Opravdu jsou všichni kritici oficiálně hlásaných blábolů jen "hloupí konspirátoři"?

Posledním a takřka (zatím) neprůstřelným zákopem hlasatelů bezcenných nesmyslů je prohlašování kritiků za "konspirátory" či "šiřitele konspirací", trpící duševní abnormalitou, či dokonce chorobou. Je to asi ultimátní prostředek k zamezení konfrontace těch či oněch blábolů s realitou.

Definice

"Konspirátor" má být člověk, který z důvodů své duševní jinakosti, či dokonce choroby, vidí za některými sociálními a jinými jevy známky konspirace, čili nepřátelského spolčení těch či oněch sil proti demokracii či přímo občanům.
Již jsem tu před nějakou dobou napsal, že některé jevy, vypadající jako konspirace, mohou být v reálu aktivitami "spřízněných duší", jednajících zcela spontánně, prostě ve stylu sociálního hmyzu. Za příklad takové pseudokonspirace jsem uvedl "deep state" protože v jeho rámci významná část byrokracie jedná proti autorům změn či změnám samotným (či čemukoli dalšímu, co by mohlo ohrozit  postavení členů této sociální skupiny), spontánně a nezávisle na sobě. 
V řadě situací deep state a podobná "mraveniště" jsou ochotny jednat i totálně destruktivně vůči státnímu organismu, z něhož žijí. Pořád mi to připomíná onen hanlivý (leč pravdivý) Leninův výrok o kapitalistech jako třídě, kteří komunistům "prodají i ten provaz, na kterém je nakonec komunisté oběsí".
Konstatoval jsem také, že ony pseudokonspirace jsou nepříjemné tím, že nemají hlavu, která by se dala setnout či s ní vyjednávat, takže jsou oproti skutečným konspiracím daleko obtížněji řešitelné.
Jistěže existuje i závislost na čase, kdy se organizace původně nekonspirační změní v konspirační. Typickým příkladem je Mafie, což byla původně národně osvobozenecká organizace obyvatel Sicílie, která se postupem přeměnila na silně zakonspirovanou "chobotnici" jednoznačně zločinné povahy.
Další věcí je, že mnoho konkrétních systémů v sobě zahrnuje v libovolném poměru prvky konspirace i psaudokonspirace.
Na druhé straně je jasné, že existují i konspirace zcela jednoznačně prospěšné, související např. s obranou státu, informacemi o průmyslových postupech a dalšími podobnými tématy.

Historie

Faktem je, že v historii známe mnoho jevů, které rozhodně snesou označení za konspiraci, takže rozhodně není nejmenší důvod popírat existenci konspirací v současné době. Faktem také je, že mnohé z těchto jevů spojují prvky opravdové konspirace s pseudokonspirací. Tedy, mají jakési centrum, které je řídí, ale řada nižších postů funguje v podstatě na stejném principu, jako výše zmíněný deep state, tedy na spontánních aktivitách lidí, kteří byli k základům potřebných reakcí vybráni a vyškoleni, a jednají více-méně nezávisle.
Zcela jistě bylo takovou konspirací křesťanství se svou vnitřně nekonzistentní a nelogickou vírou, která byla různým způsobem udržována v odstupu od kritického rozboru. Bylo k tomuto účelu použito více technik, od blábolení o "nevyzpytatelnosti Boha" až po ono také známé "Credo quia absurdum", jehož autorem je patrně jeden ze "svatých otců", Tertullianus.
Křesťanství od samého počátku pracovalo na tom, aby vznikla jakási vrstva "uživatelů" této víry a aby i okolní svět byl motivován ke spolupráci. Už tedy ve starém Římě křesťanství začalo postupně získávat vliv. Pochopitelně, na úkor řadových vyznavačů, velice často otroků.
Křesťanství zavrhovalo sebevraždu, což byl v podstatě jediný reálně dostupný prostředek otroků k úniku od nesnesitelných životních podmínek, Pochopitelně, tato hrozba sloužila též k určitému tlaku na majitele, aby své vykořisťování držel v nějakých přijatelných mezích. Otroci v té době již byli poměrně drazí a stoupala cena jejich práce, takže nebylo v ekonomickém zájmu jejich majitelů je k tomuto aktu zoufalství dohnat. Proto se také na sklonku předkřesťanské éry postavení otroků postupně zlepšovalo a byla snaha nahradit část jejich práce něčím jiným (třeba zapřáhnout vodní kolo místo otroky poháněného žentouru, nebo ten žentour alespoň pohánět osly či koňmi). Jakmile se však mezi otroky rozšířilo křesťanství, mohli jejich majitelé "přitvrdit", protože onen únik sebevraždou měl u křesťanů minimálně podstatně zvýšený práh.
Vedlejším efektem tohoto opatření bylo zastavení procesů, jaké v novověku nakonec vedly k průmyslové revoluci, protože cena otrocké práce klesla natolik, že v té době náznakem se rozvíjející prvky pokročilejších ekonomických aktivit (např. cosi jako manufaktury se specializací otroků na konkrétní úkony) se prostě přestaly vyplácet. Není vyloučeno, že bez křesťanství by došlo k nějakému ekvivalentu průmyslové revoluce již v prvním tisíciletí. Podle některých znaků kulturnosti a civilizační vyspělosti se Evropa dostala na úroveň před Konstantinem až někdy ve 14. století, tak hluboký civilizační a kulturní propad christianizace způsobila.
Jakmile se křesťanství zmocnilo vlády (za Konstantina), začalo stále více zařizovat ono "uživatelství" pro svou špičku. 
Aby bylo jasno: Narážím na vtip z dob socialismu, podle něhož se obyvatelstvo dělí podle příjmů na "budovatele socialismu" s těmi nejnižšími příjmy, "hlasatele socialismu" se středními příjmy a "uživatele socialismu" s těmi nejvyššími.
Pokud se podíváme na strukturu dnešních církví, tak to v nich funguje velmi podobně jako v tom vtipu. A před nástupem reformace to bylo ještě patrnější.
Hlavním principem křesťanství bylo udržování širokých vrstev v područí víry a jejich ovládání skrze ni. Asi ve stylu onoho aforismu: "Já nepotřebuji věřit v boha, ale potřebuji, aby v něj věřil můj krejčí."
Pochopitelně, stejnou konspirací je i výše zmíněný socialismus. Oficiálně se pracovalo na "vybudování komunistické beztřídní společnosti". V reálu ovšem vznikla vrstva papalášů, oněch "uživatelů", a po ní ona vrstva "hlasatelů", závislá svou existencí na udržování režimu. A zbytek společnosti jim zajišťoval život ve sladkém nicnedělání.
Hypotézu o "konspirativním" charakteru komunistického režimu podporuje i to, jak rychle se zhroutil, když jeho hlavy přišly o reálnou moc. Byť jistě i v něm se dají najít ony prvky pseudokonspirace, dané společnými zájmy členů některých skupin obyvatel, vázaných na tento režim (nebo jeho konkrétní formu). 
Pochopitelně, v rámci socialismu existovala velká řada dílčích konspirací, které se týkaly jen určitých aspektů života v něm. Jistěže konspirací byla i "Nová sovětská biologie T. D. Lysenka", řada konspirací byla spojena se zdravím obyvatelstva, konspirace režim šířil i v souvislosti s některými nehodami a neúspěchy. Opět by se toho našlo mnohem víc. Ostatně to samé, tj. složení jakési zastřešující konspirace z řady dílčích, platí i pro výše uvedené křesťanství.
Konspirativní charakter měl do značné míry i nacistický režim. A mají ho, samozřejmě, i islám a judaismus.

Magistra vitae

Každý, kdo před pádem socialismu alespoň "rozum bral", má tedy osobní zkušenost s různými konspiracemi, které v něm existovaly a mnohé byly po pádu tohoto režimu zveřejněny, demaskovány. Velice dobře tedy zná některé základní znaky této formy ovlivňování mas. Jakmile překoná určitý myšlenkový blok ve smyslu "přece je nemožné, aby se podobné věci jako za socialismu děly i v demokracii a tržní ekonomice", je schopen vcelku s vysokou účinností rozpoznat jevy s konspirativními prvky, ať už jsou to ryzí konspirace či ryzí pseudokonspirace (pochopitelně, nejfrekventovanější jsou směsky těchto krajností).
Faktem je, že vedení EU s přímo atributivní hloupostí sobě vlastní dělá vše proto, aby se obyvatelům rozbřesklo, protože zavádí do politické sféry stále více prvků, souznějících se socialismem, potažmo s nacismem, jejichž konspirace již byly odhaleny. 
Takže z tohoto důvodu zejména starší občané, pamatující socialismus, jsou s to rozeznat ony konspirativní aktivity současného režimu i organizací, které jsou jím protežovány. 
Zcela jistě je konspirací celá aktivita v souvislosti s "globálním oteplením způsobeném antropogenním oxidem uhličitým", (minimálně) od proslulé Mannovy "hokejky" až po vysloveně současná zpravodajství "veřejnoprávních" médií.
Zcela jistě existuje existuje snaha nahradit stávající obyvatelstvo EU s IQ kolem stovky a s výskytem značného procenta osob zvyklých analyzovat to, co je jim hlásáno, obyvateli s IQ pod sedmdesát a snadno ovladatelnými prostřednictvím náboženské víry.
Přičemž kdo není hloupý (a nevzdělaný), tak ví, že tohle měli na programu už soudruzi Marx a Engels a po nich výměnu obyvatel prosazovalo mnoho dalších, na ně navazujících,  filozofů a politiků, zejména z prostředí levice. V podstatě tyto úvahy uťaly až podrobné informace o "eugenické praxi" v Německu od třicátých let po konec druhé světové války v Evropě. Pro nás je uvedený plán zajímavý i tím, že jedním z národů, které by měly být podle Marxe vyhubeny (a nahrazeny "kvalitnějším" obyvatelstvem),  aby světová revoluce mohla zvítězit, byli i Češi. To vedlo k oné známé scéně v londýnské kavárně, kde se Marx setkal s barikádníkem Fričem (oba zde byli v exilu) a dostal od něj přes držku. Což byl první kontakt našeho národa s marxismem. 
Dnes soudruzi v podstatě nemusejí teoretizovat (protože to podstatné už bylo napsáno) a pouze jednat ve stylu soudružky Merkelové "Zvládneme to".

Bojovníci proti konspiracím

Pochopitelně, je v zájmu politických sil, provádějících konspirační aktivity, dehonestovat všechny, kteří demaskují a odhalují jejich temné a hnusné aktivity. Z tohoto důvodu si pronajímají (i když je pravděpodobné, že ty blbější a nevzdělanější lze získat zdarma) různé "bojovníky proti konspiracím", kteří potom zasypávají veřejný prostor, jak reálný tak digitální, odhalováním a "vyvracením" konspiračních teorií.
Problémem ovšem je, že se uplatňuje onen efekt, že konspiraci od pravdy odlišuje jen nějaký čas.
Ostatně, v poslední době jsme byli svědky toho, jak byli "bojovníci proti covidovým konspiracím" odhaleni oficiálním prohlášením vysokých představitelů USA o tom, že COVID byl skutečně geneticky manipulovaný virus, a to za americké peníze v čínské laboratoři, a že podobných US prostředky vydržovaných laboratoří je na světě více než stovka. Pochopitelně, do té doby bezectní a bezcenní prolhanci, od různých "elfů" přes všelijaké "konspirátory" až po některé na vlády navázané "odborníky", blekotali jak se dalo. Přitom duševně normálnímu člověku by bohatě mělo stačit, že v tom viru byla při sekvenování nalezena dílčí sekvence,  která není normální součástí genetické výbavy coronavirů a pravděpodobnost jejího náhodného vzniku přirozenou cestou je možná nižší než pravděpodobnost výskytu daktyloskopických dvojčat. Ta sekvence je totiž exaktní, snadno ověřitelná informace, a v porovnání s ní veškeré výroky veškerých bojovníků proti "desinformacím" a "konspirátorům" snad nemají ani cenu cáru použitého toaletního papíru.
Osobně by mě dost zajímalo, zda někdo z oněch "antikonspirátorů" našel dost morální síly, aby se objevitelce této sekvence omluvil. S informací o něčem takovém jsem se dosud nesetkal.
Faktem je, že "antikonspirátoři" jsou stále zoufalejší, a tak si vymýšlejí naprosto příšerná kravinia.  Aktuálně je v kurzu "odborná kritika" jednoho z nich vůči informaci o tom, že na Zemi existovala teplejší období (vyjádřeno ve stupních Celsia). A že toto není možné, protože ta období byla ještě před narozením vědce, který tuto stupnici i přístroj na měření vytvořil.
Hloupost těchto lidí zcela jistě dokazuje skutečnost, že i slavná Mannova hokejka i další pochybné materiály od klimatologů rovněž sahají před rok Celsiova narození a rovněž používají jeho stupně. Takže by na tomto principu měly být znevěrohodněny také.
MMCH, pokud bychom měli dovést do konce tuto vskutku "geniální" myšlenku, skvěle ukazující stupeň intelektu i vzdělání "bojovníků proti konspiracím" i "bojovníků proti klimatické změně", museli bychom např. skartovat veškeré učebnice paleontologie, antropologie, archeologie a dalších podobně zaměřených vědních disciplín a, pochopitelně, také veškerou vědeckou literaturu takto zaměřenou. Protože všechny tyto obory používají jednotky SI na objekty i živočichy, existující v dobách před jejich definováním.
Jsem toho názoru, že takovéto případy jasně ukazují duševní stav "bojovníků proti konspiracím", kterým se jejich palác, postavený ze samých lží a nesmyslů, začíná sypat na hlavu.
Setkal jsem se i s krásným pojetím, že informace o faktu X coby "konspiraci" a "desinformaci" byla pravdivá až do okamžiku ověření / zveřejnění pravdivosti faktu X, a teprve po tomto datu se fakt X stal pravdou.  Tuto koncepci je nutno odmítnout z následujících důvodů:

1. Onen fakt X byl pravdivý vždy, protože je nezávislý na tom, jak ho hodnotí lidé
2. Oni hlasatelé nepravdivosti faktu X mohou být (a v řadě případů asi správně) podezíráni z toho, že o pravdivosti faktu X věděli, ale že jen z důvodů vlastního prospěchu desinformaci o jeho nepravdivosti šířili. Dovolím si připomenout, že na pomezí padesátých a šedesátých let minulého století byla provedena známá studie na britských lékařích, z nichž část přestala kouřit a u obou skupin byl sledován zdravotní stav, vč. věku kdy zemřeli a příčiny úmrtí. A již někdy na začátku šedesátých let se obě skupiny začaly natolik výrazně v délce života a příčinách úmrtnosti lišit, že bylo možné kouření prohlásit za rizikový faktor pro uvedené znaky zdraví. Nicméně ještě někdy na začátku 80. let různí námezdní vědci a desinformátoři, najatí tabákovými koncerny, škodlivost kouření různými manipulacemi a triky zpochybňovali, přestože jim musela být realita jasná.
3. Pokud si oni hlasatelé byli vědomi, že pro zpochybnění nebo potvrzení pravdivosti onoho faktu X neexistují dostatečné informace neměli se na tomto poli angažovat. Ti méně neinteligentní z nich mohli i postřehnout, že jsou v čímsi zájmu tlačeni do hlásání určitého postoje, což více-méně je přinejmenším nepřímý důkaz pravdivosti onoho faktu X.
4. Jistěže podezření u kohokoli myslícího musí vzbudit i skutečnost, že je bráněno studiu faktu X (zda tedy je či není pravdivý). Zlí jazykové tvrdí, že výše zmíněné tabákové koncerny měly informace o škodlivosti kouření podstatně dříve než vznikla ona studie na britských lékařích, ale že ji držely v trezorech.

