úterý 6. dubna 2021

Změna času

Opět nám nastala změna času. Opět se významná část populace budí ve stresu a uléhá buď podle normálního času o hodinu později, nebo se hodinu či déle převaluje na lůžku, a v obou případech má spánkový deficit.

Bezcennost změny času

To, že změna času nepřináší žádný užitek, bylo opakovaně prokázáno ekonomickými studiemi a není důvod o tom sebeméně pochybovat. Navíc tato změna i dříve jen přesunula spotřebu elektřiny z továren do domácností (protože lidé vstávali dříve a museli si doma svítit). Což bylo navíc akcentováno v době první světové války, kdy významná část domácností ještě svítila plynem. Dalším problémem je, konkrétně u nás a v zemích se stejnou historií, dědictví Rakousko-Uherska a vlivu předposledního vládce tohoto státu, trpícího už od útlého mládí senilní demencí a stařeckou nespavostí (jíž se pak devótně přizpůsobil nejprve dvůr a poté celý stát). V zemích, kde se chodí do školy či zaměstnání na devátou či desátou, změna času skutečně může přinést "hodinu navíc". Ve státech, zatížených oním dědictvím ze sklonku monarchie, jako jsme i my, kde se musí jít spát ve 21:00 nebo 22:00 (protože se vstává do zaměstnání někdy mezi čtvrtou a šestou hodinou a školáky je nutno budit před sedmou) je "večerní hodina světla navíc" spíš škodlivá, protože vadí při usínání.

Škodlivost změny času

Skoková změna času vytváří nespecifický stres. Je to známo obecně (jako tzv. poledníková nemoc) a u sportovců se to dokonce zcela běžně řeší aklimatizací v místě, kde mají podat výkon. Není-li to možné, řeší se to i aklimatizací "na poledník" v nějaké chudší (a tudíž z hlediska pobytu levnější) zemi. Třeba aklimatizace evropských sportovců na sportovní utkání v USA se dá řešit pobytem v jižní nebo střední Americe na příslušném poledníku.
Je jasné, že tento stres působí prakticky na veškeré orgány a orgánové systémy, které jsou ovlivňovány tzv. cirkadiánními rytmy. Stále více se ukazuje důležitost dopadu rozvratu produkce hormonu melatoninu nadvěskem mozkovým, protože tento hormon má velmi důležitý vztah k obraně organismu před buňkami, které jsou buďto již zhoubně zvrhlé, nebo se u nich změna k tomuto stavu (má více mezistupňů) již projevuje. Rozvrat produkce melatoninu tedy má vztah ke zvýšení rizika vzniku zhoubného nádoru.

Změna času a imunita

Je známo, že skoková změna času se promítne též do zhoršení funkce imunitního systému (což se spolu s výše zmíněným narušením produkce melatoninu promítne do výskytu zhoubných nádorů). Nicméně je jasné, že toto oslabení imunity má vztah také k protivirové imunitě, včetně nespecifické.
Je tedy jasné, že můžeme cca od 14 dnů až po měsíc až dva od změny času očekávat vyšší výskyt infekce covidem a pravděpodobně se změna času léčebných a ošetřovatelských úkonů projeví ještě dříve v úmrtnosti pacientů s těžkou formou této virózy.

Produkce melatoninu a já

Jistěže si mohu rozhasit produkci melatoninu při práci nebo zábavě na notebooku, tabletu či mobilu, zejména pokud si nezapnu filtraci modrého světla, ale to je zcela můj problém, stejně jako např. cesta na opačnou polokouli. Ale já sám v takovém případě rozhoduji o tom, zda mi to přinese takové benefity, že mi za to zvýšení rizika a obecně časové nepohodlí stojí. Případně mohu takové činnosti na plánovat na termín, kdy budu s to je alespoň částečně kompenzovat, např. delším spánkem.
Naproti tomu posun času mi byl vnucen a já na něm žádnou vinu nenesu. V podstatě jsou příznivci změny času horší než alkoholici nebo kuřáci, protože ty by ani nenapadlo nutit celou společnost chlastat nebo kouřit.
Mimochodem, stejně tak nenesu žádnou vinu na tom, že jsem nucen večer svítit škodlivými, protože produkci melatoninu inhibujícími, svítidly s vysokým podílem modrého světla, protože klasické žárovky s minimálním podílem modré složky světla mi byly zakázány.
Nehledě k tomu, že onen zákaz klasických žárovek je v souvislosti s plánovanou dekarbonizací, která povede k masovému přecházení domácností na topení elektřinou, naprosto nesmyslný, protože je úplně jedno, zda teplo vznikne v žárovce nebo v nějakých elektrických kamínkách, do domácnosti prostě musí natéct určité množství elektřiny a proměnit se v teplo.
Naštěstí nám moudří bruselští soudruzi dosud zakázali svíčky.

Faktem je, že EU propásla možnost doporučit členským zemím, aby letos z důvodu covidové epidemie nepřecházely na letní čas. Pravděpodobně by to zapůsobilo pozitivněji než cokoli, co EU na poli boje s touto pandemií udělala (což, vzhledem ke kontraproduktivitě většiny toho, co udělala, není zcela jistě mnoho). Nicméně svou "hvězdnou hodinu" prošustrovala, jako v mnoha jiných případech.
Můžeme než doufat, že zapracuje empirický "zákon letního času" a EU se odebere za Franzem Josefem I., Adolfem Hitlerem i Gustávem Husákem, kteří u nás zavedli letní čas před ní.

úterý 30. března 2021

Zákazy EU

V předchozím postu citovaný článek na Neviditelném Psovi také zlehčuje problematiku zákazů, prováděných ze strany EU. Jaká je tedy realita?

Kauza žárovky

Je nezpochybnitelnou skutečností, že EU zakázala, salámovou metodou, osvětlení žárovkami. V současné době jsou už žárovky zakázány, existuje jakási možnost koupení "tepelných těles", případně jejich individuální pašování ze zemí mimo evropský hovadastán.
Už samotný postup, kdy nejdříve byly zakázány žárovky nejsilnější a poté se přecházelo ke slabším, názorně demonstruje mentální impotenci evropského úřednictva. Není problém zjistit, že čím je žárovka silnější, tím je její vlákno teplejší, a tím je jednak vyšší účinnost konverze elektřiny na světlo, jednak (v důsledku vyššího podílu modré a zelené ve spektru takto žhavého vlákna) je toto světlo vnímáno lidským zrakem jako intenzívnější, než kolik ho naměří běžný luxmetr.
Abych nahradil 100W žárovku, nestačí na to žárovky 40 w + 60W, ale budu potřebovat buď 2x 60W (což bude svítit o něco silněji) nebo 3x 40W (což bude svítit +- stejně, ale subjektivní pocit bude slabší). 25W žárovek bych potřeboval asi 6 (a subjektivní vjem bude, vzhledem k daleko vyššímu podílu červené v jejich světle, spíš ještě slabší než u těch tří 40W žárovek).
Jinými slovy - zákaz silnějších žárovek fakticky vždy povede, a vždy také vedl, ke zvýšení, nikoli snížení odběru elektřiny.
Faktem také je, že se mohli EUrobyrokrati poučit u států, které v době ropné krize omezovaly spotřebu elektřiny právě tímto způsobem a skončilo to girlandami slabých žárovek, substituujících ty silnější a spotřebovávajících daleko větší elektrický příkon. Nicméně, neschopnost poučit se z chyb, vlastních či cizích, je patrně hlavní a základní kvalifikační předpoklad na vykonávání úřednického povolání.
Náhrady žárovek méněcennými zdroji s čárovým spektrem jsou v řadě případů nesmyslné, protože v jejich světle dochází ke drastickému zkreslování barev. Tyto zdroje jsou naprosto nevhodné v řadě zařízení - od muzeí a galérií až např. po nemocnice (protože i barva pacienta je dost důležitý diagnostický znak - samotného by mě zajímalo kolik úmrtí na covid spadá na vrub toho, že personál v nekvalitním světle náhražek za žárovky včas nerozpoznal modrání dusícího se pacienta). Blekotání o náhradě žárovek v křišťálových lustrech těmito méněcennými náhražkami jen demonstruje nepochopení funkce těchto svítidel šéfem našich ekologů. Faktem je, že v těchto lustrech by se daly žárovky plnohodnotně nahradit, ale nikoli shity, vnucovanými EU, ale svíčkami.
Další věcí je, že když zohledníme plánovanou "dekarbonizaci" energetiky, která nutně povede k přechodu významné části domácností (a nejen těch) na topení elektřinou, je zákaz klasických žárovek opět nesmysl, protože je naprosto jedno, zda teplo bude v interiéru vyrobeno elektrickým topidlem nebo jako odpadní teplo klasické žárovky.

