středa 27. listopadu 2019

Úvaha listopadová šestá

A zvítězila ... počítačová tiskárna. Byla to právě počítačová tiskárna, která zlomila informační a hlavně tiskový monopol vlády jedné strany a umožnila lidem zpřístupnit neoficiální informace v takovém rozsahu, že to režim prostě nezvládl potlačit. Pravděpodobně též stav této technické vymoženosti a její dostupnost na vysokých školách sehrály svou úlohu v celém procesu "Velké Sametové".

Restrikce množení

Komunistický režim silně hlídal a restringoval jakékoli rozmnožování jakýchkoli dokumentů. Vše muselo být pod dohledem oudů Strany, které hlídaly, aby se nemnožilo nic "škodlivého". Vcelku nejrozšířenější formou rozmnožování dokumentů byl cyklostyl. Pro později narozené uvádím, že text se psal na blánu ze speciálního materiálu, v intaktním stavu nepropustnou pro tiskařskou barvu. V místech dopadu páky s písmenkem psacího stroje (psalo se bez pásky) se ta nepropustná vrstva narušila. Blána se potom vkládala do speciálního stoje, v němž se obtočila kolem válce. Mezi blánu a válec šla tiskařská barva a ta se pak protlačovala skrze ni na papír. Při slušném tištění bylo možné vyrobit i více než sto výtisků na speciální, hrubý a silně dřevnatý papír který mj. činil obtížnější fotoreprodukci.
Cyklostylovaly se i některé vědecké časpisy, ze mě blízké oblasti Acta hygienica, epidemiologica et microbiologica (tedy AHEM). Jako speciální čísla tohoto časopisu vycházely často sborníky z konferencí. Vzhledem ke kvalitě papíru patrně jsou tyhle materiály někde na hranici životnosti.
Blány byly hlídány úředníkem pro zvláštní úkoly, který měl na pracovišti všemožnou politickou i s politikou související agendu (mj. mu byly odevzdávány zprávy z cest do zahraničí a správně měl "bdít" nad veškerou korespondencí se zahraničím - což se u nás nedělalo, ale dělat se asi mělo). Patrně byl z titulu své funkce napojen na STB. Dělal někdy i užitečnou činnost: Protože jsme byli ve více budovách, tak o výplatách (které jsme dostávali z ruky do ruky od sekretářky ústavu) doprovázel s pistolí sekretářky, jdoucí z ekonomického oddělení do jiných budov, aby nebyly oloupeny.
Nicméně cyklostylové blány byly přísně střeženy, fasovaly se u tohoto pána a jemu se musely odevzdávat i ty, které se zdařilo během popisování (či pokreslování) pokazit. Poslední várku, vyzvednutou před 17. 11. 1989, mám někde v hlubších kulturních vrstvách své kanceláře asi ještě schovanou, jako starý vodník Čochtan.
Existoval ještě tisk v modré barvě, kdy se používal speciální papír, podobný průklepovému, ale s nějakou anilínovou barvou (ne uhlák) v dosti silné vrstvě, který se dával do stroje tou barvou nahoru pod vrlmi kvalitní a silně klížený papír, takže vznikl barevný nápis na rubu onoho papíru, který se dal otiskovat na běžné kancelářské papíry, namočené do lihu. Počet čitelných kopií získatelných touto metodou byl výrazně slabší.
Dále existoval ozalit, který se používal pro množení narýsovaných (na speciálním papíře) technických a jiných výkresů, nicméně bylo možno zde kopírovat i text napsaný psacím strojem (takto jsem psal svou CSc. práci, s uhlovým papírem odspod, uhlovou vrstvou nahoru, aby písmenka byla co nejčernější. A překlepy se opravovaly vyškrábnutím vadného písmene z obou stran papíru a napsáním správného tuší, tenkým perem.
I tyto dvě metody byly nějak hlídány, ale ne tak silně jako cyklostyl, u toho ozalitu šlo hlavně o skutečnost, že papíry se osvětlovaly speciální lampou (myslím, že s UV složkou ve spektru) a celé se to vyvolávalo čpavkem ve speciálním přístroji (což se doma na koleně dost dobře dělat nedá).
Existovaly, velmi vzácně, i první jednoduché xeroxy, a ty byly rovněž dosti silně střeženy.
Silné restrikce byly, pochopitelně, na veškeré tiskové zařízení. Vím, že se v některých obdobích dařilo tisknout různé bulletiny (ale i třeba sborníky z vědeckých konferencí) a podobné materiály v Adastu v rámci seřizování a kontrolování tiskařských strojů, které se tam tehdy vyráběly. Nicméně to byla jakási anomálie, nad níž ovšem zcela jistě kdosi z pověření Strany a STB bděl a hlídal, aby se zde netisklo nic skutečně "podvratného".
Tak trochu jsem vyl nad Turnerovými deníky, v nichž autor popisuje, jak odboj proti totalitnímu režimu složitě sháněl papír na tisk letáků a dalších ilegálních materiálů, aniž by autorovi došlo, že totalitní režim spíš bude hlídat a blokovat ty možnosti tisku. Prostě, "jak si Američan představuje totalitu", abych trochu parafrázoval M. Horníčka.

Tiskárny

Do této, z hlediska bezpečné kontroly nad tokem tištěných informací totalitním režimem téměř idyly, vtrhly počítačové tiskárny. Nebylo je možné zcela zakázat, protože bez nich počítače jaksi nefungovaly. Nebylo možné jim nějak omezovat spotřební materiál (tedy papír), protože ho spotřebovávaly spoustu a spotřebu měly dosti nepředvídatelnou, jelikož závisela na rychlosti a úspěšnosti hledání chyb v programech, databázích a dalších materiálech, kterými je krmily počítače.
Některé byly omezeny na speciální papír s otvory pro zuby na okraji válce tiskárny, v inkriminované době však již existovaly i tiskárny, které mohly paralelně brát standardní kancelářský papír (ale třeba i stránky rozřezaných sešitů formátu A4), zejména, pokud se do nich strkal po jednom listu. Některé mohly propsat i několik kopií (záleželo na síle úderu), speciální papíry často byly integrovány s uhlovými a kopírovacími papíry, takže výtisků se jimi dalo na jeden zátah udělat více.
Kdo by chtěl víc podrobností o takovéím tisku, doporučuji román z konce totality, odehrávající se v počítačovém středisku, "Pole šťastných náhod" od Ondřeje Neffa.
Tiskárny se prostě restringovat nedaly, část jich už dokonce uměla české znaky (zbylé psaly "cesky", leč i tak srozumitelně) a tiskárny institucí tiskly už s docela rozumnou rychlostí, byť zaostávající za současným stavem. Zato ovšem šlo o stroje poměrně robustní, bez "kurvítek", jakými překypuje současná technika, která by možná za hektických dnů po 17. 11. tolik užitečné práce neodvedla, protože by se, přetížena činností, na niž nebyla stavěna, odebrala do křemíkového nebe.
Faktem je, že se svou jednojehličkovou tiskárnou BT100, tisknoucí stránku asi za 15 - 30 minut (podle počtu prázdných řádků a neplných řádků), bych toho moc nenatiskl, ale na vysokých školách byly již běžně tiskárny šesti či osmijehličkové, schopné vytisknout stránku textu v draftové kvalitě za něco přes minutu (a mnohdy s více kopiemi).
Přestože i dále, až do svého pádu, režim restringoval ostatní rozmnožovací a tiskové techniky, na nějaké hlídání či restrikci počítačových tiskáren rezignoval.
Právě to se projevilo v oněch hektických dnech po 17. 11., kdy na většině pracovišť, která se připojila ke stávce, jely tiskárny prakticky 24 hodin denně a rozmnožovaly letáky, prohlášení, informace o situaci a její komentování atd. Další lidé to rozváželi po městech (i mimo města), lepili, házeli do schránek apod.

