrukce komínů či dokonce náhrada dýmníků opravdovými komíny, tak by se peníze na ten boj s kouřením v podstatě vyhodily oknem. Komu to zatím nedošlo, tak budiž jasně uvedeno, že kouření se stalo tak významným zdravotně rizikovým faktorem až poté, co byly eliminovány či výrazně sníženy faktory "konkurenční" a původně z tohoto hlediska významnější.

Naprostá většina "desinformací" či "konspiračních teorií" je alespoň zčásti pravdivá. Zbytek je v podstatě odhalitelný na úrovni trochu bystřejšího laika se základním vzděláním. "Boj proti desinformacím" je většinou bojem proti naprosto či z velké části pravdivým informacím, které se ovšem nehodí do iluzívního světa, který se snaží vytvořit "uživatelé" současného režimu, aby o toto své exkluzívní postavení nepřišli. Navíc "blokování desinformací" je v podstatě obcházení ústavního zákazu cenzury, takže na každého takového "bojovníka" je třeba hledět jako na někoho, kdo chce zlikvidovat demokracii, protože bojuje proti ústavnímu pořádku tohoto státu.

Dost hrůza

Soudruzi "genderisti" vymysleli, že budou mužům, předělaným na ženy, dávat hormony, aby mohli prodělat "zážitek z kojení".  Je to pochopitelně, naprosto nebezpečná pitomost, která se může drasticky vymstít.

Biologie

Muž, či obecně savčí samec, má zakrnělé mléčné žlázy (nejsem si jistý, zda se to týká i těch, kteří netvoří placentu, jako klokan, vačice, ježura nebo ptakopysk). Ty je možné hormonálním průplachem uvést do funkčního stavu. To, že "sovětští polárníci rozdojili kozla" je patrně hoax, protože příslušné hormony s sebou neměli.
Lze jít dokonce dál: na paviánech bylo prokázáno, že lze udělat až takový hormonální průplach, po němž může samec odnosit na vhodném místě břišní stěny usazený zárodek, a to až do porodu zdravého mláděte (pochopitelně císařským řezem).
Jistě by se podobná metoda dala použít i u lidí, takže by gayové nepotřebovali "nosnici" na odnošení dítěte, jen dárkyni vajíčka. Pokud bychom zapracovali na metodě "výchovy" reparačních kožních buněk na vajíčka, tak by ani ta dárkyně nebyla nutná. A dítě by bylo směskou genů obou členů páru, jak je tomu u heterosexuálů.

Problém

Ten hormonální průplach je snad ještě drsnější než postupy, které se používají při transici trans- osob. Je také spojen s mnoha riziky, protože tkáně citlivé na ženské pohlavní hormony (třeba ta zakrnělá mužská mléčná žláza) mohou na něco takového zareagovat mj. i zhoubným bujením, rakovinou. Navíc se, pochopitelně, daný muž alespoň dočasně "transituje" i v oblasti sexu, od sexuálního pudu, až třeba po neschopnost mít erekci, či pohlavní styk vůbec. Je také otázka, zda se úplně všechny změny takto vzniklé mohou navrátit zpět. Jsou totiž vytvořené vysokými koncentracemi ženských pohlavních hormonů,  navíc následně překonanými posléze, až tyto hormony začne produkovat placenta. Jejich koncentrace v krvi v té době vysoce překračuje přirozenou ženskou hladinu pohlavních hormonů (mimo období těhotenství),.
Pochopitelně, i pro toho trans muže, předělaného na kojící ženu, dosti razantně naroste riziko rakoviny mléčné žlázy a pokud by navíc prodělal těhotenství, bylo by to ještě horší. Proto se také do podobných zákroků nikdo rozumný nehrne a nejspíš soudruzi lékaři ve Skotsku a ve Francii zcela ignorují onu hlavní lékařskou zásadu (už od dob antiky) "primum non nocere" volně přeložitelnou jako "nejdůležitější je pacientovi neublížit".

Důsledky

Tyhle "zážitkové" hrátky rozhodně nijak nepodporuji. Riziko je u nich příliš velké při srovnání s jakýmsi přínosem.
Neměl bych ovšem absolutně problém se spolužitím G a L párů za účelem rození společných dětí klasickým umělým oplodněním. Nebo možná i bez něj: V 50. a 60. letech se československé lesby běžně samy, nebo s pomocí partnerky, oplodňovaly semenem partnerčina otce nebo bratra (injekční stříkačkou), byl-li k dispozici, a šlo to taky. Dítě bylo tedy příbuzné i s tou partnerkou. Oplození vajíčka ve zkumavce asi není jediný možný způsob.  Dovolím si konstatovat, že inseminátor byl za socialismu učební obor bez maturity, tedy zvládnutelný skoro každým.
Pokud sáhneme do rané historie křesťanství, tak existovaly kláštery, v nichž žili mniši a jeptišky téhož řádu v jedné komunitě a běžně se v těchto klášterech rodily děti.  Podle některých variant pověsti o králi Artušovi se v takové komunitě narodil i kouzelník Merlin. Pak se ovšem dostalo papežství do rukou Němců a bylo to zakázáno (ten národ skutečně zmrví vše, na co sáhne; ostatně - vynález celibátu pochází ze stejného zdroje). Nicméně tahle historie raného křesťanství by mohla usnadnit některým nábožensky orientovaným G a L osobám překonat případné zábrany, protože by se do jisté míry jednalo o návrat k něčemu, co zde v raných dobách křesťanství bylo a fungovalo. Prostě, taková společná domácnost G a L páru (nebo dokonce více takovýchto párů) by byla jakými "miniklášterem" z dob raného křesťanství.
Mimochodem, opravdu nevidím důvod, proč by G a L osoby nemohly vytvořit nějakou organizaci (nabízí se forma neziskovky), zprostředkovávající dárcovství vajíček a "nosnictví" zárodků ženami z L komunity pro G páry a zase u osob G dárcovství spermatu.
Stejně tak bych neměl problém s dotažením pro člověka toho, co funguje, a bezvadně, u pokusných zvířat, tj. generování spermií a vajíček z reparačních kožních buněk. Faktem je, že L páry by byly ve výhodě, stačilo by vyrobit jedné z nich spermie a oplodnit vajíčko té druhé a odnosit by mohla dítě kterákoli z nich. Gayové by se dostali k oplozenému vajíčku obdobně, ale museli by sehnat "nosnici".
Faktem je, že nemáme porodnost ani na úrovni udržující stacionární stav populace, takže každé dítě, byť zplozené a narozené "nepřirozeným" způsobem by mělo být vítáno.
Možná ještě k té nepřirozenosti. Není to tak dlouho, co různí aktivisté protestovali proti oplodnění in vitro (IVF) a takto narozené děti prohlašovali za "děti ďábla". Pamatuji také, jak bylo za minulého režimu potlačováno cvičení podle Mojžíšové, které umožnilo mít děti normální cestou, jen "vytaháním" srůstů pobřišnice, které u nich vznikly např. odstraněním apendixu nebo jiným nitrobřišním zákrokem.

Takže jsme opět svědky pitomosti, vymyšlené LGBTQ+ aktivisty, která téměř nic nepřináší, vyjma rizik pro zdraví. Na druhé straně tito aktivisté naprosto ignorují reálně či potenciálně existující možnosti zajištění rození dětí, uplatnitelné u L a G osob.

Proč by se měli Motoristé trochu redefinovat

Strana Motoristé sobě získala překvapivou podporu ve volbách do Europarlamentu a již očekávanou v našich parlamentních volbách (byť se to libtardům a dalším fašistoidům nelíbí) hlavně svým vymezením pro auta a individuální autodopravu, která jsou v příkrém rozporu s tím, co hlásají ekologové, klimatologové a podobní desinformátoři.

Proč je lidé volili?

