Proč podporuji zpřístupnění IVF a podobných zákroků i single ženám

Velký rozruch vyvolalo rozhodnutí ministra zdravotnictví Vojtěcha podpořit změnu zákona, který by umožnil provést umělé oplodnění (včetně IVF) spermatem neznámého dárce i single žijícím ženám. Z rádoby konzervativní sféry se ozývá křik, který se ovšem zcela míjí s realitou. Je dobré se na tuto problematiku podívat.

Zákrok

Zákroky pro neplodné páry byly prováděny již za socialismu a snad ještě dříve. Bylo to hlavně tehdy, když měl muž nějakou závažnou chorobu, která se projevila buď snížením koncentrace spermií v ejakulátu na úroveň, která drasticky snižuje snižuje pravděpodobnost oplození (dokonce až tak, že  pravděpodobnost oplodnění v rámci jednoho cyklu násobená odhadovaným počtem zbývajících cyklů - do odhadovaného nástupu klimaktéria - může být výrazně nižší než 100 %). Případně ve vzorcích semene partnera nejsou spermie vůbec detekovatelné.
Kromě chorob může být ztráta schopnosti produkovat spermie způsobena léčbou, např. nádorů a leukémií ozařováním a chemoterapeutiky. Prakticky stejný efekt má i přítomnost "letálních genů" v genetickém materiálu jednoho z partnerů, případně obou, kdy vzniká stav, že s konkrétním mužem konkrétní žena mít dítě nemůže, ale s většinou jiných mužů ano. A totéž často platí i pro muže z takto neplodných párů - mohou "udělat dítě" jiné ženě než své manželce, zvlášť za situaci, kdy byli ujištěni o své neplodnosti.
Už za socialismu se říkalo, že úspěchy některých lázní na ženské nemoci a neplodnost nestojí ani tak na lázeňských procedurách, ale na změně sexuálního partnera pro dobu pobytu v lázních. Komu to připomíná známou filmovou komedii "Prstýnek", tak má pravdu. Zcela jistě už tehdy o něčem podobném prostě čimčarali vrabci na střechách a autory filmu patrně inspirovali. A v lázeňském městě, v němž jsem odbýval svou základní vojenskou službu, chodili někteří absíci "za lázeňačkami" a vůbec bych se nedivil, kdyby alespoň někteří z nich měli děti (a teď už i vnoučata), o nichž nevědí.
Je-li žena zdravá, pak ji oplodní i semeno zdravého muže za čerstva nasáté do injekční stříkačky a vstříknuté do pochvy nebo dokonce děložního krčku. To druhé může pomoci i ženám, které jsou neplodné z důvodu přítomnosti protilátek proti spermiím ve hlenu děložního hrdla. Údajně už někdy v 50. či 60. letech se takto oplodňovaly lesbické ženy spermatem otce, bratra, nebo jiného mužského příbuzného své partnerky. Dítě pak bylo příbuzné s oběma členkami páru.
Pokud má žena závažnější problémy, jsou použity razantnější postupy, až po ono oplození ve skle (IVF) vajíčka (vajíček), které se ženě odebere laparoskopicky či jinak operačně z farmakologicky nastimulovaného vaječníku. Pochopitelně, pokud se na neplodnosti podílí také muž, použije se k oplodnění vajíček sperma neznámého dárce. Pamatuji doby, kdy se kolem umělého oplodnění semenem od dárce, ať už IVF nebo jen vstříknutím semene do pochvy/dělohy prováděla hotová magie. Např. se vždy do semene dárce přidávalo semeno partnera, aby nebyla jistota, že to musí být dítě od dárce. Tedy, dovedu si představit i existenci nějakého plodnost snižujícího faktoru ve spermatu muže, jehož plodnost by se zvýšila přítomností zdravého spermatu jiného muže, ale nepovažuji to za možnost moc pravděpodobnou. Na druhé straně, pokud se tyto kejkle dějí i dnes, tak jsou nesmyslné, protože dnes jsou příslušné genetické testy na rodičovství "za hubičku" a dobře dostupné, viz třeba občasné průšvihy se záměnou dětí v porodnici.

Malý úkrok stranou

Považuji za vhodné v této souvislosti upozornit na fakt, že byla provedena velká studie, v jejímž rámci byly u žen sledovány prvky životního stylu a v tekutině, která se odsaje současně s vajíčkem, odebíraným na IVF, byly sledovány vybrané cizorodé látky (vč. těžkých kovů).  Asi nejdůležitější výsledek této studie je nulová úspěšnost IVF u žen - kuřaček, které na dobu před tímto zákrokem a během něj nedokázaly přestat kouřit.
Zajímavá je i studie daleko staršího data. V jejím rámci veterináři v semeni kanců (prasete domácího) stanovili koncentraci aflatoxinů (tehdy silně horkou novinkou radio immuno assay, na niž si museli "na koleně" prakticky vše udělat sami) a po použití tohoto semene k oplodnění byla vzniklá generace sledována od četnosti vrhu, přes nemocnost, přibývání na váze atd. až po jateční hmotnost. Tato data byla "nabouchána" do velkého sálového počítače (osmibity teprve začínaly, ale ne u nás), a teprve po konfrontaci těchto dat (ručně to prostě nešlo) byli výzkumníci tak trochu šokováni, že ony parametry od narození až po jatka korelovaly s tou koncentrací aflatoxinu. 
Nepochybuji o tom, že by podobná studie měla dopadnout podobně i u člověka. Ovšem, parametry zdraví a prospívání by korelovaly se řadou dalších faktorů prostředí i životního stylu, jaké byly u těch prasat v podstatě zanedbatelné (a vyfiltrování jen toho aflatoxinu by bylo nesmírně náročné až nemožné). Ta nemožnost nastane i tehdy, když vám počítač vyvěští, že těch mužů, potřebných pro rozumnou pravděpodobnost, že se podaří něco detekovat, by musel být milion (nebo ještě víc), a tolik dobrovolníků se v našem státě prostě sehnat nedá. Jinými slovy: Aby se to dalo detekovat u lidí, museli by být umístěni do zařízení silně připomínajícího koncentrák.
U toho druhého případu jsme si tedy také ukázali, že pokud něco vyjde v pokusech na zvířatech a nevyjde u lidí, neznamená to, že u lidí onen studovaný faktor nic nedělá, ale pouze to, že je maskován řadou nepravidelností lidského života, jaké se v životě chovných či dokonce laboratorních zvířat prostě nevyskytují.

K tomu oplození

Chtěl jsem tedy naznačit, že u zdravých lidí není umělé oplození žádný zásadní problém, pokud se tedy sejde zdravá žena se zdravým dárcem semene. Inseminátor byl za komunistů učební obor bez maturity. IVF tedy významná část single žen ani nebude potřebovat, pokud si nějak sežene dárce.
Pamatuji doby, kdy samotná IVF byla předmětem těžkých sporů, a kdy "děti ze zkumavky" byly různými pochybnými organizacemi, zejména navázanými na církve, či církvemi samotnými, prohlašovány za "děti ďábla" či Satana. A v podstatě během jedné generace se z toho stal vcelku standardní medicínský zákrok.
Proti oplození single žijících žen je vznášena i námitka, že "tato novela upírá dětem právo znát svého otce". Je to, pochopitelně, naprostý nesmysl. Naopak, bojovníci proti této novele fakticky upírají potenciálním dětem single žen právo na život. Nehledě k tomu, že ani děti neplodných párů (s mužskou neplodností) svého biologického otce neznají a v podstatě ani znát nemohou. A děti z babyboxů často neznají identitu nejen biologického otce, ale ani biologické matky. Což rozhodně není argument pro zákaz oplodnění anonymním dárcem žen, žijících v partnerském vztahu, nebo zákaz babyboxů.
Ostatně, jsou i parky, v nichž  se vyzývavě oblečená žena stane přes noc čekatelkou mateřství (nebo taky mrtvolou). Nicméně si nemyslím, že je pro společnost žádoucí, aby se takto množily geny sexuálních násilníků. Anonymní dárci jsou dost silně prošetřeni na nejrůznější dědičné vady a jiné neduhy, které by mohli přenést na potomstvo. Rozhodně je žádoucí nenahánět zoufalé ženy do nějakých problematických aktivit.
Jistěže v ekonomice státu se uplatní i děti single žijících žen. Takže odpůrci této novely by si měli uvědomit, že i ty děti, jejichž vzniku se snaží zabránit, jsou potenciálními zdroji financí na jejich důchody.

Ještě další aspekty

I v mé nevelké sociální bublině jsou či byly single ženy s dítětem. Jedna to zařídila tak, že se vdala a bezprostředně poté, co se ujistila, že je těhotná, se zase rozvedla. Druhá zase byla postavena před problém, že u ní probíhá choroba, která po relativně krátkém čase způsobí, že bude spolehlivě neplodná. Takže nakonec získala jednoho gaye, který spolu s ní před úřady předstíral, že jsou pár a že jim nejde udělat dítě (na což ona měla dost papírů od gynekologů). Takže má dítě, žije single a biologický otec je občas chodí navštívit.
Takže je jasné, že se tento dosavadní zákaz oplodňovat single žijící ženy dá obcházet a také se obcházet bude, pokud novela neprojde, protože se obchází už teď. 
Návrh této novely tedy považuji za rozumný i z pohledu udržení jakéhosi souladu práva a reality.  Prostě i pro právo platí ona sentence z příručky pro poddůstojníky, z níž jsem kdysi dávno studoval na vojenské katedře, že se nemají dávat rozkazy, o nichž je předem jasné, že nebudou splněny.
Problémem jistě je, že současný zákon je silně diskriminační a novela by měla tuto diskriminaci o něco snížit (takže ji lze považovat za prodemokratickou). Dle mého soudu by měly mít přístup k tomuto zákroku všechny ženy odpovídajícího věku a zdravotního stavu. Ona diskriminace je jistě pozůstatek křesťanské morálky, která je již naší společnosti cizí. Navíc i po této novele stejně zůstane diskriminace "státem registrovaných" lesbických žen (které by odpůrci zmíněné novely patrně rádi viděli v pruhovaném "pyžamu" s růžovým trojúhelníkem a za ostnatým drátem s elektřinou).
Jako další problém vidím také to, že heterosexuální dvojice a její potomci coby rodina je na světě zanedbatelný čas oproti době existence druhu Homo sapiens. A i v současnosti jsou početné populace, které takovýto model rodiny nemají a neakceptují.
V podstatě ještě první křesťané se stavěli k takovémuto manželství spíše negativně, což lze doložit i na textech některých epištol, které jsou součástí Nového Zákona. Až po uplynutí doby vzniku textů, které se v pozdější době staly staly součástí kanonizované verze Bible, začalo křesťanství lézt do vztahů mezi mužů se ženami a institut vymyšlené "svátosti manželské" se jim k tomu hodil.
A dokonce ještě v prvních stoletích našeho letopočtu existovaly klášterní komunity, v nichž žili mniši a jeptišky stejného řádu pohromadě a coby jakási velkorodina vychovávali své potomstvo. Faktem je, že dítě narozené v takové komunitě mělo pravděpodobnost dožití dospělosti daleko vyšší, než dítě narozené heterosexuálnímu páru někde na vesnici, protože komunita o ně mohla pečovat lépe.
Takže je docela možné, že s vývojem ekonomiky i sociálních vztahů dojde k utlumení výskytu křesťanské formy rodiny a ke vzniku nějakého jiného modelu této instituce.

Navrhovaná novela legislativy o umělém oplodněni je tedy jednoznačně krokem správným směrem, byť by se mělo jít ještě dál. Snižuje počet lidí, diskriminovaných na základě pochybnými lidmi sepsaných pravidel sexuálního chování, která navíc nikdy neplatila pro celý svět. Ten se navíc od těch dob radikálně změnil (a bude se dál měnit, ať už se s lidstvem stane cokoli), což ukazuje stále sílící neúspěšnost tohoto modelu rodiny.

Opravdu mohou za nebezpečné jízdy mládeže sociální sítě?

Britské listy přinesly článek o nové módě mezi mladíky ve Velké Británii a Irsku, spočívající v organizování rychlých a nebezpečných jízd, mj. na dálnicích v protisměru. Pochopitelně, politikové obou států naprosto nesmyslně obviňují sociální sítě a další podobná média z toho, že informacemi o tomto fenoménu jej vlastně způsobují.

Jízda v protisměru a další "adrenalín"

František Novotný tento fenomén nakousl v textu o školním násilí a dalších poruchách chování u dětí. Tohoto problému se dotkl ještě ve stati "V dětském světě řádí autoimunitní choroba".
V obou případech poukazuje na patogenní výchovu dětí, jimž je odstraňována z cesty jakákoli, třeba i jen náznaková, překážka. Děti neznají stres, což má v podstatě dva důsledky:
Prvním důsledkem je, že se absolutně nedokáží v pozdějším životě vyrovnat se sebemenším stresem, v zaměstnání, osobním životě, partnerském vztahu atd.
Druhý důsledek je snad ještě závažnější: Určitá míra stresu je důležitá pro psychický vývoj a lidský organismus (včetně nervové soustavy i s vyšší nervovou činností) je na stres a jeho překonávání přirozeně stavěn.
Výsledkem absence stresu v dětství nemůže být nic jiného než rozvoj osobnosti směrem ke psychopatii.

