Proč jsou léky u nás desetkrát dražší než v Indii
Jistěže bychom mohli skončit na tom, že cena je nejvyšší možná částka, kterou je ochoten zájemce za věc či službu poskytnout (a ono "ochoten" splývá velice často se "schopen").
Věc se má ale ještě jinak:
- Ve hře jsou generika, tedy léky, na něž vypršely patenty, takže je může vyrábět a dostávat na trch doslova každý.
K uvedenému ještě "perličku": Protože řada léků se nyní používá na řešení stavů, vůči nimž se původně nepoužívaly (např. Aspirin se používá na první pomoc při infarktu, zánětech žil a mnoha podobných stavech, kdy prodloužení doby srážení krve bylo původně bráno jako rizikový nežádoucí účinek; Kinedryl byl původně vyvinut jako antihistaminikum, tedy na léčbu alergií; známý je i "příběh Viagry" která byla původně testována jako lék ovlivňující koronární tepny a na její nyní hlavní účinek se přišlo pouze proto, že část testujících pacientů nechtěla zbytek léku vrátit s tím, že ho budou používat k lepšímu výkonu v loži - a nyní je naopak onen účinek na koronární tepny hlavním rizikovým faktorem, omezujícím její indikaci). Z tohoto důvodu existuje nyní v rozvojových zemích program, pátrající po "dalších účincích" léků s prošlými patenty, které by pokryly indikace, pro něž zatím volně přístupné léky nejsou.
V souvislosti s těmi "starými prověřenými" léky se uvažuje i o renesanci Conterganu, a to jednak na různé případy žaludečních nevolností u mužů a malých dětí, jednak u všech na nevolnost po ozařování a cytostaticích u nádorových pacientů. Contergan sice způsoboval postižení dětí, ale pouze brán v prvním trimestru gravidity - mezi muži a předpubertálními dětmi (případně ženami po přechodu) je gravidních jedinců poměrně málo a v případě léčby ozařováním a cytostatiky by eměla gravidita končit porodem (a vesměs tato léčba vyvolá sama o sobě potrat).
Nicméně existují značné tlaky, abychom generika nekupovali, případně aby konkrétní preparáty nebyly připuštěny na náš trh. Z uvedené situace nexistuje jiné východisko, než drasticky omezit pravomoci institucí jako je SUKL v případech, kdy v jiné zemi se daný lék úspěšně prodává. A jeho výzkumný potenciál zcela přesměrovat na léky zcela nové, které dosud nikde na trh dodávány nebyly.
V souvislosti se zmíněným Conterganem je nutno zmínit i fakt, že tento lék by i dnes prošel přes testy, které se na SUKL provádějí jako standard, a protože z etických důvodů se vesměs neprovádějí (pokud to nesouvisí s podstatou věci) experimenty na gravidních dobrovolnicích, tak bychom na jeho teratogenitu patrně opět přišli až na základě epidemie malformací mezi novorozenci.
- Za podstatný problém ovšem považuji normu zvanou REACH. Je to zkratka z anglického: Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals. Tedy "Registrace, hodnocení, autorizace a omezení chemických látek".
Uvedená norma vytvořila obrovský, naprosto neprůhledný, moloch. Jeho v podstatě jedinou funkcí je, že odčerpává obrovské finanční prostředky z jakéhokoli průmyslu, který vyrábí chemikálie, nebo s nimi manipuluje. Vedle značných výdajů (poplatky v desítkách tisíc eur) představuje obrovskou administrativní zátěž (řešenou buď nákupem administrtativních pracovníků, nebo ztrátou času pracovníků výkonných nesmyslnou administrativou). Výsledkem je obrovské prodražení nejen samotné výroby čehokoli souvisejícího s chemií, ale i velmi výrazný práh, výrazně zvyšující fixní kapitál pro jakoukoli chemickou výrobu nebo i dovoz.
Ono "Evaluation" znamená, že se daná látka bude opakovaně testovat, pokaždé, když s ní nějaký výrobce bude chtít přijít na trh, nebo dokonce jen pokud ji bude používat jako vstup do další výroby. Teoreticky je sice možné, aby se dva nebo více výrobců spojili a zaplatili baterii testů společně, ale absolutně neexistuje motivace k něčemu takovému (proč by si pouštěli na trh konkurenci ?), případně by takováto spolupráce mohla být použita jako důkaz nějaké formy kartelové dohody mezi výrobci či dovozci, tedy jednání, které je v zemích EU trestné.
V dalších stupních REACH nás čeká její rozšíření na další látky, včetně bagatelních chemikálií, jako je chlorid sodný nebo sacharóza. A bude se rozšiřovat i spektrum firem a nakonec i fyzických osob, spadajících pod REACH, až teoreticky v každé domácnosti bude muset být pro každou látku typu cukr, sůl, ocet, jedlá soda, prostředek na mytí nádobí atd. viset drahý certifikát, popisující vlastnosti látky, její zařazení do příslušné kategorie, první pomoc při požití atd. - prostě krásný vývar pro přidružené firmy, podobně jako povinný "návod na první pomoc" u automobilových lékárniček, a stejně naprosto bezcenný pro toho, kdo to platí.
- Do ceny léků se jistě promítá i skutečnost, že na nich může být člověk opravdu bezalternativně závislý, což napomáhá tomu, že jejich výrobci a dovozci mohou opravdu jednat podle hesla "Peníze, nebo život!".
Aby tomu tak opravdu bylo, připravila pro nás EU další "lahůdku", a to certifikáty na léčivé byliny. Jinými slovy, od konce března příštího roku (a opravdu to není aprýlový žert, byť je to velice povedené) budou muset všichni prodejci léčivých bylin a bylinných směsí své přípravky prohnat podobným kolem testů a administrativy, jako chemická léčiva, tedy se sumárními výdaji něco mezi padesáti až sto tisíci korunami za každou položku. Je tudíž velice pravděpodobné, že léčivé byliny prakticky vymizí z trhu. Samozásobitelství nám v této fázi ještě nezakážou, už proto, že se svým počtem chalup a zahrádek na tisíc obyvatel jsme v EU (a to i v rámci postsoc. zemí) naprostou výjimkou, takže zatím nás patrně zohledňovat nebudou. Dál se uvidí.
pondělí 3. ledna 2011
neděle 2. ledna 2011
Několik chaotických poznámek o chaosu v medicíně (3/7)
Pauperizace medicínského stavu a chaos
Výše uvedené "zespolečenšťování" medicíny či léčebných služeb vedlo (a zcela logicky vést muselo) k pauperizaci léčitelského stavu jako takového, kdy byly slevňováním těchto služeb intervencemi státu tlačeny dolů náklady na práci (a tedy i odměnu) osob provádějících léčebné výkony a náklady spojené na jejich regeneraci a sebevzdělávání (opět součást odměny, nebo "čistého výnosu"). Lékaři a sestry jsou tlačeni do přesčasů a nadúvazků (které "opticky" zvyšují jejich platy) a nemají čas ani peníze na sebevzdělávání.
Výsledkem je, že se jejich vzdělávání dostalo do rukou farmaceutických firem, a to dvojím mechanismem:
1. sponzoringem vzdělávacích akcí (nutným proto, že lékaři ani jejich organizace nemají na jejich řádné zaplacení)
2. ovládnutím odborných časopisů prostřednictvím placené inzerce, protože časopisy jsou za výrobní cenu odborné veřejnosti neprodejné (vzhledem k její bídné kupní síle), tak ji snižují pomocí reklam a staly se na stálých zadavatelích reklamy ekonomicky závislými
V době finalizace tohoto textu byl aktuální proces s lékařkou, pobírající od konkrétní firmy "od kusu" peníze za pacienty, kteýcm předepisovala ke dlouhodobému užívání konkrétní lék.
K tomu několik poznámek v bodech:
- Vůl je doktorka, která se nechala do takovéto smlouvy dotlačit, protože tyto věci se dají dělat daleko nenápadněji a tudíž i nepostižitelněji
- Vůl je ten, kdo si myslí, že se podobnými procesy něco vyřeší, viz můj předchozí text
- Vůl je i ten, kdo si myslí (nebo, ještě hůř, prohlašuje), že tím pacienti byli nějak poškozeni: Pro řadu chronických stavů (chorob) existují na trhu různé léky (ve smyslu od různých firem, různě pojmenované), jejichž složení je téměř nebo zcela identické a v nějakých devadesát procent případů jsou zcela zaměnitelné. Pokud je respektováno těch cca deset procent, kde to jedno není, a nedělají se zhůvěřilosti typu "projímadlo na zlomenou nohu", tak pacient tímto postupem nijak poškozen není.
- Nanejvýš může být poškozeno ono "společenské zdravotnictví", tím mechanismem, že jeden preparát je dotován z jeho peněz a druhý ne, a to je spíše záležitost vyčištění Augiášova chlíva na ministerstvu zdravotnictví, aby identická látka byla dotována identickou částkou bez ohledu na to, který výrobce ji dodává na trh (což slibovalo - leč nedodrželo, mnoho vlád).
Výše uvedené "zespolečenšťování" medicíny či léčebných služeb vedlo (a zcela logicky vést muselo) k pauperizaci léčitelského stavu jako takového, kdy byly slevňováním těchto služeb intervencemi státu tlačeny dolů náklady na práci (a tedy i odměnu) osob provádějících léčebné výkony a náklady spojené na jejich regeneraci a sebevzdělávání (opět součást odměny, nebo "čistého výnosu"). Lékaři a sestry jsou tlačeni do přesčasů a nadúvazků (které "opticky" zvyšují jejich platy) a nemají čas ani peníze na sebevzdělávání.
Výsledkem je, že se jejich vzdělávání dostalo do rukou farmaceutických firem, a to dvojím mechanismem:
1. sponzoringem vzdělávacích akcí (nutným proto, že lékaři ani jejich organizace nemají na jejich řádné zaplacení)
2. ovládnutím odborných časopisů prostřednictvím placené inzerce, protože časopisy jsou za výrobní cenu odborné veřejnosti neprodejné (vzhledem k její bídné kupní síle), tak ji snižují pomocí reklam a staly se na stálých zadavatelích reklamy ekonomicky závislými
V době finalizace tohoto textu byl aktuální proces s lékařkou, pobírající od konkrétní firmy "od kusu" peníze za pacienty, kteýcm předepisovala ke dlouhodobému užívání konkrétní lék.
