Proč by se měli Motoristé trochu redefinovat

Strana Motoristé sobě získala překvapivou podporu ve volbách do Europarlamentu a již očekávanou v našich parlamentních volbách (byť se to libtardům a dalším fašistoidům nelíbí) hlavně svým vymezením pro auta a individuální autodopravu, která jsou v příkrém rozporu s tím, co hlásají ekologové, klimatologové a podobní desinformátoři.

Proč je lidé volili?

Jsem toho názoru, že za volebním úspěchem Motoristů stojí hlavně jejich odpor vůči ekopitomostem, který ostatně vyvrcholil konflikty kolem obsazení postu ministra životního prostředí. Kdejaký bezcenný aktivista, živený z peněz nás, občanů, aniž by dělal cokoli přínosného pro společnost, zahájil ječení a další protestní aktivity s cílem zrušit výsledky demokratických voleb, protože se prototalitním ekologům naprosto nehodí.
Troufám si tvrdit, že protesty vyvolávající postup proti sociálně patologických jevům a aktivitám, podporovaným minulou vládou, má asi u voličů z bodů programu Motoristů nejvíce fandů.
Nejsem si však jist, zda jim přinese nějaké hlasy jejich pozitivní postoj k našemu setrvání v EU. Už proto, že komukoli alespoň trochu soudnému musí docházet, že mnoho z programových bodů Motoristů z výše uvedené kategorie je prakticky neslučitelných s naším členstvím ve stávající EU. Přitom představa nějaké zásadní reformy tohoto spolku, která by přinesla změny kompatibilní s programem Motoristů, je naprosto nereálná. Pokud se bude EU nějak měnit, tak s vysokou pravděpodobností (hodně přes 99 %) k horšímu, byť mohou nastat určité snahy podstatu těchto změn nějak kamuflovat. Významná část voličů právě toto chápe, a současná bezpodmínečná pro EUrounijnost je může od Motoristů odradit.
Když jsem toto téma už nakousl: Je mi jasné, že ekonomická integrace Evropy má velký pozitivní ekonomický potenciál. Ostatně to dokázaly hospodářské výsledky EHS. Problém ovšem je, že se z EU stává stále více jakási polototalitní organizace, směřující k totalitě naprosté.
Faktem také je, že současná EU se drasticky liší od organizace, do níž jsme vstupovali. Ti předvídavější z nás proto hlasovali proti, avšak k celkové naší smůle byli přehlasováni hlupáky a omezenci, nechápajícími tehdy již jasně viditelné trendy dalšího vývoje. Současná EU se od té, co existovala v době našeho vstupu, liší asi jako Německo po nástupu Hitlera od Výmarské republiky, nebo poúnorové Československo od předúnorového.
EU se vyžívá v naprostých pitomostech a ptákovinách, jako je "boj za záchranu planety" nebo za "nediskriminování žen, různých minorit a pod.", posílá naše peníze na Ukrajinu, kde jsou transformovány nikoli na vojenskou výzbroj a výstroj, ale na zlaté WC mísy ukrajinských oligarchů, podporuje imigraci civilizačně nekompatibilních a totálně nepřizpůsobivých osob (a také netrestání jejich kriminálních aktivit) a další podobné věci.
Přitom za celou svou existenci nedokázala např. sjednotit dopravní pravidla a značení či zavést jednotný úřední jazyk (aby na každém balení potravin nemuselo být bleším, a naprosto nečitelným, písmem psáno jejich složení ve spoustě jazyků). Do popředí se sice spontánně dere angličtina, ale to jsou chaotické skřeky bez v praxi použitelných gramatických a ortografických pravidel, které se není s to naučit ani většina rodilých mluvčí (dokonce ani ti s VŠ vzděláním, vlastní zkušenost z kontaktů s nimi). EU tedy nedělá, co by dělat měla, a zaměřuje se na naprosté nesmysly. Členství v ní má od počátku zápornou bilanci (při zhodnocení jeho nepřímých nákladů a negativních ekonomických dopadů).

Totalita a demokracie

Ekonomické výsledky totality jsou paradoxně prakticky vždy horší, než výsledky demokracie, zejména v delším časovém měřítku.  A to samé následuje i po stránce vojensko politické. Přestože by mohlo mnoho lidí očekávat opak, v důsledku možností totality relativně bezohledně využít veškeré zdroje, které má k dispozici, je pravdou opak.
Už naše historie takovouto situaci zná: Dokud bylo husitské hnutí relativně pestré, tak sílilo a nakonec stačilo zazpívat "Ktož sú boží bojovníci..." a nepřátelé se dali na hysterický útěk. Jakmile se ovšem vytvořila relativně homogenní a totalitními prvky v jednotě udržovaná "obec polem pracující", došlo ke známé bitvě u Lipan, v níž byla tato větev husitství potřena mj. zbytkem těch neunifikovaných husitů.
Pokud se podíváme do historie blíž, tak můžeme pozorovat, jak demokratické státy porazily za druhé světové války totalitní Německo i totalitní Japonsko a jejich satelity. Přestože i tyto státy byly nuceny zavést jakési prvky totality, např. přídělový systém nebo opatření v oblasti šíření informací, svou podstatou zůstaly demokratické, v totalitu se nepřeměnily. 
Demokratické státy, a zejména USA, byly daleko otevřenější různým formám inovací, které neměly šanci projít v totalitním systému . Ponorkovou válku o Atlantik Německu nakonec prohrála drastická inovace stavby lodí v USA, v podstatě blízká pásové výrobě v továrnách, a vyžadující minimální nároky na personál. Vedoucí této výroby bral i servírky z restaurací, které se po cca dvoutýdenním zaškolení staly pracovníky pro tuto výrobu plně kvalifikovanými. Výsledkem bylo, že počty potopených lodí byly převýšeny počtem lodí nově postavených.
Posléze USA začaly tímto způsobem produkovat i letadlové lodě, tzv. eskortní. Doprovázely konvoje plující přes Atlantik a operovaly i na bojišti v Pacifiku. Z letadla je totiž lépe vidět ponorku než z paluby lodi. Pokud je těsně pod hladinou, může ji zničit samotné letadlo, pokud je hlouběji, navede na její pozici doprovodné válečné lodě, eskortující konvoj, vybavené vrhači hlubinných bomb. Nakonec, když už se válčilo prakticky jen v Tichomoří, se tyto lodě střetly s tehdy největší bitevní lodí světa, japonským kolosem Jamato, v jeho první a poslední bitvě, a přesto, že byly krátce předtím pocuchány tajfunem, v této bitvě obstály (k velkému údivu amerického velení).
Výhodou demokracie bylo i lepší informování vlády a vojenského velení o neúspěších a jejich příčinách, zatímco v totalitních státech byla tendence tyto informace zatajovat či zkreslovat z obavy před represemi.
Z tohoto důvodu nebylo s to nacistické Německo dokončit výrobu klasické jaderné bomby, přestože jeho startovní čára byla blíž cíli než startovní čára, z níž vyrazili Američané. A bez "atomových špionů" by nemohla vzniknout jaderná bomba ani v totalitním SSSR.
Můj oblíbený příklad je, že jediným důvodem pro neshození jaderných bomb na Japonsko byla skutečnost, že touto akcí předvedli SSSR, že je atomová bomba reálně zkonstruovatelná. Proti atomovému programu byla v SSSR silná ideologická opozice, vycházející z Leninova díla "Materialismus a empiriokriticismus". Jde o to, že některé partie, zaměřené na kritiku empiriokriticismu a jeho tvůrce, Ernsta Macha (1838–1916), lze vyložit jako popření reálnosti jeho objevů, na nichž v podstatě stály fyzikální základy jaderné bomby. Z tohoto důvodu byl Kurčatov pořád "jednou nohou" v GULAGu, právě dokud nebouchly bomby nad Hirošimou a Nagasaki. Teprve potom dostal "plnohodnotnou zelenou".
Faktem je, že geniální politik, vybavený navíc strojem času (jakého USA rozhodně neměly), by asi obětoval těch cca půlmilionu svých mužů a několik milionů Japonců, padlých při invazi na Japonské ostrovy (o japonských civilistech, v té době doslova umírajících hladem jako mouchy, ani nemluvě), a rozšířil zvěst (atomových špionů na to bylo dost), že projekt Manhattan narazil na neočekávané a fyzice se vzpěčující potíže, a že asi jadernou bombu vyrobit nelze.
Kurčatov, Sacharov a všichni další by skončili v GULAGu a posléze v hrobech, označených jen víčkem od konzervy s hřebíkem vypíchaným číslem vězně. A až by USA vytáhly jadernou bombu někdy v 50. letech, asi jak kouzelník Pokustón králíky Boba a Bobka, nebyl by v SSSR naprosto nikdo, kdo by byl s to jaderný projekt rozjet (natož dotáhnout do konce).
Dokážu si ovšem představit naprostou neschopnost demokratických politiků pochopit podstatu totality a všechny její důsledky. Že by nějaká brožura desítky let mrtvého filosofa "dokázala" nemožnost vyrobit jadernou bombu a ovlivnila tím celý zbrojní program státu, si patrně nikdo z odpovědných politiků neuměl představit.
Ze stejného důvodu (tedy neschopnosti vymyslet něco kvalitativně nového) sice SSSR vypustil na orbitu Sputnik a později i Gagarina, ale "závod o Měsíc" prohrál natolik, že sovětská propaganda nakonec musela tvrdit, že let na Měsíc nikdy nebyl plánován.
Sovětská totalita totiž stačila na to, aby pomocí vylepšených motorů V2 dostala na orbitu družici, a aby baterií těchto motorů na ni vynesla i Gagarina, ale taková baterie už nebyla s to vynést větší náklady, případně dosáhnout únikovou rychlost s velkou lodí.  Navíc v tom "vylepšení" šlo hlavně o kvalitnější materiály, v Německu koncem války skoro nedostupné, využívané při vývoji prototypů, ale v sériově vyráběných raketách už byly nahrazené materiály nižší kvality. Takový "vyšizený" motor postačoval k uvedení V2 na balistickou dráhu, ale cestu na orbitu by už nezvládl (zatímco plnohodnotný prototyp ano).
V důsledku relativně úspěšného využívání morálně zastaralých motorů V2 byl v SSSR zbržděn vývoj kvalitativně nových motorů, jaké USA posléze použily v programu Apollo ( sovětští propagandisté se dokonce v populárních časopisech pro mládež chlubili, jak přechytračili Američany, kteří vyvíjeli vlastní motor pro let na orbitu, zatímco oni již vyvinuté slabé motory spojili do baterie) .
SSSR pronásledovala také smůla: Na začátku jejich "měsíčního projektu" zemřel geniální konstruktér Koroljov a nebyla za něho rovnocenná náhrada (což je opět jev charakteristický pro poměry v totalitních státech).
Na základě těchto příkladů, a dalo by se jich jistě v historii nalézt více, lze předpokládat, že současné trendy v EU směrem k řízení naprosto všeho z jediného centra, navíc prováděné v podstatě totalitním diktátem a bez zohlednění neúspěchů a negativních dopadů, povede k tomu samému jako v těch příkladech: K postupnému hospodářskému a politickému úpadku a nástupu totální vojenské impotence. Ostatně dění v posledních cca deseti letech lze vyhodnotit jako počátek propadu.

