úterý 30. března 2021

Zákazy EU

V předchozím postu citovaný článek na Neviditelném Psovi také zlehčuje problematiku zákazů, prováděných ze strany EU. Jaká je tedy realita?

Kauza žárovky

Je nezpochybnitelnou skutečností, že EU zakázala, salámovou metodou, osvětlení žárovkami. V současné době jsou už žárovky zakázány, existuje jakási možnost koupení "tepelných těles", případně jejich individuální pašování ze zemí mimo evropský hovadastán.
Už samotný postup, kdy nejdříve byly zakázány žárovky nejsilnější a poté se přecházelo ke slabším, názorně demonstruje mentální impotenci evropského úřednictva. Není problém zjistit, že čím je žárovka silnější, tím je její vlákno teplejší, a tím je jednak vyšší účinnost konverze elektřiny na světlo, jednak (v důsledku vyššího podílu modré a zelené ve spektru takto žhavého vlákna) je toto světlo vnímáno lidským zrakem jako intenzívnější, než kolik ho naměří běžný luxmetr.
Abych nahradil 100W žárovku, nestačí na to žárovky 40 w + 60W, ale budu potřebovat buď 2x 60W (což bude svítit o něco silněji) nebo 3x 40W (což bude svítit +- stejně, ale subjektivní pocit bude slabší). 25W žárovek bych potřeboval asi 6 (a subjektivní vjem bude, vzhledem k daleko vyššímu podílu červené v jejich světle, spíš ještě slabší než u těch tří 40W žárovek).
Jinými slovy - zákaz silnějších žárovek fakticky vždy povede, a vždy také vedl, ke zvýšení, nikoli snížení odběru elektřiny.
Faktem také je, že se mohli EUrobyrokrati poučit u států, které v době ropné krize omezovaly spotřebu elektřiny právě tímto způsobem a skončilo to girlandami slabých žárovek, substituujících ty silnější a spotřebovávajících daleko větší elektrický příkon. Nicméně, neschopnost poučit se z chyb, vlastních či cizích, je patrně hlavní a základní kvalifikační předpoklad na vykonávání úřednického povolání.
Náhrady žárovek méněcennými zdroji s čárovým spektrem jsou v řadě případů nesmyslné, protože v jejich světle dochází ke drastickému zkreslování barev. Tyto zdroje jsou naprosto nevhodné v řadě zařízení - od muzeí a galérií až např. po nemocnice (protože i barva pacienta je dost důležitý diagnostický znak - samotného by mě zajímalo kolik úmrtí na covid spadá na vrub toho, že personál v nekvalitním světle náhražek za žárovky včas nerozpoznal modrání dusícího se pacienta). Blekotání o náhradě žárovek v křišťálových lustrech těmito méněcennými náhražkami jen demonstruje nepochopení funkce těchto svítidel šéfem našich ekologů. Faktem je, že v těchto lustrech by se daly žárovky plnohodnotně nahradit, ale nikoli shity, vnucovanými EU, ale svíčkami.
Další věcí je, že když zohledníme plánovanou "dekarbonizaci" energetiky, která nutně povede k přechodu významné části domácností (a nejen těch) na topení elektřinou, je zákaz klasických žárovek opět nesmysl, protože je naprosto jedno, zda teplo bude v interiéru vyrobeno elektrickým topidlem nebo jako odpadní teplo klasické žárovky.