K tomu několik poznámek v bodech:
- Vůl je doktorka, která se nechala do takovéto smlouvy dotlačit, protože tyto věci se dají dělat daleko nenápadněji a tudíž i nepostižitelněji
- Vůl je ten, kdo si myslí, že se podobnými procesy něco vyřeší, viz můj předchozí text
- Vůl je i ten, kdo si myslí (nebo, ještě hůř, prohlašuje), že tím pacienti byli nějak poškozeni: Pro řadu chronických stavů (chorob) existují na trhu různé léky (ve smyslu od různých firem, různě pojmenované), jejichž složení je téměř nebo zcela identické a v nějakých devadesát procent případů jsou zcela zaměnitelné. Pokud je respektováno těch cca deset procent, kde to jedno není, a nedělají se zhůvěřilosti typu "projímadlo na zlomenou nohu", tak pacient tímto postupem nijak poškozen není.
- Nanejvýš může být poškozeno ono "společenské zdravotnictví", tím mechanismem, že jeden preparát je dotován z jeho peněz a druhý ne, a to je spíše záležitost vyčištění Augiášova chlíva na ministerstvu zdravotnictví, aby identická látka byla dotována identickou částkou bez ohledu na to, který výrobce ji dodává na trh (což slibovalo - leč nedodrželo, mnoho vlád).
sobota 1. ledna 2011
Několik chaotických poznámek o chaosu v medicíně (2/7)
Sociální vlivy
Pokud zůstaneme u těch zmíněných vitamínů. tak např. mezinárodně doporučené dávky neplynou z reálných potřeb lidského organismu (případně s přihlédnutím na rasu a podnebí), ale jsou velice často ovlivněny tím, co určitá lobby rozvojových zemí je s to zajistit pro své občany. Aby na ně nemohlo být poukazováno, jako na "ty, co nejsou s to zajistit ...". Takže např. mezinárodní doporučená dávka vitamínu C je na cca trojnásobku dávky antiscorbutové (zabraňující vzniku kurdějí, které už jsou příznakem velmi těžkého nedostatku), zatímco reálná fyziologická potřeba lidského organismu je přibližně o řád vyšší (a to raději pomíjím Paulinga s jeho megadávkami).
Naopak vysoce pozitivní roli sehrály sociální faktory v souvislosti s některými preventivními programy, včetně patrně nejúspěšnějšího, Severokarelského projektu.
Naproti tomu hrají mnohdy silně negativní roli v různých pseudopreventivních aktivitách. Jedná se např. o známé tažení proti kuřákům, jehož některé výstupy jsou z hlediska preventivně medicínského holý nesmysl: Např. možná projekce prosazovaného zákona proti kouření v restauracích představuje za spodmínky pokud by všichni nekuřáci seděli povinně hodinu denně v zakouřené hospodě cca 20 - 30 nebožtíků navíc za rok, zákaz kouření na zastávkách má uvažovaný maximálně možný dopad mezi setinou a tisícinou tohoto počtu. Stejně negativní roli hraje využití či spíše zneužití prevence ve známé "war on drugs".
Dalším zdrojem "sociálně determinovaného chaosu" jsou vztahy mezi léčiteli, pacienty a zbytkem společnosti (respektive sociálními institucemi), případně mezi prevencí a léčbou. Můžeme si snadno na těchto vztazích ukázat platnost přísloví, že "Cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími".
Jakmile se ve společnosti objevily zbožně peněžní vztahy, stalo se léčení službou, která byla placena protislužbou, zbožím nebo penězi. Pochopitelně, spolu s tím se objevil fenomén těch členů společnosti, kteří nebyli schopni či ochotni za tuto službu zaplatit.
Je třeba si uvědomit, z čeho se skládá cena této léčby:
- Náklady na použitý materiál (po patřičné specializaci se o ni léčitel dělí s výrobcem speciálních zdravotnických materiálů)
- Náklady na samotný výkon (= práci léčitele)
- Náklady na pokrytí období, kdy léčitel nemá práci (= čím víc je nemocných, tím větší je ochota léčitele jít s cenou dolů)
- Náklady na průběžné sebevzdělávání, tj. udržování a zvyšování si kvalifikace léčitele
Zejména poslední položka je relativně vysoká oproti např. řemeslníkům, blíží se spíše této položce u špičkových sportovců.
"Oficiální léčitelé" se snažili získat statut monopolu, což se jim v řadě zemí podařilo a potenciální "konkurenti", tj neoficiální léčitelé všech možných směrů, byli a jsou v řadě zemí postaveni mimo zákon, byť zdaleka ne všude jsou potíráni natolik důsledně, jak by zákon ve svém doslovném znění mohl vyžadovat.
Důsledkem onoho stavu sice bylo na jedné straně očekávané zbohatnutí majitelů státem garantovatelného monopolu, na straně druhé se však rozšířilo přesvědčení, podle něhož mají občané nárok na lékařskou péči (protože ta se pro ně stala ničím a nikým jiným nesaturovatelnou nutností), což nutně vede k tendencím monopolistům provozování této péče ze zákona nařídit. Případně, v "soft" variantě tuto péči hradit z "celospolečenských" prostředků. A v současné době vidíme roztomilý chaos vznikající tím, že staré země EU a na nich závislé orgány jsou ještě ve fázi "zespolečenšťování" medicínské péče, zatímco v zemích postsocialistických, které mají tuto fázi již zažitou, včetně naprosto negativních zkušeností s ní, jsou tendence uvedený monopol rozvolňovat po vzoru např. USA, které se do fáze socializace medicíny zatím nepropracovaly a s okleštěním zdravotnických reforem B. Obamy je pravděpodobné, že ji alespoň na čas oddálily (po vítězství republikánů v posledních volbách je předpokládáno alespoň částečné zrušení toho, co se Obamovi prosadit podařilo).
V souvislosti se zespolečenšťováním léčení si dovolím jednu jedovatost:
Obec právnická se stala velmi podobně nepostradatelnou jako lékaři, včetně tvrdého a nekompromisního boje vůči všem "laikům", tedy osobám bez formálního právnického vzdělání, které by chtěly poskytovat podobné služby. Paradoxem je, že arbitrem, tedy osobou, zastávající v arbitráži stejné postavení jako soudce v soudním sporu, může být i osoba bez jakéhokoli právnického (a v podstatě i jakéhokoli jiného) vzdělání. Při řadě právních úkonů je naopak účast právníka dána zákonem (podobně jako u řady úkonů medicínských).
Dle mého soudu si právníci tímto postupem sami kopou hrob, protože s jejich monopolizací porostou tlaky na to, aby své služby poskytovali bezplatně (čímž nemyslím úkony EX OFFO) nebo za nesmyslně nízkou odměnu (nepokrývající především poslední výše uvedený bod).
Roztomilé je, že v "zespolečenšťování" medicíny a léčitelů (včetně zmíněné Obamovy reformy v USA) se velice často a a hojně angažovali právníci, takže pokud je nyní semelou stejné sociální mechanismy jako lékaře, budiž jim to přáno.
Pokud zůstaneme u těch zmíněných vitamínů. tak např. mezinárodně doporučené dávky neplynou z reálných potřeb lidského organismu (případně s přihlédnutím na rasu a podnebí), ale jsou velice často ovlivněny tím, co určitá lobby rozvojových zemí je s to zajistit pro své občany. Aby na ně nemohlo být poukazováno, jako na "ty, co nejsou s to zajistit ...". Takže např. mezinárodní doporučená dávka vitamínu C je na cca trojnásobku dávky antiscorbutové (zabraňující vzniku kurdějí, které už jsou příznakem velmi těžkého nedostatku), zatímco reálná fyziologická potřeba lidského organismu je přibližně o řád vyšší (a to raději pomíjím Paulinga s jeho megadávkami).
Naopak vysoce pozitivní roli sehrály sociální faktory v souvislosti s některými preventivními programy, včetně patrně nejúspěšnějšího, Severokarelského projektu.
Naproti tomu hrají mnohdy silně negativní roli v různých pseudopreventivních aktivitách. Jedná se např. o známé tažení proti kuřákům, jehož některé výstupy jsou z hlediska preventivně medicínského holý nesmysl: Např. možná projekce prosazovaného zákona proti kouření v restauracích představuje za spodmínky pokud by všichni nekuřáci seděli povinně hodinu denně v zakouřené hospodě cca 20 - 30 nebožtíků navíc za rok, zákaz kouření na zastávkách má uvažovaný maximálně možný dopad mezi setinou a tisícinou tohoto počtu. Stejně negativní roli hraje využití či spíše zneužití prevence ve známé "war on drugs".
Dalším zdrojem "sociálně determinovaného chaosu" jsou vztahy mezi léčiteli, pacienty a zbytkem společnosti (respektive sociálními institucemi), případně mezi prevencí a léčbou. Můžeme si snadno na těchto vztazích ukázat platnost přísloví, že "Cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími".
Jakmile se ve společnosti objevily zbožně peněžní vztahy, stalo se léčení službou, která byla placena protislužbou, zbožím nebo penězi. Pochopitelně, spolu s tím se objevil fenomén těch členů společnosti, kteří nebyli schopni či ochotni za tuto službu zaplatit.
Je třeba si uvědomit, z čeho se skládá cena této léčby:
- Náklady na použitý materiál (po patřičné specializaci se o ni léčitel dělí s výrobcem speciálních zdravotnických materiálů)
- Náklady na samotný výkon (= práci léčitele)
- Náklady na pokrytí období, kdy léčitel nemá práci (= čím víc je nemocných, tím větší je ochota léčitele jít s cenou dolů)
- Náklady na průběžné sebevzdělávání, tj. udržování a zvyšování si kvalifikace léčitele
Zejména poslední položka je relativně vysoká oproti např. řemeslníkům, blíží se spíše této položce u špičkových sportovců.
"Oficiální léčitelé" se snažili získat statut monopolu, což se jim v řadě zemí podařilo a potenciální "konkurenti", tj neoficiální léčitelé všech možných směrů, byli a jsou v řadě zemí postaveni mimo zákon, byť zdaleka ne všude jsou potíráni natolik důsledně, jak by zákon ve svém doslovném znění mohl vyžadovat.
