Jsou volby na Slovensku nadějí pro Česko?

Zcela jistě řada demokraticky orientovaných lidí v tuzemsku vítá vítězství strany SMER Roberta Fica, který zřejmě bude mít šanci spolu se dvěma "neliberálně demokratickými" (tj. demokratickými) stranami sestavit vládu s pohodlnou parlamentní většinou. Zcela jistě řada z nich vidí v tomto volebním vítězství demokratických sil i určitou naději do českých voleb, které se mají odehrát v roce 2025.

Světlo na konci tunelu

Vítězství Roberta Fica přes zuřivou antikampaň placenou za naše peníze EU a dalšími pochybnými existencemi a organizacemi, spolu s vítězstvím vlastenecky a demokraticky orientovaných stran v dalších evropských státech zcela jistě navozuje naději, že se budeme moci zbavit bahna, do něhož je naše společnost stále více zatahována, a které znamená bezuzdné okrádání občanů, uměle vytvářenou drahotu a inflaci, i velmi podezřelé aktivity vládních činitelů (má-li ministr vnitra supermobil se šifrováním od mafiánů, je asi v příslušném státě něco shnilého).
Aniž bych chtěl Ukrajincům odepřít možnost obrany, naše podpora by neměla být na úkor naší obranyschopnosti. Zcela pragmaticky, pokud se nestane něco naprosto mimořádného, jako např. úspěšný atentát na Putina a jeho nejbližší spolupracovníky, je velmi pravděpodobné, že Ukrajina proklamovaných vojenských cílů nedosáhne, ledaže by se podařilo do rusko - ukrajinského mlýnku na lidské maso dodat řádově miliony bojovníků na straně Ukrajiny. Nedokážu si však představit, kde je vzít. Už sami Ukrajinci v "jatečném věku" utíkají, pokud jen trochu mohou, z jejího území a někteří dokonce prchají i do Ruska, u něhož je opravdu velká pravděpodobnost, že je Ukrajině násilně nevydá.
Zelinskij vyhlásil brannou povinnost pro muže od 18 do 50 let věku. Trochu tím zaostává za Džigischánem, který ji nastavil na věk 15 - 70. Hitler sice v bitvě o Berlín nakonec verboval i kluky z HJ, ale to bylo v podstatě mimo nacistické zákony.
Nedokážu si představit násilné odvody mladých mužů do ukrajinské armády na ulicích evropských měst, nebo měst v USA. Přitom bez milionů jedinců "kanonenfutteru" navíc k tomu, co má k dispozici, je prostě splnění válečných cílů Ukrajiny v rozporu s elementární vojenskou naukou.
Samotní "nedobrovolníci" by se poté mohli ukázat i nespolehlivými a mít tendence vzdávat se do zajetí (přinejmenším). Naši předkové v takové situaci vytvářeli, i v tom Rusku, legie zaměřené proti režimu, který je na jatka první světové války poslal.
Nasazení mas nějakých "dobrovolníků" ze států NATO (nebo alespoň touto organizací získaných) by nutně znamenalo eskalaci konfliktu, směřující k jeho přeměně na jadernou válku.
Ficův postoj k této věci je velmi racionální a může skutečně takovému vyvrcholení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou předejít.
Současně je obrovským problémem skutečnost, že se v bývalých postkomunistických, ale i západnějších státech EU v podstatě vyprázdnila skladiště strategického vojenského materiálu a v případě porážky Ukrajiny a postupu Ruska dál na západ bychom neměli ani ty zprofanované čepice na utloukání ruských vojáků.

