Paní Čaputová odejde

Slovenská barbínoidní presidentka Čaputová oznámila, že na další volební období nebude kandidovat. Staví se do role ublížené chuděrky.

Opravdu chuděrka?

Paní Čaputová za celé své období ve funkci neudělala prakticky nic takového, co by prospělo Slovensku. Pokud dělala nějaká opatření, vždy sledovala "vyšší zájem", tedy zájem nikým nevolených a nikomu neodpovědných bruselských úředníků s monopolem na "demokratický deficit", a to i tehdy, pokud byla v rozporu se zájmem obyvatel Slovenska.
Její image jí na začátku pomohlo nasbírat nějaké body u duševně méně kompetentní části voličů, ale její jednání ji stále více zbavovalo voličských sympatií.
Trochu jí také pomohla kauza zavražděného novináře, než se z politické vraždy vyklubala prachobyčejná vražda mafiánská, nemající s politikou prakticky nic společného. Maximálně to, že liberální demokracie, jejímž stoupencem, alespoň navenek, paní presidentka je, spíše zhoršuje možnost mafiány pronásledovat a trestat. Také asi v této konkrétní kauze pachatelům pomohlo, že byla policie pod politickým tlakem nucena sledovat nepravou stopu.
Ostatně, s mafiány mají problém i autentické demokracie: "Supermafióso" Al Capone nakonec nezemřel ve vězení za četné vraždy, zlodějiny, pašování a tajnou výrobu alkoholu v době prohibice (atd.), ale proto, že prokazatelné příjmy z těchto aktivit nezdanil.
Trochu Čaputové před nedávnem pomohlo i to, že z vraždy ze žárlivosti v milostném trojúhelníku, jehož členové byli gayové, se podařilo "investigativně" udělat "vraždu z nenávisti". Alespoň ten milostným trojúhelník visel na stránkách policie pár hodin po vraždě, než se z toho udělala "nenávist". Dokonce se po smrti pachatele našel i jakýsi "hate text", o jehož původu se lze domnívat mnohé. Nicméně to už byla její labutí píseň a sešup její popularity pokračoval a pokračuje.
Takže jen ohodnotila své vyhlídky na vítězství v boji o další presidentské období a vzdala to. Pokud se nestane něco naprosto mimořádného, a, obávám se, že ani vstup ruských vojsk na území Slovenska by patrně takovou událostí nebyl (lidé by se asi seskupili kolem autentických vlastenců), tak by byla stejně bez šancí.

Hodnoty?

Je mi velice líto, EU dlouhodobě porušuje jí samotnou deklarované principy. Mimo jiné i ten, aby se o všem rozhodovalo na co nejnižším stupni řízení, tedy co nejblíže lidem, jichž se toto rozhodnutí týká.
EU se chová jako absolutistický panovník, jemuž musel projít rukama jakýkoli papír vzniklý v rámci státu, protože "stát byl on". A členové jejího vedení si poněkud neuvědomují, že těch papírů je prostě moc, o mnoho řádů více než v říši "Krále Slunce" nebo bratra manželky jeho vnuka, později gilotinované Marie Antoinety, Josefa II.
Výsledkem je, že na úrovni EU vládne totální chaos a zmatek, prosazují se opatření, která se vzájemně v podstatě ruší a navíc naprosto nesmyslnými způsoby, které spolehlivě zlikvidují i to málo na nich, co by mohlo být alespoň zčásti přínosné.
A pokud se někdo stane "převodní pákou" takovéto agendy, tak na něm ulpí přesně to samé negativní ódium, které ulpívalo na "převodních pákách" za dob komunistické totality.
Což se stalo řadě "progresívních" politiků a nejen na Slovensku.

Sorosova panenka?

Dovolím si kacířsky prohlásit, že je úplně šumafu, zda paní presidentka je nebo není přímo napojena na Sorose (byť pro to první existují IMHO dostatečně přesvědčivé důkazy ve smyslu její spolupráce s neziskovkami, které Soros vlastní, či alespoň "podporuje"). Nicméně, i kdyby byla naprosto bez jakéhokoli napojení na něj, prosazuje více-méně to samé, co onen "filantrop".
A tento pán, pokud cokoli financuje, tak od toho, filantropie sem, filantropie tam, očekává nějaké zisky. Např. z toho, že aktivisté podpoří nějakou oblast ekonomiky, v níž má zainvestováno. Nebo naopak poškodí konkurenty.
V minulosti tento pán vydělal na pádech některých měn, které sám svými spekulativními transakcemi vyvolal. Dnes tento pán oslabuje, a to dosti podstatně, euro. Pochopitelně, na pádu "evropské" měny by se dalo vydělat přinejmenším stejně, jako kdysi na pádu britské libry a dalších měn.
Ostatně, proto jeho pohůnkové nahánějí zbylé státy EU se samostatnými měnami do zóny eura, protože čím více států v ní bude, tím více peněz se dá z pádu eura vytěžit. Slováci se už chytli, my ještě ne, ale současná vláda bude zřejmě na přechodu k silně rizikovému, i mnoha jinými způsoby problematickému, euru pracovat. Ostatně, i uměle vyvolaná "fialová inflace" je pravděpodobně do značné míry takto motivovaná.
Takže je naprosto jedno, zda paní Čaputová provádí své "prosorosovské" aktivity jako placený člen Sorosova týmu, nebo jako "užitečný idiot" ((c) Lenin) z vlastní hlouposti či z důvodu fanatické orientace na nějakou pochybnou ideologii (faktem je, že nehloupý a nefanatický člověk na takové pozici by si nechal za svou práci opravdu velice dobře zaplatit). Důležité však je, co dělá, a ne proč to dělá. Protože to první je důvod k jejímu zastavení za každou cenu.

