neděle 25. září 2022

Výsledky voleb trochu jinak

 Trochu jsem sesumarizoval volební výsledky, aby to dávalo hlavu a patu.

Vytvořil jsem skupiny pětikoalice, parlamentní opozice a ostatní. V rámci prvních dvou podskupiny strany, strany v kombinaci, strany s někým dalším a výsledky - počty obhajovaných a získaných mandátů sumarizoval. Pro velké skupiny jsem ještě vypočetl zisk / ztrátu mandátů a rozdíl percentuálně vztáhl k počtu obhajovaných mandátů z minulých voleb.

Faktem je, že nejsem schopen překontrolovat, zda jsem v nejspodnější části volebních výsledků nepřeskočil některý z mnohonásobně se opakujících řádků typu obhajovali nula mandátů, získali 1. Výsledky pětikoalice a parlamentní opozice jsem však copy - pastoval, takže tam by tento problém být neměl. Výpočty jsem prováděl v konzole programu R, v interaktivním režimu (kdy se chová jako inteligentní kalkulačka).

Výsledkem je tabulka (původně v LaTeXu), kterou presentuji jako obrázek:



Vidíme, že vládní strany bodovaly pouze když byly v koalici mezi sebou (asi součet preferencí jejich voličů) případně s někým dalším, což se ale nepovedlo TOP a STAN. Je také vidět, že kromě "zlé opozice" bodovaly i mimoparlamentní strany a sdružení vč. jejich kombinací (kterých je šíleně mnoho a zde jsou jen sumárně). Je opravdu otázka, zda bude takovýto volební výprask stačit, nebo zda je to málo.

Rozhodně však bude třeba jít ke druhému kolu voleb do senátu a volit alternativu vládních stran. Většinou jsou to velmi kvalitní lidé.

čtvrtek 22. září 2022

Nevolit "dobrého starostu" protože patří k pětikoalici? Ano!

Současná (des)informační sféra se snaží zachránit, co se dá. Protože se objevují návody, jak nevolit nikoho z pětikoalice, snaží se jim oponovat argumentem "Nezvolíte si dobrého starostu jen proto, že je z pětikoalice? To je přece nesmysl!" Jenže on to nesmysl není.

Dobrý starosta z pětikoalice?

Je mi líto, ale pětikoalice se projevila na naší politické a také ekonomické scéně jako vyslovená škodná. Je to ona, jíž "vděčíme" za drastické zdražování energií (jsme ta tom buď úplně nejhůře nebo jako jedni z nejhorších v rámci EU a zcela jednoznačně hůř než okolní státy). Tento kontext jasně ukazuje, že vláda ČR si počíná velmi špatně.
S těmi starosty, i na místní úrovni to souvisí dvěma způsoby:

  1. I na místní úrovni může samospráva škodit, třebas i přehnanou spoluprací s vyššími úrovněmi řízení státu, případně různými "iniciativami".
  2. Tyto volby by měly být referendem o spokojenosti nebo nespokojenosti se současnou vládou, a tudíž neúspěch vládních stran, i na místní úrovni, se promítne do situace v nejvyšší sféře. I tam sedí lidé, kteří se mohou začít obávat kompromitace spojením s takto silně neoblíbenou vládou a totální krach pětikoalice může motivovat alespoň tu rozumnější část poslanců k nějakému "puči", odštěpení se (asi nejbližší ideálu konzervativní části poslanců ODS, v níž je asi nejvíce nespokojených,, kteří se ještě snaží držet ideálů, na nichž byla tato strana původně založena, je Trikolóra).


Ještě jeden argument

I ten oblíbený a dosud úspěšný starosta je podroben vnitrostranické disciplíně, která je u stran pětikoalice zcela protikladná vůči boji za zájmy občanů (na jakékoli úrovni). Tato disciplína může být nejrůznějšími praktikami vymáhána (vzpomeňme na aféry o posledních presidentských volbách Parlamentem, kdy jednotlivým volitelům chodily obálky s náboji, případně fotografie jejich dětí s poznámkou, že to nebude fotoaparát, co na ně bude mířit "příště" apod.).
Členům uvedených stran se tudíž nedá věřit ani v situaci, pokud oni sami nastoupí na svůj post s těmi nejlepšími úmysly - soudruzi mají mnoho prostředků, jak je postavit do haptáku, když to budou potřebovat.

Co dělat?

  1. Určitě k volbám jít
  2. určitě nehlasovat pro nikoho z pětikoalice, i kdyby to byl 24 karátový světec či světice
  3. Hlasovat pro někoho jiného, nejlépe podle posledních preferencí z předvolebních průzkumů (se šancí na nepropadnutí hlasu)
  4. Když to nepůjde, klidně si hodit korunou nebo kostkou z "Člověče, nezlob se!"

A poté zbývá už jen doufat, že naše účast ve volbách nebyla marná.

Tohle jsou tedy stručně důvody, proč jít k volbám a nevolit pětikoalici.

úterý 20. září 2022

Návrat k uhlí? Nutnost!

Uhlí je jediný zdroj energie, který nemusíme dovážet. Máme ho dost na desítky let, protože máme pořád ještě ložiska, která nebyla těžena a další jsou vytěžena jen zčásti. Veškeré technologie, jimiž můžeme pomocí uhlí zvládnout nedostatek dalších paliv, jsou navíc známé a vyzkoušené.

Co lze z uhlí dělat?

Z uhlí lze vyrobit plyn, a to dokonce dvojí:

  1. Suchou destilací vzniká z uhlí svítiplyn, jehož výroba má u nás tradici od závěru 19. století. Jeho hlavní složkou je oxid uhelnatý, silně jedovatý, ale méně výbušný než metan, tvořící základ zemního plynu. Je také lehčí než vzduch. Všechny balóny, které létaly z Balonové arény na Jubilejní výstavě v Praze v roce 1891, byly plněny svítiplynem z pražské plynárny. V té době už osvětlovaly ulice, veřejné budovy i některé soukromé byty a domy plynové lampy. Současně vzniká plynárenský koks, použitelný jako palivo, redukční činidlo ve vysokých pecích apod.
  2. Vedením vodní páry přes rozžhavené uhlí vzniká vodní plyn, což je směska vodíku, oxidu uhelnatého a dalších plynů. Používal se hlavně v průmyslových zařízeních, protože má vyšší potenciál redukovat různé látky než svítiplyn.