Celá tahle kauza nakonec vedla k nucenému kupování vysoce nekvalitních kompaktních zářivek. Jejich reálný světelný výkon zpravidla silně neodpovídal tomu, co bylo psáno na krabičce, zpravidla člověk musel, pokud to bylo možné, koupit svítidlo o cca dvojnásobném příkonu, než co bylo psáno na krabičce. Dalším problémem je silné zkracování životnosti těchto svítidel rozsvěcováním, což v praxi spolu s jejich vysokou cenou vedlo ve většině domácnosti k nechávání světel rozsvícených od nástupu podvečerního šera až po uložení se rodiny ke spánku, zatímco pokud byly užívány klasické žárovky, tak se svítilo jen v případě potřeby. Tyto dva faktory podle některých odhadů prakticky zcela vymazaly "papírovou" úsporu elektřiny, k níž mělo dojít.
Jistěže problémem je i obsah rtuti v těchto svítidlech, protože na jedné straně nám byly zakazovány kvalitní a v podstatě jediné možné rtuťové lékařské teploměry (viz dále), na straně druhé EU nijak nevadila kontaminace domácností i prostředí rtutí z těchto méněcenných náhražek.
Dalším problémem je skutečnost, že pouze jediná z kompaktních zářivek, které jsem kdy koupil, měla onu garantovanou životnost, několikanásobnou oproti klasické žárovce. Shodou okolností to byla ta, kterou jsem zakoupil jako úplně první. Všechny ostatní měly životnost srovnatelnou s klasickou žárovkou nebo ještě kratší. Tato zkušenost, která nepotkala jen mě, zcela jistě přispěla k obecnému vnímání propagandy EU populací jako lživé.
Faktem je, že lidé nakonec "spontánně přešli", jak uvádí autor v odkazovaném článku na Neviditelném Psovi, na jiná, a v mnoha destinacích lepší, svítidla. Ovšem  na bázi LED. Došlo k tomu však až poté, co byla jejich domácnostmi v podstatě nesmyslně protažena svítidla na bázi kompaktních zářivek.
Pokud by nebylo naprosto nesmyslného a zbytečného zákazu klasických žárovek, lidé by o několik let později sami přešli na ta LED svítidla bez oné epizody nesmyslných a životnímu prostředí škodících kompaktních zářivek (na nichž se ovšem ledaskdo napakoval). A žárovky by zůstaly tam, kde je ani ta LED svítidla nemohou nahradit, tedy třeba v těch galeriích, muzeích a nemocnicích, případně křišťálových lustrech. Můžeme se jen dohadovat, jaká vlastně byla motivace tohoto nesmyslu.
Nicméně to ukazuje, že tento zákaz obyvatelům EU v podstatě vnutil bezperspektivní a škodlivou technologii, která by se za normálních okolností prakticky neprosadila. Je velmi pravděpodobné, že pokud dojde k nějaké restrikci aut se spalovacími motory, dojde jen k prosazení současných, technologicky zcela méněcenných a co do užitkovosti silně zaostávajících, elektromobilů. A, paradoxně, vytvořením nucené poptávky po těchto šrotech zbrzdí vývoj vozidel, která by skutečně mohla přetáhnout svou vyšší kvalitou uživatele klasických aut.

Kauza rtuť

Zákaz lékařských rtuťových teploměrů opět naplno předvedl vlastnosti byrokratů EU, protože za rtuťové teploměry není prakticky použitelná náhrada stejné kvality. Zkoušely se teploměry na bázi jiných kovů (pomiňme, že srovnatelně toxických, jako ta rtuť), ale většinou to zhaslo na tom, že se musejí "sklepat" při teplotě blízké teplotě těla.
Jistěže lze zakoupit v lékárně elektronický teploměr. Problém je, že jeho chyba je +- kolem jednoho stupně, což v praxi znamená, že když z toho šrotu vypadne teplota 37,5, tak nevíme, zda má pacient normální teplotu (do 37 stupňů), nebo horečku (nad 38 stupňů), protože při tomto údaji může mít pacient obojí, a k tomu ještě i tu zvýšenou teplotu, která je na displeji. Náhražky s tekutými krystaly mají přesnost a chybovost zhruba stejnou.
Teplotu, samozřejmě, elektronicky měřit lze. Ovšem, mašinou v ceně desítek tisíc korun za kus, která vyžaduje poměrně náročnou obsluhu a pravidelné (dosti časté) cejchování.
Takže zdravotnictví šlo spíše cestou neměření teploty, maximálně jejího měření u pacientů, kde se očekává její vyšší či zásadní diagnostický význam, pečlivě uchovávanými a obhospodařovanými zbytky rtuťových teploměrů. Případně doplňovanými jejich pašováním z civilizovaných států.

Kauza olovo

Evropská unie zakázala olovo v pájkách. To znamená v praxi plošné snížení kvality jakýchkoli pájených spojů (zejména v elektronice) a drastické snížení životnosti jakékoli elektroniky s takovýmito spoji. Pochopitelně, dopad na životní prostředí (zejména daný nucenou výrobou toho, co se kvůli špatné pájce pokazí) je naprosto jednoznačně negativní.
Evropská unie nyní zakazuje olověné střelivo pod záminkou zamezení otrav olovem. Naprosto ignoruje skutečnost, že olovo se pokrývá krustou, která je vysoce pevná a chemicky téměř inertní, takž běžně nacházíme koule na místech historických bitev, které jsou "jako nové" a daly by se, pokud nebyly deformovány nárazem na něco tvrdého, bez problémů nabít do příslušné zbraně a vystřelit znovu.
EU ignoruje i skutečnost, že k otravám olovem dochází prakticky výlučně u některých vodních ptáků, kteří sežerou nějaký brok spolu s pískem, určeným ke trávení ve svalnatém žaludku (vlastně rozemílání potravy), a že těchto otrav jsou v celé EU řádově jednotky až nízké desítky případů ročně. Je to logické, olovo v mokřadu propadne velice rychle, vzhledem ke své specifické váze, tak hluboko, že se k němu ptáci nedostanou.
Celou kauzu navíc akcentují dva momenty:

  1. V době, kdy se ten zákaz začal připravovat, byly zvěsti o těchto přípravách opakovaně "vyvraceny" jako pomluvy, šířené "ruskými trolly" a podobnými zdroji.
  2. Finální podoba tohoto zákazu je nakonec ještě horší, než jak zněly původní ("trollí") informace. Například "mokřad", v jehož blízkosti má být trestné dokonce i pouhé držení munice na bázi olova (včetně diabolek do vzduchovek), je definován natolik pýthicky, že za něj mohou být považovány i kaluže a bláto, vzniklé při dešti a bezprostředně následně zanikající. Takže ekologičtí fašističtí aktivisté budou moci za deště slídit po domácnostech a hledat "trestné" diabolky.

Z této kauzy vcelku jasně pro praxi plyne závěr, že pokud je nějaká negativní informace o EU nepravdivá, je to jen proto, že skutečnost je ještě daleko horší.

