Dost hrůza

Soudruzi "genderisti" vymysleli, že budou mužům, předělaným na ženy, dávat hormony, aby mohli prodělat "zážitek z kojení".  Je to pochopitelně, naprosto nebezpečná pitomost, která se může drasticky vymstít.

Biologie

Muž, či obecně savčí samec, má zakrnělé mléčné žlázy (nejsem si jistý, zda se to týká i těch, kteří netvoří placentu, jako klokan, vačice, ježura nebo ptakopysk). Ty je možné hormonálním průplachem uvést do funkčního stavu. To, že "sovětští polárníci rozdojili kozla" je patrně hoax, protože příslušné hormony s sebou neměli.
Lze jít dokonce dál: na paviánech bylo prokázáno, že lze udělat až takový hormonální průplach, po němž může samec odnosit na vhodném místě břišní stěny usazený zárodek, a to až do porodu zdravého mláděte (pochopitelně císařským řezem).
Jistě by se podobná metoda dala použít i u lidí, takže by gayové nepotřebovali "nosnici" na odnošení dítěte, jen dárkyni vajíčka. Pokud bychom zapracovali na metodě "výchovy" reparačních kožních buněk na vajíčka, tak by ani ta dárkyně nebyla nutná. A dítě by bylo směskou genů obou členů páru, jak je tomu u heterosexuálů.

Problém

Ten hormonální průplach je snad ještě drsnější než postupy, které se používají při transici trans- osob. Je také spojen s mnoha riziky, protože tkáně citlivé na ženské pohlavní hormony (třeba ta zakrnělá mužská mléčná žláza) mohou na něco takového zareagovat mj. i zhoubným bujením, rakovinou. Navíc se, pochopitelně, daný muž alespoň dočasně "transituje" i v oblasti sexu, od sexuálního pudu, až třeba po neschopnost mít erekci, či pohlavní styk vůbec. Je také otázka, zda se úplně všechny změny takto vzniklé mohou navrátit zpět. Jsou totiž vytvořené vysokými koncentracemi ženských pohlavních hormonů,  navíc následně překonanými posléze, až tyto hormony začne produkovat placenta. Jejich koncentrace v krvi v té době vysoce překračuje přirozenou ženskou hladinu pohlavních hormonů (mimo období těhotenství),.
Pochopitelně, i pro toho trans muže, předělaného na kojící ženu, dosti razantně naroste riziko rakoviny mléčné žlázy a pokud by navíc prodělal těhotenství, bylo by to ještě horší. Proto se také do podobných zákroků nikdo rozumný nehrne a nejspíš soudruzi lékaři ve Skotsku a ve Francii zcela ignorují onu hlavní lékařskou zásadu (už od dob antiky) "primum non nocere" volně přeložitelnou jako "nejdůležitější je pacientovi neublížit".

Důsledky

Tyhle "zážitkové" hrátky rozhodně nijak nepodporuji. Riziko je u nich příliš velké při srovnání s jakýmsi přínosem.
Neměl bych ovšem absolutně problém se spolužitím G a L párů za účelem rození společných dětí klasickým umělým oplodněním. Nebo možná i bez něj: V 50. a 60. letech se československé lesby běžně samy, nebo s pomocí partnerky, oplodňovaly semenem partnerčina otce nebo bratra (injekční stříkačkou), byl-li k dispozici, a šlo to taky. Dítě bylo tedy příbuzné i s tou partnerkou. Oplození vajíčka ve zkumavce asi není jediný možný způsob.  Dovolím si konstatovat, že inseminátor byl za socialismu učební obor bez maturity, tedy zvládnutelný skoro každým.
Pokud sáhneme do rané historie křesťanství, tak existovaly kláštery, v nichž žili mniši a jeptišky téhož řádu v jedné komunitě a běžně se v těchto klášterech rodily děti.  Podle některých variant pověsti o králi Artušovi se v takové komunitě narodil i kouzelník Merlin. Pak se ovšem dostalo papežství do rukou Němců a bylo to zakázáno (ten národ skutečně zmrví vše, na co sáhne; ostatně - vynález celibátu pochází ze stejného zdroje). Nicméně tahle historie raného křesťanství by mohla usnadnit některým nábožensky orientovaným G a L osobám překonat případné zábrany, protože by se do jisté míry jednalo o návrat k něčemu, co zde v raných dobách křesťanství bylo a fungovalo. Prostě, taková společná domácnost G a L páru (nebo dokonce více takovýchto párů) by byla jakými "miniklášterem" z dob raného křesťanství.
Mimochodem, opravdu nevidím důvod, proč by G a L osoby nemohly vytvořit nějakou organizaci (nabízí se forma neziskovky), zprostředkovávající dárcovství vajíček a "nosnictví" zárodků ženami z L komunity pro G páry a zase u osob G dárcovství spermatu.
Stejně tak bych neměl problém s dotažením pro člověka toho, co funguje, a bezvadně, u pokusných zvířat, tj. generování spermií a vajíček z reparačních kožních buněk. Faktem je, že L páry by byly ve výhodě, stačilo by vyrobit jedné z nich spermie a oplodnit vajíčko té druhé a odnosit by mohla dítě kterákoli z nich. Gayové by se dostali k oplozenému vajíčku obdobně, ale museli by sehnat "nosnici".
Faktem je, že nemáme porodnost ani na úrovni udržující stacionární stav populace, takže každé dítě, byť zplozené a narozené "nepřirozeným" způsobem by mělo být vítáno.
Možná ještě k té nepřirozenosti. Není to tak dlouho, co různí aktivisté protestovali proti oplodnění in vitro (IVF) a takto narozené děti prohlašovali za "děti ďábla". Pamatuji také, jak bylo za minulého režimu potlačováno cvičení podle Mojžíšové, které umožnilo mít děti normální cestou, jen "vytaháním" srůstů pobřišnice, které u nich vznikly např. odstraněním apendixu nebo jiným nitrobřišním zákrokem.

Takže jsme opět svědky pitomosti, vymyšlené LGBTQ+ aktivisty, která téměř nic nepřináší, vyjma rizik pro zdraví. Na druhé straně tito aktivisté naprosto ignorují reálně či potenciálně existující možnosti zajištění rození dětí, uplatnitelné u L a G osob.

Proč by se měli Motoristé trochu redefinovat

Strana Motoristé sobě získala překvapivou podporu ve volbách do Europarlamentu a již očekávanou v našich parlamentních volbách (byť se to libtardům a dalším fašistoidům nelíbí) hlavně svým vymezením pro auta a individuální autodopravu, která jsou v příkrém rozporu s tím, co hlásají ekologové, klimatologové a podobní desinformátoři.

Proč je lidé volili?

