pondělí 23. prosince 2019

Narušují sociální sítě (na internetu) demokracii?

Horem spodem do nás soudruzi z antidemokratickýcn stran cpou představu, jak sociální sítě likvidují demokracii a vedou k tomu, že lidé "nesprávně" hlasují. Pochopitelně, doplněno temnými podezřeními a hlubokomyslnými úvahami o tom, že právě na sítích sedí "manipulátoři" a "podvodníci", řízení Ruskem nebo Čínou, kteří rozhodují o tom, že volby dopadají "špatně". Je to celé, pochopitelně, lež a nesmysl.

Lhaní sobě

Soudruzi, kteří představují ony "správné" síly, které by měly masívně vyhrát, protože pak bude svět zářit rudě (nebo spíš zeleně) a bude zcela saturován inženýry a doktory z islámských zemí, radostně pracujících na našich důchodech (atd., těch bezcenných blábolů, které hlásá tato squadra, je mnoho), se snaží přesvědčit sami sebe, že skutečně jsou to oni, kdo mají pravdu, kdo nesou lepší zítřky a "zabednění důchodci" jim svou negramotností (většina z nich si není s to přečíst v originále vzletná slova o nádherné budoucnosti, vyřčená geniálními EUrokomisaři), a také trpící nostalgií po komunismu, to celé kazí.
Problém je, že dotyční absolutně nejsou ochotni pochopit, že oni jsou zlo. I ten největší zloduch má tendenci vidět v sobě dobráka, maximálně dobráka nepochopeného zbytkem společnosti / světa. A ti, kdo se odvažují proti němu bojovat, pro něho představují zlo. Takto se viděli nacisté (ostatně, někteří byli hluboce přesvědčeni o tom, že Židé jsou v koncentrácích vlastně spokojení, a pokud ne, tak jen proto, že podléhají "rozvratné propagandě"); a to samé se v podstatě týkalo i komunistů.
A jakákoli informace, která demaskuje zlo, je, pochopitelně, chápána jako nepřítel. Komunisté rušili "štvavé vysílačky", nacisté zavedli povinnost, aby na každém rádiu visela cedulka s textem, že poslech zahraničního vysílání se trestá až smrtí, naši tvůrci zla mají "rozvratné weby", které šíří "fakenews" z Číny a Ruska. A vůbec jim přitom nevadí, jak jejich oficiální představitelé lezou té Číně a tomu Rusku do jistého otvoru, který stát či národ má pouze symbolicky.

Lhaní společnosti

Propaganda těchto skupin a jednotlivců, je založena na polopravdách a vyslovených nepravdách, hlásaných i prostředky, které se verbálně (třeba svým názvem) hlásí k pravému opaku.
Budu velice ošklivý (byť už jsem to tady svého času zmiňoval). Existuje:
.Černá propaganda, jejíž zdroj je anonymní nebo falešný a uveřejňuje většinou nepravdivé informace (nemusí to platit stoprocentně).
.Šedá propaganda, která cíleně mísí pravdu s nepravdou, nadhodnocuje údaje příznivé, podhodnocuje ty opačné apod., často je její zdroj známý.
.Bílá propaganda, která jasně udává svůj zdroj a vždy udává, padni komu padni, jen a jen pravdivé údaje. Pokud se jí "podaří" odcitovat něco nepravdivého, tak to v nejkratším možném termínu s omluvou uvede na pravou míru.
Problém našich "demokratů" vidím především v tom, že nemají žádný nástroj bílé propagandy. Veškerá veřejnoprávní média se chovají "nejsvětleji" jako propaganda šedá a média na ně navazující v řadě případů nesou mnoho markerů propagandy černé.
Teoreticky platí, že bez bílé propagandy se agitační boj prostě vyhrát nedá (na to ostatně dojeli o předchůdci dnešních "demokratů", komunisté). Média, která ještě někdy v polovině 90. let minulého století patřila k propagandě bílé, si zašedili naši soudruzi "demokraté" sami. Jejich "vybělení" je záležitost mnoha let, asi jako když se chce profláklý lhář stát uznávaným pravdomluvcem. Může mu to trvat klidně i desítky let.

Sítě mají paměť

Zvláště "odpornou" vlastností pro naše soudruhy agitátory je skutečnost, že sociální sítě mají paměť a lze se dobrat (pokud je někdo nevymazal) k třeba deset dvacet let (pokud ta síť v té době existovala) starým příspěvkům.
"Špatní voliči" mohou třeba porovnat volební sliby kandidujícího politika s tím, co v reálu udělal, a "nesprávně" ho proto hodnotit. A nebo se podívat, jaké názory lajkoval ještě před tím, než začal pracovat na svém zvolení.
A mohou se, pochopitelně, o takových věcech informovat bez toho, že by to podléhalo bezprostřední cenzuře, jako např. komentáře na zpravodajských webech. Byť je, pochopitelně, ze strany antidemokratů snaha tu cenzuru co nejvíce rozšiřovat a aplikovat ji i na sociální sítě v co největším rozsahu, prostě "vyzmizíkovávat" nepohodlné informace, jako totalitní politici (typu Stalina) zlikvidované nepřátele či konkurenty na dokumentárních fotografiích nebo filmech.

Sítě lidi organizují

Naši antodemokratičtí lháři a manipulátoři se snaží přesvědčit všechny své odpůrce, že jejich postoj je naprosto osamocený, že ho nikdo nesdílí, případně že ho sdílejí jen "zločinecké živly". Stejným způsobem v poslední době fungují i "předvolební průzkumy", které většinou ukazují nikoli skutečné rozložení voličské přízně, ale generují takové, aby vyhrály "ty správné" strany. I jediná epizoda, kdy se v naší politice dostala do Parlamentu Strana zelených, byla patrně velmi silně ovlivněna průzkumem, jehož výsledky byly naprosto nekonzistentní s ničím předtím i potom.
Sítě mohou přinést naprosto odlišný obraz rozložení nálad i voličských preferencí, zcela neslučitelný s oficiální ideologií i hlásanými průzkumy preferencí, kdy se lidé jejich prostřednictvím dozvědí, že jejich názor je sdílen mnohými, a často i v ještě radikálnější podobě.

Nejhorší "nepřítel"

Za nejhoršího nepřítele označují naši "demokraté" řetězové e-maily.
Mají do jisté míry pravdu. E-maily je možné blokovat a cenzurovat podstatně hůř než sociální sítě a nasazení takových prostředků by vedlo ke drastickým změnám ve funkčnosti internetu jako takového. Navíc existuje řada poskytovatelů e-mailů zcela nezávislých na místní politice, které lze honit k odpovědnosti a vnucovat jim provádění cenzury daleko obtížněji než např. vlastníky nějaké sociální sítě typu Facebooku.
Z tohoto hlediska jsou řetězové e-maily patrně největší a nejvýznamnější oázou svobody v dnes již cenzurou dosti sešněrovaném internetu.

Ničí internet politiku?

Budu zlý. Je to jen a jen blábol našich "demokratů", kteří v reále bojují proti demokracii a nejsou ochotni uznat ani zcela jednoznačnou porážku svých fantasmagorických a jednoznačně škodlivých idejí.
Internet naopak dělá z politiky opět politiku. Protože politika je pojmenována podle "polis", což byla v antickém Řecku obec. Obec, v níž se všichni alespoň trochu znali a věděli, na koho je a na koho není spolehnutí, jaké názory kdo zastává a jaká je asi pravděpodobnost, že nezmění své cíle o 180 stupňů v tom momentě, kdy bude zvolen do vedení obce.
V průběhu 19. století se tohle z politiky totálně vytratilo. Politici se stali pro občany s volebním právem figurkou kdesi na pódiu obrovského megasálu, jíž není ani dost dobře rozumět, a k níž nemá občan absolutně žádný vztah. To, jestli bude zvolený politik poctivý, nebo totální gauner, byla spíš sázka do loterie než věc nějaké racionální úvahy. Volební rozhlasové a později i televizní pořady voliče a politiky nijak nesblížily. Volič měl k dispozici pouze jakéhosi napomádovaného šaška (respektive několik takových šašků) a absolutně neměl sebemenší šanci rozlišit to, co šaškovi předepisuje role (kterou sestavil kolektiv školených psychologů a manipulátorů), a co nějakým způsobem souvisí s jeho lidskou podstatou.
Sociální sítě působí zcela jinak než sdělovací prostředky. Vrací se sem ono
  • toho znám, alespoň podle toho, jak se stavěl před 5 lety k tomu či onomu problému
  • jakou má ženu, a jaké, a zda vůbec, má děti (podpořím na vrcholnou pozici bezdětného politika, kterému může být absolutně jedno, co zprasí, když tu po něm nikdo a nic nezůstane?)
  • přestěhoval se do "svého" obvodu v nejzazším možném termínu, nebo tam žije desítky let (třeba i od narození), a tudíž v této věci nerfixluje
  • jaké má jiné rodinné zázemí
  • co dělá v zaměstnání (je vůbec důvěryhodným zástupcem občanů profesionální politik, který nikdy a nikde nedělal +- normální práci?) atd. atd.
A budoucí volič (nebo nevolič) má najednou o kandidátovi skoro stejné informace, jaké měl občan antické polis.
Sociální sítě tedy politiku neničí. Ničí jen a jen hochštaplerská pojetí politiky typu "zvol nás a pak drž léta hubu", případně "zvol si z nás koho chceš, my se už (na tebe) nějak domluvíme". Pojetí, která se stala zcela zjevnou deformací a popřením původní podstaty politiky (a hlavně demokracie). Přičemž právě toto pojetí, které prosazuje např. ODS, je hlavním zdrojem onoho znechucení normálních občanů z politiky, které "demokraté" tak rádi kritizují.

Neexistuje žádné ohrožení politiky sítěmi

Sítě (a internet obecně) tedy demokracii jako takovou nijak neohrožují.
Ohrožují jen pojetí politiky, které má s demokracií jako takovou (danou poměry ve starověku, kdy vznikla) jen pramálo společného. Naopak představují jedinečnou příležitost k tomu, aby se politika vrátila od volby zcela neznámých lidí, jejichž neznámost je dána masovostí moderních států, nezvládnutelnou lidskou psychikou, k volbě lidí, o nichž volič něco ví a za svou volbou si může i stát. To se pochopitelně nelíbí těm, kdo založili svou kariéru na tom, že o nich voliči naprosto nic nevědí (protože jinak by je nevolili), nebo těch, kteří dokáží dělat v televizi "přátelského šaška", nebo "bravurního stahovače králíků", ale to je tak asi vše. Tento posun nutně musí každý, kdo je pro demokracii, vnímat jako pozitivní.
To, že si volič může za svou volbou stát a prostřednictvím svých znalostí o voleném se s ním ztotožnit, je konec konců i jedním z důvodů, proč jsou ti "špatní voliči" tak zaťatí ve své volbě.

Sítě tedy naopak odlidštěnou politiku, která je jednoznačně příčinou řady deformací politického systému, vracejí zpět k lidem. Z tohoto pohledu jsou sítě jednoznačně prospěšné a přínosné. Řvou proti nim především ti, kteří vsadili na onu deformaci demokracie, v jejímž rámci se podstatné věci řeší kdesi za plentou a volič má právo jim jednou za několik let obdivně přitakat vhozením lístku se jmény naprosto neznámých lidí do urny.

sobota 14. prosince 2019

Co by se mělo vysvětlit Rusům o problému vlasovců

Eskapáda pana Novotného, starosty Říčan, mnohé pobavila, mnohé nakrkla, jiné potěšila minimálně tím, jak diskredituje ODS. Já sám Novotného zrovna "nemusím", nicméně je zde jeden důležitý fakt, který hovoří v jeho prospěch, a který by bylo nefér zamlčet.

Vlasovci

Vlasovci jako takoví v podstatě nikdy na straně Němců nebojovali. Do tohoto vojenského korpusu se ovšem dostaly skupiny, které dříve a pod jinou hlavičkou skutečně bojovaly a účastnily se především "čistících" protipartyzánských akcí (takže spíše než jako vojsko fungovaly jako ekvivalent a spolupracovníci německé policie a polního četnictva). V tomto duchu se také část zajatých Rusů zapojila do likvidace Varšavského povstání, která ovšem byla provedena v podstatě na Stalinovu objednávku vyřčenou tím, že po celou dobu tohoto polského protinacistického vystoupení zastavil jakékoli bojové operace proti Němcům a současně znemožnil jakékoli poskytnutí pomoci varšavským povstalcům odjinud.
Rusové, kteří společně s Němci masakrovali zajaté povstalce a civilní polské obyvatelstvo, tedy konali přesně v intencích Stalinovy politiky proti tomuto národu, kterou, konec konců, uvedl do politické praxe už masakr zajatých polských vojáků a civilistů v Katyni. Není tedy nijak od věci, že tuto akci Novotný Rusům otloukl o ksichty.
Nehledě k tomu, že Rusko zřejmě dodnes zcela ahistoricky ztotožňuje vlasovce s oněmi skupinami, které vlastně vlasovci nebyly. A to ještě pomíjím Stalinovu zrůdnou politiku proti zajatcům a jejich rodinám, která do značné míry zajaté sovětské vojáky k boji proti němu motivovala.
Na druhé straně se Němci prakticky nikdy nevzdali rasistických předsudků proti Rusům, Vlasovův sbor se vytvářel velice těžce a jeho připravenost k boji byla dokončena až někdy pět minut po dvanácté. Z tohoto pohledu byla reakce vlasovců dosti pochopitelná, protože fakticky potrestali Němce za jejich idiotskou politiku.
Řekněme si to upřímně, Rusové (ale i Ukrajinci a další národy SSSR) vítali Wermacht chlebem a solí jako zachránce před bolševiky a jen v důsledku totálního idiotismu a fanatického rasismu ze strany skalních nacistů došlo k tomu, že se proti nim nálady obyvatelstva obrátily o sto osmdesát stupňů.
Do jisté míry za to může i náš odboj, protože zlikvidoval Heydricha, který se měl asi týden poté, co byl "zatentátněn", přesunout na okupovaná území v SSSR a tam uhasit požáry, které nacističtí fanatici začali rozpoutávat. Vzhledem k jeho postavení dvojky v hierarchii bonzů 3. říše a k naprosté pragmatičnosti (spojené s jistou mírou amorálnosti, ale i negativního vztahu vůči jakýmkoli idejím) by se mu to nejspíš podařilo.
Lze si představit, že v takovém případě by vlasovci (nebo nějaká jejich analogie) byli na počtech nikoli v desítkách až stovkách tisíc, ale v milionech a bojovali by přinejmenším stejně dobře jako jejich protějšky, zůstávající ve službách Stalina. Jak by se to promítlo do výsledků války (včetně uvolnění mas Němců pro průmysl, obranu před spojeneckými nálety, výrazné navýšení produkce ponorek atd.) je nasnadě. Lze konstatovat, že Němci, a to zdaleka ne poprvé a jistě ani naposled, si sami svou rasistickou tupostí, zaintegrovanou hluboce do svého národního charakteru, připravili porážku na klíčovém bojišti celé války.

