Oumuamua jako původce covid?

1I/ʻOumuamua je těleso, první objevené jako pocházející z jiné hvězdné soustavy a letící rychlostí, že tu naši také opustí. Bylo objeveno 19. 10. 2019, na rozdíl od Rámy A. C. Clarka, až už se vzdalovalo od Slunce i Země a z dosahu pozemských dalekohledů zmizelo za cca rok. Vzhledem k tomu, že ikonické obrázky vznikly počítačovou rekonstrukcí tvaru na základě změn jasnosti jednoho či dvou pixelů, je jeho tvar opravdu jen přibližný a detaily jeho povrchu jsou čistě malířskou licencí. Mimochodem, rekonstruktoři patrně nepracovali s možností, že by těleso neslo na různých částech různé barvy, jak je to u technických objektů dosti časté.

Teorie

V onom roce jsem na posledním Fénixconu (protože následující zatím dva zlikvidovala proticovidová opatření) přednášel o problematice mikrobiálního zamoření kosmických lodí. Tato problematika je už dost seriózně vědecky popsaná u stanic na oběžné dráze kolem Země, i v případě kosmických sond bez posádky. Takže jsem si dovolil zrekapitulovat podstatné věci a doplnit nějakou extrapolací (na lety k planetám sluneční soustavy i k exoplanetám).
V rámci této přednášky jsem si dovolil i zmínku o tělese Oumuamua, tehdy silně aktuálním.
Dovolil jsem si učinit asi následující predikce:

1. Pokud jsou taková tělesa extrémně vzácná, mohla by přinést naprosto fatální bakterie (nebo jiné, pro pozemskou biologii neznámé živé objekty), jaké by způsobily totální pohromu pro pozemskou biosféru, srovnatelnou s velkými vyhynutími v minulosti.
2. Pokud jsou průlety takových těles časté, tak by to naopak byl nepřímý důkaz, že se pozemská biosféra s takovou extrasolární kontaminací setkala již opakovaně, a že tato setkání ustála.

V současné době je brán astronomy za přijatelný odhad, že mezihvězdné objekty proletí sluneční soustavou několikrát za rok. Což by svědčilo pro onu druhou, optimističtější, verzi.
Jiným problémem by bylo, pokud by se jednalo o těleso řízené cizí inteligencí. Ta by se totiž patrně snažila Zemi "dehumanizovat" či "ET formovat", tedy, pokud by opravdu jen neprolétala kolem.
Přednášku jsem zakončil slovy:
"Aniž bych chtěl dělat paniku, dovoluji si konstatovat, že případná záměrně nekomunikující, ale inteligentně (byť třeba i strojově) řízená možná varianta 1I/'Oumuamua mohla klidně vypustit nikoli plyn, ale hejno mikrosatelitů, které jsou již na cestě k nám s náplní, dle mínění jejich tvůrců, pro nás nejvražednější možnou. Pokud je tato možnost realitou, poznáme to patrně brzy."
Vzápětí vypukla epidemie covid.
Vlastně jediné, co se nesplnilo, je ona vražednost. Možné vysvětlení tohoto fenoménu (pokud pomineme možnost, že extrasolární inteligence to "nejvražednější možné" prostě zorala) je podáno níže.

Covid

Faktem je, abych nedělal zase paniku, že covid, způsobující současnou epidemii, je dosti pevně zasazen do systému adenovirů, byť z nich některými vlastnostmi vyčnívá. Ne však natolik, aby bylo pravděpodobné, že je zcela mimozemského původu. Navíc profesor Raška, žijící v USA a Kanadě (syn zakladatele československé epidemiologie), prohlásil, že už někdy v letech 2014 - 15 byla v Číně epidemie podobně probíhajícího onemocnění mezi horníky v přibližně stejné oblasti, z níž pochází i tento virus.
Dle mého soudu mohlo dojít k tomu, že čínští výzkumníci mohli nečekaně objevený zajímavý virus v podmínkách centrálně plánované vědy (jaké pamatuji z dob před rokem 1989 i u nás) nasadit na HeLa buňky, které se poměrně dobře množí, takže se daly získat hned a ne až během příští pětiletky, jako prostředky na tkáňové kultury apod. HeLa buňky jsou velmi agresívně rostoucí buňky rakoviny děložního čípku, které se dají pěstovat a množit skoro jako prvoci, takže je možné s nimi hospodařit dosti pružně. Problém je, že se jedná o buňky původně lidské, takže se na nich virus mohl stát i bez nějakých umělých zásahů (o nichž se někdy také spekuluje na základě ne zcela běžných vlastností tohoto viru) natolik přizpůsobit poměrům v lidských buňkách, že mohl získat i bez zlého úmyslu pěstitelů schopnost šířit se lavinovitě mezi lidmi (podobně jako jeho příbuzný, způsobující SARS).
Pochopitelně, je to teorie. Je stejně dobrá, jako ta, že zde kdysi přistála mimozemská sonda a sebrala vzorky biologického materiálu. A že na základě těchto vzorků byl upraven rovněž s nimi získaný virus (stačil by únos jednoho dítěte a takových hororových historek se najde v záhadologické literatuře dost a dost) a byl by k dispozici jak pestrý vzorek adenovirů (u dětí běžná součást slizničního sekretu), tak i tkání, na kterých by se měl množit. ET by se zkrátka vůbec nemusel chovat k dětem mile a přátelsky, jako v onom kultovním filmu.

Důvod?

Existují scénáře mezihvězdného mezicivilizačního kontaktu a promrskali je lidé podstatně kvalifikovanější, než jsem já. Mimo jiné i známý spisovatel, jehož téměř všechny "vážné" romány jsou o různých způsobech průšvihů a selhání, k nimž při takovém kontaktu došlo, Stanislav Lem. Výsledek je pesimistický: Všechny možné varianty chování těchto civilizací vedou k eskalaci na boj "na život a na smrt", a to i v případně původně oboustranně dobrých úmyslech.
U mezihvězdných poutníků lze očekávat znalost matematiky a logiky minimálně na stejné úrovni, jakou máme my. A protože se nejedná o nějaké žvástologie, ale naprosto exaktní obory, pracující naprosto exaktními postupy, museli i oni dospět ke stejnému závěru. Byť třeba neznají fikci (včetně SF), jako třeba mimozemšťané v Galaxy Questu, museli tyto postupy promrskat v momentě, kdy sestrojili první mezihvězdnou loď (nebo, při očekávání inteligentních konkurentů ve vlastní hvězdné soustavě, meziplanetární).
Je IMHO velmi nepravděpodobné, že by se k jiným hvězdám vypravila civilizace, nepředpokládající existenci nějakých konkurentů. Byť to asi zcela vyloučené není, ale pak by "mrskali" logické postupy např. při zachycení našeho rádiového a televizního vysílání, které vyplňuje okolo naší hvězdné soustavy kouli o průměru skoro dvě stovky světelných let (záleží na tom, které naše staré signály bychom brali jako takové, že už překročily práh pro vzdálenou detekci). Mohlo by dojít i k omylům (existuje teorie, že výbuch sopky Krakatoa byl mimozemšťany detekován jako pokus o komunikaci, a že odpovědí byl výbuch nad povodím řeky Tunguzky. Nicméně v roce 1945 zde vybuchlo několik jaderných náloží a další následovaly v letech poté, a ty asi budou detekovatelné i na vzdálenost těch 76 světelných let, kde se jejich důsledky pohybují vesmírem, a patrně i na mnohem větší. A lze počítat i s tím, že vzdáleně detekovatelné budou i podzemní jaderné výbuchy, prováděné ještě později.
Takže jakákoli posádka kosmické lodi, putující ze vzdálenosti desítek let by byla o přítomnosti inteligentního života ve sluneční soustavě informována, leda by letěla nějakým "mimoprostorem" a neměla cestou žádný kontakt s vesmírem jako takovým. Ta by ale asi měla prostředky, umožňující zjistit projevy inteligentního života na Zemi už někde v Kuipierově pásu, pokud by se tedy z toho mimoprostoru nevykulila ještě blíž.

Mezihvězdné biologické zbraně

Svého času (na tomto blogu a předtím na přednáškách pro fanoušky SF) jsem konstatoval, že že autory military SF dosti opomíjené biologické prostředky (věnuje se jim prakticky jen David Gerrold) nelze podceňovat. Zejména, pokud by ET chtěli zachovat některé technické prostředky dobývané planety a nechtěli oproti tomu čekat s kolonizací např. až radioaktivita poklesne na pro ně přijatelnou úroveň.
Druhou stránkou této skupiny zbraní je skutečnost, že by je i méně technicky vyspělá atakovaná civilizace (třeba pozemšťané přepadení ET) mohla s úspěchem použít. V případě úspěšného použití takových zbraní lze očekávat i tvrdá až hysterická karanténní opatření ze strany domoviny ET, která by silně narušila logistiku jejich výsadku a současně jeho příslušníky demoralizovala. Možná až na úroveň vzniku nějakého modu vivendi výsadku s obyvateli napadené planety.
Velice by záleželo např. na tom, zda by výsadek byl s to vytvořit životaschopnou populaci a poté s pozemšťany nějakou hybridní civilizaci.

Pozitivní důvod?

Existuje jeden jev, kterým by se ona osudovost kontaktu dvou civilizací dala obejít. Kontakty tří (a více) civilizací současně mohou vést ke scénářům, končícím něčím jako mírové soužití (případně až vznikem zárodku jakési "galaktické federace" na způsob Star Treku). Je tedy jasné, že pokud by se někde okolo Země vyskytovala civilizace schopná mezihvězdných cest, že by si tu naši, primitivnější, snažila držet jako eso v rukávu pro případ kontaktu s další, tentokrát k jejímu přemožení a vybití dostatečně pokročilou konkurencí. V takovém případě by snad při prvních náznacích blížícího se kontaktu s něčím takovým stačilo Zemi trochu "postrčit", aby byl tento kontakt trojitý. A do té doby by ovšem byla snaha spíše civilizaci na Zemi brzdit, aby mimo svou hvězdnou soustavu nevyletěla předčasně.
Svého času (a je to i ve starších postech na tomto blogu) jsem vyslovil teorii, že takovýmto retard faktorem by mohlo být náboženství, a to zejména "velká monoteistická trojka", tj. judaismus, křesťanství a islám.
Nicméně stejně tak by mohla být takovým faktorem nezvládnutelná (leč lidstvo neschopná vyhubit) epidemie, jakou covid epidemie jednoznačně je. Epidemie covid, zejména pokud se lidstvo bude chovat stejně chaoticky a nesmyslně, jak se chová po skoro dva roky jejího dosavadního trvání, skutečně může vést ke zhroucení ekonomiky vyspělých zemí a následně civilizačnímu propadu někam na úroveň středověku.
Možná mají mimozemšťané jakousi "psychohistorii" (termín ze sbírky novel a románů o Nadaci od I. Asimova), kterou dokázali předvídat to, že budou lidem jejich vůdci odepírány účinné léky a vakcíny, a epidemie bude uměle udržovaná čistě pro zisk konkrétních lidí (jejich skupin), jimž přináší ekonomické a sociální benefity. Asi jako Hari Seldon předvídal, že při určitém stupni morálního rozkladu Galaktického impéria už ani kvalitní lidé v jeho čele, nebo v čele jeho armád, nebudou s to civilizační sešup zastavit a naopak budou při pokusu o něco takového nositeli degenerace zlikvidováni.
Proč tedy to pozitivní v nadpisu: Protože se jedná o možnost, v jejímž rámci bychom alespoň s nějakou nenulovou pravděpodobností mezihvězdný kontakt přežili a do jisté míry jako samostatná civilizace. Porážka a zničení civilizace by totiž nemusely znamenat výhradně fyzické zničení lidstva, ale jeho totální podmanění a začlenění na specifická (podřadná) místa v civilizaci dobyvatelů tedy likvidaci prakticky veškeré kultury lidí, včetně kulturních tradic a snad i jazyků). Škálu takového osudu lidstva popisuje SF od "štěnic" chovajících lidi jako krmivo (viz např. román "V bezvýchodném terénu" od autorů D. Weber a S. White), až po postavení lidí v mimozemské civilizaci v románu J. Pournelle "Janičáři". Mimochodem, Weberův a Whiteho román má název špatně: správně by mělo být "V bezvýchodné situaci". Je to jen jedna z mnoha ukázek blábolivosti a nejednoznačnosti angličtiny.

