K dopisu Aliance pro rodinu

Dovoluji si presentovat určité rozpačité ne k dopisu Aliance pro rodinu, který byl zveřejněn např. na Neviditelném Psovi 17. 10.

O dopise

Paní předsedkyně Aliance pro rodinu, Jana Jochová, informuje v dopise příznivce této organizace, že hrozí reálné nebezpečí, že zákon o "manželství pro všechny", který těsně neprošel Poslaneckou sněmovnou PČR, bude procpán soudní cestou, jak se to stalo aktivistickými soudci v některých státech (Rakousko, Slovinsko, některé státy USA) změnou výkladu ústavy.
Vyzývá k určitému tlaku na politiky, který by měl tomuto zabránit.

Shoda

Zcela jistě se shoduji s autorkou dopisu na tom, že soudy, ani ten ústavní, by neměly mít možnost měnit zákony, jak se to v uvedených (ale i neuvedených dalších) případech stalo. Soudci tu nejsou od toho, aby tvořili zákony, byť se do toho s nadšením hrnou, ale aby soudili podle zákonů stávajících, vzniklých řádným demokratickým procesem.
Dle mého názoru by měla být do našeho (ale nejen našeho) politického systému zabudována pojistka, či spíš systém pojistek, která by něčemu podobnému zabránila, i za cenu definovaného omezení moci soudní oproti moci zákonodárné. Dokážu si představit např. to, že by zastupitelské orgány mohly rozsudek některého z nejvyšších soudů prohlasovat za zákonům odporující, i s případným "kádrovým postižením" do rozsudku zapletených soudců (např. zkrácení doby jejich mandátu či jeho okamžitým zrušením).
Opravdu nestojím o to, aby nám nikým nevolení a nikomu neodpovědní soudci (navíc většinou v obecných věcech méně gramotní než průměrný volič) hráli stále více roli "třetí komory parlamentu", na což nemají ani nárok z hlediska tří pilířů demokratického státu, ani demokratickou legitimitu. A nemají ji v podstatě soudci ani v těch státech, kde jsou voleni. Protože volba soudce je něco jiného než volba zastupitele a pro získání hlasu při ní platí zcela odlišná kritéria.

Rozdíly

Nejprve k tomu pojmu manželství a stejnopohlavního manželství.
Je třeba si uvědomit, že manželství jako ekonomický a sexuální vztah páru muž a žena, je dědictvím primitivů z Blízkého Východu. Neexistuje jediný objektivní důkaz toho, že toto pojetí manželství či rodiny coby základního elementu společnosti je jediné možné, či alespoň optimální.
V Evropě, a dokonce i v raném křesťanství, existovaly komunity, které společně provozovaly ekonomické aktivity a také plodily a rodily a společně vychovávaly potomstvo (čili jakási skupinová manželství). Byly velice účelné a válcovaly vesnická společenství, fungující na základě dvoučlenných (tehdy už křesťanských) rodin, vcelku spolehlivě, protože byly i výrazně efektivnější. Byla to i původní podoba některých klášterních řádů v rané církvi, především v oblasti Irska či částečně keltské Anglie. Tato forma klášterních komunit byla potlačena poté, co se centrum křesťanství přesunulo z civilizovaného Irska do barbarského Francněmecka. Lze připomenout, že alespoň podle některých verzí Artušovských legend se v takové komunitě narodil a strávil dětství i kouzelník Merlin.
A je zajímavé, že kdykoli se poměry trochu uvolnily, tak se Evropané k podobnému uspořádání (alespoň pro část společnosti) vraceli, od beghardů a begyní ve středověku (v jakési podobě dokonce v některých západoevropských zemích přetrvalo dodnes), i některých sekt v rámci husitského hnutí, až po moderní skupinové komunity na nejrůznějších politicko ideologických základech.
A před vnucením křesťanství většina evropských národů provozovala různé typy polygamních manželství. A Evropa byla spíš neúspěšnější po přijetí křesťanského modelu manželství než před ním.
Z tohoto důvodu nevidím naprosto sebemenší argument pro nějakou "nepřijatelnost" stejnopohlavních manželství a nebránil bych se bych se ani nějakým dalším modelům této instituce, které by lidem vyhovovaly.
Neberu ani argument "lidského práva znát svoje rodiče", které, pochopitelně, existuje jen ve fantasii některých aktivistů.
Existuje mnoho situací, kdy dítě své rodiče nezná a neznat ani nemůže. Od jeho nalezení v babyboxu až po některé typy adopcí, v jejichž důsledku jsou rodiče adoptivní vedeni zcela oficiálně jako rodiče biologičtí. A řada dětí, které vznikly oplozením matky spermatem anonymního dárce, svého otce z principu ani znát nemůže (ba nesmí). Pouze stát nějak hlídá, aby počet dětí od jednoho dárce byl limitován a snížila se tím pravděpodobnost, že se spolu jeho potomci setkají v loži manželském či nemanželském (přičemž jde, pochopitelně, o živé následky tohoto setkání).
Nemám tedy problém, pokud si L pár pořídí děti právě na základě onoho institutu anonymního dárcovství spermatu. Stejně nemůže státní moc dost dobře zabránit tomu, aby se L žena nenechala oplodnit nějakým mužem klasickou cestou a i ta inseminace je pro většinu lidí technicky dostupná (inseminátor býval učební obor bez maturity), např. s využitím injekční stříkačky na jedno použití. V historii našich lesbicky orientovaných žen najdeme i to, že partnerku své příbuzné často oplodnil (nebo dal své semeno k oplození) její otec nebo bratr. Takže obě členky páru měly k dítěti pokrevní příbuzenský vztah.
G pár je, pochopitelně, nucen využít surrogátní mateřství, kolem něhož se neustále rovněž vedou spory. A i zde se stává, že surrogátní matkou je matka nebo sestra jednoho z G páru.
Faktem je, že na paviánech bylo už před mnoha desetiletími prokázáno, že mládě může v břišní dutině donosit i samec, ovšem průplachy externími hormony (zhruba do 5. měsíce těhotenství, v němž "přebere žezlo" hormonálního řízení gravidity placenta) asi nebudou nic příjemného, budou +- razantnější obdobou hormonálních zásahů při změně pohlaví (což vede k hypotéze, že T muži, předělávající se na ženy, by mohli být dobrými a motivovanými surrogátními matkami).
Faktem rovněž je, že je popsána řada případů mimoděložních těhotenství u heterosexuálních žen, která, v důsledku dobrého umístění vajíčka, byla donošena a ukončena vyjmutím zdravého dítěte císařským řezem (či spíš břišní operací). Naprostá většina vajíček, pokud se dostanou mimo dělohu, se, bohužel, uhnízdí na kličce střeva nebo ve vejcovodu, kde pro růst zárodku nejsou podmínky a dojde k jeho úhynu, mnohdy spojeném s ohrožením života ženy.
Je třeba naplno říct, že děti, které se narodí L párům a které odnosí G párům náhradní matky, jsou dětmi navíc k tomu málu, co se u nás rodí ze "správných" vztahů (a na tomto poli má určité máslo na hlavě i ta slavná Aliance pro rodinu). Tedy nikoli, že by někdo bral heterosexuálním párům děti a dával je G a L párům (tyto zrůdnosti se u nás nepraktikují). V situaci, kdy v podstatě vymíráme, je každé takové dítě ohromné plus.
Naprostá většina G a L osob mají na různé "pride" pochody s osilikonovanými aktivisty, jimž z řití trčí paví pera, asi stejný názor jako členové zmíněné Aliance, o tom si nedělejme iluze. A jako rodiče budou stát na stejné straně barikády jako členové této organizace v případě vnucování homosexualistické a trans ideologie školním dětem. Proto opravdu nemá cenu si z nich dělat primární nepřátele, ale bylo by vhodné spíše se odpíchnout od tohoto (a podobných) průniku zájmů a rozumným způsobem spolupracovat, protože zájem o dobro pro své děti mají všichni rodiče. I ta ovce a hodiny z klasického seriálu.

