Úvaha svatovojtěšská

V současnosti jsme si se svatováclavským svátkem také připomenuli 1024. výročí vyvraždění Slavníkovců (28. 9. 995). 

Svatý Vojtěch

Svatý Vojtěch byl jedním ze synů vládnoucího Slavníkovského knížectví, které si počínalo zcela suverénně a bez ohledů na své konkurenty v české kotlině, tedy Přemyslovce.
Svatý Vojtěch se dal na církevní dráhu (nakolik dobrovolně a nakolik z důvodu, že mu nic jiného nezbývalo, není jasné). Důležité je, že to dotáhl až na stolec pražského biskupa (církevně spadalo slavníkovské knížectví pod Prahu). Tam se dostával do opakovaných konfliktů z vládnoucím knížetem. Opakovaně byl také z biskupského stolce vyhnán, většinou se uchyloval do Říma.
V Římskokatolické církvi zastával progresivistické názory a byl jedním z prvních, kdo na našem území prosazovali celibát kněží.
Jeho obdivovatelé prohlašují, že "zasadil český stát do kontextu světové" (tedy, alespoň evropské) politiky svými kontakty jak na dvoře císaře německé říše, tak i v Římě.

Trochu jiný pohled

Není úplně jasné, proč se ostatní původně nezávislá knížectví Přemyslovcům podrobila, zatímco enkláva Slavníkovců nikoli. Teorie na to jsou různé, od nemožnosti řešit tento problém ze strany Přemyslovců silou, na rozdíl od ostatních starobylých a původně na Přemyslovcích nezávislých rodů (což neodpovídá skutečnosti, jak ukázalo dobytí Libice a zmasakrování tamních obyvatel v roce 995), přes teorie, že šlo vlastně o přemyslovský úděl (historické doklady pro podporu takového tvrzení však neexistují, přestože byli Přemyslovci a Slavníkovci s vysokou pravděpodobností propojeni sňatky).
Původní historikové z 19. století se domnívali, že v Česku vznikla dvě zárodečná státní centra, která fungovala nezávisle na sobě, a až dorostla tak, že na sebe narazila, rozhodl boj mezi nimi. Někteří moderní historikové zase považují slavníkovskou enklávu za jakési "přes hlavu přerostlé" údělné knížectví, nicméně na něco takového nebyl v době od Bořivoje, kdy se přemyslovský stát ještě slavnikovského státu ani nedotýkal, do doby vlády jeho pravnuka málo času a o zřizování takového údělu a případném odboji údělníků by se objevila (minimálně v Kosmovi) informace.
Řekněme extrémní, leč možné, vysvětlení je, že Slavníkovci byli přímými potomky velkomoravských králů, kteří byli v určité době lenními pány přemyslovských knížat. Velká Morava na území Čech rozhodně zasahovala a její cíp v oblasti pozdějšího slavníkovského státu mohl (oddělen od hlavního území Velké Moravy tehdy téměř neprostupnou Českomoravskou vysočinou) přežít tamní občanskou válku a plenění maďarskými hordami, tak, jako tyto události přežil na Mojmírovcích závislý přemyslovský stát.
Tato teorie IMHO vysvětluje značnou zdrženlivost Přemyslovců vůči "nekalé konkurenci" v české kotlince. Feudální vztahy byly tehdy chápány jinak než nyní a jejich setrvačnost byla poměrně silná. Problematičnost ostatních teorií je dána právě tím, že obyčejného konkurenta by Přemyslovci zlikvidovali nebo podrobili už dávno. Další věcí je, že to vysvětluje i mlčení Kosmovo (Kosmas Velkou Moravu a církev, vzešlou z cyrolometodějské mise, jako stoupenec latinské liturgie téměř zcela ignoroval, většinu zmínek na toto téma dopsali až jeho opisovatelé a pokračovatelé jeho díla). Dalším problémem je, že slavníkovské panství nebylo pokřesťanštěno z Prahy, ale patrně nezávisle na ní. Pokud by jeho původními vládci byla nějaká vedlejší větev Mojmírovců, byla by samozřejmě křesťanská.
Boleslav I. měl v době vpádu Maďarů cca 1000 bojovníků, kteří se účastnili bitvy na Lechu, a přibližně stejný počet, který zlikvidoval druhý proud Maďarů na moravsko - slovensko - rakouském pomezí (přesné místo bitvy neznáme a o jejím načasování víme, že patrně o několik dní předešla bitvu na Lechu, protože krátce po jejím skončení dorazila na bojiště u Lechu zpráva o Boleslavově vítězství. Přemyslovský stát tedy disponoval cca 2000 ozbrojenci.
Námitkou proti "dvoucentrové" koncepci je, že by museli mít Slavníkovci stejný počet ozbrojenců (aby mohli reálně odolávat Přemyslovcům), a že 4000 ozbrojenců by česká kotlina neuživila. Problém je, že jednak k obraně stačí vojáků méně (taktické příručky od dob dřevních píší o dvojnásobné převaze, nutné k útočné válce), jednak mohli mít Slavníkovci nějaké území či spojence na severu Moravy, tedy mimo českou kotlinu (což by Kosmas asi zase zamlčel). Faktem je, že oslabení Slavníkovců o kontingent, který táhl s Otou III., zřejmě k úspěchu nečekaného útoku postačovalo.
Počínání sv. Vojtěcha pak nabývá při dvoucentrové (nebo dokonce  velkomoravské) koncepci zcela jiného kontextu. To nebyl reprezentant přemyslovského státu, kdo jednal s císařským dvorem, potažmo s papežskou kůrií. Byl to reprezentant konkurenčních Slavníkovců. Právě jeho "světovost" hrozila tím, že do "světového kontextu" bude zasazeno knížectví Slavníkovců, nikoli stát Přemyslovců. A že se Přemyslovci buď stanou lenně závislými na moci Slavníkovců (to by podporovala ona možnost, že Slavníkovci odvozovali původ od velkomoravských králů, jimž byl přemyslovský stát od doby Bořivoje lenně podřízen), nebo budou dokonce ze svého panství vypuzeni (jak to udělali Mojmírovci s Pribinou). Pokud by tento akt, ať už z těch či oněch důvodů podpořili císař i papež, byli by Přemyslovci v podstatě bez šance se jednak ubránit, jednak se dočkat nějakého obnovení svého státu.
O cíleném "zařazení do širšího kontextu" Slavníkovského knížectví svědčí i na Vojtěchovi zmíněná značně nezávislá (on ji mohl doporučit, ale nikoli nařídit) spoluúčast Slavníkovců na výpravě Oty III. do Itálie, navíc zřejmě nekonzultovaná s Přemyslovci.
Ta byla ovšem osudná dvěma momenty:

1. Jako varovný signál, že světská moc Slavníkovců začíná pracovat synergicky s politikou, kterou hlásal sv. Vojtěch
2. Došlo k oslabení posádky na Libici, které zřejmě fatálně přispělo k úspěšnému dobytí hradiště Přemyslovci.

Samotná akce

Ivan Lesný uvádí, že Boleslav II, podle kronikářů upadl do těžké nemoci, vypadající velmi vážně. Jako neurolog sází na zánět míšních kořenů, což je nemoc schopná vyvolat velmi těžký stav s obrnami (nemocný může ležet "jak placka"), který však postižený může přežít i za tehdejší úrovně lékařské péče (= krmení, přebalování a polohování kvůli proleženinám). Já bych nevyloučil ani např. těžce probíhající Lymeskou chorobu nebo jiný podobný infekt, z něhož se také může, stejně jako z toho zánětu míšních kořenů, člověk zcela zvetit, což se Boleslavovi II povedlo.
Nicméně situace byla jasná a hrozivá: Kníže ležel neschopen pohybu a patrně ani nebyl s to komunikovat, přičemž takovýto stav vedl v tehdejší době s vysokou pravděpodobností k úmrtí. Na to, že se kníže uzdraví, a dokonce do plného zdraví, by si v tehdejší době svou existenci nikdo nevsadil. Navíc byl dědicem stolce (Boleslav III., řečený Ryšavý) člověk zřejmě proslule neschopný (později se dvakrát dostal k moci a obě období jeho vlády skončila katastrofálně).
Družiníkům muselo být jasné, že přemyslovský stát pod vládou neschopného dědice bude perfektní kořistí pro slavníkovské konkurenty.
Právě bezprostřední existenční hrozba pro družiníky a jejich rodiny (kteří v lepším případě mohli očekávat pád na dno společnosti, v horším zmasakrování i s celými rodinami) byla podle Lesného, a já s ním zcela souhlasím, motorem akce "z řetězu utržené" (jak to popisuje Kosmas) knížecí družiny proti Libici.
Faktem je, že tato akce vytvořila prostor pro zplození Jaromíra a Oldřicha, z nichž ten druhý zachránil dynastii zplozením Břetislava. Ten byl navíc po létech zmatků s nekvalitními knížaty v čele státu silným a schopným knížetem a v podstatě vytáhl přemyslovský stát z průšvihů, do nichž se po smrti jeho děda propadl. On také převezl z Hnězdna ostatky sv. Vojtěcha do Prahy.
Epizoda z obléhání, kdy obránci požadovali den příměří na oslavu svatováclavského svátku a bylo jim odpovězeno, že "je-li vaším svatým Václav, je naším svatým Boleslav" ukazuje, že Slavníkovci byli patrně přívrženci spíše byzantské větve církve (což právě kompenzoval svými aktivitami sv. Vojtěch). Tato epizoda je také zpochyběním autentičnosti svatováclavské přílby (nehledě k tomu, že neodpovídá tvaru lebky knížete) a dalších svatováclavských relikvií, protože pro jejich uchování a uctívání na přemyslovském dvoře patrně neexistovaly podmínky. Situace se změnila až po vybudování "státotvorné" verze svatováclavského kultu (v podstatě opaku toho, v co věřil a za co bojoval sv. Václav), což nastalo později.

Další osud sv. Vojtěcha

Můžeme zpochybnit Vojtěchovu bilokaci, kdy během mše v Římě část jeho těla zaletěla do zpustošené Libice a provedla pohřební obřady nad čerstvě pobitými bratry (a snad i jejich rodinami), nicméně zcela jistě se sv. Vojtěch v Římě brzy dozvěděl o osudu své rodiny. Bylo jasné, že je v Čechách "persona non grata", a že se nemůže vrátit na biskupský stolec.
Pravděpodobně si tehdy i uvědomil, že právě on a nikdo jiný je příčinou událostí na Libici a že jeho přepínání struny s povyšováním významu Slavníkovců a jejich státu vyvolalo vyvraždění jeho rodu. Je velice pravděpodobné, že jeho, v podstatě intrikánské, aktivity zahrnovaly i osobní vlastnosti knížete Boleslava II (patrně sázel na jeho pobožnost, přes niž byl Vojtěchem coby biskupem manipulovatelný), ale s jeho onemocněním a následnou akcí jeho družiny ve stylu krysy zahnané do kouta s vysokou pravděpodobností počítat nemohl. Mohl tedy brát osud své rodiny jako trest za pýchu, že všechno zařídí a zvládne (v Praze si počínal velice arogantně).
Lze souhlasit s názory, že Vojtěchovo porušení posvátného místa pohanských Prusů nebylo omylem nebo nedopatřením (jako vysoce vzdělaný kněz své doby musel být schopen posvátná místa pohanů znát a též znát i zvyky a zákony s nimi spojené, tedy i trest smrti za neoprávněné vniknutí do posvátného háje), ale že to byla jakási forma sebevraždy.
I on, když se stal po přenesení svých ostatků z Hnězdna do Čech jedním z patronů přemyslovského státu, musel rotovat v hrobě jako hlavice soustruhu, protože tato role v podstatě negovala jeho celoživotní úsilí.