Aby tedy bylo jasno, moc této teorii nevěřím, ale nejsem schopen najít či vyspekulovat jediný fakt či logický konstrukt, který by vůči ní měl naprosto fatální následky a zcela ji postavil mimo teorie alespoň v raritních případech možné. Nechci vyvolávat žádnou paniku - od toho tu jsou vládní (a další oficiální, až po úroveň WHO) zprávy o průběhu epidemie. Ale pokud by alespoň jeden fatálně onemocnělý umíral s pocitem, že umírá na něco extrovního, mezihvězdný mor, a tím se obětuje v zájmu celého lidstva, a ten pocit mu udělal v posledních chvílích života dobře, pak to moje ťukání do klávesnice přece jen k něčemu bylo.

Anticivilizační prvky monoteistické "velké trojky"

Zákaz zobrazování
Zobrazení reality představuje prostředek jejího modelování a následně i ovládnutí. Náboženský zákaz zobrazování reálného světa nutně vede k technologické stagnaci na úrovni relativně proimitivních zařízení, která lze ještě zkonstruovat a udržovat v chodu bez technické dokumentace. Omezuje i rozvoj vědy, v níž schémata a obrázky mají nenahraditelnou roli.

Judaismus
na vytváření obrazů zcela rezignoval. Výsledkem byla technologická stagnace naprosto zoufalých rozměrů (i svůj Chrám si museli judaisté nechat postavit od jinověrců), která vedla k postupnému úpadku a nakonec zániku židovského státu.

Křesťanství
uvedený zákaz reinterpretovalo pouze na vyobrazení boha a i to některé křesťanské směry nedodržují (viz obrazy Boha v katolických chrámech), včetně vyobrazení svatých, kteří v podstatě substituují nižší bohy původních evropských náboženství. Původní křesťané tento zákaz pravděpodobně dodržovali, byť ne zcela důsledně (soudě podle rytin s křesťanskými náměty v římských katakombáích z doby, kdy křesťanství bylo ilegální. Obrazoborecké tendence byly v prvních stoletích našeho letopočtu potlačeny
Neomezenost v tvorbě plánů, schémat apod. byla jednou z příčin technologické superiority křesťanské evropské civilizace nad ostatními.

Islám
uvedený zákaz reprodukuje podobně jako judaismus. Prakticky veškeré výtvarné umění je omezeno na tvorbu fraktáloidních abstraktních obrazců, ornamentů a kaligrafií. Konkrétnější prvky se objevují v uměleckých řemeslech. Místně se uchovala výtvarná tvorba (např. v Íránu malba miniatur s lidskými portréty).
Důsledkem je opět technologická stagnace s tím, že prakticky veškeré technologie jsou do islámských zemí (které na to mají) importovány, a to třemi různými způsoby:
1. Jako tvorba zotročených nemuslimů (jejím výsledkem jsou i výtvarné "islámské" památky v Al Andalus)
2. Jako dovoz technologií
3. Jako dovoz hotových výrobků


Zákaz vepřového

Někdy se uvádí, že k zákazu vepřového masa vedla obava z parazitů. Problémem je, že parazité se vyskytují i v jiných druzích masa (hovězí, skopové i divokých zvířat) a skutečnost, že kvalitní tepelnou úpravou se zárodky parazitů vcelku bezpečně zničí. Musíme ovšem dosáhnout v jádře výrobku teplotu blízkou bodu varu vody, což může být problém nad hromádkou doutnajícího velbloudího trusu, ale nikoli v řádné peci.
Uvedený zákaz diskriminuje především usedlé obyvatelstvo, vůči němuž byli nejstarší judaisté v opozici. Chov prasat, prováděný na základě "dobrý prase všechno spase" navíc přesdstavoval určitou formu odstraňování organického odpadu, který jinak zůstal substrátem pro množení drobných savců a hmyzu, včetně přenašečů nejrůznějších chorob.
Pokud bychom přijali teorii přijetí tohoto zákazu na základě pokynů "shůry", mohli bychom uvažovat i o "minách" vložených do zdravotnictví (prase jako zdroj nejrůznějších preparátů, GMO prasata s humánními antigeny jako zdroj orgánlů na transplantaci), případně do dálkových kosmických letů (lze se domnívat, že dlouhodobé lety by se daly realizovat i za cenu výroby umělého těla k lidskému mozku, a zde by nějaká forma humanizovaných prasat, která by se dala vyrábět na zakázku a průběžně, i během cesty, obměňovat).

Judaismus
zákaz dodržuje.

Křesťanství
se zákazu rychle vzdalo, protože jinak by bylo nepřijatelné běžnou populací.

Islám
zákaz dodržuje, včetně lovu a konzumace druhů, které prase jen připomínají (prase bradavičnaté).


Úroky

Úrok představuje výnos z nějaké finanční investice. Jeho složkou je jednak vlastní zisk (peníze půjčím, dám do banky, investuji atd. aby mi to něco vyneslo), jednak pokrytí inflace (řekněme, že s tou starověké ekonomiky nepočítaly) a jednak pokrytí rizika, že o ty peníze přijdu.
Důležitým efektem úroku je, že umožňuje sdružit finanční prostředky na takové aktivity, které by byly neufinancovatelné z pozice jednotlivce, leda snad v totalitních státech (jejichž přechůdci byly různé typy států absolutistických), kde jsou veškeré zdroje státu podřízeny osobě panovníka.
Půjčka může rovněž umožnit získat finance na aktivity, které nejsou bezprostředně ziskové.
Můžeme uvést, že bez systému úvěrů a spolupodílnictví na podnicích vyžadujících vklad velkého objemu finančních prostředků, by se neobešla průmyslová revoluce.

Judaismus
se požadavku "neúročit" jednoduše vzdal a v mnoha obdobích stáli židovští finančnici v čele řady aktivit, které změnily tvář světa.

Křesťanství
úroky omezovalo na "obvyklé", "lidské" atd. takže lichvářské  služby si pro sebe vyhradili především Židé.

Islám
úroky prakticky zcela zakazuje, v některých západních státech dokonce fungují speciální banky, které svým klientům neúročí vklady. V řadě islámských států působili a působí jako finanční odborníci nemuslimové (dříve Židé, např. v Turecku, v současné době spíše příslušníci asijských národů). Nevýhodou tohoto postupu je skutečnost, že nemuslimové jsou velice často vystavováni pogromům, podobně, jako tomu bylo např. se Židy ve středověké Evropě (nacistické pogromy měly jiné příčiny).

__________________________
Někdy nadáváme na lichváře, kteří se díky literatuře stali prototypem mravně zvrhlých jedinců. Neuvědomujeme si ovšem, že lichvář půjčuje peníze za podmínek, do kterých by "kamenné" banky nikdy nešly (hlavně pro vysoké riziko nedobytnosti půjčky) a tudíž má podstatně vyšší riziko jejich ztráty (a to musejí pokrýt ti klienti, kteří zůstanou solventní). Navíc hospodaří s menšími objemy peněz a menšími počty půjček, takže je více ohrožen náhodnou fluktuací výskytu solventních - nesolventních klientů (pokud vycházíme z představy, že pravděpodobnost vrácení peněz průměrným klientem korektně odhadne).
Je však jasné, že do obchodů tohoto druhu se pustí pouze jedinec, který na to bude specificky osobnostně disponovaný. Takový Harpagon nebo Shylock by se patrně stali vděčnými postavičkami pro spisovatele, i kdyby se věnovali např. malování motýlů akvarelkami nebo jiné skrz naskrz bohulibé činnosti.

Přinesli nám náboženství malí zelení mužíčkové? 7.

Islám
Je pravděpodobné, že už procesy, doprovázející postup křesťanství na post státního náboženství, předznamenaly to, že se křesťanství začne civilizovat a přestane překážet technickému rozvoji. Druhou příčinou založení "projektu islám" mohlo být jednoduché "zálohování" anticivilizačních procesů.
Islám můžeme chápat jako internacionalizovaný judaismus. Pokud přistoupíme na představu cizí, negativní, inteligence, postupně se učící ze svých zásahů do lidské civilizace, pak kombinuje negativní (anticivilizační) prvky judaismu s úspěšností v šíření, jaká je u křesťanství.
Je spojen se značnou civilizační destruktivitou (tím, co nazval náš pan president "anticivilizací") na straně jedné a silnou, agresívní, expanzivitou na straně druhé. Na rozdíl od křesťanství je původní kultura podmaněných národů zlikvidována daleko důkladněji, včetně změny písemnictví, přechod na arabské písmo u řady národů (což po několika generacích antikvuje původní literární odkaz, pokud by se i zachoval). Pro islám je charakteristické i to, že v celém jím podmaněném světě za celou dobu jeho trvání došlo pouze k jedné technické inovaci, a tím je sedlo na velblouda (někteří historikové ovšem řadí jeho vynález do doby těsně před Mohamedem), došlo k drastickému poklesu literární činnosti i zablokování dostupnosti neislámské literatury. Vyjma nepotlačených zbytků lidové slovesnsti přežila prakticky jen sbírka Tisíce a jedné noci, která je ve svém jádru předislámská a některé její příběhy byly povrchně islamizovány. Sám Mohamed se vyznačoval vybíjením umělců. Ve výjimečných situacích došlo k tomu, že byly do arabštiny přeloženy neislámské a předislámské spisy v případě, kdy se sešla osobnost schopná toto učinit a vládce dostatečně osvícený na straně jedné a dostatečně mocný na straně druhé, aby ho tyto texty zajímaly a současně pro ně a překladatele zajistil mocenskou ochranu před náboženskými fanatiky.
Pro Evropu, která se k těmto dílům dostala v souvislosti s křížovými výpravami, byly tyto překlady tehdy jejich jediným zdrojem, protože knihovny na severu Afriky a v Asii byly muslimy vyrabovány a zlikvidovány. Je třeba si uvědomit, že na jedno dílo "překladateli" zachráněné připadají řádově desítky těch, které jejich souvěrci zcela zničili, takže i při započtení "islámské vzdělanosti" je civilizační bilance tohoto náboženství zcela jednoznačně negativní. Příznačné také je, že v některých případech se originály antických děl na začátku renesance našly v evropských klášterech, jakmile se tedy Evropa více vzpamatovala z "temných století" po nástupu křesťanství.
Je dobré také vědět, že v rozpětí od cca poloviny osmého do poloviny třináctého století bylo na území okupovaném islámem něco méně než sto osobností, které zmíněný "zlatý věk" tvořily. Naprostá většina z nich byli učenci (= pouze v zásadě mechaničtí sběratelé a uspořádatelé poznatků, bez toho, že by nové poznatky vytvářeli) a jen necelých deset bylo opravdovými vědci (tedy vytvářejícími nové poznatky). Vznikla jediná vědecká škola (či filosofický směr), a je příznačné, že tato škola, navazující na islámského překladatele a filosofa Ibn Rušda (lat. Averroes) vznikla v křesťanském, nikoli islámském prostředí. Sám Averroes byl za své ne zcela konformní názory pronásledován a opakovaně si zachránil život útěkem na poslední chvíli (měl prostě delší nohy a větší cit pro blížící se průšvih než nebohý Giordano Bruno - spíš v sobě měl něco z Pratchettova Mrakoplaše), nicméně v konfrontaci s civilizací se stejně jeví jako vyjící fanatik, s nímž by dialog nebyl reálně možný  (např. zcela jednoznačně podporoval vraždění odpadlíků od víry).
Navíc se nedovedu zbavit podezření, že někteří autoři islámského "zlatého věku" buď vůbec reálně neexistovali, nebo toho napsali mnohem méně, a že jim byla z bezpečnostních i jiných důvodů (v rámci myšlení středověkého člověka byly novinky automaticky špatné a bylo vhodné je zaštítit "osvědčenou a starou" autoritou) připisována díla, vytvořená v křesťanském kulturním okruhu. Asi jako reálně neexistují někteří "anglicky znějící" autoři detektivek z dob První republiky, případně SF a F románů z první poloviny 90. let, byť zde důvody utajení identity a národnosti autorů byly ryze komerční (a není to jen český fenomén).
V oblasti výtvarného umění je islám silně hendikepován tím, že otrocky převzal zákazy zobrazování složek reálného světa z judaismu. Výtvarné umění se zradukovalo na kaligrafii a tvorbu abstraktních ornamentů v rámci spíše uměleckých řemesel než umění jako takového. V některých zemích se udržely jakési zbytky jiných složek výtvarnictví (např. v Íránu malování miniatur), ale celkově se dá říci, že jsou muslimové z tohoto pohledu na nižší úrovni než krmaňonští tvůrci obrazových galerií typu Altamiry nebo Jeskyně tří bratří.
Architektura v islámu vzkvétala především tam, kde mohli využít nemuslimy buď přímo (tvorba židovských a křesťanských nevolníků např. v Al Andalus) nebo nepřímo (přeměna starších budov a chrámů na mešity). I v dnešní době je islámská architektura závislá na nemuslimech, od studia architektury přes výrobu a dodávku klíčových komponent budov až po architektonický SW a HW, na němž běží.
Dalším problémem s islámem spojeným je systematická debilizace obyvatelstva, která se děje nejméně dvěma mechanismy
- likvidací nadprůměrně kvalitních jedinců, kteří se především dostávají do konfliktu s blábolivou a nekonzistentní islámskou věroukou (což je do jisté míry obecný rys všech totalitních režimů)
- vytvoření socioekonomických podmínek, vedoucích ke drastickému nárůstu manželských svazků mezi pokrevně příbuznými (aniž by zde bylo tabu takovýchto sňatků). Některé zdroje uvádějí, že až 70 procent sňatků je v islámských zemích uzavřeno ve stupni pokrevního příbuzenství bratranec - sestřenice nebo strýc - neteř a významná část toho zbytku je uzavřena rovněž mezi pokrevně příbuznými, ale vzdálenějšími. Nemusíme býti génii "přes genetiku", aby nám bylo jasné, co to s lidmi udělá. Stačí se podívat, jak s podobnými příbuzenskými svazky po více generací dopadli Habsburkové, kdy španělská větev nakonec vymřela na totální fyzickou a psychickou degeneraci (mistrně zachycenou na obrazech Velázquéze), zatímco rakouská nebyla schopna od konce 18. století dát na trůn alespoň trochu kvalitní osobnost (1). Pokud by islám na Zemi převládl, mohl by v daleké budoucnosti nějaký inteligentní pták, pes, nebo i Kocour napsat práci "Podíl islámu na znovuzopičení člověka".