Důsledkem onoho stavu sice bylo na jedné straně očekávané zbohatnutí majitelů státem garantovatelného monopolu, na straně druhé se však rozšířilo přesvědčení, podle něhož mají občané nárok na lékařskou péči (protože ta se pro ně stala ničím a nikým jiným nesaturovatelnou nutností), což nutně vede k tendencím monopolistům provozování této péče ze zákona nařídit. Případně, v "soft" variantě tuto péči hradit z "celospolečenských" prostředků. A v současné době vidíme roztomilý chaos vznikající tím, že staré země EU a na nich závislé orgány jsou ještě ve fázi "zespolečenšťování" medicínské péče, zatímco v zemích postsocialistických, které mají tuto fázi již zažitou, včetně naprosto negativních zkušeností s ní, jsou tendence uvedený monopol rozvolňovat po vzoru např. USA, které se do fáze socializace medicíny zatím nepropracovaly a s okleštěním zdravotnických reforem B. Obamy je pravděpodobné, že ji alespoň na čas oddálily (po vítězství republikánů v posledních volbách je předpokládáno alespoň částečné zrušení toho, co se Obamovi prosadit podařilo).
V souvislosti se zespolečenšťováním léčení si dovolím jednu jedovatost:
Obec právnická se stala velmi podobně nepostradatelnou jako lékaři, včetně tvrdého a nekompromisního boje vůči všem "laikům", tedy osobám bez formálního právnického vzdělání, které by chtěly poskytovat podobné služby. Paradoxem je, že arbitrem, tedy osobou, zastávající v arbitráži stejné postavení jako soudce v soudním sporu, může být i osoba bez jakéhokoli právnického (a v podstatě i jakéhokoli jiného) vzdělání. Při řadě právních úkonů je naopak účast právníka dána zákonem (podobně jako u řady úkonů medicínských).
Dle mého soudu si právníci tímto postupem sami kopou hrob, protože s jejich monopolizací porostou tlaky na to, aby své služby poskytovali bezplatně (čímž nemyslím úkony EX OFFO) nebo za nesmyslně nízkou odměnu (nepokrývající především poslední výše uvedený bod).
Roztomilé je, že v "zespolečenšťování" medicíny a léčitelů (včetně zmíněné Obamovy reformy v USA) se velice často a a hojně angažovali právníci, takže pokud je nyní semelou stejné sociální mechanismy jako lékaře, budiž jim to přáno.
pátek 31. prosince 2010
Několik chaotických poznámek o chaosu v medicíně (1/7)
Předneseno na Fenixconu v prosinci 2010
Dějiny medicíny jsou dějinami překonávání chaosu, zpravidla za cenu nastolení chaosu nového. Tento chaos se projevuje prolínáním a výměnami léčebných a diagnostických postupů a silnou poplatností medicíny sociálním vztahům. Prognózu přitom můžeme stanovit takovou, že chaos a pnutí budou pokračovat a v některých případech může dojít i k rozštěpení medicíny na znepřátelené a vzájemně se potírající obory (jak k tomu byl náběh už několikrát v minulosti).
Úvod
Můžeme si rovnou říci, že medicína je a vždy byla do určité míry chaotická, protože velice obtížně hledala logické souvislosti příčin a následků, umožňujících zavést do existujících poznatků nějaký systém. Z tohoto důvodu jsou dějiny medicíny dějinami překonávání chaosu v poznatcích a koncepcích (ovšem s tím, že je zpravidla starý chaos nahrazován novým).
Uvedený jev má vcelku jasné a známé příčiny: Dílčích znalostí je jednoduše příliš mnoho, navíc jsou strukturovány do mnoha úrovní a neporozumění jedné z nich se přenáší do úrovní dalších. Vcelku známý případ jsou vitamíny. Rozumíme tomu, co dělají na molekulární a buněčné úrovni, ale z uvedených jevů nelze vydedukovat všechny známé a popsané příznaky hypovitaminóz a avitaminóz na úrovni celého organismu.
Chaos do celé problematiky vnášejí i různé sociální vztahy.
Zmatky a chaos rozkvétají do květenství přímo tropické nádhery při jakémkoli zavádění nových léčebných postupů a metod. Prakticky nikdy v dějinách medicíny nedocházelo k přirozenému pozitivnímu pokroku a řada postupů a metod, bez nichž si moderní medicínu nedokážeme vůbec představit, byla medicíně více-méně vnucena zvenčí.
Léčebné postupy
Už jsem se zmiňoval, že řada léčebných postupů byla medicíně, tedy oficiálním léčitelům různými mechanismy vnucena zvenčí, často proti velice silné opozici, v některých případech trvající až do vymření oponující generace lékařů.
Už známá Hippokratova přísaha obsahuje mj. slib adepta lékařského povolání, že nebude provádět "řez na močový měchýř", který v té době prováděli ranhojiči. Uvedená koncepce vedla ke dvojkolejnosti medicíny, která byla fakticky překonána až někdy na přelomu 19. a 20. století. Ještě dr. Mortimer, rodinný lékař šlechtického rodu Baskervillů nebyl plnohodnotný doktor, ale "jenom" chirurg.
Ještě na přelomu 18. a 19. století bylo nepřípustné, aby lékař vedl porod.
A pokud se děl nějaký pokrok v léčitelství, tak se paradoxně odehrával spíše v oblasti ranhojičů (z nichž se posléze konstituovali chirurgové), než v medicíně jako takové; přinejmenším do vystoupení Paracelsa se opakovaly starověké "zažité" postupy, které byly inovovány nanejvýš v souvislosti s nedostupností starověké MATERIA MEDICA.
Ranhojiči běžně používali antisepse již v dobách, kdy se o něčem podobném klasické medicíně ani nesnilo. Běžné bylo namáčení pahýlu amputované končetiny do vroucího oleje nebo dehtu, které kromě zablokování infekce též mechanicky krylo ránu a uzavřelo krvácející cévy. Je otázka, nakolik se na podobných postupech podílely jiné profesní znalosti, protože ranhojičem se mohl stát v řadě evropských států i kat po úspěšném provedení určitého počtu poprav. Je docela možné, že některý z nich si všiml, že u penězokazů, kteří byli zpravidla pomalu spouštěni do kotle s vroucím olejem, nedochází ke krvácení (a když, tak bagatelnímu, nenarušujícímu průběh popravy předčasným úmrtím odsouzeného), a to ani když odpadává maso od kostí a i celé kusy končetin v kotnících, kolenou, zápěstích a loktech - a uvedenou zkušenost promítl do své vedlejší profese.
Když se antisepsi pokoušel zavádět Semmelweis, tak neuspěl a byl reakcí dalších lékařů dohnán k šílenství; uvedený příběh je velice dobře známý.
Antisepsi pak úspěšně zavedl o něco později Lister, který využil svých zkušeností z prosazení se módním chirurgem, a i z antiseptické operace udělal show, po účasti na níž běžný lid toužil asi stejně, jako vysoké procento dnešní populace po možnosti proběhnout se po jevišti spolu se svou oblíbenou hvězdou ze showbyznisu.
Uvedené příběhy jsou velice dobře známé a mnohokrát beletristicky nebo dramaticky zpracované.
Stejně tak jsou známy problémy L. Pasteura, který první prokázal možnost způsobování některých nemocí mikroorganismy. Do konce jeho života, když už se úspěšně očkovalo a zaváděly se do praxe mnohé další postupy, vycházející z mikrobiologických poznatků, proti němu existovala silná opozice z řad lékařů.
Medicína ovšem musela objevit i skutečnost, že nadměrné používání desinfekce a dalších antimikrobiálních prostředků představuje přinejmenším podobné ohrožení, jako působení mikrobů nežádoucích:
- Už Flemming, pozdější objevitel penicilinu, prokázal v době první světové války, že rány vymyté desinfekčním roztokem, se mohou hojit hůř, než rány takto neošetřené. Důvodem je usmrcení tkání příliš razantním desinfekčním prostředkem a vytvoření živné půdy pro mikroby právě z této mrtvé tkáně.
- Po objevu širokospektrých antibiotik se objevil termín "superinfekce", tedy velmi dramaticky probíhající infekce ne zcela běžným mikrobem, kterému antibiotika uvolnila cestu potlačením běžné tělesné mikroflóry.
- Stále širší podporu získává teorie, že příčinou dramatického nárůstu alergií u současných populací ve vyspělých zemích je prakticky stoprocentní likvidace parazitů, proti nimž za normální okolností bojují eosinofilní leukocyty a protilátky typu IgE, které se spolu s dalšími složkami imunity podílejí na patologii alergií. (Parazité patří do "širšího okolí" mikrobů a mikrobiologie.)
Dějiny medicíny jsou dějinami překonávání chaosu, zpravidla za cenu nastolení chaosu nového. Tento chaos se projevuje prolínáním a výměnami léčebných a diagnostických postupů a silnou poplatností medicíny sociálním vztahům. Prognózu přitom můžeme stanovit takovou, že chaos a pnutí budou pokračovat a v některých případech může dojít i k rozštěpení medicíny na znepřátelené a vzájemně se potírající obory (jak k tomu byl náběh už několikrát v minulosti).
Úvod
Můžeme si rovnou říci, že medicína je a vždy byla do určité míry chaotická, protože velice obtížně hledala logické souvislosti příčin a následků, umožňujících zavést do existujících poznatků nějaký systém. Z tohoto důvodu jsou dějiny medicíny dějinami překonávání chaosu v poznatcích a koncepcích (ovšem s tím, že je zpravidla starý chaos nahrazován novým).
Uvedený jev má vcelku jasné a známé příčiny: Dílčích znalostí je jednoduše příliš mnoho, navíc jsou strukturovány do mnoha úrovní a neporozumění jedné z nich se přenáší do úrovní dalších. Vcelku známý případ jsou vitamíny. Rozumíme tomu, co dělají na molekulární a buněčné úrovni, ale z uvedených jevů nelze vydedukovat všechny známé a popsané příznaky hypovitaminóz a avitaminóz na úrovni celého organismu.
Chaos do celé problematiky vnášejí i různé sociální vztahy.
Zmatky a chaos rozkvétají do květenství přímo tropické nádhery při jakémkoli zavádění nových léčebných postupů a metod. Prakticky nikdy v dějinách medicíny nedocházelo k přirozenému pozitivnímu pokroku a řada postupů a metod, bez nichž si moderní medicínu nedokážeme vůbec představit, byla medicíně více-méně vnucena zvenčí.
