V principu si neuvědomujeme, že ony "Benešovy dekrety" měly naprosto jinou funkci než jakou jim přisuzují současní Emanuelové Moravcové pod taktovkou Němců. A z jejich skutečné funkce se pak odvíjí jejich vztah ke dnešku.
Dekrety
Vládnutí pomocí přímých příkazů šéfem exekutivy je opatření, mající původ v demokratických antických zákonodárstvích, vč. římského práva, z něhož se asi při tvorbě československých zákonů docela čerpalo. Princip je ten, že se stát může dostat do situace, kdy zastupitelské orgány nemohou fungovat (nejde jen o jejich faktickou likvidaci, ale i o situace, kdy je nutno jednat velmi pružně a rychle).
Římu vládli dva konzulové, navíc podle not senátu, nicméně v situaci, která nebyla jimi zvládnutelná (a byly i situace, kdy jeden z konzulů byl zneprovozněn, včetně smrti v bitvě)) byl jmenován diktátor, který měl absolutní pravomoci (z nichž se následně musel zodpovídat senátu, takže bylo zabráněno ryzí libo(z)vůli). Ten mohl rozhodovat pružně a rychle a zpravidla Řím z průšvihu vytáhl. Měl také časově omezené období zastávání této funkce, což byl jeden z mechanismů, bránících tomu, aby se diktátor trvale uchopil moci.
Jmenování některých politiků na konci republikánské éry doživotními diktátory bylo projevem totální krize republikánského zřízení, které bylo koncipováno pro městský stát a vznik superstátu, směřujícího k impériu, v principu toto řízení znemožnil.
V podstatě tedy možnost presidenta ČSR vládnout v případě těžké politické krize pomocí dekretů byla jakousi analogií jmenování diktátora v Římě s tím, že zde, na rozdíl od Říma, nebylo nutno se dohadovat o jmenování konkrétní osoby, protože ta byla fixně dána personálním obsazením postu presidenta.
Přesně toto se stalo před druhou světovou válkou, kdy bylo Československo obsazeno Němci. Tento akt (15. 3. 1939) byl dokonce v rozporu i s Mnichovskou dohodou, kterou se Německo zavázalo garantovat hranice pomnichovského Československa. Řekněme si to upřímně, Mnichov Němci nerespektovali od samého počátku, protože už v roce 1938 obsadili i některá většinově česká území, přestože Mnichov byl postaven na obsazení území většinově německých. A nikdo ze signatářů neprotestoval.
E. Beneš byl tedy po ustanovení exilové vlády minimálně od onoho 15. 3. 1939 kompetentní k řízení státu pomocí dekretů, protože Němci po okupaci zlikvidovali parlament, takže demokratickou cestou zákony nemohly být tvořeny.
Potvrzení
První řádně zvolený parlament ČSR po osvobození (1946) postupně schválil dekrety presidenta republiky a tím je začlenil do zákonů československého státu jako jeho plnohodnotnou legislativu, v podstatě ekvivalentní výsledkům demokratické tvorby zákonů před okupací a po ustanovení onoho nového poválečného parlamentu.
Předválečný parlament nebyl po válce provozuschopný, protože řada českých a slovenských poslanců byla Němci v letech 1939 - 1945 povražděna a němečtí a maďarští poslanci šli do odsunu, případně se skrývali před poválečnou spravedlností.
"Boj proti dekretům" je tedy bojem proti řádné legislativě, legitimnější než byla nedemokratická legislativa, vzniklá v letech 1948 - 1989.
Další
Druhou věcí je, že odsun Němců z území sousedních států byl dohodnut dříve než v Postupimi, tam se vesměs ladily jen technické detaily, takže existoval jakýsi právní rámec i pro ony "divoké odsuny", které jsou nám Němci a kolaboranty vyčítány.
A protože ještě neproběhla Postupimská konference, neexistovala některá omezení prostředků a metod provádění tohoto odsunu.
Neexistovala ani legislativa, která by zakazovalo udělat to, co bylo ihned po osvobození provedeno, tj. snížit Němcům příděly na úroveň, kterou Němci před osvobozením přidělovali Židům (těm, kteří ještě nebyli na koncentráčnické šlichtě, "okořeněné" Zyklonem B).
Faktem také je, že Hitler neměl žádné kompetence ke zrušení československého občanství Němcům na území protektorátu. Proto byli tito Němci z hlediska striktního pojetí zákona vlastizrádnými československými občany. Se všemi potenciálními důsledky, zcela jistě horšími než odsun.
