Proč podporuji zpřístupnění IVF a podobných zákroků i single ženám

Velký rozruch vyvolalo rozhodnutí ministra zdravotnictví Vojtěcha podpořit změnu zákona, který by umožnil provést umělé oplodnění (včetně IVF) spermatem neznámého dárce i single žijícím ženám. Z rádoby konzervativní sféry se ozývá křik, který se ovšem zcela míjí s realitou. Je dobré se na tuto problematiku podívat.

Zákrok

Zákroky pro neplodné páry byly prováděny již za socialismu a snad ještě dříve. Bylo to hlavně tehdy, když měl muž nějakou závažnou chorobu, která se projevila buď snížením koncentrace spermií v ejakulátu na úroveň, která drasticky snižuje snižuje pravděpodobnost oplození (dokonce až tak, že  pravděpodobnost oplodnění v rámci jednoho cyklu násobená odhadovaným počtem zbývajících cyklů - do odhadovaného nástupu klimaktéria - může být výrazně nižší než 100 %). Případně ve vzorcích semene partnera nejsou spermie vůbec detekovatelné.
Kromě chorob může být ztráta schopnosti produkovat spermie způsobena léčbou, např. nádorů a leukémií ozařováním a chemoterapeutiky. Prakticky stejný efekt má i přítomnost "letálních genů" v genetickém materiálu jednoho z partnerů, případně obou, kdy vzniká stav, že s konkrétním mužem konkrétní žena mít dítě nemůže, ale s většinou jiných mužů ano. A totéž často platí i pro muže z takto neplodných párů - mohou "udělat dítě" jiné ženě než své manželce, zvlášť za situaci, kdy byli ujištěni o své neplodnosti.
Už za socialismu se říkalo, že úspěchy některých lázní na ženské nemoci a neplodnost nestojí ani tak na lázeňských procedurách, ale na změně sexuálního partnera pro dobu pobytu v lázních. Komu to připomíná známou filmovou komedii "Prstýnek", tak má pravdu. Zcela jistě už tehdy o něčem podobném prostě čimčarali vrabci na střechách a autory filmu patrně inspirovali. A v lázeňském městě, v němž jsem odbýval svou základní vojenskou službu, chodili někteří absíci "za lázeňačkami" a vůbec bych se nedivil, kdyby alespoň někteří z nich měli děti (a teď už i vnoučata), o nichž nevědí.
Je-li žena zdravá, pak ji oplodní i semeno zdravého muže za čerstva nasáté do injekční stříkačky a vstříknuté do pochvy nebo dokonce děložního krčku. To druhé může pomoci i ženám, které jsou neplodné z důvodu přítomnosti protilátek proti spermiím ve hlenu děložního hrdla. Údajně už někdy v 50. či 60. letech se takto oplodňovaly lesbické ženy spermatem otce, bratra, nebo jiného mužského příbuzného své partnerky. Dítě pak bylo příbuzné s oběma členkami páru.
Pokud má žena závažnější problémy, jsou použity razantnější postupy, až po ono oplození ve skle (IVF) vajíčka (vajíček), které se ženě odebere laparoskopicky či jinak operačně z farmakologicky nastimulovaného vaječníku. Pochopitelně, pokud se na neplodnosti podílí také muž, použije se k oplodnění vajíček sperma neznámého dárce. Pamatuji doby, kdy se kolem umělého oplodnění semenem od dárce, ať už IVF nebo jen vstříknutím semene do pochvy/dělohy prováděla hotová magie. Např. se vždy do semene dárce přidávalo semeno partnera, aby nebyla jistota, že to musí být dítě od dárce. Tedy, dovedu si představit i existenci nějakého plodnost snižujícího faktoru ve spermatu muže, jehož plodnost by se zvýšila přítomností zdravého spermatu jiného muže, ale nepovažuji to za možnost moc pravděpodobnou. Na druhé straně, pokud se tyto kejkle dějí i dnes, tak jsou nesmyslné, protože dnes jsou příslušné genetické testy na rodičovství "za hubičku" a dobře dostupné, viz třeba občasné průšvihy se záměnou dětí v porodnici.

Malý úkrok stranou

Považuji za vhodné v této souvislosti upozornit na fakt, že byla provedena velká studie, v jejímž rámci byly u žen sledovány prvky životního stylu a v tekutině, která se odsaje současně s vajíčkem, odebíraným na IVF, byly sledovány vybrané cizorodé látky (vč. těžkých kovů).  Asi nejdůležitější výsledek této studie je nulová úspěšnost IVF u žen - kuřaček, které na dobu před tímto zákrokem a během něj nedokázaly přestat kouřit.
Zajímavá je i studie daleko staršího data. V jejím rámci veterináři v semeni kanců (prasete domácího) stanovili koncentraci aflatoxinů (tehdy silně horkou novinkou radio immuno assay, na niž si museli "na koleně" prakticky vše udělat sami) a po použití tohoto semene k oplodnění byla vzniklá generace sledována od četnosti vrhu, přes nemocnost, přibývání na váze atd. až po jateční hmotnost. Tato data byla "nabouchána" do velkého sálového počítače (osmibity teprve začínaly, ale ne u nás), a teprve po konfrontaci těchto dat (ručně to prostě nešlo) byli výzkumníci tak trochu šokováni, že ony parametry od narození až po jatka korelovaly s tou koncentrací aflatoxinu. 
Nepochybuji o tom, že by podobná studie měla dopadnout podobně i u člověka. Ovšem, parametry zdraví a prospívání by korelovaly se řadou dalších faktorů prostředí i životního stylu, jaké byly u těch prasat v podstatě zanedbatelné (a vyfiltrování jen toho aflatoxinu by bylo nesmírně náročné až nemožné). Ta nemožnost nastane i tehdy, když vám počítač vyvěští, že těch mužů, potřebných pro rozumnou pravděpodobnost, že se podaří něco detekovat, by musel být milion (nebo ještě víc), a tolik dobrovolníků se v našem státě prostě sehnat nedá. Jinými slovy: Aby se to dalo detekovat u lidí, museli by být umístěni do zařízení silně připomínajícího koncentrák.
U toho druhého případu jsme si tedy také ukázali, že pokud něco vyjde v pokusech na zvířatech a nevyjde u lidí, neznamená to, že u lidí onen studovaný faktor nic nedělá, ale pouze to, že je maskován řadou nepravidelností lidského života, jaké se v životě chovných či dokonce laboratorních zvířat prostě nevyskytují.

K tomu oplození

Chtěl jsem tedy naznačit, že u zdravých lidí není umělé oplození žádný zásadní problém, pokud se tedy sejde zdravá žena se zdravým dárcem semene. Inseminátor byl za komunistů učební obor bez maturity. IVF tedy významná část single žen ani nebude potřebovat, pokud si nějak sežene dárce.
Pamatuji doby, kdy samotná IVF byla předmětem těžkých sporů, a kdy "děti ze zkumavky" byly různými pochybnými organizacemi, zejména navázanými na církve, či církvemi samotnými, prohlašovány za "děti ďábla" či Satana. A v podstatě během jedné generace se z toho stal vcelku standardní medicínský zákrok.
Proti oplození single žijících žen je vznášena i námitka, že "tato novela upírá dětem právo znát svého otce". Je to, pochopitelně, naprostý nesmysl. Naopak, bojovníci proti této novele fakticky upírají potenciálním dětem single žen právo na život. Nehledě k tomu, že ani děti neplodných párů (s mužskou neplodností) svého biologického otce neznají a v podstatě ani znát nemohou. A děti z babyboxů často neznají identitu nejen biologického otce, ale ani biologické matky. Což rozhodně není argument pro zákaz oplodnění anonymním dárcem žen, žijících v partnerském vztahu, nebo zákaz babyboxů.
Ostatně, jsou i parky, v nichž  se vyzývavě oblečená žena stane přes noc čekatelkou mateřství (nebo taky mrtvolou). Nicméně si nemyslím, že je pro společnost žádoucí, aby se takto množily geny sexuálních násilníků. Anonymní dárci jsou dost silně prošetřeni na nejrůznější dědičné vady a jiné neduhy, které by mohli přenést na potomstvo. Rozhodně je žádoucí nenahánět zoufalé ženy do nějakých problematických aktivit.
Jistěže v ekonomice státu se uplatní i děti single žijících žen. Takže odpůrci této novely by si měli uvědomit, že i ty děti, jejichž vzniku se snaží zabránit, jsou potenciálními zdroji financí na jejich důchody.

Ještě další aspekty

I v mé nevelké sociální bublině jsou či byly single ženy s dítětem. Jedna to zařídila tak, že se vdala a bezprostředně poté, co se ujistila, že je těhotná, se zase rozvedla. Druhá zase byla postavena před problém, že u ní probíhá choroba, která po relativně krátkém čase způsobí, že bude spolehlivě neplodná. Takže nakonec získala jednoho gaye, který spolu s ní před úřady předstíral, že jsou pár a že jim nejde udělat dítě (na což ona měla dost papírů od gynekologů). Takže má dítě, žije single a biologický otec je občas chodí navštívit.
Takže je jasné, že se tento dosavadní zákaz oplodňovat single žijící ženy dá obcházet a také se obcházet bude, pokud novela neprojde, protože se obchází už teď. 
Návrh této novely tedy považuji za rozumný i z pohledu udržení jakéhosi souladu práva a reality.  Prostě i pro právo platí ona sentence z příručky pro poddůstojníky, z níž jsem kdysi dávno studoval na vojenské katedře, že se nemají dávat rozkazy, o nichž je předem jasné, že nebudou splněny.
Problémem jistě je, že současný zákon je silně diskriminační a novela by měla tuto diskriminaci o něco snížit (takže ji lze považovat za prodemokratickou). Dle mého soudu by měly mít přístup k tomuto zákroku všechny ženy odpovídajícího věku a zdravotního stavu. Ona diskriminace je jistě pozůstatek křesťanské morálky, která je již naší společnosti cizí. Navíc i po této novele stejně zůstane diskriminace "státem registrovaných" lesbických žen (které by odpůrci zmíněné novely patrně rádi viděli v pruhovaném "pyžamu" s růžovým trojúhelníkem a za ostnatým drátem s elektřinou).
Jako další problém vidím také to, že heterosexuální dvojice a její potomci coby rodina je na světě zanedbatelný čas oproti době existence druhu Homo sapiens. A i v současnosti jsou početné populace, které takovýto model rodiny nemají a neakceptují.
V podstatě ještě první křesťané se stavěli k takovémuto manželství spíše negativně, což lze doložit i na textech některých epištol, které jsou součástí Nového Zákona. Až po uplynutí doby vzniku textů, které se v pozdější době staly staly součástí kanonizované verze Bible, začalo křesťanství lézt do vztahů mezi mužů se ženami a institut vymyšlené "svátosti manželské" se jim k tomu hodil.
A dokonce ještě v prvních stoletích našeho letopočtu existovaly klášterní komunity, v nichž žili mniši a jeptišky stejného řádu pohromadě a coby jakási velkorodina vychovávali své potomstvo. Faktem je, že dítě narozené v takové komunitě mělo pravděpodobnost dožití dospělosti daleko vyšší, než dítě narozené heterosexuálnímu páru někde na vesnici, protože komunita o ně mohla pečovat lépe.
Takže je docela možné, že s vývojem ekonomiky i sociálních vztahů dojde k utlumení výskytu křesťanské formy rodiny a ke vzniku nějakého jiného modelu této instituce.

Navrhovaná novela legislativy o umělém oplodněni je tedy jednoznačně krokem správným směrem, byť by se mělo jít ještě dál. Snižuje počet lidí, diskriminovaných na základě pochybnými lidmi sepsaných pravidel sexuálního chování, která navíc nikdy neplatila pro celý svět. Ten se navíc od těch dob radikálně změnil (a bude se dál měnit, ať už se s lidstvem stane cokoli), což ukazuje stále sílící neúspěšnost tohoto modelu rodiny.