Reakce

Protože EU spěje sále víc směrem k podobě jako nacistické Německo, jeho japonský spojenec, nebo jeho stalinský rival, stále více lidí chápe, že naše  členství v této organizaci (a když už jsme u toho, tak i její existence na úrovni schopné ovlivňovat naše životy) je naprosto neslučitelné s naší prosperitou. Včetně nemožnosti zavedení naprosté většiny prvků politiky, které jsou součástí politického programu Motoristů, jako je třeba omezení nebo zrušení Green Dealu a dalších pitomostí. Tedy nikoli formou nějakých "potěmkinských vesnic" jak jsme toho byli v politice EU opakovaně svědky, ale ve fungující podobě.
Z výše uvedených důvodů jsem toho názoru, že Motoristé mají největší voličský potenciál mezi euroskeptickými voliči, pro něž jsou strany typu ANO nouzovým řešením a z nějakých důvodů nechtějí dávat hlas SPD. Současně by Motoristé mohli "vyluxovat" i nějaké voliče ze skupiny těch, kteří nevidí nikoho z jejich pohledu volitelného, a k volbám proto nechodí.
Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že Motoristé si svým lpěním na členství v EU jen škodí, a že by tento bod měl být změněn ve smyslu: Buď  reforma, spočívající v návratu před Lisabon (nebo ještě lépe před Maastricht) a návrat k onomu volnému pohybu osob, zboží, financí a služeb, bez čehokoli dalšího, nebo odchod z ní, případně aktivní pomoc při její likvidaci.
Jsem přesvědčen, že takovouto úpravou volebního programu by Motoristé mohli leda získat. Eurohujerů je stejně volí jen zanedbatelný počet.
Ostatně, i já silně postrádám v našem politickém spektru stranu racionálně až pragmaticky kritizující výstřelky EU a jejích "převodních pák", pro niž by naše setrvání v této organizaci nebylo nedotknutelným dogmatem, ale konstatováním ve stylu "pokud to nepůjde po dobrém, budeme to zkoušet po zlém".

V případě Motoristů, jejichž pro masy občanů sympatické programové body jsou v podstatě negovány dogmatickým lpěním této strany na setrvání našeho členství v EU, navzdory tomu, že tyto body jsou v jejím rámci naprosto nerealizovatelné, je dle mého soudu strategickou chybou, která se už nyní promítá do poklesu voličské přízně v průzkumech volebních preferencí. Takže tato nadějná, a zcela jistě racionálně či pragmaticky orientovaným voličům sympatická, strana by se mohla, při setrvání tohoto rozporu programových bodů, po příštích volbách ocitnout mimo parlament.

Zajímavé srovnání

Boj proti "desinformačním webům" můžeme porovnat s bojem proti cizí propagandě za minulých let. Pro EU a další podobné organizace toto srovnání nevychází pěkně. Bohužel.

Web jako ekvivalent rozhlasové stanice

Pokud si představíme internet jako jakousi obdobu "éteru" do něhož vysílají rozhlasové, případně televizní, stanice, pak nemůžeme nevidět jakousi analogii mezi jednotlivými weby a těmito stanicemi.
Uživatelé internetu jsou poté v roli jakýchsi posluchačů rozhlasu či televizních diváků s tím, že mají větší komfort a mohou se např. delší dobu vracet k předchozím částem presentovaných materiálů, zastavit čtení a prohlížení obrázků a někdy i zastavit i video. To přináší jednak vyšší uživatelský komfort, jednak není nutno některé informace dokola opakovat, protože se k nim zájemce může kdykoli vrátit (struktura sdělení v rozhlase nebo televizi je prostě jiná než text nebo video na internetu).
Internet tedy můžeme považovat za jakousi vylepšenou formu onoho "éteru", do něhož vysílaly a vysílají (byť jejich význam poklesl a stále klesá) jednotlivé stanice.
Pokud jdeme ještě dále do minulosti, je toto vypínání jakýmsi ekvivalentem pálení "kacířských" knih, jaké tu bylo za dob soudruha pátera Koniáše, nicméně knihy pálili i nacisté; komunisté je likvidovali ve stoupách. Což se ostatně děje i dnes, viz kausa knihy Jana Žáčka "Fotbalový král", která má jít do stoupy po protestu jedné (!) anonymní (!) kritičky.