Kauza vysavače

EU zakázala výkonné, a tudíž funkční, vysavače.
Pochopitelně, pokud budu vysávat vysavačem o polovičním příkonu, budu vysávat nikoli stejně dlouho, ba dokonce ani dvakrát tak dlouho, ale spíš třikrát. A je vysoce pravděpodobné, že budu muset vysávat častěji, takže to klidně v dlouhodobém průměru naroste na čtyř i vícenásobek, tedy dvojnásobnou či ještě vyšší spotřebu elektřiny.
Zákaz kvalitních vysavačů tedy opět předvádí kvality úřednictva EU, protože jednak spotřebu energie zvýší, jednak demonstruje hluboké pohrdání těchto byrokratů normálními lidmi, protože to prodloužení doby na nutný úklid půjde na úkor jejich volného času.
Část populace zatím řeší tento problém nákupem průmyslového vysavače (dosud může tuto kategorii vysavačů nakoupit i běžný občan bez nějaké "bumážky", třeba potvrzení že vlastní fabriku). Nicméně toto rozhodně nelze považovat za systémové řešení.

Kauza jednorázové plasty

Protože v rozvojových zemích sypou plastový odpad do moře, zavádí EU zákaz jednorázových plastů, přestože v zemích EU nikdo nic takového nedělá. Nebo skoro nikdo. Plasty jsou u nás ve vysokém procentu recyklovány, naprostá většina toho zbytku končí se směsným odpadem ve spalovnách. Za "odpad" rozhodně nepovažuji např. využití PET lahví na zahradě jako "zalévadel" nebo jiných podobných pomůcek.
Uvedený zákaz je navíc naprosto nesmyslný v souvislosti s probíhající covidovou pandemií, protože používání jednorázového stravovacího náčiní je jedním z významných prvků boje proti přenosu této nákazy. Pochopitelně se hrozím momentu, kdy bude vyspělé zdravotnictví (alespoň v některých zemích EU) nuceno ke zpětnému přechodu na vyvařované injekční stříkačky a jehly a mikrobiologické laboratoře budou muset vytáhnout z muzeálních skříní skleněné Petriho misky. Což je vše také "boj proti jednorázovým plastům".
Bylo by, samozřejmě, možné např. do stravovacích provozů, kde se používají jednorázové plasty, povinně umístit kontejnery na tento odpad, případně provést další opatření k posílení recyklace, ale bylo by to smysluplné a užitečné, kteréžto dva pojmy se s EU naprosto míjejí. Zdravotnictví má, pochopitelně, vyřešenu likvidaci jak klinického tak i laboratorního jednorázového plastového odpadu jako součásti "biologického odpadu" spalováním ve speciálních pecích. Bez vyřešení tohoto problému nemůže žádné klinické ani laboratorní zdravotnické zařízení vůbec dostat svolení ke spuštění provozu. Takže zde žádný problém s házením plastu do moře nemůže vzniknout. Nicméně, jsme, bohužel, v EU.

Z výše uvedeného plyne, že zákazy všeho možného, nejčastěji užitečného, ze strany vedení EU popírají leda lháři a demagogové. Popsané příklady navíc ukazují, že tyto zákazy zpravidla zhoršují to, proti čemu údajně "bojují" a poškozují plošně obyvatele EU.

neděle 28. března 2021

Elektronesmysl

Na Neviditelném Psovi vyšel v pátek 26. 3. článek AUTA: Smrt benzínu. Tento článek optimisticky prohlašuje, že přechod na elektromobily v roce 2035 bude naprosto spontánní, protože lidé "rádi přejdou na něco lepšího". A že rozhodně nedojde k tomu, že by normální auta zakázala EU (protože ta přece nic nezakazuje), ale že, pokud takový zákaz skutečně padne, už stejně budou prakticky všichni jezdit elektromobily. Citovaný článek je naprostý nesmysl, který lze velmi snadno vyvrátit.

Pár základních čísel

Spotřeba benzínu za rok v ČR činila v roce 2018 2.16 miliard litrů (rok 2019 není k dispozici volně, moc se ale lišit nebude, rok 2020 bude asi v důsledku pandemie o něco nižší). Toto odpovídá celkové spotřebě energie v benzínu 20 200 GWh (pokud bereme střední hustotu benzínu tj. 0,725 z rozpětí 0,7 - 0,75 kg/l).
Temelín dodá ročně přibližně 15 746 GWh.
Vzhledem ke ztrátám na vedení, při nabíjení a při vybíjení bychom potřebovali skoro dva Temelíny, které by vyráběly elektřinu pouze pro elektromobily, nahrazující auta na benzín.
A to ještě nezohledňuji skutečnost, že hmotnost benzínu na 200 km (dojezd běžného elektromobilu) je pod deset kg a během jízdy ho ubývá, zatímco baterie elektromobilu má kolem sta kg a během vybíjení se její hmotnost nemění, a že k vytápění auta se u spalovacích motorů používá odpadní teplo, zatímco elektromobil je vytápěn (což je u nás nutné cca půl roku) na úkor energie pro pohon. To vše totiž snižuje ještě dál efektivitu elektromobilu oproti autu se spalovacím motorem.
Pokud bychom elektřinu do elektromobilu hradili elektrárnami na uhlí, byla by produkce CO2 z elektromobilu asi dvojnásobná než u aut se spalovacím motorem, pokud bychom ji hradili paroplynovými elektrárnami, byla by produkce CO2 asi stejná, ale úniky metanu z těžby a distribuce zemního plynu by vytáhly celkový skleníkový efekt elektromobilu opět na cca dvojnásobek oproti autu se spalovacím motorem. To je důsledek rozdílu v efektivitě přímé přeměny spalného tepla na mechanickou energii přímo ve válci motoru oproti přeměně tepla z elektrárenského kotle přes ohřev páry na mechanickou energii turbíny, jejího převodu na elektrickou energii a vedení a uskladnění takto vyrobené elektřiny.
I při současném energetickém mixu ČR produkuje elektromobil o něco více skleníkových plynů než auto se spalovacím motorem (pochopitelně v závislosti na typu auta; rozdíl elektromobil versus špička může představovat i dvojnásobnou produkci skleníkových plynů elektromobilem).

Budeme si vůbec moci dovolit přechod na elektromobily?

Považuji za velmi nepravděpodobné, že bychom měli v roce 2035 k dispozici dvě jaderné elektrárny o výkonu Temelína, jejichž prakticky veškerý výkon by bylo možno vyčlenit jen do akumulátorů elektromobilů (tedy v podstatě elektráren navíc oproti ostatní spotřebě elektřiny).
Nabíjení elektromobilů fotovoltaickými panely (nejlépe přes noc) patří do kategorie mašíblu. A závislost dopravy na akutním stavu větru v podstatě také. To už by byla patrně efektivnější a praktičtější plachetní auta.
Jistěže by bylo lze rezignovat na akumulátory.
Historicky byl elektromobil prvním autem, které překročilo na uzavřeném okruhu "magickou" rychlost 100 km/h. Vývoj aut šel ovšem jinudy a zatím nedošlo k žádné změně, která by natolik zlepšila vlastnosti elektromobilu, aby mu byla dána přednost před autem se spalovacím motorem. Jedním ze zásadních toto "zavinivších" faktorů byla právě náročnost získávání elektřiny pro jedoucí auto.
Ten "rekordní" elektromobil neměl akumulátory, ale mnohem lehčí chemické články, snad zrovna sodíkové (či sodíko-rtuťové), jako Verneův Nautilus. A faktem je, že tyto články jsou podstatně efektivnější než akumulátory, včetně toho, že by bylo možné sodík vyrábět elektrolýzou, využívající alespoň zčásti nejistou a nekonstantní dodávku elektřiny z OZE (protože ho lze relativně dobře skladovat, na rozdíl od samotné elektřiny nebo dokonce vodíku). A distribuovat by se dal podobně, jako se distribuuje benzín. Zajímavé by asi bylo i energetické využití vodíku, který při činnosti těchto článků vzniká. Například k tomu výše zmíněnému výhřevu interiéru v zimě. Možná formou nějakého spalovacího motorku, přidávajícího svou energii k energii článků.
Místo sodíku by se dal v chemických článcích použít i bezpečnější hliník (který v době vzniku rekordního elektromobilu i vzniku známého Verneova románu 20 000 mil pod mořem nebyl v rozumné ceně k dispozici - Napoleon III z hliníku nechal vyrobit šperky pro svou manželku a ty byly v té době mnohonásobně dražší než zlaté či platinové, takže byly permanentně při vystavení veřejnosti hlídány oddílem císařské gardy), ale i ten by v podstatě byl pouze nosičem energie vložené do něho při výrobě. Výhodou hliníku by mohla být možnost používat do článků nikoli kyselinu, ale alkalický elektrolyt, snadněji udržitelný v kovovém či plastovém pouzdře.

