Proč ten jekot?

Soudruzi spříznění s politickými neziskovkami ječí jak sbor Viktorek u splavu v souvislosti s možným zákonem o povinnosti vykázat, kdo si je ze zahraničí platí.

Ruský zákon?

Pochopitelně, u politického neziskovkáře a jeho příznivce poznáme velmi jednoduše, že lže. Stačí, že má otevřená ústa a z nich vycházejí nějaké zvuky.
Tento zákon pochází z USA a tam ho zavedli už někdy ve 30. letech minulého století, aby ztížili expanzi sovětských a fašistických ideologů do země. Právě toto bylo tehdy aktuální a zejména sovětské tajné služby pracovaly s pílí Ferdy Mravence na všech možných cestách, jak rozbít patrně nejdemokratičtější systém tehdejší doby.
Ostatně, přes tento zákon se podařilo, zejména v důsledku ideologického souznění prezidenta F. D. Roosevelta se stalinským režimem, vytvořit celou síť nepřátelských agentur, kterou musely zničit až komise pro neamerickou činnost..
Nemylme se, respektive nenechejme se obelhávat: Po pádu sovětského režimu nastalo jakési pootevření sovětských archivů v Rusku a než soudruzi odklidili Jelcina, badatelé mj. zjistili, že všechny osoby, které komise pro neamerickou činnost označily za spolupracovníky sovětských tajných služeb, takovéto vazby skutečně měly. Mezi lidmi postiženými touto cestou se nenacházel ani jediný nevinný.
Nicméně onen zákon v dobách studené války zpomaloval novou expanzi antidemokratů do politického systému USA, takže až v několika posledních desetiletích došlo k postupné bolševizaci Demokratické strany. A občané USA, na rozdíl od našich předků v roce 1948, s bolševiky většinově vyběhli, což se nejspektakulárněji projevilo zvolením D. Trumpa prezidentem.

Proč ne politickým neziskovkám

Politický systém v demokracii funguje naprosto jasně:
Existuje nějaký bod v politice. Toho se buď uchopí některá ze stávajících politických stran, nebo na toto téma vznikne i strana nová. Strana s tímto bodem ve svém programu se uchází o přízeň voličů. Pokud voliči s tímto tématem souznějí, strana dostane možnost jej, nebo jeho prvky, prosazovat v zákonodárných orgánech. A záleží, pochopitelně, jak silný mandát od voličů má, a také na šikovnosti zástupců této strany, vč. umění uzavírat smysluplné kompromisy s jinými politickými stranami.
To, co jsem popsal, je prostě standardní zastupitelská demokracie.
Problém politických neziskovek spočívá v tom, že stojí mimo demokratický systém. Vliv získávají prostředky v podstatě nekompatibilními s demokracií (proto je také havlovská "občanská společnost" v podstatě negací demokracie). Občanská společnost jistě objektivně existuje, objektivně má jakýsi smysl, ale v principu by se neměla plést do toho, co je předmětem politiky. Může sloužit např. ke kultivaci etických principů (které se z definice s politikou a jejími produkty míjejí), ale neměla by zasahovat do tvorby zákonů jako takových.
Je to v podstatě jasné a logické: Neziskovky mají nepatrnou a nijak v praxi neověřitelnou demokratickou legitimitu. Většinou prosazují agendu, která nemá šanci projít řádným legislativním procesem. Naprosto typické je to u "zelené" agendy. Ekologické strany se u nás do parlamentu dostanou prakticky jen nějakým podvodem nebo trikem, protože jejich podpora mezi voliči je hluboko pod oněmi pěti procenty, potřebnými pro vstup do parlamentu. I současné zelené poslankyně se dostaly do PS PČR prostřednictvím Pirátů, tedy kryptoekologické strany, která postupně, právě pro toto své zaměření, ztrácí voliče.
Je také třeba odmítnout demagogické žvásty, které se na nás hrnou ze sdělovacích prostředků, hlavně těch "veřejnoprávních". Opravdu nikdo nechce postihovat dobrovolné hasiče, zahrádkáře a řadu dalších organizací, provádějících nepolitickou a pro společnost jednoznačně užitečnou činnost. Nehledě k tomu, že tyto organizace byly do tohoto statutu nahnány více-méně násilně, spíš jim to přineslo problémy než nějaký benefit, a zcela jistě, kdyby se neziskovky zrušily (třeba anulováním onoho zákona z roku 2006), fungovaly by bez větších problémů dál, protože je občané prostě chtějí a potřebují. Tyto organizace také neprovozují prakticky žádnou politickou agendu, jedou po odborné linii.
Naopak je třeba se zaměřit na neziskovky, které provozují agendu ryze nebo převážně politickou, ať už jde o prosazování ratifikace fašistické Istambulské smlouvy, ekologii, klimatologii (resp. "boj za klima"). genderismus, multikulturalismus a pod. Toto jsou totiž politická témata, která by měla procházet řádným procesem parlamentní demokracie, tedy zajištěním jejich řešení podle vůle většiny voličů, a ne jeho obcházením.

Proč řešit financování

Opět je to jasné: Máme zde jakousi organizaci, prosazující cosi, co voliči většinově odmítají. Tudíž, aby tato organizace mohla fungovat, potřebuje nějaký zdroj financí. Přičemž je jasné, že financování takovéto organizace může ve větší nebo menší míře diskreditovat její tuzemské podporovatele (jistě záleží na tom, v jakém oboru pracují a jak moc jsou závislí na přízni veřejnosti, a zda např. veřejnost má nějakou možnost dát vydělat někomu poskytujícímu srovnatelné zboží a/nebo služby).
Financování ze zahraničí, pochopitelně, bere občanům možnost "volit peněženkami", tedy nějak citelně postihnout sponzora pro ně nepřijatelného politického programu. A jistěže je to celé ještě akcentováno v současné situaci, kdy tito zahraniční sponzoři mohou být nejrůznějšími cestami utajováni.
Pochopitelně, ještě zde hraje roli i skutečnost, že zveřejnění sponzoringu politických neziskovek povede k pádu systému lží, kterými je naše veřejnost dlouhodobě zaplavována.
Vůbec bych se (například) nedivil, kdyby se ukázalo, že řada zelených neziskovek je financována Ruskem (a jistě ne jen u nás). Je to jednoduché, ať už konkretizujeme onu klasickou otázku "CUI BONO" jakkoli, je v zájmu především Ruska, aby zelení totálně rozvrátili pod nesmyslnými záminkami typu "boje za klima" energetiku a následně i ekonomiku států EU. Je v ruském zájmu, aby zbrojovky vesměs krachovaly a ty jakž takž ještě funkční byly závislé na dovozu klíčových komponent z dalších států, mnohdy EU více-méně nepřátelských. Není žádným tajemstvím, že po řízeném "ekologickém" krachu evropského ocelářství je hlavním zdrojem oceli pro EU Rusko. A lze s úspěchem očekávat, že pokud by se v EU rozjela výroba zbraní, použitelných v případě napadení Ruskem, tak tento pramen prostě vyschne. 
A jistěže i v rámci "demokratických" států se najdou takové, které nemají moc sympatií veřejnosti. A že by např. financování něčeho z "norských fondů", tedy peněz polototalitního státu, specializujícího se na únosy dětí, ledaskomu vadilo.

Takže donucení neziskovek k tomu, aby musely zveřejnit své zahraniční vydržovatele je naprosto správná věc a mělo by být v demokratickém státě samozřejmostí. 

Opravdu "jen dekrety"?

V principu si neuvědomujeme, že ony "Benešovy dekrety" měly naprosto jinou funkci než jakou jim přisuzují současní Emanuelové Moravcové pod taktovkou Němců. A z jejich skutečné funkce se pak odvíjí jejich vztah ke dnešku.