Nyní tedy to hlavní

Rusové nemají (vyjma obsazení části území na jihu země Zlatou hordou) žádnou zkušenost s formálně legitimním nepřátelským státem na svém území. A ani ta Zlatá horda se netvářila jako legitimní ruský stát, boj proti němuž je zradou na národu.
Naše historická zkušenost od okupace našeho území Rakouskem (později Rakousko - Uherskem) je zcela odlišná. Od okupace v průběhu třicetileté války až do roku 1918 jsme neměli vlastní stát a identita s národem byla v těžkém konfliktu s identitou s vnucenou "vlastí", s níž se stále větší část národa nijak neztotožňovala.
Z tohoto důvodu vznikly za první světové války legie a vznikl i domácí odboj, což byly aktivity stejně "zrádné" jako ten boj vlasovců proti Stalinovi. Přesto se legionáři stali předmětem úcty a vzorem pro školní mládež, bez ohledu na to, že z hlediska rakousko - uherského pseudopráva to byli vlastně vlastizrádci.
Legionáře se nepodařilo vymazat z paměti národa ani komunistům, bez ohledu na to, jak moc se o to snažili.
Naprosto stejná situace nastala za druhé světové války, kdy opět naši vojáci, bojující na straně spojenců východních i západních, byli z hlediska protektorátního pseudopráva vlastizrádci, protože jejich "vlastí" byl nacisty zřízený okupační režim v tzv. "protektorátu".
A i po této válce došlo globálně k ocenění těchto lidí, bez ohledu na nejrůznější peripetie s kriminalizováním příslušníků zahraničních vojsk komunisty a jejich sovětskými "poradci" prakticky ze všech front (a také domácích odbojářů).
My tedy máme opakovanou zkušenost s odbojem proti něčemu, co je formálně naší "vlastí", a co fakticky ničím takovým není a být nemůže.
A nelze ani pochybovat o tom, že v případě nějaké války mezi oběma bloky v době studené války by se opět objevili "vlastizrádci", bojující v řadách vojsk NATO proti okupačnímu režimu, provozovanému komunisty. Ostatně s představou takového boje utíkali na Západ i např. bratři Mašínové a celá jejich odbojová skupina. A mnozí další emigranti se s touto představou zapojovali do různých aktivit vojsk NATO.

Naše hodnocení vlasovců

Právě v důsledku zcela odlišné historické zkušenosti našeho národa v porovnání s Rusy je očekávatelné, že vlasovci nebudou hodnoceni jako "odporní zrádci". Těmi ovšem fakticky nebyli, jejich jedinou vinou je patrně určitá naivita v hodnocení Němců a jejich záměrů.
Proto také nemáme problém s jejich hodnocením jako fenoménu, tedy podle toho, co v reálu dělali, a ne podle toho, čím formálně, a podle ryze ideologických žvástů, byli.
Z tohoto důvodu je také silně pozitivně hodnocen jejich zásah ve prospěch povstalců v době, kdy v podstatě povstání v Praze zachránil a zabránil tomu, aby Praha dopadla stejně, jako dopadla Varšava. Možná tohle byl i Stalinův záměr, jehož zmaření u něj vyvolalo záchvaty vzteku.
Stejně jako v případě Varšavy Stalin zablokoval jakoukoli pomoc pražským povstalcům ze strany západních spojenců. Stejně jako ve Varšavě nebyla povstalcům poskytnuta ani sebemenší pomoc (snad vyjma sestřelení části zbytku německých letadel, která, mimo jiné bojové činnosti, atakovala i pražské povstalce). Mělo se čekat na příjezd sovětských vojsk z Berlína, přestože řada jiných sovětských korpusů byla blíž a měla před sebou daleko příznivější terén a méně nepřátelských vojsk.
Stalin s vysokou pravděpodobností předpokládal, že jeho vojáci najdou pustinu, pokrytou mrtvolami, jakou nalezli v té zmíněné Varšavě. Místo toho nalezli kompaktní povstalecké území, do rukou jehož velitelů složila část německých vojsk kapitulační akt.
Lze očekávat, že uvedená skutečnost toho krvežíznivého diktátora neobyčejně rozzuřila, a je docela možné, že bez uvedeného zásahu ve prospěch pražských povstalců by byl osud vlasovců (alespoň řadových vojáků) méně drastický. Je také obecně známo, že vůdcové pražských povstalců skončili hned po komunistickém převratu v kriminálech, jakmile práci naší policie a justice začali řídit sovětští "poradci". I to byla cena za Prahu relativně málo (v porovnání třeba s tou Varšavou) v době osvobození poničenou.
Česká společnost si byla vždy vědoma hodnoty pomoci ze strany vlasovců. Projevilo se to i některými bizarními fenomény, jako např. tím, že na ikonické fotografii Tibora Hontyho k osvobození Prahy "Pohřeb padlého rudoarmějce", případně "Pieta" je ve skutečnosti padlý vlasovec (zde, musí se rozbalit menu "Galerie": https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/2613104-obrazovy-pribeh-republiky-na-fronte-prvniho-maje-i-na-hrade-prozivali-lide-osudove). Uniforma je sice sovětská ale příslušnost padlého vojáka k ROA lze podle některých detailů rozpoznat (zdrojem této "politicky nekorektní" informace je Ludvík Souček, dlouholetý fotografický redaktor časopisu "Svět v obrazech").

Tedy, přestože pana Novotného nemusím, pomník padlých řadových vlasovců (asi 300) mi nedělá sebemenší problémy a byl bych schopen vysvětlit našim exbratrům zachvatčikům, proč tomu tak je.

pátek 13. prosince 2019

Brexit? - aktualizováno

Ve Velké Británii včerejší volby drtivě vyhrála konzervativní strana s tím, že volby byly zároveň referendem o brexitu. Vítězství konzervativců bylo jedno z nejdrtivějších v historii britských voleb.

Historie

Historie je jasná: Britové si odhlasovali brexit a nezabránila tomu ani pochybná smrt jedné z ikon protibrexitové strany. (CUI BONO tato smrt byla, se jistě nabízí samo.)
Politici v parlamentu, kde zástupci probrexitových skupin měli sotva padesátiprocentní zastoupení pak následně dělali vše možné, aby vůli britských občanů zvrátili. Což realizovali trváním na zjevně naprosto nerealizovatelné dohodě, kterou Brusel odmítal, a tím (patrně po dohodě s probruselisty) brexit dlouhodobě zablokoval s představou, že se Britové "unaví" a přestanou na brexitu trvat, jak se to podařilo v řadě zemí s "Lisabonskou smlouvou", přeměňující EU na v podstatě fašistickou diktaturu bruselských úředníků.
Britové se však nevzdali a prosadili změnu vedení konzervativní strany. Tomu se podařilo, přestože i tento proces probruselští aktivisté dlouhodobě blokovali, prosadit předčasné volby. A tyto volby jednoznačně vyhrál britský lid, toužící po odchodu z pod jha fašisticko komunistického Bruselu.

Co bude nyní

Zcela jistě není vyhráno, byť volby dopadly jednoznačně pro brexit.
Ve Velké Británii působí masy protibrexitových aktivistů, vesměs nikoli občanů Velké Británie, nicméně o to zuřivěji bojujících za to, aby se země, která je hostí a poskytla jim podmínky pro bydlení a práci nebo studium, nemohla vymanit z fašistisko komunistické diktatury Bruselu. Naštěstí tito lidé nemají volební právo. Nicméně zcela jistě budou v následujících dnech svolávány statisícové demonstrace "proti brexitu", na nichž tato špína bude řádit.
Zcela jistě jsou nyní nažhaveny veškeré databáze Bruselu a na něj napojených tajných služeb a na jednotlivé nyní zvolené konzervativní poslance a jejich rodiny bude zuřivě hledáno cokoli, co by umožnilo jejich vydírání za účelem přeběhnutí do tábora protibrexitérů.
Zcela jistě jsou v pohotovosti i britští muslimové, jimž vyhovuje bruselská koncepce "nadpráv" pro tuto skupinu obyvatel a podpora islámské snahy podřídit civilizované lidi islámským zvyklostem a pseudozákonům. Navíc pseudoprávo EU chrání vyslovené islamistické zločince před tresty, protože "v EU nic nespáchali a do zemí, kde vraždili, je nelze vydat, protože by jim tam hrozil (spravedlivý) trest".
Kromě občanských nepokojů, nesoucích se v duchu "neuznáváme výsledek voleb, které jsme nevyhráli", jak to známe od odpůrců Trumpa i od "našich" pražských kavárníků, se lze jistě obávat i snah o "zneškodnění" vítěze voleb Borise Johnsona, například nějakým atentátem. V této souvislosti jsou patrně největším rizikem konvertité k islámu v britských ozbrojených složkách.
Tohle vše bude muset Velká Británie a zejména vítězná strana unést. Snad se situace poněkud uklidní po 31. 1. 2020, kdy by mělo k samotnému brexitu formálně dojít, nicméně i po tomto datu bude jistě nutno obnovenou britskou demokracii hájit před aktivisty, snažícími se co nejvíce poškodit vyjednávací pozice osvobozeného státu s EU.
Pravděpodobně se budou velice snažit o zmaření brexitu i skotští a irští separatisté.
Je ovšem otázka, nakolik se jim podaří zblbnout normální lidi, když odchod těchto států bude zcela zjevně za účelem jejich připojení k EU.
Zde bychom mohli jednoznačně pomoci my a další státy V4, protože bychom mohli přislíbit (či ještě lépe veřejně vyhlásit) zablokování přijetí těchto států do EU, což by separatistické vůdce zcela jednoznačně poškodilo, protože místo hladkého přechodu ke "prosperující" EU by mohli občanům nabídnout jen propad země do totální nicoty a bezvýznamnosti.
Dalším bodem v této věci je možnost podpory podobných aktivit Velkou Británií vůči zemím EU. Velká Británie by mohla podpořit jak Katalánce tak i Vlámy, mohla by zahrozit Itálii podporou Ligy Severu. Mohla by také podpořit separatistické tendence na území bývalé NDR. Všechny takové akce (aby se ukázalo, že se nejedná o pouhé platonické hrozby) by mohly přinejmenším natolik zkomplikovat situaci bruselských, že by na škodění Velké Británii neměli čas a prostředky.
Je také dobré si uvědomit fakt, že Velká Británie je jaderná mocnost a když by bylo moc zle, mohla by zahrozit i svým jaderným arsenálem a donutit Brusel k ukončení některých nepřátelských aktivit hrozbou atomového hřibu nad paláci bruselských úředníků.

Je vítězství brexitérů "konec demokracie"?

Naši fašističtí ideologové žvaní o tom, jak Boris Johnson hodlá to či ono zrušit, či postavit pod tlak vlády.
Je mi velice líto, po osvobození od nacistické okupace jsme v řadě případů "nedemokraticky" zasáhli do řady struktur státu. Např. byli zcela odstaveni od možnosti publikovat aktivističtí pronacističtí novináři a další pisálkové, jakési, byť velmi mírné, čistky proběhly i ve státní správě.
Ke své velké škodě jsme přesně tohle neprovedli po Velké Sametové a následky této "sametovosti", bohužel, neseme dodnes.
Takže pokud vítězní konzervativci udělají čistku např. ve "veřejnoprávních" sdělovacích prostředcích, které se staly naprosto stejnou žumpou produkující bruselské pšouky, jako ty naše, učiní tak zcela správně a předvede nám to, co budeme muset udělat, jakmile se bruselské nadvlády zbavíme také. A co jsme měli udělat v letech 1989/90.

Pro nás

Zcela jistě bude znamenat odchod Velké Británie oslabení demokratických sil v rámci EU. Nad tím hořekují mnozí, aniž by ovšem reflektovali realitu, že v EU žádná demokracie reálně není, takže toto oslabení zdaleka není tak katastrofální jako v situaci, pokud by se v EU skutečně rozhodovalo výhradně podle demokratických pravidel a nikoli (prakticky) výhradně podle rozhodnutí mimo demokratický proces stojících mas EUroúředníků.
Dle mého soudu naopak pozitivně převládá zpráva, že to jde (odejít z EU). Lze rovněž očekávat, že to nebude zdaleka tak bolestivé, jak se nám snaží namluvit pisálkové, placení z bruselských peněz.
Jak jsem uvedl výše, měli bychom Velkou Británii při jejím odchodu co nejvíce podporovat a naopak co nejvíce sabotovat různá "trestající" opatření ze strany EU. Mimo jiné proto, že na tento stát musíme pohlížet jako na někoho, kdo nám razí cestu ven z bruselské žumpy.

Velká Británie učinila velice důležitý krok k tomu, aby se stala opět nezávislou a demokratickou zemí (což členský stát EU nemůže být v ani jednom z uvedených ohledů). Přejme si, aby se jí podařilo překonat všechny potíže, které budou bruselofašisté do její cesty ke svobodě a nezávislosti hrnout, co jim budou síly stačit. A přejme jim také co nejrychlejší nástup ekonomické prosperity, protože ta bude nejsilnější argument proti setrvání jakéhokoli státu ve svazku antidemokratické organizace jménem EU.

Aktualizace:

Již dnes (14. 12. 2019) byla svolána do Londýna megademonstrace pod heslem "Boris Johnson není můj premiér". Takže britský antidemokraticko - fašistický póvl se chová naprosto stejně jako jeho ideoví souputníci v Česku nebo v USA. A zcela jistě tyto póvly, bojující proti demokracii, někdo financuje a organizuje.

pondělí 9. prosince 2019

Úvaha listopadová sedmá

Jak jste jen mohli ... Tahle otázku jsem slyšel poprvé už v roce 1990, když jsem měl možnost absolvovat letní školu v britském Southamptonu.

Tedy, jak to bylo

Letní škola byla určena pro zástupce zemí EU a států postkomunistických, čerstvě vymaněných z pod komunistické totality. Vedle toho tam byli ještě zástupci Turecka a Izraele. Pokud jsme přicházeli do kontaktu s britskými studenty, pak jsme, coby frekventanti ze zemí bývalého sovětského bloku, onu výše uvedenou otázku opakovaně slyšeli. Tedy, jak jsme jen mohli dopustit likvidaci takového krásného a všeobecně užitečného systému, případně "nalítnout lživé kapitalistické propagandě".
Už tehdy mi začínalo být jasné, že populace na západ od bývalé železné opony absolutně není schopna reflexe toho, jaké byly reálné poměry v bývalých socialistických zemích. A není schopna ani přežvýkat fakta, která jsou jí předkládána a lze je zcela bez problémů nalézt na internetu.
Později, když už se o tom mohlo psát, se u nás objevila sdělení o tom, že v době, kdy se v Československu bojovalo za "socialismus s lidskou tváří", tedy za odstranění alespoň těch nejextrémnějších hnusot, které tento režim doprovázely od jeho vzniku v únoru 1948, se bouřila v západní státech (a to až na barikádách) generace tehdejších vysokoškolských studentů za nahrazení demokracie trockismem a maoismem, tedy režimy, které v reálu (maoismus) a v teorii (trockismus - Trockij opakovaně kritizoval Stalina za to, že nepřátel režimu a dalších "nevhodných" osob nezlikvidoval dostatečné množství) daleko předčily (v negativním smyslu) ty nejhorší excesy, jaké se děly v SSSR za Stalina a u nás za Gottwalda a Zápotockého.
Tato mládež poté zahájila "pochod institucemi", který znamená, že naprostá většina univerzit, ale i státních institucí, včetně prokuratur, soudů, vládních úřadů apod., je prolezlá rakovinou, představující lidi, pro něž byly počty obětí stalinského režimu nedostatečné a brutalita tohoto režimu, převyšující v mnoha ohledech brutalitu nacismu, také.
Je ovšem dosti zajímavé, že nikdo z těch, kdo jsou v západních zemích tak nadšení pro socialismus, neměl zájem se do socialistických zemí odstěhovat a užívat si tamní poměry. Jen by je tihle lidé rádi naordinovali jiným.