Přístup dříve

Podíváme-li se do historie, totalitní režimy se vždy snažily přístup svých obyvatel k cizím informacím zablokovat. Na cenzuru knih a časopisů, i jejich dovozu z ciziny, navázaly rušičky a další podobné technické prostředky. Hitlerovské Německo šlo tak daleko, že nařídilo ze všech provozovaných radiopřijímačů vymontovat krátkovlnný okruh (protože krátké vlny se, z důvodu odrazů od nepropustných vrstev v ionosféře, mohou šířit na velké vzdálenosti a umožňují tak poslech stanic i velice vzdálených), a navíc na každém přístroji byla povinně cedulka, s textem varujícím před poslechem zahraničního rozhlasu, který může být trestán až smrtí.
Lidé si u nás poradili. Šikovné ručičky místních obyvatel vyrobily tzv. "churchillky", které po připojení na některé kontakty v rádiu posunuly rozsah přijímače tak, že přijímal i ony vymontované krátké vlny. A velké množství domácností poslouchalo jak Moskvu, tak Londýn, případně i další rozhlasové stanice.
Po komunistickém puči byly nasazeny rušičky, které rušily především Svobodnou Evropu, v některých obdobích i další stanice. Trest smrti za poslech cizího rozhlasu byl sice zrušen, ale šíření informací z něj bylo trestné i nadále (jako "ideologická diverze", "podvratná činnost" apod.; v podstatě jak to nyní plánuje zavést soudruh Rakušan).
Faktem také je, že si režim poněkud uškodil i poměrně kvalitní (na rozdíl od jiných socialistických států) výukou ruštiny na školách, protože už jako středoškolák jsem poslouchával ruskojazyčnou verzi Svobodné Evropy, která u nás rušena nebyla.
V demokratických zemích byla situace zcela odlišná. Poslechu cizích rozhlasových stanic nikdo nebránil, ani technicky, ani nějakými represívními zákony. Vcelku výjimečnou byla poválečná poprava "Lorda Hau-Hau", který na rozhlasových vlnách šířil goebbelsovskou propagandu angličtinou vyšších společenských vrstev, k nimž patřil. Nicméně britští občané si z něj dělali spíše legraci (proto i ono pojmenování) a Velká Británie, jako demokratická země, se mohla víceméně právě na tento přistup obyvatel k informacím od nepřítele spolehnout.

Nyní

Nyní tedy máme weby, které šíří "nepřátelskou", ale velice často jen pro politickou věrchušku totalitních (či rádobytotalitních) států nepohodlnou propagandu, navíc velice často založenou na nepříjemných faktech. Tyto weby jsou nazývány desinformačními a je snaha je likvidovat, případně vlastním občanů k nim zamezit přístup.
Důležité totiž je, že jsme zavalováni množstvím informací, které jsou v podstatě balast. A toho využívají totalitníci, kdy sice "necenzurují", ale informace o některých věcech prostě ignorují ve všem, co jde k jejich obyvatelům. Jakmile ovšem ona informace skrze "desinformační" weby k lidem prosákne, tak není většinou těžké zadat správné kombinace slov do vyhledávače a ověřit si, že tato informace je reálná a pravdivá. A napomáhá tomu i automatické překládání webů i z minoritních jazyků (byť ne vždy je překlad zcela v pořádku).
Asi nejdále je v omezování přístupu k pravdivým informacím Čína, která vystavěla "internetovou Čínskou zeď". Ta běžným občanům zamezuje přístup k webovým stránkám mimo dosah čínské totalitní moci. Je nebetyčnou ostudou velkých celosvětových počítačových firem, že v tomto jdou totalitnímu čínskému režimu na ruku. Včetně udávání těch občanů Číny, kterým se nějakým způsobem podařilo ony bariéry obejít, čínským tajným službám.
Rozhodně je to daleko horší prostituování se s totalitou než pochybnými politickými aktivisty halasně odsuzovaná účast sportovců těch či oněch "špatných" zemí na OH. Je prostě vidět, že tyto firmy by nejraději kolem sebe viděly totalitní stát (ostatně, jejich německé protějšky ve 30. letech podporovaly nástup Hitlera a následně se aktivně účastnily i udržování jeho režimu u moci).
 Je jeden z úkolů pana Trumpa, aby těmto firmám zaťal tipec.
Je vcelku zajímavé, že např. v Rusku takovéto aktivity dílem (některé kategorie) nejsou provozovány vůbec a jiné jen v daleko mírnější formě. Mnohdy mírnější než to, co se nyní děje v rámci EU. Ani válka na Ukrajině nepřitvrdila poměry v Rusku na úroveň "boje proti desinformačním webům" v EU.
EU si zcela oficiálně dala do vínku "boj proti desinformacím". Přitom "desinformace" je dle mého soudu nejlépe definována tak, že je to informace, o níž oficiální autority lživě prohlašují, že je lživá. Událostí, které tuto definici kategorizují do třídy nejvýš výstižných, jsme byli v poslední době svědky větších množství. Jak v souvislosti s covidem, tak v souvislosti s tzv grýn dýlem, tak i s mnoha dalšími agendami EU a jejích loutek na naší politické scéně.
Ukazuje se pravý opak toho, co bylo v demokratických zemích za druhé světové války. Lidé nevěří státní propagandě, protože mají velké množství důvodů ji považovat za lživou. Celá léta denně nabývali zkušeností, že tomu tak je. Na tomto poli jsou v určité výhodě obyvatelé zemí bývalého východního bloku, kteří se v podstatě vrátili k modu "Česká televize lže, jako když Rudé Právo tiskne" - pochopitelně s místními obměnami názvů televizních stanic a novin.
Zpětný zášleh toho, co navrhuje EU a u nás prosazuje soudruh Rakušan, jednoznačně inspirovaný nacistickým i komunistickým režimem, může ovšem vést k tomu, že lidé totálně přestanou věřit jakékoli oficiální propagandě. Dokonce i v případech, kdy bude nějakou náhodou, nebo v důsledku nějakého nedopatření, pravdivá. Dělo se to jak za nacismu, tak i komunismu.
Bylo by také záhodno dávat vládě a spol. tuto nevíru v její propagandistické blafy najevo co nejvíce. Minimálně jako zpětnou vazbu na jejich zločinnou cenzuru. A tuto nevíru ve vládní bláboly šířit co nejvíce mezi ostatní občany.
Ideální by bylo nastolení stejné situace, jako v roce 1989, kdy komunistický režim neměl možnost vyvrátit fámu o ubití studenta na Národní třídě. Prostě proto, že jeho televizi a novinám už nikdo nevěřil a nikdo nevěřil dokonce ani nejvyšším představitelům ČSR, SSR i ČSSR, kteří se v televizi obou republik i federace snažili onu fámu popřít či vyvrátit. A nevěřili tomu vyvracení ani narychlo svolaní zaměstnanci na odborových schůzích, ba ani členové KSČ, kterým to bylo rovněž meldováno na mimořádných schůzích základních organizací. Prostě, profláklým lhářům se už nevěřilo a současná "veřejnoprávní" média k tomuto stavu přímo chvátají.

Když se tedy podíváme na historii i současnost "boje proti desinformacím", tak vidíme, že EU se svým přístupem k informacím šířeným po internetu jednoznačně přiřazuje k totalitním režimům, jak v historii, tak i v současnosti. Bohužel, vychází v tomto srovnání hůř než Rusko. Určitou nadějí je, že se tento režim dokáže znevěrohodnit a zničit sám, jak se to podařilo na sklonku 80. let minulého století komunistům. Zejména, když mu v tom budeme pomáhat.

Proč ne "liberální demokracii"

Liberální demokracie má jistě lákavý název, nicméně je svou podstatou jednoznačně prototalitní či přímo totalitní. Z tohoto důvodu je třeba si dávat velký pozor na všechny ty, kdo za ni bojují, protože jsou to buď profesionální a bezskrupulózní lháři, nebo hlupáci. Nicméně i hlupák může být nebezpečný, pokud se dostane na nějakou funkci s nekontrolovanou pravomocí.

