Opravdu mohou za nebezpečné jízdy mládeže sociální sítě?

Britské listy přinesly článek o nové módě mezi mladíky ve Velké Británii a Irsku, spočívající v organizování rychlých a nebezpečných jízd, mj. na dálnicích v protisměru. Pochopitelně, politikové obou států naprosto nesmyslně obviňují sociální sítě a další podobná média z toho, že informacemi o tomto fenoménu jej vlastně způsobují.

Jízda v protisměru a další "adrenalín"

František Novotný tento fenomén nakousl v textu o školním násilí a dalších poruchách chování u dětí. Tohoto problému se dotkl ještě ve stati "V dětském světě řádí autoimunitní choroba".
V obou případech poukazuje na patogenní výchovu dětí, jimž je odstraňována z cesty jakákoli, třeba i jen náznaková, překážka. Děti neznají stres, což má v podstatě dva důsledky:
Prvním důsledkem je, že se absolutně nedokáží v pozdějším životě vyrovnat se sebemenším stresem, v zaměstnání, osobním životě, partnerském vztahu atd.
Druhý důsledek je snad ještě závažnější: Určitá míra stresu je důležitá pro psychický vývoj a lidský organismus (včetně nervové soustavy i s vyšší nervovou činností) je na stres a jeho překonávání přirozeně stavěn.
Výsledkem absence stresu v dětství nemůže být nic jiného než rozvoj osobnosti směrem ke psychopatii.

Trocha (pre)historie

Pochopitelně, potřebu stresu jsme získali vývojem trvajícím miliony let, dokonce z dob, v nichž rod Homo "byl na houbách" a po afrických tkáních pobíhali Ramapithékové, Australopithékové a další naši předkové (či bratranci našich předků) a bylo pro ně naprosto samozřejmé, že jsou vystaveni stresu, a že se s ním nějak (a většinou úspěšně) poperou.
A v rámci toho se musel náš předchůdce smířit i s tím, že některé stresové faktory prostě existují a on s nimi naprosto nic nenadělá. Což se natáhlo až do současnosti, v níž se naše generace musela smířit s tím, že je šéf blbec, ale že je s ním nutno nějak vycházet. U mužů, a zejména vysokoškoláků, to bylo ještě akcentováno vojenskou službou, v níž zpravidla stál ve velitelské funkci muž s nižším intelektem (ideální "matroš" na generála) než měl průměrný "absík".
Výše uvedené je dáno tím, že pro úspěšnou vojenskou kariéru je prakticky nutné IQ kolem stovky, plus mínus deset. Má-li někdo IQ pod 90, pak mu už nestačí pokrýt nároky na něj kladené. Má-li IQ nad 110, tak zvládá ony úkoly "levou zadní" a zpravidla z nudy vymýšlí různé ptákoviny, a může se i "dát na chlast a ženské". A zpravidla to skončí Opravdu Velkým Průšvihem, který jeho vojenskou kariéru ukončí.
Ostatně takto skončil i známý Don Juan d' Austria, neobyčejně schopný admirál, vojevůdce a vojenský logistik, vítěz bitvy u Lepanta, po níž byl, coby pouhý královský levoboček (a ještě s měšťankou), v podstatě odstaven na jakousi průměr vyžadující velitelskou funkci a jeho chování, vzniklé jako reakce na toto odstavení, dalo jeho jménu současný, spíše hanlivý, význam.
Faktem je, že se uchlastal a usouložil pár let před organizováním španělské invaze do Anglie, která skončila, na rozdíl od toho Lepanta, děsivou katastrofou, předznamenávající pád Španělska z pozice velmoci, nad níž slunce nezapadá, na úroveň státu v podstatě ekvivalentního zemím třetího světa. Opravdu velice lituji toho, že není možné vytáhnout z nějakého zásobníku alternativní Zemi, na níž by tento admirál a vojevůdce velel přípravám invaze do Anglie a jejímu provedení.

Nedostatek stresu

Jak jsem výše uvedl, "antistresově" vychovávané děti mají na jedné straně nulovou schopnost se vyrovnat se stresem, na druhé straně v důsledku nulové zkušenosti se stresem nemají ani schopnost rozpoznat, jaká míra stresu je ještě únosná.
Z toho potom pramení drastická šikana mezi dětmi (šikanující nemá žádné ponětí o tom, co šikanovanému způsobuje) i různé "adrenalínové"akce, které vedou k přímému ohrožení života svého i dalších lidí.
Uvedený nedostatek je v současných podmínkách neřešitelný a patrně je také jedním z faktorů, proč lidé odmítají mít děti.

Blekotání o Internetu

Dávno před zavedením internetu prováděla mládež nejrůznější adrenalínové akce. Stačí se podívat třeba na komiksy o Rychlých šípech, případně nahlédnout do autorových románů. Jsou zde popsána různá "alotria" hrdinů, často až na úrovni "při špatném běhu náhodných okolností by někdo zahynul". Nicméně takto vyrůstala mládež, která byla v pozdějším věku ochotna se zapojit s nasazením života do odboje, jak proti nacistickému, tak proti komunistickému režimu.
Dnešní mládež udává naprostou neochotu se zapojit i do obrany vlasti prováděné řádnou armádou. Je to výsledek zásahů různých pochybných aktivistických organizací do výchovy, patrně cílených.
Onen nedostatek stresu si část mládeže už za vlády komunistů kompenzovala různými adrenalinovými aktivitami, jako např. ježdění na nárazníku tramvaje (případně na spojce motorového vozu a vlečňáku) či běháním po vlacích pod troleji s vysokým napětím (kdo se drátů dotkl, tomu odhořela horní část hlavy, ale mohl to i přežít coby těžký invalida). Někteří chodili i po kolejích proti tramvají a další jim stopovali, jak daleko od  tramvaje uhnuli. Za hrdinu byl ten, který donutil tramvaj pomocí rychlobrzd zastavit.
Mládež prováděla i různé pyrotechnické aktivity či výrobu různých bojových látek (nejčastěji některého ze slzných plynů). Ale přežila to, a mnozí, kteří tímto vývojem prošli, skončili jako chemičtí inženýři, RNDr. chemici a podobné odbornosti.
Nikdo k těmto aktivitám nepotřeboval internet.
Internet je v podstatě nevinnou obětí patogenní výchovy mládeže a neschopnosti zajistit její vyžití v nějaké organizované formě, v níž je riziko značně redukováno. Nemáme prakticky žádné chemické či technické kroužky pro mládež (to, co pod takovýmito názvy existuje nyní, je prakticky z hlediska výchovy bezcenné). A. pochopitelně, vychováváme "sněhové vločky" absolutně nemající ponětí o stresu a technikách jeho zvládání a současně nemající naprosto žádnou empatii vůči lidem, jimž stres způsobí oni. Mimo jiné se z těchto psychopatů verbují různí udavači.
Ten internet jen zajistí, že se o nějaké konkrétní aktivitě nedozvědí jen dolní desítky lidí, ale desetitisíce či statisíce. Na podstatu problému naprosto žádný vliv nemá.

Patogenní výchova

Hlavním problémem je, že do výchovy dětí se začali montovat různí "odborníci" velice často bezdětní a bez jakékoli další zkušenosti s dětmi. Tito aktivisté začali pracovat na tom, aby z dětí vyrostli naprosto bezohlední psychopaté, nezvladatelní ve škole, v zaměstnání a v podstatě neschopní vybudovat s někým funkční partnerský vtah.
V některých státech na Západě to už došlo tak daleko, že se děti soudí o odškodnění od rodičů "za špatnou výchovu, která jim pokazila život". Což je sice pěkný pláč, ale na zcela cizím hrobě. Ti rodiče byli totiž od výchovy dětí odstaveni aktivistickým póvlem, který prosadil kriminalizaci normální a účinné výchovy dětí.
Je to možná trochu zjednodušující, ale za ty výše zmíněné "adrenalinové jízdy" a podobné aktivity u západní mládeže (a je perspektiva, že se tyto zrůdnosti přesunou časem i k nám), může zcela jednoznačně neobdržení pár facek či pár ran (řemenem, vařečkou atd.) na holé hýždě, provedených ihned po nežádoucím chování či skutku, kdy si dítě je s to spojit nežádoucí chování a trest. Ještě v mladším školním věku vyvolá třeba zákaz televize na týden pocit nespravedlnosti, protože si dítě ono chování a "zákonný" trest nedokáže propojit.
Ano, skutečně existují patologičtí rodiče, kteří děti trestají nepřiměřeně nebo dokonce týrají, ale mentální impotence policie a soudů, stojící za neschopností tyto případy jasně odlišit, vedla k řešení, které zjevně dělá více škody než užitku. "Kauza Viktorka" navíc jasně ukázala, že skutečně nebezpečným zrůdám, schopným dítě utýrat k smrti, jdou policie a soudy spíš na ruku. A kde byl u téhle kauzy, a jí podobných, póvl, zakazující dát dítěti pár facek, když si to svým chováním zasloužilo?
A i ti naši opravdu hloupí poslanci, co pro tohle hlasovali, se mohli poučit jinde, kde už érou zákazů prošli a mají s tím jen ty nejhorší zkušenosti. Viz např. USA, kde za prohibice (5. 12. uplyne 93 let od jejího zrušení) došlo jednak k tomu, že občané začali chlastat naprosto šíleným způsobem (lze to odvodit z výskytu jaterních cirhóz, alkoholických psychóz a dalších s nemírnou konzumací alkoholu spojených chorob) a navíc ještě došlo k propojení policie, justice a politiky s organizovaným zločinem, z čehož se USA v podstatě nevzpamatovaly dodnes. A opět v těch USA si jacísi "géniové" mysleli, že plošným zákazem alkoholu vyřeší pár procent (spíš kolem jednoho) nestřídmých, případně závislých pijanů (v tomto pojetí je ona podobnost s plošným zákazem normálních trestů).
Jistěže můžeme mít různá temná podezření, čím vlastně byli oni aktivisté motivováni. Zda tedy motivem nebyla spíš snaha o devastaci evropské civilizované společnosti, nenáviděné právě takovými aktivisty.

Je mi tedy opravdu líto, ale za patologickým jednáním pubescentů, i těch "zastydlých" nejsou sociální sítě (ty maximálně hrají roli jakési "černé kroniky" - viz známý československý film). Příčinou je jednoznačně katastrofální nevychovanost mládeže, která tato alotria tropí a příčinou oné nevychovanosti jsou aktivisté, kteří zakázali normální výchovu dětí a mládeže a procpali tento zákaz do zákonů.

Okamurův plakát (se dvěma ženami) je bolestně pravdivý

Možná právě proto, že pro pravdu se lidé nejvíce zlobí, rozzuřil onen plakát, porovnávající normální ženu a muslimku v "tradičním" oděvu, s otázkou, co si přejeme, spoustu "lepšolidí".

Oděv

Islám navléká ženy do speciálních oděvů, které mají ukázat že jsou osobami se sníženým sociálním postavením. Pokud by ženy tyto oděvy nosily rády, jak tvrdí multikulturalistická sebranka, nedocházelo by v islámských zemích k masovým protestům žen proti nošení těchto oděvních součástí, bez ohledu na to, zda je to "pouhý" šátek, zakrývající všechny vlasy, nebo "stan na nožičkách", nebo cokoli mezi tím. Nemusela by existovat náboženská policie, která ženy nutí tyto oděvní součásti nosit a též dbá na "správné" oblečení těchto kusů oděvu.
Tyto oděvní součásti jsou ve skutečnosti něčím velice podobným oné šesticípé žluté hvězdě, kterou museli nosit v hitlerovském Německu a na jím okupovaných územích Židé.
Je také zajímavé, že sice pod "chodícím stanem" je možné skrýt teroristu, ale že tato možnost je čackými džihádisty využívána jen minimálně. Většina z nich riskuje raději neúspěch a ztrátu života, než by se skryla pod dehonestujícím oděvem.
Nedejme se zmást tím, že muslimky tu a tam demonstrují za nošení onoho dehonestujícího oděvu. V totalitních režimech, jaké představují režimy islámské, se takové demonstrace zorganizují snadno. On by ani nebyl technický problém v nacistickém Německu zorganizovat demonstraci Židů za právo nosit žlutou hvězdu, ale nacisté měli, v porovnání s muslimy, přece jen víc vkusu a snad i nějaké morální zábrany.

Obřízka

Ta zcela jistě na plakátu pana Okamury není vidět, ale naprostá většina muslimských žen má drasticky a zcela nevratně zmrzačen genitál. Toto zmrzačení je v podstatě degraduje z lidských bytostí na "samoreporodukující se mašiny na výrobu teroristů".
Je vcelku příznačné, že bezectní prolhanci, propagující islám, tvrdí, že "ženská obřízka není islámská záležitost", nicméně pokud se někde objeví snahy toto zrůdné mrzačení důsledně trestat (formálně to zakázáno je snad ve všech civilizovaných zemích), jsou to muslimové, kteří pořádají nepokoje, zapalují auta a útočí na nemuslimy.
Je zajímavé, že jak ženskou obřízku, tak i povinné nošení dehonestujících oděvů podporují většinou feministické organizace, které tak jasně ukazují, že zájmy žen nejsou totožné s jejich zájmy, ale spíš se zde jedná o jiný vztah, a tím je protichůdnost.