Čaput a Kisková

Jeden z přispěvovatelů Neviditelného psa se rozčiloval nad těmito názvy. Z mého pohledu je nesmysl se takto rozčilovat. Je to jakési "druhové označení", navíc "nereálných" příkladných osob.
Za Rakouska - Uherska byl podobnou imaginární postavičkou Tonda Čehona, odvozený z textu jednoho verše rakouskouherské hymny "čeho nabyl občan pilný", z něhož se udělalo "Čehona byl občan pilný...". A vznikla tak postavička rakouského vlastence, vždy odhodlaného zradit svůj národ ve prospěch "vyššího celku", tenkrát Rakouska - Uherska; dnes Čaput a Kisková, kteří ho vystřídali, pracují ve prospěch EU. Morálně mezi nimi není žádný rozdíl.
Ostatně, i my máme své Čaputy a Kiskové, pracující s usilovnou pílí proti našim životním zájmům, proti naší ekonomice i proti životní úrovni našich občanů. A pokud budou úspěšní, budeme tu mít zástupy nezaměstnaných a následně i drastický pokles řady parametrů zdravotního stavu zbídačeného obyvatelstva, včetně střední délky života.

Takže konec éry presidentky Čaputové není pro Slovensko žádná tragédie. Spíš můžeme Slovákům závidět. Tragédie to bude pro antidemokratické "liberální demokraty" na slovenské politické scéně, a těch, řečeno se Švejkem, není žádná škoda. A to ještě budou muset Slováci dávat zatraceně pozor, aby nezvolili nějakou "Čaputovou B", dobře zamaskovanou, ale s identickým programem poškozování slovenských zájmů.

Hysteričtí aktivisté

Političtí aktivisté "za klima" stále více podléhají hysterii a dopouštějí se stále problematičtějších činů. V podstatě ovšem není divu.

Klima

To, že oxid uhličitý způsobuje nebo alespoň významným způsobem současné oteplení, a že tento plyn "navíc" ve vzduchu je dílem člověka, jsou lži a nic jiného než lži. Vždy v historii oteplení předcházelo zvedání koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší a je tomu tak i nyní.
Nepřímým důkazem je velice rychlé zotavení Velkého korálového útesu při severozápadním pobřeží Austrálie. Zatímco ještě před nějakými dvěma desítkami let jsme byli bombardováni katastrofickými zprávami o jeho zanikání "způsobeného klimatem", dnes je ticho po pěšině. A člověk musí buď do oceánografických a podobných odborných časopisů nebo na "desinformační" weby, aby se dozvěděl, že úbytek růstu korálů se zastavil a prakticky na celé své ploše tato korálová struktura vykazuje přírůstky, hyperkompenzující negativní faktory, jako jsou např. někteří predátoři korálů.
Je to logické: Hmota korálů je velice blízká vápenci a ten je citlivý na vodu s obsahem kyseliny uhličité, protože ta ho rozpouští (tímto mechanismem ostatně v místech, kde voda s rozpuštěným vápníkem zase vysychá, vznikají v jeskynních systémech krápníky). Jakmile se světový oceán trochu ohřál, začal z něj být oxid uhličitý vypuzován, jako ostatně vždy v teplejších obdobích. Protože mezi oxidem uhličitým rozpuštěným fyzikálně ve vodě a kyselinou uhličitou, tedy málo stabilní sloučeninou vody a oxidu uhličitého, existuje dynamická rovnováha, přeměnila se část této kyseliny na fyzikálně rozpuštěný plyn, který už pH mořské vody tolik neovlivňuje, a tento parametr mořské vody se zvýšil, tedy posunul k alkaličtějším hodnotám. Tím se přestala korály vyrobená hmota ve vodě rozpouštět, voda přestala být nepřátelskou pro korálové polypy a korálové útesy začaly regenerovat.
Nicméně, je to ukázka toho, že předcházející době bylo klima neúnosně studené a vyšinulo z normy pH vody světového oceánu, které se nyní vrací zpět.
Oxid uhličitý pak příznivě působí i na produkci biomasy zelenými rostlinami a dokonce je stále více pozorovatelný fenomén "zazeleňování pouští". Ten je dán tím, že rostliny potřebují nabrat určité množství oxidu uhličitého pro fotosyntézu průduchy ve svých asimilačních orgánech a při tomto úkonu ztrácejí vodu. Pokud je v atmosféře tohoto plynu více, mohou si dovolit otevírat průduchy na kratší dobu, a tím i ztrácet méně vody, a tudíž mohou obsazovat i sušší lokality, v nichž se jim dosud nedařilo.
Druhou věcí je, že za vyšších teplot roste odpar ze světového oceánu a posiluje deště. Byla to teplá období, kdy byla Sahara zelená lesostep, živící mohutná stáda divokých zvířat (asi jako dnes některé rezervace v Africe na jih od rovníku), s četnými jezery a řekami, a naopak ve studených obdobích expandovaly na povrchu naší planety pouště, jejichž důsledkem jsou i mnoho metrů až desítek metrů silné vrstva spraše, tedy ultrajemného písku či prachu, svátého větry z povrchu těchto pouští (které po skončení dob ledových zase zarostly vegetací).
Takže současný návrat klimatu k normálním hodnotám, odpovídajícím průměru Holocénu, nelze než přivítat.