Jsem toho názoru, že kdyby se to výše zmíněné dění okolo škodlivosti kouření odehrálo v současné době, byli by vědci, kteří prokázali škodlivost kouření, prohlašování za desinformátory a možná i ruské agenty, práce na toto téma by čelily organizovanému zákazu přijímání k publikaci, jejich autoři by byli zbavování míst ve vědeckých institucích a vysokých školách a byli by též veřejně dehonestováni. Ostatně, jak jsme tomu byli  a jsme svědky v souvislosti s Covidem, pseudovakcínami mRNA proti němu, ale i s klimatem. 

Jak se podobným aktivitám bránit? Legálně v podstatě volbou stran, které ustřihnou různé "antikonspirátory" od státních peněz a zakládáním aktivistických skupin, hlásajících pravý opak toho, co "antikonspirátoři". Můžeme též hlasovat peněženkami a přestat nakupovat zboží a služby od těch organizací a firem, které ony "antikonspirátory" podporují. Docela by se hodil nějaký centrálně organizovaný internetový seznam takovýchto firem.

Snad aby bylo jasno s tím tabákem

Nehodlám nijak odmítat škodlivost kouření. Lze ovšem proti současné politice v tomto směru postavit následující fakta:

1. Zdrojem rizika kouření není samotný nikotin (na který se rozvíjí návyk), ale produkty suché destilace tabáku, v nichž jsou rakovinotvorné látky, toxické těžké kovy a další škodliviny, ba dokonce i nějaké radioizotopy z jaderných pokusů by se tam našly.
2. Problém je s nadhodnocováním rizika pasívního kouření. V mnoha případech budete strašeni hláškou, že pasívní kouření zdvihne riziko té či oné hrozné nemoci "na strašlivých 200 procent" a bude před vámi hluboce utajována informace, že půjde o "strašlivé zvýšení výskytu" z jednoho případu na sto tisíc, a někdy i na milion, obyvatel na dva. Některé choroby z kouření jsou totiž u nekuřáků extrémně vzácné. Pochopitelně, onen dvojnásobek je zpravidla nalezen u nekuřáka, žijícího s kuřákem v jedné domácnosti. Pokud se s takovou expozicí zohlední délka a intenzita expozice tabákovému kouři třeba v restauraci (o zastávce MHD raději ani nemluvě), dostáváme se do oblasti naprosto bagatelních rizik, srovnatelných například s rizikem spojeným s černobylským spadem (tedy cca 1000 nebožtíků za sto let na celou tehdejší ČSSR, po rozdělení státu jsme si se Slováky zbytek té tisícovky rozdělili). Nehledě k tomu, že řada restaurací měla pasívní kouření zcela uspokojivě vyřešeno rozdělením na kuřáckou a nekuřáckou část.
3. Problematický je i boj protitabákových fanatiků proti bezdýmým formám aplikace tabáku či nikotinu od žvýkacího tabáku (může mít nějaké negativní dopady na dásně, ale zanedbatelné proti rizikům z kouření), či dokonce bezdýmých forem tabáku, jejichž riziko je zanedbatelně malé (když si dáte pečenou jitrnici nebo jelito, vystavíte se riziku daleko většímu, v případě požívání grilovaných pokrmů je toto riziko ještě vyšší). A u "elektronických cigaret" je opět riziko ještě nižší. Důležité totiž je, že převedeme-li kuřáka klasických cigaret (a pod.) na některou z alternativ, výrazně mu snížíme riziko řady nemocí, někdy na úroveň exkuřáků, někdy až na úroveň nekuřáků. Charakteristické je, že za mnohými z aktivit proti alternativám kouření stojí demokraticky nelegitimní vedení EU, případně WHO, která za poslední roky zdegenerovala na cosi, co je vedeno člověkem,. jehož jediná odborná medicínská kvalifikace je veteránství z marxistických partyzánských bojůvek v Africe.

Jistěže na poli takovýchto spíš fanatismem než rozumem opatření jsou ještě dva problémy:

1. Boj proti bagatelním rizikovým faktorům vede ke zbytečnému plýtvání penězi, ale i jakéhosi sociálního potenciálu, tedy toho, co jsou lidé ještě ochotni přijmout
2. Boj za bezcenné nesmysly vede k totalitarizaci společnosti a erozi demokracie. Dejme těmto bojovníkům volné pole působnosti a jednoho dne se probudíme ve státě, proti kterému byl Husákův režim ještě zlatý (akorát půjde do nějakého gulagu každý, kdo by se to odvážil konstatovat)

U těchto bojovníků a jejich bojů je tedy konspirace naprosto stejná, jako byla ona výše popsaná u tabákových koncernů, ale v opačném gardu.
Je nutno rovněž připomenout, že nástup racionálních opatření proti tabáku a tabakismu byl spojen s tím, že uvedení "bojovníci" prohlašovali za "statisticky významné" výsledky  s pravděpodobností 80 či 85 procent (pro nestatistiky: opravdová statistická významnost existuje v rozmezí 95 - 100 procent; při souběhu vzájemně nezávislých statistik lze jít i níže, ale ne pod 90 %). Těmito excesy se totiž tito bojovníci zdiskreditovali a jejich následné statistiky (již s pravděpodobností 95% a výš) byly právem podezírány z "cinknutosti".
Jistěže úspěšnosti těchto bojovníků nepřidal ani fakt, že nejznámějším bojovníkem proti kouření byl jistý Adolf Hitler, povoláním vůdce.
Je jasné, že tabák byl škodlivý vždy, ale ono postavení "nejsilnějšího jednotlivého faktoru životního stylu" nabyl až ve druhé polovině minulého století. Do té doby mu konkurovala řada faktorů dalších, přinejmenším srovnatelných. Včetně různých zdrojů úplně  stejných produktů suché destilace organických materiálů. Až investice do vytápění, průmyslových pecí, přechod z vaření na dřevě nebo uhlí na plyn či elektřinu (původně sloužila plotna k tomu, že na ní hořelo a doutnalo dřevo a mezi tím byly na kovových trojnožkách nádoby v nichž se vařilo, v muzeích dokonce můžeme vidět i "hrnce s nožičkami", které trojnožku nepotřebovaly), prevence smogových situací, i zavedení katalyzátorů do aut (dala by se jistě najít i další opatření) společně s významným prodloužením délky života z něj učinily takto dominující faktor zdravotního rizika. Ještě někdy na začátku minulého století bylo kouření v kontextu dalších zdravotních rizik v podstatě bagatelní záležitost.
Čili "neškodnost kouření" byla hoax vždy, ale "šílená rizikovost kouření" byla hoax od 16. století do zhruba poloviny minulého století. Včetně toho, že pokud by se, třeba v 17. století bojovalo proti kouření a zanedbal se pokrok v eliminaci jiných zdrojů kouře, např. konstrukce komínů či dokonce náhrada dýmníků opravdovými komíny, tak by se peníze na ten boj s kouřením v podstatě vyhodily oknem. Komu to zatím nedošlo, tak budiž jasně uvedeno, že kouření se stalo tak významným zdravotně rizikovým faktorem až poté, co byly eliminovány či výrazně sníženy faktory "konkurenční" a původně z tohoto hlediska významnější.

Naprostá většina "desinformací" či "konspiračních teorií" je alespoň zčásti pravdivá. Zbytek je v podstatě odhalitelný na úrovni trochu bystřejšího laika se základním vzděláním. "Boj proti desinformacím" je většinou bojem proti naprosto či z velké části pravdivým informacím, které se ovšem nehodí do iluzívního světa, který se snaží vytvořit "uživatelé" současného režimu, aby o toto své exkluzívní postavení nepřišli. Navíc "blokování desinformací" je v podstatě obcházení ústavního zákazu cenzury, takže na každého takového "bojovníka" je třeba hledět jako na někoho, kdo chce zlikvidovat demokracii, protože bojuje proti ústavnímu pořádku tohoto státu.

Vezmi obyčejnou tužku...

Dost mě fascinuje naprostá neochota aktivistů, hlásajících nekonečné dobro, vyvolané zavedením takového nebo makového nesmyslu, nějakým způsobem verifikovat, zda to skutečně je tak pozitivní, jak se to tváří. Přitom se vesměs jedná o naprosto banální matematické a logické úkony, případně spojené s nějakou fyzikou či chemií, zpravidla na úrovni základní školy, maximálně střední.

Vezmi...

Jako dítko, snad v první nebo druhé třídě, jsem dostal pod stromeček knížku veršů Františka Hrubína, ilustrovanou Jiřím Trnkou. Její hlavní báseň začínala verši:
"Vezmi žlutou tužku,
namaluj mi hrušku ..."
Tato básnička tedy vybízela dítka k aktivitě, aby sama zapracovala na sobě a zvýšila své schopnosti.
Z tohoto důvodu jsem si dovolil tyto verše parafrázovat v textu o dnešních moderních soudruzích, kteří horují pro vše pokrokové a samozřejmě DOBRO přinášející. Dobro, které je třeba vnutit nebohým desolátům, protože oni by jinak volili ZLO a, ubozí, sami by si tím uškodili.

Dialog

V naprosté většině případů se mezi desolátem a ekologickým libtardem rozvine cosi jako dialog:
"Tak mi dokaž, že elektromobil produkuje méně CO2 než automobil."
"To není třeba dokazovat, to je prostě pravda."
"Ale já ti mohu naprosto jasně ukázat, že to pravda není. Na to stačí pár elementárních výpočtů."
"To je nesmysl, na to jsou potřeba superpočítače a kvalifikovaní vědci, kteří velice dobře vědí, co mají počítat"
"Je to přitom velmi jednoduché. Najdeš, kolik energie je v kile uhlí a kolik v kile benzínu."
"To nejde najít."
"Ale jde. Google ti to najde na první dobrou."
"To je ovšem nějaký podvod."
"Firma, která Google provozuje, zapojila AI a Google sám vyhledá odpověď na konkrétní dotaz, a ještě přidá zdroje."
"To je sice nesmysl, ale stejně, co z toho?"
"Zjistíš, kolik CO2 se uvolní spálením uhlí na jednu kWh a kolik spálením benzínu."
"To je nemožné, to vyžaduje vzdělaného odborníka, nejlépe z Greenpeace."
"To je učivo chemie a matematiky pro základní školu. Tu jsi přece absolvoval, ne?"
"To jsou nějaké divné obory, kterým jsem nikdy nerozuměl. Proto jsem také vystudoval filosofii a ekologii.
A stejně, co bych pak s těmi čísly dělal?"
"No, potom vypočteš, kolik CO2 na zdroji se uvolní při vyrobení jedné kWh na pohyb kol auta, a kolik na pohyb kol elektromobilu."
"To je směšné, to jsou jen jakési podivné čáry."
"Jsou to výpočty, které jsi musel brát na základní škole a potom daleko podrobněji na gymplu."
"Ne, to jsou čáry, protože když se to počítá, vyjde pokaždé jiné číslo.
Já věřím tomu, co nám říkali na školení. A varovali nás před takovými, jako jsi ty. Co se nás budou snažit předstíráním vědy zmást."
Jak praví klasik, oponu milosrdenství raději spusťme před koncem této scény.
Dovoluji si upozornit na románovou sérii US autora Turtledove ("Světoválka" a její pokračování "Kolonizace"), v níž během druhé světové války přiletěli na Zemi ještěroidní emzáci, "Rasa". A lidé v podstatě ukončili válku a sjednotili se proti nim. V jednom díle druhé série diplomatka a psycholožka Rasy vede diskusi s vysoce postaveným činitelem Německa o tom, jak je dokázáno, že Židé jsou nižší rasa a je nutné jejich vyhubení. Němec argumentuje v podstatě stejně jako výše ekolog a nakonec dialog, rozhněván, utne a téměř vyvolá diplomatickou roztržku mezi Rasou a Německem.

Následky

Následky různého přístupu k tomu, co hlásají ekologové, případně jiní mentálně retardovaní progresivisté, jsou jasné: Lidé stejného druhu hledí na hlasatele pitomostí jako věřící na kněze, hlásajícího Slovo Boží. Zlí desoláti, a taky svině soudruha Foltýna, vezmou onu obyčejnou tužku a začnou počítat. Byť je jasné, že s kalkulačkou to jde líp a s nějakou vhodnou aplikací na PC se dostáváme ještě o level výš.
Já osobně na tyto věci používám nejčastěji konzolu jazyka R. Ten je sice určen pro statistiku, ale umí veškeré základní matematické funkce. Výhodou konzoly je, že se mohu vrátit ke dříve zadaným příkazům (a dokonce se mi mohou uložit v počítači na disk). Výhodou tedy je, možnost ujistit se, že jsem se nepřeklepl, a pokud ano, mohu příkaz jednoduše opravit a odeslat znovu ke zpracování, což je jednodušší než ho psát celý znovu.
Výsledky výpočtů mohu kopírovat do nějakého pomocného souboru a také uložit (na disk se při ukončení práce neuloží).
Je-li to potřeba, mohu si naprogramovat i funkce a procedury, které svými příkazy prostě jen volám.
Nicméně máme zde lidi, pro něž je jakákoli taková činnost černou magií, jakou programově odmítají a víru ve výroky svých guru prostě povyšují nad jakákoli fakta.
Pěkně to vyjádřil soudruh president Biden, když prohlásil: "My, Demokraté, dáváme přednost Pravdě před fakty." Kdyby neřekl nic jiného, jakože mám pocit, že opravdu neřekl, tento jeho výrok by měl být vytesán do nejdražší švédské žuly a písmena pokryta zlatem.