Léčebné postupy
Už jsem se zmiňoval, že řada léčebných postupů byla medicíně, tedy oficiálním léčitelům různými mechanismy vnucena zvenčí, často proti velice silné opozici, v některých případech trvající až do vymření oponující generace lékařů.
Už známá Hippokratova přísaha obsahuje mj. slib adepta lékařského povolání, že nebude provádět "řez na močový měchýř", který v té době prováděli ranhojiči. Uvedená koncepce vedla ke dvojkolejnosti medicíny, která byla fakticky překonána až někdy na přelomu 19. a 20. století. Ještě dr. Mortimer, rodinný lékař šlechtického rodu Baskervillů nebyl plnohodnotný doktor, ale "jenom" chirurg.
Ještě na přelomu 18. a 19. století bylo nepřípustné, aby lékař vedl porod.
A pokud se děl nějaký pokrok v léčitelství, tak se paradoxně odehrával spíše v oblasti ranhojičů (z nichž se posléze konstituovali chirurgové), než v medicíně jako takové; přinejmenším do vystoupení Paracelsa se opakovaly starověké "zažité" postupy, které byly inovovány nanejvýš v souvislosti s nedostupností starověké MATERIA MEDICA.
Ranhojiči běžně používali antisepse již v dobách, kdy se o něčem podobném klasické medicíně ani nesnilo. Běžné bylo namáčení pahýlu amputované končetiny do vroucího oleje nebo dehtu, které kromě zablokování infekce též mechanicky krylo ránu a uzavřelo krvácející cévy. Je otázka, nakolik se na podobných postupech podílely jiné profesní znalosti, protože ranhojičem se mohl stát v řadě evropských států i kat po úspěšném provedení určitého počtu poprav. Je docela možné, že některý z nich si všiml, že u penězokazů, kteří byli zpravidla pomalu spouštěni do kotle s vroucím olejem, nedochází ke krvácení (a když, tak bagatelnímu, nenarušujícímu průběh popravy předčasným úmrtím odsouzeného), a to ani když odpadává maso od kostí a i celé kusy končetin v kotnících, kolenou, zápěstích a loktech - a uvedenou zkušenost promítl do své vedlejší profese.
Když se antisepsi pokoušel zavádět Semmelweis, tak neuspěl a byl reakcí dalších lékařů dohnán k šílenství; uvedený příběh je velice dobře známý.
Antisepsi pak úspěšně zavedl o něco později Lister, který využil svých zkušeností z prosazení se módním chirurgem, a i z antiseptické operace udělal show, po účasti na níž běžný lid toužil asi stejně, jako vysoké procento dnešní populace po možnosti proběhnout se po jevišti spolu se svou oblíbenou hvězdou ze showbyznisu.
Uvedené příběhy jsou velice dobře známé a mnohokrát beletristicky nebo dramaticky zpracované.
Stejně tak jsou známy problémy L. Pasteura, který první prokázal možnost způsobování některých nemocí mikroorganismy. Do konce jeho života, když už se úspěšně očkovalo a zaváděly se do praxe mnohé další postupy, vycházející z mikrobiologických poznatků, proti němu existovala silná opozice z řad lékařů.
Medicína ovšem musela objevit i skutečnost, že nadměrné používání desinfekce a dalších antimikrobiálních prostředků představuje přinejmenším podobné ohrožení, jako působení mikrobů nežádoucích:
- Už Flemming, pozdější objevitel penicilinu, prokázal v době první světové války, že rány vymyté desinfekčním roztokem, se mohou hojit hůř, než rány takto neošetřené. Důvodem je usmrcení tkání příliš razantním desinfekčním prostředkem a vytvoření živné půdy pro mikroby právě z této mrtvé tkáně.
- Po objevu širokospektrých antibiotik se objevil termín "superinfekce", tedy velmi dramaticky probíhající infekce ne zcela běžným mikrobem, kterému antibiotika uvolnila cestu potlačením běžné tělesné mikroflóry.
- Stále širší podporu získává teorie, že příčinou dramatického nárůstu alergií u současných populací ve vyspělých zemích je prakticky stoprocentní likvidace parazitů, proti nimž za normální okolností bojují eosinofilní leukocyty a protilátky typu IgE, které se spolu s dalšími složkami imunity podílejí na patologii alergií. (Parazité patří do "širšího okolí" mikrobů a mikrobiologie.)
čtvrtek 30. prosince 2010
Té musela být ale zima!
Jedu takhle kolem poledne domů z práce. Tak divně brzy, protože jsem byl objednán k zubařce, sídlící a pracující "za rohem" od mého bydliště. Proto také autem, abych návštěvu u ní vklínil mezi dvě další aktivity.
Auto bylo, pochopitelně, promrzlé a ješte než začalo topit, zasekl jsem se v zácpě (o pár křižovatek dál ji dělalo auto, blokující jeden z jízdních pruhů). Takže jsem tupě zíral na výfuk náklaďáku přede mnou a na bilboardy okolo městskéhjo okruhu. Na jednom z nich byla reklama na Gigatech, nahatá ženská ležící před notebookem.
Říkal jsem si, jak to topení ještě ne a ne naskočit, "sakra, té ale musí být zima".
Když jsem to líčil zubařce, div mi nástrojem, co měla zrovna v ruce, nevypíchla oko, jak se tomu smála, a já, ve vyhřáté ordinaci, s ní.
Později, když už jsem tuto příhodu dával párkrát k lepšímu, mě napadlo, co by na podobnou asociaci řekl známý psychoanalytik Freud.
Je to, pochopitelně, zcela divoká úvaha: Freud by v našich podmínkách, kdy vidíme nahou babu pomalu na každém druhém bilboardu a v bulvárních plátcích si můžeme přečíst se všemi pikantními podrobnostmi o kdejaké sexuální perverzi (včetně takových, které jsou za hranicí zákona), mnohdy i s dokumentárními fotografiemi, musel své teorie přizpůsobit tomuto změněnému stavu společnosti, nebo by nutně musely jeho úvahy jít mimo realitu.
Takže se nabízí úvaha, nakolik je současná kritika psychoanalýzy oprávněná a nakolik se jenom změnily společenské podmínky tak výrazně, že už původní Freudovy úvahy jednoduše neplatí a platit nemohou. Což jeho následníci, zpravidla jen mechanicky napodobující svého "Velkého učitele", nejsou s to intelektuálně zvládnout a plodí prostřednictvím "freudovy" metody nesmysly.
Na druhé straně se mi zdá neprozřetelným se špinavou vodou nepovedených a nesmyslných psychoanalýz vylévat i dítko psychosomatické medicíny, protože to tam někde v té špíně beze sporu je. A bezesporu různé konflikty (včetně vnitřních, potlačovaných a nepouštěných ke vědomému zpracování) vedou ke psychickému stresu, který následně (už na "učebnicové" úrovni) zhoršuje průběh řady chorob, označovaných za psychosomatické, a některé z nich dokáže i vyvolat.
Auto bylo, pochopitelně, promrzlé a ješte než začalo topit, zasekl jsem se v zácpě (o pár křižovatek dál ji dělalo auto, blokující jeden z jízdních pruhů). Takže jsem tupě zíral na výfuk náklaďáku přede mnou a na bilboardy okolo městskéhjo okruhu. Na jednom z nich byla reklama na Gigatech, nahatá ženská ležící před notebookem.
Říkal jsem si, jak to topení ještě ne a ne naskočit, "sakra, té ale musí být zima".
Když jsem to líčil zubařce, div mi nástrojem, co měla zrovna v ruce, nevypíchla oko, jak se tomu smála, a já, ve vyhřáté ordinaci, s ní.
Později, když už jsem tuto příhodu dával párkrát k lepšímu, mě napadlo, co by na podobnou asociaci řekl známý psychoanalytik Freud.
Je to, pochopitelně, zcela divoká úvaha: Freud by v našich podmínkách, kdy vidíme nahou babu pomalu na každém druhém bilboardu a v bulvárních plátcích si můžeme přečíst se všemi pikantními podrobnostmi o kdejaké sexuální perverzi (včetně takových, které jsou za hranicí zákona), mnohdy i s dokumentárními fotografiemi, musel své teorie přizpůsobit tomuto změněnému stavu společnosti, nebo by nutně musely jeho úvahy jít mimo realitu.
Takže se nabízí úvaha, nakolik je současná kritika psychoanalýzy oprávněná a nakolik se jenom změnily společenské podmínky tak výrazně, že už původní Freudovy úvahy jednoduše neplatí a platit nemohou. Což jeho následníci, zpravidla jen mechanicky napodobující svého "Velkého učitele", nejsou s to intelektuálně zvládnout a plodí prostřednictvím "freudovy" metody nesmysly.
Na druhé straně se mi zdá neprozřetelným se špinavou vodou nepovedených a nesmyslných psychoanalýz vylévat i dítko psychosomatické medicíny, protože to tam někde v té špíně beze sporu je. A bezesporu různé konflikty (včetně vnitřních, potlačovaných a nepouštěných ke vědomému zpracování) vedou ke psychickému stresu, který následně (už na "učebnicové" úrovni) zhoršuje průběh řady chorob, označovaných za psychosomatické, a některé z nich dokáže i vyvolat.
středa 28. července 2010
Vilu Tugendhat? Ani zadarmo!
Projevím se patrně jako naprostý barbar, ale říkám natvrdo: Pokud by mi někdo nabízel tuto ikonu moderní architektury zdarma k bydlení, tak bych to bral jedině s podmínkou, že to budu moct splanýrovat a postavit na tom (jinak hodnotném) místě pořádný dům, vše kterém se dá bydlet.
Vila už léta plní, za současného chátrání a nekonečných zmatků kolem rekonstrukce, funkci "reprezentačního prostoru", případně "památky UNESCO". Jinými slovy: Čas od času se tam sejde pár papalášů, ti vyslechnou moudré až geniální projevy, za projevenou trpělivost dostanou najíst a (zejména) napít, a pak jsou (patřičně společensky unaveni) rozvezeni do svých domovů. A v podstatě už před válkou, kdy vila patřila soukromným vlastníkům, jejichž rodové jméno nese, plnila více funkci reprezentační prostory než místa k bydlení.