Prakticky jistý důsledek přechodu na elektromobily v 30. letech tohoto století

Zrušení aut na benzín, ať už z jakékoli příčiny (či pod jakoukoli záminkou) a jakýmkoli způsobem provedené, by tedy, vzhledem ke stavu naší energetiky a jeho střízlivým odhadům pro ten rok 2035, znamenalo drastické snížení počtu domácností, majících k dispozici automobil, ze současných cca 84 procent na cca 1 - 2 procenta. Tedy na stav srovnatelný snad s ranými padesátými léty nebo protektorátem. Pro víc elektromobilů by prostě nebyl v síti dostatek energie. A i tyto elektromobily by patrně mohly tu a tam vyvolávat lokální přetížení sítě.
Současně s tou elektromobilitou musíme zohlednit fakt, že dekarbionizace energetiky bude znamenat zrušení tepláren na uhlí, případně kogeneračních jednotek, produkujících paralelně elektřinu a teplárenské teplo. Pokud nepřejdou lidé masově zpět na topení pevnými palivy, zejména uhlím (což je např. v panelových domech technicky nemožné), tak jedinou reakcí na rušení těchto tepláren bude přechod významného procenta domácností na topení elektřinou. Což znamená postavení dalších kapacit, optimálně jaderných.
Faktem je, že i jaderná elektrárna může paralelně produkovat teplárenské teplo, ale v praxi to vázne na velkých bezpečnostních vzdálenostech těchto zařízení od městských aglomerací a nutnosti stavět horkovody či parovody o délce v desítkách (i přes sto) km, což právě pro náročnost této infrastruktury nebylo realizováno ani u starší JE Dukovany (která měla podle původního projektu vytápět Brno), natož Temelína. Přitom vybudování zcela nové infrastruktury dálkového vedení tepla může být ještě náročnější než samotné jaderné bloky, a zelení, automaticky blokující stavbu čehokoli užitečného, by mohli prodloužit dobu stavění této infrastruktury o desítky let (a bylo by potřeba buď zbrzdit "dekarbonizaci", nebo nechat lidi v panelácích mrznout, jak to činil třeba Ceauseskův režim). Obávám se přitom, že myšlení evropského úředníka i zelených je bližší ta druhá varianta.
To znamená, že dekarbonizace zcela jistě povede k těžké energetické krizi, a pokud nebude postavena za každou uhelnou elektrárnu elektrárna jaderná a ještě k tomu navíc jaderné kapacity na vytápění a elektromobilitu, bude znamenat drastické snížení životního komfortu obyvatelstva.

Asi jedinou možností k odvrácení této katastrofy je včasné a masové "bouření se" obyvatel (včetně např. petičních akcí), kontrademonstrace proti demonstracím ekologů a zvyšování tlaku na odchod z EU. Velmi dobré by bylo si uvědomit, že na naší i eurounijní úrovni tuto katastrofu podporují především Piráti a bylo by třeba jim to dát znát ve volební podpoře. Jistě, ideální by bylo, aby skončili mimo parlament.

středa 24. února 2021

Je Greta jen ekologickou napodobeninou Švejka?

Pravděpodobně aniž by to chtěla, stává se "ekoložka" Greta osobností, která velice dobře souzní s hrdinou slavného Haškova románu. Co za tím vlastně je?

Pár slov úvodem.

Budiž řečeno, že jsem byl na konci školní docházky a na gymnáziu členem organizace na ochranu přírody TIS, která nesla na svém znaku (s větévkou tisu, jak jinak) heslo "Poznej a chraň". Tato organizace byla normalizačním režimem zlikvidována a po několika letech nahrazena spojením těch co "lítali s brontosaury" a dalších podobných, spíše pojašených, skupin, do Československého svazu ochránců přírody, naprosto konvenujícího s vládnoucím režimem. Ten se snažil v podstatě usměrnit energii občanů, toužících udělat něco pozitivního pro životní prostředí, nekonfliktním směrem vůči vládnoucímu režimu, ve stylu: "Tak tedy pro to životní prostředí něco udělejme, třeba vysbírejme flašky a plechovky (a další odpad) z potoka toho a toho."
A naivní ochránci bezmyšlenkovitě sbírali, případně nadávali na "ekologicky neuvědomělé spoluobčany" (a někdy jim vyšly dopisy o té "ekologické neuvědomělosti" i v samotném Rudém Právu), aniž by si uvědomovali, že za rok tam to smetí bude zas, protože režim sám vytváří podmínky, kdy je výhodné (a i méně problémové) to smetí vyházet v lese. A aniž by řešili, že v rámci životního prostředí státu jsou daleko větší problémy, které by měly mít proti nějakým plechovkám v potoce podstatně vyšší prioritu, ale prakticky se jimi nikdo nezabývá (a pokud ano, jsou výsledky před veřejností utajovány - jak jsem se posléze v rámci své profese přesvědčil sám).
Pokud se děly nějaké protestní akce se skutečně závažným vyzněním, šly charakteristicky mimo tuto organizaci a byly režimem likvidovány jako ilegální. To se týkalo i protestů proti nekvalitnímu životnímu prostředí na podzim roku 1989, které předcházely známý 17. listopad a dodnes o nich ani sami ochránci přírody či prostředí prakticky nemluví, bez ohledu na to, jak velkou hubu mají na jiná témata.
Členem této organizace jsem se nestal, byť jsem jejich časopis Naší přírodou kupoval a četl. Právě z důvodů jejich zaměření.
Ono heslo "Poznej a chraň", myšlené tak, že je třeba problém analyzovat, a pak teprve se dát do nějaké ochranářské aktivity, bylo, pochopitelně, pro režim velmi nepříjemné, protože jakákoli hlubší analýza problémů s životním prostředím by nutně vedla k odhalení jeho podílu na stávajícím negativním stavu. Dnes je snaha toto heslo přeměnit ve smyslu "poznej chráněnou kytku, brouka, motýla (atd.), abys je mohl chránit", nicméně tohle je perverze onoho TISáckého hesla.
TIS byl po 17. listopadu částečně obnoven, ale se soustředěním na dílčí aktivity typu Hucul klub. Nějakou opravdu celostátně významnou organizací se již, bohužel, nestal.

Greta

Osobně jsem přesvědčen, že slečna Greta je přímo etalonem onoho "ochranářství bez jakékoli úvodní analýzy", případně "ochranářství zcela beze smyslu", do jakého komunisté vmanévrovali po zničení TISu ochránce přírody v rámci ČR. Její aktivity se přímo vyznačují naprostou nesmyslností, protimluvy a podobnými problémy. V podstatě akcentuje vše negativní, co můžeme na ekologických aktivitách a ekologických organizacích vidět.
Je také vidět, že je dirigována lidmi v pozadí, protože si dovolila jednou žblebtnout na téma "jaderná energie je taky bezuhlíková", aby během necelého dne dospěla ke "správnému" názoru, že jaderná energie je fuj fuj. Zcela jistě to nijak nesouvisí s angažováním jejích rodičů v nevládkách, zaměřených na podporu a propagování OZE.
Její "bezuhlíková" cesta přes Atlantik v loňském roce je přímo parafrází legendární Švejkovy "Budějovické anabáze".

Švejk

Švejk dělal v podstatě to samé, co slečna Greta v souvislostí s ekologií (zejména "záchranou planety"), ovšem se zaměřením proti tupé armádní mašinérii, ženoucí občany na jatka první světové války. Čtenář navíc chápe, že Švejk, ačkoli má "papíry na hlavu", si je alespoň částečně vědom toho, co dělá, a je si toho vědomo i jeho bezprostřední okolí ze stejně postavených osob. Švejkovi nadřízení si tohoto vědomi nejsou, proto jsou z tohoto vojína, nadšeného a vždy pohotového k vyrobení pořádného průšvihu, zoufalí. Nicméně, jak jsem uvedl, oni ho berou vážně.