Pochopitelně, má-li se naše společnost vrátit k prosperitě a bohatství, je nutné libtardoidní osoby odstavit od moci takovým způsobem, aby nemohly dění v této zemi ovlivňovat. Což mj. znamená nevolení žádné strany, která má libtardismus v agendě, byť se k tomu nyní, pár týdnů před volbami, raději nehlásí.

Proč neuzavírat smlouvu s Vatikánem

Vládní papaláši a papalášky podepsali smlouvu s Vatikánem, která vytváří jakési exkluzívní postavení pro Římskokatolickou církev a staví její vyznavače nad "podlidi", kteří jí hlásanou formu náboženství nevyznávají. Naštěstí ještě nebyla schválena našimi zástupci.

Obecný problém

Obecný problém veškerých takových textů spočívá v tom, že pokud hlásají něco, co je součástí našich zákonů, pak jsou zbytečné, a pokud hlásají cosi jiného, jsou potenciálně škodlivé. Dokonce i když posílíme mezinárodní smlouvu na úroveň zákona, nastane právní nerovnost mezi občany, na něž se tato smlouva vztahuje, tedy římskými katolíky, a všemi ostatními.
Zbystřit pozornost by ovšem měli i ti z římských katolíků, kteří vyznávají určitou umírněnost a toleranci, tedy cosi, co je v hrubém rozporu s římským katolicismem v jeho fundamentální podobě. Mohlo by se jim snadno stát, že budou naháněni na náboženské úkony, jako jsou mše a zpovědi, mohlo by se snadno stát, že pro jejich děti bude najednou náboženství ve škole povinné, a mnoho dalších nepříjemných věcí, které si nyní nepřipouštějí, protože v dosud sekulárně orientovaném státě mají svobodu se jich účastnit, nebo je ignorovat.
Zcela jistě znamená tato smlouva hrozbu pro všechny ty, kteří toto náboženství nevyznávají, ať už patři k vyznavačům něčeho jiného (od konkurenčních křesťanských církví až po "pohany"), nebo mají k náboženství nulový vztah (ateisté, apateisté, agnostici apod.). Hrozí jim, že je tato smlouva učiní občany nižšího řádu, tedy jakési "podlidi", jak to známe např. z nedávné historie našich západních sousedů.

Trocha historie

Zcela jistě je důležité vědět i to, že křesťanství obecně (v době před nástupem reformace), a římský katolicismus zvláště (a později, když už tu měl konkurenty), nikdy nepůsobilo v naší historii pozitivně. Naše země šla nahoru vždy v dobách, kdy zde křesťanství mělo jen slabý nebo žádný vliv. Naopak, v dobách upevnění moci nejprve křesťanství a posléze i římského katolicismu naše země vždy stagnovala a byla sužována nejrůznějšími problémy.
Náš stát byl založen v dobách "pohanských" a je otázka, zda by v pokřesťanštěné střední Evropě vůbec mohl vzniknout, nebo bychom byli zardoušeni a zgenocidováni jako Polabští Slované, jejichž zbytky, prakticky stoprocentně poněmčené, žijí v sousedním Německu jako občané druhé kategorie, nucení se stydět za svůj negermánský původ.
Také nárůst moci našeho státu se odehrával v době, kdy zde křesťanství ještě nebylo "státem ve státě" a osoby, které se o něco takového pokoušely, jako např. sv. Vojtěch, skončily špatně, a někdy jako on i s celými rodinami.
Jakmile se u nás dostalo křesťanství k moci, nastala jakási stagnace, která např. zabránila pozdním Přemyslovcům v dalším růstu státu a upevňování jeho vnitřní jednoty. Karel IV sice byl silně křesťanský panovník, ale snažil se o "křesťanství pro stát", kvůli čemuž se nakonec rozešel i se svým přítelem z mládí, který se stal papežem. Navíc v křesťanství už za něj vznikaly krizové jevy, které vedly později k rozvoji reformace. Lucidnějším myslitelům bylo jasné, že křesťanství v té podobě, jaká byla oficiálně jeho centrem prosazována, je odsouzeno k zániku.
O vystoupení Jana Husa málokdo ví, nebo chápe, že jak on, tak i kostnický koncil se snažili vlastně o to samé: o jakousi nápravu církve, která už byla příliš zparchantělá i podle gusta vysoce postavených prelátů. Nicméně koncilu šlo jen o jakési kosmetické úpravy, které by se nedotkly oné podstaty církve, která k onomu zparchantění vedla, zatímco Jan Hus (a jeho následovníci, ale i předchůdci) se snažili o takové úpravy církve, které by dlouhodoběji podobnému jevu zabránily. Z trochou zjednodušení a abstrakce se dá říct, že koncil si počínal o něco umírněněji než Gorbačov v reformě socialismu, zatímco Hus a jeho následovníci byli o něco radikálnější než Jelcin, případně se rovnali některým radikálním proudům Pražského jara 1968.
A k výše uvedenému si dovolím ještě poznámku, že koncil reagoval na kritiku od Husa a jeho přívrženců velmi podobně, jako reagují na kritiku dění v EU Evropská Komise a její pohůnci, akorát nepoužíval termíny jako "ruský šváb", "dezolát" nebo "Putinův agent", ale spokojil se s univerzálnějším "kacířem".
Faktem také je, že po ukončení náboženských válek, kdy římský katolicismus byl ohněm a mečem donucen k mírové toleranci jinověrců, nastal u nás v podstatě zlatý věk hospodářské prosperity a růstu obyvatelstva, nejen kvantitativního, ale i kvalitativního.
Jistěže za to nemohla jen ona náboženská tolerance, ale i výrazné oteplení klimatu na teploty, jaké v současnosti ještě nedosahujeme. Byly popsány (v kronikách a listinných materiálech) roky bez zimy a s teplým obdobím tak dlouhým, že se z jednoho pole daly sklidit dvě úrody obilí v jednom roce. Nicméně náboženská tolerance a určité "mírové soutěžení" vedly např. k vysoké úrovni gramotnosti obyvatelstva. Gramotná byla i část vesničanů a ve městech byli gramotní téměř všichni usazení měšťané. I to přispívalo k hospodářské prosperitě státu.
Naopak, léta rekatolizace (během níž římskokatolická církev získala prakticky totalitní kontrolu nad společností) byla spojena s totálním hospodářským úpadkem, drastickým úbytkem obyvatelstva, chudnutím téměř všech vrstev společnosti a drastickým omezením gramotnosti.
Nápravu provedl až absolutistický stát, v němž Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, proti odporu římskokatolické církve. Teprve poté mohlo dojít k hospodářskému vzestupu, který nakonec vedl k relativnímu zbohatnutí chudších vrstev a spolu se zrušením "člověčenství" za Josefa II to nakonec vedlo i k fenoménu Národního obrození. Opět, přes nezpochybnitelnou existenci vlasteneckých římskokatolických knězů, byla to světská moc, dominující nad mocí římskokatolické církve, která k takovému pozdvihnutí státu i jeho obyvatel vedla (a vedla i ke stažení českého národa z hrobníkovy lopaty). Pochopitelně, hlavní motivací Marie Terezie byla skutečnost, že gramotní pruští vojáci (protestantští) válcovali její negramotné (římskokatolické) vojáky, protože gramotného vojáka je prostě možné vycvičit snadněji (tedy i levněji), rychleji a lépe.

Hodnocení katolicismu

Je mi velice líto, křesťané si zde vždy počínali podobně jako Talíbové v Afghánistanu. Zničili velké množství kulturních památek, protože byly vázány na předkřesťanská náboženství. Dnes by, pochopitelně, měly cenu podstatně vyšší než jakákoli památka křesťanská, nacházející se na našem území.
Katolíci, zejména za rekatolizace, si počínali naprosto stejně. Zničili řadu památek, majících vztah k protestantismu. Vyštvali ze země kolem 1/3 obyvatel, což nezvládli ani nacisté s komunisty dohromady. Vždy si počínali naprosto amorálně, s představou, že oni mají jakousi "vyšší" pravdu, jíž musí být vše podřízeno, ostatně stejně, jako později nacisté nebo komunisté a dnes různé pochybné aktivistické a nátlakové skupiny.
Vedoucí činitelé římskokatolické církve se sice formálně a bez jakéhokoli nadšení za některé zločiny, spáchané jejich předchůdci, omluvili, ale nikdy ani žertem nenaznačili, že by třeba mohli nějak napravit jimi napáchané škody. Například zpřístupněním v sekulární sféře totálně vyhlazených protestantských a jiných "kacířských" spisů z vatikánských archivů.
Faktem je, že škody, které zde římskokatolická církev napáchala v dobách, kdy je páchat mohla, jsou obrovské. Např. zavraždění cca stovky lidí v šumpersko - velkolosinských čarodějnických procesech a zmocnění se jejich majetku se dá vyčíslit sumou řádově ekvivalentní tomu, co římskokatolická církev dostala v rámci "restitucí" (proto jsem také silně proti nim, ti zločinci si tu prostě nakradli dost). Asi by také nebyl problém vyčíslit podle zachovaných seznamů cenu římskokatolickou církví zabavených a zničených knih (podle cen, dosahujících na různých aukcích; pochopitelně redukovaných o jejich vyšší počet na trhu), a opět bychom patrně dospěli k tomu, že nedlužíme my Římskokatolické církvi, ale Římskokatolická církev nám, a hodně.

Zmínka o svátcích

Je třeba si uvědomit, že Vánoce, ani Velikonoce nejsou křesťanskými svátky. Obojí slavili už první neolitičtí zemědělci, kteří k nám přišli poté, co jejich původní vlast, nynější dno Černého moře, zaplavila voda po protržení Dardanel a zemědělce odtud vyhnala i s legendou o potopě světa, která se pak rozšířila se zemědělskými populacemi po Evropě i části Asie.
Vánoce byly a jsou svátek slunovratu. Obdobím, kdy sice začíná astronomická zima, ale Slunce vychází i zapadá stále severněji a v poledne kulminuje stále výš a je předzvěstí příchodu teplého období roku a konce zimního strádání. Velikonoce jsou oslavou onoho nástupu tepla, objevení se prvních poživatelných zelených rostlin, rození mláďat a kladení vajec.
Oběma těmto obdobím přidělilo křesťanství svou legendu o patrně v reálu neexistujícím Kristovi. Josef a Marie se nemohli setkat v období zimního slunovratu na sčítání lidu, protože Řím, relativně rozumně spravovaný, na toto pro cestování nejméně vhodné období sčítání lidu nesvolával (prvotní křesťané také slavili Kristovo narození až někdy z jara). Kristus měl být ukřižován o Pesachu, který se s křesťanskými Velikonocemi rovněž míjí (bývá dříve, protože v jižněji položené Palestině nastává teplé období roku také dříve než v Evropě).
Ozdobený stromeček a velikonoční mrskačka patří opět k pohanským zvykům. V předkřesťanské Evropě byly zdobeny stromy na oslavu pohanských bohů a něco podobného následně křesťanství až do 19. století pronásledovalo a trestalo. Teprve až ztratilo moc, objevily se vánoční stromečky, nejdříve v Německu, ale rychle se rozšířily po celé euroatlantické civilizaci.
Mrskačka o Velikonocích byla zase spíše oslavou plodnosti. Skutečně existují ženské nemoci, spojené s neplodností, které mrskání přes zadek a jiné choulostivé partie pokud ne úplně vyléčí, pak alespoň způsobí, že následné radovánky jiného druhu mohou skončit otěhotněním. A těhotenství některé z oněch chorob může skutečně vyléčit (ještě za mých studií se takto postiženým ženám doporučoval sňatek v co nejnižším věku a pokud možno okamžité "snažení se" o potomstvo).
Rovněž je běžně známo, že řada křesťanských světců a mučedníků byla vymyšlena (zmanipulována) a uctívána jen proto, aby byla překryta pohanská božstva či jejich svátky, spadající do daného období.

Křivení historie

Patrně největším zločinem křesťanů a jejich vůdců bylo zfalšování evropské historie. Byly prakticky vymazány vzpomínky na skutečné historické události a překryty kronikářskými výmysly (což jsou i Kosmova "bájná vyprávění starců"). Křesťané toto nemohli provést ve Středomoří, protože tam některé historické události byly popsány "pohany" paralelně s biblickými texty, ale Evropa severně od Alp má vymazán starověk a na pravěk navazuje až středověk a hiátus mezi nimi byl zčásti ignorován, zčásti zaplněn bezcennými konfabulacemi.
Faktem je, že ze severní strany Alp vyrazili do Řecka Dórové, aby zlikvidovali krétsko - mykénskou civilizaci, a veškeré stopy po této dějinné události první třídy byly vymazány.
V době Trójské války na severu Německa, blízko hranic s Polskem, byla svedena bitva o most přes řeku Tollense, po níž zůstaly stovky (minimálně) nebožtíků z obou stran konfliktu, kteří skončili v bahně řeky a tím se dochovali. Komu se tohoto "štěstí" nedostalo, nezůstal nám zachován. Stejně tak není jisté, zda některá depota koster a zbraní v říčním bahně nebyla při tisícileté historii změn koryta řeky zničena. Z těchto důvodů mohlo být těch padlých i o hodně víc než tisíc.
Všichni padli v jednom dni, a patrně jen v rámci několika hodin. Byla to tedy řež, srovnatelná s nejdrsnějšími útoky na bodák za první světové války a patrně ani Homérovi hrdinové takto intenzívně pod hradbami Tróje nikdy nebojovali.
Podle analýz koster (zdaleka ne všechny jsou hotové) byl mezi padlými (zatím) identifikován jeden Knovízan. Příslušník kultury, která žila na území dnešní ČR a z níž (splynutím s dalšími etniky) vznikli Keltové, jejichž geny pronikly až k nám. Dá se tedy říci, že pokud zemřel bezdětek, tak mohli být mezi našimi předky jeho rodiče či prarodiče, pokud se tam vypravil vylepšit žoldem a válečnou kořistí ekonomiku rodiny, mohou mít někteří z nás mezi svými předky přímo jeho.
Analýza koster také ukazuje, že se patrně jednalo o lidi, kteří často bojovali, a to i po zraněních, která se našla, zhojená, na jejich kostře. Patrně se tedy jednalo o profesionální bojovníky, jakési starověké žoldáky. Asi desetinu padlých tvořily ženy s podobnou historií opakovaných zranění, což dokazuje, že to nebyly žádné "matrace", ale plnohodnotní bojovníci.
Příznivce drsného barbara z Cimmerie může potěšit to, že část bojovníků byla vyzbrojena dřevěnými palicemi, sice ne tak velkými, jako ve filmu Barbar Conan, ale "rozlousknout" se s nimi hlava asi dala.
Zvěsti o skutečné válce, jíž se účastnili lidé pomalu z celé severní poloviny Evropy, byly ovšem šiřiteli křesťanství vymazány. Podle nich obyvatelé Evropy žili obžerstvím a nevázaným sexem a čekali, až je přijdou spasit křesťanští misionáři.
Tento nález ukazuje, že Evropa na sever od Alp se daleko spíše podobala tomu, co bylo od nich na jih, než fantasmagoriím profesionálních historiků, šířících představu o rozptýlené populaci v jednotlivých vesnicích s absencí jakékoli centrální moci. Je to ošklivé, ale vize R. E. Howarda (autor Conana) jsou patrně tehdejší realitě daleko blíž než výmysly historiků.
A o této historii jsme neměli nic vědět.