Právě počítačová tiskárna narušila monopol "Strany a vlády" na kopírování a rozmnožování písemných informaci a způsobila, že stávkové výbory a další podobné skupiny měly k dispozici nástroj na rozmnožování svých textů, případně textů převzatých a "posílaných dál". Je otázka, jak by vůbec vypadala "velká sametová" o dva tři roky dříve, kdy žádné tiskárny neexistovaly, pár pracovišť mělo elektrické psací stroje s pamětí, schopné zapamatovat si stránku (a některé typy zdaleka ne celou) a jinak by museli stávkující studenti rozmnožovat svoje materiály jak Rychlé Šípy Tam-Tam. Rozhodně by informační monopol KSČ padal podstatně obtížněji.

pátek 22. listopadu 2019

Úvaha listopadová pátá

Může zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí? Toto heslo se stalo po různých peripetiích natolik zprofanovaným, že pojem "pravdoláskaři" nabyl jednoznačně negativní konotace. Opravdu je za tím jen vliv ruských webů a čínských agentů v naší politice?

Samotné heslo

Samotné heslo patrně sehrálo jakousi pozitivní roli, coby charakteristika cílů Velké Sametové revoluce. Po této stránce proti němu nelze mít nějaké zásadní námitky.
Problém nastal v okamžiku, kdy začalo být jasné, že toto heslo, spolu s výkřikem "nejsme jako oni" v podstatě blokovalo a blokuje vypořádání se s těmi, kdo nesli vinu za zlo minulého režimu. Tím nemyslím řadové občany, ba ani řadové komunisty, kteří dělali minimum, nezbytné proto, aby jim režim dal pokoj, a jinak na něj káleli z vysoka ze svých chat a chalup, coby "vnitřní emigrace".
Faktem je, že toto, i druhé jmenované, heslo můžeme spojovat se skutečností, že za zločiny minulého režimu nebyl prakticky nikdo potrestán, protože Štěpán v Praze, Brožová - Polednová (coby trapný soud nad senilním "pátým kolem u vozu" procesu s M. Horákovou) a pár podmíněných trestů je trochu málo. Něco udělal lustrační zákon (komunisticko - fašistické Britské listy si onehdy stěžovaly, že "nejpřísnější v postkomunistických státech"), což ovšem znamenalo nikoli trest, ale zaražení kariérních postupů některým zvláště exponovaným osobám spojeným nadstandardně s minulým režimem. Faktem je, že řadu konkrétních zločinců se odsoudit nepodařilo, přičemž naprosto zjevná byla nechuť justice tyhle lidi trestat.
Když vám někdo ukradne občanku, a vykáže se jí při černé jízdě v MHD, tak budete odsouzeni bez ohledu na to, že její ztráta byla řádně nahlášena. A o tom soudu se ani nemusíte dozvědět (dozvíte se to až tehdy, když na vás přijde exekutor). Nicméně stačilo, aby Grebeníček starší nebo prokurátor Vaš (coby asi nejznámější příklady) lehce zakašlali a soud s nimi se odročil o celé měsíce, ne-li roky. A tak naše "sametová" justice vedla tyto kauzy, dokud postižení nesešli ze světa přirozenou smrtí. Pochopitelně, mnohé napadlo, zda ono heslo o pravdě a lásce ve skutečnosti nesubstituuje přísloví o dvou vránách a klování očí.
A přikápla další kapka jedu do hodnocení uvedeného hesla.

Profanace

Nakonec začalo být toto heslo spojováno spíše s tím horším, co člověk mohl v polistopadové éře kolem sebe vidět. Podílel se na tom jistě i V. Havel svým "humanitárním bombardováním", které mu vyneslo značnou a všeobecnou neoblibu (či alespoň pokles popularity), protože k Jugoslávii měla naše populace vždy spíše pozitivní vztah, deseti či statisíce lidí přes ni prchaly do svobodnějšího (tehdy) světa na západ od železné opony, a spousta lidí tam měla přátele či alespoň známé (někteří i příbuzné). Naši lidé správně chápali rozbití Jugoslávie jako revanš Německa za to, že si její dobyvatelé dovolili systematicky bojovat proti okupaci, a dokonce se zahraniční pomocí tento boj i vyhrát.
Nakonec začalo být toto heslo spojováno se všemi chybami, ale i záměrně prováděnými špatnými aktivitami polistopadového režimu. Včetně neomarxistických prasečin typu genderismu nebo multikulturalismu. měření dvojím metrem autochtonnímu (daleko přísněji) a přivandrovalému (daleko shovívavěji) obyvatelstvu a dalších neřestí, které v podstatě známe i ze současnosti. A víme, že tyto prasečiny prosazuji "pravdoláskaři", případně "havlisté", byť jsme si vědomi, že je to určité zjednodušení, jako ostatně veškeré takto zobecněné pojmy.

Současnost

Nenávistné aktivity, jichž jsme byli svědky při posledním výročí událostí na Národní třídě, zcela jednoznačně ukazují to, že právě "pravdoláskaři", či "havlisté" překypují nenávistí ke všem standardním politikům, snaží se nám lživě namluvit, že volební výsledky jsou cosi špatného, a že "nejvyšší formou demokracie" (ostatně, takto označovali svůj režim i komunisté) je jejich nerespektování a nastolení vlády čistě na základě jakýchsi "masových protestů".
Pravdoláskaři tak zcela jednoznačně popřeli vše, za co jsme v oněch pohnutých listopadových dnech před 30 lety cinkali na náměstí klíči a koutkem oka sledovali sešikované ozbrojence a kropící vozy, připravené nás zlikvidovat pendreky nebo pořádným nachlazením (přinejmenším).

Gól do vlastní branky

V řadě materiálů se začali pravdoláskaři (či havlisté, či pražští kavárníci - ono to vše splývá) označovat za "lepší lidí", asi jako šlechta a další vrchnost v dobách monarchie. Vzhledem k tomu, že Češi jsou známé "smějící se bestie", byl skoro ihned na světě termín "lepšolidé", jako alternativa pro ony výše uvedené. Nicméně, byl by opravdu "horšočlověk", kdo by takovouto perfektní nahrávku na smeč nevyužil. A lze konstatovat, že za naprostou většinu pejorativního chápání většinovou společností (a jeho více či méně "peprné" verbalizace v jazyce lidu prostého) si tihle lidé mohou sami, přinejmenším tím, že se jejich myšlení s myšlením normálního člověka (a to i vysokoškolsky vzdělaného) zcela míjí. A nejen míjí, některé jeho prvky jsou (a patrně oprávněně) vnímány jako hrozba.