Jsem toho názoru, že za volebním úspěchem Motoristů stojí hlavně jejich odpor vůči ekopitomostem, který ostatně vyvrcholil konflikty kolem obsazení postu ministra životního prostředí. Kdejaký bezcenný aktivista, živený z peněz nás, občanů, aniž by dělal cokoli přínosného pro společnost, zahájil ječení a další protestní aktivity s cílem zrušit výsledky demokratických voleb, protože se prototalitním ekologům naprosto nehodí.
Troufám si tvrdit, že protesty vyvolávající postup proti sociálně patologických jevům a aktivitám, podporovaným minulou vládou, má asi u voličů z bodů programu Motoristů nejvíce fandů.
Nejsem si však jist, zda jim přinese nějaké hlasy jejich pozitivní postoj k našemu setrvání v EU. Už proto, že komukoli alespoň trochu soudnému musí docházet, že mnoho z programových bodů Motoristů z výše uvedené kategorie je prakticky neslučitelných s naším členstvím ve stávající EU. Přitom představa nějaké zásadní reformy tohoto spolku, která by přinesla změny kompatibilní s programem Motoristů, je naprosto nereálná. Pokud se bude EU nějak měnit, tak s vysokou pravděpodobností (hodně přes 99 %) k horšímu, byť mohou nastat určité snahy podstatu těchto změn nějak kamuflovat. Významná část voličů právě toto chápe, a současná bezpodmínečná pro EUrounijnost je může od Motoristů odradit.
Když jsem toto téma už nakousl: Je mi jasné, že ekonomická integrace Evropy má velký pozitivní ekonomický potenciál. Ostatně to dokázaly hospodářské výsledky EHS. Problém ovšem je, že se z EU stává stále více jakási polototalitní organizace, směřující k totalitě naprosté.
Faktem také je, že současná EU se drasticky liší od organizace, do níž jsme vstupovali. Ti předvídavější z nás proto hlasovali proti, avšak k celkové naší smůle byli přehlasováni hlupáky a omezenci, nechápajícími tehdy již jasně viditelné trendy dalšího vývoje. Současná EU se od té, co existovala v době našeho vstupu, liší asi jako Německo po nástupu Hitlera od Výmarské republiky, nebo poúnorové Československo od předúnorového.
EU se vyžívá v naprostých pitomostech a ptákovinách, jako je "boj za záchranu planety" nebo za "nediskriminování žen, různých minorit a pod.", posílá naše peníze na Ukrajinu, kde jsou transformovány nikoli na vojenskou výzbroj a výstroj, ale na zlaté WC mísy ukrajinských oligarchů, podporuje imigraci civilizačně nekompatibilních a totálně nepřizpůsobivých osob (a také netrestání jejich kriminálních aktivit) a další podobné věci.
Přitom za celou svou existenci nedokázala např. sjednotit dopravní pravidla a značení či zavést jednotný úřední jazyk (aby na každém balení potravin nemuselo být bleším, a naprosto nečitelným, písmem psáno jejich složení ve spoustě jazyků). Do popředí se sice spontánně dere angličtina, ale to jsou chaotické skřeky bez v praxi použitelných gramatických a ortografických pravidel, které se není s to naučit ani většina rodilých mluvčí (dokonce ani ti s VŠ vzděláním, vlastní zkušenost z kontaktů s nimi). EU tedy nedělá, co by dělat měla, a zaměřuje se na naprosté nesmysly. Členství v ní má od počátku zápornou bilanci (při zhodnocení jeho nepřímých nákladů a negativních ekonomických dopadů).

Totalita a demokracie

Ekonomické výsledky totality jsou paradoxně prakticky vždy horší, než výsledky demokracie, zejména v delším časovém měřítku.  A to samé následuje i po stránce vojensko politické. Přestože by mohlo mnoho lidí očekávat opak, v důsledku možností totality relativně bezohledně využít veškeré zdroje, které má k dispozici, je pravdou opak.
Už naše historie takovouto situaci zná: Dokud bylo husitské hnutí relativně pestré, tak sílilo a nakonec stačilo zazpívat "Ktož sú boží bojovníci..." a nepřátelé se dali na hysterický útěk. Jakmile se ovšem vytvořila relativně homogenní a totalitními prvky v jednotě udržovaná "obec polem pracující", došlo ke známé bitvě u Lipan, v níž byla tato větev husitství potřena mj. zbytkem těch neunifikovaných husitů.
Pokud se podíváme do historie blíž, tak můžeme pozorovat, jak demokratické státy porazily za druhé světové války totalitní Německo i totalitní Japonsko a jejich satelity. Přestože i tyto státy byly nuceny zavést jakési prvky totality, např. přídělový systém nebo opatření v oblasti šíření informací, svou podstatou zůstaly demokratické, v totalitu se nepřeměnily. 
Demokratické státy, a zejména USA, byly daleko otevřenější různým formám inovací, které neměly šanci projít v totalitním systému . Ponorkovou válku o Atlantik Německu nakonec prohrála drastická inovace stavby lodí v USA, v podstatě blízká pásové výrobě v továrnách, a vyžadující minimální nároky na personál. Vedoucí této výroby bral i servírky z restaurací, které se po cca dvoutýdenním zaškolení staly pracovníky pro tuto výrobu plně kvalifikovanými. Výsledkem bylo, že počty potopených lodí byly převýšeny počtem lodí nově postavených.
Posléze USA začaly tímto způsobem produkovat i letadlové lodě, tzv. eskortní. Doprovázely konvoje plující přes Atlantik a operovaly i na bojišti v Pacifiku. Z letadla je totiž lépe vidět ponorku než z paluby lodi. Pokud je těsně pod hladinou, může ji zničit samotné letadlo, pokud je hlouběji, navede na její pozici doprovodné válečné lodě, eskortující konvoj, vybavené vrhači hlubinných bomb. Nakonec, když už se válčilo prakticky jen v Tichomoří, se tyto lodě střetly s tehdy největší bitevní lodí světa, japonským kolosem Jamato, v jeho první a poslední bitvě, a přesto, že byly krátce předtím pocuchány tajfunem, v této bitvě obstály (k velkému údivu amerického velení).
Výhodou demokracie bylo i lepší informování vlády a vojenského velení o neúspěších a jejich příčinách, zatímco v totalitních státech byla tendence tyto informace zatajovat či zkreslovat z obavy před represemi.
Z tohoto důvodu nebylo s to nacistické Německo dokončit výrobu klasické jaderné bomby, přestože jeho startovní čára byla blíž cíli než startovní čára, z níž vyrazili Američané. A bez "atomových špionů" by nemohla vzniknout jaderná bomba ani v totalitním SSSR.
Můj oblíbený příklad je, že jediným důvodem pro neshození jaderných bomb na Japonsko byla skutečnost, že touto akcí předvedli SSSR, že je atomová bomba reálně zkonstruovatelná. Proti atomovému programu byla v SSSR silná ideologická opozice, vycházející z Leninova díla "Materialismus a empiriokriticismus". Jde o to, že některé partie, zaměřené na kritiku empiriokriticismu a jeho tvůrce, Ernsta Macha (1838–1916), lze vyložit jako popření reálnosti jeho objevů, na nichž v podstatě stály fyzikální základy jaderné bomby. Z tohoto důvodu byl Kurčatov pořád "jednou nohou" v GULAGu, právě dokud nebouchly bomby nad Hirošimou a Nagasaki. Teprve potom dostal "plnohodnotnou zelenou".
Faktem je, že geniální politik, vybavený navíc strojem času (jakého USA rozhodně neměly), by asi obětoval těch cca půlmilionu svých mužů a několik milionů Japonců, padlých při invazi na Japonské ostrovy (o japonských civilistech, v té době doslova umírajících hladem jako mouchy, ani nemluvě), a rozšířil zvěst (atomových špionů na to bylo dost), že projekt Manhattan narazil na neočekávané a fyzice se vzpěčující potíže, a že asi jadernou bombu vyrobit nelze.
Kurčatov, Sacharov a všichni další by skončili v GULAGu a posléze v hrobech, označených jen víčkem od konzervy s hřebíkem vypíchaným číslem vězně. A až by USA vytáhly jadernou bombu někdy v 50. letech, asi jak kouzelník Pokustón králíky Boba a Bobka, nebyl by v SSSR naprosto nikdo, kdo by byl s to jaderný projekt rozjet (natož dotáhnout do konce).
Dokážu si ovšem představit naprostou neschopnost demokratických politiků pochopit podstatu totality a všechny její důsledky. Že by nějaká brožura desítky let mrtvého filosofa "dokázala" nemožnost vyrobit jadernou bombu a ovlivnila tím celý zbrojní program státu, si patrně nikdo z odpovědných politiků neuměl představit.
Ze stejného důvodu (tedy neschopnosti vymyslet něco kvalitativně nového) sice SSSR vypustil na orbitu Sputnik a později i Gagarina, ale "závod o Měsíc" prohrál natolik, že sovětská propaganda nakonec musela tvrdit, že let na Měsíc nikdy nebyl plánován.
Sovětská totalita totiž stačila na to, aby pomocí vylepšených motorů V2 dostala na orbitu družici, a aby baterií těchto motorů na ni vynesla i Gagarina, ale taková baterie už nebyla s to vynést větší náklady, případně dosáhnout únikovou rychlost s velkou lodí.  Navíc v tom "vylepšení" šlo hlavně o kvalitnější materiály, v Německu koncem války skoro nedostupné, využívané při vývoji prototypů, ale v sériově vyráběných raketách už byly nahrazené materiály nižší kvality. Takový "vyšizený" motor postačoval k uvedení V2 na balistickou dráhu, ale cestu na orbitu by už nezvládl (zatímco plnohodnotný prototyp ano).
V důsledku relativně úspěšného využívání morálně zastaralých motorů V2 byl v SSSR zbržděn vývoj kvalitativně nových motorů, jaké USA posléze použily v programu Apollo ( sovětští propagandisté se dokonce v populárních časopisech pro mládež chlubili, jak přechytračili Američany, kteří vyvíjeli vlastní motor pro let na orbitu, zatímco oni již vyvinuté slabé motory spojili do baterie) .
SSSR pronásledovala také smůla: Na začátku jejich "měsíčního projektu" zemřel geniální konstruktér Koroljov a nebyla za něho rovnocenná náhrada (což je opět jev charakteristický pro poměry v totalitních státech).
Na základě těchto příkladů, a dalo by se jich jistě v historii nalézt více, lze předpokládat, že současné trendy v EU směrem k řízení naprosto všeho z jediného centra, navíc prováděné v podstatě totalitním diktátem a bez zohlednění neúspěchů a negativních dopadů, povede k tomu samému jako v těch příkladech: K postupnému hospodářskému a politickému úpadku a nástupu totální vojenské impotence. Ostatně dění v posledních cca deseti letech lze vyhodnotit jako počátek propadu.