Uhlí lze "zkapalnit".
Tato technologie je dobře známá, spočívá v redukci uhlí, hlavně hnědého, obsahujícího větší podíl "nedokonale zuhelnatělých" látek v porovnání s uhlím černým, pomocí vodíku, za vysoké teploty a tlaku. Vznikají různé látky, část je jich kapalná. Kapalná frakce je použitelná jako "syntetický benzín" a jezdila na ni za druhé světové války podstatná část německé armády. Jedna z výrob byla v Záluží u Mostu.
Pochopitelně, asi by se dalo "zkapalňovat" i dřevo a patrně také mladší uhlí. V různých místech našeho území máme nedotěžená nebo netěžená ložiska lignitu. Bylo by to lepší využití této suroviny než její pálení, jaké se provádělo za socialismu, nebo ještě dříve.

Náhrada

Uhlím lze tady nahradit alespoň část plynu a pohonných hmot, což by znamenalo zcela jednoznačný přínos v situaci, kdy nevíme dne ani hodiny, kdy se přísun těchto látek dramaticky sníží nebo zcela zastaví.
Faktem je, že v průmyslových zařízeních by asi bylo možné upravit hořáky ze zemního plynu na svítiplyn nebo vodní plyn (svými vlastnostmi zemnímu plynu bližší). Alespoň v některých, dovedu si představit, že v jiných by to byl technický problém, ale ty by mohly přednostně dostávat to málo zemního plynu, co nám zbude. Navíc se podle odborníků dokonce musejí hořáky předělávat už při přechodu z ruského zemního plynu na norský (či americký).
Pokud se týká domácností - existuje řada spotřebičů, kde je přechod na jiný plyn záležitostí pouhé výměny trysky, dokážu si ale představit i to, že u některých to tak snadno nepůjde. Je ale možné, že by spotřebiče na zemní plyn "přežily" příměs svítiplynu nebo vodního plynu do zemního plynu na úrovni procent či dokonce dolních desítek procent. Povolanou osobou k vyřešení této otázky je ovšem inženýr příslušné specializace, nikoli ekolog či odborník na "gender". I takové snížení spotřeby zemního plynu by nám zcela jistě alespoň trochu pomohlo.
Samozřejmě, ideální by bylo začít co nejdříve těžbu v našich ložiscích břidličného plynu, což by nás učinilo nezávislými na importu této suroviny na celé roky.

Ekologická škoda?

Je mi líto, je exaktně spočteno, že vzhledem k únikům silně skleníkového metanu při těžbě a hlavně dopravě na dlouhé vzdálenosti je skleníkový efekt 1 kWh ze zemního plynu asi jedenapůlnásobný až téměř dvojnásobný (v případě dopravy kapalného zemního plynu tankery) oproti 1 kWh vyrobené pálením uhlí.
Z hlediska skleníkového efektu jako celku je tedy uhlí (a tím i jeho deriváty) ekologičtější než zemní plyn. Podpora výměny uhlí za zemní plyn, prosazovaná ekologickými organizacemi, je dána čistě komerčním napojením jejich vedení na producenty zemního plynu a potencovaná tím, že zemní plyn je prakticky jediné dostupné médium, schopné vyrovnávat chaotické výkyvy OZE, zapojených do elektrické sítě. Své pochopitelně udělá i nevzdělanost a hloupost řadových členů těchto organizací, k nimž se už benefity od producentů plynu nedostanou.
Náš zemní plyn by měl tu výhodu, že by nebyl dopravován na velkou vzdálenost, ani potrubím, ani tankery. Z tohoto důvodu by měl úniky při dopravě menší a mohl by z hlediska skleníkového efektu vyjít i o něco lépe než uhlí, nebo s ním alespoň srovnatelně.
Můžeme tedy být naprosto klidní: Pokud jde o "ohrožování Gai skleníkovými plyny" není návrat k uhlí spojen se žádným zvýšením tohoto ohrožení, ale naopak s jeho snížením.

A co atom?

Atomová energie je jediná, která je dostupná v dostatečném množství a za rozumnou cenu (vychází o něco levněji než uhlí a více než desetinově oproti OZE při započtení všech nákladů s nimi spojenými). Pokud chceme skutečně bezemisní produkci elektřiny a dalších forem energie, nezbývá nám opravdu nic jiného než jádro. Přitom je to velmi levné, protože instalovaný 1kW v jaderném bloku stojí asi desetinu oproti 1 kW v OZE a na rozdíl od OZE běží cca 80 % doby své životnosti, zatímco fotovoltaický panel asi 14 % a větrník kolem 40 %. Navíc má jak větrná, tak i fotovoltaická elektrárna podstatně kratší životnost než jaderný blok. I ta využitelnost a životnost musejí být do korektního srovnání těchto zdrojů započteny.
Faktem je, že k dispozici jsou pouze modernější varianty bloků, jaké jsou v Dukovanech a v Temelíně. "Malé modulární reaktory" se teprve začínají rozvíjet a je velká otázka, jaké se vynoří problémy při jejich provozních testech a jaký to bude mít dopad na termín jejich opravdu reálného nasazení do energetiky. Rád bych se mýlil, ale může se snadno stát, že dnes postavený "klasický" jaderný blok dojde na konec své životnosti, než se stanou spolehlivým zdrojem. Také je pravděpodobné, že v přepočtu na kW výkonu či kWh vyrobené energie za celou dobu svého provozu budou dražší než klasický blok (čím menší zdroj, tím je zpravidla nižší jeho efektivita).
Pokud se týká jaderné fúze: Už od 50. let minulého století "bude k dispozici za několik let". Rád bych se opět mýlil, ale je docela možné, že tento stav bude i na konci tohoto století.
Z tohoto důvodu podporuji co nejrychlejší výstavbu klasických jaderných bloků, jaké provozujeme bez vážnější nehody už desítky let. Obávám se, že čekání na "malé modulární reaktory" nebo na "jadernou fúzi", které prosazují některé organizace blízké ekologům, má jediný cíl:_Zabránit tomu, aby se tu něco postavilo a prohloubila se naše závislost na dovozu plynu, případně ropy. A jsme zase u oné práce ekologických organizací pro výrobce těchto komodit (v současné době především Rusko).

Jedinou rozumnou strategií pro nás je návrat k uhlí a maximální substituce touto energií všeho, co jen trochu jde. Ideální by bylo zahájit těžbu břidličného plynu, který by se nasadil tam, kde náhrada zemního plynu plyny, vyráběnými z uhlí, není technicky možná. Nemusíme si přitom dělat těžkou hlavu z "ekologie", protože uhlí má (při řádném spočtení všech externalit) menší skleníkový efekt než zemní plyn dopravovaný ze vzdálených ložisek.

sobota 17. září 2022

Co s Ruskem, pokud se nám ho podaří porazit?

Pokud se nám podaří dosáhnout vítězství nad Ruskem, bude třeba mít vymyšlený (i s promyšlenými alternativami) plán, co dál. Troufám si tvrdit, že to bude něco snad ještě náročnějšího než v proxyválce Rusko porazit, nebo alespoň přivést k sociálnímu pohybu, který by odstranil Putina a jeho spolupracovníky.