Důsledky

Zkušenost s totalitou je prakticky nepřenositelná. Ukazuje to názorně i západní marxistka Muriel Blaive, která "vědecky zkoumá" svržený totalitní režim u nás na základě pochybných zachovalých archivních materiálů v ÚSTR. Nemá, pochopitelně, naprosto žádnou autentickou osobní zkušenost s totalitou, a tak její "vědecké výstupy" se naprosto míjejí s autentickými zážitky těch, kdo byli nuceni v té totalitě žít. Což jí ovšem nebrání kafrat jak mladý vrány o tom, že to vlastně byla selanka.
Pochopitelně, ještě horší míru porozumění a pochopení můžeme nalézt u těch, kteří nemají k dispozici ani ty archiválie (zdaleka nepostihující podstatu věci, protože o těch podstatných věcech a rozhodnutích se žádné zápisy nečinily, a tudíž se ani nemohly dostat do archivů. Kdyby si výše zmíněná dáma přečetla materiály pro výuku ve VUML, tak tam by to nalezla černé na bílém. Soudruzi se prostě poučili z Norimberského procesu a dalších podobných aktů vůči nacismu a fašismu (včetně japonského), kdy řada koryfejů poražených režimů byla usvědčena právě na základě dochovaných archivních materiálů.
Další věcí je, že v západních zemích je velice početná vrstva těch, kteří se poučit prostě nechtějí. Pro ně je rok 1989 naprostou anomálií, případně výsledkem hry západních (hlavně USA) tajných služeb, přičemž masová účast obyvatelstva na demonstracích byla dílem předstírána, dílem šlo o lidi najaté / zblbnuté zmíněnými tajnými službami a naprostá většina obyvatel je s novým režimem nespokojena a ráda by se vrátila zpět.
Nahrává jim situace v Německu, která ovšem vznikla tak, že si (západo)německý stát na území bývalé NDR počínal jako v dobyté a drancované kolonii, nikoli na jako na území svém. Určitou analogií může být počínání si Rakouska a později Rakousko-Uherska v zemích Koruny České obecně a v Českém království zvláště, které nakonec vedlo k rozchodu s monarchií při první příležitosti, která se naskytla.
V reálu tedy je v západních státech pouze nepočetná vrstva lidí, pro něž je socialismus zlo. Všichni ostatní jsou ochotni se nadšeně seřadit do vícestupů a šťastně pochodovat pod rudými prapory ke světlým zítřkům. I když je jasné, že ten rudý prapor, je jedno zda s hakenkrajcem nebo se srpem a kladivem, už dávno nahradil prapor modrý s mariánskými hvězdami, adorující další odpornou totalitu, předcházející fašismus, nacismus i komunismus.

Co to znamená pro nás?

Populace v západních zemích se naprosto nebyla s to poučit z toho, co se dělo na východ od železné opony. Pravdivé informace o tamních poměrech před pádem komunistické totality považuje za lživou propagandu.
To znamená, že s tamními lidmi (a zejména jejich politickými zástupci, kteří jsou v tomto ještě daleko vyhraněnější), si jednak nejsme s to porozumět, jednak jsme z jejich strany permanentně ohrožováni novou totalitou, kterou by tamní většinová společnost radostně přijala s představou, že "právě tohle je to pravé ořechové". Přitom ten pád do nové totality není jen záležitost blbosti a neinformovanosti. V řadě případů sjedná o zcela viditelný záměr, daný sympatiemi k té totalitě a ideologii, podobné těm, které doprovázely a zdůvodňovaly ty zmíněné minulé totality.
Z tohoto důvodu je také stále častěji atakována skupina států V4, protože to jsou státy, které si totalitou prošly a nestojí o to, aby se do něčeho podobného propadly v dohledné době, jen kvůli pitomosti a zlé vůli obyvatel a politiků na západ od bývalé železné opony. Pochopitelně, i u nás se objevují snahy V4 nějakým způsobem torpédovat či zničit. V naprosté většině tyto snahy pocházejí od lidí, kteří jsou jednoznačně napojeni na onu novou totalitu (jejím velkým fandou je i Čína, protože maoismus pochází odtamtud), často napojeni na prototalitní organizace, působící nadnárodně. Pan Zdechovský (ač ho jinak nemusím) si zcela nedávno stěžoval na svém blogu )a pak to vyšlo i na Neviditelném Psovi na to, jak je atakován různými prototalitními organizacemi a jednotlivci v souvislosti se svým angažováním se proti jednoznačně totalitní a zločinecké organizaci Barnevernet. Dokonce upozornil na existenci naprostých zrůd, které by něco podobného chtěly zavést i u nás.
Z těchto důvodů bychom měli být vůči západním zemím EU krajně obezřetní a velice dobře rozmýšlet, jaké jejich iniciativy a jiné aktivita podpoříme a jaké se naopak budeme pokoušet zdržovat a blokovat. Je třeba si uvědomit, že státy nemají žádné přátele, mají pouze a jenom společné (buď plně nebo zčásti) zájmy. A ty zájmy se mohou rychle měnit, takže stát, s nímž byla včera možná a smysluplná spolupráce, může být dnes naším úhlavním nepřítelem (a naopak). Z toho důvodu je třeba posuzovat vše izolovaně, s odfiltrováním se od historie, která je už dávno (třeba 24 hodin) pryč a pes po ní neštěkne.

Ruští a čínští švábi

Oblíbenou mantrou našich neokomunistů (neofašistů) z pražské kavárny a podobných prosti-, pardon, institucí, je označování demokratických politiků za ruské, či čínské "šváby". Problém je, že tito naši politikové se ani k Rusku ani k té Číně nechovají nijak nad rámec toho, jak se k nim chovají politici západních zemí. U nás byl čínský president vítán s poctami, které daleko zaostávaly za hysterií v souvislosti s návštěvou presidenta USA. Ve Velké Británii ho vozili v královnině zlatém kočáře a nikomu z našich nectných kavárníků to nijak nevadilo.
Náš obchod s těmito státy hluboko zaostává za aktivitami, které vůči nim mají staré země EU. Naopak jsme za obecní (tj. EUrounijní) kretény Pepky Vyskoče kvůli tomu, že ještě držíme embargo, uvalené na Rusko, zatímco západní státy EU si s ničím takovým hlavu nijak nelámou.
Německá kancléřka organizuje Nord Stream II, který by měl učinit Německo velmi silně závislým na ruském zemním plynu a Rusku kromě této politické výhody přinést i cenné devizy.
Kdokoli viděl věrchušku EU provádět rituální tance, střídané s ožralým kymácením se, před sochou masového vraha Karla Marxe, dodanou totalitním čínským režimem, mohl sledovat přímo splynutí duší mezi ní a dárcem. Představa, že by tito lidé hájili nějaké hodnoty typu svobody a demokracie, je po tomto zážitku (zprostředkovaném televizním i internetovým zpravodajstvím) naprosto absurdní. Naopak, pro tyto lidi je ideálem politického dialogu s opozicí (či s občany obecně) masakr na Náměstí Nebeského Klidu, který čínský režim zorganizoval v roce 1989 krátce před pádem evropských komunisticko - totalitních režimů.
Takže pokud by přišel do EU nějaký megaobr, tak by dupnutím na Brusel zašlápl velké množství čínských švábů (a zcela jistě i nějaké ruské) a pokud by dupl na Berlín, křupali by mu pod nohama především švábi ruští (přestože v těch vzniklých sračkách by jistě byly i zbytky nějakých švábů čínských). Dupat na Prahu by byla po této stránce naprostá ztráta času.

Třicet let staré události, které si v těchto dnech připomínáme, nám tedy umožnily se "vrátit na západ", abychom ovšem vzápětí zjistili, že ten západ začal mezi tím vzývat naprosto stejné hodnoty jako režim, který se nám podařilo opustit. A můžeme konstatovat, že mezi populací postkomunistických zemí, které vnímají socialismus a ideologie, o něž se opírá, jako ryzí zlo, a západních zemí, které mají o socialismu naprosto naivní a růžové představy, zeje příkop neporozumění. A musíme si být jeho existence vědomi, jinak do něj spadneme a budeme ve stejných (či spíše ještě horších) sračkách jako před rokem 1989.

středa 27. listopadu 2019

Úvaha listopadová šestá

A zvítězila ... počítačová tiskárna. Byla to právě počítačová tiskárna, která zlomila informační a hlavně tiskový monopol vlády jedné strany a umožnila lidem zpřístupnit neoficiální informace v takovém rozsahu, že to režim prostě nezvládl potlačit. Pravděpodobně též stav této technické vymoženosti a její dostupnost na vysokých školách sehrály svou úlohu v celém procesu "Velké Sametové".

Restrikce množení

Komunistický režim silně hlídal a restringoval jakékoli rozmnožování jakýchkoli dokumentů. Vše muselo být pod dohledem oudů Strany, které hlídaly, aby se nemnožilo nic "škodlivého". Vcelku nejrozšířenější formou rozmnožování dokumentů byl cyklostyl. Pro později narozené uvádím, že text se psal na blánu ze speciálního materiálu, v intaktním stavu nepropustnou pro tiskařskou barvu. V místech dopadu páky s písmenkem psacího stroje (psalo se bez pásky) se ta nepropustná vrstva narušila. Blána se potom vkládala do speciálního stoje, v němž se obtočila kolem válce. Mezi blánu a válec šla tiskařská barva a ta se pak protlačovala skrze ni na papír. Při slušném tištění bylo možné vyrobit i více než sto výtisků na speciální, hrubý a silně dřevnatý papír který mj. činil obtížnější fotoreprodukci.
Cyklostylovaly se i některé vědecké časpisy, ze mě blízké oblasti Acta hygienica, epidemiologica et microbiologica (tedy AHEM). Jako speciální čísla tohoto časopisu vycházely často sborníky z konferencí. Vzhledem ke kvalitě papíru patrně jsou tyhle materiály někde na hranici životnosti.
Blány byly hlídány úředníkem pro zvláštní úkoly, který měl na pracovišti všemožnou politickou i s politikou související agendu (mj. mu byly odevzdávány zprávy z cest do zahraničí a správně měl "bdít" nad veškerou korespondencí se zahraničím - což se u nás nedělalo, ale dělat se asi mělo). Patrně byl z titulu své funkce napojen na STB. Dělal někdy i užitečnou činnost: Protože jsme byli ve více budovách, tak o výplatách (které jsme dostávali z ruky do ruky od sekretářky ústavu) doprovázel s pistolí sekretářky, jdoucí z ekonomického oddělení do jiných budov, aby nebyly oloupeny.
Nicméně cyklostylové blány byly přísně střeženy, fasovaly se u tohoto pána a jemu se musely odevzdávat i ty, které se zdařilo během popisování (či pokreslování) pokazit. Poslední várku, vyzvednutou před 17. 11. 1989, mám někde v hlubších kulturních vrstvách své kanceláře asi ještě schovanou, jako starý vodník Čochtan.
Existoval ještě tisk v modré barvě, kdy se používal speciální papír, podobný průklepovému, ale s nějakou anilínovou barvou (ne uhlák) v dosti silné vrstvě, který se dával do stroje tou barvou nahoru pod vrlmi kvalitní a silně klížený papír, takže vznikl barevný nápis na rubu onoho papíru, který se dal otiskovat na běžné kancelářské papíry, namočené do lihu. Počet čitelných kopií získatelných touto metodou byl výrazně slabší.
Dále existoval ozalit, který se používal pro množení narýsovaných (na speciálním papíře) technických a jiných výkresů, nicméně bylo možno zde kopírovat i text napsaný psacím strojem (takto jsem psal svou CSc. práci, s uhlovým papírem odspod, uhlovou vrstvou nahoru, aby písmenka byla co nejčernější. A překlepy se opravovaly vyškrábnutím vadného písmene z obou stran papíru a napsáním správného tuší, tenkým perem.
I tyto dvě metody byly nějak hlídány, ale ne tak silně jako cyklostyl, u toho ozalitu šlo hlavně o skutečnost, že papíry se osvětlovaly speciální lampou (myslím, že s UV složkou ve spektru) a celé se to vyvolávalo čpavkem ve speciálním přístroji (což se doma na koleně dost dobře dělat nedá).
Existovaly, velmi vzácně, i první jednoduché xeroxy, a ty byly rovněž dosti silně střeženy.
Silné restrikce byly, pochopitelně, na veškeré tiskové zařízení. Vím, že se v některých obdobích dařilo tisknout různé bulletiny (ale i třeba sborníky z vědeckých konferencí) a podobné materiály v Adastu v rámci seřizování a kontrolování tiskařských strojů, které se tam tehdy vyráběly. Nicméně to byla jakási anomálie, nad níž ovšem zcela jistě kdosi z pověření Strany a STB bděl a hlídal, aby se zde netisklo nic skutečně "podvratného".
Tak trochu jsem vyl nad Turnerovými deníky, v nichž autor popisuje, jak odboj proti totalitnímu režimu složitě sháněl papír na tisk letáků a dalších ilegálních materiálů, aniž by autorovi došlo, že totalitní režim spíš bude hlídat a blokovat ty možnosti tisku. Prostě, "jak si Američan představuje totalitu", abych trochu parafrázoval M. Horníčka.