Zastavení progresivistů

Velmi cenné je, že Progresivní Slovensko, pokud nedojde k nějakému kotrmelci, bude odstaveno do opozice a ještě tam nenajde spojence hlasující s ním pro "muže s vaginami a ženy s penisy", což bylo jejich předvolební heslo.
A pokud se jim podaří nějaký podraz na vítěze voleb, bude úspěch takové akce ohrožen odchodem části poslanců "protificovských" koaličních stran k Ficovi, což reálně hrozí jak u pellegriniovců, tak i u křesťanských demokratů, takže by se mohlo stát, že už hlasování o důvěře takové vládě by skončilo fiaskem.
Progresivisté byli nyní na Slovensku zastaveni přes zavraždění novináře Kuciaka a jeho snoubenky. Tento zločin byl "hozen" na Fica, který byl nucen kvůli tomu rezignovat a odejít z vlády. Postupně se ovšem provalilo, že Kuciak šlápl na kuří oko nějakým mafiánům, které investigativně vyšetřoval, a jeho zavraždění byla spíš mafiánská odplata či zabránění zveřejnění toho, co vypátral.
Nicméně na Slovensku už mezi lidmi koluje i narativ, že celá vražda prospěla progresivistické presidentce Čaputové a mohla být provedena odborníky ze SIS a slovenské policie, té části, která před volbami zadržovala Ficovy partnery ze SMERu (a zároveň těch, kterým Fico vyhlásil vendetu).
Podobný případ je i "zločin z nenávisti" u bratislavského gay klubu. V prvních hodinách po něm visela na webu slovenské policie informace, že se jednalo o vraždu v rámci v podstatě klasického milostného trojúhelníku, až na to, že aktéři byli gayové. Tento text byl později nahrazen oním "progresívním" zločinem z nenávisti vůči gayům (což nedává smysl, protože pachatel sám byl gay a do onoho klubu chodil se svým partnerem, kterým byl jeden ze zastřelených). Na netu se objevilo jeho prohlášení o "nenávisti" a dotyčný údajně spáchal sebevraždu.
Opět se spekuluje o tom, že ono prohlášení vyvěsila jeho jménem policie a sama mu se sebevraždou "pomohla". Je otázka zda jsou k dispozici nějaké dostatečně dlouhé souvislé texty toho mladíka, jejichž lexikální a gramatické porovnání s oním prohlášením by buď jeho autenticitu zpochybnilo nebo ne. Dlužno podotknout, že druhý možný výsledek by nebyl stoprocentním důkazem autenticity, protože stejně tak dobře by svědčil o tom, že padělatel dokumentu měl k dispozici autentické texty a byl dostatečně vybaven na to, aby při padělání neudělal hrubé stylistické chyby; teoreticky by takto mohla zafungovat i UI.
Bez ohledu na to, jak moc jsou uvedená podezření pravděpodobná nebo ne, ukazuje jejich existence, že u významné části slovenské populace nemá progresivismus dobrou pověst. Přiznám se, že v tom prvním případě to vidím tak 50 na 50, v tom druhém 85 na 15 ve prospěch "antiprogresivistických narativů".
Pokud se k tomu celému přidají ještě podíly progresivistů na kastračních programech a podobných zločinech na dětech a mládeži v západních státech EU i v zámoří, je zde zcela jasný důvod oné negativní pověsti. Přinejmenším tyto aktivity ukazují velmi názorně, že lidský život znamená pro progresivisty asi tolik, jako pro nacisty život Žida.
Je tedy pozitivní, že byla strana s takovýmto antihumánním programem voliči zastavena, byť procenta, která i tak obdržela, jsou varující.
Soudružka Čaputová se ještě snaží překážet, např. odmítla jednoho Ficova kandidáta na ministra pro údajné zastávání "nesprávných postojů ke klimatické katastrofě". To, že tato "katastrofa" není nic jiného, než podvod, ji nevzrušuje. Je právnička, takže nemá vzdělání na to, aby si nesmyslnost klimaalarmistických bludů sama ověřila. Na druhé straně i jako právnička by mohla tušit, že IPCC, dlouhá léta vedený spekulantem s emisními povolenkami, těžko bude zveřejňovat informace, které by snížily jejich cenu, případně zpochybnily smysl jejich existence.