Demokracie s přívlastkem

Demokracie buď je, nebo není. Jakýkoli přívlastek dodaný k jejímu názvu mění smysl toho prvního slova natolik, že se přestane jednat o demokracii.
Komunisté tu po únoru 1948 zavedli "lidovou demokracii". Velmi rychle se většina obyvatel tohoto státu přesvědčila, že toto zřízení nemělo s demokracií, ani nějakou "lidovostí" nic společného. Šlo o tuhé totalitní zřízení se spoustou obětí buď zavražděných, nebo léta až desítky let týraných v kriminálech a táborech, zbudovaných podle vzoru sovětských gulagů.
Přestože existují "odborníci", prohlašující, že to žádná totalita nebyla, a že tento režim byl "svou podstatou demokratický, protože vedl dialog s občany", totalita to jednoznačně byla. Ostatně prvky "dialogu" bychom jimi použitými metodami našli i v koncentrácích, jejichž dozorci se sledováním nálad mezi vězni snažili předejít jejich zoufalé vzpouře, při níž mohli přijít o kejhák i někteří z nich.
Později jsme měli "socialistickou demokracii", která rovněž žádnou demokracií nebyla. V oporách režimu zase vládl demokratický centralismus, což byl jen krycí název pro diktaturu jejich nejužšího vedení, navíc většinou členů KSČ, kteří byli na těchto postech dosazeni touto stranou a jasně i jednoznačně úkolováni. V některých těchto organizacích byli ve vedení i nějací nekomunisté na pěkné pozici pátého kola u vozu. Demokratický centralismus vládl i v komunistické straně, ze stejných důvodů.

Aktuální

Aktuálně slýcháme o "demokracii s ochranou menšin" a "liberální demokracii".
"Demokracie s ochranou menšin" pochopitelně nemůže být žádnou demokracií, protože ta je postavena na rovných právech občanů, bez ohledu na to, k jaké skupině náležejí. Jakmile máme ve státě "ochraňovanou menšinu", máme v něm skupinu privilegovaných "nadobčanů", kteří mají práva, na něž ten zbytek prostě nedosáhne. Výsledkem potom pochopitelně není demokracie, ale jakýsi "stát vícera lidu", jaký byl typický např. pro feudalismus. A pokud jsou ona "ochranná" privilegia dostatečně vysoká, blíží se výsledek někam k otrokářství.
Narazil jsem párkrát v internetových diskusích na hystericky pronášený názor: "Takto bezbřeze pojatá demokracie je nemožná a nebezpečná. Co kdyby se většina usnesla a odhlasovala, že ona menšina musí být vyhubena?"
Tento názor je, pochopitelně, zcela nesmyslný. Nenávist nevzniká k minoritě, která má stejná práva  povinnosti, jako zbytek občanů. Nenávist si vysloužili např. Němci, kteří měli za okupace daleko vyšší práva než české obyvatelstvo. Od možnosti chovat na dvorku nejen králíky (jako Češi), ale i drůbež, či možnosti vykrmovat si prase a udělat zabíjačku (která byla Čechům upřena) až po vyšší příděly prakticky všeho, co bylo "na lístky".
A tato nenávist se jistě zúročila po pádu okupačního režimu, minimálně tím, že se Němcům ihned dostalo přídělů, které za jejich režimu dostávali Židé (a které byly ještě výrazně menší než ty české).
Osobně jsem přesvědčen, že pokud by opravdu došlo k naštvání se celé společnosti na nějakou minoritu a ke hlasování o tom, zda ji vyhnat či vyhubit (jako např., byť po jistých peripetiích, byli vyhnáni islámští okupanti ze Španělska po vítězství reconquisty; museli pod hrozbou ztráty hrdla do roka odejít nebo se dát pokřtít), patrně by došlo k nějakým neúspěšným hlasováním s narůstající tendencí hlasů pro provedení tohoto aktu (např. postupné posilování stran s touto akcí v programovém portfoliu), a ona menšina by měla spoustu času (IMHO víc než dvě volební období) se přizpůsobit natolik, aby zbytek občanů neštvala. A pokud by se opravdu nebyla ochotna / schopna chovat jako ostatní občané a vůči nim nekonfliktně, tak, je mi velice líto, by nějakou "kolektivní Darwinovu cenu" vyfasovala plným právem.

Tak tedy "liberální demokracie"

Na Wikipedii najdeme definici, že liberální demokracie sdružuje zastupitelskou demokracii a liberalismus. Problém je už zde, protože nutnou součástí demokracie je i demokracie přímá, realizovaná referendy, plebiscity a podobnými volebními akty, ale i právem petičním, které je legitimní součástí demokracie, a které se populaci, byť to mají ve své definici na Wikipedii, liberální demokraté snaží občanům nejrůznějšími způsoby omezovat či upírat.
Roztomilé je potom konstatování Wikipedie, že pojem "liberální demokracie" je často zneužívám silami, které demokratické a liberální nejsou.
Autoři hesla na Wikipedii opravdu dělali co mohli, nicméně z jejich popisků leze jak to šídlo z pověstného pytle skutečnost, že státy, které oni označují za "liberálně demokratické" jsou v podstatě demokratické (a žádný další přídomek k označení jejich režimu není zapotřebí). Oproti tomu se liberální demokracií stále více ohánějí státy, ale i skupiny, které rozhodně demokratické nejsou, případně mají či prosazují jakýsi režim, který kombinuje demokratické prvky s nedemokratickými, které tu demokracii ve větší nebo menší míře znehodnocují.
Z tohoto důvodu je třeba liberální demokracii označit za stejný paskvil na demokracii jako byly ty výše zmíněné paskvily. A nelze se divit Maďarům, že masívně volili "neliberální demokracii", kterou můžeme do jisté míry ztotožnit s demokracií bez přívlastku.

"My necenzurujeme"

Pan Rakušan, etalonový liberální demokrat, se vyjádřil, že oni přece necenzurují, pouze bojují proti šíření "nesprávných názorů".
Problém zcela jistě spočívá v tom, zda názor, který považuje pan Rakušan a lidé jemu podobní za "nesprávný", takovým skutečně je. Už proto, že pan Rakušan ani lidé kolem něho nemohou dost dobře být nezávislými arbitry, kteří by takovou nálepku byli oprávněni přidělit. Alespoň v tom smyslu, že by s jejich hodnocením souhlasil někdo jiný než oněch cca 17 procent populace, což jsou příznivci současné vlády. A zcela jistě můžeme o vládě, v níž s výjimkou zdravotnictví nesedí na ministerském křesle jediný odborník na danou problematiku, silně pochybovat, zda může mít v oblastech své působnosti správný (=realitě se blížící) názor.
Faktem také je, že cenzura nikdy v historii nebyla zakládána na potlačování nepravdivých informací, ale vždy pro pravý opak. Od starověku až po současnost. Takže naprosto nelze věřit současné vládě, ani EU, která ji má na vodítku, ani ten sebemenší náznak pozitivních úmyslů.
Vláda i EU lžou až se jim od mluvidel práší a potřebují potlačit pravdivé informace, které by je jinak zdiskreditovaly, Za Covidu soudruzi cenzurovali i citáty ze současně používaných učebnic na lékařských fakultách, prostě proto, že jejich konání "proti epidemii" bylo v rozporu prakticky se vším, co se na toto téma budoucí lékaři učí. Nyní asi budou cenzurovány učebnice matematiky, fyziky a chemie, největších nepřátel ekologie obecně a Green Dealu zvláště. Ostatně pan muzikolog v čele ministerstva školství se už vyjádřil, že by rád nahradil na školách matematiku ekologickou výchovou.
Dovoluji si citovat názor pana G. Sitaře, který charakterizuje systém demokracie dvěma podle něj klíčovými komponentami:

1. Svoboda názoru, která zaručuje, že budou vyslechnuty všechny názory, a to i ty na první pohled stupidní, protože to snižuje riziko špatného rozhodnutí.
2. Institut ztráty. Což znamená, že ten, kdo se rozhodl špatně, to pocítí minimálně na svých příjmech, v některých případech ale půjde do mínusu i jinými cestami. To znamená, že bude maximální snaha chyby co nejrychleji napravovat, aby došlo k novému generování zisku.