Znásilňování

Všude tam, kde jsou v dostatečném počtu ve společnosti muslimové, dochází k atakování žen, od verbálního napadání, až po brutální únosy, znásilňování, násilnou aplikaci drog, a konečně i vraždění rovněž není nic výjimečného.
Opět je zajímavé, že feministické organizace, bojující prakticky proti všemu (viz nedávná kampaň tohoto lidského odpadu proti "zírání" v dopravě - protože je to "šílené obtěžování"), nějaké únosy, znásilňování či vraždění žen a dívek (včetně nezletilých) nechávají absolutně chladnými a spíš podporují pachatele těchto trestných činů.
Lidé, kteří podporují muslimy, musejí být "zvláštního ražení", asi jako bolševici, protože v Německu se nějakou dobu před Covidem stalo, že byla islámskými imigranty znásilněna a zavražděna dcera dvojice pečovatelů o imigranty, a jich se to naprosto nedotklo. Prostě, imigrant je víc než vlastní krev.

Agrese imigrantů proti společnosti

Pokud by výše uvedené a další zločiny zůstaly uzavřené v imigrantské islámské komunitě, asi by řada lidí pokrčila rameny a prohlásila je za jejich interní záležitost, do níž se není radno plést. Nejsem zrovna příznivcem tohoto postoje, protože zákon musí platit pro všechny, a pro všechny stejně. Jinak nastane anarchie, vedoucí ke zhroucení společnosti.
Problém ovšem je, že, jak bylo zmíněno výše, muslimové provádějí i zločiny, jejichž oběťmi jsou osoby mimo islámskou komunitu, a je snaha o dvojí metr, jiný pro muslimy a jiný pro normální lidi. Viz nedávný rakouský případ dvanáctileté dívky, znásilňované a zneužívané partou muslimů, kteří vyvázli bez jakéhokoli trestu,  zatímco kdyby to samé dělali normální lidé, tak by šli na tvrdo a na mnoho let sedět, protože i konsensuální sex s osobou "pod zákonem" je trestný čin (a zákony dokonce ani nerozlišují podle konsensuálnosti či nekonsensuálnosti). Vzhledem k tomu, že tuhle legislativu jsme podědili po Rakousko - Uhersku, lze předpokládat, že to mají v zákonech ošetřeno stejně, nebo velmi podobně, jako my.
Další věcí je, že muslimové násilně požadují po nemuslimech, aby napodobovali jejich zrůdné zvyklosti, včetně zahalování žen, ženské obřízky a dalších zvráceností. V Bosně a Hercegovině, kde za naší hanebné podpory muslimové zvítězili, jsou i nemuslimky nuceny chodit v sociálně dehonestujícím oděvu a mnohé z nich byly dokonce násilně obřezány.
Takže je opravdu na čase, aby se muslimskému násilí a svévoli postavila hráz.

Pan Okamura tedy svým plakátem zcela jednoznačně trefil do živého a aktuálního problému, který se velmi rychle může přenést k nám, vzhledem k tomu, že "za nás a bez nás", či spíše proti naší vůli (a zcela jistě s vědomím, že je to proti našim zájmům), podepsal don Vito d'Austria di Dosimetro "imigrační pakt", který hrozí naši zem zaplavit osobami, naprosto s civilizovanými lidmi nekompatibilními, ale "vždy připravenými" své primitivní hovadství vnucovat bezuzdným násilím svému okolí a nakonec i celé společnosti. Tento plakát je tedy naprosto tvrdým odhalením plánů sběře zvané multuikulturalisté, které je nutno jakoukoli cestou (rozhodující je jen výsledek, nic jiného) zablokovat.

Zajímavé srovnání

Boj proti "desinformačním webům" můžeme porovnat s bojem proti cizí propagandě za minulých let. Pro EU a další podobné organizace toto srovnání nevychází pěkně. Bohužel.

Web jako ekvivalent rozhlasové stanice

Pokud si představíme internet jako jakousi obdobu "éteru" do něhož vysílají rozhlasové, případně televizní, stanice, pak nemůžeme nevidět jakousi analogii mezi jednotlivými weby a těmito stanicemi.
Uživatelé internetu jsou poté v roli jakýchsi posluchačů rozhlasu či televizních diváků s tím, že mají větší komfort a mohou se např. delší dobu vracet k předchozím částem presentovaných materiálů, zastavit čtení a prohlížení obrázků a někdy i zastavit i video. To přináší jednak vyšší uživatelský komfort, jednak není nutno některé informace dokola opakovat, protože se k nim zájemce může kdykoli vrátit (struktura sdělení v rozhlase nebo televizi je prostě jiná než text nebo video na internetu).
Internet tedy můžeme považovat za jakousi vylepšenou formu onoho "éteru", do něhož vysílaly a vysílají (byť jejich význam poklesl a stále klesá) jednotlivé stanice.
Pokud jdeme ještě dále do minulosti, je toto vypínání jakýmsi ekvivalentem pálení "kacířských" knih, jaké tu bylo za dob soudruha pátera Koniáše, nicméně knihy pálili i nacisté; komunisté je likvidovali ve stoupách. Což se ostatně děje i dnes, viz kausa knihy Jana Žáčka "Fotbalový král", která má jít do stoupy po protestu jedné (!) anonymní (!) kritičky.

Přístup dříve

Podíváme-li se do historie, totalitní režimy se vždy snažily přístup svých obyvatel k cizím informacím zablokovat. Na cenzuru knih a časopisů, i jejich dovozu z ciziny, navázaly rušičky a další podobné technické prostředky. Hitlerovské Německo šlo tak daleko, že nařídilo ze všech provozovaných radiopřijímačů vymontovat krátkovlnný okruh (protože krátké vlny se, z důvodu odrazů od nepropustných vrstev v ionosféře, mohou šířit na velké vzdálenosti a umožňují tak poslech stanic i velice vzdálených), a navíc na každém přístroji byla povinně cedulka, s textem varujícím před poslechem zahraničního rozhlasu, který může být trestán až smrtí.
Lidé si u nás poradili. Šikovné ručičky místních obyvatel vyrobily tzv. "churchillky", které po připojení na některé kontakty v rádiu posunuly rozsah přijímače tak, že přijímal i ony vymontované krátké vlny. A velké množství domácností poslouchalo jak Moskvu, tak Londýn, případně i další rozhlasové stanice.
Po komunistickém puči byly nasazeny rušičky, které rušily především Svobodnou Evropu, v některých obdobích i další stanice. Trest smrti za poslech cizího rozhlasu byl sice zrušen, ale šíření informací z něj bylo trestné i nadále (jako "ideologická diverze", "podvratná činnost" apod.; v podstatě jak to nyní plánuje zavést soudruh Rakušan).
Faktem také je, že si režim poněkud uškodil i poměrně kvalitní (na rozdíl od jiných socialistických států) výukou ruštiny na školách, protože už jako středoškolák jsem poslouchával ruskojazyčnou verzi Svobodné Evropy, která u nás rušena nebyla.
V demokratických zemích byla situace zcela odlišná. Poslechu cizích rozhlasových stanic nikdo nebránil, ani technicky, ani nějakými represívními zákony. Vcelku výjimečnou byla poválečná poprava "Lorda Hau-Hau", který na rozhlasových vlnách šířil goebbelsovskou propagandu angličtinou vyšších společenských vrstev, k nimž patřil. Nicméně britští občané si z něj dělali spíše legraci (proto i ono pojmenování) a Velká Británie, jako demokratická země, se mohla víceméně právě na tento přistup obyvatel k informacím od nepřítele spolehnout.

Nyní

Nyní tedy máme weby, které šíří "nepřátelskou", ale velice často jen pro politickou věrchušku totalitních (či rádobytotalitních) států nepohodlnou propagandu, navíc velice často založenou na nepříjemných faktech. Tyto weby jsou nazývány desinformačními a je snaha je likvidovat, případně vlastním občanů k nim zamezit přístup.
Důležité totiž je, že jsme zavalováni množstvím informací, které jsou v podstatě balast. A toho využívají totalitníci, kdy sice "necenzurují", ale informace o některých věcech prostě ignorují ve všem, co jde k jejich obyvatelům. Jakmile ovšem ona informace skrze "desinformační" weby k lidem prosákne, tak není většinou těžké zadat správné kombinace slov do vyhledávače a ověřit si, že tato informace je reálná a pravdivá. A napomáhá tomu i automatické překládání webů i z minoritních jazyků (byť ne vždy je překlad zcela v pořádku).
Asi nejdále je v omezování přístupu k pravdivým informacím Čína, která vystavěla "internetovou Čínskou zeď". Ta běžným občanům zamezuje přístup k webovým stránkám mimo dosah čínské totalitní moci. Je nebetyčnou ostudou velkých celosvětových počítačových firem, že v tomto jdou totalitnímu čínskému režimu na ruku. Včetně udávání těch občanů Číny, kterým se nějakým způsobem podařilo ony bariéry obejít, čínským tajným službám.
Rozhodně je to daleko horší prostituování se s totalitou než pochybnými politickými aktivisty halasně odsuzovaná účast sportovců těch či oněch "špatných" zemí na OH. Je prostě vidět, že tyto firmy by nejraději kolem sebe viděly totalitní stát (ostatně, jejich německé protějšky ve 30. letech podporovaly nástup Hitlera a následně se aktivně účastnily i udržování jeho režimu u moci).
 Je jeden z úkolů pana Trumpa, aby těmto firmám zaťal tipec.
Je vcelku zajímavé, že např. v Rusku takovéto aktivity dílem (některé kategorie) nejsou provozovány vůbec a jiné jen v daleko mírnější formě. Mnohdy mírnější než to, co se nyní děje v rámci EU. Ani válka na Ukrajině nepřitvrdila poměry v Rusku na úroveň "boje proti desinformačním webům" v EU.
EU si zcela oficiálně dala do vínku "boj proti desinformacím". Přitom "desinformace" je dle mého soudu nejlépe definována tak, že je to informace, o níž oficiální autority lživě prohlašují, že je lživá. Událostí, které tuto definici kategorizují do třídy nejvýš výstižných, jsme byli v poslední době svědky větších množství. Jak v souvislosti s covidem, tak v souvislosti s tzv grýn dýlem, tak i s mnoha dalšími agendami EU a jejích loutek na naší politické scéně.
Ukazuje se pravý opak toho, co bylo v demokratických zemích za druhé světové války. Lidé nevěří státní propagandě, protože mají velké množství důvodů ji považovat za lživou. Celá léta denně nabývali zkušeností, že tomu tak je. Na tomto poli jsou v určité výhodě obyvatelé zemí bývalého východního bloku, kteří se v podstatě vrátili k modu "Česká televize lže, jako když Rudé Právo tiskne" - pochopitelně s místními obměnami názvů televizních stanic a novin.
Zpětný zášleh toho, co navrhuje EU a u nás prosazuje soudruh Rakušan, jednoznačně inspirovaný nacistickým i komunistickým režimem, může ovšem vést k tomu, že lidé totálně přestanou věřit jakékoli oficiální propagandě. Dokonce i v případech, kdy bude nějakou náhodou, nebo v důsledku nějakého nedopatření, pravdivá. Dělo se to jak za nacismu, tak i komunismu.
Bylo by také záhodno dávat vládě a spol. tuto nevíru v její propagandistické blafy najevo co nejvíce. Minimálně jako zpětnou vazbu na jejich zločinnou cenzuru. A tuto nevíru ve vládní bláboly šířit co nejvíce mezi ostatní občany.
Ideální by bylo nastolení stejné situace, jako v roce 1989, kdy komunistický režim neměl možnost vyvrátit fámu o ubití studenta na Národní třídě. Prostě proto, že jeho televizi a novinám už nikdo nevěřil a nikdo nevěřil dokonce ani nejvyšším představitelům ČSR, SSR i ČSSR, kteří se v televizi obou republik i federace snažili onu fámu popřít či vyvrátit. A nevěřili tomu vyvracení ani narychlo svolaní zaměstnanci na odborových schůzích, ba ani členové KSČ, kterým to bylo rovněž meldováno na mimořádných schůzích základních organizací. Prostě, profláklým lhářům se už nevěřilo a současná "veřejnoprávní" média k tomuto stavu přímo chvátají.

Když se tedy podíváme na historii i současnost "boje proti desinformacím", tak vidíme, že EU se svým přístupem k informacím šířeným po internetu jednoznačně přiřazuje k totalitním režimům, jak v historii, tak i v současnosti. Bohužel, vychází v tomto srovnání hůř než Rusko. Určitou nadějí je, že se tento režim dokáže znevěrohodnit a zničit sám, jak se to podařilo na sklonku 80. let minulého století komunistům. Zejména, když mu v tom budeme pomáhat.

COVID - co to vlastně bylo?

Faktem je, že celosvětově, ale v EU zvlášť, byla epidemie nového druhu coronaviru COVID 19 zvládnuta velmi mizerně. Včetně toho, že zanechala obrovské škody na populaci i na ekonomice států a my jsme jeden z těch nejvíce postižených států, který se dosud, jednoznačně vinou současné vlády, nedostal na předcovidovou úroveň. Z tohoto důvodu stojí celá tato akce za za velmi dobré zapamatování, protože "Kdo zapomene svou historii, bude si ji muset zopakovat".