Reakce

Protože EU spěje sále víc směrem k podobě jako nacistické Německo, jeho japonský spojenec, nebo jeho stalinský rival, stále více lidí chápe, že naše  členství v této organizaci (a když už jsme u toho, tak i její existence na úrovni schopné ovlivňovat naše životy) je naprosto neslučitelné s naší prosperitou. Včetně nemožnosti zavedení naprosté většiny prvků politiky, které jsou součástí politického programu Motoristů, jako je třeba omezení nebo zrušení Green Dealu a dalších pitomostí. Tedy nikoli formou nějakých "potěmkinských vesnic" jak jsme toho byli v politice EU opakovaně svědky, ale ve fungující podobě.
Z výše uvedených důvodů jsem toho názoru, že Motoristé mají největší voličský potenciál mezi euroskeptickými voliči, pro něž jsou strany typu ANO nouzovým řešením a z nějakých důvodů nechtějí dávat hlas SPD. Současně by Motoristé mohli "vyluxovat" i nějaké voliče ze skupiny těch, kteří nevidí nikoho z jejich pohledu volitelného, a k volbám proto nechodí.
Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že Motoristé si svým lpěním na členství v EU jen škodí, a že by tento bod měl být změněn ve smyslu: Buď  reforma, spočívající v návratu před Lisabon (nebo ještě lépe před Maastricht) a návrat k onomu volnému pohybu osob, zboží, financí a služeb, bez čehokoli dalšího, nebo odchod z ní, případně aktivní pomoc při její likvidaci.
Jsem přesvědčen, že takovouto úpravou volebního programu by Motoristé mohli leda získat. Eurohujerů je stejně volí jen zanedbatelný počet.
Ostatně, i já silně postrádám v našem politickém spektru stranu racionálně až pragmaticky kritizující výstřelky EU a jejích "převodních pák", pro niž by naše setrvání v této organizaci nebylo nedotknutelným dogmatem, ale konstatováním ve stylu "pokud to nepůjde po dobrém, budeme to zkoušet po zlém".

V případě Motoristů, jejichž pro masy občanů sympatické programové body jsou v podstatě negovány dogmatickým lpěním této strany na setrvání našeho členství v EU, navzdory tomu, že tyto body jsou v jejím rámci naprosto nerealizovatelné, je dle mého soudu strategickou chybou, která se už nyní promítá do poklesu voličské přízně v průzkumech volebních preferencí. Takže tato nadějná, a zcela jistě racionálně či pragmaticky orientovaným voličům sympatická, strana by se mohla, při setrvání tohoto rozporu programových bodů, po příštích volbách ocitnout mimo parlament.

Klimatologie? Jen nepravdy a manipulace.

Pokud se podíváme na to, co současní klimatologové hlásají, tak existují v podstatě dva druhy nepravd. Na vyvrácení té první stačí absolutorium základní školy, na naprostou většinu zbytku pak středoškolské vzdělání, které musí mít každý vysokoškolák, bez ohledu na to, zda projektuje domy, řídí mlékárnu nebo léčí lidi. 

Klimatické nepravdy

Asi největší a potenciálně nejškodlivější nepravda, či spíš rovnou lež je, že klimatologii mohou rozumět výlučně klimatologové, protože se jedná o naprosto okultní vědu, přístupnou výlučně zasvěceným. Mnohdy je to jediný argument vůči klimaskeptikům a konkrétní věcné diskusi se soudruzi klimatologové velice často vyhýbají jak čert kříži.  Faktem je, že v řadě případů žádné věcné protiargumenty klimatologové nemají.
Pokud zabrousíme trochu do historie, tak můžeme konstatovat, že s řadou "klima zachraňujících" opatření byl v tehdejších diskusích na internetu spojen nesouhlas vzdělanější části diskutujících. Nicméně, jakmile se začaly kupit důkazy, vyvracející klimatologické bláboly, tak byla diskuse, patrně na pokyn nějakého centra, protože se tak stalo prakticky všude a ve stejnou dobu, "utnuta" s tím, že o klimatické změně panuje "vědecký konsensus" (ten patrně existoval naposled v celé Evropě o tom, že čarodějnice obcují s ďáblem, a v části Evropy - SSSR a později východním bloku - o tom, že Lysenkova "nová sovětská biologie" je to pravé ořechové).  A od té doby klimatologové jen blábolí bezcenné nesmysly a ani ve střetu s realitou je nehodlají korigovat. Pochopitelně i ten "vědecký konsensus" je jen bezcenná lež, protože klimanesmyslům věří jen menšina vědců.
Jak bylo uvedeno v perexu, je řada toho, co hlásají a prosazují klimatologové a jejich "převodní páky", tj. úředníci EU a zelené politické neziskovky, vyvratitelná fakty, která se vyučovala a snad ještě vyučují na základní škole. Absolvent této školy by měl v řadě případů být schopen pochopit a ověřit argumentaci klimaskeptiků, případně sám při konfrontování alarmistických žvástů s učivem základní školy dospět ke klimaskepsi.
Většina toho zbytku by měla být vyvratitelná znalostmi, požadovanými při maturitě na gymnáziu, a z větší části i na jiných typech středních škol, vč. učňovských oborů s maturitou.
Je pochopitelné, že maturitu mají i lékaři (a mnoho dalších odborníků, bádajících v biomedicínských disciplínách) i jaderní inženýři (a prakticky všichni absolventi nějakého technického oboru, včetně matematiky a fyziky) a dokonce i někteří badatelé v humanitních oborech (byť za komunistů existovala "umělecká maturita", která, co do naučených fakt, za tou normální silně zaostávala).
Vědecká erudice, v podstatě v jakémkoli exaktním oboru, by měla do značné míry eliminovat zbytek, protože klimatologové většinou porušují atributivní postupy vědecké práce, což může posoudit v podstatě kdokoli, kdo takové zkušenosti a dovednosti má, a to i ze vzdálených oborů.
Z těchto a dalších podobných důvodů jsou námitky klimatologů proti "klimatické neodbornosti", třeba jaderného inženýra (který toho např. o interakci atmosféry s kosmickým zářením ví daleko víc než klimatolog) jen dalším blábolením.
A když už jsme u toho, tak to byl Jan Hus, který tvrdil, že i laikové mohou poznat, žije-li kněz ve stavu smrtelného hříchu (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost), a tudíž jsou jím prováděné náboženské úkony nulitní. A koncil v Kostnici zase zastával názor, že "smrtelný hřích" je natolik obskurní pojem, že je jeho posouzení zvládnutelné pouze příslušníky vyššího kléru.
Explicitní přehled klimalží nechám raději na někdy příště.