Poučení pro nás

Zastavení progresivistů na Slovensku, přes mohutnou kampaň do níž se vměšovaly na jejich straně různé figury z EU i progresivisté z dalších států, na níž se podílely zjevně "cinknuté" předvolební průzkumy a další techniky manipulace s voliči, je pro nás jistě inspirující i nadějné.
Inspirující tím, že nástup těchto totalitářů lze zablokovat vůlí voličů, bez ohledu na neférovou a dlouhodobou lživou kampaň.
Nadějné je to jistě i pro nás, kdy i nám zasvitlo světlo na konci tunelu, signalizující skutečnost, že pokud si nenecháme ukrást demokratické volby, můžeme se obdob slovenských totalitních progresivistů zbavit.
Jistěže je Slovensko jen pokračováním trendu v předchozích volbách v jiných státech EU, v nichž dostali kopačky obdoby našich totalitářů a zvítězily strany zastupující zájmy občanů a nikoli bruselských papalášů.
Bohužel, v Polsku vyhráli totalitáři soudruha Tuska, ale zdá se, že PiS a další opoziční strany mu neuprázdní takové pole působnosti, jaké má u nás "pětidemolice".
Přestože PiS zrovna nemusím, faktem je, že progresivističtí totalitáři jsou výrazně horší alternativou. Jistěže bych našim severním sousedům přál, kdyby se tam objevila a zvítězila nějaká postava srovnatelná se slovenským Ficem nebo naším Babišem (tedy prostá zaťatosti římskokatolických fanatiků), ale vytrhni chlup z dlaně, když tam žádný není. Poláci nespokojení s vládou "penguinů", jak sami říkají, si takovou stranu budou muset vychovat sami, protože vítězství progresivistů k ničemu pozitivnímu nepovede; ti lidé jsou stejně fanatičtí jako oni "penguini" a jejich zázemí v Bruselu je činí nebezpečnějšími (asi jako u nás sudetské Němce zázemí hitlerovského Německa).

Na co by se nemělo rozhodně zapomenout

Na netu kolují informace, že z korespondenčních hlasů získali na Slovensku progresivisté 90 %. Protože tento rozpor mezi regulérně odevzdanými hlasy ve volebních místnostech a tzv. korespondenčními hlasy je obrovský a statisticky vysoce významný, mělo by to vést k přinejmenším silné rezervovanosti vůči tomuto způsobu volby.
Dokonce i kdyby se nějak ukázalo (přiznám se, že regulérní metodiku si nedokážu představit), že progresivisté převažují mezi Slováky v zahraničí, nebylo by procento hlasů pro ně tak vysoké, protože vedle studentů "měkkých" oborů, u nichž se dají podobné preference předpokládat, jsou mimo Slovensko (a hojně jejich i u nás) i studenti oborů exaktních, od technických až po biomedicínské. A řada občanů Slovenska zde pracuje, což je docela v rozporu s vyznáváním progresivismu.
Právě proto se obávám, že pravdu mají spíše ti, kdo onen zásadní rozpor vysvětlují falšováním korespondenčních hlasů.
Přinejmenším je to další důvod k obezřetnosti vůči snahám některých politiků (zejména ze stran, které mají nepatrnou naději na to, aby se v regulérních volbách vůbec dostaly do našeho parlamentu) tyto volby u nás zavést. Případně zavést volby distanční po internetu, u nichž nikdy nelze vyloučit, že dopadly podle předem do příslušného programu zadaných výsledků a hlasy od občanů byly zcela ignorovány. Opravdu nevím, co by mě mohlo přesvědčit o regulérnosti takovýchto voleb, protože tu, na rozdíl od klasických voleb - papírové hlasovací lístky do urny - nelze nijak překontrolovat. Dokonce ani nelze stoprocentně zaručit pravdivost toho, že program daný ke kontrole je identický s tím, který vygeneroval volební výsledky.

Vítězství antiprogresivistických sil na Slovensku je tedy určitou nadějí i pro nás, ovšem nadějí na výsledek, který nám neslétne do náruče jako pečená husa na talíř v nějaké pohádkové rajské zemi, ale takový, který si budeme muset tvrdě odpracovat, jak ve volbách do parlamentu EU v příštím roce, tak i ve volbách do poslanecké sněmovny v tom následujícím.

Je libo Velblouda?

Pochopitelně, oním Velbloudem s velkým V není myšleno nějaké zvíře, ale stíhačka z první světové války Sopwith Camel, kterou zpopularizoval pan W. E. Johns ve svých povídkách o pilotovi (a později i špiónovi a leteckém detektivovi) Bigglesovi. Byla to velmi výkonná stíhačka, která přispěla k porážce Německa ve vzduchu za první světové války.