Dost hrůza

Soudruzi "genderisti" vymysleli, že budou mužům, předělaným na ženy, dávat hormony, aby mohli prodělat "zážitek z kojení".  Je to pochopitelně, naprosto nebezpečná pitomost, která se může drasticky vymstít.

Biologie

Muž, či obecně savčí samec, má zakrnělé mléčné žlázy (nejsem si jistý, zda se to týká i těch, kteří netvoří placentu, jako klokan, vačice, ježura nebo ptakopysk). Ty je možné hormonálním průplachem uvést do funkčního stavu. To, že "sovětští polárníci rozdojili kozla" je patrně hoax, protože příslušné hormony s sebou neměli.
Lze jít dokonce dál: na paviánech bylo prokázáno, že lze udělat až takový hormonální průplach, po němž může samec odnosit na vhodném místě břišní stěny usazený zárodek, a to až do porodu zdravého mláděte (pochopitelně císařským řezem).
Jistě by se podobná metoda dala použít i u lidí, takže by gayové nepotřebovali "nosnici" na odnošení dítěte, jen dárkyni vajíčka. Pokud bychom zapracovali na metodě "výchovy" reparačních kožních buněk na vajíčka, tak by ani ta dárkyně nebyla nutná. A dítě by bylo směskou genů obou členů páru, jak je tomu u heterosexuálů.

Problém

Ten hormonální průplach je snad ještě drsnější než postupy, které se používají při transici trans- osob. Je také spojen s mnoha riziky, protože tkáně citlivé na ženské pohlavní hormony (třeba ta zakrnělá mužská mléčná žláza) mohou na něco takového zareagovat mj. i zhoubným bujením, rakovinou. Navíc se, pochopitelně, daný muž alespoň dočasně "transituje" i v oblasti sexu, od sexuálního pudu, až třeba po neschopnost mít erekci, či pohlavní styk vůbec. Je také otázka, zda se úplně všechny změny takto vzniklé mohou navrátit zpět. Jsou totiž vytvořené vysokými koncentracemi ženských pohlavních hormonů,  navíc následně překonanými posléze, až tyto hormony začne produkovat placenta. Jejich koncentrace v krvi v té době vysoce překračuje přirozenou ženskou hladinu pohlavních hormonů (mimo období těhotenství),.
Pochopitelně, i pro toho trans muže, předělaného na kojící ženu, dosti razantně naroste riziko rakoviny mléčné žlázy a pokud by navíc prodělal těhotenství, bylo by to ještě horší. Proto se také do podobných zákroků nikdo rozumný nehrne a nejspíš soudruzi lékaři ve Skotsku a ve Francii zcela ignorují onu hlavní lékařskou zásadu (už od dob antiky) "primum non nocere" volně přeložitelnou jako "nejdůležitější je pacientovi neublížit".

Důsledky

Tyhle "zážitkové" hrátky rozhodně nijak nepodporuji. Riziko je u nich příliš velké při srovnání s jakýmsi přínosem.
Neměl bych ovšem absolutně problém se spolužitím G a L párů za účelem rození společných dětí klasickým umělým oplodněním. Nebo možná i bez něj: V 50. a 60. letech se československé lesby běžně samy, nebo s pomocí partnerky, oplodňovaly semenem partnerčina otce nebo bratra (injekční stříkačkou), byl-li k dispozici, a šlo to taky. Dítě bylo tedy příbuzné i s tou partnerkou. Oplození vajíčka ve zkumavce asi není jediný možný způsob.  Dovolím si konstatovat, že inseminátor byl za socialismu učební obor bez maturity, tedy zvládnutelný skoro každým.
Pokud sáhneme do rané historie křesťanství, tak existovaly kláštery, v nichž žili mniši a jeptišky téhož řádu v jedné komunitě a běžně se v těchto klášterech rodily děti.  Podle některých variant pověsti o králi Artušovi se v takové komunitě narodil i kouzelník Merlin. Pak se ovšem dostalo papežství do rukou Němců a bylo to zakázáno (ten národ skutečně zmrví vše, na co sáhne; ostatně - vynález celibátu pochází ze stejného zdroje). Nicméně tahle historie raného křesťanství by mohla usnadnit některým nábožensky orientovaným G a L osobám překonat případné zábrany, protože by se do jisté míry jednalo o návrat k něčemu, co zde v raných dobách křesťanství bylo a fungovalo. Prostě, taková společná domácnost G a L páru (nebo dokonce více takovýchto párů) by byla jakými "miniklášterem" z dob raného křesťanství.
Mimochodem, opravdu nevidím důvod, proč by G a L osoby nemohly vytvořit nějakou organizaci (nabízí se forma neziskovky), zprostředkovávající dárcovství vajíček a "nosnictví" zárodků ženami z L komunity pro G páry a zase u osob G dárcovství spermatu.
Stejně tak bych neměl problém s dotažením pro člověka toho, co funguje, a bezvadně, u pokusných zvířat, tj. generování spermií a vajíček z reparačních kožních buněk. Faktem je, že L páry by byly ve výhodě, stačilo by vyrobit jedné z nich spermie a oplodnit vajíčko té druhé a odnosit by mohla dítě kterákoli z nich. Gayové by se dostali k oplozenému vajíčku obdobně, ale museli by sehnat "nosnici".
Faktem je, že nemáme porodnost ani na úrovni udržující stacionární stav populace, takže každé dítě, byť zplozené a narozené "nepřirozeným" způsobem by mělo být vítáno.
Možná ještě k té nepřirozenosti. Není to tak dlouho, co různí aktivisté protestovali proti oplodnění in vitro (IVF) a takto narozené děti prohlašovali za "děti ďábla". Pamatuji také, jak bylo za minulého režimu potlačováno cvičení podle Mojžíšové, které umožnilo mít děti normální cestou, jen "vytaháním" srůstů pobřišnice, které u nich vznikly např. odstraněním apendixu nebo jiným nitrobřišním zákrokem.

Takže jsme opět svědky pitomosti, vymyšlené LGBTQ+ aktivisty, která téměř nic nepřináší, vyjma rizik pro zdraví. Na druhé straně tito aktivisté naprosto ignorují reálně či potenciálně existující možnosti zajištění rození dětí, uplatnitelné u L a G osob.

Nesmysly kolem Epsteina

Kolem kauzy Epstein se nahromadilo mnoho desinformací, které jsou do jisté míry překážkou střízlivého hodnocení toho, co se v jejím rámci vlastně dělo, protože realita je zahalena do hávu naprostých nesmyslů.

Názvosloví

Začneme  tedy názvoslovím, které vnáší do celé kauzy pořádnou porci zmatku.

• Pedofil je sexuálně zaměřen na předpubertální děti. Zpravidla také nerozlišuje chlapce a holčičky, může se zamilovat do dítěte kteréhokoli pohlaví.
• Hebefil je zaměřen na dívky v pubertě. Míjí se tedy s dívkami mladšími, které příznaky puberty nemají, a jeho zájem o příslušnou slečnu skončí někdy v době, kdy dosáhne dorostového věku.
• Efebofil je zaměřen na chlapce v pubertě a platí pro něj zhruba to samé, co pro hebefila.
• Lolita pochází ze stejnojmenného románu Vladimira Nabokova. Jmenovala se Dolores, matka jí říkala Lo a z toho si hrdina a současně vypravěč románu udělal tu "Lolitu". V románu se praví, že se vypravěč s Lolitou seznámil když jí bylo dvanáct, když jí bylo třináct a půl, tak spolu začali sexuálně žít a jejich vztah trval přibližně rok. Takže pojem "lolita" by se měl korektně vztahovat na dívky spíše ve druhé polovině puberty, případně na začátku dorostového věku, případně dívky předčasně sexuálně vyspělé (proti průměrnému tempu dospívání, to se týkalo i Lolity).

K tomu poslednímu pojmu snad ještě jedna zajímavost: Vztah mezi vypravěčem a Lolitou skončil tím, že Lolita byla odlákána (či za mírného použití násilí unesena) a skončila na farmě zvrhlého milionáře, který tam měl jakýsi "harém" dospívajících dívek. Ty "konzumoval" sám nebo je "půjčoval" svým návštěvníkům. Tedy provozoval v menším a chudším měřítku něco, co Jeffrey Epstein na svém ostrově.
Můžeme se jen dohadovat, zda byl Nabokov geniální vizionář, jako třeba český spisovatel Jan Weiss, který v románu vydaném už v roce 1929 předpověděl plynové komory, nebo zda už v jeho době (polovina minulého století) nějaké podobné aktivity v USA existovaly.
Románový příběh končí vlastně tím, že vypravěč milionářovu rezidenci vypátrá (trvá mu to několik let) a jejího majitele zastřelí. Následně je vyšetřován a připravován k soudu (hlavní část románu je vlastně písemnou výpovědí vypravěče o svých zločinech k potřebám onoho soudu), nicméně se soudu nedožije a ve vězení náhle zemře (dovoluji si připomenout, že takto skončí i "sympatický vrah" v povídce A. C. Doyle "Studie v šarlatové").

Takže terminologicky

Na ostrově Jeffreyho Epsteina docházelo k sexuálnímu zneužívání puberťaček, čemuž jednoznačně odpovídá onen výše zmíněný odborný termín "hebefilie". Pokud existují, a jsou pravdivé, nějaké zvěsti o zabíjení a dokonce pojídání kojenců, s vysokou pravděpodobností nedocházelo k sexu s nimi, takže se toto jednání může přiřadit do rozsáhlé oblasti sadismu.
Zmatek může ještě vyvolat různý věk legality sexuálního styku v různých zemích (a není identický ani v celých USA, ale různý pro jednotlivé státy). Pěkný přehled této problematiky ukazuje mapa pro celý svět. Celosvětově je na tomto poli rozptyl oficiálního "zákonného" věku od 11 do 21 let (v islámských komunitách se běžně toleruje 9). Proto vznikají i takové šílenosti, jako označování sexu s dvacetiletou ženou za "pedofilii".
Můžeme tedy konstatovat, že média, referující o této kauze, vytvořila exemplární zmatek používáním neadekvátních termínů, a týká se to i médií "veřejnoprávních", což ovšem zase posiluje pochybnosti o jejich důvěryhodnosti a rovněž nutnosti a potřebnosti jejich existence.

A ještě realisticky

U druhu Homo sapiens je sexuology (i srovnávacími sexuology) potvrzena afinita samců k mladším samicím. Nicméně by asi bylo velmi problematické prohlásit všechny návštěvníky ostrova Jeffreyho Epsteina za osoby trpící hebefilií. To by řada z nich musela mít skandály ve smyslu sexu s puberťačkami i při jiných příležitostech a na jiných místech než v této destinaci.
Dovoluji si vyslovit hypotézu, že většina z návštěvníků ostrova byla spíše motivována jakýmsi nadhodnocením své osobnosti a jejího významu ve smyslu "sex s těmito dívkami je 'plebsu' zakázaný, ale já, vzhledem ke svému bohatství a politické moci, stojím nad zákony". Ostatně, takto jsou z vysokou pravděpodobností motivovány i další činy tzv. "elit", od nevinného zapalování doutníků bankovkami vyšších nominálů (ovšem, v řadě zemí, i u nás, je něco podobného přestupek nebo trestný čin proti měně), až třeba po vyslovené zločiny všeho druhu.
Takže spíš než sexuální puzení k nabízeným dívkám bylo patrně rozhodující jakési "členství v celosvětovém klubu vyvolených", které oblažovalo jejich hamižné a pokřivené dušičky.
Jistěže není zcela jasné, zda Jeffrey Epstein při pořizování záznamů o aktivitách svých "hostů" sledoval pouze svůj vlastní zájem, nebo zda spolupracoval s jednou či více tajnými službami či podobnými organizacemi. Faktem je, že až do zveřejnění "akt Jeffreyho Epsteina" Trumpem měly tyto záznamy velký vyděračský potenciál a existuje spousta organizací (státních i nestátních), jejichž šéfové by za něco takového okamžitě a bez rozmyšlení upsali svou duši ďáblovi (a mnohdy s "hláškou" a zároveň pointou jedné povídky na toto téma: "Kdybyste neměli takový binec v záznamech, tak byste věděli, že jsem se vám už dávno upsal.").