Pokud tedy můžeme provést nějaké shrnutí "pravda a láska" rozhodně nezvítězily nad "lží a nenávistí". Naopak, lež a nenávist se staly standardními "pracovními nástrojů" hlasatelů tohoto hesla, čímž došlo k absurdnosti přímo havlovské.

středa 20. listopadu 2019

Úvaha listopadová čtvrtá

Můžeme věřit vědcům? Vedle společenství "Milion chvilek" (v reálu nikoli za demokracii, ale nastolení fašismu či přinejlepším fašistoidního režimu, blízkého tomu, co bylo nastoleno v Itálii po Mussoliniho "pochodu na Řím"), ohrožují demokracii ještě "bojovníci proti vymření", opět se snažící prosadit naprosté nesmysly, které žádný duševně zdravý (a naštěstí jich pořád máme většinu) volič nepodpoří. A ohánějí se heslem o "jednání podle vědců".

Podvody ve vědě

Podvody ve vědě se dějí odjakživa. Považujeme-li za vědu teologii, tak ta je celá postavena na fikci existence jakéhosi boha a systému podvodů, které mají existenci této ryze fiktivní bytosti prokázat. Nicméně jakmile se věda stala schopna vydělat a zajistit svým provozovatelům ekonomické a sociální benefity, stala se současně doménou, kde se podvádí. Druhá věc je, že se podvádělo i z ryze ideologických důvodů, asi nejznámější je kauza vztahu autismu a očkování, který byl "prokázán" na základě silné "společenské objednávky" odpůrců očkování zcela podvodným způsobem.

"Škodlivost GMO"

Méně známá je kauza důkazu "škodlivosti GMO" (respektive ti, kdo se jí ohánějí v naprosté většině případů, aniž by "zatěžovali" publikum nějakými podrobnostmi).
"Škodlivost GMO sóji" byla totiž prokázána tak, že byli jedni potkani krmeni standardním krmivem pro potkany a druzí GMO sójou. A ti, krmení GMO sójou, měli více nádorů (což je logické, protože sója obsahuje karcinogenní, i pro člověka, fytoestrogeny). Problém je, že zde absentovala skupina potkanů, krmená non GMO sójou. Je to logické, protože ta by byla co do nádorů naprosto nerozpoznatelná od skupiny krmené GMO sójou.
Nicméně onen "vědecký" pokus stojí za veškerým tvrzením ekologů o škodlivosti GMO, navíc pro člověka, přičemž člověk je vůči fytoestrogenům daleko rezistentnější než potkan a sóje může bez rizika sníst podstatně více.

"Rakovinotvornost sacharinu"

Když jsem studoval, zaplavily odborný tisk články o tom, že byl shledán rakovinotvorným sacharin, tedy umělé sladidlo, do té doby naprosto s přehledem dominující bezcukernatému sladění.
Velmi rychle hysterie vynesla do čela zájmu i užívání Aspartam a další umělá sladidla, která se do té doby nemohla vedle sacharinu uplatnit. Sacharin byl jednak tepelně odolný, což umožňovalo jeho použití při vaření (i zavařování), jednak neměl žádnou pachuť, zatímco Aspartam potencuje hořkou chuť, takže káva jím oslazená chutná zcela odlišně než po oslazení cukrem nebo sacharinem. Aspartam se také při vyšších teplotách rozkládá (dokonce na zdraví škodlivé látky).
Faktem je, že ve druhé polovině 70. let byly k dispozici obrovské soubory lidí, kteří dlouhodobě sladili sacharinem. Jednalo se především o diabetiky, protože pro ně dlouho jiný způsob sladění nepřipadal v úvahu, nicméně v některých krajích bylo v populaci zvykem sladit sacharinem i u zdravých lidí, jednoduše proto, že byl výrazně levnější než cukr.
Z důvodu poměru ceny k cukru se také sacharin k nám pašoval z Německa. Zatímco Čechy, nejprve spadající pod Rakousko-Uhersko, později pod Československo, byly cukrovarnická velmoc a vlivná lobby si vyřvala cla na sacharin, v Německu se cukrová řepa skoro nepěstovala a sacharin zde byl levný, levnější než jeho sladivý ekvivalent v cukru. Pašerácké historky a vůbec celou subkulturu lidí na sacharinu u nás zachytil ve svých povídkách F. Sauer (ano, ten co byl jedním z organizátorů stržení Mariánského sloupu, pomníku nástupu násilně rekatolizace).
Když jsem dostal k Vánocům Marholdovu Krkonošskou kuchařku a začal se jí blíže zabývat, postřehl jsem, kolik tradičních tamních receptů je tam se sacharinem místo cukru. Protože Krkonoše byly jedno z oblastí, kde žila populace, zvyklá sladit přednostně sacharinem. Pochopitelně, takových populací by se na světě našlo více.
Zkrátka a dobře, bylo dost materiálu k tomu, aby byly poměrně rychle analyzovány populace, které sacharin dlouhodobě konzumovaly, v množství možná víc než ekvivalentnímu tomu, které dostávali ti potkani. To se mohlo udělat řádově v měsících, nicméně nařčení sacharinu z karcinogenity se táhlo celá léta, v podstatě dodnes není stav takový, jaký byl před oněmi zveřejněnými experimenty. Byť se nakonec v mnoha a mnoha pokusech karcinogenita, ani k tomu potkanovi, neprokázala. S vysokou pravděpodobností šlo o účelový hoax, který měl pomoci jinak neprodejným méně kvalitním umělým sladidlům.
Mimochodem, produkty teplotního rozkladu Aspartamu byly pravděpodobně jednou z příčin tzv. "syndromu Zálivu", protože light nápoje se tam vozily a skladovaly bez klimatizace, takže dosáhly teploty 60 i více stupňů a chladily se až před servírováním (a to už v nich byl Aspartam zčásti chemicky rozložený).

"Škodlivost stévie"

Stévie je keřík, původem z Jižní Ameriky, obsahující přírodní sladkou látku stéviin, která má oproti syntetickým umělým sladidlům řadu pozitiv, a to i v kulinární oblasti (nejsou zde pachuti, jaké jsou u umělých sladidel). Z hlediska amatérského pěstování (sazeničky i semena Stévie se dají běžně zakoupit i u nás) má tu nevýhodu, že potřebuje na přezimování studený skleník s umělou vlhkostí, ani moc nízkou (pak uschne), ani moc vysokou (pak uhnije). Případně potřebuje přezimovat bez vegetačního klidu ve vytápěném skleníku. I profesionálům, jak jsem se svého času dozvěděl v jednom zahradnictví, hynou během zimy až desítky procent přezimujících rostlin, a to mají k dispozici podmínky lepší, než naprostá většina amatérů.
Protože Stévie má řadu pozitivních vlastností a tradičně a dlouhodobě se užívá jako sladidlo nejen v zemích, kde divoce roste, ale i v Japonsku, byly snahy ji zavést do USA a EU.
Tyto snahy narazily na silnou lobby výrobců syntetických sladidel, schopnou platit si prostituty z řad vědců, kteří se snažili zpochybnit či převrátit vše pozitivní, co se o Stévii a jejích účinných látkách ví. Asi nejdojemnější byla hláška, že špatné je, že neexistuje ani jedna studie, která by vycházela ve smyslu zdravotní škodlivosti Stévie. To bylo presentováno jako "pochybné", přestože Stévie měla nahradit sacharózu, jejíž škodlivost vůči řadě orgánových systémů je prokázána snad tisíci studiemi. Až před několika málo lety musela stavidla bruselské žumpy povolit a, pořád ještě s určitými restrikcemi, Stévii a její účinnou látku na trh pustit. To se ovšem už v EU mohutně amatérsky pěstovala (byť s výše zmíněnými obtížemi) a rovněž steviin lidé na veliko dováželi ze zemí mimo EU (o současné situaci v USA informován nejsem).
Patrně svou roli sehrála i introdukce další silně sladké rostliny, Lipie sladké ("aztécký cukr"), která se naopak pěstuje v amatérských podmínkách velice snadno a její větévky téměř po celý rok dobře zakořeňují i ve flašce vody z vodovodu. Je zajímavé, že tato rostlinka není s to nápoj či potravinu přesladit (na "sladké jak cumel"), na rozdíl od sacharózy a dalších sladkých cukrů, i některých umělých sladidel (a do jisté míry i Stévie). Spíše dojde jen k potlačení hořkosti a kyselosti, byť je rostlina na ohmatání jazykem silně sladká.