Stručná fakta

COVID patří mezi coronaviry, kterých je velký počet druhů. Nejčastěji vyvolávají banální záněty dýchacích cest, jimiž se člověk proti příslušnému coronaviru trvale zimunizuje. Tato skupina virů vyvolává nákazy, které dítě prodělává v souvislosti s tím, že se z domácnosti, v níž je jen rodina, dostane do kolektivního zařízení. Odborníci nemají rádi jesle, protože v "jeslovém" věku ještě není imunitní systém dítěte dostatečně vyzrálý, naopak podporují školku, protože v něm už je dítě po této stránce OK a odbude si četné "dětské infekty" dříve, než se dostane do školy, v níž by pobyty doma vedly k zaostávání ve školní látce.
Z mnoha coronavirů poněkud vyčnívá SARS, který se stal strašákem v roce 2002, kdy se objevil v Číně a v "péči" WHO se ho podařilo roztahat po celém světě. Česky se dá zkratka SARS vyjádřit jako syndrom (těžkého) akutního respiračního selhání. Pro SARS platí v podstatě to, co se ukázalo i u COVIDu, že katastrofické předpovědi a jim odpovídající opatření byly zcela neodpovídající skutečné smrtnosti viru.
Coronavirus, včetně COVIDu, se dostane na sliznice dýchacích cest, případně sliznici dutiny ústní. Na ní může být zlikvidován imunokompetentními buňkami a imunoglobuliny typu IgA, které jsou "specialisty" na boj proti infekcím právě v prostředí sliznic. Pokud se viru podaří překonat tuto bariéru, pronikne do krve, a poté se střetává jednak s prvky nespecifické imunity, jednak s protilátkami typu IgG, které ho mohou inaktivovat, stejně jako protilátky IgA na sliznicích, jednak s t-lymfocyty, které ho pohltí a zlikvidují, a jsou s to zlikvidovat i "podivně se chovající" virem napadené tělní buňky.
Pro méně zdatné v přírodopise doplňuji, že virus se v těle množí tak, že napadenou buňku "přinutí" ke tvorbě virové nukleové kyseliny (v tomto případě RNA) a bílkovin (hlavně jsou z nich tvořeny obaly viru), případně další komponenty  (např. lipidy). Tyto komponenty viru se v podstatě spontánně pospojují do nových virů. Už v 70. letech se vědělo, že virové bílkoviny a nukleové kyseliny se takto pospojují na funkční viry i např. v kádince se vhodným roztokem (pH, osmotická koncentrace, poměry iontů), takže jde skutečně o spontánní proces, připomínající krystalizaci.
Pokud je aktivita t-buněk moc vysoká, může dojít k takovému poškození napadené tkáně, že se to neslučuje se životem. To se částečně dělo i v případě COVIDu, jinak je tento jev známý z epidemie "španělské chřipky", která řádila po první světové válce a podle statistik zabila víc lidí, než kolik jich v ní padlo na frontách.
Z výše uvedeného mělo vyplynout, že člověk má v sobě tři více-méně nezávislé systémy obrany proti COVIDu a pokud z nich funguje alespoň jeden, tak COVID buď vůbec nedostane, nebo má tato nemoc jen banální průběh, jako běžné coronavirové infekce. Část lidí navíc chrání skřížená imunita COVID s jinými coronaviry, se kterými se jejich imunitní systém "seznámil" v dětství.

Vakcinace

Řádná vakcína působí tak, že zaktivizuje imunitní systém proti původci příslušné choroby, aniž by její aplikace byla spojena s riziky této choroby.
Nejčastěji jde o směs antigenů neživého (v případe viru neaktivního) původce, která navodí vznik protilátek a specifických t-lymfocytů. Může být použito i speciálními postupy oslabeného původce nemoci (to se týká očkování proti dětské obrně), případně příbuzného, pro člověka málo patogenního původce (kterým je virus kravských neštovic, chránící proti infekci virem pravých neštovic, které se už vyskytují jen v laboratorních sbírkách, a také proti viru opičích neštovic, které se ještě "toulají po venku"). Obecně platí, že očkování živým (v případě virů aktivním) faktorem je účinnější a má i dlouhodobější (až doživotní) ochranný vliv.
Vzplanutí epidemií některých dětských chorob, proti nimž se očkuje, byla zaviněna buď nekvalitním očkováním (některé vakcíny se musí píchnout do určitého počtu sekund po otevření ampulky, což v případě bránícího se dítěte může být problém). Další selhání jsou vinou vývoje "šetrných" očkovacích látek, vyvolávajících pouze malou reakci na očkování, což je ovšem spojeno s navozením pouze nedostatečné imunity. Farmaceutické firmy takové zmetky pochopitelně podporují, protože vydělávají na nutném přeočkovávání. Pro úplnost dodávám, že proti tetanu a záškrtu se vakcinuje inaktivovaným toxinem, který je navíc upravený tak, že vyvolá zvýšenou odpověď imunitního systému. U tetanu má úprava toxinu zásadní význam, protože samo onemocnění imunitu po sobě nezanechá (prodělání záškrtu pacienta imunizuje).
MMCH, hysterie, kterou se soudruzi snažili rozpoutat kolem opičích neštovic, zanikla na tom, že většina vyspělých států má ještě v mražácích zásoby funkčního viru kravských neštovic, protože za studené války se předpokládalo, že by virus pravých neštovic mohl být použit jako bojový biologický prostředek a byly vytvořeny značné zásoby viru kravských neštovic k očkování. Jde o to, že po infikování se pravými neštovicemi je asi třídenní "okno", v němž lze infekci zablokovat virem kravských neštovic. I my máme, podle informací na oficiálních webech, dostatek dávek pro přeočkování všech mladších obyvatel, kteří již proti pravým neštovicím očkováni nebyli (očkování má doživotní účinnost) a mohli bychom tím vyřešit i ty opičí neštovice.
Imunitní systém, jak při infekci, tak i při očkování normální vakcínou, má řadu ochranných mechanismů (protože v něm běží kaskáda reakcí, která může být na každém stupni zablokována), které zabrání tomu, aby došlo k nějaké havarijní situaci, jako je přehnaná imunitní odpověď, poškozující organismus, nebo imunitní reakce proti "zakázaným" antigenům, které imunitní systém toleruje (většina antigenů vlastního organismu). Tato ochrana jistě není zcela stoprocentní, ale naprosté většině výše uvedených, či zde pro zjednodušení neuvedených, problémů dokáže zabránit.
mRNA pseudovakcíny působí přímo na některé buňky imunitního systému, aniž by podnět procházel onou bezpečnostní kaskádou reakcí, takže pokud je v nepořádku, nemá organismus již žádný mechanismus, jak nepatřičnou reakci zablokovat. Ta proběhne, i kdyby to mělo znamenat smrt organismu, což se právě dělo.
Aplikace těchto látek nesnese ani srovnání se startováním auta po vylomení skříňky na klíčky a pospojováním drátů. Jako srovnání se spíše nabízí malware, likvidující v počítači všechny antiviry, firewally i systémové programy, zajišťující různá práva uživatelů k souborům, a následně masakrujícím jeho obsah.

Proč vyšetřovat

Faktem je, že po prvních signálech, že mRNA pseudovakcíny způsobují pochybné a zdraví i životy ohrožující reakce, mělo dojít k tomu odpovídající reakci zdravotnictví, což se u nás, ale ani jinde ve světě nestalo.
Faktem rovněž je, že WHO v době COVID vedl Tedros Adhanom Ghebreyesus, ultralevicový "kádr" bez medicínského vzdělání. A vede tuto organizaci, z níž by bylo patrně nejlepší odejít, jak to udělaly USA, dosud. Tato organizace totálně selhala, od samého počátku tím, že vyhlásila pandemii, aniž by infekce COVID kritéria pro tento pojem splňovala, a stala se jedním ze zdrojů nepravdivých poplašných zpráv. V podstatě fungovala ve prospěch firem, které na COVIDu vydělaly obrovské peníze.
Zcela jistě selhaly i národní zdravotní instituce, včetně českých. I ty v podstatě jen hájily komerční zájmy pochybných firem proti zájmům občanů tohoto státu. Prosazovaly neúčinná, nesmyslná a ekonomiku zatěžující opatření a zejména zuřivě prosazovaly aplikaci předražených pseudovakcín stylem hlava nehlava.
Nicméně na tomto poli byly i další problémy: Na začátku epidemie si lidé sami šili roušky, jejichž účinnost spočívá alespoň v tom, že zabraňují vzniku kompaktního proudu vzduchu, který může vykašlávané viry zanést do větší vzdálenosti ("moje rouška chrání tebe"). Pokud tomu někdo nevěří, doporučuji velice snadný pokus: Sfouknout svíčku bez roušky a poté se o totéž pokusit s rouškou.
Jakmile se soudruzi vzpamatovali, začali prosazovat respirátory, které, pochopitelně, si už lidé sami vyrobit nemohli. Vozily se hlavně z Číny a odhady, že na nich byla až někoilikasetptocentní marže, bych si rozhodně netroufl zpochybňovat.
Pochopitelně, co do účinnosti je respirátor spíš horší než rouška, protože umožňuje, aby se při vydechování vytvořily kompaktní proudy vzduchu nad tvářemi (na rozdíl od roušky respirátory nedoléhají). Není ani tak účinný jako vícevrstevná rouška. Účinné by byly speciální respirátory s atestem na nepropustnost částic o velikosti COVIDu, které se ovšem musejí každých 15 minut vyměňovat. Používají se při práci ve virologických laboratořích a jsou pekelně drahé.
Druhým problémem je, že s respirátorem se před obličejem vytváří při každém výdechu kapsa, naplněná vydechovaným vzduchem se sníženým obsahem kyslíku a zvýšeným obsahem oxidu uhličitého. Tento vzduch je následně vdechnut jako první a pak výrazně snižuje efektivitu plic přijímat do krve kyslík a zbavovat ji oxidu uhličitého. U řady lidí, zejména s nějakými dýchacími nebo srdečně cévními problémy, může dojít k takovému snížení funkce plic, že dojde ke vzniku pocitu dušení se, tedy dušnosti.
Naše zdravotnické "elity" tento problém řešily nikoli návratem k rouškám, které tento jev nevyvolávají vůbec, nebo jen v podstatně menší míře (protože jsou těsně přitisknuty na ústa a nos a mrtvého prostoru je pod nimi minimum), aniž by chránily hůř než respirátory, ale místo toho zařídily cenzurování pravdivých informací o tom, že respirátory u některých lidí (a rozhodně jich nebylo málo) vyvolávají pocit dušení se. Peníze od dovozců čínských šuntů patrně nepáchly, jinak se toto selhání asi vysvětlit nedá, protože příslušné vysvětlení, co se děje a proč se tak děje, je součástí učební látky někdy ve druhém ročníku studia medicíny.
Je to jeden z mnoha příkladů toho, že cenzura na internetu je u nás prováděna čistě na potlačování pravdivých informací a šíření lží.

Zásadní problémy

Dalším, a ještě důležitějším, problémem je, že zdravotnický systém neměl absolutně žádný zájem sledovat informace o negativním vlivu pseudovakcín na zdraví občanů. Když jsem byl v podstatě donucen si nechat ten sajrajt píchnout (hrozilo nepouštění do obchodů a dalších služeb, ztráta zaměstnání apod.) měl jsem, a nebyl jsem sám, napsaný přehled negativních reakcí po první dávce. Když jsem ho předal na recepci před druhou dávkou, tak ty arogantní svině (díky, pane Foltýne, za výstižný termín) se ani nenamáhaly předstírat, že příslušný papír někam zakládají, a rovnou ho před mýma očima hodily do koše na papír.
Pochopitelně, státem vykazované statistiky o "neškodnosti vakcinace", vytvářené tímto způsobem, jsou naprosto bezcenné. A jsem toho názoru, že to je schopen pochopit v podstatě i občan se základním školním vzděláním, a mít jednoznačně pravdu.
Asi nejhorší na celé této kauze je, že státní mašinérie vůbec nesledovala imunitu očkovaných. Testy, že mají vysoké hladiny antiCOVID protilátek (a tudíž nemohou být očkováni) si museli občané organizovat a platit sami. Testy na antiCOVID aktivitu t-lymfocytů byly pro jistotu "plebsu" znepřístupněny vůbec, byť právě tato aktivita stála patrně za většinou úmrtí na "vakcinaci". Ty testy existovaly a existují, ale nebyly občanům zpřístupněny, ani jako samoplátcům.
Pochopitelně, na ty t-lymfocyty by patrně stačila aplikace COVIDových antigenů na poškrábanou kůži, případně intradermální injekcí, a sledování vzniku zarudnutí a zatvrdnutí po několika dnech, jak se to dělalo s tuberkulinem u očkovaných proti tuberkulóze, což ještě pamatuji. Asi by to nebylo tak přesné jako výše zmíněné testy aktivity lymfocytů, ale bylo by to metodicky snadno zvládnutelné a většinu lidí, které zabila pozdní reakce t-lymfocytů, by to asi zachránilo. Ovšem v systému, kde jsou všichni placeni od píchnuté dávky, bez ohledu na její následky, bylo něco takového naprosto nemyslitelné.
Pochopitelně, vinu nelze klást na politiky, s výjimkou těch pár lékařů mezi poslanci a ministry, ale jednoznačně na personál ministerstva zdravotnictví, Státního zdravotního ústavu a dalších odborných institucí. Faktem také je, že řada praktických lékařů odmítla buď hned nebo po prvních negativních zkušenostech, své pacienty těmi sajrajty "očkovat" a někteří na odborných fórech prohlašovali, že sajrajt vylijí do kanálu a pacienta odškrtnou jako "vakcinovaného". Kolik jich to skutečně v praxi dělalo, samozřejmě nevím.

Jsem tedy toho názoru, že COVID a chování státu během něho, by mělo být řádně vyšetřeno a měla by být stanovena jasná personální odpovědnost za lapsy, které se zde dělaly. Můžeme se jistě bavit i o případných peněžitých a jiných trestech, nicméně za nejdůležitější považuji jasné a jmenovité stanovení odpovědnosti za konkrétní aktivity, byť by to mělo být jen proto, aby se jména těchto lidí na věky pokryla hanbou.

Měl by být pan Ferreira cenzurován?

V minulém postu uvedené bláboly pana klimatologa a údajného "vědce" Ferreiry jsou naprosto jasný nesmysl. Zcela jistě jde o desinformaci, pokud ne přímo o vědomou lež. Protože je v módě "boj proti desinformacím", jistě si mnozí položí otázku, proč lidem tohoto typu nedát sežrat to, co sami dělají druhým. Pokusím se vysvětlit, že to opravdu není dobrý nápad.