Pokud se na ni podíváme, tak snadno najdeme důvod:
Je to hnusná ratejna (odborně se tomu říká "jednotný nerozčleněný prostor"), navíc mizerně izolovaná od okolí (okna až k zemi, takže v obytných prostorách je člověk jako rybička v akváriu). Příslušný stavební sloh si sice říká "funkcionalismus", ale produkuje právě takovéto nefunkční nebo dysfunkční zmršeniny. Je to logické, neboť architektura se na počátku 20. století dostala do vleku levičáckých ideologických představ, presentujících dům jako "stroj na bydlení", navíc používaný unifikovaným "ideálním člověkem". Uvedená idea postrádá jakékoli pochopení pro lidskou individualitu (i proto je interiér vily s výjimkou jednoho odpudivého panáka bez jakéhokoli uměleckého mobiliáře - obrazů a soch), vše se odehrává v prostorách, kde neexistuje soukromí, vše je ovládáno stroji, včetně naporosto banálních činností, jako je otevírání a zavírání oken, zatahování a roztahování závěsů. Pokud stroje selžou, je na tom obyvatel domu-stroje prakticky hůř než neandrtálec v jeskyni. Protože je architektem chápán jako pouhý doplněk tohoto domu-stroje, který sám o sobě postrádá smysl. Přitom se příslušná doba vyznačovala nesmyslným optimismem stran kvality strojů, dnes víme, že stroje selhávají prakticky denně a jejich udržování či znovuuvádění do provozu dá většinou (při tak banálních činnostech jako je obsluha oken a dveří) více práce než alternativa bez nich.
Charakteristické pro svou dobu i sloh je, že vila má rovnou střechu (neustálý problém zatékání, který je prakticky neřešitelný, protože je to implicitní vlastnost takto upravených střech v našich podmínkách), a že se jí rozesedají základy (zkrátka "navrch huj, vespod fuj", což je heslo, kterým se řídí prakticky veškerá moderní architektura.). Zejména ta druhá závada opravit nejde, nebo jen na úrovni nákladů srovnatelné se sbouráním a znovupostavením. (Dokázal bych si představit vybudování nějakého železobetonového bazénu okolo a pod stavbou a mám i řádovou představu, kolik by to asi stálo. A zejména dno toho bazénu by nemohlo být - při zachování vily - betonováno jako jeden kus, takže by představovalo další časovanou bombu v základech.)
Nevkusní podnikatelé stavějí "podnikatelské baroko", nad nímž své cti dbalí "odborníci" ohrnují nosy. Přitom - čím se toto "baroko" vyznačuje:
- na první pohled vidíme sedlovou střechu (nebo jehlanovou, podle toho, jaký má dům tvar), která je optimální pro naše zeměpisné podmínky, a přináší další prostory, ať už ve smyslu obytného podkroví, nebo technických prostor (sušení prádla za nepříznivého počasí apod.).
- střecha má velký přesah ("šmoulov"), ovšem tím chrání fasádu, prodlužuje její životnost (protože poškození deštěm je hlavním viníkem poškození fasád v našich podmínkách a oprava fasád je jednou z nejpodstatnějších složek průběžné údržby domu)
- okna mají "exotický" tvar, včetně trojúhelníků, lichoběžníků apod., což je dáno materiálem, který takovýto tvar prostě umožňuje a umožňuje tím zavést světlo i do prostor např. pod štítem, kam se "klasická" okna v takovéto ploše zasklení prostě nevejdou.
Je zajímavé, že silně atypická a navíc funkčně problematická okna vily Tugendhat těm samým "odborníkům" nevadí.
- fasády jsou v naprosté většině v pestrých barvách.
K tomu si dovolím jednu vzpomínku: Manželčina babička, která měla nemocné nohy, mimo jiné vyplňovala svůj čas tvorbou výšivek, pletenin, háčkovanin apod. Dokud byly na trhu pouze nitě barvy mdlé, vytvářela "vkusné lidové" vzory. V okamžiku, kdy se na trhu objevily plastové příze zářivých barev, okamžitě přešla na ně. Čímž ovšem navodila otázku, zda ten "hodnotný lidový vkus", opěvovaný některými odborníky na kroje, lidové výšivky apod. nebyl dán pouze technologickou nemohoucností (jiné než "lomené", "tlumené" barvy prostě nebyly k mání - a jiné zase léty vybledly) a se vkusem lidových umělců ten výběr barev neměl naprosto nic společného.
Rovněž bych si dovolil poukázat na hnusné šedivé barabizny, vytvářené moderní architekturou na sídlištích. Pokud by do takového sídliště člověka přenesli uspaného, tak by po probuzení často nevěděl nejen na které ulici je, ale patrně ani ve kterém městě či kterém státě. Opět se nejedná o hřích jen "socialistické" architektury. Podobná hnusná sídliště uvidíme i na západě. Paradoxně v SSSR jsem viděl takováto sídliště perfektně rozlišená vzory na balkonových panelech, které se dělaly pro každý dům zvlášť, takže každý dům na sídlišti měl na fasádě svůj individuální ornament. Na fasádové barvy neměli ani v tom SSSR, ale výsledek byl rozhodně o sto procent lepší než naše fádní a totálně jednotná sídliště.
Podobné unifikované příšernosti se ale stavěly už před válkou +- současně s vilou Tugendhat. Takto vznikly baťovské tovární čtvrti s hnusnými, protože stoprocentně unifikovanými, domky s cihlovými fasádami. Dnes už je ten dojem trošku setřelý, protože za éry socialismu tam mohli noví majitelé ledacos dostavět, upravit apod., takže stejnost až identičnost jednotlivých haluzen byla, k velkému zármutku odborníků, narušena. (Z té stejnosti domků vytěžil Z. Jirotka jednu kapitolu do Saturnina - pro diváky seriálu a filmu: je v části textu, který nebyl převeden do filmové podoby.)
Stejně depresívně na mě působí nový Bítov (alespoň jeho původní prvorepubliční centrum), kde sice architekt jednotu domů občas narušil (např. nestejnou barvou okenic nebo různým tvarem ozdobných výřezů v nich), ale opět se jedná o maximální unifikaci pro potřebu "unifikovaného člověka". Že něco podobného není nutné, dokazují nové Kníničky u Brna, rovněž postavené jako náhrada vsi zatopené přehradou, které nebyly budovány podle jednotného architektonického návrhu, takže vypadají daleko lidštěji.
Jinými slovy: Unifikace domů, vytváření "jednotných životních prostorů" s nulovým soukromím apod. jsou dány levičáckou ideologií, která pronikla do architektury někdy ve 20. letech minulého století, a měla přispět k vytvoření dehumanizovaného "moderního člověka", který je jen kolečkem (odpovídajícím patřičné normě) v komplexu "moderní" civilizace. Zatímco jiné oblasti vědy a techniky se uvedené ideologie více či méně úspěšně zbavily, v architektuře, protože tam není ideologická vazba tak výrazná, dosud přetrvávají.
Pochopitelně, nevolám po tom, aby se vila Tugendhat sbourala a na jejím místě se postavilo nějaké "podnikatelské baroko", byť bych jako suverénní majitel domu a pozemku něco takového patrně udělal. Je, dle mého soudu, zcela jednoznačnou ukázkou úpadku moderní architektury, zejména v situaci, kdy není korigována finančními ohledy (vila stála přibližně desetinásobek ceny standardního domu srovnatelných rozměrů) a požadavkem na funkčnost.) Spíše bychom ji tedy měli přehodnotit a ukazovat jako cenný odstrašující příklad.
Vila už léta plní, za současného chátrání a nekonečných zmatků kolem rekonstrukce, funkci "reprezentačního prostoru", případně "památky UNESCO". Jinými slovy: Čas od času se tam sejde pár papalášů, ti vyslechnou moudré až geniální projevy, za projevenou trpělivost dostanou najíst a (zejména) napít, a pak jsou (patřičně společensky unaveni) rozvezeni do svých domovů. A v podstatě už před válkou, kdy vila patřila soukromným vlastníkům, jejichž rodové jméno nese, plnila více funkci reprezentační prostory než místa k bydlení.
Pokud se na ni podíváme, tak snadno najdeme důvod:
Je to hnusná ratejna (odborně se tomu říká "jednotný nerozčleněný prostor"), navíc mizerně izolovaná od okolí (okna až k zemi, takže v obytných prostorách je člověk jako rybička v akváriu). Příslušný stavební sloh si sice říká "funkcionalismus", ale produkuje právě takovéto nefunkční nebo dysfunkční zmršeniny. Je to logické, neboť architektura se na počátku 20. století dostala do vleku levičáckých ideologických představ, presentujících dům jako "stroj na bydlení", navíc používaný unifikovaným "ideálním člověkem". Uvedená idea postrádá jakékoli pochopení pro lidskou individualitu (i proto je interiér vily s výjimkou jednoho odpudivého panáka bez jakéhokoli uměleckého mobiliáře - obrazů a soch), vše se odehrává v prostorách, kde neexistuje soukromí, vše je ovládáno stroji, včetně naporosto banálních činností, jako je otevírání a zavírání oken, zatahování a roztahování závěsů. Pokud stroje selžou, je na tom obyvatel domu-stroje prakticky hůř než neandrtálec v jeskyni. Protože je architektem chápán jako pouhý doplněk tohoto domu-stroje, který sám o sobě postrádá smysl. Přitom se příslušná doba vyznačovala nesmyslným optimismem stran kvality strojů, dnes víme, že stroje selhávají prakticky denně a jejich udržování či znovuuvádění do provozu dá většinou (při tak banálních činnostech jako je obsluha oken a dveří) více práce než alternativa bez nich.
Charakteristické pro svou dobu i sloh je, že vila má rovnou střechu (neustálý problém zatékání, který je prakticky neřešitelný, protože je to implicitní vlastnost takto upravených střech v našich podmínkách), a že se jí rozesedají základy (zkrátka "navrch huj, vespod fuj", což je heslo, kterým se řídí prakticky veškerá moderní architektura.). Zejména ta druhá závada opravit nejde, nebo jen na úrovni nákladů srovnatelné se sbouráním a znovupostavením. (Dokázal bych si představit vybudování nějakého železobetonového bazénu okolo a pod stavbou a mám i řádovou představu, kolik by to asi stálo. A zejména dno toho bazénu by nemohlo být - při zachování vily - betonováno jako jeden kus, takže by představovalo další časovanou bombu v základech.)