Vybral jsem několik příkladů mimo obecně známých, z oblasti mě profesně blízké. Ukazují naprosto jasně, že pokud má výsledek nějaké politické či ekonomické konsekvence (a nedej, bože, pokud obojí), pak se vědcům dá věřit asi stejně, jako politikům, tedy vůbec ne. A pokud jsou vědci v nějakém politickém orgánu, např. IPCC, pak se jim nedá věřit tím tuplem, protože jednak se většina z nich začne chovat jako politikové, jednak ta slušnější menšina, pokud se vůbec do takovýchto orgánů dostane, je tam ještě zmatenější a bezmocnější než v rámci vědy jako takové. To jen na okraj onoho hesla "jednejte podle vědců", kterým nás oblažují ekofašisté a greténi. Což, pochopitelně, také souvisí se 17. listopadem, protože do tohoto světa jsme se následkem událostí před třiceti lety, z tohoto a následujících dnů, dostali.

sobota 16. listopadu 2019

Úvaha listopadová třetí

Můžeme se bavit o o tom, zda bylo lepší vítězství Klausovy koncepce nad Zemanovou, nebo zda by vítězství Zemana bylo pro nás větším přínosem.

Zemanova koncepce

Zeman se nikdy netajil s tím, že je mu nejsympatičtější skandinávský socialistický model, ponechávající sice část podniků v soukromém vlastnictví, ale obludným způsobem (až přes 80 procent a někdy i více) zdaňujícím jakékoli poctivě vydělané peníze.
Zeman opomíjel a stále opomíjí fakt, že tato koncepce může fungovat pouze na totálně zblblých a zmanipulovaných lidech, kteří jsou ochotni poskytovat více než 3/4 toho, co vydělají, na výkrm bezcenných sociálních parazitů. Což je dáno do jisté míry tradicemi protestantské morálky a současně, a to je nutno zdůraznit, také naprosto perfektně fungujícím státem, který občanům, i těm, kteří ho svými daněmi živí, poskytuje služby v takové kvalitě a kvantitě, že se jim vyplatí si ho financovat.
Zeman vcelku naivně opomenul, že v Česku žádné takové tradice nejsou, protože jsme nejateističtější stát, minimálně v Evropě, a pokud je zde nějaká forma křesťanství, pak v jejím rámci převládá římský katolicismus, jemuž je protestantská morálka naprosto cizí. Neexistuje zde tudíž občanstvo, které by akceptovalo takto vysoké zdanění, přičemž stát nemá fakticky možnost kontroly (pokud podvádějí masově všichni).
Druhou věcí je, že stát není schopen poskytovat občanům takový rozsah služeb v kvalitě 1A, protože ve státní sféře dominuje (a ještě více dominovalo na začátku 90. let) úřednictvo se socialistickými kořeny, naprosto neschopné něčeho podobného.
Uvedené dva faktory jsou smrtící kombinací pro jakýkoli socioekonomický model, který by si chtěl hrát na Skandinávii.
Dalším faktorem, který Zeman pomíjí ještě v současnosti, je skutečnost, že skandinávský model začíná selhávat v samotných skandinávských zemích. Na straně jedné dochází k přeměně funkčního sociálního státu na stát totálně parazitický a zločinný, což můžeme nejlépe pozorovat na norském Barnevernetu. Na straně druhé narůstá nefunkčnost policie a dalších represívních složek státu. Sociální stát jednoznačně selhal v souvislosti s masovou imigrací civilizačně nekompatibilních osob, které navíc přiimigrovaly do skandinávských zemí za účelem pobírání sociálních a jiných dávek, nikoli za prací a odevzdáváním většiny vydělaného státu.
Přitom jsem toho názoru, že rozhodně imigranti nejsou příčinou současného krachování skandinávského socialismu. Známky tohoto krachu byly viditelné již dříve. Imigranti sehráli pouze úlohu kousíčku cihly, vhozeného do skleněné kádinky s vodou na vařiči, přehřátou nad sto stupňů, která však zatím viditelně nevařila kvůli absenci struktur na stěnách i v samotné vodě, na nichž by se mohly začít vytvářet bublinky. A ten kousek cihly, coby varný kamínek, jen urychlí proces, k němuž by stejně za chvilku došlo, a v ještě bouřlivější podobě. Skandinávský socialismus by IMHO byl v dnešní době už mrtvý i v situaci, kdy by žádní imigranti do těchto zemí nepřišli.
Zeman měl představu, že dojde k jakémusi vytváření "ostrůvků pozitivní deviace", jejichž propojováním dojde k přeměně celé společnosti, tedy jakousi evolucí, tlačenou ekonomickými faktory. Vycházel např. z toho, že výkonný a ekonomicky výhodný model činnosti známého JZD Slušovice začala napodobovat další zemědělská družstva. Jeho rozšíření na celou společnosti i na celé území státu bylo blokováno především vládou KSČ, která ovšem v listopadu 1989 padla.

Klausova koncepce

Koncepcí Václava Klause bylo obnovení kapitalistického hospodářství a demokracie bez přívlastku.
Problémem Klausova koncepce bylo především to, že EU není kapitalistická a nikdy, kromě prehistorie typu "Společenství uhlí a oceli", kapitalistická ani nebyla. EU je sociálfašistická koncepce se řízenou ekonomikou a maximálním možným potlačováním ekonomické iniciativy občanů. Kapitalistické Československo (a později Česko) by se do této organizace hodilo asi stejně, jako perla do hnojiště.
Z tohoto důvodu také prakticky veškerá "harmonizace" před připojením k EU a následných aktů směřovala především k likvidaci demokracie a kapitalistických ekonomických vztahů a jejich nahrazení něčím, co se svou podstatou prakticky nijak neliší od režimu, který jsme se domnívali v listopadu 1989 opustit.
Bohužel, značné části občanů tento fakt v podstatě nedochází, zejména kvůli velice intenzívní lživé propagandě, jejíž kořeny sahají až do období přípravy referenda o vstupu. Druhou věcí ovšem je, že v současné době s různými výkyvy klesá podpora našeho členství v této sociálfašistické megaorganizaci, což je akcentováno její viditelnou degradací.
Opět řada blábolilů blekotá o "rasismu a xenofobii" v souvislosti s vlnami nepřizpůsobivých a civilizačně zcela nekompatibilních imigrantů, nicméně problém je daleko hlubší a sahá do koncepční podstaty EU jako sociálfašistické organizace, rozhodující o každém prdu svého obyvatele (nejlépe na základě trojmo vyplněné desetistránkové žádosti, zaslané s několikaměsíčním předstihem do bruselské centrály).
Kdo chtěl, ten letos viděl rituální tance připoožralé EUrověrchušky před pomníkem masového vraha Karla Marxe, dodanou totalitním čínským režimem v roce kulatého výročí masakru studentů v Pekingu.