Náš zájem

Je zcela jistě v našem zájmu, aby Rusko bylo poraženo. Mimo jiné proto, že jsme jedním ze států, které jsou na řadě, pokud se Rusko úspěšně zmocní Ukrajiny. Jistěže by mohlo trvat nějakou dobu, než Rusko toto sousto stráví, nicméně po ukončení tohoto procesu by Rusko mělo být silnější a jeho  armáda schopnější. Obecně, jakákoli armáda, která projde "horkým" vojenským střetem, pokud ten skončil vítězně, je kvalitnější než i třeba lépe vyzbrojená armáda bez takové zkušenosti (neplatí to stoprocentně, ale s vysokou pravděpodobností).
Z tohoto důvodu rozhodně nepotřebujeme na hranicích Slovenska vítěznou ruskou armádu, nadrženou na další "nápravu katastrofy", tj. rozpadu SSSR a jeho impéria. Pro toto musíme udělat maximum a jedna z mála potěšitelných věcí, souvisejících s vládou pětikoalice, je, že skutečně v tomto smyslu podniká reálně účinné kroky, byť si v jiných oblastech řízení státu zdaleka nepočíná tak dobře, jak by mohla a měla.

Mechanismus porážky?

Je velmi nepravděpodobné, že by se podařilo silové řešení na způsob konce druhé světové války. Rusko je jaderná velmoc. Přestože jsem se setkal i s názory, že stav ruských jaderných zbraní a jejich nosičů bude odpovídat stavu konvenčních sil, který na Ukrajině zatím soudruzi předvedli, nemyslím si, že by byl jejich stav natolik špatný, aby znemožnil Rusku zasadit zbytku světa velice těžké rány.
Dovolil jsem si v jedné internetové diskusi též konstatovat, že dokonce i kdyby Rusko své jaderné nálože odpálilo v místě jejich mírového umístění, tedy v podstatě jako určitý druh sebevražedného útoku, nemusela by to světová ekologie přežít a pokud by přežili nějací lidé, tak by s láskou vzpomínali na časy, kdy jediným problémem bylo zčásti zveličené a zčásti zfalšované globální oteplování.
Někteří komentátoři vidí naději v armádním vedení, které má lepší představu o důsledcích války pro Rusko než vedení tohoto státu a jeho příslušníci by mohli Putina odstranit nebo odstavit od moci. Je to lákavá představa, nicméně je otázka, nakolik by se s tím novým vedením Ruska dalo jednat a nakolik by bylo stejně (co do intenzity) zabedněné, byť třeba v jiných oblastech vnitropolitických i mezistátních vztahů než on. Je však možné, že by se tito lidé dokázali chovat pragmatičtěji a z války nějak vycouvat. Vojáci většinou mají tendenci k pragmatickému, nikoli ideologickému jednání.
Dost bych měl strach z nějakého politického puče, nebo dokonce "všelidové revoluce", protože takový proces by patrně do čela Ruska dostal někoho ještě radikálnějšího než je Putin. V ruské politice se vyskytují i radikálové, kteří se nechávají slyšet, že oni by ruský jaderný arsenál už použili.

Neporážka

Vidíme, že Putin využil silné závislosti západních států a těch, co se jimi dali oblbnout ohledně OZE (do této kategorie patříme i my, bohužel) na ruském pynu, bez něhož OZE nelze provozovat. Jsme svědky počínající destabilizace řady států a nakonec by se v některých z nich (zejména na západ od bývalé železné opony) mohla ustanovit nějaká proruská diktatura. Děsím se toho, že se prakticky nic reálně nedělá v oblasti zajištění alternativ za ruské energetické i další suroviny. Maximálně slyšíme bezcenné bláboly o vyřešení nedostatku plynu pomocí OZE, byť právě OZE jsou oním faktorem, který závislost na ruském plynu vyvolává a prohlubuje.
Považuji za velmi pravděpodobné, že vedle totálních blbů hlásají ono "vyřešení závislosti na ruském plynu pomocí OZE" lidé, kteří jsou přímo řízeni ruskou tajnou službou.
Faktem je, že pokud by se Rusku současný tah podařil, tak by to byla katastrofa zejména pro státy bývalého východního bloku, které by v nejlepším případě čekala nějaká forma finlandizace. Je totiž vysoce pravděpodobné, že do ekonomicky a politicky zhroucené Evropy by se NATO na pomoc moc nehrnulo. Zejména v situaci, pokud by se v jejích státech dostali k moci politikové, kteří by přimknutí k Rusku hlásali jako svůj politický program. Což je zejména očekávatelné u druhé generace "osmašedesátníků".

Neoptimistický text

Velmi neoptimistický text přinesly 13. 5. Britské listy (překlad z angličtiny na Twitteru). Plyne z něj to, že nenávist vůči Ukrajině a Ukrajincům je hluboce zakořeněná do ruského nacionalismu a vykořenění bude možné jen demokratizací a denacionalizací Ruska (ovšem, aby nám nevzniklo v Evropě další Německo s traumatem z nacistické minulosti).
Asi jediný optimistický závěr nad tímto textem lze učinit v tom smyslu, že podobný vztah je také mezi Rusy a Bělorusy, a že proto Bělorusko nebude moc ochotné s Ruskem spolupracovat, protože by ho postihlo vzápětí totéž.

Co po případné porážce?

Pokud tedy uzavření plynového kohoutku ustojíme a Rusko bude na Ukrajině poraženo, aniž by to skončilo jadernou katastrofou nebo organizováním proputinovských pučů v "ekologických" západních státech, bude třeba mít nachystánu správnou strategii pro další postup.
Dovolím si vypíchnout několik bodů:

  1. Rusko by nemělo být porážkou zahnáno do kouta. Dokonce si dovoluji mít obavy i z lidí, kteří si představují, jak Putina a vedení ruské armády zavlečou na soud v Haagu. Jsem toho názoru, že to by byla relativně nejsnadnější cesta k jaderné apokalypse.
  2. To samé se explicitně týká i představ, že by bylo Rusko rozděleno, asi jako po válce Německo. Což je v principu projekt fašisty Brzezinského. Ostatně, německý příklad jasně ukazuje, že by to nefungovalo.
  3. Rusko (respektive jeho řadové obyvatelstvo) by nemělo být uvrženo do bídy, jak se to stalo za Jelcina. Naopak, ideální by bylo co nejrychleji navodit ekonomický vzestup, který by do značné míry utlumil revanšistické a jiné podobné snahy. Čili rozhodně by nemělo dojít k nějaké analogii zacházení s Německem po první světové válce, které nakonec vedlo k tomu, že v něm vládu převzal Hitler. Rusku bude třeba v první fázi pomoci (asi jako bylo pomáháno poraženému Německu a Japonsku po druhé světové válce), ve druhé s ním začít obchodovat za rovných podmínek, asi jak se to dělalo se západní částí Německa po rozpadu na východní a západní stát.
  4. U toho předchozího bodu bude dobré si uvědomit, že spoustu zla a prakticky celé ekonomické zhroucení za Jelcina vyvolaly aktivity oligarchů, provázaných s organizovaným zločinem. Někteří z těchto lidí sedí na západě a těší se, jak se po pádu Putina vrátí do Ruska a budou tam, hlava nehlava (pochopitelně místních obyvatel, ne jejich) provádět přesně ty amorální a v řadě případů i zločinné aktivity, za něž byli Putinovým režimem postiženi (IMHO ve více než devadesáti procentech případů naprosto správně). V této souvislosti si dovoluji také upozornit na tzv. "rekonstrukci" Jihu po občanské válce, která v americké společnosti vykopala dodnes nezasypané příkopy. A dodnes jsou na Jihu nenáviděny rodiny finančníků, kteří si na "rekonstrukci" nahrabali. Je třeba si uvědomit, že tito oligarchové nejsou žádná elita ruského národa, tak jako nejsou elitou italského národa kápové mafie nebo elitou amerického národa pochybní finančníci, pohybující se na hraně zákona a zpravidla za hranicí morálky.
  5. Bylo by dobré, kdyby se naopak do ekonomických aktivit v Rusku (na Ukrajině, pochopitelně, také) pustily firmy z bývalého východního bloku, protože mají vůči této oblasti určité dlouhodobé vztahy ještě od dob RVHP, asi se dokáží lépe domluvit s místními (včetně lepší znalosti jejich mentality) a i dříve prohlédnou různé "kulišárny", založené na socialistickém myšlení, které západní "managoři" prostě nepochopí, nebo ne včas. Je, pochopitelně, třeba tvrdě odmítnout snahy nás a další státy bývalého východního bloku od pomoci Ukrajině oddělit, jak se to v poslední době děje. Jednak proto, že pomoc ze strany Němců, Francouzů a podobných států, které pořád ještě kolaborují s Putinem, bude leda Ukrajince odrazovat, jednak proto, že tyto státy nemají kvalifikaci pro nějakou rozumnou a přínosnou pomoc tomuto státu, a jistěže jsou ve hře i naše zájmy.
  6. Pravděpodobně by bylo vhodné se spolu se Slováky snažit o pomoc obyvatelstvu bývalé Podkarpatské Ukrajiny, tedy území, které patřilo k meziválečnému Československu. Jsou tam lidé nám mentalitou nejbližší a na období První republiky jsou tam dodnes pozitivní vzpomínky (byť dnes už vesměs zprostředkované). Navíc infrastruktura na tomto území (školy, nemocnice, pošty apod.) pořád pochází z dob První republiky, za sovětského režimu tam nebylo vybudováno nic a za svobodné Ukrajiny prakticky to samé. Možná by stál za zvážení nějaký "patronát" nad tamními městy a oblastmi ze strany slovenských a českých měst, krajů, případně dalších subjektů, který by mohl narušit snahy EU "přidělit" nám "pomoc" těm částem Ukrajiny, které okupuje Rusko a jichž se patrně nevzdá.


Rusko tedy bude třeba přimět k míru porážkou, nebo alespoň navozením jeho neschopnosti dále bojovat. Jakmile Rusko usedne za jednací stůl a ukončí své bojové aktivity, bude snad ještě důležitější "neprohrát mír", tj. nepřivodit v Rusku takovou situaci, jaká byla navozena po první světové válce v Německu a vedla naprosto jednoznačně k té druhé.

čtvrtek 15. září 2022

Socialismus po francouzsku

 coronavirus,demokracie,ekonomie,EU,politika,volby,
Britské Listy přinesly další zajímavý rozhovor. Tentokrát s "odbornicí" na historii M. Blaive, která proslula "dokazováním", že komunistický režim nebyl totalitní.

Osudy odbornice

Když jí tady její bludy o komunistické "netotalitě" nechtěli žrát, odešla do Francie, kde dostala poloviční úvazek na prestižním gymnáziu v Nice. Což tedy je pokles asi na úrovni, jako kdyby odborník na medicínský výzkum odešel dělat profesora na střední zdravotní škole. (Něco jiného je, když tam odborníci vedle své profese učí na malý úvazek v rámci druhého pracovního poměru.)

Zážitky

Paní Blaive líčí totální ekonomický úpadek, projevující se v jejím okruhu tím, že studenti nemají peníze na učebnice, škola nemá možnost (asi taky peníze na autorská práva) vystavit studentům studijní materiály na internetu, nebo jim je namnožit, takže se výuka flinká nějakými improvizacemi vyučujících.
Faktem je, že tak špatně u nás nebylo ani za Jakeše a Husáka, kdy sice nebyl k sehnání toaletní papír a menstruační vložky, ale učebnice se žákům i studentům půjčovaly a jejich příjmy (resp. jejich rodičů) bohatě stačily na sešity a další školní potřeby. Ani za svého vysokoškolského studia jsem se nesetkal s takovou nouzí, byť např. anatomické atlasy se sháněly dost špatně. Já měl dva díly ze tří Sinělnikova anatomického atlasu v ruštině (názvosloví tam bylo latinské), což vedlo k občasným děsivým snům na téma, jak skládám v tomto jazyce zkoušku z anatomie.
Paní Blaive také popisuje zoufalý propad životní úrovně pedagogů, kteří se během několika desetiletí dostali ze zhruba dvojnásobných platů (oproti populačnímu průměru) na životní minimum. Pouze tím, že se jim platy nezvyšovaly, zatímco životní minimum rostlo s inflací.
Rozhodně stojí za to si její stesky poslechnout!

