Boj proti "desinformačním webům" můžeme porovnat s bojem proti cizí propagandě za minulých let. Pro EU a další podobné organizace toto srovnání nevychází pěkně. Bohužel.
Web jako ekvivalent rozhlasové stanice
Pokud si představíme internet jako jakousi obdobu "éteru" do něhož vysílají rozhlasové, případně televizní, stanice, pak nemůžeme nevidět jakousi analogii mezi jednotlivými weby a těmito stanicemi.
Uživatelé internetu jsou poté v roli jakýchsi posluchačů rozhlasu či televizních diváků s tím, že mají větší komfort a mohou se např. delší dobu vracet k předchozím částem presentovaných materiálů, zastavit čtení a prohlížení obrázků a někdy i zastavit i video. To přináší jednak vyšší uživatelský komfort, jednak není nutno některé informace dokola opakovat, protože se k nim zájemce může kdykoli vrátit (struktura sdělení v rozhlase nebo televizi je prostě jiná než text nebo video na internetu).
Internet tedy můžeme považovat za jakousi vylepšenou formu onoho "éteru", do něhož vysílaly a vysílají (byť jejich význam poklesl a stále klesá) jednotlivé stanice.
Pokud jdeme ještě dále do minulosti, je toto vypínání jakýmsi ekvivalentem pálení "kacířských" knih, jaké tu bylo za dob soudruha pátera Koniáše, nicméně knihy pálili i nacisté; komunisté je likvidovali ve stoupách. Což se ostatně děje i dnes, viz kausa knihy Jana Žáčka "Fotbalový král", která má jít do stoupy po protestu jedné (!) anonymní (!) kritičky.
Přístup dříve
Podíváme-li se do historie, totalitní režimy se vždy snažily přístup svých obyvatel k cizím informacím zablokovat. Na cenzuru knih a časopisů, i jejich dovozu z ciziny, navázaly rušičky a další podobné technické prostředky. Hitlerovské Německo šlo tak daleko, že nařídilo ze všech provozovaných radiopřijímačů vymontovat krátkovlnný okruh (protože krátké vlny se, z důvodu odrazů od nepropustných vrstev v ionosféře, mohou šířit na velké vzdálenosti a umožňují tak poslech stanic i velice vzdálených), a navíc na každém přístroji byla povinně cedulka, s textem varujícím před poslechem zahraničního rozhlasu, který může být trestán až smrtí.
Lidé si u nás poradili. Šikovné ručičky místních obyvatel vyrobily tzv. "churchillky", které po připojení na některé kontakty v rádiu posunuly rozsah přijímače tak, že přijímal i ony vymontované krátké vlny. A velké množství domácností poslouchalo jak Moskvu, tak Londýn, případně i další rozhlasové stanice.
Po komunistickém puči byly nasazeny rušičky, které rušily především Svobodnou Evropu, v některých obdobích i další stanice. Trest smrti za poslech cizího rozhlasu byl sice zrušen, ale šíření informací z něj bylo trestné i nadále (jako "ideologická diverze", "podvratná činnost" apod.; v podstatě jak to nyní plánuje zavést soudruh Rakušan).
Faktem také je, že si režim poněkud uškodil i poměrně kvalitní (na rozdíl od jiných socialistických států) výukou ruštiny na školách, protože už jako středoškolák jsem poslouchával ruskojazyčnou verzi Svobodné Evropy, která u nás rušena nebyla.
V demokratických zemích byla situace zcela odlišná. Poslechu cizích rozhlasových stanic nikdo nebránil, ani technicky, ani nějakými represívními zákony. Vcelku výjimečnou byla poválečná poprava "Lorda Hau-Hau", který na rozhlasových vlnách šířil goebbelsovskou propagandu angličtinou vyšších společenských vrstev, k nimž patřil. Nicméně britští občané si z něj dělali spíše legraci (proto i ono pojmenování) a Velká Británie, jako demokratická země, se mohla víceméně právě na tento přistup obyvatel k informacím od nepřítele spolehnout.
Nyní
Nyní tedy máme weby, které šíří "nepřátelskou", ale velice často jen pro politickou věrchušku totalitních (či rádobytotalitních) států nepohodlnou propagandu, navíc velice často založenou na nepříjemných faktech. Tyto weby jsou nazývány desinformačními a je snaha je likvidovat, případně vlastním občanů k nim zamezit přístup.
Důležité totiž je, že jsme zavalováni množstvím informací, které jsou v podstatě balast. A toho využívají totalitníci, kdy sice "necenzurují", ale informace o některých věcech prostě ignorují ve všem, co jde k jejich obyvatelům. Jakmile ovšem ona informace skrze "desinformační" weby k lidem prosákne, tak není většinou těžké zadat správné kombinace slov do vyhledávače a ověřit si, že tato informace je reálná a pravdivá. A napomáhá tomu i automatické překládání webů i z minoritních jazyků (byť ne vždy je překlad zcela v pořádku).