Tiskárny

Do této, z hlediska bezpečné kontroly nad tokem tištěných informací totalitním režimem téměř idyly, vtrhly počítačové tiskárny. Nebylo je možné zcela zakázat, protože bez nich počítače jaksi nefungovaly. Nebylo možné jim nějak omezovat spotřební materiál (tedy papír), protože ho spotřebovávaly spoustu a spotřebu měly dosti nepředvídatelnou, jelikož závisela na rychlosti a úspěšnosti hledání chyb v programech, databázích a dalších materiálech, kterými je krmily počítače.
Některé byly omezeny na speciální papír s otvory pro zuby na okraji válce tiskárny, v inkriminované době však již existovaly i tiskárny, které mohly paralelně brát standardní kancelářský papír (ale třeba i stránky rozřezaných sešitů formátu A4), zejména, pokud se do nich strkal po jednom listu. Některé mohly propsat i několik kopií (záleželo na síle úderu), speciální papíry často byly integrovány s uhlovými a kopírovacími papíry, takže výtisků se jimi dalo na jeden zátah udělat více.
Kdo by chtěl víc podrobností o takovéím tisku, doporučuji román z konce totality, odehrávající se v počítačovém středisku, "Pole šťastných náhod" od Ondřeje Neffa.
Tiskárny se prostě restringovat nedaly, část jich už dokonce uměla české znaky (zbylé psaly "cesky", leč i tak srozumitelně) a tiskárny institucí tiskly už s docela rozumnou rychlostí, byť zaostávající za současným stavem. Zato ovšem šlo o stroje poměrně robustní, bez "kurvítek", jakými překypuje současná technika, která by možná za hektických dnů po 17. 11. tolik užitečné práce neodvedla, protože by se, přetížena činností, na niž nebyla stavěna, odebrala do křemíkového nebe.
Faktem je, že se svou jednojehličkovou tiskárnou BT100, tisknoucí stránku asi za 15 - 30 minut (podle počtu prázdných řádků a neplných řádků), bych toho moc nenatiskl, ale na vysokých školách byly již běžně tiskárny šesti či osmijehličkové, schopné vytisknout stránku textu v draftové kvalitě za něco přes minutu (a mnohdy s více kopiemi).
Přestože i dále, až do svého pádu, režim restringoval ostatní rozmnožovací a tiskové techniky, na nějaké hlídání či restrikci počítačových tiskáren rezignoval.
Právě to se projevilo v oněch hektických dnech po 17. 11., kdy na většině pracovišť, která se připojila ke stávce, jely tiskárny prakticky 24 hodin denně a rozmnožovaly letáky, prohlášení, informace o situaci a její komentování atd. Další lidé to rozváželi po městech (i mimo města), lepili, házeli do schránek apod.

Právě počítačová tiskárna narušila monopol "Strany a vlády" na kopírování a rozmnožování písemných informaci a způsobila, že stávkové výbory a další podobné skupiny měly k dispozici nástroj na rozmnožování svých textů, případně textů převzatých a "posílaných dál". Je otázka, jak by vůbec vypadala "velká sametová" o dva tři roky dříve, kdy žádné tiskárny neexistovaly, pár pracovišť mělo elektrické psací stroje s pamětí, schopné zapamatovat si stránku (a některé typy zdaleka ne celou) a jinak by museli stávkující studenti rozmnožovat svoje materiály jak Rychlé Šípy Tam-Tam. Rozhodně by informační monopol KSČ padal podstatně obtížněji.

pátek 22. listopadu 2019

Úvaha listopadová pátá

Může zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí? Toto heslo se stalo po různých peripetiích natolik zprofanovaným, že pojem "pravdoláskaři" nabyl jednoznačně negativní konotace. Opravdu je za tím jen vliv ruských webů a čínských agentů v naší politice?

Samotné heslo

Samotné heslo patrně sehrálo jakousi pozitivní roli, coby charakteristika cílů Velké Sametové revoluce. Po této stránce proti němu nelze mít nějaké zásadní námitky.
Problém nastal v okamžiku, kdy začalo být jasné, že toto heslo, spolu s výkřikem "nejsme jako oni" v podstatě blokovalo a blokuje vypořádání se s těmi, kdo nesli vinu za zlo minulého režimu. Tím nemyslím řadové občany, ba ani řadové komunisty, kteří dělali minimum, nezbytné proto, aby jim režim dal pokoj, a jinak na něj káleli z vysoka ze svých chat a chalup, coby "vnitřní emigrace".
Faktem je, že toto, i druhé jmenované, heslo můžeme spojovat se skutečností, že za zločiny minulého režimu nebyl prakticky nikdo potrestán, protože Štěpán v Praze, Brožová - Polednová (coby trapný soud nad senilním "pátým kolem u vozu" procesu s M. Horákovou) a pár podmíněných trestů je trochu málo. Něco udělal lustrační zákon (komunisticko - fašistické Britské listy si onehdy stěžovaly, že "nejpřísnější v postkomunistických státech"), což ovšem znamenalo nikoli trest, ale zaražení kariérních postupů některým zvláště exponovaným osobám spojeným nadstandardně s minulým režimem. Faktem je, že řadu konkrétních zločinců se odsoudit nepodařilo, přičemž naprosto zjevná byla nechuť justice tyhle lidi trestat.
Když vám někdo ukradne občanku, a vykáže se jí při černé jízdě v MHD, tak budete odsouzeni bez ohledu na to, že její ztráta byla řádně nahlášena. A o tom soudu se ani nemusíte dozvědět (dozvíte se to až tehdy, když na vás přijde exekutor). Nicméně stačilo, aby Grebeníček starší nebo prokurátor Vaš (coby asi nejznámější příklady) lehce zakašlali a soud s nimi se odročil o celé měsíce, ne-li roky. A tak naše "sametová" justice vedla tyto kauzy, dokud postižení nesešli ze světa přirozenou smrtí. Pochopitelně, mnohé napadlo, zda ono heslo o pravdě a lásce ve skutečnosti nesubstituuje přísloví o dvou vránách a klování očí.
A přikápla další kapka jedu do hodnocení uvedeného hesla.

Profanace

Nakonec začalo být toto heslo spojováno spíše s tím horším, co člověk mohl v polistopadové éře kolem sebe vidět. Podílel se na tom jistě i V. Havel svým "humanitárním bombardováním", které mu vyneslo značnou a všeobecnou neoblibu (či alespoň pokles popularity), protože k Jugoslávii měla naše populace vždy spíše pozitivní vztah, deseti či statisíce lidí přes ni prchaly do svobodnějšího (tehdy) světa na západ od železné opony, a spousta lidí tam měla přátele či alespoň známé (někteří i příbuzné). Naši lidé správně chápali rozbití Jugoslávie jako revanš Německa za to, že si její dobyvatelé dovolili systematicky bojovat proti okupaci, a dokonce se zahraniční pomocí tento boj i vyhrát.
Nakonec začalo být toto heslo spojováno se všemi chybami, ale i záměrně prováděnými špatnými aktivitami polistopadového režimu. Včetně neomarxistických prasečin typu genderismu nebo multikulturalismu. měření dvojím metrem autochtonnímu (daleko přísněji) a přivandrovalému (daleko shovívavěji) obyvatelstvu a dalších neřestí, které v podstatě známe i ze současnosti. A víme, že tyto prasečiny prosazuji "pravdoláskaři", případně "havlisté", byť jsme si vědomi, že je to určité zjednodušení, jako ostatně veškeré takto zobecněné pojmy.

Současnost

Nenávistné aktivity, jichž jsme byli svědky při posledním výročí událostí na Národní třídě, zcela jednoznačně ukazují to, že právě "pravdoláskaři", či "havlisté" překypují nenávistí ke všem standardním politikům, snaží se nám lživě namluvit, že volební výsledky jsou cosi špatného, a že "nejvyšší formou demokracie" (ostatně, takto označovali svůj režim i komunisté) je jejich nerespektování a nastolení vlády čistě na základě jakýchsi "masových protestů".
Pravdoláskaři tak zcela jednoznačně popřeli vše, za co jsme v oněch pohnutých listopadových dnech před 30 lety cinkali na náměstí klíči a koutkem oka sledovali sešikované ozbrojence a kropící vozy, připravené nás zlikvidovat pendreky nebo pořádným nachlazením (přinejmenším).

Gól do vlastní branky

V řadě materiálů se začali pravdoláskaři (či havlisté, či pražští kavárníci - ono to vše splývá) označovat za "lepší lidí", asi jako šlechta a další vrchnost v dobách monarchie. Vzhledem k tomu, že Češi jsou známé "smějící se bestie", byl skoro ihned na světě termín "lepšolidé", jako alternativa pro ony výše uvedené. Nicméně, byl by opravdu "horšočlověk", kdo by takovouto perfektní nahrávku na smeč nevyužil. A lze konstatovat, že za naprostou většinu pejorativního chápání většinovou společností (a jeho více či méně "peprné" verbalizace v jazyce lidu prostého) si tihle lidé mohou sami, přinejmenším tím, že se jejich myšlení s myšlením normálního člověka (a to i vysokoškolsky vzdělaného) zcela míjí. A nejen míjí, některé jeho prvky jsou (a patrně oprávněně) vnímány jako hrozba.

Pokud tedy můžeme provést nějaké shrnutí "pravda a láska" rozhodně nezvítězily nad "lží a nenávistí". Naopak, lež a nenávist se staly standardními "pracovními nástrojů" hlasatelů tohoto hesla, čímž došlo k absurdnosti přímo havlovské.

středa 20. listopadu 2019

Úvaha listopadová čtvrtá

Můžeme věřit vědcům? Vedle společenství "Milion chvilek" (v reálu nikoli za demokracii, ale nastolení fašismu či přinejlepším fašistoidního režimu, blízkého tomu, co bylo nastoleno v Itálii po Mussoliniho "pochodu na Řím"), ohrožují demokracii ještě "bojovníci proti vymření", opět se snažící prosadit naprosté nesmysly, které žádný duševně zdravý (a naštěstí jich pořád máme většinu) volič nepodpoří. A ohánějí se heslem o "jednání podle vědců".

Podvody ve vědě

Podvody ve vědě se dějí odjakživa. Považujeme-li za vědu teologii, tak ta je celá postavena na fikci existence jakéhosi boha a systému podvodů, které mají existenci této ryze fiktivní bytosti prokázat. Nicméně jakmile se věda stala schopna vydělat a zajistit svým provozovatelům ekonomické a sociální benefity, stala se současně doménou, kde se podvádí. Druhá věc je, že se podvádělo i z ryze ideologických důvodů, asi nejznámější je kauza vztahu autismu a očkování, který byl "prokázán" na základě silné "společenské objednávky" odpůrců očkování zcela podvodným způsobem.

"Škodlivost GMO"

Méně známá je kauza důkazu "škodlivosti GMO" (respektive ti, kdo se jí ohánějí v naprosté většině případů, aniž by "zatěžovali" publikum nějakými podrobnostmi).
"Škodlivost GMO sóji" byla totiž prokázána tak, že byli jedni potkani krmeni standardním krmivem pro potkany a druzí GMO sójou. A ti, krmení GMO sójou, měli více nádorů (což je logické, protože sója obsahuje karcinogenní, i pro člověka, fytoestrogeny). Problém je, že zde absentovala skupina potkanů, krmená non GMO sójou. Je to logické, protože ta by byla co do nádorů naprosto nerozpoznatelná od skupiny krmené GMO sójou.
Nicméně onen "vědecký" pokus stojí za veškerým tvrzením ekologů o škodlivosti GMO, navíc pro člověka, přičemž člověk je vůči fytoestrogenům daleko rezistentnější než potkan a sóje může bez rizika sníst podstatně více.

"Rakovinotvornost sacharinu"

Když jsem studoval, zaplavily odborný tisk články o tom, že byl shledán rakovinotvorným sacharin, tedy umělé sladidlo, do té doby naprosto s přehledem dominující bezcukernatému sladění.
Velmi rychle hysterie vynesla do čela zájmu i užívání Aspartam a další umělá sladidla, která se do té doby nemohla vedle sacharinu uplatnit. Sacharin byl jednak tepelně odolný, což umožňovalo jeho použití při vaření (i zavařování), jednak neměl žádnou pachuť, zatímco Aspartam potencuje hořkou chuť, takže káva jím oslazená chutná zcela odlišně než po oslazení cukrem nebo sacharinem. Aspartam se také při vyšších teplotách rozkládá (dokonce na zdraví škodlivé látky).
Faktem je, že ve druhé polovině 70. let byly k dispozici obrovské soubory lidí, kteří dlouhodobě sladili sacharinem. Jednalo se především o diabetiky, protože pro ně dlouho jiný způsob sladění nepřipadal v úvahu, nicméně v některých krajích bylo v populaci zvykem sladit sacharinem i u zdravých lidí, jednoduše proto, že byl výrazně levnější než cukr.
Z důvodu poměru ceny k cukru se také sacharin k nám pašoval z Německa. Zatímco Čechy, nejprve spadající pod Rakousko-Uhersko, později pod Československo, byly cukrovarnická velmoc a vlivná lobby si vyřvala cla na sacharin, v Německu se cukrová řepa skoro nepěstovala a sacharin zde byl levný, levnější než jeho sladivý ekvivalent v cukru. Pašerácké historky a vůbec celou subkulturu lidí na sacharinu u nás zachytil ve svých povídkách F. Sauer (ano, ten co byl jedním z organizátorů stržení Mariánského sloupu, pomníku nástupu násilně rekatolizace).
Když jsem dostal k Vánocům Marholdovu Krkonošskou kuchařku a začal se jí blíže zabývat, postřehl jsem, kolik tradičních tamních receptů je tam se sacharinem místo cukru. Protože Krkonoše byly jedno z oblastí, kde žila populace, zvyklá sladit přednostně sacharinem. Pochopitelně, takových populací by se na světě našlo více.
Zkrátka a dobře, bylo dost materiálu k tomu, aby byly poměrně rychle analyzovány populace, které sacharin dlouhodobě konzumovaly, v množství možná víc než ekvivalentnímu tomu, které dostávali ti potkani. To se mohlo udělat řádově v měsících, nicméně nařčení sacharinu z karcinogenity se táhlo celá léta, v podstatě dodnes není stav takový, jaký byl před oněmi zveřejněnými experimenty. Byť se nakonec v mnoha a mnoha pokusech karcinogenita, ani k tomu potkanovi, neprokázala. S vysokou pravděpodobností šlo o účelový hoax, který měl pomoci jinak neprodejným méně kvalitním umělým sladidlům.
Mimochodem, produkty teplotního rozkladu Aspartamu byly pravděpodobně jednou z příčin tzv. "syndromu Zálivu", protože light nápoje se tam vozily a skladovaly bez klimatizace, takže dosáhly teploty 60 i více stupňů a chladily se až před servírováním (a to už v nich byl Aspartam zčásti chemicky rozložený).