Liberální demokraté ovšem prosazují jak umlčování diskuse, včetně předkládání názorů, tak i maskování ztrát tím, že různými cestami do nesmyslných a ztrátových aktivit, které jsou ovšem "politicky kladné", převádějí peníze z jiných oblastí ekonomiky, případně pro krytí těchto ztrát peníze tisknou.
Faktem je, že pokud by např. provozovatel fotovoltaické elektrárny měl žít z jejích zisků a ještě z nich platit splátky za její postavení, neměl by sebemenší šanci, protože by to byl silně ztrátový podnik. Pouze dotace, tedy peníze ukradené z kapes všech občanů a předávané "solárním baronům", činí z této ekonomicky naprosto nesmyslné činnosti lukrativní podnik. Podobná situace je prakticky u všech aktivit. které liberální demokraté prosazují, např. v souvislosti s Green Dealem.
V médiích hlavního proudu se, pochopitelně, o naprosto ztrátových aktivitách, hrazených na náš úkor z našich kapes, prakticky nic nedozvíte. I to je ono "potlačování šíření nesprávných informací".

Liberální demokracie tedy představuje novodobou totalitní a prototalitní ideologii, která v současné době nahrazuje fašismus a komunismus (a jejich různé odnože). S demokracií nemá naprosto nic společného, je v podstatě jejím antagonistou.

Jsou volby na Slovensku nadějí pro Česko?

Zcela jistě řada demokraticky orientovaných lidí v tuzemsku vítá vítězství strany SMER Roberta Fica, který zřejmě bude mít šanci spolu se dvěma "neliberálně demokratickými" (tj. demokratickými) stranami sestavit vládu s pohodlnou parlamentní většinou. Zcela jistě řada z nich vidí v tomto volebním vítězství demokratických sil i určitou naději do českých voleb, které se mají odehrát v roce 2025.

Světlo na konci tunelu

Vítězství Roberta Fica přes zuřivou antikampaň placenou za naše peníze EU a dalšími pochybnými existencemi a organizacemi, spolu s vítězstvím vlastenecky a demokraticky orientovaných stran v dalších evropských státech zcela jistě navozuje naději, že se budeme moci zbavit bahna, do něhož je naše společnost stále více zatahována, a které znamená bezuzdné okrádání občanů, uměle vytvářenou drahotu a inflaci, i velmi podezřelé aktivity vládních činitelů (má-li ministr vnitra supermobil se šifrováním od mafiánů, je asi v příslušném státě něco shnilého).
Aniž bych chtěl Ukrajincům odepřít možnost obrany, naše podpora by neměla být na úkor naší obranyschopnosti. Zcela pragmaticky, pokud se nestane něco naprosto mimořádného, jako např. úspěšný atentát na Putina a jeho nejbližší spolupracovníky, je velmi pravděpodobné, že Ukrajina proklamovaných vojenských cílů nedosáhne, ledaže by se podařilo do rusko - ukrajinského mlýnku na lidské maso dodat řádově miliony bojovníků na straně Ukrajiny. Nedokážu si však představit, kde je vzít. Už sami Ukrajinci v "jatečném věku" utíkají, pokud jen trochu mohou, z jejího území a někteří dokonce prchají i do Ruska, u něhož je opravdu velká pravděpodobnost, že je Ukrajině násilně nevydá.
Zelinskij vyhlásil brannou povinnost pro muže od 18 do 50 let věku. Trochu tím zaostává za Džigischánem, který ji nastavil na věk 15 - 70. Hitler sice v bitvě o Berlín nakonec verboval i kluky z HJ, ale to bylo v podstatě mimo nacistické zákony.
Nedokážu si představit násilné odvody mladých mužů do ukrajinské armády na ulicích evropských měst, nebo měst v USA. Přitom bez milionů jedinců "kanonenfutteru" navíc k tomu, co má k dispozici, je prostě splnění válečných cílů Ukrajiny v rozporu s elementární vojenskou naukou.
Samotní "nedobrovolníci" by se poté mohli ukázat i nespolehlivými a mít tendence vzdávat se do zajetí (přinejmenším). Naši předkové v takové situaci vytvářeli, i v tom Rusku, legie zaměřené proti režimu, který je na jatka první světové války poslal.
Nasazení mas nějakých "dobrovolníků" ze států NATO (nebo alespoň touto organizací získaných) by nutně znamenalo eskalaci konfliktu, směřující k jeho přeměně na jadernou válku.
Ficův postoj k této věci je velmi racionální a může skutečně takovému vyvrcholení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou předejít.
Současně je obrovským problémem skutečnost, že se v bývalých postkomunistických, ale i západnějších státech EU v podstatě vyprázdnila skladiště strategického vojenského materiálu a v případě porážky Ukrajiny a postupu Ruska dál na západ bychom neměli ani ty zprofanované čepice na utloukání ruských vojáků.

Zastavení progresivistů

Velmi cenné je, že Progresivní Slovensko, pokud nedojde k nějakému kotrmelci, bude odstaveno do opozice a ještě tam nenajde spojence hlasující s ním pro "muže s vaginami a ženy s penisy", což bylo jejich předvolební heslo.
A pokud se jim podaří nějaký podraz na vítěze voleb, bude úspěch takové akce ohrožen odchodem části poslanců "protificovských" koaličních stran k Ficovi, což reálně hrozí jak u pellegriniovců, tak i u křesťanských demokratů, takže by se mohlo stát, že už hlasování o důvěře takové vládě by skončilo fiaskem.
Progresivisté byli nyní na Slovensku zastaveni přes zavraždění novináře Kuciaka a jeho snoubenky. Tento zločin byl "hozen" na Fica, který byl nucen kvůli tomu rezignovat a odejít z vlády. Postupně se ovšem provalilo, že Kuciak šlápl na kuří oko nějakým mafiánům, které investigativně vyšetřoval, a jeho zavraždění byla spíš mafiánská odplata či zabránění zveřejnění toho, co vypátral.
Nicméně na Slovensku už mezi lidmi koluje i narativ, že celá vražda prospěla progresivistické presidentce Čaputové a mohla být provedena odborníky ze SIS a slovenské policie, té části, která před volbami zadržovala Ficovy partnery ze SMERu (a zároveň těch, kterým Fico vyhlásil vendetu).
Podobný případ je i "zločin z nenávisti" u bratislavského gay klubu. V prvních hodinách po něm visela na webu slovenské policie informace, že se jednalo o vraždu v rámci v podstatě klasického milostného trojúhelníku, až na to, že aktéři byli gayové. Tento text byl později nahrazen oním "progresívním" zločinem z nenávisti vůči gayům (což nedává smysl, protože pachatel sám byl gay a do onoho klubu chodil se svým partnerem, kterým byl jeden ze zastřelených). Na netu se objevilo jeho prohlášení o "nenávisti" a dotyčný údajně spáchal sebevraždu.
Opět se spekuluje o tom, že ono prohlášení vyvěsila jeho jménem policie a sama mu se sebevraždou "pomohla". Je otázka zda jsou k dispozici nějaké dostatečně dlouhé souvislé texty toho mladíka, jejichž lexikální a gramatické porovnání s oním prohlášením by buď jeho autenticitu zpochybnilo nebo ne. Dlužno podotknout, že druhý možný výsledek by nebyl stoprocentním důkazem autenticity, protože stejně tak dobře by svědčil o tom, že padělatel dokumentu měl k dispozici autentické texty a byl dostatečně vybaven na to, aby při padělání neudělal hrubé stylistické chyby; teoreticky by takto mohla zafungovat i UI.
Bez ohledu na to, jak moc jsou uvedená podezření pravděpodobná nebo ne, ukazuje jejich existence, že u významné části slovenské populace nemá progresivismus dobrou pověst. Přiznám se, že v tom prvním případě to vidím tak 50 na 50, v tom druhém 85 na 15 ve prospěch "antiprogresivistických narativů".
Pokud se k tomu celému přidají ještě podíly progresivistů na kastračních programech a podobných zločinech na dětech a mládeži v západních státech EU i v zámoří, je zde zcela jasný důvod oné negativní pověsti. Přinejmenším tyto aktivity ukazují velmi názorně, že lidský život znamená pro progresivisty asi tolik, jako pro nacisty život Žida.
Je tedy pozitivní, že byla strana s takovýmto antihumánním programem voliči zastavena, byť procenta, která i tak obdržela, jsou varující.
Soudružka Čaputová se ještě snaží překážet, např. odmítla jednoho Ficova kandidáta na ministra pro údajné zastávání "nesprávných postojů ke klimatické katastrofě". To, že tato "katastrofa" není nic jiného, než podvod, ji nevzrušuje. Je právnička, takže nemá vzdělání na to, aby si nesmyslnost klimaalarmistických bludů sama ověřila. Na druhé straně i jako právnička by mohla tušit, že IPCC, dlouhá léta vedený spekulantem s emisními povolenkami, těžko bude zveřejňovat informace, které by snížily jejich cenu, případně zpochybnily smysl jejich existence.