Trocha (pre)historie

Pochopitelně, potřebu stresu jsme získali vývojem trvajícím miliony let, dokonce z dob, v nichž rod Homo "byl na houbách" a po afrických tkáních pobíhali Ramapithékové, Australopithékové a další naši předkové (či bratranci našich předků) a bylo pro ně naprosto samozřejmé, že jsou vystaveni stresu, a že se s ním nějak (a většinou úspěšně) poperou.
A v rámci toho se musel náš předchůdce smířit i s tím, že některé stresové faktory prostě existují a on s nimi naprosto nic nenadělá. Což se natáhlo až do současnosti, v níž se naše generace musela smířit s tím, že je šéf blbec, ale že je s ním nutno nějak vycházet. U mužů, a zejména vysokoškoláků, to bylo ještě akcentováno vojenskou službou, v níž zpravidla stál ve velitelské funkci muž s nižším intelektem (ideální "matroš" na generála) než měl průměrný "absík".
Výše uvedené je dáno tím, že pro úspěšnou vojenskou kariéru je prakticky nutné IQ kolem stovky, plus mínus deset. Má-li někdo IQ pod 90, pak mu už nestačí pokrýt nároky na něj kladené. Má-li IQ nad 110, tak zvládá ony úkoly "levou zadní" a zpravidla z nudy vymýšlí různé ptákoviny, a může se i "dát na chlast a ženské". A zpravidla to skončí Opravdu Velkým Průšvihem, který jeho vojenskou kariéru ukončí.
Ostatně takto skončil i známý Don Juan d' Austria, neobyčejně schopný admirál, vojevůdce a vojenský logistik, vítěz bitvy u Lepanta, po níž byl, coby pouhý královský levoboček (a ještě s měšťankou), v podstatě odstaven na jakousi průměr vyžadující velitelskou funkci a jeho chování, vzniklé jako reakce na toto odstavení, dalo jeho jménu současný, spíše hanlivý, význam.
Faktem je, že se uchlastal a usouložil pár let před organizováním španělské invaze do Anglie, která skončila, na rozdíl od toho Lepanta, děsivou katastrofou, předznamenávající pád Španělska z pozice velmoci, nad níž slunce nezapadá, na úroveň státu v podstatě ekvivalentního zemím třetího světa. Opravdu velice lituji toho, že není možné vytáhnout z nějakého zásobníku alternativní Zemi, na níž by tento admirál a vojevůdce velel přípravám invaze do Anglie a jejímu provedení.

Nedostatek stresu

Jak jsem výše uvedl, "antistresově" vychovávané děti mají na jedné straně nulovou schopnost se vyrovnat se stresem, na druhé straně v důsledku nulové zkušenosti se stresem nemají ani schopnost rozpoznat, jaká míra stresu je ještě únosná.
Z toho potom pramení drastická šikana mezi dětmi (šikanující nemá žádné ponětí o tom, co šikanovanému způsobuje) i různé "adrenalínové"akce, které vedou k přímému ohrožení života svého i dalších lidí.
Uvedený nedostatek je v současných podmínkách neřešitelný a patrně je také jedním z faktorů, proč lidé odmítají mít děti.

Blekotání o Internetu

Dávno před zavedením internetu prováděla mládež nejrůznější adrenalínové akce. Stačí se podívat třeba na komiksy o Rychlých šípech, případně nahlédnout do autorových románů. Jsou zde popsána různá "alotria" hrdinů, často až na úrovni "při špatném běhu náhodných okolností by někdo zahynul". Nicméně takto vyrůstala mládež, která byla v pozdějším věku ochotna se zapojit s nasazením života do odboje, jak proti nacistickému, tak proti komunistickému režimu.
Dnešní mládež udává naprostou neochotu se zapojit i do obrany vlasti prováděné řádnou armádou. Je to výsledek zásahů různých pochybných aktivistických organizací do výchovy, patrně cílených.
Onen nedostatek stresu si část mládeže už za vlády komunistů kompenzovala různými adrenalinovými aktivitami, jako např. ježdění na nárazníku tramvaje (případně na spojce motorového vozu a vlečňáku) či běháním po vlacích pod troleji s vysokým napětím (kdo se drátů dotkl, tomu odhořela horní část hlavy, ale mohl to i přežít coby těžký invalida). Někteří chodili i po kolejích proti tramvají a další jim stopovali, jak daleko od  tramvaje uhnuli. Za hrdinu byl ten, který donutil tramvaj pomocí rychlobrzd zastavit.
Mládež prováděla i různé pyrotechnické aktivity či výrobu různých bojových látek (nejčastěji některého ze slzných plynů). Ale přežila to, a mnozí, kteří tímto vývojem prošli, skončili jako chemičtí inženýři, RNDr. chemici a podobné odbornosti.
Nikdo k těmto aktivitám nepotřeboval internet.
Internet je v podstatě nevinnou obětí patogenní výchovy mládeže a neschopnosti zajistit její vyžití v nějaké organizované formě, v níž je riziko značně redukováno. Nemáme prakticky žádné chemické či technické kroužky pro mládež (to, co pod takovýmito názvy existuje nyní, je prakticky z hlediska výchovy bezcenné). A. pochopitelně, vychováváme "sněhové vločky" absolutně nemající ponětí o stresu a technikách jeho zvládání a současně nemající naprosto žádnou empatii vůči lidem, jimž stres způsobí oni. Mimo jiné se z těchto psychopatů verbují různí udavači.
Ten internet jen zajistí, že se o nějaké konkrétní aktivitě nedozvědí jen dolní desítky lidí, ale desetitisíce či statisíce. Na podstatu problému naprosto žádný vliv nemá.

Patogenní výchova

Hlavním problémem je, že do výchovy dětí se začali montovat různí "odborníci" velice často bezdětní a bez jakékoli další zkušenosti s dětmi. Tito aktivisté začali pracovat na tom, aby z dětí vyrostli naprosto bezohlední psychopaté, nezvladatelní ve škole, v zaměstnání a v podstatě neschopní vybudovat s někým funkční partnerský vtah.
V některých státech na Západě to už došlo tak daleko, že se děti soudí o odškodnění od rodičů "za špatnou výchovu, která jim pokazila život". Což je sice pěkný pláč, ale na zcela cizím hrobě. Ti rodiče byli totiž od výchovy dětí odstaveni aktivistickým póvlem, který prosadil kriminalizaci normální a účinné výchovy dětí.
Je to možná trochu zjednodušující, ale za ty výše zmíněné "adrenalinové jízdy" a podobné aktivity u západní mládeže (a je perspektiva, že se tyto zrůdnosti přesunou časem i k nám), může zcela jednoznačně neobdržení pár facek či pár ran (řemenem, vařečkou atd.) na holé hýždě, provedených ihned po nežádoucím chování či skutku, kdy si dítě je s to spojit nežádoucí chování a trest. Ještě v mladším školním věku vyvolá třeba zákaz televize na týden pocit nespravedlnosti, protože si dítě ono chování a "zákonný" trest nedokáže propojit.
Ano, skutečně existují patologičtí rodiče, kteří děti trestají nepřiměřeně nebo dokonce týrají, ale mentální impotence policie a soudů, stojící za neschopností tyto případy jasně odlišit, vedla k řešení, které zjevně dělá více škody než užitku. "Kauza Viktorka" navíc jasně ukázala, že skutečně nebezpečným zrůdám, schopným dítě utýrat k smrti, jdou policie a soudy spíš na ruku. A kde byl u téhle kauzy, a jí podobných, póvl, zakazující dát dítěti pár facek, když si to svým chováním zasloužilo?
A i ti naši opravdu hloupí poslanci, co pro tohle hlasovali, se mohli poučit jinde, kde už érou zákazů prošli a mají s tím jen ty nejhorší zkušenosti. Viz např. USA, kde za prohibice (5. 12. uplyne 93 let od jejího zrušení) došlo jednak k tomu, že občané začali chlastat naprosto šíleným způsobem (lze to odvodit z výskytu jaterních cirhóz, alkoholických psychóz a dalších s nemírnou konzumací alkoholu spojených chorob) a navíc ještě došlo k propojení policie, justice a politiky s organizovaným zločinem, z čehož se USA v podstatě nevzpamatovaly dodnes. A opět v těch USA si jacísi "géniové" mysleli, že plošným zákazem alkoholu vyřeší pár procent (spíš kolem jednoho) nestřídmých, případně závislých pijanů (v tomto pojetí je ona podobnost s plošným zákazem normálních trestů).
Jistěže můžeme mít různá temná podezření, čím vlastně byli oni aktivisté motivováni. Zda tedy motivem nebyla spíš snaha o devastaci evropské civilizované společnosti, nenáviděné právě takovými aktivisty.

Je mi tedy opravdu líto, ale za patologickým jednáním pubescentů, i těch "zastydlých" nejsou sociální sítě (ty maximálně hrají roli jakési "černé kroniky" - viz známý československý film). Příčinou je jednoznačně katastrofální nevychovanost mládeže, která tato alotria tropí a příčinou oné nevychovanosti jsou aktivisté, kteří zakázali normální výchovu dětí a mládeže a procpali tento zákaz do zákonů.

Ještě jeden důležitý aspekt stavění větrných a fotovoltaických elektráren.

V diskusi o v nadpise uvedených "alternativních" elektrárnách chybí ještě jeden, dle mého soudu významný, aspekt. Je jím ohrožení mechanismem využití těchto útvarů jako orientačních prvků v krajině pro drony, případně další prostředky samostatně nalétávající na cíl. Dokonce za určitých okolností mohou představovat významné zjednodušení a slevnění produkce těchto bojových prostředků.

Orientace

Je jasné, že dron a jeho ekvivalenty potřebuje orientaci v krajině, v níž je umístěn jeho cíl. Musí to v dnešní době zvládnout autonomně, protože GPS a ekvivalenty této technologie mu mohou být znepřístupněny buď zarušením nebo dokonce vypnutím. Optické vlákno je řešení jen na relativně krátké vzdálenosti.  Dálkové ovládání může být rušeno také. Navíc jeho použití zvyšuje riziko, že prostředky k němu použité budou napadeny nepřítelem. Je vcelku jasné, že dron může mít v paměti obraz terénu okolo cíle., kterým se nasměruje např. na konkrétní budovu. Ostatně, takhle fungují i okřídlené rakety.
Problémem jistě je skutečnost, že čím větší plochu krajiny má zařízení ve své paměti, tak tím větší musí být její kapacita (ale také rychlost jejího čtení). Současně musí být výkonnější i příslušný procesor, aby potřebné porovnání okolí s pamětí mohl provádět v reálném čase.
Faktem je, že čtvrt kilometru vysoká monstra jsou viditelná na vzdálenost horních desítek až něco přes sto km. Faktem také je, že fotovoltaické elektrárny jsou význačné útvary velice často unikátní, umožňující jejich relativně snadné a rychlé ztotožnění s tím, co má dron ve své digitální mapě.
Takže dron se může podle takovýchto útvarů snadněji orientovat v terénu, může letět jinou cestou než kterýkoli jiný s ním společně vypuštěný a u cíle se prostě sejdou a přiletí z různých stran, což je dost noční můra pro protidronovou ochranu.

Výhoda

Dokážu si představit, jako člověk, který se zabývá mnoho let programováním (byť silně amatérsky), že by se do dronu mohla dát nějaká hrubá mapa podle dobře z dálky viditelných a identifikovatelných orientačních bodů (a něčím takovým čtvrtkilometrová monstra bezesporu jsou), a po doletu do oblasti cíle by si jeho "mozek" natáhl do operační paměti pouze výsek podrobnější mapy, který by se do ní vešel i při nižší kapacitě. A čím méně dat, tak pochopitelně, tím méně nároků na procesor, který porovnává čidly nalezené charakteristiky terénu pod sebou a v okolí s příslušnou mapou, a rovněž i rychlejší přístup ke konkrétním datům (což je nutné dělat +- v reálném čase).
Čím menší nároky, tím méně pokročilé chipy postačují. Rusko zaostává za světovou špičkou o cca 20 - 30 let, alespoň podle Googlovské AI. Znamená to, že je s to vyrobit čipy, které vládly našim počítačům kolem roku 2000. 
Nyní si zahraji na oškliváka. Pochopitelně, veřejnost i "odborníci" budou na tyto chipy hledět se směsicí pohrdání a posměchu. Jenže už od roku 1993 byly k dispozici procesory pentium (Googlovská AI), které zvládaly řadu docela složitých her a také např. přehrávání videa (zejména pod Linuxem, který zdaleka nežere tolik systémových zdrojů jako Windows). A v reálné schopnosti Ruska je podle Googlovské AI tyto procesory a k nim kompatibilní chipset vyrobit vlastní silou. 
A ještě si dovolím upozornit na jeden aspekt. Budou-li mít Rusové k dispozici vlastní a standardní procesor (a další s ním spolupracující chipy), bude možné program pro řízení dronů napsat ve strojovém kódu, nebo alespoň Assembleru pro tyto komplety. Což, jak bylo pozorovatelné za éry pomalejších počítačů, značně zvedne výkon programu. Prostě žádný překladač, snad s výjimkou toho Assembleru, není s to udělat natolik optimalizovaný strojový kód pro konkrétní procesor a jeho chipset, aby využil veškerého jeho potenciálu. Problém těchto nízkoúrovňových jazyků bylo to, že jejich produkty fungovaly jen na jedné konkrétní verzi procesoru. Jakékoli "povýšení" hardware znamenalo pro takový program konečnou.
Pro představu: Kdosi jako sport napsal takto pro určitý konkrétní procesor operační systém s grafickým prostředím, který byl na daném procesoru svižný jako blesk. A vešel se na jednu disketu. (Windows v té době potřebovaly desítky disket). Pochopitelně, bylo to absolutně nepřenosné na jakýkoli, sebeméně odlišný, procesor.
Z výše uvedeného oškliváctví plyne, že pokud Rusové vyvinou nebo upraví nějaký "dronový procesor" o výkonu +- toho Pentia, a napíšou pro něj v Assembleru obslužný program, mohou získat velmi výkonný stroj, bohatě postačující k navedení dronu na cíl podle nějakých digitálních map terénu. A přítomnost velmi výrazných orientačních bodů (identifikovatelných a umístitelných na mapu z družice) ještě umožní buď výše popsanou, nebo nějakou odlišnou optimalizaci té mapy. A pokud budou mít stálý přísun těchto standardních chipů, mohou drony s nimi "sekat jak Baťa cvičky". A mohou mít také univerzální program a dataset pro ČR (nebo dokonce celou střední Evropu) a dronu jen před startem zadat, jak, kudy a kam má letět.