Hysterie

Žádné katastrofy se nekonají, byť jsme už dávno měli všichni pomřít vedrem a zemřít hladem nad totálně vysušenými poli mezi mrtvými lesy. Ekologům se podařily akorát ty mrtvé lesy, a to prosazením "bezzásahovosti" kdy zničili obrovské plochy lesů, na území našeho státu v některých oblastech téměř tak velké, jako odlesnění na počátku novověku, než rodící se průmysl přešel z topení dřevem na spalování uhlí.
Nesplnila se ani jedna z katastrofických předpovědí pologramotů soustředěných do tzv. "Římského klubu". Tito lidé nedokázali nikdy pochopit, že vývoj lidstva postupuje nejen kvantitativně, ale především kvalitativně. Proto není současný Londýn horou koňských koblížků, jak to "dokázali" jejich předchůdci elementárním výpočtem: Plocha Londýna (tedy i produkce koňského trusu) bude růst se čtvercem jeho zvětšování, zatímco možnosti odvozu tohoto "dopravního odpadu" budou růst pouze lineárně. A, samozřejmě, jim vyšel exaktní výpočet, jak se Londýn udusí koňskými koblížky.
Aby bylo jasno tato předpověď byla učiněna v době, kdy už byla k dispozici první auta. Londýn se koňským trusem neudusil a naopak, současný jeho obyvatel, který měl žít ve štolách prokopaných horami hnoje, si ho musí za drahé peníze kupovat v hobby marketech, nebo pro něj vážit cestu na venkov.
Soudruzi a soudružky ze "Římského klubu" nám prorokovali konec stříbra ještě v minulém století. Přitom v době, kdy toto proroctví vzniklo, existovalo už více technologií, které eliminovaly stříbro z analogového filmového a fotografického procesu, od Technicoloru po procesy firem Agfa nebo Kodak (a jejich napodobitele) a na stejném principu byl později vytvořen i černobílý film, jehož obraz nebyl tvořen stříbrem ale pigmentem. Všechny tyto procesy umožňovaly stříbro, použité k záchytu světelných kvant na citlivou vrstvu, následně získat zpět.
A nakonec přišel digitální proces (v době katastrofických předpovědí byl již na světě, byť ve velmi primitivní podobě, ale dokázal již např. poslat fotografický obraz telegrafní či telefonní linkou, a zobrazit ho v cíli bez potřeby stříbra), který se bez stříbra obejde zcela, protože funguje na úplně jiném principu než analogová fotografie.
Takže opět zvítězila změna kvality nad tupým zvyšováním kvantity, předpokládaným Římským klubem. Prostě těmto soudruhům a soudružkám nikdy nešlo pochopit, že doba kamenná neskončila proto, že by došlo kamení (nebo některé jeho druhy).
Pochopitelně, ten Římský klub ani světu neprospěl nějakým "varováním", jak se nám občas snaží někteří z jeho příznivců namluvit. Nikoli, svět techniky tuto organizaci naprosto (a správně) ignoroval stejně, jako tato organizace ignorovala jej. Jen prostě vymýšlel nové věci, o jakých se členům klubu ani nezdálo, nebo dotahoval do masově použitelné podoby to, co na světě už bylo a "klubovníci" to ve své bohorovnosti spojenou s nedovzdělaností ignorovali.
Podobná historie je i s těmi ekology. Žádné hrůzy se nekonají, lidé neumírají a v oceánu neplavou uvařené ryby, jako v historkách Barona Prášila, který je jen vylovil, dal na talíř a hned se mohlo i jíst.
Dokonce totálně zoufalí soudruzi ekologové přišli i s opravou učebnic fyziologie: Podle ekologů má být daleko horší teplo suché, jaké se vyskytuje v létě ve městech, než vlhký a horký vzduch.
Pochopitelně, je to právě naopak (jako většina toho, co hlásají ekologové): Suché teplo, pokud má člověk k dispozici dostatek vody a dalších látek pro tvorbu potu, se snáší lépe a naopak čím je vzduch vlhčí, tím více selhává ochlazování těla pocením až nakonec dojde k fatálnímu přehřátí a smrti už při teplotách kolem nějakých 45 stupňů a stoprocentní vlhkosti, trvajících dostatečně dlouho, aby se člověk stihl zahřát na tuto teplotu, která už je neslučitelná s přežitím.
Ovšem, to je věda, založená na fyzice, fyzikální chemii a fyziologii člověka, ne nějaký bezcenný blábol z "učebnic" moderních ekologických aktivistů.
Stále více lidí uvedenou skutečnost pozoruje a zvládá si domyslet její praktický dopad. Stále méně lidí věří nesmyslům, které ekologové hlásají.
Právě z těchto důvodů narůstá hysterie ekologických aktivistů i lidí a organizací na ně nějakým způsobem ekonomicky navázaných, snažících se zničit normální svět, dokud je mezi politiky ještě dost blbců, co jim věří.