Jsem toho názoru, že za volebním úspěchem Motoristů stojí hlavně jejich odpor vůči ekopitomostem, který ostatně vyvrcholil konflikty kolem obsazení postu ministra životního prostředí. Kdejaký bezcenný aktivista, živený z peněz nás, občanů, aniž by dělal cokoli přínosného pro společnost, zahájil ječení a další protestní aktivity s cílem zrušit výsledky demokratických voleb, protože se prototalitním ekologům naprosto nehodí.
Troufám si tvrdit, že protesty vyvolávající postup proti sociálně patologických jevům a aktivitám, podporovaným minulou vládou, má asi u voličů z bodů programu Motoristů nejvíce fandů.
Nejsem si však jist, zda jim přinese nějaké hlasy jejich pozitivní postoj k našemu setrvání v EU. Už proto, že komukoli alespoň trochu soudnému musí docházet, že mnoho z programových bodů Motoristů z výše uvedené kategorie je prakticky neslučitelných s naším členstvím ve stávající EU. Přitom představa nějaké zásadní reformy tohoto spolku, která by přinesla změny kompatibilní s programem Motoristů, je naprosto nereálná. Pokud se bude EU nějak měnit, tak s vysokou pravděpodobností (hodně přes 99 %) k horšímu, byť mohou nastat určité snahy podstatu těchto změn nějak kamuflovat. Významná část voličů právě toto chápe, a současná bezpodmínečná pro EUrounijnost je může od Motoristů odradit.
Když jsem toto téma už nakousl: Je mi jasné, že ekonomická integrace Evropy má velký pozitivní ekonomický potenciál. Ostatně to dokázaly hospodářské výsledky EHS. Problém ovšem je, že se z EU stává stále více jakási polototalitní organizace, směřující k totalitě naprosté.
Faktem také je, že současná EU se drasticky liší od organizace, do níž jsme vstupovali. Ti předvídavější z nás proto hlasovali proti, avšak k celkové naší smůle byli přehlasováni hlupáky a omezenci, nechápajícími tehdy již jasně viditelné trendy dalšího vývoje. Současná EU se od té, co existovala v době našeho vstupu, liší asi jako Německo po nástupu Hitlera od Výmarské republiky, nebo poúnorové Československo od předúnorového.
EU se vyžívá v naprostých pitomostech a ptákovinách, jako je "boj za záchranu planety" nebo za "nediskriminování žen, různých minorit a pod.", posílá naše peníze na Ukrajinu, kde jsou transformovány nikoli na vojenskou výzbroj a výstroj, ale na zlaté WC mísy ukrajinských oligarchů, podporuje imigraci civilizačně nekompatibilních a totálně nepřizpůsobivých osob (a také netrestání jejich kriminálních aktivit) a další podobné věci.
Přitom za celou svou existenci nedokázala např. sjednotit dopravní pravidla a značení či zavést jednotný úřední jazyk (aby na každém balení potravin nemuselo být bleším, a naprosto nečitelným, písmem psáno jejich složení ve spoustě jazyků). Do popředí se sice spontánně dere angličtina, ale to jsou chaotické skřeky bez v praxi použitelných gramatických a ortografických pravidel, které se není s to naučit ani většina rodilých mluvčí (dokonce ani ti s VŠ vzděláním, vlastní zkušenost z kontaktů s nimi). EU tedy nedělá, co by dělat měla, a zaměřuje se na naprosté nesmysly. Členství v ní má od počátku zápornou bilanci (při zhodnocení jeho nepřímých nákladů a negativních ekonomických dopadů).

Totalita a demokracie

Ekonomické výsledky totality jsou paradoxně prakticky vždy horší, než výsledky demokracie, zejména v delším časovém měřítku.  A to samé následuje i po stránce vojensko politické. Přestože by mohlo mnoho lidí očekávat opak, v důsledku možností totality relativně bezohledně využít veškeré zdroje, které má k dispozici, je pravdou opak.
Už naše historie takovouto situaci zná: Dokud bylo husitské hnutí relativně pestré, tak sílilo a nakonec stačilo zazpívat "Ktož sú boží bojovníci..." a nepřátelé se dali na hysterický útěk. Jakmile se ovšem vytvořila relativně homogenní a totalitními prvky v jednotě udržovaná "obec polem pracující", došlo ke známé bitvě u Lipan, v níž byla tato větev husitství potřena mj. zbytkem těch neunifikovaných husitů.
Pokud se podíváme do historie blíž, tak můžeme pozorovat, jak demokratické státy porazily za druhé světové války totalitní Německo i totalitní Japonsko a jejich satelity. Přestože i tyto státy byly nuceny zavést jakési prvky totality, např. přídělový systém nebo opatření v oblasti šíření informací, svou podstatou zůstaly demokratické, v totalitu se nepřeměnily. 
Demokratické státy, a zejména USA, byly daleko otevřenější různým formám inovací, které neměly šanci projít v totalitním systému . Ponorkovou válku o Atlantik Německu nakonec prohrála drastická inovace stavby lodí v USA, v podstatě blízká pásové výrobě v továrnách, a vyžadující minimální nároky na personál. Vedoucí této výroby bral i servírky z restaurací, které se po cca dvoutýdenním zaškolení staly pracovníky pro tuto výrobu plně kvalifikovanými. Výsledkem bylo, že počty potopených lodí byly převýšeny počtem lodí nově postavených.
Posléze USA začaly tímto způsobem produkovat i letadlové lodě, tzv. eskortní. Doprovázely konvoje plující přes Atlantik a operovaly i na bojišti v Pacifiku. Z letadla je totiž lépe vidět ponorku než z paluby lodi. Pokud je těsně pod hladinou, může ji zničit samotné letadlo, pokud je hlouběji, navede na její pozici doprovodné válečné lodě, eskortující konvoj, vybavené vrhači hlubinných bomb. Nakonec, když už se válčilo prakticky jen v Tichomoří, se tyto lodě střetly s tehdy největší bitevní lodí světa, japonským kolosem Jamato, v jeho první a poslední bitvě, a přesto, že byly krátce předtím pocuchány tajfunem, v této bitvě obstály (k velkému údivu amerického velení).
Výhodou demokracie bylo i lepší informování vlády a vojenského velení o neúspěších a jejich příčinách, zatímco v totalitních státech byla tendence tyto informace zatajovat či zkreslovat z obavy před represemi.
Z tohoto důvodu nebylo s to nacistické Německo dokončit výrobu klasické jaderné bomby, přestože jeho startovní čára byla blíž cíli než startovní čára, z níž vyrazili Američané. A bez "atomových špionů" by nemohla vzniknout jaderná bomba ani v totalitním SSSR.
Můj oblíbený příklad je, že jediným důvodem pro neshození jaderných bomb na Japonsko byla skutečnost, že touto akcí předvedli SSSR, že je atomová bomba reálně zkonstruovatelná. Proti atomovému programu byla v SSSR silná ideologická opozice, vycházející z Leninova díla "Materialismus a empiriokriticismus". Jde o to, že některé partie, zaměřené na kritiku empiriokriticismu a jeho tvůrce, Ernsta Macha (1838–1916), lze vyložit jako popření reálnosti jeho objevů, na nichž v podstatě stály fyzikální základy jaderné bomby. Z tohoto důvodu byl Kurčatov pořád "jednou nohou" v GULAGu, právě dokud nebouchly bomby nad Hirošimou a Nagasaki. Teprve potom dostal "plnohodnotnou zelenou".
Faktem je, že geniální politik, vybavený navíc strojem času (jakého USA rozhodně neměly), by asi obětoval těch cca půlmilionu svých mužů a několik milionů Japonců, padlých při invazi na Japonské ostrovy (o japonských civilistech, v té době doslova umírajících hladem jako mouchy, ani nemluvě), a rozšířil zvěst (atomových špionů na to bylo dost), že projekt Manhattan narazil na neočekávané a fyzice se vzpěčující potíže, a že asi jadernou bombu vyrobit nelze.
Kurčatov, Sacharov a všichni další by skončili v GULAGu a posléze v hrobech, označených jen víčkem od konzervy s hřebíkem vypíchaným číslem vězně. A až by USA vytáhly jadernou bombu někdy v 50. letech, asi jak kouzelník Pokustón králíky Boba a Bobka, nebyl by v SSSR naprosto nikdo, kdo by byl s to jaderný projekt rozjet (natož dotáhnout do konce).
Dokážu si ovšem představit naprostou neschopnost demokratických politiků pochopit podstatu totality a všechny její důsledky. Že by nějaká brožura desítky let mrtvého filosofa "dokázala" nemožnost vyrobit jadernou bombu a ovlivnila tím celý zbrojní program státu, si patrně nikdo z odpovědných politiků neuměl představit.
Ze stejného důvodu (tedy neschopnosti vymyslet něco kvalitativně nového) sice SSSR vypustil na orbitu Sputnik a později i Gagarina, ale "závod o Měsíc" prohrál natolik, že sovětská propaganda nakonec musela tvrdit, že let na Měsíc nikdy nebyl plánován.
Sovětská totalita totiž stačila na to, aby pomocí vylepšených motorů V2 dostala na orbitu družici, a aby baterií těchto motorů na ni vynesla i Gagarina, ale taková baterie už nebyla s to vynést větší náklady, případně dosáhnout únikovou rychlost s velkou lodí.  Navíc v tom "vylepšení" šlo hlavně o kvalitnější materiály, v Německu koncem války skoro nedostupné, využívané při vývoji prototypů, ale v sériově vyráběných raketách už byly nahrazené materiály nižší kvality. Takový "vyšizený" motor postačoval k uvedení V2 na balistickou dráhu, ale cestu na orbitu by už nezvládl (zatímco plnohodnotný prototyp ano).
V důsledku relativně úspěšného využívání morálně zastaralých motorů V2 byl v SSSR zbržděn vývoj kvalitativně nových motorů, jaké USA posléze použily v programu Apollo ( sovětští propagandisté se dokonce v populárních časopisech pro mládež chlubili, jak přechytračili Američany, kteří vyvíjeli vlastní motor pro let na orbitu, zatímco oni již vyvinuté slabé motory spojili do baterie) .
SSSR pronásledovala také smůla: Na začátku jejich "měsíčního projektu" zemřel geniální konstruktér Koroljov a nebyla za něho rovnocenná náhrada (což je opět jev charakteristický pro poměry v totalitních státech).
Na základě těchto příkladů, a dalo by se jich jistě v historii nalézt více, lze předpokládat, že současné trendy v EU směrem k řízení naprosto všeho z jediného centra, navíc prováděné v podstatě totalitním diktátem a bez zohlednění neúspěchů a negativních dopadů, povede k tomu samému jako v těch příkladech: K postupnému hospodářskému a politickému úpadku a nástupu totální vojenské impotence. Ostatně dění v posledních cca deseti letech lze vyhodnotit jako počátek propadu.