Důsledek
Boj proti "Benešovým dekretům" je v podstatě bojem za zvrácení výsledků druhé světové války. Pochopitelně, začíná se morálním odsouzením a prohlašováním zcela legitimních a mezinárodním dohodám odpovídajících aktů za "excesy". Pak jistě, náznaky už jsou, nastane zpochybňování morálních kvalit Spojenců v porovnání s Němci s tím, že válku vyhrál ten, kdo ji vlastně vyhrát neměl.
A pak už bude otevřena cesta ke zpochybnění výsledků války a snahám o nějaké "morální narovnání", včetně změn v ekonomice, legislativě i oficiálního výkladu dějin.
Ostatně, něčeho podobného jsme nyní svědky na Ukrajině.
Nespokojenost Němců s poměry v předválečné ČSR je naprosto absurdní v porovnání se současným postavením národnostních menšin ve státech EU či NATO či členů obou těchto organizací. Můžeme připomenout postavení Lužických Srbů v Německu, na nichž je v podstatě páchána genocida, i postavení některých národnostních menšin v Pobaltí, aj.
Lze také připomenout, že Postupimská konference zavazuje státy, z jejichž území byli odsunuti Němci a byl jim zabaven majetek, že tento zabavený majetek se nikdy nevrátí do rukou Němců, ani německému státu (mj. proto, že byl použit jako prostředek rozpoutání druhé světové války v Evropě). Takže případné vracení majetku sudetským i československým Němcům by vystavilo Českou republiku, jako nástupnický stát Československa, příslušným mezinárodním sankcím.
Je dobré vědět i to, že Němci dostali za zabavený majetek potvrzení, za jehož základě měli být sanováni poválečným Německem. Pokud se tedy dožadují nějakého majetku, může to znamenat pouze jednu ze dvou věcí. Buď že onu náhradu dostali, a pak se z jejich strany jedná o jakousi formu podvodu, nebo že tedy okradeni byli, ale německým státem, a ne námi.
Dále je dobré znát i fakt, že Němci nám z v Postupimi Československu přidělených reparací zaplatili jen několik málo procent a zbytek nám dodnes dluží, byť záminka pro jejich nevyplacení, tj. komunistický režim, u nás už desítky let neexistuje. Navíc, nedávno byly v Německu nalezeny v protektorátu ukradené zvony a dodnes německý stát neprojevil ani platonickou snahu je vrátit.
Německo také kladlo všechny možné překážky k nalezení do něj unesených českých dětí (nejen z Lidic), takže dodnes nějaké (či spíš jejich potomci) v Německu žijí, aniž by znaly svůj skutečný původ.
Faktem je, že sjezd potomků unesených československých dětí, případně jejich spojení s českou větví rodiny, z níž byl jejich předek unesen, bych viděl jako cosi smysluplnějšího než to, co se odehrálo v Brně. A neměl bych ani námitky proti tomu, aby těmto potomkům unesených dětí bylo, měli-li by o to zájem, usnadněno získání tuzemského občanství, zcela jistě na rozdíl od sudetských Němců, kteří fungovali jako Hitlerův nástroj a dodnes se, či spíš jejich potomci, z toho nedokázali poučit.
"Brněnský pochod smrti" jako ukázková propagandistická lež
Pokud se vyskytuje téze o tom, jak Zbrojovka, jejíž odbojová organizace tuto akci organizovala, nijak proti Němcům neangažovala, tak je prostě lživá. Ve Zbrojovce byl odboj od roku 1939 do roku 1945, jen respektoval ono "umění možného".
Nicméně řada zbrojováků byla zavražděna gestapem a německými "soudy" (jejichž akty byly naprosto nelegitimní, takže se mělo se členy německého represívního a "justičního" aparátu zacházet jako se členy organizované zločinecké skupiny). Někteří byli zavražděni přímo na pracovišti, svědkem jedné takové vraždy byla i moje matka, která se přijetím zaměstnání ve Zbrojovce Brno vyhnula totálnímu nasazení (o tomto motivu práce ve zbrojním, či jiném, pro Němce klíčovém, průmyslu se také "cudně" mlčí).
V brněnské Zbrojovce byla prostě početná odbojová skupina s dlouhou tradicí, která se po osvobození Brna ihned ozbrojila a zabránila mj. plánovanému zničení této továrny utíkajícími Němci. Ta v podstatě dominovala brněnskému odboji. A bylo tudíž logické jejich zapojení do odsunu Němců.