Celá tahle kauza nakonec vedla k nucenému kupování vysoce nekvalitních kompaktních zářivek. Jejich reálný světelný výkon zpravidla silně neodpovídal tomu, co bylo psáno na krabičce, zpravidla člověk musel, pokud to bylo možné, koupit svítidlo o cca dvojnásobném příkonu, než co bylo psáno na krabičce. Dalším problémem je silné zkracování životnosti těchto svítidel rozsvěcováním, což v praxi spolu s jejich vysokou cenou vedlo ve většině domácnosti k nechávání světel rozsvícených od nástupu podvečerního šera až po uložení se rodiny ke spánku, zatímco pokud byly užívány klasické žárovky, tak se svítilo jen v případě potřeby. Tyto dva faktory podle některých odhadů prakticky zcela vymazaly "papírovou" úsporu elektřiny, k níž mělo dojít.
Jistěže problémem je i obsah rtuti v těchto svítidlech, protože na jedné straně nám byly zakazovány kvalitní a v podstatě jediné možné rtuťové lékařské teploměry (viz dále), na straně druhé EU nijak nevadila kontaminace domácností i prostředí rtutí z těchto méněcenných náhražek.
Dalším problémem je skutečnost, že pouze jediná z kompaktních zářivek, které jsem kdy koupil, měla onu garantovanou životnost, několikanásobnou oproti klasické žárovce. Shodou okolností to byla ta, kterou jsem zakoupil jako úplně první. Všechny ostatní měly životnost srovnatelnou s klasickou žárovkou nebo ještě kratší. Tato zkušenost, která nepotkala jen mě, zcela jistě přispěla k obecnému vnímání propagandy EU populací jako lživé.
Faktem je, že lidé nakonec "spontánně přešli", jak uvádí autor v odkazovaném článku na Neviditelném Psovi, na jiná, a v mnoha destinacích lepší, svítidla. Ovšem  na bázi LED. Došlo k tomu však až poté, co byla jejich domácnostmi v podstatě nesmyslně protažena svítidla na bázi kompaktních zářivek.
Pokud by nebylo naprosto nesmyslného a zbytečného zákazu klasických žárovek, lidé by o několik let později sami přešli na ta LED svítidla bez oné epizody nesmyslných a životnímu prostředí škodících kompaktních zářivek (na nichž se ovšem ledaskdo napakoval). A žárovky by zůstaly tam, kde je ani ta LED svítidla nemohou nahradit, tedy třeba v těch galeriích, muzeích a nemocnicích, případně křišťálových lustrech. Můžeme se jen dohadovat, jaká vlastně byla motivace tohoto nesmyslu.
Nicméně to ukazuje, že tento zákaz obyvatelům EU v podstatě vnutil bezperspektivní a škodlivou technologii, která by se za normálních okolností prakticky neprosadila. Je velmi pravděpodobné, že pokud dojde k nějaké restrikci aut se spalovacími motory, dojde jen k prosazení současných, technologicky zcela méněcenných a co do užitkovosti silně zaostávajících, elektromobilů. A, paradoxně, vytvořením nucené poptávky po těchto šrotech zbrzdí vývoj vozidel, která by skutečně mohla přetáhnout svou vyšší kvalitou uživatele klasických aut.

Kauza rtuť

Zákaz lékařských rtuťových teploměrů opět naplno předvedl vlastnosti byrokratů EU, protože za rtuťové teploměry není prakticky použitelná náhrada stejné kvality. Zkoušely se teploměry na bázi jiných kovů (pomiňme, že srovnatelně toxických, jako ta rtuť), ale většinou to zhaslo na tom, že se musejí "sklepat" při teplotě blízké teplotě těla.
Jistěže lze zakoupit v lékárně elektronický teploměr. Problém je, že jeho chyba je +- kolem jednoho stupně, což v praxi znamená, že když z toho šrotu vypadne teplota 37,5, tak nevíme, zda má pacient normální teplotu (do 37 stupňů), nebo horečku (nad 38 stupňů), protože při tomto údaji může mít pacient obojí, a k tomu ještě i tu zvýšenou teplotu, která je na displeji. Náhražky s tekutými krystaly mají přesnost a chybovost zhruba stejnou.
Teplotu, samozřejmě, elektronicky měřit lze. Ovšem, mašinou v ceně desítek tisíc korun za kus, která vyžaduje poměrně náročnou obsluhu a pravidelné (dosti časté) cejchování.
Takže zdravotnictví šlo spíše cestou neměření teploty, maximálně jejího měření u pacientů, kde se očekává její vyšší či zásadní diagnostický význam, pečlivě uchovávanými a obhospodařovanými zbytky rtuťových teploměrů. Případně doplňovanými jejich pašováním z civilizovaných států.

Kauza olovo

Evropská unie zakázala olovo v pájkách. To znamená v praxi plošné snížení kvality jakýchkoli pájených spojů (zejména v elektronice) a drastické snížení životnosti jakékoli elektroniky s takovýmito spoji. Pochopitelně, dopad na životní prostředí (zejména daný nucenou výrobou toho, co se kvůli špatné pájce pokazí) je naprosto jednoznačně negativní.
Evropská unie nyní zakazuje olověné střelivo pod záminkou zamezení otrav olovem. Naprosto ignoruje skutečnost, že olovo se pokrývá krustou, která je vysoce pevná a chemicky téměř inertní, takž běžně nacházíme koule na místech historických bitev, které jsou "jako nové" a daly by se, pokud nebyly deformovány nárazem na něco tvrdého, bez problémů nabít do příslušné zbraně a vystřelit znovu.
EU ignoruje i skutečnost, že k otravám olovem dochází prakticky výlučně u některých vodních ptáků, kteří sežerou nějaký brok spolu s pískem, určeným ke trávení ve svalnatém žaludku (vlastně rozemílání potravy), a že těchto otrav jsou v celé EU řádově jednotky až nízké desítky případů ročně. Je to logické, olovo v mokřadu propadne velice rychle, vzhledem ke své specifické váze, tak hluboko, že se k němu ptáci nedostanou.
Celou kauzu navíc akcentují dva momenty:

  1. V době, kdy se ten zákaz začal připravovat, byly zvěsti o těchto přípravách opakovaně "vyvraceny" jako pomluvy, šířené "ruskými trolly" a podobnými zdroji.
  2. Finální podoba tohoto zákazu je nakonec ještě horší, než jak zněly původní ("trollí") informace. Například "mokřad", v jehož blízkosti má být trestné dokonce i pouhé držení munice na bázi olova (včetně diabolek do vzduchovek), je definován natolik pýthicky, že za něj mohou být považovány i kaluže a bláto, vzniklé při dešti a bezprostředně následně zanikající. Takže ekologičtí fašističtí aktivisté budou moci za deště slídit po domácnostech a hledat "trestné" diabolky.

Z této kauzy vcelku jasně pro praxi plyne závěr, že pokud je nějaká negativní informace o EU nepravdivá, je to jen proto, že skutečnost je ještě daleko horší.

Kauza vysavače

EU zakázala výkonné, a tudíž funkční, vysavače.
Pochopitelně, pokud budu vysávat vysavačem o polovičním příkonu, budu vysávat nikoli stejně dlouho, ba dokonce ani dvakrát tak dlouho, ale spíš třikrát. A je vysoce pravděpodobné, že budu muset vysávat častěji, takže to klidně v dlouhodobém průměru naroste na čtyř i vícenásobek, tedy dvojnásobnou či ještě vyšší spotřebu elektřiny.
Zákaz kvalitních vysavačů tedy opět předvádí kvality úřednictva EU, protože jednak spotřebu energie zvýší, jednak demonstruje hluboké pohrdání těchto byrokratů normálními lidmi, protože to prodloužení doby na nutný úklid půjde na úkor jejich volného času.
Část populace zatím řeší tento problém nákupem průmyslového vysavače (dosud může tuto kategorii vysavačů nakoupit i běžný občan bez nějaké "bumážky", třeba potvrzení že vlastní fabriku). Nicméně toto rozhodně nelze považovat za systémové řešení.

Kauza jednorázové plasty

Protože v rozvojových zemích sypou plastový odpad do moře, zavádí EU zákaz jednorázových plastů, přestože v zemích EU nikdo nic takového nedělá. Nebo skoro nikdo. Plasty jsou u nás ve vysokém procentu recyklovány, naprostá většina toho zbytku končí se směsným odpadem ve spalovnách. Za "odpad" rozhodně nepovažuji např. využití PET lahví na zahradě jako "zalévadel" nebo jiných podobných pomůcek.
Uvedený zákaz je navíc naprosto nesmyslný v souvislosti s probíhající covidovou pandemií, protože používání jednorázového stravovacího náčiní je jedním z významných prvků boje proti přenosu této nákazy. Pochopitelně se hrozím momentu, kdy bude vyspělé zdravotnictví (alespoň v některých zemích EU) nuceno ke zpětnému přechodu na vyvařované injekční stříkačky a jehly a mikrobiologické laboratoře budou muset vytáhnout z muzeálních skříní skleněné Petriho misky. Což je vše také "boj proti jednorázovým plastům".
Bylo by, samozřejmě, možné např. do stravovacích provozů, kde se používají jednorázové plasty, povinně umístit kontejnery na tento odpad, případně provést další opatření k posílení recyklace, ale bylo by to smysluplné a užitečné, kteréžto dva pojmy se s EU naprosto míjejí. Zdravotnictví má, pochopitelně, vyřešenu likvidaci jak klinického tak i laboratorního jednorázového plastového odpadu jako součásti "biologického odpadu" spalováním ve speciálních pecích. Bez vyřešení tohoto problému nemůže žádné klinické ani laboratorní zdravotnické zařízení vůbec dostat svolení ke spuštění provozu. Takže zde žádný problém s házením plastu do moře nemůže vzniknout. Nicméně, jsme, bohužel, v EU.