Reakce

Protože EU spěje sále víc směrem k podobě jako nacistické Německo, jeho japonský spojenec, nebo jeho stalinský rival, stále více lidí chápe, že naše  členství v této organizaci (a když už jsme u toho, tak i její existence na úrovni schopné ovlivňovat naše životy) je naprosto neslučitelné s naší prosperitou. Včetně nemožnosti zavedení naprosté většiny prvků politiky, které jsou součástí politického programu Motoristů, jako je třeba omezení nebo zrušení Green Dealu a dalších pitomostí. Tedy nikoli formou nějakých "potěmkinských vesnic" jak jsme toho byli v politice EU opakovaně svědky, ale ve fungující podobě.
Z výše uvedených důvodů jsem toho názoru, že Motoristé mají největší voličský potenciál mezi euroskeptickými voliči, pro něž jsou strany typu ANO nouzovým řešením a z nějakých důvodů nechtějí dávat hlas SPD. Současně by Motoristé mohli "vyluxovat" i nějaké voliče ze skupiny těch, kteří nevidí nikoho z jejich pohledu volitelného, a k volbám proto nechodí.
Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že Motoristé si svým lpěním na členství v EU jen škodí, a že by tento bod měl být změněn ve smyslu: Buď  reforma, spočívající v návratu před Lisabon (nebo ještě lépe před Maastricht) a návrat k onomu volnému pohybu osob, zboží, financí a služeb, bez čehokoli dalšího, nebo odchod z ní, případně aktivní pomoc při její likvidaci.
Jsem přesvědčen, že takovouto úpravou volebního programu by Motoristé mohli leda získat. Eurohujerů je stejně volí jen zanedbatelný počet.
Ostatně, i já silně postrádám v našem politickém spektru stranu racionálně až pragmaticky kritizující výstřelky EU a jejích "převodních pák", pro niž by naše setrvání v této organizaci nebylo nedotknutelným dogmatem, ale konstatováním ve stylu "pokud to nepůjde po dobrém, budeme to zkoušet po zlém".

V případě Motoristů, jejichž pro masy občanů sympatické programové body jsou v podstatě negovány dogmatickým lpěním této strany na setrvání našeho členství v EU, navzdory tomu, že tyto body jsou v jejím rámci naprosto nerealizovatelné, je dle mého soudu strategickou chybou, která se už nyní promítá do poklesu voličské přízně v průzkumech volebních preferencí. Takže tato nadějná, a zcela jistě racionálně či pragmaticky orientovaným voličům sympatická, strana by se mohla, při setrvání tohoto rozporu programových bodů, po příštích volbách ocitnout mimo parlament.

Klimatologie? Jen nepravdy a manipulace.

Pokud se podíváme na to, co současní klimatologové hlásají, tak existují v podstatě dva druhy nepravd. Na vyvrácení té první stačí absolutorium základní školy, na naprostou většinu zbytku pak středoškolské vzdělání, které musí mít každý vysokoškolák, bez ohledu na to, zda projektuje domy, řídí mlékárnu nebo léčí lidi. 