Takže sv. Vojtěch byl v podstatě dalším (po sv. Václavovi a sv. Ludmile) nešťastníkem, jehož osobnost byla v podstatě ukradena a zcela negována tak, aby to vyhovovalo zájmům přemyslovského státu a církve.

Úvaha svatováclavská

Jen si dovoluji rozvést a dát dohromady věci, které přede mnou objevili a vyřkli jiní. Snad ale i tak to bude alespoň trochu zajímavé.

Základní legenda

Svatý Václav byl synem českého knížete Vratislava, později, až Vratislavů na českém knížecím stolci přibylo, nazývaného jako První. Měl, mimo jiné, bratra, který se jmenoval Boleslav a ten ho (možná) zavraždil či nechal zavraždit svými ozbrojenci na hradě Boleslavi (tehdy jen Boleslav, dnes Stará Boleslav), kam ho přijel bratr navštívit.
Legenda upřesňuje, že Boleslav napadl bratra mečem, Václav jeho útok odrazil a následně mu domluvil a odpustil (jako idealizovaný křesťan). Následně pak byl Václav přepaden Boleslavovými družiníky. Do kostela se už nedostal, vrahové ho zabili před kostelními dveřmi.

Byl Václav skutečně starší?

Miroslav Ivanov ve své knize o zavraždění sv. Václava upozorňuje na dvě věci.
Jednak, že se oba bratři jmenovali (co do významu svého jména) stejně, protože obě jména znamenají "více slávy". První polovina Václavova jména "věnce" se během staletí přeměnila na slovo "více" z moderní češtiny. První polovina Boleslavova jmena "bolje" znamená totéž, pouze se toto slovo v češtině nedochovalo. Naopak u východoslovanských národů se zachovalo do současnosti slovo bolje (třeba jako ruské "bolše") a zaniklo slovo věnce.
Druhou zajímavostí je jeho teorie, že s byzantskou misí se k nám mohl dostat i byzantský institut rození panovnického následníka "v purpuru", což znamenalo, že následníkem se stal nikoli nejstarší syn, ale první z těch, kteří se narodili až po korunovaci jejich otce.

Dovedení Ivanovovy teorie do důsledků

Na našem území, a to jak ve Velké Moravě, tak i v Českém knížectví spolu soupeřily dva směry křesťanství, latinský, podléhající Římu, přicházející k nám přes Franckou, později Německou říši (se všemi pozitivy a negativy, které kontakt s tímto větším a agresívním sousedem přinášel), a východní, s řeckou a později i staroslověnskou liturgií, ovlivněný Byzancí a stále více se od Říma odtrhující až k "velkému schismatu", znamenajícím oficiální oddělení a oficiální nepřátelství obou těchto směrů (šlo nakonec tak daleko, že latinští křesťané se nesměli účastnit byzantských / řeckých /později pravoslavných bohoslužeb a naopak). Velkomoravští králové správně pochopili, že v případě Byzance platí ono pozdější (známé z Ruska) "Pánbu je vysoko a císař daleko", takže jim Byzanc bude daleko méně kecat jak do vnitřní tak i zahraniční politiky.
Druhou stránkou této mince ovšem je, že východní větev křesťanské církve z mnoha důvodů (jejichž proporce co do závažnosti snad ani nelze, alespoň bez stroje času, odhadnout) vede společnost k sociální a technologické stagnaci, která byla jednou z příčin pádu Byzance a následně obrovského zaostávání Ruska, kdy technický a sociální pokrok v této zemi byl vždy spojen s nějakým "otevřením se Západu". Na což ve svých textech upozorňuje spisovatel F. Novotný. Strategická porážka východní křesťanské církve na našem území poté způsobila, že hraniční linie mezi světem práce a prosperity vůči světu "zduchovnění" a stagnace se posunula na východ od nás. Můžeme se jen dohadovat, zda na východ od nás nepůsobí (a tu stagnaci nezpůsobují) i jiné faktory, které by se u nás třeba neprojevily.
Nicméně v určitém období zde tedy probíhal střet mezi oběma hlavními směry křesťanské církve, tehdy ještě alespoň formálně jednotné, ale již naznačující pukání ve švech.
Pokud skutečně s východním ritem přišla i idea rození následníka v purpuru, mohla tím tato větev získat horlivé přívržence mezi mladšími, až po korunovaci otce narozenými syny, kteří by dle západní církve sušili hubu na nějakém údělu, pokud by nebyli donuceni k církevní kariéře či decentně odstraněni. Naopak kněží ze západu měli horlivé zastánce v nejstarších synech, narozených ještě následníkům trůnu.
Je docela možné, že tento konflikt různých postupů při stanovení dědice stojí i za známým sporem mezi syny krále Svatopluka.
O Václavovi víme (pokud něco takového vůbec můžeme konstatovat), že byl vychován babičkou Ludmilou, což tak trochu naznačuje odstranění z cesty jednoho bratra druhému. Nicméně po Vratislavově smrti se s podporou východních kněží stal knížetem Václav, byť nemohl protivníkův tábor zcela zlikvidovat (k nějakým mocenským potyčkám v souvislosti s jeho nástupem na knížecí stolec však došlo).
Je logické, že kněžna Drahomíra by podporovala v takovém případě spíše Boleslava, protože jednak pocházela ze Slovanů, žijících na území Západofrancké (později Německé) říše, jednak následnictví nejstaršího syna platilo u Slovanů i v předkřesťanské době. A podpora Boleslava Drahomírou je v kronikách a legendách zmiňována a patrně byla i skutečná.
A onen kněz, zavírající na iluminaci rukopisu Kříšťanovy legendy kostelní dveře je mohl zavírat před Václavem nikoli jen proto, že byl knězem Boleslavovým, jako spíše proto, že byl sympatizantem západní větve křesťanství. Na tuto iluminaci upozorňuje O. Králík, odborník na nejstarší české legendy (a je i na Wikipedii).

Datum

Velmi důmyslnými úvahami bylo stanoveno, že Václav byl zavražděn na den sv. Kosma a Damiána a navíc v konkrétním dni v týdnu. Z tohoto bylo pak odvozeno, že byl zabit buď v roce 929 nebo 936. Milénium bylo u nás slaveno v roce 1929, nicméně dnes se více odborníků přiklání k pozdějšímu datu. I lebka sv. Václava (je-li jeho) vypadá spíše starší. Ten den sv. Kosmy a Damiána navíc zpochybňuje Ivanov tím, že to mohlo být původní zasvěcení kostela na Staré Boleslavi.
Zmiňovaný O. Králík ovšem upozorňuje na slova jednoho z legendistů, který Václavovu cestu do kostela a na smrt komentuje, že kníže jakoby chtěl zasvětit tento den, který ještě neměl žádného svatého. To je ovšem náznak dosti jasný. Jednak ke zde rozpor s tím dnem sv. Kosmy a Damiána, jednak církev mohla (a bylo to i v jejím zájmu) smrt Václava posunout na takový den, který se jí hodil v kalendáři. Sv. Václav tedy mohl být zavražděn prakticky kdykoli ve dnech, představujících přelom září a října, a možná s ještě větším rozptylem (takže dalekosáhlé údaje o tom, na který den v týdnu padlo příslušné datum jsou asi mimo realitu).
Je třeba si uvědomit, že okolo rovnodennosti, tedy cca týden před sv. Václavem byly slaveny tradiční pohanské svátky, a to už od dob Keltů. Církev potřebovala (z)rušené pohanské svátky něčím nahradit a výsledkem jsou svatováclavské trhy apod., patrně se dosti podobající tomu, co se "za pohanů" odehrávalo o ten týden dříve. (Zavírání obchodů je naopak v rozporu s touto tradicí.)

Co bylo pak

Po Václavově smrti došlo k novému převratu v knížectví. Přitom došlo k pronásledování lidí, sepjatých s předchozí orientací na slovanskou liturgii a Byzanc. To odnesla i Sv. Ludmila, která byla významným přívržencem východního ritu (konec konců, křtil ji sám biskup Metoděj).
Někteří legendisté a kronikáři líčí Drahomíru jako pohanku a někteří historici soudili, že u nás po zavraždění Václava došlo k jakési "pohanské kontrarevoluci". Je to nesmysl, to by bylo velmi žádoucí záminkou pro vyhlazovací tažení Němců proti nám. 
To, že konflikt po Václavově smrti byl mezi různými větvemi křesťanů, a ne mezi pohany a křesťany, můžeme brát jako fakt. Nemusel to ovšem být výlučně konflikt mezi příznivci slovanské a latinské liturgie, mohly v tom být i jiné zájmy, sahající za hranice našeho státu jinými mechanismy. Samotná účast pohanů na bojích a vraždách z tohoto pohledu nic neznamená, protože pokřesťanštěná byla tehdy pouze nejvyšší společenská špička a většina ostatních obyvatel státu byli pohané nebo polopohané. V té době to bylo normou, včetně najímání pohanských bojovníků (prováděl to i byzantský císař). Proto klidně mohli být Tuna a Gomon, kteří podle legend uškrtili Ludmilu, pohané, nájemní profesionální válečníci, sloužící v družině spadající pod Boleslava nebo přímo služebníci jeho matky. Důvod vraždy na Tetíně zcela jistě legendisté a kronikáři zkreslují, patrně při tom hrály roli nějaké mocenské hry. Možná se agilní Ludmila snažila dát dohromady odpůrce nového režimu a přecenila své síly.
Za důležitý moment můžeme považovat i to, že oba vůdcové poražené strany, Václav i Ludmila, byli řádně (a dokonce se vší parádou) pohřbeni. Nedošlo tedy k vykopávání a pálení mrtvol, jak tomu bylo v případech "nenávisti až za hrob". Na druhé straně bylo aktem cynického pragmatismu, když byli oba následně použiti jako svatí právě toho církevního směru, proti kterému bojovali.
Boleslav se po likvidaci bratra patrně domníval, že se mu podaří snížit tribut a další benefity, které odváděl Václav do Říše, a to z toho důvodu, že zařídil, aby se knížectví přiklonilo "k té správné" víře a pozvalo k jejímu hlásání "ty správné" kněze. Ošklivě se zklamal a přesvědčil se tím o tom, že křesťanství je ryze mocenskou záležitostí, a o nějakou víru či duchovno naprosto nejde. Takto se zklamali mnozí lidé už před ním a ještě více po něm, až u nás zvítězil krajně skeptický pohled na křesťanství jako ryze mocenský nástroj.
Nakonec všechny ty peripetie kolem náboženství na našem území vedly k tomu, že jsme nejateističtějším národem a státem v Evropě a snad i na světě.

Můžeme tedy konstatovat, že toho mnoho nevíme. Tušíme, že konflikt obou bratří byl zapříčiněn sporem o dědictví knížecího stolce. Podrobnosti ovšem nevíme, výše uvedené je jen hypotetická možnost. V každém případě byl stolec jen jeden a pretendenti dva, což prakticky vždy končí průšvihem a krveprolitím, případně předlohou pro tragickou divadelní hru s historickým námětem.
Faktem je, že Boleslav situaci vyřešil vlastně elegantně tím, že kilnul bráchu a pár jeho lidí, místo aby rozpoutal občanskou válku. A přes nepřízeň kronikářů můžeme soudit, že byl dobrým knížetem. Stejně tak i Drahomíra, podobně jako její syn Boleslav, nestála o rozpoutání nějaké formy občanské války a (patrně) se formující opozici okolo své tchýně jednou pro vždy zatla tipec jejím zavražděním.
Tradované a podle tradice vypočtené přesné datum Václavovy smrti, včetně roku, je pravděpodobně nesprávné a zkreslené tak, aby církev měla po dožínkách svůj svatováclavský svátek, nahrazující pohanské svátky rovnodennosti.

