Oumuamua jako původce covid?

1I/ʻOumuamua je těleso, první objevené jako pocházející z jiné hvězdné soustavy a letící rychlostí, že tu naši také opustí. Bylo objeveno 19. 10. 2019, na rozdíl od Rámy A. C. Clarka, až už se vzdalovalo od Slunce i Země a z dosahu pozemských dalekohledů zmizelo za cca rok. Vzhledem k tomu, že ikonické obrázky vznikly počítačovou rekonstrukcí tvaru na základě změn jasnosti jednoho či dvou pixelů, je jeho tvar opravdu jen přibližný a detaily jeho povrchu jsou čistě malířskou licencí. Mimochodem, rekonstruktoři patrně nepracovali s možností, že by těleso neslo na různých částech různé barvy, jak je to u technických objektů dosti časté.

Teorie

V onom roce jsem na posledním Fénixconu (protože následující zatím dva zlikvidovala proticovidová opatření) přednášel o problematice mikrobiálního zamoření kosmických lodí. Tato problematika je už dost seriózně vědecky popsaná u stanic na oběžné dráze kolem Země, i v případě kosmických sond bez posádky. Takže jsem si dovolil zrekapitulovat podstatné věci a doplnit nějakou extrapolací (na lety k planetám sluneční soustavy i k exoplanetám).
V rámci této přednášky jsem si dovolil i zmínku o tělese Oumuamua, tehdy silně aktuálním.
Dovolil jsem si učinit asi následující predikce:

1. Pokud jsou taková tělesa extrémně vzácná, mohla by přinést naprosto fatální bakterie (nebo jiné, pro pozemskou biologii neznámé živé objekty), jaké by způsobily totální pohromu pro pozemskou biosféru, srovnatelnou s velkými vyhynutími v minulosti.
2. Pokud jsou průlety takových těles časté, tak by to naopak byl nepřímý důkaz, že se pozemská biosféra s takovou extrasolární kontaminací setkala již opakovaně, a že tato setkání ustála.

V současné době je brán astronomy za přijatelný odhad, že mezihvězdné objekty proletí sluneční soustavou několikrát za rok. Což by svědčilo pro onu druhou, optimističtější, verzi.
Jiným problémem by bylo, pokud by se jednalo o těleso řízené cizí inteligencí. Ta by se totiž patrně snažila Zemi "dehumanizovat" či "ET formovat", tedy, pokud by opravdu jen neprolétala kolem.
Přednášku jsem zakončil slovy:
"Aniž bych chtěl dělat paniku, dovoluji si konstatovat, že případná záměrně nekomunikující, ale inteligentně (byť třeba i strojově) řízená možná varianta 1I/'Oumuamua mohla klidně vypustit nikoli plyn, ale hejno mikrosatelitů, které jsou již na cestě k nám s náplní, dle mínění jejich tvůrců, pro nás nejvražednější možnou. Pokud je tato možnost realitou, poznáme to patrně brzy."
Vzápětí vypukla epidemie covid.
Vlastně jediné, co se nesplnilo, je ona vražednost. Možné vysvětlení tohoto fenoménu (pokud pomineme možnost, že extrasolární inteligence to "nejvražednější možné" prostě zorala) je podáno níže.

Covid

Faktem je, abych nedělal zase paniku, že covid, způsobující současnou epidemii, je dosti pevně zasazen do systému adenovirů, byť z nich některými vlastnostmi vyčnívá. Ne však natolik, aby bylo pravděpodobné, že je zcela mimozemského původu. Navíc profesor Raška, žijící v USA a Kanadě (syn zakladatele československé epidemiologie), prohlásil, že už někdy v letech 2014 - 15 byla v Číně epidemie podobně probíhajícího onemocnění mezi horníky v přibližně stejné oblasti, z níž pochází i tento virus.
Dle mého soudu mohlo dojít k tomu, že čínští výzkumníci mohli nečekaně objevený zajímavý virus v podmínkách centrálně plánované vědy (jaké pamatuji z dob před rokem 1989 i u nás) nasadit na HeLa buňky, které se poměrně dobře množí, takže se daly získat hned a ne až během příští pětiletky, jako prostředky na tkáňové kultury apod. HeLa buňky jsou velmi agresívně rostoucí buňky rakoviny děložního čípku, které se dají pěstovat a množit skoro jako prvoci, takže je možné s nimi hospodařit dosti pružně. Problém je, že se jedná o buňky původně lidské, takže se na nich virus mohl stát i bez nějakých umělých zásahů (o nichž se někdy také spekuluje na základě ne zcela běžných vlastností tohoto viru) natolik přizpůsobit poměrům v lidských buňkách, že mohl získat i bez zlého úmyslu pěstitelů schopnost šířit se lavinovitě mezi lidmi (podobně jako jeho příbuzný, způsobující SARS).
Pochopitelně, je to teorie. Je stejně dobrá, jako ta, že zde kdysi přistála mimozemská sonda a sebrala vzorky biologického materiálu. A že na základě těchto vzorků byl upraven rovněž s nimi získaný virus (stačil by únos jednoho dítěte a takových hororových historek se najde v záhadologické literatuře dost a dost) a byl by k dispozici jak pestrý vzorek adenovirů (u dětí běžná součást slizničního sekretu), tak i tkání, na kterých by se měl množit. ET by se zkrátka vůbec nemusel chovat k dětem mile a přátelsky, jako v onom kultovním filmu.

Důvod?

Existují scénáře mezihvězdného mezicivilizačního kontaktu a promrskali je lidé podstatně kvalifikovanější, než jsem já. Mimo jiné i známý spisovatel, jehož téměř všechny "vážné" romány jsou o různých způsobech průšvihů a selhání, k nimž při takovém kontaktu došlo, Stanislav Lem. Výsledek je pesimistický: Všechny možné varianty chování těchto civilizací vedou k eskalaci na boj "na život a na smrt", a to i v případně původně oboustranně dobrých úmyslech.
U mezihvězdných poutníků lze očekávat znalost matematiky a logiky minimálně na stejné úrovni, jakou máme my. A protože se nejedná o nějaké žvástologie, ale naprosto exaktní obory, pracující naprosto exaktními postupy, museli i oni dospět ke stejnému závěru. Byť třeba neznají fikci (včetně SF), jako třeba mimozemšťané v Galaxy Questu, museli tyto postupy promrskat v momentě, kdy sestrojili první mezihvězdnou loď (nebo, při očekávání inteligentních konkurentů ve vlastní hvězdné soustavě, meziplanetární).
Je IMHO velmi nepravděpodobné, že by se k jiným hvězdám vypravila civilizace, nepředpokládající existenci nějakých konkurentů. Byť to asi zcela vyloučené není, ale pak by "mrskali" logické postupy např. při zachycení našeho rádiového a televizního vysílání, které vyplňuje okolo naší hvězdné soustavy kouli o průměru skoro dvě stovky světelných let (záleží na tom, které naše staré signály bychom brali jako takové, že už překročily práh pro vzdálenou detekci). Mohlo by dojít i k omylům (existuje teorie, že výbuch sopky Krakatoa byl mimozemšťany detekován jako pokus o komunikaci, a že odpovědí byl výbuch nad povodím řeky Tunguzky. Nicméně v roce 1945 zde vybuchlo několik jaderných náloží a další následovaly v letech poté, a ty asi budou detekovatelné i na vzdálenost těch 76 světelných let, kde se jejich důsledky pohybují vesmírem, a patrně i na mnohem větší. A lze počítat i s tím, že vzdáleně detekovatelné budou i podzemní jaderné výbuchy, prováděné ještě později.
Takže jakákoli posádka kosmické lodi, putující ze vzdálenosti desítek let by byla o přítomnosti inteligentního života ve sluneční soustavě informována, leda by letěla nějakým "mimoprostorem" a neměla cestou žádný kontakt s vesmírem jako takovým. Ta by ale asi měla prostředky, umožňující zjistit projevy inteligentního života na Zemi už někde v Kuipierově pásu, pokud by se tedy z toho mimoprostoru nevykulila ještě blíž.

Mezihvězdné biologické zbraně

Svého času (na tomto blogu a předtím na přednáškách pro fanoušky SF) jsem konstatoval, že že autory military SF dosti opomíjené biologické prostředky (věnuje se jim prakticky jen David Gerrold) nelze podceňovat. Zejména, pokud by ET chtěli zachovat některé technické prostředky dobývané planety a nechtěli oproti tomu čekat s kolonizací např. až radioaktivita poklesne na pro ně přijatelnou úroveň.
Druhou stránkou této skupiny zbraní je skutečnost, že by je i méně technicky vyspělá atakovaná civilizace (třeba pozemšťané přepadení ET) mohla s úspěchem použít. V případě úspěšného použití takových zbraní lze očekávat i tvrdá až hysterická karanténní opatření ze strany domoviny ET, která by silně narušila logistiku jejich výsadku a současně jeho příslušníky demoralizovala. Možná až na úroveň vzniku nějakého modu vivendi výsadku s obyvateli napadené planety.
Velice by záleželo např. na tom, zda by výsadek byl s to vytvořit životaschopnou populaci a poté s pozemšťany nějakou hybridní civilizaci.

Pozitivní důvod?

Existuje jeden jev, kterým by se ona osudovost kontaktu dvou civilizací dala obejít. Kontakty tří (a více) civilizací současně mohou vést ke scénářům, končícím něčím jako mírové soužití (případně až vznikem zárodku jakési "galaktické federace" na způsob Star Treku). Je tedy jasné, že pokud by se někde okolo Země vyskytovala civilizace schopná mezihvězdných cest, že by si tu naši, primitivnější, snažila držet jako eso v rukávu pro případ kontaktu s další, tentokrát k jejímu přemožení a vybití dostatečně pokročilou konkurencí. V takovém případě by snad při prvních náznacích blížícího se kontaktu s něčím takovým stačilo Zemi trochu "postrčit", aby byl tento kontakt trojitý. A do té doby by ovšem byla snaha spíše civilizaci na Zemi brzdit, aby mimo svou hvězdnou soustavu nevyletěla předčasně.
Svého času (a je to i ve starších postech na tomto blogu) jsem vyslovil teorii, že takovýmto retard faktorem by mohlo být náboženství, a to zejména "velká monoteistická trojka", tj. judaismus, křesťanství a islám.
Nicméně stejně tak by mohla být takovým faktorem nezvládnutelná (leč lidstvo neschopná vyhubit) epidemie, jakou covid epidemie jednoznačně je. Epidemie covid, zejména pokud se lidstvo bude chovat stejně chaoticky a nesmyslně, jak se chová po skoro dva roky jejího dosavadního trvání, skutečně může vést ke zhroucení ekonomiky vyspělých zemí a následně civilizačnímu propadu někam na úroveň středověku.
Možná mají mimozemšťané jakousi "psychohistorii" (termín ze sbírky novel a románů o Nadaci od I. Asimova), kterou dokázali předvídat to, že budou lidem jejich vůdci odepírány účinné léky a vakcíny, a epidemie bude uměle udržovaná čistě pro zisk konkrétních lidí (jejich skupin), jimž přináší ekonomické a sociální benefity. Asi jako Hari Seldon předvídal, že při určitém stupni morálního rozkladu Galaktického impéria už ani kvalitní lidé v jeho čele, nebo v čele jeho armád, nebudou s to civilizační sešup zastavit a naopak budou při pokusu o něco takového nositeli degenerace zlikvidováni.
Proč tedy to pozitivní v nadpisu: Protože se jedná o možnost, v jejímž rámci bychom alespoň s nějakou nenulovou pravděpodobností mezihvězdný kontakt přežili a do jisté míry jako samostatná civilizace. Porážka a zničení civilizace by totiž nemusely znamenat výhradně fyzické zničení lidstva, ale jeho totální podmanění a začlenění na specifická (podřadná) místa v civilizaci dobyvatelů tedy likvidaci prakticky veškeré kultury lidí, včetně kulturních tradic a snad i jazyků). Škálu takového osudu lidstva popisuje SF od "štěnic" chovajících lidi jako krmivo (viz např. román "V bezvýchodném terénu" od autorů D. Weber a S. White), až po postavení lidí v mimozemské civilizaci v románu J. Pournelle "Janičáři". Mimochodem, Weberův a Whiteho román má název špatně: správně by mělo být "V bezvýchodné situaci". Je to jen jedna z mnoha ukázek blábolivosti a nejednoznačnosti angličtiny.