Desinformace a cenzura

Asi nejpěknější definice je ta, že cenzura chrání lež před pravdou. S touto definicí nemám naprosto žádný problém. Naopak, na základě zkušenosti s totalitou, do níž se po šťastných devadesátých letech pod taktovkou EU opět vracíme, vím, že tato definice je pravdivá.
Co z toho plyne pro tuhle kauzu. Dovedu si živě představit, že by EU postavila mimo zákon dosavadní učebnice medicíny. Že by je dala na index, vyřadila je z nabídky knihoven apod., jak si ostatně počínali komunisté a před nimi nacisté, její velké vzory.
Mohlo by se snadno stát, že by studenti medicíny pod vedením nějakého "odborníka" museli začerňovat pasáže ve svých knihách a skriptech, jak to zažila maminka v rámci protektorátního školství. Nevěřím, že by žvásty, z nichž jsou jen v rámci EU živy miliony parazitů, byly nějak omezovány a pravdivé údaje, které je zpochybňují, nikoli.
Požadováním po cenzuře těchto zjevných nesmyslů bychom zcela jistě otevřeli Pandořinu skříňku a stali se oběťmi toho, co z ní vylétlo, nedělejme si v tomto ohledu žádné iluze.

Desinformace a realita

Mohlo by se také snadno stát, že v situaci, kdy jsou určité správné informace pro lékaře (a jiné příslušníky zdravotního systému) klíčové, že by tyto informace byly dodávány studentům medicínských a paramedicínských oborů jako utajovaná fakta, jak jsme byli seznamováni s některými informacemi při výuce na vojenské katedře.
A, pochopitelně, s přísnými zákazy seznamovat s těmito informacemi lidi mimo okruh "zasvěcených". Může se to zdát být pitomostí, ale za dob komunistického režimu ...
Může se stát i to, že pojednou se drasticky zvednou smrťáky v horkých provozech a ošetřující lékaři budou ve stejné situaci, v jaké byli lékaři černobylských hasičů nebo obětí Kyštynské katastrofy (ve skutečnosti se incident, exploze zásobníků s vyhořelým jaderným palivem, odehrál u Čeljabinsku, jméno bylo vygenerováno jako součást utajení), případně oběti "Žukovova jaderného cvičení", v jehož rámci byla na vojáky Rudé armády svržena jaderná bomba, aby se vědělo, kolik vydrží, a do jaké doby po explozi musí být "spotřebováni".
Prostě, konflikt nesmyslné ideologie (v tomto případě klimatologie) a vědy zdaleka svým výsledkem nezávisí na tom, kdo má pravdu. Zpravidla, alespoň na nějaký čas, vítězí ideologie. Ostatně, sovětští genetikové by mohli ledacos povídat, kdyby přežili gulagy, kam je nechal poslat Lysenko.
Je dobré připomenout i to, jak na bázi naprostých desinformací, šířených absolventy různých pseudoškol typu filosofie či humanitní studia byly zakázány klecové chovy slepic, byť učebnice pro veterinární lékaře, zemědělské inženýry a odborné biology tvrdí pravý opak, než jak zněla argumentace oněch lhářů.

Ještě jeden argument proti cenzuře

Řada blábolů, a ty Ferreirovy zvlášť, je tak zjevně blbých, že bychom naopak měli jejich publikaci podporovat. Stejně jako bych vždy podpořil šíření idiotských žvástů Římského klubu.
Tyto žvásty, vyvratitelné jak informacemi na bázi učebnic, tak i historickou realitou (nic z toho, co předpovídají např. "Meze růstu" římských pseudovědců nenastalo, natož aby to nastalo k jimi vyvěštěnému datu), jsou velice cenným materiálem pro diskreditaci žvástalů i toho, co z nich vylezlo (a, pochopitelně i toho, co z nich leze dnes). Klidně ať se dál učí že za 30 let (dnes už asi za 25 nebo dokonce 24) budou Himaláje bez sněhu a ledovců, kontrast s realitou hraje ve prospěch oponentů těchto žvástů.
Nechť v souvislosti s těmito žvásty nastane stejná situace, jako když se z pod "katastrofálně tajícího ledovce v Grónsku" vynořila vikingská osada, která nemohla být starší než z roku 985, v němž (pravděpodobně) vikingové Grónsko objevili (respektive musela být ještě mladší, protože kolonizovat tuto zemi začali vikingové nejméně o rok později).

Tedy, přestože soudruzi klimatologové a podobné živly šíří zjevné bláboly, snadno zařaditelné do ranku desinformací, neexistuje nejmenší důvod k jejich cenzurování a naopak existuje mnoho důvodů pro zcela opačnou činnost.

Fenomén řetězových e-mailů.

Lidé si píšou e-maily, píší v nich "nesprávné věci" a dokonce ještě mají tu drzost si ty e-maily přeposílat. S tím musejí soudruzi, a když už ne soudruzi, tak holt nyní skřeti, vlastně elfové, cosi udělat!

Listovní tajemství

Faktem je, že se důvěrnost vztahuje i na e-maily. a to dokonce i na ne zcela legálně odesílané z počítače zaměstnavatele a jeho připojením k internetu, byť soukromé e-mailování může být zaměstnavatelem sankcionováno. Což je trochu schíza, ale to je právě ve své podstatě celý právní systém, a nejen ten náš.
V okamžiku, kdy uživatel internetu použije svou internetovou schránku a své internetové připojení k odeslání e-mailu na soukromý e-mail někoho dalšího (a ten si ho ze svého soukromého počítače a za své internetové připojení stáhne a přečte), měla by být tato komunikace zcela bezpečně pod podobnou právní ochranou jako zalepený dopis.
Faktem je, že STB soukromé dopisy četla. Nepoužívala primitivní rozlepování, takže nějaké vlepování vlasu a pod. bylo zcela na houby. Používala fotopapír citlivý na infračervené záření, kterým dopis prosvítila a na ten papír překopírovala. Považuji za velice pravděpodobné, že byl použit podobný postup jako při RTG tomografii, tj. lampa i papír se kontrolovatelně pohybovaly, takže jeden kus textu byl nejostřejší (a při jiném pohybu zase jiný), proto bylo možné odlišit text na jednotlivých částech stránky poskládaného papíru.
Pochopitelně, v předpočítačové éře to musel být šílený opruz ty kousky textu nějak opisovat či obkreslovat a skládat, ale příslušná informace byla získána. Obranou proti tomu bylo poskládání dopisu do velmi úzké harmoničky, protože po jejím natažení se papír zcela nenarovnal a skenování "po vrstvách" muselo mít problémy. Druhou možností bylo použití velmi tenkého papíru, na němž byly přední a zadní strana příliš blízko sebe na to, aby se daly takto odseparovat.

E-maily

Důležité je, že "elfové", či spíš, dle toho, na čí straně stojí, skřeti, se dostávají k velkému počtu soukromých e-mailů a jsou s to např. vypracovávat svodky typu jaká témata v uplynulém měsíci byla nejvíce frekventovaná a případně i provádět analýzu vztahů mezi současně zmiňovanými tématy.
Pokud si vysloveně nevymýšlejí, musejí se tedy dostat alespoň k části e-mailové korespondence. Pokud nepoužívají nějakou techniku "volavek", předstírajících, že mají zájem šířit určité pro režim nepohodlné informace, případně se cíleně vydávajících za někoho jiného (asi jako provozovatelé phishingu v souvislosti s bankovními weby), pak budou odkázáni jen na to, co jim lidé sami pošlou (asi se takoví hlupáci opravdu najdou), nebo opravdu za nimi stojí někdo, kdo je s to prolamovat end to end šifrování této korespondence (jiný kandidát než BIS mě nenapadá) a má možnost se dostat alespoň na některé poštovní weby.

Potřeba

Proč fenomén řetězových e-mailů vlastně vznikl? Obávám se, že ze stejných důvodů, proč lidé poslouchali za minulého režimu Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a podobné "štvavé stanice" a činili tak i za nacistické okupace, byť na každém rozhlasovém přijímači tehdy povinně visela cedulka, že poslech zahraničního rozhlasu se trestá až smrtí. Kdyby si lidé to, co zachytávali mezi škvrčením rušiček, mohli přečíst třeba v Rudém právu, tak by si zcela jistě nekazili uši.
V současné době běží silná cenzura sociálních sítí, internetových diskusí a dalších komunikačních prostředků (přestože se zcela jednoznačně jedná o nezákonné aktivity) a lidé se přitom chtějí dozvědět informace, jejichž šíření se progresivisté a další antidemokratické skupiny snaží zabránit. E-mail je přitom, i přes snahy o jeho monitorování a snad i cenzurování, pořád médiem, které se omezuje velice obtížně, protože je to velmi rozptýlené médium a není možné ho omezit tak snadno, jako zlikvidovat "desinformační" web či konkrétní článek na něm.
Z uvedených důvodů budou e-maily jako médium přenosu "nežádoucí" informace od člověka k člověku používány. Bude se tak dít, dokud nedojde k nějaké zcela zjevné cenzuře e-mailů, která by musela zahrnovat komplex opatření od znemožnění zřizování e-mailových schránek mimo dosah EU a dalších progresivistických organizací, až po povinné monitorování e-mailů, nějakým způsobem prolamujícím nebo obcházejícím použité šifrování. Což by se s vysokou pravděpodobností nepodařilo jako obecnou informaci utajit, maximálně by nebyly veřejně známy všechny detaily toho, co a jak se konkrétně dělá.
Jistě že i k něčemu takovému může dojít, protože progresivisté a další antidemokraté jsou (alespoň někteří) hluboce přesvědčeni o tom, že "účel světí prostředky" a nějaké pitomosti, jako ústava nebo zákony, musejí jít z cesty jejich boji za "lepší zítřky". Ostatně, před nimi si to samé mysleli fašisté (i s nacisty, kteří proto mohli být souzeni v Norimberku i za porušování v Německu za éry jejich vlády platných zákonů) i komunisté (přinejmenším). Ostatně, výrok Gottwaldova zetě A. Čepičky: "Zákon poruším tolikrát, kolikrát to bude zapotřebí", je velmi charakteristický pro lidi tohoto smýšlení.

Řetězové e-maily jsou tedy fenomén, který zcela jednoznačně vyvolala sama progresivistická část politiků, které jsou demokracie a její principy totálně šumafu. Má velmi blízko k "šeptané propagandě", jaká zde byla jak za totality komunistické, tak i za totality německé. A našli bychom ji i v Rakousko - Uhersku, přinejmenším v době, kdy tomuto státu začal vyzvánět umíráček z kombinace neúspěchů na bojištích světové války (tehdy ještě ne první) a ze stále rostoucí podpory politiky práva národů na sebeurčení u jeho protivníků.

Piráti jako Gottwaldovi vnuci

Jsou piráti opravdu demokratickou stranou, přinášející něco pozitivního?

Současnost

Jsme svědky toho, jak v souvislosti s piráty jsou znásilňovány sociální sítě na webu a další podobné aplikace jen proto, aby bylo zamezeno jejich uživatelům věnovat se věcné kritice pirátů. V některých případech jsou cenzorní zásahy odůvodňovány blekotáním o tom, že přece nic podobného piráti nemají v oficiálním programu.

Historie

Vzpomínám na rok 1990, kdy byla první svobodné volby po komunistické diktatuře. V jedné z  nástěnných skříněk na našem pracovišti kdosi uveřejnil kopii programu KSČ pro volby v roce 1946, tedy první poválečné a jakž takž svobodné. Pochopitelně, po právě ukončené totalitě člověk mohl snadno srovnávat to, co komunisté v tom roce 1946 slibovali, i to, o čem se zaklínali, že jsou pomluvy, že by něco takového dělali (nebo hodlali dělat), s tím co pamatoval z bezprostřední minulosti. Je jasné, že jejich předvolební sliby byly v naprostém rozporu s tím, že zorganizovali puč a po něm prováděli násilné zavádění socialismu v celém státě.

Program

Je mi velice líto. Opravdu nevidím důvod, proč se v případě pirátů (ale i kterýchkoli dalších politických stran) nechat omezovat agitačními bláboly, které o sobě produkují. Dle mého soudu je naprosto spolehlivým zdrojem informací o pirátech a jejich úmyslech jednak působení pirátů v Poslanecké sněmovně PČR (tj. pro co a proti čemu hlasovali), jednak jejich působení v zastupitelstvech nižší úrovně tam, kde se dostali k moci, přičemž asi hlavní v tomto ohledu bude Praha. Další důležitou informací je jejich působení v EUroparlamentu (sedí tam se zelenými a prosazují naprosto extrémistické věci).

Program!

Jinými slovy: za program pirátů nelze považovat to, co o sobě prohlašují, ale to, co reálně dělají, pokud se dostanou k moci, s kým se spolčují (a jaké programy mají oné spřátelené organizace), případně co o sobě uvádějí na interním pirátském fóru (které by, pokud by byla k něčemu, jakože není, měla dávno mít infiltrované BIS, ale to by v jejím čele nesměla stát osoba sympatizující s extrémistickými antidemokratickými organizacemi).
Nicméně já na tom fóru kdysi dávno byl, a tak velice dobře vím, že pirátská strana jako celek není absolutně nic demokratického. Její aktivisté podporují antidemokratické síly, včetně imigrantů, a z původní, relativně sympatické, agendy omezení přebujelých autorských práv, kvůli níž jsem se do toho fóra kdysi přihlásil, nezbylo prakticky nic.

Program?