Byl Čapák chybou?

Dnes se dozvídáme, že dotace na Čapí hnízdo, z fondu pro menší a střední podniky byla sice zákonná (když nakonec státní zástupci odmítli Babiše žalovat), ale že šlo o zneužití tohoto typu dotací. Je to pravda?

Dotace na podnikání

Celá ekonomika EU je orientována na velké, státem řízené, podniky, do jejichž chodu nemají formální vlastníci co mluvit.
Ano, vedle komunistického (s nesčetnými variantami) existuje i jiné státní řízení ekonomiky, kdy podniky sice nejsou svým vlastníkům formálně zabavovány (znárodňovány), ale je na ně uvalena kuratela nejrůznějšího druhu, od přímé státní správy (někdo v tom podniku sedí ve vrcholných orgánech a má právo rozhodujícího hlasu a formálně existující správa podniku má hlas pouze poradní), případně že je podnik natolik sešněrovaný nejrůznějšími předpisy, zákazy a příkazy, že má jeho formálně samostatné vedení prakticky nulovou svobodu rozhodování. Takto se chovají politicko ekonomické systémy fašistické. Klasikou byla Itálie za Mussoliniho, která dala celému tomuto směru jméno, byť se jeho prvky vyskytovaly i jinde (a dokonce i dříve). V podstatě fašistický byl i Rooseveltův "New Deal". Nacistické Německo pak bylo kombinací obou těchto systémů (proto mělo tak blízko k SSSR), protože vedle obecnými příkazy a zákazy (nakonec vedoucími až k systému čtyřletých hospodářských plánů) sešněrovaných podniků zde byly i podniky propojené svým vedením se státní správou a nakonec byly v německé ekonomice přítomny i podniky různými formami "arizované", tedy ukradené původním majitelům a spravované "zástupci německého lidu", přímo řízenými nacistickou stranou a vládními orgány.
Po tomto úvodu je vcelku jasné, že EU má nejblíže ke klasickému fašismu a ty tisíce stran norem a direktiv ročně (které v podstatě nelze ani přečíst, protože se jedná o odbornou ekonomicko - právnickou hatmatilku, proloženou prvky "newspeaku", nesrozumitelnou i většině právníků a ekonomů), jen vytvářejí právě fašistické prostředí v EUnijní ekonomice.
Je v podstatě jasné, že takováto ekonomika musí (ex definitio) být orientovaná na velké podniky (protože řídit jeden velký podnik v rozsahu výroby 100 procent je daleko snazší než řídit desítky podniků s rozsahem výroby od několika málo do něco přes deset procent). I pokud by byly původní úmysly "čisté" (jakože nejsou, protože EU je v mnoha ohledech potomkem nacistické 3. říše) nutně by systém dotací musel spontánně tendovat k podpoře co největších podniků, která je "nejefektivnější". Alespoň v očích úředníka, byť obyvatelstvo celého bývalého východního bloku vidělo na své oči přesný opak.

Čapák a spol.

Při získání dotací na Čapí hnízdo bylo postupováno naprosto standardním způsobem. Ten prostě umožňuje, aby velké, státem podporované, podniky mohly úspěšně předstírat, že jsou malé nebo střední, a dosáhly na dotace, které jsou v reálu určené především jim. Celý systém doplňuje i skutečnost, že úspěšný žadatel o dotace potřebuje živit větší počet specializovaných právníků, které by malý nebo střední podnik nebyl s to ze svých hrubých příjmů utáhnout, protože by mu nic nezbylo. Drahé (tudíž za horizontem možností malých a středních podniků) jsou i služby speciálních konzultačních firem, bez spolupráce s nimiž je žádost o dotaci předem ztracená.
Čapí hnízdo tedy získalo dotace způsobem, který je v EU naprosto standardní a naprostá většina dotací pro tento typ podnikání je získána právě takto. I premiér Babiš několikrát upozornil na to, že pokud by měl být odsouzen on, znamenalo by to jen v Česku precedent pro odsouzení podnikatelů, kteří postupovali naprosto stejně (a v EU přiměřeně více).
Tohle je něco, čeho se politici EU jednoznačně bojí, protože by takováto série obvinění a procesů nakonec vedla k rozchodu EUrounijních politiků s těmi, kdo ji nejvíce podporují. Navíc Babiš v pozici premiéra ČR není nějaký bezvýznamný podnikatel, kterého je možné nechat zmizet za mřížemi. Proces s ním by vyvolal velký poprask a byl by pro EU dosti značnou politickou katastrofou.

Zemanova abolice

Na rozdíl od ultralevicových "liberálních demokratů" si nemyslím, že by současná výhrůžka abolicí premiéra Babiše byla v nějakém rozporu s tím, co prohlásil v minulém roce (že nechá proběhnout příslušné řízení v justici). Uvedené řízení řádně proběhlo a Babiše osvobodilo. Pokud by se teď ještě něco dalšího, v zásadě mimořádného a mimo rámec našeho práva, rozjelo, znamenalo by to projev podřízení se naší justice (či bezpečnosti) nějakému politickému zadání. V takovém případě by abolice rozhodně nebyla v rozporu s presidentovým příslibem z loňského roku, protože by nenarušovala řádné konání justice, ale jen jakési fašistické manévry (ze strany fašistů, co si říkají "liberální demokraté), prováděné v rozporu s právním státem.
Faktem je, že naši fašisté se snaží stavět nad zákon i nad vůli voličů. Dodnes neuznali volební vítězství Zemana nad Schwarzenbergem, který by poslal Beneše před mezinárodní tribunál (alespoň víme, že ti, co se v nich schází, se prakticky neliší od odpadu, který se sešel před 81 lety v Mnichově), natož to druhé nad úspěšným stahovatelem králíků Drahošem. A v současnosti se tahle parta totalitářů snaží obcházet či lámat demokratické zákony, co to dá.
Zemanova slova byla určena právě jim, kteří by se snažili protrahovat jakési pseudořízení s Babišem celá léta jen proto, aby ho obtěžovali. A právě proto se potrefené husy ozvaly a začaly kejhat.

Takže se ukázalo to, co věděli všichni, kdo si o EU nedělají žádné iluze (nebo jen minimální, kterých si nejsou vědomi). Babiš postupoval přesně podle toho, co mu umožnily EUrounijní zákony a předpisy a neporušil ani u nás platné právo. Čapák je jen zrcadlem, poskytujícím obraz podstaty EU. A je třeba připomenout motto Gogolova Revizora:
"Nezlob se na zrcadlo, máš-li křivou hubu."
Bez ohledu na to, že se tímto patrně tento blog stane "ruským desinformačním webem", protože podle soudruhů elfů byl Gogol Rus, jelikož psal rusky.

Nemysli a chraň

Kdysi jsem tu přiznal (a nemám důvod se s tím tajit), že jako středoškolák jsem byl členem ochranářské organizace TIS. Tuto organizaci za normalizace zlikvidovali komunisté. Asi nejpádnějším důvodem pro její likvidaci byl fakt, že heslem této organizace bylo "Poznej a chraň", tedy ochrana přírody (případně životního prostředí), založená na vědecké analýze a seznámením se s dostupnými fakty, potřebnými k řešení problému. Což je, pochopitelně něco, co se komunistům absolutně nehodilo do krámu. Do komunisty organizovaného Svazu ochránců přírody jsem nevstoupil a od jeho činnosti jsem se spíše, a to opět na základě analytické úvahy distancoval. Byl totiž jakousi intelektuálnější obdobou současných greténů, "stávkujících za klima".

Na úrovni výuky

Máme ve spektru otázek takové, které se týkají zlepšování prostředí. Zpravidla jsou formulovány tak, jako "Co byste poradil/a řediteli závodu, školy, starostovi (atd.), pokud se na vás obrátí o radu, co udělat v rámci programu "zdravý závod", "zdravá škola", "zdravé město" (atd.).
Jako odpověď chceme jednoznačně slyšet, že první a nejdůležitější věcí je zmapovat problém. Zjistit, co se v dané instituci vyskytuje a nějakým negativním způsobem působí na zdraví lidí, případně jaké mají lidé v místě zdravotní problémy (zejména takové, jimiž by vyčnívali z populačního průměru) a na základě této analýzy vytvořit seznam možných pozitivních opatření. Zcela jistě dalším krokem je zjistit, která ta opatření jsou reálná (ekonomicky únosná apod.), případně smysluplná (např. nebudu investovat do nějakých zásadních oprav oken v případě, že je na příští rok plánována jejich generální výměna za nové) apod. No, a zbydou nám opatření realizovatelná a potenciálně prospěšná. Ještě navíc zdůrazňujeme i to, že má cenu se zabývat i trendy, protože má-li nějaký nežádoucí jev či škodlivý faktor sestupnou tendenci, bylo by zasahování do něj porušením staré známé vojenské zásady: "Nešťourej se v tom, co funguje." Jistěže se nám může zdát, že je onen trend příliš pomalý, nicméně pak můžeme snadno a rychle dopadnout jak ten chlapeček v básničce F. Hrubína, který si následně stěžuje:

"Zdálo se mi, zdálo,
že mám kuliček málo,
chtěl jsem jich mít víc,
a teď nemám nic."

Nicméně pořád se u zkoušky setkáváme se studenty, kteří by rovnou dávali kytky do oken a dohlíželi na pracovníky, aby dodržovali bezpečnostní předpisy, přičemž to první zpravidla vztah ke zdraví nemá a to druhé musí být automaticky dodržováno na základě platné legislativy.

Oteplení

Faktem je, že tento problém si naprosto jasně zaslouží velice podrobnou analýzu, jaká dosud neproběhla. Klimaalarmisté antropogennost současného teplotního výkyvu nikdy neprokázali, protože veškeré jimi podané důkazy byly následně odhaleny jako omyly (v lepším případě), nebo vyslovené lži (což je asi realističtější pohled).
My bychom asi opravdu potřebovali mít nějaký apolitický rozbor celého problému, navíc odhadující i míru našich dosavadních neznalostí a míru vlivu takovýchto neznámých faktorů na klima. Teoreticky by měl být institucí, která by takovýto rozbor vytvořila, IPCC. Problém ovšem spočívá v tom, že IPCC je zřízen OSN a OSN je v současné době již totálně antidemokratická organizace. Naprosto v ní převažují nedemokratické státy. Jen právo veta některých civilizovaných států udržuje alespoň demokratickou fasádu této organizace (a je otázka, zda toto udržování divadelní kulisy "demokratické OSN" je smysluplné a produktivní). Některé z převažujících nedemokratických států sice mají parlamenty, případně další demokratické instituce, ale ty v nich mají prakticky stejnou úlohu jako parlament u nás za komunismu nebo za časů protektorátu (ostatně i nacistické Německo mělo svůj Rechstag). A prakticky všechny tyto státy bojují proti projevům demokracie jak na svém území tak i v zahraničí. A ekologie je zcela jednoznačně antidemokratická ideologie. Ostatně každou chvíli ze strany ekologů slyšíme, že "to a to je tak důležité, že to musí být prosazeno i navzdory demokracii". Hoax s antropogenním globálním oteplováním zcela jednoznačně poskytuje záminku ke snahám o suspendování demokracie ve "vyšším zájmu".
Faktem také je, že jak progreduje výzkum na tomto poli (tím nemyslím aktivity bezcenných podvodníků, kompromitovaných v rámci aféry "Climategate"), tak narůstá počet objevů faktorů zcela přírodních, nemajících s antropogenními aktivitami nic společného a současně vedoucích k oteplování. Případně narůstá význam i těch antropogenních faktorů, které se zcela míjejí s produkcí CO2 do atmosféry (například zvyšování pohlcování tepelných paprsků slunečními elektrárnami, protepelný vliv větrníků, zejména umístěných na moři, a mnoho dalších).