Dekrety

Vládnutí pomocí přímých příkazů šéfem exekutivy je opatření, mající původ v demokratických antických zákonodárstvích, vč. římského práva, z něhož se asi při tvorbě československých zákonů docela čerpalo. Princip je ten, že se stát může dostat do situace, kdy zastupitelské orgány nemohou fungovat (nejde jen o jejich faktickou likvidaci, ale i o situace, kdy je nutno jednat velmi pružně a rychle).
Římu vládli dva konzulové, navíc podle not senátu, nicméně v situaci, která nebyla jimi zvládnutelná (a byly i situace, kdy jeden z konzulů byl zneprovozněn, včetně smrti v bitvě)) byl jmenován diktátor, který měl absolutní pravomoci (z nichž se následně musel zodpovídat senátu, takže bylo zabráněno ryzí libo(z)vůli). Ten mohl rozhodovat pružně a rychle a zpravidla Řím z průšvihu vytáhl. Měl také časově omezené období zastávání této funkce, což byl jeden z mechanismů, bránících tomu, aby se diktátor trvale uchopil moci.
Jmenování některých politiků na konci republikánské éry doživotními diktátory bylo projevem totální krize republikánského zřízení, které bylo koncipováno pro městský stát a vznik superstátu, směřujícího k impériu, v principu toto řízení znemožnil.
V podstatě tedy možnost presidenta ČSR vládnout v případě těžké politické krize pomocí dekretů byla jakousi analogií jmenování diktátora v Římě s tím, že zde, na rozdíl od Říma, nebylo nutno se dohadovat o jmenování konkrétní osoby, protože ta byla fixně dána personálním obsazením postu presidenta.
Přesně toto se stalo před druhou světovou válkou, kdy bylo Československo obsazeno Němci. Tento akt (15. 3. 1939) byl dokonce v rozporu i s Mnichovskou dohodou, kterou se Německo zavázalo garantovat hranice pomnichovského Československa. Řekněme si to upřímně, Mnichov Němci nerespektovali od samého počátku, protože už v roce 1938 obsadili i některá většinově česká území, přestože Mnichov byl postaven na obsazení území většinově německých. A nikdo ze signatářů neprotestoval.
E. Beneš byl tedy po ustanovení exilové vlády minimálně od onoho 15. 3. 1939 kompetentní k řízení státu pomocí dekretů, protože Němci po okupaci zlikvidovali parlament, takže demokratickou cestou zákony nemohly být tvořeny.

Potvrzení

První řádně zvolený parlament ČSR po osvobození (1946) postupně schválil dekrety presidenta republiky a tím je začlenil do zákonů československého státu jako jeho plnohodnotnou legislativu, v podstatě ekvivalentní výsledkům demokratické tvorby zákonů před okupací a po ustanovení onoho nového poválečného parlamentu.
Předválečný parlament nebyl po válce provozuschopný, protože řada českých a slovenských poslanců byla Němci v letech 1939 - 1945 povražděna a němečtí a maďarští poslanci šli do odsunu, případně se skrývali před poválečnou spravedlností.
"Boj proti dekretům" je tedy bojem proti řádné legislativě, legitimnější než byla nedemokratická legislativa, vzniklá v letech 1948 - 1989.

Další

Druhou věcí je, že odsun Němců z území sousedních států byl dohodnut dříve než v Postupimi, tam se vesměs ladily jen technické detaily, takže existoval jakýsi právní rámec i pro ony "divoké odsuny", které jsou nám Němci a kolaboranty vyčítány.
A protože ještě neproběhla Postupimská konference, neexistovala některá omezení prostředků a metod provádění tohoto odsunu.
Neexistovala ani legislativa, která by zakazovalo udělat to, co bylo ihned po osvobození provedeno, tj. snížit Němcům příděly na úroveň, kterou Němci před osvobozením přidělovali Židům (těm, kteří ještě nebyli na koncentráčnické šlichtě, "okořeněné" Zyklonem B).
Faktem také je, že Hitler neměl žádné kompetence ke zrušení československého občanství Němcům na území protektorátu. Proto byli tito Němci z hlediska striktního pojetí zákona vlastizrádnými československými občany. Se všemi potenciálními důsledky, zcela jistě horšími než odsun.

Důsledek

Boj proti "Benešovým dekretům" je v podstatě bojem za zvrácení výsledků druhé světové války. Pochopitelně, začíná se morálním odsouzením a prohlašováním zcela legitimních a mezinárodním dohodám odpovídajících aktů za "excesy". Pak jistě, náznaky už jsou, nastane zpochybňování morálních kvalit Spojenců v porovnání s Němci s tím, že válku vyhrál ten, kdo ji vlastně vyhrát neměl. 
A pak už bude otevřena cesta ke zpochybnění výsledků války a snahám o nějaké "morální narovnání", včetně změn v ekonomice, legislativě i oficiálního výkladu dějin.
Ostatně, něčeho podobného jsme nyní svědky na Ukrajině.
Nespokojenost Němců s poměry v předválečné ČSR je naprosto absurdní v porovnání se současným postavením národnostních menšin ve státech EU či NATO či členů obou těchto organizací. Můžeme připomenout postavení Lužických Srbů v Německu, na nichž je v podstatě páchána genocida, i postavení některých národnostních menšin v Pobaltí, aj.
Lze také připomenout, že Postupimská konference zavazuje státy, z jejichž území byli odsunuti Němci a byl jim zabaven majetek, že tento zabavený majetek se nikdy nevrátí do rukou Němců, ani německému státu (mj. proto, že byl použit jako prostředek rozpoutání druhé světové války v Evropě). Takže případné vracení majetku sudetským i československým Němcům by vystavilo Českou republiku, jako nástupnický stát Československa, příslušným mezinárodním sankcím.
Je dobré vědět i to, že Němci dostali za zabavený majetek potvrzení, za jehož základě měli být sanováni poválečným Německem. Pokud se tedy dožadují nějakého majetku, může to znamenat pouze jednu ze dvou věcí. Buď že onu náhradu dostali, a pak se z jejich strany jedná o jakousi formu podvodu, nebo že tedy okradeni byli, ale německým státem, a ne námi.
Dále je dobré znát i fakt, že Němci nám z v Postupimi Československu přidělených reparací zaplatili jen několik málo procent a zbytek nám dodnes dluží, byť záminka pro jejich nevyplacení, tj. komunistický režim, u nás už desítky let neexistuje. Navíc, nedávno byly v Německu nalezeny v protektorátu ukradené zvony a dodnes německý stát neprojevil ani platonickou snahu je vrátit.
Německo také kladlo všechny možné překážky k nalezení do něj unesených českých dětí (nejen z Lidic), takže dodnes nějaké (či spíš jejich potomci) v Německu žijí, aniž by znaly svůj skutečný původ.
Faktem je, že sjezd potomků unesených československých dětí, případně jejich spojení s českou větví rodiny, z níž byl jejich předek unesen, bych viděl jako cosi smysluplnějšího než to, co se odehrálo v Brně. A neměl bych ani námitky proti tomu, aby těmto potomkům unesených dětí bylo, měli-li by o to zájem, usnadněno získání tuzemského občanství, zcela jistě na rozdíl od sudetských Němců, kteří fungovali jako Hitlerův nástroj a dodnes se, či spíš jejich potomci, z toho nedokázali poučit.

