Ledoví muži přišli opět na čas

Mechanismus "ledových mužů" je jasně daný: Na jaře se začnou "telit" grónské ledovce. Což znamená, že se z nich odlamují kusy ledu a padají do moře a poté je ženou mořské proudy na jih. Jakmile přetnou cestu vzdušného proudění ze západu na východ, dojde kontaktem vzduchu s ledovými masami a ochlazenou vodou okolo nich k ochlazení ovzduší. Ty vzdušné proudy, které se pak přeženou nad Evropu, vyvolají ochlazení (někdy až pod bod mrazu) a deště. S jednou z těchto ker, které doplavaly ještě dál na jih a přetrvaly déle, se setkal, ke své smůle, 14. 4. 1912 Titanic.

Co by se stalo v případě oteplení

Pokud by se skutečně Arktida nějak významně oteplila, k uvedenému jevu by začalo docházet dříve a "ledoví" muži by se začali posouvat v kalendáři směrem k začátku května, případně až do konce dubna. Je to jasné: Oteplení a tání ledu by prostě v Arktidě, a tedy i na tom Grónsku, přišlo dříve.

Stabilita tohoto jevu

Faktem je, že uvedený meteorologický jev je velice stabilní a i v dobách největšího řádění "globálního oteplení" se nezačal kalendářně předcházet. Znamená to tedy, že navzdory záplavám katastrofických scénářů a dalších podobných desinformací, šířených klimaalarmisty, nedošlo v dění klimatu planety Země k ničemu skutečně významnému.

Proč byla loni zima?

Navzdory katastrofickým scénářům od klimaalarmistů, včetně IPCC, byl loňský rok teplotně výrazně podprůměrný (katastrofální byly spíš podmínky pro pěstování teplomilných plodin, jako rajčat, okurek, tykví apod.). Letos máme teplotně podprůměrné jaro, byť "zmrzlíci" nepřinesli letos mráz, nicméně klíčení a růst teplomilných plodin se výrazně opožďuje. Týká se to nejen výše uvedených, ale i třeba kotvičníku, kterému se nedaří klíčit ani ve folijníku.
Co se tedy děje s planetou? Soudruzi klimaalarmisté ignorují řadu jevů, které nesouvisejí s jejich fantasmagoriemi o "šíleně škodlivém CO2". Jedním z těchto jevů jsou slapové síly, které jsou vyvolané na Zemi gravitačním vlivem dalších těles Sluneční soustavy.
Pochopitelně, na klima mají vliv jen některé z nich. Slapové síly Slunce a vnitřních planet (které je mohou trochu zesilovat) v podstatě splývají s vlivem slunečního záření, a proto se samostatně neprojevují. Měsíc, který během 28 dnů projde jak přízemím tak i odzemím (a tudíž jím způsobené slapové síly v této periodě kolísají) se promítne spíš do střídání chladnějších a teplejších epizod počasí, které jsou dlouhodobě známé (věděli o nich už Keltové), nicméně do klimatu se nepromítnou. Mars je velice malý. Nicméně za ním leží největší planeta Sluneční soustavy, o níž se dá s trochou nadsázky říct, že "Sluneční soustava se skládá ze Slunce a Jupitera a nějakého málo významného smetí". V Jupiterovi je uloženo cca 90 procent veškeré odhadované extrasolární hmoty naší soustavy a i případná existence další planety o velikosti Neptuna v Kuipirově pásu (nebo za jeho zevním okrajem) na tom nic moc nezmění.
I tato planeta vyvolává na Zemi slapové jevy, jejichž energie nakonec, podle zákonů termodynamiky, skončí jako teplo, situované do kůry planety, světového oceánu i ovzduší. Vzhledem k oběhu Země i Jupitera kolem Slunce jedním směrem a výstřednosti dráhy Jupitera existuje cca 62,5 letá perioda, kdy Jupiter v opozici (tady na opačné straně než Slunce) prochází bližšími a vzdálenějšími partiemi své dráhy. A s touto periodicitou se mění množství energie, které předá slapovými silami Zemi.
Onen cyklus lze najít jak v teplotách (střídání tří teplejších a studenějších desetiletí), tak i v intenzitě srážek, průtocích na srážkách závislých toků apod.
Loni jsme vstoupili do oné poloviny cyklu, kdy Jupiter začíná předávat Zemi menší množství energie, a tento jev vyvrcholí za cca 15 let.