Srovnání

Obě tyto osobnosti mají "papíry na hlavu". Obě se vyznačují aktivitami, které nutně vyznívají jako karikatura (ve smyslu přehánění rysů, charakteristických pro karikované) toho, za co formálně bojují.
Obrovský průšvih ovšem je, že zatímco Švejka berou vážně pouze lidé ducha mdlého, jako je nadporučík Dub a podobné rakouské šarže (živé ilustrace Napoleonova výroku, že "S blbostí rakouských důstojníků je třeba počítat jako se strategickým faktorem"), případně ho takto brali i někteří "zasloužilí" důstojníci ČSLA, prosazující zákaz této knihy, Gretu bere významná část společenské "špičky" vážně. Berou ji vážně ochranářské organizace, berou ji vážně politické a jiné celebrity a podobné zjevy. Čímž ovšem jasně ukazují, že úroveň jejich myšlení nepřevyšuje "gumy", či "zelené mozky" z dob starého mocnářství nebo ze dna ČSLA. Čímž ovšem sami sobě vystavují velmi nelichotivé vysvědčení.
Faktem je, že Greta by si přímo zasloužila nějaké zpracování na způsob velkého díla Jaroslava Haška, které by decentně ukazovalo rozpor mezi jejími slovy a činy, včetně presentace nesmyslnosti toho, co dělá a co zastává.
Nepochybuji, že i jen průměrný spisovatel, pokud by se mu podařilo naladit na stejnou strunu jako Haškovi, by dokázal vytvořit dílo světové kvality (byť zcela jistě nenáviděné "pokrokovými osobnostmi" z celého světa, podobně jako Orwellův 1984).

Lze považovat za skutečnou tragédii, ale také za vysvědčení kvality pro "světové celebrity", že někoho takového, jako je Greta, berou vážně, podobně jako brali vážně Švejka postavičky z Haškova románu, s autorem zdůrazněnou mentální insuficiencí. Obávám se převelice, že úspěch reálné Grety staví ony osobnosti na úroveň oněch osobností, kterým "v mládí sedla služka na hlavičku, takže z něj nemohlo být nic jiného než rakouský důstojník", případně prototypů tupých důstojníků ducha mdlého všech světových armád.

čtvrtek 18. února 2021

Čtrnáct papalášů proti občanům a demokracii (o papaláškách nemluvě)

Je mi velice líto. Mimořádný stav trvá příliš dlouho a zcela zjevně se míjí účinkem, alespoň v rámci výsledků oficiálního výkaznictví. Jakmile se opoziční poslanci vzbouřili, nastoupili hejtmani a pomohli vládě mimořádný stav prodloužit přes hlavy Poslanecké sněmovny PČR. Tento krok je přinejmenším takový, že na něco podobného ústava nepamatuje (aby to výslovně zakázala nebo povolila), nicméně použití 14 krajských papalášů jako substituce poslanecké sněmovny je velmi pochybné. O tom, jak moc, bude muset rozhodnou příslušná instituce, tj. Ústavní soud.

Mimořádný stav prostě nefunguje

Už jsem zde psal, že naprosto nevěřím ani vykazovaným nově nakaženým, ani vykazovaným zemřelým na covid. V prvním případě minimálně proto, že se jedná o výsledky testů, které nejsou prováděny na základě lege artis (ze statistického hlediska) metodiky výběru testovaných, ve druhém z toho důvodu, že byla opakovaně a lidmi kompetentnějšími než já silně (a IMHO oprávněně) kritizována metodika spojování úmrtí s covidem. Dnes už rovněž přestává platit to, co se dalo jakžtakž použít na jaře, tj. srovnávání úmrtnosti se stejnými měsíci předkovidových roků. A to z toho důvodu, že už se nám začínají zvedat počty obětí "vedlejších účinků" boje proti covid, od sebevražd v samovazbě násilně držených seniorů, až po první případy zanedbaných rakovin a dalších závažných onemocnění, které by bez hysterického "boje s covidem" zanedbány nebyly.
Ukazuje se naprosto jednoznačně, že boj s epidemií není prioritou vlády ani údajných "odborníků". Že jde o zcela jiné věci, zejména likvidaci drobného (a z části i středního) podnikání, a tím v podstatě regresi k tomu, co zde bylo před revolucí v roce 1989. Jedině z této perspektivy dávají opatření prosazovaná pod hlavičkou mimořádného stavu smysl.
Dalším možným cílem je i likvidace našeho školství, protože distanční výuka je i při maximální snaze jak vyučujících, tak i žáků a jejich rodinného zázemí, výrazně méně kvalitní. A právě kvalitní školství a kvalitní výstupy z něj (tedy vzdělaní občané) jsou tím, co vadí  na našem státě a jeho obyvatelích progresivistům všeho druhu, od genderistů a multikulturalistů až po ekology, protože vzdělaná a nezávislému kritickému myšlení naučená populace je rezistentní vůči bezcenným hovadinám, které tyto (a mnohé další) skupiny a organizace hlásají. I z tohoto pohledu dávají některá mimořádně stavová opatření smysl a jinak nikoli.
Ostatně, byli to právě komunisté, kteří poslední schválení mimořádného stavu podmínili změnami ve školství (minimálně jsou výše zmíněné hovadiny pro ně konkurenční prototalitní ideologie), a když vláda zapracovala ve stylu "slibem nezarmoutíš" a ve školství nezměnila naprosto nic, přepjala strunu jejich trpělivosti, a ta praskla.

Čtrnáct papalášů a papalášek

Jistěže to nejodpornější na mimořádném stavu je, že jeho vyhlašovatelé a organizátoři na jimi vyhlašovaná opatření kálejí z vysoka. Sám Babiš se nad prvními náznaky, že mu sněmovna další prodloužení mimořádného stavu odmítne, rozčiloval ze zahraničí, kam se normální smrtelník, právě kvůli tomuto stavu, nemá šanci dostat.
I načapání soudruha prvosenky v hospodě, která měla být zavřená, a bez dalších, po normálních občanech tvrdě požadovaných opatřeních (údajně protiepidemických), ukázalo jasně, že se soudruzi coronaviristé považují za jakási božstva, jimž je dovoleno vše.
Zlí jazykové říkají, že po tomto incidentu vyhlášený zákaz nočního vycházení má jediný smysl: Aby se už nemohlo stát, že některý se soudruhů coronapapalášů bude podobným způsobem přistižen a usvědčen. Neexistuje nejmenší důvod tomu nevěřit, protože žádný jiný důvod pro toto omezení pohybu občanů (myšleno ve smyslu boje proti přenosu nákazy) prostě neexistuje.
Jakmile se poslanci postavili coronapapalášům na odpor, povstalo čtrnáct hejtmanů (respektive třináct + jeden primátor) a pomohlo tato nesmyslná papalášská opatření dále prodloužit, ačkoli k podobnému kroku nemají naprosto žádnou demokratickou legitimitu.

Důvody?