Program pirátů do značné míry substituuje program zelených, s nimiž sedí v jedné sekci v EUroparlamentu. Jsou tedy jakousi "kryptozelenou" stranou, která má vykompenzovat fakt, že v řadě zemí, včetně Česka, jsou voliči rozumní a zelené prostě nevolí. Je proto důležité informovat vlevo vpravo všechny voliče, že program pirátů je do značné míry "zelený" a co na něm není zelené, to tak stojí také za houby.
Pro nás je rovněž důležité, že evropští piráti jsou spolutvůrci New Green Dealu, podporují různé "rebely proti vyhynutí", kteří se už ani netají s tím, že jejich cílem je totální devastace světové ekonomiky a přivedení lidstva k ekonomickému krachu. Pokud chceme za pár let umírat hladem a zimou, jsou piráti pro nás ta nejlepší volba.

Budoucnost?

Zatím došlo k tomu, že piráti ztratili docela významné procento voličských preferencí. IMHO to rozhodne není výsledek nějaké "pomlouvačné kampaně", jak se nám snaží tito soudruzi namluvit. Je to patrně do značné míry výsledek toho, že alespoň část jejich potenciálních voličů ze dřívějších průzkumů začala podrobněji sledovat jejich aktivity a výsledkem byl odklon voličské přízně.
Své udělala i reakce pirátů na první úspěch ve volebních průzkumech, jíž předvedli takovou míru stupidní arogance, že tím opět museli další voliče odradit, protože alespoň některé jejich akce měly širší publicitu.
Troufám si také tvrdit, že jim část hlasů odebrala Přísaha, která téma likvidace kriminálních živlů presentuje daleko věrohodněji. Patrně k ní přešli ti, kdo piráty preferovali jen kvůli tomu "pusťte nás na ně!".

Bez ohledu na sliby a pochybné programové body pirátů je nutné k nim přistupovat jako ke straně, která chce zničit demokracii a tržní systém a uvrhnout lidstvo (nebo alespoň země, které ovládnou), do totální bídy a chudoby. Jsou to prostě následníci "rudého Klémy" pokud ne rovnou takoví novodobí Pol - Potovci.

Podraz na Csákovou

Kyjovští kulturtrégři zakázali vystoupení zpěvačky Ilony Csákové na benefičním koncertu pro oběti tornáda u Hrušek.

Pochybná výmluva

Soudruzi začali blekotat, že když zpěvačka kandiduje za politickou stranu (tuším, že se jmenuje Volný blok a obávám se, že se do sněmovny nedostane), tak by vlastně její vystoupení bylo politickou agitací, a tudíž je třeba tomu zamezit.
Proč lze považovat tuto výmluvu za pochybnou?
Ve prospěch lidí postižených živelnou pohromou se angažovala spousta politiků, od vedoucích kádrů vládních stran a vlády jako takové, přes politiky opoziční, až po politiky za strany a další seskupení, stojící mimo parlament. Všem těmto lidem by se muselo, pokud bychom argumentaci soudruhů kullturtrégrů měli vzít vážně, zakázat se takto angažovat, protože by tato angažovanost mohla být použita politicky (zcela jistě si nedělám iluze, že to takto použito být nemůže, ale, na rozdíl od těchto kovaných soudruhů a soudružek, na tom neshledávám nic špatného).
V Německu dokonce, a jako takoví, pomáhají zaplaveným i organizace fotbalových chuligánů, které jinak mívají i problémy se zákonem a mohli jsme zaznamenat i situace, že kvůli nim byly zavírány v době mezinárodních fotbalových zápasů hranice a hlídána i nádraží a letiště. Takže by se jistě i u nich dalo hovořit o tom, že se snaží narušit svůj "jediný správný" obraz, budovaný pro veřejnost policií, soudy a dalšími institucemi.

Reakce

Je mi líto, něco takového může vyvolat leda negativní reakce. A naprosto oprávněné.
Podle mého soudu bude nejlepší, a dejte to laskavě, moji čtenáři, vědět i svým přátelům a známým, co je máte v kontaktech, zcela ignorovat takto řízené "benefiční akce". Peníze postiženým lze poskytnout i jiným způsobem. My jsme s manželkou šli cestou obecního úřadu, u níž je zaručeno, že tyto peníze dojdou bez nějaké režie (snad až na bankovní poplatky) do rukou postižených a neskončí na výplatní pásce nějakých aktivistů z nevládních organizací (jako "režie"). Čím méně peněz pro postižené se bude pasírovat přes tyhle kulturtrégry, tím lépe.
Asi méně šťastnou, leč rovněž očekávatelnou, možností může být o i to, že se někteří lidé nakrknou a nedají postiženým nic.

Budiž jasně řečeno

Ilonu Csákovou jako zpěvačku opravdu dost nemusím, nicméně to mi nebrání ji podpořit v momentě, kdy se angažuje pro zcela jednoznačně dobrou věc a je jí nějakými pochybnými individui za to ubližováno. Podpořil bych v takovéto situaci i jinak mnou naprosto nesnášenou dvojici "Eva a Vašek".
Prostě, i v téhle věci platí (nebo by alespoň mělo platit) ono Voltairovské "S vaším názorem sice nesouhlasím, ale budu se bít na smrt za to, abyste ho mohl hlásat". A kdo tohle nectí, není demokrat.

Jsem toho názoru, že zákaz vystoupení Ilony Csákové na benefičním koncertu pro oběti tornáda na Moravě je v principu stejný, jako byly komunistické zákazy zpěváků a dalších umělců. Proto s ním nesouhlasím a doufám, že po volbách do krajských a nižších zastupitelstev vznikne ve vedení těchto zakazujících organizací silný průvan. Pro mě samotného je to signálem, že touto cestou dávat prostředky postiženým není dobré.

Že by boj proti "desinformacím" nebyl cenzurou?

Soudruzi (či Volkgenossen) elfové se ohánějí tím, že "boj proti desinformacím" nemůže být cenzurou, protože je to boj proti nepravdě a pojem cenzura se vztahuje jen na pravdivé informace. Jaká je realita?

Desinformace?

Je mi velice líto, informace nepříjemné, byť pravdivé, označovali za "desinformaci" nacisté, komunisté, a kdybychom šli ještě hlouběji do minulosti, tak to i v tom prohnilém Rakousku nebylo jiné. A před tím bylo desinformací, že je Země kulatá a obíhá kolem Slunce, proti desinformacím bojoval i soudruh Koniáš a mnozí další podobní. Tento boj má tedy velmi dlouhou a bohatou historii s jedinou konstantou: Tito bojovníci byli vždy naprosto amorální zrůdy, jejichž smrtí se lidstvo o něco zlepšila.
Hlavní problém je tedy v tom, že kdosi si zde osobuje právo označit nějaké informace za nepravdivé, bez ohledu na objektivní realitu a pouze s ohledem na své politické (=antidemokratické), případně náboženské (náboženství je antidemokratické prakticky vždy) přesvědčení.
Situace tedy velmi podobná nacistické či komunistické cenzuře.
Druhou věcí je, že je snaha cenzurovat jako "desinformace" i komentáře a názory, což je zcela mimo realitu. Je jasné, že pokud někdo tvrdí, že tehdy a tehdy se tam a tam stalo to a to, je možné pravdivost či nepravdivost nějak objektivně, nebo alespoň způsobem objektivitě blízkým zhodnotit.
Ovšem, hodnocení, zda "to a to" je pozitivní nebo negativní, je subjektivní záležitost. Ostatně, 8. 5. většina států Evropy slaví výročí vítězství nad Německem, zatímco Německo vzpomíná na svou krutou porážku. A tu porážku jsou s to Němci, pochopitelně "objektivizovat" tím, co se dělo kolem ní i po ní. Zatímco oslavující národy jsou zase s to objektivizovat své pozitivní hodnocení této dějinné události hrůzami, spojenými s německou okupací.

Desinformace...

Opakovaně jsme také byli svědky toho, že určitá informace byla prohlašována za desinformaci, a poté bylo naprosto jasně a jednoznačně prokázáno, že je pravdivá.
Ve Francii např. dlouhá léta bojovali s "desinformací", že Mitterand má rakovinu prostaty. V podstatě to prohlašovali za desinformaci až do momentu, kdy na tuto diagnózu zemřel. V dobré paměti je zuřivé popírání známých hromadných znásilňování na silvestra 2015 v řadě lokalit Německa, než bylo jasně prokázáno, že skutečnost byla ještě horší. Ještě letos v lednu (a snad i začátkem února) EK prohlašovala zvěsti o připravovaném omezení střeliva s olovem za "desinformaci z ruských desinformačních webů", aby již v dubnu toto omezení vyhlásila, a to v ještě daleko horší podobě, než jaké o něm byly zvěsti. Nebylo to sice tak kách, jako když soudruh Antonín Zápotocký ještě v pozdních večerních hodinách 31. 5. 1953 prohlašoval ve svém projevu, že zvěsti o této reformě jsou smyšlenky buržoasní propagandy. Činil tak tedy v době, kdy už se tiskly noviny tuto reformu k 1. 6. vyhlašující. EK sice na "druhého dělnického presidenta" zatím nemá, ale moc jí nechybí a princip jejího konání je ten samý.
Ještě dnes některé ultralevicové weby blekotají, že ve velkých městech starých států EU neexistují žádné imigrantské no go zóny, a přitom řada států již mapy těchto zón, kde neplatí civilizované zákony, jen zvůle místních zločineckých tlup, ovládajících tyto oblasti, má vyvěšeny na webu a v tištěné podobě je dává turistům, aby věděli, kterým částem města se mají vyhnout.
Není to tak dlouho, co byly zuřivě popírány informace o úmrtích na očkování proti covid, přičemž stále více informací tohoto druhu vychází ve vysoce renomovaných vědeckých časopisech. Dalším problémem je boj proti Ivermektinu a jeho analogům, kdy už existuje řada prací, dokazujících, že ve státech, kde jej plošně podávali, mají jednoznačně nižší úmrtnost i nižší incidenci infekce touto verzí koronaviru. Mechanismus účinku není zcela jasný, ale to platí i pro řadu jiných léků. I o tak "prošvihlém" léku, jako je Aspirin, se pořád ještě zjišťují nová fakta, o nichž se dříve nevědělo (takže by vlastně mělo být zakázáno jeho podávání, protože o něm nevíme vše).
Silně problematické je i propagování očkování dětí bez souhlasu rodičů, založené pouze na "právním názoru" ministerstva, což ovšem není ani zákon, ani jeho oficiální výklad soudní mocí, v situaci, kdy opozice, ať z řad lékařů, tak i právníků, je umlčována  a cenzurována. Pokud by nějaké dítě utrpělo zdravotní újmu, nebo dokonce zemřelo, "právní názor" ministerstva zdravotnictví by měl na výsledek procesu s příslušným lékařem asi stjnou hodnotu, jako cár použitého toaletního papíru.

Desinformace!

EUrosoudruzi jistě mohou zavést cenzuru po vzoru svých velkých vzorů z minulosti. Jistěže narazí na mnohé limity, dané vyšším rozvojem spojovací a informační techniky vůbec, s jakými se jejich předchůdci nemuseli trápit.
Problém je, že o cenzurování, i pravdivých, informací propagandistickou mašinérií se obecně ví, a jediným důsledkem může být nárůst nedůvěry k oficiálně šířeným informacím.
Za socialismu se vykládal vtip o pánovi, který si vyléčil pleš. Postup vysvětloval svému příteli. Spočíval v tom, že si každý den otřel začínající pleš komunistickým deníkem Rudé právo. Dotyčný na to ovšem reagoval slovy: "To nemůže fungovat, protože bych už měl na řiti cop!" A řada lidí skutečně měla pro tyto komunistické noviny pouze tohle použití. Náš problém je, že "veřejnoprávní televize" či jiná podobná média nelze zužitkovat ani tímto způsobem.
A patrně si řada čtenářů vzpomene, jak horlivě prohlašovala za fake komunistická média po 17. 11. 1989, informaci, že na Národní byl ubit student. A jak jim, pro totální profláklost jejich prolhanosti, nikdo nevěřil. Přesně totéž může za pár let (čím dřív tím líp) potkat i EU, a s podobným destruktivním dopadem.
Už jsem tu kdysi psal, že existuje propaganda bílá, šedá a černá. Ta bílá se vyznačuje tím, že uveřejňuje skutečně jen pravdivé informace, a pokud se zmýlí (to se může stát komukoli), tak okamžitě po zjištění té mýlky provede dementi. Průšvihem EU, ale celé veřejnoprávní agendy je, že žádné médium, které by odpovídalo bílé propagandě, nemá k dispozici, čímž klesá její důvěryhodnost v případě jakékoli krize.

"Boj proti desinformacím" je vysloveně snahou o cenzuru nepohodlných, s režimem hlásanou ideologií neslučitelných, informací. Neexistuje pro něj žádné racionální zdůvodnění a jednoznačně způsobuje škody celé společnosti, naštěstí i těm hlasatelům "jediných pravdivých" informací.

Banalita?

Řidič MHD odmítl jezdit s autobusem, který nesl předvolební plakáty strany, s jejímž programem nesouhlasil. Je to opravdu cosi banálního?

Údajný důvod

SPD má v programu omezení nebo zrušení inkluze na školách. Řidič má údajně dvě děti s poruchou autistického spektra, které v rámci inkluze navštěvují normální školu. Údajně z tohoto důvodu byl sloganem o zrušení inkluze "pohoršen" a odmítal s takovýmto dopravním prostředkem jezdit. Zcela jistě se najde dost lidí omezeného myšlení, kteří budou s takto osudem postiženým člověkem souhlasit. Problém je však někde úplně jinde.