Aby tedy bylo jasno, moc této teorii nevěřím, ale nejsem schopen najít či vyspekulovat jediný fakt či logický konstrukt, který by vůči ní měl naprosto fatální následky a zcela ji postavil mimo teorie alespoň v raritních případech možné. Nechci vyvolávat žádnou paniku - od toho tu jsou vládní (a další oficiální, až po úroveň WHO) zprávy o průběhu epidemie. Ale pokud by alespoň jeden fatálně onemocnělý umíral s pocitem, že umírá na něco extrovního, mezihvězdný mor, a tím se obětuje v zájmu celého lidstva, a ten pocit mu udělal v posledních chvílích života dobře, pak to moje ťukání do klávesnice přece jen k něčemu bylo.

Zelení opět blábolí

Britské listy včera vydaly několik článků na "ekologické" téma. Jednak zveřejnily katastrofické bláboly IPCC, jednak prováděly protijadernou "osvětu". Pochopitelně, řada těchto blábolů již byla zveřejněna i jinými servery a nepochybuji o tom, že je další budou následovat.

IPCC

Je zcela bezpochybné, že katastrofické předpovědi IPCC se nijak nenaplňují. Naopak, cca od přelomu loňského března a dubna se klima jakoby skokem vrátilo někam do 70. - 80. let. Nenaplnily se ani předpovědi pětisetletého sucha, ani dalšího oteplování. Naopak, prší tak, že téměř všechny podzemní zásobníky vody jsou doplněny a stopy předchozích suchých let zůstávají pouze v některých lokalitách a v nejhlubších vrstvách půdy. Ochladilo se tak, že pokud vyjdou předpovědi rosničkářů, budeme mít v srpnu letošního roku jen jediný tropický den, pátek tohoto týdne.
O co méně katastrofické je reálné klima, o to katastrofičtější musejí být předpovědi "strašlivých konců", pokud lidé ihned a nevratně nepředají vládu do rukou ekofašistů a další podobných extrémistů.
Budu zcela jistě označen za "ruského švába", když zde připomenu Katajevův román "Na obzoru plachta bílá", v němž autor (zcela mimo linii vlastního děje) popisuje, jak se carský režim "vypořádal" s výsledkem bitvy u Cušimy. Přestože tam Rusové nepotopili jedinou loď japonské floty (a sami ztratili naprostou většinu svých bojových plavidel), vydali sérii pohlednic s různými hořícími a potápějícími se japonskými loděmi. Mimochodem, ta bitva je kuriózní i tím, že po zajetí části ruské floty, opravě a zařazení těchto lodí do japonského loďstva skončili Japonci s větším počtem válečných lodí, než kolik jich měli před bitvou.
Nicméně zcela jistě nebyli první. Jsou známy např. propagandistické reliéfy, znázorňující vítězství Egypta nad Chetity u Kadeše, kterou v podstatě prohráli (bitvy byla plichta, strategicky to byla porážka) a Egypťané museli Chetitům přenechat území, které měli před touto bitvou obsazené. Zachránilo je jen to, že Chetité zvítězili za cenu tolika padlých, že si nemohli dovolit další tažení.
Obávám se převelice, že současná prohlášení IPCC nejsou nic jiného, než obdobou těchto carských "dokumentárních pohlednic", či staroegyptských propagandistických reliéfů, které mají vykompenzovat naprosto odlišnou realitu: Klima se vrací k normálu (respektive ke stavu ve čtvrté pětině minulého století; klima fakticky žádný "normál" nemá a z principu věci ani mít nemůže), což naprosto diskredituje všechny pavědecké bláboly této politické organizace. Astronomické "oteplovací" vlivy na teplotu Země slábnou, což se promítne do dalších poklesů teplot i v následujících letech a pravděpodobně se dostaví i epizoda silně chladných let. Patrně ne tak chladných, jako byla známá "malá doba ledová", ale přinejmenším tak chladných, jaká byla první polovina 40. let minulého století, kdy "generál mráz" přispěl k porážce německého tažení proti SSSR.
Právě z tohoto důvodu jsme svědky poslední křečovité snahy získat co se dá, a hlavně získat takové pravomoci, které by ani po jasné diskreditaci IPCC a dalších ekofašistických blábolilů nešlo vrátit zpět (tj. aby se "proti oteplování" bojovalo i v případě, že Evropu pokryje kontinentální ledovec - s trochou nadsázky, ale, bohužel, ne moc velkou).

Bláboly o vichřici

Současně soudruzi ekologové blábolí o tom, jak "bouře ničí jaderné elektrárny", což "dokazují" tím, že v blízkosti JE Temelín bylo strháno vedení linek VN a VVN.
K uvedenému je třeba jasně říct, že vítr této síly strhá elektrické vedení prakticky všude, kde se dostane do kontaktu s něčím takovým. Kdyby neudeřil na Hrušky, ale o něco západněji, mohl klidně "sejmout" vedení z Dukovan do Rakouska. A nebo mohl zničit vedení od elektrárny na Vranovské přehradě, nebo od elektrárny jakéhokoli jiného typu.
Problém je, že takový vítr může bez problémů lámat i stožáry větrných elektráren (zejména tehdy, jestliže unáší nějaké předměty - střechy, auta, vyrvané stromy ..., kterými do toho stožáru udeří), případně lámat a odtrhávat jejich vrtule. Pokud tornádo udeří na fotovoltaickou elektrárnu, mohou jím sebrané panely (či spíš jejich střepy) zabíjet lidi a devastovat krajinu celé kilometry daleko. A jako "benefit" se z nich přitom uvolní částice křemíku, schopné vyvolat silikózu.
Jedinou rozumnou reakcí na tyto jevy je snaha dostat alespoň páteřní elektrická vedení pro republiku pod zem. Technicky se to již vyřešit dá, je to náročné finančně (cena za kabely i za výkopové a další práce), nicméně by se to jako přizpůsobení se změnám klimatu udělat mělo. Bouře může stejně dobře vyvolat ohřívání jako chladnutí planety, důležité jsou velké tepelné rozdíly mezi jednotlivými místy na zemi, které jsou s to vyvolat oba tyto jevy. I nástup malé doby ledové doprovázely mj. do té doby léta nepozorované (či alespoň ne tak často) extrémní jevy v počasí. To samé se dělo i na konci středověkého klimatického optima. Kroniky a další prameny toto popisující nám naštěstí IPCC zatím nezabavil coby "hoaxy" a nespálil jako páter Koniáš nebo nestrčil do oddělení "libri prohibiti" ve veřejně nepřístupných knihovnách.
Jinými slovy, v souvislosti s extrémy počasí je třeba přestat vykrmovat novodobé "obchodníky s deštěm" a začít pracovat na přípravě naší země na bouřlivá léta, způsobená nikoli antropogenním CO2, ale zcela přirozenými příčinami, které nejsme s to ani sborovým recitováním komunistického, nyní ekologického, hesla "Poručíme větru dešti" sebeméně ovlivnit. Jistěže antropogenní CO2, pár procenty může k přirozeným příčinám těchto extrémních jevů také přispět, ale to hlavní se děje na Slunci a dále v souvislosti se slapovými vlnami atmosféry, světového oceánu a zemské kůry, vyvolanými gravitací Jupitera. Ten se nyní od Země vzdaluje a tyto jevy, jejichž energie se nakonec téměř všechna promění v teplo, se zmenšují se čtvercem této vzdálenosti a příslušně tomu slábnou. Antropogenní CO2 naopak může paradoxně zabránit tomu, aby ochlazení klimatu a je doprovázející jevy nebyly ještě extrémnější.

Závěry z toho, co hlásí alarmistické weby, by tedy měly být přesně opačné. Ono není náhodou, že tyto desinformace a polopravdy uveřejňují velmi ochotně levičácky až ultralevičácky zaměřené sdělovací prostředky, které i jinak vedou desinformační kampaně pod rudými či zelenými prapory extrémní levice.

Ledoví muži přišli opět na čas

Mechanismus "ledových mužů" je jasně daný: Na jaře se začnou "telit" grónské ledovce. Což znamená, že se z nich odlamují kusy ledu a padají do moře a poté je ženou mořské proudy na jih. Jakmile přetnou cestu vzdušného proudění ze západu na východ, dojde kontaktem vzduchu s ledovými masami a ochlazenou vodou okolo nich k ochlazení ovzduší. Ty vzdušné proudy, které se pak přeženou nad Evropu, vyvolají ochlazení (někdy až pod bod mrazu) a deště. S jednou z těchto ker, které doplavaly ještě dál na jih a přetrvaly déle, se setkal, ke své smůle, 14. 4. 1912 Titanic.

Co by se stalo v případě oteplení

Pokud by se skutečně Arktida nějak významně oteplila, k uvedenému jevu by začalo docházet dříve a "ledoví" muži by se začali posouvat v kalendáři směrem k začátku května, případně až do konce dubna. Je to jasné: Oteplení a tání ledu by prostě v Arktidě, a tedy i na tom Grónsku, přišlo dříve.

Stabilita tohoto jevu

Faktem je, že uvedený meteorologický jev je velice stabilní a i v dobách největšího řádění "globálního oteplení" se nezačal kalendářně předcházet. Znamená to tedy, že navzdory záplavám katastrofických scénářů a dalších podobných desinformací, šířených klimaalarmisty, nedošlo v dění klimatu planety Země k ničemu skutečně významnému.

Proč byla loni zima?