"Brněnský pochod smrti" jako ukázková propagandistická lež

Pokud se vyskytuje téze o tom, jak Zbrojovka, jejíž odbojová organizace tuto akci organizovala, nijak proti Němcům neangažovala, tak je prostě lživá. Ve Zbrojovce byl odboj od roku 1939 do roku 1945, jen respektoval ono "umění možného".
Nicméně řada zbrojováků byla zavražděna gestapem a německými "soudy" (jejichž akty byly naprosto nelegitimní, takže se mělo se členy německého represívního a "justičního" aparátu zacházet jako se členy organizované zločinecké skupiny). Někteří byli zavražděni přímo na pracovišti, svědkem jedné takové vraždy byla i moje matka, která se přijetím zaměstnání ve Zbrojovce Brno vyhnula totálnímu nasazení (o tomto motivu práce ve zbrojním, či jiném, pro Němce klíčovém, průmyslu se také "cudně" mlčí).
V brněnské Zbrojovce byla prostě početná odbojová skupina s dlouhou tradicí, která se po osvobození Brna ihned ozbrojila a zabránila mj. plánovanému zničení této továrny utíkajícími Němci. Ta v podstatě dominovala brněnskému odboji. A bylo tudíž logické jejich zapojení do odsunu Němců.
Odsunutí Němci představovali problém z hlediska místních obyvatel, protože (mj.) byli magnetem na sovětské znásilňovače, od nichž občas potkal Češky podobný osud jako Němky. Dlužno ovšem konstatovat, že znásilňování Češek sovětské vedení netolerovalo a bylo často "řešeno" zastřelením příslušného vojáčka jeho velitelem, a to přímo na místě. Něco takového se stalo i ve čtvrti, v níž bydlím.
Dalším, a to obrovským, problémem bylo "prošpikování" německé populace Brna "východními soukmenovci", kteří utekli z okupovaných území Ruska, Běloruska i Ukrajiny. Tam se aktivně účastnili represí proti autochtonnímu obyvatelstvu. Přitom se nejednalo jen o dospělé, ale už nějaké dvanáctileté dítě může pistolí či revolverem menší ráže např. provádět "dorážení" postřílených místních lidí, protože má dost sil na zmáčknutí spouště i udržení zpětného rázu.
Nabízí se jakási analogie s antickou Spartou, v níž byl přijat mezi dospělé muže jen ten chlapec, který zabil (často naprosto zcela bez příčiny) nejméně jednoho otroka.
Důležité je, že tito Němci byli sověty obecně silně nenáviděni a v Brně to ještě akcentovala přítomnost vojáků z Ukrajiny, kteří vinou těchto "osadníků" často přišli o některé příbuzné (pokud ne o všechny). Tyto osoby byly tudíž v případě identifikování stříleny v podstatě v okamžiku dopadení, včetně dětí, alespoň staršího školního věku, z důvodů zmíněných výše.
Oni "krajané z východu" byli vesměs ubytováni u brněnských Němců a lze důvodně očekávat, že represím by byla vystavena i hostitelská rodina. Proto je nutno zohlednit, že řadě Němců tento "divoký odsun" zachránil život. Alternativou této akce nebylo setrvání v Brně, případně neodsunutí ani v "řádném" odsunu po Postupimi, ale zabití ze strany rudoarmějců, případně "vylepšeného" opakovaným znásilňováním Němek, od školaček po důchodkyně. Výčitky tedy absolutně nejsou na místě.
Samotný pochod byl po trase +- rovné silnice Brno - Pohořelice. Dovoluji si upozornit, že tato trasa byla částí daleko delší trasy "Brněnského kola", začínající v Lednici, pořádaného za mých studentských let na paměť koláře Birka, který u Lednice porazil strom, vyrobil z něj kolo (moderní výzkum kola, vystaveného na Staré radnici v Brně ukázal, že měl asi předem připravené loukotě z ohýbaného dřeva a dělal jen paprsky) a ještě týž den ho dopravil do Brna před uzavřením jeho bran na noc. Němci po této trase šli z kopce, na rozdíl od účastníků "Brněnského kola". Takže se nejedná o žádnou "nezdolatelnou" trasu.
Navíc je třeba konstatovat, že Němci měli po celou dobu války větší příděly potravin, takže byli v lepším zdravotním stavu (a celkové kondici) než Češi (o Židech ani nemluvě).
Na začátku pochodu bylo podle svědků (tohle mám "z druhé ruky") několik Němců zastřeleno, protože u nich byla nalezena zbraň (pistole nebo revolver), za jejichž nošení byl pro Němce automaticky trest smrti. Takovéto represe ovšem na okupovaných územích prováděli i západní Spojenci, protože nelegálně ozbrojený Němec byl považován za kombtanta, jejichž fyzickou likvidaci umožňuje i současné, mnohem "měkčí", válečné právo.
Do Pohořelic došli všichni. Co se s nimi dělo dál, od Pohořelic až po lágry v Rakousku či Německu, už s brněnským odbojem, ani odchodem z Brna, nemělo nic společného. To bylo v režii Rudé Armády a do jisté míry i místních Němců.
Zcela jistě není vinou brněnského odboje, že byli Němci z Brna pohořelickými umístěni v lágru pro zajaté letce, kteří na sklonku války částečně vymřeli na epidemii skvrnitého tyfu a zbylí byli před příchodem sovětů zavražděni. Pod oním křížem pak s vysokou pravděpodobností leží právě oni zavraždění zajatci a nikoli "oběti pochodu smrti", proto také kolaboranti zuřivě brání otevření tohoto hrobu za účelem identifikace osob v něm pohřbených. Lze také očekávat, že případní zemřelí Němci z Brna by byli pochováni na řádném hřbitově v Pohořelicích, a ne v nějakém hromadném hrobě v polích (jaké se používaly pro vězně, zajatce a podobnou "verbež").
Mimochodem, výskyt skvrnitého tyfu v řadě německých koncentráků a zajateckých táborů na samém sklonku války je tak trochu nápadný a navozuje přinejmenším podezření že vězňové byli infikováni uměle (což jde a poznatky o tomto onemocnění už v těch 40. letech byly k tomuto účelu postačující). Pokud se po zajatcích nakazili i Němci, lze to považovat za jakýsi projev činnosti "božích mlýnů".
Rovněž zcela jistě není vinou brněnských odbojářů, jak byli brněnští Němci dopraveni dál, ani to, co se s nimi dělo následně v Rakousku.
Pokud ovšem jsou počítáni za "oběti pochodu smrti" i ti Němci, kteří zemřeli následně v péči okupačních orgánů a "soukmenovců", tak proč nepočítat za "oběti" i ty, kteří po válce zemřeli stářím?
Vysoké počty "obětí" jsou prostě nestydatou konfabulací, jako ostatně veškerá nacisty a kolaboranty šířená propaganda.
Ostatně, skutečné pochody smrti, pořádané Němci, vypadaly tak, že z koncentráku, jemuž "hrozilo" osvobození, bylo vyhnáno několik tisíc vězňů a hnáno od fronty. Jejich počty se postupně redukovaly o "doražené" vězně, kteří padli hladem a vyčerpáním. Když se poslední desítky vězňů (tedy po průběžné redukci počtu pochodujících o více než 90 %) ocitly po několika týdnech na území, k němuž se blížila fronta, Němci je všechny postříleli.
Tu a tam se někomu podařilo utéct, byly nalezeny a vyšetřeny alespoň některé hroby obětí a občas se "rozpovídal" i někdo z Němců. Některá zvěrstva ostatně Němci do poslední chvíle dokumentovali, aby nepřišli o "zásluhy" (fanatici věřili v německé vítězství ještě na začátku května 1945). Tyto skutečné pochody smrti jsou tedy velice dobře a hodnověrně doloženy.

Jeden námět, abych tedy nebyl jen negativní

V Brně jsou v chodnících zabudovány pamětní destičky před domy, z nichž byli nějací obyvatelé, Židé nebo  se židovskými předky a snad i další, odvlečeni do koncentráku a tam zavražděni. Platí to pro centrum, v periferních čtvrtích, byť i v těchto lokalitách byli nějací lidé z rasových důvodů odvlečeni za účelem zavraždění, jsem zatím žádnou takovou destičku neviděl. Ale zcela jistě nemám prochozeny všechny ulice.
Takže pokud by se zde chtěli němečtí volkgenossen zase sejít, bylo by dobré s nimi uspořádat opravdový "pochod smrti" od jedné pamětní destičky ke druhé (případně skupinám, pokud byla odvlečena celá rodina, tak je tam zpravidla těch destiček víc) a pěkně by u každé položili za své peníze nakoupenou květinu. 
Asi by se nestihlo mít nad každou destičkou či skupinou destiček proslov, charakterizující ony zavražděné. Nicméně by se daly spolu s muzejníky, knihovníky a archiváři udělat nějaké tabule s kopiemi o těchto lidech zachovaných  dokumentů (pochopitelně, výběr těch nejdůležitějších). Nebránil bych ani následnému umístění těchto tabulí uvnitř příslušného domu, zejména ve staré zástavbě by nebyl problém na ně najít důstojné místo. Lze důvodně předpokládat, že pro místní děti by to byla názornější informace o válce a okupaci než nějaká "politicky korektní" školní výuka.
Jsem toho názoru, že tohle by mohlo pomoci "našim krajanům" pochopit, proč se s jejich předky po válce nejednalo v rukavičkách. Zkrátka, přivést je k pochopení existence onoho hlubokého a lidskou krví po okraj naplněného příkopu mezi nimi a námi, jehož existence nebyla civilizovaně řešitelná jinak než odsunem.

Lze tedy konstatovat, že bývalí českoslovenští Němci a jejich potomci si v podstatě nemají na co stěžovat. Jejich srocení v Brně, bohužel, bylo uspořádáno takovým způsobem, že nijak nepřispělo k vylepšení vztahů  občanů tohoto státu s Němci. Naopak ukázalo, že podhoubí nacismu je v Německu stále živé a aktivní, a stejně tak i podhoubí kolaborace s Němci u problematické části tuzemského obyvatelstva.

Volby od 16 let

Opět se otevřelo téma snížení věkového limitu na šestnáct let. Tentokrát se za to bije soudruh prezident. Jaké motivy k tomu pravdu a lásku vedou?

Historie

Je neoddiskutovatelným faktem, že snížení věkového limitu pro volby z prvorepubličních 21 let (a ve volbách do senátu ještě vyššího věku) na 18, stejně jako zpřístupnění voleb státním úředníkům a dalším skupinám, žijícím za státní peníze (např. policistům nebo vojákům) velice přispělo k vítězství KSČ v prvních volbách po osvobození. Prvovoliči byli totiž skupinou, která je volila nejvíce. Toto vítězství jim umožnilo získat silová ministerstva, což jim značně pomohlo při organizování puče v únoru 1948.

Současnost

Není žádným tajemstvím, že v "pokusných" volbách na středních školách běžně s velkou převahou vítězí antidemokratické strany, zhruba odpovídající minulé vládní pětikoalici. Tedy strany, jejich hlavou je nynější soudruh prezident. 
Zcela jistě tedy existují očekávání, že  tento posun voličského věku by posílil antidemokratické strany, napojené na organizovaný zločin, protože pro osoby tohoto věku jsou kauzy jako Dosimetr nebo Kampelička vzdálenou historií, "pravěkem". A koho zajímají, ten žije pro minulost a ne pro budoucnost, případně je rovnou "ruský troll". A beztak ty kauzy vytvořily ruské tajné služby, aby nás zbavily "skvělé budoucnosti" v EU.