Klimatické nepravdy

Asi největší a potenciálně nejškodlivější nepravda, či spíš rovnou lež je, že klimatologii mohou rozumět výlučně klimatologové, protože se jedná o naprosto okultní vědu, přístupnou výlučně zasvěceným. Mnohdy je to jediný argument vůči klimaskeptikům a konkrétní věcné diskusi se soudruzi klimatologové velice často vyhýbají jak čert kříži.  Faktem je, že v řadě případů žádné věcné protiargumenty klimatologové nemají.
Pokud zabrousíme trochu do historie, tak můžeme konstatovat, že s řadou "klima zachraňujících" opatření byl v tehdejších diskusích na internetu spojen nesouhlas vzdělanější části diskutujících. Nicméně, jakmile se začaly kupit důkazy, vyvracející klimatologické bláboly, tak byla diskuse, patrně na pokyn nějakého centra, protože se tak stalo prakticky všude a ve stejnou dobu, "utnuta" s tím, že o klimatické změně panuje "vědecký konsensus" (ten patrně existoval naposled v celé Evropě o tom, že čarodějnice obcují s ďáblem, a v části Evropy - SSSR a později východním bloku - o tom, že Lysenkova "nová sovětská biologie" je to pravé ořechové).  A od té doby klimatologové jen blábolí bezcenné nesmysly a ani ve střetu s realitou je nehodlají korigovat. Pochopitelně i ten "vědecký konsensus" je jen bezcenná lež, protože klimanesmyslům věří jen menšina vědců.
Jak bylo uvedeno v perexu, je řada toho, co hlásají a prosazují klimatologové a jejich "převodní páky", tj. úředníci EU a zelené politické neziskovky, vyvratitelná fakty, která se vyučovala a snad ještě vyučují na základní škole. Absolvent této školy by měl v řadě případů být schopen pochopit a ověřit argumentaci klimaskeptiků, případně sám při konfrontování alarmistických žvástů s učivem základní školy dospět ke klimaskepsi.
Většina toho zbytku by měla být vyvratitelná znalostmi, požadovanými při maturitě na gymnáziu, a z větší části i na jiných typech středních škol, vč. učňovských oborů s maturitou.
Je pochopitelné, že maturitu mají i lékaři (a mnoho dalších odborníků, bádajících v biomedicínských disciplínách) i jaderní inženýři (a prakticky všichni absolventi nějakého technického oboru, včetně matematiky a fyziky) a dokonce i někteří badatelé v humanitních oborech (byť za komunistů existovala "umělecká maturita", která, co do naučených fakt, za tou normální silně zaostávala).
Vědecká erudice, v podstatě v jakémkoli exaktním oboru, by měla do značné míry eliminovat zbytek, protože klimatologové většinou porušují atributivní postupy vědecké práce, což může posoudit v podstatě kdokoli, kdo takové zkušenosti a dovednosti má, a to i ze vzdálených oborů.
Z těchto a dalších podobných důvodů jsou námitky klimatologů proti "klimatické neodbornosti", třeba jaderného inženýra (který toho např. o interakci atmosféry s kosmickým zářením ví daleko víc než klimatolog) jen dalším blábolením.
A když už jsme u toho, tak to byl Jan Hus, který tvrdil, že i laikové mohou poznat, žije-li kněz ve stavu smrtelného hříchu (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost), a tudíž jsou jím prováděné náboženské úkony nulitní. A koncil v Kostnici zase zastával názor, že "smrtelný hřích" je natolik obskurní pojem, že je jeho posouzení zvládnutelné pouze příslušníky vyššího kléru.
Explicitní přehled klimalží nechám raději na někdy příště.

Strašení

Klimatologové se snaží produkovat katastrofické zvěsti a děsit obyvatelstvo hrůzami, které bez "boje za klima" nastanou.
Jistě nejhrůznější byla Mannova "hokejka", stojící na samém počátku klimatického lhaní. Jestliže lineárně extrapolujeme její poslední část, měli bychom dnes mít na teploměru ve stínu nějakých 50 - 60 stupňů. Pokud bychom zohlednili skutečnost, že konec "hokejky" je +- exponenciela, bylo by to ještě horší. Pochopitelně, Mann také zakamufloval nějakou manipulací s daty jak oteplení v 16. století (vyšší teploty než dnes), tak "Majklovým trikem" ještě teplejší středověké klimatické optimum. Návrat k teplotám, které tu už byly a působily spíš pozitivně, by rozhodně nikoho nevyděsil, takže je bylo třeba "odtrikovat".
Klimatologové se ovšem nyní dostávají do situace, charakterizované úslovím "Můžeš dočasně obelhat všechny lidi nebo dlouhodobě malý počet lidí, ale nemůžeš dlouhodobě obelhat všechny lidi." Právě nyní jsme svědky toho, jak se velká a stále narůstající část desinformovaných lidí vymaňuje z tohoto stavu, protože ona dočasnost už skončila. Na druhé straně ovšem zůstává omezený počet lidí, kteří klimadesinformacím věří dál a jsou základem a kanonenfutterem aktivistických "proklimatických" skupin a organizací. Jistěže zbytek lidí, tvořících tyto skupiny a organizace, většinou na vedoucích nebo jinak významných pozicích, klimalnesmyslům nevěří, ale podporují je jako významný prostředek příjmů, politické moci a ukájení ega.

Další indicie

Obrovským problémem také je, že naprostá většina "protioteplovacích" opatření je prokazatelně neúčinná, nebo dokonce přispívá k oteplování klimatu. Jedná se mj. o masívně vnucované větrníky a fotovoltaiku, protože obojí prokazatelně zvyšuje teplotu okolí (případně po větru) a s vysokou pravděpodobností je tento efekt minimálně v rovnováze s "ušetřeným" skleníkovým efektem, vzniklým při získávání stejného množství energie spalováním uhlí. Opět by toto měl po předložení příslušných fakt pochopit gymnazijní maturant.
Dalším faktem je, že zatím neumíme likvidovat ani fotovoltaické panely, ani listy vrtulí větrníků. Psalo se o tom dost, a než to soudruzi "utlumili", tak i v mainstreamových médiích. Jen lze tušit, že to bude velice energeticky náročné, a opět to hodně ukousne z toho, co tyto elektrárny vyrobí. A není vyloučeno, že tento proces bude nutno dotovat energií vyrobenou nad rámec toho, co bylo vyrobeno těmito zdroji. Kapitolou samou o sobě je silně skleníkový SF6, který je produkován větrníky a částí fotovoltaiky a opět může jejich působení na skleníkový efekt nejen vynulovat, ale dokonce zvrátit.
Pochopitelně, kdo se jen trochu zajímá o techniku, byť na úrovni poučeného laika, ví, že fotovoltaické panely i další klíčové komponenty OZE jsou v podstatě monopolně vyráběny v Číně, takže celá "alternativní energetika" v podstatě podporuje nacismu blízký totalitní čínský režim.
Hlavním problémem ovšem je, že prakticky u každého opatření "zachraňujícího planetu" je skupina lidí, kteří se na něm naprosto nehorázným způsobem obohacují. Pochopitelně, na úkor zbytku společnosti.  Takže se nelze divit, že normální lidé, kteří to nejrůznějšími způsoby platí, začínají remcat a začínají podporovat "antiekologické strany", u nás např. Motoristy.
S tím souvisí i skutečnost, že naprosto šílená opatření, devastující celá průmyslová odvětví i část zemědělství, zatím s oněmi vykazovanými "katastrofálními" trendy nijak nepohnula. A čím více šíleností si klimatologové vyřvávají a čím víc současně straší rostoucí teplotou, tím víc je patrno, že je to jenom blábolení nesmyslů. Pokud by ekonomiku devastující opatření byla účinná, muselo by se to nějak projevit na teplotních trendech, kdyby ovšem byl nárůst teplot opravdu způsoben růstem koncentrace nami vyprodukovaného oxidu uhličitého v atmosféře.

Strašení "katastrofální klimatickou změnou" je tedy z valné části vymyšlené a zbytek je vytržen z kontextu, aby se dal odlišně (od reality) interpretovat. Je velmi potěšitelné, že stále roste počet lidí, kteří tyto desinformace odmítají, případně demaskují. Zrovna 1. 8. se objevil na Neviditelném Psovi text stížnosti, kterou podal spisovatel a námořní kapitán F. Novotný na ČT. Problém je v tom, že tato televize blektala o "požárech způsobených klimatem" a zcela ignorovala (a divákům utajovala), že už v době napsání oné stížnosti bylo v souvislosti s těmito požáry chyceno více než sto žhářů, kteří byli v době sepsání uvedené stížnosti buď už usvědčeni nebo byli ještě v procesu vyšetřování.

Proč ten jekot?

Soudruzi spříznění s politickými neziskovkami ječí jak sbor Viktorek u splavu v souvislosti s možným zákonem o povinnosti vykázat, kdo si je ze zahraničí platí.

Ruský zákon?