Porovnání

Zemanova koncepce je zcela jednoznačně kompatibilnější s EU. Pokud bychom šli tímto směrem, bylo by podstatně méně konfliktů mezi naším státem a EUrověrchuškou. Naopak, byli bychom "vzornými žáky", asi jako Řekové. A, opět asi "jako Řekové" bychom už dávno měli EUro a třeli bídu s nouzí, protože bychom na většinu běžných potřeb neměli peníze.
Klausova koncepce a její alespoň částečné přijetí (včetně dosud přetrvávajících reziduí) je zcela jednoznačně s EUrosociálfašismem nekompatibilní. Jsme "zlobivými žáky", kteří ovšem díky koruně mají jeden z nejmenších státních dluhů a jednu z nejvyšších životních úrovní, protože se už dostáváme před jižní státy s eurem. Máme také výrazně vyšší životní úroveň oproti ostatním postkomunistickým státům a na úrovni bezpečnosti jsme s přehledem jedni z nejlepších nejen v EU, ale i na světě.
Pochopitelně, přesně z uvedených důvodů, protože názorně ukazujeme, kam Eurounijní sociálfašismus vede, jsme silně nenáviděni celu sociálfašistickou EUrověrchuškou, která platí a řídí i profesionální nenávistníky z různých nevládních organizací. Tito lidé mají v podstatě sehrát stejnou úlohu jako aktivističtí Němci, placení a řízení Hitlerem, v roce 1938.
Na druhé straně je jasné, že naše členství v EU stejně žádnou perspektivu nemá, protože ta se v dohledné době sama zhroutí, protože nebude schopna se ekonomicky uživit. Je jen otázka, zda se necháme strhnout vírem potápějící se EUroekonomiky do pádu, srovnatelného s děním ve Výmarské republice na sklonku 20. a začátku 30. let, nebo už budeme od toho krachu dostatečně daleko a naše vazby ke krachujícím zemím i celému soustátí budou dostatečně zpřetrhány.

Vítězství a většinová podpora Klausovy koncepce na začátku 90. let se staly základem naší relativní prosperity v rámci EU, přetrvávající dodnes. Tato koncepce by se mohla daleko lépe uplatnit, a přinést daleko více plodů především v situaci, pokud bychom své členství v EU výrazně rozvolnili, případně zcela ukončili. Pokud někdo v táboře "klausistů" podporuje členství v EU s představou, že může dojít k nějaké pozitivní reformě této organizace, pak nereflektuje realitu. EU reformovat nelze a je vysoce pravděpodobné, že seriózní pokus o něco podobného povede k tomu samému, jako Gorbačovův pokus reformovat SSSR. A pokusy o "kosmetické pseudoreformy" nepovedou z podstaty věci k ničemu pozitivnímu, stejně jako "přestavba" za komunistů nepřinesla nic pozitivního, jen celý systém destabilizovala (byť méně než gorbačovská "pěrestrojka" systém sovětský). Tato organizace se může jen dál a dál zhoršovat, přičemž toto zhoršování bude mít spíše exponenciální než lineární charakter. Jedinou pozitivní perspektivu máme v souvislosti s odchodem z EU nebo jejím cíleným rozbitím.

neděle 10. listopadu 2019

Úvaha listopadová druhá

Máme se lépe než za komunistů? Tato úvaha se objevuje neustále a neustále si "praví a nefalšovaní demokraté" stěžují na to, že pořád velká část populace (a s časem spíše narůstající) nereflektuje zlepšení oproti dobám normalizačního režimu.

Příčiny

Patrně můžeme hovořit o směsi více faktorů, které v tomto hrají roli
  1. Zrady lidské paměti
  2. Reálné zhoršení situace části naší populace
  3. Trendy
  4. Vnímání rizik (které souvisí s předchozím bodem)

Zrady lidské paměti

Před třiceti lety jsme byli o třicet let mladší. Byli jsme zdravější a výrazně výkonnější. "Prezervativy byly tehdy pevnější", jak kdysi na toto téma zaperlil kdosi v diskusi na Neviditelném Psovi.
To je kombinováno s tím, že normálním lidem paměť vymazává ze vzpomínek to negativní. Pamatuji si (objektivní) vyšší kvalitu konzervy Luncheon meatu a už ne to, jak blbě se třeba shánělo maso, a že na toaletní papír se běžně stávaly fronty.
To je dosti důležitý faktor, který v nás omezuje možnost objektivně hodnotit vzdálené prožitky.
Je ovšem třeba na druhé straně připustit, že veřejnosti jsou předkládány za standard situace v socialismu zážitky disidentů a dalších protirežimních osob, které jsou silně atypické, protože naprostá většina populace "zrazovala a kolaborovala" a takové zážitky ji prostě z tohoto důvodu minuly.

Reálné zhoršení situace části naší populace

Faktem také je, že řadě lidí se po roce 1989 život objektivně zkomplikoval a zhoršil. Klesly výdělky některých profesí, především dělnických. Idiotská politika havlistů vedla k rušení řady továren, někdy i celých odvětví. Pokud se podniky dostaly do rukou zahraničních vlastníků, byly velice často vytunelovány a zničeny a jejich zaměstnanci skončili na dlažbě. Nebylo to vždy jen kvůli nekvalitní a neperspektivní výrobě, ale v řadě konkrétních situací se jednalo o cílenou likvidaci potenciální (či reálné) konkurence. Zejména majitelé ze států našich bezprostředních sousedů, Němci a Rakušané si v tomto ohledu počínali jako totální hovada a co se jim dostalo do pracek, to zlikvidovali.
Klausovský "divoký kapitalismus" měl za následek vznik profesionálních šmejdů a šmejdích organizací, které se zabývaly cíleným okrádáním občanů (a za "zlých komunistů" by tento lidský póvl skončil naprosto nekompromisně v pruhovaných teplácích).
Není to tak dávno, kdy póvl, který nás "zastupuje" v Parlamentu, přijal ustanovení, že závaznou smlouvu je možné uzavřít i pouhým telefonním rozhovorem, přičemž ani v hovoru nemusí být explicitně řečeno, že se jedná o uzavírání nějaké smlouvy. Shodou okolností nedávno zastupitel Patrik Nacher informoval čtenáře Neviditelného psa o tom, že toto ustanovení se snad v dohledné budoucnosti změní v tom smyslu, že smlouvu uzavřenou po telefonu bude nutno potvrdit písemně. Nicméně dosud platí, že pokud vám kdokoli po telefonu cokoli nabízí, je nejlepší rozhovor co nejrychleji ukončit slovy ve smyslu "nic nechci, nic od vás mě nezajímá, nic od vás nekoupím". I tak se ovšem vystavujete riziku, že hovor bude elektronicky upraven a bude do něj vygenerován váš souhlas. Prostředky na to už jsou dávno k dispozici. Doba širšího zdostupnění těchto programů, včetně takového pokroku platformy PC, že se tyto programy daly nasadit i na běžně dostupné počítače, +- odpovídá době ustanovení tohoto zákona - zcela jistě "zcela náhodně".
Dalším problémem bylo posílení moci exekutorů, z nichž se stala vysloveně zločinecká sociální skupina, opět to "komusi velice vyhovovalo". Včetně "fikce doručení", ve státě, v němž prakticky nefunguje pošta a dopisy někdy, či spíše často, končí kdesi ve sklepě.
Cílená likvidace části průmyslových podniků, kterou především havlisté jednak připustili, jednak dokonce různými cestami podpořili, podpora šmejdů všeho druhu (včetně "profesionálních diskriminovaných"), bezuzdné exekuce bez jakékoli supervize státu a další podobné faktory zhoršily zcela objektivně sociální a ekonomickou situaci významné části (něco mezi půlmilionem a milionem) občanů a vedou k tomu, že tato část občanů se právem cítí hůř než za normalizace a objektivně na tom také hůř je.