Reakce veřejnosti

Všude v levičácké informační sféře, včetně ekologických sdělovacích prostředků, se setkáváme s nevraživostí vůči "zabedněným" občanům, kteří si nehodlají nechat vnutit fašistickou diktaturu pod praporem "boje za klima". Zejména v zemích bývalého sovětského bloku, kde je vzpomínka na minulý režim ještě velice silná a zahrnuje výrazné procento žijící populace, mající s touto totalitou osobní zkušenost, jsou lidé "zvláště zabednění", protože nejsou ochotni se zříci nabyté jakžtakž svobody a jakžtakž demokracie (ty země, které se dostaly do EU, nemají plnohodnotnou ani svobodu, ani demokracii) ve prospěch jakési totality pod ekologickým praporem. Navíc totality, která se chová prakticky stejně jako komunisté tam, kde se dostali k moci.
Z tohoto důvodu zejména dospělá veřejnost se odmítá připojit k běsnění ekologických totlitářů. Dalším faktorem je jistě i skutečnost, že řada občanů už začíná pociťovat na vlastní kůži negativní dopad opatření, která ekologičtí totalitáři společnosti vnutili. I celé hnutí "žlutých vest" bylo vyvoláno opatřeními, jejichž záminkou byla ekologie (byť reálně šlo především o přesun financí z kapes občanů do kapes ekofašistů). Konec konců, zlodějský póvl, který vykrmujeme z našich účtů na elektřinu v rozsahu cca 2000 Kč/rok, za údajně ekologické provozování "alternativních" energetických zdrojů, se tou ekologií ohání také.

Greténi

Celé hnutí, jemuž dala jméno švédská dívka s psychiatrickou diagnózou, by se dalo charakterizovat větou, kterou jsem použil jako nadpis tohoto postu.
Středoškoláci jsou jednoznačně vedeni k tomu, aby odhodili jakékoli přemýšlení a "stávkovali za klima", aniž by měli jakoukoli představu, jaká konkrétní opatření by se měla udělat, kdo by je udělat měl, jaký by to mělo ekonomický dopad a jaký by to mělo dopad na ně samotné.
Faktem je, že některá opatření, které osoby, schovávající se za současné "stávkující za klima", mají dosti destruktivní potenciál, zaměřený právě proti této generaci. Mohlo by se snadno stát, že řadoví stávkující si vyřvou režim ne nepodobný tomu, kterého jsme se zbavili v roce 1989, a kdy např. cestování budou moci provádět výlučně prstem po mapě, protože bumážku na CO2 produkující cestu od věrchušky, která se po jejich zádech cpe k moci, prostě nedostanou, jako my jsme ve většině případů nedostali od socialistické věrchušky "cestovní doložku".
Nicméně, pokud sami chtějí žít v nějakém softgulagu, v jakém jsme museli prožít první část života my, byl by to naprosto jejich problém. Klidně ať si pro sebe vyřvou třeba znovuzprovoznění Osvětimi i s plynovými komorami. Problém je ovšem s oním "pro sebe", protože oni to vyřvávají pro celou společnost, tedy i pro ty, co se zločinci, organizujícími studentské stávky, naprosto nesouhlasí a zejména nesouhlasí s jejich záměry a politickými plány.
Greténi, jakožto zoufale nevzdělaná a snadno manipulovatelná složka společnosti, jsou tedy jakýmsi předvojem, nikoli dělnické třídy, ale třídy "ekologicky uvědomělé", prosazující nesmysly a zločiny zelené stejně nadšeně a ochotně jako "uvědomělí svazáci / komsomolci" prosazovali před něco více než půlstoletím zločiny a nesmysly definované komunistickou ideologií.

Jak z toho?

Je mi velice líto, ale "stávky za klima" k ničemu pozitivnímu, a to ani v oblasti klimatu, nepovedou. K jakýmkoli pozitivním změnám povede jedině velice důkladná analýza problému, navíc zbavená politických vlivů (tj. je nutno mj. zcela odstínit IPCC, který má jednoznačné politické protidemokratické zadání).
Zcela jistě je možné, alespoň jako předběžné opatření, omezit produkci skleníkových plynů, přinejmenším CO2. bez ohledu na to, zda to má či nemá smysl. Jediným rozumným opatřením je ovšem výstavba dalších jaderných bloků ať už cestou dostaveb a rozšíření stávajících jaderných elektráren nebo cestou stavby zcela nových (vytypovaných míst na území ČR je více). V některých případech by patrně jaderný blok mohl vyrůst v areálu uhelné elektrárny nebo v jeho těsné blízkosti, což by výrazně omezilo náklady na připojení k síti a přechod od uhelné k jaderné energii by zcela jednoznačně znamenal i čistší ovzduší pro bezprostřední okolí. Dalším problémem jsou alternativní zdroje, které nám zkušenost sousedního Německa zcela jednoznačně radí nepodporovat nebo dokonce cíleně zlikvidovat. Dost se divím při vzpomínce na to, jak nahrabala svého času ČSSD hlasy na základě plánu zrušení poplatku 30 Kč za návštěvu lékaře, že se dosud nikdo neopřel o ty 2000 Kč pro domácnost a nedal si jejich zrušení do volebního programu. Pokud se týká skladování energie, nemáme nic účinnějšího než její skladování do gravitačního potenciálu, což jsou schopny zajistit jednak přečerpávací elektrárny (kterých moc nemáme), nebo zařízení, zvedající mohutná závaží, která by asi fungovat mohla s podobnou (tj. velmi vysokou) účinností.
Rozhodně bychom se ale neměli pouštět v této oblasti do něčeho ekonomicky náročného a navíc silně, z hlediska produkce CO2 energetikou, kontraproduktivního, jako je např. přechod na silně neekologické elektromobily.
Jakmile se půjde do nějakých specifických problémů, měla by to předcházet skutečně velmi důkladná a pokud možno veškerá aspekty zohledňující analýza, protože jinak se velmi snadno dostaneme do stejné situace jako to Německo, jehož "ekologizace" energetiky znamenala drastické zvýšení produkce CO2 energetikou (skoro na úroveň Polska). A je třeba právě to Německo, kde "nová energetická politika" vznikla pod tlakem, využívajícím neexistující riziko z havárie JE ve Fukušimě, předvádět coby naprosto jednoznačný negativní příklad toho, co se stane, když se "nemyslí a chrání", jak to chtějí lidé, stojící za hnutím greténů.
A je velmi pravděpodobné, že hluboká analýza nakonec zjistí, že antropogenní vlivy na současnou klimatickou odchylku jsou zcela marginální, a že skutečná příčina je zcela mimo náš dosah. Pak velmi oceníme to, že se peníze nevyhodily oknem na "poroučení větru, dešti", ale zůstaly (spolu s příslušnými prostředky) k dispozici pro přizpůsobení se tomu, co ovlivnit nemůžeme.

Greténi jsou tedy jednoznačně škodící silou, jejichž požadavek "dělejte hned něco" (aniž by bylo jasné, co se má dělat) je naprosto kontraproduktivní a jeho jediným smyslem je přesměrovávat toky peněz jednotlivcům a institucím, které by bez takovéhoto uměle vyrobeného časového stresu nic nedostaly. Ideologie greténů je tedy přímým protikladem onoho TISovského hesla "Poznej a chraň", které se nelíbilo komunistům a nelíbí se ani jejich nástupcům.

Je antropogenní globální oteplení podvod?

Faktem je, že konání těch, kdo "bojují za klima" má všechny známky záměrného a vědomého podvádění. Včetně toho, že jsoz prosazovány technologie, které produkci CO2 zvyšují (a někdy i velmi výrazně) a naopak potlačovány technologie s nulovou produkcí CO2. Přestože nemůžeme podezřívat řadové demonstranty typu greténů z intelektuální a vzdělanostní kompetence, umožňující tuto skutečnost odhalit, zcela jistě vůdcové v pozadí tyto kompetence mají. Takže se na to podívejme pěkně "globálně".

IPCC

IPCC je jakousi zastřešující organizací klimaalarmistů. Jeho materiály jsou postupně doplňovaná "alarmistická bible", která se vyznačuje tím, že jako její předloha míchá informace se zrnkem reality s naprostými bludy do zcela neroztříditelné směsice.
IPCC ústy svých členů blekotá o "odborné kompetenci" (při kritice klimaskeptiků), nicméně v čele této organizace stál léta železniční inženýr Pachaurí, jehož kompetence pro klima byly prakticky nulové (rozhodně nižší než u většiny klimaskeptiků). Navíc byl, jako spolumajitel firmy přeprodávající emisní povolenky, v kolosálním střetu zájmů. Musíme si uvědomit, že emisní povolenky jsou dílem IPCC a jsou postaveny na tom, co tato instituce vydává za "jedinou božskou pravdu".
Takovýto střet zájmů je v exaktních vědách naprosto neslýchaný a existuje v této oblasti řada opatření, která mají něčemu podobnému zabránit. Včetně toho, že lidé s určitým interesem na konkrétním výsledku studie nebo studií jsou od takovýchto studií distancováni. Když se tedy např. zkouší nový lék, jsou od toho distancováni jak lidé s vazbami na jeho výrobce, tak i lidé s vazbami na konkurenci. Protože některé velké firmy (farmaceutické i např. potravinářské) mají vlastní výzkumné kapacity a o jejich činnosti je referováno ve firmou financovaných časopisech, jdou některé serióznější a vyšším impact faktorem vybavené vědecké časopisy tak daleko, že nepřijímají k publikaci práce, v nichž byly články z těchto firemních časopisů citovány. Opatření proti střetu zájmů se týkají i např. oponentního řízení (oponent musí deklarovat, že s předkladatelem práce nemá naprosto žádné osobní nebo profesní vztahy). V oblasti humanitní tomu zřejmě tak není, viz známá kauza Kaplického "chobotnice", kdy v porotě hodnotící soutěžní příspěvky seděla jeho expartnerka. Což byl také jeden z důvodů nepřijetí výsledku této soutěže veřejností. Nicméně podobné vztahy vyšly najevo i v případě publikování nebo odmítnutí článků o klimatu a jeho příčinných vztazích.
IPCC a dalším alarmistům kolosální odborné nekompetence nebo střety zájmů prostě nevadí, což tuto organizaci zcela jednoznačně vylučuje z ranku exaktní vědy.
A, mimochodem, po odchodu Pachaurího, který byl odejit z naprosto jiných příčin než nekompetence nebo střet zájmů, nedošlo ani v nejmenším k nějaké korekci toho, co IPCC hlásá. Dokonce ani k posunu tak "mírnému a v mezích zákona", k jakému došlo v komunistických stranách po známém projevu N. S. Chruščova na XX. sjezdu KSSS.
Důležité IMHO také je, že přestože IPCC hlásá silný alarmismus ohledně produkce CO2, sám se nijak v této produkci neomezuje (slétání se účastníků na konference v atraktivních destinacích, ač by videokonference prokázaly stejnou službu) a jím podporovaná opatření jsou silně kontraproduktivní.