Strašení

Klimatologové se snaží produkovat katastrofické zvěsti a děsit obyvatelstvo hrůzami, které bez "boje za klima" nastanou.
Jistě nejhrůznější byla Mannova "hokejka", stojící na samém počátku klimatického lhaní. Jestliže lineárně extrapolujeme její poslední část, měli bychom dnes mít na teploměru ve stínu nějakých 50 - 60 stupňů. Pokud bychom zohlednili skutečnost, že konec "hokejky" je +- exponenciela, bylo by to ještě horší. Pochopitelně, Mann také zakamufloval nějakou manipulací s daty jak oteplení v 16. století (vyšší teploty než dnes), tak "Majklovým trikem" ještě teplejší středověké klimatické optimum. Návrat k teplotám, které tu už byly a působily spíš pozitivně, by rozhodně nikoho nevyděsil, takže je bylo třeba "odtrikovat".
Klimatologové se ovšem nyní dostávají do situace, charakterizované úslovím "Můžeš dočasně obelhat všechny lidi nebo dlouhodobě malý počet lidí, ale nemůžeš dlouhodobě obelhat všechny lidi." Právě nyní jsme svědky toho, jak se velká a stále narůstající část desinformovaných lidí vymaňuje z tohoto stavu, protože ona dočasnost už skončila. Na druhé straně ovšem zůstává omezený počet lidí, kteří klimadesinformacím věří dál a jsou základem a kanonenfutterem aktivistických "proklimatických" skupin a organizací. Jistěže zbytek lidí, tvořících tyto skupiny a organizace, většinou na vedoucích nebo jinak významných pozicích, klimalnesmyslům nevěří, ale podporují je jako významný prostředek příjmů, politické moci a ukájení ega.

Další indicie

Obrovským problémem také je, že naprostá většina "protioteplovacích" opatření je prokazatelně neúčinná, nebo dokonce přispívá k oteplování klimatu. Jedná se mj. o masívně vnucované větrníky a fotovoltaiku, protože obojí prokazatelně zvyšuje teplotu okolí (případně po větru) a s vysokou pravděpodobností je tento efekt minimálně v rovnováze s "ušetřeným" skleníkovým efektem, vzniklým při získávání stejného množství energie spalováním uhlí. Opět by toto měl po předložení příslušných fakt pochopit gymnazijní maturant.
Dalším faktem je, že zatím neumíme likvidovat ani fotovoltaické panely, ani listy vrtulí větrníků. Psalo se o tom dost, a než to soudruzi "utlumili", tak i v mainstreamových médiích. Jen lze tušit, že to bude velice energeticky náročné, a opět to hodně ukousne z toho, co tyto elektrárny vyrobí. A není vyloučeno, že tento proces bude nutno dotovat energií vyrobenou nad rámec toho, co bylo vyrobeno těmito zdroji. Kapitolou samou o sobě je silně skleníkový SF6, který je produkován větrníky a částí fotovoltaiky a opět může jejich působení na skleníkový efekt nejen vynulovat, ale dokonce zvrátit.
Pochopitelně, kdo se jen trochu zajímá o techniku, byť na úrovni poučeného laika, ví, že fotovoltaické panely i další klíčové komponenty OZE jsou v podstatě monopolně vyráběny v Číně, takže celá "alternativní energetika" v podstatě podporuje nacismu blízký totalitní čínský režim.
Hlavním problémem ovšem je, že prakticky u každého opatření "zachraňujícího planetu" je skupina lidí, kteří se na něm naprosto nehorázným způsobem obohacují. Pochopitelně, na úkor zbytku společnosti.  Takže se nelze divit, že normální lidé, kteří to nejrůznějšími způsoby platí, začínají remcat a začínají podporovat "antiekologické strany", u nás např. Motoristy.
S tím souvisí i skutečnost, že naprosto šílená opatření, devastující celá průmyslová odvětví i část zemědělství, zatím s oněmi vykazovanými "katastrofálními" trendy nijak nepohnula. A čím více šíleností si klimatologové vyřvávají a čím víc současně straší rostoucí teplotou, tím víc je patrno, že je to jenom blábolení nesmyslů. Pokud by ekonomiku devastující opatření byla účinná, muselo by se to nějak projevit na teplotních trendech, kdyby ovšem byl nárůst teplot opravdu způsoben růstem koncentrace nami vyprodukovaného oxidu uhličitého v atmosféře.

Strašení "katastrofální klimatickou změnou" je tedy z valné části vymyšlené a zbytek je vytržen z kontextu, aby se dal odlišně (od reality) interpretovat. Je velmi potěšitelné, že stále roste počet lidí, kteří tyto desinformace odmítají, případně demaskují. Zrovna 1. 8. se objevil na Neviditelném Psovi text stížnosti, kterou podal spisovatel a námořní kapitán F. Novotný na ČT. Problém je v tom, že tato televize blektala o "požárech způsobených klimatem" a zcela ignorovala (a divákům utajovala), že už v době napsání oné stížnosti bylo v souvislosti s těmito požáry chyceno více než sto žhářů, kteří byli v době sepsání uvedené stížnosti buď už usvědčeni nebo byli ještě v procesu vyšetřování.

Proč ten jekot?

Soudruzi spříznění s politickými neziskovkami ječí jak sbor Viktorek u splavu v souvislosti s možným zákonem o povinnosti vykázat, kdo si je ze zahraničí platí.

Ruský zákon?

Pochopitelně, u politického neziskovkáře a jeho příznivce poznáme velmi jednoduše, že lže. Stačí, že má otevřená ústa a z nich vycházejí nějaké zvuky.
Tento zákon pochází z USA a tam ho zavedli už někdy ve 30. letech minulého století, aby ztížili expanzi sovětských a fašistických ideologů do země. Právě toto bylo tehdy aktuální a zejména sovětské tajné služby pracovaly s pílí Ferdy Mravence na všech možných cestách, jak rozbít patrně nejdemokratičtější systém tehdejší doby.
Ostatně, přes tento zákon se podařilo, zejména v důsledku ideologického souznění prezidenta F. D. Roosevelta se stalinským režimem, vytvořit celou síť nepřátelských agentur, kterou musely zničit až komise pro neamerickou činnost..
Nemylme se, respektive nenechejme se obelhávat: Po pádu sovětského režimu nastalo jakési pootevření sovětských archivů v Rusku a než soudruzi odklidili Jelcina, badatelé mj. zjistili, že všechny osoby, které komise pro neamerickou činnost označily za spolupracovníky sovětských tajných služeb, takovéto vazby skutečně měly. Mezi lidmi postiženými touto cestou se nenacházel ani jediný nevinný.
Nicméně onen zákon v dobách studené války zpomaloval novou expanzi antidemokratů do politického systému USA, takže až v několika posledních desetiletích došlo k postupné bolševizaci Demokratické strany. A občané USA, na rozdíl od našich předků v roce 1948, s bolševiky většinově vyběhli, což se nejspektakulárněji projevilo zvolením D. Trumpa prezidentem.