Příčiny

Paní Blaive pochopitelně, jako socialistka, vůbec nezmiňuje příčiny úpadku, jehož je svědkem. Buď je nechápe, nebo chápat nechce.
Příčinou uvedeného stavu je jednoznačně likvidace trhu a omezování demokracie, tedy dvou atributů bohaté společnosti. Tržní ekonomika je s to zajistit největší efektivitu fungování společnosti na základě ekonomických aktivit, demokracie je nezbytná pro hlídání úřednictva (ale i dalších elementů), které by chtěly ve svůj prospěch ekonomiku deformovat.
Zcela jistě zde hraje roli i záminka boje proti globálnímu oteplování. To je ovšem zčásti přehnané a prakticky zcela přirozené, dané faktory, které člověk neovlivňuje a ovlivňovat ani nemůže. Ve skutečnosti tento boj slouží jen a jen k likvidaci tržních prvků v ekonomice a omezování demokracie.
Druhým prvkem záminek pro likvidaci trhu a demokracie je "boj proti covidu". Tato infekce přišla natolik "na zavolanou" pro současné ničitele demokracie a tržní ekonomiky, že to nemůže nevzbudit různá temná podezření. Zejména proto, že statistiky nemocnosti a úmrtnosti byly zcela zjevně nadhodnocovány (v "době covidové" se u nás "umíralo na covid" i při dopravních nehodách).
Za zmínku stojí i obrovské výdělky výrobců a distributorů naprosto neúčinných pseudovakcín. V některých státech se už trochu vzpamatovala justice a lidé, kteří byli tímto pseudoočkováním zdravotně postiženi, a pozůstalí po těch, které tyto "léky" zabily, již v některých případech vysoudili astronomické částky a počet takovýchto kauz bude patrně narůstat. Bylo by dobré, kdyby se vzpamatovala v tomto ohledu i naše občanská společnost, protože astronomicky vysoké částky odškodného, vyplácené z majetku konkrétních "svědků covidových" by mohly demotivovat tuto sběř vůči dalšímu škodlivému konání, a tím elegantně celou "pandemii" ukončit.
Příčinou zoufalého hospodářského stavu Západní Evropy je tedy socialismus, který pod záminkami boje proti nadhodnoceným či zcela fiktivním nebezpečím dostal takovou míru vlivu, jakou by mu nepropůjčili ani jinak vcelku blbí občané těchto států (blbí proto, že se nedokázali poučit z toho, co proběhlo ve střední a východní Evropě).

Co plyne pro nás

Protože podobný vývoj existuje také v Německu, ukazuje to na drastické oslabení Francněmecka, představujícího základ EU. Pokud tento vývoj bude pokračovat, může tato "páteř EU" natolik oslabit, že se ocitne v pozici SSSR za vlády nedávno zesnulého M. Gorbačova. Dojde tedy k rozpadu její satelitní říše a možnosti, zejména pro nás a další státy bývalého východního bloku, se z oné louže, do níž jsme se dostali odchodem ze socialistického bláta, vymanit podobně, jako se nám to podařilo v onom roce 1989. Nahrálo by nám i oslabená Ruska ve válce na Ukrajině.
Pro nás z toho plyne ovšem naprosto jednoznačný závěr: Je nutno odstavit od moci vládu, která se snaží u nás vyvolat naprosto stejný úpadek, jaký popisuje paní Blaive v té nešťastné Francii. Je třeba využít toho, že naše ekonomika je, přes veškeré snahy našich nepřátel ve vládních pozicích, pořád ještě v lepším stavu. A zejména je schopná relativně rychle, pokud se nám podaří ze sebe shodit olověnou deku zrůdné a nesmyslné EUrolegislativy, přejít do růstu, jaký jsme tu zažili v devadesátých letech.
Asi první štací tohoto boje jsou blížící se volby do zastupitelstev nižších stupňů. Teoreticky jde sice o něco jiného, než na celostátní úrovni, ale jen teoreticky - a v podstatě nepravdivě.
Hlasy, i na nižší úrovni než celostátní, znamenají přísun peněz do stranických pokladniček. Jak cestami zcela legálními, jako je získání placených míst v zastupitelstvech, až po ne zcela legální, jako je příležitost k různým typům korupce. Strany sice nedostávají, na rozdíl od voleb do Parlamentu a EUroparlamentu, státní příspěvky za hlasy a za mandáty, ale přesto je jejich neúspěch neúspěchem i pro jejich financování.
Druhou věcí je, že nadcházející volby by asi měly být referendem o spokojenosti či nespokojenosti občanů s tím, co vláda v reálu dělá či nedělá (a to by mohlo dosti výrazně jak motivovat další formy občanského odporu, tak i demotivovat vládní strany ke vzdoru proti němu).
Spolu s komunálními volbami se volí i do senátu, a zde je nesmírně důležité, aby strany vládní koalice pokud možno nedostaly ani jeden senátorský post. Senátorské posty jsou důležité mj. i proto, že projevy senátorů jsou daleko odolnější vůči stále rostoucí antidemokratické cenzuře.
Pokud tedy strany pětikoalice ve volbách 23. a 24. září tohoto roku dostanou nakládačku (a nedostanou hlasy), značně to celou vládní koalici oslabí, bez ohledu na to, že to neovlivní složení poslanecké sněmovny a ovlivní to jen složení třetiny senátu. Může to pro ni být i "posledním vážným varováním", může to snížit její legitimitu natolik, že dojde k předčasným volbám.
Zcela jistě by neúspěch pětikoalice ovlivnil i presidentské volby v následujícím roce (2023), a v nich bude opět velice důležité, aby se na tento post nedostal nikdo z pětikoaličních antidemokratů.
Zda by měla taková nakládačka vliv na volby v následujícím roce 2024 (do parlamentu EU, do senátu a do krajských zastupitelstev) je ovšem otázka, závisející na neznámém vývoji mezi letoškem a jejich termínem.
Takže kromě lákavých projevů občanské nespokojenosti bychom měli zvolit i méně atraktivní nespokojenost voličskou, která by mohla dopad oné občanské nespokojenosti dramaticky zesílit. V krajním případě by mohlo dojít i k fenoménu "krys opouštějících potápějící se loď", tedy k odchodu poslanců a senátorů ze stran vládního uskupení, buď do některé z opozičních stran, nebo k rozštěpení těchto stran na provládní a opoziční seskupení. To by zcela jistě mohlo vést k předčasným volbám, které by byly asi nejlegitimnějším ukončením katastrofy, představované vládou P. Fialy a spol.

Bezpečnost?