Trocha historie

Když do Velké Británie dorazila informace o souboji jižanského Merrimacu a seveřanského Monitoru, redakční článek v Timesech konstatoval:
"Jakkoli jsme měli k okamžitému použití 149 prvotřídních válečných lodí, máme nyní jenom dvě: Warrior a Ironside. S výjimkou těchto dvou není v anglickém námořnictvu ani jediný koráb, jehož by nebylo šílenstvím poslat do boje proti Monitoru."
Bylo to, pochopitelně, trochu jinak:
Monitor byl nezpůsobilý pro plavbu na otevřeném moři. Už jeho přeplutí z loděnice do místa ikonické plichty s Merrimacem (která ovšem byla pro Jih strategickou porážkou) málem poslalo loď ke dnu a zachránily ji jen velmi výkonné pumpy, které měla. I konec této lodi byl způsoben bouří na otevřeném moři, kterou loď po uhašení ohně pod kotly (a tím vyřazení pump z činnosti) neustála a šla ke dnu. Vrak byl ještě v minulém století nalezen, avšak je v důsledku koroze v tak mizerném stavu, že bylo od plánů na vyzvednutí této ikonické a dějinně významné lodi upuštěno. Monitor byl prostě samohybná plovoucí baterie, určená pro zátoky, říční ústí apod., a tam také odvedl hlavní podíl své práce, včetně zadržení Merrimacu a tím i udržení seveřanské námořní blokády Jihu během onoho ikonického střetu.
Merrimac byl oproti Monitoru způsobilý plout na širém moři a pravděpodobně by si tato loď namazala na chleba kteroukoli z britských dřevěných lodí (jak to ostatně před připlutím Monitoru udělala se dřevěnými bitevníky Severu, Cumberlandem a Congressem) a je docela pravděpodobné, že by zvládla i Ironside a Warrior, protože ty měly slabá místa, nepokrytá pancířem, zejména na zádi. Navíc měly obě tyto lodi kombinovaný pohon (plachty + pára), takže byly daleko zranitelnější než ryze parní Merrimac (a ostatně i Monitor).
Nicméně onen výrok byl v principu správný, protože skutečně ony dvě lodi zahájily věk do železa zakutých válečných lodí, podstatně odolnějších a co do ničení nepřítele výkonnějších než lodě dřevěné.
K podobné změně došlo za druhé světové války, kdy poklesl význam bitevních lodí a narostl význam lodí letadlových. Geniálně to postřehl japonský admirál Jamamoto, který počáteční úder proti USA naplánoval jako úder letadly z letadlových lodí. Jeho protivníci s US ekonomikou za zády ho však vbrzku nejen dostihli, ale i předčili. Do konce války pak rozběhli i "pásovou" výrobu eskortních letadlových lodí, které původně doprovázely konvoje do Velké Británie a chránily je před ponorkami, na konci války v Pacifiku však obstály i proti japonským bitevníkům včetně kolosálního Jamata.

Současnost

Současná válka na Ukrajině (ale do jisté míry i události v Izraeli) ukazuje naprosto jasně, že dochází ke změně použitelnosti létajícího vojenského materiálu. V obou konfliktech se masívně uplatňují drony, ať už střílející a bombardující, nebo "sebevražedné", tj. ve stylu japonských Kamikadze nalétávající na cíl a vybuchující.
Klasické letouny jsou stále více upozaďovány, protože zničit nepřítele dronem vychází levněji a ještě navíc neriskujeme zajetí nebo zabití draze vycvičeného pilota.
Je velice pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat, a že i v nějaké případné velké válce budoucnosti budou klasické stíhačky upozaděny oproti dronům. A pokud zastarají i ty, budou zcela jistě nahrazeny nějakou zcela novou technologií, buď nyní ještě neexistující, nebo přítomné jen v zárodečné podobě, kterou si s její pozdější účinností nedokážeme spojit.
Zcela jistě stíhačky nezaniknou, jako ostatně nezanikly ani plachetní lodi, ba ani zcela nezanikly bitevní lodi, ale budou, jako zde uvedené i nezmíněné překonané technologie nasazovány za specifických okolností, případně v misích nevojenského charakteru.

Velbloudi

Koncepce víceplošníků v podstatě zastarala po první světové válce. Změnu nepřinesly ani špičkové československé dvouplošníky Avie, které měly lepší manévrovatelnost a stoupavost než německé stíhačky na začátku války. Budoucnost patřila jednoplošníkům, ale jen po krátkou dobu, protože už v závěru druhé světové války se objevila nová třída letounů, stíhačky (a posléze i bombardéry) proudové.
Jistěže se i dnes uplatní víceplošníky i jednoplošníky starší koncepce, ale jen ve speciálních a spíše mírových užitích (třeba jako práškovací letadla).
Velká Británie by rozhodně dopadla špatně, kdyby proti německých stíhačkám v rámci Bitvy o Británii nasadila ony před dvěma desetiletími vysoce úspěšné Velbloudy. Jediná reálná možnost úspěchu takové akce by spočívala v tom, že by se někteří němečtí piloti při spatření letky Velbloudů uchechtali k smrti.