Důvody jasně ukázal pan Štěpánek v Neviditelném psovi ze 16. 2. t.r.:
Jako naprostá lež se ukázalo vše, co soudruh Babiš a další "bojovníci proti epidemii" uváděli coby "příznaky apokalypsy" zrušení mimořádného stavu. Vláda může nadále zavírat podniky, povolat do služby armádu i hasiče, může čerpat ze státních hmotných rezerv (pokud tam po jejich předchozím řádění vůbec něco ještě zbývá). I hejtmani mohou žádat zapojení studentů medicíny i středních zdravotních škol (a zdravotnických vysokoškolských oborů) k výpomci ve zdravotnických zařízeních.
Teoreticky by bylo možné, rovněž bez mimořádného stavu, povolat i muže, kteří prošli jako absolventi medicíny vojenským zdravotnickým výcvikem, na "mimořádné cvičení" (nebo něco podobného) a postavit pro ně příslušné polní nemocnice, a tím řešit nedostatek lůžek, pokud by k němu došlo.
Existuje jediná věc, která je pro vládu bez mimořádného stavu nepřístupná. Tou je přidělování státních zakázek bez výběrového řízení. A, mám z toho pocit, že totéž logicky platí i pro další články státní správy, tedy i pro hejtmanství.
Přiznám se, že rozhodně nejsem nějakým horlivým zastáncem výběrových řízení. Ta velice často vedou k nákupu těch nejlevnějších šuntů, jejichž šuntovitost musí být následně kompenzována vydáními, vysoce převyšujícími rozdíl vůči ceně něčeho dražšího a přitom pořádného, co bylo výběrovým řízením zamítnuto. Takže se tato řízení často stávají živou ilustrací onoho známého výroku neznámého milionáře: "Nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit kupovat laciné věci".
Nicméně uznávám, že výběrové řízení může posloužit jako hráz vůči výstřelkům opačným směrem.
Faktem je, že jsem spíše zastáncem baťovského přístupu (a to i ve státní správě) spočívajícího v tom, že úředník dostane přiděleny peníze a s nimi hospodaří na vlastní pěst (včetně delegování části těch peněz na své podřízené), ale také na stoprocentně vlastní odpovědnost. A pokud něco koupí špatně, je to na něm a nemůže se vymlouvat na nějaké "kolektivní rozhodnutí" (často s anonymním hlasováním), případně hlásat "všichni jsme věděli, že kupujeme bezcenný šunt, se kterým budou potíže, ale platné předpisy nám neumožňovaly jednat jinak".

Takže se obávám, že důvodem vystoupení hejtmanských papalášů a papalášek nebyla nějaká péče o zdraví občanů (jsem hluboce přesvědčen, že tato sorta lidí bere občany jen jako jakýsi "spotřební materiál" pro své aktivity), ale spíše zájmy ryze pekuniárními, s ochranou obyvatel před infekcí nijak nesouvisejícími. Je v zájmu nás, občanů, lidi tohoto druhu dostat z odpovědných postů, což můžeme postupně učinit volbami. Tím, že nebudeme volit, ani na státní, ani na krajské úrovni strany, z nichž tito papaláši (a také papalášky) pocházejí (v abecedním pořadí):
ANO, ČSSD, KDU-ČSL, ODS, Piráti (*), STAN, SLK (**)
* Piráti mají primátora Hlavního města Prahy
** Starostové pro Liberecký kraj - nepočítám, že mnoho lidí mimo Liberecko tuto zkratku zná

čtvrtek 11. února 2021

Potíže s prodloužením mimořádného stavu?

Vláda dlouhodobě chaoticky "zvládá" epidemii covid 19 takovým způsobem, že při citelných restrikcích máme srovnatelné počty nově nakažených (alespoň oficiálně vykazovaných) a zemřelých (dtto) se státy, v nichž téměř žádné restrikce nejsou. Navíc se restrikce promítají do stále širších oblastí ekonomiky i společenského vývoje státu. I těch, kde by to jeden ani původně neočekával. Nelze se proto divit, že občanům, ale i politickým stranám, začíná docházet trpělivost.

Restrikce

Opakovaně se rovněž ukázalo, že sami představitelé vlády na restrikce, pokud se týká jich nebo jejich blízkých, kálejí z vysoka. Takže buď ty restrikce k něčemu jsou, a pak by je měli dodržovat všichni, nebo k ničemu nejsou, a pak není důvod, aby je dodržoval kdokoli. Pomiňme extempóre plukovníka prvosenky, kterého návštěva zavřené restaurace a bez roušky stála ministerské křeslo, a povšimněme si současného stavu.
Situace, kdy se zakazuje některým občanům opustit lokalitu, v níž bydlí, zatímco premiér si užívá v cizině a současně vyhrožuje poslancům, kteří se začínají šprajcovat se schválením dalšího kola výjimečného stavu, "že zemřelí padnou na jejich hlavy", je naprosto neúnosná. Kdyby to vyhlašoval ze svého bytu a organizoval si odtud i virtuální kontakt s parlamentem, tak by byl věrohodný. Takto je pouze trapnou ilustrací impotence naší vlády v boji s covidem.
Jestliže se dala vládě prominout jakási chaotičnost v době jarní epidemie, protože se jednalo o cosi nového a tudíž nepoznaného, tak ještě horší chaos v podzimním kole (protahovaném až do současnosti) se prostě prominout nedá.
Vláda ve velmi krátkých intervalech (dny) mění stupně a druhy restrikce, přestože je známo, že první známky odezvy na jakékoli opatření se objeví až cca po týdnu a naplno se projeví až za cca dvojnásobnou dobu. Tudíž je jasné, že se jedná o "výstřely naslepo", nemající naprosto žádný racionální podklad.
Některá opatření navíc budí dojem, že se vláda snaží epidemie využít k likvidaci některých skupin obyvatelstva, zejména drobných podnikatelů. Blekotání prvosenek a bažiňáků je spíše obrazem patologické nenávisti (patrně třídní) k soukromým podnikatelům (alespoň některým jejich skupinám) než výrazem nějakého racionálního boje proti epidemii.
Řada opatření je silně kontraverzní a spíše epidemii zhoršuje.
Např. zcela logické by bylo nepracující (důchodce a ty, co mají home office nebo přerušenou práci) "vyhnat" na chalupy a chaty (jsou-li obyvatelné), a tím "naředit" populaci ve městech, i kdyby to znamenalo pomoci ze strany státu zásilkovým prodejnám zvětšit akční rádius dodávek tak, aby tito lidé nebyli nuceni dojíždět za nákupy. I kdyby to znamenalo navíc pomoci providerům v těchto lokalitách posílit internetová připojení.
V "jarním kole" epidemie obchodní řetězec Tesco otevřel některé své prodejny až do 24:00 a vyzýval vnitřním rozhlasem zákazníky, aby, pokud nemusejí nakupovat ihned, přesunuli své nákupy do času, kdy je v prodejnách daleko volněji a riziko přenosu nákazy tudíž menší. Nyní vláda zkrátila provozní dobu obchodů a zrušila prodej o nedělích, tedy v podstatě provedla opatření, která riziko přenosu zvyšují. Omezení počtu nakupujících v prodejnách, kdy venku ve frontě na sebe lidé prskají a kašlou, je rovněž "kravínium", jak takovéto věci pojmenovával pan Werich.
Nesmyslem je i zavření hobby marketů, protože každý rozumný člověk by použil covidové volno k opravám v bytě, domě, na chalupě apod. Dnes si, ovšem, nekoupí ani krabici hřebíků. Pak mohou "anticovid" odborníci blekotat, že lidé víc chlastají - když sami zavinili, že jim nic jiného ani nezbývá.
Zcela idiotské je schválení rovněž zcela idiotského zákazu jednorázových plastů, nařizovaného naprosto nekompetentní EU. Jednorázové plasty ve stravování a dalších podobných službách jsou významným faktorem v omezování šíření epidemií (zdaleka ne jen covidové). Naopak, covidová epidemie mohla poskytnout příležitost se bruselskému diletantismu vzepřít a jasně a se zatraceně vážnými důvody tento jeho výblitek odmítnout s tím, že pokud Brusel neustoupí, jsou mrtví na jeho účtu, s příslušným politickým dopadem (ostatně, vůbec nikde není řečeno, že v té EU opravdu musíme být, zejména pokud podobné aktivity posunou podporu našeho členství v ní k ještě nižším hodnotám, než jaké aktuálně mají).
Tragická je situace u seniorů, kteří se stali jakýmisi vězni v "zařízeních pro seniory", z nichž mnozí už spáchali sebevraždu, protože nesmyslnou izolaci, údajně "pro svoji ochranu", nedokázali psychicky snést.