"Škodlivost stévie"

Stévie je keřík, původem z Jižní Ameriky, obsahující přírodní sladkou látku stéviin, která má oproti syntetickým umělým sladidlům řadu pozitiv, a to i v kulinární oblasti (nejsou zde pachuti, jaké jsou u umělých sladidel). Z hlediska amatérského pěstování (sazeničky i semena Stévie se dají běžně zakoupit i u nás) má tu nevýhodu, že potřebuje na přezimování studený skleník s umělou vlhkostí, ani moc nízkou (pak uschne), ani moc vysokou (pak uhnije). Případně potřebuje přezimovat bez vegetačního klidu ve vytápěném skleníku. I profesionálům, jak jsem se svého času dozvěděl v jednom zahradnictví, hynou během zimy až desítky procent přezimujících rostlin, a to mají k dispozici podmínky lepší, než naprostá většina amatérů.
Protože Stévie má řadu pozitivních vlastností a tradičně a dlouhodobě se užívá jako sladidlo nejen v zemích, kde divoce roste, ale i v Japonsku, byly snahy ji zavést do USA a EU.
Tyto snahy narazily na silnou lobby výrobců syntetických sladidel, schopnou platit si prostituty z řad vědců, kteří se snažili zpochybnit či převrátit vše pozitivní, co se o Stévii a jejích účinných látkách ví. Asi nejdojemnější byla hláška, že špatné je, že neexistuje ani jedna studie, která by vycházela ve smyslu zdravotní škodlivosti Stévie. To bylo presentováno jako "pochybné", přestože Stévie měla nahradit sacharózu, jejíž škodlivost vůči řadě orgánových systémů je prokázána snad tisíci studiemi. Až před několika málo lety musela stavidla bruselské žumpy povolit a, pořád ještě s určitými restrikcemi, Stévii a její účinnou látku na trh pustit. To se ovšem už v EU mohutně amatérsky pěstovala (byť s výše zmíněnými obtížemi) a rovněž steviin lidé na veliko dováželi ze zemí mimo EU (o současné situaci v USA informován nejsem).
Patrně svou roli sehrála i introdukce další silně sladké rostliny, Lipie sladké ("aztécký cukr"), která se naopak pěstuje v amatérských podmínkách velice snadno a její větévky téměř po celý rok dobře zakořeňují i ve flašce vody z vodovodu. Je zajímavé, že tato rostlinka není s to nápoj či potravinu přesladit (na "sladké jak cumel"), na rozdíl od sacharózy a dalších sladkých cukrů, i některých umělých sladidel (a do jisté míry i Stévie). Spíše dojde jen k potlačení hořkosti a kyselosti, byť je rostlina na ohmatání jazykem silně sladká.

Vybral jsem několik příkladů mimo obecně známých, z oblasti mě profesně blízké. Ukazují naprosto jasně, že pokud má výsledek nějaké politické či ekonomické konsekvence (a nedej, bože, pokud obojí), pak se vědcům dá věřit asi stejně, jako politikům, tedy vůbec ne. A pokud jsou vědci v nějakém politickém orgánu, např. IPCC, pak se jim nedá věřit tím tuplem, protože jednak se většina z nich začne chovat jako politikové, jednak ta slušnější menšina, pokud se vůbec do takovýchto orgánů dostane, je tam ještě zmatenější a bezmocnější než v rámci vědy jako takové. To jen na okraj onoho hesla "jednejte podle vědců", kterým nás oblažují ekofašisté a greténi. Což, pochopitelně, také souvisí se 17. listopadem, protože do tohoto světa jsme se následkem událostí před třiceti lety, z tohoto a následujících dnů, dostali.

sobota 16. listopadu 2019

Úvaha listopadová třetí

Můžeme se bavit o o tom, zda bylo lepší vítězství Klausovy koncepce nad Zemanovou, nebo zda by vítězství Zemana bylo pro nás větším přínosem.

Zemanova koncepce

Zeman se nikdy netajil s tím, že je mu nejsympatičtější skandinávský socialistický model, ponechávající sice část podniků v soukromém vlastnictví, ale obludným způsobem (až přes 80 procent a někdy i více) zdaňujícím jakékoli poctivě vydělané peníze.
Zeman opomíjel a stále opomíjí fakt, že tato koncepce může fungovat pouze na totálně zblblých a zmanipulovaných lidech, kteří jsou ochotni poskytovat více než 3/4 toho, co vydělají, na výkrm bezcenných sociálních parazitů. Což je dáno do jisté míry tradicemi protestantské morálky a současně, a to je nutno zdůraznit, také naprosto perfektně fungujícím státem, který občanům, i těm, kteří ho svými daněmi živí, poskytuje služby v takové kvalitě a kvantitě, že se jim vyplatí si ho financovat.
Zeman vcelku naivně opomenul, že v Česku žádné takové tradice nejsou, protože jsme nejateističtější stát, minimálně v Evropě, a pokud je zde nějaká forma křesťanství, pak v jejím rámci převládá římský katolicismus, jemuž je protestantská morálka naprosto cizí. Neexistuje zde tudíž občanstvo, které by akceptovalo takto vysoké zdanění, přičemž stát nemá fakticky možnost kontroly (pokud podvádějí masově všichni).
Druhou věcí je, že stát není schopen poskytovat občanům takový rozsah služeb v kvalitě 1A, protože ve státní sféře dominuje (a ještě více dominovalo na začátku 90. let) úřednictvo se socialistickými kořeny, naprosto neschopné něčeho podobného.
Uvedené dva faktory jsou smrtící kombinací pro jakýkoli socioekonomický model, který by si chtěl hrát na Skandinávii.
Dalším faktorem, který Zeman pomíjí ještě v současnosti, je skutečnost, že skandinávský model začíná selhávat v samotných skandinávských zemích. Na straně jedné dochází k přeměně funkčního sociálního státu na stát totálně parazitický a zločinný, což můžeme nejlépe pozorovat na norském Barnevernetu. Na straně druhé narůstá nefunkčnost policie a dalších represívních složek státu. Sociální stát jednoznačně selhal v souvislosti s masovou imigrací civilizačně nekompatibilních osob, které navíc přiimigrovaly do skandinávských zemí za účelem pobírání sociálních a jiných dávek, nikoli za prací a odevzdáváním většiny vydělaného státu.
Přitom jsem toho názoru, že rozhodně imigranti nejsou příčinou současného krachování skandinávského socialismu. Známky tohoto krachu byly viditelné již dříve. Imigranti sehráli pouze úlohu kousíčku cihly, vhozeného do skleněné kádinky s vodou na vařiči, přehřátou nad sto stupňů, která však zatím viditelně nevařila kvůli absenci struktur na stěnách i v samotné vodě, na nichž by se mohly začít vytvářet bublinky. A ten kousek cihly, coby varný kamínek, jen urychlí proces, k němuž by stejně za chvilku došlo, a v ještě bouřlivější podobě. Skandinávský socialismus by IMHO byl v dnešní době už mrtvý i v situaci, kdy by žádní imigranti do těchto zemí nepřišli.
Zeman měl představu, že dojde k jakémusi vytváření "ostrůvků pozitivní deviace", jejichž propojováním dojde k přeměně celé společnosti, tedy jakousi evolucí, tlačenou ekonomickými faktory. Vycházel např. z toho, že výkonný a ekonomicky výhodný model činnosti známého JZD Slušovice začala napodobovat další zemědělská družstva. Jeho rozšíření na celou společnosti i na celé území státu bylo blokováno především vládou KSČ, která ovšem v listopadu 1989 padla.

Klausova koncepce

Koncepcí Václava Klause bylo obnovení kapitalistického hospodářství a demokracie bez přívlastku.
Problémem Klausova koncepce bylo především to, že EU není kapitalistická a nikdy, kromě prehistorie typu "Společenství uhlí a oceli", kapitalistická ani nebyla. EU je sociálfašistická koncepce se řízenou ekonomikou a maximálním možným potlačováním ekonomické iniciativy občanů. Kapitalistické Československo (a později Česko) by se do této organizace hodilo asi stejně, jako perla do hnojiště.
Z tohoto důvodu také prakticky veškerá "harmonizace" před připojením k EU a následných aktů směřovala především k likvidaci demokracie a kapitalistických ekonomických vztahů a jejich nahrazení něčím, co se svou podstatou prakticky nijak neliší od režimu, který jsme se domnívali v listopadu 1989 opustit.
Bohužel, značné části občanů tento fakt v podstatě nedochází, zejména kvůli velice intenzívní lživé propagandě, jejíž kořeny sahají až do období přípravy referenda o vstupu. Druhou věcí ovšem je, že v současné době s různými výkyvy klesá podpora našeho členství v této sociálfašistické megaorganizaci, což je akcentováno její viditelnou degradací.
Opět řada blábolilů blekotá o "rasismu a xenofobii" v souvislosti s vlnami nepřizpůsobivých a civilizačně zcela nekompatibilních imigrantů, nicméně problém je daleko hlubší a sahá do koncepční podstaty EU jako sociálfašistické organizace, rozhodující o každém prdu svého obyvatele (nejlépe na základě trojmo vyplněné desetistránkové žádosti, zaslané s několikaměsíčním předstihem do bruselské centrály).
Kdo chtěl, ten letos viděl rituální tance připoožralé EUrověrchušky před pomníkem masového vraha Karla Marxe, dodanou totalitním čínským režimem v roce kulatého výročí masakru studentů v Pekingu.

Porovnání

Zemanova koncepce je zcela jednoznačně kompatibilnější s EU. Pokud bychom šli tímto směrem, bylo by podstatně méně konfliktů mezi naším státem a EUrověrchuškou. Naopak, byli bychom "vzornými žáky", asi jako Řekové. A, opět asi "jako Řekové" bychom už dávno měli EUro a třeli bídu s nouzí, protože bychom na většinu běžných potřeb neměli peníze.
Klausova koncepce a její alespoň částečné přijetí (včetně dosud přetrvávajících reziduí) je zcela jednoznačně s EUrosociálfašismem nekompatibilní. Jsme "zlobivými žáky", kteří ovšem díky koruně mají jeden z nejmenších státních dluhů a jednu z nejvyšších životních úrovní, protože se už dostáváme před jižní státy s eurem. Máme také výrazně vyšší životní úroveň oproti ostatním postkomunistickým státům a na úrovni bezpečnosti jsme s přehledem jedni z nejlepších nejen v EU, ale i na světě.
Pochopitelně, přesně z uvedených důvodů, protože názorně ukazujeme, kam Eurounijní sociálfašismus vede, jsme silně nenáviděni celu sociálfašistickou EUrověrchuškou, která platí a řídí i profesionální nenávistníky z různých nevládních organizací. Tito lidé mají v podstatě sehrát stejnou úlohu jako aktivističtí Němci, placení a řízení Hitlerem, v roce 1938.
Na druhé straně je jasné, že naše členství v EU stejně žádnou perspektivu nemá, protože ta se v dohledné době sama zhroutí, protože nebude schopna se ekonomicky uživit. Je jen otázka, zda se necháme strhnout vírem potápějící se EUroekonomiky do pádu, srovnatelného s děním ve Výmarské republice na sklonku 20. a začátku 30. let, nebo už budeme od toho krachu dostatečně daleko a naše vazby ke krachujícím zemím i celému soustátí budou dostatečně zpřetrhány.

Vítězství a většinová podpora Klausovy koncepce na začátku 90. let se staly základem naší relativní prosperity v rámci EU, přetrvávající dodnes. Tato koncepce by se mohla daleko lépe uplatnit, a přinést daleko více plodů především v situaci, pokud bychom své členství v EU výrazně rozvolnili, případně zcela ukončili. Pokud někdo v táboře "klausistů" podporuje členství v EU s představou, že může dojít k nějaké pozitivní reformě této organizace, pak nereflektuje realitu. EU reformovat nelze a je vysoce pravděpodobné, že seriózní pokus o něco podobného povede k tomu samému, jako Gorbačovův pokus reformovat SSSR. A pokusy o "kosmetické pseudoreformy" nepovedou z podstaty věci k ničemu pozitivnímu, stejně jako "přestavba" za komunistů nepřinesla nic pozitivního, jen celý systém destabilizovala (byť méně než gorbačovská "pěrestrojka" systém sovětský). Tato organizace se může jen dál a dál zhoršovat, přičemž toto zhoršování bude mít spíše exponenciální než lineární charakter. Jedinou pozitivní perspektivu máme v souvislosti s odchodem z EU nebo jejím cíleným rozbitím.

neděle 10. listopadu 2019

Úvaha listopadová druhá

Máme se lépe než za komunistů? Tato úvaha se objevuje neustále a neustále si "praví a nefalšovaní demokraté" stěžují na to, že pořád velká část populace (a s časem spíše narůstající) nereflektuje zlepšení oproti dobám normalizačního režimu.

Příčiny

Patrně můžeme hovořit o směsi více faktorů, které v tomto hrají roli
  1. Zrady lidské paměti
  2. Reálné zhoršení situace části naší populace
  3. Trendy
  4. Vnímání rizik (které souvisí s předchozím bodem)

Zrady lidské paměti

Před třiceti lety jsme byli o třicet let mladší. Byli jsme zdravější a výrazně výkonnější. "Prezervativy byly tehdy pevnější", jak kdysi na toto téma zaperlil kdosi v diskusi na Neviditelném Psovi.
To je kombinováno s tím, že normálním lidem paměť vymazává ze vzpomínek to negativní. Pamatuji si (objektivní) vyšší kvalitu konzervy Luncheon meatu a už ne to, jak blbě se třeba shánělo maso, a že na toaletní papír se běžně stávaly fronty.
To je dosti důležitý faktor, který v nás omezuje možnost objektivně hodnotit vzdálené prožitky.
Je ovšem třeba na druhé straně připustit, že veřejnosti jsou předkládány za standard situace v socialismu zážitky disidentů a dalších protirežimních osob, které jsou silně atypické, protože naprostá většina populace "zrazovala a kolaborovala" a takové zážitky ji prostě z tohoto důvodu minuly.

Reálné zhoršení situace části naší populace

Faktem také je, že řadě lidí se po roce 1989 život objektivně zkomplikoval a zhoršil. Klesly výdělky některých profesí, především dělnických. Idiotská politika havlistů vedla k rušení řady továren, někdy i celých odvětví. Pokud se podniky dostaly do rukou zahraničních vlastníků, byly velice často vytunelovány a zničeny a jejich zaměstnanci skončili na dlažbě. Nebylo to vždy jen kvůli nekvalitní a neperspektivní výrobě, ale v řadě konkrétních situací se jednalo o cílenou likvidaci potenciální (či reálné) konkurence. Zejména majitelé ze států našich bezprostředních sousedů, Němci a Rakušané si v tomto ohledu počínali jako totální hovada a co se jim dostalo do pracek, to zlikvidovali.
Klausovský "divoký kapitalismus" měl za následek vznik profesionálních šmejdů a šmejdích organizací, které se zabývaly cíleným okrádáním občanů (a za "zlých komunistů" by tento lidský póvl skončil naprosto nekompromisně v pruhovaných teplácích).
Není to tak dávno, kdy póvl, který nás "zastupuje" v Parlamentu, přijal ustanovení, že závaznou smlouvu je možné uzavřít i pouhým telefonním rozhovorem, přičemž ani v hovoru nemusí být explicitně řečeno, že se jedná o uzavírání nějaké smlouvy. Shodou okolností nedávno zastupitel Patrik Nacher informoval čtenáře Neviditelného psa o tom, že toto ustanovení se snad v dohledné budoucnosti změní v tom smyslu, že smlouvu uzavřenou po telefonu bude nutno potvrdit písemně. Nicméně dosud platí, že pokud vám kdokoli po telefonu cokoli nabízí, je nejlepší rozhovor co nejrychleji ukončit slovy ve smyslu "nic nechci, nic od vás mě nezajímá, nic od vás nekoupím". I tak se ovšem vystavujete riziku, že hovor bude elektronicky upraven a bude do něj vygenerován váš souhlas. Prostředky na to už jsou dávno k dispozici. Doba širšího zdostupnění těchto programů, včetně takového pokroku platformy PC, že se tyto programy daly nasadit i na běžně dostupné počítače, +- odpovídá době ustanovení tohoto zákona - zcela jistě "zcela náhodně".
Dalším problémem bylo posílení moci exekutorů, z nichž se stala vysloveně zločinecká sociální skupina, opět to "komusi velice vyhovovalo". Včetně "fikce doručení", ve státě, v němž prakticky nefunguje pošta a dopisy někdy, či spíše často, končí kdesi ve sklepě.
Cílená likvidace části průmyslových podniků, kterou především havlisté jednak připustili, jednak dokonce různými cestami podpořili, podpora šmejdů všeho druhu (včetně "profesionálních diskriminovaných"), bezuzdné exekuce bez jakékoli supervize státu a další podobné faktory zhoršily zcela objektivně sociální a ekonomickou situaci významné části (něco mezi půlmilionem a milionem) občanů a vedou k tomu, že tato část občanů se právem cítí hůř než za normalizace a objektivně na tom také hůř je.