Celá historie islámu i jeho současnost naprosto jednoznačně ukazují, že se jedná o přímý protiklad naší civilizace (zemanovský termín "anticivilizace" je velice výstižný).
Pochopitelně, nelze s jistotou předpokládat, nebo dokonce tvrdit, že islám vyrobili mimozemšťané za účelem fyzické a psychické degenerace lidstva, nicméně lze konstatovat, že pokud by nějací mimozemšťané s tímto "regresorským" záměrem existovali, tak by jejich aktivita s velkou pravděpodobností vypadala podobně.

______________________________________________________
(1) Není nezajímavé, že v našem národním povědomí přetrvávají jako postavy spíše kladné psychopati stižení syfilidou Rudolf II. a Josef II. a dále oligofrenik Ferdinand Dobrotivý, poslední korunovaný český král. Úctu větší, než je mu dosud prokazována, by si zasloužil i slaboduchý Karel Poslední, který dokázal civilizovaně ukončit Rakousko-Uherskou monarchii s minimem následujících konfliktů.

Přinesli nám náboženství malí zelení mužíčkové? 6.

Křesťanství
Když to začalo vypadat s judaismem nahnutě, byl vytvořen uvnitř této skupiny (možná proto, že ji mimozemšťané měli lépe zažitou) další projekt, který eliminoval židovský nacionalismus až rasismus zpřístupněním nového náboženství všem lidem.
Křesťanství se do značné míry začalo šířit mezi populací, bez národnostních omezení (byť začínalo jako židovská sekta a na některé čistě židovské sekty také navazovalo).
Značnou změnou proti judaismu bylo oddělení duchovní světské sféry. To se velice hodilo v situaci, kdy se křesťanství začalo šířit mezi otroky a dalšími nižšími společenskými vrstvami. "Msta" otroků, spočívající ve víře, že špatní pánové přijdou do pekla, byla pro vrstvu otrokářů dosti pochopitelně přijatelnější, než povstání otroků (zdaleka nebylo jen to Spartakovo), která jednak hrozila smést celý stát (a jím definovanou sociální pyramidu), jednak výrazným způsobem zvyšovala cenu otroků. Hrozilo, že levnější než otrocká práce se stanou některá technická hejblata a navíc se ještě vyplatí investovat do racionalizačních prvků, které připomínaly (byť v technicky primitivnějším podání) manufaktury, předznamenávající průmyslovou revoluci. Hrozilo tedy, že antická civilizace projde podobným vývojem, jako feudální svět na konci novověku a výsledkem bude jakási (byť na počátku asi primitivnější než ta, co v dějinách reálně proběhla) průmyslová revoluce. Tyto trendy byly christianizací zvráceny a evropská civilizace se mohla vydat do slepé uličky nevolnictví a feudalismu, v níž strávila (a ztratila) víc než tisíc let.
Drastické protikřesťanské zásahy, jichž jsou dějepisné knihy křesťanů plné, zdaleka nebyly tak rozsáhlé a intenzívní, jak se o nich ve spisech o křesťanských mučednících píše. Docházelo k nim za vlády několika málo nadprůměrně osvícených římských císařů, kteří dokázali uvažovat s nadhledem a tudíž rozpoznali destruktivní potenciál křesťanství. Moderní jazyková analýza ukázala, že výčty akcí proti křesťanům, počty "mučedníků" atd. jsou v řadě případů vpisky středověkých opisovačů, jazykově se lišící od originálního textu. Víra otroků panskou vrstvu v zásadě nezajímala, pokud otroci dělali to, co se po nich chtělo, a nebouřili se. Což křesťanství dokázalo zajistit lépe než houfy vyzbrojených hlídačů a pohaněčů.
Oddělení světské a duchovní sféry, které bylo naprosto zásadním přínosem pro spontánní šíření křesťanství mezi nižšími sociálními vrstvami (a demotivovalo vyšší sociální vrstvy vůči nějakým drastickým protizásahům) na straně druhé ovšem definovalo dualismus "světa pozemské existence" a "světa víry". Umožnilo poněkud schizoidní soužití těchto dvou světů v jedné společnosti (a dokonce i v jedné hlavě). Výsledkem tohoto dualismu byla tolerance světské existence věcí ve světě víry nepřípustných. Nakonec, po mnoha peripetiích, došlo k přijetí díla Tomáše Aquinského (který byl pro jistotu i svatořečen), čímž došlo k částečné helenizaci křesťanství, tedy k částečnému a někdy i deformovanému přijetí antické tradice.
Soužití evropských tradic (zdaleka ne jen těch antických) s křesťanstvím sice nebylo ideální, zejména v oblastech, kde vědecké poznatky interferovaly s nesmyslnými bláboly v Bibli (astronomie, biologie a mnoho dalších), nicméně, což je velice důležité, téměř bezkonfliktní bylo soužití s technickými vědami a jejich teoretickým zázemím. Dokonce i církevní zákazy, týkající se např. přenosné trojnožky pro podepření ruky při lukostřelbě nebo technických inovací souvisejících se samostříly, byly masově porušovány - jednoduše proto, že kdo je porušil, měl zásadní výhodu proti těm ostatním.
Výsledkem těchto procesů bylo, že technický a vědecký vývoj po několikasetletém úpadku začal pokračovat, byť asi podstatně pomalejším tempem, než kdyby křesťanství nebylo. Křesťanská civilizace se v důsledku postupně vznikající technickoé nadřazenosti stala dominantní silou na celé planetě a ostatní civilizační okruhy v podstatě prosperovaly podle toho, jak rychle dokázaly absorbovat z ní pocházející technické inovace.

Přinesli nám náboženství malí zelení mužíčkové? 5.

Judaismus

Se vznikem judaismu je spojeno více nejasností.
Jeho zakladatel byl vysoký egyptský kněz (tedy příslušník předchozího typu náboženství). V poslední době se objevila teorie, že zakladatelé judaismu a organizátoři exodu byli kněžími (v té době již působícími v ilegalitě) monoteistického kultu boha Atona. Motivací vzniku tohoto náboženství tedy mohla být i záchrana zbytku přívrženců tohoto kultu (některé pasáže Exodu jsou s touto teorií ovšem v rozporu).
S exodem je spojena i série "egyptských ran", která je vysvětlitelná moderní vědou jako následek gigantického sopečného výbuchu v blízkosti nynějšího ostrova Santorin. Tento výbuch podlomil původní krétskou civlizaci, kterou ovládli až do příchodů Dórů Achájci a dokonce adaptovali její písmo na řečtinu (lineární písmo B).
Tato událost mohla vyvolat egyptskou tmu, ale jejím následkem mohlo dojít i k nadměrným srážkám (bouře s krupobitím), "pohnojení" Nilu prvky ze sopečného popela (včetně změny pH a dalších charakteristik vody) mohlo vést k pomnožení červeně zabarvených toxických mikroorganismů (tento jev je znám jako "rudý příliv"), které "obrátily vody na krev" a způsobily úmrtí ryb a migraci žab. Mrtvá těla živočichů vedla k přemnožení hmyzu, jehož larvy byly další egyptskou ranou a vylíhlí dospělci následovali. Přílet kobylek mohl souviset se změnou poměrů v atmosféře, danou sopečným výbuchem. Vředy mohl vyvolat jak agresívní sopečný popílek (mechanickým drážděním, ale i chemicky), případně mohlo dojít k napadení úrody na poli toxickými plísněmi, jejichž toxiny mohou podobný jev vyvolat. Smrt prvorozených mohly vyvolat plísňové toxiny tím mechanismem, že prvorození byli potravně preferováni a v případě současného nedostatku a napadení potravin plísněmi mohli do sebe dostat víc toxinů než ostatní děti v rodině a zemřít na to.
Výbuch Santorinu ovšem časově nesedí s možnou dobou exodu, takže je možné, že byl, spolu s následujícími událostmi, s exodem spojen až dodatečně. To samé se může týkat i přechodu nejzazšího cípu Rudého moře suchou nohou a následného zalití pronásledovatelů vodou. Protože uvedený fenomén dočasného obnažení mořského dna a jeho následného znovuzalití mořem, vyvolaný silnými větry, byl zřejmě obyvatelstvu znám, tak je nepravděpodobné, že by egyptská armáda padla do této přírodní pasti. Navíc všichni faraóni z období, do něhož je exodus kladen, byli řádně pohřbeni, takže se žádné utopení v moři, které dramaticky popisuje Bible, nekonalo.
Pravděpodobně došlo k dodatečnému spojení nijak vzájemně nesouvisejících událostí a přírodních jevů s exodem, aby byla podtržena a dramatizována jeho výjimečnost. Takováto spojení mají tendenci vznikat v lidové slovesnosti naprosto spontánně, zde se dá ovšem předpokládat i to, že kněžská vrstva vznikajícího židovského národa tomuto procesu více či méně "pomohla".
Další problematickou záležitostí je samotný akt exodu. Ve starozákonních textech je popisován jako únik z otroctví či zajetí, ovšem řada detailů svědčí o tom, že odcházející i jejich předkové měli v Egyptě minimálně rovnocenné, ne-li privilegované postavení. O tom svědčí i známý biblický příběh o Josefovi který získal postavení vezíra na faraonově dvoře. Někteří historikové hlásají názor, že předkové Židů do Egypta přišli s tzv. Hyksósy, kteří vyvrátili Střední říši. V následujícím přechodném období vznikly na území Egypta menší státní útvary, jejichž panovníci kočovnického původu někdy užívali titul farao. Josefův příběh se tedy mohl v tomto období stát, protože "faraon" byl vlastně Josefův krajan. Na konci přechodného období došlo k postupné restituci egyptského státu a potomci nájezdníků byli chápáni jako cizorodý prvek.
Exodus mohl být tedy dodatečně presentován jako úspěšný útěk, ale v reálu mohlo jít o emancipující se egyptskou společností vynucený odchod těch příslušníků cizorodých etnik, kteří se nechtěli asimilovat do egyptské společnosti, jemuž byla uvedená interpretace dodána z důvodu zachování tváře. Druhou věcí je, že část potomků Hyksósů zřejmě tendovala ke zmíněnému splynutí s Egypťany a vedení civilizovaného života na vyšší úrovni než byly kočovnické tradice. Takovéto procesy, kdy civilizačně méněcenní barbaři dobyli nějakou zemi a následně podlehli její vyšší kultuře, známe z jiných částí světa více. Mezi příklady takovýchto procesů patří např. dobytí Číny Mongoly. Mojžíš mohl civilizující se krajany k odchodu donutit násilím nebo jeho pohrůžkou. O tom by svědčila i zmínka o kravavém znamení na dveřích, dávaná do souvislosti s úmrtím prvorozených. Dle mého soudu by vševědoucí bůh takováto znamení nepotřeboval, spíše šlo o nátlak na ty z předků Židů, kteří se z Egypta nechtěli vystěhovat.