Pandořina skříňka

Zásadní problém vidím v tom, že demokracie znamená, že se podle aktuální situace, nálad, ale i objektivního stavu voličů střídají ve vedení státu politické strany či jejich seskupení. Zbývající pak tvoří opozici, případně mají s tím vedením nějakou toleranční smlouvu ("oposmlouva" byla našimi politickými analfabety vydávána za "cosi naprosto jedinečně příšerného", přitom bychom podobné smlouvy nalezli prakticky všude tam, kde existuje systém většího počtu stran; smysl to nemá u systémů dvou politických stran, ale i v těchto systémech jsou někdy uzavírány toleranční smlouvy s částí opozice nebo jejími jednotlivými zástupci, zejména pokud vzešli z přímé volby). Důležité ale je, že vládní a opoziční strany spolu jednají. Že existují návrhy, které nepodpoří i část zastupitelů vládních stran, že naopak existují i návrhy, které podpoří i část opozice, a dokonce i návrhy, které podpoří část zastupitelů vládních stran i část opozice a jiná část zastupitelů těchto stran je zase proti. Takto vypadá normální demokracie.
Naši "liberálové", ve skutečnosti směska fašistů a neomarxistů, ovšem zahájili snahy o polarizaci společnosti, kdy opozice a vládní strany se ignorují, návrhy jsou přijímány, protože byly navrženy vládní stranou, nebo zamítány, protože byly navrženy opozicí, bez ohledu na jejich reálný obsah a možný dopad. Političtí aktivisté pak tento trend přenášejí do společnosti.
Při posledních presidentských volbách toto bylo jasně vidět. Prakticky každý volební plakát Zemana ve druhém kole voleb byl do několika desítek minut vandalizován, zatímco Drahošovy plakáty zůstaly nedotčené až do jeho porážky. Názorně to ukázalo, cože je to za lidi, co toho Drahoše volili, respektive jaká sběř se mezi nimi nachází, na rozdíl od voličů Zemana.
Pochopitelně, otevření Pandořiny skříňky totální netolerance, neuznání pravidel demokracie a jejích zásadních principů, otevírá příkop ve společnosti, který od určitého stádia bude růst "samospádem" a může být zlikvidován pouze mrtvolami padlých v občanské válce, jak k tomu došlo třeba ve Španělsku, nebo v USA za války Severu proti Jihu. A vinu podobných konců je nutné jednoznačně přiřknout liberálům.

Odborný nesmysl

Že inkluze (a zejména jakéhokoli dítěte) je odborný nesmysl, jsem byl přesvědčen vždy. Léta jsem učil na pedagogické fakultě a mám představu o tom, co umí normální a co speciální pedagog. A jsem velmi skeptický i vůči představě, že ze všech normálních pedagogů naděláme speciální nějakými rychlokursy. Většinou tuto tézi kromě ryzích aktivistů hlásají instituce, které jsou na takových kursech ekonomicky zaháčkované (včetně některých pedagogických fakult).
Jsem velice rád, že mi tento postoj potvrdili známí, kteří mají postižené dítě a jeho matka je učitelka, takže onen problém vidí z obou stran a jsou jednoznačně proti inkluzi jako tomu, co by jejich dítě poškodilo (ztrátou kontaktu se odborně vzdělaným pedagogem, schopným přizpůsobit obsah a tempo výuky jeho schopnostem), ale poškodilo i ostatní děti ve třídě (vynuceným snižováním kvality a tempa výuky, aby postižené dítě stačilo).

Nesmysly ve školství

Zcela jistě nemůžeme chtít po řidiči autobusu, aby znal do hloubky problematiku inkluze, na níž se v podstatě neshodnou ani odborníci, ale zcela jistě po něm můžeme požadovat pochopení, že zrušení nebo alespoň omezení inkluze tam, kde se jednoznačně neosvědčila, je naprosto legitimní politický program.
Konec konců, nebyl by to první pokus, který byl v rámci našeho školství zaveden přes řadu námitek odborníků i laické veřejnosti, aby nakonec totálně zkrachoval a svým působením řadu dětí závažně poškodil. Před nějakou dobou jsem i na tomto blogu vzpomenul množinovou matematiku od první třídy.
Něco podobného se děje na některých školách s výukou čtení formou"celostního čtení". Tato metoda je určena pro méněcenné hatmatilky typu angličtiny, které nemají fonetický zápis mluvené řeči. Pro plnohodnotné jazyky s fonetickým, či alespoň pravidelným zápisem (tj. existuje prakticky použitelná soustava pravidel se snesitelným počtem výjimek, jak převést mluvenou řeč na psaný text a naopak), je tato výuka jednoznačně škodlivá, protože brání, na rozdíl od slabikování, spontánnímu naučení se čtení a zápisu slov, které má dítě ve slovní zásobě mluveného jazyka, ale jejich písemnou podobu nemá "celostně" nabiflovanou. Takováto výuka vede u žáků k simplifikaci jazyka a neschopnosti porozumět složitějšímu textu (obojí vidíme u běžných uživatelů angličtiny jako zcela normální jev).
Čili SPD si za svou pozornost hovadinám, které se dějí v našich školách, spíše zaslouží podporu i v případě, že s jinými programovými body této strany nesouhlasíme.
Osobně by mě docela zajímalo, jestli děti pana řidiče byly inkluzí poškozeny nebo zvýhodněny. Bohužel, nemáme jejich identické kopie z doby před inkluzí, které bychom protáhli speciální školou a porovnali výsledek se stávajícím stavem.

Ještě další důsledek

Hodně se hovoří o korespondenčních nebo jiných distančních volbách. Zpravidla je prosazují ty politické síly, které jsou v normálních volbách neúspěšné a mnohé jsou bez naděje v nich vůbec překročit limit vstupu do zastupitelských orgánů. Už to by mělo vyvolat podezření, zda si tyto síly od uvedených voleb neslibují něco zcela jiného, než je férový průběh voleb.
Opakovaně a v různých zemích byly prokázány, v různém stupni dokonanosti, manipulace s korespondenčními hlasovacími lístky. Přítomnost lidí, jako je výše zmiňovaný pan řidič, kteří odmítají férový postup při volebním klání, ukazuje, že k takovým pokusům by zcela jistě docházelo i při nich. A je jedním z mnoha argumentů, proč snahy o takovéto volby odmítat.
A zase je tu ještě jedna Pandořina skříňka: Pokud bude významná část populace přesvědčena, že distanční volby byly zfalšované (a opak prakticky nijak nelze prokázat), může dojít i k neuznání výsledků voleb touto částí populace, což už je jen malý krůček od regulérní občanské války.

Co je nejhorší

Nejhorší je asi to, jak významná část lidí na uvedený čin pana řidiče pohlíží: Jako na cosi naprosto bagatelního, jako "klukovinu", nebo jako dokonce jako na cosi, na co má dotyčný "právo". Je mi velice líto, ale jsem přesvědčen o opaku.
Jsem přesvědčen, že tento čin je zaměřen proti samotným základům demokratického uspořádání společnosti, a že na něj občan prostě právo nemá. Je to naprosto stejné, jako když lékař musí poskytnout pomoc i osobě, které se mu totálně ekluje, nebo se dokonce někdy dříve vůči němu či jeho rodině dopustila zločinu. Nebo když kněz nesmí prozradit zpovědní tajemství ani v případě, kdy to jemu nebo jeho blízkým přinese těžkou újmu (o tom je ostatně i jeden román od A Dumase).
SPD je standardní politická strana, jejíž program je jednoznačně demokratický (kdyby nebyl, byla by zakázána) a konvenuje, vzhledem k jejím volebním výsledkům i výsledkům průzkumů volebních preferencí, dostatečnému počtu občanů. Tím má právo na nerušenou předvolební agitaci, bez ohledu na osobní či skupinové politické preference těch, co tu agitaci provádějí.

Onen čin řidiče autobusu podle mého mínění míří proti samotným základům, na nichž stojí demokratický politický systém, a rozhodně by měl být přinejmenším morálně zavržen jako cosi, pro co v demokratické společnosti není místo.

Tak nám soudruzi blekotají o "fake" jménem QAnon

Soudruzi z "FakeBooku" a "Twisteru" vymazali účty, související s údajnou "sektou" QAnon. Tato sekta údajně "věří" tomu, že svět ovládá "klika pedofilů", proti níž poctiví politikové, jako třeba Donald Trump, bojují.

Je to jako známý vtip

Z dob socialismu existuje vtip, jak se na vývěsce jednoho okresního kina objevila programová nabídka: "Dnes večer: Švédský pornografický film 'Dala baba vojákovi'". Před naplněným sálem (a patřičně naplněným a vzhledem k vykastrované poušti socialistické pseudokultury též i nadrženým) pak vystoupil vedoucí kina, který se omluvil za několik drobných chyb, které se do programu vloudily: Za prvé, nejedná se o film švédský, ale sovětský. Za druhé, nejedná se o film pornografický, ale panoramatický. Za třetí, nejmenuje se "Dala baba vojákovi", ale "Balada o vojákovi".
Pokud se tedy podíváme, na to, co soudruzi tvrdí o onom QAnon, tak zde se také vyskytuje pár drobných, v podstatě zanedbatelných, chybiček, jako v onom programu okresního kina.

Pedofilové?

Je mi velice líto, ale zcela jednoznačně ze dvou důvodů se o pedofily nejedná. Veškeré skandály, které se na tomto poli vyskytly, byly o klácení sice nezletilých, ale pohlavně dospělých dívek, pro něž se užívá termín "lolitky" podle známého Nabokova románu.
Odborníci mají pro tuto sexuální orientaci termín "hebefilie", který se prakticky mimo odborné kruhy nepoužívá. Rozdíl je zde přitom jasný, lolitky, alespoň ty starší, už jsou biologicky dospělé (tj. mohou otěhotnět), a jsou pohlaví výlučně ženského. Pedofilové jako takoví jsou orientováni na děti před nástupem puberty a pohlaví jejich sexuálních objektů je jim více-méně lhostejné. Jistěže existují i osoby zaměřené na pubertální chlapce (efebofilové), ale těm jsou zase lhostejné stejně staré dívky. Pokud je efebofilně orientována žena, může se svým objektem sexuálního zájmu otěhotnět (protože je pohlavne zralý).
Takže podle všeho se o žádné pedofily nejednalo a nejedná.

Motiv?

Obávám se, že motivem u těchto lidí není ani tak výlučná sexuální orientace na lolitky, to se více-méně neslučuje s jejich manželstvími (včetně zplození potomstva) se staršími partnerkami.
Motiv je asi někde jinde. Obávám se, že sexování zakázaných lolitek je spíše u těchto lidí věcí prestiže ve smyslu "stojím nad zákonem, platícím pro plebs". Mohou v tom hrát roli i vrozené atavismy, které můžeme pozorovat u některých druhů opic. Ty se patrně vyskytovaly i u našich předků ještě na pomezí zvířat a lidí. Vítězný opičák některých druhů po půtce o postavení v hierarchii tlupy náznakově předvede soulož s poraženým soupeřem, což je gesto, které soupeře ponižuje a posílá po sociálním žebříčku směrem dolů. I sexování členů poražené tlupy (při střetu dvou tlup) má stejný původ a máme ho zřejmě hluboce "zadrátovano" v našich mozcích, protože znásilňování žen (a nejen jich) na dobytém území provádějí prakticky všechny armády světa a prováděly tuto činnost od prahu historie až po (alespoň některé) současné konflikty. I ono masové znásilňování žen a dívek muslimskými přivandrovalci v evropských městech (viz silvestr 2018 - 19) má pravděpodobně stejný biologický původ.
Něco podobného je asi i akt (sexuální), porušující tabu a potvrzující tím vysoké postavení v sociální hierarchii tlupy.
Opět, pokud bychom sáhli do historie, nalezneme zde příklady samovládců, kteří porušovali nejrůznější tabu, i v oblasti sexuální. A opět to byl signál ve smyslu latinského úsloví "quod licet Iovi non licet bovi" (tedy "jsem bůh a mohu si dovolit něco, co si nesmí dovolit pouhý dobytek"). A tak historie zaznamenala Nerona, mimo jiné sexujícího vlastní matku, Caligulu, který klátil svoje sestry, a mnoho dalších. U dcery papeže, Lukrécie Borgie, není v případě některých jejích dětí jasné, zda je zplodil její otec, papež Alexandr VI., nebo její bratr Caesare. A pokud bychom šli po linii papežů, našli bychom řadu podobných zvráceností i v dobách bližších současnosti. Světští vládci, porušující různá tabu (včetně sexuálních), by se našli také. Můžeme z našich dějin vzpomenout císaře Zikmunda, který při jedné z návštěv Olomouce přefiknul několik měšťanských dcerek (z dnešního pohledu "pod zákonem") a následující den je nechal v kostele "pokřtít na čisté panny". A takové příklady existují nejen v dávné historii. Lze například připomenout na koncem minulého století sesazeného a později v exilu zemřelého středoafrického císaře Bokassu, pořádajícího hostiny, na nichž byly předkládány stejky z jeho poražených (a to i v řeznickém smyslu tohoto slova) oponentů.
Takže za motiv uvedených činů, "pedofilní organizace" lze považovat spíš presentaci výlučnosti a výjimečnosti, včetně vysoké míry prestiže, než sexuální orientaci jako takovou.
Jistěže by mohla být soulož s lolitkou chápána i jako jakýsi druh "vázacího aktu" ve smyslu "jsi náš, něco na tebe máme", ale spíš případný záznam takovéto akce typuji na vytvoření materiálů, chránících krk a statky organizátorů těchto aktivit, jak se zmiňuji dále.

Výmysl?