Asi nejdále je v omezování přístupu k pravdivým informacím Čína, která vystavěla "internetovou Čínskou zeď". Ta běžným občanům zamezuje přístup k webovým stránkám mimo dosah čínské totalitní moci. Je nebetyčnou ostudou velkých celosvětových počítačových firem, že v tomto jdou totalitnímu čínskému režimu na ruku. Včetně udávání těch občanů Číny, kterým se nějakým způsobem podařilo ony bariéry obejít, čínským tajným službám.
Rozhodně je to daleko horší prostituování se s totalitou než pochybnými politickými aktivisty halasně odsuzovaná účast sportovců těch či oněch "špatných" zemí na OH. Je prostě vidět, že tyto firmy by nejraději kolem sebe viděly totalitní stát (ostatně, jejich německé protějšky ve 30. letech podporovaly nástup Hitlera a následně se aktivně účastnily i udržování jeho režimu u moci).
Je jeden z úkolů pana Trumpa, aby těmto firmám zaťal tipec.
Je vcelku zajímavé, že např. v Rusku takovéto aktivity dílem (některé kategorie) nejsou provozovány vůbec a jiné jen v daleko mírnější formě. Mnohdy mírnější než to, co se nyní děje v rámci EU. Ani válka na Ukrajině nepřitvrdila poměry v Rusku na úroveň "boje proti desinformačním webům" v EU.
EU si zcela oficiálně dala do vínku "boj proti desinformacím". Přitom "desinformace" je dle mého soudu nejlépe definována tak, že je to informace, o níž oficiální autority lživě prohlašují, že je lživá. Událostí, které tuto definici kategorizují do třídy nejvýš výstižných, jsme byli v poslední době svědky větších množství. Jak v souvislosti s covidem, tak v souvislosti s tzv grýn dýlem, tak i s mnoha dalšími agendami EU a jejích loutek na naší politické scéně.
Ukazuje se pravý opak toho, co bylo v demokratických zemích za druhé světové války. Lidé nevěří státní propagandě, protože mají velké množství důvodů ji považovat za lživou. Celá léta denně nabývali zkušeností, že tomu tak je. Na tomto poli jsou v určité výhodě obyvatelé zemí bývalého východního bloku, kteří se v podstatě vrátili k modu "Česká televize lže, jako když Rudé Právo tiskne" - pochopitelně s místními obměnami názvů televizních stanic a novin.
Zpětný zášleh toho, co navrhuje EU a u nás prosazuje soudruh Rakušan, jednoznačně inspirovaný nacistickým i komunistickým režimem, může ovšem vést k tomu, že lidé totálně přestanou věřit jakékoli oficiální propagandě. Dokonce i v případech, kdy bude nějakou náhodou, nebo v důsledku nějakého nedopatření, pravdivá. Dělo se to jak za nacismu, tak i komunismu.
Bylo by také záhodno dávat vládě a spol. tuto nevíru v její propagandistické blafy najevo co nejvíce. Minimálně jako zpětnou vazbu na jejich zločinnou cenzuru. A tuto nevíru ve vládní bláboly šířit co nejvíce mezi ostatní občany.
Ideální by bylo nastolení stejné situace, jako v roce 1989, kdy komunistický režim neměl možnost vyvrátit fámu o ubití studenta na Národní třídě. Prostě proto, že jeho televizi a novinám už nikdo nevěřil a nikdo nevěřil dokonce ani nejvyšším představitelům ČSR, SSR i ČSSR, kteří se v televizi obou republik i federace snažili onu fámu popřít či vyvrátit. A nevěřili tomu vyvracení ani narychlo svolaní zaměstnanci na odborových schůzích, ba ani členové KSČ, kterým to bylo rovněž meldováno na mimořádných schůzích základních organizací. Prostě, profláklým lhářům se už nevěřilo a současná "veřejnoprávní" média k tomuto stavu přímo chvátají.
Když se tedy podíváme na historii i současnost "boje proti desinformacím", tak vidíme, že EU se svým přístupem k informacím šířeným po internetu jednoznačně přiřazuje k totalitním režimům, jak v historii, tak i v současnosti. Bohužel, vychází v tomto srovnání hůř než Rusko. Určitou nadějí je, že se tento režim dokáže znevěrohodnit a zničit sám, jak se to podařilo na sklonku 80. let minulého století komunistům. Zejména, když mu v tom budeme pomáhat.
Žádné komentáře:
Okomentovat