Důsledky

Přestože se uvádí, že by mělo jít "jen" o komunální volby, situace je zcela jiná.
Snad všichni známe sliby jezinek z pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi: "Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme." Je jasné, že dříve nebo později by došlo ke snaze dostat tyto voliče jednak k volbám do vyšších zastupitelských orgánů (pokud se oněmi "komunálními" myslí jen volby do místních zastupitelstev, a ne okresy a pod. a kraje), následoval by nejspíše "méně důležitý" senát a zanedlouho bychom měli šestnáctileté i u uren na hlasovací lístky do poslanecké sněmovny.
Druhou věcí je, že pokud by se komunální sféra stala sídlem opozice, zhoršila by se pozice vlády, která by musela bojovat nejen s parlamentní opozicí (včetně senátu) a soudruhem prezidentem, ale musela by odrážet ataky i z komunální sféry. Mohlo by se také objevit komplikování volební agitace demokratických (+- nyní vládních) stran, od znemožňování předvolebních shromáždění, až po různé machinace s výlepem volebních plakátů, protože tohle místní zastupitelstva reálně dělat mohou. Zastupitelstva by také mohla podporovat aktivity antidemokratických stran ve školách všech stupňů.
Pokud by volili šestnáctiletí, volili by středoškoláci a učňové. Logicky by se stala příslušná školská zařízení platformou pro politickou agitaci, což je jednoznačně špatná věc. Dost na tom, že prototalitní pravdoláska takto zamořila vysoké školy. Přestože většina z nás, co jsme zažili rok 1989, cinkala klíči mj. za depolitizaci školství.

Tedy, proč ne

Bez ohledu na jakousi "zralost", definovanou různými pochybnými metodami z humanitních oborů, jsou šestnáctiletí v naprosté většině sociálně nezralí. Zpravidla sídlí v "mamahotelu" a pokud chodí na brigády (čímž se v návrhu také manipuluje), tak si nevydělávají na živobytí, ale pouze na jakési přilepšení ke kapesnému od rodičů.
Dle mého soudu by volit měl pouze ten, kdo už poznal klady a zápory samostatné existence a zažil důsledky toho, co se mu povedlo, nebo naopak na čem ztroskotal (a která státní instituce mu pomáhala a která naopak házela klacky pod nohy). Už ono snížení volebního věku na 18 let dostalo k urnám řadu sociálně nevyzrálých osob, které pak volily totalitu. 
Mimochodem, ten věk 21 let, který měla první republika, nebyl jen z důvodu sociální vyzrálosti, ale rovněž je to věk, kdy je (mj.) ukončen růst rezistence na alkohol a rychlosti jeho odbourávání v těle (proto také některé státy mají tento věk jako limit pro konzumaci alkoholu). Člověk se v tomto věku stává "biochemicky dospělým".  Jistěže tento věkový limit mohl být inspirován i praktikami řady zemí, kdy byli před volbami voliči "upláceni" konzumací alkoholu.
Ve věku 16 let rovněž ještě přetrvává z dětství vysoká míra sugestibility, jakou nyní využívají reklamní firmy pro ovlivňování této skupiny ve smyslu, že vlastnictví toho a toho výrobku je "šíleně cool", a kdo ho nemá, je "socka" nebo "looser". Opravdu si přejeme, aby ve stejném duchu evokace stádního myšlení probíhala předvolební agitace?

Ideální řešení

Pokud by hlavním kritériem připuštění k volbám měla být sociální zralost, tak by se volební věk v dnešní době musel naopak zvýšit na 25 či více let, protože až někdy tehdy většina daného ročníku je schopná samostatného života, včetně přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. V podstatě ještě starší doktorandi nebo dokonce "postdoc", sociálně zralí nejsou.
Jistěže další možností by bylo nastavení nějakého kritéria nezávislého na věku, nebo ten věk dále upřesňujícího.
Dokážu si představit vazbu volebního práva na rodičovství a řádnou výchovu. Tedy vazbu na to, že volič je rodičem dítěte, které řádně plní své povinnosti (jako je třeba školní docházka), nemá konflikty se zákonem (byť jeho věk neumožňuje trestání) a  pod. Případně na to, že dotyčná osoba se opravdu stará sama o sebe (dá se to doložit daňovým přiznáním), a nežije ani na náklady rodičů, ani ze ze sociálních dávek a pod.
Dokázal bych si představit i nějakou kombinaci výše uvedeného s věkovým kritériem. Tedy nějaký věk "pro všechny" a nějaký (nižší) věk "pro splňující kritéria sociální zralosti". V takovém případě bych se nebránil v případě onoho nižšího věku ani těm šestnácti rokům. Předpokládám, že dvojice, pečující v tomto věku o dítě (byť s pomocí od rodičů), bude mít realističtější pohled na stát a jeho potřeby (a požadavky občanů na něj), než mnohý třicetiletý bezdětný.

Paušální snížení volebního věku na 16 let je tedy nebezpečný plán, z něhož jako čertovo kopýtko trčí snaha posílit volební hlasy pro levicové antidemokratické strany. Daleko důležitější jsou kritéria sociální zralosti a samostatnosti, která lze považovat za velmi důležitý faktor, vedoucí ke zodpovědnému hlasování. Vzhledem k masívnímu výskytu sociální nezralosti (s narůstajícím trendem v čase) u 18 letých by se věková hranice pro připuštění k volbám tedy spíš měla zvýšit. Případně by věk nemusel být jediným atributem "schopnosti volit".

Omluva

Omlouvám se všem zklamaným čtenářům, z původně ryze ambulantního vyšetření  se vyklubala okamžitá (neměl jsem možnost si ani vzít onen pověstný kartáček na zuby) několikaměsíční hospitalizace. Teď už jsem zpět.

Soudružky feministky zase bodují

Zástupkyně České ženské lobby, Markéta Kos Mottlová a Johanna Nejedlová, vystoupily v Ženevě před Výborem OSN pro odstranění diskriminace žen (CEDAW). V podstatě tam presentovaly svoje bezcenné výmysly a konfabulace, mající jediný cíl: Očernit před touto pochybnou organizací Českou republiku.