Americké stíhačky

Americké stíhačky F-35, které by měly být dodány za cca deset let, budou už v době dodávky zastaralé (deset let je zhruba polovina času mezi první a druhou světovou válkou, přičemž pokrok vojenské techniky se spíše zrychluje; a to v podstatě už nyní tato letadla nejsou zcela nová).
Daleko větším problémem však je, že do té doby bude ještě daleko více zastará koncepce použití vojenské stíhačky jako takové. Lze důvodně očekávat, že se objeví řada dalších oblastí, v nichž budou běžně nasazovány drony a podobná technika (při útoku na Izrael se osvědčily i např. motorizované padáky) a použití stíhaček bude daleko omezenější než nyní.
Je také otázka, zda letouny Saab JAS-39 Gripen nejsou pro sestřelování (a také detekci) dronů použitelnější než stíhačky F-35, protože jsou o něco pomalejší a lépe manévrují. Je otázka, zda by se na boj proti těmto prostředkům nedaly "exhumovat" ony výše zmíněné Avie, které bychom si snad, zejména po odmítnutí ekohovadin ruských agentů z Bruselu, dokázali vyrobit i sami. Možná by však stačilo příslušně vyzbrojit Delfíny a Albatrosy.
Ostatně, drony také nejsou žádná novinka. Jejich primitivními předchůdci byly mj. i německé letouny V1 a patrně by se do této rodiny zbraní daly připočíst i japonské "bombové balony", vypouštěné u tichomořského pobřeží USA z ponorek. Přelom způsobila nová elektronika, schopná propůjčit těmto prostředkům jednak určité "samořízení", jednak je reálně řídit na dálku.

Co dělat?

Asi nejhorší je trvat na naplňování koncepce, která se stále více ukazuje být zastaralou. Je zcela jasné, že majitelé "výběhových" továren budou velice rádi, že alespoň něco ještě prodají, než celá současná koncepce vzdušného boje půjde do kélu a s ní i zájem o jejich výrobek.
Na druhé straně jsou stamiliardy, plánované na zakoupení těchto stíhaček, daleko lépe použitelné v oblasti, která by zvýšila naši schopnost odolávat ruským útokům (či útokům kohokoli jiného), jakých jsme svědky na Ukrajině i jaké jsme viděli v Izraeli. Od obnovení protileteckých krytů pro obyvatelstvo až po vývoj protidronové obrany (klidně ať nám některé prvky k ní dodají USA a pofoukají si tím bolístku za nekoupené stíhačky).
Nicméně musíme opravdu reálně počítat s tím, že příští vzdušná válka nebude mít podobu teatrálních soubojů stíhaček, či útoků stíhaček na bombardéry, jak je známe z velkofilmu Bitva o Británii, jen s tím rozdílem oproti tomuto filmu, že motory budou mít ta letadla proudové. Vzdušná válka bude s nejvyšší pravděpodobností zahrnovat prostředky, schopné sundat jakýkoli letoun, neidentifikovaný jako přátelský, od výšky desítek metrů až po stratosféru. Obyvatele budou zraňovat a zabíjet drony, plížící se nízko nad terénem, na jejichž včasném odhalování bude nutno ještě zapracovat. Nebo drony létající rychlostmi, na jaké stíhačky řízené lidmi prostě nemají. A i naše odveta bude spíše na křídlech bezpilotních prostředků než pilotovaných letadel.
A podle tohoto očekávání, k němuž se musíme inspirovat současným děním na Ukrajině i jinde ve světě, musíme uvážlivě vydávat prostředky jak na obranu, tak i na protiútok či odvetu.

Nákup "moderních" stíhaček F-35 za stovky miliard Kč (když počítáme i náklady na vytvoření zázemí pro jejich provoz) s dodáním za deset let, protlačovaný naší odborně naprosto nekompetentní vládou, bude pravděpodobně představovat jakýsi nákup stíhaček Sopwith Camel krátce před začátkem druhé světové války s tím, že v době dodání stíhaček F-35 nebudou zastaralá jen tato konkrétní letadla, ale patrně celá koncepce vzdušného boje, pro kterou jsou určena.