Naše vláda

Je mi líto, ale naše vláda opravdu nemá mandát na to, aby uzavírala pochybnou smlouvu, která bude jednostranně zlepšovat postavení římskokatolických křesťanů proti všem ostatním občanům (a také nic takového před volbami neavízovala). A bude tedy vytvářet nerovnost mezi občany, tedy přesný opak demokracie. Je to úplně stejné, jako kdyby vláda uzavřela smlouvu s Moskvou, týkající se prorusky orientovaných občanů, a nějakým způsobem je zvýhodňující.
Už jsme si užili toho, že na základě náboženského přesvědčení soudruha premiéra (schválně používám toto slovo, protože se chová stejně jako papalášové před rokem 1989), bylo zamítnuto manželství pro G a L páry aby z nich dále byli občané druhé kategorie, protože nežijí podle křesťanské víry (navíc římskokatolické verze, protože některé protestantské církve sňatky G a L osob posvěcují).
Je mi líto, tento stát by měl být demokratický, a tudíž by se vláda měla rozhodovat podle mínění těch cca 2/3 až 3/4 občanů, kteří tyto sňatky, zrovnoprávňující G a L osoby se zbytkem populace, v průzkumech veřejného mínění podpořili. A pokud se soudruhům a soudružkám ta vysoká podpora nezdá, tak ať na toto téma vypíší referendum.
Rozhodně nestojím o to, abych byl hříčkou jakýchsi pochybných náboženských fanatiků, kteří se chovají stejně, ne-li hůře, jako komunističtí ideologičtí fanatici před listopadem 1989. Z těchto důvodů je pro mě tato vláda absolutně nevolitelná (resp. strany, které ji podporují), i kdyby se jinak chovala jako hejno andělů a 24 karátových světic. Což se rozhodně nechová.

Smlouva s Vatikánem je tedy zcela jednoznačně ohrožením demokracie (jako ostatně mnohé další aktivity této vlády). Je plivnutím do obličeje všem občanům, kteří tuto verzi křesťanství nevyznávají (tj. většině). A pokud ji soudruzi spytlíkují, bude naprosto správné volit strany, jejichž zástupci přislíbí její vypovězení.

K dopisu Aliance pro rodinu

Dovoluji si presentovat určité rozpačité ne k dopisu Aliance pro rodinu, který byl zveřejněn např. na Neviditelném Psovi 17. 10.

O dopise

Paní předsedkyně Aliance pro rodinu, Jana Jochová, informuje v dopise příznivce této organizace, že hrozí reálné nebezpečí, že zákon o "manželství pro všechny", který těsně neprošel Poslaneckou sněmovnou PČR, bude procpán soudní cestou, jak se to stalo aktivistickými soudci v některých státech (Rakousko, Slovinsko, některé státy USA) změnou výkladu ústavy.
Vyzývá k určitému tlaku na politiky, který by měl tomuto zabránit.

Shoda

Zcela jistě se shoduji s autorkou dopisu na tom, že soudy, ani ten ústavní, by neměly mít možnost měnit zákony, jak se to v uvedených (ale i neuvedených dalších) případech stalo. Soudci tu nejsou od toho, aby tvořili zákony, byť se do toho s nadšením hrnou, ale aby soudili podle zákonů stávajících, vzniklých řádným demokratickým procesem.
Dle mého názoru by měla být do našeho (ale nejen našeho) politického systému zabudována pojistka, či spíš systém pojistek, která by něčemu podobnému zabránila, i za cenu definovaného omezení moci soudní oproti moci zákonodárné. Dokážu si představit např. to, že by zastupitelské orgány mohly rozsudek některého z nejvyšších soudů prohlasovat za zákonům odporující, i s případným "kádrovým postižením" do rozsudku zapletených soudců (např. zkrácení doby jejich mandátu či jeho okamžitým zrušením).
Opravdu nestojím o to, aby nám nikým nevolení a nikomu neodpovědní soudci (navíc většinou v obecných věcech méně gramotní než průměrný volič) hráli stále více roli "třetí komory parlamentu", na což nemají ani nárok z hlediska tří pilířů demokratického státu, ani demokratickou legitimitu. A nemají ji v podstatě soudci ani v těch státech, kde jsou voleni. Protože volba soudce je něco jiného než volba zastupitele a pro získání hlasu při ní platí zcela odlišná kritéria.

Rozdíly

Nejprve k tomu pojmu manželství a stejnopohlavního manželství.
Je třeba si uvědomit, že manželství jako ekonomický a sexuální vztah páru muž a žena, je dědictvím primitivů z Blízkého Východu. Neexistuje jediný objektivní důkaz toho, že toto pojetí manželství či rodiny coby základního elementu společnosti je jediné možné, či alespoň optimální.
V Evropě, a dokonce i v raném křesťanství, existovaly komunity, které společně provozovaly ekonomické aktivity a také plodily a rodily a společně vychovávaly potomstvo (čili jakási skupinová manželství). Byly velice účelné a válcovaly vesnická společenství, fungující na základě dvoučlenných (tehdy už křesťanských) rodin, vcelku spolehlivě, protože byly i výrazně efektivnější. Byla to i původní podoba některých klášterních řádů v rané církvi, především v oblasti Irska či částečně keltské Anglie. Tato forma klášterních komunit byla potlačena poté, co se centrum křesťanství přesunulo z civilizovaného Irska do barbarského Francněmecka. Lze připomenout, že alespoň podle některých verzí Artušovských legend se v takové komunitě narodil a strávil dětství i kouzelník Merlin.
A je zajímavé, že kdykoli se poměry trochu uvolnily, tak se Evropané k podobnému uspořádání (alespoň pro část společnosti) vraceli, od beghardů a begyní ve středověku (v jakési podobě dokonce v některých západoevropských zemích přetrvalo dodnes), i některých sekt v rámci husitského hnutí, až po moderní skupinové komunity na nejrůznějších politicko ideologických základech.
A před vnucením křesťanství většina evropských národů provozovala různé typy polygamních manželství. A Evropa byla spíš neúspěšnější po přijetí křesťanského modelu manželství než před ním.
Z tohoto důvodu nevidím naprosto sebemenší argument pro nějakou "nepřijatelnost" stejnopohlavních manželství a nebránil bych se bych se ani nějakým dalším modelům této instituce, které by lidem vyhovovaly.
Neberu ani argument "lidského práva znát svoje rodiče", které, pochopitelně, existuje jen ve fantasii některých aktivistů.
Existuje mnoho situací, kdy dítě své rodiče nezná a neznat ani nemůže. Od jeho nalezení v babyboxu až po některé typy adopcí, v jejichž důsledku jsou rodiče adoptivní vedeni zcela oficiálně jako rodiče biologičtí. A řada dětí, které vznikly oplozením matky spermatem anonymního dárce, svého otce z principu ani znát nemůže (ba nesmí). Pouze stát nějak hlídá, aby počet dětí od jednoho dárce byl limitován a snížila se tím pravděpodobnost, že se spolu jeho potomci setkají v loži manželském či nemanželském (přičemž jde, pochopitelně, o živé následky tohoto setkání).
Nemám tedy problém, pokud si L pár pořídí děti právě na základě onoho institutu anonymního dárcovství spermatu. Stejně nemůže státní moc dost dobře zabránit tomu, aby se L žena nenechala oplodnit nějakým mužem klasickou cestou a i ta inseminace je pro většinu lidí technicky dostupná (inseminátor býval učební obor bez maturity), např. s využitím injekční stříkačky na jedno použití. V historii našich lesbicky orientovaných žen najdeme i to, že partnerku své příbuzné často oplodnil (nebo dal své semeno k oplození) její otec nebo bratr. Takže obě členky páru měly k dítěti pokrevní příbuzenský vztah.
G pár je, pochopitelně, nucen využít surrogátní mateřství, kolem něhož se neustále rovněž vedou spory. A i zde se stává, že surrogátní matkou je matka nebo sestra jednoho z G páru.
Faktem je, že na paviánech bylo už před mnoha desetiletími prokázáno, že mládě může v břišní dutině donosit i samec, ovšem průplachy externími hormony (zhruba do 5. měsíce těhotenství, v němž "přebere žezlo" hormonálního řízení gravidity placenta) asi nebudou nic příjemného, budou +- razantnější obdobou hormonálních zásahů při změně pohlaví (což vede k hypotéze, že T muži, předělávající se na ženy, by mohli být dobrými a motivovanými surrogátními matkami).
Faktem rovněž je, že je popsána řada případů mimoděložních těhotenství u heterosexuálních žen, která, v důsledku dobrého umístění vajíčka, byla donošena a ukončena vyjmutím zdravého dítěte císařským řezem (či spíš břišní operací). Naprostá většina vajíček, pokud se dostanou mimo dělohu, se, bohužel, uhnízdí na kličce střeva nebo ve vejcovodu, kde pro růst zárodku nejsou podmínky a dojde k jeho úhynu, mnohdy spojeném s ohrožením života ženy.
Je třeba naplno říct, že děti, které se narodí L párům a které odnosí G párům náhradní matky, jsou dětmi navíc k tomu málu, co se u nás rodí ze "správných" vztahů (a na tomto poli má určité máslo na hlavě i ta slavná Aliance pro rodinu). Tedy nikoli, že by někdo bral heterosexuálním párům děti a dával je G a L párům (tyto zrůdnosti se u nás nepraktikují). V situaci, kdy v podstatě vymíráme, je každé takové dítě ohromné plus.
Naprostá většina G a L osob mají na různé "pride" pochody s osilikonovanými aktivisty, jimž z řití trčí paví pera, asi stejný názor jako členové zmíněné Aliance, o tom si nedělejme iluze. A jako rodiče budou stát na stejné straně barikády jako členové této organizace v případě vnucování homosexualistické a trans ideologie školním dětem. Proto opravdu nemá cenu si z nich dělat primární nepřátele, ale bylo by vhodné spíše se odpíchnout od tohoto (a podobných) průniku zájmů a rozumným způsobem spolupracovat, protože zájem o dobro pro své děti mají všichni rodiče. I ta ovce a hodiny z klasického seriálu.

Jak z toho?

Obávám se, že čistě pro danou problematiku může být "aktivistické" rozhodnutí Ústavního soudu menší zlo, než rozhodnutí vlády, jejímuž premiérovi na stejnopohlavním manželství vadí hlavně to, že je v rozporu s jeho náboženským přesvědčením (jak se údajně nechal slyšet). Není mi líto toto zavrhnout, nejsme teokratická diktatura, kde by přesvědčení Náboženského Vůdce bylo relevantním zdrojem zákonů. Proto uvítám cokoli, co takto pojaté odmítnutí obejde nebo jinak anuluje.
Z hlediska stavu demokracie ovšem může (či spíš musí) být onen akt zcela jistě zlo, ohrožující demokracii v její podstatě, takže jde vlastně o jakési vyhánění čerta ďáblem.
K vyřešení celého tohoto problému vidím opravdu jediný demokratický proces, a tím je vypsání referenda, v němž by o stejnopohlavních manželstvích rozhodli sami občané, jako nejvyšší autoritativní zdroj práva ve státě.
Cestou k něčemu podobnému by asi mohla být petice, protože tu by si vláda, prakticky rok (a postupem času stále méně) před volbami nemohla dovolit ignorovat, protože by si uřízla další z větví, na nichž ještě sedí.
Výhodou by jistě bylo ono "umravnění" Ústavního soudu, který má tendenci cpát se někam, kde v demokratickém státním zřízení nemá co pohledávat, a vyřešení onoho problému čistě demokratickou cestou.
Faktem ovšem je, že tím asi nepotěším odpůrce stejnopohlavních manželství, protože podpora tohoto typu svazku je v různých průzkumech mínění naší populace přibližně 2/3 až 3/4, takže by nejspíš tento trend zvítězil a jen by záleželo na tom, zda by se sešlo dost hlasujících na to, aby referendum bylo platné.
Vzhledem k tomu, že se nám vdávají i farářky,  se tento problém ani nedá jednoznačně vřadit do ranku konfliktů věřících s nevěřícími. Což je dle mého mínění jen dobře. I té paní farářce a její partnerce přeji kupu zdravých dětí, které by zcela jistě byly pro tuto společnost přínosem.

Jsem tedy toho názoru, že Aliance pro rodinu zcela zbytečně vykopává příkopy tam, kde by neměly v demokratické společnosti existovat, a dokonce i tam, kde to vysloveně zbytečně narušuje ty zájmy, které mají všichni rodiče společné. A dle mého soudu se jich najde dost na to, aby taková strategie měla smysl. Aliance tak dle mého názoru zbytečně omezuje potenciální pole své působnosti.