Trendy

Už jsem o tom kdysi tu na blogu psal, takže jen stručně:
Husákovský režim v posledním desetiletí zřetelně zahníval. Počty zločinně režimem postihovaných lidí klesaly (byť se na nulu nedostaly za celou jeho existenci nikdy), klesaly restrikce v řadě oblastí. Objevil se tlak na to, aby "podniky podnikaly", přičemž reálnou odezvou byly "pětiprocentní prodejny", protože i státní podniky měly možnost pokusit se vyrobit něco mimo plán, co by zajímalo trh, a cestou těchto prodejen to na trhu uplatnit. Objevovalo se tam i dříve naprosto nesehnatelné technické a průmyslové zboží (včetně zboží dříve restringovaného proto, že by se s jeho pomocí "dalo podnikat". Začaly tát i ledy kolem soukromého podnikání a pěstitelé zeleniny a ovoce mohli částečně vyjít z ilegality, podobná očekávání byla i kolem klasických živností.
Režim tedy začínal směřovat někam pozitivním směrem ke smíšené ekonomice, kterou neměla jen tehdy obdivovaná Jugoslávie, ale prvky této ekonomiky (včetně soukromých řemeslníků, ale i např. lékařů a právníků) měly i sousední Maďarsko a NDR, o Polsku, kde zůstali početnou silou samostatní rolníci a další podnikatelé, ani nemluvě.
Pochopitelně, celé to ještě akcentovala politická změna v SSSR pod vedením M. Gorbačova a jeho "pěrestrojky" a "glasnosti". Navíc už na začátku 80. let nastalo v SSSR krátkodobé uvolnění poměrů, spojené se zátahy na nejrůznější zločince z řad vysokých funkcionářů komunistické strany, které bylo už tehdy spojováno s uvolněním poměrů u nás. Koloval vtip, že z Moskvy přišel do Prahy telegram s textem: "KSČ ROH JA", který byl nakonec po různých peripetiích rozluštěn jako "Krásné skončily časy, rychle opusťte Hrad, Jirka Andropov". (Pro později narozené: KSČ byla zkratka komunistické strany, ROH komunistických odborů.)
Naopak, velice brzy po revoluci, která otevřela hráze proti soukromému podnikání, se objevily (už koncem 90. let) nejrůznější "finty", jak co nejvíce lidem zabránit, aby se živili sami (to, že by tito lidé okrádali stát je jen bezectná lež babišovské a komunistické špíny). Vše bylo zaměřeno na to, aby byly pro drobné podnikání co nejvíce zvýšeny fixní náklady (tj. např. řemeslník, "zaměstnávající sám sebe" musel začít vyplňovat formuláře naprosto stejné jako fabrika o tisících zaměstnancích, zavádělo se "zálohové zdanění", vysoce převyšující reálně očekávané daně soukromých řemeslníků, a různé jiné podobné finty k likvidaci především drobných podnikatelů).
Polistopadový režim se už někdy od druhé poloviny 90. let snaží stále zuřivěji nahnat samostatně výdělečně činné osoby do front na úřadech práce, a to bez ohledu na to, zda byla u moci ČSSD, ODS nebo nějaká obskurní koalice. Tento trend jednoznačně zesílil nejprve "harmonizací" s EU a poté vstupem do této škodlivé a obskurní organizace, která je svou ekonomickou povahou fašistická, a proto podporuje především velkopodnikání. Pokud někde EU podporuje malé a střední výrobce či zemědělce, je tato podpora vždy organizována takovým způsobem, aby na ni mohli různými způsoby dosáhnout především velkovýrobci. Už jsem v souvislosti s "Čapím hnízdem" konstatoval, že takovéto akce nejsou "chybou" systému podpor podnikání ze strany EU, ale naopak projevem atributivních vlastností tohoto systému.
Přitom populace tyto trendy vnímá a zcela jednoznačně je dokáže i extrapolovat do budoucnosti a očekává tedy další a další zhoršování současného, už tak dost bídného (v porovnání s cca polovinou devadesátých let) stavu.
A zcela jistě se uvedené negativní očekávání v současnosti, kontrastující s pozitivním očekáváním na konci Husákova režimu, promítají do jejich srovnávání.