Opravdu jsou kritikové EU nepřáteli spolupráce mezi evropskými státy?

V podstatě kdokoli si dovoluje kritizovat sebenesmyslnější pitomost prosazovanou EU, je okamžitě nařčen z toho, že je nepřítelem spolupráce v Evropě, potažmo agentem Ruska, který bojuje za to, aby Rusko nespolupracující země "sežralo jednu po druhé". Jaká je ale realita?

Rusko

Nedovedu si představit příčetného vládce Ruska, který by nechtěl EU totálně zhroucenou po ekonomické stránce a totálně devastovanou politicky, asi jako byla Výmarská republika na konci své existence. Nevím ovšem, zda si uvědomuje, že taková situace je zralá na příchod diktátora, který by dal EU "do cajku", jak to učinil on sám, když debordelizoval Rusko po vládě Borise Jelcina.
K tomuto pro Rusko žádoucímu zdevastovanému stavu ovšem vede jediná cesta: Totální a naprosto nekritické přijímání všech nadiktovaných bruselských pitomostí jednotlivými státy EU, tedy i u nás. Protože uvedené nesmysly, ať už se týkají "zeleného údělu" nebo jiných ptákovin, naprosto devastují ekonomiku EU i jednotlivých členských států a zcela jednoznačně vedou k totálnímu ožebračení obyvatel.
Pochopitelně, pro ty ožebračené pak bude, alespoň zčásti, platit ono Wolkerovské:
"Nejhlouběji, chudý, vidím nenávist."
Což zcela jistě nepřispěje ani v nejmenším ke stabilitě těchto států, ba ani EU jako celku. Naopak, v případě válečného konfliktu se může stát, že občané budou střílet vojáky v uniformách EU do zad. Případně, že dojde k masívním přechodům mobilizovaných občanů států EU do zajetí a vzniku nějaké novodobé formy zahraničního vojska, jaké známe z obou světových válek.
Takže kritika EU je zcela jistě v rozporu s ruskými zájmy (zejména pokud je racionální a potenciálně účinná) a pokud se na nějakých protestních shromážděních objeví ruská vlajka, je to výsledek snahy takovéto aktivity zdiskreditovat, nikoli snahy bezprostředně pomoci Rusku.

Integrace?

Evropská integrace zcela jistě je pozitivní jev. Dokonce i v případě, kdy se dělala dosti pitomě, jako v RVHP, měla nějaký pozitivní dopad. A pokud spolupráce v rámci zmíněné organizace vázla, bylo to prakticky vždy v situaci, kdy bylo politické zadání upřednostňováno před pragmatickým ekonomickým rozhodnutím.
Vyjma několika málo extrémistů si nikdo totální desintegraci Evropy (potažmo té části, co ji pokrývá EU) nepřeje. Právě toto je zneužíváno záměrným kladením otázek v nejrůznějších průzkumech tak, aby jedinou alternativou stávající EU byla totální desintegrace tohoto prostoru (ideálně s evokováním "železné opony" na hranicích všech bývalých členských států).
Tento narativ je, pochopitelně, nesmysl. Naprostá většina kritiků EU chce pouze to, aby tato organizace přestala forsírovat totální hlouposti, které jednotlivým státům i jejich občanům škodí. Případně aby se přestala podvolovat Německu natolik, že část obyvatel mimo tento stát ji chápe jako jakousi "čtvrtou říši".
V podstatě i já, kdykoli, jsem psal o případném odchodu z EU, zdůrazňoval jsem současně i to, že optimální by bylo odejít koordinovaně spolu s více státy a s nimi založit co nejrychleji jakýsi "trucpodnik" integrovaný na daleko racionálnějších a zejména demokratičtějších základech než EU, která je fakticky jakousi byrokratickou diktaturou, nemající s demokracií prakticky nic společného. Vzorem by mohlo být původní vysoce úspěšné EHS. Pozitivní by byl odchod V4, případně spolu s dalšími státy, optimu se blížící by bylo přibrání Rakouska a dalších podunajských států, které s námi kulturně sbližuje částečná či plná historická spoluúčast na podunajské monarchii, dávající jim mnoho společného.
Kdesi jsem četl krásný bonmot, že státy, které byly součástí Rakouska - Uherska, případně ty části států, které byly takovou součástí (v případech, kdy to nebyl celý nynější stát) se poznají podle toho, že v nedělním dopoledni zní z oken kuchyní bouchání, jak hospodyně naklepávají maso na "vídeňské" řízky k nedělnímu obědu. Pochopitelně, spojuje nás toho mnohem víc než tyto řízky, které se navíc dnes dělají spíš z vepřového nebo drůbežího masa, zatímco originální vídeňský řízek byl z telecího.