Vliv na možnosti Ruska

Rusové by se po zavedení výroby vlastních procesorů dostali do daleko snazší situace, než když nyní shánějí procesory ve stylu "co Pánbu dal" a "každý pes jiná ves", takže musejí při jejich zamontování do dronu pracovat s daleko méně výkonnými programovacími prostředky.
Aby bylo jasno: Assembler znám jen teoreticky, strojový kód znám jen z osmibitů, a zejména z příkladů v geniální knize pana Zajíčka, bohužel mnoho let zesnulého, "Bity do bytu". Přestože je psaná pro osmibitové počítače (hlavně ZX Spetrum), umožní čtenáři pochopit, co se vlastně v počítači děje když se mu zadá nějaký úkol. Pochopitelně, analogicky pracují i šestnácti, dvaatřiceti a čtyřiašedesátibitové procesory, jen mají těch instrukcí pro činnost procesoru daleko víc než ten osmibit. A zpravidla mezi finálními příkazy strojového kódu a programem, psaným člověkem ve "vyšším" programovacím jazyku, existuje jedna nebo více mezivrstev, které sice na jedné straně zajišťují, že ten samý zdrojový kód může být použit pro programy běžící na počítačích s různými procesory, ale současně jsou obtížně překonatelnou překážkou pro snahy programátora program optimalizovat pro jeden konkrétní procesor a chipset. 
Předpokládá se, že zrychlení práce bude zajištěno větší "hrubou silou" hardware. V praxi to ovšem znamená, budu opět ošklivý, že současný supermoderní Word toho neumí o moc víc než jeho pradědeček z Windows 3.11, běžících na 16 bitovém procesoru. A zaostává za možnostmi TeXu, který ovšem běžel i na prvních 16 bitových procesorech od Intelu a snad i na nějakých osmibitech. 
Zkrátka, krajina protkaná sítí větrníků, detekovatelných na velkou vzdálenost, a s četnými unikátními markery fotovoltaických elektráren, může být přímo ráj pro drony, spěchající za smysluplným odchodem do křemíkového nebe, a tyto drony je s to Rusko vyrobit.
Pokud bych chtěl být zvlášť paranoidní, tak bych počítal s tím, že na vrcholy alespoň některých větrníků budou někým rozmístěny radiomajáky, a v případě dronového útoku zapnuty, i na dálku.

Co s tím dělat?

Rozhodně je toto riziko potenciálně daleko horší než mnohá, nad nimiž se různé organizace zalamují. Naše (pokud tedy ještě pracuje pro tento stát) BIS by se měla zabývat problémem, zda ono vyznačování terčů do naší krajiny, které minulá vláda (dokonce v rozporu s legislativou EU) nalajnovala do mnoha strategických oblastí našeho státu (a ta současná alespoň část těchto plánů zredukovala), vzniklo (dle známé otázky) "z blbosti, nebo za cizí peníze" (jsem ochoten doufat, že s výjimkou špiček ekoaktivistických organizací se toto dělo a děje hlavně z blbosti).
Riziko "alternativních" elektráren coby orientačních bodů pro drony (a zcela jistě ne jen ruské) je třeba přičíst k dalším negativním dopadům těchto objektů na krajinu, rozvodnou síť, zdraví lidí a na živou přírodu. Jistěže je zde i ekonomický aspekt, spočívající v dlouhodobém záboru zemědělské půdy a její v podstatě degradaci.
Rozhodně, do vyřešení vztahů mezi Ruskem a státy NATO, by měl být co nejdříve uplatněn stopstav na výstavbu nových orientačních bodů pro drony.
Jsem toho názoru, že veškeré větrníky by měly být upraveny tak. aby v případě vpádu Ruska do Pobaltí, Polska či na Slovensko (nebo kamkoli jinam) se zmáčklo jedno tlačítko a tyto orientační body by přestaly existovat.  U nově stavěných VtE by se na to mělo pamatovat již při projektu, tj. mít někde na úpatí komory na výbušninu, která by byla do nich rozmístěna od určitého stupně mezinárodního napětí nahoru.

Související problémy

Důležité je, že sice EU "chrastí zbraněmi", někteří naši politikové také, ale současně není nikdo ze jmenovaných s to udělat pro ochranu obyvatel před důsledky války alespoň to, co dělal hitlerovský režim (a dokonce i v "protektorátu"). Kupujeme tanky, které se na Ukrajině proti Rusku naprosto neosvědčily, platíme stíhačky, které při dodání za devět let by v případě expanze Ruska do dalších zemí přebíral leda snad ruský gubernátor, sídlící v Praze.
Nemáme prostředky ochrany proti chemickému či biologickému útoku nebo radioaktivního spadu.
Zasypali jsme (většinou z pochybných estetických či urbanistických důvodů) protipožární nádrže ve starších čtvrtích měst, nemáme vybudované žádné v novější zástavbě. Přitom se na Ukrajině jasně ukazuje, že primárním terčem budou mj. vodojemy a rozvody vody, která tudíž z hydrantů nepoteče (ona nepoteče ani po eliminaci zdrojů elektřiny). Pokud by byly protipožární nádrže koncipovány na doplňování dešťovou vodou, sloužily by současně i jako ochrana proti přívalům (protože město je naprosto ideální terén k tomu., aby z několikamilimetrových srážek za bouřky vznikl příval) a ještě by přispěly k zadržování vody v krajině. 
Nemáme kryty ve většině obytných domů, ani improvizované, jaké se dělaly v prvorepubliční zástavbě za "protektorátu", jakmile Německo zaútočilo na Polsko. Ty by se však většinou daly obnovit. V nové zástavbě  nemáme nic, ani  v bytových domech, ani ve školách, nemocnicích, nákupních střediscích, podnicích a dalších místech, kde se hromadí lidé. 
Zato tedy budujeme, za nadšeného hýkání ekologů, klimatologů a podobných "odborníků" stavby OZE s nulovým přínosem (musí se dotovat sama stavba i provoz, protože ani na jedno z toho si výrobou elektřiny nevydělají), zato ideální pro navádění dronů na jakýkoli cíl na území státu. 
Ovšem, na těch prostředcích na ochranu občanů se prakticky nic vydělat nedá. Bezcenné Občasné Zdroje Elektřiny jsou z důvodu nesmyslnou ideologií pokřivené ekonomiky vysoce atraktivní. Jejich současné budování ovšem, přinejmenším v kontextu s narůstajícím válečným ohrožením, připomíná příslovečné hromadné pochody lumíků do moře. 

Co tedy dělat

Rada "co dělat" je velmi jednoduchá: Přestat, alespoň dočasně, s klimatickým a ekologickým blbnutím a začít se poctivě, inteligentně a pragmaticky připravovat na to, co se nyní děje na Ukrajině. Obávám se, že ono dění s nástupem zimy přejde do apokalyptických rozměrů. Dát dohromady, posílit a obnovit co nejvíce z EU a ekology (klimatology) poničeného / zlikvidovaného průmyslu, zajistit lacinou energii (uhlí máme dost na celá desetiletí), která bude potřebná nejen pro zbrojní výrobu, ale i pro výše uvedená opatření na ochranu obyvatel.
Navíc je jasné, že budeme muset obnovit něco jako Civilní obranu, včetně výcviku občanů (ale i dětí a dorostu) ke správnému chování v případě napadení drony, bombardování, útoky raketami apod. Musíme obnovit povinnou vojenskou službu, byť v jiném provedení co do organizace a obsahu, než byla ta za minulého režimu. Pochopitelně, pro muže i ženy. 
Stát by měl být přeformován na cosi robustního a těžko poškoditelného, schopného útočníkovi nadělat drastické ztráty. Pokud se tedy chceme opravdu bránit a ne získávat provize za nákup předražené vojenské techniky a dotace na pro praxi zcela bezcennou "ekologii" a "klimatologii".
 A musíme se také smířit s tím, že čím rozsáhlejší a kvalitnější opatření na poli přípravy na napadení státu uděláme, tím menší je pravděpodobnost, že budou využita, protože útočníci (je jedno zda pouliční kriminálníci nebo darebácké státy) nejraději útočí na cíl, který se nemůže (nebo ne dostatečně) bránit.
 Jistým benefitem by byla skutečnost, že některá z výše uvedených opatření by snížila i účinnost teroristických útoků, spáchaných kýmkoli.

"Alternativní" elektrárny, a zejména ty větrné, tedy mohou být spojeny ještě s dalším nepříjemným rizikem, na které by se mělo myslet, a vedle silných negativních ekonomických, ekologických i zdravotních vlivů na okolí, a to do dosti značné vzdálenosti, toto riziko zohlednit při povolování nových staveb.

Dost hrůza

Soudruzi "genderisti" vymysleli, že budou mužům, předělaným na ženy, dávat hormony, aby mohli prodělat "zážitek z kojení".  Je to pochopitelně, naprosto nebezpečná pitomost, která se může drasticky vymstít.

Biologie

Muž, či obecně savčí samec, má zakrnělé mléčné žlázy (nejsem si jistý, zda se to týká i těch, kteří netvoří placentu, jako klokan, vačice, ježura nebo ptakopysk). Ty je možné hormonálním průplachem uvést do funkčního stavu. To, že "sovětští polárníci rozdojili kozla" je patrně hoax, protože příslušné hormony s sebou neměli.
Lze jít dokonce dál: na paviánech bylo prokázáno, že lze udělat až takový hormonální průplach, po němž může samec odnosit na vhodném místě břišní stěny usazený zárodek, a to až do porodu zdravého mláděte (pochopitelně císařským řezem).
Jistě by se podobná metoda dala použít i u lidí, takže by gayové nepotřebovali "nosnici" na odnošení dítěte, jen dárkyni vajíčka. Pokud bychom zapracovali na metodě "výchovy" reparačních kožních buněk na vajíčka, tak by ani ta dárkyně nebyla nutná. A dítě by bylo směskou genů obou členů páru, jak je tomu u heterosexuálů.

Problém

Ten hormonální průplach je snad ještě drsnější než postupy, které se používají při transici trans- osob. Je také spojen s mnoha riziky, protože tkáně citlivé na ženské pohlavní hormony (třeba ta zakrnělá mužská mléčná žláza) mohou na něco takového zareagovat mj. i zhoubným bujením, rakovinou. Navíc se, pochopitelně, daný muž alespoň dočasně "transituje" i v oblasti sexu, od sexuálního pudu, až třeba po neschopnost mít erekci, či pohlavní styk vůbec. Je také otázka, zda se úplně všechny změny takto vzniklé mohou navrátit zpět. Jsou totiž vytvořené vysokými koncentracemi ženských pohlavních hormonů,  navíc následně překonanými posléze, až tyto hormony začne produkovat placenta. Jejich koncentrace v krvi v té době vysoce překračuje přirozenou ženskou hladinu pohlavních hormonů (mimo období těhotenství),.
Pochopitelně, i pro toho trans muže, předělaného na kojící ženu, dosti razantně naroste riziko rakoviny mléčné žlázy a pokud by navíc prodělal těhotenství, bylo by to ještě horší. Proto se také do podobných zákroků nikdo rozumný nehrne a nejspíš soudruzi lékaři ve Skotsku a ve Francii zcela ignorují onu hlavní lékařskou zásadu (už od dob antiky) "primum non nocere" volně přeložitelnou jako "nejdůležitější je pacientovi neublížit".