Trocha historie

S touto organizací jsem se setkal někdy v době presidentování Václava Klause. Tehdy si ještě říkaly feministická lobby. Jejich aktivitou, která prosákla do veřejného prostoru, bylo zakázání výstavy fotografií, pořízených v rámci výzkumu České akademie věd.
Šéf Akademie, jistý soudruh Drahoš, se z jejich intervence buď podělal jak Hácha před Heydrichem, nebo s nimi ideologicky souzněl, a onu výstavu, která se měla konat v prostorách ČAV, zrušil. Výstava se pak konala jinde, což mj. dokazuje, že na ní nebylo nic závadného. Když potom tento soudruh kandidoval na presidenta (proti Miloši Zemanovi) byl pro mě naprosto nevolitelný, protože obě výše uvedené alternativy důvodu jeho chování jsou dle mého názoru naprosto neslučitelné s funkcí presidenta demokratického státu.
Podstata problému spočívá v tom, že pracovníci ČAV zkoumali a snažili se zrekonstruovat mokrý kolodiový proces (fotografie). Jeho podstata je známá: Na skleněnou desku se nanese rovnoměrná vrstva kolodia (což je směs na bázi střelné bavlny, rozpuštěná v éteru). Před fotografováním se ona deska namočí v roztoku stříbrné soli a pomocných látek, a ještě mokrá se exponuje. Citlivost takto připraveného materiálu byla ve své době výrazně vyšší než u jakýchkoli jiných tehdy dostupných fotografických materiálů, po uschnutí desky se ona fenomenální citlivost ztrácela. Znamenalo to ovšem mít k fotografování ještě temnou komoru (přenosnou, pokud se nepracovalo v ateliéru), v níž byly desky bezprostředně před fotografováním připraveny.
Tímto procesem byly pořízeny mnohé slavné i vědecky či historicky důležité fotografie. V závěru 19. století fotografové postupně přecházeli na novější materiály, nicméně snímky touto technikou ještě v období +- souběžného se secesí, nebo, chcete-li, "belle epoque" vznikaly mj. z důvodu nižší ceny.
Přestože je postup v zásadních rysech znám, obsahoval ještě "know how", které se do publikací vč. návodů nedostalo, a úkolem onoho výzkumu bylo právě znovunalezení kompletního postupu, včetně oněch nepublikovaných dílčích úkonů. Muselo se to opravdu znovuvynalézat, protože pamětníci v současné době už neexistují. Snad jako poslední z našinců fotografoval tímto postupem v období první světové války a hlavně Říjnové revoluce Přemysl Koblic (z nouze, protože žádná jiná možnost prostě nebyla dostupná), který o tom napsal několik časopiseckých článků. Nicméně i ten byl v době onoho výzkumu již po smrti.
Celá metoda nebyla o mnoho citlivější než filmy, které se používaly před přechodem na digitální techniku pro pořizování fotokopií. Ty měly citlivost 6 - 9 DIN (pro nepamětníky zvýšení citlivosti o 3 DIN znamená zdvojnásobení citlivosti a normálně se fotilo na 21 DIN, k dispozici byly i filmy, citlivé 17 či 27 DIN, různými kejklemi při vyvolávání se dalo dostat někam ke 30 DIN).
Pochopitelně, mokrý kolodiový materiál je citlivý jen k modré složce spektra. Na druhé straně má fantasticky jemné podávání detailů, jemnější než modernější filmy a desky se želatinovou vrstvou, o digitální fotografii raději ani nemluvě. Za obležení Paříže během Prusko - Francouzské války byly vládní dokumenty přefocovány na tento materiál (s úpravou, že se dala kolodiová blanka s fotografií ze skla stáhnout) a balóny vynášeny do neobsazené části Francie spolu s poštovními holuby, kteří přinášeli zpět informační materiály o dění v zemi, ale i soukromou korespondenci, zpracované stejným postupem. Podrobnosti lze najít např. v knize Ludvíka Součka "Jak se světlo naučilo kreslit".
Faktem je, že platí vztah, "čím méně DIN, tím větší jsou problémy se zobrazením aktu". Akty se u nás většinou v "předdigitální" éře fotografovaly na 27 DINové filmy (nebo jejich západní obdoby), které poskytovaly největší množství snadněji získatelných polotónů a tedy i plynulých přechodů na oblinách těla. Mohu doporučit jako zdroj podrobnějších informací o tomto tématu rovněž Ludvíka Součka, tentokrát kapitolu o aktech v knize "Cesty k moderní fotografii".
Proto byly součástí oné výstavy i ženské akty, které jsou právě na precizní zobrazení polotónů nejvíce citlivé, snad spolu s aktem dětským. Mužské tělo bývá hranatější a chlupatější, což může nedokonalosti v podání přechodů odstínů šedé do jisté míry maskovat. Jinými slovy, ony ženské akty sloužily v podstatě jako prubířský kámen dokonale zvládnuté techniky. Mistři secesní fotografie ženské i dětské akty zvládnuty měli, takže jejich fotografie jsou důkazem, že i tento proces dokáže potřebné bohatství polotónů korektně zobrazit. Příkladem mohou být např. dětské akty a poloakty L. Carrolla. Některé jeho fotografie jsou k dohledání na Wikipedii (ovšem, tu a tam se mu snímek nepovedl, jiné byly po této stránce znehodnoceny tehdy módním kolorováním).
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lewis_Carroll
Pro soudružky feministky, při jejich nedostatku intelektu a vzdělání vcelku pochopitelně, byly ženské akty jako rudý hadr před býkem  - "ponižování žen pořizováním a vystavováním jejich aktů", a proto začaly mohutně protestovat.
MMCH, lidský mozek má "zadrátovánu" analýzu obrazu nahého lidského těla, proto byly běžně na bankovkách a dalších cenných papírech zobrazovány akty (často jako mědirytiny či ocelorytiny), protože ty byly nejtěžší k napodobení. Člověk sice nebyl s to uvést, že "támhleta čára je o dvě procenta tlustší", ale "cosi se mu na tom nezdálo", v porovnání s originálem. I tento neurofyziologický fakt je důvodem k použití aktu jako testu korektního zvládnutí techniky. Ostatně, u digitálních obrazových formátů tuto funkci zastává ženský akt Lena.
Takže tohle bylo moje první setkání s informacemi o existenci této organizace, a lze konstatovat, že na mě zapůsobila ryze negativně.

Současná aktivita

Soudružky feministky tedy nyní bonzovaly Česko na půdě dnes již silně pochybné organizace OSN, z níž bychom měli co nejrychleji vystoupit, jak to učinily USA.
Soudružky předložily třicet bodů obžaloby tohoto státu, a je zajímavé, že jejich kompletní výčet nenajdeme ani na webových stránkách této organizace. Najdeme (v době psaní tohoto textu) pouze jakýsi výběr, který od nich převzaly další zdroje, vč. Britských listů, z nichž jsem je převzal i já.
Tyto body jsou následující (upozorňuji na to, že části přesvědčených demokratů mezi čtenáři se z tohoto totalitního programu může dělat fyzicky zle):

• Zajistit dostatečné financování agendy rovnosti, včetně služeb pro oběti genderově podmíněného násilí a samotného Odboru rovnosti žen a mužů při Úřadu vlády.
• Zavést nepřenositelnou část rodičovské dovolené pro otce.
• Snížit garantovaný věk pro předškolní vzdělávání na dva roky.
• Zrušit možnost promlčení u znásilnění.
• Odstranit striktní posuzování žádostí o kompenzace obětí nedobrovolných sterilizací.
• Zajistit povinné vzdělávání vyučujících v oblasti genderových stereotypů a intersekcionality.
• Přijmout legislativní genderové kvóty na kandidátní listiny.
• Zajistit legislativní změny, které umožní porodním asistentkám působit jako primární poskytovatelky hrazené péče, aniž by byla nutná lékařská indikace.
• Aktivně bojovat proti segregaci romské menšiny ve školství.
• Zlepšit uznávání kvalifikací a zajištění bezplatného rekvalifikačního a jazykového vzdělávání pro migrantky.

Faktem také je, že v OSN už dávno převažují totalitní antidemokratické státy. Osobně bych byl pro to, aby demokratické státy z této dnes již velmi pochybné a silně zkompromitované organizace odešly a založily si svou, v níž by podmínkou členství bylo demokratické uspořádání společnosti. Byť je mi jasné, že by se to muselo velmi precizně specifikovat, protože podle vlastního výkaznictví byly demokratické i nacistické Německo a Sovětský svaz.