Vnímání rizik

Přes blábolení neomarxistů, soustředěných v tuzemsku po léta kolem ultralevičáckých Britských listů (nicméně v současné době takovéto marxistické weby, šířící komunistickou, fašistickou či kombinovanou propagandu, rostou jako houby po dešti) o tom, jak jsou naši lidé "nevzdělaní", "neumějí jazyky" apod., a tudíž "nejsou schopni správně hodnotit informace", jsou tito naopak vzdělaní, mají rozhled a v řadě případů mohou navázat na znalosti našich emigrantů, komunikujících s Českem. A někteří tito emigranti provozují weby, které jsou výrazně důvěryhodnější než různé "demokratikony", "hlídací psi", "(anti)demagogové" apod., šířící jen a jen propagandu, která je na první pohled v konfliktu se základními fakty.
Navíc si EU sama řeže pod zadkem propagandistickou větev stromu marxistických lží, na níž sedí, a to různými "Erasmy" a dalšími "mobilitami", umožňujícími našim lidem, a především těm mladým, seznámit se na svou kůži, např. při dlouhodobém studijním pobytu, s poměry v těchto státech. Byť jsou během svých pobytů v řadě případů do jisté míry odfiltrováni od normálních lidí, tato distance není stoprocentní a každý, komu to jen trochu myslí, se dokáže seznámit i se stránkami tamního života, které se nám oficiální ideologové snaží zatajit. Trochu mi to připomíná situaci, kdy se ze stáží a naučných pobytů v SSSR vracela většina absolventů s názorem: "raději hrdinně padnout na barikádách, než to, co tam je, pustit k nám".
Z těchto zdrojů pochopitelně víme, jak obrovské potíže mají západní státy jednak s přílivem civilizačně nekompatibilních migrantů (převažují mezi nimi muslimové, ale zdaleka to nejsou jen oni), řáděním neomarxistického póvlu (s předchozím zčásti souvisejícím), především na univerzitách, včetně totalitní zrůdnosti jménem ekologie, protože to už dávno není věda o životním prostředí s vztahy mezi jeho komponentami, ale čistě totalitní ideologie, založená, hlásaná a prosazovaná na stejných principech jako ideologie nacistická nebo komunistická, nicméně v principu horší než obě jmenované.
Já sám jsem absolvoval krátkou stáž ve Velké Británii v létě 1990. Byli tam účastnici z celé EU + "kandidátských zemí", vč. Turecka a Izraele. A od západních účastníků jsme si, coby účastníci z postkomunistických zemí, vyslechli nejednu výčitku na téma, jak jsme mohli připustit likvidaci tak krásného politického systému, který jsme dle jejich představ měli ve svých zemích před rokem 1989.
A kdo není úplně blbý, toho musely přesvědčit o skutečné podstatě EU nedávné rituální tance ožralé EUrověrchušky před sochou masového vraha Karla Marxe, dodané totalitním čínským režimem. Protože právě s tím je EUrověrchuška v hlubokém souznění duší, jaké je podmínkou úspěšného manželství či alespoň registrace.
Prakticky v přímém přenosu můžeme pozorovat krach Německa, které se zaváděním "ekologické energetiky" produkuje stále více CO2, byť proti jeho produkci "bojuje", a v rámci politického systému v tomto státě probíhají stejné jevy, jaké charakterizují konec Výmarské republiky a nástup Hitlera. O tom, že nový německý "hitler" bude zelený, se už moc pochybovat nedá.
Takováto (a další, která jsem nezmínil, ale existují) rizika, pochopitelně, za komunistů nebyla. Od ekologů, a především německých, zaznívají i úvahy o nutnosti omezení či zákazu cestování pro normální lidi. Tedy obnovení něčeho, co pamatujeme z minulého režimu coby "výjezdní doložky" a "devizové přísliby". I toto se nějakým způsobem promítá do onoho porovnávání předlistopadového a současného režimu.

Takže pozitivní hodnocení předlistopadového režimu je směskou více faktorů, přičemž za důležité je nutno považovat především to, že část občanů se tehdy zcela skutečně a reálně mela lépe než dnes (a nejsou tím myšleni příslušníci STB či komunistické věrchušky, ti si paradoxně většinou pomohli) a velmi důležitým faktorem je i vnímání trendů a rizik, kterými se současnost liší, a to dosti negativně, od minulého režimu. Včetně toho, že současný režim, diktovaný především EU, stále více konverguje k tomu husákovskému socialismu, byť na vyšší úrovni dostupnosti nejrůznějších technických vymožeností, ale stále více to vypadá, že to bude asi vše, čím se bude režim v EU za pár let lišit od Husákova "gulášového socialismu". A pokud se splní výhrůžky ekoveganů, tak ani ten guláš nebude...

neděle 3. listopadu 2019

Úvaha listopadová první

Obyčejně se označuje dění v listopadu 1989 za "sametovou revoluci", případně za "Velkou Sametovou Revoluci". Nicméně od samého počátku je toto označení co do pravdivosti a výstižnosti zpochybňováno.

Historie

Můžeme nadávat na "gulášový socialismus" soudruha Husáka, nicméně je třeba si uvědomit, že naprosto stejný režim, co do systému hodnot, panoval i za Rakouska - Uherska. I zde stát stanovil jakési "penzum povinností občana" a více-méně se zavázal těm, kteří ho dodržovali, zajistit slušné živobytí.
Což fungovalo už někdy od časů Marie Terezie, kdy byl jednak potlačen odpor protirakouského a protikatolického disentu a jednak byl nastolen (Josef II.) určitý modus vivendi s dosud přežívajícími nekatolíky.
Kdysi jsem také napsal, že Národní obrození vzniklo jako naprosto nechtěný (leč neodvratitelný) důsledek toho, že Rakousko potřebovalo z vitálních zájmů rozvoj průmyslu a technologií (ten demonstrovala už první zemská výstava za vlády Leopolda II na konci 18. století). Průmysl nutně potřeboval nájemnou pracovní sílu, a ta se dala získat jen zrušením "člověčenství", které představovalo onu osobní závislost poddaného na feudálovi, včetně nemožnosti bez povolení panstva se stěhovat, vyučit se nějakému řemeslu či uzavřít sňatek. To samé se týkalo i zvyšování kvalifikace obyvatelstva. S "člověčenstvím" souviselo i "právo první noci", které snad u nás nebylo vyžadováno tak striktně jako v jiných zemích, ale existovalo (za silné podpory římskokatolické církve) v podstatě až do zániku monarchie.
Právě stěhování venkovského obyvatelstva do populačně pasívních měst (tj. více lidí tam zemřelo než se narodilo a rozdíl byl kompenzován permanentním přistěhovalectvím, a to v podstatě od počátků měst v Česku) přivedlo do měst větší počet česky smyšlejících a k českému národu se hlásícím lidí a vyvolalo tlaky na zrovnoprávnění češtiny a němčiny.
Svou vinu na tom mají nedomyšlené reformy Josefa II., s prosazováním němčiny jako jednotného státního jazyka. Tak nějak mu nedošlo, že bude-li tímto jednotným státním jazykem jazyk některého z národů, které v monarchii žijí, bude jeho zavádění ostatními národy (a v podstatě právem) chápáno jako odnárodňování a dominování jednoho národa nad jinými. To poslední se, bohužel týká Němců, jejichž jazyk byl takto preferován. Ti touto cestou získali pocit jedinečnosti a "samospasitelnosti", který je zavedl až do Hitlerovy náruče. Pád Badeniho reformy (spočívající v tom, že by německy nehovořící občané R-U by mohli úřední podání předkládat ve svých jazycích, s tím, že by byla přeložena do němčiny, a byrokratický aparát státu by je v němčině zpracoval), vyřvaný německými nacionalisty jasně ukázal, že R-U stát je natolik ve vleku německých nacionalistů, že život v něm je pro jiné národy naprosto nemožný.
Faktem je, že ve východní části monarchie byla situace odlišná. Zde byla až do 19. století úředním jazykem latina, která byla národnostně neutrální (a která je původem mnoha latinismů ve slovenštině). Maďarština začala převažovat až později, a to spíše než "skrze nacionalismus" tím, že se jedná o jazyk jednodušší a snadněji naučitelný, jak v porovnání s latinou, tak i s němčinou nebo slovanskými jazyky. Esperanto to sice není, ale z živých evropských jazyků se mu pravidelností gramatiky a ortografie (včetně fonetického zápisu), s minimem výjimek, blíží asi nejvíce.
První světová válka znamenala odklon od relativně liberálních politických i ekonomických poměrů kombinovaný se stále dalším uhýbáním státu před německými nacionalisty. Rakousko - Uhersko přestalo svým německy nemluvícím občanům poskytovat důvody ho hájit.
Lze tedy konstatovat, že k pádu Rakousko - Uherska přispěl jednak německý nacionalismus, který vygeneroval jako legitimní obranný jev nacionalismy dalších národů, jednak první světová válka, která znamenala jednak utužení politického systému a současně i ukončení relativní prosperity.