Důsledky

Tyhle "zážitkové" hrátky rozhodně nijak nepodporuji. Riziko je u nich příliš velké při srovnání s jakýmsi přínosem.
Neměl bych ovšem absolutně problém se spolužitím G a L párů za účelem rození společných dětí klasickým umělým oplodněním. Nebo možná i bez něj: V 50. a 60. letech se československé lesby běžně samy, nebo s pomocí partnerky, oplodňovaly semenem partnerčina otce nebo bratra (injekční stříkačkou), byl-li k dispozici, a šlo to taky. Dítě bylo tedy příbuzné i s tou partnerkou. Oplození vajíčka ve zkumavce asi není jediný možný způsob.  Dovolím si konstatovat, že inseminátor byl za socialismu učební obor bez maturity, tedy zvládnutelný skoro každým.
Pokud sáhneme do rané historie křesťanství, tak existovaly kláštery, v nichž žili mniši a jeptišky téhož řádu v jedné komunitě a běžně se v těchto klášterech rodily děti.  Podle některých variant pověsti o králi Artušovi se v takové komunitě narodil i kouzelník Merlin. Pak se ovšem dostalo papežství do rukou Němců a bylo to zakázáno (ten národ skutečně zmrví vše, na co sáhne; ostatně - vynález celibátu pochází ze stejného zdroje). Nicméně tahle historie raného křesťanství by mohla usnadnit některým nábožensky orientovaným G a L osobám překonat případné zábrany, protože by se do jisté míry jednalo o návrat k něčemu, co zde v raných dobách křesťanství bylo a fungovalo. Prostě, taková společná domácnost G a L páru (nebo dokonce více takovýchto párů) by byla jakými "miniklášterem" z dob raného křesťanství.
Mimochodem, opravdu nevidím důvod, proč by G a L osoby nemohly vytvořit nějakou organizaci (nabízí se forma neziskovky), zprostředkovávající dárcovství vajíček a "nosnictví" zárodků ženami z L komunity pro G páry a zase u osob G dárcovství spermatu.
Stejně tak bych neměl problém s dotažením pro člověka toho, co funguje, a bezvadně, u pokusných zvířat, tj. generování spermií a vajíček z reparačních kožních buněk. Faktem je, že L páry by byly ve výhodě, stačilo by vyrobit jedné z nich spermie a oplodnit vajíčko té druhé a odnosit by mohla dítě kterákoli z nich. Gayové by se dostali k oplozenému vajíčku obdobně, ale museli by sehnat "nosnici".
Faktem je, že nemáme porodnost ani na úrovni udržující stacionární stav populace, takže každé dítě, byť zplozené a narozené "nepřirozeným" způsobem by mělo být vítáno.
Možná ještě k té nepřirozenosti. Není to tak dlouho, co různí aktivisté protestovali proti oplodnění in vitro (IVF) a takto narozené děti prohlašovali za "děti ďábla". Pamatuji také, jak bylo za minulého režimu potlačováno cvičení podle Mojžíšové, které umožnilo mít děti normální cestou, jen "vytaháním" srůstů pobřišnice, které u nich vznikly např. odstraněním apendixu nebo jiným nitrobřišním zákrokem.

Takže jsme opět svědky pitomosti, vymyšlené LGBTQ+ aktivisty, která téměř nic nepřináší, vyjma rizik pro zdraví. Na druhé straně tito aktivisté naprosto ignorují reálně či potenciálně existující možnosti zajištění rození dětí, uplatnitelné u L a G osob.

Proč ten jekot?

Soudruzi spříznění s politickými neziskovkami ječí jak sbor Viktorek u splavu v souvislosti s možným zákonem o povinnosti vykázat, kdo si je ze zahraničí platí.

Ruský zákon?

Pochopitelně, u politického neziskovkáře a jeho příznivce poznáme velmi jednoduše, že lže. Stačí, že má otevřená ústa a z nich vycházejí nějaké zvuky.
Tento zákon pochází z USA a tam ho zavedli už někdy ve 30. letech minulého století, aby ztížili expanzi sovětských a fašistických ideologů do země. Právě toto bylo tehdy aktuální a zejména sovětské tajné služby pracovaly s pílí Ferdy Mravence na všech možných cestách, jak rozbít patrně nejdemokratičtější systém tehdejší doby.
Ostatně, přes tento zákon se podařilo, zejména v důsledku ideologického souznění prezidenta F. D. Roosevelta se stalinským režimem, vytvořit celou síť nepřátelských agentur, kterou musely zničit až komise pro neamerickou činnost..
Nemylme se, respektive nenechejme se obelhávat: Po pádu sovětského režimu nastalo jakési pootevření sovětských archivů v Rusku a než soudruzi odklidili Jelcina, badatelé mj. zjistili, že všechny osoby, které komise pro neamerickou činnost označily za spolupracovníky sovětských tajných služeb, takovéto vazby skutečně měly. Mezi lidmi postiženými touto cestou se nenacházel ani jediný nevinný.
Nicméně onen zákon v dobách studené války zpomaloval novou expanzi antidemokratů do politického systému USA, takže až v několika posledních desetiletích došlo k postupné bolševizaci Demokratické strany. A občané USA, na rozdíl od našich předků v roce 1948, s bolševiky většinově vyběhli, což se nejspektakulárněji projevilo zvolením D. Trumpa prezidentem.

Proč ne politickým neziskovkám

Politický systém v demokracii funguje naprosto jasně:
Existuje nějaký bod v politice. Toho se buď uchopí některá ze stávajících politických stran, nebo na toto téma vznikne i strana nová. Strana s tímto bodem ve svém programu se uchází o přízeň voličů. Pokud voliči s tímto tématem souznějí, strana dostane možnost jej, nebo jeho prvky, prosazovat v zákonodárných orgánech. A záleží, pochopitelně, jak silný mandát od voličů má, a také na šikovnosti zástupců této strany, vč. umění uzavírat smysluplné kompromisy s jinými politickými stranami.
To, co jsem popsal, je prostě standardní zastupitelská demokracie.
Problém politických neziskovek spočívá v tom, že stojí mimo demokratický systém. Vliv získávají prostředky v podstatě nekompatibilními s demokracií (proto je také havlovská "občanská společnost" v podstatě negací demokracie). Občanská společnost jistě objektivně existuje, objektivně má jakýsi smysl, ale v principu by se neměla plést do toho, co je předmětem politiky. Může sloužit např. ke kultivaci etických principů (které se z definice s politikou a jejími produkty míjejí), ale neměla by zasahovat do tvorby zákonů jako takových.
Je to v podstatě jasné a logické: Neziskovky mají nepatrnou a nijak v praxi neověřitelnou demokratickou legitimitu. Většinou prosazují agendu, která nemá šanci projít řádným legislativním procesem. Naprosto typické je to u "zelené" agendy. Ekologické strany se u nás do parlamentu dostanou prakticky jen nějakým podvodem nebo trikem, protože jejich podpora mezi voliči je hluboko pod oněmi pěti procenty, potřebnými pro vstup do parlamentu. I současné zelené poslankyně se dostaly do PS PČR prostřednictvím Pirátů, tedy kryptoekologické strany, která postupně, právě pro toto své zaměření, ztrácí voliče.
Je také třeba odmítnout demagogické žvásty, které se na nás hrnou ze sdělovacích prostředků, hlavně těch "veřejnoprávních". Opravdu nikdo nechce postihovat dobrovolné hasiče, zahrádkáře a řadu dalších organizací, provádějících nepolitickou a pro společnost jednoznačně užitečnou činnost. Nehledě k tomu, že tyto organizace byly do tohoto statutu nahnány více-méně násilně, spíš jim to přineslo problémy než nějaký benefit, a zcela jistě, kdyby se neziskovky zrušily (třeba anulováním onoho zákona z roku 2006), fungovaly by bez větších problémů dál, protože je občané prostě chtějí a potřebují. Tyto organizace také neprovozují prakticky žádnou politickou agendu, jedou po odborné linii.
Naopak je třeba se zaměřit na neziskovky, které provozují agendu ryze nebo převážně politickou, ať už jde o prosazování ratifikace fašistické Istambulské smlouvy, ekologii, klimatologii (resp. "boj za klima"). genderismus, multikulturalismus a pod. Toto jsou totiž politická témata, která by měla procházet řádným procesem parlamentní demokracie, tedy zajištěním jejich řešení podle vůle většiny voličů, a ne jeho obcházením.

Proč řešit financování

Opět je to jasné: Máme zde jakousi organizaci, prosazující cosi, co voliči většinově odmítají. Tudíž, aby tato organizace mohla fungovat, potřebuje nějaký zdroj financí. Přičemž je jasné, že financování takovéto organizace může ve větší nebo menší míře diskreditovat její tuzemské podporovatele (jistě záleží na tom, v jakém oboru pracují a jak moc jsou závislí na přízni veřejnosti, a zda např. veřejnost má nějakou možnost dát vydělat někomu poskytujícímu srovnatelné zboží a/nebo služby).
Financování ze zahraničí, pochopitelně, bere občanům možnost "volit peněženkami", tedy nějak citelně postihnout sponzora pro ně nepřijatelného politického programu. A jistěže je to celé ještě akcentováno v současné situaci, kdy tito zahraniční sponzoři mohou být nejrůznějšími cestami utajováni.
Pochopitelně, ještě zde hraje roli i skutečnost, že zveřejnění sponzoringu politických neziskovek povede k pádu systému lží, kterými je naše veřejnost dlouhodobě zaplavována.
Vůbec bych se (například) nedivil, kdyby se ukázalo, že řada zelených neziskovek je financována Ruskem (a jistě ne jen u nás). Je to jednoduché, ať už konkretizujeme onu klasickou otázku "CUI BONO" jakkoli, je v zájmu především Ruska, aby zelení totálně rozvrátili pod nesmyslnými záminkami typu "boje za klima" energetiku a následně i ekonomiku států EU. Je v ruském zájmu, aby zbrojovky vesměs krachovaly a ty jakž takž ještě funkční byly závislé na dovozu klíčových komponent z dalších států, mnohdy EU více-méně nepřátelských. Není žádným tajemstvím, že po řízeném "ekologickém" krachu evropského ocelářství je hlavním zdrojem oceli pro EU Rusko. A lze s úspěchem očekávat, že pokud by se v EU rozjela výroba zbraní, použitelných v případě napadení Ruskem, tak tento pramen prostě vyschne. 
A jistěže i v rámci "demokratických" států se najdou takové, které nemají moc sympatií veřejnosti. A že by např. financování něčeho z "norských fondů", tedy peněz polototalitního státu, specializujícího se na únosy dětí, ledaskomu vadilo.

Takže donucení neziskovek k tomu, aby musely zveřejnit své zahraniční vydržovatele je naprosto správná věc a mělo by být v demokratickém státě samozřejmostí. 

Volby od 16 let

Opět se otevřelo téma snížení věkového limitu na šestnáct let. Tentokrát se za to bije soudruh prezident. Jaké motivy k tomu pravdu a lásku vedou?

Historie

Je neoddiskutovatelným faktem, že snížení věkového limitu pro volby z prvorepubličních 21 let (a ve volbách do senátu ještě vyššího věku) na 18, stejně jako zpřístupnění voleb státním úředníkům a dalším skupinám, žijícím za státní peníze (např. policistům nebo vojákům) velice přispělo k vítězství KSČ v prvních volbách po osvobození. Prvovoliči byli totiž skupinou, která je volila nejvíce. Toto vítězství jim umožnilo získat silová ministerstva, což jim značně pomohlo při organizování puče v únoru 1948.

Současnost

Není žádným tajemstvím, že v "pokusných" volbách na středních školách běžně s velkou převahou vítězí antidemokratické strany, zhruba odpovídající minulé vládní pětikoalici. Tedy strany, jejich hlavou je nynější soudruh prezident. 
Zcela jistě tedy existují očekávání, že  tento posun voličského věku by posílil antidemokratické strany, napojené na organizovaný zločin, protože pro osoby tohoto věku jsou kauzy jako Dosimetr nebo Kampelička vzdálenou historií, "pravěkem". A koho zajímají, ten žije pro minulost a ne pro budoucnost, případně je rovnou "ruský troll". A beztak ty kauzy vytvořily ruské tajné služby, aby nás zbavily "skvělé budoucnosti" v EU.

Důsledky

Přestože se uvádí, že by mělo jít "jen" o komunální volby, situace je zcela jiná.
Snad všichni známe sliby jezinek z pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi: "Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme." Je jasné, že dříve nebo později by došlo ke snaze dostat tyto voliče jednak k volbám do vyšších zastupitelských orgánů (pokud se oněmi "komunálními" myslí jen volby do místních zastupitelstev, a ne okresy a pod. a kraje), následoval by nejspíše "méně důležitý" senát a zanedlouho bychom měli šestnáctileté i u uren na hlasovací lístky do poslanecké sněmovny.
Druhou věcí je, že pokud by se komunální sféra stala sídlem opozice, zhoršila by se pozice vlády, která by musela bojovat nejen s parlamentní opozicí (včetně senátu) a soudruhem prezidentem, ale musela by odrážet ataky i z komunální sféry. Mohlo by se také objevit komplikování volební agitace demokratických (+- nyní vládních) stran, od znemožňování předvolebních shromáždění, až po různé machinace s výlepem volebních plakátů, protože tohle místní zastupitelstva reálně dělat mohou. Zastupitelstva by také mohla podporovat aktivity antidemokratických stran ve školách všech stupňů.
Pokud by volili šestnáctiletí, volili by středoškoláci a učňové. Logicky by se stala příslušná školská zařízení platformou pro politickou agitaci, což je jednoznačně špatná věc. Dost na tom, že prototalitní pravdoláska takto zamořila vysoké školy. Přestože většina z nás, co jsme zažili rok 1989, cinkala klíči mj. za depolitizaci školství.