Trendy

Už jsem o tom kdysi tu na blogu psal, takže jen stručně:
Husákovský režim v posledním desetiletí zřetelně zahníval. Počty zločinně režimem postihovaných lidí klesaly (byť se na nulu nedostaly za celou jeho existenci nikdy), klesaly restrikce v řadě oblastí. Objevil se tlak na to, aby "podniky podnikaly", přičemž reálnou odezvou byly "pětiprocentní prodejny", protože i státní podniky měly možnost pokusit se vyrobit něco mimo plán, co by zajímalo trh, a cestou těchto prodejen to na trhu uplatnit. Objevovalo se tam i dříve naprosto nesehnatelné technické a průmyslové zboží (včetně zboží dříve restringovaného proto, že by se s jeho pomocí "dalo podnikat". Začaly tát i ledy kolem soukromého podnikání a pěstitelé zeleniny a ovoce mohli částečně vyjít z ilegality, podobná očekávání byla i kolem klasických živností.
Režim tedy začínal směřovat někam pozitivním směrem ke smíšené ekonomice, kterou neměla jen tehdy obdivovaná Jugoslávie, ale prvky této ekonomiky (včetně soukromých řemeslníků, ale i např. lékařů a právníků) měly i sousední Maďarsko a NDR, o Polsku, kde zůstali početnou silou samostatní rolníci a další podnikatelé, ani nemluvě.
Pochopitelně, celé to ještě akcentovala politická změna v SSSR pod vedením M. Gorbačova a jeho "pěrestrojky" a "glasnosti". Navíc už na začátku 80. let nastalo v SSSR krátkodobé uvolnění poměrů, spojené se zátahy na nejrůznější zločince z řad vysokých funkcionářů komunistické strany, které bylo už tehdy spojováno s uvolněním poměrů u nás. Koloval vtip, že z Moskvy přišel do Prahy telegram s textem: "KSČ ROH JA", který byl nakonec po různých peripetiích rozluštěn jako "Krásné skončily časy, rychle opusťte Hrad, Jirka Andropov". (Pro později narozené: KSČ byla zkratka komunistické strany, ROH komunistických odborů.)
Naopak, velice brzy po revoluci, která otevřela hráze proti soukromému podnikání, se objevily (už koncem 90. let) nejrůznější "finty", jak co nejvíce lidem zabránit, aby se živili sami (to, že by tito lidé okrádali stát je jen bezectná lež babišovské a komunistické špíny). Vše bylo zaměřeno na to, aby byly pro drobné podnikání co nejvíce zvýšeny fixní náklady (tj. např. řemeslník, "zaměstnávající sám sebe" musel začít vyplňovat formuláře naprosto stejné jako fabrika o tisících zaměstnancích, zavádělo se "zálohové zdanění", vysoce převyšující reálně očekávané daně soukromých řemeslníků, a různé jiné podobné finty k likvidaci především drobných podnikatelů).
Polistopadový režim se už někdy od druhé poloviny 90. let snaží stále zuřivěji nahnat samostatně výdělečně činné osoby do front na úřadech práce, a to bez ohledu na to, zda byla u moci ČSSD, ODS nebo nějaká obskurní koalice. Tento trend jednoznačně zesílil nejprve "harmonizací" s EU a poté vstupem do této škodlivé a obskurní organizace, která je svou ekonomickou povahou fašistická, a proto podporuje především velkopodnikání. Pokud někde EU podporuje malé a střední výrobce či zemědělce, je tato podpora vždy organizována takovým způsobem, aby na ni mohli různými způsoby dosáhnout především velkovýrobci. Už jsem v souvislosti s "Čapím hnízdem" konstatoval, že takovéto akce nejsou "chybou" systému podpor podnikání ze strany EU, ale naopak projevem atributivních vlastností tohoto systému.
Přitom populace tyto trendy vnímá a zcela jednoznačně je dokáže i extrapolovat do budoucnosti a očekává tedy další a další zhoršování současného, už tak dost bídného (v porovnání s cca polovinou devadesátých let) stavu.
A zcela jistě se uvedené negativní očekávání v současnosti, kontrastující s pozitivním očekáváním na konci Husákova režimu, promítají do jejich srovnávání.

Vnímání rizik

Přes blábolení neomarxistů, soustředěných v tuzemsku po léta kolem ultralevičáckých Britských listů (nicméně v současné době takovéto marxistické weby, šířící komunistickou, fašistickou či kombinovanou propagandu, rostou jako houby po dešti) o tom, jak jsou naši lidé "nevzdělaní", "neumějí jazyky" apod., a tudíž "nejsou schopni správně hodnotit informace", jsou tito naopak vzdělaní, mají rozhled a v řadě případů mohou navázat na znalosti našich emigrantů, komunikujících s Českem. A někteří tito emigranti provozují weby, které jsou výrazně důvěryhodnější než různé "demokratikony", "hlídací psi", "(anti)demagogové" apod., šířící jen a jen propagandu, která je na první pohled v konfliktu se základními fakty.
Navíc si EU sama řeže pod zadkem propagandistickou větev stromu marxistických lží, na níž sedí, a to různými "Erasmy" a dalšími "mobilitami", umožňujícími našim lidem, a především těm mladým, seznámit se na svou kůži, např. při dlouhodobém studijním pobytu, s poměry v těchto státech. Byť jsou během svých pobytů v řadě případů do jisté míry odfiltrováni od normálních lidí, tato distance není stoprocentní a každý, komu to jen trochu myslí, se dokáže seznámit i se stránkami tamního života, které se nám oficiální ideologové snaží zatajit. Trochu mi to připomíná situaci, kdy se ze stáží a naučných pobytů v SSSR vracela většina absolventů s názorem: "raději hrdinně padnout na barikádách, než to, co tam je, pustit k nám".
Z těchto zdrojů pochopitelně víme, jak obrovské potíže mají západní státy jednak s přílivem civilizačně nekompatibilních migrantů (převažují mezi nimi muslimové, ale zdaleka to nejsou jen oni), řáděním neomarxistického póvlu (s předchozím zčásti souvisejícím), především na univerzitách, včetně totalitní zrůdnosti jménem ekologie, protože to už dávno není věda o životním prostředí s vztahy mezi jeho komponentami, ale čistě totalitní ideologie, založená, hlásaná a prosazovaná na stejných principech jako ideologie nacistická nebo komunistická, nicméně v principu horší než obě jmenované.
Já sám jsem absolvoval krátkou stáž ve Velké Británii v létě 1990. Byli tam účastnici z celé EU + "kandidátských zemí", vč. Turecka a Izraele. A od západních účastníků jsme si, coby účastníci z postkomunistických zemí, vyslechli nejednu výčitku na téma, jak jsme mohli připustit likvidaci tak krásného politického systému, který jsme dle jejich představ měli ve svých zemích před rokem 1989.
A kdo není úplně blbý, toho musely přesvědčit o skutečné podstatě EU nedávné rituální tance ožralé EUrověrchušky před sochou masového vraha Karla Marxe, dodané totalitním čínským režimem. Protože právě s tím je EUrověrchuška v hlubokém souznění duší, jaké je podmínkou úspěšného manželství či alespoň registrace.
Prakticky v přímém přenosu můžeme pozorovat krach Německa, které se zaváděním "ekologické energetiky" produkuje stále více CO2, byť proti jeho produkci "bojuje", a v rámci politického systému v tomto státě probíhají stejné jevy, jaké charakterizují konec Výmarské republiky a nástup Hitlera. O tom, že nový německý "hitler" bude zelený, se už moc pochybovat nedá.
Takováto (a další, která jsem nezmínil, ale existují) rizika, pochopitelně, za komunistů nebyla. Od ekologů, a především německých, zaznívají i úvahy o nutnosti omezení či zákazu cestování pro normální lidi. Tedy obnovení něčeho, co pamatujeme z minulého režimu coby "výjezdní doložky" a "devizové přísliby". I toto se nějakým způsobem promítá do onoho porovnávání předlistopadového a současného režimu.

Takže pozitivní hodnocení předlistopadového režimu je směskou více faktorů, přičemž za důležité je nutno považovat především to, že část občanů se tehdy zcela skutečně a reálně mela lépe než dnes (a nejsou tím myšleni příslušníci STB či komunistické věrchušky, ti si paradoxně většinou pomohli) a velmi důležitým faktorem je i vnímání trendů a rizik, kterými se současnost liší, a to dosti negativně, od minulého režimu. Včetně toho, že současný režim, diktovaný především EU, stále více konverguje k tomu husákovskému socialismu, byť na vyšší úrovni dostupnosti nejrůznějších technických vymožeností, ale stále více to vypadá, že to bude asi vše, čím se bude režim v EU za pár let lišit od Husákova "gulášového socialismu". A pokud se splní výhrůžky ekoveganů, tak ani ten guláš nebude...

neděle 3. listopadu 2019

Úvaha listopadová první

Obyčejně se označuje dění v listopadu 1989 za "sametovou revoluci", případně za "Velkou Sametovou Revoluci". Nicméně od samého počátku je toto označení co do pravdivosti a výstižnosti zpochybňováno.

Historie

Můžeme nadávat na "gulášový socialismus" soudruha Husáka, nicméně je třeba si uvědomit, že naprosto stejný režim, co do systému hodnot, panoval i za Rakouska - Uherska. I zde stát stanovil jakési "penzum povinností občana" a více-méně se zavázal těm, kteří ho dodržovali, zajistit slušné živobytí.
Což fungovalo už někdy od časů Marie Terezie, kdy byl jednak potlačen odpor protirakouského a protikatolického disentu a jednak byl nastolen (Josef II.) určitý modus vivendi s dosud přežívajícími nekatolíky.
Kdysi jsem také napsal, že Národní obrození vzniklo jako naprosto nechtěný (leč neodvratitelný) důsledek toho, že Rakousko potřebovalo z vitálních zájmů rozvoj průmyslu a technologií (ten demonstrovala už první zemská výstava za vlády Leopolda II na konci 18. století). Průmysl nutně potřeboval nájemnou pracovní sílu, a ta se dala získat jen zrušením "člověčenství", které představovalo onu osobní závislost poddaného na feudálovi, včetně nemožnosti bez povolení panstva se stěhovat, vyučit se nějakému řemeslu či uzavřít sňatek. To samé se týkalo i zvyšování kvalifikace obyvatelstva. S "člověčenstvím" souviselo i "právo první noci", které snad u nás nebylo vyžadováno tak striktně jako v jiných zemích, ale existovalo (za silné podpory římskokatolické církve) v podstatě až do zániku monarchie.
Právě stěhování venkovského obyvatelstva do populačně pasívních měst (tj. více lidí tam zemřelo než se narodilo a rozdíl byl kompenzován permanentním přistěhovalectvím, a to v podstatě od počátků měst v Česku) přivedlo do měst větší počet česky smyšlejících a k českému národu se hlásícím lidí a vyvolalo tlaky na zrovnoprávnění češtiny a němčiny.
Svou vinu na tom mají nedomyšlené reformy Josefa II., s prosazováním němčiny jako jednotného státního jazyka. Tak nějak mu nedošlo, že bude-li tímto jednotným státním jazykem jazyk některého z národů, které v monarchii žijí, bude jeho zavádění ostatními národy (a v podstatě právem) chápáno jako odnárodňování a dominování jednoho národa nad jinými. To poslední se, bohužel týká Němců, jejichž jazyk byl takto preferován. Ti touto cestou získali pocit jedinečnosti a "samospasitelnosti", který je zavedl až do Hitlerovy náruče. Pád Badeniho reformy (spočívající v tom, že by německy nehovořící občané R-U by mohli úřední podání předkládat ve svých jazycích, s tím, že by byla přeložena do němčiny, a byrokratický aparát státu by je v němčině zpracoval), vyřvaný německými nacionalisty jasně ukázal, že R-U stát je natolik ve vleku německých nacionalistů, že život v něm je pro jiné národy naprosto nemožný.
Faktem je, že ve východní části monarchie byla situace odlišná. Zde byla až do 19. století úředním jazykem latina, která byla národnostně neutrální (a která je původem mnoha latinismů ve slovenštině). Maďarština začala převažovat až později, a to spíše než "skrze nacionalismus" tím, že se jedná o jazyk jednodušší a snadněji naučitelný, jak v porovnání s latinou, tak i s němčinou nebo slovanskými jazyky. Esperanto to sice není, ale z živých evropských jazyků se mu pravidelností gramatiky a ortografie (včetně fonetického zápisu), s minimem výjimek, blíží asi nejvíce.
První světová válka znamenala odklon od relativně liberálních politických i ekonomických poměrů kombinovaný se stále dalším uhýbáním státu před německými nacionalisty. Rakousko - Uhersko přestalo svým německy nemluvícím občanům poskytovat důvody ho hájit.
Lze tedy konstatovat, že k pádu Rakousko - Uherska přispěl jednak německý nacionalismus, který vygeneroval jako legitimní obranný jev nacionalismy dalších národů, jednak první světová válka, která znamenala jednak utužení politického systému a současně i ukončení relativní prosperity.