Poučení pro nás

Zastavení progresivistů na Slovensku, přes mohutnou kampaň do níž se vměšovaly na jejich straně různé figury z EU i progresivisté z dalších států, na níž se podílely zjevně "cinknuté" předvolební průzkumy a další techniky manipulace s voliči, je pro nás jistě inspirující i nadějné.
Inspirující tím, že nástup těchto totalitářů lze zablokovat vůlí voličů, bez ohledu na neférovou a dlouhodobou lživou kampaň.
Nadějné je to jistě i pro nás, kdy i nám zasvitlo světlo na konci tunelu, signalizující skutečnost, že pokud si nenecháme ukrást demokratické volby, můžeme se obdob slovenských totalitních progresivistů zbavit.
Jistěže je Slovensko jen pokračováním trendu v předchozích volbách v jiných státech EU, v nichž dostali kopačky obdoby našich totalitářů a zvítězily strany zastupující zájmy občanů a nikoli bruselských papalášů.
Bohužel, v Polsku vyhráli totalitáři soudruha Tuska, ale zdá se, že PiS a další opoziční strany mu neuprázdní takové pole působnosti, jaké má u nás "pětidemolice".
Přestože PiS zrovna nemusím, faktem je, že progresivističtí totalitáři jsou výrazně horší alternativou. Jistěže bych našim severním sousedům přál, kdyby se tam objevila a zvítězila nějaká postava srovnatelná se slovenským Ficem nebo naším Babišem (tedy prostá zaťatosti římskokatolických fanatiků), ale vytrhni chlup z dlaně, když tam žádný není. Poláci nespokojení s vládou "penguinů", jak sami říkají, si takovou stranu budou muset vychovat sami, protože vítězství progresivistů k ničemu pozitivnímu nepovede; ti lidé jsou stejně fanatičtí jako oni "penguini" a jejich zázemí v Bruselu je činí nebezpečnějšími (asi jako u nás sudetské Němce zázemí hitlerovského Německa).

Na co by se nemělo rozhodně zapomenout

Na netu kolují informace, že z korespondenčních hlasů získali na Slovensku progresivisté 90 %. Protože tento rozpor mezi regulérně odevzdanými hlasy ve volebních místnostech a tzv. korespondenčními hlasy je obrovský a statisticky vysoce významný, mělo by to vést k přinejmenším silné rezervovanosti vůči tomuto způsobu volby.
Dokonce i kdyby se nějak ukázalo (přiznám se, že regulérní metodiku si nedokážu představit), že progresivisté převažují mezi Slováky v zahraničí, nebylo by procento hlasů pro ně tak vysoké, protože vedle studentů "měkkých" oborů, u nichž se dají podobné preference předpokládat, jsou mimo Slovensko (a hojně jejich i u nás) i studenti oborů exaktních, od technických až po biomedicínské. A řada občanů Slovenska zde pracuje, což je docela v rozporu s vyznáváním progresivismu.
Právě proto se obávám, že pravdu mají spíše ti, kdo onen zásadní rozpor vysvětlují falšováním korespondenčních hlasů.
Přinejmenším je to další důvod k obezřetnosti vůči snahám některých politiků (zejména ze stran, které mají nepatrnou naději na to, aby se v regulérních volbách vůbec dostaly do našeho parlamentu) tyto volby u nás zavést. Případně zavést volby distanční po internetu, u nichž nikdy nelze vyloučit, že dopadly podle předem do příslušného programu zadaných výsledků a hlasy od občanů byly zcela ignorovány. Opravdu nevím, co by mě mohlo přesvědčit o regulérnosti takovýchto voleb, protože tu, na rozdíl od klasických voleb - papírové hlasovací lístky do urny - nelze nijak překontrolovat. Dokonce ani nelze stoprocentně zaručit pravdivost toho, že program daný ke kontrole je identický s tím, který vygeneroval volební výsledky.

Vítězství antiprogresivistických sil na Slovensku je tedy určitou nadějí i pro nás, ovšem nadějí na výsledek, který nám neslétne do náruče jako pečená husa na talíř v nějaké pohádkové rajské zemi, ale takový, který si budeme muset tvrdě odpracovat, jak ve volbách do parlamentu EU v příštím roce, tak i ve volbách do poslanecké sněmovny v tom následujícím.

Michail Gorbačov

Svět, zejména prototalitních levičáků, oplakává smrt sovětského státníka Michaila Gorbačova 30. 8. 2022. Má kvůli němu plakat i demokrat?

Měl Gorbačov vůbec nějaké zásluhy?

Budu velice ošklivý: M Gorbačov přišel k rozpadu sovětského impéria a posléze i SSSR jako slepý k houslím nebo Pilát do kréda.
Hlavní zásluhu na tomto rozpadu nesou jeho předchůdci, od Stalina až po Černěnka. S výjimkou krátkého období vlády J. Andropova, který se pokoušel o cosi podobného Gorbačovově politice, ale neuspěl, byl SSSR spolu se svým impériem veden k totální politické a ekonomické impotenci, která nakonec vyústila do zániku jednoho i druhého. M. Gorbačov se na vedoucí pozici dostal v době, kdy se SSSR ekonomicky hroutil a začaly vyplouvat na povrch nejrůznější politické problémy.
Gorbačov byl dalek tomu, aby rozpoznal totální bezperspektivnost SSSR. Naopak, udělal vše, co bylo v jeho silách, aby SSSR zreformoval a zachránil před rozpadem a zánikem. To, že se mu to nezdařilo, rozhodně nebyla jeho zásluha.
Pokud Gorbačov opustil "Brežněvovu doktrínu" omezené suverenity sovětských satelitů, nebylo to z důvodu nějakého humanisticko reformistického myšlení, ale proto, že tato doktrína byla v principu neudržitelná. SSSR na tom byl ekonomicky natolik mizerně, že udržet tato státy násilím v pozici sovětských satelitů pro něj nebylo možné. Pokud v roce 1989 řekl "eto vaše dělo", řekl to proto, že na nějakou akci, likvidující polistopadové hnutí v Československu a obnovení komunistické totality, prostě neměl dost sil (maximálně bylo jeho zásluhou to, že si tuhle věc, na rozdíl od jiných komunistických vůdců, dokázal spočítat a ušetřil východní blok naprosto zbytečných masakrů, které by nevyhrál).