Odsunutí Němci představovali problém z hlediska místních obyvatel, protože (mj.) byli magnetem na sovětské znásilňovače, od nichž občas potkal Češky podobný osud jako Němky. Dlužno ovšem konstatovat, že znásilňování Češek sovětské vedení netolerovalo a bylo často "řešeno" zastřelením příslušného vojáčka jeho velitelem, a to přímo na místě. Něco takového se stalo i ve čtvrti, v níž bydlím.
Dalším, a to obrovským, problémem bylo "prošpikování" německé populace Brna "východními soukmenovci", kteří utekli z okupovaných území Ruska, Běloruska i Ukrajiny. Tam se aktivně účastnili represí proti autochtonnímu obyvatelstvu. Přitom se nejednalo jen o dospělé, ale už nějaké dvanáctileté dítě může pistolí či revolverem menší ráže např. provádět "dorážení" postřílených místních lidí, protože má dost sil na zmáčknutí spouště i udržení zpětného rázu.
Nabízí se jakási analogie s antickou Spartou, v níž byl přijat mezi dospělé muže jen ten chlapec, který zabil (často naprosto zcela bez příčiny) nejméně jednoho otroka.
Důležité je, že tito Němci byli sověty obecně silně nenáviděni a v Brně to ještě akcentovala přítomnost vojáků z Ukrajiny, kteří vinou těchto "osadníků" často přišli o některé příbuzné (pokud ne o všechny). Tyto osoby byly tudíž v případě identifikování stříleny v podstatě v okamžiku dopadení, včetně dětí, alespoň staršího školního věku, z důvodů zmíněných výše.
Oni "krajané z východu" byli vesměs ubytováni u brněnských Němců a lze důvodně očekávat, že represím by byla vystavena i hostitelská rodina. Proto je nutno zohlednit, že řadě Němců tento "divoký odsun" zachránil život. Alternativou této akce nebylo setrvání v Brně, případně neodsunutí ani v "řádném" odsunu po Postupimi, ale zabití ze strany rudoarmějců, případně "vylepšeného" opakovaným znásilňováním Němek, od školaček po důchodkyně. Výčitky tedy absolutně nejsou na místě.
Samotný pochod byl po trase +- rovné silnice Brno - Pohořelice. Dovoluji si upozornit, že tato trasa byla částí daleko delší trasy "Brněnského kola", začínající v Lednici, pořádaného za mých studentských let na paměť koláře Birka, který u Lednice porazil strom, vyrobil z něj kolo (moderní výzkum kola, vystaveného na Staré radnici v Brně ukázal, že měl asi předem připravené loukotě z ohýbaného dřeva a dělal jen paprsky) a ještě týž den ho dopravil do Brna před uzavřením jeho bran na noc. Němci po této trase šli z kopce, na rozdíl od účastníků "Brněnského kola". Takže se nejedná o žádnou "nezdolatelnou" trasu.
Navíc je třeba konstatovat, že Němci měli po celou dobu války větší příděly potravin, takže byli v lepším zdravotním stavu (a celkové kondici) než Češi (o Židech ani nemluvě).
Na začátku pochodu bylo podle svědků (tohle mám "z druhé ruky") několik Němců zastřeleno, protože u nich byla nalezena zbraň (pistole nebo revolver), za jejichž nošení byl pro Němce automaticky trest smrti. Takovéto represe ovšem na okupovaných územích prováděli i západní Spojenci, protože nelegálně ozbrojený Němec byl považován za kombtanta, jejichž fyzickou likvidaci umožňuje i současné, mnohem "měkčí", válečné právo.
Do Pohořelic došli všichni. Co se s nimi dělo dál, od Pohořelic až po lágry v Rakousku či Německu, už s brněnským odbojem, ani odchodem z Brna, nemělo nic společného. To bylo v režii Rudé Armády a do jisté míry i místních Němců.
Zcela jistě není vinou brněnského odboje, že byli Němci z Brna pohořelickými umístěni v lágru pro zajaté letce, kteří na sklonku války částečně vymřeli na epidemii skvrnitého tyfu a zbylí byli před příchodem sovětů zavražděni. Pod oním křížem pak s vysokou pravděpodobností leží právě oni zavraždění zajatci a nikoli "oběti pochodu smrti", proto také kolaboranti zuřivě brání otevření tohoto hrobu za účelem identifikace osob v něm pohřbených. Lze také očekávat, že případní zemřelí Němci z Brna by byli pochováni na řádném hřbitově v Pohořelicích, a ne v nějakém hromadném hrobě v polích (jaké se používaly pro vězně, zajatce a podobnou "verbež").