Navzdory katastrofickým scénářům od klimaalarmistů, včetně IPCC, byl loňský rok teplotně výrazně podprůměrný (katastrofální byly spíš podmínky pro pěstování teplomilných plodin, jako rajčat, okurek, tykví apod.). Letos máme teplotně podprůměrné jaro, byť "zmrzlíci" nepřinesli letos mráz, nicméně klíčení a růst teplomilných plodin se výrazně opožďuje. Týká se to nejen výše uvedených, ale i třeba kotvičníku, kterému se nedaří klíčit ani ve folijníku.
Co se tedy děje s planetou? Soudruzi klimaalarmisté ignorují řadu jevů, které nesouvisejí s jejich fantasmagoriemi o "šíleně škodlivém CO2". Jedním z těchto jevů jsou slapové síly, které jsou vyvolané na Zemi gravitačním vlivem dalších těles Sluneční soustavy.
Pochopitelně, na klima mají vliv jen některé z nich. Slapové síly Slunce a vnitřních planet (které je mohou trochu zesilovat) v podstatě splývají s vlivem slunečního záření, a proto se samostatně neprojevují. Měsíc, který během 28 dnů projde jak přízemím tak i odzemím (a tudíž jím způsobené slapové síly v této periodě kolísají) se promítne spíš do střídání chladnějších a teplejších epizod počasí, které jsou dlouhodobě známé (věděli o nich už Keltové), nicméně do klimatu se nepromítnou. Mars je velice malý. Nicméně za ním leží největší planeta Sluneční soustavy, o níž se dá s trochou nadsázky říct, že "Sluneční soustava se skládá ze Slunce a Jupitera a nějakého málo významného smetí". V Jupiterovi je uloženo cca 90 procent veškeré odhadované extrasolární hmoty naší soustavy a i případná existence další planety o velikosti Neptuna v Kuipirově pásu (nebo za jeho zevním okrajem) na tom nic moc nezmění.
I tato planeta vyvolává na Zemi slapové jevy, jejichž energie nakonec, podle zákonů termodynamiky, skončí jako teplo, situované do kůry planety, světového oceánu i ovzduší. Vzhledem k oběhu Země i Jupitera kolem Slunce jedním směrem a výstřednosti dráhy Jupitera existuje cca 62,5 letá perioda, kdy Jupiter v opozici (tady na opačné straně než Slunce) prochází bližšími a vzdálenějšími partiemi své dráhy. A s touto periodicitou se mění množství energie, které předá slapovými silami Zemi.
Onen cyklus lze najít jak v teplotách (střídání tří teplejších a studenějších desetiletí), tak i v intenzitě srážek, průtocích na srážkách závislých toků apod.
Loni jsme vstoupili do oné poloviny cyklu, kdy Jupiter začíná předávat Zemi menší množství energie, a tento jev vyvrcholí za cca 15 let.

Jupiter, Slunce a další planety

Už v dobách začátku pátrání po exoplanetách se vědělo, že Slunce se mírně pohybuje v cyklu oběhu Jupitera kolem něho. Přičemž bylo spočteno, do jaké vzdálenosti od Slunce bychom byli s to tento jev zaznamenat a poznat, že má Slunce minimálně jednu obří oběžnici. A tyto vzdálenosti s pokrokem v přístrojové technice, samozřejmě, dále narůstala a narůstají.
Faktem je, že Jupiter je původcem 11 letého cyklu sluneční aktivity, který se promítá (a jsou nuceni to připustit i klimaalarmisté) do intenzity slunečního záření a druhotně i do teplot na planetě Zemi. Tento periodický jev je dobře znám i z našich meteorologických dat. Proto také klimaalarmisté rádi pracují s dlouhodobými klouzavými průměry teplot, v nichž je tento jev do jisté míry maskován.
Další věcí je, že ostatní velké planety mohou vliv Jupitera na Slunce ještě dále modifikovat. Cyklicky dochází ke změnám v cyklech slunečních skvrn, a tím opět ke změnám sluneční aktivity. Asi nejznámější je Maunderovo minimum, které bylo v letech 1645 - 1715 a vedlo ke katastrofálním neúrodám, hladomorům apod., které akcentovala v Evropě končící třicetiletá válka. Nicméně ochlazovalo se už před tímto obdobím, což bylo jedním ze startovních faktorů této války a do jejího dění se promítlo i totální zamrzání Baltu v zimě, které umožňovalo Švédům "suchou nohou" Balt překročit v libovolném místě a napadnout Prusko nebo Polsko.
Uvedený jev patrně souvisí s buď harmonickým nebo chaotickým pohybem těžišť Slunce a Sluneční soustavy (leží také uvnitř Slunce, ale jinde). Tento pohyb se promítá do promíchávání obsahu Slunce, a tím do zintenzívňování či oslabování přeměny vodíku na hélium (tento prvek je z místa reakce, kde jí následně překáží, odváděn proudy sluneční hmoty, které jsou na pohybu těchto těžišť závislé).
Protože se jedná o gravitační jev, který je dlouhodobě predikovatelný a dlouhodobě stanovitelný i zpětně, můžeme jej porovnat s paleoklimatickými proxydaty. Jedná se např. o složení pylů v rašeliništích, z pozdějších dob i údaje kronikářů o výjimečných zimách a teplech, o dobách vzniku a tání souvislé sněhové pokrývky v konkrétních lokalitách, úspěšnosti nebo neúspěšnosti pěstování teplomilných či chladnomilných plodin. Např. Evropu zachránila před totálním vymřením na hlad a neúrody za Maunderova minima introdukce pohanky, kterou původně pěstovali Švédové, ale byla jejich vojáky zanesena i do jižnějších zemí.
Uvedené astronomické údaje říkají, že paralelně s ochlazováním, daným vzdalováním se Jupiteru od Země, bude docházet k dalšímu poklesu sluneční aktivity (nástup kolem roku 2030), a pak by nás mělo čekat několik velmi studených desetiletí, byť snad ne tak studených, jako byla ona "malá doba ledová" za Maunderova minima.
O uplynulém období lze pak konstatovat, že se v něm sešlo jednak sluneční maximum, jednak maximum oteplovacího vlivu Jupitera, kterými lze vysvětlit většinu z oteplení v této době. Podobná, ještě delší a teplejší, klimatická epizoda zde byla v raném středověku a umožňovala např. v teplejších oblastech našeho území pěstovat smokvoně, jaké tč. rostou v bývalé Jugoslávii, možná na jihu Maďarska.
Takže, pokud bude následující desetiletí chladnější než to uplynulé (v rámci statistických fluktuací se jistě mohou vyskytnout teplejší i chladnější roky, ale těch teplejších by mělo být méně než v uplynulém desetiletí a mělo by být v jednotlivých rocích i méně "tropických dní") a pokud se následně ochladí ještě víc, bude to znamenat, že naše vypouštění CO2 a dalších skleníkových plynů je pořád ještě slabé na přírodní procesy, které klima ovlivňují. Pokud se přes uvedené astronomické jevy bude dále oteplovat, převyšuje vliv lidstvem produkovaných skleníkových plynů astronomické jevy. Reakce klimatu na úbytek produkce CO2 v souvislosti s covidovou pandemií, který se do globální teploty zdaleka nepromítl tak, jak by se coby dominující klimatický faktor promítnout měl, dává naději, že astronomické vlivy jsou skutečně ty rozhodující.

Velice pěkné je, že uvedená astronomická hypotéza a předpověď je "popperovsky falsifikovatelná", na rozdíl od ideologických blábolů IPCC (protože, podle této instituce, když se otepluje, je to znak blížícího se oteplení, když se ochlazuje, je to opět známka blížícího se oteplení, a když se neděje nic, věští to oteplovací katastrofu také). Tudíž se jedná o skutečnou vědeckou hypotézu.

Planeta u Proximy 4

(dokončení)

Etika

Etika v současné podobě "praktického provozování" představuje opět silný anticivilizační a antivědeckotechnologický jev.
Současná v praxi provozovaná etika je v podstatě náboženství, zahalené do pseudovědeckého hávu. Zejména pro postkomunistické státy je charakteristické, že tuto oblast "vědy" obsadila pestrá směska exkomunistických ideologů společně s resuscitovanými církevníky. Prostě vědecky bezcenný marxismus, kterého jsme se domnívali zbavit v roce 1989, úspěšně kopuloval s náboženstvím a v podobě "etiky" se vrátil zpět (mnohdy rovnou do prostor po katedrách marxismu leninismu).
V naprosté většině případů se pod rouškou "etiky" prosazuje judeokřesanská pseudoetika, která byla zastaralá a obecně škodlivá už v době, kdy byly sepisovány starozákonní texty. Jediným výsledkem tohoto myšlenkového směru od jeho vzniku až po současnou dobu je celosvětové šíření nenávisti a brutality, odpovídající jednání i myšlenkovému světu autorů Starého Zákona.
Určitou novinkou z posledních nekolika desetiletí je spolupráce etiků s komerčními firmami (především farmaceutickými). Jde o cílené blokování výzkumu v oblastech, které považují "spřátelené" firmy za svou doménu, protože by v ní mohly vzniknout konkurenční výrobky. Typické je působení zástupců farmaceutických firem coby "odborníků z praxe" či "z komerční sféry" v etických komisích na lékařských a jiných podobně zaměřených fakultách (či výzkumných ústavech), rozhodujících o tom, který výzkum bude povoleno rozvíjet a kterému se naopak rozsvítí červená.
Tento stav je opět vysoce konzistentní s tím, jak v minulosti církve (a zejména ŘKC) ovlivňovaly vědecký a technologický rozvoj. Byť se to tenkrát dělalo otevřeně pod praporem hovadství, zvaného náboženství.
Jednoznačně anticivilizační a škodlivou roli hrají i různé "etické kodexy" prosazované v různých oblastech lidských aktivit, které si hrají na zákony.
Jak jsem svého času uvedl, pokud tyto kodexy říkají to, co je uvedeno v zákoně, pak jsou zbytečné. Pokud říkají něco jiného, pak jsou jednoznačně škodlivé. Nelze je akceptovat, protože pak by mohli zákony vytvářet nějaké bůhvíkomu poplatné aktivistické tlupy a mohli bychom zrušit demokracii (což je politickým preferencí takto angažovaných aktivistů myšlenka velice blízká). Dokonce i tehdy, kdy se tváří jako "výklad a upřesnění zákona" škodí, protože výklad a upřesnění zákona přísluší jen a pouze soudu. Platí to samé, jako v předchozím případě: nelze připustit, aby se výklad zákonů přesunul někam mimo justiční sféru, nebo mimo demokratické procesy obecně.