Důsledky hysterie

Důsledkem popsaného stavu je stále větší násilnost a radikálnost oné minority aktivistů, kteří buď těm nesmyslům stále ještě věří, nebo jsou natolik navázáni na "ekologické" ekonomické aktivity, že by jejich likvidace pro ně znamenala těžký pokles životní úrovně, případně bankrot.
Proto jsme stále více svědky vandalismu, jaký produkuje spolek "Just Stop Oil", snažící se poškodit cenná díla v galeriích, muzeích a podobných institucích. Proto také vidíme útoky skupiny "Poslední generace" na dopravu, která je základním atributem naší civilizace. Minimálně tato skupina je, podobně jako některé méně radikální, řízena a patrně i financována z Ruska.
Jsme také svědky nejrůznějších hysterických prohlášení, jejichž text i celkové znění svědčí o psychické instabilitě autorů.
Spolu s tím, jak se žádná katastrofa nekoná, oteplování se zpomaluje a na léta se v tomto století i zastavilo, stoupá nervozita zelených proroků zkázy, která se ne a ne dostavit.
Ostatně, roste i násilnost systémová, viz snaha zřídit jakési "ministerstvo klimatické pravdy", které popírat vše, co se nehodí spekulantům s emisními povolenkami. Tedy lidem, kteří vedli a patrně ještě vedou "vědecký" (ve skutečnosti politický) panel IPCC.

Reálné nebezpečí

Je třeba si uvědomit, že "boj za klima" v reálu skutečně přináší faktory, které by mohly zemské klima ohřát na takovou úroveň, že by se stalo neslučitelným s přežitím většiny biosféry, včetně lidstva.

• "Bojovníci za klima" a další ekoaktivisté bojují za odstavení jaderných elektráren. Přitom se jedná o zdroj, jehož skleníkové emise jsou nepatrné. Dokonce i stavba jaderného bloku je spojena s menším množstvím emisí než stavba stejného výkonu ve větrných nebo fotovoltaických elektrárnách. Když k tomu zohledníme procento doby vyrábění elektřiny v době fungování elektrárny (jaderná kolem 80 procent, větrná u nás méně než 50 a fotovoltaická méně než 30), rozdíl dále naroste. Navíc za dobu fungování jedné JE musíme postavit několik větrných i fotovoltaických elektráren znovu, nebo alespoň vyměnit klíčové, energeticky náročné, komponenty.
• "Bojovníci za klima" prosazují masovou výstavbu větrných elektráren uvolňujících do vzduchu hexafluorid sírový, více než 22 000 krát skleníkovější než CO2 s více než desetinásobným poločasem úbytku z atmosféry. Tuto látku produkují i některé velké fotovoltaické elektrárny.
• "Bojovníci za klima" prosazují náhradu uhlí zemním plynem (skoro čistý metan), který je ovšem, v důsledku úniků při těžbě a transportu cca 1,5 - 1,7 krát skleníkovější než spalování uhlí (menší množství spálením vzniklého CO2 hyperkompenzují úniky metanu).
• "Bojovníci za klima" bojují za výstavbu fotovoltaických elektráren, které ovšem, v důsledku nižší míry odrazivosti a zahřívání FV panelů sluncem, zvyšují skleníkový efekt tím způsobem, že paprsky, které by se odrazily od původního terénu zpět do vesmíru (a protože je skleníkové plyny nezachycují, opravdu by unikly i se svou energií) převedou na paprsky vlnových délek skleníkovými plyny zachycovaných, které přispívají k ohřevu planety. Navíc i to, co je přeměněno FV panely na elektřinu se následně téměř stoprocentně změní v teplo (výjimkou jsou např. rostliny pěstované pod elektrickými lampami, kde se část světelné energie, a tedy původní elektřiny) změní na biomasu). Termodynamika je prostě neúprosná a výjimky z ní se "ukecat" nedají, ani na "Fridays for future". Pochopitelně, na teplo se přemění i ta elektřina, která se smysluplně nevyužije. Na teplo se přemění i významná část energie, ukládaná do baterií nebo jiných úložišť. Tyto jevy silně hendikepují FV a také VE oproti uhelným a jaderným elektrárnám, vyrábějícím přesně tolik elektřiny, kolik se právě spotřebovává.
• "Bojovníci za klima" bájí o vodíkové energetice, přitom jejím klimatickým efektem by bylo prodloužení persistence metanu v atmosféře (vodík spotřebovává ty chemické látky, které rozkládají atmosférický metan). Únikům vodíku zabránit nelze. "Bonusem" používání vodíku je ničení ozónové vrstvy vodíkem.