Jupiter, Slunce a další planety

Už v dobách začátku pátrání po exoplanetách se vědělo, že Slunce se mírně pohybuje v cyklu oběhu Jupitera kolem něho. Přičemž bylo spočteno, do jaké vzdálenosti od Slunce bychom byli s to tento jev zaznamenat a poznat, že má Slunce minimálně jednu obří oběžnici. A tyto vzdálenosti s pokrokem v přístrojové technice, samozřejmě, dále narůstala a narůstají.
Faktem je, že Jupiter je původcem 11 letého cyklu sluneční aktivity, který se promítá (a jsou nuceni to připustit i klimaalarmisté) do intenzity slunečního záření a druhotně i do teplot na planetě Zemi. Tento periodický jev je dobře znám i z našich meteorologických dat. Proto také klimaalarmisté rádi pracují s dlouhodobými klouzavými průměry teplot, v nichž je tento jev do jisté míry maskován.
Další věcí je, že ostatní velké planety mohou vliv Jupitera na Slunce ještě dále modifikovat. Cyklicky dochází ke změnám v cyklech slunečních skvrn, a tím opět ke změnám sluneční aktivity. Asi nejznámější je Maunderovo minimum, které bylo v letech 1645 - 1715 a vedlo ke katastrofálním neúrodám, hladomorům apod., které akcentovala v Evropě končící třicetiletá válka. Nicméně ochlazovalo se už před tímto obdobím, což bylo jedním ze startovních faktorů této války a do jejího dění se promítlo i totální zamrzání Baltu v zimě, které umožňovalo Švédům "suchou nohou" Balt překročit v libovolném místě a napadnout Prusko nebo Polsko.
Uvedený jev patrně souvisí s buď harmonickým nebo chaotickým pohybem těžišť Slunce a Sluneční soustavy (leží také uvnitř Slunce, ale jinde). Tento pohyb se promítá do promíchávání obsahu Slunce, a tím do zintenzívňování či oslabování přeměny vodíku na hélium (tento prvek je z místa reakce, kde jí následně překáží, odváděn proudy sluneční hmoty, které jsou na pohybu těchto těžišť závislé).
Protože se jedná o gravitační jev, který je dlouhodobě predikovatelný a dlouhodobě stanovitelný i zpětně, můžeme jej porovnat s paleoklimatickými proxydaty. Jedná se např. o složení pylů v rašeliništích, z pozdějších dob i údaje kronikářů o výjimečných zimách a teplech, o dobách vzniku a tání souvislé sněhové pokrývky v konkrétních lokalitách, úspěšnosti nebo neúspěšnosti pěstování teplomilných či chladnomilných plodin. Např. Evropu zachránila před totálním vymřením na hlad a neúrody za Maunderova minima introdukce pohanky, kterou původně pěstovali Švédové, ale byla jejich vojáky zanesena i do jižnějších zemí.
Uvedené astronomické údaje říkají, že paralelně s ochlazováním, daným vzdalováním se Jupiteru od Země, bude docházet k dalšímu poklesu sluneční aktivity (nástup kolem roku 2030), a pak by nás mělo čekat několik velmi studených desetiletí, byť snad ne tak studených, jako byla ona "malá doba ledová" za Maunderova minima.
O uplynulém období lze pak konstatovat, že se v něm sešlo jednak sluneční maximum, jednak maximum oteplovacího vlivu Jupitera, kterými lze vysvětlit většinu z oteplení v této době. Podobná, ještě delší a teplejší, klimatická epizoda zde byla v raném středověku a umožňovala např. v teplejších oblastech našeho území pěstovat smokvoně, jaké tč. rostou v bývalé Jugoslávii, možná na jihu Maďarska.
Takže, pokud bude následující desetiletí chladnější než to uplynulé (v rámci statistických fluktuací se jistě mohou vyskytnout teplejší i chladnější roky, ale těch teplejších by mělo být méně než v uplynulém desetiletí a mělo by být v jednotlivých rocích i méně "tropických dní") a pokud se následně ochladí ještě víc, bude to znamenat, že naše vypouštění CO2 a dalších skleníkových plynů je pořád ještě slabé na přírodní procesy, které klima ovlivňují. Pokud se přes uvedené astronomické jevy bude dále oteplovat, převyšuje vliv lidstvem produkovaných skleníkových plynů astronomické jevy. Reakce klimatu na úbytek produkce CO2 v souvislosti s covidovou pandemií, který se do globální teploty zdaleka nepromítl tak, jak by se coby dominující klimatický faktor promítnout měl, dává naději, že astronomické vlivy jsou skutečně ty rozhodující.

Velice pěkné je, že uvedená astronomická hypotéza a předpověď je "popperovsky falsifikovatelná", na rozdíl od ideologických blábolů IPCC (protože, podle této instituce, když se otepluje, je to znak blížícího se oteplení, když se ochlazuje, je to opět známka blížícího se oteplení, a když se neděje nic, věští to oteplovací katastrofu také). Tudíž se jedná o skutečnou vědeckou hypotézu.