Co se jmenovanými (a dalšími podobnými) aktivitami

Tyto a další ideologické bláboly spolu s náboženstvími nekompatibilními či málo kompatibilními s civilizačním vývojem bude muset lidstvo postupně leč tvrdě utnout. Bude muset začít používat technologie a postupy, které výše zmíněná náboženství (v oblasti vědy navíc působící pod rouškou "etiky") i ideologie zakazují. Jejich nositele bude nutno postavit do latě i velmi drastickými prostředky. Můžeme vycházet z pragmatické úvahy, že tito lidé by v případě prohraného mezihvězdného konfliktu stejně nepřežili. Navíc by asi nabyla významu teorie, podle níž některé anticivilizační ideologie, např. abrahámovská náboženství, byly do lidské kultury implantovány návštěvníky z kosmu za účelem zastavení technologického vývoje, případně zvratu vývoje lidstva zpět k opicim (aby se nemuseli namáhat s naším vyhlazením).
Navíc tyto náboženské a kvasináboženské ideologie a jejich provozovatelé škodí lidstvu odčerpáváním zdrojů na nesmysly (např. "boj s globálním oteplováním", respektive "změnou klimatu", když to oteplování ne a ne přijít). Dalším škodlivým faktorem je agrese aktivistů z této oblasti proti skutečným a plnohodnotným vědcům a technikům. Stačí se podívat na to, kdo uděluje u nás cenu "Ropák" a kdo ji "dostává". Nicméně situace u nás, kde "Ropák" je vnímán většinou společnosti jako něco pozitivního, je pořád ještě dobrá. V některých zemích byli vědci a technici, kteří se stali terči aktivistického póvlu, vyštváni z univerzit nebo jiných pracovišť a bylo jim zabráněno v další práci, mající pro lidstvo podstatně větší význam než např. výplody "Mezinárodního panelu pro klimatické změny" či různých multikulturalistických nebo etických institutů.

Velitelství Země, stádium 1

Do tohoto stádia se začínáme dostávat nyní, když se ukazuje, že obyvatelné planety jsou blíže a ve větším počtu, než se doposud myslelo (mimo velmi až superoptimistické nadšence typu raného Šklovského). Tím narůstá pravděpodobnost existence blízké civilizace, schopné letět do kosmu (argumenty na toto téma jsem snesl v prvním díle této série).
Naším základním cílem by mělo být zaměření na výzkum, jednak upřesňující stav obyvatelných exoplanet v našem okolí. Je otázka, zda by se nemělo připravit něco výkonnějšího, než připravovaná náhrada za Hubbleho a Keplerův vesmírný dalekohled. Navíc je jasné, že připravovaný přístroj nebude s to (kapacitní možnosti) provést dostatečně široký sken oblohy. Prostě proto, že k něčemu takovému ani nebyl plánován. Plánovalo se, zjednodušeně řečeno, vyšetření velkých hvězdných polí, spíše dál od Sluneční soustavy, a nasazení statistických metod, umožňujících extrapolaci pravděpodobnosti exoplanet podle typu hvězdy. Tyto údaje mají jistě smysl a velký význam, nicméně my bychom asi potřebovali oskenovat hvězdy do vzdálenosti cca 100 světelných let nějakým zařízením (na papíře taková již existují), zpřažujícím větší počet zrcadel ve velké vzdálenosti od sebe do jednoho dalekohledu, abychom mohli planety jako Proxima b vidět přímo a studovat jejich vlastnosti.
Zároveň bychom měli i zkusit detekovat "hnědé trpaslíky" v okolí Sluneční soustavy (zatím je nacházíme spíše náhodně), protože i ti by mohli mít planety v obyvatelné zóně. Jsou to objekty ještě méně zářící než červení trpaslíci.
Na tento výzkum by mělo být vrženo co nejvíce prostředků, i vědců. A, upřímně řečeno, absolventa oboru "multikulturní vztahy" uvidím raději s krumpáčem a lopatou při stavbě nějakého megadalekohledu nebo mezihvězdného megaradaru než ve společností placeném výzkumném pracovišti, produkujícím naprosto bezcenné bláboly (na způsob známého článku pana Sokala).
Současně by měl být prováděn i velmi intenzivní vývoj a praktické testování prostředků, umožňujících expanzi lidstva po sluneční soustavě a zejména budování tak uspořádaných základen, že budou s to přežít i totální a nevratnou zástavu zásobování ze Země (jinými slovy, aby přežily případné zničení naší planety). Měly by rovněž mít prostředky na přetrvání nějaké rozumné doby (měsíce) v klidovém režimu, kdy by jejich aktivity byly minimálně pozorovatelné.

Velitelství Země, stádium 2

Do tohoto stádia bychom se měli přesmyknout v okamžiku, kdy bychom zaznamenali jakékoli přírodními procesy nevysvětlitelné aktivity v okolí sledovaných hvězd (např. jaderné výbuchy, záblesky laserů, radiové vlny).
Je docela možné, že bychom byli s to zachytit projevy xenoformingu některé exoplanety nebo např. masového jaderného bombardování v souvislosti s meziplanetárním konfliktem.
Lidstvo by se pak muselo začít militarizovat a pod významným vlivem vojenských struktur začít jak expanzi do okolního vesmíru, tak i přípravy na případný boj na život a na smrt. Právě ono "na smrt" je současně docela dobrým argumentem i pro velmi drsné postupy pro zajištění jednotného zemského velení.
Museli bychom se překlopit do režimu, jaký zde panoval v době studené války. Armádní výdaje by musely výrazně narůst a společnost by musela být (právně i psychologicky) připravena na to, že v případě "písknutí poplachu" se prakticky ze všech jejích členů stávají osoby vojenské a z toho zbytku osoby podřízené vojenské disciplíně.
Pokročilejší stádium této fáze by patrně zahrnovalo budování anorganických "arch" (přebírám od pana O. Neffa), v nichž by byly uloženy informace o živých bytostech a efektory, které by podle uvedených informací dokázaly vytvořit nějakou redukovanou biosféru (včetně lidí). Takovéto "archy" by nemusely mít prakticky žádnou klidovou aktivitu, nemusely by být ani moc velké.
Genetická informace by zde mohla být uložena ve vysoce komprimované podobě. Některé bakterie mají až 50% genů podobných nebo identických s těmi, jaké má člověk; opice a lidoopi jsou nám podobní ještě mnohem více. Čili si dovedu představit nějakou genetickou bázi typu "savčí základ" + "přídavek pro primáty" + "přídavek pro šimpanze a lidi" + "čistě lidské geny". Komplikuje to, pochopitelně, poněkud odlišná distribuce genů do chromozomů u různých, byť blízkých, druhů i fakt genetické nejednotnosti uvnitř druhu (musely by tedy být uloženy informace o tom, které geny jsou uniformní a které a jaké mohou mít odchylky od základu) a symbiotických mezidruhových vztazích (u člověka hlavně symbiotické bakterie v GIT, klíčové jsou ovšem pro přežvýkavce).
"Archy" by mohly sloužit i jako prostředek expanze zemské biosféry do vesmíru i jako zdroj regenerace zemské biosféry v případě napadení Země cizí civilizací.

Velitelství Země, stádium 3

Tento stav by nastal v okamžiku, kdy bychom pozorovali mimolidské nepřírodní aktivity jakéhokoli druhu, směřující směrem k Zemi.
Existuje teoretická možnost, že někde v hustších částech naší galaxie by mohla vzniknout současným nebo téměř současným kontaktem více civilizací nějaká "hvězdná federace", jak ji známe např. ze seriálu Star Trek. Protože při takovém vícenásobném kontaktu skutečně existují scénáře, směřující k pokojnému soužití a spolupráci. V případě setkání dvou civilizací však všechny scénáře vedou ke konfliktu na život a na smrt. A tyto scénáře, jak jsem už uvedl, rozebírali lidé daleko kvalitnější než já, takže nemám důvod jim nevěřit.
Pokud by nás tedy navštívila nějaká "Enterprise" byla by pravděpodobnost finálního průšvihu dramaticky menší, než pokud by nás navštívil sflikovaný prototyp mezihvězdného drandítka třeba z té Proximy b.
V každém případě by na začátku této kapitoly uvedené pozorování znamenalo v podstatě mobilizaci. Aktivovaly by se všechny vesmírné základny, naopak řada z nich by zahájila přeměnu na ultrautajený režim, aktivivaly by se archy, poschovávané ve sluneční soustavě.
Pak už by nezbývalo než čekat, kdo nebo co se to na nás z poza heliopauzy vybatolí.

A co méně rozvinuté civilizace?

Pokud bychom během stádia 2 dorazili k blízkým hvězdám a objevili na některé z nich nekosmickou nebo předkosmickou civilizaci, byla by to pro nás obrovská výhra.
Stačilo by tuto civilizaci sledovat a v případě přichodu nějaké kosmické civilizace do sluneční soustavy ji "popohnat" ve vývoji tak, aby se na setkání hvězdných civilizací A a B ocitl hvězdolet civilizace C, schopný nastartovat vývoj vzájemných vztahů k mírové koexistenci.

(konec)

Planeta u Proximy 3

Důsledky cizí civilizace

Důsledky nárůstu pravděpodobnosti existence blízké civilizace, schopné přeletu k nám, pochopitelně vede k daleko větší naléhavosti na co nejrychlejší vědecký a technologický pokrok. Ten je v současné době značně utlumen (v porovnání např. léty kolem poloviny minulého století).
Potřebujeme prostě nový stimul, jakým byl onen zmíněný "závod o Měsíc". Stimul, který by "na dřeň" ukázal, jak na tom po stránce vědeckotechnické úrovně jsme. Dokážu si představit obavy některých politiků z toho, že by je analýza stávajícího stavu diskreditovala totální stagnací od doby projektu Apollo. Je třeba si uvědomit, že i první vlaštovky soukromých aktivit typu Space X se zatím nedostaly dál než na pozemskou orbitu, a to ještě pouze s neživým nákladem. Jakkoli jsou jejich prostředky progresívní a zejména v porovnání se státními kosmickými agenturami vysoce efektivní, bude trvat ještě nějaký čas, než se dostanou alespoň k dopravě lidí na Měsíc. Byť věřím, že pak tam velmi rychle zřídí stálou základnu, což by už bylo daleko za horizontem projektu Apollo.
Dalším podobným stimulem by mohl být projekt Mars One. Považuji za velmi pozitivní, že výprava na Mars, přestože bez možnosti návratu, zaujala takovou plejádu potenciálních dobrovolníků. Považuji to za ukázku skutečnosti, že intelektuální a expanzívní útlum se týká pouze svrchní vrstvy společnosti, která by se ráda zakonzervovala u moci, nikoli společnosti jako takové. Lze z toho vyvodit i to, že v případě překážení technologickému pokroku bude tato věrchuška (ovšem i z mnoha jiných důvodů) odstavena a nahrazena něčím schopnějším.
I tohle může být příčinou zoufalých snah zakamuflovat indicie existence cizí civilizace. Konec konců, vidíme názorně, že i na zjevné riziko konfrontace naší civilizace s islámskou anticivilizací tito lidé reagují stylem: "Hlavně ať se za nás nedělá nic zásadního, ať to nějak v klídku doklepem, a po nás potopa".