Tedy, proč ne

Bez ohledu na jakousi "zralost", definovanou různými pochybnými metodami z humanitních oborů, jsou šestnáctiletí v naprosté většině sociálně nezralí. Zpravidla sídlí v "mamahotelu" a pokud chodí na brigády (čímž se v návrhu také manipuluje), tak si nevydělávají na živobytí, ale pouze na jakési přilepšení ke kapesnému od rodičů.
Dle mého soudu by volit měl pouze ten, kdo už poznal klady a zápory samostatné existence a zažil důsledky toho, co se mu povedlo, nebo naopak na čem ztroskotal (a která státní instituce mu pomáhala a která naopak házela klacky pod nohy). Už ono snížení volebního věku na 18 let dostalo k urnám řadu sociálně nevyzrálých osob, které pak volily totalitu. 
Mimochodem, ten věk 21 let, který měla první republika, nebyl jen z důvodu sociální vyzrálosti, ale rovněž je to věk, kdy je (mj.) ukončen růst rezistence na alkohol a rychlosti jeho odbourávání v těle (proto také některé státy mají tento věk jako limit pro konzumaci alkoholu). Člověk se v tomto věku stává "biochemicky dospělým".  Jistěže tento věkový limit mohl být inspirován i praktikami řady zemí, kdy byli před volbami voliči "upláceni" konzumací alkoholu.
Ve věku 16 let rovněž ještě přetrvává z dětství vysoká míra sugestibility, jakou nyní využívají reklamní firmy pro ovlivňování této skupiny ve smyslu, že vlastnictví toho a toho výrobku je "šíleně cool", a kdo ho nemá, je "socka" nebo "looser". Opravdu si přejeme, aby ve stejném duchu evokace stádního myšlení probíhala předvolební agitace?

Ideální řešení

Pokud by hlavním kritériem připuštění k volbám měla být sociální zralost, tak by se volební věk v dnešní době musel naopak zvýšit na 25 či více let, protože až někdy tehdy většina daného ročníku je schopná samostatného života, včetně přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. V podstatě ještě starší doktorandi nebo dokonce "postdoc", sociálně zralí nejsou.
Jistěže další možností by bylo nastavení nějakého kritéria nezávislého na věku, nebo ten věk dále upřesňujícího.
Dokážu si představit vazbu volebního práva na rodičovství a řádnou výchovu. Tedy vazbu na to, že volič je rodičem dítěte, které řádně plní své povinnosti (jako je třeba školní docházka), nemá konflikty se zákonem (byť jeho věk neumožňuje trestání) a  pod. Případně na to, že dotyčná osoba se opravdu stará sama o sebe (dá se to doložit daňovým přiznáním), a nežije ani na náklady rodičů, ani ze ze sociálních dávek a pod.
Dokázal bych si představit i nějakou kombinaci výše uvedeného s věkovým kritériem. Tedy nějaký věk "pro všechny" a nějaký (nižší) věk "pro splňující kritéria sociální zralosti". V takovém případě bych se nebránil v případě onoho nižšího věku ani těm šestnácti rokům. Předpokládám, že dvojice, pečující v tomto věku o dítě (byť s pomocí od rodičů), bude mít realističtější pohled na stát a jeho potřeby (a požadavky občanů na něj), než mnohý třicetiletý bezdětný.

Paušální snížení volebního věku na 16 let je tedy nebezpečný plán, z něhož jako čertovo kopýtko trčí snaha posílit volební hlasy pro levicové antidemokratické strany. Daleko důležitější jsou kritéria sociální zralosti a samostatnosti, která lze považovat za velmi důležitý faktor, vedoucí ke zodpovědnému hlasování. Vzhledem k masívnímu výskytu sociální nezralosti (s narůstajícím trendem v čase) u 18 letých by se věková hranice pro připuštění k volbám tedy spíš měla zvýšit. Případně by věk nemusel být jediným atributem "schopnosti volit".

Soudružky feministky zase bodují

Zástupkyně České ženské lobby, Markéta Kos Mottlová a Johanna Nejedlová, vystoupily v Ženevě před Výborem OSN pro odstranění diskriminace žen (CEDAW). V podstatě tam presentovaly svoje bezcenné výmysly a konfabulace, mající jediný cíl: Očernit před touto pochybnou organizací Českou republiku.

Trocha historie

S touto organizací jsem se setkal někdy v době presidentování Václava Klause. Tehdy si ještě říkaly feministická lobby. Jejich aktivitou, která prosákla do veřejného prostoru, bylo zakázání výstavy fotografií, pořízených v rámci výzkumu České akademie věd.
Šéf Akademie, jistý soudruh Drahoš, se z jejich intervence buď podělal jak Hácha před Heydrichem, nebo s nimi ideologicky souzněl, a onu výstavu, která se měla konat v prostorách ČAV, zrušil. Výstava se pak konala jinde, což mj. dokazuje, že na ní nebylo nic závadného. Když potom tento soudruh kandidoval na presidenta (proti Miloši Zemanovi) byl pro mě naprosto nevolitelný, protože obě výše uvedené alternativy důvodu jeho chování jsou dle mého názoru naprosto neslučitelné s funkcí presidenta demokratického státu.
Podstata problému spočívá v tom, že pracovníci ČAV zkoumali a snažili se zrekonstruovat mokrý kolodiový proces (fotografie). Jeho podstata je známá: Na skleněnou desku se nanese rovnoměrná vrstva kolodia (což je směs na bázi střelné bavlny, rozpuštěná v éteru). Před fotografováním se ona deska namočí v roztoku stříbrné soli a pomocných látek, a ještě mokrá se exponuje. Citlivost takto připraveného materiálu byla ve své době výrazně vyšší než u jakýchkoli jiných tehdy dostupných fotografických materiálů, po uschnutí desky se ona fenomenální citlivost ztrácela. Znamenalo to ovšem mít k fotografování ještě temnou komoru (přenosnou, pokud se nepracovalo v ateliéru), v níž byly desky bezprostředně před fotografováním připraveny.
Tímto procesem byly pořízeny mnohé slavné i vědecky či historicky důležité fotografie. V závěru 19. století fotografové postupně přecházeli na novější materiály, nicméně snímky touto technikou ještě v období +- souběžného se secesí, nebo, chcete-li, "belle epoque" vznikaly mj. z důvodu nižší ceny.
Přestože je postup v zásadních rysech znám, obsahoval ještě "know how", které se do publikací vč. návodů nedostalo, a úkolem onoho výzkumu bylo právě znovunalezení kompletního postupu, včetně oněch nepublikovaných dílčích úkonů. Muselo se to opravdu znovuvynalézat, protože pamětníci v současné době už neexistují. Snad jako poslední z našinců fotografoval tímto postupem v období první světové války a hlavně Říjnové revoluce Přemysl Koblic (z nouze, protože žádná jiná možnost prostě nebyla dostupná), který o tom napsal několik časopiseckých článků. Nicméně i ten byl v době onoho výzkumu již po smrti.
Celá metoda nebyla o mnoho citlivější než filmy, které se používaly před přechodem na digitální techniku pro pořizování fotokopií. Ty měly citlivost 6 - 9 DIN (pro nepamětníky zvýšení citlivosti o 3 DIN znamená zdvojnásobení citlivosti a normálně se fotilo na 21 DIN, k dispozici byly i filmy, citlivé 17 či 27 DIN, různými kejklemi při vyvolávání se dalo dostat někam ke 30 DIN).
Pochopitelně, mokrý kolodiový materiál je citlivý jen k modré složce spektra. Na druhé straně má fantasticky jemné podávání detailů, jemnější než modernější filmy a desky se želatinovou vrstvou, o digitální fotografii raději ani nemluvě. Za obležení Paříže během Prusko - Francouzské války byly vládní dokumenty přefocovány na tento materiál (s úpravou, že se dala kolodiová blanka s fotografií ze skla stáhnout) a balóny vynášeny do neobsazené části Francie spolu s poštovními holuby, kteří přinášeli zpět informační materiály o dění v zemi, ale i soukromou korespondenci, zpracované stejným postupem. Podrobnosti lze najít např. v knize Ludvíka Součka "Jak se světlo naučilo kreslit".
Faktem je, že platí vztah, "čím méně DIN, tím větší jsou problémy se zobrazením aktu". Akty se u nás většinou v "předdigitální" éře fotografovaly na 27 DINové filmy (nebo jejich západní obdoby), které poskytovaly největší množství snadněji získatelných polotónů a tedy i plynulých přechodů na oblinách těla. Mohu doporučit jako zdroj podrobnějších informací o tomto tématu rovněž Ludvíka Součka, tentokrát kapitolu o aktech v knize "Cesty k moderní fotografii".
Proto byly součástí oné výstavy i ženské akty, které jsou právě na precizní zobrazení polotónů nejvíce citlivé, snad spolu s aktem dětským. Mužské tělo bývá hranatější a chlupatější, což může nedokonalosti v podání přechodů odstínů šedé do jisté míry maskovat. Jinými slovy, ony ženské akty sloužily v podstatě jako prubířský kámen dokonale zvládnuté techniky. Mistři secesní fotografie ženské i dětské akty zvládnuty měli, takže jejich fotografie jsou důkazem, že i tento proces dokáže potřebné bohatství polotónů korektně zobrazit. Příkladem mohou být např. dětské akty a poloakty L. Carrolla. Některé jeho fotografie jsou k dohledání na Wikipedii (ovšem, tu a tam se mu snímek nepovedl, jiné byly po této stránce znehodnoceny tehdy módním kolorováním).
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lewis_Carroll
Pro soudružky feministky, při jejich nedostatku intelektu a vzdělání vcelku pochopitelně, byly ženské akty jako rudý hadr před býkem  - "ponižování žen pořizováním a vystavováním jejich aktů", a proto začaly mohutně protestovat.
MMCH, lidský mozek má "zadrátovánu" analýzu obrazu nahého lidského těla, proto byly běžně na bankovkách a dalších cenných papírech zobrazovány akty (často jako mědirytiny či ocelorytiny), protože ty byly nejtěžší k napodobení. Člověk sice nebyl s to uvést, že "támhleta čára je o dvě procenta tlustší", ale "cosi se mu na tom nezdálo", v porovnání s originálem. I tento neurofyziologický fakt je důvodem k použití aktu jako testu korektního zvládnutí techniky. Ostatně, u digitálních obrazových formátů tuto funkci zastává ženský akt Lena.
Takže tohle bylo moje první setkání s informacemi o existenci této organizace, a lze konstatovat, že na mě zapůsobila ryze negativně.

Současná aktivita

Soudružky feministky tedy nyní bonzovaly Česko na půdě dnes již silně pochybné organizace OSN, z níž bychom měli co nejrychleji vystoupit, jak to učinily USA.
Soudružky předložily třicet bodů obžaloby tohoto státu, a je zajímavé, že jejich kompletní výčet nenajdeme ani na webových stránkách této organizace. Najdeme (v době psaní tohoto textu) pouze jakýsi výběr, který od nich převzaly další zdroje, vč. Britských listů, z nichž jsem je převzal i já.
Tyto body jsou následující (upozorňuji na to, že části přesvědčených demokratů mezi čtenáři se z tohoto totalitního programu může dělat fyzicky zle):

• Zajistit dostatečné financování agendy rovnosti, včetně služeb pro oběti genderově podmíněného násilí a samotného Odboru rovnosti žen a mužů při Úřadu vlády.
• Zavést nepřenositelnou část rodičovské dovolené pro otce.
• Snížit garantovaný věk pro předškolní vzdělávání na dva roky.
• Zrušit možnost promlčení u znásilnění.
• Odstranit striktní posuzování žádostí o kompenzace obětí nedobrovolných sterilizací.
• Zajistit povinné vzdělávání vyučujících v oblasti genderových stereotypů a intersekcionality.
• Přijmout legislativní genderové kvóty na kandidátní listiny.
• Zajistit legislativní změny, které umožní porodním asistentkám působit jako primární poskytovatelky hrazené péče, aniž by byla nutná lékařská indikace.
• Aktivně bojovat proti segregaci romské menšiny ve školství.
• Zlepšit uznávání kvalifikací a zajištění bezplatného rekvalifikačního a jazykového vzdělávání pro migrantky.

Faktem také je, že v OSN už dávno převažují totalitní antidemokratické státy. Osobně bych byl pro to, aby demokratické státy z této dnes již velmi pochybné a silně zkompromitované organizace odešly a založily si svou, v níž by podmínkou členství bylo demokratické uspořádání společnosti. Byť je mi jasné, že by se to muselo velmi precizně specifikovat, protože podle vlastního výkaznictví byly demokratické i nacistické Německo a Sovětský svaz.