Greténi

Tato skupina, vděčící za "své" speciální české slovo blogerovi panu Větvičkovi, vychází z ideologických blábolů Aspergovým syndromem postižené švédské středoškolačky Grety Thurnbergové. Ta se stala, zcela jistě za velmi silné podpory svých rodičů, jakousi ikonou alarmistických primitivů, hlásajících naprosté nesmysly (typu za jedno desetiletí nastane apokalypsa).
Vzhledem k tomu, že již byly vystopovány vazby slečny Grety na konkrétní firmy, angažující se ve z raných 50. let známém "poroučení větru, dešti" a majících neskutečné příjmy z různých aktivit, údajně "zachraňujících" Zemi. Je pochopitelné, že uvedené aktivity jsou v naprosté většině případů zcela kontraproduktivní a v reálu "uhlíkovou stopu", snad (žádnou metodiku na stanovení tohoto pojmu nedodal ani IPCC a nemají ji ani greténi) charakterizovatelnou produkcí CO2, velmi drastickým způsobem zvyšují.
Greténi také bojují proti jaderné energetice, kterou výše zmiňované firmy považují za svého hlavního konkurenta. A zejména "hrozbu" skutečně bezuhlíkové ekonomiky, která by potřebu nějakého (velmi ekonomicky lukrativního a spojeného s politickými benefity) boje proti oteplení zcela jednoznačně zlikvidovala. Greta jednou předvedla náznak samostatného a racionálního myšlení, když si dovolila pozitivní zmínku o jaderné energetice, načež byla svými loutkovodiči velmi neurvale umlčena.

"Racionální" bojovníci za klima

Takovíto bojovníci skutečně existují. U nás je reprezentuje klimatolog pan Metelka. Ten se snaží podkládat klimatologické žvásty nějakými z kontextu vytrženými prvky racionality. Trochu tím připomíná pana astronoma Grygara, snažícího se předstírat, že moderní astronomie a její poznatky nejsou v konfliktu se starověkými bláboly, hlásanými křesťanstvím obecně a římskokatolickou církví zvlášť.
V naprosté většině případů, když je konfrontován s konkrétními a neoddiskutovatelným lapsy IPCC a greténů, tak se od greténů distancuje a v případě IPCC se snaží dokázat, že nikdy nic takového řečeno nebylo. Je tady např. schopen uznat, že jaderná energetika je jedinou reálně fungující energetikou, nezvyšující produkci CO2 (na rozdíl od "alternativních" zdrojů typu větrníků a solárů, které produkci CO2 finálně výrazně zvyšují, což jasně ukazuje příklad Německa), ale není schopen jasně vysvětlit, proč se údajně vědecký a racionální IPCC svou váhou za jadernou energetiku nepostaví. Já, který považuji IPCC za smečku podvodníků, hlásajících iracionální nesmysly, s něčím takovým, na rozdíl od něho, problém nemám.
To samé se týká i problematiky elektromobility a dalších podobných případů, kdy klimaalarmismus zvyšuje produkci CO2.

Nyní je třeba naprosto jednoznačně uvést, za co a proti čemu "bojovníci za klima" bojují.

Jaderná energetika

Výše bylo konstatováno, že "bojovníci za klima" silně bojují proti jaderné energetice, bez ohledu na to, že ta jediná je s to vyrábět spolehlivě energii aniž by produkovala CO2. Teoreticky do této skupiny patří ještě vodní energie, ale kapacita vodních elektráren je v reálu malá, takže její význam je silně omezený. Navíc přeměna vodního potenciálu na energii (= výrazný pokles hladin příslušných přehrad) má zpravidla řadu negativních dopadů jak na životní prostředí, tak i na kvalitu života lidí kolem těchto přehrad žijících nebo se rekreujících.
Samotný boj proti jaderné energetice je IMHO postačujícím znakem, umožňujícím zařadit příslušného přívržence mezi iracionální blábolily, jimž by nemělo být nasloucháno.

Větrná a sluneční energetika

Tyto energie jsou silně propagovány klimaalarmisty, přestože jsou zatíženy zásadním problémem. Ten spočívá v naprosté náhodnosti zapínání a vypínání se těchto zdrojů (pomineme-li zákonitý a dlouhodobě předpověditelný jev, založený na tom, že v noci slunce nesvítí a solární panely nic neprodukují).
Dalším problémem je skutečnost, že k tomuto vypínání a zapínání dochází velice často synchronně na rozsáhlých plochách, i větších, než je území ČR. Z tohoto hlediska je nutno držet "horkou zálohu" za všechny tyto zdroje v síti. Nejčasněji se jedná o uhelnou nebo naftovou či plynovou elektrárnu, která je s to okamžitě zahájit produkci elektřiny (tj. voda v kotlích musí být udržována vroucí, což také něco paliva spotřebovává a tato spotřeba musí být přičtena k "uhlíkové stopě" alternativní energetiky).
Alternativní zdroje jsou navíc velmi drahé. Jsou dražší (kWh vyrobené za dobu životnosti zdroje/náklady na jeho postavení) než jaderná elektrárny, i pokud by měly "na plno" vyrábět energii po celou dobu své životnosti. Přitom musíme vedle toho, že neprodukují energii tehdy, když je jí potřeba, zohlednit i skutečnost, že vyrábějí energii i v situaci, kdy není žádná zapotřebí (což je řešeno k nevýhodě odběratelů jejím nuceným výkupem za silně nadhodnocenou cenu), takže při korektním zhodnocení by bylo nutné i tuto energii od celkově vyrobené odečíst.
Alternativní zdroje jsou obrovský vývar pro jejich výrobce a provozovatele. Zatěžují síť neustálými výkyvy a jejich ekonomický dopad zatěžuje u nás a v současnosti průměrnou domácnost cca 2 tisíci Kč ročně a existují stále sílící tlaky na to, aby se tok peněz do kapes zlodějů a podvodníků tyto zdroje provozujících ještě dále zvyšoval, po vzoru západních států EU v čele s Německem. Nejsem příznivcem středověkých trestů, ale v případě provozovatelů solárních a větrných elektráren připojených do veřejné sítě bych s vysokou pravděpodobností hlasoval i pro ono středověké sekání rukou zlodějům.

Skladování energie

Propagátoři alternativní energie blábolí o projektech vysokokapacitních a vysoce účinných akumulátorů. Ty svět zatím neviděl, snad vyjma četných projektů a méně četných (pro jistotu) nehodnotitelných prototypů. Každou chvíli se dozvídáme nové informace o tom jak nanomechanika, grafen a jiné "převratné" materiály umožní výrobu vysoce účinných a vysokokapacitních akumulátorů či kondenzátorů, nicméně neustále jediné rozumné uložení elektřiny existuje ve formě přečerpávacích elektráren typu Dlouhé stráně (pro kolik takových projektů je u nás místo, i za cenu devastace rezervací a rekreačních oblastí?).
V poslední době se objevil projekt, který má jakési šance na úspěch (protože není fyzikálním nesmyslem, založeným na neexistujících materiálech a technologiích), a tím je zvedání závaží na vysokých věžích (jejichž spouštěním se dá roztáčet alternátor). Já osobně bych šel ovšem dál a toto závaží umístil přímo na větrnou elektrárnu, protože pak by mohlo být závaží zvedáno přímo otáčením větrné turbíny. Tím by odpadl nadbytečný převod mechanické energie na elektrickou a té opět na mechanickou, takže by se účinnost tohoto zřízení výrazně zvýšila. Možnost pouhého přepnutí větrné elektrárny z točení turbíny na klesání závaží by prodloužila "doběh" tohoto zařízení a při správné signalizaci této akce energetickému dispečinku by omezila nutnou kapacitu horkých záloh. Navíc by zbytečná energie (nadbytek větru mimo špičku) nebyla dodávána do sítě, ale byla by používána na zvedání závaží.
Všechny ostatní nadšené bláboly o "chytrých sítích", "virtuálních bateriích" a podobných věcech jsou jen naprosté nesmysly; buzzwordy bez reálného obsahu.
Ani ta nejchytřejší síť nebude s to dodat víc elektřiny, než kolik do ní elektrárny dodají. Jen bude nějakým způsobem provádět vypínání spotřebičů či celých lokalit, aby nějakým způsobem kompenzovala rozpor mezi výrobou a spotřebou. Tedy v podstatě nejde o nic jiného, než o periodické vypínání čtvrtí, jaké pamatuji z dětství z konce 50. a začátku 60. let, kdy se to na základě pokynů Strany dělalo na elektrických dispečincích ručně, prostě proto, že komunisty zajištěné výrobní kapacity pro elektřinu nepostačovaly její spotřebě.
Představa "virtuální baterie" z elektromobilů připojených k nabíječkám nutně musí havarovat u člověka, schopného si představit, že v takovém případě by i po celonočním připojení k nabíječce zůstal elektromobil nenabitý a tudíž i neschopný provozu. Lidé duševně zaostávající, kteří si něco podobného představit nedokáží, hýkají nadšením.

Elektromobilita

Greténi i další klimaalarmisté se vyžívají v tom, jak planetu před "zlým" CO2 zachrání elektromobily a nyní i další elektrická vozítka. Problém ovšem spočívá v tom, že elektromobil se od normálního auta liší jen tím, že jeho "výfukem" je komín elektrárny.
Násobení účinností (vyjádřených číslem mezi 0 a 1) je látka z fyziky pro základní školy.
Zatímco v autě se spalné teplo fosilního paliva přeměňuje hned na mechanickou energii, v elektrárně se musí ta mechanická energie převést na elektrickou (se značnými ztrátami), ta se musí zavést po drátech někam k dobíjecí stanici (opět se ztrátami), potom se musí uložit (zase se ztrátami, dosti velkými) do akumulátoru (což je vlastně přeměna elektrické energie na chemickou), pak se zase musí z toho akumulátoru vydolovat (opět se ztrátami) a nakonec, opět se ztrátami, převést na mechanickou energii, která to auto pohání.
I kdyby všechny tato přeměny energie probíhaly s 90% účinností, byla by celková účinnost této série přeměn necelých 60 %. Navíc je třeba počítat s tím, že v kile uhlí je necelá 1/2 energie oproti kilu benzínu a spálením kila uhlí vznikne přibližně o třetinu víc CO2 oproti spálení kila benzínu. Jinými slovy, elektromobil poháněný uhlím (tj. nabíjený elektřinou čistě z uhelných elektráren) bude produkovat něco mezi čtyř až pětinásobkem CO2 oproti benzínovému autu na stejné trase, a to i v případě zcela nereálně vysoké účinnosti všech procesů, které ho pohánějí. A přibližně dvojnásobek, pokud by byl nabíjen agregátem na naftu / benzín. Redukce toho pětinásobku resp. dvojnásobku je dána podílem příslušných elektráren v energetickém mixu konkrétního státu. U nás elektromobily při tomto optimistickém předpokladu na hranici reality vyprodukují něco mezi dvoj a trojnásobkem CO2 na kilometr proti autu na benzín.
A ještě se musí počítat s faktem, že plná i nabitá baterie váží stejně, zatímco benzínová / naftová nádrž se během jízdy vyprazdňuje, což se taky trochu promítá do výsledné spotřeby (a tedy i tvorby emisí). A dále je nutno započítat i to, že tyto vehikly neumějí využít odpadní teplo z motoru k vytápění kabiny, takže v u nás delším chladném období roku je nutno odvádět z baterie další energii na vytápění vozu a ofukování skel teplým vzduchem, což snižuje jejich i tak mizernou dojezdovou vzdálenost.
Zcela jistě nastane otázka, proč to propagují a podporují nejrůznější firmy (včetně vizionáře Musca). Odpověď je jednoduchá, ale raději budu citovat klasika. Ve 3. kapitole Čapkova románu "Továrna na absolutno" probírá vynálezce Ing. Marek s podnikatelem Bondym skutečnost, že z jeho karburátoru, který totálně rozšmelcuje veškerou hmotu na energii (což neumí ani atomovka) se uvolňuje duchovní podstata, ono "absolutno" z názvu románu (Čapek tak trochu paroduje dualistické filosofické systémy). Inženýr Marek svou charekteristiku vynálezu a perspektiv jeho ekonomického využití končí slovy:

"Ty jej přes to všechno koupíš anebo vezmeš ode mne darem, ty jistě, Bondy, i kdyby se z něho sypali čerti. Tobě, Bondy, tobě je to jedno, jen když z toho vytřískáš miliardy."