Takže pokud se se planeta skutečně začne péct, nebude to vinou CO2, ale právě nesmyslných aktivit, prosazovaných ekology, zpravidla jen proto, že na nich někdo vydělá.

Ruská stopa

Poslanci EUroparlamentu jednoznačně prokázali, že ekologický lobbing v Bruselu je řízen a patrně alespoň zčásti i financován z Ruska. Do Ruska také až do války na Ukrajině běžně odcházeli emeritní politikové EU i zemí původní E12, do různých pozic, sice vynikajícně placených, ale v reálu odpovídajících onomu příslovečnému pátému kolu u vozu.
Proč?
Já jsem toho názoru, že je to naprosto jasná věc:
Bude si kdokoli racionálně myslící na Putinově místě přát na své západní hranici prosperující a ekonomicky (tím i vojensky) rostoucí soustátí?
Snad každý mi dá zapravdu, že ne. Bude tam naopak potřebovat ekonomicky degradující až impotentní snůšku států, naprosto neschopných jakkoli zasahovat do sféry zájmů Ruska, ať už ji definujeme jakkoli. Je třeba si uvědomit, že EU přijala jak státy bývalého SSSR (Pobaltí), tak i státy bývalé Varšavské smlouvy a RVHP, které sloužily SSSR jako nárazník v případě odrážení útoku, případně jako "kanonenfutter" do první linie útoku proti NATO.
ČSLA měla vypracovány plány útoku proti NATO až po Paříž. Dál už ne. Odpověď na "proč?" byla velmi jednoduchá: Nepředpokládalo se, že by se armády sovětských satelitů dostaly dál jako organizované a bojeschopné jednotky. Po cestě do Paříže by se natolik "opotřebovaly", že by je vystřídaly jednotky druhého sledu, v podstatě Rudé Armády. To byla také jedna z úloh "nárazníkových států".
Rozpad východního bloku satelitů a posléze i SSSR znamenal obrovské oslabení Ruska. Kdysi jsem v jednom "alternativním" plátku četl kvílení jakéhosi sovětského generála nad tím, jak moc se posunuly palposty NATO, takže skoro celé Rusko je v dosahu raket středního doletu (pochopitelně, schopných nést i jaderné hlavice). Tak nějak mu nedocházelo, když to přednesl k občanům bývalých satelitů, že se jeho kvil mine s úspěchem, protože naprostá většina jejich obyvatel se musela smiřovat s tím, že celoživotně jsou v dosahu těchto raket a v případě konfliktu se oni i jejich blízcí změní v esteticky zajímavý žhnoucí oblak hřibovitého tvaru.
Je tedy jasné, že je v hlavním zájmu Ruska co nejvíce oslabit EU, ideálně tak, aby nemohla nijak zasáhnout, pokud by došlo k nějakému konfliktu. Což se v podstatě děje, protože státy EU při pomáhání Ukrajině již z větší části vyprázdnily své vojenské sklady a v případě konfliktu s Ruskem vojákům mnoha z nich by nezbylo nic jiného, než se Rusy pokoušet umlátit čepicemi, což, obávám se, není moc dobrá taktika moderní války.
Přitom v důsledku aktivit ekologických organizací byla v bývalém východním bloku, ale i ledaskde jinde zrušena nebo alespoň kapacitně silně omezena řada zbrojovek, takže vojenský materiál, dodaný na Ukrajinu, nemáme jak vyrobit (či budeme muset improvizovat jako Jih za války se Severem - a víme, jak dopadl). Přitom jsou rozvráceny i dodavatelsko-odběratelské vztahy (řada ještě stojících a fungujících či alespoň zprovoznitelných zbrojovek by neměla z čeho vyrábět).
Uvažuje se i o přestěhování části ukrajinských zbrojovek na území bývalého východního bloku, nicméně to je opatření, které by téměř jistě vedlo k eskalaci konfliktu.
Jinými slovy, ekologická opatření, prolobbovaná ekology s prokazatelnými vazbami na Rusko a s nimi spolupracujícími dalšími organizacemi podobného zaměření znamenala těžké postižení obranyschopnosti EU a to, že jsou stále prosazována opatření ve stejném duchu, aniž by došlo k revizi těchto opatření v konfrontaci s realitou války na Ukrajině, jasně ukazuje, že ve vedení EU a zejména v různých ekoaktivistických organizacích pořád působí celé hordy proruských quislingů, kteří jsou o mnoho řádů nebezpečnější a (a Rusku prospěšnější) něž nějací "desoláti" s ruskými vlajkami na protivládních či protiEUrounijních demonstracích (kteří, vzhledem k tomu, že nebývají chyceni a perlustrováni, jsou zjevně v nadstandardně dobrých vztazích s policií).