Podrobněji

Nyní si tyto body probereme podrobněji.
Zajistit dostatečné financování agendy rovnosti, včetně služeb pro oběti genderově podmíněného násilí a samotného Odboru rovnosti žen a mužů při Úřadu vlády.
Je mi velice líto. Všechno tohle naše demokratická legislativa obsahuje. Muži a ženy jsou si u nás ze zákona rovni a bezcenné desinformace pochybných aktivistických organizací na tom naprosto nic nemění.
Zavést nepřenositelnou část rodičovské dovolené pro otce.
Opravdu nevidím nejmenší důvod, proč by se tato fašistickobolševická zrůdnost měla objevit v naší legislativě. Rodiče sami vědí, zda je pro rodinu výhodnější mateřská či otcovská dovolená.
Nehledě k tomu, že v současnosti významná část žen kojí své dítě v podstatě až do konce mateřské dovolené, takže tu ani žádný prostor pro otcovskou dovolenou z hlediska samotné fyziologie lidského organismu není. Ledaže by chtěly soudružky feministky "rozdojovat otce", jako kdysi v 50. letech sovětští polárníci "rozdojili kozla".
Snížit garantovaný věk pro předškolní vzdělávání na dva roky.
Toto je naprosto bezcenný nesmysl, neodpovídající biologii dítěte. Dítě až do dosažení předškolního věku není na nějaké "vzdělávání" dostatečně psychicky vyspělé.
Zrušit možnost promlčení u znásilnění.
Je mi líto, promlčuje se i vražda, a má to docela důležité důvody, které se dají najít v učebnicích základů práva.
"Nepromlčitelné zločiny" jsou spíše politickou záležitostí a mají hlavně význam v té situaci, kdy zločinec může dlouhodobě a s pomocí státu či podobné organizace unikat před spravedlností, jak to známe v souvislosti se zločiny nacismu či komunismu. Kdyby byla spojenecká okupace Německa po válce dostatečně tvrdá a byl proveden dostatečný tlak na státy, které nacistickým zločincům poskytly útulek (ale i na Římskokatolickou církev), tak by v podstatě ani zločiny nacismu nemusely být nepromlčitelné, protože by na šibenici a ve vězení včas skončili všichni, kteří si to zasloužili.
To samé platí i pro komunismus. Řada zločinců z minulého režimu měla viset již někdy v roce 1990, a ne mít možnost obstruovat vyšetřování a souzení svých zločinů, dokud nezcepeněli.
Odstranit striktní posuzování žádostí o kompenzace obětí nedobrovolných sterilizací.
Budu hodně ošklivý: Já se v souvislosti s čerstvými módními trendy prohlásím za ženu, prohlásím, že jsem byl násilně sterilizován, a v případě, že by bylo realizováno to, co soudružky feministky chtějí, bych dostal odškodné. Je mi jasné, že pro feministku je to příliš složitá myšlenka, ale věřím, že ji většina čtenářů pochopí.
Zajistit povinné vzdělávání vyučujících v oblasti genderových stereotypů a intersekcionality.
Opravdu nestojím o to, aby byly učitelům vymývány mozky nějakými pavědeckými ideologiemi. Učitel má mé děti (teď spíše vnoučata) naučit číst, psát a počítat, a ne nějaké bezcenné hovadiny z levicové strany politického spektra. A faktem je, že většina škol ono mariatereziánské trivium zvládá spíš nedostatečně.
Přijmout legislativní genderové kvóty na kandidátní listiny.
Jak to říká kterási postava v Bradburyho dystopii "451 stupňů Farenheita"? "Lidé nejsou rovni, lidé jsou srovnáni.", či nějak tak, ale tento význam to má. Ony genderové kvóty opravdu nejsou nic jiného než nástroj antidemokratické totality.
Žádné ženě u nás není bráněno dostat se na kandidátní listinu, pokud má o něco takového zájem a splňuje příslušná kritéria. Neexistuje žádný důvod, proč by měly být diskriminovány ženy jen na základě pohlaví. Faktem ovšem je, že strany, které cpou do popředí ženy, tam velice často procpaly, jak v minulém tak i v současném volebním období, takové, s odpuštěním, blbky, že to maximálně vede voliče k tomu, aby ženy šmahem vykroužkovávali.
Zajistit legislativní změny, které umožní porodním asistentkám působit jako primární poskytovatelky hrazené péče, aniž by byla nutná lékařská indikace.
S tímto jako lékař naprosto nesouhlasím, protože vím o případech, kdy něco podobného vedlo ke ztrátě rodičky, dítěte a někdy i obou. Porodní asistentka, jakkoli si jich vážím, prostě nemá stejnou kompetenci jako lékař, a nemá za zadkem tu samou sadu diagnostických a léčebných prostředků, jakou má lékař (a i kdyby ji měla, není kvalifikována k použití většiny z nich).
Právě lékař by měl posoudit (porodní asistentka k tomu kvalifikaci nemá), zda je nastávající maminka natolik OK, aby ji bylo možno svěřit porodní asistentce, nebo ne. Druhou věcí je, že v případě průšvihu je to právě lékař, který nese největší podíl právní (i jiné) zodpovědnosti, porodní asistentka buď vůbec žádnou, nebo v podstatně menší míře.
Aktivně bojovat proti segregaci romské menšiny ve školství.
Jsem toho názoru, že Romové se v současné době segregují sami. Mimo jiné tím, že jejich děti vytvářejí ve školách takové peklo, že z nich "bílé" děti prostě utečou.
Není to, pochopitelně, jen záležitostí Romů, ale jakýchkoli asociálních skupin, nerespektujících hodnoty a chování normálních lidí, resp. dětí z nich pocházejících. Negativní roli na tomto poli hraje i inkluze. Tu by bylo nejlépe zrušit a obnovit síť škol, specializovaných na děti, neschopné zvládnout standardní pedagogický proces.
MMCH, dětí z romských rodin, které přejaly hodnoty a způsob života majority, se tyto problémy naprosto netýkají, což je jen další důkaz skutečnosti, že nejde o rasismus, ale kulturní nekompatibilitu. To je prostě zkušenost ze všech škol, v nichž se  takoví žáci vyskytují, a nedokáže ji potlačit ani snaha tato fakta cenzurovat. Proto také část rodičů volí školy se školným, pro asociálně žijící rodiny nepřijatelným, a další část stěhuje děti k příbuzným do čtvrtí, kde asociálové nejsou (mají-li to štěstí, že takové vhodně bydlící příbuzné v rodině mají).
Na tomto poli musejí zapracovat sami Romové, aby kontakt s jejich dětmi nebyl pro "gadžovské" děti každodenní noční můrou, stejně jako kontakt s dětmi z jiných asociálních rodin. Prostě musejí převzít hodnoty majoritní společnosti a pokud to neudělají, budou s ní v neustálém konfliktu. Dle mého soudu by bylo vhodné dávat státní podporu výlučně organizacím, podporujícím včlenění Romů do majority ve smyslu převzetí jejího hodnotového žebříčku a způsobu života. To by znamenalo "vysušit zdroje" naprosté většiny tč. na "poli integrace" pracujících organizací.
Je také docela zajímavé, že naprostá většina jiných minorit takovéto problémy nemá a podíl asociálních rodin je u nich srovnatelný s majoritou, nebo dokonce nižší.
Zlepšit uznávání kvalifikací a zajištění bezplatného rekvalifikačního a jazykového vzdělávání pro migrantky.
Je mi líto, uznání musí být vázáno na kompatibilitu vzdělávacího systému v zemi původu se systémem naším. Což u některých zemích není reálné, jinde to reálné je, a zpravidla je vzdělávání z nich uznáváno, nebo vázáno pouze na nějaké rozdílové zkoušky. Pokud se týká toho jazyka, tak platí, že každá žena, která chce, se jazykově vzdělat může, a bez jakýchkoli problémů. Znám ženy z Ukrajiny, které jsou zde tři čtyři roky a mluví naprosto srozumitelně česky (jen s lehkým akcentem) a uplatňují se i v profesích, v nichž musí česky komunikovat (např. úřednice nebo prodavačky).
Problémem jsou spíše ženy z civilizačně nekompatibilních států, jimž jsou v podstatě jakákoli rekvalifikace i jazykové vzdělávání zakázány rodinou, a s tím se nic nenadělá, pokud nebude vytvořen nějaký "bič" na civilizačně nekompatibilní migranty (a oni nebudou donuceni k tomu, aby se buď přizpůsobili, nebo odešli jinam). V Německu nyní vyvstal problém, že v Německu narozené děti islámských imigrantů neumějí ve školním věku jediné slovo německy. Něco takového u jakýchkoli imigrantů prostě trpět nelze.

Celkově

Českou ženskou (či feministickou) lobby je tedy nutno považovat za potenciálně rizikovou pro demokracii. Bylo by asi dobré vědět, kdo ji financuje, a zda se na ni nevztahuje onen paragraf, procpaný na konci funkčního období minulé vlády, o úmyslném páchání škod státu za peníze a ve prospěch státu cizího.
Patrně by tato organizace nebyla jediná, která by si přinejmenším přezkum na toto téma zasloužila. A vystoupení jejích zástupců v Ženevě je zcela jednoznačně snahou o poškození tohoto státu, a nic jiného.
Snad si ještě dovolím připomenout, že když padl v roce 1989 komunistický režim, tak se nám sem začaly sáčkovat západní feministky a naprosto nechápaly, proč na ně naše ženy z vysoka kálejí. Nicméně tyto dámy např. bojovaly za tříměsíční mateřskou dovolenou, a u nás byla tříletá. To samé se týkalo i péče o děti a mnoha dalších témat. Takže opravdu naše ženy neměly zájem o boj za "ideály" západních feministek. Socialistický stát se prostě na tomto poli ukázal být kvalitnějším než státy Západní Evropy a USA.
Proto nastoupila další generace těchto bolševikofašistoidů a začala vymýšlet naprosto bezcenné nesmysly, o něž naše ženy (až na pár úchylaček) rovněž nestojí. V naprosté většině případů se nejedná o rovnost práv či příležitostí, ale o rovnost výsledků, což je jednoznačně ultralevicová, bolševikofašistická, agenda. Lze ji srovnat s tím, že by v "unigender" vzpěračské soutěži musely získat stejný počet bodů ženy jako muži, přestože ženy s odlišnou stavbou pohybového ústrojí nemohou zvedat tak těžká břemena (vč. činek) jako muži. A dokonce je může pokus o něco takového zdravotně těžce poškodit. Ostatně proto máme v Zákoníku práce ustanoveny limity na břemena coby součást výčtu prací zakázaných ženám.
A když jsem to nakousl, tak další zákazy na tomto poli plynou např. z rozdílů fungování ženského a mužského pohlavního ústrojí, protože ženy jsou daleko citlivější než muži na látky schopné vyvolat narození geneticky vadného dítěte. Ženy také hůře detoxikují řadu jedů, takže jsou pro ně přísnější limity pro výskyt mnoha látek v pracovním prostředí (a takových rozdílů, daných sexuálním dimorfismem druhu Homo sapiens, lze najít ještě více).
Feministky se prostě pokoušejí rušit učebnicová fakta o biologii, fyziologii a patofyziologii člověka. A na základě ignorování vědeckých faktů, či jejich nahrazování bezcennými bláboly filosofů, se snaží, a nejen ony, likvidovat demokracii.
Součástí těchto likvidátorů demokracie feminismem je i česká ženská (či feministická) lobby. Jsem toho názoru, že by této organizaci měla být věnována stejná pozornost, jako kterékoli jiné skupině, volající po zrušení demokracie a nastolení nějakého diktátorského či teokratického režimu.

Česká ženská lobby nám názorně ukázala svoje priority, které jsou vesměs zcela neslučitelné s demokracií a lidskými právy. Ukázala, a to naprosto dobrovolně, že patří mezi ty organizace a skupiny, které je nutno v rámci boje za zachování demokracie v tomto státě pečlivě sledovat a v případě potřeby včas zasáhnout směrem k jejich omezení či likvidaci.

Nesmysly kolem Epsteina

Kolem kauzy Epstein se nahromadilo mnoho desinformací, které jsou do jisté míry překážkou střízlivého hodnocení toho, co se v jejím rámci vlastně dělo, protože realita je zahalena do hávu naprostých nesmyslů.

Názvosloví

Začneme  tedy názvoslovím, které vnáší do celé kauzy pořádnou porci zmatku.

• Pedofil je sexuálně zaměřen na předpubertální děti. Zpravidla také nerozlišuje chlapce a holčičky, může se zamilovat do dítěte kteréhokoli pohlaví.
• Hebefil je zaměřen na dívky v pubertě. Míjí se tedy s dívkami mladšími, které příznaky puberty nemají, a jeho zájem o příslušnou slečnu skončí někdy v době, kdy dosáhne dorostového věku.
• Efebofil je zaměřen na chlapce v pubertě a platí pro něj zhruba to samé, co pro hebefila.
• Lolita pochází ze stejnojmenného románu Vladimira Nabokova. Jmenovala se Dolores, matka jí říkala Lo a z toho si hrdina a současně vypravěč románu udělal tu "Lolitu". V románu se praví, že se vypravěč s Lolitou seznámil když jí bylo dvanáct, když jí bylo třináct a půl, tak spolu začali sexuálně žít a jejich vztah trval přibližně rok. Takže pojem "lolita" by se měl korektně vztahovat na dívky spíše ve druhé polovině puberty, případně na začátku dorostového věku, případně dívky předčasně sexuálně vyspělé (proti průměrnému tempu dospívání, to se týkalo i Lolity).

K tomu poslednímu pojmu snad ještě jedna zajímavost: Vztah mezi vypravěčem a Lolitou skončil tím, že Lolita byla odlákána (či za mírného použití násilí unesena) a skončila na farmě zvrhlého milionáře, který tam měl jakýsi "harém" dospívajících dívek. Ty "konzumoval" sám nebo je "půjčoval" svým návštěvníkům. Tedy provozoval v menším a chudším měřítku něco, co Jeffrey Epstein na svém ostrově.
Můžeme se jen dohadovat, zda byl Nabokov geniální vizionář, jako třeba český spisovatel Jan Weiss, který v románu vydaném už v roce 1929 předpověděl plynové komory, nebo zda už v jeho době (polovina minulého století) nějaké podobné aktivity v USA existovaly.
Románový příběh končí vlastně tím, že vypravěč milionářovu rezidenci vypátrá (trvá mu to několik let) a jejího majitele zastřelí. Následně je vyšetřován a připravován k soudu (hlavní část románu je vlastně písemnou výpovědí vypravěče o svých zločinech k potřebám onoho soudu), nicméně se soudu nedožije a ve vězení náhle zemře (dovoluji si připomenout, že takto skončí i "sympatický vrah" v povídce A. C. Doyle "Studie v šarlatové").