Ještě dvě hypotézy

Výše jsem se zmínil, že preference mladých samic samci je charakteristická pro druh Homo sapiens. Naši blízcí i vzdálenější příbuzní to mají opačně: Jsou preferovány samice starší. Má to jistou logiku, protože starší samice je zkušenější a pokud se propracuje až do pelechu některého z vůdčích samců, tak je vyšší pravděpodobnost, že mláďata jím zplozená přežijí alespoň do doby, kdy se osamostatní od matky, a tedy i přenosu genů úspěšného samce do další generace.
Je zde však jeden zádrhel: Samici těchto druhů stačí k vysokému postavení v hierarchii tlupy prakticky jen to, aby se nenechala sežrat nějakým predátorem. Své postavení si vysedí, a ještě budou, podle zákonů demografie (platících nejen pro nás, ale i pro naše příbuzné), její konkurentky "přirozenou cestou" ubývat.
Nicméně u našeho druhu se musely samičky na začátku plodného věku, aby se dostaly do pelechu vůdce tlupy, nebo alespoň některého z výše postavených samců, tvrdě ohánět, mj. i proti početné konkurenci. Musely dokázat nasadit opravdu vše, čeho byly schopné, aby se k tomuto cíli dopracovaly. Možná měla jejich mláďata o něco vyšší úmrtnost  (nicméně se u našeho druhu rozvinulo "babičkovství", tedy pomoc starších samic mláďatům svých dcer), ale mládě dostalo geny pro úspěšnou kompetici od obou rodičů, nejen od samce, jako v případě našich příbuzných. A je docela možné, že právě toto přispělo ke skutečnosti, že Země je planetou lidí, a ne planetou opic.
Objektivně existuje v současné lidské populaci i relativně vysoké zastoupení pedofilů. Něco takového (protože je zde jakási vazba na geny) vypovídá o tom, že toto sexuální zaměření muselo nést, oproti současnosti, nějakou selekční výhodu.
Jediné, co mě v této věci napadlo, je fakt, že pokud došlo ke střetu dvou tlup našich předků (takové jsou doloženy jak v archeologických nálezech tak i v etnografických analogiích), tak pro vítěznou tlupu muselo být výhodné osvojení mláďat vhodného věku z přemožené tlupy. Pečínka z nich stejně nebyla vydatná (většina těchto střetů končila kanibalskými hostinami).
V oné době se na jedno mládě, odpovídající +- předškolnímu věku současných lidí, muselo narodit řádově pět, které se tohoto věku nedožily, ale dokud nezemřely, vyžadovaly péči matky i dalších členů tlupy (ať už ji vyjádříme v nějakých pracovních jednotkách, nebo třeba v tocích energie), zatímco osvojením "již předvychovaného" mláděte tyto výdaje pochopitelně odpadly.
Jistěže jsou známy případy samic (nejen primátů), které přišly o mládě, a jako náhradu vychovaly mládě cizí (případně dokonce i jiného živočišného druhu), ale takové případy jsou relativně vzácné na to, aby se to projevilo nějakou významnou výhodou pro celou populaci.
Pro tlupu našich předků tedy mohlo být výhodné mít nějaké členy se zájmem o mláďata, kteří byli ochotni se o takto získané nové členy tlupy postarat. A tlupy, v nichž "geny pro pedofilii" byly přítomny, měly určitou selekční výhodu oproti ostatním (a zbytek zařídil pan Darwin).

Jsme tedy svědky toho, jak novináři absolutně nezvládají svou profesi a blábolí nesmysly. Je také pravděpodobné, že motivem návštěv "elit" na ostrově Jeffreyho Epsteina patrně nebylo primární sexuální puzení, ale že nejspíš šlo o projev sociálního chování, nadřazeného nad chováním, vycházejícím z ryzích pudů.

Proč nejsou ex muži ženami

Pologramotní i zlovolní aktivisté se zuřivě snaží vydávat trans-ženy (předělané z mužů) za "plnohodnotné ženy", se vším všudy. Je to, pochopitelně, pitomost, jako většina toho, co soudruzi aktivisté hlásají. Trochu se podíváme na to, proč.

Nejprve

Napřed tedy vymezím rozsah tématu. Trans-žena je podle mě muž, který byl na ženu předělán někdy po pubertě. Předělávání prepubertálních chlapců na holky je podle mého soudu zločin, u něhož bych neměl problém, jako zákonodárce i jako občan v referendu, hlasovat pro trest smrti. Jsem toho názoru, že i zhoubný nádor genitálií (v tomto věku velmi vzácný) by se měl dát vyřešit tak, že by pohlaví i po zákroku zůstalo zachováno.

Vývoj

Faktem je, že mužský zárodek už někdy v prvních týdnech života začne produkovat testosteron. To ho chrání před vlivem matčiných ženských pohlavních hormonů, a také placentárních (placenta je součástí dítěte, a ne matky, a přitom u kluka i u holky produkuje ženské pohlavní hormony, které v cca 4. měsíci těhotenství převýší vliv ženských pohlavních hormonů matky, nejen u plodu, ale i v matčině těle).
Pokud tohle chlapec nezvládne, stane se z něj žena s karyotypem muže.
MMCH, už tento samotný karyotyp bohatě stačí na to, aby zajistil značné výhody v oblasti sportů. A v historii z dob, kdy vyšetření karyotypu, případně sex chromatinu, začalo být dostupné, nacházíme situace, kdy veleúspěšným sportovkyním byl nalezen mužský karyotyp.
K vyjasnění pojmů: Karyotyp je nalezení pohlavních chromozomů, tedy jestli má daná osoba dva chromozomy X (ženský), nebo "nepár" X a Y (mužský). Sexchromatin se nalézá na jádře ženské buňky (jakékoli tělesné, která má funkční jádro), protože ženská buňka jeden ze dvou chromozomů X "zabalí" a umístí do výchlipky jaderné membrány, kde tedy vznikne jakási "palička", která se intenzívně vybarví barvivy na chromozómy. Takže když vyšetříme dostatečné množství buněk a nenajdeme tento sex chromatin, jde o osobu, která má chromozomy jako muž. U všech buněk sexchromatin nemusí být vidět, protože jádro může být v preparátu na sklíčku natočeno tak, že je zakrytý.
Pokud se ptáte, jak je to u žen s genetickými vadami, vázanými na chromozom X (třeba hemofilie A nebo hemofilie B), tak je situace taková, že buňky "balí" chromozom X náhodně, přibližně půlka z nich sbalí chromozom X po otci a zbytek po matce. Pokud je některý z chromozomů nositelem dědičné vady, tak ovlivňuje jen polovinu buněk, což většinou stačí, aby byla daná funkce i s defektem na jednom chromosomu X uspokojivě pokryta (třeba to srážení krve, ale i např. barvoslepost).
Pokud se zárodek s chomosomy X a Y, poté plod a později i dítě vyvíjí nadále jako muž (tedy normální stav), je jeho organismus rozsáhle ovlivňován testosteronem.
Druhou věcí je, že osoba může být chiméra, vzniklá splynutím zárodků ženského a mužského pohlaví, a v některých tkáních pak může mít ženské a v jiných mužské buňky.
Velmi "roztomilá" u lidských chimér je situace, kdy žena má dva partnery, bělocha a černocha, a při mnohočetné ovulaci (může k ní dojít třeba zapomenutím aplikace antikoncepční pilulky), je jedno dítko dítětem bělocha a druhé černocha, a pak zárodky splynou do jednoho. Je to jistě extrémně vzácné (daleko častěji se narodí dvojčata, černé a bílé), ale může se to stát, a je to pak popsáno nejen v odborné literatuře, ale i v bulvárním tisku, protože se může narodit "mourek", střídající tkáně bělocha a černocha (včetně tělesného povrchu na němž je to vidět). Podobné to může být i při splynutí holčičky a chlapečka, ale pokud mají stejného tatínka, není to tak dobře vidět. Sexchromatin odebraný jen z jednoho místa na těle nemusí být stoprocentně rozhodující, nicméně to samé platí i pro analýzu chromozomů.
Jistěže v případě chiméry silně záleží na tom, které části těla jsou mužské a které zase ženské. I třeba z hlediska uplatnění ve sportu.

Co dělá testosteron

Dělá toho poměrně hodně: Je to hormon, který podporuje růst a dokonce příznivě ovlivňuje konverzi potravy na tělesnou hmotu. Posiluje pohybový aparát, což odpovídá zpevňování kostí a šlach a posilování kosterního svalstva. Jde to až na buněčnou a metabolickou úroveň, kdy testosteronem ovládané buňky mají odlišný metabolismus kyslíku i práci se zásobou energie, především v buňkách kosterního svalstva.
Deriváty testosteronu se z důvodu výše uvedených účinků používají v některých zemích jako "výkrmové hormony", v jiných, týká se to i EU, jsou zakázány.
Něco podobného, ale s menší intenzitou, dělá i skupina estrogenů u žen, ale ty mají daleko nižší účinnost a od okamžiku, kdy se rozjede menstruační cyklus, působí estrogeny jen v jeho polovině a druhou polovinu cyklu vládne ženskému tělu hormon progesteron, který takovouto aktivitu nemá.
Nicméně i estrogeny a látky jim farmaceuticky blízké mají pozitivní vliv na růst svaloviny, i tukové tkáně, vcelku podobně, jako testosteron. A různé deriváty a analogy estrogenů se rovněž používají v živočišné výrobě stejně, jako výše zmíněné deriváty testosteronu.
Vždy mě docela fascinovalo, proč nejsou sportovkyně vykrmovány (viz ono pojetí "sportovec jako brojler") látkami na bázi estrogenů, ale jsou do nich cpány deriváty testosteronu, které "zacvičí" s jejich pohlavní soustavou. Proč tedy u nich nejsou používány v řadě států užívané deriváty a analogy estrogenů.
Viz onen známý vtip, který se tradoval o jedné silové sportovkyni (nebudu uvádět, které, a raději ani sport), která údajně šla k lékaři s tím, že má mezi ňadry chlupy. Doktor se na ni díval, a vidí, že ty chlupy pokračují dolů, a tak se zeptal "a kam až vám to jde?" a bylo mu odpovězeno "až k ptákovi, pane doktore".
Čili virilizace (zmužštění), spojená i s přeměnou poštěváčku na cosi většího, poruchami plodnosti i sexuálního chování a pudu atd. byly u těchto sportovkyň daní, kterou platily za svou kariéru. Zato některé mohly uspokojit své partnerky i bez jakékoli erotické pomůcky. Nejde o nic nového, zmínku o takových ženách najdeme už v Kámasútře.
Řekněme si to upřímně, vrcholový sport je kolbiště firem, vyrábějících výkrmové a jiné podobné preparáty (zcela jistě i dopingové prostředky), a firem, vyrábějících prostředky na jejich nacházení v tělech sportovců a sportovkyň.
Pokud se tedy ono pubertální silné působení testosteronu rozvine u muže, tak u něj vzniknou vcelku nevratné změny v pohybové soustavě, ale dokonce i v myšlení, které se stane "myšlením mužského typu". Což může předpokládat rozdíl, někdy hendikep, ale někdy i výhodu, u kolektivních sportů. Při individuálních sportech typu jeden proti jednomu je spíš výhodou.
Tyto změny jsou více-méně nevratné. Přetrvávají i u eunucha, byť u něj dochází k určité atrofii svalstva a bujení tukové tkáně (ostatně, proto se kastrují samci některých jatečných zvířat), nicméně asi nikoli tak zásadní, aby ho to fyzicky invalidizovalo. Ono mužské myšlení přetrvá, ostatně někteří velmi úspěšní byzantští vojevůdci byli eunuchové a nevadilo jim to ve vykonávání této profese. Císař Claudius ze svých eunuchů dokonce sestavil první profesionální vládu Říma, a také se osvědčili, vč. schopnosti strategického myšlení, typické pro muže.
Takže když toho "eunucha" strčíme do ženského těla, tak mu zůstanou silné svaly a kostra (které oproti skutečnému eunuchovi do jisté míry budou "oprašovat" estrogeny), ale zůstane mu i mužské myšlení.