Jistěže se ozývá mnoho hlasů, podle nichž by rozpad EU, nebo náš odchod z ní, ohrozily naši bezpečnost.
Tyto hlasy jsou zcela nesmyslné lži.
Naši bezpečnost, a to i ve vztahu k Rusku, garantuje NATO. A do značné míry k ní přispívá naše ochota a schopnost se bránit přinejmenším tak, jako se brání hrdinní Ukrajinci. Naopakj, vidíme jasně, jak páteřní "FRancněmecko", tak i bruselské složky pomoc bojující Ukrajině sabotují a ještě se snaží trestat státy, které Ukrajině "nadměrně" pomáhají (např. Polsko).
Pokud nás EU dovede k totálnímu ekonomickému úpadku, kdy nebudeme mít ani gumičky k prakům a ohnuté hřebíky, pak budeme v háji, NATO sem NATO tam. Pokud EU bude rozkládat NATO vytvářením nějaké "evropské armády" v podstatě trucpodniku vůči NATO, jehož jediným cílem je oslabení schopnosti států EU se v případě napadení (jedno kým) bránit, nastane situace velice podobná. Nehledě k tomu, že tyto síly by mohly být zneužity coby kopyta chcípající kobyly EU (tedy k masakrům nespokojených občanů, jaké charakterizují poslední léta vlády M. Gorbačova). Naopak, rozpad EU nás do značné míry chrání proti první eventualitě a zcela proti té druhé.
Pro nás bohužel platí to, že značný podíl síly NATO je dán silou USA, a že pod vedením Bidena a jeho fašistů USA velice rychle ekonomicky, politicky i vojensky slábnou. S tím nic nenaděláme, o to víc se ovšem budeme muset snažit získat takovou vojenskou sílu, aby útočník ztratil útokem na nás víc, než kolik získá naším dobytím. Vzorem nám může být Izrael.

Katastrofální situace západních zemí nás jistě může alespoň trochu těšit (přinejmenším mechanismem "my jsme vám to říkali a vy jste na to kašlali, a teď to máte a můžete si za to jen a jen sami"). Tato situace také může být pro nás příležitostí shození socialistického jha, pod které nás zavedla pestrá směska blbů a zlovolníků, horující pro vstup do EU. Nesmíme ji však promarnit nerušením aktivit vlády, která chce podobný úpadek vyvolat i u nás, což by naše odpoutání od chcípající EU ztížilo.

pondělí 12. září 2022

Sto tisíc lidí na Václaváku

Ono jich tam sice podle televize, co "lže, jako když Rudé Právo tiskne", bylo jen sedmdesát tisíc, ale příslušný SW na počítání hlav napočítal na leteckých snímcích demonstrace víc než dvojnásobek. Takže těch sto tisíc asi je realitě blíže a je to pěkné kulaté číslo.

Proč?

Je vcelku zajímavé, že i odpůrci demonstrace, přiznávají, dovoluji si citovat pana Urbana z Hlídacího Psa, "masové rozkrádání státu politickou elitou, opevnění navzájem propojených a kryjících se mafií v politice, justici, sportu, a všude tam, kde se dalo vydělat na nadřazení známostí nad zákony a pravidla".
"Pouze" nechápou, proč to občany štve a proč protestují.
Takže, je třeba jasně uvést, že protestují právě kvůli jevům, které popisují i příznivci vlády, aniž by si uvědomovali (nebo to alespoň předstírají), že tyhle projevy naší vlády (a lidí okolo ní) jsou vidět a že je normální lidé prostě nechtějí.
Pokud by se vláda a vládní strany zvládly těchto jevů zbavit, nebo je alespoň výrazným způsobem redukovat, tak by odpadl jeden z důležitých důvodů k protestům.

Co dalšího?
Dalším problémem je nečinnost vlády. Tato vláda učinila za cca tři čtvrtiny roku své existence pouze smlouvu s Polskem ohledně dolu Turów. A to je opravdu trochu málo.
Již krátce po vpádu Ruska na Ukrajinu bylo jasné, že blábolení Putina o "speciální policejní akci" je pitomost. Od samého počátku to byla regulérní válka, srovnatelná např. s konfliktem ve Vietnamu. Jakmile se zhroutilo tažení Ruska na Kyjev a začalo být jasné, že Rusko nezvládlo "Blitzkrieg", muselo být jasné, že se konflikt potáhne dlouhé měsíce. Nicméně už v době toho "Blitzkriegu", před kolapsem ruské ofenzívy, se spekulovalo o tom, že na západě Ukrajiny, kde je výhodný defenzívní terén, se mohou zbytky ukrajinské armády udržet celá léta, protože Banderovcům se to podařilo skoro deset let, a to neměli za zády bezpečnou hranici se státy sympatizujícími s nimi a ochotnými jim dodávat materiální pomoc.
Už někdy v březnu bylo jasné, že EU na Rusko uvalí sankce, a že jedinou reálně možnou odpovědí Ruska na tyto sankce bude zavření kohoutku s ropou a hlavně s plynem.
Takže, je mi líto, naše vláda už pátý měsíc měla velmi intenzívně pracovat na náhradě ruského plynu.

Co se dá dělat?

Dá se udělat mnohé, co by na jedné straně snížilo naši závislost na ruském plynu a současně slevnilo a zdostupnilo energie. Uvádím alespoň nejdůležitější vybrané kroky:

  1. Návrat k uhlí. Provádí ho nakonec i Německo protože si z ryze ideologického idiotství zavřelo jaderné elektrárny až na tři, které ovšem chtějí zelení soudruzi zavřít také. Zásadní informací je, že uhlí je méně skleníkové než zemní plyn, protože těžba zemního plynu a další manipulace s ním vedou k únikům metanu, který je cca o dva řády skleníkovější než oxid uhličitý a přebije skutečnost, že na jednotku energie vyprodukuje zemní plyn asi jen polovinu oxidu uhličitého oproti uhlí. Návrat od plynu k uhlí tedy fakticky znamená snížení produkce skleníkových plynů.
  2. Těžba břidličného plynu. Ložiska na našem území nějaká máme (a průzkum nebyl dokončen), nicméně to, o čem se ví, stačí pokrýt naši potřebu, zejména pokud bychom ji návratem k uhlí razantně snížili. Pokud bychom paroplynové elektrárny postavili přímo v místech těžby (nebo je tam přesunuli), omezily by se ony výše uvedené úniky metanu, takže bychom se mohli dostat dokonce do o něco málo lepší "skleníkové" bilance než s uhlím.
  3. Drastické omezení OZE. Zcela zrušit dotace, zcela zrušit povinný výkup v době nadbytku elektřiny z jiných zdrojů, zavést výkup za aktuální tržní cenu, nikoli za netržní OZE paušál (který okrádá koncové odběratele elektřiny). Právě OZE vyžadují pálení plynu na vyrovnávání svých chaotických výkyvů, samo jejich eliminování by snížilo spotřebu plynu. OZE jsou problematické i proto, že je neumíme zlikvidovat. Zatím likvidaci OZE platil stát a jsou to nemalé peníze. Zanedbatelné není ani uvolňování zdravotně rizikových látek při jejich likvidaci, případně z odpadu, který přitom vzniká. Já vidím, na rozdíl od ekologů, problém i v tom, že dominantním až v některých komponentách monopolním dodavatelem komponent jak pro fotovoltaiku tak pro větrné elektrárny je Čína, v níž jsou vyráběny kombinací dětské práce a otrocké práce vězňů. Kdo podporuje OZE, podporuje moderní čínské otrokářství. Navíc po přeorientování se na OZE v rozsahu předpokládaném "grýn dýlem" by znamenalo drastickou závislost na Číně, která by mohla zapracovat stejně, jako nyní Rusko.
  4. Zrušení emisních povolenek, které už dávno neslouží k tomu, čemu měly sloužit, ale jen k zisku nestydatých spekulantů.
  5. Rozjetí přípravy stavby dalších jaderných bloků, ideálně v nějakém "nouzově válečném" režimu, umožňujícím maximální urychlení celého procesu. Rozhodně nemá cenu čekat na jadernou fúzi, protože ta tu "bude už za několik let" někdy od raných padesátých let minulého století. Je docela možné, že tento stav se přehoupne i do století následujícího. Nehledě k tomu, že pokud bych se mýlil a fúze se skutečně dostane do komerčně využitelné podoby (zatím tvůrci těchto zařízení občas jásají nad tím, že se jim podařilo vyrobit o něco víc energie, než kolik do fúzního aparátu nalili), nebyl by problém postavit nové fúzní bloky vedle stávajících jaderných s tím, že by se využilo stávající rozvodné zařízení a další prvky mimojaderné části jaderných elektráren. Pokud se týká "malých kompaktních štěpných reaktorů", lze očekávat, že tu budou dříve než reaktory fúzní, ale na druhé straně, byť bych se rád mýlil, do jejich uvedení do komerčně přijatelné podoby patrně projde životnost jaderného bloku, který bychom nyní začali stavět.
  6. Dala by se udělat i spousta dalších věcí, včetně zavedení GMO energetických plodin, jimiž by bylo možné dostat z plochy pole o něco víc energie než ze stejné plochy solární elektrárny a navíc, protože vázané na dřevní či jinou hmotu, uvolňovatelné bez závislosti na počasí a na denní i roční době.