Takže terminologicky

Na ostrově Jeffreyho Epsteina docházelo k sexuálnímu zneužívání puberťaček, čemuž jednoznačně odpovídá onen výše zmíněný odborný termín "hebefilie". Pokud existují, a jsou pravdivé, nějaké zvěsti o zabíjení a dokonce pojídání kojenců, s vysokou pravděpodobností nedocházelo k sexu s nimi, takže se toto jednání může přiřadit do rozsáhlé oblasti sadismu.
Zmatek může ještě vyvolat různý věk legality sexuálního styku v různých zemích (a není identický ani v celých USA, ale různý pro jednotlivé státy). Pěkný přehled této problematiky ukazuje mapa pro celý svět. Celosvětově je na tomto poli rozptyl oficiálního "zákonného" věku od 11 do 21 let (v islámských komunitách se běžně toleruje 9). Proto vznikají i takové šílenosti, jako označování sexu s dvacetiletou ženou za "pedofilii".
Můžeme tedy konstatovat, že média, referující o této kauze, vytvořila exemplární zmatek používáním neadekvátních termínů, a týká se to i médií "veřejnoprávních", což ovšem zase posiluje pochybnosti o jejich důvěryhodnosti a rovněž nutnosti a potřebnosti jejich existence.

A ještě realisticky

U druhu Homo sapiens je sexuology (i srovnávacími sexuology) potvrzena afinita samců k mladším samicím. Nicméně by asi bylo velmi problematické prohlásit všechny návštěvníky ostrova Jeffreyho Epsteina za osoby trpící hebefilií. To by řada z nich musela mít skandály ve smyslu sexu s puberťačkami i při jiných příležitostech a na jiných místech než v této destinaci.
Dovoluji si vyslovit hypotézu, že většina z návštěvníků ostrova byla spíše motivována jakýmsi nadhodnocením své osobnosti a jejího významu ve smyslu "sex s těmito dívkami je 'plebsu' zakázaný, ale já, vzhledem ke svému bohatství a politické moci, stojím nad zákony". Ostatně, takto jsou z vysokou pravděpodobností motivovány i další činy tzv. "elit", od nevinného zapalování doutníků bankovkami vyšších nominálů (ovšem, v řadě zemí, i u nás, je něco podobného přestupek nebo trestný čin proti měně), až třeba po vyslovené zločiny všeho druhu.
Takže spíš než sexuální puzení k nabízeným dívkám bylo patrně rozhodující jakési "členství v celosvětovém klubu vyvolených", které oblažovalo jejich hamižné a pokřivené dušičky.
Jistěže není zcela jasné, zda Jeffrey Epstein při pořizování záznamů o aktivitách svých "hostů" sledoval pouze svůj vlastní zájem, nebo zda spolupracoval s jednou či více tajnými službami či podobnými organizacemi. Faktem je, že až do zveřejnění "akt Jeffreyho Epsteina" Trumpem měly tyto záznamy velký vyděračský potenciál a existuje spousta organizací (státních i nestátních), jejichž šéfové by za něco takového okamžitě a bez rozmyšlení upsali svou duši ďáblovi (a mnohdy s "hláškou" a zároveň pointou jedné povídky na toto téma: "Kdybyste neměli takový binec v záznamech, tak byste věděli, že jsem se vám už dávno upsal.").

Ještě dvě hypotézy

Výše jsem se zmínil, že preference mladých samic samci je charakteristická pro druh Homo sapiens. Naši blízcí i vzdálenější příbuzní to mají opačně: Jsou preferovány samice starší. Má to jistou logiku, protože starší samice je zkušenější a pokud se propracuje až do pelechu některého z vůdčích samců, tak je vyšší pravděpodobnost, že mláďata jím zplozená přežijí alespoň do doby, kdy se osamostatní od matky, a tedy i přenosu genů úspěšného samce do další generace.
Je zde však jeden zádrhel: Samici těchto druhů stačí k vysokému postavení v hierarchii tlupy prakticky jen to, aby se nenechala sežrat nějakým predátorem. Své postavení si vysedí, a ještě budou, podle zákonů demografie (platících nejen pro nás, ale i pro naše příbuzné), její konkurentky "přirozenou cestou" ubývat.
Nicméně u našeho druhu se musely samičky na začátku plodného věku, aby se dostaly do pelechu vůdce tlupy, nebo alespoň některého z výše postavených samců, tvrdě ohánět, mj. i proti početné konkurenci. Musely dokázat nasadit opravdu vše, čeho byly schopné, aby se k tomuto cíli dopracovaly. Možná měla jejich mláďata o něco vyšší úmrtnost  (nicméně se u našeho druhu rozvinulo "babičkovství", tedy pomoc starších samic mláďatům svých dcer), ale mládě dostalo geny pro úspěšnou kompetici od obou rodičů, nejen od samce, jako v případě našich příbuzných. A je docela možné, že právě toto přispělo ke skutečnosti, že Země je planetou lidí, a ne planetou opic.
Objektivně existuje v současné lidské populaci i relativně vysoké zastoupení pedofilů. Něco takového (protože je zde jakási vazba na geny) vypovídá o tom, že toto sexuální zaměření muselo nést, oproti současnosti, nějakou selekční výhodu.
Jediné, co mě v této věci napadlo, je fakt, že pokud došlo ke střetu dvou tlup našich předků (takové jsou doloženy jak v archeologických nálezech tak i v etnografických analogiích), tak pro vítěznou tlupu muselo být výhodné osvojení mláďat vhodného věku z přemožené tlupy. Pečínka z nich stejně nebyla vydatná (většina těchto střetů končila kanibalskými hostinami).
V oné době se na jedno mládě, odpovídající +- předškolnímu věku současných lidí, muselo narodit řádově pět, které se tohoto věku nedožily, ale dokud nezemřely, vyžadovaly péči matky i dalších členů tlupy (ať už ji vyjádříme v nějakých pracovních jednotkách, nebo třeba v tocích energie), zatímco osvojením "již předvychovaného" mláděte tyto výdaje pochopitelně odpadly.
Jistěže jsou známy případy samic (nejen primátů), které přišly o mládě, a jako náhradu vychovaly mládě cizí (případně dokonce i jiného živočišného druhu), ale takové případy jsou relativně vzácné na to, aby se to projevilo nějakou významnou výhodou pro celou populaci.
Pro tlupu našich předků tedy mohlo být výhodné mít nějaké členy se zájmem o mláďata, kteří byli ochotni se o takto získané nové členy tlupy postarat. A tlupy, v nichž "geny pro pedofilii" byly přítomny, měly určitou selekční výhodu oproti ostatním (a zbytek zařídil pan Darwin).

Jsme tedy svědky toho, jak novináři absolutně nezvládají svou profesi a blábolí nesmysly. Je také pravděpodobné, že motivem návštěv "elit" na ostrově Jeffreyho Epsteina patrně nebylo primární sexuální puzení, ale že nejspíš šlo o projev sociálního chování, nadřazeného nad chováním, vycházejícím z ryzích pudů.

Jak je to tedy s těmi Ukrajinci?

Pan Okamura byl peskován za hypotézu, že demobilizovaní nebo jinak z armády odešlí ukrajinští vojáci by se mohli stát rizikem pro společnost, vzhledem k tomu, že je fronta naučila nevážit si zákonů, lidských majetků, ba ani životů.

Je mi líto

Muži, kteří prošli peklem války, kdy museli denně riskovat své životy a viděli kolem sebe umírat spolubojovníky i další osoby, představují skutečně riziko pro společnost, byť jistě ne všichni.
Problém spočívá v tom, že lidská psychika není na hrůzy války stavěná, a ty ji mohou narušit. Faktem také je, že ono narušení je na frontě pro svého nositele pozitivně selekčním faktorem. Protože kdo první ztratí civilizační zábrany, je jednoznačně ve výhodě proti těm, kteří je ještě mají.
Krásně to vyjádřil šéf jedné z tuzemských škol bojových umění: "Na turnaji nebo jiné soutěži vyhrává ten, kdo je lépe vyzbrojen, vycvičen, atd. V reálném boji vyhrává ten, kdo je větší s... (samice prasete)."
A zde je tedy jádro pudla: významná část těch, kdo přicházejí z války, je nějak touto selekcí postižena. A nutně se to musí projevit na jejich chování v civilu.
Pochopitelně, není to jen válka na Ukrajině a nejsou to jen ukrajinští vojáci v ní. Spíš jde o to, že naprosto stejně postižení ruští nebo severokorejští vojáci asi k nám nepůjdou, na rozdíl od ukrajinských.
Nicméně průšvihoví byli i veteráni z Afghánistánu (sovětští) i US veteráni z Vietnamu. Problémoví jsou i veteráni z válek na Balkáně, i na Blízkém Východu. Problémy byly i s navrátilci z front první světové války, řada z nich podporovala extrémistické, komunistické i fašistické / nacistické organizace.
Z naší paměti nevymizelo i řádění těch, kteří jako vojáci prošli třicetiletou válkou, a poté se sdružovali do krutě se chovajících a naprosto bezohledných lupičských tlup. Kvůli těmto lidem byla cíleně po třicetileté válce pobořena řada našich hradů, aby nemohly posloužit jako opěrný bod této soldatesky.

Ukrajinci

Jsem toho názoru, že je naprostá pitomost slova pana Okamury v jeho novoročním projevu chápat jako dehonestaci Ukrajinců, jak to desinterpretuje soudruh velvyslanec, jehož jméno mi nestojí za zapamatování.
Naopak, současní Ukrajinci se přidávají k řadě dalších skupin mužů, kteří prošli válečným peklem a zanechalo to na nich větší či menší následky. Osobně bych panu velvyslanci přál pár hodin v plné polní a na linii dotyku s Rusy, aby pochopil, o čem pan Okamura mluvil.
Mohu si funět, když jsem něco takového nezažil, ale v koutku duše se děsím toho, jakou bestii by to ze mě udělalo. Bez ohledu na to, jaké názory a postoje mám jako "prašivý civil".
Ostatně "afghánci" v SSSR i "vietnamci" v USA často udělali doslova kariéru v oblasti organizovaného zločinu.
Na druhé straně jsem se nikdy netajil s představou, že řada Ukrajinek se v tuzemsku vdá (o více takových párech vím), a že jejich děti se stanou platnými členy českého národa, jako se jimi stala třeba "pozámecká směska" Božena Němcová nebo "německo - francouzský Žid" Julius Zeyer a mnoho dalších. Ostatně, dokázali jsme "adoptovat" i Joachima Barrande.

Takže pan velvyslanec si mohl ušetřit pár naprosto bezcenných žvástů, velice snadno vyvratitelných tím, čím nás "učitelka života", tedy historie, v dostatečné míře poučuje. A maximálně může na současnou ukrajinskou vládu strhnout podezření, že se potenciálně kriminogenních veteránů chce po skončení války zbavit jejich vyexpedováním na  západ. O ukrajinské mavky* stojíme, o ukrajinské hrdlořezy nikoli.

* K té mavce doporučuji od Pilipjuka "Upír v činžáku", je tam popsána velice podrobně. Podobná bytost vystupuje i ve "Večerech na samotě poblíž Dikanky" od N. V. Gogola.

Jedna z možných příčin příkopu ve společnosti

Naší společností je vykopán příkop. Naštěstí na straně demokracie je více občanů než na té opačné, což ukázaly poslední volby které přinesly vítězství demokraticky orientovaných stran proti těm druhým. Nicméně takový příkop zcela jistě není zdravý. Vládní i opoziční strany by mezi sebou měly dokázat komunikovat a v některých případech by měly být i s to se dohodnout na věcech celospolečenského významu, které navíc nejsou striktně politicky vyhraněné.

Současný stav

Nyní je to skoro tak, jako ve filmové komedii s Louisem de Funèsem "Jeden hot a druhý čehý". Co udělá jeden, je z hlediska druhého naprosto špatně, v opačném gardu to platí také a dohoda na kompromisu je prakticky nemožná.
Jistěže tohle je v principu zlé, protože i mezi nedemokraticky orientovanými stranami nynější opozice a demokraticky orientovanými stranami současné vládní koalice existuje řada průniků zájmů, v nichž nedemokratická a demokratická orientace nehraje tak zásadní roli, protože i žádoucí výsledek je vůči demokracii do jisté míry neutrální. Takže cesta k jakýmsi pragmatickým kompromisům by měla být v principu možná.
Problémem jistě může být propojení poražených stran s organizovaným zločinem - viz kauzy Bitcoiny, Kampelička, Dosimetr a mnohé další. A jistěže tyto kauzy hodně napovídají o hodnotových prioritách voličů poražené koalice.
Voliči poražené koalice neustále blekotají o "Čapím hnízdu", u něhož opakovaně nebyly nalezeny známky trestné činnosti. Byly zadány příslušné informace, státem pověření a vyškolení úředníci neshledali žádnou překážku v přidělení dotací, a v první fázi totéž platí i pro bruselské byrokraty. Teprve později byly dodatečně (existuje podezření, že na politickou objednávku) vygenerovány překážky pro jejich udělení, načež rekce příjemců dotací byla taková, že je okamžitě vrátili. Pokud by tedy někdo měl být žalován, tak příslušní naši i bruselští úředníci, kteří dotace přidělili.
Okamurova karikatura "chirurga z dovozu" je naprosto legitimní součást předvolební agitace. A, mimochodem, než se soudruh udavač rozkejval k onomu podání udání, tak několik takových "chirurgických zákroků" v západních zemích se dostalo až do sdělovacích prostředků, což je spíš výjimečná událost, protože ve Francii i Německu mají víc než jeden takový "chirurgický zákrok" denně (a většina je vymlčena), alespoň podle informací disentu z řad policie a justičního aparátu.
Ostatně, strana Marine Le Penové ve Francii a AfD v Německu jsou jen reakcí na tyto incidenty, ničím jiným.
I zde je velmi nepravděpodobné, že by v demokratické justici došlo k odsouzení, byť je jasné, že naše současná justice se snaží spíš navázat na tradice soudruha Urválka a procesu s Miladou Horákovou a spol., tedy soudů (a rozsudků) na politickou objednávku. Ostatně, zasvěcení (včetně disentních pracovníků justice) to už opakovaně konstatovali.
Jinými slovy, neexistuje sebemenší důvod k tak vyhraněnému postoji voličů poražených nedemokratických, a na organizovaný zločin napojených, stran vůči voličům vítězné koalice.