Pochopitelně, u politického neziskovkáře a jeho příznivce poznáme velmi jednoduše, že lže. Stačí, že má otevřená ústa a z nich vycházejí nějaké zvuky.
Tento zákon pochází z USA a tam ho zavedli už někdy ve 30. letech minulého století, aby ztížili expanzi sovětských a fašistických ideologů do země. Právě toto bylo tehdy aktuální a zejména sovětské tajné služby pracovaly s pílí Ferdy Mravence na všech možných cestách, jak rozbít patrně nejdemokratičtější systém tehdejší doby.
Ostatně, přes tento zákon se podařilo, zejména v důsledku ideologického souznění prezidenta F. D. Roosevelta se stalinským režimem, vytvořit celou síť nepřátelských agentur, kterou musely zničit až komise pro neamerickou činnost..
Nemylme se, respektive nenechejme se obelhávat: Po pádu sovětského režimu nastalo jakési pootevření sovětských archivů v Rusku a než soudruzi odklidili Jelcina, badatelé mj. zjistili, že všechny osoby, které komise pro neamerickou činnost označily za spolupracovníky sovětských tajných služeb, takovéto vazby skutečně měly. Mezi lidmi postiženými touto cestou se nenacházel ani jediný nevinný.
Nicméně onen zákon v dobách studené války zpomaloval novou expanzi antidemokratů do politického systému USA, takže až v několika posledních desetiletích došlo k postupné bolševizaci Demokratické strany. A občané USA, na rozdíl od našich předků v roce 1948, s bolševiky většinově vyběhli, což se nejspektakulárněji projevilo zvolením D. Trumpa prezidentem.

Proč ne politickým neziskovkám

Politický systém v demokracii funguje naprosto jasně:
Existuje nějaký bod v politice. Toho se buď uchopí některá ze stávajících politických stran, nebo na toto téma vznikne i strana nová. Strana s tímto bodem ve svém programu se uchází o přízeň voličů. Pokud voliči s tímto tématem souznějí, strana dostane možnost jej, nebo jeho prvky, prosazovat v zákonodárných orgánech. A záleží, pochopitelně, jak silný mandát od voličů má, a také na šikovnosti zástupců této strany, vč. umění uzavírat smysluplné kompromisy s jinými politickými stranami.
To, co jsem popsal, je prostě standardní zastupitelská demokracie.
Problém politických neziskovek spočívá v tom, že stojí mimo demokratický systém. Vliv získávají prostředky v podstatě nekompatibilními s demokracií (proto je také havlovská "občanská společnost" v podstatě negací demokracie). Občanská společnost jistě objektivně existuje, objektivně má jakýsi smysl, ale v principu by se neměla plést do toho, co je předmětem politiky. Může sloužit např. ke kultivaci etických principů (které se z definice s politikou a jejími produkty míjejí), ale neměla by zasahovat do tvorby zákonů jako takových.
Je to v podstatě jasné a logické: Neziskovky mají nepatrnou a nijak v praxi neověřitelnou demokratickou legitimitu. Většinou prosazují agendu, která nemá šanci projít řádným legislativním procesem. Naprosto typické je to u "zelené" agendy. Ekologické strany se u nás do parlamentu dostanou prakticky jen nějakým podvodem nebo trikem, protože jejich podpora mezi voliči je hluboko pod oněmi pěti procenty, potřebnými pro vstup do parlamentu. I současné zelené poslankyně se dostaly do PS PČR prostřednictvím Pirátů, tedy kryptoekologické strany, která postupně, právě pro toto své zaměření, ztrácí voliče.
Je také třeba odmítnout demagogické žvásty, které se na nás hrnou ze sdělovacích prostředků, hlavně těch "veřejnoprávních". Opravdu nikdo nechce postihovat dobrovolné hasiče, zahrádkáře a řadu dalších organizací, provádějících nepolitickou a pro společnost jednoznačně užitečnou činnost. Nehledě k tomu, že tyto organizace byly do tohoto statutu nahnány více-méně násilně, spíš jim to přineslo problémy než nějaký benefit, a zcela jistě, kdyby se neziskovky zrušily (třeba anulováním onoho zákona z roku 2006), fungovaly by bez větších problémů dál, protože je občané prostě chtějí a potřebují. Tyto organizace také neprovozují prakticky žádnou politickou agendu, jedou po odborné linii.
Naopak je třeba se zaměřit na neziskovky, které provozují agendu ryze nebo převážně politickou, ať už jde o prosazování ratifikace fašistické Istambulské smlouvy, ekologii, klimatologii (resp. "boj za klima"). genderismus, multikulturalismus a pod. Toto jsou totiž politická témata, která by měla procházet řádným procesem parlamentní demokracie, tedy zajištěním jejich řešení podle vůle většiny voličů, a ne jeho obcházením.

Proč řešit financování

Opět je to jasné: Máme zde jakousi organizaci, prosazující cosi, co voliči většinově odmítají. Tudíž, aby tato organizace mohla fungovat, potřebuje nějaký zdroj financí. Přičemž je jasné, že financování takovéto organizace může ve větší nebo menší míře diskreditovat její tuzemské podporovatele (jistě záleží na tom, v jakém oboru pracují a jak moc jsou závislí na přízni veřejnosti, a zda např. veřejnost má nějakou možnost dát vydělat někomu poskytujícímu srovnatelné zboží a/nebo služby).
Financování ze zahraničí, pochopitelně, bere občanům možnost "volit peněženkami", tedy nějak citelně postihnout sponzora pro ně nepřijatelného politického programu. A jistěže je to celé ještě akcentováno v současné situaci, kdy tito zahraniční sponzoři mohou být nejrůznějšími cestami utajováni.
Pochopitelně, ještě zde hraje roli i skutečnost, že zveřejnění sponzoringu politických neziskovek povede k pádu systému lží, kterými je naše veřejnost dlouhodobě zaplavována.
Vůbec bych se (například) nedivil, kdyby se ukázalo, že řada zelených neziskovek je financována Ruskem (a jistě ne jen u nás). Je to jednoduché, ať už konkretizujeme onu klasickou otázku "CUI BONO" jakkoli, je v zájmu především Ruska, aby zelení totálně rozvrátili pod nesmyslnými záminkami typu "boje za klima" energetiku a následně i ekonomiku států EU. Je v ruském zájmu, aby zbrojovky vesměs krachovaly a ty jakž takž ještě funkční byly závislé na dovozu klíčových komponent z dalších států, mnohdy EU více-méně nepřátelských. Není žádným tajemstvím, že po řízeném "ekologickém" krachu evropského ocelářství je hlavním zdrojem oceli pro EU Rusko. A lze s úspěchem očekávat, že pokud by se v EU rozjela výroba zbraní, použitelných v případě napadení Ruskem, tak tento pramen prostě vyschne. 
A jistěže i v rámci "demokratických" států se najdou takové, které nemají moc sympatií veřejnosti. A že by např. financování něčeho z "norských fondů", tedy peněz polototalitního státu, specializujícího se na únosy dětí, ledaskomu vadilo.

Takže donucení neziskovek k tomu, aby musely zveřejnit své zahraniční vydržovatele je naprosto správná věc a mělo by být v demokratickém státě samozřejmostí. 

Opravdu "jen dekrety"?

V principu si neuvědomujeme, že ony "Benešovy dekrety" měly naprosto jinou funkci než jakou jim přisuzují současní Emanuelové Moravcové pod taktovkou Němců. A z jejich skutečné funkce se pak odvíjí jejich vztah ke dnešku.