Judaismus se hlásí k tomu, že jeho prvky byly "zjeveny" bohem či jeho posly, přičemž uvedená zjevení mají tehdy, když jsou podrobněji popsána, možnost i technologické interpretace (typu "jak by příslušník netechnické civilizace popsal vznášedlo či obojiživelný vůz" o technologické rekonstrukci "stroje na manu", případně schránky úmluvy ani nemluvě).
Judaismus připadá jako snaha obohatit technologicky jeden konkrétní národ a učinit ho (mj. pomocí dodaných technologií) vládcem světa, který by byl "převodní pákou" mezi "bohy" a běžnou lidskou populací.
Zejména celogenerační "bloudění" po poušti, ne o moc větší než Morava, by se i totálním orientačním antitalentům (třebas i mého formátu) muselo stát podezřelým, tím víc pak potomkům pastevců a kočovníků, kteří by měli mít vrozený orientační smysl na podstatně vyšší úrovni než např. současná česká populace. Nehledě k tomu, že po čtyřiceti letech by ta krajina už musela být přecpána jejich předchozími tábořišti, na která by museli každou chvíli narážet. Intervence nějakých mimozemšťanů, kteří Židy po útěku z Egypta uspali a přenesli do nějaké podstatně rozsáhlejší pouště (třeba Sahara nebo Gobi) by tuto nesrovnalost vysvětlovala docela dobře.
Uvedená snaha mimozemšťanů narazila na zásadní problém: Z hluboce netechnologické populace se nedá udělat vrstva "vládců pomocí technologií", pokud je jim odepřen vlastní technologický rozvoj. Navíc byly, zřejmě jako určitá "bezpečnostní pojistka" do vínku judaistické civilizace dány "brzdy", které snad původně měly zabránit, aby lidé "bohům" nepřerostli přes hlavu (vyhnání z ráje může být falsifikovanou vzpomínkou na situaci, kdy se lidé ukázali být chytřejší, než jejich "učitelé" očekávali).
Hned první body Desatera se redundandně snaží odvrátit příklon k jiné ideologii, o níž lze jen předpokládat vyšší míru liberalismu. Velice zásadní je zákaz zobrazování objektivní reality, který je interpretován jako "zobrazení boha", nicméně v judaistické (a také islámské) civilizaci v podstatě výtvarné umění rezignovalo na cokoli méně abstraktního než jsou fraktáloidní ornamenty a kaligrafie. Pochopitelně, bez alespoň jednoduchého schématu je konstrukce jakéhokoli složitějšího technického zařízení prakticky nemožná a judaisté se také dál skutečně nedostali. I svůj Chrám si museli nechat postavit od jinověrců, byť, jestli mu příliš rekonstrukce nekřivdí, vedle soudobých chrámů v Egyptě nebo na Krétě by se vyjímal jako kozí chlívek vedle standardního rodinného domku.
Judaisté se nakonec stali pro všechny sousedy nenáviděnými nepřáteli a likvidace jejich státu nejprve Babylonem a posléze i Římem byla přijímána veskrze kladně. Přispívala k tomu i pokrevní exkluzivita, doprovázená silným rasismem, které rozhodně lásku okolních národů vyvolat nemohly.
Dá se říct, že tím "projekt judaismus" skončil, v podstatě krachem.

S "Babylonským zajetím" je navíc spojena ještě otázka, zda skutečně došlo k návratu Židů do původní vlasti. Existuje teorie (podložená jednak podobností terénu s texty Starého Zákona, jednak některými dalšími argumenty, jako byly obchodní styky Izraele za vlády Šalamouna, podrobnosti kolem přizvání fénických odborníků na stavbu Chrámu apod.), že původní "země zaslíbená" byla nikoli v Palestině ale na pobřeží Rudého moře, v "citlivé" oblasti okolo přístavu Džidda. Takže návrat nebyl vlastně návratem, ale usazením ve zcela nové zemi, jejíž význačné body zasvěcení židovští kněží narychlo "ztotožnili" s lokalitami, známými ze starozákonních textů. Vykopávky v dané oblasti nejsou možné, protože potvrzení této teorie by bylo kulturním šokem pro Židy i pro muslimy.

Přinesli nám náboženství malí zelení mužíčkové? 4.

Stará institucionalizovaná náboženství

Řada starověkých náboženství, která přerostla do státních kultů, se ohání "božskými učiteli", kteří dodali jejich vyznavačům, ale hlavně kněžím, mnoho důležitých informací a poznatků.
Z kusých zpráv o těchto kultech víme, že jejich kněží skutečně ovládali technologie, které jejich současníkům nebyly obecně známy. Hérodotos popisuje horkovzdušný stroj, který po zapálení ohně na oltáři expanzí ohřátého vzduchu (od zahřátého oltáře) prostřednictvím soustavy pístů, pák a kladek otevřel "zázračně" chrámové dveře. Jindy se používala expanze takto zahřátého vzduchu k vytlačování kapaliny do výtoků nad oltářním ohněm (nejčastěji v "žehnajících" rukou sochy božstva), která buď oheň uhasila coby projev nelibosti božstva, nebo naopak způsobila jeho "zázračné" prudké vzplanutí. Podle toho, zda kněží do příslušné nádržky nalili předem vodu nebo olej.
Chrámy byly často středisky technologických špiček, které prostý lid nedokázal ani pochopit, natož reprodukovat.
Pokud bychom vzali v potaz Dänikena a podobné autory, můžeme předpokládat, že úzká vládnoucí vrstva (ve starověkých despociích vládla na světské a duchovní špičce často personální unie, jindy byl panovník alespoň součástí kněžského stavu, jindy byl zase kněžím +- podřízen) získala přístup k technologiím, které vyžadovaly mimozemské znalosti (i pro nás banálních fyzikálních a chemických pouček z učebnic pro základní školy) a byly přitom řemeslně zvládnutelné místními řemeslníky, alespoň těmi špičkovými.
Ovládání takovýchto technologií, udržovaných jako tajemství vládnoucí elity, by mělo v reálu spíše civilizačně retardační účinek. Vlastní vývoj něčeho podobného, mimo kontrolu chrámu by byl zcela jistě postaven mimo zákon coby "rouhání" a předání ucelených technologií, o hodně vyšších než civilizační background obdarovaných by bylo zárukou, že se nestanou předmětem dalšícho vývoje. Zase, abych použil slova klasika: "Vinnetou mohl se svoují stříbrnou puškou provádět úspěšný odstřel bledých tváří, ale bez nich by nedokázal vyrobit ani ty cvočky, jimiž byla ozdobena její pažba".
Na druhé straně je velmi pravděpodobné (a můžeme to pozorovat u řady starověkých civilizací), že by došlo k postupnému technologickému úpadku. Ten je v podstatě nevyhnutelný v situaci, kdy technologické finesy ovládá jen velmi nepočetný okruh lidí a celková úroveň technických znalostí a dovedností nepostačuje na to, aby znalosti ztracené např. současným úmrtím více jejich majitelů, byly doplněny vlastním výzkumem. Celé by to ještě akcentoval známý jev, spočívající v mnohogeneračních incestních sňatcích uvnitř sociální špičky starověkých států. Ten by v podstatě zajistil, že po pár (de)generacích prostě mezi majiteli technologie nebude nikdo, kdo bude mít mentálně na víc než pouhou reprodukci "posvátných úkonů".
Popsané se nejspíš také stalo a postupný úpadek byl následujícími generacemi vnímán jako odchod zlatého věku.
Faktem je, že artefakty typu galvanického článku (Mezopotámie) nebo čoček (Egypt), nemluvě o dalších, méně explicitně doložených, představují důkaz technologií, které se postupně ztratily.

Přinesli nám náboženství malí zelení mužíčkové? 3.

Mohli "zelení mužíčci" dělat zázraky?

Pochopitelně, asi nejracionálnější pohled na problematiku "zázraků" vnáší "Clarkeův zákon", říkající, že dostatečně vyspělá technologie (rozuměno vůči technologické úrovni pozorovatele) bude zákonitě vnímána jako magie. Patrně je to trochu zjednodušené, protože příslušník naší, technologicky orientované civilizace, by s větší pravděpodobností tendoval k představě o technologie přesahující jeho možnosti než příslušník civilizace primitivnější a méně technologicky zaměřené. Důležitou roli sehrává i fakt, že u řady přístrojů, které denně používáme, máme jakousi celkovou povědomost o principech, na nichž fungují, ale postrádáme detailní představu o technologických finesách s tím spojených a přistupujeme k nim z čistě uživatelské pozice. Ve skutečnosti, kdyby např. v digitálním fotoaparátu seděl mikroskopický trpaslíček, bleskurychle a s fantastickou věrností zachycující vyfotografované scény, pro většinu z nás by se tím na přístupu k tomuto přístroji nic nezměnilo. Paradoxně jsme tedy potenciálně schopnější přijímat služby nějakých magických artefaktů než obyvatelé starověku, ale patrně i než obyvatelé středověku.
Ještě Robinson Crusoe rozuměl prakticky všem darům civilizace, které se s ním na pustý ostrov dostaly, i když ne vždy byl schopen je uspokojivě reprodukovat, nejen vzhledem k potřebě speciálních znalostí, ale i k surovinové základně jeho ostrova. Přičemž byl autorem podán jako sice vzdělaný, ale v zásadě průměrný příslušník své společenské vrstvy, s nímž se mohl každý čtenář ztotožnit. Hrdinové Verneova románu "Tajuplný ostrov" naproti tomu už potřebovali "univerzálního vševěda" inženýra Cyruse Smitha, s nímž se čtenář mohl ztotožnit jen velice obtížně (ale měl tam k tomu účelu podhozeno více a vhodnějších postav okolo něj).
Tím chci jen demonstrovat, že s narůstající složitostí materiální základny naší civilizace jsme si daleko více přivykli přistupovat k řadě předmětů denního použití jako k "černé skříňce", jejíž podstatě rozumíme jen v hrubých rysech, což nám ale nevadí je úspěšně a systematicky používat. Patrně by na nás i ledaskterý zázrak, šokující naše předky, neučinil valný dojem, přestože bychom si ho nebyli schopni na základě svých znalostí a zkušeností vysvětlit - brali bychom ho prostě coby nám dosud neznámou technologickou finesu. Svou roli by jistě sehrála i "imunizace" sledováním triky prošpikovaných filmů, případně počítačových her.