Není to tak dlouho, co otřásl západní společností skandál Jeffreyho Epsteina, který pořádal pro špičkové politiky, presidenty, expresidenty, členy královských rodin apod. akce s dospívajícími dívkami (lolitkami).
Poté, co se ho podařilo dopadnout a usvědčit alespoň natolik, aby bylo možné ho strčit do vězení, se ve vazbě nejprve pokusil o sebevraždu a později ji údajně i dokonal. Že prakticky nikdo rozumně uvažující na sebevraždu nevěří, je vcelku jasné: Dotyčný věděl příliš mnoho o příliš mnoha silně vlivných lidech. Je docela možné, že měl někde ukryty i kompromitující materiály (snímky, videa apod.) a přecenil jejich vliv coby pojistky své osobní bezpečnosti.
Zde se tedy nepodařilo skandál zcela ututlat, protože alespoň určitý výběr z Epsteinovy klientely pronikl na veřejnost.
V Belgii měli pedofilní, či spíše "pedofilní" skandál s M. Dutrouxem, který "lovil" školačky (spíše lolitky než opravdové děti) a není jasné, co se s nimi dělo dál. Faktem je, že byl usvědčen z "odlovení" a znásilnění dvou dvacetiletých mladých žen pro svou vlastní potřebu, tedy žen dávno za horizontem "lolitčího" věku (cca 15), což zpochybňuje jeho pedofilní nebo hebefilní orientaci (spolu s manželstvím). Je vysoce pravděpodobné, že ty mladší dívky nelovil pro potřebu svou, ale "na kšeft", akorát nám vyšetřovatelé a soudci této kauzy dluží informaci o jeho zákaznících. Pochybnosti vzbuzuje i jeho útěk a následné chycení osamělým hajným, když se policie i armáda v této věci ukázaly být neschopné. Kdysi jsem v diskusi na Neviditelném Psovi konstatoval, že by mě zajímalo, zda po této akci sedí ve vězení onen Dutroux nebo někdo jiný pod jeho jménem. Prostě zde se zřejmě ono vlastnění kompromitujících materiálů vyplatilo více než v případě J. Epsteina.
I my máme "Kuřimskou kauzu", která vykazuje některé shodné rysy, byť jejími oběťmi byly opravdové děti, tedy osoby sexuálně atraktivní pro skutečného pedofila. Odchylkou je zde ovšem mučení těchto dětí, které spíše svědčí pro sadismus pachatelů. Soudy i vyšetřovatelé veřejnosti dluží vysvětlení, o co vlastně šlo. Zda se jednalo o jakousi extrémní sektu, nebo zda pod tímto pláštíkem bylo pořizováno extrémní sadistické dětské porno (atraktivní spíše pro sadisty než pedofily), nebo zda šlo o ještě něco jiného.
Všechny tyhle (a, pochopitelně, by se nalezly i další) skandály reálně existují a jsou dohledatelné v soudobém tisku, případně na internetových archivech (pokud nebyly vymazány). Sexuální aktivity, související se "špičkami" společnosti, zaměřené na osoby "pod zákonem" tedy zcela jistě existovaly a patrně i existují. A nejedná se o žádné "fake".

Spiknutí?

Už vícekrát jsem uvedl, že na nějaká zásadní spiknutí moc nevěřím. Lidé mohou v určitých situacích jednat synergicky čistě proto, že mají jakési jasně dané zájmy a z nich vycházejí. A pokud se takových lidí sejde v čase a místě více, může to vyvolávat dojem "spiknutí" i v situaci, kdy spolu nijak nekomunikovali a žádnou koordinaci svých aktivit neorganizovali.
A je naprosto jasné, že pokud se sejdou lidé se společnými nebo podobnými zájmy, mohou své aktivity koordinovat. A opět k tomu absolutně nepotřebují nějaké tajné společenství, zednářské lóže apod. Takové organizace by byly nutné spíše v situaci, když by bylo zapotřebí části jejich členů nějaké centrálně vytvořené rozhodnutí a z něj plynoucí jednání vnutit. Asi tak, jak fungoval "demokratický centralismus" v komunistických stranách, nebo "vůdcovský princip" ve stranách fašistických a nacistických.
Pokud se tedy sešlo pár "hochů, co spolu mluví" v "Lolita Expresu" Jeffreyho Epsteina, tak jim stačilo "hodit řeč" během oddechu mezi dvěma "čísly", případně výměnou obsluhy, případně čekáním na nástup účinku další modré tabletky. To bohatě postačovalo k vymezení vlastních zájmů a dohodnutí dvou či vícestranné koordinace aktivit. A vůbec na to dotyční nepotřebovali tajné zednářské lóže nebo "světovou organizaci pedofilů" (nebo něco podobného). Spíš naopak, takováto organizace by jim přinesla víc omezení než prospěchu. Jistěže nelze vyloučit nějaké řeči na toto téma, či nějaké teatrálnosti zaměřené ven, ale chápal bych je spíš jako kalení vody či ukojení vlastního přerostlého ega zúčastněných než něco skutečně potřebného a podstaty věci se dotýkajícího.

Je to nepříjemné

Jistěže to nemusí být nepříjemné nám, normálním lidem, ale informace o těchto skandálech jsou zcela jednoznačně nepříjemné vládnoucí "elitě", protože jí, jak by řekla normalizační televize, "nastavují zrcadlo".
Budu hodně ošklivý, ale to, že se někdo dostal na špičku sociální hierarchie, a mnohdy bez sebemenší vlastní zásluhy, nebo, pokud je to "selfmade man", jako osoba fungující bez skrupulí a bez ohledů nejen na zákony, ale i elementární morálku, naprosto neznamená, že se jedná o nějakou elitu, k níž by měla společnost očima řadových občanů vzhlížet. Naopak se ukazuje jasná dichotomie mezi sociální špičkou a skutečnými elitami, jaká existovala ostatně i v tom starém Římě, v papežském státě, za vlády Zikmunda Lucemburského a ve mnoha dalších historických a geografických destinacích. A pokud se společnost má nějakým způsobem posunout vpřed, bude se muset zbavit právě tady těchto lidí, minimálně jejich odstraněním z pozic na špičce sociální pyramidy, na něž nemají nárok. Nebylo by to poprvé, co k něčemu podobnému došlo. A zcela jistě, bohužel, i ne naposled, protože část lidí pozici na špičce sociální pyramidy neustojí a promění se v monstra. A v historii bylo vždy z tohoto důvodu, třeba po pár generacích, onen proces zopakovat.
Jsem toho názoru, že potenciální oběti onoho "čištění společnosti od pseudoelit" mají sevřené hýždě. A, bohužel, slušných lidí je mezi nimi tak málo, že není možná nějaká reforma směrem ke zmorálnění této sociální špičky, aby se alespoň přiblížila svými vlastnostmi opravdové elitě. Konec konců, s tímto problémem se střetl již Jan Hus, který se snažil o reformu a zmorálnění tehdy již silně rozložené církve. Mít tehdejší církevníci dnešního ducha, zcela jistě by některá jeho kázání označovali za "fake", či "fakenews" nepřátelského původu, snad od Židů nebo mohamedánů.

QAnon tedy zcela reálně popisuje stav v nejvyšším patře společnosti západních zemí (včetně USA). Snaha jejich oponentů z nich udělat nějakou "sektu", je pochopitelně pouze lživá manipulace, která má jediný cíl - celé toto hnutí za očistu společnosti (a zejména špičky sociální pyramidy) kompromitovat. Vůbec bych se nedivil, kdyby ty nejdivočejší teorie, připisované tomuto hnutí, pocházely ve skutečnosti z dílen profesionálních desinformačních organizací, řízených a placených právě západními pseudoelitami.

Úvaha listopadová šestá

A zvítězila ... počítačová tiskárna. Byla to právě počítačová tiskárna, která zlomila informační a hlavně tiskový monopol vlády jedné strany a umožnila lidem zpřístupnit neoficiální informace v takovém rozsahu, že to režim prostě nezvládl potlačit. Pravděpodobně též stav této technické vymoženosti a její dostupnost na vysokých školách sehrály svou úlohu v celém procesu "Velké Sametové".

Restrikce množení

Komunistický režim silně hlídal a restringoval jakékoli rozmnožování jakýchkoli dokumentů. Vše muselo být pod dohledem oudů Strany, které hlídaly, aby se nemnožilo nic "škodlivého". Vcelku nejrozšířenější formou rozmnožování dokumentů byl cyklostyl. Pro později narozené uvádím, že text se psal na blánu ze speciálního materiálu, v intaktním stavu nepropustnou pro tiskařskou barvu. V místech dopadu páky s písmenkem psacího stroje (psalo se bez pásky) se ta nepropustná vrstva narušila. Blána se potom vkládala do speciálního stoje, v němž se obtočila kolem válce. Mezi blánu a válec šla tiskařská barva a ta se pak protlačovala skrze ni na papír. Při slušném tištění bylo možné vyrobit i více než sto výtisků na speciální, hrubý a silně dřevnatý papír který mj. činil obtížnější fotoreprodukci.
Cyklostylovaly se i některé vědecké časpisy, ze mě blízké oblasti Acta hygienica, epidemiologica et microbiologica (tedy AHEM). Jako speciální čísla tohoto časopisu vycházely často sborníky z konferencí. Vzhledem ke kvalitě papíru patrně jsou tyhle materiály někde na hranici životnosti.
Blány byly hlídány úředníkem pro zvláštní úkoly, který měl na pracovišti všemožnou politickou i s politikou související agendu (mj. mu byly odevzdávány zprávy z cest do zahraničí a správně měl "bdít" nad veškerou korespondencí se zahraničím - což se u nás nedělalo, ale dělat se asi mělo). Patrně byl z titulu své funkce napojen na STB. Dělal někdy i užitečnou činnost: Protože jsme byli ve více budovách, tak o výplatách (které jsme dostávali z ruky do ruky od sekretářky ústavu) doprovázel s pistolí sekretářky, jdoucí z ekonomického oddělení do jiných budov, aby nebyly oloupeny.
Nicméně cyklostylové blány byly přísně střeženy, fasovaly se u tohoto pána a jemu se musely odevzdávat i ty, které se zdařilo během popisování (či pokreslování) pokazit. Poslední várku, vyzvednutou před 17. 11. 1989, mám někde v hlubších kulturních vrstvách své kanceláře asi ještě schovanou, jako starý vodník Čochtan.
Existoval ještě tisk v modré barvě, kdy se používal speciální papír, podobný průklepovému, ale s nějakou anilínovou barvou (ne uhlák) v dosti silné vrstvě, který se dával do stroje tou barvou nahoru pod vrlmi kvalitní a silně klížený papír, takže vznikl barevný nápis na rubu onoho papíru, který se dal otiskovat na běžné kancelářské papíry, namočené do lihu. Počet čitelných kopií získatelných touto metodou byl výrazně slabší.
Dále existoval ozalit, který se používal pro množení narýsovaných (na speciálním papíře) technických a jiných výkresů, nicméně bylo možno zde kopírovat i text napsaný psacím strojem (takto jsem psal svou CSc. práci, s uhlovým papírem odspod, uhlovou vrstvou nahoru, aby písmenka byla co nejčernější. A překlepy se opravovaly vyškrábnutím vadného písmene z obou stran papíru a napsáním správného tuší, tenkým perem.
I tyto dvě metody byly nějak hlídány, ale ne tak silně jako cyklostyl, u toho ozalitu šlo hlavně o skutečnost, že papíry se osvětlovaly speciální lampou (myslím, že s UV složkou ve spektru) a celé se to vyvolávalo čpavkem ve speciálním přístroji (což se doma na koleně dost dobře dělat nedá).
Existovaly, velmi vzácně, i první jednoduché xeroxy, a ty byly rovněž dosti silně střeženy.
Silné restrikce byly, pochopitelně, na veškeré tiskové zařízení. Vím, že se v některých obdobích dařilo tisknout různé bulletiny (ale i třeba sborníky z vědeckých konferencí) a podobné materiály v Adastu v rámci seřizování a kontrolování tiskařských strojů, které se tam tehdy vyráběly. Nicméně to byla jakási anomálie, nad níž ovšem zcela jistě kdosi z pověření Strany a STB bděl a hlídal, aby se zde netisklo nic skutečně "podvratného".
Tak trochu jsem vyl nad Turnerovými deníky, v nichž autor popisuje, jak odboj proti totalitnímu režimu složitě sháněl papír na tisk letáků a dalších ilegálních materiálů, aniž by autorovi došlo, že totalitní režim spíš bude hlídat a blokovat ty možnosti tisku. Prostě, "jak si Američan představuje totalitu", abych trochu parafrázoval M. Horníčka.

Tiskárny

Do této, z hlediska bezpečné kontroly nad tokem tištěných informací totalitním režimem téměř idyly, vtrhly počítačové tiskárny. Nebylo je možné zcela zakázat, protože bez nich počítače jaksi nefungovaly. Nebylo možné jim nějak omezovat spotřební materiál (tedy papír), protože ho spotřebovávaly spoustu a spotřebu měly dosti nepředvídatelnou, jelikož závisela na rychlosti a úspěšnosti hledání chyb v programech, databázích a dalších materiálech, kterými je krmily počítače.
Některé byly omezeny na speciální papír s otvory pro zuby na okraji válce tiskárny, v inkriminované době však již existovaly i tiskárny, které mohly paralelně brát standardní kancelářský papír (ale třeba i stránky rozřezaných sešitů formátu A4), zejména, pokud se do nich strkal po jednom listu. Některé mohly propsat i několik kopií (záleželo na síle úderu), speciální papíry často byly integrovány s uhlovými a kopírovacími papíry, takže výtisků se jimi dalo na jeden zátah udělat více.
Kdo by chtěl víc podrobností o takovéím tisku, doporučuji román z konce totality, odehrávající se v počítačovém středisku, "Pole šťastných náhod" od Ondřeje Neffa.
Tiskárny se prostě restringovat nedaly, část jich už dokonce uměla české znaky (zbylé psaly "cesky", leč i tak srozumitelně) a tiskárny institucí tiskly už s docela rozumnou rychlostí, byť zaostávající za současným stavem. Zato ovšem šlo o stroje poměrně robustní, bez "kurvítek", jakými překypuje současná technika, která by možná za hektických dnů po 17. 11. tolik užitečné práce neodvedla, protože by se, přetížena činností, na niž nebyla stavěna, odebrala do křemíkového nebe.
Faktem je, že se svou jednojehličkovou tiskárnou BT100, tisknoucí stránku asi za 15 - 30 minut (podle počtu prázdných řádků a neplných řádků), bych toho moc nenatiskl, ale na vysokých školách byly již běžně tiskárny šesti či osmijehličkové, schopné vytisknout stránku textu v draftové kvalitě za něco přes minutu (a mnohdy s více kopiemi).
Přestože i dále, až do svého pádu, režim restringoval ostatní rozmnožovací a tiskové techniky, na nějaké hlídání či restrikci počítačových tiskáren rezignoval.
Právě to se projevilo v oněch hektických dnech po 17. 11., kdy na většině pracovišť, která se připojila ke stávce, jely tiskárny prakticky 24 hodin denně a rozmnožovaly letáky, prohlášení, informace o situaci a její komentování atd. Další lidé to rozváželi po městech (i mimo města), lepili, házeli do schránek apod.