Nevkusní podnikatelé stavějí "podnikatelské baroko", nad nímž své cti dbalí "odborníci" ohrnují nosy. Přitom - čím se toto "baroko" vyznačuje:
- na první pohled vidíme sedlovou střechu (nebo jehlanovou, podle toho, jaký má dům tvar), která je optimální pro naše zeměpisné podmínky, a přináší další prostory, ať už ve smyslu obytného podkroví, nebo technických prostor (sušení prádla za nepříznivého počasí apod.).
- střecha má velký přesah ("šmoulov"), ovšem tím chrání fasádu, prodlužuje její životnost (protože poškození deštěm je hlavním viníkem poškození fasád v našich podmínkách a oprava fasád je jednou z nejpodstatnějších složek průběžné údržby domu)
- okna mají "exotický" tvar, včetně trojúhelníků, lichoběžníků apod., což je dáno materiálem, který takovýto tvar prostě umožňuje a umožňuje tím zavést světlo i do prostor např. pod štítem, kam se "klasická" okna v takovéto ploše zasklení prostě nevejdou.
Je zajímavé, že silně atypická a navíc funkčně problematická okna vily Tugendhat těm samým "odborníkům" nevadí.
- fasády jsou v naprosté většině v pestrých barvách.
K tomu si dovolím jednu vzpomínku: Manželčina babička, která měla nemocné nohy, mimo jiné vyplňovala svůj čas tvorbou výšivek, pletenin, háčkovanin apod. Dokud byly na trhu pouze nitě barvy mdlé, vytvářela "vkusné lidové" vzory. V okamžiku, kdy se na trhu objevily plastové příze zářivých barev, okamžitě přešla na ně. Čímž ovšem navodila otázku, zda ten "hodnotný lidový vkus", opěvovaný některými odborníky na kroje, lidové výšivky apod. nebyl dán pouze technologickou nemohoucností (jiné než "lomené", "tlumené" barvy prostě nebyly k mání - a jiné zase léty vybledly) a se vkusem lidových umělců ten výběr barev neměl naprosto nic společného.
Rovněž bych si dovolil poukázat na hnusné šedivé barabizny, vytvářené moderní architekturou na sídlištích. Pokud by do takového sídliště člověka přenesli uspaného, tak by po probuzení často nevěděl nejen na které ulici je, ale patrně ani ve kterém městě či kterém státě. Opět se nejedná o hřích jen "socialistické" architektury. Podobná hnusná sídliště uvidíme i na západě. Paradoxně v SSSR jsem viděl takováto sídliště perfektně rozlišená vzory na balkonových panelech, které se dělaly pro každý dům zvlášť, takže každý dům na sídlišti měl na fasádě svůj individuální ornament. Na fasádové barvy neměli ani v tom SSSR, ale výsledek byl rozhodně o sto procent lepší než naše fádní a totálně jednotná sídliště.
Podobné unifikované příšernosti se ale stavěly už před válkou +- současně s vilou Tugendhat. Takto vznikly baťovské tovární čtvrti s hnusnými, protože stoprocentně unifikovanými, domky s cihlovými fasádami. Dnes už je ten dojem trošku setřelý, protože za éry socialismu tam mohli noví majitelé ledacos dostavět, upravit apod., takže stejnost až identičnost jednotlivých haluzen byla, k velkému zármutku odborníků, narušena. (Z té stejnosti domků vytěžil Z. Jirotka jednu kapitolu do Saturnina - pro diváky seriálu a filmu: je v části textu, který nebyl převeden do filmové podoby.)
Stejně depresívně na mě působí nový Bítov (alespoň jeho původní prvorepubliční centrum), kde sice architekt jednotu domů občas narušil (např. nestejnou barvou okenic nebo různým tvarem ozdobných výřezů v nich), ale opět se jedná o maximální unifikaci pro potřebu "unifikovaného člověka". Že něco podobného není nutné, dokazují nové Kníničky u Brna, rovněž postavené jako náhrada vsi zatopené přehradou, které nebyly budovány podle jednotného architektonického návrhu, takže vypadají daleko lidštěji.
Jinými slovy: Unifikace domů, vytváření "jednotných životních prostorů" s nulovým soukromím apod. jsou dány levičáckou ideologií, která pronikla do architektury někdy ve 20. letech minulého století, a měla přispět k vytvoření dehumanizovaného "moderního člověka", který je jen kolečkem (odpovídajícím patřičné normě) v komplexu "moderní" civilizace. Zatímco jiné oblasti vědy a techniky se uvedené ideologie více či méně úspěšně zbavily, v architektuře, protože tam není ideologická vazba tak výrazná, dosud přetrvávají.
Pochopitelně, nevolám po tom, aby se vila Tugendhat sbourala a na jejím místě se postavilo nějaké "podnikatelské baroko", byť bych jako suverénní majitel domu a pozemku něco takového patrně udělal. Je, dle mého soudu, zcela jednoznačnou ukázkou úpadku moderní architektury, zejména v situaci, kdy není korigována finančními ohledy (vila stála přibližně desetinásobek ceny standardního domu srovnatelných rozměrů) a požadavkem na funkčnost.) Spíše bychom ji tedy měli přehodnotit a ukazovat jako cenný odstrašující příklad.
pátek 7. května 2010
Chlupy a pach
Tenhle článek je inspirován články a diskusí, které se objevily v ženských částech Seznamu a Centrumu.
Ochlupení je sekundární pohlavní znak. Je schopné umožnit poznat pohlaví dospělé (nebo i dospívající) osoby i při zakrytých nebo z jiných důvodů neviditelých genitáliích (1). Je možné také na první pohled určit zralost dané osoby, tj. její způsobilost k sexu a plození / porodu potomstva.
Jsem přesvědčen, že ochlupení ženských lýtek, které se dostavuje po ochlupení genitálu a podpaží, signalizuje okolí "už nejsem lolitka, která sice technicky zvládne sex, ale v těch dalších věcech (= těhotenství, porod, péče o mládě) moc úspěšná nebude".
Další věcí, která s ochlupením, a to především ochlupením genitálu a podpaží, velice úzce souvisí, jsou lidské pachové žlázy v této lokalizaci, které se významně podílejí nejen na produkci tělesného pachu jako takového, ale i na produkci feromonů.
Faktem je, že feromonům zase až tak dobře nerozumíme. Známe jejich signální funkci u některých druhů hmyzu (ale řada bílých míst je v našich znalostech o jejich funkcích u sociálního hmyzu). U savců víme, že existují a někdy mají drastický vliv na plodnost (nevýměna pláště personálem mezi dvěma místnostmi s myškami může znamenat zablokování možnosti zabřeznutí samiček a dokonce i úhyn a vstřebání již existujících plodů).
Také ne ve všech případech známe příslušnou přírodní látku, která feromonovou aktivitu má (spíše víme, že feromonovou aktivitu má nějaká látka syntetická, kterou jsme schopni do pokusu dodat), ne vždy je nám jasné, zda a jak ovlivňují funkci hlavní látky koprodukty, které se v příslušných výměšcích vyskytují také.
V případě člověka víme, že sexuální atraktivita je spoludefinována pachem. (Což využívali i někteří výrobci parfémů, které obsahují sexuální atraktanta jiných savců, patrně částečně účinná i na člověka.) Klasický je pokus se zpocenými tričky, kdy studentky čichem klasifikovaly trička svých kolegů a naopak. Následně se zjistilo, že tělesný pach je pro osoby opačného pohlaví tím atraktivnější, čím jsou si hodnotící a hodnocená osoba cizejší v systému HLA (2). Tento výsledek byl těžce šokézní, zejména pro nábožensky orientované vědce.
Je naprosto jisté, že na tělesném pachu (patrně tedy včetně feromonů) se podílí mikrobiální osádka kůže. Je také jasné (a našlo by se na to vícero studií), že vyholením (a hlavně pravidelným vyholováním s několikadenní periodou - dtto jiné způsoby odchlupení) se drasticky změní druhové zastoupení kožní mikroflóry od vymizení některých druhů a přistěhování se jiných z přirozeně lysých partií kůže až po změny poměrů v počtech těch, které na místě zůstanou. A protože zcela zřejmě jsou to právě bakteriální (a další mikrobiální) enzymy, které finalizují těkavé látky, odpařované do vzduchu (to bylo prokázáno srovnáním produkce těchto látek normální a desinfikovanou kůží), je zcela jasné, že takovýto zásah musí nutně narušit i produkci feromonů (nebo přinejmenším koproduktů, které se podílejí na detailnějším vyznění jejich hlavního účinku).
Je rovněž naprosto jisté, že feromony alespoň zčásti pocházejí z pohlavních hormonů, které se odbourávají napřed přímo v těle, pak se výsledky těchto reakcí (spolu s aktivními hormony) dostanou do potu pachových žláz a závěrem si s nimi ještě pohrají mikrobiální enzymy. Lze se důvodně domnívat, že hormony ještě řídí vylučování dalších látek, od nich odlišných (např. přímo tou pachovou žlázou). Jinak by pachové žlázy neměly smysl, protože hormony a jejich metabolity se vylučují na povrch kůže potem obecně (ale také i močí), nejen produkty těchto žláz.
Závislost intenzity tohoto jevu na hladině hormonů demonstruje fakt, že nejvíc jsou "žensky" cítit dívky na vrcholu puberty, zhruba mezi prvním nepravidelným krvácením a nástupem pravidelných cyklů s ovulacemi (potenciálním zdrojem průšvihů je fakt, že tento pík pachové sexuální atraktivity je časově umístěn zpravidla mezi 13. a 14. rokem), a potom ženy kolem klimakteria, kdy rovněž hladina hormonů v těle nejprve vlivem dysregulací mezi hormony narůstá.
Nic bych raději nevsadil proti tomu, že poměr feromonů v ženském potu bude kolísat i podle toho, je-li dotyčná v estrogenové nebo progesteronové fázi cyklu. (Logicky by musela být i tehdy, pokud by pachové žlázy neprodukovaly nic jiného než metabolity těchto hormonů.)
Nyní, jak je to s tím odchlupováním:
V evropském prostředí se tradičně odchlupovaly (a to ne vždy) ženy vyšších a bohatších vrstev (to nebylo vždy totožné). Dále se odchlupovaly "profesionální ženy", pro které to byla až někdy do minulého století jediná cesta snížení rizika některých pohlavně přenosných nemocí (od eliminace substrátu pro veš muňku po umožnění rychlejší a důkladnější očisty "živnosti" mezi jednotlivými zákazníky). Navíc profesionálka vystavením svého vyholeného genitálu předváděla zákazníkovi, že v jeho okolí nemá ani vyrážky, ani vředy, ani nemá nějaký masívní výtok z rodidel (což vše by mohlo ochlupení více či méně maskovat).