IMHO přesně tohle je důvod, proč průmyslová sféra podporuje elektromobily, přestože je naprosto jasné, že se jedná o silně neefektivní zařízení, které oteplistické emise CO2 významně zvyšuje. Je to prostě vysoce lukrativní byznys, zejména pokud pologramotní zelení magoři, neschopní výše demonstrovaného elementárního výpočtu emisí z elektromobilu, donutí část populace si ty vehikly koupit.
Řečeno velice ošklivě: Klasik české literatury tedy již téměř před sto lety do značné míry vyřešil problém, proč průmyslová sféra podporuje vysoce neefektivní a životní prostředí znečišťující elektromobily.
Zkrátka a dobře, tyto firmy zde nejsou proto, aby prováděly nějakou "záchranu planety". Jsou zde jen a jen kvůli generování zisku. Jejich majitelům a provozovatelům je šumafu, jakou uhlíkovou stopu elektromobil reálně má. Jen když se tyhle vehikly budou dobře prodávat, což mohou zajistit dobře placení (alespoň na úrovni organizátorů) greténi a "odborníci" z IPCC.

Další zdroje energie

Ekologové se silně celosvětově angažují i proti další potenciálně bezuhlíkové energii, což je energie, využívající hlubinné teplo. U i nás (a proti nám) působící ekologické organizace se stavěly proti průzkumům v oblasti západního cípu ČR, kde existuje dostatečně vysoký hlubinný teplotní gradient, vhodný pro postavení takovýchto elektráren.
Ekologové jsou také v první řadě protestujících, pokud se někde (i u nás) začne uvažovat o stavbě klasické vodní elektrárny nebo dokonce elektrárny přečerpávací.

Další nesmysly

V současné době je prováděno "ekologické známkování" kde čeho, od výrobků až po budovy. V některých případech došlo i k "ekologickému" znedostupnění některých výrobků (normální žárovky, funkční vysavače apod.).
Faktem je, že uvedené "ekologické známky" velice často zohledňují pouze nějakou dílčí vlastnost výrobku, která je pro jeho použitelnost jinak fatální. Uvedu příklad:

• objevil se zákaz ledniček s odděleným kompresorem pro mrazničku a pro ledničku. Tyto stroje jsou docela dobře použitelné ve vytápěných kancelářích EUro papalášů, ale jsou naprosto nepoužitelné na chalupách, chatách a dokonce i sklepích rodinných domků, protože tam v zimním období jednokompresorová lednička přestane chladit (protože se okolo udělá chladničková teplota) a mražák vyteče. Takže lidé jsou nuceni kupovat chladničky bez mražáku a mražák zvlášť, což má podstatně vyšší uhlíkovou stopu jak při výrobě tak i při provozu než kombinovaná chladnička se dvěma kompresory.
• zákaz výkonných vysavačů vede pouze k výrazně delší době, potřebné ke stejné práci. Výsledkem je v naprosté většině vyšší spotřeba elektrické energie, než při použití vysavače kvalitního. Pochopitelně, bruselští papaláši mají na vysávání nějaké otroky a otrokyně ze zemí 3. světa, takže je doba nutná k úklidu nemusí, na rozdíl od normálního občana, vůbec vzrušovat.
• zákaz klasických žárovek je rovněž silně kontraproduktivní a nic pozitivního nepřinášející. Navíc se promítne jen asi do onoho cca 3% segmentu spotřeby energie na svícení. Většinu úspor přitom zlikviduje daleko vyšší ekologická stopa rtuťových kompaktních zářivek, jejichž nucené zavedení bylo hlavní motivací onoho zákazu.
• ekologické známkování domů vede jednak k řadě totálních pitomostí (např. "známkováním" neprojde perfektně izolující dřevěný dům, protože izolační schopnosti čerstvého dřeva jsou nižší, než když po několika letech dřevo doschne a jeho tepelný odpor výrazně naroste). Toto známkování také nezohledňuje tepelnou setrvačnost, takže jím bezproblémově projdou odpudivé haluzny z plechu a skelné vaty, v nichž se v zimě protopí a v létě proklimatizuje majlant, ale poctivý cihlový dům, který má daleko nižší nároky na topení, a v létě zpravidla klimatizaci nepotřebuje, má problémy. Navíc jsou veškeré "ekologické" stavební práce jen a jen vývar pro firmy napojené na staré země EU, protože prakticky jen ty mohou dostat "certifikát" ekologického stavění (což se také projevuje jejich oligopolními cenami). Další věcí je, že "uhlíková stopa" zateplení v naprosté většině případů není do konce životnosti domu vykompenzována nižšími nároky na topení.

Přehlídka "boje za klima" je prostě presentací nesmyslů prostřídávaných idiotskými nesmysly.

Za velice důležité považuji to, že IPCC se proti nesmyslům, propagovaným ekology, nijak neangažuje, ať už se jedná o boj proti jediné v praxi použitelné bezuhlíkové, tj. jaderné, energii, ani nikdy nekritizoval kontraproduktivní aktivity, které produkci skleníkových plynů v reálu zvyšují. Tudíž se zřejmě emisí CO2, před nimiž varuje svět katastrofickými bláboly, vůbec nebojí.

Fenomén greténů

Objevení se greténů na scéně "boje za klima" není náhodné. Klimatičtí lháři a manipulátoři pochopili, že nejsou s to přesvědčit normálně vzdělané a normálně myslící obyvatele, navíc mající praktické zkušenosti s hovadinami, které byly předkládány v minulosti a jejich podobností s tím, co je lidem předkládáno nyní. Z toho důvodu se snažili najít slabý článek v populaci, a jako ten použili středoškolskou mládež. Jistěže hlavní motivací řadových středoškoláků je "ulití se" z páteční výuky, asi jako pro moji generaci účast na prvomájových či únorových oslavách.
Je docela charakteristické, že v západních zemích EU, kde dospěla degradace středního školství (a školství obecně) do daleko hlubší krize než u nás, je účast na těchto "pátcích pro klima" daleko vyšší než v zemích bývalého sovětského bloku, protože zde je jednak ještě pořád úroveň vzdělanosti této věkové skupiny vyšší, jednak jsou zde v populaci vzpomínky na minulou totalitu, které velice dobře korespondují s tím, co hlásají a dělají klimaalarmisté.
U nás je také viditelný rozdíl mezi kvalitními a nekvalitními středními školami, přičemž "stávkují za klima" především ty druhé.
Gretény můžeme směle přirovnat k Pavkovi Morozovovi z komunistické mytologie (a k řadě dalších dětských udavačů, získaných socialistickými režimy nejen v SSSR), ke Kuratoriu pro výchovu mládaže E. Moravce z dob protektorátu (alespoň k aktivnější části členstva této organizace), případně s dětskými aktivisty, vychovanými církvemi (a zejména římskokatolickou), až po dětské křižáky z dob krajního křesťanského náboženského fanatismu.
Tomuto fenoménu bude třeba se postavit v rodinách a vyučovat děti k rozpoznání toho, co je pravda a co se má hlásat na veřejnosti, jak tomu bylo běžně za nacistické i komunistické totality. Ekologie není, konec konců, nic jiného než další totalita, obdobná nacistické nebo komunistické.
A navíc je třeba si uvědomit, že Greta, dávající tomuto hnutí název, není nic jiného než ekonomický projekt svých rodičů, kteří vy(zne)užili její psychiatrické diagnózy a udělali z ní "celebritu", která jim nese značné zisky ve formě např. autorských práv na své proslovy a další výplody. Navíc byly identifikovány firmy (ekonomicky zainteresované na klimaalarmistické hysterii (např. výrobci "alternativních energetických zdrojů" či elektromobilů) blízké ekologickým skupinám, v nichž jsou její rodiče zapojeni, takže nějaký vývar mohou dostávat i touto cestou.

Závěrem

Je tedy třeba konstatovat, že "bojovníci za klima" v reálu bojují proti bezuhlíkatým postupům získávání energie a naopak prosazují v řadě případů postupy, které v reálu emise CO2 zvyšují. Toto, spolu s výše zmíněnou evidentní ekonomickou motivací těch, kdo za ekologickými aktivisty stojí, je v podstatě fatálním zdrojem nedůvěry jak ke konkrétním věcem, hlásaným ve finále pologramotnými gretény, tak i k celé problematice antropogenního globálního oteplování obecně.
Odpověď na otázku z nadpisu můžeme tedy specifikovat ve smyslu: Nevíme, ale klimaalarmisté dělají vše proto, abychom si to mohli myslet.
 
Pokud je téze o ryze antropogenní příčině současného oteplování pravdivá, nemohli by "bojovníci za klima", od špiček IPCC až po posledního greténa udělat víc pro to, aby tuto tézi totálně zdiskreditovali. K této diskreditaci opravdu není potřeba sledovat nějaké "ruské" či "konspirační" weby. Bohatě stačí solidní středoškolské vzdělání (a někdy i pouhá znalost látky na úrovni ZŠ) a konfrontace znalostí tohoto původu s bláboly "bojovníků za klima".

Opět ta matematika!

Analýza pana Feřteka, zveřejněná v časopise Respekt více-méně potvrdila to, co jsem zde před časem o výuce matematiky na středních školách napsal. Celé je to akcentováno zásahem (IMHO správným) pana ministra Plagy v tom smyslu, že "po mocté" odložil nástup povinné maturity z matematiky pro všechny typy středních škol.
Trochu navazuji na své starší příspěvky na toto téma, jejichž přehled je ZDE.

O co tedy jde?

Výše citovaná analýza naprosto jasně říká, že matematika na středních školách je typický paměťový předmět. Její výuka neselhává na neochotě studentů se učit. Naopak, studenti perfektně nadrilují i naprosté hovadiny (a je vcelku pochopitelné, že ti, kdo se bezcenné hovadiny nechtějí učit, raději drilují gramatiku a slovíčka nějakého cizího jazyka).
Hlavním problémem je, že naprosto selhává komunikace vyučujících se studenty. Profesor matematiky vydává jakési rainmannovské skřeky a podobné skřeky se nacházejí i v učebnicích matematiky. Tam, kde je možné se tyto skřeky nadrilovat (což bývá jednodušší u psaného textu), se studenti jakžtakž orientují a nadrilují se to nazpaměť.
Problém ovšem je, že žáci absolutně nevědí, co se vlastně drilují (prostě proto, že jim to nikdo neřekne a v učebnicích to napsané není), takže je úplně jedno, jestli se učí nějaké "logické odvozování" Pythagorovy věty pomocí integrálů a derivací, nebo staroegyptskou báseň v originále, nebo tabulku čínských nepravidelných sloves. Prostě se po nich chce vydávání určitých skřeků v určitém pořadí a oni to nějak zvládnou.
Pochopitelně, nejvíce jsou postiženi studenti s logickým myšlením, protože v předkládané látce naprosto žádná logika není.
Pokud se ovšem matematičtí rainmanni snaží o jakousi "logiku", je výsledek více než tristní:
Před nějakou dobou byla na přijímacích testech "logická" úloha, koho vyřadit se skupiny kapr - štika - orel - delfín. Problém této úlohy spočívá v tom, že každého člena této skupiny lze podle jednoho nebo více znaků, nesdílených těmi ostatními, vyřadit:

•  kapr je jediný všežravec
•  štika má jediná kostěné zuby
•  orel je jediný, kdo sedí na vejcích, lítá ve vzduchu (pomineme-li delfíní skoky), kdo má peří (pomineme-li, že se jedná o přeměněné šupiny)
•  delfín je jediný, který rodí živá mláďata a má erytrocyty bez buněčného jádra, nemá šupiny (zohledníme-li fakt, že peří jsou přeměněné šupiny)

atd., našlo by se toho víc
A student musí v první řadě uhodnout, že tvůrce úlohy byl pologramotný matematický rainmann, který se držel toho lítání ve vzduchu, protože v biologii je totálně negramotný. Takže úloha spočívá nikoli v nějakém logickém postupu, ale v hádání, nakolik blbý a nevzdělaný byl ten, kdo ji vymyslel.
Pochopitelně, u takto koncipovaných "úloh" můžeme i spekulovat nad tím, zda nebylo jejich skutečným cílem zamezení přístupu ke studiu nadprůměrně nadaným a nadprůměrnými vědomostmi oplývajícím uchazečům.