Proč ne politickým neziskovkám

Politický systém v demokracii funguje naprosto jasně:
Existuje nějaký bod v politice. Toho se buď uchopí některá ze stávajících politických stran, nebo na toto téma vznikne i strana nová. Strana s tímto bodem ve svém programu se uchází o přízeň voličů. Pokud voliči s tímto tématem souznějí, strana dostane možnost jej, nebo jeho prvky, prosazovat v zákonodárných orgánech. A záleží, pochopitelně, jak silný mandát od voličů má, a také na šikovnosti zástupců této strany, vč. umění uzavírat smysluplné kompromisy s jinými politickými stranami.
To, co jsem popsal, je prostě standardní zastupitelská demokracie.
Problém politických neziskovek spočívá v tom, že stojí mimo demokratický systém. Vliv získávají prostředky v podstatě nekompatibilními s demokracií (proto je také havlovská "občanská společnost" v podstatě negací demokracie). Občanská společnost jistě objektivně existuje, objektivně má jakýsi smysl, ale v principu by se neměla plést do toho, co je předmětem politiky. Může sloužit např. ke kultivaci etických principů (které se z definice s politikou a jejími produkty míjejí), ale neměla by zasahovat do tvorby zákonů jako takových.
Je to v podstatě jasné a logické: Neziskovky mají nepatrnou a nijak v praxi neověřitelnou demokratickou legitimitu. Většinou prosazují agendu, která nemá šanci projít řádným legislativním procesem. Naprosto typické je to u "zelené" agendy. Ekologické strany se u nás do parlamentu dostanou prakticky jen nějakým podvodem nebo trikem, protože jejich podpora mezi voliči je hluboko pod oněmi pěti procenty, potřebnými pro vstup do parlamentu. I současné zelené poslankyně se dostaly do PS PČR prostřednictvím Pirátů, tedy kryptoekologické strany, která postupně, právě pro toto své zaměření, ztrácí voliče.
Je také třeba odmítnout demagogické žvásty, které se na nás hrnou ze sdělovacích prostředků, hlavně těch "veřejnoprávních". Opravdu nikdo nechce postihovat dobrovolné hasiče, zahrádkáře a řadu dalších organizací, provádějících nepolitickou a pro společnost jednoznačně užitečnou činnost. Nehledě k tomu, že tyto organizace byly do tohoto statutu nahnány více-méně násilně, spíš jim to přineslo problémy než nějaký benefit, a zcela jistě, kdyby se neziskovky zrušily (třeba anulováním onoho zákona z roku 2006), fungovaly by bez větších problémů dál, protože je občané prostě chtějí a potřebují. Tyto organizace také neprovozují prakticky žádnou politickou agendu, jedou po odborné linii.
Naopak je třeba se zaměřit na neziskovky, které provozují agendu ryze nebo převážně politickou, ať už jde o prosazování ratifikace fašistické Istambulské smlouvy, ekologii, klimatologii (resp. "boj za klima"). genderismus, multikulturalismus a pod. Toto jsou totiž politická témata, která by měla procházet řádným procesem parlamentní demokracie, tedy zajištěním jejich řešení podle vůle většiny voličů, a ne jeho obcházením.

Proč řešit financování

Opět je to jasné: Máme zde jakousi organizaci, prosazující cosi, co voliči většinově odmítají. Tudíž, aby tato organizace mohla fungovat, potřebuje nějaký zdroj financí. Přičemž je jasné, že financování takovéto organizace může ve větší nebo menší míře diskreditovat její tuzemské podporovatele (jistě záleží na tom, v jakém oboru pracují a jak moc jsou závislí na přízni veřejnosti, a zda např. veřejnost má nějakou možnost dát vydělat někomu poskytujícímu srovnatelné zboží a/nebo služby).
Financování ze zahraničí, pochopitelně, bere občanům možnost "volit peněženkami", tedy nějak citelně postihnout sponzora pro ně nepřijatelného politického programu. A jistěže je to celé ještě akcentováno v současné situaci, kdy tito zahraniční sponzoři mohou být nejrůznějšími cestami utajováni.
Pochopitelně, ještě zde hraje roli i skutečnost, že zveřejnění sponzoringu politických neziskovek povede k pádu systému lží, kterými je naše veřejnost dlouhodobě zaplavována.
Vůbec bych se (například) nedivil, kdyby se ukázalo, že řada zelených neziskovek je financována Ruskem (a jistě ne jen u nás). Je to jednoduché, ať už konkretizujeme onu klasickou otázku "CUI BONO" jakkoli, je v zájmu především Ruska, aby zelení totálně rozvrátili pod nesmyslnými záminkami typu "boje za klima" energetiku a následně i ekonomiku států EU. Je v ruském zájmu, aby zbrojovky vesměs krachovaly a ty jakž takž ještě funkční byly závislé na dovozu klíčových komponent z dalších států, mnohdy EU více-méně nepřátelských. Není žádným tajemstvím, že po řízeném "ekologickém" krachu evropského ocelářství je hlavním zdrojem oceli pro EU Rusko. A lze s úspěchem očekávat, že pokud by se v EU rozjela výroba zbraní, použitelných v případě napadení Ruskem, tak tento pramen prostě vyschne. 
A jistěže i v rámci "demokratických" států se najdou takové, které nemají moc sympatií veřejnosti. A že by např. financování něčeho z "norských fondů", tedy peněz polototalitního státu, specializujícího se na únosy dětí, ledaskomu vadilo.

Takže donucení neziskovek k tomu, aby musely zveřejnit své zahraniční vydržovatele je naprosto správná věc a mělo by být v demokratickém státě samozřejmostí. 

Opravdu "jen dekrety"?

V principu si neuvědomujeme, že ony "Benešovy dekrety" měly naprosto jinou funkci než jakou jim přisuzují současní Emanuelové Moravcové pod taktovkou Němců. A z jejich skutečné funkce se pak odvíjí jejich vztah ke dnešku.

Dekrety

Vládnutí pomocí přímých příkazů šéfem exekutivy je opatření, mající původ v demokratických antických zákonodárstvích, vč. římského práva, z něhož se asi při tvorbě československých zákonů docela čerpalo. Princip je ten, že se stát může dostat do situace, kdy zastupitelské orgány nemohou fungovat (nejde jen o jejich faktickou likvidaci, ale i o situace, kdy je nutno jednat velmi pružně a rychle).
Římu vládli dva konzulové, navíc podle not senátu, nicméně v situaci, která nebyla jimi zvládnutelná (a byly i situace, kdy jeden z konzulů byl zneprovozněn, včetně smrti v bitvě)) byl jmenován diktátor, který měl absolutní pravomoci (z nichž se následně musel zodpovídat senátu, takže bylo zabráněno ryzí libo(z)vůli). Ten mohl rozhodovat pružně a rychle a zpravidla Řím z průšvihu vytáhl. Měl také časově omezené období zastávání této funkce, což byl jeden z mechanismů, bránících tomu, aby se diktátor trvale uchopil moci.
Jmenování některých politiků na konci republikánské éry doživotními diktátory bylo projevem totální krize republikánského zřízení, které bylo koncipováno pro městský stát a vznik superstátu, směřujícího k impériu, v principu toto řízení znemožnil.
V podstatě tedy možnost presidenta ČSR vládnout v případě těžké politické krize pomocí dekretů byla jakousi analogií jmenování diktátora v Římě s tím, že zde, na rozdíl od Říma, nebylo nutno se dohadovat o jmenování konkrétní osoby, protože ta byla fixně dána personálním obsazením postu presidenta.
Přesně toto se stalo před druhou světovou válkou, kdy bylo Československo obsazeno Němci. Tento akt (15. 3. 1939) byl dokonce v rozporu i s Mnichovskou dohodou, kterou se Německo zavázalo garantovat hranice pomnichovského Československa. Řekněme si to upřímně, Mnichov Němci nerespektovali od samého počátku, protože už v roce 1938 obsadili i některá většinově česká území, přestože Mnichov byl postaven na obsazení území většinově německých. A nikdo ze signatářů neprotestoval.
E. Beneš byl tedy po ustanovení exilové vlády minimálně od onoho 15. 3. 1939 kompetentní k řízení státu pomocí dekretů, protože Němci po okupaci zlikvidovali parlament, takže demokratickou cestou zákony nemohly být tvořeny.