Kdo nás oslabuje

Vedle v prvním dílu zmíněných náboženství, která se vždy projevovala jako civilizačně retardační faktor, případně faktor anticivilizační, hrají podobnou úlohu i ekologismus a multikulturalismus s některými satelitními ideologiemi.

Ekologismus

má blíže k náboženství než vědě. Včetně toho, že popírá naprosto jasná a nezvratně prokázaná fakta. Ať už jde o hrubé metodologické chyby, kterými jsou zatíženy jeho prognózy, neodpovídající proti naměřeným datům, tak i vyslovené podvody části hlasatelů této ideologie. Vrcholem na poli blízkém našemu problému je snaha ekologistů o moratorium na výzkum vesmíru sondami, aby nebyla narušována příroda na jiných planetách sluneční soustavy.
Celá zelená ideologie je založena na podvodech a nesmyslech, čímž má opět blízko k náboženství. I politická praxe ekologistů je založena na podvodech, tentokrát na voličích, kdy vytvářejí různá seskupení nic neříkajících názvů, bez veřejné presentace jejich programu. Spousta lidí např. netušila, že volením "Žít Brno", tvářícího se jako "recesistické hnutí", volí vyhraněné ekofašisty. Pochopitelně, přemýšlivějším musela být přinejmenším podezřelá rodinná anamnéza vůdce tohoto hnutí.
Dalším programovým bodem ekologismu je návrat lidstva a obyvatel vyspělých zemí zvláště do podmínek "samostatně žijících zemědělských komun", jaké zde údajně byly v raném středověku nebo ještě o něco dříve. Program "poněkud neřeší", co by se dělo s lidmi, kteří by "přebývali" (protože "ekologické" zemědělství v tomto stylu by patrně neuživilo na v současnosti v Česku obdělávatelné půdě ani milion obyvatel). Takže bychom asi byli svědky podobného systematického vybíjení obyvatelstva, jak tomu bylo za hrůzovlády Pol-Pota a spol. v Kambodži, ale patrně v daleko větším rozsahu. Lze považovat za více než pravděpodobné, že i ekofašisté by vybíjeli především vzdělané obyvatelstvo (pochopitelně ne bezcenné blby z humanitních studií, ale doktory, přírodovědce, inženýry apod.).
I značné angažování se zelených ve prospěch imigrantů, z nichž 80 - 90 procent je negramotných a z toho zbytku většina neumí psát v latince, je s vysokou pravděpodobností motivováno anticivilizačně. Zcela jednoznačně předpokládají, že tito negramotní primitivové rozvrátí společnost a budou následně použitelní k vybíjení kvalitní populace (která jejoch zhovadilosti programově odmítá).
Ekologisté se rovněž silně angažují v řadě oblastí proti rozvoji výzkumu i zvyšování kvality a kvantity zásobování populace potravinami. Klasikou je jejich zuřivý boj proti geneticky modifikované rýži s karoteny, která by zabránila oslepnutí několika set tisíc dětí ročně. Rovněž klasický je jejich nesmyslný boj proti DDT, který vedl k návratu malárie do řady oblastí, kde byla díky tomuto insekticidu vymýcena. Jen v těchto oblastech umírá každoročně na malárii přes milion lidí, to je "humanita" ekologistů v aktuální praxi.
Snahy o omezení vesmírného výzkumu byly zmíněny výše.

Multikulturalismus

Tento ideologický směr je rovněž výplodem pseudointelektuálů, nenávidějících skutečnou vědu a techniku. I tento směr má více náboženských než vědeckých rysů a hlásá naprosto jednoznačné zhovadilosti. Mimo jiné to, že kultura pralesních divochů, jejichž nejsofistikovanějším nástrojem je foukačka s otrávenými šípy, a kultura, jejímž nejsofistikovanějším nástrojem je sonda, letící do mezihvězdného prostoru, jsou "plně rovnocenné". Odmítá jakékoli hodnocení zemí mezi sebou na základě objektivních a jednoznačně formulovaných kritérií (jako jsou právní poměry a jejich dodržování, markery zdravotního stavu obyvatelstva, přístup ke vzdělání apod.).
Koryfejové multikulturalismu vytvářejí různé sofistifikované "indexy", pomocí nichž následně "presentují překvapivá fakta", např., že nejlepší postavení žen v rámci světa je v Saúdské Arábii a podobných státech.
Výsledkem multikulturalismu je i ta zmíněná Saúdská Arábie ve výboru OSN pro lidská práva, či islamista z Jordánska coby komisař OSN pro tyto záležitosti.
Typickým multikulturalistickým skřekem je projev právě tohoto komisaře, Zeida Ra'ada Al Husseina, na půdě OSN, který přinesly (byť, pochopitelně, s obdivnými výkřiky, Britské Listy.
I multikulturalismus se snaží potlačit civilizaci a civilizační projevy. Typické je i používání dvojího metru, kdy jsou státům s "nedostatečným" zastoupením žen v politice dávány za vzor státy jako ta Saúdská Arábie, kde sice ženy nemají žádná práva (jsou po právní stránce něco mezi nevolníkem, otrokem a hospodářským zvířetem), ale v různých "indexech" vychází, že se tam ženy mají skvěle.
Občasné srážky s realitou vedou až k totálním bizarnostem. Např. multikulturalisté v souvislosti s nedávnými volbami označili AfD za "stranu proti ženám", byť v jejím vedení je patrně největší procento žen z německých politických stran (a zcela jistě z těch, které se ve volbách dostávají přes 5% limit). A to pomíjím skutečnost, že jedním ze stěžejních programových bodů této strany je ochrana žen před muslimskými (a jinými podobnými) násilníky, což opět žádná z mainstreamových německých politických stran v programu nemá.
Multikulturalismus spolu s politickou korektností také neúnosně prodražují (až do nerealizovatelnosti) preventivní a další opatření proti islámskému terorismu. Je jasné, že pachatelem islámského terorismu může být jen muslim, maximálně nějaký extrémní sympatizant, který ještě nestačil konvertovat. A rozdíl mezi opatřeními, zasahujícími cíleně těch cca 40 tisíc muslimů u nás a opatřeními, které necíleně míří na 10 milionů obyvatel, jak co do účinnosti, tak i co do nákladů, si dovede každý, kdo má alespoň trochu funkční ten objekt v mozkovně, odhadnout či spočítat sám.
Společenská nebezpečnost multikulturalismu v celosvětovém měřítku spočívá v tom, že odmítá porovnávat jednotlivé civlizace a aktivně brání tomu, aby lidstvo bylo na své cestě do budoucnosti nasměrováno tam, kde jeho úsilí přinese nejvíce plodů a současně s nejvyšší kvalitou.
Dá se důvodně předpokládat, že multikulturalisté by velice uvítali likvidaci pozemské civilizace v podstatě kýmkoli a že sražení lidí na úroveň otroků nebo tažného dobytka by popisovali jako vysoce pozitivní věc.
(pokračování)

Planeta u Proximy 2

Další aspekty

Kromě toho, že objev exoplanety uvedených parametrů a blízkosti do značné míry diskredituje některé skeptické hlasy, zejména ty, co jsou založeny na údajné velmi malé pravděpodobnosti existence exoplanet v obyvatelných zónách hvězd, nastoluje tento objev i další důsledek:
Pokud se takto drasticky zvýšila pravděpodobnost blízkých potenciálně obyvatelných planet (a tím i planet reálně obyvatelných, které jsou jejich podmnožinou), zvedla se i pravděpodobnost blízkého života a to i inteligentního.
Je třeba si uvědomit, že už nyní existuje s naší technickou úrovní realizovatelný projekt na výzkum takto blízkých planet pomocí robotické sondy (zatím intenzívnější práci na něm bránila výrazně vyšší vzdálenost známých exoplanet a to, že k velmi blízkým hvězdám by sonda letěla na slepo, bez důkazů, že by v jejich okolí bylo něco stojícího za průzkum). Přičemž tento projekt je založen pouze na inženýrské aplikaci stávajících znalostí a dovedností, nikoli na nějakém očekávání typu "když vložíme obrovské peníze do základního výzkumu na toto téma, něco z něj vypadnout musí". Jakékoli "základněvýzkumové" pokroky by pouze tento projekt slevnily a zjednodušily.
Je jasné, že nyní by šlo o projekt srovnatelný co do náročnosti s projekty Manhattan nebo Apollo, nicméně to je logisticko - ekonomická (a také jistě politická) otázka, nikoli otázka vědecko - technická.
Pokud si uvědomíme, jak relativně rychle (když byla motivace typu závodu mezi velmocemi) po automatických sondách k Měsíci nastoupily lodě s lidskou posádkou, tak můžeme extrapolovat, že někdy na přelomu tohoto a příštího století by k té planetě u Proximy mohla letět i lidská posádka.
Pochopitelně, to samé platí i pro cesty opačným směrem.
Ukazuje se tady, že už civilizace, předbíhající tu naši o pár století, by měla být schopna výprav na planety u blízkých hvězd. Se všemi důsledky, které by to mělo v případě, že by jednou z takto navštívených planet byla Země.
Přitom vzhledem k tomu, že naše civilizace prodělala vlivem rozšíření křesťanství mnohasetletý civilizační regres a následné silné zpomalení vývoje. A to ještě neberu v potaz záhadné vyhynutí velmi pokročilé flóry a fauny Ediakara, masové hynutí suchozemských i mořských organismů na konci permu i fatální impakt na přelomu druhohor a třetihor. Tyto jevy dohromady opozdily vývoj na Zemi o desítky milionů let.
Okolo nás tedy mohou být civilizace mnohem pokročilejší než jsme my a s mnohem kratším vývojem mezi sulcovitými blívajzy, co ještě nejsou ani plnohodnotné buňky, a inteligentními bytostmi, schopnými a ochotnými drandit po okolních hvězdách.

Aspekt cizí civilizace

Cizí civilizace, která by se k nám vypravila, naprosto nutně a zákonitě bude civilizací expanzívní.
Neexpanzívní civilizace by totiž cesty do vesmíru neprováděla. Navíc je pravděpodobné, že by neprováděla ani expanzi po povrchu rodné planety, což by vedlo s vysokou pravděpodobností k jejímu zániku i v případě absence nějaké konkurenční a expanzívní civilizace na stejné planetě. Jednoduše tím mechanismem, že její existence v jednom nebo několika málo geograficky blízkých centrech by byla v podstatě "čekáním na přírodní katastrofu (nebo jiný průšvih), která ji zničí".
Existují také rozbory scénářů kontaktů s takovou civilizací, které dospívají k neradostnému závěru, že i při oboustranné dobré vůli nutně povedou realistické scénáře (jaké se užívají např. pro definování a luštění šachových úloh) ke střetu na život a na smrt. Přitom, právě z výše zmíněných náboženských příčin, můžeme očekávat zjevné nepřátelství vůči příchozím nebo alespoň sabotování přátelských aktů přinejmenším u části věřících i kléru Abrahámovských náboženství.
Objev exoplanety v obytné zóně u Proximy tudíž výrazně posiluje pravděpodobnost toho, že se z poza "humen" sluneční soustavy vykulí hvězdolet cizí civilizace, který bude představovat pro nás ohrožení nebo alespoň totální civilizační šok. Protože onen výše zmíněný "zánik civilizace" nemusí znamenat vyhynutí jejích nositelů, ale "pouze" jejich totální přeměnu na součást civilizace vítězné.
Pro nás to znamená výrazné zvyšování naléhavosti, aby se co nejrychleji "dostala vejce z jedné ošatky", tedy aby pozemská civilizace, nejlépe okamžitě, zahájila expanzi po sluneční soustavě, a to nejen z důvodů vědeckých či technických, ale i z důvodu holého přežití (protože lze s docela slušnou pravděpodobností počítat s tím, že "pionýrský" hvězdolet nemusí mít prostředky na totální zničení celé sluneční soustavy).