Dekrety

Vládnutí pomocí přímých příkazů šéfem exekutivy je opatření, mající původ v demokratických antických zákonodárstvích, vč. římského práva, z něhož se asi při tvorbě československých zákonů docela čerpalo. Princip je ten, že se stát může dostat do situace, kdy zastupitelské orgány nemohou fungovat (nejde jen o jejich faktickou likvidaci, ale i o situace, kdy je nutno jednat velmi pružně a rychle).
Římu vládli dva konzulové, navíc podle not senátu, nicméně v situaci, která nebyla jimi zvládnutelná (a byly i situace, kdy jeden z konzulů byl zneprovozněn, včetně smrti v bitvě)) byl jmenován diktátor, který měl absolutní pravomoci (z nichž se následně musel zodpovídat senátu, takže bylo zabráněno ryzí libo(z)vůli). Ten mohl rozhodovat pružně a rychle a zpravidla Řím z průšvihu vytáhl. Měl také časově omezené období zastávání této funkce, což byl jeden z mechanismů, bránících tomu, aby se diktátor trvale uchopil moci.
Jmenování některých politiků na konci republikánské éry doživotními diktátory bylo projevem totální krize republikánského zřízení, které bylo koncipováno pro městský stát a vznik superstátu, směřujícího k impériu, v principu toto řízení znemožnil.
V podstatě tedy možnost presidenta ČSR vládnout v případě těžké politické krize pomocí dekretů byla jakousi analogií jmenování diktátora v Římě s tím, že zde, na rozdíl od Říma, nebylo nutno se dohadovat o jmenování konkrétní osoby, protože ta byla fixně dána personálním obsazením postu presidenta.
Přesně toto se stalo před druhou světovou válkou, kdy bylo Československo obsazeno Němci. Tento akt (15. 3. 1939) byl dokonce v rozporu i s Mnichovskou dohodou, kterou se Německo zavázalo garantovat hranice pomnichovského Československa. Řekněme si to upřímně, Mnichov Němci nerespektovali od samého počátku, protože už v roce 1938 obsadili i některá většinově česká území, přestože Mnichov byl postaven na obsazení území většinově německých. A nikdo ze signatářů neprotestoval.
E. Beneš byl tedy po ustanovení exilové vlády minimálně od onoho 15. 3. 1939 kompetentní k řízení státu pomocí dekretů, protože Němci po okupaci zlikvidovali parlament, takže demokratickou cestou zákony nemohly být tvořeny.

Potvrzení

První řádně zvolený parlament ČSR po osvobození (1946) postupně schválil dekrety presidenta republiky a tím je začlenil do zákonů československého státu jako jeho plnohodnotnou legislativu, v podstatě ekvivalentní výsledkům demokratické tvorby zákonů před okupací a po ustanovení onoho nového poválečného parlamentu.
Předválečný parlament nebyl po válce provozuschopný, protože řada českých a slovenských poslanců byla Němci v letech 1939 - 1945 povražděna a němečtí a maďarští poslanci šli do odsunu, případně se skrývali před poválečnou spravedlností.
"Boj proti dekretům" je tedy bojem proti řádné legislativě, legitimnější než byla nedemokratická legislativa, vzniklá v letech 1948 - 1989.

Další

Druhou věcí je, že odsun Němců z území sousedních států byl dohodnut dříve než v Postupimi, tam se vesměs ladily jen technické detaily, takže existoval jakýsi právní rámec i pro ony "divoké odsuny", které jsou nám Němci a kolaboranty vyčítány.
A protože ještě neproběhla Postupimská konference, neexistovala některá omezení prostředků a metod provádění tohoto odsunu.
Neexistovala ani legislativa, která by zakazovalo udělat to, co bylo ihned po osvobození provedeno, tj. snížit Němcům příděly na úroveň, kterou Němci před osvobozením přidělovali Židům (těm, kteří ještě nebyli na koncentráčnické šlichtě, "okořeněné" Zyklonem B).
Faktem také je, že Hitler neměl žádné kompetence ke zrušení československého občanství Němcům na území protektorátu. Proto byli tito Němci z hlediska striktního pojetí zákona vlastizrádnými československými občany. Se všemi potenciálními důsledky, zcela jistě horšími než odsun.

Důsledek

Boj proti "Benešovým dekretům" je v podstatě bojem za zvrácení výsledků druhé světové války. Pochopitelně, začíná se morálním odsouzením a prohlašováním zcela legitimních a mezinárodním dohodám odpovídajících aktů za "excesy". Pak jistě, náznaky už jsou, nastane zpochybňování morálních kvalit Spojenců v porovnání s Němci s tím, že válku vyhrál ten, kdo ji vlastně vyhrát neměl. 
A pak už bude otevřena cesta ke zpochybnění výsledků války a snahám o nějaké "morální narovnání", včetně změn v ekonomice, legislativě i oficiálního výkladu dějin.
Ostatně, něčeho podobného jsme nyní svědky na Ukrajině.
Nespokojenost Němců s poměry v předválečné ČSR je naprosto absurdní v porovnání se současným postavením národnostních menšin ve státech EU či NATO či členů obou těchto organizací. Můžeme připomenout postavení Lužických Srbů v Německu, na nichž je v podstatě páchána genocida, i postavení některých národnostních menšin v Pobaltí, aj.
Lze také připomenout, že Postupimská konference zavazuje státy, z jejichž území byli odsunuti Němci a byl jim zabaven majetek, že tento zabavený majetek se nikdy nevrátí do rukou Němců, ani německému státu (mj. proto, že byl použit jako prostředek rozpoutání druhé světové války v Evropě). Takže případné vracení majetku sudetským i československým Němcům by vystavilo Českou republiku, jako nástupnický stát Československa, příslušným mezinárodním sankcím.
Je dobré vědět i to, že Němci dostali za zabavený majetek potvrzení, za jehož základě měli být sanováni poválečným Německem. Pokud se tedy dožadují nějakého majetku, může to znamenat pouze jednu ze dvou věcí. Buď že onu náhradu dostali, a pak se z jejich strany jedná o jakousi formu podvodu, nebo že tedy okradeni byli, ale německým státem, a ne námi.
Dále je dobré znát i fakt, že Němci nám z v Postupimi Československu přidělených reparací zaplatili jen několik málo procent a zbytek nám dodnes dluží, byť záminka pro jejich nevyplacení, tj. komunistický režim, u nás už desítky let neexistuje. Navíc, nedávno byly v Německu nalezeny v protektorátu ukradené zvony a dodnes německý stát neprojevil ani platonickou snahu je vrátit.
Německo také kladlo všechny možné překážky k nalezení do něj unesených českých dětí (nejen z Lidic), takže dodnes nějaké (či spíš jejich potomci) v Německu žijí, aniž by znaly svůj skutečný původ.
Faktem je, že sjezd potomků unesených československých dětí, případně jejich spojení s českou větví rodiny, z níž byl jejich předek unesen, bych viděl jako cosi smysluplnějšího než to, co se odehrálo v Brně. A neměl bych ani námitky proti tomu, aby těmto potomkům unesených dětí bylo, měli-li by o to zájem, usnadněno získání tuzemského občanství, zcela jistě na rozdíl od sudetských Němců, kteří fungovali jako Hitlerův nástroj a dodnes se, či spíš jejich potomci, z toho nedokázali poučit.