Husákovský režim

Husákovský režim v podstatě měl s občany podobnou nepsanou dohodu, jako Rakousko - Uhersko (což bylo do jisté míry geniální řešení, nemající takovouto obdobu v jiných socialistických státech). Už jsem zde uvedl, že byl rovněž nadefinován určitý seznam "povinností", jehož plnění v zásadě zaručovalo, že stát / režim nechá občana více-méně na pokoji.
Do tohoto ranku patřil i výčet postů v podnicích, školství i státní správě, které musely být obsazeny členem / kandidátem komunistické strany a byl uzavřen i jakýsi modus vivendi s Československou stranou lidovou, která si obsadila určité oblasti, týkající se zejména zemědělství a zemědělského školství, kde její členové na vybraných postech zastávali prakticky stejnou roli, jako členové KSČ v jiných oblastech. Obdobné to bylo i s přijímacími zkouškami na střední a vysokou školu, kdy za členství rodičů v KSČ, funkce v dalších organizacích Národní Fronty byly jakési bonusy, které mohly do jisté míry vykompenzovat absenci "dělnicko - rolnického" původu uchazeče. Přičemž v době, kdy jsem se já dostával na střední a vysokou školu, byly ony "bodovníky" více-méně veřejně dostupné, zatímco v jiných obdobích blábolili režimisté o "komplexním hodnocení uchazeče", které ovšem jednoznačně spočívalo na nějakém podobném seznamu "bodů".
Prostí občané se pak režimu odvděčovali s ním nekonfliktní "vnitřní emigrací" na chaty a chalupy, kde fungovaly, alespoň do jisté míry i normální tržní vztahy, skrývané pod pojmem "sousedská výpomoc" před marxistickými fundamentalisty, a kde většina populace vybíjela přebytek energie, který by v normálním režimu dávala do podnikání.
Tohle fungovalo ještě v průběhu 80. let. Na jejich konci došlo ke dvěma jevům, působícím souběžně. Jednak to byla zhoršující se ekonomická situace, jednak na mezinárodní scéně rozklad komunistických režimů, přičemž klíčové bylo zhroucení komunismu v SSSR.
Husákovský režim, sedící doslova a do písmene na bodácích sovětských "dočasně umístěných" vojáků, měl najednou obrovský problém v tom, že tyto bodáky ho přestaly zajišťovat, protože Gorbačov hlásal novou politiku, v níž nebudou režimy v satelitech drženy u moci jednotkami sovětské armády.
Současné ekonomické zhoršování mělo mnoho příčin. Jednak to byla politika "uzbrojení" východního bloku, kterou prosazoval R. Reagan, která od poloviny 80. let dotlačila socialistický blok na ekonomické limity, jednak sám socialismus se s rozvojem složitých vědních disciplín a jejich promítáním do ekonomiky, na které nebyl sebeméně připraven, ocitl v pozici naprostého outsidera pro zavádění těchto technologií a začal zaostávat v řadě oblastí, kde ještě o dekádu dříve ekonomicky prosperoval. Mohlo za to do značné míry i rigidní ekonomické řízení, dávající přednost ideologickým žvástům před realitou.

17. listopad

Nedělejme si iluze. Vstup do "položení se" režimu byl naprosto záměrný. V socialismu působily síly, které měly, na rozdíl od "zasloužilých" soudruhů pragmatický a racionální přístup k ekonomice i politice. Naopak suita "zasloužilých", kteří byli seskupeni kolem normalizačního pamfletu "Poučení z krizového vývoje ..." a odmítali pochopit, že to, co se děje v SSSR, je jakousi obdobou "Pražského jara" (a dokázali reagovat jen cenzurou sovětských informačních prostředků, např. časopisu Sputnik, jehož minimálně jedno číslo bylo v českojazyčné verzi zadrženo a nesmělo se v Česku distribuovat (a negativní úlohu sehrála znalost ruštiny populací, protože se s jeho obsahem mohli seznámit lidé z ruskojazyčné verze); ruskojazyčná televize (vysílaná hlavně pro sovětské vojáky a jejich rodiny na našem území), v určité chvíli začala hrát podobnou roli jako televize rakouská či německá (a byla chytatelná i tam, kam vysílání těchto televizí nezasahovalo).
Za těchto okolností bylo jasné, že životním zájmem racionálněji uvažujícího křídla komunistů a komunistických státních složek bylo odstavení křídla "starých zasloužilých" soudruhů od moci a obrat směrem k dalšímu uvolnění režimu.
Zpětně odhaduji, že dotyčný trend byl jasný, ať už jakýmkoli způsobem, i významným funkcionářům "středního kádru". Usuzuji tak podle toho, jak "odvážně" se začaly na přelomu let 1988 a 89 chovat dětičky některých komunistických papalášů, které jsem měl možnost pozorovat ve fakultní a celoškolské organizaci SSM.
Souběžně s tím začala narůstat chaotická represívnost režimu, který ještě drželi v rukou "staří a zasloužilí". Tohle jasně demonstroval i "Palachův týden", který režimu naprosto jednoznačně uškodil (+ některé další represívní akce).
Režim se tedy začal diskreditovat i vůči běžným a nijak nekonfliktním občanům.
Ta atmosféra "něčeho ve vzduchu" byla tak silná, že bych to rád připomenul pompézními oslavami nekulatého (1948 - 1989) výročí únorového puče v posledním roce totality.
Zatímco v jiných létech, a to i rok předtím, kdy výročí bylo 40., a tedy kulaté, se to celé v Brně odehrálo před "bílým domem", kde se sešli milicionáři před sochou vraha Klementa Gottwalda (stála zhruba tam, kde je nyní socha uklánějícího se herce, připomínající budovu, padlou při výstavbě "bílého domu", v níž se hrálo v Brně první české divadlo), zapanáčkovali, kutálka zahrála pár odrhovaček, a tím to celé končilo.
V roce 1989 nás všechny vyhnali z kanceláří, laboratoří a učeben na náměstí Svobody, kde byly nějaké proslovy, pompézní přehlídka Lidových Milicí a podobné akce, jaké si matně pamatuji někdy z počátku 60. let. Vedle mě stála asistentka z marxismu, která se podivovala nad tím, že nekulaté výročí je takto pompézně slaveno. I osvítil mě duch svatý (a současně posedl i ďábel) a já jí řekl:
"Nediv se, třeba už je to naposled."
Ona vykulila oči a lapala po dechu. Když jsme potom se slavnosti odcházeli, začala mi hrozně nadávat:
"Tý vole, veď ty, čo stáli za námi, to boli tajní."
Nic z toho nebylo a domnívám se, že naopak STB s radostí konstatovala, že normální lidé už přestávají žrát režimový fundamentalismus.
Zkrátka, režim se začínal rozpadat. Husákovská "gulášová sociální smlouva" přestala fungovat a bylo jen otázkou času, kdy nějaká událost, klidně i zcela náhodná, odpálí velkou sociální změnu.

Změna režimu, k níž došlo v roce 1989 po 17. listopadu by se dle mého soudu neměla nazývat revolucí, jako spíše pučem. Že se posléze "nějak zvrtla" je více-méně jisté, ale ani tomuto zvrtnutí se nedá s čistým svědomím říkat "revoluce".