Nejsem v tom sám.

Pan Čermák se na svém blogu podobnému problému, a právě v souvislosti s nejnovějšími objevy (včetně planety u Proximy) věnuje asi více než já.

Jen za pár posledních týdnů:

• Vítejte na obyvatelné planetě u Proxima Centauri
• Smyčka kolem nalezení mimozemských civilizací se začíná utahovat
• Nebojme se přiznat, že jsme zachytili inteligentní signál z vesmíru!
• Život ve vesmíru bude zřejmě častější, než si umíme představit
• Teď to s tím signálem z vesmíru vypadá na tvrdou konspiraci

Zajímavé jsou i starší posty tohoto bloggera:

• Svět potřebuje zažít pořádný šok!
• Na islámské fundamentalisty bych nasadil mimozemšťany

Těší mě tedy, že nejsem sám, ani v naší blogsféře, kdo se dívá se znepokojením a podezřením na hrátky vědců a politiků (a politizujících vědců) ohledně možnosti blízké cizí civilizace, tak blízké, že i na naší technické úrovni si dokážeme představit způsoby přeletu.
Pochopitelně, o biologii případných cizích bytostí víme velmi málo, ale opět si dokážeme představit i bytosti, žijící podstatně déle než lidé (např. jako např. některé druhy pozemských rostlin), pro něž by stovka let na palubě hvězdoletu byla jen relativně krátkou životní epizodou (asi jako např. pro obrovské sekvoje z příslušného parku v USA nebo prastaré tisy a další význačné letité stromy v našich parcích). Je možné si představit i bytosti, které by snadněji hibernovaly než člověk (v podstatě by stačilo, aby se vyvinuly ze živočichů, překonávajících normálně nepříznivé období roku nějakou formou hibernace), případně měly jiná nadání, usnadňující jim mezihvězdnou cestu subsvětelnou rychlostí. Možná a zcela přijatelná je i představa něčeho na způsob Clarkeovského Rámy, který v cílové soustavě bude "vyrábět rámany".

Nezbývá mi tedy jako závěr druhé části svého povídání zdůraznit onen fakt velmi významného navýšení pravděpodobnosti existence tak blízké civilizace, že jsme v dosahu jejích mezihvězdných prostředků.

(pokračování)

Planeta u Proximy 1

Nejen odborné, ale i ryze zpravodajské servery přinesly zprávu, že u nám nejbližší hvězdy, Proximy Centaura, byla nalezena planeta o hmotnosti jedna a něco až tří Zemí, tedy s vysokou pravděpodobností s pevným povrchem, a navíc v zóně, která by v případě atmosféry pozemského typu zajišťovala na alespoň části jejího povrchu teplotu v rozmezí 0 - 100 stupňů, tedy existenci vody v kapalném stavu, je-li tam nějaká.

Historie

Pokusy nalézt podle nepravidelností v pohybech nejbližších hvězd známky přítomnosti jejich planet se datují už od druhé poloviny minulého století. Kromě Proximy byli takto sledováni všichni blízcí červení trpaslíci, a to z toho důvodu, že těch je mezi blízkými hvězdami nejvíce, jednak i proto, že planeta velikosti Jupiteru by měla s hvězdou tak nízké hmotnosti "mávat" natolik, aby to bylo tehdejšími prostředky pozorovatelné. Ani nakupení největších planet na jedné straně od Slunce, jehož poslední výskyt spojovaly některé "alternativní" weby s "prorokovaným koncem světa" není s to posunout střed sluneční soustavy z vnitřku samotného Slunce. Planety sluneční soustavy se pouze s vysokou pravděpodobností promítají do krátkoperiodických slunečních cyklů. (Tak mě napadá: Studuje někdo cizí hvězdy z tohoto pohledu?)
Nějaké pohyby byly pozorovány. Patrně nejznámější je případ "tušených průvodců" u Barnardovy hvězdy, hlášen byl ale i možný průvodce Proximy, nicméně astronomickou obcí byla tato pozorování pomocí důmyslných argumentů odmítnuta.
Nyní tedy došlo k průkazu exoplanety jinou technologií - velmi přesným spektrografickým měřením, které na základě Dopplerova jevu zaznamenává posuny spektrálních čar ze základní pozice odpovídající nehybnému zdroji do delších a kratších vlnových délek.
Uvedená pozorování nelze dost dobře napadnout jako ta předchozí, kdy se měřil pohyb blízkých hvězd na pozadí vzdálených hvězd pomocí velmi přesných měření na fotografických deskách.
Zatím ještě nenastala diskuse o tom, nakolik bude nebo nebude nutno ta stará pozorování, navíc provedená odlišnou technikou, rehabilitovat.
V souvislosti s tím si také dovoluji upozornit, že metoda, která planetu u Proximy našla, by selhala u velké ale vzdálené planety. Ta by totiž vyvolala jednak mnohem pomalejší změny pohybu hvězdy (a tím i spektra) a v mnohem menším rozsahu rychlostí (takže by změny spektra byly menší). Navíc by nemohlo takto dojít k objevu planety s periodou oběhu výrazně delší, než je doba, po niž byla pozorování prováděna.

Nevraživost

V astronomické obci (či alespoň v některých jejích částech) panuje stále viditelnější nevraživost vůči představám, že by mohl existovat ve vesmíru život, k čemuž je detekce planet jedním ze zásadních předpokladů.
Vzpomínám na poměrně z tohoto pohledu optimistickou knihu "Miliony cizích světů", která vyšla v 60. letech v edici Kolumbus, od Šklovského. Snášel v ní argumenty pro existenci vysokého počtu obyvatelných planet v galaxii. Později, na sklonku života, se přiklonil autor k pesimistům a hlasatelům výjimečnosti Země.
Uvedená hyperskepse může mít původ v níže diskutovaném náboženství. Druhou motivací může být angažování mse v "mírovém hnutí", protože argument naprosté jedinečnosti Země je jedním z argumentů pacifistů různých odrůd. V poslední době se na tomto poli angažují i ekologisté.
Současný technický pokrok, umožňující detekovat exoplanety dokonce několika na sobě nezávislými způsoby, přináší pohled na realitu, odpovídající spíše ranému Šklovskému z doby sepisování zmíněné knihy. Počty detekovaných exoplanet, navíc opravené o pravděpodobnost, s jakou může být exoplaneta tou či onou metodou zachycena, ukazují, že těchto objektů je obrovské množství. Je také jasné (a už se o tom metodicky uvažuje), že u velkých planet, "jupiterů" a "neptunů", mohou být i "pandory", tedy obyvatelné měsíce (zpopularizované filmem Avatar).
Pořád ovšem pozorujeme zmíněnou nevraživost části astronomů vůči představám o mimozemském životě. Náboženská argumentace je zčásti daná tím, že totální unikátnost pozemského života hlásají abrahámovská náboženství, judaismus, křesťanství a islám. Před několika týdny jsem byl jedním z křesťanů v diskusi na toto téma na ateistickém serveru upozorněn, že římskokatolická církev vydala oficiální domument, v němž připouští existenci mimozemského života, dokonce i inteligentních bytostí, přibližně stylem "nemáme žádné informace o tom, co a jak dělal Bůh jinde ve vesmíru".
Je tedy pravděpodobné, že alespoň některé křesťanské konfese by se ve své hierarchii s objevem mimozemského života, natož rozumného, vyrovnaly. Judaismus a islám ovšem takovéto pružnosti schopny nejsou a předpokládám, že velmi podobně až stejně jsou na tom i masy věřících (i těch křesťanských). Takže pořád platí ona směrnice OSN, která považuje objev cizozemského života, a zejména myslícího, za událost, ohrožující "veřejný pořádek" na Zemi.
Existují také instrukce, podle nichž by se měly známky inteligentního života mimo Zemi (např. mimozemské rádiové signály nepřipouštějící přirozený původ) pokud možno co nejdéle utajovat. Přičemž hlasatelé některých konspiračních teorií uvádějí, že toto se již děje.
Celá tato problemitika nabyla na naléhavosti po nedávném objevu stromatolitů v horninách pod roztátým "miliony let starým" ledem v Grónsku (téměř současně s objevem osad Vikingů někdy z 11. až 12. století). Tyto útvary jsou staré cca 3,6 miliard let, zatímco na Zemi vznikl první pevný povrch před cca 4,7 miliardami let. Znamená to tedy, že v té době už existovaly primitivní mikroorganismy schopné žít v koloniích makroskopické velikosti, mající za sebou zcela jistě desítky až stovky milionů let vývoje.
Tento časový posun prvních prokázaných organismů jen podtrhl pravděpodobnost předpokladu, že život vzniká (alespoň v primitivní podobě) všude tam, kde na to má vhodné předpoklady. A přitom relativně rychle.

Náboženství a mimozemšťané

Zcela jistě se s pravděpodobností existence mimozemského života zvyšuje i pravděpodobnost existence jeho rozumné varianty. Zvyšuje se i pravděpodobnost paleokontaktů, které mohly být vykládány tehdejšími lidmi jako "kontakt s bohy", a tedy i stát v základech některých náboženství.
Opět, existuje řada náboženství (modelem budiž hinduismus, ale je i mnoho dalších), v nichž by nemuselo být změněno ani písmenko, aby se jejich bohové přesmykli na myslící bytosti z jiné planety, a fungovala by takto zcela bezproblémově dál.
Naopak zjištění, že se mimozemšťané motali kolem biblických proroků, by zdiskreditovala Abrahámovská náboženství, tedy judaismus, křesťanství i islám natolik, že by se reakce věřících absolutně nedaly odhadnout. Nám to může být s většinou populace ateistickou nebo nábožensky silně vlažnou vcelku jedno, ale v silněji religiózních zemích by mohlo dojít k masovým nepokojům, pokud by se věřící dozvěděli, že žádné peklo ani nebe neexistují, že existence lidská je "tady a teď a šmytec". (Tedy žádné hurisky ani jiné rajské radosti, co si nezvládneš užít zaživa, to prostě mít nebudeš.) Absence hrozícího pekla pak může snadno způsobit, že všechna amorální hovada, držená u huby nikoli budováním nějakých etických principů (a etických stránek osobnosti), ale strachem z pekelných kotlů, by prodělala "syndrom psa, utrženého ze řetězu".
Troufnu si odhadnout, že alespoň inteligentnější z hlasatelů těchto náboženství pociťují silné svírání hýždí, kdykoli se objeví nějaká zpráva o zvýšení pravděpodobnosti mimozemského života nebo čehokoli podobného, co by je připravilo o jejich chleba (ale také moc, kterou mají nad společností).
Jako osoba ateisticky zaměřená, ochotná považovat jakákoli "zjevení" a pod. za pouze důsledky nedostatečně prozkoumaných aspektů materiálního světa, objektivně existujícího okolo nás, budu v takovém případě zhroucení systémů náboženských lží sledovat asi se stejným zájmem, jako vymírání choroboplodných zárodků v desinfekčním roztoku.
(pokračování)

Další planeta?