"Brněnský pochod smrti" jako ukázková propagandistická lež

Pokud se vyskytuje téze o tom, jak Zbrojovka, jejíž odbojová organizace tuto akci organizovala, nijak proti Němcům neangažovala, tak je prostě lživá. Ve Zbrojovce byl odboj od roku 1939 do roku 1945, jen respektoval ono "umění možného".
Nicméně řada zbrojováků byla zavražděna gestapem a německými "soudy" (jejichž akty byly naprosto nelegitimní, takže se mělo se členy německého represívního a "justičního" aparátu zacházet jako se členy organizované zločinecké skupiny). Někteří byli zavražděni přímo na pracovišti, svědkem jedné takové vraždy byla i moje matka, která se přijetím zaměstnání ve Zbrojovce Brno vyhnula totálnímu nasazení (o tomto motivu práce ve zbrojním, či jiném, pro Němce klíčovém, průmyslu se také "cudně" mlčí).
V brněnské Zbrojovce byla prostě početná odbojová skupina s dlouhou tradicí, která se po osvobození Brna ihned ozbrojila a zabránila mj. plánovanému zničení této továrny utíkajícími Němci. Ta v podstatě dominovala brněnskému odboji. A bylo tudíž logické jejich zapojení do odsunu Němců.
Odsunutí Němci představovali problém z hlediska místních obyvatel, protože (mj.) byli magnetem na sovětské znásilňovače, od nichž občas potkal Češky podobný osud jako Němky. Dlužno ovšem konstatovat, že znásilňování Češek sovětské vedení netolerovalo a bylo často "řešeno" zastřelením příslušného vojáčka jeho velitelem, a to přímo na místě. Něco takového se stalo i ve čtvrti, v níž bydlím.
Dalším, a to obrovským, problémem bylo "prošpikování" německé populace Brna "východními soukmenovci", kteří utekli z okupovaných území Ruska, Běloruska i Ukrajiny. Tam se aktivně účastnili represí proti autochtonnímu obyvatelstvu. Přitom se nejednalo jen o dospělé, ale už nějaké dvanáctileté dítě může pistolí či revolverem menší ráže např. provádět "dorážení" postřílených místních lidí, protože má dost sil na zmáčknutí spouště i udržení zpětného rázu.
Nabízí se jakási analogie s antickou Spartou, v níž byl přijat mezi dospělé muže jen ten chlapec, který zabil (často naprosto zcela bez příčiny) nejméně jednoho otroka.
Důležité je, že tito Němci byli sověty obecně silně nenáviděni a v Brně to ještě akcentovala přítomnost vojáků z Ukrajiny, kteří vinou těchto "osadníků" často přišli o některé příbuzné (pokud ne o všechny). Tyto osoby byly tudíž v případě identifikování stříleny v podstatě v okamžiku dopadení, včetně dětí, alespoň staršího školního věku, z důvodů zmíněných výše.
Oni "krajané z východu" byli vesměs ubytováni u brněnských Němců a lze důvodně očekávat, že represím by byla vystavena i hostitelská rodina. Proto je nutno zohlednit, že řadě Němců tento "divoký odsun" zachránil život. Alternativou této akce nebylo setrvání v Brně, případně neodsunutí ani v "řádném" odsunu po Postupimi, ale zabití ze strany rudoarmějců, případně "vylepšeného" opakovaným znásilňováním Němek, od školaček po důchodkyně. Výčitky tedy absolutně nejsou na místě.
Samotný pochod byl po trase +- rovné silnice Brno - Pohořelice. Dovoluji si upozornit, že tato trasa byla částí daleko delší trasy "Brněnského kola", začínající v Lednici, pořádaného za mých studentských let na paměť koláře Birka, který u Lednice porazil strom, vyrobil z něj kolo (moderní výzkum kola, vystaveného na Staré radnici v Brně ukázal, že měl asi předem připravené loukotě z ohýbaného dřeva a dělal jen paprsky) a ještě týž den ho dopravil do Brna před uzavřením jeho bran na noc. Němci po této trase šli z kopce, na rozdíl od účastníků "Brněnského kola". Takže se nejedná o žádnou "nezdolatelnou" trasu.
Navíc je třeba konstatovat, že Němci měli po celou dobu války větší příděly potravin, takže byli v lepším zdravotním stavu (a celkové kondici) než Češi (o Židech ani nemluvě).
Na začátku pochodu bylo podle svědků (tohle mám "z druhé ruky") několik Němců zastřeleno, protože u nich byla nalezena zbraň (pistole nebo revolver), za jejichž nošení byl pro Němce automaticky trest smrti. Takovéto represe ovšem na okupovaných územích prováděli i západní Spojenci, protože nelegálně ozbrojený Němec byl považován za kombtanta, jejichž fyzickou likvidaci umožňuje i současné, mnohem "měkčí", válečné právo.
Do Pohořelic došli všichni. Co se s nimi dělo dál, od Pohořelic až po lágry v Rakousku či Německu, už s brněnským odbojem, ani odchodem z Brna, nemělo nic společného. To bylo v režii Rudé Armády a do jisté míry i místních Němců.
Zcela jistě není vinou brněnského odboje, že byli Němci z Brna pohořelickými umístěni v lágru pro zajaté letce, kteří na sklonku války částečně vymřeli na epidemii skvrnitého tyfu a zbylí byli před příchodem sovětů zavražděni. Pod oním křížem pak s vysokou pravděpodobností leží právě oni zavraždění zajatci a nikoli "oběti pochodu smrti", proto také kolaboranti zuřivě brání otevření tohoto hrobu za účelem identifikace osob v něm pohřbených. Lze také očekávat, že případní zemřelí Němci z Brna by byli pochováni na řádném hřbitově v Pohořelicích, a ne v nějakém hromadném hrobě v polích (jaké se používaly pro vězně, zajatce a podobnou "verbež").
Mimochodem, výskyt skvrnitého tyfu v řadě německých koncentráků a zajateckých táborů na samém sklonku války je tak trochu nápadný a navozuje přinejmenším podezření že vězňové byli infikováni uměle (což jde a poznatky o tomto onemocnění už v těch 40. letech byly k tomuto účelu postačující). Pokud se po zajatcích nakazili i Němci, lze to považovat za jakýsi projev činnosti "božích mlýnů".
Rovněž zcela jistě není vinou brněnských odbojářů, jak byli brněnští Němci dopraveni dál, ani to, co se s nimi dělo následně v Rakousku.
Pokud ovšem jsou počítáni za "oběti pochodu smrti" i ti Němci, kteří zemřeli následně v péči okupačních orgánů a "soukmenovců", tak proč nepočítat za "oběti" i ty, kteří po válce zemřeli stářím?
Vysoké počty "obětí" jsou prostě nestydatou konfabulací, jako ostatně veškerá nacisty a kolaboranty šířená propaganda.
Ostatně, skutečné pochody smrti, pořádané Němci, vypadaly tak, že z koncentráku, jemuž "hrozilo" osvobození, bylo vyhnáno několik tisíc vězňů a hnáno od fronty. Jejich počty se postupně redukovaly o "doražené" vězně, kteří padli hladem a vyčerpáním. Když se poslední desítky vězňů (tedy po průběžné redukci počtu pochodujících o více než 90 %) ocitly po několika týdnech na území, k němuž se blížila fronta, Němci je všechny postříleli.
Tu a tam se někomu podařilo utéct, byly nalezeny a vyšetřeny alespoň některé hroby obětí a občas se "rozpovídal" i někdo z Němců. Některá zvěrstva ostatně Němci do poslední chvíle dokumentovali, aby nepřišli o "zásluhy" (fanatici věřili v německé vítězství ještě na začátku května 1945). Tyto skutečné pochody smrti jsou tedy velice dobře a hodnověrně doloženy.

Jeden námět, abych tedy nebyl jen negativní

V Brně jsou v chodnících zabudovány pamětní destičky před domy, z nichž byli nějací obyvatelé, Židé nebo  se židovskými předky a snad i další, odvlečeni do koncentráku a tam zavražděni. Platí to pro centrum, v periferních čtvrtích, byť i v těchto lokalitách byli nějací lidé z rasových důvodů odvlečeni za účelem zavraždění, jsem zatím žádnou takovou destičku neviděl. Ale zcela jistě nemám prochozeny všechny ulice.
Takže pokud by se zde chtěli němečtí volkgenossen zase sejít, bylo by dobré s nimi uspořádat opravdový "pochod smrti" od jedné pamětní destičky ke druhé (případně skupinám, pokud byla odvlečena celá rodina, tak je tam zpravidla těch destiček víc) a pěkně by u každé položili za své peníze nakoupenou květinu. 
Asi by se nestihlo mít nad každou destičkou či skupinou destiček proslov, charakterizující ony zavražděné. Nicméně by se daly spolu s muzejníky, knihovníky a archiváři udělat nějaké tabule s kopiemi o těchto lidech zachovaných  dokumentů (pochopitelně, výběr těch nejdůležitějších). Nebránil bych ani následnému umístění těchto tabulí uvnitř příslušného domu, zejména ve staré zástavbě by nebyl problém na ně najít důstojné místo. Lze důvodně předpokládat, že pro místní děti by to byla názornější informace o válce a okupaci než nějaká "politicky korektní" školní výuka.
Jsem toho názoru, že tohle by mohlo pomoci "našim krajanům" pochopit, proč se s jejich předky po válce nejednalo v rukavičkách. Zkrátka, přivést je k pochopení existence onoho hlubokého a lidskou krví po okraj naplněného příkopu mezi nimi a námi, jehož existence nebyla civilizovaně řešitelná jinak než odsunem.