Husákovský režim

Husákovský režim v podstatě měl s občany podobnou nepsanou dohodu, jako Rakousko - Uhersko (což bylo do jisté míry geniální řešení, nemající takovouto obdobu v jiných socialistických státech). Už jsem zde uvedl, že byl rovněž nadefinován určitý seznam "povinností", jehož plnění v zásadě zaručovalo, že stát / režim nechá občana více-méně na pokoji.
Do tohoto ranku patřil i výčet postů v podnicích, školství i státní správě, které musely být obsazeny členem / kandidátem komunistické strany a byl uzavřen i jakýsi modus vivendi s Československou stranou lidovou, která si obsadila určité oblasti, týkající se zejména zemědělství a zemědělského školství, kde její členové na vybraných postech zastávali prakticky stejnou roli, jako členové KSČ v jiných oblastech. Obdobné to bylo i s přijímacími zkouškami na střední a vysokou školu, kdy za členství rodičů v KSČ, funkce v dalších organizacích Národní Fronty byly jakési bonusy, které mohly do jisté míry vykompenzovat absenci "dělnicko - rolnického" původu uchazeče. Přičemž v době, kdy jsem se já dostával na střední a vysokou školu, byly ony "bodovníky" více-méně veřejně dostupné, zatímco v jiných obdobích blábolili režimisté o "komplexním hodnocení uchazeče", které ovšem jednoznačně spočívalo na nějakém podobném seznamu "bodů".
Prostí občané se pak režimu odvděčovali s ním nekonfliktní "vnitřní emigrací" na chaty a chalupy, kde fungovaly, alespoň do jisté míry i normální tržní vztahy, skrývané pod pojmem "sousedská výpomoc" před marxistickými fundamentalisty, a kde většina populace vybíjela přebytek energie, který by v normálním režimu dávala do podnikání.
Tohle fungovalo ještě v průběhu 80. let. Na jejich konci došlo ke dvěma jevům, působícím souběžně. Jednak to byla zhoršující se ekonomická situace, jednak na mezinárodní scéně rozklad komunistických režimů, přičemž klíčové bylo zhroucení komunismu v SSSR.
Husákovský režim, sedící doslova a do písmene na bodácích sovětských "dočasně umístěných" vojáků, měl najednou obrovský problém v tom, že tyto bodáky ho přestaly zajišťovat, protože Gorbačov hlásal novou politiku, v níž nebudou režimy v satelitech drženy u moci jednotkami sovětské armády.
Současné ekonomické zhoršování mělo mnoho příčin. Jednak to byla politika "uzbrojení" východního bloku, kterou prosazoval R. Reagan, která od poloviny 80. let dotlačila socialistický blok na ekonomické limity, jednak sám socialismus se s rozvojem složitých vědních disciplín a jejich promítáním do ekonomiky, na které nebyl sebeméně připraven, ocitl v pozici naprostého outsidera pro zavádění těchto technologií a začal zaostávat v řadě oblastí, kde ještě o dekádu dříve ekonomicky prosperoval. Mohlo za to do značné míry i rigidní ekonomické řízení, dávající přednost ideologickým žvástům před realitou.

17. listopad

Nedělejme si iluze. Vstup do "položení se" režimu byl naprosto záměrný. V socialismu působily síly, které měly, na rozdíl od "zasloužilých" soudruhů pragmatický a racionální přístup k ekonomice i politice. Naopak suita "zasloužilých", kteří byli seskupeni kolem normalizačního pamfletu "Poučení z krizového vývoje ..." a odmítali pochopit, že to, co se děje v SSSR, je jakousi obdobou "Pražského jara" (a dokázali reagovat jen cenzurou sovětských informačních prostředků, např. časopisu Sputnik, jehož minimálně jedno číslo bylo v českojazyčné verzi zadrženo a nesmělo se v Česku distribuovat (a negativní úlohu sehrála znalost ruštiny populací, protože se s jeho obsahem mohli seznámit lidé z ruskojazyčné verze); ruskojazyčná televize (vysílaná hlavně pro sovětské vojáky a jejich rodiny na našem území), v určité chvíli začala hrát podobnou roli jako televize rakouská či německá (a byla chytatelná i tam, kam vysílání těchto televizí nezasahovalo).
Za těchto okolností bylo jasné, že životním zájmem racionálněji uvažujícího křídla komunistů a komunistických státních složek bylo odstavení křídla "starých zasloužilých" soudruhů od moci a obrat směrem k dalšímu uvolnění režimu.
Zpětně odhaduji, že dotyčný trend byl jasný, ať už jakýmkoli způsobem, i významným funkcionářům "středního kádru". Usuzuji tak podle toho, jak "odvážně" se začaly na přelomu let 1988 a 89 chovat dětičky některých komunistických papalášů, které jsem měl možnost pozorovat ve fakultní a celoškolské organizaci SSM.
Souběžně s tím začala narůstat chaotická represívnost režimu, který ještě drželi v rukou "staří a zasloužilí". Tohle jasně demonstroval i "Palachův týden", který režimu naprosto jednoznačně uškodil (+ některé další represívní akce).
Režim se tedy začal diskreditovat i vůči běžným a nijak nekonfliktním občanům.
Ta atmosféra "něčeho ve vzduchu" byla tak silná, že bych to rád připomenul pompézními oslavami nekulatého (1948 - 1989) výročí únorového puče v posledním roce totality.
Zatímco v jiných létech, a to i rok předtím, kdy výročí bylo 40., a tedy kulaté, se to celé v Brně odehrálo před "bílým domem", kde se sešli milicionáři před sochou vraha Klementa Gottwalda (stála zhruba tam, kde je nyní socha uklánějícího se herce, připomínající budovu, padlou při výstavbě "bílého domu", v níž se hrálo v Brně první české divadlo), zapanáčkovali, kutálka zahrála pár odrhovaček, a tím to celé končilo.
V roce 1989 nás všechny vyhnali z kanceláří, laboratoří a učeben na náměstí Svobody, kde byly nějaké proslovy, pompézní přehlídka Lidových Milicí a podobné akce, jaké si matně pamatuji někdy z počátku 60. let. Vedle mě stála asistentka z marxismu, která se podivovala nad tím, že nekulaté výročí je takto pompézně slaveno. I osvítil mě duch svatý (a současně posedl i ďábel) a já jí řekl:
"Nediv se, třeba už je to naposled."
Ona vykulila oči a lapala po dechu. Když jsme potom se slavnosti odcházeli, začala mi hrozně nadávat:
"Tý vole, veď ty, čo stáli za námi, to boli tajní."
Nic z toho nebylo a domnívám se, že naopak STB s radostí konstatovala, že normální lidé už přestávají žrát režimový fundamentalismus.
Zkrátka, režim se začínal rozpadat. Husákovská "gulášová sociální smlouva" přestala fungovat a bylo jen otázkou času, kdy nějaká událost, klidně i zcela náhodná, odpálí velkou sociální změnu.

Změna režimu, k níž došlo v roce 1989 po 17. listopadu by se dle mého soudu neměla nazývat revolucí, jako spíše pučem. Že se posléze "nějak zvrtla" je více-méně jisté, ale ani tomuto zvrtnutí se nedá s čistým svědomím říkat "revoluce".

úterý 29. října 2019

Nedbalost

Kauza, která v současnosti hýbe internetem, je v podstatě otřesná a bude nutné na ni nějak rozumně zareagovat.

Kauza

V pátek 25. 11. se stala na Liberecku fatální autonehoda, spočívající ve střetu osobního auta s popelářským vozem, při níž řidička a jedna z jejích dcer byly mrtvé na místě, druhá dcera řidičky zemřela během převozu do nemocnice.
V současné době se objevilo na FB virální video, v němž nejstarší dcera obviňuje matku, že nehodu spáchala úmyslně. Co je ovšem ještě důležitější, informuje posluchače, že úřady, od policie až po sociální službu, byly o psychických potížích její matky informovány (i s odkazy na konkrétní výslechy a podané důkazy), a že nekonaly.

Problém

Je to záležitost "ode zdi ke zdi". Za socialismu byla psychiatrie rozsáhlým způsobem zneužívána a režim se snažil nadělat ze všech (nebo alespoň ze všech, kde to bylo reálně možné) "papírově" blázny. Jednak proto, že poté mohl zcela ignorovat jejich hlas k poměrům ve státě obecně a jednotlivým kauzám zvlášť, jednak mohl zvlášť obtížné disidenty internovat v blázincích, na což se nevztahovala naprosto žádná omezení, jaká se vztahovala na zadržení, vyšetřovací vazbu i výkon trestu odnětí svobody. Respektive jakási formální omezení pochopitelně existovala, ale dala se daleko snadněji obejít.
V souvislosti s tím nastal po roce 1989 opačný extrém: Dostat osobu zjevně psychicky vyšinutou do léčebného zařízení je prakticky neřešitelný problém. Ti z mých vrstevníků, kteří řešili některého z rodičů s Alzheimerovou chorobou, senilní demencí nebo jinou "radostí", jaké přináší postižení a opotřebování mozku na sklonku života, se dostali do prakticky neřešitelné situace (podobně na tom jsou i ti, jejichž příbuzný "chytne" psychiatrickou chorobu v mladším věku).
Prostě dokud duševně postižený někoho nezabije, nezpůsobí opravdu závažnou škodu (typu požáru či výbuchu) apod., není sebemenší šance omezit jeho občanská a lidská práva, natož ho dostat do specializovaného zařízení, kde by byl příbuzný jednak monitorován, jednak léčen.

Jde o systémovou chybu

Jinými slovy, více než o selhání jednotlivých konkrétních lidí (u nichž lze do jisté míry i pochopit, že nechtěli jít proti zavedenému systému), jde o selhání systému managování těchto osob jako takového.
Je jasné, že nelze zvednout kotvy a vrhnout se proti opačné zdi, do pozice, jaká zde byla za minulého režimu, nýbrž je nutné naopak vytvořit vyvážený systém, v němž by k podobným chybám docházelo v co nejmenší míře (že by se eliminovaly stoprocentně, o tom si dovolím pochybovat) a naopak, aby bylo na nejnižší reálně možnou úroveň sníženo riziko psychiatrizace politických odpůrců a jiných nepohodlných osob (které, přes určitý výše popsaný extrémismus, stejně není stoprocentně vyloučeno ani dnes).

Náprava?

Nápravu si představuji v kombinaci osobní odpovědnosti příslušných pracovníků na straně jedné a nezávislé supervize na straně druhé. Patrně žádným jiným způsobem nedosáhneme toho, aby příslušní pracovníci, jak sociálních orgánů, tak i justice a policie, byli osobně zainteresováni na co nejkvalitnější práci.
V oblasti bezpečnosti potravin je naprosto samozřejmé, že se jednotlivá kontrolní pracoviště jednak kontrolují vzájemně, jednak si předávají zkušenosti, týkající se zejména různých metodicky nejasných případů, aby dosahovala i v takových situacích vzájemně reprodukovatelných výsledků. Na to by stačilo patrně jen velmi málo, až pouze kosmeticky, upravit příslušnou legislativu.
Rozhodně nemá cenu vytvářet nějaký "Úřad pro zacházení se šílenci", nacpaný stovkami pologramotných úředníků, neschopných rozpoznat schizofrenii od spalniček. Což je asi postup, jakým by se tohoto problému "zhostila" Evropská unie.
Je ovšem otázka, kdo funkční model zacházení s pacienty, vykazujícími známky nástupu duševní choroby, vytvoří. Zcela jistě to nebude levice, včetně vládnoucí ANO a pravicové strany v našem politickém spektru obecně a v parlamentu zejména, nemáme.
Pokud nedokážeme posunout naše zastupitelstva více doprava, budou se takovéto incidenty čas od času dít.

Celá záležitost má tedy poněkud širší dosah a měla by nás přivést k zamyšlení nad celkovým směřováním našeho státu i naší společnosti.

sobota 26. října 2019

Gott a Chramostová

Pražská kavárna má zase problém. Krátce po smrti Karla Gotta zemřela herečka Vlasta Chramostová a její úmrtí bylo zcela zastíněno dopadem úmrtí Karla Gotta na populaci. Je to opravdu problém?

Stručná rekapitulace

Karel Gott od konce 50. let provozoval popmusic s prvky dalších hudebních stylů. Stal se populárním i za našimi hranicemi (včetně států za železnou oponou). Ze strany pražských kavárníků je mu vyčítáno, že přečetl na známém shromáždění umělců text "Anticharty". Přitom je známo, že s režimem nebyl spokojen, minimálně dvakrát uvažoval o emigraci, ale vždy se vrátil kvůli těm, kdo ho milovali a ctili - svým posluchačům.
Nikdy nebyl členem KSČ, nikdy nespolupracoval s STB (i když zcela jistě, jako kdokoli jiný, musel po návratech zpoza železné opony sepisovat hlášení, které nakonec v archivech STB skončilo). Podporoval umělce, kterým režim zakázal zpívat (případně jinak umělcovat) a pokud to šlo, tak jim i jinak pomáhal.
Vlasta Chramostová vstoupila zhruba v době začátku Gottovy zpěvácké kariéry do KSČ a dokonce podepsala spolupráci s STB. V "krizových letech" se přidala k "obrodnému procesu" (to Gott, konec konců, taky - viz minimálně jeho později zakázanou píseň "Hej páni konšelé") a za normalizace jí bylo zakázáno hrát. Podepsala Chartu 77 a vůbec působila v disidentských kruzích.

Můj názor

Paní Chramostová své politické aktivity počala v době vrcholného teroru KSČ, kdy gulagy (uranové lágry apod.) praskaly ve švech, na šibenici se houpal kde kdo, od opravdových demokratů až po opravdu zasloužilé komunisty typu Slánského. Navíc to byla doba, kdy průkaz KSČ nebyl "pracovní knížka", jakou se stal v podstatě až za normalizace. KSČ v té době fungovala jako exkluzívní klub, v němž zcela jistě mohli být i umělci, ale nebylo to podmínkou jejich umělecké kariéry. To samé platilo i pro vědu a jiné oblasti.
Právě za husákovské normalizace došlo ke vzniku sice neoficiálních, ale respektovaných tabulek, na kterémže místě má být člen KSČ. Nestraník tam zcela jistě mohl být, ale jen do okamžiku, kdy o to místo projevil zájem člen nebo kandidát KSČ, v ten moment prostě končil, i kdyby byl génius a onen uchazeč totální kretén. Jistá podobnost s "afirmativní akcí" na západ od bývalé železné opony se přímo nabízí, a jde zcela jistě o ideového souputníka, protože jak husákovská normalizace, tak afirmace vycházejí z marxistické ideologie.
Nicméně jsem ale chtěl zdůraznit, že nebylo podmínkou herecké kariéry na konci 50. let vstoupit do KSČ, zatímco za Husáka to členství mělo na kariéru daleko větší vliv.
Další věcí je, jak vůbec hodnotit "obrodný proces" a později Chartu, respektive alespoň tu část, která pocházela z vyhozených komunistů.
Jsem toho názoru, že demokratičnost "obrodného procesu" v samotné KSČ je vysoce nadhodnocována. Pokud se dělo v "krizových letech" něco demokratického, pak to bylo v organizacích typu KAN nebo K231, v případě mládeže pak v souvislosti s obnovenými nekomunistickými organizacemi, jako Skaut nebo Junák.
V samotné KSČ šlo v řadě případů jen o osobní animozity uvnitř členstva a mezi papaláši, které skončily rozkolem. Ten vyvrcholil tím, že jedna ze znepřátelených stran požádala o "bratrskou pomoc", v čemž jí tehdy již silně senilní Brežněv vyhověl a v podstatě podal světu explicitní důkaz o nereformovatelnosti socialismu.
Samotní reformní komunisté měli k demokracii jako takové velmi problematický vztah, což ostatně ukázali i tím, že dokázali zbastlit známý "pendrekový zákon", přestože byl namířen proti demonstrantům, vystupujícím na jejich podporu. Prostě komunistická doktrína byla těmto lidem daleko bližší než občané a navíc nepřijali představu, že by nějaká opatření mohla být výsledkem tlaku občanské společnosti. Byli příliš zvyklí na to, že o důležitých věcech se rozhoduje ve stranickém zákulisí, a pak se o tom na šmé "hlasuje".
Samotná Charta zahrnovala zcela jistě i určité procento nekomunistů (tj. i těch, kteří jimi nebyli ani v minulosti) ale z nich zase část vyznávala velmi podobné hodnoty, jako ti komunisté (což se do jisté míry týká i V. Havla). Maximálním požadavkem těchto lidí byla jakási smíšená ekonomika na způsob Jugoslávie, snad trochu uvolnění v oblasti politické, nicméně s vedoucí úlohou KSČ, byť třeba ne právně kodifikovanou, jak jsme to měli my, a ne tak nápadně vystavovanou. Lidé s požadavky na opravdovou demokratizaci společnosti a zavedení tržního hospodářství zde byli rozhodně v menšině, proto i Klausovy reformy po roce 1989 se s většinou chartistů více-méně míjely a ti zbylí byli spíš proti.