Pokud se týká zázraků, páchaných potenciálně mimozemšťany, navrhoval bych jejich dělení do následujících skupin:
- zázraky technologie (jakým byly i např. střelné zbraně pro africké či americké domorodce). Dovedeme si jistě představit, že řada věcí, které běžně používáme, by dokázala uvést do vzrušení ještě lidi z počátku minulého století. O lidech žijících před počátkem našeho letopočtu ani nemluvě. A zcela jistě si dovedeme představit, že civilizace, jejíž příslušníci by se dokázali dostat před propast minimálně nějakých deseti světelných let dostat k nám, by asi měli ve svém rejstříku řadu technik, jejichž projevy by uvedly do vytržení i velmi odolné jedince.
- iluzívní zázraky - prostě by si mohli mimozemšťané v některých momentech hrát na kouzelníka Pokustóna či Davida Copperfielda a dělat věci, na něž by ani jejich technika nestačila. Pochopitelně lze rovněž předpokládat, že mezi touto a předchozí kategorií by byl přechod dosti neostrý.
Mezi námi: kam byste zařadili známou epizodu z románu Doly krále Šalamouna od H. R. Haggarda, kde jeden z hrdinů zjistí z kalendáře, který mají na své výpravě s sebou (to je ta technologie), že na příští den "vhodně" připadá zatmění Slunce a hrdinové toho využijí k vyvolání iluze, že mohou Slunce "odzaříkat" z oblohy (to je ten iluzionismus) a tím zvýšit svou autoritu vůči domorodcům?
- iluze toho, že se zázrak stal - propaganda, schopná dostat do paměti lidí neexistující události, by se dala využít tam, kde by nebylo možné nějaký "zázrak" vytvořit ani čistě iluzívní technikou. Pochopitelně, jakýkoli "zázrak" z předchozích dvou kategorií by se touto cestou dal vylepšit k daleko vyšší účinnosti a proslulosti. Osobně věřím tomu, že prakticky všechny biblické zázraky, pokud by takový úkol byl postaven před pracovníky našich tajných služeb, by se daly "ošéfovat" rozšířením pečlivě vytvořených fám takovým způsobem, že by již následující generace neměla pochyb o tom, že se skutečně staly.
Vidíme tedy, že stát u kolébky řady světových, živých i mrtvých, náboženství by nebyl problém ani pro naše příslušně vzdělané a vycvičené současníky. Mimozemšťané, patřičně technicky vyspělejší, by na tom byli po technické stránce výrazně lépe. Mohli by ovšem mít, z mnoha důvodů, k nimž se postupně v dalších dílech propracujeme, potíže s tou třetí skupinou zázraků, ale i s psychologickým a sociálním dopadem těch předchozích dvou.

Přinesli nám náboženství malí zelení mužíčkové? 2.

Náboženství jako prostředek infiltrace

Jestliže se podíváme na (velká monoteistická = VM) náboženství a porovnáme ho s tím, co by měla dokázat nějaká sabotující infiltrace, tak vidíme řadu podobných rysů.
Infiltrátor potřebuje
- iracionální vnímání světa, nejlépe takové, v němž není pro mimozemskou invazi místo
- iracionální jednání v konfrontaci s projevy invaze
- potlačení jakýchkoli racionálních reakcí na tuto invazi
Náboženství (VM) poskytují
- iracionální vnímání světa, v němž není místo pro jiné myslící bytosti, a tedy ani invazi jimi prováděnou
- zcela jistě i přehršel iracionálních reakcí, včetně vnímání něčeho podobného jako apokalypsy či "božího soudu"; toto naprosto jednoznačně předvedla i reakce vysoce religiózní americké společnosti na známou Wellesovu rozhlasovou inscenaci Války světů H. G. Wellse, která vyvolala obludnou paniku, vlnu sebevražd a dalších projevů, které znesnadnily či znemožnily jakékoli pokusy o racionální jednání - uvedená epizoda jasně ukázala, že monoteisticky religiózní společnost není schopna se s mimozemskou invazí vyrovnat. Pozdější US film se snažil toto vypulírovat, ale i z něj vyplynulo, že jakákoli obrana bude v takovém případě pouze na bázi akcí výjimečných individuí, nikoli sociálních či státních struktur a institucí. Ty se prostě sesypou z důvodu jejich obsazení monoteisty.
- vzhledem k tomu, že uvedená náboženství potlačují jakoukoli racionalitu, která by nebyla "úředně schválena", fungovala by zcela jistě jako destruktivní prvek, likvidující jakékoli pokusy o obranu založenou na racionálních principech, včetně toho, že některé proudy uvedených náboženství by mohly invazi interpretovat jako "boží trest", jemuž je zakázáno odporovat a naopak je nutno takovéto "rouhače" aktivně likvidovat. Konec konců i fanatičtí judaističtí rabíni chápali nacisty coby "trest boží", seslaný na Židy za to, že se posvětštili a mísili s neŽidy, a jako s "nástojem Hospodinovým" s nimi byli ochotni spolupracovat, např. při dohledávání potomků míšenců a dávno pokřtěných Židů, nedohledatelných ve státních matrikách, v archivech židovských obcí.

Z tohoto pohledu lze chápat zmíněná náboženství a propracované náboženské systémy obecně za potenciálně optimu blízký prostředek infiltrace.

Přinesli nám náboženství malí zelení mužíčkové? 1.

Úvod

Je třeba říci, že náboženství, respektive iracionální přístup ke světu, je do jisté míry lidstvu vrozené. Zavrhnutí racionálních postupů v okamžiku, kdy se ukázala jejich nefunkčnost, může být výhodou v situaci, kdy se člověk ocitne v podmínkách, s nimiž nemá žádnou zkušenost a snaha o racionální řešení situace vedla ke zjevnému selhání. Tehdy se může stát výhodou chování chaotické, nepředvídatelné zvnějšku. V takovém případě je vhodné "odstínit" rozum nějakým prostředkem, a tím může být iracionální pohled na svět, jaký je spojen vcelku zákonitě s náboženstvím.
Uvedené odstínění je do jisté míry podobné situaci, kdy je vhodné "odstínit" mozkovou kůru a nechat pracovat reflexy (včetně i ryze míšních), nerušené sice kvalitnějšími a racionálnějšími, ale výrazně pomalejšími podněty z mozkové kůry. A jsme u tranzu, do jakého se dostávají někteří uživatelé bojových umění, ale i u "přenesení" aktivit spojených se řízením vozidla, do podkoří. A jsme schopni pochopit, proč u malých dávek alkoholu, omezujících činnost mozkové kůry, vycházejí nejednoznačně testy na schopnost řízení, respektive u vysokého procenta řidičů se schopnost řízení po nich zlepšuje.
Problém lidí, kteří by na výše uvedeném iracionálním postupu chtěli stavět nějaký systém, spočívá v tom, že pokud se nové podmínky, překonané uvedeným přístupem, stanou často se vyskytujícími, potom se jejich překonání stává rovněž standardem a následně i dojde k zavzetí tohoto postupu do racionálního (alespoň na bázi empírie) systému chování.
Další věcí je, že i na bázi iracionálních nebo mylných představ můžeme získat pozitivní výsledky. Klasický případ: Vysušíme-li v kraji bažiny, potlačíme výskyt malárie. A je absolutně šumafu, jestli věříme na škodlivé miasma z bahnité půdy (které konec konců dalo malárii i jméno mal aer = špatný vzduch), nebo něco víme plasmodiích a komárech. Ta druhá informace nám ovšem pomůže se bez vysušení bažin obejít, máme-li k dispozici DDT nebo něco podobného.
Takže jednoduché "zbožštění" toho, co nejsme schopni zvládnout ryze rozumově, je lidské mysli blízké a prvky něčeho podobného najdeme i v ryze racionálních provozech, jako jsou např. vědecké laboratoře.
Na druhé straně asi není lidské mysli zcela vlastní vytvářet nad uvedenými dílčími iracionalitami nějaký složitý a propracovaný systém. Už proto, že existence tohoto systému má nulovou predikční hodnotu. Nicméně lze pochopit, že někdo takovýto systém vytvoří.

Pokud se podíváme na velká a především monoteistická náboženství, tak vidíme jednoznačně, že ta se z "běžné a lidské mysli vlastní iracionality" výrazně vymykají. Přinášejí zpravidla velmi propracovaný systém, jaký zcela jistě nemohl vzniknout naprosto spontánně, ale musel být uměle vytvořen, a který je navíc v řadě konkrétních ohledů ve zjevném rozporu s realitou.

Kdo před několika týdny četl kapitolku "infiltrace" ze série o hvězdných válkách, zcela jistě pochopí, kam mířím.
Inspirací mi byla diskuse na jednom z Draconů, kde Ondřej Neff přednášel své vize o možnostech lidstva odrazit případnou mezihvězdnou agresi. Z publika padl dotaz, zda si myslí, že by náboženští vůdcové, především islámští, byli ochotni se podřídit nějakému celoplanetárnímu velení, nebo zda by počátek invaze neinterpretovali spíše jako záminku západního světa ke zbavení je jejich duchovní i světské moci.
Ostatně existuje i studie NATO, podle níž by informace o kontaktu s mimozemským rozumným životem vedly k těžké duchovní krizi, především u judaistů, křesťanů a muslimů, která by mohla mít nezanedbatelný sociální dopad (miliardy lidí by zcela ztratily smysl života). Naproti tomu přívrženci polyteistických náboženství by se zařazením myslících mimozemšťanů, ať už mezi bytosti tohoto světa, nebo bytosti božské (záleží na tom, jak daleko by byli před námi) neměli sebemenší problémy. Už proto, že tato náboženství fungují na otevřeném principu a jejich náboženské představy mohou být v kontaktu s novou realitou rozšiřovány, což je zejména u judaismu a islámu zcela vyloučené a i křesťanství by s tím mělo těžké problémy.