Sport

Pokud tedy jdeme dál, tak je jasné, že v případě sportu bude "původně muž" zcela jednoznačně silně zvýhodněn schopnostmi své pohybové soustavy, které mu transice na ženu prostě nemůže vzít. Neexistuje, alespoň v nynější době, žádný prostředek, který by z jeho svalů nadělal svaly ženské.
Zároveň je zde i ona odlišnost v myšlení.
Je třeba si uvědomit, že samci našich chlupatých předků chodili na lov a v rámci toho lovu museli úzce spolupracovat, a to jak při útoku na zvířata, která byla jejich kořistí, tak i v rámci obrany před zvířaty, která naopak mohla sežrat je. Museli tedy být maximálně soustředěni na aktuální situaci, aby ji zvládli. A museli zvládat i těsnou kooperaci a koordinaci svých aktivit.
Oproti tomu ženy, které se staraly o domácnost a děti, musely dokázat rozprostřít svou pozornost mezi to, co dělají děti, a to, co se děje v tábořišti (včetně dění na plotně nebo grilu, později i v nádobách). Soustředit se jen na jednu z těchto věcí bylo silně rizikové.
A zase, v rámci sportu jsou druhy, u nichž je výhodou distribuce pozornosti na více paralelně probíhajících jevů, a naopak druhy, v nichž je kritické soustředění se pouze na jeden jediný děj, případně kooperaci se spoluhráči. V těch prvních budou úspěšnější ženy a v těch druhých muži, ale také transženy.

Požadavek na to, aby transženy (původně muži) měly zakázaný přístup do sportu coby ženy, je tedy naprosto logický a odpovídá biomedicínským rozdílům mezi muži a ženami, jichž se transice prostě nedotkne, nebo jen v zanedbatelné míře. Na tomto poli tedy mají daleko více pravdy "zlí desoláti a Putinovi agenti" než libtardi.

Možný směr úderu proti transgenderovým zločincům

Ukazuje se, že pořád ještě neklesá, jak by měl, zájem dětí, a zejména dívek, o transgenderové zmrzačení. Situace si zřejmě bude vyžadovat nějaká další, a tvrdší, opatření. U těch raně pubertálních dívek přitom jedna cesta existuje a dokonce ji objevili už v antice. A možná by to fungovalo i u chlapců.

Transgender

Je nutné stručně připomenout, že sexuální identita i sexuální orientace se usazují (a mohou i kolísat) po celou dobu dětského a dorostového věku. Až u mladých dospělých, tedy někdy po dvacátém roce života, je tato oblast osobnosti natolik pevně usazena, že pravděpodobnost mýlky je už zanedbatelně malá (jistěže kdo by chtěl v biomedicínských disciplínách stoprocentní pravděpodobnost, bude zklamán). Z tohoto důvodu se trans zákroky v civilizovaných zemích, mezi něž nedávno patřila i Česká republika (s dědictvím stejné civilizovanosti na tomto poli po Československu) dělaly až  dospělosti a raději se i čekalo déle než do těch 18 let.
Navíc byla zakázána právní transice bez příslušného hormonálního a chirurgického zákroku, který změnil pohlaví i fyzicky. Čímž bylo zamezeno ono "Západní" zavážení nadržených úchylů do ženských věznic (ale on v podstatě stačí jen "právně schválený" přístup do ženských sprch a WC), kteří šmírovali a případně i znásilňovali, protože jim "nářadí" zůstalo zachováno. Případně účast mužů, "právně žen", ve sportovních soutěžích, které vyhrávají "levou zadní". Jak se to děje v mnoha zemích na Západě a což v USA postupně likviduje Trump a držme mu palce, aby se mu to podařilo (a současně i všem skutečným Američankám).
Bohužel, otalárovaní progresivisté se snaží náš stát přizpůsobit bruselským zvrhlíkům a zvrácencům, a bude to jedna z věcí, které bude muset řešit i parlament, pokud se do něj podaří v dostatečném množství provolit duševně normální lidi a zvrácenci a zvrhlíci zůstanou v menšině.
Nemám naprosto nic proti skutečným trans- osobám a chápu, že narodit se jako vězeň v těle opačného pohlaví, což se skutečně stává, je neštěstí a zdroj utrpení. Mám ale mnoho proti tomu, aby byly na trans- zákroky naháněny osoby hluboko pod věkem, kdy je vůbec možné onu opačnou sexuální identitu korektně diagnostikovat.

Historia magistra ...

V řeckém městě Milét došlo k epidemii sebevražd oběšením u mladých dívek, dnešním jazykem puberťaček. Prostě se nějaká slečna oběsila, možná k tomu měla i nějaký relevantní důvod. Rodina ji oplakávala, měla hezký pohřeb, všichni o ní hezky mluvili a její vrstevnice s "divným" pocitem kolem jistého tělesného otvoru nabyly dojmu, že je to vlastně fajn.
Asi už taky byla zapomenuta scéna z Homérovy Odyssei, v níž Agamemnonův duch říká Odysseovi, že "i ten poslední žebrák se má na světě lépe, než král v podsvětí". Inu, už tehdy trápila společnost nevzdělanost mladé generace.
Prostě, oběsit se začalo být, řečeno dnešní terminologií mladých, "cool a in", a tak se holčičky začaly věšet. Teatrální smutek, pohřební slavnosti atd. byly jen přiléváním oleje do ohně.
Městská rada nakonec povolala filosofa, ale také matematika a geometra Thalese (624 př. n. l. až 548 př. n. l., oba roky jsou nejisté). Někteří si budou pamatovat jeho větu z geometrie, podle níž, pokud leží třetí bod trojúhelníka (první dva vymezují přeponu) na kruhovém oblouku nad onou přeponou, je trojúhelník pravoúhlý. Já ji pamatuji ještě ze základní školy.
Nicméně filosofie tehdy nebyla v podstatě vyprázdněnou disciplínou, z níž prakticky vše, co dávalo smysl, odešlo k jiným disciplínám, nebo se osamostatnilo. Takže zahrnovala i mnohé ze zárodku toho, co dnes patří do hájemství psychologie a psychiatrie. Thales zavrtěl mozkovými závity (věnuji pietní vzpomínku jednomu studentovi, který mi u zkoušky z tělovědy tvrdil, že kdykoli člověk něco zažije, udělá se mu na mozku nový závit; přestože se mi tato teorie strašně líbila, stejně jsem ho vyhodil), a nakonec zformuloval návrh, že až se nějaké další dívky oběsí, nechť jsou vystaveny na tržišti tak, jak byly nalezeny, a nikoli upravené k pohřbu. Dovoluji si konstatovat, že tržiště antických měst byla centrem společenského života. Dokonce existovala praxe vynášet nemocné na tržiště, aby se třeba našel někdo, kdo bude na tu nemoc znát lék.
Takže skutečně, když se oběsily další slečny, byly vystaveny na tržišti tak, jak byly, se znetvořenými promodralými obličeji, vypoulenýma očima a vyplazeným jazykem, pomočené a pokálené, zapáchající.
A sebevražda oběšením náhle vyšla z módy.

Pokud bychom se měli poučit

Faktem je, že trans- zákroky, a zejména ty zpackané, jsou zdrojem nejrůznějších potenciálně odpudivých změn na lidském těle. A našlo by se jistě i mnoho sebevrahů, protože procento sebevražd u trans- mládeže je daleko vyšší oproti normě pro teenagery (statisticky vysoce významně, aby bylo jasno).
Dokážu si představit ten aktivistický jekot, kdyby byli někde vystaveni zasebevraždění se trans teenageři tak, jako v tom Milétu. Byť třeba virtuálně na billboardech nebo na internetu. Možná by se tím podařilo vyřešit i problém "věčné eurokomisařky", soudružky Leyenové, neboť by ji kleplo.
Nicméně, pokud půjdeme blíže k realitě: Dokážu si představit, že ti, kteří pochopili, že na nich byl zmanipulováním ke transici spáchán v podstatě zločin, by se snad dali přesvědčit ke spolupráci na odrazovací kampani pro své vrstevníky a mladší děti.
Ostatně, i známá kniha Abigail Schrier "Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii", popisující autorčin životní příběh, byla pokusem o něco podobného. Faktem také je, že jejímu vydání v nakladatelství Albatros aktivistický odpad zabránil, protože si byl velice dobře vědom dopadu v této knize obsažených autentických informací na populaci puberťáků a puberťaček. Nakonec byla vydána v nakladatelství Bourdon. Je tedy jasné, že sám lidský odpad, který se snaží nahánět naše děti na kastrační kliniky, si je velmi dobře vědom dopadu takovýchto negativních příkladů na jejich cílovou skupinu.
Osobně jsem přesvědčen, že pravděpodobnou motivací těchto lidí je ona "výměna obyvatelstva", v tomto případě prováděná kastrací Evropanů.
Transici v nepatřičném věku je třeba postavit na úroveň užívání drog (včetně tabáku a alkoholu), nebo gamblingu či náboženským sektám. A u prevence těchto rizikových chování se běžně užívají i vrstevníci či lidé, kteří toto zažili na vlastní kůži. Takže by nešlo o nic principiálně nového.
Závěrem této kapitolky si dovoluji vyjádřit hlubokou úctu zpěvačce Anně K, která poté, co zanedbala sekundární prevenci (dovedu si představit, že pod návalem práce) a musela na už docela drsné řešení svého nádoru, nechala dát své fotografie z doby, kdy byla protinádorovou léčbou nejnápadněji postižena, na billboardy jako povzbuzení lidí ke včasné protinádorové prevenci. Její hudba sice není můj šálek kávy, ale tímto si vysloužila mou úctu daleko vyšší, než kdyby zpívala jako některé mé oblíbené zpěvačky, nebo ještě líp.

Domnívám se tedy, že cílené zapojení těch, kteří byli transici poškozeni, do nějaké kampaně proti těmto zákrokům u mladistvých, by mohlo být účinné. Zcela pragmaticky řečeno, i jim by mohla taková akce poskytnout smysl života a pocit užitečnosti a odvrátit je od řešení svého stavu sebevraždou, jak se to často děje nyní. Jsem toho názoru, že peníze na takovou kampaň by se jistě najít daly, byť je jasné, že bruselské fondy by na ní nepřispěly ani eurocentam. Sám bych, i jako pracující důchodce, byl ochoten na něco podobného přispět a považoval bych to za dárek pro svá vnoučata.

Pan Pospíšil si hraje s ohněm

"Uvědomělý soudruh", pan Jiří Pospíšil z TOP09, podal na pana Tomia Okamuru trestní oznámení za jeho plakáty před volbami do EUroparlamentu.

Plakáty

Ty plakáty mohou někomu připadat přehnané, ale oba udané jen zachycují realitu, která je obecně známa a zcela objektivně podložena tvrdými daty. Maximálně je problém v tom, že je tendence státních činitelů "zatloukat, zatloukat a ještě jednou zatloukat".
Navíc je naprosto normální, že žánr, jakým je plakát, a to nejen předvolební, ale i ryze komerční, běžně obsahuje prvky nadsázky (jinak by neplnil svůj účel), takže kriminalizace něčeho takového je dosti ožehavý počin, který by mohl otevřít cestu ke kriminalizaci dnes běžné komerční reklamy. V podstatě i známý reklamní šot na Kofolu se smrčkem a prasátkem by se dal snadno kriminalizovat jako adorace lesního pychu.