Reálné zásluhy

Bylo to Gorbačovovo vedení SSSR, za něhož došlo k politickým systémem vyvolané havárii v Černobylu. I kdybychom řekli, že k této havárii došlo příliš krátce po jeho nástupu k moci, jeho "zásluhou" je jak Závod Míru v ulicích Kyjeva v době kulminace černobylského spadu, tak i povinné mohutné oslavy Prvního Máje v době trvání tohoto fenoménu na území celého východního bloku, vč. našeho. Přitom bylo reálně v jeho moci obojí skrečovat.
Gorbačov také nese naprosto zásadní odpovědnost za masakry obyvatelstva v Kazachstánu (1986), Gruzii (1989), Ázerbajdžánu (1990) i v Lotyšsku a Litvě v témže roce.
Řekneme si to zcela upřímně, současná "speciální operace" Ruska na Ukrajině je přesně to, co by dělal Gorbačov v případě, pokud by měl za zadkem jakžtakž fungující stát. A rozdíl mezi ním a Putinem je jen v tom, že Putin nejprve zapracoval na provozuschopnosti ruského státu a teprve potom se pustil do vojenského dobrodružství.
Faktem je, že za podobné akce, jako byly ty výše zmíněné akce Gorbačova, šel president Jugoslávie S. Miloševič před mezinárodní tribunál v Haagu. Gorbačovovské masakry jsou srovnatelné snad jen s těmi, které v SSSR proběhly ještě za éry Stalina. Přesto je Gorbačov lidmi, kteří pohnali před mezinárodní tribunál Miloševiče, bez ohledu na masakry podstatně většího rozsahu, adorován.
Ani vyjednávání s Reaganem, které je považováno za ukončení studené války, není Gorbačovovou zásluhou. Tuto zásluhu mají jeho předchůdci, kteří přivedli sovětský stát kombinací diletantství a ideologické stupidity "zu grund" s takovou důkladností, že nebyl s to reagovat na Reaganův program Hvězdných válek a další projekty, vytvořené s cílem "uzbrojení" ekonomicky impotentního SSSR.
Naopak, Reaganovou zásluhou je jednoznačně to, že, na rozdíl od zástupů KGB placených agentů a levičáckých "užitečných idiotů" na americké politické scéně (obojí především z demokratické strany), pochopil, že ekonomika SSSR je natolik impotentní, že se to uzbrojení dá reálně provést (řada levičáků sázela na vyšší výkonnost státně řízené ekonomiky a mnozí tak činí dosud, přes jednoznačně negativní zkušenosti se všemi pokusy o její zavedení).
Asi největší Gorbačovovou zásluhou bylo vyvolání pokusu o puč, který posléze potlačil Boris Jelcin a stal se vedoucím činitelem Ruska, odpoutaného od zbytků SSSR. Čímž tento zlostát oficiálně ukončil svou, po prakticky celou svou éru neblahou, existenci.

Ikona

Paradoxně se M. Gorbačov stal jakousi ikonou části "demokratické levice", která na různých akcích zbožně poslouchala jeho žvandům i po pádu SSSR a odstavení tohoto státníka od moci. Přitom bylo jasné (a mělo by to být jasné i kovaným marxistům, pro něž je "praxe kritériem pravdivosti"), že Gorbačov neuspěl, a to přes veškeré úsilí, které úspěchu věnoval, a přes skutečnost, že byl po dlouhých desetiletích první mentálně kompetentní a relativně mladý politik v čele státu, který se snažil zachránit.
Pořád přetrvává jakási snaha Gorbačova ikonizovat a připisovat mu zásluhy, které nemá. Je to vidět i v současných nekrolozích, které se po jeho smrti vynořily v nejrůznějších sdělovacích prostředcích.
Gorbačov přitom má jedinou "zásluhu" v tom, že se mu vše, o co usiloval, totálně podělalo pod rukama a on, přes veškerou snahu, s tím nic nedokázal udělat. Faktem je, že i Karel Poslední, který v říjnu 1918 explicitně odmítl snahy "jestřábů" na Rakousko - uherské politické scéně udržet monarchii za cenu masakrování obyvatel, vyhlašujících samostatné státy či se připojujících ke státům mimo monarchii, si oproti Gorbačovovi daleko více zaslouží naši úctu a vděk.

Michail Gorbačov byl tedy politik, kterému se, alespoň od chvíle, kdy se dostal do čela SSSR, nepovedlo prakticky nic z toho, o co, mnohdy značně brutálními metodami, usiloval. Obávám se, že prodávat to jako "zásluhu" je poněkud zcestné.

Měla by být zavedena ekologická totalita?

Dokonce i někteří inteligentní a relativně vzdělaní lidé prohlašují, že by bylo správné zavést ekologickou totalitu, aby bylo zachráněno lidstvo (či s nějakou podobnou motivací). Mají pravdu?

Totalita

Pokud se podíváme do dějin totalit, prakticky každá se oháněla nějakými "vyššími zájmy", jejichž jménem se snažila odstranit z cesty "demokratické žvanírny" a veškeré "idioty, co nechápou vyšší myšlenky a globální cíle". Kteréžto instituce a osoby byly překážkou, zabraňující realizaci velkolepých a vysoce přínosných myšlenek, pokud ne rovnou Spásy Lidstva.
Přitom ve všech dosavadních případech se nakonec jasně ukázalo, že uvedené důvody byly naprosto mylné. Nikdy neexistovalo nějaké nebezpečí, ať už pohlcení světa "satanem" (křesťanství), "světovým Židem" (nacismus), vrahy z Wall Street (komunismus).
Nikdy také nedošlo k tomu, že by totalita byla spojena s nějakými benefity. Buď tyto benefity přesouvala někam do nedohledna (pobyt v ráji po smrti křesťané, rajskou beztřídní společnost komunisté atd.), případně je nikdy nedokázala přinést v praxi (fašisté i nacisté).
Pochopitelně, všechny totality byly spojeny s obrovskými zisky pro úzkou skupinu privilegovaných, ať už ve formě materiálních statků nebo osobní moci s minimem omezení. Prakticky vždy se do čela těchto totalit dostávali zvrhlíci, mající potřebu ukájet své osobní (často sexuální) choutky na základě svého vysokého postavení v sociální pyramidě režimu.
Lze konstatovat, že jedinou příčinou těchto totalit a na ně napojených ideologií byla vždy jen snaha relativně úzké skupiny lidí se silně obohatit na úkor celé společnosti a ještě na sebe strhnout obrovskou, a pokud možno nijak nekontrolovanou, moc. Vždy také platilo a platí, že veškerá odůvodnění těch, kdo tu totalitu svou prací financovali a svým postavením na společenském dně podporovali, se následně ukázala být jednoznačně lživá.