Ještě jeden možný cíl ekologů

Považuji za možné (protože v dějinách se takové případy stávaly už ve starověku), že cílem rozvratu pod záminkou boje za ekologii, klima, či podobné nesmysly, je navození tak nesnesitelné vnitřní situace ve státech EU, že masy obyvatel Rusko uvítají jako zachránce.
Ostatně, podobně si počínali i nacisté (byť následný efekt nebyl jejich cílem), kdy přes všechny komunistické zločiny a šílenosti byl vstup vojsk SSSR na území států pozdějšího východního bloku brán jako záchrana před něčím ještě mnohem horším, a právem.
Takže je docela možné, že některé zjevně nesmyslné aktivity ekologů mají tento důvod a plní takovéto zadání.
Je také jasné, že Putinovi narostla křídla v momentě zvolení spavého Bidena presidentem USA (na což Rusko prokazatelně vynaložilo dosti peněz a práce), protože v případě, že by v Bílém domě dál seděl Trump by jejich vojenské dobrodružství na Ukrajině patrně skončilo velice špatně. Přinejmenším skutečně citelnými sankcemi a ne takovými, které z deseti procent svého účinku poškozují Rusko a ze sta procent zemi, která je provozuje.

Pokud tedy chceme udržet stávající životní a ekonomickou úroveň, nebo se dokonce vrátit do kategorie států s rostoucí ekonomikou a rostoucí životní úrovní obyvatelstva, budeme muset potlačit ekologická hnutí a za určitých okolností bude menší zlo i potlačení vlivu centra EU, včetně jeho "převodních pák". Pokud to neuděláme, patrně se jednak propadneme do bídy, a to dosti rychle, během jedné dekády maximálně, jednak se nakonec staneme opět ruským satelitem, bez ohledu na to, že by nám členství v NATO třeba i formálně zůstalo. Ostatně, pokud si to ze školního dějepisu dobře pamatuji, Francie nám také nevypověděla spojeneckou smlouvu, ani před ani po podepsání Mnichovské dohody.

Bicykly

Uživatelé kol si stěžují na "strašlivou diskriminaci". Je to realita?

Styl

Z bicyklu se stal jakýsi znak životního stylu a "těch správných" politicko ideologických postojů. V podstatě téměř zcela vymizelo, za dob mého mládí relativně hojné, dojíždění na kole do práce. Zůstalo prakticky jen na venkově, a to hlavně u lidí, pracujících blízko bydliště. Tento fenomén se ovšem silně zredukoval s ekonomickým rozpadem venkova po roce 1989, kdy došlo právě tam k vymizení obrovského množství pracovních míst (takže ubyla i místa v dosahu cyklodopravy z bydliště pracovníka). Ve městech se vymizení dojíždění do práce na bicyklu projevilo ještě víc. Nanejvýš můžeme pozorovat nějakého rozvážkového šílence, bezohledně kličkujícího střídavě mezi auty a lidmi na chodnících.
Z tohoto důvodu je bicyklista na silnici a zejména mimo uzavřenou osadu v naprosté většině případů buď někdo rekreující se, nebo vysloveně stavějící na odiv svou politicko ideologickou angažovanost. Přičemž většinou jde o mix obojího v různém, ne vždy konkrétně jasném, poměru.
Tyto lidi také charakterizuje naprostá nenávist vůči ostatním účastníkům provozu a rovněž vysoká míra bezohlednosti vůči komukoli jinému.
Cyklisté běžně jezdí po chodnících a ohrožují jak malé děti tak i seniory. Je třeba si uvědomit, že auta s výjimkou opravdu starých veteránů jsou obalena karosérií oblých tvarů, která oběť odstrčí, nebo (když je moc zle) obrazí či podrtí, ale neřeže a netrhá. Z bicyklu trčí spousta prvků, které při škrtnutí o chodce mohou způsobit tržná či řezná poranění.
Cyklisté jezdí naprosto bezohledně i po silnicích. Vyřvali si antisystémové změny, jako je jízda v protisměru v jednosměrné komunikaci, nebo nutnost je předjíždět s jedenapůlmetrovou mezerou, což na řadě komunikací (řádově desítky procent km) v tuzemsku prostě není realizovatelné. Výsměchem je "možnost při předjíždění cyklisty přejet autem plnou čáru". Duševně méněcenní jedinci, kteří pro tuto zákonnou úpravu hlasovali, patrně netuší, že ty čáry na některých komunikacích nejsou jakési grafické umění, ale vyznačují místa, kde se z poza zatáčky nebo z poza horizontu může vynořit v protisměru jiné vozidlo a s předjíždějícím vozidlem se čelně srazit (což +- odpovídá nárazu do betonové stěny, v rychlosti odpovídající součtu rychlostí těch aut).
Faktem také je, že pokud jede po komunikaci nějaký zemědělský stroj, který nelze předjet (třeba pro jeho šířku nebo klikatost komunikace), tak jeho řidič, jakmile to jen trochu jde, zabočí do ústí odbočky, na parkoviště či jinou podobnou plochu a "nadržená" auta nechá předjet. Nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by něco podobného udělali cyklisté. Ti jezdí, pokud je jich víc, roztažení přes celý jízdní pruh a neuhnou ani v místech, kde by je to to uhnutí nijak neomezilo (např. když paralelně s komunikací je parkoviště s vjezdem a výjezdem na každém svém konci, takže kdyby je projeli, neztratili by prakticky žádný čas a než by je projeli, zadržovaná kolona aut by je mohla předjet).
Přitom, řekněme si to upřímně, ten zemědělský stroj každý normální člověk musí tolerovat, protože po té silnici nejezdí pro legraci, ale proto, že zajišťuje na polích úrodu, která je ku prospěchu celé společnosti. Ten cyklista je jen bezcenný parazit, z něhož společnost žádný benefit nemá a to jeho blokování dopravy je jen zlomyslnost a nic víc.