Biologické aspekty a závěr

V sérii o hvězdných válkách pana Neffa zaznělo velice pohrdavé mínění o biologických zbraních. Přitom je uvažován prostředek přímého kontaktu "teleportace", "časosběrný motor" apod., umožňující rychle (v reálném čase pro posádku) přesunovat techniku, náklady i živou sílu z planet(y) invadora na napadenou planetu.
Velitel, který by dovolil svým vojáčkům střídavě pobývat v kontaktu s nepřítelem a poté něžně tisknout chapadla (či jiné podobné údy) svých životních družek na rodné planetě, by musel být zákonitě prohlášen za šílence, sabotéra, agenta nepřítele, nebo všechno dohromady.
I my jsme při výpravě na  Měsíc, tehdy celkem jednoznačně považovaný za pustý, organizovali dosti tvrdá karanténní opatření. Vzorky z Marsu mají být zpracovávány na připravované mezinárodní kosmické stanici Alfa a na Zemi se bez totální sterilizace nedostanou, alespoň pokud neprokážeme naprostou a bezpečnou mrtvost této planety. A to se pořád pohybujeme v rámci jedné sluneční soustavy, u níž v principu mohou kameny z jedné planety přeletovat na druhou (viz známé případy meteoritů z Marsu a Venuše), a kde, pokud už byl život přítomen na protoplanetách, existuje patrně společná zárodečná kontaminace všech potenciálně životadárných planet. Karanténní opatření by v případě hvězdných válek by musela u vlastníka teleportu či podobného zařízení nabýt přímo hysterické podoby. Ta by byla ještě akcentována v momentě, když by u nás detekovali něco jako výrobu biologických zbraní. Je docela možné, že posádky invazních zařízení by měly doživotní zákaz se vracet domů. Tím by se, pochopitelně, na jedné straně snížila možnost "sklízení plodů vítězství", na druhé straně by nastalo pnutí mezi invazními jednotkami a metropolí, které by se při troše štěstí dalo využít.
Pokud by útočníkova převaha nebyla naprostá, brzy bychom se dozvěděli o  jejich přirozených podmínkách (teplota, složení vzduchu apod.) tolik, že bychom mohli skutečně vytypovat organismy, které by zde vyžily a množily se. Při alespoň částečné kompatibilitě by nám jistě pomohly "staré dobré" bakterie a plísně. Naprosto cizí svět by mohly invadovat sinice, zelené rostliny, popřípadě fotosyntetizující baktérie. Patrně by to znamenalo značnou havárii pro jejich ekosystém, možná horší, než série úspěšných atomových úderů.
Cizí biota, jistěže ne všechna, by se v prostředí cizí planety mohla snadno chovat na způsob "králíků v Austrálii" a způsobit ekologickou katastrofu s fatálními následky. Přitom, a to upozorňuji, by se takto chovaly již běžné organismy, ve svém přirozeném biotopu naprosto nevinné a neškodné. Je jisté, že takovýmto organismům by se ještě dalo trochu pomoci výběrem i mírnou genetickou manipulací. Pokud bychom se o invadorech dozvěděli více, mohly by mít podobné manipulace přímo zdrcující účinky. Představme si například mikroorganismy, schopné požírat těla invadorů, jako sežere tzv. masožravý streptokok člověka. Nebo bakterie a plísně napadající technické materiály, kvasinky množící se v technologických kapalinách a pod.
Všechny tato věci by mohly být velice nepříjemným faktorem, který by znamenal bezprostřední ohrožení invadorovy metropole a přinejmenším by mu značně zkomplikoval celou akci.

Co z výše uvedeného plyne pro strategii kontaktu:
1. Kontakt s potenciálním invadorem navázat co nejdříve, pokud možno ještě v takové fázi jeho vývoje, kdy nemá ani časosběrný motor, ani nějaký způsob efektivní teleportace osob a nákladu. Optimální je mnohaletý kontakt pomocí radiových signálů, automatů apod. Za těchto okolností dojde patrně k fyzickému kontaktu obou civilizací spíše podle scénáře 2, protože na scénář 3 a horší prostě žádná z nich není fyzicky a technicky připravena.
2. Aktivně vyhledávat kosmické civilizace, byť bychom je sami nekontaktovali (pouze registrovali, že v té t té části galaxie operují lodě s takovými a takovými technickými parametry). Takovouto civilizaci by bylo možno vytáhnout jako králíka z klobouku v okamžiku, kdy by se kontakt s civilizací jinou začal nepříjemně podobat scénáři 3.
Je vhodné si uvědomit, že v souladu s Asimovem platí poučka: "dva je mnohem víc než jedna" (Sami bohové). Znamená to, že objevíme-li v rozumně dostupné vzdálenosti činnost jiné civilizace (byť bychom s ní nevstoupili do kontaktu), zvyšuje se tím velice výrazně naděje (či riziko) na nalezení civilizace další.Při současném kontaktu tří a více hvězdných civilizací najednou si patrně žádná z nich netroufne prezentovat se jako nebezpečný agresor, který se ihned vypraví zničit jednu ze zbývajících. Riskuje okamžité spojenectví zbylých dvou proti sobě, na které by jeho síly nemusely stačit. (Scénář následujících vztahů mezi vítězi ho už nemusí zajímat.) Pochopitelně, že to platí především pro případ, kdy civilizace v kontaktu nejsou od sebe příliš daleko ve vývoji; zde však můžeme očekávat značné nerovnoměrnosti až nesouměřitelnosti vývojové vyspělosti v jednotlivých oblastech vědy a techniky. Vzájemná výměna technických vymožeností u dvou slabších účastníků kontaktu by proto mohla vést k velmi obtížně předvídatelnému nárůstu jejich sil.
3. Dalším praktickým důsledkem výše řečeného je přístup k primitivnějším civilizacím. Objevení primitivnější civilizace je signálem, že někde opodál číhá civilizace jiná, schopná nás sežrat. Sežráním právě objevené civilizace bychom nic nezískali. Patrně bychom se uchýlili k jejímu nenápadnému ovlivňování "progresorství" ve smyslu urychlení jejího vývoje směrem k mezihvězdné expanzi. Vyrobili bychom si tedy jakéhosi "králíka", kterého bychom vytáhli z klobouku v případě očekávaného kontaktu s někým vyspělejším.
Popřípadě bychom mohli i blufovat: Hejno Conanů, posazených do automatické kosmické lodě (pokud možno důsledně odlišné od všeho, co jsme zatím protivníkovi presentovali my) by nerozhodlo mezihvězdnou bitvu. Jejich pozůstatky, biologicky naprosto odlišné od našich, by přinutily invadory k zastavení a nastartování scénářů pro kontakt více civilizací současně. Přinejmenším bychom získali odklad před závěrečným bojem a aktivní/pasívní účasti na konzumaci poražených.
Z tohoto hlediska pak nevyhlížejí spekulace pana Dänikena a spol. ani tak fantasticky: pouze stačí si dosadit za první civilizaci "bohy" a za druhou dávné pozemšťany. Popřípadě bychom se mohli, podle pana Clarka, sami pokusit o vypěstování biologicky zcela cizích myslících bytostí (pokud bychom nalezli planetu se životem, avšak bez myslících bytostí).

Nejvíc znepokojující scénář

Šířeji chápaní humanoidé
Je pochopitelné, že takto široce chápaní humanoidé (viz předchozí díl) mohou mít řadu od nás odlišných vlastností. Například:

1. Mohou mít i více pohlaví než dvě. Zárodečná buňka by vznikla splynutím tří pohlavních. Nemám představu zcela odlišných tří pohlaví, jako spíše situace, kdy se jedinec produkující potomstvo musí opakovaně pářit a do jeho makrogamety, tvořící většinu hmoty budoucí zárodečné buňky, musejí proniknout postupně dvě mikrogamety (popř. může být zajištěno, že budou od různých jedinců). Jako pravděpodobnější než existence tří odlišných pohlaví se mi zdá existence tří vývojových stádií.
2. Nelze vyloučit ani kulturu neotenní, jejíž jedinci se páří v larválním stádiu a poté, co dorostou v dospělce, jsou již zcela zbaveni sexuality.
3. Nelze vyloučit i biologickou dominanci jednoho pohlaví s tím, že jedinci druhého by vytvářeli společenství.

Všechny takové alternativy by pochopitelně znamenaly značné ovlivnění jejich sociální struktury a mohly by vést k mnoha nedorozuměním a překvapením na obou stranách. Proto upozorňuji na to, že v kontaktu by vedle technologů a sociologů museli mít svou nezastupitelnou roli biologové, kteří by např. hodnotili to, zda sociology navrhovaná opatření nejsou zcela scestná a neodporují biologické přirozenosti druhé strany kontaktu. V této souvislosti mě trochu děsí skutečnost, že veškeré scénáře kontaktu byly pojaty do značné míry technokraticko-sociologicko-vojensky bez pokusu o vyhodnocení biologické stránky problému.
Pokud se týká filozofů, lze se setkat i s takovým názorem, jako: "silnější sežere slabšího, to je přirozené", popřípadě "pokud jsme tímto slabším my, měli bychom sami uvědoměle uhnout z cesty".
To je pochopitelně nesmysl, protože teprve střet a jeho výsledek jsou tím, co přinese rozhodnutí, kdo je silnější a kdo slabší. Navíc, naše šance narostou pouze v případě, pokud se dokážeme alespoň dočasně chovat poměrně jednotně a jednotně invazi vzdorovat.
K tomu si dovoluji připojit další scénář, který je velice znepokojivý:

Scénář infiltrace:
Infiltrace znamená, že se invadující civilizace dostane do struktur, především řídících, invadovaného. Naruší tyto struktury tak, aby efektivita obranných akcí byla co nejnižší, popř. k žádným nedošlo.
Může jít jistě o maskované mimozemšťany, byť zprofanované "Muži v černém".
Může ale jít jen o "napíchnutí" komunikací, ovlivnění vybraných jedinců apod. Dovedu si představit např. mimozemské webové stránky, důvtipně rozmístěné na netu. Je tam taková anarchie, že by se na to skutečně nemuselo přijít.

Co infiltrace znamená, jaké jsou její cíle?
Na rozdíl od "špionomanie", pěstované v létech studené války na obou stranách, nepřiznávám přílišnou efektivitu diverzantům, špionům, zrádcům a podobné čeládce. Vycházím z hlavního hesla zdravotní výchovy a dovolím si je vzápětí parafrázovat. Tedy: Účelem zdravotní výchovy není, aby se člověk choval zdravě s pocitem překonávání sama sebe. Člověk ve svém životě dělá každodenně desítky rozhodnutí, kdy se mu nabízejí "zdravější" a "méně zdravá/é" alternativa/y. A cílem správně provedené zdravotní výchovy je, aby se pro tu zdravější rozhodoval zcela mimovolně, bez jakéhokoli pocitu obětování se.
Tedy účelem správně provedené infiltrace je, aby každý člověk (vybraní jedinci/skupiny) se v případě invaze zcela mimovolně rozhodl pro tu méně efektivní a pro účinnou obranu horší variantu. Aby tak učinil v hlubokém přesvědčení, že dělá to nejlepší co se dělat dá a aby byl pln hlubokého mravního rozhořčení vůči těm, kteří mu budou říkat něco jiného.
Jestliže se na tento scénář podíváme a porovnáme ho s naší obecnou realitou Země, konce 20. století, nemůžeme nepostřehnout  některé znepokojivé rysy, jakoby napovídající scénář ne zcela dokonale prováděné infiltrace:
- budou ochotni náboženští fundamentalisté podřídit se nějakému "celoplanetárnímu", "všelidskému" velení, nebo se naopak spojí s kýmkoli (včetně nelidí) k likvidaci jinověrců či "odpadlíků"?
- nejsou některé sekty, končící hromadnými (sebe)vraždami, testy, zda lze jít v infiltraci až za limity elementárních lidských pudů?
- humbuk kolem UFO, únosů a spol.: V době slavné inscenace Války světů provedené Orsonem Wellesem byli lidé ochotni v invazi uvěřit. Reagovali sice neracionální panikou a útěkem, avšak je jasné, že i průměrně zdatný štáb by v případě skutečné invaze brzy zjednal pořádek a aktivity občanů propojil do plus mínus efektivní obrany.
Dnes, i kdyby UFO přistálo v Praze na Václaváku, v Moskvě na Rudém náměstí nebo ve Washingtonu, D.C., před Bílým domem, by trvalo patrně hodně dlouho, než by se podařilo přesvědčit nejen občany, ale i zodpovědné a kompetentní činitele, že to není ani žert, ani akce nějakých pomatenců, ale skutečná invaze. Je nutno s politováním konstatovat, že v době mezi válkami sice lidstvo bylo slabší, nemělo řadu současných zbraní, ale bylo by, obávám se schopno vystupovat daleko jednotněji a efektivněji.