Školy

To, co se děje ve školství, je prostě děs a běs. Vyrostl nám jeden ročník, od prvňáčků až po vysokoškoláky, který měl poprzněnou školní docházku. Někteří odborníci (a jsem spíš na jejich straně), tvrdí, že pokud by to bylo technicky možné (jakože, bohužel, ne), bylo by nejlepší virem ztracený školní rok zopakovat.
Jako ještě horší faktor, než je obecně nižší kvalita distanční výuky (ať se pedagogové snaží jak chtěli, živou výuku takto nahradit prostě nelze), považuji relativně snadnou možnost podvádění. Kamerka, s níž je pedagog (i zkoušející) ve spojení, má jen silně omezené zorné pole, a co je mimo ně, nevidí.
Tento fakt znali už staří režiséři němých filmů, v nichž herec balancuje na římse, visí na zábradlí a pod., a pod ním, mimo úhel záběru kamery, je balkón, lešení nebo alespoň záchranná síť, které divák nevidí, a tak na něj scéna působí příslušně thrillerově.
V případě zkoušení divák, pardon, vyučující, nemůže vidět, kdo stojí z druhé strany "zkoušecího" notebooku, listuje ve skriptech, nebo v druhém počítači pátrá ve studijních materiálech nebo obecně na internetu.
Docela bych přál naši prodlužovatelům a prohlubovatelům covidových restrikcí, aby je nebo jejich blízké, jednou léčil doktor, který takto distančně vystudoval medicínu.
Hlavní problém této situace spočívá ovšem v tom, alespoň dle mého názoru, že tento systém dětem od "kašičky" jasně ukazuje, že podvádět se vyplácí. A že moje neteř, která se mi onehdy chlubila, že je jediná ze třídy, kdo při distančním zkoušení nepodvádí, by skutečně měla dostat nějaký metál, navrhoval bych bílou vránu. Tohle považuji za největší zlo, protože kdo se naučí podvádět, tak už bude podvádět i dál. Už jen proto, že jeho znalosti ze dřívějška budou tak mizerné, že se bez podvodů prostě neobejde.

Zdravotnictví

Vláda sice "bojuje, aby nedošlo k zahlcení zdravotnictví", ale na druhé straně zastavení všech možných preventivních a částečně i terapeutických výkonů (vč odkládání operací) má stále narůstající počet obětí, protože např. v současnosti máme každoročně např. cca 7 000 nových případů kolorektálního karcinomu (podle poslední dostupné zdravotnické ročenky ÚZIS), který je dobře detekovatelný v časném stádiu testy na okultní krvácení (a v případě podezřelého výsledku došetřením kolonoskopií), přitom významnou část z těchto případů je v takovém případě možné zachytit včas a zabránit jak úmrtí, tak i (v případě přežití radikálnějšího zásahu) např. životu s trvalým vývodem stolice na boku či břiše. Podobné je to i s rakovinou prsu či rakovinou prostaty, tedy opět četnými nádory, jejichž zanedbání zvyšuje pravděpodobnost smrti, nebo alespoň doživotního postižení následky nutné radikální léčby. Časné vyhledávání těchto tumorů bylo prakticky zastaveno. Lze mít důvody pro odhad, že již dnes vyvolala restriktivní "anticovid" opatření více úmrtí (byť někteří z těch, kterých se to týká, o tom ještě nevědí) než kolik lidí v rámci oficiálního výkaznictví zemřelo na koronavirus.

Skutečně máme tolik mrtvých a nakažených?

Problémem je zcela jistě výkaznictví, kdy do "zemřelých na coivid" jsou zahrnováni i např. zemřelí při dopravních nehodách, u nichž byl covid náhodně nalezen při pitvě (nebo pozitivní výsledek testu při zpracování pozůstalosti). Faktem je, že při stanovování příčin smrti je nemoc (obecně, jakákoli) řazena do tří kategorií: Hlavní příčina smrti (1), příčina komplikací, které vedly ke smrti (2) a vedlejší nález, který s příčinou smrti nijak nesouvisí (3). Tedy, pokud se to dělá tak, jak se to dělat opravdu má.
Zcela jistě, pokud někdo zemře na covid z plného zdraví, je zde covid hlavní (nebo dokonce jedinou) příčinou smrti a jako takový by se měl dostat do statistiky. Pokud je covid jen zhoršující komplikace, je hodnocení jeho podílu na smrti velmi problematické, protože např. těžký diabetik s dalšími závažnými chorobami by mohl dostat tu "ránu z milosti" i od mnoha dalších, v populaci běžně kolujících, chorob. Rozhodně by statistika takto "doražených" lidí měla být vykazována separátně. Pokud se týká oné třetí kategorie (smrt covid pozitivního člověka na chorobu, která s touto nemocí nijak nesouvisí), ta by vůbec neměla do úmrtnostních "covid statistik" prosáknout, protože tam jednoznačně nemá co dělat.
Navíc metodika rozdělování zemřelých do výše uvedených tří kategorií není nijak mezinárodně koordinována a nikoho snad ani nepřekvapí, že to při své totální impotenci nezvládla ani EU. Takže srovnávat naše čísla s čísly od jiných států prostě nelze. Přesnější pořadí našeho státu v žebříčku korektně provedeného mezinárodního srovnání patrně dostaneme pomocí hodu kostkou či hrstí mincí než pomocí oficiálně presentovaných údajů.
Problematické je i výkaznictví nově nakažených. Neustále se totiž zvyšuje cílenost prováděných testů, stále větší podíl mezi testovanými tedy mají osoby buď s klinickými příznaky covid, nebo jejich kontakty. Přitom vláda s tímto číslem pracuje tak, jako by se jednalo o zcela náhodný výběr, který má vypovídací hodnotu k výskytu pozitivních osob v populaci jako celku. Je mi líto, výsledky těchto testů žádnou takovou informaci nenesou.
Korektní by bylo, kdyby se vyšetřilo, třeba jednou za týden, tisíc náhodně vybraných osob (třeba s prvky stratifikace) a výsledky tohoto vyšetření se použily k hodnocení reálné situace (a případně k úpravám opatření proti covid).
A to pomíjím skutečnost, že se při výkaznictví "srovnávají jablka z hruškama", tj. že se do "jednoho pytle" sesypávají výsledky provedené různými metodami a různými testovacími soupravami, majícími různou citlivost i různé velké procento falešně negativních i falešně pozitivních výsledků.
Je nutné připomenout rovněž i to, že pokud např. najdeme v nose (výtěru z něj) RNA tohoto viru, neznamená to vůbec, že tento člověk musí být nemocný. Tato RNA (citlivým testům stačí jedna molekula) tam může být pozůstatkem viru naším imunitním systémem zlikvidovaným, ale může to klidně být i pozůstatek viru, který byl zlikvidován slunečním světlem nebo jiným virucidním faktorem životního prostředí a jen nám, již neaktivní, usedl na sliznici. Přítomnost protilátek proti covid zase neznamená, že člověk musí být nutně infekční, protože už mohl tu infekci zvládnout a viry zlikvidovat.
Za těchto okolností by ovšem stejně kvalitní výsledky, jaké jsou nám presentovány, mohla poskytnout i paní s koncesovanou živností na vykládání z karet.

Když shrneme výše uvedené, opravdu se nelze divit tomu, že politické strany při volbách na dohled začínají taktizovat a odmítají si špinit ruce spoluprací na těchto podivnostech.
Pro mě, jakožto občana, se rýsuje jediné opatření: Žádná ze stran, které prodloužení restrikcí posvětí, minimálně bez toho, že by vládě nasadily na krk chomout rychlého omezení těch alespoň největších nesmyslů, nemá na podzim nárok na můj hlas.
Připojte se, společně ten "covid" zvládneme.

neděle 6. září 2020

Banalita?

Řidič MHD odmítl jezdit s autobusem, který nesl předvolební plakáty strany, s jejímž programem nesouhlasil. Je to opravdu cosi banálního?

Údajný důvod

SPD má v programu omezení nebo zrušení inkluze na školách. Řidič má údajně dvě děti s poruchou autistického spektra, které v rámci inkluze navštěvují normální školu. Údajně z tohoto důvodu byl sloganem o zrušení inkluze "pohoršen" a odmítal s takovýmto dopravním prostředkem jezdit. Zcela jistě se najde dost lidí omezeného myšlení, kteří budou s takto osudem postiženým člověkem souhlasit. Problém je však někde úplně jinde.