Pokud se podíváme na muže, preferující odchlupené ženy, tak jsou to:
1. Latentní pedofilové (ti praví, kteří jsou na opravdu nedospělá děvčátka před nástupem puberty, ne "lolitkáři"), protože pro ně se odchlupením dospělá žena přiblíží jejich sexuálnímu ideálu
2. Muži preferující sex s náhodnými partnerkami, pro něž je zažitým vzorem profesionálka, ať už z reálných aktivit někde v příslušném podniku, nebo z virtuálních na internetu. Zmíněné profesionálky pro ně představují "idol ženství", a proto preferují podobnou úpravu i u stálé partnerky
3. Muži, kteří mají partnerku jako ikonu svého bohatství a sociálního postavení, kteří ji rovněž stylyzují do podoby velmi luxusní a drahé sexuální pracovnice (a pravdou je, že pro takováto manželství platí známý výrok Marxe a Engelse o zákonné formě prostituce prakticky beze zbytku)
Obávám se, že ti zbylí muži módou odchlupování více či méně trpí, protože uvedený módou diktovaný vzhled (a další aspekty) sexuální atraktivitu jejich partnerek pro ně snižuje (nemusejí si toho být vědomi). V extrémním případě může dojít až k "úletu" do vztahu se ženou, která je z vrstev této módě nepodléhající (nejde nejen o "prosté ženy z venkova", ale i např. o "přesvědčené ekologisticko feministické aktivistky, žijící ve squatu"), což zpravidla končí katastrofou v obou partnerských vztazích, nebo vztahem s nějakou lolitkou v "předvyholovacím" věku, což zpravidla vede ke katastrofě ještě větší.
Pokud se podíváme na tento problém z dalšího úhlu, tak "tradičně se odchlupující" sociální vrstvy byly až na výjimky reprodukčně pasívní (tento stav zvrátila až moderní medicína, kdy ze dvou tří dětí obvykle přežívají všechny, ještě na začátku 20. století tomu tak nebylo, jen k prosté reprodukci populace bylo potřeba až deset potomků a početí ještě víc).
Tato reprodukční pasivita se vysvětluje různě, většinou prostřednictvím sociálních jevů (nechuť mít děti obecně, nechuť mít hodně dětí, protože se mezi ně bude muset rozštěpit rodový majetek atd., většinou u nábožensky orientovaných kritiků tohoto stavu s akcentováním "hříchu", protože u těchto sociálních skupin se pravidelně vyskytovalo oddělení sexu od reprodukce).
Víme, že v současné době je dost drasticky narušena mužská plodnost. Dnešní "špičkově plodní" muži mají spermiogram, který byl před pár desetiletími v oblasti kolem průměru. Uvedený trend přitom dále pokračuje.
Svádí se to na vše možné, od cizorodých látek v prostředí (např. ftaláty jako hormonální disruptory, mj. i pohlavních hormonů, ale třeba i hormonálně působící mykotoxiny a mnoho dalších) až po životní styl (móda texasek je obviňována z dlouhodobého utlačování a odkrvování varlat, oděv a osobní hygiena - koupání a sprchování v horké vodě - z opakovaných epizod přehřívání varlat, pochopitelně je zatracováno, zcela jistě částečně i právem, kouření apod.).
Nicméně dokážu si živě představit, že přirozeně ochlupená žena, nepoužívající navíc nějakou kosmetiku s antimikrobiálními substancemi (3) si dokáže svými feromony (fungujícími přesně tak, jak byla zajištěna jejich maximální účinnost přírodním výběrem po stovky generací) partnera připravit na ono období, kdy klesnou estrogeny a nastane ovulace, k maximálnímu výkonu "v loži i v semenotvorných tubulech". Byť je pravděpodobné, že k takovémuto slaďování bude zapotřebí více cyklů.
Jinými slovy, jistý odpachující prostředek ženu nezradí, ani když se ji budou snažit vyčichat dravci nebo kanibalové, ale může způsobit, že její manžel bude potřebovat Viagru a zhorší se
jeho spermiogram. Tedy, něco za něco. A, samozřejmě, totéž udělá i vyholení (zpravidla spojené i s další "intimní kosmetikou").
Páru, který by za mnou přišel s problémem nemožnosi chtěně otěhotnět bych tedy po vyloučení nějakých drastických organických příčin typu "pravidelně anovulační cykly" nebo "totální absence spermií v ejakulátu", vedle obvyklých zákazů kouření (4), nadměrného pití alkoholu, zásahů do jídelníčku apod. doporučil tak na rok přerušit odchlupování a kosmetiku omezit jen na preparáty bez přirozených antibakteriálních látek (a pochopitelně konzervantů) a též neparfémovanou. A i s tou šetřit v oblasti pachových žláz.
Je jasné, že to není úplně stoprocentně jednoduché: Feromonové signály jsou na podvědomé úrovni a jejich signály se mohou dostat do stoosmdesátistupňového rozporu s naučenými sociálními stereotypy. Muž, jehož partnerka bude cítit (natolik, že to pronikne do jeho vědomí), bude těžce zmítán rozporem mezi naučeným "je to smrad" a podvědomou reakcí na její feromony.
Zcela jistě, jako známe ženy s hezkým a škaredým obličejem, s hezkou a škaredou postavou (atd.), tak jistě existují také ženy s hezkým a škaredým ochlupením a hezkým a škaredým tělesným pachem. Ty druhé skupiny zcela jistě módu odchlupování a odpachování vítají, protože se jejím prostřednictvím povznesou alespoň k průměru. Nicméně neměli bychom si od nich nechat diktovat módu, protože potom bychom se mohli snadno dostat k situaci, kdy nám určité (malé) procento ošklivých žen nadiktuje "módní" nošení pytle přes hlavu.
Poznámky
(1) Existuje teorie "seed eaterů", kteří poposedávali v trávě a pojídali klásky trav a semeníky dalších rostlin. Tráva je zakrývala nad pupek. Prsy u žen versus chlupatá hruď a vousy u mužů (u starších i pleš) byly téměř jednoznačnou identifikací pohlaví sedící osoby. Má to ovšem tu vadu na kráse, že členové opičích tlup se vzájemně mezi sebou znají a pro lidské to s největší pravděpodobností platí také. Takže samec by si šel sednout nikoli "vedle nějaké samice, protože se chci pářit", ale vedle zcela konkrétní samice, s níž se mohl pářit v rámci složitých vnitrotlupových vztahů, jaké jsou u primátů obvyklé. Maximálně by to fungovalo u živočichů, kteří by se často pářili s příslušníky jiné tlupy, případně často (téměř vždy) unášeli za tímto účelem samice z jiných tlup. Takovéto věci jsou doloženy jak etology u opic a lidoopů, tak i etnografy u lidí, ale nikdy v takovém rozsahu, aby to mělo šanci výrazněji ovlivnit darwinský výběr.
(2) Obdoba krevních skupin, ale na bílých krvinkách a mnohem komplexnější a složitější. Je stejně jako krevní skupiny dědičná a po celý život neměnná. Pokrevně příbuzní mají HLA vzájemně podobnější (v některých případech až v takové míře, že si mohou vzájemně darovat orgány). V tomto pokusu se IMHO neuplatnilo HLA jako takové, ale pouze jako marker genetické příbuznosti obecně (jejíž stanovení bylo v době zmiňovaného pokusu nedostupné).
(3) Ty jsou skoro v každé kosmetice, jednoduše aby se nekazila.
(4) Neplodné ženy, které nejsou s to přestat kouřit, mají téměř nulovou úspěšnost asistované reprodukce.
Ochlupení je sekundární pohlavní znak. Je schopné umožnit poznat pohlaví dospělé (nebo i dospívající) osoby i při zakrytých nebo z jiných důvodů neviditelých genitáliích (1). Je možné také na první pohled určit zralost dané osoby, tj. její způsobilost k sexu a plození / porodu potomstva.
Jsem přesvědčen, že ochlupení ženských lýtek, které se dostavuje po ochlupení genitálu a podpaží, signalizuje okolí "už nejsem lolitka, která sice technicky zvládne sex, ale v těch dalších věcech (= těhotenství, porod, péče o mládě) moc úspěšná nebude".
Další věcí, která s ochlupením, a to především ochlupením genitálu a podpaží, velice úzce souvisí, jsou lidské pachové žlázy v této lokalizaci, které se významně podílejí nejen na produkci tělesného pachu jako takového, ale i na produkci feromonů.
Faktem je, že feromonům zase až tak dobře nerozumíme. Známe jejich signální funkci u některých druhů hmyzu (ale řada bílých míst je v našich znalostech o jejich funkcích u sociálního hmyzu). U savců víme, že existují a někdy mají drastický vliv na plodnost (nevýměna pláště personálem mezi dvěma místnostmi s myškami může znamenat zablokování možnosti zabřeznutí samiček a dokonce i úhyn a vstřebání již existujících plodů).
Také ne ve všech případech známe příslušnou přírodní látku, která feromonovou aktivitu má (spíše víme, že feromonovou aktivitu má nějaká látka syntetická, kterou jsme schopni do pokusu dodat), ne vždy je nám jasné, zda a jak ovlivňují funkci hlavní látky koprodukty, které se v příslušných výměšcích vyskytují také.
V případě člověka víme, že sexuální atraktivita je spoludefinována pachem. (Což využívali i někteří výrobci parfémů, které obsahují sexuální atraktanta jiných savců, patrně částečně účinná i na člověka.) Klasický je pokus se zpocenými tričky, kdy studentky čichem klasifikovaly trička svých kolegů a naopak. Následně se zjistilo, že tělesný pach je pro osoby opačného pohlaví tím atraktivnější, čím jsou si hodnotící a hodnocená osoba cizejší v systému HLA (2). Tento výsledek byl těžce šokézní, zejména pro nábožensky orientované vědce.