Budou humanoidní nebo nehumanoidní?

Toto je otázka přímo hamletovská. A její řešení se může doopravdy změnit na originální otázku dánského prince. Povšimněme si jedné věci: Pomineme-li dílka x-tého řádu, jejichž autor má promyšlenu pouze výši honoráře "od stránky", vyskytují se coby exaktně popsaní kontaktéři v románech SF prakticky jen humanoidé. Totéž se týká i dosud popsaných scénářů kontaktu. Veškeré úvahy, vycházející z analogií střetů lidských kultur se pochopitelně musejí vztahovat na kontakt civilizací humanoidních, byť by jejich představitelé byli BEMáci s dlouhými zelenými chapadly. Nehumanoidní civilizace s námi budou mít společnou pouze elementární logiku, což by se dalo maximálně použít v rámci taktiky jednotlivých střetů, nikoli pro celkovou strategii, protože jejich obecné plány by nám zůstaly skryty. V některých případech by mohlo jít kontakt, popřípadě i střet, který by jednou nebo oběma zúčastněných stran nemusel být ani zaznamenán jako takový, ale např. jako setkání s dosud neznámou přírodní sílou. Abych předešel polemikám: Za humanoida pokládám cokoli, co je relativně samostatnou součástí své civilizace s určitou vůlí po samostatné existenci (v rámci možností) a schopností se v rámci svých kompetencí samostatně rozhodovat. Naprosto nezáleží na tom, jestli je to pokročilejší (snad) bezocasá opice, nebo vznášející se chuchvalec myslícího plynu. Důležité je, že takovéto bytosti mají  řadu svých vlastností biologicky danou a budou nám v případě kontaktu alespoň zčásti pochopitelné, byť by se slabším povahám při pohledu na ně dělalo zle.
V podstatě jsou dosti lidští i Asimovovi "sami bohové", sedmipohlavní Venušané a jiné zdánlivě exotické postavičky klasických povídek a románů. Skutečně nehumanoidní bytosti jsou většinou v románech jen naznačeny a čtenář se o nich mnoho nedozví (Strugačtí - Malyš, Lem - Solaris, Fiasko aj.). Z toho plyne, že reakce humanoidů by byly alespoň s určitou pravděpodobností předvídatelné - konec konců, na tom stojí i diskutované scénáře kontaktu. To by znamenalo značnou výhodu pro jakýkoli typ kontaktu. Byť nejsou, pochopitelně, vyloučena nejrůznější nedorozumění. Pokud se týká nehumanoidních civilizací: Jsem přesvědčen, že neexistuje mnoho nehumanoidních scénářů biologického vývoje, vedoucích k expanzi do vesmíru.
Pokud se v SF literatuře hovoří o nehumanoidech, většinou jsou chápáni jako nějaká kolektivní myslící bytost, takže kontaktovaná jednotka (jednotky) představuje jen malou součást většího celku, který zůstává v pozadí a nepochopitelný. Ať už to bude nějaký myslící mech, mraveniště, houbová kolonie, nebo třeba myslící oceán, patrně nebude nijak stimulován k expanzi do vesmíru. Bude-li vytvářet bytost s kolektivním vědomím druhotné kolonie, popř. schopné invadovat skrze vesmír, bude mu "oddělek", "potomek", nebo jak to nazvat, vzápětí cizí. Můžeme tak usuzovat podle množení kolektivního hmyzu nebo vegetativního množení rostlin. Invador tak bude připraven o to hlavní: bezpečnou základnu mimo náš akční rádius. Po krátkém období marných snah o navázání smysluplných hovorů s protivníkem bychom brzy přešli ke scénáři "znič jak můžeš". Naše šance by byla větší o to, že náš protivník by měl patrně menší zkušenosti s vnitrodruhovými šarvátkami.
Jen málo autorům žánru dochází, že za nehumanoidní lze považovat i bytosti vysoce a programově nespolečenské.  Člověk byl již starými Řeky  definován jako "zoon politikon", živočich společenský. Má biologickou potřebu kontaktu tvory stejného druhu (mj. bez toho by nebylo možné zajistit potomstvo) a přirozeně vytváří menší či větší skupiny v jejichž rámci se cítí dobře a realizuje zde i další životní potřeby. Že má člověk opravdu potřebu sdružovat se i po svém relativním přemnožení do menších a přehledných skupin, spojených společným zájmem, toho je ukázkou, konec konců, i existence fandomu.
Mysleme si na okamžik bytosti, které by takovýto sociální kontakt neměly, nepotřebovaly a odmítaly ho. Dobrých příkladů je v SF literatuře málo,  i Asimovovi Solarijci mají jakési kontakty mezi sebou, byť ve formě holografických obrazů, a sledují dění ve vesmíru okolo sebe, třeba jen proto, aby účinněji odmítali kontakt. Snad by do této charakteristiky spadl Lemův oceán na Solaris, ale ten vlastně jen vytváří kulisu děje. Jiní hrdinové tohoto typu se pohybují na hranici karikatury.
Solipsistně myslící a  jednající bytost by mohla být zdrojem problémů v tom smyslu, že by se od ní nedalo očekávat ani nejelementárněji logicky odvoditelné jednání při kontaktu, jaké odvozujeme třeba z teorie her a jaké pozorujeme např. už u stádních zvířat. S takovouto bytostí by bylo možno komunikovat, ale nebylo by např. možné s ní uzavřít smlouvu.
Byla by takováto bytost možná biologicky? Série o básnících zpopularizivala v podstatě pravdivou informaci, že sexuální rozmnožování není nic jiného než výměna informací. Tato výměna je důležitou ochranou před degenerací druhu, zajišťuje přizpůsobení druhu měnícím se podmínkám a popřípadě jeho postupné vylepšování. Trvalá existence některého druhu mnohobuněčných organismů bez pohlavního rozmnožování je zpravidla považována za raritní. Může souviset např. s parazitickým způsobem života; zatímco roupi a škrkavky napadají člověka masívně a v jeho střevech se normálně páří, tasemnice se většinou vyskytuje ve střevech jen jedna (už proto, že by současné napadení větším počtem hostitel asi nepřežil). Ovšem i ona se rozmnožuje sexuálně, její jednotlivé články se vlastně páří mezi sebou.
Můžeme si představit rasu, u níž je jedno pohlaví natolik potlačeno, že je chováno druhým jako domácí zvíře. I pro takovou představu najdeme opory v matičce přírodě, u některých pozemských nižších živočichů. Zde dochází např. k tomu, že sameček při kopulaci přiroste k samičce, stává se součástí jejího těla a jinak degeneruje a není schopen samostatného jednání. Stává se tedy jakýmsi dalším orgánem samičky. Druhou možností je produkce natolik samostatných pohlavních buněk, které by dokázaly překonávat i značné vzdálenosti. U některých mořských živočichů je i toto běžné. U suchozemských si můžeme představit produkci něčeho jako létající hmyz, který by aktivně vyhledal druhé pohlaví (pomocí feromonů) a injikoval do ní pohlavní buňky. Že je to marnotratné? A čím jiným je život jepice? Nebylo by racionálnější, aby se pářily už jejich larvy? Zkrátka: takovíto živočichové by mohli žít velice samostatně a nezávisle, množit se na dálku a nevytvářet něco jako sociální kontakty (nebo jen ve velice redukované podobě). Je otázka, zda by takovíto tvorové byli technicky schopni invaze do vesmíru, a zda by k takové činnosti byli motivováni.
Jistěže zcela nehumanoidní by byli symbionti a parazité, závislí na jiných (nemyslících) bytostech. Nicméně, analogie s pozemským životem spíše naznačují, že takovíto tvorové poměrně rychle ztrácejí se schopností samostatného života i to, co považujeme za intelekt. Pravděpodobnost něčeho na způsob "vládců loutek" je velice malá.
Z biologického hlediska se tedy zdá, že humanoidnost, velmi široce chápaná jako společenství relativně nezávislých jedinců, je jedním z rysů, které umožňují a podporují expanzi do vesmíru. Nakolik je to zpráva dobrá či špatná se neodvažuji posoudit.

Čtyři atypické scénáře kontaktu

1. Technicky vyspělá civilizace kontaktuje civilizaci výrazně vyspělejší v oblasti biologických nauk. Likvidování napadené metropole je spíše technický problém. Nicméně napadená civilizace vyvine patogen, ušitý na míru útočníka. Patogen se po celé generace nijak neprojevuje, teprve po důkladném promoření útočníkovy populace se prudce změní jeho vlastnosti a on vyvolá fatální, rychle probíhající onemocnění. Přestože patrně není možné vytvořit patogen stoprocentně účinný, úhyn osmdesáti až devadesáti procent příslušníků technicky orientované civilizace povede k jejímu totálnímu zhroucení. V příznivějších případech nastane návrat k barbarství, následovaný jiným než technicky orientovaným vývojem. Existují však i scénáře vedoucí k totálnímu vymření přeživších zbytků. Obávám se, že riziko infekce, popřípadě nasazení biologických zbraní bude představovat faktor strategického významu v případech, kdy útočící civilizace bude schopna rychle a efektivně dopravovat osoby a náklad tam a zpět. Biologický výzkum i výroba biologických zbraní jsou velice obtížně detekovatelné, a tak si dovedu představit hysterická bezpečnostní opatření, zaměřená proti navrátilcům z invadované planety i veškerým odtamtud dováženým nákladům.