Boj za klima, racionalita versus víra

Boj za klima dostává v poslední době bizarní podobu, kdy aktivity prosazované "odborníky" a ekologickými aktivisty velice často zvyšují skleníkový efekt. Tím aktivisté i "odborníci" za nimi stojící, jasně předvádějí, že o žádný "boj za klima" se vlastně nejedná.

Jaderné elektrárny

Neexistuje patrně nic klimatu přátelštějšího, než je jaderná elektrárna. Nic nespaluje, takže neemituje žádné skleníkové plyny. Je relativně levná, což je dáno její spolehlivostí. Běží po cca 80 % času své existence a naprostá většina odstávek je dlouhodobě předem plánovaná, takže se na ně mohou rozvodné společnosti předem připravit a v klidu zajistit záložní zdroj.
Přesto, nebo snad právě proto, jsou jaderné elektrárny největším trnem v oku ekologických aktivistů, bojujících za klima rušením těchto zcela bezemisních zdrojů.

Uhelné elektrárny

Uhelné elektrárny jistě produkují CO2 spalováním uhlí. Na druhé straně ale neemitují jiné skleníkové plyny a mají poměrně dobrou efektivitu přeměny chemické energie z uhlí na elektřinu. Důležité je i to, že jsou s to teplo "za turbínami" posílat dál jako teplárenskou páru, a tím řešit vytápění řady domácností i nebytových objektů (a šetřit energii, která by na to byla jinak vynaložena z jiných zdrojů).
Jaderné elektrárny sice teoreticky také mohou produkovat teplárenské teplo, ale v praxi se této jejich vlastnost u nás málo využívá, byť jak v případě Dukovan tak i v případě Temelína se původně počítalo s teplárenským teplem do blízkých měst a dokonce i s pásem skleníků podél teplovodů. Dukovany měly vytápět až Brno a Temelín dokonce až Prahu, zatímco vytápí jen část blízkých Českých Budějovic.
Uhelné elektrárny navíc mohou sloužit také jako spalovny, včetně zařízení pro spalování nebezpečného odpadu, který nelze jinak efektivně zlikvidovat.
Přes uvedené výhody jsou uhelné elektrárny nepřítelem ekologů. V Německu bylo prosazeno jejich nahrazování zařízeními na spalování zemního plynu. Zemní plyn sice na jednotku energie vyprodukuje o něco méně CO2 než uhlí, ale obrovským problémem jsou úniky metanu při těžbě a dálkové dopravě zemního plynu (protože naprostou většinu zemního plynu tvoří právě metan). Protože je metan silněji skleníkovější (má dvacetinásobný skleníkový efekt než CO2), je celkový efekt plynové elektrárny cca 1,5 - 1,75 násobný oproti uhlí, záleží na způsobu těžby a dopravy. Asi nejproblematičtější je vožení zkapalněného zemního plynu loděmi přes oceán, protože úniky tohoto plynu do ovzduší při tomto druhu dopravy jsou vyšší než při dopravě plynovody.
U nás naštěstí plynovou elektrárnu máme jen jednu, slouží zároveň k vyrovnávání výkyvů produkce elektřiny OZE, nicméně klasická elektrárna na uhlí je použitelná přibližně stejně.

Větrné elektrárny

Větrné elektrárny jsou údajně "hodné". Produkují ovšem kvanta silně skleníkového plynu hexafluoridu sírového (SF6), který je více než 22 000 krát skleníkovější než CO2 (v číslech za tou první dvojkou se různé zdroje liší) a má daleko delší (o řády) životnost v atmosféře kvůli své značné chemické netečnosti.
Alternátory a měniče u větrných elektráren obsahují tento plyn kvůli zamezení tvorby jisker, nicméně při každém servisním zásahu je uvolněno tolik SF6, že jeho skleníkový efekt odpovídá spálení téměř půl tuny uhlí a v případě měniče jde o ekvivalent spálení dokonce šesti tun uhlí. "Superskleníkový" SF6 nahrazuje v elektrických zařízeních dříve používané oleje na bázi PCB, zakazované na základě hysterie zelených. PCB ovšem skleníkové nejsou.
Větrná elektrárna sice za svůj "život" má vyrobit v průměru elektrický ekvivalent spálení něco přes 9 000 tun uhlí, ale rozhodně ji nelze považovat za bezemisní zdroj. Jeden únik SF6 odpovídá přibližně spálení 900 tun uhlí. Je navíc daleko persistennější v atmosféře v porovnání s CO2. Modelovat bychom to mohli tak, že bychom po spálení té hromady 900 tun uhlí dál průběžně pálili jeho menší kvanta, která by dorovnávala ten rychleji ubývající CO2 na daleko pomaleji se snižující koncentraci SF6. Je docela možné, že v takovém případě bychom se k těm 9 000 tunám uhlí nakonec "dobabrali". Navíc musíme od těch 9 000 tun odečíst ty, kdy větrník vyrábí "nesmyslnou" elektřinu v době, kdy jí není zapotřebí, a ta se musí různými způsoby likvidovat, protože k rozumnému užití prostě není. A, pochopitelně, jedná se o skleníkový efekt jediného zásahu do příslušného zařízení. Může jich být víc, a za každý bychom museli spálit dalších 900 tun uhlí a začít spalovat další řadu jeho hromádek.
Existuje také pozorování, že po větru od německých větrných parků je ve vzduchu dvojnásobná koncentrace SF6, než je atmosférický průměr. To odpovídá spíše průběžným únikům a doplňování SF6 do těchto zařízení (i bez servisu spojeného s otevřením a únikem veškeré náplně, ten plyn může nějaká automatika připouštět z rezervní bombičky).
Jistěže mimo problematiku skleníku stojí i problém likvidace vysloužilých vrtulí, které se mohou stát zdrojem vláken, podle některých údajů srovnatelných s azbestem, podle jiných alespoň se skelnou vatou. Rozhodně to není z hlediska zdraví lidí žádný přínos. Poslední průzkumy ukazují, že zdraví nebezpečné částice se z vrtulí větrníků uvolňují dokonce již před koncem jejich životnosti, tedy za jejich chodu.
Stavba větrníků o výkonu jaderného bloku navíc spolyká mnohonásobně více betonu a dalších stavebních materiálů, obrovské množství alternátorů o relativně malém výkonu spotřebuje daleko více nedostatkových materiálů než jeden velký alternátor o jejich sumárním výkonu v uhelné nebo jaderné elektrárně. Pokud se ještě zohlední v našich podmínkách asi 1/4 doba chodu během svého "života" oproti jadernému bloku (ve větrných parcích na severním moři je to cca 1/2), je nutný další materiál navíc, abychom dosáhli ekvivalence nejen v nominálním, ale i reálném výkonu. Problém i to, že při chodu větrníku nevzniká žádné teplo, které by se dalo využít.
A nesmíme zapomenout ani na skutečnost, že vhodná místa pro výstavbu těchto elektráren jsou až na pár výjimek v chráněných územích (od rezervací po národní parky).

Fotovoltaika

Fotovoltaika je minimálně problematická v tom, že produkuje elektřinu zcela chaoticky, a proto musí být vyrovnávána "horkými zálohami", které rozhodně nejsou bezemisní. Přitom je úplně jedno, zda jde o klasickou FV elektrárnu, produkující energii do sítě, nebo "zpomalovače elektroměru" připojené přímo do rozvodů v bytě, rodinném domku apod. V prvním případě skáče chaoticky přítok do sítě, v tom druhém spotřeba, ale síť destabilizuje obojí přibližně stejně. Jediné FV nedestabilizující síť jsou ty, které jsou provozovány v ostrovním režimu, tedy v oblastech bez přívodu elektřiny (např. některé chatové oblasti, samoty apod.).
Dalším problémem jsou měniče u velkých FV elektráren (a jsme opět u toho nešťastného SF6).
Dle mého soudu podceňovaným problémem je i skutečnost, že výstavbou FV elektrárny nahradíme přírodní povrch plochou o výrazně menší odrazivosti (FV panel má odrazivost kolem 10%, zelená tráva cca 1,5 násobnou, ovšem uschlá tráva má vyšší a např. plocha pokrytá sněhem ji má hodně nad 50 %. A je třeba vědět i to, že odražené světlo má stejnou vlnovou délku jako dopadající, takže projde skrze atmosféru ven, zatímco tepelné paprsky od zahřáté plochy (tedy i fotovoltaických panelů) jsou právě ty, u nichž se uplatňuje skleníkový efekt, tj. neprojdou skrze atmosféru a přispívají k ohřívání planety (dokonce i kdyby v atmosféře žádný CO2 nebyl, stačí vodní pára a další přirozené skleníkové plyny)). Takže FV panely do jisté míry (byť obtížně konkrétně vypočítatelné) přispívají ke skleníkovému efektu konverzí slunečního světla na paprsky, které neprojdou zpět do vesmíru skrze skleníkové plyny v atmosféře (i ty zcela nezávislé na aktivitách lidí).
Námitka, že zkonvertují nějakou energii na elektřinu neobstojí. Jednoduše proto, že platí termodynamika, v souladu s níž i naprostá většina té elektrické energie z fotovoltaických panelů degraduje na tepelnou (produkující infračervené, skleníkovými plyny zachytitelné, paprsky).
Paradoxem je, že tzv. "světelný smog", proti kterému ekologové bojují, fakticky odčerpává energii ze Země, protože v něm převažují vlnové délky, které projdou skleníkovými plyny a jeho paprsky odnesou energii ze Země do vesmíru. A působí tudíž na klima ve smyslu opačném, než jaký má skleníkový efekt.
Naprostá většina FV elektráren také zabírá kvalitní ornou půdu.
Dalším obrovským problémem je, že neumíme zlikvidovat fotovoltaické panely na neškodné substance. Stává se z nich nebezpečný odpad, z něhož se ve skládkách vyluhují toxické prvky.
Nezanedbatelná není ani obrovská plocha panelů, z nichž velice rychle za deště steče voda, protože prakticky nic nezadrží. FV elektrárny, zejména ty větší, mohou tedy přispívat i ke vzniku minimálně lokálních přívalů ve vodotečích.
Posledním problémem fotovoltaiky, ale do jisté míry i některých součástí větrných elektráren, je skutečnost, že jsou vyráběny v Číně, prací zotročených dětí a vězňů. Ptávám se proto na různých "ekologických" fórech, zda by měli ekologičtí nadšenci žaludek na používání německého mýdla značky Osvětim, vyráběného z tělesného tuku zplynovaných lidí.
Obávám se, že pokud bychom na všech budovách, kde to jde, natřeli střechy na bílo, mělo by to na klima daleko větší ochlazovací efekt než provoz FV elektráren. Ovšem, nedaly by se na tom plnit kapsy dotacemi. Výhodou by ale bylo, že by se toto opatření dalo snadno a rychle zrušit v situaci, kdy by se začalo ochlazovat příliš rychle a klima začalo tendovat k nebezpečně nízkým teplotám.

Vodní energie

Vodní energie je sice také OZE, ale na rozdíl od jiných typů je dosti málo problematická. Její hlavní vlastností ovšem je její nedostatek (málo vody a malý spád), takže může zajistit jen zanedbatelnou část kapacity, kterou potřebujeme. Spíš je výhodné, protože tyto elektrárny mají rychlý náběh, je používat jako součást zálohování. Tam, kde to jen trochu jde, by mělo být zajištěno i pumpování vody zpět nad hráz při přebytku elektřiny, tedy přestavovat vodní elektrárny na přečerpávací.

Elektromobily

Elektromobily jsou vydávány za dopravu budoucnosti. Problém je zcela jistě ve velmi malé kapacitě baterie v porovnání s naplněnou nádrží standardního auta (ani ne poloviční) a relativně dlouhým časem nabíjení.
Vcelku primitivní výpočet může dokázat, že bychom potřebovali asi dva Temelíny (ale kompletní, ne tu půlku původního projektu, která byla reálně postavena) jenom na dobíjení elektromobilů, nahrazujících stávající auta na benzínový pohon (některé odhady jsou ještě vyšší). S naftou je to složitější, protože se spotřebovává nejen na auta, ale i další druhy dopravy (od dieselelektrických lokomotiv po lodě) a jen těžko se dohledávají údaje, které by tyto druhy dopravy odlišily. Nicméně existují odhady, počítající s dalšími třemi temelínskými bloky.
Dalším problémem je logistika dopravy elektřiny k nabíjecím stanicím. Těch by muselo být daleko víc, než je nyní stojanů na benzín a naftu, protože nabíjení zabere podstatně delší dobu. Přitom standardní nabíjecí stanice, odpovídající dnes standardní benzínce, která by nabíjela na všech stojanech (v počtu asi 6 - 8 krát vyšším, než je tč. obvyklé místo stojanů na dolévání nádrží pohonných hmot) by potřebovala vedení odpovídající menšímu okresnímu městu a na jeho druhém konci elektrárnu s odpovídající produkcí elektřiny. To by, mj. znamenalo obrovská kvanta mědi. V podstatě jen pro ČR víc, než kolik se dá reálně koupit na světovém trhu.
Fantasmagorie ekologů, kteří budou přes den jezdit elektromobilem a v noci ho dobíjet z fotovoltaických panelů, je třeba odkázat tam, kam patří.
Problém ovšem je, že celý řetězec konverzí od vzniku tepla v elektrárenském zařízení po vznik mechanické energie v motoru elektromobilu má účinnost cca na úrovni parního stroje, tedy kolem osmi procent, zatímco auto na benzín má tuto účinnost kolem 40 procent, tedy pětinásobnou, a auto na naftu ještě krapánek vyšší. Znamená to tedy, že pokud v energetickém mixu není dostatek bezemisních zdrojů (přičemž reálné je prakticky jen jádro), produkuje elektromobil, a to nikoli výfukem, ale komínem elektrárny, vyšší množství CO2 (u nás cca 3,5 násobek) než normální auto. Až při cca 80 procent jádra nebo vody v energetickém mixu se dostane elektromobil do emisní parity s klasickými auty. Vodní energie přitom není dost. I státy jako Norsko, Švédsko nebo Rakousko nemají dost této energie pro převod aut na elektromobily. Na ostatní OZE je třeba zapomenout. Jejich energie by se musela protahovat nějakými úložišti o mizerné účinnosti (nejúčinnější je přečerpávací vodní elektrárna a jsme zase u toho nedostatku vodní energie obecně - poměrně jednoduchý výpočet dokáže, že na zálohování zimního období, a jen pro domácnosti a průmysl bychom potřebovali asi tisíc Dlouhých strání a na elektromobilitu víc než ještě jednou tolik) a tím pádem naroste do naprosto šílených rozměrů požadavek na nějakou uskladňovací kapacitu.
Začíná se rýsovat i další problém elektromobilů: Je jím vysoká hmotnost, kdy jen hmotnost baterie je výrazně vyšší, než hmotnost standardního auta, na niž jsou dimenzovány některé dopravní stavby, vícepatrové garáže a parkoviště, parkovací domy apod.
Nedávno pojišťovny zveřejnily první statistiky nehod elektromobilů a jejich řešení. V podstatě už banální "plechařina", jaká se u auta řeší buď výměnou dílu karosérie či dokonce klempířským kladívkem, tmelem a barvou, vede velice často k odpisu celého auta kvůli podezření na otřes baterie. Protože nová baterie není dotovaná, zatímco baterie v novém elektromobilu je, a velice, stojí nová baterie do stávajícího elektromobilu víc než nový elektromobil téhož typu se stejnou baterií. Takže většina elektromobilů se i po banálních nehodách odepisuje a pojištěnec dostane část peněz na nákup nového. Ekologie, ekonomika atd. takového počínání je cosi příšerného. Navíc ekosoudruzi nechtějí či neumějí lithium z baterií recyklovat.
V současné době tedy ekology prosazované elektromobily vedou k výrazně vyšší produkci skleníkových plynů oproti klasickým autům a jako "třešničku na dortu" můžeme přidat veškeré problémy s těžbou lithia a dalších nezbytných kovů pro výrobu jak elektromobilů, tak i jejich logistického zázemí.
Faktem je, že palivo vyráběné buď z CO2, jímaného ze vzduchu nějakou technikou nebo prostřednictvím biomasy, přijde po této stránce jak výrazně levněji tak i výrazně ekologičtěji, aniž by vyžadovalo drastické změny v logistice dopravy (s obrovskou ekologickou zátěží, což je jasné normálním lidem, ale ne ekologům). A je to opět jedna z technologií, proti níž ekologové zuřivě bojují, byť je prokazatelně uhlíkově neutrální.