Bezpečnost?

Zcela mimo realitu je představa, že EU nějakým způsobem garantuje naši bezpečnost. Garantem naší bezpečnosti je jednoznačně NATO, v čele s USA. Je otázka, zda by tato garance fungovala v situaci, pokud by vnitřní rozklad tohoto státu pokračoval stejným směrem a tempem, jak ho můžeme v přímém přenosu sledovat nyní. Pokud se v USA nedostane k moci nějaký opravdu silný president, jako byl naposledy Donald Trump, může dojít k takovému rozkladu vojenských i ekonomických sil USA, že k žádné pomoci z jejich strany nedojde (a při napadení některého státu NATO nastane stejná situace jako v roce 1938 mezi ČSR a Francií). Suma ostatních sil členských států tohoto paktu je bez účasti USA zanedbatelná, a tudíž v praxi moc nepoužitelná.
Naopak, devastace ekonomiky členských států, ale i politické šílenosti, které EU prosazuje, jednoznačně omezují naši možnost se v případě napadení bránit. Československá armáda v roce 1990 by byla v případě útoku ze strany Ruska či bývalého SSSR schopná sice patrně nikoli dlouhodobě ubránit území státu, ale zcela jistě by mohla zabít tisíce či desetitisíce vojáků útočníka, zničit stovky tanků a sestřelit stovky letadel. Tento fakt (týkající se i dalších exsatelitů SSSR) také přispěl k tomu, že se SSSR nepokusil silou zvrátit události na konci roku 1989, protože by to jednoduše buď nezvládl, nebo zvládl za cenu, jakou musel svého času za strategicky bezvýznamné vítězství nad římskými legiemi zaplatit král Pyrrhos.
V současné době, jednoznačně vinou EU a jejích přívrženců v naší politice, by si nás Rusko namazalo na chleba a ani by se přitom moc nezapotilo.

Desintegrace

Zcela jistě se státy v evropském prostoru nějakým způsobem spojit do spolupráce musí, respektive je takové spojení velice silně žádoucí. Toto zpochybňují jen naprostí extrémisté, jsoucí mimo realitu.
Rovněž však zcela jistě není takovéto spojení a spolupráce totožné s EU, nebo že EU je naprosto jedinou možností evropské integrace. Naopak, EU od svého vzniku na ruinách hospodářsky vysoce přínosného EHS dělá vše proto, aby takováto spolupráce nefungovala.
EU se stará o naprosté pitomosti, nemající se spoluprací států v ní sdružených nic společného, zatímco podstatné věci ponechává zcela stranou.
Sice nám naprosto nesmyslně vnutila zákaz pomazánkového másla, zatímco peanut butter, který má s máslem společné ještě méně (P. M. je alespoň z mléka, zatímco P. B. je z buráků), zůstalo zachováno. Kecala a kecá nám do názvů i dalších výrobků, ale nedokázala např. sjednotit dopravní pravidla a značení, případně elektrické zásuvky a zástrčky a spoustu dalších věcí, které by měly skutečně reálně pozitivní význam.
Nedokázala ani zavést nějaký jednotný jazyk, což v důsledku vede např. k tomu, že na potravinách je povinné minimum informací ve velkém počtu jazyků, vytištěné, aby se to vůbec na jejich obal vešlo, písmem menším než petit, které naprostá většina kupujících není s to přečíst, takže ono značení je zcela jednoznačně na jednu věc, tedy na to, co se časem stane z každé snězené potraviny.
Nabízelo se esperanto, nabízela se latina (klidně i ta středověká, nebo nějaká její odvozenina), případně další rozumné možnosti, ale maximálně je forsírovaná angličtina, tedy chaotická hatmatilka bez v praxi použitelných gramatických pravidel a stabilního významu slov, kterou se nezvládne za celý život naučit ani cca 95 procent rodilých mluvčí.
EU se stará o jakýsi nesmyslný "boj za klima". Nesmyslný jednak jako takový, protože skuteční vědci, nikoli spekulanti s emisními povolenkami nebo záškolačky s psychiatrickou diagnózou, antropogenní podíl odhadují jako menšinový, případně zanedbatelný. Navíc EU se svými 8 procenty světových emisí (což je asi dnes, vzhledem k ekonomické degradaci EU, už patrně dosti nadhodnoceno) nemá prakticky žádný vliv na těch zbývajících 92 procent. EU "budováním bezuhlíkové ekonomiky" významně přispívá k celosvětovému skleníkovému efektu emisemi skleníkových plynů jako je  hexafluorid sírový právě z oněch OZE, které mají "spasit svět". Bezvýznamné nejsou ani obrovské plochy černých fotovoltaických panelů, zahřívajících se i paprsky vlnových délek, které původní terén (pole, louka) odrážel zpět do vesmíru, zatímco tepelné záření těchto panelů zvyšuje opět celkový skleníkový efekt. Potenciálně je to závažnější problém než emise CO2.
EU se stará o spoustu dalších nesmyslů a pitomostí a unikají jí naprosto podstatné věci, které ovlivňují každodenní život prakticky všech jejích obyvatel.