2. Po více než miliardu let ovládaly Zemi prokaryonta, jejichž vlastnostem se nejvíce blíží recentní archebakterie a snad i některé primitivní bakterie. Tyto mikroorganismy se vyskytují např. v sopkách na mořském dně, ve hlubokých geologických vrstvách zemské kůry a v podobných ekologických systémech. Fotosyntetizující bakterie se vyskytují v horkých pramenech, především v oblastech se sopečnou aktivitou, kde se vyskytují plyny, vystupující z hloubek zemské kůry. Ke své činnosti nepotřebují vodu a neuvolňuje se při ní (na rozdíl od fotosyntézy sinic, prochlorofyt a zelených rostlin) kyslík.
Takovéto mikroorganismy se objevily na Zemi krátce po jejím zformování jako vesmírného tělesa. Vedle neživých procesů, probíhajících podle posledních poznatků nejen v praatmosféře a praoceánu, ale rovněž i ve vesmírném vzduchoprázdnu, byly hlavním zdrojem organické hmoty na Zemi. Po vzniku fotosyntetizujících sinic došlo k postupnému vysycení atmosféry kyslíkem. V důsledku tohoto procesu vznikla ozónová vrstva, zadržující ultrafialové záření, především jeho krátkovlnnější a vůči živým organismům agresívnější složky.
Tím se mohly živé organismy dostat z několikametrové hloubky oceánu na jeho hladinu a později i na povrch souše. (Mikroorganismy, žijící v půdě od hloubky několika mm do několika km do tohoto procesu patrně významně nezasáhly.)
Je nutno říci, že život na Zemi se nalézal v určité "slepé uličce". Jeho teritorium bylo výrazně omezeno na nepříliš perspektivní oceánské hloubky. UV záření znemožňovalo nástup na souš i na oceánskou hladinu. "Objevem" produkce kyslíku při fotosyntéze došlo  ke značnému rozšíření vhodného teritoria. Následovalo opět více než miliardu let trvající období, kdy na Zemi byly bakterie, archebakterie, sinice, prochlorofyta a snad i další typy dodnes nedochovaných (nebo dosud neobjevených) prokaryontů. Poté došlo k objevu uspořádání organismu do eukaryontní buňky a následně (už poměrně rychle) ke vzniku mnohobuněčných organismů na bázi eukaryontních buněk. Ačkoli prokaryonta měla na "objev" mnohobuněčného uspořádání mnohonásobně více času, nikdy (podle našich dosavadních znalostí) k němu nedospěla.
Můžeme si představit například Venuši (o něco chladnější), na níž bují prokaryonta při teplotách mezi 200 - 300 o C. Vysoká vrstva atmosféry, udržující svým tlakem na povrchu planety vodu v kapalném skupenství, zároveň chrání planetu před vražedným ultrafialovým zářením. Prokaryonta mohou nerušeně kolonizovat celý povrch planety a různorodost prostředí je nastimuluje (snad?) k objevu mnohobuněčného uspořádání a nastartování vývoje, který (zákonitě?) vede ke vzniku myslících bytostí (zákonitě?) expandujících do vesmíru.
Pro takovéto bytosti by byl kyslík naprosto smrtný i při koncentracích v desetinách procenta. Vyžadovaly by několikasetstupňovou teplotu a několik desítek atmosfér tlaku, takže jejich skafandry pro pozemské prostředí by byly něco na způsob pochodujícího autoklávu. Prakticky nikde na Zemi by nenalezly místo vhodné k životu. Přeformování Země k obrazu jejich by bylo výrazně obtížnější než např. kolonizace velkých planet sluneční soustavy, naopak by se nemuseli obávat nějakých kolonizačních ambicí z naší strany. Zde by prakticky neexistovala třecí plocha - snad s výjimkou provozu ve vesmíru - a nabízely by se naopak rozsáhlé možnosti spolupráce (výměna výrobků vzniklých při jejich technologii za výrobky vzniklé v našich podmínkách). Už dnes bychom patrně byli s to vytypovat mnoho výrob, jejichž přesun do uvedeného prostředí by znamenal pro nás takové úspory, že by se vyplatilo je získávat meziplanetárním obchodem. Jinými slovy: dvě civilizace, jejichž životní podmínky jsou dostatečně vzdálené, by se mohly kontaktovat s tím že riziko střetu by bylo možno omezit na rozumnou míru.

3. Můžeme si představit i dlouhověké bytosti, pohybující se relativistickými astroplány, dosahujícími v průměru poloviny rychlosti světla. I na Zemi žijí dlouhověké organismy, nejstarší se dožívají až 6000 let. Můžeme si tedy snadno představit tisíc let žijící bytosti, ochotné obětovat 20% svého života na cestu a schopné se tedy dostat na vzdálenost kolem 50 světelných let od své rodné planety. Je nám vcelku jasné, že takovéto bytosti by k nám přiletěly podle scénáře 1, maximálně 2. Samy by navíc nemusely mít strach z naší návštěvy, protože ta by se natáhla na prakticky celý život astronautů a nějaké pokusy o invazi by měly ještě menší šance na úspěch než invaze v opačném směru.

4. Svého druhu mimořádným kontaktem by byl kontakt s mnohogenerační lodí, pohybující se relativistickými nebo i subrelativistickými rychlostmi. Nicméně, v tomto ohledu jsem zajedno s klasiky žánru, jako jsou Harrison, Heinlein či Aldris, kteří popisují postupnou degeneraci takovéhoto společenstva až po úplnou ztrátu akceschopnosti.

Další způsoby kontaktu

Záměrně jsem k předchozím scénářům nepřiřadil nic z dobývání Afriky a Asie, protože k tomuto problému se dostaneme dále.
Pokud dříve uvedené scénáře zobecníme a aplikujeme na mezihvězdný kontakt, můżeme vyrobit model kontaktu, při němž si slabší civilizace užije své, ale sežrání (či transformaci na mýdlo) se vyhne:
Kontakt musí začít v době, kdy metropole není s to kontaktovanou civilizaci efektivně invadovat. Je schopna za mimořádných nákladů dopravit na místo určení a zpět menší množství lidí a nákladu. Zajímají ji především nízkoobjemové a drahé suroviny (drahé kovy, drahokamy apod.). Kontakt může metropoli natolik vyčerpat, že vyvolá dlouhodobou hospodářskou stagnaci a úpadek (Portugalsko a Španělsko se dodnes ze svých koloniálních výbojů nevzpamatovaly).
Analogií zmíněných drahých nákladů by mohly být informace, vzniklé při výzkumu této primitivnější civilizace.
V době, kdy se situace po technické stránce mění a mohla by se rozvíjet kolonizace podle scénáře 3, existuje už v kolonii vrstva přislušníků invadující civilizace, mající zájem na udržení a rozvíjení statu quo až do odtržení se od metropole. Vytváří tedy jakýsi nárazník mezi metropolí a invadovanou civilizací.
Pouze kontakt s civilizací, schopnou rychle a efektivně (z hlediska finanční, energetické a bůhvíjaké zátěže) přepravit tam a zpět velké množství osob a nákladu povede s vysokou pravděpodobností k sežrání. (Opět ovšem máme více šancí než indiáni, k tomu se dostaneme dál.)

Evropa - Asie (Afrika)
Kontakt Evropy s Asií má naprosto jiný scénář než bylo uvedeno minule: Evropané tam, a do značné míry i v Africe, vstupovali jako sice mocní, ale jedni z mnoha. To "mnoho" se vztahovalo na mimoevropské kontakty (v první fázi) nebo kontakty s více evropskými zeměmi současně. Vidíme také, že Asijské (a do jisté míry i Africké) země si udržely značnou část svých etnických specifik, dokonce se v řadě případů ubránily jinak naprosto nekompromisnímu pokřesťanštění.
Pro slabší a pasivnější účastníky kontaktu je proto optimální být kontaktován současně více civilizacemi. Je to podobné, jako vytváření stabilní skupiny o dvou nebo více účastnících (ve dvou to prakticky nelze, pokud není lepítkem biologická potřeba).
Důležitým důsledkem těchto mezicivilizačních kontaktů je existence početnějších logických scénářů, nevedoucích k sežrání některé (některých) ze současně (v kosmickém měřítku ovšem) se  kontaktujících více než dvou civilizací. Společenství většího počtu nezávislých civilizací může být stabilní a tuto stabilitu postupně přenášet na další a další kontaktované civilizace. Byť by na jeho počátku stála rovnováha strachu spočívající v tom, že se nikdo neodváží projevit jako evidentní agresor, aby se proti němu ostatní nespojili.

Tři scénáře kontaktu

Scénář první - Vikingové
Mohli bychom uvést též Féničané, černoši, Irové atd., nicméně návštěvy Vikingů v Novém světě jsou dost bezpečně doloženy (a to bez ohledu na pravost či zfalšovanost archeologických památek v Severní Americe).
Vikingové nebyli s to dopravit do Nového světa dostatek osadníků, aby zde založili fungující kolonie. Spokojili se s občasnými zajížďkami pro dřevo a některé další suroviny (grónští osadníci sem měli blíž než do Evropy) a rybolovem ve vodách poblíž New Foundlandu (které představují dodnes jedno ze světových lovišť). Evropská civilizace prožívala v té době fázi stagnaci a úpadku, což bojovné Vikingy vedlo ke mnohem efektivnějším výbojům ve Starém světě. Po jejich vyčerpání postoupil úpadek tak daleko, že byly přerušeny kontakty i s Grónskem, jehož osadníci buď vymřeli, nebo nerozpoznatelně splynuli s domorodci. Podobný osud měli patrně i osadníci, ponechaní v Novém světě. Jinými slovy, kontakt proběhl, avšak invaze a anihilace indiánů se nekonaly. Faktem také je, že indiáni nebyli s to informaci o kontaktérech patřičně využít a další kontakty nacházely terén nijak nepřipravený k jednotnému postupu vůči invazi.

Scénář druhý - Španělé
(A samozřejmě Portugalci a další národy, ale bavme se o Španělích). Přicházejí v malých dobře vyzbrojených oddílech s cílem ovládnout Nový svět a získat jeho bohatství. Avšak pozor: Pořád je krajně neefektivní a nejistá doprava lidí z metropole do dobývaných zemí. Dodnes není jasné, nakolik bylo náhodou a nakolik hitorickou nutností, že přicházejí ve chvíli, kdy:

1. Mayské impérium prožívá těžký úpadek Druhé říše
2. Aztékové dobyli řadu nových území, jsou okolními a podmaněnými národy hluboce nenáviděni a sami nemají dobytá území pacifikována
3. Na trůnu Inků sedí uchvatitel, neuznávaný částí země (včetně některých kněžských a vojenských hodnostářů)

Proto mohli Španělé dobýt území Mayské říše bez zvláštních potíží. Při dobývání říše Aztéků nalezli tisíce spojenců, jejichž bojová síla v zásadě převyšovala síly samotného expedičního sboru (nicméně uplatnila se evropská schopnost organizace vedení boje).
Nelegitimní Inka považoval invazi za trest bohů a nedokázal jí čelit, ač to bylo v počátku zcela v jeho silách.
V posledních letech se ukázala jako osudová epidemie neštovic, kterou nechtěně do Nového světa zavlekli Evropané. Obyvatelstvo Amazonie prodělalo velmi drastický civilizační kolaps, po němž Amazonie, do té doby z větší části kulturní krajina, srovnatelná s "obilnicemi" Evropy, porostla "panenským" pralesem. Není jasné, zda současní amazonští indiáni jsou potomky této kolabované civilizace, nebo dodateční migranti.
Navíc je nutno si uvědomit, že jak poddaní Aztéků, tak i poddaní Inků v podstatě španělský zábor uvítali a těžili z něj nárůstem životní úrovně i celkového bezpečí. Španělé rovněž uznávali indiánskou šlechtu, s níž se špičky invaderů smísily. Životní úroveň prostých zemědělců, ať už míšenců nebo indiánů se v globále zlepšila. Celkově vytvořili invadeři a invadovaní hybridní společnost, která nakonec zákonitě povstala proti metropoli. Kultura indiánských národů sice byla pod silným tlakem, značně se deformovala (křesťanství, likvidace původního písemnictví atd.), ale zachovala si řadu specifik.
Udržely se i takové zvláštnosti, jakou je např. požívání halucinogenních hub během náboženských obřadů. Současní indiáni mají ovšem na oltáři Pannu Marii nebo nějakého místního svatého, ale roční doba příslušného svátku i jeho průběh do značné míry korespondují s předkolumbovskou tradicí.

Scénář třetí - anglosasové
Invadovali Nový svět v době, kdy už byl dlouho znám, takže v první fázi museli na mnoha územích vypudit konkurenty, kteří si počínali více či méně podle předchozího scénáře (Holanďané, Francouzi, Rusové a další). Jejich invaze probíhala razantně a zhoubně pro původní obyvatele. Ti živoří jako malé zbytky v rezervacích a, na rozdíl od zemí kolonizovaných Španěly a Portugalci, neustále jich ubývá. Společnost invaderů je schopna přijmout pouze ty z invadovaných, kteří jsou ochotni a schopni totálního zpřetrhání pout s původní etnicitou. Také konflikty invaderů s metropolí a mezi sebou jdou prakticky mimo invadované. Naprosto podobně probíhala kolonizace Austrálie a Tasmánie. Pouze na Novém Zélandu se domorodci za cenu urputných bojů ubránili natolik, že vznikla společnost alespoň částečně respektující jejich specifitu.
V zásadě horším scénářem už může být průmyslové vyvražďování spojené s transformací původních obyvatel na mýdlo a hnojivo.