Důvody

Už jsem zde před časem uvedl, že hlavním důvodem je skutečnost, že výuku středoškolské matematiky a fyziky má v gesci Česká jednota matematiků a fyziků, která tyto předměty chápe jako přípravku mimořádně nadaných studentů (cca 5 % středoškoláků) na Matematicko fyzikální fakultu UK a podobné fakulty a vysoké školy. Pro ostatní studenty platí, že jsou pro organizátory této výuky "bezcenný odpad", a pro cca 95 procent středoškolských studentů platí v podstatě recipročně, že tato výuka je pro ně zcela bezcenná.
Přitom výše uvedená organizace za desetiletí svého neblahého působení ani nedokázala zorganizovat návaznost látky v matematice a fyzice, takže se studenti v prvním ročníku ve fyzice učí nazpaměť "logické odvozování" fyzikálních vzorců matematickými postupy, které jsou vyučovány až v ročníku čtvrtém (pokud vůbec). Takže se opět studenti učí nazpaměť desítky řádků nesmyslných klikyháků a rainmannovských skřeků, které je nutno nad nimi vydávat, aniž by měli sebemenší šanci pochopit jejich smysl.

Možná náprava

Ministerský odklad povinné maturity z matematiky v podstatě nic neřeší. Je to jen jakási obdoba podávání analgetik pacientovi s bolestivou chorobou, aniž by se řešila její podstata. Nemusíme hned myslet na nejhorší eventuality typu rakoviny, ale představme si, že by pacient se zlomenou nohou dostával řádné porce analgetik, ale jinak by s tou nohou nikdo nic nedělal a čekalo se, až "to samo přestane bolet" (čili žádné hřebování, rovnání apod, ale dokonce ani žádná, byť jen primitivní, fixace). Z takovéhoto pohledu vychází pan ministr vcelku nepříliš lichotivě, avšak pouze do chvíle, kdy si uvědomíme, že jeho oponenti jsou analogií těch léčitelů, kteří by nedali ani ta analgetika.
Pokud se tedy má mluvit o nápravě, pak je třeba naprosto jednoznačně vyvést matematiku (a patrně také fyziku) z gesce České jednoty matematiků a fyziků a zcela rezignovat na její pojetí coby přípravky na MatFyz.
Je třeba jasně definovat cílovou skupinu (IMHO výrazná většina SŠ studentů s výjimkou těch, kteří se na tento školský stupeň dostali čirým nedopatřením, tedy kolem 80 - 90 procent).
Pro tuto skupinu je zapotřebí připravit učebnice a další pomůcky tak, aby byly minimalizovány nebo zcela odbourány rainmannovské skřeky, zvukové i grafické. Pokud se zde nějaký skřek vyskytne, měl by být jasně a jednoznačně vysvětlen / definován jeho význam a obor působnosti (zda platí jen pro daný příklad nebo má obecnější význam a jaký). A pokud se něco logicky odvozuje, tak by měly být jasně definovány postupy, které jsou pro ono odvozování zapotřebí (a ne je vyučovat až po létech, pokud vůbec, jak bylo výše zmíněno v souvislosti s nekompatibilitou látky v matematice a fyzice).
Pokud budou k dispozici kvalitní učebnice, pak by měl být zcela odbourán postup výuky matematiky a fyziky, který spočívá v diktování a přepisování látky z tabule s tím, že učebnice jsou používány v podstatě jen jako zásobník příkladů pro domácí úlohy a vůbec se s nimi nepracuje. Protože současná situace je taková, že buď máme celá desetiletí (viz zkušenosti mé, mojí ženy i mých dětí o generaci později) mizerné učebnice, které je nutno substituovat touto formou výuky, nebo máme mizerné vyučující, kteří se stávajícími kvalitními učebnicemi nedokáží pracovat. Nebo je nekvalitní obojí (IMHO můj názor). Možnost, že by naopak obojí bylo kvalitní, je v podstatě vyloučena.
Aby učebnice a další pomůcky byly kvalitní, měly by být řádně otestovány a zhodnoceny nematematiky, kteří občas či pravidelně nějaké matematické postupy v rámci své profese (a tudíž smysluplné) provádějí. Rovněž by někdo, spíše nematematik než matematik, měl ověřit, zda všechny pojmy, s nimiž se pracuje, jsou jasně a jednoznačně definovány a zda tyto definice jsou v učebnicích pro jednotlivé ročníky stejné, nebo alespoň konzistentní. A mělo by být na průměrném vzorku studentů provedeno zhodnocení, zda jsou v praxi použitelné.
Druhou věcí je, nakolik budou stávající matematické "kádry" vůbec schopny podle takovýchto učebnic a takovýmito postupy učit. Pan Feřtek, s nímž jsem si na toto téma mailoval, rovněž jasně popisuje zcela negativní postoj matematiků k tomu, že by se na stávajícím způsobu výuky mělo cokoli měnit, přestože naprosto jednoznačně selhává a vyvolává u studentů silnou averzi vůči celému oboru.
Dle mého soudu by se měly střední školy dosavadních vyučujících matematiky, až na opravdu ojedinělé výjimky, cílevědomě zbavit a výuku převést na lidi, nezatížené rutinami dosavadního systému. I za cenu, že by matematiku, a případně i fyziku, učili v rámci nějakého přechodného období odborníci z praxe.
Současný odklad povinné maturity z matematiky je jistě vysoce pozitivní věc, ale měl by následovat program drastických (až revolučních) reforem výuky tohoto předmětu, a zejména jeho přizpůsobení možnostem chápání středoškolského populačního průměru (a nikoli možnostem několika procent extrémně nadaných, směřujících na MatFyz, což je současný stav). To, pochopitelně, znamená i drastické zásahy do didaktických postupů i do celkové náplně. Bylo by krajně tragické, pokud by za, třeba, deset let bylo konstatováno, že výuka středoškolské matematiky se nijak nezměnila, dále je u většiny středoškoláků nejnenáviděnějším předmětem a dále z ní studenti znají jen to, co se dá nadřít nazpaměť, protože stávající vyučující nejsou s to vyučovat logické vztahy mezi jasně a jednoznačně definovanými pojmy (což je IMHO největší bolest současné středoškolské matematiky).

Hlavní překážka

Za hlavní překážku jakéhokoli pozitivního posunu v této oblasti považuji stávající personál, pro který by byla jakákoli reforma výuky (ale i náplně) středoškolské matematiky v podstatě porážkou. Oni jsou přece ti géniové, kteří bojují s línými a blbými studenty a jejich neméně blbými rodiči, a stačí jen donutit tyto dvě skupiny jejich nepřátel, aby se začaly "lépe učit", případně aby rezignovaly na středoškolské vzdělání.
Je rovněž nutno počítat s tím, že tito lidé budou upravený systém sabotovat, a to buď zcela záměrně, anebo čistě jen proto, že nebudou s to podle něj učit. Platí totiž, že nadprůměrně nadaný (prakticky pro jakýkoli obor) není s to svůj obor učit méně nadané nebo zcela nenadané jednoduše proto, že není schopen pochopit jejich duševní postupy, ani to, proč jim nějaký dílčí krok dělá problémy. To může daleko lépe udělat někdo, kdo si něčím podobným jako nenadaný musel projít sám.
Dalším problémem je určitá bohorovnost a arogance ze strany zastánců stávajícího špatného systému výuky matematiky. V odkazovaných článcích jsem zmínil "kauzu množiny", která mezi mě a moje děti vmezeřila prakticky celou generaci lidí, nenávidějících matematiku a nic z ní nechápajících. Přitom zavedení množinové matematiky do prvních tříd bylo kritizováno jak odborníky na pedagogiku, tak i odborníky na dětskou psychologii a mentální hygienu, tak i širokou veřejností. Právě to, že tento systém byl proti prakticky jednotné frontě kompetentních lidí (rozhodně kompetentnějších než ti, co ho vymysleli a zavedli) prosazen, i to, že bylo tolerováno v podstatě podvodné ověření tohoto systému (na vybraných mimořádně nadaných dětech pod vedením mimořádně schopných učitelů, zatímco LEGE ARTIS ověřování by vyžadovalo průměr, či ještě spíš mírný podprůměr, obojího) zvedlo prosazovatelům nesmyslů ve výuce matematiky sebevědomí.
Svou roli sehrálo jistě i to, že za selhání tohoto systému výuky matematiky, který byl nakonec zavržen jako zcela nesmyslný a neproduktivní, nebyl nikdo potrestán. Ze svého širšího okolí znám člověka, který za zavedení "inovátorské" metody výroby krmiva ze slámy, která nakonec také selhala a podařilo se prokázat i manipulování s výsledky jejího testování, šel nakonec "sedět" na šest let, protože mu náklady na to, co se na základě jeho podvodu prostavělo, co dobytka pochcípalo atd. napočítali 1,5 milionu (dneska +- krát deset). Pokud bychom zhodnotili množinové učebnice a další pomůcky, ohodnotili ztracený čas dětí i učitelů, tak by to nejspíš byla částka ještě větší. A opravdu nevím, jak hodnotit "vyrobení" dítěte, které si nedokáže ani spočítat (ani jako dospělý), kolik mu má být při placení nákupu bankovkou vráceno drobných (znám jedno takové "množinové dítě" ze svého okolí), případně jak hodnotit práci osvícenější části rodičů, kteří po večerech učili "ilegálně" své děti kupecké počty.
Stát by měl v současné době vůči matematickým kádrům zcela jistě lepší vyjednávací pozici, pokud by uvedená akce skončila trestním stíháním viníků (a byly k dispozici jejich obrázky v očíslovaných pruhovaných teplácích jakožto příkladu možných konců).

Současná středoškolská matematika jednoznačně pochází krizí. Příčina této krize jednoznačně není ve studentech, ale v pedagozích matematiku vyučujících nekompetentním způsobem a v nekvalitních pomůckách pro tuto výuku (určitým, byť ne rozhodujícím, faktorem je i problematický výběr vyučované látky). Za hlavního viníka současného stavu je nutno jednoznačně označit Českou jednotu matematiků a fyziků a její členy, zapojené do ovlivňování středoškolské výuky. Ti totiž koncipují celou tuto výuku jako přípravku na matematicko fyzikální fakultu UK, kam směřuje jen nepatrná menšina absolventů středních škol.
Řešení tohoto stavu musí zahrnovat vyvedené středoškolské matematiky z pod gesce zmíněné Jednoty, přizpůsobení látky skutečným potřebám středoškoláků (ve vztahu k potřebám matematiky na normálních vysokých školách) a matematickým schopnostem populačního průměru, který není extrémně matematicky nadaný. Je velmi nepravděpodobné, že taková změna bude úspěšně proveditelná s využitím naprosté většiny současných středoškolských vyučujících matematiky.
Současný odklad povinné maturity z matematiky lze jistě uvítat, ale takto získaný čas by měl být stoprocentně využit k zásadní (až revoluční) změně koncepce výuky středoškolské matematiky, jinak v podstatě nic nepřinese.