Realita

"Chirurgové z dovozu" jsou prostě objektivní realita, a ve státech, kde jsou statistiky jejich aktivit veřejně přístupné, případně tam, kde se je podaří propašovat do veřejného prostoru nějakému whistblowerovi, je doložitelné, že se jedná o naprosto jasné a nezanedbatelné riziko. Riziko být obětí "chirurga z dovozu" je v některých státech již srovnatelné s rizikem být obětí dopravní nehody.
Problém záškoláctví dětí z některých etnických menšin také zcela objektivně existuje a faktem rovněž je, že stávající zákony (včetně těch, které nám vnutila EU) v podstatě neumožňují tento problém uspokojivě vyřešit.
To, že v obou případech na problémy upozorňuje a řešení požaduje jen jakási minorita (+- voliči SPD a několika málo dalších "extrémistických" stran), je jistě problém, protože její hlas je potlačován a zlehčován.

Proč tedy "hra s ohněm"?

Sám pan Pospíšil je členem minority, která byla v Evropě do nedávna pronásledována. Ještě před něco málo dříve než před půl stoletím by v tuzemsku čelil kriminálu za "smilstvo proti přírodě" a v některých zemích za bývalou železnou oponou byla dekriminalizace homosexuality a homosexuálního styku provedena ještě později než u nás.
Dodnes jsou vztahy mezi jeho minoritou a majoritní společností napjaté, mimo jiné v důsledku pochybných aktivit spojených s "pride" pochody, i se snahou některých LGBTQ+ osob indoktrinovat školáky mj. zvrácenými představami, že heterosexualita je špatná, zatímco homosexualita je "normální".
Faktem je, že jakýkoli pokles tolerance vůči skupinám s odlišnými názory a chováním nutně povede k zesílení tlaku na další minority, takže se pan Pospíšil může dostat do oné situace, popsané příslovím "Kdo jinému jámu kopá ..." a svézt se na úrovni nějakých sankcí ze strany majority i s tou minoritou, na jejíhož představitele podal trestní oznámení. Takový rozptyl netolerance od jedné minority na některé další nastal v historii opakovaně.
Lze připomenout i výrok US vicepresidenta Vanceho, že "Bez svobody slova není svobody", který se dá vztáhnout i na onu předvolební agitaci. A pokud přijde o svobodu slova jedna minorita, a ti, kteří ji podporují, může režim pracovat na odebírání svobody slova těm dalším. A dříve nebo později dojde i na pana Pospíšila a spol.
Z tohoto pohledu je tedy jeho aktivita krajně nešťastná a nevhodná, navíc u části veřejnosti jistě negativně presentující homosexuály a homosexualitu.

Akci člena jedné minority proti minoritě jiné tedy lze považovat za potenciálně problematickou "hru s ohněm", který může zasáhnout i minoritu, z níž ona hra vzešla.

Vložky zdarma na základních školách?

Vede se diskuse o kontraverzním návrhu soudruhů a soudružek ze STAN dávat školačkám ve školách zdarma menstruační vložky.

Návrh

Ten je jasný: zavede se jakýsi "vložkový komunismus" ve stylu "každému podle jeho potřeb", jak to ti starší z nás znají z lekcí marxismu - leninismu, absolvovaných za časů socialistického školství. Vložky budou na dívčích záchodech k dispozici podobně, jako nyní toaletní papír, případně papírové ručníky.
Pochopitelně, zavládne komunistický ráj na Zemi, alespoň v této oblasti.

Trocha fyziologie

Když děvčata vyspívají, tak časem dostanou první menstruaci. Mluví a píše se o "menstruačním krvácení", ale je to nepřesné, cca 3/4 menstruační tekutiny tvoří rozpadlá sliznice dělohy a produkty děložních žlázek a jen asi 1/4 je krev, jednak z kapilár v rozpadající se sliznici, jednak sáknoucí děložní stěnou do jejího vnitřku.
Této první epizodě se odborně říká menarché. Nastává v průměru, alespoň podle Wikipedie, ve 12 a půl letech a přijatelné rozmezí je od 10 do 15 let věku.
Což znamená, že pokud začne mít měsíčky dívka pod deset nebo je nezačne mít v patnácti, je třeba vyhledat lékaře. Nemusí se jednat o nic patologického, jen o extrém, který výše uvedená čísla již nezahrnují, ale na druhé straně může být příčinou předčasného zahájení menstruačního cyklu hormonálně aktivní nádor či dodávka ženských pohlavních hormonů jinou cestou (hormonálně aktivní jsou metabolity některých mikroskopických hub na obilí, např., a mohou i přejít do masa tím obilím krmených hospodářských zvířat). Zejména u menších slečen se musí vyvrátit i podezření, zda nemlsaly "maminčiny bonbónky" (= antikoncepční pilulky). Nezahájení cyklu v 15 letech zase může být rizikovým faktorem pro pozdější plodnost, a čím dříve se začne řešit, tím je pravděpodobnost úspěchu vyšší.
Existuje ještě jedna možná příčina onoho nekrvácení, a to je panenská blána bez jakéhokoli otvoru. I tu je nutno řešit, protože nahromaděná menstruační tekutina může vyvolávat i zdravotní problémy a jako vysoce výživný materiál bez jakékoli obrany se strany imunitního systému může být infikována bakteriemi přinesenými krví, např. v souvislosti s trháním zubu s hnisovým váčkem, nebo vymačkáváním pubertálních vřídků.
Platí také, že prvních několik cyklů bývá anovulačních, tj. nedojde při nich k uvolnění vajíčka z vaječníku (pochopitelně, neplatí to stoprocentně, jako v podstatě cokoli v medicíně). Důsledkem je, že nemůže při pohlavním styku dojít k otěhotnění. Z toho vyplynula i pověra že "když je to poprvé, nemůže se nic stát" (tedy otěhotnět). Význam to ovšem mělo v době, kdy "zákonný věk" byl dvanáct a děvčata měly milence, nebo i manžely, v podstatě už v době menarché. Nechráněný sex s "patnáctkou", která menstruuje od těch cca dvanácti a něco, může velice snadno skončit těhotenstvím (dokonce s vyšší pravděpodobností než nechráněný sex se ženou o deset let starší).
Abychom se tedy vrátili k těm školám: Je naprosto normální, že žákyně vyššího stupně základní školy, či počátečních tříd osmiletého gymnázia, postupně dostanou měsíčky a biologicky se stanou ženami.
Měsíčky v období menarché a krátce po ní přijdou zpravidla nečekaně, protože jednak není jak je zařadit do nějakého cyklu, jednak i následující po těch prvních bývají v nepravidelných intervalech a až později se cyklus "usadí" na oněch v průměru 28 dnech (což odpovídá lunárnímu cyklu, proto měsíčky). Existují jistě i známky toho, že měsíčky přijdou, ale dívka s nulovou zkušeností v této oblasti je v naprosté většině případů nedokáže rozpoznat.

Vložky

Je mi líto, vložka není toaletní papír a její potřeba není (skoro) každodenní jako u této hygienické pomůcky. Dívky, které už mají +- pravidelný cyklus mohou bez problémů mít v době očekávaného začátku menstruace s sebou vložky. A opravdu nevidím sebemenší důvod, aby je měly ve škole dostávat zdarma.
Jistěže máme rodiny velice chudé, které na vložky nebudou mít (zejména poté, co rodiče polovinu příjmu rodiny propijí a druhou prokouří). Tyto rodiny a dívky z těchto rodin by měla řešit sociálka, a nikoli škola.
Všechny ostatní rodiny prostě musejí počítat s tím, že pokud mají doma puberťačku, tak ta jednou za lunární měsíc bude mít po několik dnů spotřebu několika vložek za den. A mít na to vyčleněné peníze, jako na jídlo, pití, základní oblečení apod., tedy i jako na toaletní papír na vlastním WC. Opravdu nevidím důvod, proč by tohle měl řešit stát.
Asi jsem deformovaný, ale v tomto věku jsem žákem na škole byl a spolužačky žádné fasování vložek neměly a dokonce byl občas problém vložky sehnat, takže za ně muselo zaskočit Rudé Právo, coby levný zdroj nasáklivého novinového papíru, nahrazujícího buničitou vatu a další komponenty vložek. Dokonce tehdy ani nikoho nezajímalo, zda naše spolužačky vložky seženou.
Ještě k těm vložkám jednu věc, tak trochu OT: Pokud si, milí čtenáři, pořídíte norovirozu (a nemusíte být ani čuňata, šíří se i kapénkově, takže to na vás může někdo naprskat v MHD), tak zjistíte, že "i muži mají své dny", protože z konečníku prakticky permanentně něco teče a vložka mezi hýžděmi je na to docela dobrá (alternativou je výměna pyžama, případně i ložního prádla, několikrát denně). Oceníte pak také, pokud budete mít na WC umyvadlo hned vedle WC mísy, protože se budete moci vyprazdňovat oběma konci trávícího ustrojí současně, což je u této choroby, zejména zpočátku, běžné.
Snad ještě jeden aspekt: Pokud je něco zdarma, jednak se toho lidé budou zmocňovat v nadbytečném množství a jednak si toho nebudou vážit. Někdy po válce proběhl v SSSR pokus dávat lidem chléb zdarma, a ani ten neuspěl. Lidé, byť šlo o "nové sovětské lidi" jím plýtvali tak katastrofálně, že to museli skrečovat. Zcela jistě by skončil stejně i ten vložkový komunismus. Myla by se jimi okna, podlaha a pod., něco by skončilo v záchůdcích domácích mazlíčků - prostě všude tam, kde se hodí mít dobře nasáklivý materiál. Ostatně, pokusy o komunismus (u nás třeba husité po založení Tábora) vždy skončily nezdarem. Pokud přetrvaly déle, stál za tím buď velmi silný teror nebo náboženský fanatismus členů komuny (případně paralelně obojí).

Smysluplné vložky

Dokážu si představit jedinou rozumnou situaci, kdy slečna potřebuje vložky a nemá vinu na tom (ani její rodina), že žádnou nemá. Je to opravdu ona první menstruace, případně těch několik dalších, které mají nepravidelný interval. Případně když dojde k výtoku nečekaně, mimo cyklus.
Pro takové případy by skutečně v rámci zdravotnických potřeb, které škola má, měly být i nějaké vložky pro případ, pokud některá z žákyň nečekaně dostane měsíčky.
Na dívčích WC jsou podle předpisů speciální kabinky pro hygienu v období menstruace. Slečna by jednu z nich měla použít a v případě oné nečekanosti by jí mohl přidělit vložku učitel, či učitelka, zastávající na škole zdravotnickou specializaci.
Jako lékař se státnicí z pediatrie i gynekologie bych podpořil spíš to, aby slečna byla následně vypakována domů, protože začátek menstruace není žádná legrace, slečna bude stejně nepoužitelná ve výuce a navíc bude zdrojem rozruchu u dalších žákyň i žáků.
Jako lékař bych se přimlouval také za to, aby někdo alespoň orientačně kompetentní shlédl, co vlastně ze slečny odchází, zejména u slečny, která začala krvácet mimo již zavedený cyklus. Nečekané krvácení, zejména nastávající u slečny, která už cyklickou menstruaci má, totiž může být důsledkem nikoli menstruace, ale raného potratu. Pozná se to, alespoň orientačně, podle toho, že zatímco menstruační tekutina se nesráží, krvácení při potratu je spojené s odchodem většího množství krevních sraženin. Verifikovat se to dá potvrzením "těhotenské" koncentrace některých s graviditou spojených hormonů v krvi a moči (dělají to více-méně standardně větší zdravotnické laboratoře), ale mělo by se to udělat co nejrychleji po začátku krvácení, protože hladiny těchto hormonů poté rychle poklesnou.
Je snad jasné, že potrat u nějaké "třináctky" je záležitost, kterou by měla řešit policie a další orgány činné v trestním řízení ("těhotenství lze brát jako důkaz soulože", pravila naše učebnice soudního lékařství). V takovém případě bych se prostě přimlouval za předání dívky policii a její vyšetření úředním lékařem. Ostatně, i náhle krvácející nádor (v tomto věku jistě extrémně vzácný, ale nikoli zcela vyloučený), případně jiná chorobná příčina, vyšetření a následné co nejrychlejší řešení rovněž potřebují.
Ve výše popsaných situacích tedy angažmá školy jakýsi význam má, u bezproblémově běžícího menstruačního cyklu zcela jistě nikoli.