Bohužel, vláda neudělala ani tak snadno proveditelnou věc, jako je zrušení povinného svícení aut ve dne, které by ušetřilo kolem jednoho procenta pohonných hmot.
Kdyby cokoli z výše uvedeného měla v současnosti vláda alespoň v nějakém stavu rozpracovanosti, opět by to negativní nálady veřejnosti výrazně zmírnilo. Vláda by také měla jasně odmítnout idiotství (resp. dnes víme, že jde o dílo agentů ruských tajných služeb) jménem Green Deal (a válečný stav k tomu poskytuje dostatek motivace i příležitostí). Je naprostým nesmyslem se starat o nějaké stupně za sto let, když reálně hrozí, že se nedožijeme příštího jara.

Srovnání

Bohužel pro vládu, nemáme na hranicích železnou oponu (a naši ideologové by ji potřebovali hlavně na hranicích s Polskem), takže naši lidé mohou vidět, že vlády všech okolních zemí se, ve vzácné shodě, vypořádávají s krizí lépe než ta naše. Pročež se tam vyplatí jezdit nakupovat a lidé vidí, že se tamní vlády vypořádaly s krizí lépe (alespoň pokud se týká podmínek života občanů) než ta naše.
Sociální sítě pak ukáží situaci v dalších státech, za horizontem třeba těch přeshraničních nákupů.
Uvedená srovnání prostě vycházejí špatně až katastrofálně, a to má opět negativní dopad na nálady lidí.
Za velmi charakteristické a současně varovné považuji i to, že ve vládě nesedí nikdo s nějakým exaktním vzděláním přírodovědného nebo technického zaměření. Dokážu si představit, že absolvent nějakých humanitních studií opravdu nemá vzdělání na to, aby se orientoval v problematice zajištění energie pro chod státu, a zřejmě ani na porozumění tomu, co říkají o této problematice odborníci. Pak je ovšem názor, že by měl odstoupit a předat žezlo někomu povolanějšímu, zcela legitimní.
Problémem je i zjevná stupidita některých opatření. O doporučení svetrů snad ani nemá cenu diskutovat. Snížení teploty v některých interiérech je v rozporu s platnou legislativou (která není pro kočku, ale chrání zdraví lidí). Snížení teploty vody v rozvodech může vést k rozšíření legionel (při navrhovaných 50 stupních bakterie z této skupiny nejen přežívají, ale se i množí) a mít epidemii atypických zápalů plic v populaci s imunitou rozhašenou jednak covidem, jednak "očkováním" by rozhodně nebyla žádná legrace. To bychom opravdu mohli mít, v případě nejčernějšího průběhu, i ty flégrovské hromady mrtvol na ulicích. Některá navrhovaná opatření narážejí i na samotnou fyziku (regulace teplot v bytech).
I tyhle problémy jsou známy a mohou motivovat občany k protestům.

Reakce vlády

Jediným na co se vláda zmohla, je osočení občanů, shromážděných na Václavském náměstí, že se jedná o "proruské aktivisty".
Jsem osobně přesvědčen o tom, že pokud bychom tu měli sto tisíc organizovaných ruských aktivistů, tak už tu dávno máme nějakou proruskou vládu. Pokud ji tedy už nemáme ve formě vlády prof. Fialy s její ekologickou a obecně škodící agendou, silně nahrávající právě Rusku. Zdrojem této agendy je navíc jednoznačně alespoň zčásti Rusko. což prohlašuje i vedení NATO. Právě proto vlastně téměř vše, co naše vláda na tomto poli dělala, spíš pomáhalo Rusku.
Panu profesorovi by tedy mělo dojít, že pokud zapne hnojomet obviňování z proruských aktivit a opustí tím určitou dosavadní míru politické slušnosti, tak může být zahnojen i on sám.
Nepochybuji o tom, že se neklid v zázemí EU Putinovi hodí. Nepochybuji ani o tom, že nějací prorusky orientovaní občané na tom Václaváku skutečně byli. Naprostá většina občanů je ovšem pouze vyděšena z toho, co se na naší politické i ekonomické scéně děje, a jak naše vláda se v celé situaci plácá daleko hůř než vlády snad všech ostatních členských států EU. Navíc je před volbami a příležitost k ventilaci věcí nepříjemných pětikoalici (která v těchto volbách také na mnoha místech kandiduje, nebo strany, které k ní patří), může motivovat i členy a příznivce politické konkurence (a zdaleka ne jen proruské).

Reakce na vládu

Doporučuji na další demonstrace nastoupit ve svetrech a s heslem na nich:

"Plány Putinovy zhatí naši svetři chundelatí"


Demonstrace na Václavském náměstí byla úspěšná hlavně proto, že lidé jsou oprávněně znepokojeni politickou i ekonomickou situací ve státě, včetně dopadu nedostatku energií na naše životy. Toto zneklidnění je potencováno (ne)aktivitami vlády, která už dávno měla udělat (nebo začít dělat) nějaká opatření, buď vlastní, nebo napodobit aktivity vlád sousedních států.