Potvrzení

První řádně zvolený parlament ČSR po osvobození (1946) postupně schválil dekrety presidenta republiky a tím je začlenil do zákonů československého státu jako jeho plnohodnotnou legislativu, v podstatě ekvivalentní výsledkům demokratické tvorby zákonů před okupací a po ustanovení onoho nového poválečného parlamentu.
Předválečný parlament nebyl po válce provozuschopný, protože řada českých a slovenských poslanců byla Němci v letech 1939 - 1945 povražděna a němečtí a maďarští poslanci šli do odsunu, případně se skrývali před poválečnou spravedlností.
"Boj proti dekretům" je tedy bojem proti řádné legislativě, legitimnější než byla nedemokratická legislativa, vzniklá v letech 1948 - 1989.

Další

Druhou věcí je, že odsun Němců z území sousedních států byl dohodnut dříve než v Postupimi, tam se vesměs ladily jen technické detaily, takže existoval jakýsi právní rámec i pro ony "divoké odsuny", které jsou nám Němci a kolaboranty vyčítány.
A protože ještě neproběhla Postupimská konference, neexistovala některá omezení prostředků a metod provádění tohoto odsunu.
Neexistovala ani legislativa, která by zakazovalo udělat to, co bylo ihned po osvobození provedeno, tj. snížit Němcům příděly na úroveň, kterou Němci před osvobozením přidělovali Židům (těm, kteří ještě nebyli na koncentráčnické šlichtě, "okořeněné" Zyklonem B).
Faktem také je, že Hitler neměl žádné kompetence ke zrušení československého občanství Němcům na území protektorátu. Proto byli tito Němci z hlediska striktního pojetí zákona vlastizrádnými československými občany. Se všemi potenciálními důsledky, zcela jistě horšími než odsun.

Důsledek

Boj proti "Benešovým dekretům" je v podstatě bojem za zvrácení výsledků druhé světové války. Pochopitelně, začíná se morálním odsouzením a prohlašováním zcela legitimních a mezinárodním dohodám odpovídajících aktů za "excesy". Pak jistě, náznaky už jsou, nastane zpochybňování morálních kvalit Spojenců v porovnání s Němci s tím, že válku vyhrál ten, kdo ji vlastně vyhrát neměl. 
A pak už bude otevřena cesta ke zpochybnění výsledků války a snahám o nějaké "morální narovnání", včetně změn v ekonomice, legislativě i oficiálního výkladu dějin.
Ostatně, něčeho podobného jsme nyní svědky na Ukrajině.
Nespokojenost Němců s poměry v předválečné ČSR je naprosto absurdní v porovnání se současným postavením národnostních menšin ve státech EU či NATO či členů obou těchto organizací. Můžeme připomenout postavení Lužických Srbů v Německu, na nichž je v podstatě páchána genocida, i postavení některých národnostních menšin v Pobaltí, aj.
Lze také připomenout, že Postupimská konference zavazuje státy, z jejichž území byli odsunuti Němci a byl jim zabaven majetek, že tento zabavený majetek se nikdy nevrátí do rukou Němců, ani německému státu (mj. proto, že byl použit jako prostředek rozpoutání druhé světové války v Evropě). Takže případné vracení majetku sudetským i československým Němcům by vystavilo Českou republiku, jako nástupnický stát Československa, příslušným mezinárodním sankcím.
Je dobré vědět i to, že Němci dostali za zabavený majetek potvrzení, za jehož základě měli být sanováni poválečným Německem. Pokud se tedy dožadují nějakého majetku, může to znamenat pouze jednu ze dvou věcí. Buď že onu náhradu dostali, a pak se z jejich strany jedná o jakousi formu podvodu, nebo že tedy okradeni byli, ale německým státem, a ne námi.
Dále je dobré znát i fakt, že Němci nám z v Postupimi Československu přidělených reparací zaplatili jen několik málo procent a zbytek nám dodnes dluží, byť záminka pro jejich nevyplacení, tj. komunistický režim, u nás už desítky let neexistuje. Navíc, nedávno byly v Německu nalezeny v protektorátu ukradené zvony a dodnes německý stát neprojevil ani platonickou snahu je vrátit.
Německo také kladlo všechny možné překážky k nalezení do něj unesených českých dětí (nejen z Lidic), takže dodnes nějaké (či spíš jejich potomci) v Německu žijí, aniž by znaly svůj skutečný původ.
Faktem je, že sjezd potomků unesených československých dětí, případně jejich spojení s českou větví rodiny, z níž byl jejich předek unesen, bych viděl jako cosi smysluplnějšího než to, co se odehrálo v Brně. A neměl bych ani námitky proti tomu, aby těmto potomkům unesených dětí bylo, měli-li by o to zájem, usnadněno získání tuzemského občanství, zcela jistě na rozdíl od sudetských Němců, kteří fungovali jako Hitlerův nástroj a dodnes se, či spíš jejich potomci, z toho nedokázali poučit.