Podrobněji

Nyní si tyto body probereme podrobněji.
Zajistit dostatečné financování agendy rovnosti, včetně služeb pro oběti genderově podmíněného násilí a samotného Odboru rovnosti žen a mužů při Úřadu vlády.
Je mi velice líto. Všechno tohle naše demokratická legislativa obsahuje. Muži a ženy jsou si u nás ze zákona rovni a bezcenné desinformace pochybných aktivistických organizací na tom naprosto nic nemění.
Zavést nepřenositelnou část rodičovské dovolené pro otce.
Opravdu nevidím nejmenší důvod, proč by se tato fašistickobolševická zrůdnost měla objevit v naší legislativě. Rodiče sami vědí, zda je pro rodinu výhodnější mateřská či otcovská dovolená.
Nehledě k tomu, že v současnosti významná část žen kojí své dítě v podstatě až do konce mateřské dovolené, takže tu ani žádný prostor pro otcovskou dovolenou z hlediska samotné fyziologie lidského organismu není. Ledaže by chtěly soudružky feministky "rozdojovat otce", jako kdysi v 50. letech sovětští polárníci "rozdojili kozla".
Snížit garantovaný věk pro předškolní vzdělávání na dva roky.
Toto je naprosto bezcenný nesmysl, neodpovídající biologii dítěte. Dítě až do dosažení předškolního věku není na nějaké "vzdělávání" dostatečně psychicky vyspělé.
Zrušit možnost promlčení u znásilnění.
Je mi líto, promlčuje se i vražda, a má to docela důležité důvody, které se dají najít v učebnicích základů práva.
"Nepromlčitelné zločiny" jsou spíše politickou záležitostí a mají hlavně význam v té situaci, kdy zločinec může dlouhodobě a s pomocí státu či podobné organizace unikat před spravedlností, jak to známe v souvislosti se zločiny nacismu či komunismu. Kdyby byla spojenecká okupace Německa po válce dostatečně tvrdá a byl proveden dostatečný tlak na státy, které nacistickým zločincům poskytly útulek (ale i na Římskokatolickou církev), tak by v podstatě ani zločiny nacismu nemusely být nepromlčitelné, protože by na šibenici a ve vězení včas skončili všichni, kteří si to zasloužili.
To samé platí i pro komunismus. Řada zločinců z minulého režimu měla viset již někdy v roce 1990, a ne mít možnost obstruovat vyšetřování a souzení svých zločinů, dokud nezcepeněli.
Odstranit striktní posuzování žádostí o kompenzace obětí nedobrovolných sterilizací.
Budu hodně ošklivý: Já se v souvislosti s čerstvými módními trendy prohlásím za ženu, prohlásím, že jsem byl násilně sterilizován, a v případě, že by bylo realizováno to, co soudružky feministky chtějí, bych dostal odškodné. Je mi jasné, že pro feministku je to příliš složitá myšlenka, ale věřím, že ji většina čtenářů pochopí.
Zajistit povinné vzdělávání vyučujících v oblasti genderových stereotypů a intersekcionality.
Opravdu nestojím o to, aby byly učitelům vymývány mozky nějakými pavědeckými ideologiemi. Učitel má mé děti (teď spíše vnoučata) naučit číst, psát a počítat, a ne nějaké bezcenné hovadiny z levicové strany politického spektra. A faktem je, že většina škol ono mariatereziánské trivium zvládá spíš nedostatečně.
Přijmout legislativní genderové kvóty na kandidátní listiny.
Jak to říká kterási postava v Bradburyho dystopii "451 stupňů Farenheita"? "Lidé nejsou rovni, lidé jsou srovnáni.", či nějak tak, ale tento význam to má. Ony genderové kvóty opravdu nejsou nic jiného než nástroj antidemokratické totality.
Žádné ženě u nás není bráněno dostat se na kandidátní listinu, pokud má o něco takového zájem a splňuje příslušná kritéria. Neexistuje žádný důvod, proč by měly být diskriminovány ženy jen na základě pohlaví. Faktem ovšem je, že strany, které cpou do popředí ženy, tam velice často procpaly, jak v minulém tak i v současném volebním období, takové, s odpuštěním, blbky, že to maximálně vede voliče k tomu, aby ženy šmahem vykroužkovávali.
Zajistit legislativní změny, které umožní porodním asistentkám působit jako primární poskytovatelky hrazené péče, aniž by byla nutná lékařská indikace.
S tímto jako lékař naprosto nesouhlasím, protože vím o případech, kdy něco podobného vedlo ke ztrátě rodičky, dítěte a někdy i obou. Porodní asistentka, jakkoli si jich vážím, prostě nemá stejnou kompetenci jako lékař, a nemá za zadkem tu samou sadu diagnostických a léčebných prostředků, jakou má lékař (a i kdyby ji měla, není kvalifikována k použití většiny z nich).
Právě lékař by měl posoudit (porodní asistentka k tomu kvalifikaci nemá), zda je nastávající maminka natolik OK, aby ji bylo možno svěřit porodní asistentce, nebo ne. Druhou věcí je, že v případě průšvihu je to právě lékař, který nese největší podíl právní (i jiné) zodpovědnosti, porodní asistentka buď vůbec žádnou, nebo v podstatně menší míře.
Aktivně bojovat proti segregaci romské menšiny ve školství.
Jsem toho názoru, že Romové se v současné době segregují sami. Mimo jiné tím, že jejich děti vytvářejí ve školách takové peklo, že z nich "bílé" děti prostě utečou.
Není to, pochopitelně, jen záležitostí Romů, ale jakýchkoli asociálních skupin, nerespektujících hodnoty a chování normálních lidí, resp. dětí z nich pocházejících. Negativní roli na tomto poli hraje i inkluze. Tu by bylo nejlépe zrušit a obnovit síť škol, specializovaných na děti, neschopné zvládnout standardní pedagogický proces.
MMCH, dětí z romských rodin, které přejaly hodnoty a způsob života majority, se tyto problémy naprosto netýkají, což je jen další důkaz skutečnosti, že nejde o rasismus, ale kulturní nekompatibilitu. To je prostě zkušenost ze všech škol, v nichž se  takoví žáci vyskytují, a nedokáže ji potlačit ani snaha tato fakta cenzurovat. Proto také část rodičů volí školy se školným, pro asociálně žijící rodiny nepřijatelným, a další část stěhuje děti k příbuzným do čtvrtí, kde asociálové nejsou (mají-li to štěstí, že takové vhodně bydlící příbuzné v rodině mají).
Na tomto poli musejí zapracovat sami Romové, aby kontakt s jejich dětmi nebyl pro "gadžovské" děti každodenní noční můrou, stejně jako kontakt s dětmi z jiných asociálních rodin. Prostě musejí převzít hodnoty majoritní společnosti a pokud to neudělají, budou s ní v neustálém konfliktu. Dle mého soudu by bylo vhodné dávat státní podporu výlučně organizacím, podporujícím včlenění Romů do majority ve smyslu převzetí jejího hodnotového žebříčku a způsobu života. To by znamenalo "vysušit zdroje" naprosté většiny tč. na "poli integrace" pracujících organizací.
Je také docela zajímavé, že naprostá většina jiných minorit takovéto problémy nemá a podíl asociálních rodin je u nich srovnatelný s majoritou, nebo dokonce nižší.
Zlepšit uznávání kvalifikací a zajištění bezplatného rekvalifikačního a jazykového vzdělávání pro migrantky.
Je mi líto, uznání musí být vázáno na kompatibilitu vzdělávacího systému v zemi původu se systémem naším. Což u některých zemích není reálné, jinde to reálné je, a zpravidla je vzdělávání z nich uznáváno, nebo vázáno pouze na nějaké rozdílové zkoušky. Pokud se týká toho jazyka, tak platí, že každá žena, která chce, se jazykově vzdělat může, a bez jakýchkoli problémů. Znám ženy z Ukrajiny, které jsou zde tři čtyři roky a mluví naprosto srozumitelně česky (jen s lehkým akcentem) a uplatňují se i v profesích, v nichž musí česky komunikovat (např. úřednice nebo prodavačky).
Problémem jsou spíše ženy z civilizačně nekompatibilních států, jimž jsou v podstatě jakákoli rekvalifikace i jazykové vzdělávání zakázány rodinou, a s tím se nic nenadělá, pokud nebude vytvořen nějaký "bič" na civilizačně nekompatibilní migranty (a oni nebudou donuceni k tomu, aby se buď přizpůsobili, nebo odešli jinam). V Německu nyní vyvstal problém, že v Německu narozené děti islámských imigrantů neumějí ve školním věku jediné slovo německy. Něco takového u jakýchkoli imigrantů prostě trpět nelze.

Celkově

Českou ženskou (či feministickou) lobby je tedy nutno považovat za potenciálně rizikovou pro demokracii. Bylo by asi dobré vědět, kdo ji financuje, a zda se na ni nevztahuje onen paragraf, procpaný na konci funkčního období minulé vlády, o úmyslném páchání škod státu za peníze a ve prospěch státu cizího.
Patrně by tato organizace nebyla jediná, která by si přinejmenším přezkum na toto téma zasloužila. A vystoupení jejích zástupců v Ženevě je zcela jednoznačně snahou o poškození tohoto státu, a nic jiného.
Snad si ještě dovolím připomenout, že když padl v roce 1989 komunistický režim, tak se nám sem začaly sáčkovat západní feministky a naprosto nechápaly, proč na ně naše ženy z vysoka kálejí. Nicméně tyto dámy např. bojovaly za tříměsíční mateřskou dovolenou, a u nás byla tříletá. To samé se týkalo i péče o děti a mnoha dalších témat. Takže opravdu naše ženy neměly zájem o boj za "ideály" západních feministek. Socialistický stát se prostě na tomto poli ukázal být kvalitnějším než státy Západní Evropy a USA.
Proto nastoupila další generace těchto bolševikofašistoidů a začala vymýšlet naprosto bezcenné nesmysly, o něž naše ženy (až na pár úchylaček) rovněž nestojí. V naprosté většině případů se nejedná o rovnost práv či příležitostí, ale o rovnost výsledků, což je jednoznačně ultralevicová, bolševikofašistická, agenda. Lze ji srovnat s tím, že by v "unigender" vzpěračské soutěži musely získat stejný počet bodů ženy jako muži, přestože ženy s odlišnou stavbou pohybového ústrojí nemohou zvedat tak těžká břemena (vč. činek) jako muži. A dokonce je může pokus o něco takového zdravotně těžce poškodit. Ostatně proto máme v Zákoníku práce ustanoveny limity na břemena coby součást výčtu prací zakázaných ženám.
A když jsem to nakousl, tak další zákazy na tomto poli plynou např. z rozdílů fungování ženského a mužského pohlavního ústrojí, protože ženy jsou daleko citlivější než muži na látky schopné vyvolat narození geneticky vadného dítěte. Ženy také hůře detoxikují řadu jedů, takže jsou pro ně přísnější limity pro výskyt mnoha látek v pracovním prostředí (a takových rozdílů, daných sexuálním dimorfismem druhu Homo sapiens, lze najít ještě více).
Feministky se prostě pokoušejí rušit učebnicová fakta o biologii, fyziologii a patofyziologii člověka. A na základě ignorování vědeckých faktů, či jejich nahrazování bezcennými bláboly filosofů, se snaží, a nejen ony, likvidovat demokracii.
Součástí těchto likvidátorů demokracie feminismem je i česká ženská (či feministická) lobby. Jsem toho názoru, že by této organizaci měla být věnována stejná pozornost, jako kterékoli jiné skupině, volající po zrušení demokracie a nastolení nějakého diktátorského či teokratického režimu.