čtvrtek 1. září 2022

Michail Gorbačov

Svět, zejména prototalitních levičáků, oplakává smrt sovětského státníka Michaila Gorbačova 30. 8. 2022. Má kvůli němu plakat i demokrat?

Měl Gorbačov vůbec nějaké zásluhy?

Budu velice ošklivý: M Gorbačov přišel k rozpadu sovětského impéria a posléze i SSSR jako slepý k houslím nebo Pilát do kréda.
Hlavní zásluhu na tomto rozpadu nesou jeho předchůdci, od Stalina až po Černěnka. S výjimkou krátkého období vlády J. Andropova, který se pokoušel o cosi podobného Gorbačovově politice, ale neuspěl, byl SSSR spolu se svým impériem veden k totální politické a ekonomické impotenci, která nakonec vyústila do zániku jednoho i druhého. M. Gorbačov se na vedoucí pozici dostal v době, kdy se SSSR ekonomicky hroutil a začaly vyplouvat na povrch nejrůznější politické problémy.
Gorbačov byl dalek tomu, aby rozpoznal totální bezperspektivnost SSSR. Naopak, udělal vše, co bylo v jeho silách, aby SSSR zreformoval a zachránil před rozpadem a zánikem. To, že se mu to nezdařilo, rozhodně nebyla jeho zásluha.
Pokud Gorbačov opustil "Brežněvovu doktrínu" omezené suverenity sovětských satelitů, nebylo to z důvodu nějakého humanisticko reformistického myšlení, ale proto, že tato doktrína byla v principu neudržitelná. SSSR na tom byl ekonomicky natolik mizerně, že udržet tato státy násilím v pozici sovětských satelitů pro něj nebylo možné. Pokud v roce 1989 řekl "eto vaše dělo", řekl to proto, že na nějakou akci, likvidující polistopadové hnutí v Československu a obnovení komunistické totality, prostě neměl dost sil (maximálně bylo jeho zásluhou to, že si tuhle věc, na rozdíl od jiných komunistických vůdců, dokázal spočítat a ušetřil východní blok naprosto zbytečných masakrů, které by nevyhrál).

Reálné zásluhy

Bylo to Gorbačovovo vedení SSSR, za něhož došlo k politickým systémem vyvolané havárii v Černobylu. I kdybychom řekli, že k této havárii došlo příliš krátce po jeho nástupu k moci, jeho "zásluhou" je jak Závod Míru v ulicích Kyjeva v době kulminace černobylského spadu, tak i povinné mohutné oslavy Prvního Máje v době trvání tohoto fenoménu na území celého východního bloku, vč. našeho. Přitom bylo reálně v jeho moci obojí skrečovat.
Gorbačov také nese naprosto zásadní odpovědnost za masakry obyvatelstva v Kazachstánu (1986), Gruzii (1989), Ázerbajdžánu (1990) i v Lotyšsku a Litvě v témže roce.
Řekneme si to zcela upřímně, současná "speciální operace" Ruska na Ukrajině je přesně to, co by dělal Gorbačov v případě, pokud by měl za zadkem jakžtakž fungující stát. A rozdíl mezi ním a Putinem je jen v tom, že Putin nejprve zapracoval na provozuschopnosti ruského státu a teprve potom se pustil do vojenského dobrodružství.
Faktem je, že za podobné akce, jako byly ty výše zmíněné akce Gorbačova, šel president Jugoslávie S. Miloševič před mezinárodní tribunál v Haagu. Gorbačovovské masakry jsou srovnatelné snad jen s těmi, které v SSSR proběhly ještě za éry Stalina. Přesto je Gorbačov lidmi, kteří pohnali před mezinárodní tribunál Miloševiče, bez ohledu na masakry podstatně většího rozsahu, adorován.
Ani vyjednávání s Reaganem, které je považováno za ukončení studené války, není Gorbačovovou zásluhou. Tuto zásluhu mají jeho předchůdci, kteří přivedli sovětský stát kombinací diletantství a ideologické stupidity "zu grund" s takovou důkladností, že nebyl s to reagovat na Reaganův program Hvězdných válek a další projekty, vytvořené s cílem "uzbrojení" ekonomicky impotentního SSSR.
Naopak, Reaganovou zásluhou je jednoznačně to, že, na rozdíl od zástupů KGB placených agentů a levičáckých "užitečných idiotů" na americké politické scéně (obojí především z demokratické strany), pochopil, že ekonomika SSSR je natolik impotentní, že se to uzbrojení dá reálně provést (řada levičáků sázela na vyšší výkonnost státně řízené ekonomiky a mnozí tak činí dosud, přes jednoznačně negativní zkušenosti se všemi pokusy o její zavedení).
Asi největší Gorbačovovou zásluhou bylo vyvolání pokusu o puč, který posléze potlačil Boris Jelcin a stal se vedoucím činitelem Ruska, odpoutaného od zbytků SSSR. Čímž tento zlostát oficiálně ukončil svou, po prakticky celou svou éru neblahou, existenci.

Ikona

Paradoxně se M. Gorbačov stal jakousi ikonou části "demokratické levice", která na různých akcích zbožně poslouchala jeho žvandům i po pádu SSSR a odstavení tohoto státníka od moci. Přitom bylo jasné (a mělo by to být jasné i kovaným marxistům, pro něž je "praxe kritériem pravdivosti"), že Gorbačov neuspěl, a to přes veškeré úsilí, které úspěchu věnoval, a přes skutečnost, že byl po dlouhých desetiletích první mentálně kompetentní a relativně mladý politik v čele státu, který se snažil zachránit.
Pořád přetrvává jakási snaha Gorbačova ikonizovat a připisovat mu zásluhy, které nemá. Je to vidět i v současných nekrolozích, které se po jeho smrti vynořily v nejrůznějších sdělovacích prostředcích.
Gorbačov přitom má jedinou "zásluhu" v tom, že se mu vše, o co usiloval, totálně podělalo pod rukama a on, přes veškerou snahu, s tím nic nedokázal udělat. Faktem je, že i Karel Poslední, který v říjnu 1918 explicitně odmítl snahy "jestřábů" na Rakousko - uherské politické scéně udržet monarchii za cenu masakrování obyvatel, vyhlašujících samostatné státy či se připojujících ke státům mimo monarchii, si oproti Gorbačovovi daleko více zaslouží naši úctu a vděk.

Michail Gorbačov byl tedy politik, kterému se, alespoň od chvíle, kdy se dostal do čela SSSR, nepovedlo prakticky nic z toho, o co, mnohdy značně brutálními metodami, usiloval. Obávám se, že prodávat to jako "zásluhu" je poněkud zcestné.