"Brněnský pochod smrti" jako ukázková propagandistická lež

Pokud se vyskytuje téze o tom, jak Zbrojovka, jejíž odbojová organizace tuto akci organizovala, nijak proti Němcům neangažovala, tak je prostě lživá. Ve Zbrojovce byl odboj od roku 1939 do roku 1945, jen respektoval ono "umění možného".
Nicméně řada zbrojováků byla zavražděna gestapem a německými "soudy" (jejichž akty byly naprosto nelegitimní, takže se mělo se členy německého represívního a "justičního" aparátu zacházet jako se členy organizované zločinecké skupiny). Někteří byli zavražděni přímo na pracovišti, svědkem jedné takové vraždy byla i moje matka, která se přijetím zaměstnání ve Zbrojovce Brno vyhnula totálnímu nasazení (o tomto motivu práce ve zbrojním, či jiném, pro Němce klíčovém, průmyslu se také "cudně" mlčí).
V brněnské Zbrojovce byla prostě početná odbojová skupina s dlouhou tradicí, která se po osvobození Brna ihned ozbrojila a zabránila mj. plánovanému zničení této továrny utíkajícími Němci. Ta v podstatě dominovala brněnskému odboji. A bylo tudíž logické jejich zapojení do odsunu Němců.
Odsunutí Němci představovali problém z hlediska místních obyvatel, protože (mj.) byli magnetem na sovětské znásilňovače, od nichž občas potkal Češky podobný osud jako Němky. Dlužno ovšem konstatovat, že znásilňování Češek sovětské vedení netolerovalo a bylo často "řešeno" zastřelením příslušného vojáčka jeho velitelem, a to přímo na místě. Něco takového se stalo i ve čtvrti, v níž bydlím.
Dalším, a to obrovským, problémem bylo "prošpikování" německé populace Brna "východními soukmenovci", kteří utekli z okupovaných území Ruska, Běloruska i Ukrajiny. Tam se aktivně účastnili represí proti autochtonnímu obyvatelstvu. Přitom se nejednalo jen o dospělé, ale už nějaké dvanáctileté dítě může pistolí či revolverem menší ráže např. provádět "dorážení" postřílených místních lidí, protože má dost sil na zmáčknutí spouště i udržení zpětného rázu.
Nabízí se jakási analogie s antickou Spartou, v níž byl přijat mezi dospělé muže jen ten chlapec, který zabil (často naprosto zcela bez příčiny) nejméně jednoho otroka.
Důležité je, že tito Němci byli sověty obecně silně nenáviděni a v Brně to ještě akcentovala přítomnost vojáků z Ukrajiny, kteří vinou těchto "osadníků" často přišli o některé příbuzné (pokud ne o všechny). Tyto osoby byly tudíž v případě identifikování stříleny v podstatě v okamžiku dopadení, včetně dětí, alespoň staršího školního věku, z důvodů zmíněných výše.
Oni "krajané z východu" byli vesměs ubytováni u brněnských Němců a lze důvodně očekávat, že represím by byla vystavena i hostitelská rodina. Proto je nutno zohlednit, že řadě Němců tento "divoký odsun" zachránil život. Alternativou této akce nebylo setrvání v Brně, případně neodsunutí ani v "řádném" odsunu po Postupimi, ale zabití ze strany rudoarmějců, případně "vylepšeného" opakovaným znásilňováním Němek, od školaček po důchodkyně. Výčitky tedy absolutně nejsou na místě.
Samotný pochod byl po trase +- rovné silnice Brno - Pohořelice. Dovoluji si upozornit, že tato trasa byla částí daleko delší trasy "Brněnského kola", začínající v Lednici, pořádaného za mých studentských let na paměť koláře Birka, který u Lednice porazil strom, vyrobil z něj kolo (moderní výzkum kola, vystaveného na Staré radnici v Brně ukázal, že měl asi předem připravené loukotě z ohýbaného dřeva a dělal jen paprsky) a ještě týž den ho dopravil do Brna před uzavřením jeho bran na noc. Němci po této trase šli z kopce, na rozdíl od účastníků "Brněnského kola". Takže se nejedná o žádnou "nezdolatelnou" trasu.
Navíc je třeba konstatovat, že Němci měli po celou dobu války větší příděly potravin, takže byli v lepším zdravotním stavu (a celkové kondici) než Češi (o Židech ani nemluvě).
Na začátku pochodu bylo podle svědků (tohle mám "z druhé ruky") několik Němců zastřeleno, protože u nich byla nalezena zbraň (pistole nebo revolver), za jejichž nošení byl pro Němce automaticky trest smrti. Takovéto represe ovšem na okupovaných územích prováděli i západní Spojenci, protože nelegálně ozbrojený Němec byl považován za kombtanta, jejichž fyzickou likvidaci umožňuje i současné, mnohem "měkčí", válečné právo.
Do Pohořelic došli všichni. Co se s nimi dělo dál, od Pohořelic až po lágry v Rakousku či Německu, už s brněnským odbojem, ani odchodem z Brna, nemělo nic společného. To bylo v režii Rudé Armády a do jisté míry i místních Němců.
Zcela jistě není vinou brněnského odboje, že byli Němci z Brna pohořelickými umístěni v lágru pro zajaté letce, kteří na sklonku války částečně vymřeli na epidemii skvrnitého tyfu a zbylí byli před příchodem sovětů zavražděni. Pod oním křížem pak s vysokou pravděpodobností leží právě oni zavraždění zajatci a nikoli "oběti pochodu smrti", proto také kolaboranti zuřivě brání otevření tohoto hrobu za účelem identifikace osob v něm pohřbených. Lze také očekávat, že případní zemřelí Němci z Brna by byli pochováni na řádném hřbitově v Pohořelicích, a ne v nějakém hromadném hrobě v polích (jaké se používaly pro vězně, zajatce a podobnou "verbež").
Mimochodem, výskyt skvrnitého tyfu v řadě německých koncentráků a zajateckých táborů na samém sklonku války je tak trochu nápadný a navozuje přinejmenším podezření že vězňové byli infikováni uměle (což jde a poznatky o tomto onemocnění už v těch 40. letech byly k tomuto účelu postačující). Pokud se po zajatcích nakazili i Němci, lze to považovat za jakýsi projev činnosti "božích mlýnů".
Rovněž zcela jistě není vinou brněnských odbojářů, jak byli brněnští Němci dopraveni dál, ani to, co se s nimi dělo následně v Rakousku.
Pokud ovšem jsou počítáni za "oběti pochodu smrti" i ti Němci, kteří zemřeli následně v péči okupačních orgánů a "soukmenovců", tak proč nepočítat za "oběti" i ty, kteří po válce zemřeli stářím?
Vysoké počty "obětí" jsou prostě nestydatou konfabulací, jako ostatně veškerá nacisty a kolaboranty šířená propaganda.
Ostatně, skutečné pochody smrti, pořádané Němci, vypadaly tak, že z koncentráku, jemuž "hrozilo" osvobození, bylo vyhnáno několik tisíc vězňů a hnáno od fronty. Jejich počty se postupně redukovaly o "doražené" vězně, kteří padli hladem a vyčerpáním. Když se poslední desítky vězňů (tedy po průběžné redukci počtu pochodujících o více než 90 %) ocitly po několika týdnech na území, k němuž se blížila fronta, Němci je všechny postříleli.
Tu a tam se někomu podařilo utéct, byly nalezeny a vyšetřeny alespoň některé hroby obětí a občas se "rozpovídal" i někdo z Němců. Některá zvěrstva ostatně Němci do poslední chvíle dokumentovali, aby nepřišli o "zásluhy" (fanatici věřili v německé vítězství ještě na začátku května 1945). Tyto skutečné pochody smrti jsou tedy velice dobře a hodnověrně doloženy.

Jeden námět, abych tedy nebyl jen negativní

V Brně jsou v chodnících zabudovány pamětní destičky před domy, z nichž byli nějací obyvatelé, Židé nebo  se židovskými předky a snad i další, odvlečeni do koncentráku a tam zavražděni. Platí to pro centrum, v periferních čtvrtích, byť i v těchto lokalitách byli nějací lidé z rasových důvodů odvlečeni za účelem zavraždění, jsem zatím žádnou takovou destičku neviděl. Ale zcela jistě nemám prochozeny všechny ulice.
Takže pokud by se zde chtěli němečtí volkgenossen zase sejít, bylo by dobré s nimi uspořádat opravdový "pochod smrti" od jedné pamětní destičky ke druhé (případně skupinám, pokud byla odvlečena celá rodina, tak je tam zpravidla těch destiček víc) a pěkně by u každé položili za své peníze nakoupenou květinu. 
Asi by se nestihlo mít nad každou destičkou či skupinou destiček proslov, charakterizující ony zavražděné. Nicméně by se daly spolu s muzejníky, knihovníky a archiváři udělat nějaké tabule s kopiemi o těchto lidech zachovaných  dokumentů (pochopitelně, výběr těch nejdůležitějších). Nebránil bych ani následnému umístění těchto tabulí uvnitř příslušného domu, zejména ve staré zástavbě by nebyl problém na ně najít důstojné místo. Lze důvodně předpokládat, že pro místní děti by to byla názornější informace o válce a okupaci než nějaká "politicky korektní" školní výuka.
Jsem toho názoru, že tohle by mohlo pomoci "našim krajanům" pochopit, proč se s jejich předky po válce nejednalo v rukavičkách. Zkrátka, přivést je k pochopení existence onoho hlubokého a lidskou krví po okraj naplněného příkopu mezi nimi a námi, jehož existence nebyla civilizovaně řešitelná jinak než odsunem.