Je naprosto jisté, že na tělesném pachu (patrně tedy včetně feromonů) se podílí mikrobiální osádka kůže. Je také jasné (a našlo by se na to vícero studií), že vyholením (a hlavně pravidelným vyholováním s několikadenní periodou - dtto jiné způsoby odchlupení) se drasticky změní druhové zastoupení kožní mikroflóry od vymizení některých druhů a přistěhování se jiných z přirozeně lysých partií kůže až po změny poměrů v počtech těch, které na místě zůstanou. A protože zcela zřejmě jsou to právě bakteriální (a další mikrobiální) enzymy, které finalizují těkavé látky, odpařované do vzduchu (to bylo prokázáno srovnáním produkce těchto látek normální a desinfikovanou kůží), je zcela jasné, že takovýto zásah musí nutně narušit i produkci feromonů (nebo přinejmenším koproduktů, které se podílejí na detailnějším vyznění jejich hlavního účinku).
Je rovněž naprosto jisté, že feromony alespoň zčásti pocházejí z pohlavních hormonů, které se odbourávají napřed přímo v těle, pak se výsledky těchto reakcí (spolu s aktivními hormony) dostanou do potu pachových žláz a závěrem si s nimi ještě pohrají mikrobiální enzymy. Lze se důvodně domnívat, že hormony ještě řídí vylučování dalších látek, od nich odlišných (např. přímo tou pachovou žlázou). Jinak by pachové žlázy neměly smysl, protože hormony a jejich metabolity se vylučují na povrch kůže potem obecně (ale také i močí), nejen produkty těchto žláz.
Závislost intenzity tohoto jevu na hladině hormonů demonstruje fakt, že nejvíc jsou "žensky" cítit dívky na vrcholu puberty, zhruba mezi prvním nepravidelným krvácením a nástupem pravidelných cyklů s ovulacemi (potenciálním zdrojem průšvihů je fakt, že tento pík pachové sexuální atraktivity je časově umístěn zpravidla mezi 13. a 14. rokem), a potom ženy kolem klimakteria, kdy rovněž hladina hormonů v těle nejprve vlivem dysregulací mezi hormony narůstá.
Nic bych raději nevsadil proti tomu, že poměr feromonů v ženském potu bude kolísat i podle toho, je-li dotyčná v estrogenové nebo progesteronové fázi cyklu. (Logicky by musela být i tehdy, pokud by pachové žlázy neprodukovaly nic jiného než metabolity těchto hormonů.)
Nyní, jak je to s tím odchlupováním:
V evropském prostředí se tradičně odchlupovaly (a to ne vždy) ženy vyšších a bohatších vrstev (to nebylo vždy totožné). Dále se odchlupovaly "profesionální ženy", pro které to byla až někdy do minulého století jediná cesta snížení rizika některých pohlavně přenosných nemocí (od eliminace substrátu pro veš muňku po umožnění rychlejší a důkladnější očisty "živnosti" mezi jednotlivými zákazníky). Navíc profesionálka vystavením svého vyholeného genitálu předváděla zákazníkovi, že v jeho okolí nemá ani vyrážky, ani vředy, ani nemá nějaký masívní výtok z rodidel (což vše by mohlo ochlupení více či méně maskovat).
Pokud se podíváme na muže, preferující odchlupené ženy, tak jsou to:
1. Latentní pedofilové (ti praví, kteří jsou na opravdu nedospělá děvčátka před nástupem puberty, ne "lolitkáři"), protože pro ně se odchlupením dospělá žena přiblíží jejich sexuálnímu ideálu
2. Muži preferující sex s náhodnými partnerkami, pro něž je zažitým vzorem profesionálka, ať už z reálných aktivit někde v příslušném podniku, nebo z virtuálních na internetu. Zmíněné profesionálky pro ně představují "idol ženství", a proto preferují podobnou úpravu i u stálé partnerky
3. Muži, kteří mají partnerku jako ikonu svého bohatství a sociálního postavení, kteří ji rovněž stylyzují do podoby velmi luxusní a drahé sexuální pracovnice (a pravdou je, že pro takováto manželství platí známý výrok Marxe a Engelse o zákonné formě prostituce prakticky beze zbytku)
Obávám se, že ti zbylí muži módou odchlupování více či méně trpí, protože uvedený módou diktovaný vzhled (a další aspekty) sexuální atraktivitu jejich partnerek pro ně snižuje (nemusejí si toho být vědomi). V extrémním případě může dojít až k "úletu" do vztahu se ženou, která je z vrstev této módě nepodléhající (nejde nejen o "prosté ženy z venkova", ale i např. o "přesvědčené ekologisticko feministické aktivistky, žijící ve squatu"), což zpravidla končí katastrofou v obou partnerských vztazích, nebo vztahem s nějakou lolitkou v "předvyholovacím" věku, což zpravidla vede ke katastrofě ještě větší.
Pokud se podíváme na tento problém z dalšího úhlu, tak "tradičně se odchlupující" sociální vrstvy byly až na výjimky reprodukčně pasívní (tento stav zvrátila až moderní medicína, kdy ze dvou tří dětí obvykle přežívají všechny, ještě na začátku 20. století tomu tak nebylo, jen k prosté reprodukci populace bylo potřeba až deset potomků a početí ještě víc).
Tato reprodukční pasivita se vysvětluje různě, většinou prostřednictvím sociálních jevů (nechuť mít děti obecně, nechuť mít hodně dětí, protože se mezi ně bude muset rozštěpit rodový majetek atd., většinou u nábožensky orientovaných kritiků tohoto stavu s akcentováním "hříchu", protože u těchto sociálních skupin se pravidelně vyskytovalo oddělení sexu od reprodukce).
Víme, že v současné době je dost drasticky narušena mužská plodnost. Dnešní "špičkově plodní" muži mají spermiogram, který byl před pár desetiletími v oblasti kolem průměru. Uvedený trend přitom dále pokračuje.
Svádí se to na vše možné, od cizorodých látek v prostředí (např. ftaláty jako hormonální disruptory, mj. i pohlavních hormonů, ale třeba i hormonálně působící mykotoxiny a mnoho dalších) až po životní styl (móda texasek je obviňována z dlouhodobého utlačování a odkrvování varlat, oděv a osobní hygiena - koupání a sprchování v horké vodě - z opakovaných epizod přehřívání varlat, pochopitelně je zatracováno, zcela jistě částečně i právem, kouření apod.).
Nicméně dokážu si živě představit, že přirozeně ochlupená žena, nepoužívající navíc nějakou kosmetiku s antimikrobiálními substancemi (3) si dokáže svými feromony (fungujícími přesně tak, jak byla zajištěna jejich maximální účinnost přírodním výběrem po stovky generací) partnera připravit na ono období, kdy klesnou estrogeny a nastane ovulace, k maximálnímu výkonu "v loži i v semenotvorných tubulech". Byť je pravděpodobné, že k takovémuto slaďování bude zapotřebí více cyklů.
Jinými slovy, jistý odpachující prostředek ženu nezradí, ani když se ji budou snažit vyčichat dravci nebo kanibalové, ale může způsobit, že její manžel bude potřebovat Viagru a zhorší se
jeho spermiogram. Tedy, něco za něco. A, samozřejmě, totéž udělá i vyholení (zpravidla spojené i s další "intimní kosmetikou").
Páru, který by za mnou přišel s problémem nemožnosi chtěně otěhotnět bych tedy po vyloučení nějakých drastických organických příčin typu "pravidelně anovulační cykly" nebo "totální absence spermií v ejakulátu", vedle obvyklých zákazů kouření (4), nadměrného pití alkoholu, zásahů do jídelníčku apod. doporučil tak na rok přerušit odchlupování a kosmetiku omezit jen na preparáty bez přirozených antibakteriálních látek (a pochopitelně konzervantů) a též neparfémovanou. A i s tou šetřit v oblasti pachových žláz.
Je jasné, že to není úplně stoprocentně jednoduché: Feromonové signály jsou na podvědomé úrovni a jejich signály se mohou dostat do stoosmdesátistupňového rozporu s naučenými sociálními stereotypy. Muž, jehož partnerka bude cítit (natolik, že to pronikne do jeho vědomí), bude těžce zmítán rozporem mezi naučeným "je to smrad" a podvědomou reakcí na její feromony.
Zcela jistě, jako známe ženy s hezkým a škaredým obličejem, s hezkou a škaredou postavou (atd.), tak jistě existují také ženy s hezkým a škaredým ochlupením a hezkým a škaredým tělesným pachem. Ty druhé skupiny zcela jistě módu odchlupování a odpachování vítají, protože se jejím prostřednictvím povznesou alespoň k průměru. Nicméně neměli bychom si od nich nechat diktovat módu, protože potom bychom se mohli snadno dostat k situaci, kdy nám určité (malé) procento ošklivých žen nadiktuje "módní" nošení pytle přes hlavu.
Poznámky
(1) Existuje teorie "seed eaterů", kteří poposedávali v trávě a pojídali klásky trav a semeníky dalších rostlin. Tráva je zakrývala nad pupek. Prsy u žen versus chlupatá hruď a vousy u mužů (u starších i pleš) byly téměř jednoznačnou identifikací pohlaví sedící osoby. Má to ovšem tu vadu na kráse, že členové opičích tlup se vzájemně mezi sebou znají a pro lidské to s největší pravděpodobností platí také. Takže samec by si šel sednout nikoli "vedle nějaké samice, protože se chci pářit", ale vedle zcela konkrétní samice, s níž se mohl pářit v rámci složitých vnitrotlupových vztahů, jaké jsou u primátů obvyklé. Maximálně by to fungovalo u živočichů, kteří by se často pářili s příslušníky jiné tlupy, případně často (téměř vždy) unášeli za tímto účelem samice z jiných tlup. Takovéto věci jsou doloženy jak etology u opic a lidoopů, tak i etnografy u lidí, ale nikdy v takovém rozsahu, aby to mělo šanci výrazněji ovlivnit darwinský výběr.
(2) Obdoba krevních skupin, ale na bílých krvinkách a mnohem komplexnější a složitější. Je stejně jako krevní skupiny dědičná a po celý život neměnná. Pokrevně příbuzní mají HLA vzájemně podobnější (v některých případech až v takové míře, že si mohou vzájemně darovat orgány). V tomto pokusu se IMHO neuplatnilo HLA jako takové, ale pouze jako marker genetické příbuznosti obecně (jejíž stanovení bylo v době zmiňovaného pokusu nedostupné).
(3) Ty jsou skoro v každé kosmetice, jednoduše aby se nekazila.
(4) Neplodné ženy, které nejsou s to přestat kouřit, mají téměř nulovou úspěšnost asistované reprodukce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)