Z výše uvedeného plyne, že zákazy všeho možného, nejčastěji užitečného, ze strany vedení EU popírají leda lháři a demagogové. Popsané příklady navíc ukazují, že tyto zákazy zpravidla zhoršují to, proti čemu údajně "bojují" a poškozují plošně obyvatele EU.

neděle 28. března 2021

Elektronesmysl

Na Neviditelném Psovi vyšel v pátek 26. 3. článek AUTA: Smrt benzínu. Tento článek optimisticky prohlašuje, že přechod na elektromobily v roce 2035 bude naprosto spontánní, protože lidé "rádi přejdou na něco lepšího". A že rozhodně nedojde k tomu, že by normální auta zakázala EU (protože ta přece nic nezakazuje), ale že, pokud takový zákaz skutečně padne, už stejně budou prakticky všichni jezdit elektromobily. Citovaný článek je naprostý nesmysl, který lze velmi snadno vyvrátit.

Pár základních čísel

Spotřeba benzínu za rok v ČR činila v roce 2018 2.16 miliard litrů (rok 2019 není k dispozici volně, moc se ale lišit nebude, rok 2020 bude asi v důsledku pandemie o něco nižší). Toto odpovídá celkové spotřebě energie v benzínu 20 200 GWh (pokud bereme střední hustotu benzínu tj. 0,725 z rozpětí 0,7 - 0,75 kg/l).
Temelín dodá ročně přibližně 15 746 GWh.
Vzhledem ke ztrátám na vedení, při nabíjení a při vybíjení bychom potřebovali skoro dva Temelíny, které by vyráběly elektřinu pouze pro elektromobily, nahrazující auta na benzín.
A to ještě nezohledňuji skutečnost, že hmotnost benzínu na 200 km (dojezd běžného elektromobilu) je pod deset kg a během jízdy ho ubývá, zatímco baterie elektromobilu má kolem sta kg a během vybíjení se její hmotnost nemění, a že k vytápění auta se u spalovacích motorů používá odpadní teplo, zatímco elektromobil je vytápěn (což je u nás nutné cca půl roku) na úkor energie pro pohon. To vše totiž snižuje ještě dál efektivitu elektromobilu oproti autu se spalovacím motorem.
Pokud bychom elektřinu do elektromobilu hradili elektrárnami na uhlí, byla by produkce CO2 z elektromobilu asi dvojnásobná než u aut se spalovacím motorem, pokud bychom ji hradili paroplynovými elektrárnami, byla by produkce CO2 asi stejná, ale úniky metanu z těžby a distribuce zemního plynu by vytáhly celkový skleníkový efekt elektromobilu opět na cca dvojnásobek oproti autu se spalovacím motorem. To je důsledek rozdílu v efektivitě přímé přeměny spalného tepla na mechanickou energii přímo ve válci motoru oproti přeměně tepla z elektrárenského kotle přes ohřev páry na mechanickou energii turbíny, jejího převodu na elektrickou energii a vedení a uskladnění takto vyrobené elektřiny.
I při současném energetickém mixu ČR produkuje elektromobil o něco více skleníkových plynů než auto se spalovacím motorem (pochopitelně v závislosti na typu auta; rozdíl elektromobil versus špička může představovat i dvojnásobnou produkci skleníkových plynů elektromobilem).

Budeme si vůbec moci dovolit přechod na elektromobily?