Integrace

Pokud by se tedy státy EU, případně ještě další na území Evropy, měly integrovat, tak po zkušenosti s EU jedině na úrovni jasně definované ekonomické spolupráce (v ideálním případě onen volný pohyb osob, zboží a služeb), s tím, že vše navíc by bylo dobrovolné a klidně jen pro skupiny států, které mají zájem o jakousi vyšší míru spolupráce i v jiných oblastech, ale rozhodně ne povinně pro všechny.
Všechno ostatní je, jak jsme se přesvědčili za dobu našeho členství v této organizaci, jednoznačně cestou do pekel politických a kulturních konfliktů, které nemají přijatelné řešení.
Jistěže můžeme bájit, jako např. expresidentové V. Klaus a M. Zeman o jakési reformě EU, ale je vysoce pravděpodobné, že ta se prostě konat nebude, protože úřednictvo bude trvat na svých privilegiích, plynoucích z jeho neomezené vlády nad "plebsem", dokud se opravdu nepodaří tuto vládu svrhnout, což bez likvidace jejího nástroje, EU, prostě nepůjde.
Ostatně, Gorbačov se také pokoušel provést jakousi reformu SSSR a zdaleka nešel se svými cíli tak daleko, jako třeba vůdcové pražského jara 1968, a přesto neuspěl, protože tento pokus vedl ke zhroucení a rozpadu SSSR. Přitom, budiž to tvrdě řečeno, Gorbačov v podstatě ani nechtěl zlikvidovat moc sovětské byrokracie. Naopak ji chtěl posílit zefektivněním její činnosti. Přesto se s ní dostal do střetu, jímž tato skupina v podstatě zlikvidovala sama sebe, protože to, že zabránila racionalizaci uspořádání SSSR, vedlo k jeho rozpadu.
Jsem toho názoru, že byrokraté EU se budou rovněž snažit zabránit jakékoli racionální reformě této organizace, bez ohledu na to, že důsledkem bude její likvidace.
Pochopitelně, pokud k rozpadu EU a integraci na nové bázi dojde, tak jediný reálný personální požadavek v této souvislosti je, že z centra té nové formy integrace budou vyloučeny všechny osoby i organizace (včetně nevládních), které se podílely na tvorbě a udržování původní EU.

Zcela jednoznačně tedy platí, že kritika EU v naprosté většině případů není kritikou integrace zemí Evropy a že EU není jediná možná podoba takovéto integrace. Naopak, EU nám předvedla to, jak se taková integrace rozhodně dělat nemá, a proto bude nutné integraci zemí na jejím teritoriu, případně i s dalšími, převést na jiný základ, přičemž pro tuto integraci může EU sloužit prakticky výlučně pouze jako odstrašující příklad. Minimálně část kritiků současné EU lze považovat za jakési průkopníky integrace EU na novém, racionálním a funkčním, základě, kterážto kritéria EU jednoznačně nesplňuje.