Lze tedy konstatovat, že bývalí českoslovenští Němci a jejich potomci si v podstatě nemají na co stěžovat. Jejich srocení v Brně, bohužel, bylo uspořádáno takovým způsobem, že nijak nepřispělo k vylepšení vztahů  občanů tohoto státu s Němci. Naopak ukázalo, že podhoubí nacismu je v Německu stále živé a aktivní, a stejně tak i podhoubí kolaborace s Němci u problematické části tuzemského obyvatelstva.

Volby od 16 let

Opět se otevřelo téma snížení věkového limitu na šestnáct let. Tentokrát se za to bije soudruh prezident. Jaké motivy k tomu pravdu a lásku vedou?

Historie

Je neoddiskutovatelným faktem, že snížení věkového limitu pro volby z prvorepubličních 21 let (a ve volbách do senátu ještě vyššího věku) na 18, stejně jako zpřístupnění voleb státním úředníkům a dalším skupinám, žijícím za státní peníze (např. policistům nebo vojákům) velice přispělo k vítězství KSČ v prvních volbách po osvobození. Prvovoliči byli totiž skupinou, která je volila nejvíce. Toto vítězství jim umožnilo získat silová ministerstva, což jim značně pomohlo při organizování puče v únoru 1948.

Současnost

Není žádným tajemstvím, že v "pokusných" volbách na středních školách běžně s velkou převahou vítězí antidemokratické strany, zhruba odpovídající minulé vládní pětikoalici. Tedy strany, jejich hlavou je nynější soudruh prezident. 
Zcela jistě tedy existují očekávání, že  tento posun voličského věku by posílil antidemokratické strany, napojené na organizovaný zločin, protože pro osoby tohoto věku jsou kauzy jako Dosimetr nebo Kampelička vzdálenou historií, "pravěkem". A koho zajímají, ten žije pro minulost a ne pro budoucnost, případně je rovnou "ruský troll". A beztak ty kauzy vytvořily ruské tajné služby, aby nás zbavily "skvělé budoucnosti" v EU.

Důsledky

Přestože se uvádí, že by mělo jít "jen" o komunální volby, situace je zcela jiná.
Snad všichni známe sliby jezinek z pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi: "Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme." Je jasné, že dříve nebo později by došlo ke snaze dostat tyto voliče jednak k volbám do vyšších zastupitelských orgánů (pokud se oněmi "komunálními" myslí jen volby do místních zastupitelstev, a ne okresy a pod. a kraje), následoval by nejspíše "méně důležitý" senát a zanedlouho bychom měli šestnáctileté i u uren na hlasovací lístky do poslanecké sněmovny.
Druhou věcí je, že pokud by se komunální sféra stala sídlem opozice, zhoršila by se pozice vlády, která by musela bojovat nejen s parlamentní opozicí (včetně senátu) a soudruhem prezidentem, ale musela by odrážet ataky i z komunální sféry. Mohlo by se také objevit komplikování volební agitace demokratických (+- nyní vládních) stran, od znemožňování předvolebních shromáždění, až po různé machinace s výlepem volebních plakátů, protože tohle místní zastupitelstva reálně dělat mohou. Zastupitelstva by také mohla podporovat aktivity antidemokratických stran ve školách všech stupňů.
Pokud by volili šestnáctiletí, volili by středoškoláci a učňové. Logicky by se stala příslušná školská zařízení platformou pro politickou agitaci, což je jednoznačně špatná věc. Dost na tom, že prototalitní pravdoláska takto zamořila vysoké školy. Přestože většina z nás, co jsme zažili rok 1989, cinkala klíči mj. za depolitizaci školství.

Tedy, proč ne

Bez ohledu na jakousi "zralost", definovanou různými pochybnými metodami z humanitních oborů, jsou šestnáctiletí v naprosté většině sociálně nezralí. Zpravidla sídlí v "mamahotelu" a pokud chodí na brigády (čímž se v návrhu také manipuluje), tak si nevydělávají na živobytí, ale pouze na jakési přilepšení ke kapesnému od rodičů.
Dle mého soudu by volit měl pouze ten, kdo už poznal klady a zápory samostatné existence a zažil důsledky toho, co se mu povedlo, nebo naopak na čem ztroskotal (a která státní instituce mu pomáhala a která naopak házela klacky pod nohy). Už ono snížení volebního věku na 18 let dostalo k urnám řadu sociálně nevyzrálých osob, které pak volily totalitu. 
Mimochodem, ten věk 21 let, který měla první republika, nebyl jen z důvodu sociální vyzrálosti, ale rovněž je to věk, kdy je (mj.) ukončen růst rezistence na alkohol a rychlosti jeho odbourávání v těle (proto také některé státy mají tento věk jako limit pro konzumaci alkoholu). Člověk se v tomto věku stává "biochemicky dospělým".  Jistěže tento věkový limit mohl být inspirován i praktikami řady zemí, kdy byli před volbami voliči "upláceni" konzumací alkoholu.
Ve věku 16 let rovněž ještě přetrvává z dětství vysoká míra sugestibility, jakou nyní využívají reklamní firmy pro ovlivňování této skupiny ve smyslu, že vlastnictví toho a toho výrobku je "šíleně cool", a kdo ho nemá, je "socka" nebo "looser". Opravdu si přejeme, aby ve stejném duchu evokace stádního myšlení probíhala předvolební agitace?

Ideální řešení

Pokud by hlavním kritériem připuštění k volbám měla být sociální zralost, tak by se volební věk v dnešní době musel naopak zvýšit na 25 či více let, protože až někdy tehdy většina daného ročníku je schopná samostatného života, včetně přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. V podstatě ještě starší doktorandi nebo dokonce "postdoc", sociálně zralí nejsou.
Jistěže další možností by bylo nastavení nějakého kritéria nezávislého na věku, nebo ten věk dále upřesňujícího.
Dokážu si představit vazbu volebního práva na rodičovství a řádnou výchovu. Tedy vazbu na to, že volič je rodičem dítěte, které řádně plní své povinnosti (jako je třeba školní docházka), nemá konflikty se zákonem (byť jeho věk neumožňuje trestání) a  pod. Případně na to, že dotyčná osoba se opravdu stará sama o sebe (dá se to doložit daňovým přiznáním), a nežije ani na náklady rodičů, ani ze ze sociálních dávek a pod.
Dokázal bych si představit i nějakou kombinaci výše uvedeného s věkovým kritériem. Tedy nějaký věk "pro všechny" a nějaký (nižší) věk "pro splňující kritéria sociální zralosti". V takovém případě bych se nebránil v případě onoho nižšího věku ani těm šestnácti rokům. Předpokládám, že dvojice, pečující v tomto věku o dítě (byť s pomocí od rodičů), bude mít realističtější pohled na stát a jeho potřeby (a požadavky občanů na něj), než mnohý třicetiletý bezdětný.

Paušální snížení volebního věku na 16 let je tedy nebezpečný plán, z něhož jako čertovo kopýtko trčí snaha posílit volební hlasy pro levicové antidemokratické strany. Daleko důležitější jsou kritéria sociální zralosti a samostatnosti, která lze považovat za velmi důležitý faktor, vedoucí ke zodpovědnému hlasování. Vzhledem k masívnímu výskytu sociální nezralosti (s narůstajícím trendem v čase) u 18 letých by se věková hranice pro připuštění k volbám tedy spíš měla zvýšit. Případně by věk nemusel být jediným atributem "schopnosti volit".