Vodík

Vodíkové hospodářství se začíná stávat jednou z dalších manter ekologů. Problém je v mizerné účinnosti elektrolýzy, pokud bychom tedy vyráběli vodík "ekologicky", tedy výlučně přebytkovou energií z OZE. Dalším problémem je skladování (nepatrná hmotnost, a tedy obsah energie, stlačovat se vodík moc nedá a zkapalnění je natolik energeticky náročné, že potřebujeme k výrobě jednoho kg zkapalněného vodíku energii z dalšího jednoho kg tohoto plynu (respektive příslušně více, podle účinnosti konkrétního způsobu konverze vodíku na energii). Přitom i ten kapalný vodík je energeticky řídký, litr této tekutiny obsahuje cca polovinu energie oproti litru benzínu. Značná nebezpečnost tohoto plynu je už jen "třešničkou na dortu".
Představy, že by se vodíkem nahradil zemní plyn v rozvodech do průmyslu a domácností kolidují právě s velmi nízkým obsahem energie vztažené na objem tohoto plynu (potrubím by musely proudit mnohonásobky současných objemů), a přestože má vodík při vedení nižší odpor, bylo by to obtížně realizovatelné. Dalším problémem jsou úniky vodíku (prochází řadou kovů i dalších materiálů a vedení plynu u nás nebyla stavěna na to, aby vodík v sobě udržela). Kromě hrozby explozí je zde i hrozba vůči klimatu. Vodík sice sám o sobě "skleníkový" není, ale zvyšuje perzistenci silně skleníkového metanu v atmosféře a jako "třešničku na dortu" likviduje také ozón. Problematická pro některá vedení by mohla být i vodíková koroze kovů. Jinými slovy: V souvislosti s vodíkem by se muselo předělat z naprosté většiny veškeré plynové vedení od plynáren až k budovám, případně až ke spotřebičům.

Víra

Ekologie se tedy dostala do pozice jakési víry, která je v přímém rozporu s rozumem.
Můžeme se zlobit jak chceme, ale, obávám se, hlavní problém zde vidím v křesťanství a s ním příbuzných vírách, protože tato náboženství jednoznačně upřednostňují víru před rozumovým procesem. Což dospělo v křesťanství až k onomu CREDO QUIA ABSURDUM.
Jinými slovy, zde není už jen "zásluhou" věřit nějakému nesmyslu s tím, že za tu víru následuje (nikdy neprokázaná) odměna na "onom světě". Zde je to, že něco je totální nesmysl, přímo důvodem této pitomosti věřit.
A jsme u jádra problému: Protože tím nejsou "alternativně myslící" ekologové, topící v kamnech mrkví. Problémem jsou politici, kteří jim ty nesmysly, snadno identifikovatelné a diskreditovatelné elementární logikou a kupeckými počty nad faktografií na úrovni středoškolské fyziky a chemie, věří, přestože, jak zmíněná primitivní úvaha tak i hodnocení praktického dopadu již provedeného konání, naprosto jednoznačně ukazují, že tudy prostě cesta nevede.
Zcela jistě v tomto hraje roli i skutečnost, že naše vláda (s výjimkou části pirátů) je v rukou klerikálních a klerofašistických stran, jejichž představitelé byli odmalička cepováni ve smyslu "rozum je fuj, víra odmítající rozum je to pravé". Tito lidé tedy zcela jednoznačně budou dávat přednost ideologickým hámotinám, před realitou a jakoukoli korekci těchto hámotin rozumem budou považovat za nepřípustnou, případně za "desinformaci od ruských trollů" (když už nemohou bojovat proti kacířům).
Jistě je to chybou i nás, občanů, kteří chodíme k volbám, že jsme zvolili do čela státu "alternativní" jedince, vymozkované náboženskou vírou. Takže, přestože věřící mají v naší populaci zastoupení jen asi 1/4, vládnou nám v důsledku náboženské víry a silně alternativně myslící jedinci, dávající přednost víře před rozumem. A proto naprosto neschopní řešit současnou krizi jinak, než podle zdravého rozumu nesmyslnými postupy.

Závěr je jednoznačný a ne příliš optimistický: Můžeme "bojovat za klima" a budeme ignorovat realitu, že tento "boj" ve skutečnosti emise skleníkových plynů zvyšuje, nebo dokonce vyvolává zcela nové typy skleníkových emisí či dalších příspěvků k ohřívání planety. Pak se ovšem musíme smířit s tím, že námi "bojem za klima" vyvolaný skleníkový efekt skutečně může planetu upéct. Možná už koncem tohoto století. Pochopitelně, dlouho před tou dobou vyvolá "boj za klima" totální ekonomický kolaps, hladomory a války o ubývající zdroje. Nebo budeme racionálně bojovat proti skleníkovému efektu. Pak je velká šance, že pokud něco planetu ohřeje, budou to ryze přírodní síly, s nimiž prostě nemáme šanci bojovat, nicméně produkce skleníkových plynů lidmi bude tak nízká, jak je to racionální, a jak to ovlivní klima jen v nepatrné míře. Pak ovšem musíme vybojovat to, aby se dělal prakticky všude opak ekology prosazovaných hloupých nesmyslů.

Střelba v Hamburku

Jistěže první, co člověka mohlo napadnout v souvislosti s čtvrtečním masakrem Svědků Jehovových, byl islámský terorismus, protože náboženství této sekty patří mezi ta, která islám netoleruje. Nakonec se z toho klube něco jiného.

Svědkové Jehovovi jsou sekta

S uvedenou definicí se nedá nic dělat, oni sekta rozhodně jsou, a to sekta osobnostně destruktivní a agresívní. Normální člověk se jistě setká maximálně s jejich "misionáři", kteří se ho snaží nějakým způsobem "zaháčkovat". Pokud se nechá zatáhnout do diskuse s nimi, je dost vysoká pravděpodobnost, že ho nějakým způsobem zmanipulují k četbě jejich tiskovin, případně návštěvě jejich shromáždění.
V ještě horší situaci jsou lidé, kteří mají takové "dárečky" přímo v rodině, protože jsou vystaveni silnému až nesnesitelnému tlaku k přijetí této sektářské víry.
Faktem je, že asi nejlepší reakci na "misionáře", zvoucí ho k diskusi o bohu, zvládl jeden můj kamarád, který se na ně zeširoka usmál a pronesl: "I jen pojďte dál. My, členové Církve Satanovy si vždy velice rádi povídáme o bohu." Říkal, že v životě neviděl nikoho tak rychle utíkat.
Mimochodem, svatyně Svědků Jehovových rozhodně není žádný kostel. Tento termín neužívají.

Problematičnost sekt obecně

Jedním z hlavních znaků sekty je, že pravda není to, co lze objektivně dokázat, ale to, co říká Vůdce (Guru, Velekněz apod.). Podobnost s totalitními režimy jistě není náhodná, totalitní režimy se chovají naprosto stejně (a začínáme okolo sebe vidět to, co starší z nás znají z dob předlistopadového režimu, do jehož poměrů nás naše vládní garnitura stále intenzivněji stahuje).
To znamená ovšem totální popření zdravého rozumu a samostatného myšlení (to vidíme kolem sebe také a do jisté míry se to dělo i za toho socialismu).
Sekty také své členy nejrůznějším způsobem využívají. "Členské poplatky" často představují tak vysokou částku, že dotyční nejsou s to ji uhradit z příjmů a jsou nuceni drancovat své finanční rezervy. Pochopitelně, existují i postupy, které se zdánlivě financí netýkají, jako jsou různé práce pro sektu (pochopitelně zdarma). Ty ovšem zpravidla přepočteny na peníze představují také zajímavý finanční obnos. Navíc mnozí členové jsou nuceni přecházet na méně kvalifikovanou a honorovanou práci, protože onu práci pro sektu při svém dosavadním zaměstnání nejsou s to sloučit s jeho požadavky. Zpravidla je nový člen vmanipulován do nějaké firmy, kde už nějací souvěrci jsou, případně ta firma sektě patří. Pak je ovšem vtažen daleko více do jejích tenat.

Vztahy mezi lidmi

Hlavní starostí sekty je totální destrukce dosavadních mezilidských vztahů u nových členů. Snaží se je vymanit z prostředí rodiny i dalších složek jejich původní sociální bubliny. Jde o to, aby nový člen co nejrychleji ztratil kontakt s realitou a co nejrychleji byly jeho vazby mimo sektu oslabeny nebo totálně zničeny.
Člen pak za své dosavadní vztahy dostane pseudonáhradu v rámci sekty, v jejímž rámci je kontrolován každý jeho krok i každé jeho slovo.
Některé sekty i velmi razantně zasahují i do partnerských vztahů, případně vztahů rodičů a dětí.

Nesmysly

Svědkové Jehovovi jsou proslulí svým odmítáním transfúze krve, kvůli němuž řada z nich přišla o život. Pokud byli plnoletí a byla to jejich svobodná volba, nemám námitky, svět se stává úmrtím každého takového fanatika o něco lepším. Problematické je nucení odmítnutí transfúze, případně jiných lékařských zákroků, členy sekty v situaci, kdy sami nemocní by si tyto zákroky přáli. Ještě problematičtější je to v případě nezletilých.
Faktem je, že "demokratické" zdravotnictví se s tímto problémem vypořádává podstatně hůře než zdravotnictví za minulého režimu, kdy laikové, a zejména mimo nejužší rodinu, neměli sebemenší možnost do rozhodování o způsobu léčby zasahovat.
Vlivem aktivistických škůdců vznikají různé pochybné "etické kodexy", které jsou v podstatě v rozporu s platnými zákony, avšak nijak lékaře nevyviňují v situaci, kdy postupuje podle nich a postupy NON LEGE ARTIS v souladu s těmito "kodexy" pacienta poškodí nebo dokonce zabije. Zde se jasně ukazuje totální impotence rádobydemokracie tam, kde ani opravdová demokracie nemá co dělat (nebo budou lékaři provádět zákroky na základě hlasování pacientů?).

Odchod

Sekta se obecně snaží, aby každého od vystoupení z ní co nejvíce odradila. A pokud k tomu přesto dojde, je zpravidla systematicky šikanován, s cílem buď vynucení návratu do sekty nebo spáchání sebevraždy. Některé sekty dokonce "odpadlíky" aktivně vraždí, byť to např. u nás zatím oficiálně dělat nesmějí.
Takový odchod je tady spojen s dlouhodobými konflikty a záměrným vyvoláváním stresu u toho, kdo sektu opustil.

Hypotéza

Protože v tom Hamburku vraždil exčlen sekty, je nasnadě hypotéza, že jeho konflikt s ní došel do stádia, kdy se rozhodl k sebevraždě s tím, že pár členů této sekty "vezme s sebou".
Můžeme to odsuzovat, nicméně, kdo něčím podobným neprošel, měl by se zdržet nějakých příkrých soudů. Bylo by také na dlouhou diskusi, zda je lepší, aby ten člověk zdechl někde v koutku sám, nebo svým činem jednak potrestal část těch, kdo ho k tomu činu přinutili, jednak (snad) rozvířil na toto téma diskusi ve společnosti.
Faktem je, že společenská diskuse na uvedené téma prakticky chybí (vyjma blekotání pár silně prosektářských aktivistů, kteří jsou buď blbí jak troky, nebo jsou těmi sektami nějak řízeni).
Svého času jsem vyslovil i hypotézu (dalo by se to asi nalézt v mnoho let starých článcích na tomto blogu), že o některé sekty mohou mít zájem i tajné služby a další podobné instituce, protože jejich manipulování s lidmi by se těmto organizacím i jejich zřizovatelům velice líbilo, mj. k okoukání technik, jak co nejúčinněji manipulovat s populací.
I to může být důvodem, proč jsou některé vysloveně hnusné a zločinné sekty státní mocí podporovány či alespoň tolerovány.
Je dobré si také uvědomit, že náboženská svoboda není a nemůže ani být bezbřehá. Každá společnost, i ta nejbenevolentnější, má v reálu nastaveny jakési limity, do nichž se aktivity alespoň některých sekt a náboženských společností nedají vecpat. A v takovém případě zasahuje ono "organizované násilí", kterému říkáme stát. Dokonce i ve velmi benevolentních USA (s mírou náboženské svobody podstatně vyšší než kdekoli v evropských zemích) narazila sekta, provozující násilné pedofilní aktivity a byla ozbrojenými složkami federace zlikvidována.