Jak z toho?

Obávám se, že čistě pro danou problematiku může být "aktivistické" rozhodnutí Ústavního soudu menší zlo, než rozhodnutí vlády, jejímuž premiérovi na stejnopohlavním manželství vadí hlavně to, že je v rozporu s jeho náboženským přesvědčením (jak se údajně nechal slyšet). Není mi líto toto zavrhnout, nejsme teokratická diktatura, kde by přesvědčení Náboženského Vůdce bylo relevantním zdrojem zákonů. Proto uvítám cokoli, co takto pojaté odmítnutí obejde nebo jinak anuluje.
Z hlediska stavu demokracie ovšem může (či spíš musí) být onen akt zcela jistě zlo, ohrožující demokracii v její podstatě, takže jde vlastně o jakési vyhánění čerta ďáblem.
K vyřešení celého tohoto problému vidím opravdu jediný demokratický proces, a tím je vypsání referenda, v němž by o stejnopohlavních manželstvích rozhodli sami občané, jako nejvyšší autoritativní zdroj práva ve státě.
Cestou k něčemu podobnému by asi mohla být petice, protože tu by si vláda, prakticky rok (a postupem času stále méně) před volbami nemohla dovolit ignorovat, protože by si uřízla další z větví, na nichž ještě sedí.
Výhodou by jistě bylo ono "umravnění" Ústavního soudu, který má tendenci cpát se někam, kde v demokratickém státním zřízení nemá co pohledávat, a vyřešení onoho problému čistě demokratickou cestou.
Faktem ovšem je, že tím asi nepotěším odpůrce stejnopohlavních manželství, protože podpora tohoto typu svazku je v různých průzkumech mínění naší populace přibližně 2/3 až 3/4, takže by nejspíš tento trend zvítězil a jen by záleželo na tom, zda by se sešlo dost hlasujících na to, aby referendum bylo platné.
Vzhledem k tomu, že se nám vdávají i farářky,  se tento problém ani nedá jednoznačně vřadit do ranku konfliktů věřících s nevěřícími. Což je dle mého mínění jen dobře. I té paní farářce a její partnerce přeji kupu zdravých dětí, které by zcela jistě byly pro tuto společnost přínosem.

Jsem tedy toho názoru, že Aliance pro rodinu zcela zbytečně vykopává příkopy tam, kde by neměly v demokratické společnosti existovat, a dokonce i tam, kde to vysloveně zbytečně narušuje ty zájmy, které mají všichni rodiče společné. A dle mého soudu se jich najde dost na to, aby taková strategie měla smysl. Aliance tak dle mého názoru zbytečně omezuje potenciální pole své působnosti.