Je, pochopitelně, míněna další planeta sluneční soustavy, o níž se na "odborně vypadající" úrovni začalo spekulovat před nedávnou dobou. Exoplanety (u jiných hvězd) se nám množí jako houby po dešti a v podstatě je neochota tyto objekty pojmenovávat, protože by nám jednoduše dosud nepoužitá jména nestačila.
V posledním týdenním přehledu jsem se v této souvislosti zmiňoval o Titius-Bodeově řadě.

Johan Daniel Titius (1729-1796), profesor astronomie ve Wittenbergu upozornil na pravidelnost vzdáleností planet od Slunce. Johann Elert Bode (1747-1826) vyřešil nepravidelnost jeho řady přiřčením mezery mezi Marsem a Jupiterem chybějící planetě. Později v této mezeře byly nalezeny planetky, z nichž největší, Ceres, získala statut miniplanety tím, že se zhroutila vlastní gravitací do kulovitého tvaru a současně ale nevymetla gravitačně okolí své dráhy, jak to činí opravdové planety.


Titius - Bodeho řada pro planety

Z tabulky porovnání předpovězených a naměřených hodnot pro jednotlivé planety vidíme, že předpovědi platí velice dobře až po planetu Neptun. Hvězdička u asteroidů naznačuje, že jejich "průměrná vzdálenost" od Slunce se podle různých pramenů liší, takže zde uvedená hodnota může být podle jiných zdrojů jiná. Neptun je odchýlen o téměř 30 procent směrem ke Slunci. Miniplaneta Pluto je na téměř poloviční vzdálenosti, oproti předpovězené. Za ní obíhají další objekty, z nichž některé jsou větší než Pluto (což byl hlavní argument "zbavení" Pluta statutu planety a přiřazení k miniplanetám). Pluto má také výraznou odchylku roviny své oběžné dráhy od ekliptiky.
Pokud bychom vztáhli T.B. pravidlo na další planetu, musela by buď ležet v téměř dvojnásobné vzdálenosti než Pluto, nebo je někde zde "těžiště" menších těles, vyplňujících další mezeru mezi planetami a následující planeta by byla někde blízko další pozice Titius - Bodeovy řady, tedy někde blízko čtyřnásobku vzdálenosti Neptuna od Slunce. Obojí je v podstatě možné, protože mezi Neptunem a Uranem i Uranem a Saturnem víme o drobnějších tělesech. Zdá se, že při takto strmně narůstajících vzdálenostech mezi planetami už mězi nimi mohou být "mrtvé prostory", které ani zevnější ani vnitřnější opravdová planeta dokonale nevymete.

Titius Bodeova řada platí i pro oběžnice planety Jupiter. Je tam víc odchylek než v případě planet, v některých případech zase určitou pozici sdílí více měsíců (a v jedné pozici je dokonce prstenec), ale odchylky jsou natolik malé, že zřejmě můžeme (alespoň prozatím) konstatovat, že tato řada je výsledkem nějakého příčinného vztahu, který zatím nechápeme.




Titius - Bodeho řada pro Jupiterovy měsíce

Proč takovou planetu nepozorujeme, zvlášť, má-li být větší než Země?
Je třeba si uvědomit, že Neptun pozorujeme proto, že je obrovský a i tak je to teleskopická planeta, která, na rozdíl od Uranu, nikdy nepřekročí práh vidění pouhým okem, ani za optimálních podmínek. Pluto a další transneptunická tělesa vidíme především pro jejich vysokou odrazivost. Pokud by Pluto (o průměru 2368 km) nahradil na oběžné dráze mnohem větší Měsíc (o průměru 3476 km), noční svit by se dramaticky zvýšil, protože měsíční povrch odráží kolem 10 procent světla, zatímco povrch Pluta přes 90. V reálu by, pochopitelně, zareagoval Pluto na sluneční teplo jako kometární jádro gigantických rozměrů a jeho koma by nejspíš obklopila i Zemi. K velké nelibosti astronomů, kteří by viděli na obloze jen mléčný svit.
Relativně tmavé těleso, i takto obrovitých rozměrů, bychom ani nejlepšími dalekohledy neviděli. Jedinou možností je věštění z naměřených odchylek drah transneptunických těles (bílé barvy) od vypočtených. Teoreticky by takové těleso mohlo někdy na pár okamžiků zaclonit nějakou hvězdu, ale zachytit tento několik zlomků  sekundy až sekund trvající jev by se podařilo jen náhodou. Nicméně právě odchylky od vypočtených zákrytů hvězd transneptunickými tělesy mohou velmi upřesnit "dráhu naměřenou" a konfrontovat ji s výsledky výpočtů.

Budou tam žáby taky?

Pochopitelně, to zajímá nejen posluchačky učeného žabáka z Písní kosmických, ale také nás. Bez ohledu na to, jak se díváme na závěry Zaccharia Sitchina, který takovýto objekt v hlubinách periferie sluneční soustavy vyčetl z mezopotámských tabulek.
Takováto planeta by přijímala na metr čtvereční čtvrtinové, nebo dokonce jen šestnáctinové množství energie než Pluto. Nicméně, pokud by to byla skutečně kamenná planeta s velmi hustou atmosférou, mohlo by teplo radioaktivních prvků v jejím nitru vyhřát přízemní vrstvy atmosféry natolik, že by na jejím povrchu dokonce mohla existovat voda v kapalném skupenství. Život by tedy nemusel být odkázán na nějakou šílenou exotiku s kapalným metanem místo vody jako základem tělesných tekutin. Uvedené modely a výpočty nad nimi byly provedeny pro objekty, existující zcela mimo jakékoli hvězdné systémy. Upřímně řečeno, u objektu s těžkými prvky v kůře bych očekával, že bude spíš záchytem něčeho, co vzniklo mimo sluneční soustavu, protože modely vzniku sluneční soustavy vycházejí z představy, že po zážehu jaderných reakcí ve Slunci došlo k vypuzení lehčích prvků na periferii soustavy. Kuipierovská tělesa jsou pevná hlavně proto, že mají teplotu jen pár stupňů nad absolutní nulou, jinak by to byly plynové koule.
Takže, milé žáby, by učený žabák měl odpovědět, že pokud tou těžkou planetou bude jen nějaké "hodně přerostlé" kuipierovské těleso, tak by se zde daly čekat jen pro nás naprosto exotické (a kdo ví, zda vůbec možné) formy života, s jakými se počítá případně pro Titan. Pokud to bude objekt "ukradený" Sluncem nějaké menší a slabší hvězdě někdy v minulosti, mohly by tam být i louže se žábami a možná i Enunaki.

Čtyři atypické scénáře kontaktu

1. Technicky vyspělá civilizace kontaktuje civilizaci výrazně vyspělejší v oblasti biologických nauk. Likvidování napadené metropole je spíše technický problém. Nicméně napadená civilizace vyvine patogen, ušitý na míru útočníka. Patogen se po celé generace nijak neprojevuje, teprve po důkladném promoření útočníkovy populace se prudce změní jeho vlastnosti a on vyvolá fatální, rychle probíhající onemocnění. Přestože patrně není možné vytvořit patogen stoprocentně účinný, úhyn osmdesáti až devadesáti procent příslušníků technicky orientované civilizace povede k jejímu totálnímu zhroucení. V příznivějších případech nastane návrat k barbarství, následovaný jiným než technicky orientovaným vývojem. Existují však i scénáře vedoucí k totálnímu vymření přeživších zbytků. Obávám se, že riziko infekce, popřípadě nasazení biologických zbraní bude představovat faktor strategického významu v případech, kdy útočící civilizace bude schopna rychle a efektivně dopravovat osoby a náklad tam a zpět. Biologický výzkum i výroba biologických zbraní jsou velice obtížně detekovatelné, a tak si dovedu představit hysterická bezpečnostní opatření, zaměřená proti navrátilcům z invadované planety i veškerým odtamtud dováženým nákladům.

2. Po více než miliardu let ovládaly Zemi prokaryonta, jejichž vlastnostem se nejvíce blíží recentní archebakterie a snad i některé primitivní bakterie. Tyto mikroorganismy se vyskytují např. v sopkách na mořském dně, ve hlubokých geologických vrstvách zemské kůry a v podobných ekologických systémech. Fotosyntetizující bakterie se vyskytují v horkých pramenech, především v oblastech se sopečnou aktivitou, kde se vyskytují plyny, vystupující z hloubek zemské kůry. Ke své činnosti nepotřebují vodu a neuvolňuje se při ní (na rozdíl od fotosyntézy sinic, prochlorofyt a zelených rostlin) kyslík.
Takovéto mikroorganismy se objevily na Zemi krátce po jejím zformování jako vesmírného tělesa. Vedle neživých procesů, probíhajících podle posledních poznatků nejen v praatmosféře a praoceánu, ale rovněž i ve vesmírném vzduchoprázdnu, byly hlavním zdrojem organické hmoty na Zemi. Po vzniku fotosyntetizujících sinic došlo k postupnému vysycení atmosféry kyslíkem. V důsledku tohoto procesu vznikla ozónová vrstva, zadržující ultrafialové záření, především jeho krátkovlnnější a vůči živým organismům agresívnější složky.
Tím se mohly živé organismy dostat z několikametrové hloubky oceánu na jeho hladinu a později i na povrch souše. (Mikroorganismy, žijící v půdě od hloubky několika mm do několika km do tohoto procesu patrně významně nezasáhly.)
Je nutno říci, že život na Zemi se nalézal v určité "slepé uličce". Jeho teritorium bylo výrazně omezeno na nepříliš perspektivní oceánské hloubky. UV záření znemožňovalo nástup na souš i na oceánskou hladinu. "Objevem" produkce kyslíku při fotosyntéze došlo  ke značnému rozšíření vhodného teritoria. Následovalo opět více než miliardu let trvající období, kdy na Zemi byly bakterie, archebakterie, sinice, prochlorofyta a snad i další typy dodnes nedochovaných (nebo dosud neobjevených) prokaryontů. Poté došlo k objevu uspořádání organismu do eukaryontní buňky a následně (už poměrně rychle) ke vzniku mnohobuněčných organismů na bázi eukaryontních buněk. Ačkoli prokaryonta měla na "objev" mnohobuněčného uspořádání mnohonásobně více času, nikdy (podle našich dosavadních znalostí) k němu nedospěla.
Můžeme si představit například Venuši (o něco chladnější), na níž bují prokaryonta při teplotách mezi 200 - 300 o C. Vysoká vrstva atmosféry, udržující svým tlakem na povrchu planety vodu v kapalném skupenství, zároveň chrání planetu před vražedným ultrafialovým zářením. Prokaryonta mohou nerušeně kolonizovat celý povrch planety a různorodost prostředí je nastimuluje (snad?) k objevu mnohobuněčného uspořádání a nastartování vývoje, který (zákonitě?) vede ke vzniku myslících bytostí (zákonitě?) expandujících do vesmíru.
Pro takovéto bytosti by byl kyslík naprosto smrtný i při koncentracích v desetinách procenta. Vyžadovaly by několikasetstupňovou teplotu a několik desítek atmosfér tlaku, takže jejich skafandry pro pozemské prostředí by byly něco na způsob pochodujícího autoklávu. Prakticky nikde na Zemi by nenalezly místo vhodné k životu. Přeformování Země k obrazu jejich by bylo výrazně obtížnější než např. kolonizace velkých planet sluneční soustavy, naopak by se nemuseli obávat nějakých kolonizačních ambicí z naší strany. Zde by prakticky neexistovala třecí plocha - snad s výjimkou provozu ve vesmíru - a nabízely by se naopak rozsáhlé možnosti spolupráce (výměna výrobků vzniklých při jejich technologii za výrobky vzniklé v našich podmínkách). Už dnes bychom patrně byli s to vytypovat mnoho výrob, jejichž přesun do uvedeného prostředí by znamenal pro nás takové úspory, že by se vyplatilo je získávat meziplanetárním obchodem. Jinými slovy: dvě civilizace, jejichž životní podmínky jsou dostatečně vzdálené, by se mohly kontaktovat s tím že riziko střetu by bylo možno omezit na rozumnou míru.