Mimochodem, výskyt skvrnitého tyfu v řadě německých koncentráků a zajateckých táborů na samém sklonku války je tak trochu nápadný a navozuje přinejmenším podezření že vězňové byli infikováni uměle (což jde a poznatky o tomto onemocnění už v těch 40. letech byly k tomuto účelu postačující). Pokud se po zajatcích nakazili i Němci, lze to považovat za jakýsi projev činnosti "božích mlýnů".
Rovněž zcela jistě není vinou brněnských odbojářů, jak byli brněnští Němci dopraveni dál, ani to, co se s nimi dělo následně v Rakousku.
Pokud ovšem jsou počítáni za "oběti pochodu smrti" i ti Němci, kteří zemřeli následně v péči okupačních orgánů a "soukmenovců", tak proč nepočítat za "oběti" i ty, kteří po válce zemřeli stářím?
Vysoké počty "obětí" jsou prostě nestydatou konfabulací, jako ostatně veškerá nacisty a kolaboranty šířená propaganda.
Ostatně, skutečné pochody smrti, pořádané Němci, vypadaly tak, že z koncentráku, jemuž "hrozilo" osvobození, bylo vyhnáno několik tisíc vězňů a hnáno od fronty. Jejich počty se postupně redukovaly o "doražené" vězně, kteří padli hladem a vyčerpáním. Když se poslední desítky vězňů (tedy po průběžné redukci počtu pochodujících o více než 90 %) ocitly po několika týdnech na území, k němuž se blížila fronta, Němci je všechny postříleli.
Tu a tam se někomu podařilo utéct, byly nalezeny a vyšetřeny alespoň některé hroby obětí a občas se "rozpovídal" i někdo z Němců. Některá zvěrstva ostatně Němci do poslední chvíle dokumentovali, aby nepřišli o "zásluhy" (fanatici věřili v německé vítězství ještě na začátku května 1945). Tyto skutečné pochody smrti jsou tedy velice dobře a hodnověrně doloženy.
Jeden námět, abych tedy nebyl jen negativní
V Brně jsou v chodnících zabudovány pamětní destičky před domy, z nichž byli nějací obyvatelé, Židé nebo se židovskými předky a snad i další, odvlečeni do koncentráku a tam zavražděni. Platí to pro centrum, v periferních čtvrtích, byť i v těchto lokalitách byli nějací lidé z rasových důvodů odvlečeni za účelem zavraždění, jsem zatím žádnou takovou destičku neviděl. Ale zcela jistě nemám prochozeny všechny ulice.
Takže pokud by se zde chtěli němečtí volkgenossen zase sejít, bylo by dobré s nimi uspořádat opravdový "pochod smrti" od jedné pamětní destičky ke druhé (případně skupinám, pokud byla odvlečena celá rodina, tak je tam zpravidla těch destiček víc) a pěkně by u každé položili za své peníze nakoupenou květinu.
Asi by se nestihlo mít nad každou destičkou či skupinou destiček proslov, charakterizující ony zavražděné. Nicméně by se daly spolu s muzejníky, knihovníky a archiváři udělat nějaké tabule s kopiemi o těchto lidech zachovaných dokumentů (pochopitelně, výběr těch nejdůležitějších). Nebránil bych ani následnému umístění těchto tabulí uvnitř příslušného domu, zejména ve staré zástavbě by nebyl problém na ně najít důstojné místo. Lze důvodně předpokládat, že pro místní děti by to byla názornější informace o válce a okupaci než nějaká "politicky korektní" školní výuka.
Jsem toho názoru, že tohle by mohlo pomoci "našim krajanům" pochopit, proč se s jejich předky po válce nejednalo v rukavičkách. Zkrátka, přivést je k pochopení existence onoho hlubokého a lidskou krví po okraj naplněného příkopu mezi nimi a námi, jehož existence nebyla civilizovaně řešitelná jinak než odsunem.
Lze tedy konstatovat, že bývalí českoslovenští Němci a jejich potomci si v podstatě nemají na co stěžovat. Jejich srocení v Brně, bohužel, bylo uspořádáno takovým způsobem, že nijak nepřispělo k vylepšení vztahů občanů tohoto státu s Němci. Naopak ukázalo, že podhoubí nacismu je v Německu stále živé a aktivní, a stejně tak i podhoubí kolaborace s Němci u problematické části tuzemského obyvatelstva.