Přestože existují situace, spíše výjimečného charakteru, pro které by měly být na školách dívkám vložky nouzově k dispozici, jsem hluboce přesvědčen, že na odchod menstruační tekutiny spojený s pravidelným a normálním menstruačním cyklem by naše školní "lolitky" měly spolu s rodiči pamatovat samy. A měly by se na tento projev své biologické normálnosti aktivně připravit z domu.

Sexuální výchova do škol patří, gender aktivismus nikoli

Sexuální výchova má ve školách pevné místo. Je prováděna i v řadě nezpochybnitelně demokratických států, včetně států, které v době jejího zavedení demokratické byly, ač dnes tomu tak není. Gender aktivismus je naprosto pavědecký a mládež ohrožující. Je zcela správné, pokud bude ze škol vyloučen či do nich nezaveden.

Sexuální výchova

V řadě států má sexuální výchova na školách desítky (v některých státech až více než sto) let trvající tradici. Tato výchova zajišťuje základní znalosti o fyziologii sexu i jeho rizicích. Je vcelku známo, že ve státech, v nichž existují školy bez sexuální výchovy (např. církevní) a školy s touto výchovou (většinou státní), jsou v těch prvních statisticky významně vyšší počty nechtěných otěhotnění, i infekcí sexuálně přenosnými chorobami, vč. AIDS. Vzhledem k tomu, že naprostá většina států nějakým způsobem dotuje zdravotnictví, lze pochopit a tolerovat, že stát touto výchovou snižuje své náklady na řešení průšvihů, vzniklých v souvislosti s případy rizikového chování, jimž má sexuální výchova zabránit.
Ostatně, sexuální výchovu, a relativně slušně, organizovaly i socialistické státy, a i u nich bylo jejím cílem zabránění havarijních událostí typu nechtěného otěhotnění nebo epidemie sexuálně přenosné choroby mezi žáky. Byť kvalita této výchovy se nedala srovnat s výchovou v některých západoevropských zemích, její dopady jakousi pozitivní roli měly.
Docela důležitá ve vztahu k riziku sexuálně přenosných chorob je i skutečnost, že v socialismu se tolik nehledělo na práva přestupníků zákona a nebyla GDPR, takže bylo možné infekčním nemocným, kteří mohli nakazit další lidi sexuálně přenosnou chorobou, v případě nedodržování karanténního režimu účinně pohrozit, že v místě jejich bydliště a pracoviště bude zveřejněna jejich identita coby takovouto chorobou nakažených lidí, kteří ji přenáší na své kontakty. To bylo možná srovnatelně účinné jako informace, které žáci v demokratických zemích dostali navíc. Ono většinou stačilo upozornění na existenci této možnosti, aby bylo epidemiologicky rizikové chování pacienta či pacientky zastaveno.
Proti sexuální výchově jako takové a takto i koncipované skutečně nelze mít nějaké zásadní námitky, protože není ničím, co by ohrožovalo demokracii.

Aktivismus

Problém tedy spočívá v onom aktivistickém a v podstatě pavědeckém termínu "gender", který byl rozšířen absolventy humanitních studií, jejichž znalostní a intelektuální kapacita nestačí na pochopení biologického termínu "sex".
Vzhledem k jeho naprosté nejasnosti se toho termínu chápají různé aktivistické organizace, které se snaží deformovat a popřít realitu. To, že se na tomto poli angažuje stále více upadající pražská UK, na tomto faktu nic nemění, viz zde a zde. Druhá věc je, že školáci nemají usazenu ani sexuální identitu, ani sexuální orientaci. Tento proces se dokončuje až někdy v průběhu vysokoškolského studia (respektive jemu odpovídajícího věku). Z tohoto důvodu jsou veškeré aktivity na toto téma, zejména provozované nekvalifikovanými osobami (což jsou v podstatě všichni LGBTQ+ aktivisté), velmi rizikové a mohou dětem a dorostu závažným způsobem uškodit.
Faktem je, že i např. nesmyslně prováděný "boj proti obezitě" může, zejména u dívek, vyvolat po čase mentální anorexii, jejíž prognóza je vážnější než prognóza většiny onkologických onemocnění. V latentní formě má totiž mentální anorexii přítomno v (sebe)hodnotících oblastech své mysli vysoké procento (i přes polovinu) dětí, s převahou u dívek. Takže takováto "výchova" může "spícího netvora" probrat a nastartovat.
Aktivisty je tedy naopak nutné držet od školáků a raději i středoškoláků co nejdál, aby jim, ať už chtěně nebo nechtěně, nemohli ublížit. Je tedy, pochopitelně, nutno podpořit ty politické strany, které mají k tomuto problému rozumný vztah, a naopak, v zájmu našich dětí, zásadně nepodpořit nikoho ze SPOLU či STAN, což jsou politická seskupení, která dostala na ministerstvo v této oblasti zcela nekvalifikovaného politického aktivistu M. Beka, podporujícího genderovou pavědu a z ní plynoucí ohrožování našich dětí. A pro jistotu ani piráty.

Co tedy na školy patří

Patří sem zcela jednoznačně poučení o funkci pohlavních orgánů v návaznosti na příslušné kapitoly biologie. Patří sem zcela jistě i poučení o ochraně před nechtěným otěhotněním (v řadě zemí mají ověřeno, že je to menší zlo, než když budou děti na tomto poli experimentovat nepoučené, jen vedené sexuálním pudem, který s nimi v pubertě prostě "lomcuje" v souladu s tím, jek se matka příroda snaží o udržení populace - zcela jistě ne jen u lidí). Patří sem poučení o sexuálně přenosných chorobách, a zejména AIDS, který nedovedeme vyléčit, takže doprovází (vyjma pár geneticky abnormálních jedinců) nemocného až do rakve. Patří sem jistě i rodinná výchova a výchova k pozitivním společenským hodnotám (tedy pravému opaku toho, co je nám presentováno jako "evropské hodnoty"). Někde se s tím sveze i jakési "minimum pro vedení domácnosti a péči o děti" a bývá zde i přesah do protialkoholní a protidrogové prevence, protože tyto látky mohou vyvolat rizikové chování. V některých státech jsou při sexuální výchově zmiňovány i sekty, protože některé z nich rovněž vedou své členy k sexuálně abnormálnímu chování.
Od ještě mladšího věku je nutno vychovávat děti i k určité odolnosti vůči svádění a ohrožování lidmi, trpícími různými sexuálními nepravidelnostmi a abnormalitami. V této souvislosti si dovoluji konstatovat, že pedofilové zdaleka nejsou tak závažný problém jako např. sadisté, kteří sice dítě sexuálně nepreferují, ale berou je jako osobu, kterou snadněji fyzicky přemohou a snadněji vmanipulují do situace, v níž se už nemůže dovolat pomoci.
Prostě, jako v tom stařičkém vtipu, o holčičce, která doma hlásí: "Maminko, v parku jsem potkala takového divného pána, a ten mi řekl, že když se od něho nechám svlíknout, dá mi - tenhlencten pytlík bonbonů!" Faktem je, že kdyby holčička potkala v tom parku místo pedofila sadistu, tak by mamince o tomto setkání a jeho následcích referovali leda tak policista a psycholog, případně duchovní.
U chlapců je vhodné i poučení o možnosti nesestouplého varlete, a to už před pubertou, kdy se dá sestup dokončit chirurgickým zákrokem, v pubertě a později už bude "stažené" varle nefunkční a naopak je hrozbou, protože v něm s výrazně vyšší pravděpodobností než ve varleti sestouplém před pubertou vznikají zhoubné nádory s dosti závažnou prognózou. Uvádím to proto, že hodně dětí nemá svého pediatra a na chlapce s neřešeným nesetouplým varletem se občas náhodně přichází (třeba při hospitalizaci).
Pochopitelně, do této výchovy patří i kapitoly o hygieně pohlavních orgánů a u dívek i o problematice menstruace.
V některých státech jsou děti poučovány i o technikách masturbace, opět s přihlédnutím na to, že tímto způsobem se nedá dostat ani pohlavní choroba, ani otěhotnět. Kdysi (začátek 90. let) jsem viděl výukový film s touto tématikou pro žáky belgických státních škol.
Jistěže do této výchovy patří i poučení o sexuálních minoritách, protože i s nimi se školák či středoškolák může setkat, a za určitých okolností jimi může být i ohrožen.
Rozhodně sem ale nepatří to, co se aktivisté do škol snaží nacpat, tedy poučování o sexuální identitě, kterou ani středoškoláci, a tím spíše ani mladší děti, nemají vyvinutou), a o sexuální orientaci, pro niž platí to samé. Včetně poučování, že být trans či homo je vlastně šíleně in a kdo je tupý hetero, má se stydět (bohužel, i tohle se děje). A pokud má žák či středoškolák v této oblasti nějaké problémy, měl by být směrován na sexuologa, ať už vzděláním lékaře či psychologa, a nikoli na kastrační kliniku, placenou "od kusu". Před něčím takovým je třeba děti chránit, i za cenu skončení mandátu současného ministra. Ten se snaží tuto politicko ideologickou "výchovu" protlačit co nejrychleji, aby došlo k poškození alespoň nějaké "rundy" školáků.

Politický aktivismus, prosazující nekompetentní a jednoznačně škodlivou pseudovýchovu v oblasti sexuality, založenou na politicko aktivistických nesmyslech, je třeba odmítnout a nejlépe zcela znemožnit jeho nositelům přístup k dětem. I třeba stejnými postupy, jaké jsou používány vůči pedofilům. Sexuální výchova by měla být založena na vědeckých, tedy biomedicínských, základech a být přiměřená vyspělosti a úrovni vzdělání cílové populace. Takže letošní volby budou mimo jiné i o tom, zda budou naše děti (vnoučata, potomky našich sourozenců atd.) ohrožovat LGBTQ+  pologramotní a zlovolní aktivisté ideologickými nesmysly, nebo zda se tyto aktivity podaří udržet mimo školy a nejlépe mimo jakýkoli dosah na děti. A na školách bude po odborné stránce korektní, věku a vyspělosti přiměřená a přínosná sexuální výchova.
Možná je ještě brzy, ale bylo by dobré o tom, co na naše potomky současná vládní koalice chystá, informovat všechny spoluobčany ze svého okolí, kteří mají nějaké potomky, jichž se toto ohrožení týká, protože děti by jim měly stát za těch pár kroků k volební místnosti a vhození lístku některé ze stran, stojících mimo aktivistické zvěrstvo prosazující vládní koalici (raději včetně pirátů).

K dopisu Aliance pro rodinu

Dovoluji si presentovat určité rozpačité ne k dopisu Aliance pro rodinu, který byl zveřejněn např. na Neviditelném Psovi 17. 10.

O dopise

Paní předsedkyně Aliance pro rodinu, Jana Jochová, informuje v dopise příznivce této organizace, že hrozí reálné nebezpečí, že zákon o "manželství pro všechny", který těsně neprošel Poslaneckou sněmovnou PČR, bude procpán soudní cestou, jak se to stalo aktivistickými soudci v některých státech (Rakousko, Slovinsko, některé státy USA) změnou výkladu ústavy.
Vyzývá k určitému tlaku na politiky, který by měl tomuto zabránit.

Shoda

Zcela jistě se shoduji s autorkou dopisu na tom, že soudy, ani ten ústavní, by neměly mít možnost měnit zákony, jak se to v uvedených (ale i neuvedených dalších) případech stalo. Soudci tu nejsou od toho, aby tvořili zákony, byť se do toho s nadšením hrnou, ale aby soudili podle zákonů stávajících, vzniklých řádným demokratickým procesem.
Dle mého názoru by měla být do našeho (ale nejen našeho) politického systému zabudována pojistka, či spíš systém pojistek, která by něčemu podobnému zabránila, i za cenu definovaného omezení moci soudní oproti moci zákonodárné. Dokážu si představit např. to, že by zastupitelské orgány mohly rozsudek některého z nejvyšších soudů prohlasovat za zákonům odporující, i s případným "kádrovým postižením" do rozsudku zapletených soudců (např. zkrácení doby jejich mandátu či jeho okamžitým zrušením).
Opravdu nestojím o to, aby nám nikým nevolení a nikomu neodpovědní soudci (navíc většinou v obecných věcech méně gramotní než průměrný volič) hráli stále více roli "třetí komory parlamentu", na což nemají ani nárok z hlediska tří pilířů demokratického státu, ani demokratickou legitimitu. A nemají ji v podstatě soudci ani v těch státech, kde jsou voleni. Protože volba soudce je něco jiného než volba zastupitele a pro získání hlasu při ní platí zcela odlišná kritéria.