Právě počítačová tiskárna narušila monopol "Strany a vlády" na kopírování a rozmnožování písemných informaci a způsobila, že stávkové výbory a další podobné skupiny měly k dispozici nástroj na rozmnožování svých textů, případně textů převzatých a "posílaných dál". Je otázka, jak by vůbec vypadala "velká sametová" o dva tři roky dříve, kdy žádné tiskárny neexistovaly, pár pracovišť mělo elektrické psací stroje s pamětí, schopné zapamatovat si stránku (a některé typy zdaleka ne celou) a jinak by museli stávkující studenti rozmnožovat svoje materiály jak Rychlé Šípy Tam-Tam. Rozhodně by informační monopol KSČ padal podstatně obtížněji.

Trestnost cenzury "jen kapric"?

Pachatelé dobra nejrůznějších fašistických a dalších totalitních směrů štěkají s pěnou u huby na návrh skupiny "extrémistických" poslanců zavést trestnost cenzury na internetu.

Zákaz cenzury

Nepřípustnost cenzury je dána naprosto jednoznačně tím, že Listina základních práv a svobod byla v roce 1992 přijata jako součást ústavního pořádku ČR.
Problém spočívá zcela jednoznačně v tom, že tento dokument sice charakterizuje jakoukoli formu cenzury za nepřípustnou, nicméně tomuto ústavnímu dokumentu chybí vazba na praktické právo, kterou by představoval právě zákon, cenzuru jasně definující a stanovující konkrétní rozsah trestní sazby.
Se stejným problémem jako ta ústavní listina se mohou potýkat i některé zákony, pokud k nim chybí tzv. prováděcí vyhlášky.
Např. "protiteroristický zákon", který obecně formuluje trestnost nelegálního zacházení s některými zvláště nebezpečnými jedy a mikroorganismy, je prakticky bezcenný bez navazujících vyhlášek, které jednak taxativně vyjmenovávají příslušné jedy a organismy, jednak popisují povinnosti pracovišť, která s nimi mohou legálně pracovat (od laboratoří státních organizací přes akademickou sféru až po výzkum). A také reálně začal fungovat až poté, co byly tyto vyhlášky vytvořeny a vydány (což trvalo skoro rok) a do té doby byla všechna potenciálně dotčená pracoviště v silné právní nejistotě.
Takže ten zákaz cenzury, a dokonce obsažený v ústavě, bez existence prováděcího zákona, který by jasně a konkrétně tuto problematiku definoval a stanovil konkrétní trest za cenzorské aktivity a mnoho dalších věcí, nezbytných k prosazení onoho ústavního principu v praxi, měl pro normálního občana asi stejnou hodnotu, jako ten příslovečný zimník pro mrtvolu.

Cenzura na sociálních sítích

Jistěže cenzura na sociálních sítích a obecně na internetu je v současnosti nejpalčivějším problémem, protože kdejaký fašistický element se snaží omezovat možnosti publikaci názorů (a také fakt), které jsou v rozporu s jeho zločineckým vnímáním světa.
Další věcí je, že někteří prototalitní politikové (a zejména se na tomto poli silně angažuje kancléřka postnacistického Německa) se zuřivě snažili a snaží zavést prototalitní cenzuru na internetu, protože fakta, která zde lze najít, je nejrůznějším způsobem kompromitují.
Je to naprosto stejné, jako když totalitní státy, bez ohledu na to, zda se jedná o islámské se šariatskými soudy, nebo Norsko s Barnevernetem, se snaží zabránit publikaci svých zločinů, případně kriminalizují své oběti v případě, kdy se odvážily o svém osudu nemlčet (což se stalo i české matce unesených synů Michalákové).

Co je a co není cenzura

Někteří z oponentů zmíněného návrhu zákona demagogicky vřískají, že v takovém případě by musel být ponecháván na sociálních sítích a v různých diskusích i vyslovený spam.
Je to, pochopitelně, jen demagogický nesmysl. Spam je naprosto jednoznačně právně definovaný a je dokonce postižitelný (na rozdíl od té cenzury) i dnes. Takže pokud by se nějaký méněcenný reklamní spammer, co mi posílá reklamy na tabletky ke zvětšení prsů a mým kolegyním zase na tabletky na prodloužení penisu (protože nezná češtinu, umožňující ve vysokém procentu případů identifikovat pohlaví dle jména) začal kvičet, že byl tam či onde vymazán, tak by si leda vysloužil trest za to spamování, protože jeho hlavní ochranou před něčím takovým je skutečnost, že je zakonspirován jako rozvědčík a svou činnost provádí z nějakých anonymních serverů na Kajmanských ostrovech nebo v podobných destinacích.
Jiní soudruzi zase prohlašují, že v takovém případě by nebylo možné blokovat osobní útoky, jaké dokonce vedly některé uživatele sociálních sítí k sebevraždě.
Poněkud si protiřečí, protože tyto případy se staly ve stavu "bez zákazu cenzury", takže uvedený zákon je vůči nim irelevantní. Druhou věcí je, že existuje trestnost stalkingu, která se týká nejen dění na sociálních sítích, ale i stalkingu pomocí mobilních telefonů (= voláním a SMS) a prováděného i osobním kontaktem.
Opět je hlavním faktorem to, že stalking je obecně kriminální činnost a může být stávajícími zákony postihován, a to docela nepříjemně, takže se představa nějaké "cenzury stalkingu" tluče s realitou. A opět: Stalker, vystoupivší ze své anonymity aby se ohradil proti "cenzuře" svých záměrně destruktivních aktivit, by byl spíše kandidátem na Darwinovu cenu. Pokud bychom za uštvání stalkingem zavedli trest smrti, tak zcela určitě. Mimochodem, za komunistů existoval zločin "dohnání k sebevraždě" a za určitých okolností za něj mohl padnout i ten provaz.
Zcela jistě to samé platí i pro aktivity různých sexuálních predátorů (zatím jsem mezi argumentací našich bojovníků za co největší cenzuru nenarazil na vyhrožování "pedofily", ale dříve nebo později to některé z nich napadnout může).
Existují i tací, co říkají, že cenzuru dělá jen stát, takže cenzura na sociální síti nebo webovém serveru vlastně není cenzura.
Problém je, že celá staletí u nás hlavním cenzorem nebyl stát, nýbrž zločinná organizace Římskokatolická církev. A za normalizace cenzura oficiálně neexistovala, ale v reálu byla distribuována do prakticky všech sdělovacích prostředků. I studentské časopisy, vydávané na středních nebo vysokých školách, byly cenzurovány někým, kdo tím byl pověřen vedením příslušné školy. Takže toto prohlašování je stejný nesmysl, jako ty výše uvedené.

Bezzubost?

Soudruzi cenzoři se také vysmívají tomu, že pro nadnárodní koncerny typu Facebooku jsme nepatrnou zemičkou. Což je jistě pravda, ale i tomu Zukerbergovi může být časem nepříjemné, že by ho (byť čistě teoreticky) na letišti v Ruzyni vychytali při přesedání ze spoje na spoj a převezli do jiného tamního státního zařízení (pokud ve své přezíravosti ví, že tam něco takového máme). A časem by se mu mohlo stát obsesí, že při letu střední Evropou a okolím uslyší hlášení "Pro poruchu motoru přistáváme v Praze, naše společnost vám tam zajistila atraktivní ubytování v historickém centru ..."
Prostě i tyto organizace se mohou stát v určitém okamžiku zranitelnými.

Hlavní problém "cenzury"

Naprosto zásadním problémem soudruhů (či Volkgenosse) cenzorů a cenzorek je, že odmítají rozlišovat zprávu a komentář. Zpráva může být za určitých okolnosti identifikována jako nepravdivá a ještě menší množství okolností by ji mohlo určit k nějakému omezení typu "svoboda slova neznamená svobodu volat 'hoří' v přeplněném divadle". Mimochodem, trestní zákoník zná trestný čin "šíření poplašné zprávy", pod nějž by uvedená činnost pravděpodobně spadala.
Důležité ovšem je, že v řadě konkrétních případů existují zprávy různé, z různých zdrojů, vzájemně si protiřečící, takže "jediná správná pravda" se prostě zjistit nedá, a je naopak právem čtenáře, aby se k ní přiblížil sám na základě širokého spektra necenzurovaných informací. To samé platí i pro naprostou většinu 'konspiračních teorií', z nichž mnohé mohou obsahovat alespoň zrnko pravdy, jiné zase odrážejí (byť bizarním způsobem) zcela konkrétní a reálné problémy.
Přestože nemám rád odepírače očkování a opakovaně jsem se o nich vyjádřil různě negativními způsoby, jsem nucen konstatovat, že i oni bizarním způsobem odrážejí realitu, a to především naprosto neuspokojivý vztah "státně bohorovných" imunologů a dalších odborníků vůči "plebsu". Ten, bohužel, způsobil i to, že byly zametány pod stůl i zcela reálné a obtížně zpochybnitelné případy negativních reakcí na očkování. Mnohdy navíc zaviněné i tím, že bylo očkováno bez ohledu na kontraindikace (to byla za minulého režimu zcela běžná věc a lékaři byli pod silným tlakem, aby očkovali hlava nehlava bez ohledu na znění příbalového letáčku a zdravotní stav dítěte).
Sám jsem se setkal s něčím podobným, nikoli u očkování, ale u desenzibilační kůry (pro alergii na pyl - série injekcí se stále se zvyšující dávkou a koncentrací alergenu), u níž existují rovněž četné kontraindikace, nicméně alergologové by do mě cpali vakcínu (tedy alergen) i při akutní chřipce (s horečkami a dalšími příznaky), přestože ji měli explicitně napsanou jako absolutní kontraindikaci. Stejně tak nebyli ochotni jít s dávkou a koncentrací po přerušení podávání dolů (jak to měli jasně popsáno ve schématu pro aplikaci), ale rvali by do mě i po tom přerušení stále vyšší dávky alergenu, bez ohledu na rizika (proto jsem taky s tou léčbou skoncoval - konec konců, na ten případný anafylaktický šok bych zemřel já, a ne oni).
Čili z perspektivy své vlastní zkušenosti s naší zdravotnictvím si dovolím jakási zrnka pravdy nalézat i u těchto odpíračů a naopak vinu našich imunologů a dalších odborníků vidím v tom, že se místo věcné argumentace snažili o mocenskou likvidaci oponentů a tím přispěli k současnému stavu, kdy významná část veřejnosti jim jako odborníkům nevěří.
Jak bylo výše zmíněno, existují na internetu i komentáře. Ty jsou z definice postaveny na tom, že reflektují subjektivní názory a postoje. Tady se dost dobře nějaká "objektivita" najít nedá. Prostě proto, že každý z nás oplývá souborem naprosto jedinečných zkušeností a zážitků, které naprosto jedinečným způsobem zpracoval (a mnohdy i přepracoval k nepoznání) a uložil do své paměti, z níž se mu tyto věci vybavují naprosto jedinečným způsobem.
Jestliže např. soudružka klimatická aktivistka ze Švédska Greta Thunbergová zahartusila na účastníky ekonomického setkání v Davosu "Propadněte panice!", tak se mi nad zprávou o této události naprosto spontánně vybaví hláška ze Stopařova průvodce po galaxii "Don't panic!". Jiný v ní bude vidět zpestření tamního programu (něco jako šaška) a budou patrně i tací, co budou jeho účastníky spíše považovat (vzhledem k jejímu věku) za "lolitkáře", kteří si udělali dobře. Další možná asociace je s filmem "Rain man", vzhledem ke stejné diagnóze této aktivistky, jakou měl titulní hrdina jmenovaného filmu. A nepochybuji o tom, že existují tisíce reakcí a názorů, které by mě ani nemohly napadnout, byť by jejich tvůrcům připadaly naprosto stejně logické, jako mě ty, které jsem uvedl.
A všechny tyto komentáře a komentující hodnocení a srovnání jsou naprosto OK (pokud neporušují nějaký obecně platný zákon - pokud by např. tuto slečnu někdo v komentáři "svlékal klávesnicí", mohl by překročit hranici child porn) a je naprostý nesmysl vyžadovat jejich cenzurování.
A tak to platí pro komentáře, asociování atd. jakékoli jiné události či zprávy kdekoli na internetu.

Onen návrh skupiny poslanců tedy považuji za velice rozumný krok správným směrem. Jestli k něčemu bude, těžko v této chvíli říci. Nicméně to mohu okomentovat čínským příslovím, že "i nejdelší cesta začíná pouhým vykročením". (Jsem napnut, kolik dostanu hlášek, že jsem zakuklený agent Pekingu.)