Jedna z možných příčin

Budu možná pro někoho zlý, ale mám dost pocit, že našim mužům asi tak od padesáti let dolů dost chybí průchod základní vojenskou službou. Jistěže tam zažil člověk spoustu nesmyslné buzerace a "zaměstnání" nedávajících žádný smysl, viz známý dopis matce:
Milá maminko,
jsem tady na útvaru, děláme tu celý den h...no, vstáváme na to v šest hodin ráno a říkáme tomu zaměstnání.
Nicméně faktem bylo že se vojáci naučili postarat se o sebe, začlenit se do kolektivu tak, aby to bylo zvládnutelné ze strany jejich i toho kolektivu, a spoustu dalších užitečných návyků, spojených se zapojením do společnosti.
Velmi důležité bylo to, že se člověk musel naučit vypořádat se situací, kdy je jeho nadřízený naprostý blb, typu "Čítať neviem, písať neviem, no vojnu vám urobiem." S nímž mohl člověk nesouhlasit, vědět, že jeho rozkaz vede do průšvihu, ale to je tak asi vše. Pokud se tedy nenaučil zvládat alespoň základy manipulačních technik a s jejich pomocí dotyčného nějak usměrnit žádoucím směrem. A v řadě případů musel člověk dokázat vybudovat nějaký kompromis mezi rozkazem a realitou.
Pochopitelně, stavbu kompromisů, soužití s lidmi, jejichž názory a životní postoje, případně sociální zázemí, jsou zcela odlišné, a nejen soužití, ale v řadě případů i týmová spolupráce, bylo opět nutno zvládnout a to zvládání se nějak, intuitivně, naučit.
Některé věci se musejí dělat kolektivně a v kooperaci, a musejí být překonány či potlačeny vzájemné rozpory i antipatie. Mohu to připodobnit klasickým citátem:
"Jeden člověk má sirky, druhý škrtátko. Mohou se nenávidět na smrt, ale bez vzájemné spolupráce oheň nerozdělají".
Bez toho se prostě vojna zvládnout nedala, ale byla poukázkou na alespoň demonstrativní pokus o sebevraždu, případně kriminál. Faktem je, že nám, jako budoucím vojenským lékařům, hustili do těla, že máme každého sebevraha naučit říkat, že byl smířen s tím, že nebude, a že to udělá znovu a lépe, abychom tyhle persóny vyexpedovali do civilu.
Nicméně přesně tohle, obávám se, chybí oné generaci, která vojnu nikdy nezažila, nebo již v nějaké pouze silně redukované podobě, a ti pak nejsou s to soužít s osobami s jiným politickým či ideologickým názorem ani v rámci občanského života. A nejsou s to ani dokázat narýsovat mezi sebou a jimi nějakou linii, představující vzájemný kompromis.

Prognóza

Rozhodně si nečiním nárok na to, že by tahle moje teorie dokázala vysvětlit naprosto vše, co se ve společnosti na tomto poli děje. Těch příčin vzniku oněch příkopů je jistě více, ale ta absence vojny může do jisté míry potlačovat schopnost domluvit se přes jejich dna na nějakém společenském pragmatickém kompromisu nebo dokonce konsensu. Dokonce i v situacích, kdy se to úplně stoprocentně nedotýká politiky.
Pokud tedy mám alespoň částečnou pravdu, pak je prognóza stavu spíš špatná. Populace stárne a těch, kteří prošli vojenským výcvikem, včetně naučením se vycházet s lidmi jiných či přímo opačných názorů na cokoli, bude stále ubývat a přežívající budou odcházet z veřejného života.
Vyrůstá nám spíš generace sobeckých (až až extrémně) psychopatů a sociopatů, kteří nejsou s to soužít naprosto s nikým, vyjma úzké skupiny lidí s prakticky identickými názory na vše podstatné.
Za velmi problematické považuji také to, že tito lidé zpravidla nejsou s to korigovat své názory a postoje. Naopak, i fakta zjevně vyvracející jejich přístup a postoje často desinterpretují naopak, jako jejich potvrzení. Prostě Dunning-Krugerův efekt "jako vyšitý", což zcela jistě také není úplně dobré.
Tahle situace je opravdu námět pro politiky, alespoň rozumnější část z nich, aby vymysleli, jak uvedený jev utlumit, jinak může v podstatě vést až k roztržce na úrovni studené (nebo i horké) občanské války.
Faktem je, že se neustále mluví o nutnosti přípravy na válku, která by jistě znamenala podrobení vojenskému výcviku nejméně několika ročníků. Faktem také je, že v takovém případě by bylo nutno nějakým způsobem řešit i civilní obranu, a i pro ni by museli občané (a to muži i ženy) projít nějakým výcvikem, protože jen podle nějakých příruček se takováto činnost provádět nedá.
Takže paradoxně by ohrožení státu mohlo vést i k určitému zklidnění situace, včetně ovšem toho, že změna, kterou by občané prošli, by patrně přetrvávala i po skončení toho ohrožení (zatímco nějaké "semknutí se před ohrožením" s jeho koncem končí také).

Jedním z faktorů, které stojí za stále silnějším rozdělováním naší společnosti "hlubokým příkopem" může být to, že stále klesá podíl občanů, kteří prošli základní vojenskou službou nebo jinou formou pobytu na vojně. Při této službě se lze naučit vycházet i s lidmi naprosto odlišných názorů, i např. z odlišného sociálního prostředí. Z tohoto pohledu by opravdu mohlo zavedení vojenského výcviku mít jako vedlejší efekt i určité zklidnění napětí ve společnosti.

Skončila klimatická krize?

Pan Macinka se nechal slyšet, že klimatická krize již skončila. Pochopitelně, vzbudil tím nesouhlasný řev mnoha lidí, které zvěsti o této "hrůze" velice dobře živí.

Konec krize

Byla to jedna z prvních akcí pana Macinky, jako zastupujícího ministra životního prostředí (pokud se Turkovi podaří propasírovat přes rudého rozvědčíka, měl by tento resort vést on). Objevily se nejrůznější reakce, vesměs znepokojené, či snažící se předstírat jakousi směšnost onoho prohlášení.
Objevily se i "znepokojené matky" ze Slovenska, obávající se, že klimatická krize skončí i tam. Nevím, proč mi to připomenulo "Jihočeské matky", které blábolením bezcenných lží a nesmyslů bojovaly (patrně za rakouské a německé peníze) proti dostavbě a spuštění Temelína, bez něhož bychom dnes už byli v totální energetické řiti.
Nejvíc, pochopitelně, ječí ekologové a bojovníci za klima, jimž reálně hrozí, že přijdou o peníze a budou se muset, alespoň ti z nich nejvíce postižení smůlou, živit prací. Hrozná představa!
Jistěže v chóru blekotů vyniká hlavní motiv: "Jak může politik zastavit onu strašlivou klimatickou krizi, proti níž, zatím neúspěšně, bojuje celý svět?

Jak je to tedy s tou krizí

V posledních letech se poněkud oteplilo, nicméně ono oteplení je pořád ještě pod úrovní druhé poloviny 16. století, kdy byly prokazatelně některé roky "bez zimy", v nichž podzimní plískanice přešly do jarních, v únoru začaly kvést jabloně (a nezmrzly) a pole byla schopna dát dvě úrody obilí, protože ta první byla sklizena natolik brzo, že někteří sedláci stačili svá pole poorat a osít druhou várkou obilí. Což srazilo cenu potravin, a to nejen z obilí a dalších rostlin, protože dostatek krmení vedl ke snížení cen jak mléka a mléčných výrobků, tak i masa a výrobků z něj. V těchto několika desetiletích vládla neobyčejná prosperita, rostla populace a zcela jednoznačně nastal i bohatý kulturní rozvoj, který do jisté míry ovlivňuje i naši současnou kulturu (dovolím si připomenout jména jako Johannes Kepler, Tycho de Brahe, Mathioli, Václav Hájek z Libočan apod., případně překlad Bible do češtiny z jazyků originálních textů - Bibli Kralickou).
Tato léta prosperity jsou také v kontrastu s chladným pluviálem, který na sklonku vlády Václava IV odstartoval sociální neklid, vedoucí následně k husitským válkám, a přetrvával až do doby kralování Jiřího z Poděbrad, i následující katastrofální "Malou dobu ledovou", která spolu s událostmi třicetileté války vylidnila obrovské oblasti našeho státu a znamenala zánik řady vsí na našem území (zejména ve vyšších polohách), které již nikdy, alespoň do našich časů, nebyly obnoveny. Podle propočtů, protože plochy polí i počty osadníků jsou známy, by se na této výměře zemědělské půdy a s tehdy užívanými plodinami neuživily tyto vsi ani dnes. Určitý bonus přinesla až introdukce pohanky a tatarky (rdesnovité rostliny s krátkou vegetační dobou, tedy dávající úrodu i ve vyšších polohách) koncem třicetileté války a introdukce brambor v 18. století, které by úživnost dané plochy patrně dostatečně zvýšily.
Faktem je, že soudruzi klimatologové umístili jakýsi "referenční bod" do roku 1850, tedy do doby, kdy odeznívalo další ze série chladných období, následujících "Malou dobu ledovou". Kdyby se s tímto bodem posunuli o cca 175 let nazpět, měla by pořád ještě úsečka od "referenčního bodu" ke dnešním teplotám sestupný trend. Takže je také jasné, proč byl ten rok 1850 vybrán.
Pokud se tedy podíváme na klima z jiné než silně omezené perspektivy klimaalarmistů, nutně musíme konstatovat, že se s klimatem neděje nic mimořádného, co by nemělo obdobu v minulosti. A to ani v případě absolutních hodnot teploty, ani v případě trendů (tedy rychlosti oteplování). Současná rychlost oteplování je srovnatelná s oním oteplováním na konci druhé poloviny 16. století a zaostává za nástupem jiných teplých období, např. středověkého klimatického optima, kdy se zhruba uprostřed období nástupu vysokých teplot oteplovalo rychleji.
Pochopitelně, "za klima" bojuje akorát pár bruselských hysteriků, předstírajících svou důležitost a v některých dalších oblastech pár socanských šmejdů, kteří se "bojem za klima" derou k moci (a hlavně peněženkám normálních lidí). V USA "boj za klima" znamená ztrátu prosperity a už i vnitrofederační emigraci (např. z ekoblbnoucí Kalifornie do normálně fungujících států). Kvalitně vedené státy "za klima" nebojují a pokud se přidávají k nějakým výzvám či deklaracím, tak ve stylu "nikdo vám nemůže dát tolik, co já vám mohu slíbit". Zejména pokud na blbosti států vedených klimahysteriky vydělávají (třeba Čína).

Zásadní otázka

Zásadní otázkou tedy je, zda může nějaký ministerský výnos zrušit klimatickou krizi. Odpověď je vcelku jasná: Byť si tu a tam dělám legraci v tom smyslu, že by měl EUroparlament zrušit svým usnesením zákony termodynamiky (které odporným způsobem překážejí zavádění alternativní energetiky a podobných "pokrokových" vymožeností), je to opravdu jen legrace, akcentující pohled na nevzdělané bojovníky za Klima a Další Dobra.
Pokud by tedy klimatická krize reálně existovala, nebylo by možné ji zrušit ani ministerským výnosem, ba ani hlasováním některého z parlamentů (včetně toho bruselského).
Podstata problému je ovšem v tom, že se žádná katastrofa nekoná. Klima není v žádné krizi, jen se mění tak, jak se měnilo od momentu, kdy planeta Země dostala pevný povrch. A zcela jistě se bude měnit i nadále. I kdybychom současné oteplování "odstřelili" jadernou válkou, klima by se i nadále měnilo a kolísalo jak v důsledku různých nepravidelných odchylek, tak i v důsledku cyklických změn. Na tom by ani tak drastická událost nic nezměnila. A nezmění na tom nic ani "boj za klima", provozovaný (ve prospěch jejich kapes) řadou ochotných šejdířů. Stabilní klima snad mohou mít planety osaměle putující vesmírem (moderní astronomie připouští, že by jich mohlo být docela hodně), ale ani za to bych ruku do ohně raději nestrkal.

Takže klimatickou krizi, která by skutečně a objektivně existovala, by zcela jistě zastupující ministr životního prostředí zrušit nemohl. Nicméně může zrušit, či alespoň výrazně omezit, zcela fiktivní, virtuální klimatickou krizi ukončením financování jejího předstírání, což se, doufejme, stane co nejdříve.