Pandořina skříňka

Zásadní problém vidím v tom, že demokracie znamená, že se podle aktuální situace, nálad, ale i objektivního stavu voličů střídají ve vedení státu politické strany či jejich seskupení. Zbývající pak tvoří opozici, případně mají s tím vedením nějakou toleranční smlouvu ("oposmlouva" byla našimi politickými analfabety vydávána za "cosi naprosto jedinečně příšerného", přitom bychom podobné smlouvy nalezli prakticky všude tam, kde existuje systém většího počtu stran; smysl to nemá u systémů dvou politických stran, ale i v těchto systémech jsou někdy uzavírány toleranční smlouvy s částí opozice nebo jejími jednotlivými zástupci, zejména pokud vzešli z přímé volby). Důležité ale je, že vládní a opoziční strany spolu jednají. Že existují návrhy, které nepodpoří i část zastupitelů vládních stran, že naopak existují i návrhy, které podpoří i část opozice, a dokonce i návrhy, které podpoří část zastupitelů vládních stran i část opozice a jiná část zastupitelů těchto stran je zase proti. Takto vypadá normální demokracie.
Naši "liberálové", ve skutečnosti směska fašistů a neomarxistů, ovšem zahájili snahy o polarizaci společnosti, kdy opozice a vládní strany se ignorují, návrhy jsou přijímány, protože byly navrženy vládní stranou, nebo zamítány, protože byly navrženy opozicí, bez ohledu na jejich reálný obsah a možný dopad. Političtí aktivisté pak tento trend přenášejí do společnosti.
Při posledních presidentských volbách toto bylo jasně vidět. Prakticky každý volební plakát Zemana ve druhém kole voleb byl do několika desítek minut vandalizován, zatímco Drahošovy plakáty zůstaly nedotčené až do jeho porážky. Názorně to ukázalo, cože je to za lidi, co toho Drahoše volili, respektive jaká sběř se mezi nimi nachází, na rozdíl od voličů Zemana.
Pochopitelně, otevření Pandořiny skříňky totální netolerance, neuznání pravidel demokracie a jejích zásadních principů, otevírá příkop ve společnosti, který od určitého stádia bude růst "samospádem" a může být zlikvidován pouze mrtvolami padlých v občanské válce, jak k tomu došlo třeba ve Španělsku, nebo v USA za války Severu proti Jihu. A vinu podobných konců je nutné jednoznačně přiřknout liberálům.

Odborný nesmysl

Že inkluze (a zejména jakéhokoli dítěte) je odborný nesmysl, jsem byl přesvědčen vždy. Léta jsem učil na pedagogické fakultě a mám představu o tom, co umí normální a co speciální pedagog. A jsem velmi skeptický i vůči představě, že ze všech normálních pedagogů naděláme speciální nějakými rychlokursy. Většinou tuto tézi kromě ryzích aktivistů hlásají instituce, které jsou na takových kursech ekonomicky zaháčkované (včetně některých pedagogických fakult).
Jsem velice rád, že mi tento postoj potvrdili známí, kteří mají postižené dítě a jeho matka je učitelka, takže onen problém vidí z obou stran a jsou jednoznačně proti inkluzi jako tomu, co by jejich dítě poškodilo (ztrátou kontaktu se odborně vzdělaným pedagogem, schopným přizpůsobit obsah a tempo výuky jeho schopnostem), ale poškodilo i ostatní děti ve třídě (vynuceným snižováním kvality a tempa výuky, aby postižené dítě stačilo).

Nesmysly ve školství

Zcela jistě nemůžeme chtít po řidiči autobusu, aby znal do hloubky problematiku inkluze, na níž se v podstatě neshodnou ani odborníci, ale zcela jistě po něm můžeme požadovat pochopení, že zrušení nebo alespoň omezení inkluze tam, kde se jednoznačně neosvědčila, je naprosto legitimní politický program.
Konec konců, nebyl by to první pokus, který byl v rámci našeho školství zaveden přes řadu námitek odborníků i laické veřejnosti, aby nakonec totálně zkrachoval a svým působením řadu dětí závažně poškodil. Před nějakou dobou jsem i na tomto blogu vzpomenul množinovou matematiku od první třídy.
Něco podobného se děje na některých školách s výukou čtení formou"celostního čtení". Tato metoda je určena pro méněcenné hatmatilky typu angličtiny, které nemají fonetický zápis mluvené řeči. Pro plnohodnotné jazyky s fonetickým, či alespoň pravidelným zápisem (tj. existuje prakticky použitelná soustava pravidel se snesitelným počtem výjimek, jak převést mluvenou řeč na psaný text a naopak), je tato výuka jednoznačně škodlivá, protože brání, na rozdíl od slabikování, spontánnímu naučení se čtení a zápisu slov, které má dítě ve slovní zásobě mluveného jazyka, ale jejich písemnou podobu nemá "celostně" nabiflovanou. Takováto výuka vede u žáků k simplifikaci jazyka a neschopnosti porozumět složitějšímu textu (obojí vidíme u běžných uživatelů angličtiny jako zcela normální jev).
Čili SPD si za svou pozornost hovadinám, které se dějí v našich školách, spíše zaslouží podporu i v případě, že s jinými programovými body této strany nesouhlasíme.
Osobně by mě docela zajímalo, jestli děti pana řidiče byly inkluzí poškozeny nebo zvýhodněny. Bohužel, nemáme jejich identické kopie z doby před inkluzí, které bychom protáhli speciální školou a porovnali výsledek se stávajícím stavem.

Ještě další důsledek

Hodně se hovoří o korespondenčních nebo jiných distančních volbách. Zpravidla je prosazují ty politické síly, které jsou v normálních volbách neúspěšné a mnohé jsou bez naděje v nich vůbec překročit limit vstupu do zastupitelských orgánů. Už to by mělo vyvolat podezření, zda si tyto síly od uvedených voleb neslibují něco zcela jiného, než je férový průběh voleb.
Opakovaně a v různých zemích byly prokázány, v různém stupni dokonanosti, manipulace s korespondenčními hlasovacími lístky. Přítomnost lidí, jako je výše zmiňovaný pan řidič, kteří odmítají férový postup při volebním klání, ukazuje, že k takovým pokusům by zcela jistě docházelo i při nich. A je jedním z mnoha argumentů, proč snahy o takovéto volby odmítat.
A zase je tu ještě jedna Pandořina skříňka: Pokud bude významná část populace přesvědčena, že distanční volby byly zfalšované (a opak prakticky nijak nelze prokázat), může dojít i k neuznání výsledků voleb touto částí populace, což už je jen malý krůček od regulérní občanské války.

Co je nejhorší

Nejhorší je asi to, jak významná část lidí na uvedený čin pana řidiče pohlíží: Jako na cosi naprosto bagatelního, jako "klukovinu", nebo jako dokonce jako na cosi, na co má dotyčný "právo". Je mi velice líto, ale jsem přesvědčen o opaku.
Jsem přesvědčen, že tento čin je zaměřen proti samotným základům demokratického uspořádání společnosti, a že na něj občan prostě právo nemá. Je to naprosto stejné, jako když lékař musí poskytnout pomoc i osobě, které se mu totálně ekluje, nebo se dokonce někdy dříve vůči němu či jeho rodině dopustila zločinu. Nebo když kněz nesmí prozradit zpovědní tajemství ani v případě, kdy to jemu nebo jeho blízkým přinese těžkou újmu (o tom je ostatně i jeden román od A Dumase).
SPD je standardní politická strana, jejíž program je jednoznačně demokratický (kdyby nebyl, byla by zakázána) a konvenuje, vzhledem k jejím volebním výsledkům i výsledkům průzkumů volebních preferencí, dostatečnému počtu občanů. Tím má právo na nerušenou předvolební agitaci, bez ohledu na osobní či skupinové politické preference těch, co tu agitaci provádějí.

Onen čin řidiče autobusu podle mého mínění míří proti samotným základům, na nichž stojí demokratický politický systém, a rozhodně by měl být přinejmenším morálně zavržen jako cosi, pro co v demokratické společnosti není místo.