Kvil

Cyklisté nyní kvílejí nad návrhem, že by museli nosit přílbu, jakou mají povinnou i řidiči malých motorek, přičemž takový "kozí dech" patrně ani nedosáhne rychlost, jakou běžně zvládne cyklista, jedoucí z kopce.
Přílba je prostě "diskriminuje" a berou povinné ježdění s ní jako jakési nepřiměřené obtěžování ze strany státu.
To samé je i návrh povinnosti cyklisty, pokud paralelně se silnicí vede cyklostezka, jet po ní a ne po té silnici. To by se hned redukovaly kilometry komunikací, na nichž cyklista může blokovat dopravu a tím si honit své ego!

Návrh

Já osobně bych šel u těch cyklistů ještě dál:

1.  Bylo by vhodné, aby kola měla nějakou identifikaci typu SPZ. Když vám cyklista srazí a poraní na chodníku dítě, neexistuje žádná možnost ho identifikovat a jakmile zmizí, je z obliga. Faktem je, že v některých oproti nám civilizovanějších státech je možné ho k identifikaci či počkání na policii donutit hrozbou střelnou zbraní, případně ho z toho kola sestřelit, ale to u nás, bohužel, nejde. SPZ by to, pochopitelně, vyřešila.
2.  Bylo by vhodné, aby měl ten cyklista nějaké povinné ručení právě za škody, které nadělá. Většinou jsou cyklisté asociálové bez úspor a s nepatrnými příjmy, často žijící "z ruky do huby", takže realizace nějakého odškodnění, byť třeba stanoveného soudem, je velice pochybná. Povinné ručení by tento problém, pochopitelně, vyřešilo.
3.  Bylo by vhodné, aby cyklista měl zkoušky ze základů pravidel provozu na komunikacích, asi tak na úrovni řidičského průkazu pro malé motocykly. Jednak z toho důvodu, aby on sám věděl, jak se bude chovat jiný účastník provozu, jedoucí v souladu s předpisy, jednak proto, aby se i on choval v rámci možností v souladu s nimi, a tedy předvídatelně. Ostatně i "ikonický" cyklista Bouchal, který vyrazil z nejpravější pozice  na křižovatce do levé odbočky (do níž byl zákaz vjezdu) před masky na zelenou se rozjíždějících aut, si počínal v hrubém rozporu s dopravními předpisy. I kdyby měl z nějakého důvodu do té levé odbočky právo vjet, musel by stát v nejlevějším pruhu. A ještě by musel počítat s tím, že rovně jedoucí auta z protějšího směru mají přednost. Nic z toho neudělal, a proto mu hlupáci na příslušné křižovatce vyrobili pomník.
4.  Jistě by bylo žádoucí i to, aby kolo mělo nějaké testy technické způsobilosti a je otázka, zda některé speciální typy bicyklů z provozu na běžných komunikacích nevyloučit.
5.  Stálo by jistě za úvahu i to, aby některé klíčové komponenty bicyklů schopných jezdit po silnici byly zatíženy daní, jak je tomu u aut i motocyklů. A pokud toto nebude, měl by být cyklista tlačen na veřejných komunikacích k chování nic neplatícího hosta na párty.

Cyklopruhy

Zachytil jsem velice zajímavou sentenci, s níž se ztotožňuji:
"Jízdní kolo je sportovní náčiní a dělat pro něj speciální pruhy na silnici je asi stejně smysluplné, jako na ní vyčleňovat pruhy pro jiné druhy sportů".
Je to velmi výstižné. Nemáme na silnicích pruhy pro hraní tenisu nebo golfu, případně basketbalu a jiných her, neexistuje proto jediný důvod, proč by na silnicích měly být pruhy pro ježdění na kole.

Tedy, je třeba tlačit na to, aby se pravidla silničního provozu vztahovala i na cyklisty a aby byli nuceni používat komunikace, na jejichž zřizování a údržbu prakticky nijak nepřispívají, v souladu s ostatními jejich uživateli (kteří je platí v cenách vozidel, jejich součástek i paliva). Cyklisté nejsou nijak "diskriminováni", naopak mají oproti ostatním uživatelům komunikací mnoho naprosto nezasloužených výhod. A z tohoto pohledu by se k nim a jejich požadavkům mělo přistupovat.

Sešli se umělci

Dne 5. 6. se sešli před ministerstvem kultury umělci a stěžovali si na nesnesitelné podmínky svého bytí.

Požadavky

Umělci hlavně požadovali, aby bylo schváleno širší pojetí statusu "umělec", který v podstatě znamená člověka, majícího nárok na přijímání dotací od státu. Zdá se jim, že jejich podmínky jsou naprosto neúnosné, neschopné zajistit jim důstojný život.
Chtějí tolik, aby "mohli důstojně žít".
Stěžují si na "nerespekt", mikroagresi a nedůstojné postavení, negativně vnímané jejich rodinami, přáteli, spolužáky apod.