Ona tragédie v Hamburku by měla podle mého soudu posloužit jako příležitost k diskusi o hodnocení sekt jako takových a limitů, jaké by jim měla společnost stanovit. Což by bylo rozhodně přínosnější než ostentativní ždímání kapesníků před televizními kamerami.

Mají cenu Pride pochody?

Existují hlasy, že "zvrhlíci mají vše, co chtějí, tak proč nás ještě otravují těmi svými zvrhlými akcemi?". Problém je, že u tohoto výroku, pomineme-li ne zcela korektní výrazivo, je i obsah ne zcela jednoznačný.

Historie

K dekriminalizaci homosexuality došlo v Československu až v roce 1961. Ještě Velínského příležitostný detektiv Ota Fink řeší situaci, že dvě dívky z trampského oddílu mohly být vydírány proto, že strávily noc v jednom spacáku, byť nebylo jasné, zda mezi nimi k něčemu došlo.
A i poté byly osoby LG nejrůznějším způsobem diskriminovány, vyhazovány z práce, ze studií apod.
Až po roce 1989 došlo k jakémusi vyrovnání práv s heterosexuály, které však dodnes není v řadě ohledů dořešené.
Když byl vytvářen zákon o registrovaném partnerství, počítalo se s tím, že toto bude přístupné i pro heterosexuální páry a nahradí vztah "druh - družka", který v té době vznikal ročním soužitím. A v případě úmrtí jednoho ze členů páru se na základě trapného vytěžování výpovědí pavlačových drben zjišťovalo, zda spolu opravdu žili rok a něco, nebo rok bez něčeho.
Pak se ovšem na poslední chvíli, krátce před hlasováním v poslanecké sněmovně, vzbouřili klerofašisté (za KDU ČSL a /tehdy jen/ část ODS) a donutili tento zákon na rychlo změnit tak, že RP platí jen pro L, případně G páry. Což jim nevadilo, aby ještě snad v tom týdnu nenapsali někteří z těchto poslanců rozhořčený blábol do kteréhosi z ďáblových listů, že "zvrhlíci mají něco, na co normální lidé nemají nárok".

Současnost
Soudruzi, zejména křesťansky orientovaní, nám tvrdí, že LGBTQ+ (a mnohé další) osoby vlastně u nás nejsou nijak diskriminovány. Faktem je, že bezostyšně lžou, na což jsme si u nich ostatně už zvykli.
Adopce partnerova (partnerčina) dítěte. Je zcela obvyklé, že pokud do svazku vstupuje někdo, kdo už dítě má, tak druhý člen páru se k tomu dítěti snaží získat nějaký právní vztah (v úvahu padá adopce nebo osvojení). Minimálně pro případ, že by se s biologickým rodičem dítěte něco stalo, a ono se náhle neocitlo ve společné domácnosti s po právní stránce naprosto cizím člověkem.
U heterosexuálních párů to není žádný problém. U homosexuálních párů, z důvodu, který nelze charakterizovat jinak, než jako cílenou a zlovolnou diskriminaci, to prostě nejde.
Adopce dětí. Opět takováto adopce není problémem pro heterosexuální páry, ale je, zcela jednoznačně diskriminačně, znepřístupněna homosexuálním párům. Aby bylo jasno, nevolám po tom, aby homosexualita kandidátů na adopci byla nějakým "body přinášejícím faktorem", jak je to v některých progresivistických zemích. Nicméně nevidím sebemenší důvod, proč by na možnost adopce harmonicky žijící a po sociální stránce dobře zajištěný L či G pár nemohl dosáhnout naprosto stejně, jako v podobných podmínkách žijící hetero pár. A to ještě raději nebudu moc zdůrazňovat fakt, že holčička adoptovaná G párem a chlapeček adoptovaný L párem mají výrazně nižší riziko sexuálního zneužívání než v případě adopce hetero párem.
Umělé oplodnění. Žena, žijící v páru s neplodným mužem, nebo dokonce i žijící osaměle, má právo na umělé oplodnění semenem anonymního dárce. Žena, žijící jako součást L páru, tuto možnost nemá. Někteří "hodní" úředníci dokonce těmto ženám radí, aby zrušily svůj registrovaný partnerský vztah s jinou ženou a potom o tento zákrok požádaly jako "osaměle žijící". Čímž jen ukazují, že je zde jasná diskriminace L párů.

Další problémy

Před pár lety bylo zjištěno, že v kůži savců existují pluripotentní buňky, které patrně v případě poranění jsou s to být přeměněny na potřebné buňky v rámci procesu hojení. Bylo též zjištěno, že tyto buňky lze, a to bez ohledu na pohlaví osoby, z níž byl odebrány, "převychovat" jak na vajíčka, tak i spermie. Bylo vyzkoušeno na pokusných zvířatech, že i zárodky vzniklé z vajíčka, vyrobeného na bázi samce a spermie, vyrobené na bázi samice, jsou životaschopné, vyvíjejí se normálně a ani po mnoha generacích nedochází u jejich potomstva k nějakým nežádoucím abnormalitám. Pro G i L páry se tedy tímto objevem otevírá cesta ke společnému dítěti, které by bylo mixem jejich genů.
Asi není překvapivé konstatovat, že na tyto výzkumy bylo zavedeno embargo.
Stejně jako na řešení letálních extranukleárních genů u ženy, které vede u vzniklého potomka k nástupu velmi ošklivých svalově degenerativních poruch, usmrcujících buď v předškolním věku, pubertě, nebo i ve středním věku. Naprosto neúprosně, bez možnosti jakéhokoli léčebného zásahu. Nejodpornější na tom je, že postižený je plně při vědomí a mentálně nedotčený, takže chápe, co se s ním děje a je si zcela vědom fatálnosti dalšího průběhu choroby. Těch chorob je asi deset, jmenují se podle různých pánů, kteří je popsali (jejichž jména jsem už jako student zasklíval), a společné mají letální geny v mitochondriích, které dítě dostává výlučně od matky (protože mitochondrie spermie do vajíčka při oplození neproniknou).
Nicméně pomoc je zde jasná: Do vajíčka dárkyně, které se zbaví jádra, se vloží jádro z vajíčka budoucí matky (zbavené nějakým rácháním ve vhodném roztoku zbytků cytoplasmy) a jádro spermie budoucího otce. Splynutím jader vznikne oplozené vajíčko, s nímž se už zachází naprosto stejně jako při jiných formách asistované reprodukce.
Není to jen teorie, na světě existují kliniky, které tento zákrok provádějí a děti z takovýchto zákroků jsou již na světě. Fakticky mají tři rodiče, byť genetický podíl toho třetího z nich je minoritní, protože se týká jen mimojaderné genetické informace (nicméně by zde selhávaly testy na mateřství, které se běžně dělají právě na mitochondriálních genech, a jimiž se lze dostat až k oné "mitochondriální Evě").
Pokud jdeme dál. Byla již vypracována technika oprav vadných genů. Je tedy technicky možné dítě s genetickou vadou místo utracení raným potratem (nebo při asistované reprodukci nestrčením do dělohy) zbavit nějakého fatálního genu (třeba pro některou z mnoha metabolických poruch) a nechat z něj vyrůst místo invalidy zcela zdravého jedince. Opět se tyto zákroky "na světě" dělají.
Problém je, že uvedené zákroky nejsou dostupné ve vyspělých zemích, které jsou diktaturou křesťanstvím vymozkovaných bigotů, ale musí se na ně jezdit do států třetího světa.
A opět je to něco, za co je třeba bojovat (a více méně synergicky s LGBTQ+ komunitou), protože jen zbavením se takovýchto umělých překážek se posuneme někam vpřed.

Pride pochody

Pride pochody a podobné aktivity lze vnímat zcela jistě jako oslavu toho, že v řadě států byla zrušena trestnost homosexuality a dochází k určitému zrovnoprávění těchto osob s majoritou.
Na druhé straně je musíme chápat i jako připomínku toho, že v řadě zemí (včetně Česka) toto zrovnoprávnění není dotaženo do konce, a v některých oblastech sociální a právní sféry jsou LGBTQ+ osoby nadále diskriminovány. S oním faktem souvisí i ono heslo "manželství pro všechny", protože pokud bude pro tyto osoby jen registrované partnerství, vinou klerofašistů o řadu práv očesané, tak prostě diskriminovány jsou a budou (viz výše v tomto textu).
Může se mi nelíbit konkrétní disajn pochodu a jeho účastníků (a on se nelíbí, pokud je mi známo, i řadě LGBTQ+ osob), nicméně jako osoba, vychovaná prvomájovými průvody, jsem dostatečně otrlý, abych přežil i některé extrémnější podívané.
Daleko větší problém mám s různými "doprovodnými akcemi", zejména pokud jsou zaměřeny na pubertální a prepubertální děti. Loni měli takové "odpoledne", na němž aktivisté vymývali dětem mozky ve smyslu, že G nebo L sex je to pravé a fajn, zatímco heterosex je cosi hnusného a ošklivého, případně, že se nemají bát provést svůj "comming out". A někteří aktivisté se s podobnými "výchovnými programy" snaží dostávat i na základní školy, a kde je vedení těchto škol "progresívní" (=blbé a/nebo zlovolné), tak se jim to i daří.
Problém vidím jednak v tom, že sexuální orientace je sice vrozená, ale exprimuje (do té exprimace je neznámá) až v pozdnějších fázích pohlavního dozrávání, zcela jistě (s výjimkou opravdu patologických stavů typu hormony produkujících nádorů) po patnácti letech věku a nemusí být jasná ani v osmnácti, jednak v tom, že indoktrinace ve smyslu "ohavnosti hetero sexu" může děti těžce, a bez intervence sexuologa nevratně, poškodit. Z tohoto důvodu nemám problém s tím, že některé státy podobné aktivity, pokud jsou zaměřené na nedospělé osoby (nebo jsou dokonce provozovány na školách), postavily mimo zákon a učinily je trestnými. A neměl bych problém hlasovat pro stranu, která by něco podobného zavedla i u nás.
Nemám také problém s tím, že právní změna pohlaví je u nás vázána na hormonální léčbu a operace, přestože je nám to progresivisty, včetně bruselistů, vytýkáno. Pohlaví prostě není holubník a k jeho změně musejí být zatraceně vážné důvody. A ne, že do sprch šlo pár krásnejch holek, které bych rád šmíroval (pokud ne rovnou "vojel"), a tak se "trans reidentifikuji na holku".

Pride pochody zcela jednoznačně reflektují dlouhodobou diskriminaci LGBTQ+ osob, která dodnes není zcela zlikvidována, takže je opravdu proti čemu a za co v této oblasti bojovat i u nás. Mohou se na nich vyskytnout různé výstřelky v odění i chování, nicméně pokud nejsou zaměřeny na děti, nevidím důvod, proč je netolerovat. Je důležité i to, že ze stejných zdrojů, tj. bigotního křesťanství a jeho pseudoetiky, pochází i další anticivilizační aktivity, které se netýkají jen LGBTQ+ osob, ale i osob heterosexuálně orientovaných. Štvaní heterosexuálních osob proti LGBTQ+ osobám je třeba vnímat jako cílenou strategii křesťanských bigotů s cílem udržení nadvlády nad společností v oblasti reprodukce. Do jisté míry jsou na tomto poli cíle těchto bigotů společné s progresivisty (včetně ekologů), kteří by nejraději vyhubili evropskou populaci a křesťanskobigotní zásahy do její reprodukce jsou v souladu s tímto jejich cílem.

O právu na potrat

Aby bylo jasno, nejsem příznivec potratů, a zejména nějaké substituce antikoncepce potraty. Na druhé straně však přiznávám ženám právo si o tomto zákroku rozhodnout samy, zejména v situaci, kdy otěhotněly nechtěně, kdy je těhotenství výsledkem znásilnění nebo jiné kriminální aktivity, nebo když je spojeno s vysokým zdravotním rizikem nebo rizikem narození postiženého dítěte.

Současně je aktuální dění v USA

Skupina náboženských extrémistů v Nejvyšším soudu USA se dohaduje na prosazení federálního zákona, který by v celých USA zakázal potraty (a navodil tak podobnou situaci, jaká je např. v sousedním Polsku). Došlo k (patrně) řízenému úniku této informace a po celých USA jsou organizovány protesty proti tomuto návratu do minulosti.

Potrat a historie

To, že má "duši" už oplodněné vajíčko, tvrdí křesťané až někdy od druhé poloviny 19. století. Do té doby církve (a zejména římskokatolická) hlásaly, že zárodek i plod jsou jen "kus masa", až asi do 7. měsíce gravidity (kdy už se předčasně narozené dítě v tehdejších podmínkách udrželo naživu alespoň na dobu křtu a dalších náboženských úkonů). Po tomto termínu je do něj dodána "duše" (kudy, to nechávám na čtenářově fantazii, jen konstatuji, že "Velký Gynekolog" by mohlo být jedno z božích jmen).
Teprve v té druhé polovině předminulého století, kdy se obyvatelstvo zejména vyspělejších zemí začalo vymaňovat z tupé poslušnosti vůči církevním zločincům, začaly církve "chránit nový život od početí". Tím získávaly na obyvatelstvo klacek, protože v době po sanitární revoluci nebyl velký počet dětí v rodině k reprodukci populace nutný. Ještě počátkem 19. století muselo být v rodině v průměru víc než deset dětí, aby se v průměru dvě dožily reprodukčního věku a populace byla početně stabilní.
Navíc nižší počet dětí uvolňoval pozici žen a umožňoval jim do té doby nemožné profesní a sociální uplatnění, zacházející daleko mimo onen církvemi stanovený "okruh uplatnění" pro ženu - děti, kuchyně, kostel (v němčině "KKK" - Kinder, Küche, Kirche).
Bylo třeba co nejvíce zatlačit ženy zpět do tohoto středověkého "uplatnění", protože by třeba mohly získat vzdělání a profesní nezávislost. Proto nastala ona náhlá "starost o nenarozený život". Nic jiného za tím nehledejme, protože tam nic takového není.