Rozdíly

Nejprve k tomu pojmu manželství a stejnopohlavního manželství.
Je třeba si uvědomit, že manželství jako ekonomický a sexuální vztah páru muž a žena, je dědictvím primitivů z Blízkého Východu. Neexistuje jediný objektivní důkaz toho, že toto pojetí manželství či rodiny coby základního elementu společnosti je jediné možné, či alespoň optimální.
V Evropě, a dokonce i v raném křesťanství, existovaly komunity, které společně provozovaly ekonomické aktivity a také plodily a rodily a společně vychovávaly potomstvo (čili jakási skupinová manželství). Byly velice účelné a válcovaly vesnická společenství, fungující na základě dvoučlenných (tehdy už křesťanských) rodin, vcelku spolehlivě, protože byly i výrazně efektivnější. Byla to i původní podoba některých klášterních řádů v rané církvi, především v oblasti Irska či částečně keltské Anglie. Tato forma klášterních komunit byla potlačena poté, co se centrum křesťanství přesunulo z civilizovaného Irska do barbarského Francněmecka. Lze připomenout, že alespoň podle některých verzí Artušovských legend se v takové komunitě narodil a strávil dětství i kouzelník Merlin.
A je zajímavé, že kdykoli se poměry trochu uvolnily, tak se Evropané k podobnému uspořádání (alespoň pro část společnosti) vraceli, od beghardů a begyní ve středověku (v jakési podobě dokonce v některých západoevropských zemích přetrvalo dodnes), i některých sekt v rámci husitského hnutí, až po moderní skupinové komunity na nejrůznějších politicko ideologických základech.
A před vnucením křesťanství většina evropských národů provozovala různé typy polygamních manželství. A Evropa byla spíš neúspěšnější po přijetí křesťanského modelu manželství než před ním.
Z tohoto důvodu nevidím naprosto sebemenší argument pro nějakou "nepřijatelnost" stejnopohlavních manželství a nebránil bych se bych se ani nějakým dalším modelům této instituce, které by lidem vyhovovaly.
Neberu ani argument "lidského práva znát svoje rodiče", které, pochopitelně, existuje jen ve fantasii některých aktivistů.
Existuje mnoho situací, kdy dítě své rodiče nezná a neznat ani nemůže. Od jeho nalezení v babyboxu až po některé typy adopcí, v jejichž důsledku jsou rodiče adoptivní vedeni zcela oficiálně jako rodiče biologičtí. A řada dětí, které vznikly oplozením matky spermatem anonymního dárce, svého otce z principu ani znát nemůže (ba nesmí). Pouze stát nějak hlídá, aby počet dětí od jednoho dárce byl limitován a snížila se tím pravděpodobnost, že se spolu jeho potomci setkají v loži manželském či nemanželském (přičemž jde, pochopitelně, o živé následky tohoto setkání).
Nemám tedy problém, pokud si L pár pořídí děti právě na základě onoho institutu anonymního dárcovství spermatu. Stejně nemůže státní moc dost dobře zabránit tomu, aby se L žena nenechala oplodnit nějakým mužem klasickou cestou a i ta inseminace je pro většinu lidí technicky dostupná (inseminátor býval učební obor bez maturity), např. s využitím injekční stříkačky na jedno použití. V historii našich lesbicky orientovaných žen najdeme i to, že partnerku své příbuzné často oplodnil (nebo dal své semeno k oplození) její otec nebo bratr. Takže obě členky páru měly k dítěti pokrevní příbuzenský vztah.
G pár je, pochopitelně, nucen využít surrogátní mateřství, kolem něhož se neustále rovněž vedou spory. A i zde se stává, že surrogátní matkou je matka nebo sestra jednoho z G páru.
Faktem je, že na paviánech bylo už před mnoha desetiletími prokázáno, že mládě může v břišní dutině donosit i samec, ovšem průplachy externími hormony (zhruba do 5. měsíce těhotenství, v němž "přebere žezlo" hormonálního řízení gravidity placenta) asi nebudou nic příjemného, budou +- razantnější obdobou hormonálních zásahů při změně pohlaví (což vede k hypotéze, že T muži, předělávající se na ženy, by mohli být dobrými a motivovanými surrogátními matkami).
Faktem rovněž je, že je popsána řada případů mimoděložních těhotenství u heterosexuálních žen, která, v důsledku dobrého umístění vajíčka, byla donošena a ukončena vyjmutím zdravého dítěte císařským řezem (či spíš břišní operací). Naprostá většina vajíček, pokud se dostanou mimo dělohu, se, bohužel, uhnízdí na kličce střeva nebo ve vejcovodu, kde pro růst zárodku nejsou podmínky a dojde k jeho úhynu, mnohdy spojeném s ohrožením života ženy.
Je třeba naplno říct, že děti, které se narodí L párům a které odnosí G párům náhradní matky, jsou dětmi navíc k tomu málu, co se u nás rodí ze "správných" vztahů (a na tomto poli má určité máslo na hlavě i ta slavná Aliance pro rodinu). Tedy nikoli, že by někdo bral heterosexuálním párům děti a dával je G a L párům (tyto zrůdnosti se u nás nepraktikují). V situaci, kdy v podstatě vymíráme, je každé takové dítě ohromné plus.
Naprostá většina G a L osob mají na různé "pride" pochody s osilikonovanými aktivisty, jimž z řití trčí paví pera, asi stejný názor jako členové zmíněné Aliance, o tom si nedělejme iluze. A jako rodiče budou stát na stejné straně barikády jako členové této organizace v případě vnucování homosexualistické a trans ideologie školním dětem. Proto opravdu nemá cenu si z nich dělat primární nepřátele, ale bylo by vhodné spíše se odpíchnout od tohoto (a podobných) průniku zájmů a rozumným způsobem spolupracovat, protože zájem o dobro pro své děti mají všichni rodiče. I ta ovce a hodiny z klasického seriálu.

Jak z toho?

Obávám se, že čistě pro danou problematiku může být "aktivistické" rozhodnutí Ústavního soudu menší zlo, než rozhodnutí vlády, jejímuž premiérovi na stejnopohlavním manželství vadí hlavně to, že je v rozporu s jeho náboženským přesvědčením (jak se údajně nechal slyšet). Není mi líto toto zavrhnout, nejsme teokratická diktatura, kde by přesvědčení Náboženského Vůdce bylo relevantním zdrojem zákonů. Proto uvítám cokoli, co takto pojaté odmítnutí obejde nebo jinak anuluje.
Z hlediska stavu demokracie ovšem může (či spíš musí) být onen akt zcela jistě zlo, ohrožující demokracii v její podstatě, takže jde vlastně o jakési vyhánění čerta ďáblem.
K vyřešení celého tohoto problému vidím opravdu jediný demokratický proces, a tím je vypsání referenda, v němž by o stejnopohlavních manželstvích rozhodli sami občané, jako nejvyšší autoritativní zdroj práva ve státě.
Cestou k něčemu podobnému by asi mohla být petice, protože tu by si vláda, prakticky rok (a postupem času stále méně) před volbami nemohla dovolit ignorovat, protože by si uřízla další z větví, na nichž ještě sedí.
Výhodou by jistě bylo ono "umravnění" Ústavního soudu, který má tendenci cpát se někam, kde v demokratickém státním zřízení nemá co pohledávat, a vyřešení onoho problému čistě demokratickou cestou.
Faktem ovšem je, že tím asi nepotěším odpůrce stejnopohlavních manželství, protože podpora tohoto typu svazku je v různých průzkumech mínění naší populace přibližně 2/3 až 3/4, takže by nejspíš tento trend zvítězil a jen by záleželo na tom, zda by se sešlo dost hlasujících na to, aby referendum bylo platné.
Vzhledem k tomu, že se nám vdávají i farářky,  se tento problém ani nedá jednoznačně vřadit do ranku konfliktů věřících s nevěřícími. Což je dle mého mínění jen dobře. I té paní farářce a její partnerce přeji kupu zdravých dětí, které by zcela jistě byly pro tuto společnost přínosem.

Jsem tedy toho názoru, že Aliance pro rodinu zcela zbytečně vykopává příkopy tam, kde by neměly v demokratické společnosti existovat, a dokonce i tam, kde to vysloveně zbytečně narušuje ty zájmy, které mají všichni rodiče společné. A dle mého soudu se jich najde dost na to, aby taková strategie měla smysl. Aliance tak dle mého názoru zbytečně omezuje potenciální pole své působnosti.

Sňatky homosexuálů

Naprosto nemám problém se sňatky homosexuálů. Paradoxně proto podporuji SPD, přestože ta je více-méně proti.

Historie

Umožnění nějakého oficiálního spojení homosexuálních svazků bylo spojeno se dlouhým bojem, především proti klerofašistické svoloči, vycházející z biblických textů, sepsaných odpornými a nenávistnými kreaturami. Nakonec bylo navrženo registrované partnerství, které původně mělo být i pro heterosexuální páry, aby nahradilo (alespoň zčásti) vztah druh družka, který vzniká automaticky po určité době soužití v jedné domácnosti. Zabránilo by se tím v reálné právní praxi se vyskytujícího bádání, zda dvojice byla spolu příslušnou lhůtu nebo o den méně, protožena tom zpravidla visí takové záležitosti jako dědictví apod.
Krátce před schvalováním tohoto svazku se pojednou klerofašisté vzepřeli a postavili novou podmínku, že totiž tento typ svazku bude dostupný výlučně G a L dvojicím a nikomu jinému. V této podobě byl uvedený zákon schválen a platí dodnes.
Skutečnost, že ona výlučnost pouze pro G a L páry byla schválena pouze na základě nátlaku ze strany klerofašistů, nijak nebránila tomu, že ještě snad v témže týdnu vyšel nenávistný klerofašistický text, pranýřující to, že "sexuální zvrácenci mají výhodu proti normálním lidem". A tento motiv najdeme v článcích klerikálně či klerofašisticky zaměřených osob dodnes.

Adopce

Nyní se hraje o adopci dětí G a L páry.
Faktem je, že je docela běžná situace, kdy méně v sexuální orientaci vyhraněná osoba má původně heterosexuální vztah, z něhož má jedno nebo i více dětí. Pokud jsou svěřeny k výchově GL osobě, o něčem to svědčí (ve smyslu kvalit druhého rodiče). Dále může být onen původní vztah, pochopitelně, ukončen i ovdověním.
Problém pak nastane v situaci, kdy z GL páru zemře biologický rodič společně vychovávaného dítěte / dětí. Protože podle současné legislativy je rodičův/ova partner/ka v podstatě cizí člověk.
Adopce partnerova / partnerčina dítěte by tento problém vyřešila velice hladce. Je vcelku jasné, že klerofašisté jsou proti.
Pokud se týká adopcí zcela cizích dětí, jsem toho názoru, že zde by měl být GL pár posuzován naprosto stejně, jako jsou posuzovány páry heterosexuální, tj. že by homosexualita neměla být nijak "bodována" nebo nějak podobně hodnocena, a to ani kladně ani záporně.
Pochopitelně, ještě existuje možnost adopce příbuzných dětí. Jako modelovou situaci si můžeme představit adopci potomků zemřelého sourozence a jeho partnera/ky (případy, kdy se rodiče např, zabijí autě, když s nimi děti nejely, se reálně stávají, takže to není žádná "akademizující konstrukce").
Přiznám se, že bych postupoval naprosto stejně, jako v případě vlastních potomků jednoho ze členů GL páru.