Konfrontace

Konfrontujeme tedy dva lidi:
Člověka, který si s minulým režimem nikdy nezadal víc, než kolik bylo nezbytné z hlediska jeho normálního fungování ve společnosti s člověkem, který se naopak s minulým režimem ztotožňoval, včetně jeho zločinů, a k "protirežimním" postojům byl více-méně donucen pouze na základě výsledku vnitrostranických bojů, pro občany nestraníky v podstatě nepříliš zajímavých.

Společenská reflexe

Zdůrazňuji, že organizace jako KAN apod. vznikly nikoli proto, že by se za možnost jejich vzniku zasazovali reformní komunisté, ale prakticky jen proto, že v důsledku frakčních bojů mezi komunisty došlo k oslabení totality a do mocenského vakua se podařilo proniknout jednotlivcům a skupinám z demokratické části politického spektra. Pokud by zvítězili reformní komunisté (ostatně Husák byl dlouhou dobu umírněným reformistou), došlo by k nějaké "normalizaci" také, pouze by osudy řady konkrétních lidí byly odlišné, nicméně nekomunistické politické organizace by byly zardoušeny tak jako tak.
Karel Gott, jako ostatně i mnoho jeho spoluobčanů, včetně řady komunistů, prostě reagoval zcela racionálně: Kdo nemá na boj na způsob bratří Mašínů (a to opravdu nebyla cesta pro každého), ten dělá nutné minimum toho, co režim požaduje, a zbytek života se snaží trávit tak, aby pokud možno s režimem nekolidoval. Říkalo se tomu také "vnitřní emigrace", která byla pro režim stejně nepříjemná jako ta zeměpisná, nicméně s ní nic nadělat nemohl.
Do jisté míry byla "vnitřní emigrací" i konzumace jeho písní.
V historii to nebyl první jev tohoto typu. Zejména začátek protektorátu byl charakterizován tím, že okupace byla co nejvíce ignorována všude tam, kde to jen trochu šlo. Mám někde v hlubších vrstvách knihovny ročník časopisu Naší přírodou z roku 1939. V tomto ročníku existují pouze dva články, které jednoznačně reflektují zábor pohraničí a okupaci, jinak o těchto aktech není v časopise ani zmínka.
Český národ tedy za "normalizace" použil naprosto stejný model chování, který byl použit za nacistické okupace (což opět nepřímo potvrzuje shodu mezi oběma těmito režimy) a jen čekal na příležitost, která nastala v listopadu 1989, jehož kulaté výročí se blíží.
A, mimochodem: Přečtení jakéhosi textu v situaci, kdy v sálu seděly přinejmenším desítky lidí, kteří by ho v případě odmítnutí přečetli radostně a nadšeně (byli tam rovněž skalní komunisté, kteří zůstali KSČ věrni i po roce 1989), je naprosto bagatelní záležitost. Stejně byla naprosto bagatelní záležitostí i účast na tryzně za Heydricha na Václaváku. Klidně se jí mohli účastnit i sami atentátníci (a bylo by to vzhledem ke konspiraci velice racionální), nicméně Velká Británie nedokázala věrohodně zfalšovat protektorátní doklady, takže to nebylo v reálu možné.

Není reálné, ani správné, stavět K. Gotta a V. Chramostovou do jakéhosi antagonismu, jak to činí soudruzi z pražské kavárny. Oba se nějakým způsobem vyrovnali s normalizací a dle mého soudu v rámci možností obstáli oba. Paní Chramostová to měla vzhledem ke své předchozí politické angažovanosti prostě těžší. Nicméně určitou míru viny na tom nese právě ona "smlouva s ďáblem" v předchozích letech, jakou pan Gott nikdy nepodepsal.

čtvrtek 17. října 2019

Ústavní soud rozděluje společnost

Výrok Ústavního soudu, zakazující dodatečné zdanění obrovských a naprosto nesmyslných církevních restitucí, povede zcela jednoznačně k další polarizaci společnosti a rovněž k dalšímu poklesu již tak velice nízké prestiže justice jako takové.

Historie

Je třeba si připomenout, že církevní "restituce" byly schváleny za cenu přivezení jednoho zločince (později odsouzeného a následně bručícího v base) z poza katru (což je dosti neobvyklý hlasovací postup), že se před nimi objevila v Poslanecké sněmovně PČR obskurní strana "LIDEM", kterou nikdy nikdo nevolil, z uprchlíků od jicných politických stran, kteří posléze zmizeli z naší politické scény.
Je dobré také připomenout, že proti restitucím byl poměrně početný občanský odpor, projevující se demonstracemi a dalšími podobnými akcemi, a že v průzkumech bylo cca 70 % občanů proti restitucím. Proti restitucím se ozvali (byť později zmlkli) i zástupci některých protestantských církví, takže Černý Petr "nenažraného prasete" zůstal prakticky stoprocentně v rukou Římskokatolické církve, která si restitucí nárokovala řádově více než církve ostatní.
Další věcí je i konkrétní znění zákona, který byl udělán "z blbosti" tak špatně, že prakticky vylučuje to, aby stát získal zpět neprávem vydanou restituci, např. na základě iniciativy "zainteresovaného", nebo "ideově pevného" úředníka. Tento aspekt restituční legislativy kritizovali i někteří z těch, kdo s restitucemi jako s principem souhlasili.

Dávnější historie

Je třeba naprosto jednoznačně konstatovat, že křesťanství obecně a římské katolictví zvlášť nikdy v historii nepřineslo naší zemi a jejícm obyvatelům nic pozitivního. Za pozitivní věc rozhodně nelze považovat to, že přijetí křesťanství bylo v podstatě taktickým manévrem proti tomu, aby nás naši nepřátelé mohli vyhlazovat pod praporem "pravé víry", jak se to stalo jiným národům v té době. Toto jen ilustruje fakt, že již tehdy bylo křesťanství obludný a zločinný Moloch, který si zasluhoval a dodnes zasluhuje totální vyhlazení bez jakékoli milosti a jakýchkoli ohledů nebo rozpaků.
Křesťanství jako jednu z prvních věcí provedlo vyhánění a fyzickou likcidaci předkřesťanských individuálních elit (samo se tím opakovaně ve středověkých kronikách včetně Kosmovy chlubí), čímž prakticky zcela přerušilo např. staletou kontinuitu znalosti a používání léčivých bylin a dalších podobných prostředků. To můžeme porovnat s Čínou, která, ke svému štěstí, křesťanství nikdy nepropadla a tamní bylinkářství je na úrovni světové špičky s výsledky mnohdy zastiňujícími moderní západní medicínu. Ta ovšem byla vybojována proti křesťanství, které "léčilo" jen smradem, špínou a hovadskými skřeky kněží. Lidoví léčitelé byli Římskokatolickou církví (a v menší míře i dalšími církvemi) pronásledováno hluboko do novověku.
Církev dlouhodobě potírala ranhojičství a vyháněla ho z universit, což výrazně snižovalo jak kvalitu lékařů, tak i ranhojičů (tech prvních tím, že neměli přístup k praxi, těch druhých tím, že jim bylo odepřeno teoretické vzdělávání). Potírala prakticky jakékoli snahy o racionální přístupy k nemocem a nemocným.
Prakticky až osvícenství si vynutilo (z důvodu rozvoje armády a potřeb řešit armádní zdravotní a ranhojičskou službu) školy pro ranhojiče a další pomocný personál (působící u vojska, "civil" na tom byl pořád špatně). Teprve v následujícím století, poté, co křesťanství bylo oslabeno osvícenstvím a buržoasními revolucemi (a později i dělnickým hnutím) a ztratilo větší část svého ideologického monopolu, se mohly rozvíjet jednotlivé medicínské obory. Ještě v 18. století bránila církev přítomnosti lékařů u porodu a prohlašovala to za "kacířství", takže to, aby o rodičky (a později i těhotné) pečovali specializovaní lékaři, se podařilo prosadit až na konci tohoto století.
Uvedenou historii zde uvádím proto, abych názorně ukázal, že pokud se kdy v Evropě prosadilo něco pozitivního, stalo se to nikoli zásluhou křesťanství a církví, ale navzdory této víře a jejím institucionálním podobám.
Pochopitelně, to je jen velmi malá výseč, týkající se oboru, v němž jsem do jisté míry "doma", prakticky jakýkoli odborník s jinou specializací by mohl o svém oboru napsat totéž.
Dalším mechanismem, kterým církve, a u nás především Římskokatolická církev, škodily, bylo pronásledování "kacířů", "čarodějnic a čarodějníků" a "heretiků". Kdysi jsem provedl matematický odhad (protože úplně exaktní výpočet možný není), že jen řádění inkvizitora Boblinga na Šumpersku po jednoprocentním zúročení představuje částku řádově srovnatelnou s požadavky Římskokatolické církve na "restituce". A to jsem započetl v podstatě jen ekonomickou stránku věci, nehodnotil jsem to, co se běžně hodnotí v současnosti, kdy škoda je navyšována v případě trýznění poškozených a do odškodňování jsou zahrnuti i pozůstalí pro psychickou újmu. Bobling, souzených v současnosti v USA, by Římskokatolickou církev přišel na stovky milionů až miliardy dolarů (a s úročením od doby procesů by to byla částka s jejímž zaplacením by měl problémy i Vatikán).

Zdanění restitucí

Zdanění restitucí jsem považoval a stále považuji za moudrý tah v tom smyslu, že do jisté míry uklidnilo extrémy v negativních vztazích vůči církvím (a zejména Římskokatolické církve), což si její představitelé a fandové, jak v Senátu tak i v Ústavním soudu zřejmě nedokázali (patrně pro své "alternativní myšlení", dané náboženskou vírou) představit a patřičným způsobem to reflektovat.
Bez ohledu na ryze formalistickou právničinu si rozsudek Ústavního soudu plně zasluhuje okřídlenou větu  Charlese Maurice de Talleyranda:
"Je to víc než zločin - je to chyba!"
Konec konců, únos, odsouzení a poprava vévody d´Enghiena byly také formálně právně ok., nicméně je Talleyrand okomentoval citovaným výrokem. A měl do značné míry pravdu, protože ozvěny této události se promítly do řady dalších osudů Napoleona, až po události, následující bitvu u Waterloo.
Tento rozsudek, bez ohledu na to nakolik je formálně a s nasazením tunelového ryze právnického vidění správný, zcela jednoznačně povede k dalšímu poklesu důvěryhodnosti justice v našem státě (což také může mít řadu negativních dopadů a některé z nich se mohou projevit třeba až po létech - mohu v populaci a jejím myšlení pracovat podobně jako např. sebeupálení Jana Palacha) a zcela stoprocentně vyvolá negativní postoje u části těch lidí, kteří by jinak celou záležitost nechali plavat. Římskokatolická církev bude dál třímat v rukou Černého Petra, demonstrujícího její chamtivost a nenažranost a vyvolávající odpor a hnus i u významné části věřících. Patrně dojde k většímu příklonu těch cca 3/4 nevěřících (od ateistů přes "něcisty" apod. až po přívržence nekřesťanských, a zejména neabrahámovských, náboženství) k protestním stranám.
Přiznám se, že pro mě se po prohlasování církevních "restitucí" staly naprosto nevolitelnými strany, jejichž zástupci nebo předchůdci je prosadili, a z tohoto důvodu patrně nebudu volit ani Trikolóru V. Klause ml., protože je to odštěpek od z mého pohledu naprosto nepřijatelné klerofašistické ODS.

Co se může stát

Církve nyní budou s rozkoší požírat svou libru masa, nicméně nefandění naprosté většiny společnosti se bude projevovat nejrůznějšími způsoby.
Dokážu si představit daleko ostřejší kontraakce proti působení církevníků ve školách a mládežnických organizací a to, že proti nim občanští aktivisté půjdou "co to dá". A i v případě, že se církve nějakým trikem a s využitím křesťansky vymozkovaných aktivistů ve státní správě a zastupitelstvech ubrání, bude zde fungovat šíření negativní informace.
Dokážu si představit i to, že daleko více lidí bude motivováno k daleko ostřejšímu postupu proti kněžským (a dalším církevnickým sexuálním predátorům), a že postupně porostou požadované odškodňovací částky (v některých státech USA se tímto způsobem podařilo některé církve zbavit téměř veškerého majetku, případně až dovést k bankrotu).
Jsem přesvědčen, že tento rozsudek ještě dále vyhrotí polarizaci naší společnosti.
A, jak bylo uvedeno výše, zvýšené znechucení části společnosti se může promítnout do výsledků voleb do Senátu a krajských zastupitelství v roce 2020 a do Poslanecké sněmovny ČR v roce následujícím. Záleží jen na to, kdo a jak dobře vytáhne restituční kartu proti stranám, které za tuto prasečinu odpovídají.
Dokážu si představit silnější tlak na to, aby byli kroužkováním vyřazováni ti z kandidátů, o nichž je známo, že jsou věřící (případně o nichž není jisté, že jimi nejsou). Zmínil jsem i možnost zvýšené podpory "protestních" a "antisystémových" stran; je docela možné, že tento rozsudek povede k udržení komunistů v Parlamentu (protože jsou jediní vcelku spolehlivě nevěřící, na rozdíl od kandidátů jiných politických stran), z něhož by jinak měli odejít čistě z demografických důvodů přirozeným úbytkem svých přestárlých skalních voličů.

Jak jsem uvedl, respektuji právní stránku rozsudku Ústavního soudu a nevidím žádný důvod jej z tohoto hlediska kritizovat či dokonce atakovat. Domnívám se však, že je to výsledek práce s velmi úzce nasazenými klapkami na očích (tomu se oficiálně říká "fachidiotismus"), který ignoruje onen "vyšší princip mravní" a dopad na celou politickou scénu (přičemž justice je jednoznačně politická, protože je součástí politického chodu státu, takže by si takový přístup v kauzách s politickým přesahem neměla dovolit). Při zohlednění právě politických souvislosti a jejich dopadu na společnost je tento rozsudek politickou chybou s potenciálně závažným dopadem na její chod v budoucích letech. A může se snadno obrátit i proti těm, v jejichž prospěch formálně vyznívá.