Považuji za velmi nepravděpodobné, že bychom měli v roce 2035 k dispozici dvě jaderné elektrárny o výkonu Temelína, jejichž prakticky veškerý výkon by bylo možno vyčlenit jen do akumulátorů elektromobilů (tedy v podstatě elektráren navíc oproti ostatní spotřebě elektřiny).
Nabíjení elektromobilů fotovoltaickými panely (nejlépe přes noc) patří do kategorie mašíblu. A závislost dopravy na akutním stavu větru v podstatě také. To už by byla patrně efektivnější a praktičtější plachetní auta.
Jistěže by bylo lze rezignovat na akumulátory.
Historicky byl elektromobil prvním autem, které překročilo na uzavřeném okruhu "magickou" rychlost 100 km/h. Vývoj aut šel ovšem jinudy a zatím nedošlo k žádné změně, která by natolik zlepšila vlastnosti elektromobilu, aby mu byla dána přednost před autem se spalovacím motorem. Jedním ze zásadních toto "zavinivších" faktorů byla právě náročnost získávání elektřiny pro jedoucí auto.
Ten "rekordní" elektromobil neměl akumulátory, ale mnohem lehčí chemické články, snad zrovna sodíkové (či sodíko-rtuťové), jako Verneův Nautilus. A faktem je, že tyto články jsou podstatně efektivnější než akumulátory, včetně toho, že by bylo možné sodík vyrábět elektrolýzou, využívající alespoň zčásti nejistou a nekonstantní dodávku elektřiny z OZE (protože ho lze relativně dobře skladovat, na rozdíl od samotné elektřiny nebo dokonce vodíku). A distribuovat by se dal podobně, jako se distribuuje benzín. Zajímavé by asi bylo i energetické využití vodíku, který při činnosti těchto článků vzniká. Například k tomu výše zmíněnému výhřevu interiéru v zimě. Možná formou nějakého spalovacího motorku, přidávajícího svou energii k energii článků.
Místo sodíku by se dal v chemických článcích použít i bezpečnější hliník (který v době vzniku rekordního elektromobilu i vzniku známého Verneova románu 20 000 mil pod mořem nebyl v rozumné ceně k dispozici - Napoleon III z hliníku nechal vyrobit šperky pro svou manželku a ty byly v té době mnohonásobně dražší než zlaté či platinové, takže byly permanentně při vystavení veřejnosti hlídány oddílem císařské gardy), ale i ten by v podstatě byl pouze nosičem energie vložené do něho při výrobě. Výhodou hliníku by mohla být možnost používat do článků nikoli kyselinu, ale alkalický elektrolyt, snadněji udržitelný v kovovém či plastovém pouzdře.

Prakticky jistý důsledek přechodu na elektromobily v 30. letech tohoto století

Zrušení aut na benzín, ať už z jakékoli příčiny (či pod jakoukoli záminkou) a jakýmkoli způsobem provedené, by tedy, vzhledem ke stavu naší energetiky a jeho střízlivým odhadům pro ten rok 2035, znamenalo drastické snížení počtu domácností, majících k dispozici automobil, ze současných cca 84 procent na cca 1 - 2 procenta. Tedy na stav srovnatelný snad s ranými padesátými léty nebo protektorátem. Pro víc elektromobilů by prostě nebyl v síti dostatek energie. A i tyto elektromobily by patrně mohly tu a tam vyvolávat lokální přetížení sítě.
Současně s tou elektromobilitou musíme zohlednit fakt, že dekarbionizace energetiky bude znamenat zrušení tepláren na uhlí, případně kogeneračních jednotek, produkujících paralelně elektřinu a teplárenské teplo. Pokud nepřejdou lidé masově zpět na topení pevnými palivy, zejména uhlím (což je např. v panelových domech technicky nemožné), tak jedinou reakcí na rušení těchto tepláren bude přechod významného procenta domácností na topení elektřinou. Což znamená postavení dalších kapacit, optimálně jaderných.
Faktem je, že i jaderná elektrárna může paralelně produkovat teplárenské teplo, ale v praxi to vázne na velkých bezpečnostních vzdálenostech těchto zařízení od městských aglomerací a nutnosti stavět horkovody či parovody o délce v desítkách (i přes sto) km, což právě pro náročnost této infrastruktury nebylo realizováno ani u starší JE Dukovany (která měla podle původního projektu vytápět Brno), natož Temelína. Přitom vybudování zcela nové infrastruktury dálkového vedení tepla může být ještě náročnější než samotné jaderné bloky, a zelení, automaticky blokující stavbu čehokoli užitečného, by mohli prodloužit dobu stavění této infrastruktury o desítky let (a bylo by potřeba buď zbrzdit "dekarbonizaci", nebo nechat lidi v panelácích mrznout, jak to činil třeba Ceauseskův režim). Obávám se přitom, že myšlení evropského úředníka i zelených je bližší ta druhá varianta.
To znamená, že dekarbonizace zcela jistě povede k těžké energetické krizi, a pokud nebude postavena za každou uhelnou elektrárnu elektrárna jaderná a ještě k tomu navíc jaderné kapacity na vytápění a elektromobilitu, bude znamenat drastické snížení životního komfortu obyvatelstva.

Asi jedinou možností k odvrácení této katastrofy je včasné a masové "bouření se" obyvatel (včetně např. petičních akcí), kontrademonstrace proti demonstracím ekologů a zvyšování tlaku na odchod z EU. Velmi dobré by bylo si uvědomit, že na naší i eurounijní úrovni tuto katastrofu podporují především Piráti a bylo by třeba jim to dát znát ve volební podpoře. Jistě, ideální by bylo, aby skončili mimo parlament.