Budou humanoidní nebo nehumanoidní?

Toto je otázka přímo hamletovská. A její řešení se může doopravdy změnit na originální otázku dánského prince. Povšimněme si jedné věci: Pomineme-li dílka x-tého řádu, jejichž autor má promyšlenu pouze výši honoráře "od stránky", vyskytují se coby exaktně popsaní kontaktéři v románech SF prakticky jen humanoidé. Totéž se týká i dosud popsaných scénářů kontaktu. Veškeré úvahy, vycházející z analogií střetů lidských kultur se pochopitelně musejí vztahovat na kontakt civilizací humanoidních, byť by jejich představitelé byli BEMáci s dlouhými zelenými chapadly. Nehumanoidní civilizace s námi budou mít společnou pouze elementární logiku, což by se dalo maximálně použít v rámci taktiky jednotlivých střetů, nikoli pro celkovou strategii, protože jejich obecné plány by nám zůstaly skryty. V některých případech by mohlo jít kontakt, popřípadě i střet, který by jednou nebo oběma zúčastněných stran nemusel být ani zaznamenán jako takový, ale např. jako setkání s dosud neznámou přírodní sílou. Abych předešel polemikám: Za humanoida pokládám cokoli, co je relativně samostatnou součástí své civilizace s určitou vůlí po samostatné existenci (v rámci možností) a schopností se v rámci svých kompetencí samostatně rozhodovat. Naprosto nezáleží na tom, jestli je to pokročilejší (snad) bezocasá opice, nebo vznášející se chuchvalec myslícího plynu. Důležité je, že takovéto bytosti mají  řadu svých vlastností biologicky danou a budou nám v případě kontaktu alespoň zčásti pochopitelné, byť by se slabším povahám při pohledu na ně dělalo zle.
V podstatě jsou dosti lidští i Asimovovi "sami bohové", sedmipohlavní Venušané a jiné zdánlivě exotické postavičky klasických povídek a románů. Skutečně nehumanoidní bytosti jsou většinou v románech jen naznačeny a čtenář se o nich mnoho nedozví (Strugačtí - Malyš, Lem - Solaris, Fiasko aj.). Z toho plyne, že reakce humanoidů by byly alespoň s určitou pravděpodobností předvídatelné - konec konců, na tom stojí i diskutované scénáře kontaktu. To by znamenalo značnou výhodu pro jakýkoli typ kontaktu. Byť nejsou, pochopitelně, vyloučena nejrůznější nedorozumění. Pokud se týká nehumanoidních civilizací: Jsem přesvědčen, že neexistuje mnoho nehumanoidních scénářů biologického vývoje, vedoucích k expanzi do vesmíru.
Pokud se v SF literatuře hovoří o nehumanoidech, většinou jsou chápáni jako nějaká kolektivní myslící bytost, takže kontaktovaná jednotka (jednotky) představuje jen malou součást většího celku, který zůstává v pozadí a nepochopitelný. Ať už to bude nějaký myslící mech, mraveniště, houbová kolonie, nebo třeba myslící oceán, patrně nebude nijak stimulován k expanzi do vesmíru. Bude-li vytvářet bytost s kolektivním vědomím druhotné kolonie, popř. schopné invadovat skrze vesmír, bude mu "oddělek", "potomek", nebo jak to nazvat, vzápětí cizí. Můžeme tak usuzovat podle množení kolektivního hmyzu nebo vegetativního množení rostlin. Invador tak bude připraven o to hlavní: bezpečnou základnu mimo náš akční rádius. Po krátkém období marných snah o navázání smysluplných hovorů s protivníkem bychom brzy přešli ke scénáři "znič jak můžeš". Naše šance by byla větší o to, že náš protivník by měl patrně menší zkušenosti s vnitrodruhovými šarvátkami.