Realita

Umění, a tím spíš "umění" je u nás naprosto šíleným způsobem dotováno státem, přičemž některé dotace jdou jeho provozovatelům do rukou přímo od centrálních státních institucí, jiné se pasírují přes kraje nebo jiné státní složky.
Na každé místo v dotovaném divadle, bez ohledu na to, kolik stojí lístek a zda se vůbec prodá, přistává tisícovka (+- dle velikosti divadla a šikovnosti jeho vedení).
Všechny ty dotace jdou, pochopitelně, z daní občanů, protože stát žádné hodnoty nevytváří, má jen to, co vybere z daní a podobných poplatků.
Jistěže jsou výjimky. Avšak i umělecky kvalitní divadla jsou nucena získávat dotace, protože bez nich by neměla v konkurenci s dotovaným šuntem sebemenší šanci. Podobná situace panuje jistě i v jiných kategoriích umění.

Nicméně

Vedle oněch "státních umělců" jsou zde mnozí další, kteří od státu nedostanou ani korunu, a buď si dokáží na sebe vydělat přízní publika, nebo to mají jako koníčka, vedlejší aktivitu, kterou platí či alespoň si pro ni živobytí zajišťují, z jiných zdrojů.
Obávám se, že právě toto jsou opravdoví umělci, kteří tvoří něco ze své vnitřní potřeby, což jejich obecenstvo pudově (přinejmenším takto) vycítí a nutí je chodit na koncerty, kupovat knihy (ale třeba i počítačové hry) apod.
A někteří vytvářejí významné a přínosné hodnoty i přes skutečnost, že jim stát, nebo různí pochybní aktivisté, házejí klacky pod nohy.

Hodnocení

Opravdu si nemyslím, že může fungovat umění na bázi nějakých "žebračenek" od státu. Naprostá většina toho, co je dotováno, by v podmínkách reálné ekonomiky nemělo šanci přežít. Výjimky jistě existují, ale těm by fakticky zrušení dotací spíš prospělo, protože by zlikvidovalo jejich umělecky bezcennou konkurenci, drženou nad vodou jen těmi dotacemi.
Existence zmíněné kategorie umělců bez dotací ukazuje, že i v takových podmínkách lze vytvořit kvalitní a konzumenty žádaná díla.
Budu strašně ošklivý: Přestože jsem napsal pět románů žánru fantasy a dostal za ně honorář, rozhodně se nepovažuji za profesionálního umělce a ona cena za prodej autorského práva nakladateli byla jen příjemným bonusem, kvůli kterému bych to, kdyby mě samotná tvůrčí práce na nich nebavila, nedělal. A jistě mě potěšilo to, že se jim ten nákup vyplatil, protože většinu nákladu bezproblémově a rychle vyprodali.
Umělec prostě buď má touhu něco tvořit, protože je to cosi, co uspokojuje jeho hlubokou vnitřní potřebu, nebo je jen jakýsi profesionál, který za dotace "střihne" v podstatě cokoli ve stylu "koho chleba jíš ..."
A, je mi velice líto:
Ta první kategorie, tvořící z hluboké vnitřní potřeby a překonávající nejrůznější překážky, bránící jí v umělecké tvorbě, je v podstatě ta, která zanechává v naší kultuře a civilizaci vůbec nějaké pozitivní (nebo alespoň kontraverzní) stopy.
Ta druhá skupina umělců, fungující na základě hesla "zadarmo ani kuře nehrabe", by měla hluboce zvážit, zda skutečně chce dělat umění nebo brát dotace.
V tom druhém případě by měla pověsit umění na hřebík a věnovat se něčemu jinému. Jistěže jsou mezi nimi skvělí profesionálové, perfektně znalí uměleckého řemesla (které se dá, na rozdíl od umění jako takového naučit). Nicméně řemeslná kvalita díla nezaručuje, že toto dílo bude i umělecky na výši.
Věnuji pietní vzpomínku Františkovi "Mroži" Novotnému, který začínajícím autorům doporučoval sledování jihoamerických telenovel s tím, že "umělecky jsou to totální s*ky, ale jsou naprosto perfektně zvládnuté po stránce strukturování děje a výstavby zápletky a jejího řešení, charakteristiky postav i prostředí a podobných řemeslných prvků, které se dají z nich okoukat a vylepšit si tím své řemeslné znalosti a dovednosti.
Tato skupina umělců by se zcela jistě mohla alespoň zčásti uplatnit v uměleckém školství. A pokud ani tohoto nejsou schopni, nechť jdou dělat nějakou užitečnou a nedotovanou činnost. Ta bude pro společnost jako celek přínosem, i kdyby to mělo být kompletování hamburgerů v "mekáči" nebo mytí nádobí či "management podlahových krytin".

Je mi velice líto, díla umělců, kteří nejsou s to se uživit bez dotací, a o které publikum nemá takový zájem, že by bez dotací nepřežili, nejsou ničím, bez čeho bychom se nemohli jako společnost, i jako jednotlivci v ní žijící, obejít. A umělci, kteří se bez dotací nemají šanci uživit, by měli změnit profesi, i za cenu odchodu z oblasti umělecké tvorby.