3. Můžeme si představit i dlouhověké bytosti, pohybující se relativistickými astroplány, dosahujícími v průměru poloviny rychlosti světla. I na Zemi žijí dlouhověké organismy, nejstarší se dožívají až 6000 let. Můžeme si tedy snadno představit tisíc let žijící bytosti, ochotné obětovat 20% svého života na cestu a schopné se tedy dostat na vzdálenost kolem 50 světelných let od své rodné planety. Je nám vcelku jasné, že takovéto bytosti by k nám přiletěly podle scénáře 1, maximálně 2. Samy by navíc nemusely mít strach z naší návštěvy, protože ta by se natáhla na prakticky celý život astronautů a nějaké pokusy o invazi by měly ještě menší šance na úspěch než invaze v opačném směru.

4. Svého druhu mimořádným kontaktem by byl kontakt s mnohogenerační lodí, pohybující se relativistickými nebo i subrelativistickými rychlostmi. Nicméně, v tomto ohledu jsem zajedno s klasiky žánru, jako jsou Harrison, Heinlein či Aldris, kteří popisují postupnou degeneraci takovéhoto společenstva až po úplnou ztrátu akceschopnosti.

O hvězdných válkách trochu jinak - preludium

V 90. letech zveřejnil Ondřej Neff na několika přednáškách a také ve sbornících Klon a na tehdejším Neviditelném Psovi, jehož archiv, bohužel, není na webu dostupný, sérii textů o mezihvězdných konfliktech.
Vycházel přitom z rozborů, pořízených Stanislavem Lemem. Ten se zabýval dlouhodobě tímto problémem ve svých dílech. Lze říci, že mimo grotesky, parodie a kratší práce (typu Hvězdných denníků, Futurologického kongresu atd.) se ve svých "vážných" románech (s výjimkou non fiction "Nepromarněný čas") zabýval problémem mezihvězdných kontaktů. František Novotný na toto téma vytvořil přednášku, kterou přednesl na jednom z brněnských conů, "Peklo kontaktu Stanislava Lema", bohužel, rovněž není na webu dostupná.
Ve tvorbě S. Lema kontakty dopadají prakticky vždy špatně (proto to peklo), kdy nejmenší zlo je tehdy, kdy alespoň jedna strana kontaktu porozumí, že s tou druhou není s to navázat smysluplný kontakt a přestane se o něj pokoušet, či si ho vynucovat (viz třeba "Nepřemožitelný"). A to ještě Novotný neznal Lemovu prvotinu, kterou napsal ještě jako student, "Marťan". Pojednávající o kontaktu mezi příchozím z vesmíru a lidmi, kteří s ním mají navázat spolupráci, rovněž končící špatně. Náznaky něčeho podobného se vyskytují i v některých povídkách o Pirxovi, kde ovšem mimozemský rozum je nahrazen "rozumu se dobravším" robotem ("Honba za Setaurem", "Terminus" a v podstatě i "Ananké" popisuje selhání kontaktu člověka se strojem s fatálními následky).
Pirx (je-li to on, sám autor tuto otázku nechává otevřenou) vystupuje i v Lemově posledním románu, "Fiasko", kde přímý kontakt mezi pozemskými astronauty a mimozemskou civilizací, za níž absolvovali mezihvězdný let, skončí střetem s fatálními důsledky na základě vzájemného neporozumění.
S. Lem propracoval řadu scénářů a O. Neff ho kontroloval a rozvíjel. Podle těchto scénářů, fungujících zhruba jako šachová úloha, tj. každý tah je logickým důsledkem těch předchozích, musí každý kontakt mezi dvěma hvězdnými civilizacemi, i při oboustranné dobré vůli a pozitivní snaze, vést k fatálnímu střetu, ústícímu do boje na život a na smrt.
Uvedené scénáře také logicky dovozují, že pokud se střetneme s civilizací cestující vesmírem a provádějící jeho výzkum, bude to zcela jistě civilizace expanzívní, duchovně blízká Evropanům v době tzv. velkých zeměpisných objevů a následné kolonizace.
O. Neff se posléze zamýšlel i nad příčinami takovýchto cest do vesmíru. Došel k závěru, že pokud daná civilizace nebude mít pohon, který pracovně nazval "časosběrným motorem", umožňujícím v reálné době dopravit velké hmotnosti a počty jedinců (což by umožňovalo kolonizaci planet přesunem vlastní populace a xenoformingem), bude hlavním cílem hledání forem života, které by mohly být předlohou či inspirací různých nanotechnologií. Tedy, pokud to nebude něco naprosto jiného (asi jako v jeho románu "Tma" holčičky postižené Downovým syndromem).
Já osobně jsem cítil, že v uvedených přednáškách a statích něco chybí, a tak jsem v několika svých přednáškách na tento problém navázal a povšiml si jednak dalších možností kontaktu, které se nabízejí, jednak jsem se pokusil nastínit biologické a zejména mikrobiologické aspekty takovýchto kontaktů, potažmo až hvězdných válek.

Úvaha slunovratová

Dnes slavíme Vánoce.
Jedná se o svátky slunovratu, který nastal už 21. 12. Naši předkové slavili tedy nikoli nejzazší bod zimního poklesu sluneční dráhy směrem k jižnímu obzoru, ale až okamžik, kdy bylo jasné, že se "Sluneční bůh", ať už mu říkali jakkoli, skutečně na své dráze vrací zpět k severu a světlo i teplo budou narůstat (bez ohledu na to, že vývoj teplot počasí za sluncem zaostává o něco více než měsíc, takže nejstudenější bývá přelom ledna a února).
Křesťané tento svátek propojili s narozením svého "bohočlověka" Krista až dodatečně. V počátcích slavili výročí jeho narození v jiném ročním období. Bylo to mj. proto, že v oblasti, kde křesťanství vzniklo, Palestině, je slunovrat podstatně méně významnou částí kalendáře. Tamní podnebí umožňuje u řady plodin daleko větší "stupeň volnosti" než podnebí střední Evropy. Běžně zde nacházíme stromy, které současně kvetou a současně mají zralé plody (především některé citrusy), podobně lze i některé plodiny úspěšně sít i sázet po podstatnou část roku (zejména, je-li vyřešeno zavlažování polí).
V našem zeměpisném pásmu jsou "okna" pro výsev či výsadbu zemědělských plodin velice úzká a je nutno velice úzkostlivě (zpravidla s přesností na několik málo dní) dodržovat agrotechnické lhůty pro jednotlivé plodiny. Zejména důležité je to v extenzívním hospodářství, kdy byla relativně malá možnost pomocí intenzívního hnojení, zavlažování a jiných technologií kultuře rostlin, rostoucí mimo optimální dobu, pomoci.
Z tohoto důvodu byl u evropské populace slunovrat fixován daleko více než u populace středomořské a s expanzí křesťanství na sever bylo nutno proti tomuto "pohanskému" svátku učinit nějaké zásadní opatření. Tím byl přesun doby narození křesťany uctívaného bohočlověka na období pohanských svátků, které tím měly upadnout do zapomění. V souvislosti s tím církev zakazovala řadu činností a obřadů, které jsou v současné době vnímány jako integrální součást Vánoc. Například zdobení stromků je zvyk púvodně pohanský (a pocházející z doby, kdy Slované a Germáni tvořili jeden lid) a v Evropě byl resuscitován až ve druhé polovině 19. století. Původně naši předkové zdobívali stromy živé, rostoucí, pěstované v posvátných hájích. Začínáme se mu blížit zakoupením živých stromků v květináči, které posléze zasadíme, a ještě více zdobením stromků v předzahrádkách. I věštění z olova, vosku, z díry, vysekané v ledu (viz Erbenův Štědrý večer) apod. mají předkřesťanský základ, což tušil i zmíněný buditel, ač katolický kněz. Také proto poslední zmíněnou aktivitu odmítá, a je docela zajímavé, že ji odmítá nikoli coby nefungující pohanství, ale právě proto, že funguje a člověk může získat "strašlivou jistotu" ohledně své budoucnosti. Bezděky tím předvádí, že křesťanství není s to oponovat pohanství po věcné stránce, ale pouze "hrou na city".
Pochopitelně, i Santa Claus se soby pochází z doby předkřesťanské, byť k nám dorazil paradoxně od podstatně křesťansky religióznějších Američanů.

Dnešní podoba Vánoc je tedy mixem tradičních pohanských obřadů, tu a tam přestříknutým křesťanským nátěrem. Je proto dosti paradoxní, že příslušníci některých nekřesťanských a netolerantních konfesí proti nim vehementně prostestují coby proti něčemu křesťanskému. Na druhé straně - proti pohanským obřadům by prostestovali patrně ještě intenzívněji.
Takže si je užívejme, dokud můžeme. A věnujme tichou vzpomínku všem těm, kdo si je užívat pod drastickými tresty nemohou.