Jen málo autorům žánru dochází, že za nehumanoidní lze považovat i bytosti vysoce a programově nespolečenské.  Člověk byl již starými Řeky  definován jako "zoon politikon", živočich společenský. Má biologickou potřebu kontaktu tvory stejného druhu (mj. bez toho by nebylo možné zajistit potomstvo) a přirozeně vytváří menší či větší skupiny v jejichž rámci se cítí dobře a realizuje zde i další životní potřeby. Že má člověk opravdu potřebu sdružovat se i po svém relativním přemnožení do menších a přehledných skupin, spojených společným zájmem, toho je ukázkou, konec konců, i existence fandomu.
Mysleme si na okamžik bytosti, které by takovýto sociální kontakt neměly, nepotřebovaly a odmítaly ho. Dobrých příkladů je v SF literatuře málo,  i Asimovovi Solarijci mají jakési kontakty mezi sebou, byť ve formě holografických obrazů, a sledují dění ve vesmíru okolo sebe, třeba jen proto, aby účinněji odmítali kontakt. Snad by do této charakteristiky spadl Lemův oceán na Solaris, ale ten vlastně jen vytváří kulisu děje. Jiní hrdinové tohoto typu se pohybují na hranici karikatury.
Solipsistně myslící a  jednající bytost by mohla být zdrojem problémů v tom smyslu, že by se od ní nedalo očekávat ani nejelementárněji logicky odvoditelné jednání při kontaktu, jaké odvozujeme třeba z teorie her a jaké pozorujeme např. už u stádních zvířat. S takovouto bytostí by bylo možno komunikovat, ale nebylo by např. možné s ní uzavřít smlouvu.
Byla by takováto bytost možná biologicky? Série o básnících zpopularizivala v podstatě pravdivou informaci, že sexuální rozmnožování není nic jiného než výměna informací. Tato výměna je důležitou ochranou před degenerací druhu, zajišťuje přizpůsobení druhu měnícím se podmínkám a popřípadě jeho postupné vylepšování. Trvalá existence některého druhu mnohobuněčných organismů bez pohlavního rozmnožování je zpravidla považována za raritní. Může souviset např. s parazitickým způsobem života; zatímco roupi a škrkavky napadají člověka masívně a v jeho střevech se normálně páří, tasemnice se většinou vyskytuje ve střevech jen jedna (už proto, že by současné napadení větším počtem hostitel asi nepřežil). Ovšem i ona se rozmnožuje sexuálně, její jednotlivé články se vlastně páří mezi sebou.
Můžeme si představit rasu, u níž je jedno pohlaví natolik potlačeno, že je chováno druhým jako domácí zvíře. I pro takovou představu najdeme opory v matičce přírodě, u některých pozemských nižších živočichů. Zde dochází např. k tomu, že sameček při kopulaci přiroste k samičce, stává se součástí jejího těla a jinak degeneruje a není schopen samostatného jednání. Stává se tedy jakýmsi dalším orgánem samičky. Druhou možností je produkce natolik samostatných pohlavních buněk, které by dokázaly překonávat i značné vzdálenosti. U některých mořských živočichů je i toto běžné. U suchozemských si můžeme představit produkci něčeho jako létající hmyz, který by aktivně vyhledal druhé pohlaví (pomocí feromonů) a injikoval do ní pohlavní buňky. Že je to marnotratné? A čím jiným je život jepice? Nebylo by racionálnější, aby se pářily už jejich larvy? Zkrátka: takovíto živočichové by mohli žít velice samostatně a nezávisle, množit se na dálku a nevytvářet něco jako sociální kontakty (nebo jen ve velice redukované podobě). Je otázka, zda by takovíto tvorové byli technicky schopni invaze do vesmíru, a zda by k takové činnosti byli motivováni.
Jistěže zcela nehumanoidní by byli symbionti a parazité, závislí na jiných (nemyslících) bytostech. Nicméně, analogie s pozemským životem spíše naznačují, že takovíto tvorové poměrně rychle ztrácejí se schopností samostatného života i to, co považujeme za intelekt. Pravděpodobnost něčeho na způsob "vládců loutek" je velice malá.
Z biologického hlediska se tedy zdá, že humanoidnost, velmi široce chápaná jako společenství relativně nezávislých jedinců, je jedním z rysů, které umožňují a podporují expanzi do vesmíru. Nakolik je to zpráva dobrá či špatná se neodvažuji posoudit.