Potrat a asymetrie

U toho potratu stejně, jako u mnoha jiných zákazů či nařízení, motivovaných náboženským hovadstvím, existuje silná asymetrie:
Nikdo nenutí věřící křesťanku, podle níž je potrat hříchem, aby ho podstoupila.
Maximálně jsem zaznamenal úvahy o tom, že v případě prokazatelně vadného plodu by po jeho narození coby postiženého dítěte nemusela rodina odpůrců potratu dosáhnout na některé sociální dávky, na které by dosáhla rodina s postiženým dítětem, jehož postižení nebylo před narozením diagnostikováno. Celé to ovšem komplikuje skutečnost, že jak diagnóza budoucího zdravého dítěte, tak i diagnóza budoucího postiženého dítěte nemají stoprocentní účinnost. Narodily se dokonce i zdravé děti, u nichž byly před narozením prokázány buňky s karyotypem pro Downovu chorobu. Dá se to vysvětlit tím, že k onomu defektnímu dělení, vedoucímu k vadnému karyotypu, došlo až během dělení buněk zárodku a ony vadné buňky např. vytvořily pouze placentu, která žádný vztah k IQ a dalším vlastnostem narozeného dítěte nemá.
Na druhé straně ovšem zákaz potratů omezuje ty ženy, které uvedené náboženství nesdílejí (ať už se jedná o vyznavačky rozumnějších náboženství, která v tomto ohledu ženy neomezují, nebo o ateistky). Těmto ženám je zakazováno něco, co zakazuje jim cizí víra. V podstatě se zde vytváří prostor pro politiky, kteří by oplátkou nějakým způsobem postihli vyznavače této víry, protože lze očekávat, že minimálně od části těch protestujících a jejich sympatizantů mohou získat politickou podporu.

Odpůrci potratů tedy mají jednoznačně mé sympatie.  Těm, kteří se snaží o agresívní prosazování svých náboženských předsudků lidem, kteří to jejich hovadství nesdílejí, přeji z celého srdce aby toho v případě úspěchu hořce litovali. Třeba z důvodu masové podpory těch politických sil, jaké u nás křesťany částečně "umravnily" po komunistickém puči.

Jsou zelení agenty zelených mužíčků?

Kdysi jsem zde na tomto blogu napsal upravenou verzi své přednášky pro SF fandom o tom, že náboženství by mohlo být prostředkem boje mezi civilizacemi, a jeho introdukce do cizí civilizace by mohla vést k její degeneraci v tom smyslu, že by nikdy nebyla s to vstoupit do vzdálenějšího vesmíru a stát se konkurentem té civilizace, která onu implantaci náboženství provedla.
Dovolil jsem si také ukázat, že trojka "abrahámovských" náboženství (judaismus, křesťanství a islám) obsahuje tak velké množství anticivilizačních prvků, že tato náboženství skutečně vedla k civilizačnímu regresu a drastickém u zpomalení následujícího vývoje (běžně se uvádí, že přijetí křesťanství Konstantinem vedlo k regresu o 500 až tisíc let a k takovému zpomalení vývoje, že se evropská civilizace dostala na úroveň za Konstantina někdy po roce 1300. Takže si můžeme představit implementaci těchto náboženství do života našich primitivních předků, jako prostředek zkázy lidské civilizace zlými ET.

Náboženství?

Pochopitelně, regresívní dopad na civilizaci nemusí mít jenom náboženství. Existuje řada ideologií, které ve svém důsledku vedou k potlačení civilizačního růstu a regresi v mnoha oblastech. V podstatě tuto roli mohou hrát i totalitní ideologie typu komunistické.
Pokud mi někdo namítne zrychlený vývoj v Rusku po VŘSR, odražení německé agrese, prvního člověka ve vesmíru atd., dovolím si některé věci oponovat.
Rusko bylo naprosto šíleně zaostalou zemí a v podstatě jakákoli jakž takž racionální opatření, navíc prosazená silou totalitního režimu, se musela alespoň někde kladně projevit. Na druhé straně bolševické pohrdání lidskými životy vedlo k boji proti Němcům ve stylu "nas mnoga" a k naprosto šíleným ztrátám. Další ztráty byly zcela zbytečně napáchány na civilním obyvatelstvu. Např. v obleženém Leningradu zůstaly statisíce naprosto zbytečných (z vojenského hlediska, protože nebyli použitelní ani jako vojáci, ani pro výrobu zbraní a dalších potřeb obránců) obyvatel, včetně malých dětí, kteří pak umírali hladem a zimou, protože jednak byl obecný nedostatek potravin, jednak byli přednostně zásobováni vojáci a pracující ve vojenském průmyslu. Přitom nebyl problém cestami, které byly používány pro dovoz potravin a dalších potřeb, zpět odvážet tyto obyvatele a jakákoli racionálně se chovající vláda by to také udělala.
Lze také zmínit marxistickými ideology podpíraného Lysenka, jehož "učení" v podstatě zlikvidovalo větší část sovětské biologie, která musela být po jeho pádu v podstatě obnovena ze zahraničních učebnic.
Pokud se týká onoho prvního kosmonauta, jsou zde dva aspekty, které stojí za zmínku:
. Gagarin a další kosmonauti letěli na raketách, poháněných upravenými motory pro německou A4. Do těchto motorů byly pouze dodány materiály, které byly v nacistickém Německu nedostupné a různě se substituovaly. Nebyly to tedy bezduché napodobeniny na způsob Japonska na přelomu 19. a 20. století, ale nebyl to ani výsledek uceleného výzkumu. Jediným přínosem sovětů, vyjma oněch materiálových substitucí, bylo sestavení těchto motorů do baterií, což umožňovalo získat násobnou sílu. V jakémsi "Magazínu chytrých dětí" jsem kdysi četl článek, který tento přístup velebil, protože "zatímco USA se zdržovaly vývojem silných motorů, chytří sověti dali stávající motory do baterie a získali totéž". Byla to do jisté míry pravda. Na raketu se Sputnikem nebo Gagarinem to stačilo, ale na měsíční raketu už taková baterie jednoduše nestačila. Z tohoto důvodu také sověti závod o Měsíc prohráli.
. Gagarin byl fakticky podvod. Tedy ano, Gagarin reálně letěl, cvrlikal z nízké oběžné dráhy atd. Nicméně kdysi, ještě před začátkem kosmických letů, byla stanovena jasná pravidla, že let je platný pouze tehdy, jestliže se s příslušným prostředkem i přistane. Platila dokonce i pro stratosférické balóny, které kralovaly vysokým vrstvám atmosféry ve 30. a 40. letech minulého století. Gagarin a jeho následovníci ve Vostoku ve své kabině nepřistávali, protože ta nebyla schopna, na rozdíl od svých amerických protějšků, měkce přistát. Katapultovali se během přistávacího manévru, jakmile se dostali do hustších vrstev atmosféry, které to umožňovaly. Přistávali pak "po vlastní ose", tj. na vlastním padáku, zatímco kabina buchla na svém padáku o zem způsobem, který by kosmonaut nemusel přežít. Teprve později, a až po Američanech, sestrojili sověti kabinu, schopnou přistát i s posádkou tak, aby to ta posádka uvnitř přežila ve zdraví. Pochopitelně, byl to sovětský totalitní stát, který umožnil to celé ututlat alespoň do doby, než byla fikce prvního kosmonauta natolik zažitá, že prozrazení "nedodržení jakýchsi obskurních pravidel" už nemohlo ideologicky uškodit.
Moje generace pak byla svědkem politického a ekonomického krachu socialismu. Ten byl naprosto zákonitý a socialismus jinak ani skončit nemohl.
Je třeba si uvědomit, že pokud by socialismus zvítězil celosvětově, jak byl původní záměr ještě v raném Leninovi, došlo by k jeho krachu jednak mnohem dříve (protože dovoz technologií i nejrůznější formy pomoci ze západních zemí pomáhaly socialismus udržovat při životě dlouho přes čas, který mu byl sudičkami určen), a byly by rovněž celosvětový. Jednalo by se o celosvětový propad do chaosu a bídy, do drastických bojů o docházející zdroje (na způsob Wyndhamova románu Den trifidů, Merleho Malevilu a mnoha dalších katastrofických či "postapokalyptických" románů), šílený nárůst úmrtnosti (včetně na banální choroby) a ztrátu všech civilizačních hodnot. Je otázka, zda i marxismus v nějaké zárodečné podobě nemohl být do naší civilizace implantován s cílem ji co nejvíce poškodit.

Zelení?

Zelená ideologie má velmi blízko k náboženství, protože obsahuje řadu nesmyslných a zdravým rozumem i běžně známými fakty odmítnutelných či zavrhnutelných prvků.
Celá zelená ideologie neguje lidskou civilizaci a odmítá vše pozitivní, čeho lidé dosáhli během svého výboje od primitivních lovců a sběračů až po současnost. Poslední odnož zelených, "rebelové proti vyhynutí" jednoznačně přiznává, že jejím cílem je totální destrukce lidské civilizace, bída, hladomory a masívní vymírání. Podezřelé by nám mohlo být i odmítání letů do vesmíru jako čehosi "neekologického"
Zelená ideologie v podstatě stojí na podvodech, podobně jako náboženství.
Na podvodech stojí i zavrhování konkrétních látek pro jejich "úžasnou škodlivost". Např. Roundup byl zavržen kvůli tomu, že jakési hovado, které nedodržovalo ani ty nejelementárnější bezpečnostní předpisy (jako je umýt si ruce potřísněné tím sajrajtem než začnu jimi jíst), vyhrálo jakýsi zcela pochybný proces o vzniku rakoviny v právně naprosto pochybných USA. V jakémkoli normálním státě, jako třeba u nás (přinejmenším za komunistů), by ho soud poslal někam, kde slunce nesvítí, a k té rakovině by mu ještě přidal tučnou pokutu za nedodržování předpisů o bezpečnosti práce. Zelení pak z uvedeného pochybného procesu dovodili "šílenou nebezpečnost" glyfosfátu, který pak fašounské organizace, typu EU, zakázaly.
O podvodech které doprovázely zákaz DDT, i o katastrofálních dopadech na lidskou populaci, jsem zde už nedávno psal.
Podvodem je celý "boj proti oteplování".

• nikdy nebyl prokázán příčinný vztah mezi současnými změnami klimatu a produkcí CO2
• zelení prosazují prostředky a techniky, které produkci CO2 do atmosféry zvyšují
• zelení zuřivě bojují proti využívání jaderné a geotermální energie, které jsou jediné opravdu bez produkce CO2

V Neviditelném Psovi z 10. 7. je článek Františka Novotného, popisující výbuch zelenými doporučované "ekologické" lithiové baterie, která v jeho průběhu vydala tak silný tepelný záblesk, že knihy v knihovně byly zničeny stejným způsobem, jako někde pár km od epicentra jaderného výbuchu v Hirošimě či Nagasaki. A takové šílenosti mají být ve všech domácnostech a velkokapacitní úložiště (ukrývající v sobě při plném nabití energii více než jedné hirošimské bomby) by měla být stavěna jako o závod.
Je mi velice líto, ale zelení se projevují jednoznačně jako škůdci a jako se škůdci by s nimi mělo být zacházeno.

Flagelanti

V některých obdobích, nejčastěji tehdy, když byla evropská populace relativně sytá a měla nadbytek (v porovnání s předchozími obdobími) materiálních i duchovních statků, procházeli Evropou flagelanti, modlili se nesmysly (a to i z hlediska křesťanského pravověří) a bičovali "svá hříšná těla". Flagelantství představovalo jakousi psychickou nákazu, takže se k nim přidávali velice často lidé, zhýčkaní oním zmíněným dobrým bydlem. Někdy se jim podařilo i dost významně zatnout sekyru do demografického profilu populace v jimi navštívené lokalitě.
Jak oficiální církev tak i světská moc proti nim bojovaly. V řadě případů to skončilo hromadným upalováním (ostatně, něco podobného byli i známí adamité, které nechal upálit Jan Žižka; v západní Evropě později působili jiní adamité, kteří, s výjimkou nahoty při obřadech, neměli s těmi našimi mnoho společného, či spíš skoro nic), jindy je alespoň vojsko vyhnalo ze země a moudří panovníci se starali, aby si vojáci byli vědomi, že škoda rány, která padne vedle, a když rána, tak ostřím, a ne plochou meče.
Pochopitelně, i za těmi flagelanty byla jakási organizace lidí, kteří dávali dohromady jejich skupiny, získali první vymozkovance, nabalující na sebe další a další a ideologicky i organizačně tyto skupiny z povzdálí řídili.
Pokud sáhneme do jiného, leč silně podobného, soudku, tak něco takového se dělo občas v Rusku (tedy v prostředí pravoslaví). Doporučuji román "Petr a Alexej" od Merežkovského (u nás vydaný též jako "Antikrist"), v němž je popsaná sekta "samospálenců", kteří se sami upálili i s rodinami v kostele, přeměněném na jakousi pec. Kněží, předstírající náboženské vytržení, kteří celou akci zbuntovali a k tomu sebeupálení zmanipulovali celou vesnici, unikli nakonec tajnou chodbou a šli takto buntovat další ves. Celá činnost této a podobných destruktivních sekt byla ještě akcentována bojem zpátečnických a náboženských sil s osvíceným carem Petrem I, který dostával Rusko ze středověku blíž k moderní době. Dnes podobné síly bojují proti presidentu Zemanovi :-)

Podezření

Jestliže můžeme, jak bylo na začátku tohoto postu zmíněno, mít legitimní podezření na šiřitele náboženských bludů, jako na někoho, kdo v žoldu našich nepřátel bojuje za zničení naší civilizace, stejné podezření by klidně mohlo padnout i na ty zelené. Praktický dopad jejich aktivit na naši civilizaci je v podstatě velmi podobný, jako destruktivní aktivity "monoteistické trojice".
Uvedeným postřehem se dá vysvětlit i silně pozitivní vztah zelených k islámu, který z oné trojice monoteistických náboženství představuje to nejdestruktivnější. A lze s jeho pomocí vysvětlit i mnohé další nelogičnosti a nesmyslnosti s "ekologickým" hnutím spojené.

Zelení tedy nejsou nic jiného, než jakási obdoba středověkých anticivilizačních sekt, jako byli v textu zmínění flagelanti, nebo třeba oni adamité z doby našeho husitství. Je třeba dostat do čela státu síly, které s nimi budou zacházet jako s takovými a rozhodně nebudou věřit snůškám nesmyslů, které tyto organizace hlásají a šíří. Nicméně, podobně jako anticivilizační náboženství z výše zmíněného příspěvku by i oni mohli být agenty (byť třeba nevědomými) nepřátelských emzáků.