Lze tedy konstatovat, že bývalí českoslovenští Němci a jejich potomci si v podstatě nemají na co stěžovat. Jejich srocení v Brně, bohužel, bylo uspořádáno takovým způsobem, že nijak nepřispělo k vylepšení vztahů  občanů tohoto státu s Němci. Naopak ukázalo, že podhoubí nacismu je v Německu stále živé a aktivní, a stejně tak i podhoubí kolaborace s Němci u problematické části tuzemského obyvatelstva.

Volby od 16 let

Opět se otevřelo téma snížení věkového limitu na šestnáct let. Tentokrát se za to bije soudruh prezident. Jaké motivy k tomu pravdu a lásku vedou?

Historie

Je neoddiskutovatelným faktem, že snížení věkového limitu pro volby z prvorepubličních 21 let (a ve volbách do senátu ještě vyššího věku) na 18, stejně jako zpřístupnění voleb státním úředníkům a dalším skupinám, žijícím za státní peníze (např. policistům nebo vojákům) velice přispělo k vítězství KSČ v prvních volbách po osvobození. Prvovoliči byli totiž skupinou, která je volila nejvíce. Toto vítězství jim umožnilo získat silová ministerstva, což jim značně pomohlo při organizování puče v únoru 1948.

Současnost

Není žádným tajemstvím, že v "pokusných" volbách na středních školách běžně s velkou převahou vítězí antidemokratické strany, zhruba odpovídající minulé vládní pětikoalici. Tedy strany, jejich hlavou je nynější soudruh prezident. 
Zcela jistě tedy existují očekávání, že  tento posun voličského věku by posílil antidemokratické strany, napojené na organizovaný zločin, protože pro osoby tohoto věku jsou kauzy jako Dosimetr nebo Kampelička vzdálenou historií, "pravěkem". A koho zajímají, ten žije pro minulost a ne pro budoucnost, případně je rovnou "ruský troll". A beztak ty kauzy vytvořily ruské tajné služby, aby nás zbavily "skvělé budoucnosti" v EU.

Důsledky

Přestože se uvádí, že by mělo jít "jen" o komunální volby, situace je zcela jiná.
Snad všichni známe sliby jezinek z pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi: "Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme." Je jasné, že dříve nebo později by došlo ke snaze dostat tyto voliče jednak k volbám do vyšších zastupitelských orgánů (pokud se oněmi "komunálními" myslí jen volby do místních zastupitelstev, a ne okresy a pod. a kraje), následoval by nejspíše "méně důležitý" senát a zanedlouho bychom měli šestnáctileté i u uren na hlasovací lístky do poslanecké sněmovny.
Druhou věcí je, že pokud by se komunální sféra stala sídlem opozice, zhoršila by se pozice vlády, která by musela bojovat nejen s parlamentní opozicí (včetně senátu) a soudruhem prezidentem, ale musela by odrážet ataky i z komunální sféry. Mohlo by se také objevit komplikování volební agitace demokratických (+- nyní vládních) stran, od znemožňování předvolebních shromáždění, až po různé machinace s výlepem volebních plakátů, protože tohle místní zastupitelstva reálně dělat mohou. Zastupitelstva by také mohla podporovat aktivity antidemokratických stran ve školách všech stupňů.
Pokud by volili šestnáctiletí, volili by středoškoláci a učňové. Logicky by se stala příslušná školská zařízení platformou pro politickou agitaci, což je jednoznačně špatná věc. Dost na tom, že prototalitní pravdoláska takto zamořila vysoké školy. Přestože většina z nás, co jsme zažili rok 1989, cinkala klíči mj. za depolitizaci školství.

Tedy, proč ne

Bez ohledu na jakousi "zralost", definovanou různými pochybnými metodami z humanitních oborů, jsou šestnáctiletí v naprosté většině sociálně nezralí. Zpravidla sídlí v "mamahotelu" a pokud chodí na brigády (čímž se v návrhu také manipuluje), tak si nevydělávají na živobytí, ale pouze na jakési přilepšení ke kapesnému od rodičů.
Dle mého soudu by volit měl pouze ten, kdo už poznal klady a zápory samostatné existence a zažil důsledky toho, co se mu povedlo, nebo naopak na čem ztroskotal (a která státní instituce mu pomáhala a která naopak házela klacky pod nohy). Už ono snížení volebního věku na 18 let dostalo k urnám řadu sociálně nevyzrálých osob, které pak volily totalitu. 
Mimochodem, ten věk 21 let, který měla první republika, nebyl jen z důvodu sociální vyzrálosti, ale rovněž je to věk, kdy je (mj.) ukončen růst rezistence na alkohol a rychlosti jeho odbourávání v těle (proto také některé státy mají tento věk jako limit pro konzumaci alkoholu). Člověk se v tomto věku stává "biochemicky dospělým".  Jistěže tento věkový limit mohl být inspirován i praktikami řady zemí, kdy byli před volbami voliči "upláceni" konzumací alkoholu.
Ve věku 16 let rovněž ještě přetrvává z dětství vysoká míra sugestibility, jakou nyní využívají reklamní firmy pro ovlivňování této skupiny ve smyslu, že vlastnictví toho a toho výrobku je "šíleně cool", a kdo ho nemá, je "socka" nebo "looser". Opravdu si přejeme, aby ve stejném duchu evokace stádního myšlení probíhala předvolební agitace?

Ideální řešení

Pokud by hlavním kritériem připuštění k volbám měla být sociální zralost, tak by se volební věk v dnešní době musel naopak zvýšit na 25 či více let, protože až někdy tehdy většina daného ročníku je schopná samostatného života, včetně přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. V podstatě ještě starší doktorandi nebo dokonce "postdoc", sociálně zralí nejsou.
Jistěže další možností by bylo nastavení nějakého kritéria nezávislého na věku, nebo ten věk dále upřesňujícího.
Dokážu si představit vazbu volebního práva na rodičovství a řádnou výchovu. Tedy vazbu na to, že volič je rodičem dítěte, které řádně plní své povinnosti (jako je třeba školní docházka), nemá konflikty se zákonem (byť jeho věk neumožňuje trestání) a  pod. Případně na to, že dotyčná osoba se opravdu stará sama o sebe (dá se to doložit daňovým přiznáním), a nežije ani na náklady rodičů, ani ze ze sociálních dávek a pod.
Dokázal bych si představit i nějakou kombinaci výše uvedeného s věkovým kritériem. Tedy nějaký věk "pro všechny" a nějaký (nižší) věk "pro splňující kritéria sociální zralosti". V takovém případě bych se nebránil v případě onoho nižšího věku ani těm šestnácti rokům. Předpokládám, že dvojice, pečující v tomto věku o dítě (byť s pomocí od rodičů), bude mít realističtější pohled na stát a jeho potřeby (a požadavky občanů na něj), než mnohý třicetiletý bezdětný.

Paušální snížení volebního věku na 16 let je tedy nebezpečný plán, z něhož jako čertovo kopýtko trčí snaha posílit volební hlasy pro levicové antidemokratické strany. Daleko důležitější jsou kritéria sociální zralosti a samostatnosti, která lze považovat za velmi důležitý faktor, vedoucí ke zodpovědnému hlasování. Vzhledem k masívnímu výskytu sociální nezralosti (s narůstajícím trendem v čase) u 18 letých by se věková hranice pro připuštění k volbám tedy spíš měla zvýšit. Případně by věk nemusel být jediným atributem "schopnosti volit".

Omluva

Omlouvám se všem zklamaným čtenářům, z původně ryze ambulantního vyšetření  se vyklubala okamžitá (neměl jsem možnost si ani vzít onen pověstný kartáček na zuby) několikaměsíční hospitalizace. Teď už jsem zpět.