Česká ženská lobby nám názorně ukázala svoje priority, které jsou vesměs zcela neslučitelné s demokracií a lidskými právy. Ukázala, a to naprosto dobrovolně, že patří mezi ty organizace a skupiny, které je nutno v rámci boje za zachování demokracie v tomto státě pečlivě sledovat a v případě potřeby včas zasáhnout směrem k jejich omezení či likvidaci.

Nesmysly kolem Epsteina

Kolem kauzy Epstein se nahromadilo mnoho desinformací, které jsou do jisté míry překážkou střízlivého hodnocení toho, co se v jejím rámci vlastně dělo, protože realita je zahalena do hávu naprostých nesmyslů.

Názvosloví

Začneme  tedy názvoslovím, které vnáší do celé kauzy pořádnou porci zmatku.

• Pedofil je sexuálně zaměřen na předpubertální děti. Zpravidla také nerozlišuje chlapce a holčičky, může se zamilovat do dítěte kteréhokoli pohlaví.
• Hebefil je zaměřen na dívky v pubertě. Míjí se tedy s dívkami mladšími, které příznaky puberty nemají, a jeho zájem o příslušnou slečnu skončí někdy v době, kdy dosáhne dorostového věku.
• Efebofil je zaměřen na chlapce v pubertě a platí pro něj zhruba to samé, co pro hebefila.
• Lolita pochází ze stejnojmenného románu Vladimira Nabokova. Jmenovala se Dolores, matka jí říkala Lo a z toho si hrdina a současně vypravěč románu udělal tu "Lolitu". V románu se praví, že se vypravěč s Lolitou seznámil když jí bylo dvanáct, když jí bylo třináct a půl, tak spolu začali sexuálně žít a jejich vztah trval přibližně rok. Takže pojem "lolita" by se měl korektně vztahovat na dívky spíše ve druhé polovině puberty, případně na začátku dorostového věku, případně dívky předčasně sexuálně vyspělé (proti průměrnému tempu dospívání, to se týkalo i Lolity).

K tomu poslednímu pojmu snad ještě jedna zajímavost: Vztah mezi vypravěčem a Lolitou skončil tím, že Lolita byla odlákána (či za mírného použití násilí unesena) a skončila na farmě zvrhlého milionáře, který tam měl jakýsi "harém" dospívajících dívek. Ty "konzumoval" sám nebo je "půjčoval" svým návštěvníkům. Tedy provozoval v menším a chudším měřítku něco, co Jeffrey Epstein na svém ostrově.
Můžeme se jen dohadovat, zda byl Nabokov geniální vizionář, jako třeba český spisovatel Jan Weiss, který v románu vydaném už v roce 1929 předpověděl plynové komory, nebo zda už v jeho době (polovina minulého století) nějaké podobné aktivity v USA existovaly.
Románový příběh končí vlastně tím, že vypravěč milionářovu rezidenci vypátrá (trvá mu to několik let) a jejího majitele zastřelí. Následně je vyšetřován a připravován k soudu (hlavní část románu je vlastně písemnou výpovědí vypravěče o svých zločinech k potřebám onoho soudu), nicméně se soudu nedožije a ve vězení náhle zemře (dovoluji si připomenout, že takto skončí i "sympatický vrah" v povídce A. C. Doyle "Studie v šarlatové").

Takže terminologicky

Na ostrově Jeffreyho Epsteina docházelo k sexuálnímu zneužívání puberťaček, čemuž jednoznačně odpovídá onen výše zmíněný odborný termín "hebefilie". Pokud existují, a jsou pravdivé, nějaké zvěsti o zabíjení a dokonce pojídání kojenců, s vysokou pravděpodobností nedocházelo k sexu s nimi, takže se toto jednání může přiřadit do rozsáhlé oblasti sadismu.
Zmatek může ještě vyvolat různý věk legality sexuálního styku v různých zemích (a není identický ani v celých USA, ale různý pro jednotlivé státy). Pěkný přehled této problematiky ukazuje mapa pro celý svět. Celosvětově je na tomto poli rozptyl oficiálního "zákonného" věku od 11 do 21 let (v islámských komunitách se běžně toleruje 9). Proto vznikají i takové šílenosti, jako označování sexu s dvacetiletou ženou za "pedofilii".
Můžeme tedy konstatovat, že média, referující o této kauze, vytvořila exemplární zmatek používáním neadekvátních termínů, a týká se to i médií "veřejnoprávních", což ovšem zase posiluje pochybnosti o jejich důvěryhodnosti a rovněž nutnosti a potřebnosti jejich existence.

A ještě realisticky

U druhu Homo sapiens je sexuology (i srovnávacími sexuology) potvrzena afinita samců k mladším samicím. Nicméně by asi bylo velmi problematické prohlásit všechny návštěvníky ostrova Jeffreyho Epsteina za osoby trpící hebefilií. To by řada z nich musela mít skandály ve smyslu sexu s puberťačkami i při jiných příležitostech a na jiných místech než v této destinaci.
Dovoluji si vyslovit hypotézu, že většina z návštěvníků ostrova byla spíše motivována jakýmsi nadhodnocením své osobnosti a jejího významu ve smyslu "sex s těmito dívkami je 'plebsu' zakázaný, ale já, vzhledem ke svému bohatství a politické moci, stojím nad zákony". Ostatně, takto jsou z vysokou pravděpodobností motivovány i další činy tzv. "elit", od nevinného zapalování doutníků bankovkami vyšších nominálů (ovšem, v řadě zemí, i u nás, je něco podobného přestupek nebo trestný čin proti měně), až třeba po vyslovené zločiny všeho druhu.
Takže spíš než sexuální puzení k nabízeným dívkám bylo patrně rozhodující jakési "členství v celosvětovém klubu vyvolených", které oblažovalo jejich hamižné a pokřivené dušičky.
Jistěže není zcela jasné, zda Jeffrey Epstein při pořizování záznamů o aktivitách svých "hostů" sledoval pouze svůj vlastní zájem, nebo zda spolupracoval s jednou či více tajnými službami či podobnými organizacemi. Faktem je, že až do zveřejnění "akt Jeffreyho Epsteina" Trumpem měly tyto záznamy velký vyděračský potenciál a existuje spousta organizací (státních i nestátních), jejichž šéfové by za něco takového okamžitě a bez rozmyšlení upsali svou duši ďáblovi (a mnohdy s "hláškou" a zároveň pointou jedné povídky na toto téma: "Kdybyste neměli takový binec v záznamech, tak byste věděli, že jsem se vám už dávno upsal.").

Ještě dvě hypotézy

Výše jsem se zmínil, že preference mladých samic samci je charakteristická pro druh Homo sapiens. Naši blízcí i vzdálenější příbuzní to mají opačně: Jsou preferovány samice starší. Má to jistou logiku, protože starší samice je zkušenější a pokud se propracuje až do pelechu některého z vůdčích samců, tak je vyšší pravděpodobnost, že mláďata jím zplozená přežijí alespoň do doby, kdy se osamostatní od matky, a tedy i přenosu genů úspěšného samce do další generace.
Je zde však jeden zádrhel: Samici těchto druhů stačí k vysokému postavení v hierarchii tlupy prakticky jen to, aby se nenechala sežrat nějakým predátorem. Své postavení si vysedí, a ještě budou, podle zákonů demografie (platících nejen pro nás, ale i pro naše příbuzné), její konkurentky "přirozenou cestou" ubývat.
Nicméně u našeho druhu se musely samičky na začátku plodného věku, aby se dostaly do pelechu vůdce tlupy, nebo alespoň některého z výše postavených samců, tvrdě ohánět, mj. i proti početné konkurenci. Musely dokázat nasadit opravdu vše, čeho byly schopné, aby se k tomuto cíli dopracovaly. Možná měla jejich mláďata o něco vyšší úmrtnost  (nicméně se u našeho druhu rozvinulo "babičkovství", tedy pomoc starších samic mláďatům svých dcer), ale mládě dostalo geny pro úspěšnou kompetici od obou rodičů, nejen od samce, jako v případě našich příbuzných. A je docela možné, že právě toto přispělo ke skutečnosti, že Země je planetou lidí, a ne planetou opic.
Objektivně existuje v současné lidské populaci i relativně vysoké zastoupení pedofilů. Něco takového (protože je zde jakási vazba na geny) vypovídá o tom, že toto sexuální zaměření muselo nést, oproti současnosti, nějakou selekční výhodu.
Jediné, co mě v této věci napadlo, je fakt, že pokud došlo ke střetu dvou tlup našich předků (takové jsou doloženy jak v archeologických nálezech tak i v etnografických analogiích), tak pro vítěznou tlupu muselo být výhodné osvojení mláďat vhodného věku z přemožené tlupy. Pečínka z nich stejně nebyla vydatná (většina těchto střetů končila kanibalskými hostinami).
V oné době se na jedno mládě, odpovídající +- předškolnímu věku současných lidí, muselo narodit řádově pět, které se tohoto věku nedožily, ale dokud nezemřely, vyžadovaly péči matky i dalších členů tlupy (ať už ji vyjádříme v nějakých pracovních jednotkách, nebo třeba v tocích energie), zatímco osvojením "již předvychovaného" mláděte tyto výdaje pochopitelně odpadly.
Jistěže jsou známy případy samic (nejen primátů), které přišly o mládě, a jako náhradu vychovaly mládě cizí (případně dokonce i jiného živočišného druhu), ale takové případy jsou relativně vzácné na to, aby se to projevilo nějakou významnou výhodou pro celou populaci.
Pro tlupu našich předků tedy mohlo být výhodné mít nějaké členy se zájmem o mláďata, kteří byli ochotni se o takto získané nové členy tlupy postarat. A tlupy, v nichž "geny pro pedofilii" byly přítomny, měly určitou selekční výhodu oproti ostatním (a zbytek zařídil pan Darwin).