Nepravda pana Václava Vlka st.

Pan Václav Vlk ve svém článku "SPOLEČNOST: Homosexuálové spolu žádné děti mít nemůžou!" (Neviditelný Pes 20. 8. 2019) uvádí nepravdu už v nadpisu. Jinak brojí ve svém textu proti požadavkům LGBT osob na zrovnoprávnění v oblasti vlastních a společně vychovávaných dětí s normálními lidmi.

Potenciálně společné děti

Homosexuálové spolu děti mít potenciálně mohou. Cestu k tomu otevírají výzkumy na zvířatech, v nichž bylo prokázáno, že kmenové buňky, existující v řadě tkání v těle za účelem jejich hojení a obnovy, je možné přeměnit na vajíčka, a to i v případě samců. U myší byla tímto způsobem získána zcela zdravá a následně se ve více generacích zcela normálně rozmnožující mláďata (1).
Takže není v principu neřešitelný problém z kmenových buněk jednoho z gayů vytvořit vajíčka a oplodnit je spermiemi druhého. Už léta je vyzkoušena možnost donošení oplozeného vajíčka v břišní dutině samce (na paviánech), takže teoreticky by ani nebyla zapotřebí "nosnice" a gay pár by si vystačil, s dopomocí lékařů, sám.
Samotný problém "nosnic" je ryze umělý, stačilo by, aby stát přestal strkat své špinavé pracky do vztahů mezi lidmi (a nezakazoval profesionální "nosnictví").
Jediným principiálním problémem je, že by vznikla čtvrtina zárodků s karyotypem (heterochromozomů) YY, který je životaneschopný. Buď by musel být karyotyp zárodku překontrolován před jeho implantací (což je technicky možné), nebo by muselo být těhotenství v prvních třech měsících intenzívněji sledováno, zda nedošlo k odumření zárodku.
Vzhledem k tomu, že potracené plody s tímto karyotypem se občas vyskytují i u heterosexuálních párů (tento fakt uvádějí učebnice lékařské biologie celá desetiletí), je velmi pravděpodobné, že žena z rodičovského páru takového zárodku je buď genotypický muž, nebo chiméra (tj. má v různých tkáních odlišnou genetickou informaci, včetně chromozomální definice pohlaví), takže k podobnému procesu vlastně dochází v přírodě i zcela spontánně.
Byla publikována i přeměna kmenových buněk na spermie (opět u myší), což by vyřešilo problém lesbických párů, toužících po vlastním společném potomstvu (2).
V této souvislosti je třeba konstatovat, že již od poloviny minulého století se ve vyspělých zemích lesbičky toužící po dítěti nechávaly více-méně běžně oplodňovat spermatem bratra nebo otce své partnerky, takže ke vzniklému dítěti měly obě členky páru pokrevně příbuzenský vztah.
Potenciálně existují i další možnosti kombinace genetické informace dvou jedinců, jako je oplození enukleovaného vajíčka dvěma spermiemi (pro gaye) nebo oplození vajíčka jádrem jiného vajíčka, popřípadě pólovým tělískem, vzniklým v rámci redukčního dělení (pro lesbičky).
Ke druhému zmíněnému procesu dochází u některých druhů přirozeně v rámci partenogenese a existují kauzy otěhotnělých žen, u nichž se nepodařilo prokázat, že by měly pohlavní styk. Ty naznačují, že by k něčemu takovému mohlo docházet, byť vzácně, i u člověka. Prakticky ovšem platí, že u ženy, která žije pravidelným sexuálním životem, je početí a narození partenogenezí vzniklé dcery s téměř stoprocentní pravděpodobností přehlédnuto (a případná nepodobnost s partnerem je vysvětlovaná spíše mimopartnerským sexem).
Manipulace s enukleovanými vajíčky se dnes již v některých státech komerčně provádějí, a to jako "dárcovství cytoplasmy", protože existují fatální choroby, děděné z matky na potomstvo, u nichž příčina spočívá v defektu genetické informace v mitochondriích. Ty dítě dědí po matce (mitochondrie ze spermie se za normálních okolností do oplozeného vajíčka nedostávají).

"Nemorálnost" dětí v GL rodinách

Pan Vlk starší prohlašuje za nemorální využívání dárcovství spermatu, vajíček, prostoru v děloze atd., aniž by chápal, že naprosto stejně "nemorální" jsou např. transfúze krve či transplantace orgánů, a že v principu neexistuje rozdíl mezi "nosnicí" dítěte v děloze a chůvou, která se místo matky stará o dítě již narozené (nebo dokonce kojnou).
Problém je tedy ryze subjektivní, daný čistě schopnosti hodnotící osoby přijmout principiálně nové medicínské postupy. Pochopitelně, čím je člověk zabedněnější náboženskými předsudky, tím menší toleranci vůči novinkám na tomto poli má - viz některé sekty, odmítající dnes již tak běžný úkon jako je transfúze krve, prakticky ze stejných důvodů, z jakých pan V. Vlk st. brojí proti dárcovství spermatu (mezi odmítáním dárcovství krve a odmítáním dárcovství spermatu není prakticky žádný kvalitativní rozdíl).
A není to dlouho, co byly církvemi zavrhované jako "ďáblovo dílo" děti ze zkumavky (tato technologie může pomoci obejít problémy, které mají i heterosexuální páry), a existují z té doby i "vědecké" práce, dokazující, jak zhoubný vliv bude mít tento původ na morálku, kriminalitu a životní úspěšnost jedince vůbec. Z tohoto důvodu neberu ani "vědecké" práce o tom, jak "strašlivě poznamená" děti vyrůstání v rodině G či L páru. Navíc seriózní výzkumy dětí, které v takovýchto rodinách vyrůstají, nic podobného neprokázaly. Jedinou výjimkou byly situace, kdy měli možnost dítě (děti) atakovat církevní aktivisté, včetně aktivních kněží, kteří proti takovýmto dětem organizovali "křížové tažení". To se ovšem netýká jen takovýchto dětí. Nedávno proskočila našimi sdělovacími prostředky informace o tom, jak farář dohnal mladého gaye k sebevraždě (3). Tento problém ovšem řešitelný je, a to tvrdou represí.
Současnou situaci na tomto poli lze považovat za nedořešenou právě proto, že k takovýmto případům ještě dochází. Budu ošklivý, ale za komunistů by se výše odkazovaná kauza stát nemohla (a takovéto kauzy, bohužel, do značné míry racionalizují zlé zacházení komunistů s církevníky).
Pamatuji rovněž doby, kdy bylo vehementně potíráno i cvičení podle Mojžíšové, coby "nepřirozené".
Pochopitelně, je nutné podpořit adopci dítěte, vychovávaného biologickým rodičem, který je členem G nebo L páru, druhým členem tohoto páru, aby při jakékoli postižení biologického rodiče nezůstalo dítě samotné.
Považuji rovněž za problematické panem V. Vlkem st. uváděné porovnání stability G a L párů s heterosexuálními páry (všemi), protože by asi měly být ty GL páry porovnávány s bezdětnými heterosexuálními páry, u nichž je stabilita poněkud jiná, protože děti jsou zpravidla stmelujícím prvkem partnerského soužití.

Freud

Pokud se týká S. Freuda, o něhož se pan Vlk st. ve svém textu snaží opírat,  přes jednotlivé dílčí pravdivé prvky je jeho učení jako celek snůška šarlatánství a nesmyslů. Asi jedinou zásluhou tohoto pána je, že prolomil tabu kolem sexu v psychiatrii (a obecně i ve společnosti), ovšem seriózní výzkum lidské sexuality provedli posléze jiní. Léčebné intervence podle Freuda rozhodně více pacientů poškodily, než bylo těch, kterým pomohly.
S. Freud snese srovnání s T. D. Lysenkem s tím rozdílem, že naštěstí nikdy a nikde nedošlo k tomu, že by jeho "učení" bylo prosazováno státní mocí tak, jak byl prosazován lysenkismus v dobách stalinismu v socialistických státech. I lysenkismus obsahuje, podobně jako freudismus, jednotlivé dílčí správné empirické postřehy, zpravidla ovšem, jako u toho Freuda, znehodnocené jednak výkladem, jednak zasazením do kontextu zcela nevědeckého "učení".
Argumentovat v souvislosti s vyrůstáním dětí v rodinách G či L párů freudistickou snůškou zastaralých šarlatánských žvástů může jen naprostý laik.

Podstata problému

Podle judaismu, křesťanství i islámu, jednoznačně negativně ovlivňujících kulturu a společnost ve všech zemích, kde se dostaly k moci, je homosexualita "hříchem". Proto existuje snaha nábožensky se angažujících osob, aby byli lidé s touto odlišností sexuální orientace co nejvíce pronásledováni a společensky znemožňováni.
Když už náboženským fanatikům bylo znemožněno homosexualitu a její nositele kriminalizovat (a pamatuji, jak dekriminalizaci homosexuality doprovázelo lkaní "odpovědných" o tom, jak budou homosexuálové znásilňovat malé chlapce a lesby zase děvčátka), je snaha takto orientovaným osobám alespoň co nejvíce znepříjemnit život a hlavně dosáhnout toho, aby měly nějaké problémy s uplatněním ve společnosti (které by bylo možno následně agitačně využít jako "důkaz" jejich "zločinné" či "asociální" podstaty).
Z tohoto důvodu jsme svědky opakovaných útoků nábožensky aktivních osob na tuto skupinu obyvatel. Snaha "z etických" důvodů bránit tomu, aby G a L páry vychovávaly děti (nebo, nedej ZLO, které tato náboženství uctívají, měly děti spolu) je jen pokračování aktivit, započatých tím, že barbaři, sepisující Starý Zákon, homosexualitu označili za "ohavnost", trestanou smrtí. Což od nich převzalo křesťanství a později i islám. A právě toto barbarství, které už má dávno své místo na smetišti překonaných ideologických žvástů, se tito lidé snaží uměle a proti vůli většiny občanů (alespoň podle průzkumů veřejného mínění) udržovat v aktivní a společenské dění ovlivňující podobě.
A právě tomuto barbarství jsou podřízeny veškeré aktivity fanatických křesťanů proti všem dětem, které nebyly "udělány" církví sezdaným párem v misionářské poloze. A byl to tlak vlažných křesťanů a náboženských skeptiků, který vedl k omezení nejrůznějších aktivit proti "nepřirozenostem" v této oblasti. Před pár stovkami let ještě církve pronásledovaly ženy, provádějící porodní asistenci. Porodní asistence prováděná muži, graduovanými lékaři, přestala být církevně pronásledována až někdy v 18. století, gynekologie a porodnictví jako medicínský obor mohla vzniknout až poté, co bylo silně oslabeno křesťanské hovadství ma universitách.
O dalších bojích proti pokroku na tomto poli, ať už v oblasti výzkumu nebo medicínské praxe, bylo zmíněno výše. Blekotání pana V. Vlka staršího je jen další etapa boje křesťanské perverze proti lidské přirozenosti, nic víc.

Dokud nebude judeo - christiano - islámské barbarství v naší civilizaci totálně vykořeněno do naprosté nemožnosti jakkoli zasahovat normálním lidem do života, budou mít i u nás význam akce jako "Pride" pochody. Bez ohledu na dekriminalizaci homosexuality jsou pořád našim LGBT občanům upírána některá základní lidská práva. V řadě zemí, i těch, které se prohlašují za "civilizované", je situace této komunity ještě horší než u nás. Z těchto důvodů považuji za vhodné tolerovat i takové konkrétní "ulítlé" aktivity při těchto akcích, jaké mohou heterosexuálně orientovaným lidem obecně vadit.