Děti

Pochopitelně, v souvislosti s dětmi vlastními jsou na tom lépe L páry, protože si mohou dítě prostě pořídit bez mužského partnera. Už v dobách dřevních se nechávaly členky L komunity oplodňovat spermatem některého mužského příbuzného své partnerky (otec, bratr apod.), čímž bylo více-méně zajištěno, že obě k dítěti budou mít biologickou vazbu.
V současné době "frčí" umělé oplodnění spermatem anonymního dárce, klerofašistická svoloč si prosadila, že je dostupné pro osaměle žijící ženy, ale ne pro ženy, žijící v L páru. Smysl to nemá, jako nemá smysl cokoli, co křesťané hlásají. Takže L ženy předstírají, že žijí osaměle a nechávají se oplodnit.
G páry jsou na tom po této stránce hůře.
Klerofašisté v současnosti především bojují proti dárcovství vajíček a profesionálnímu odnošení dítěte. Nedávno jsem četl článek jakéhosi klerofašisty o indických "nosnicích", jak jsou chuděry strhané po deseti porodech, aniž by autor reflektoval skutečnost, že v křesťanských zemích, kde se dodržuje zákaz jakékoli antikoncepce a sexuálních technik vylučujících oplodnění, mají ženy běžně dětí 20 a více.

Děti GL spolu

Faktem je, že při vzniku vajíčka vznikají paralelně tzv. pólová tělíska, která jsou s to vajíčko oplodnit stejně jako spermie a dát vznik novému jedinci. Pokud nesplyne s vajíčkem to pólové tělísko, které se od něj na konci meiózy odštěpilo, nemusí být výsledek geneticky totožný s matkou (byť je nenulová pravděpodobnost, že bude i při splynutí vajíčka s některým ze dvou dalších pólových tělísek). U některých druhů je to relativně běžný jev. U člověka je to vzácné, ale pár případů doložených je. V principu by tedy nebyl problém oplodnit vajíčko jedné členky L páru pólovým tělískem druhé členky. Nicméně je velmi pravděpodobné, že by podobným způsobem mohla splynout dvě vajíčka. To by bylo technicky jednodušší, protože vajíčka jsou daleko větší a lépe se s nimi manipuluje.
U G párů je situace trochu složitější, nicméně biologie připouští možnost oplození denukleovaného vajíčka dvěma spermiemi, přičemž vzniklý jedinec by měl vlastně tři biologické rodiče, protože mimojadernou genetickou informaci (např. DNA v mitochondriích by měl po dárkyni vajíčka.
Podobný proces, kdy do denukleovaného vajíčka se vloží jádro jiného vajíčka a jádro spermie, se používá v situaci, kdy je žena nositelkou některé z chorob, které jsou vázány na genetický materiál mitochondrií (dědí se výlučně po matce). Mezi tyto choroby patří i některé vrozené degenerace svalů, které buď odumírají nebo jsou v nich svalové buňky nahrazeny vazivem. Tyto choroby neumíme léčit a jejich vyústění je fatální - až jsou natolik poničeny dýchací svaly, že postižený nemůže dýchat, tak se udusí. Uvedené operace se již v některých zemích, většinou tam, kde tomu nemůže zabránit klerofašistická svoloč, provádějí.
Pro obojí páry se nyní otevřela možnost, daná existencí multipotentních buněk v kůži (tvoří se z nich různé typy buněk např. při hojení poranění), protože tyto buňky je možné přetvořit in vitro jak na spermii tak na vajíčko. Jeden z G páru by mohl tímto způsobem vytvořit vajíčko a druhý by mohl dodat spermie na jeho oplození. Stejně tak by mohly být vytvořeny spermie z buněk jedné členky L páru.
Jediným problémem je u toho G páru vznik vajíčka s Y chromozomem, které by po oplození spermií s Y chromozomem dalo vzniknout životaneschopnému jedinci s karyotypem YY. To, že se takový karyotyp občas najde i u velmi raných potratů, svědčí o existenci žen, které jsou karyotypicky muži (nebo alespoň chiméry s mužským karyotypem v oblasti vaječníků), o nichž se běžně neví. Takže by se v principu, pokud by spolu dva G měli dítě, nic proti přírodě nedělo.
Asi by to zavrtalo do poměru pohlaví v populaci, protože L pár by mohly mít pouze děvčátka, zatímco G páry by měly 2/3 chlapců a 1/3 dívek (pokud by se nepoužil nějaký postup na selekci X a Y spermií, jaký se běžně užívá u některých hospodářských zvířat).
Pochopitelně, výzkum na tomto poli se seč mohou, snaží zablokovat klerofašisté.

Klerofašistické aktivity

Klerofašisté se snaží prosadit model rodiny bezcenných primitivů, z nichž vzešli autoři Bible, a který už v těch dobách byl v podstatě překonaný. Uvedený model také do jisté míry odporuje vrozeným vzorcům sexuálního chování druhu Homo sapiens. Dalším problémem je, že tento model je v podstatě nerealizovatelný bez nerovnoprávného postavení žen ve společnosti. Což je ovšem stav, který všechna Abrahámovská náboženství (= judaismus, křesťanství a islám) silně prosazují. Nejméně intenzívní v tomto směru jsou některá křesťanská náboženství, což je dáno tím, že křesťanství se dostalo do relativně vyspělejší společnosti a bylo nuceno se do jisté míry přizpůsobit, zatímco jak judaismus tak islám přišly a zafixovaly se do společnosti primitivů s velmi nízkou, pokud vůbec nějakou, kulturou, takže své zvrácené ideje mohly prosadit daleko intenzívněji.
Faktem také je, že společnosti, které byly ušetřeny působení šiřitelů zla, tj. křesťanských nebo islámských misionářů, se vypořádávají s homosexuální orientací části své populace bezproblémově s tím, že tito lidé přebírají část péče o děti svých sourozenců, takže mít je v rodině je spíš terno.
Pochopitelně, platí, že homosexualita se běžně vyskytuje v přírodě u savců i ptáků, takže se nejedná o něco "nepřirozeného", "proti přírodě", jak blekotají klerofašističtí agitátoři. Už jsem si zde dříve dovolil vyslovit hypotézu, že vznik této sexuální orientace může být spojen s přírodní regulací hustoty populace (více GL párů, méně potomstva do následující generace). Než sáhne příroda k něčem drsnějším, jako např. pochodování přemnožených lumíků do moře.
Skutečnost, že GL páry by spolu mohly mít děti, je dalším kamenem pro mohylu náboženských žvástů. Může sice padnout námitka, že je zde zapotřebí technická medicínská intervence, ale faktem, bohužel, je, že takovou intervenci dnes již velice často potřebují i hetero páry. Zejména v souvislosti s posunem ukončení vzdělání, a tedy i sociální zralosti, u žen do věku po 30, kdy ženy, které dosud nerodily, již mají ve významném procentu s otěhotněním přirozenou cestou vážné potíže.

Něco k těm sňatkům

Problém vidím v tom, že ono registrované partnerství je vztahem neplnohodnotným, který umožňuje zejména různým v kostele "ideologicky zpevněným" státním úředníkům všeho možného druhu takto spojené páry nejrůznějšími cestami šikanovat. Tento jev nabývá na kvantitě a kvalitě s tím, jak byly objeveny různé díry a skulinky v zákonech, které takovou šikanu umožňují.
Pokud by bylo možné GL páry spojit sňatkem nijak právně neodlišitelným od sňatku heterosexuálních párů, možnosti pro jejich útlak a šikanování by se drasticky zmenšily. Což je hlavní důvod, proč proti tomu klerofašisté bojují seč mohou. A ze stejného důvodu já sňatky GL párů podporuji.

Co nechci

Naopak nechci to, co se děje v některých "vysoce progresívních" státech na západ od bývalé železné opony, v nichž jsou děti indoktrinovány na školách ve smyslu homosexuality jako preferovaného a společensky žádoucího typu vztahů, a naopak vztahy heterosexuální jsou presentovány jako cosi nežádoucího.
Víceméně chápu výchozí pozice, z nichž tohle vzniklo. Jednalo se o zavádění sexuální výchov na školách, prevenci AIDS a dalších sexuálně přenosných chorob, a také nechtěných otěhotnění. Faktem také je, že existují z více států, kde fungují paralelně státní školy se sexuální výchovou a církevní školy, které ji nemají, že v těch církevních je více žáků i žákyň onemocnělých AIDS a více žákyň nechtěně těhotných.
Na druhé straně si však dokážu představit i to, že se tato výchova může snadno zvrhnout v to, o čem jsem se zmínil hned v první větě této části. A dokážu si představit i to, že pro některé aktivisty může být vyvolávání zmatků v dětských hlavách čímsi pozitivním, ideologicky podloženým.
Je možné, že příslušné zákony v Rusku nebo v Maďarsku (a o něco takového se zřejmě pokusí i Polsko) poněkud přestřelují na opačnou stranu, ale je to jednoznačně reakce na již neúnosný stav. Je jedno, zda ho označíme jako "homosexualismus" nebo nějak jinak, na podstatě věci a její neúnosnosti to nic nemění.
Vinu za ono možné přestřelení nesou sami aktivisté, kteří se pokusili sexuální výchovu zneužít k šíření ideologických žvástů, které nemají s touto výchovou nic společného.
V roce 2003 vyšly tři romány "progresívního" kanadského spisovatele (Kanada je vůbec pranýř progresivismu a podobných pochybných -ismů), tvořící cyklus "Neandrtálská odchylka", vydaný česky v letech 2006 (Hominidé), 2007 (Lidé) a 2008 (Míšenci) nakladatelstvím Triton. Romány líčí paralelní svět, v němž sapientovali neandrtálci a vyhynul Homo sapiens sapiens. Neandrtálci žijí silně ekologicky a přírodně (přitom mají vyspělé technologie, což se s něčím takovým v podstatě vylučuje) v supertotalitní společnosti, proti níž je i Severní Korea oázou svobody a demokracie. Mimo jiné provozují celý rok homosexuální sex, a to i ti, kteří jsou heterosexuálně sezdaní. K heterosexuálnímu styku jsou "připouštěni" tehdy, když fašistická "šedá rada" organizuje (jednou za několik let) narození dalších dětí. Aby bylo jasno, autor tuto společnost vidí jako cosi blízkého ideálu, jaký je třeba vnutit i lidem z našeho světa.
Dokážu si představit, že právě podobné ideje vedly k tomu, že původně pozitivní a přínosná sexuální výchova na školách zdegenerovala na cosi naprosto odpudivého a dětem jednoznačně škodícího. Domnívám se také, že relativní přísnost zmíněných restrikcí je dána tím, že provozovatelé podobných ideologických hrátek jsou vysoce nesolidní lidé, kteří by se při méně restriktivních zákonech snažili najít skuliny, kterými by je obešli.

Paradox

Uvedl jsem, že paradoxně podporuji SPD, přestože tato strana je proti sňatkům GL párů. Je to z toho důvodu, že bych si tuto záležitost přál vyřešit v referendu. Podpora a sympatie naší společnosti vůči GL párům je poměrně vysoká, navíc je tento vztah ještě akcentován vnímáním boje proti těmto sňatkům klerofašisty a církvemi, jejichž obliba ve společnosti je velmi nízká. Z tohoto důvodu předpokládám, že by referendum vyšlo pravděpodobněji pro tyto sňatky a tím by celá záležitost mohla skončit.

Takže, abychom to uzavřeli: Podle mého mínění sňatky GL osob zcela jednoznačně ano. Adopce partnerových dětí, osiřelých dětí, příbuzných s jedním z GL páru, oběma partnery také ano, adopce nepříbuzných dětí jako zcela rovnoprávná záležitost s hetero páry také ano. Zcela jednoznačně provádět výzkum na poli asistované reprodukce GL párů a jeho aplikaci v praxi, bez ohledu na pochybné náboženské ideje. Ale ne to, co je označováno za homosexualismus, přestože by restrikce na tomto poli nemusely být tak tvrdé jako v tom Maďarsku a dalších státech.