Jsme tedy svědky toho, jak novináři absolutně nezvládají svou profesi a blábolí nesmysly. Je také pravděpodobné, že motivem návštěv "elit" na ostrově Jeffreyho Epsteina patrně nebylo primární sexuální puzení, ale že nejspíš šlo o projev sociálního chování, nadřazeného nad chováním, vycházejícím z ryzích pudů.

Budou nás o klimatu poučovat uměnovědci?

Pochopitelně, nejde jen o uměnovědce, ale též např. o spekulanty s emisními povolenkami a vlastně všechny příjemce "klimatických peněz" či naturálií. Těmi "naturáliemi" mám na mysli např. různé zvýhodnění elektromobilů oproti skutečným autům (vedle odpuštění dálniční známky např. zvýhodněná parkování). Ti uměnovědci jsou ovšem zástupci té skupiny "bojovníků za klima", která nebojuje za své pekuniární zájmy, ale jen a pouze z hlubokého přesvědčení.

Kdo za klima bojuje?

Za klima, jak bylo naznačeno, bojují především lidé, kteří z tohoto "boje" mají nejrůznější výhody. Mohou být příjemci klimatických dotací, např. na budování a provoz fotovoltaických a větrných elektráren. Mohou to být příjemci "klimatických grantů" s jejichž pomocí předstírají objektivní vědeckou činnost. Mohou to být spekulanti s emisními povolenkami, kteří nám, normálním lidem, šroubují nahoru cenu elektřiny a dalších forem energie až o stovky procent.
Zcela jistě je "boj za klima" součástí levicové až ultralevicové ideologie, ekologie. Ta se snaží získat moc nad společností hlásáním "boje" - za přírodu, za klima, za cokoli jiného zeleného, a naopak bojem proti všemu, co těmto ideologům připadá špatné (tedy v podstatě proti všemu přínosnému a užitečnému). Je to naprosto stejný boj, jaký vedli nacisté proti židům, nebo komunisté proti "vykořisťovatelským třídám".
Dál zcela jistě "za klima" bojují nejrůznější osoby, které získaly naprosto mylnou a nesmyslnou, leč silně zafixovanou, představu o tom, že tento boj představuje nějaký přínos a nejsou s to pochopit, že se o žádný přínos nejedná. Buď proto, že jejich mozková kapacita je na korekci těchto desinformací prostě nepostačující, nebo proto, že jejich víra je fanatická a nekorigovatelná, stejně jako psychotické bludy.

K čemu to vede

Výsledkem "boje za klima", případně "boje za ekologii", pochopitelně, nemůže být nic jiného než to, co se podařilo nacistům či bolševikům a jejich nohsledům. V rámci EU jsme svědky devastace ekonomiky a celé společnosti, jak to naši předkové zažili za německé okupace a starší z nás za minulého režimu.
Je to přitom zcela zákonitý jev, protože ekonomika nemůže být dost dobře založena na jakémsi "řízení". Dokonce i mírné a některými ekonomickými školami přípustné zásahy do ekonomiky založené na tržních vztazích, musejí být prováděny velice opatrně a pokud možno s neustále udržovanou možností "nasadit zpátečku", pokud by se začaly rýsovat nějaké negativní dopady. Je třeba si uvědomit, že pletivo vzájemných vazeb mezi jednotlivými složkami ekonomiky je tak složité a nepřehledné, že takové zásahy, byť prováděné s těmi nejlepšími úmysly, mohou mít značný katastrofický potenciál. Ovšem, této skutečnosti si byli vědomi už viktoriánští gentlemani. Proto ostatně A. C. Doyle svému Sherlockovi Holmesovi dotvořil supergeniálního bratra Mycrofta, který takovéhoto rozboru schopen byl.
Pochopitelně, netržní, řízená, ekonomika může být teoreticky stabilnější, ale prakticky veškeré pokusy o její zavedení skončily katastrofou, byť třeba nastoupivší až po létech, jak jsme toho byli svědky za socialismu.

Klima a vzdělání

Je třeba jednoznačně konstatovat, že klima, podobně jako prakticky celá ekologie, vyžaduje pro uvěření absenci logického a kritického myšlení.
Toho jsme byli opakovaně svědky v souvislosti se "stávkami za klima" k 17. listopadu, kdy tyto stávky byly organizovány především na filosofických fakultách. Sice byly teoreticky otevřeny i pro studenty dalších fakult, ale z exaktních oborů se tam objevilo minimum studentů, a to samé platí i pro studenty technických disciplín.
Jistěže toto může být dáno tím, že ty obory na filosofické fakultě většinou studují "divní" lidé. Nicméně je zde ještě jedna možná příčina, s níž jsem se kdysi setkal v souvislosti s výukou budoucích učitelů (jsou i na některých oborech filosofických fakult). Ti měli povinnost mít složenu zkoušku z "biologie dítěte", tedy tělovědy a základů některých chorobných stavů, zaměřené na dětský a dorostový věk.
Jejich učebnice dané disciplíny byla jistě po odborné stránce naprosto v pořádku. Problém byl s jejím, asi nenajdu lepší termín, vyzněním. Vše tam bylo předkládáno jako ucelená a neměnná fakta, tedy naprosto odlišně od pojetí učebnic exaktních oborů, kdy jsem opakovaně zažil konstatování, že je nám předkládáno něco, co platilo v době redakční uzávěrky daného textu, a už na přednáškách jsme byli seznamováni s pokroky, k nimž po vydání učebních textů došlo. A celá koncepce textu byla většinou taková, že počítalo s jistou otevřeností, umožňující nová fakta na ta učebnicová navázat.
Jsem toho názoru, že humanitní obory tuto koncepci nemají, a že tudíž jsou jejich studenti a absolventi formováni k určité rigiditě a slepé důvěře k pramenům. Ostatně, takto jsou koncipovány i texty, s nimiž pracují různé ekologické organizace, alespoň ty, které jsem měl možnost získat a prostudovat.
Presentování světa jako čehosi neměnného a v podstatě primitivního (byl jsem, a opakovaně, svědkem toho, jak budoucí učitelé nad biologií dítěte vyslovovali údiv nad tím, co se na té medicíně učí šest let, když oni to zvládnou za jeden semestr) nutně musí příjemce takto "sežvýkaných" informací dosti hendikepovat a vést k zakrnění schopnosti kriticky o světě a jeho uspořádání přemýšlet, a navíc ještě respektovat určitou dynamiku v něm probíhajících jevů.
Jistěže důležitou roli hraje i jakási, u humanitních odborníků často zjevná, odtrženost od reality života, znemožňující, či alespoň znesnadňující, korekci názorů a postojů konfrontací s běžnou praxí. I to patrně hraje roli v podpoře vysloveně škodlivých nesmyslů z těchto kruhů, jíž jsme běžně svědky.
Pochopitelně, vše, co jsem uvedl výše v podstatě apeluje na to, abychom se naprosto nevzrušovali nad tím, co nám tu blábolí o ekologii obecně a klimatu zvláště studenti a absolventi humanitních oborů, bez ohledu na to, že jsou třeba autory významných vědeckých prací typu "Vliv klimatu na sexuální aktivity pražských gayů". Tyto lidi musíme ignorovat naprosto stejně, jako musíme ignorovat všechny příjemce klimatických peněz a dalších benefitů, protože ani jedni ani druzí nejsou a nemohou být zdrojem validních informací.

Prostě, od humanitně vzdělaných odborníků, v nadpise zastoupených těmi uměnovědci, si nesmíme nechat diktovat nic, ani o ekologii, ani o klimatu, protože tito lidé jsou naprosto neschopni pochopit jak elementární vztahy zavzaté do toho, o čem nás poučují, tak i praktický dopad opatření, která pomáhají prosazovat. Většinou nejsou s to na tomto poli ani rozlišovat pitomosti zjevné od skrytých, či záměrně předkladateli "zakuklených", a nekriticky věří úplně všemu.