Ekologie

Ekologie byla původně věda o vztahu organismů mezi sebou a jejich interakcích s neživým prostředím. Přinesla zcela jistě řadu nových pohledů na svět a umožnila dostat se o úroveň výš nad sběratele a určovatele přírodnin (byť na nich byla vždy silně závislá).
Následně se ekologie proměnila v politický směr, bojující proti tomu, co označovala za "zlo". Po ideologické stránce se jí podařilo změnit názory lidí na některé jevy. Já ještě pamatuji, že kouřící komín byl znamením pokroku a prosperity (a v tomto kontextu ho najdete i ve verneovkách a další literatuře z konce 19. a počátku 20. století).
Nelze naprosto jednoznačně tvrdit, že onen společnosti vmanipulovaný ekologický názor, že kouřící komín je cosi fuj, je správný, nebo dokonce jediný správný. V současné situaci, kdy jsme v důsledku odstavení většiny "kouřících" elektráren a dalších zdrojů energie v podstatě vydáni na milost a nemilost putinovskému Rusku (které může prostým otočením kohoutku na plynovodu způsobit naši smrt hladem a zimou), se to naopak ukazuje jako totální pitomost. Pár desítek takových komínů, čmoud nečmoud, a byli bychom vůči Rusku v daleko pevnějším postavení a následky utažení kohoutku by byly daleko mírnější až nepostřehnutelné.
Nakonec se ekologie proměnila v jakýsi pochybný politický směr, hlásající v podstatě nesmysly. V cosi mezi iracionální ideologií a náboženstvím.
Ony náboženské rysy získala ekologie zejména tím, že začala bojovat za opatření, která jsou sporná, případně jsou dokonce nesporně antiekologická. Což vedlo k tomu, že část původních ekologů od tohoto hnutí odpadla a ocitla se v táboře jeho nepřátel.
Hlavním problémem ekologie je, že bojuje proti technologickému rozvoji, založenému na rozvoji vědy. Přitom to byl právě technologický rozvoj, který lidstvo v historii dostal z četných průšvihů. Nejsou nijak výjimečné ani situace, kdy technologie ve své primitivní podobě skutečně k průšvihu vedla, zatímco po svém dalším vylepšení působila přesně opačně, takže se proroctví zkázy nenaplnila.

Módní klimatologie

Já ještě pamatuji 60. léta, kdy klimatologové strašili nástupem další doby ledové. O ní víme, že s vysokou pravděpodobností přijde, protože se nestalo nic, co by mělo onen cyklus střídání ledových a meziledových dob, charakterizující čtvrtohory, nějak ukončit. Dokonce, pokud vycházíme z délky trvání předchozích meziledových dob, musíme konstatovat, že ta naše meziledová doba už více-méně přesluhuje a další doba ledová má zpoždění. Existuje i možnost, že současná teplá epizoda je labutí písní současné doby meziledové, protože ty předchozí také před svým závěrem prodělaly teplé období.
Později se ukázalo, trochu cynicky řečeno, že na strašení globálním oteplováním se dá vydělat podstatně víc, takže se klimatologie přeorientovala na věštění zkázy z totálního přehřátí. Přičemž v řadě případů je i ono přehřátí nadhodnocováno, pokud nejde o vyslovený podvod.
Faktem je, že řada meteostanic je ovlivněna tím, že se ocitla uprostřed narůstajícího tepelného ostrova, a že i v jejich bezprostředním okolí došlo k redukci zeleně a nárůstu podílu budov, případně vybetonovaných ploch. Naše historické Klementinum je navíc ještě ovlivněno důsledky výstavby Vltavské kaskády. Její přehrady totiž vypouštějí v zimě spodní vodu, v důsledku teplotní anomálie vody teplou kolem čtyř stupňů Celsia. Po dostavění a spuštění tohoto vodního díla přestala Vltava v Praze pravidelně zamrzat, zatímco do té doby zamrzala prakticky každoročně (což je historicky doloženo mj. tím, že vltavský led byl těžen a ukládán do lednic v řadě pražských hospod, v nichž ochlazoval potraviny v tepelně izolovaných sklepních prostorách až do další zimy). V poslední době Klementinum ovlivnila i výrazná redukce pobřežní zeleně, kterou pamatuji růst ještě někdy ze 60. a 70. let.
Nicméně se patrně otepluje, byť kvůli různým zjevným manipulacím, snažícím se tento jev nadhodnotit, nevíme přesně o kolik.
Navíc existuje i fenomén "předpovědi, která vyplňuje sama sebe": Když v důsledku věštění globálního oteplování byly obrovské plochy pokryty prakticky černými solárními panely, došlo ke drastickému snížení odrazivosti těchto ploch a nárůstu příjmu sluneční energie. Což do jisté míry musí zvyšovat teplotu. Pokud mi někdo bude argumentovat těmi cca šestnácti procenty záření, co se přemění na elektřinu, tak ta, v důsledku termodynamiky, skončí jako teplo rovněž, akorát ne na těch panelech.
Dokud nezačnou bojovníci za klima masívně demonstrovat za urychlenou výstavbu nových jaderných bloků, které jsou jediné schopné spolehlivě zajistit energetické potřeby lidstva bez produkce skleníkových plynů, je zcela jasné, že celý boj za klima není nic jiného než podvod, na úrovni jeho koryfejů vědomý.

Náboženský charakter

Náboženský, či alespoň iracionální, charakter boje proti globálnímu oteplování je dán tím, že jsou jednoznačně prosazována opatření, která situaci dále zhoršují.
Náhrada uhlí zemním plynem ve skutečnosti zvyšuje skleníkový efekt asi na jedenapůl až jedenatřičtvrtěnásobek skleníkového efektu pálení uhlí. Plyn sice při vytvoření stejné tepelné energie vytvoří CO2 méně, ale vynahradí si to uvolňováním metanu (hlavní složky zemního plynu) při těžbě, zpracování i přepravě. Vzhledem k tomu, že skleníkový efekt metanu je o dva až tři řády vyšší než skleníkový efekt CO2, je výsledný skleníkový efekt plynu horší než uhlí.
Propagace elektromobilů. Elektromobil má, když počítáme celý řetězec od uvolnění tepla v elektrárně po mechanickou energii, pohánějící kola, účinnost kolem osmi procent. Spalovací motor má v řetězci mezi teplem, vznikajícím ve válci, a energií, pohánějící kola, účinnost 45 procent, naftový motor ještě o něco málo vyšší. Účinnost elektromobilu je tedy v porovnání s klasickým automobilem menší než pětinová a elektromobil se proto jako úspora emisí CO2 uplatní pouze tam, kde je vyšší podíl bezemisních zdrojů v energetice než osmdesát procent. Přičemž OZE těžce hendikepuje jejich nestálost a náhodnost, proto naprostou převahu mezi těmi bezemisními zdroji musí mít jádro nebo voda. Což je splněno u Francie (a snad nějakých států kolem, napojených zcela na francouzskou elektřinu) a Norsko. Už pod hranou je Rakousko. U všech ostatních států EU i mimo EU produkuje elektromobil na sto km jízdy víc CO2 než auto na benzín nebo naftu. Pečlivý propočet, zohledňující vyšší "mrtvou hmotnost" u elektromobilu (baterie elektromobilu váží kolem dvou metráků a během jízdy se její hmotnost nemění, plná nádrž auta na benzín nebo naftu váží něco přes půl metráku a během jízdy její hmotnost podstatně klesá) dál zvyšuje hendikep elektromobilu proti klasickému autu. Problémem je také samovybíjení akumulátorů a rychlý pokles jejich kapacity. I tyto jevy zvyšují produkci CO2 elektromobilem na stovku ujetých kilometrů.
Vodíková energetika. Pokusy zavést vodíkovou energetiku byly v historii již dva a oba zkrachovaly na fyzikálních a chemických vlastnostech vodíku (které se od té doby nijak nezměnily). Vodík je extrémně výbušný (vybuchuje v rozmezí od cca 1 % do 99 % obsahu ve vzduchu), je vysoce obtížné ho, jak v plynné, tak i ve zkapalněné formě udržet, protože prochází skrze řadu materiálů, vč. kovů, na zkapalnění kilogramu vodíku navíc spotřebujeme přibližně energii, uloženou v jeho dalším kilogramu. A i kapalný vodík je mizerný zdroj energie, protože v litru obsahuje jen asi polovinu energie než litr benzínu. Nelze pochybovat o tom, že propagovaná vodíková energetika i v současnosti skončí krachem jako předchozí pokusy. Jen v důsledcích ideologického idiotismu bude v tom krachu pohřbeno podstatně víc prostředků, protože ty předchozí se děly v prakticky nedeformovaných tržně ekonomických podmínkách, kdy o postupu na tomto poli rozhodovaly reálné kalkulace, a ne ideologické žvásty. A bude víc podvodníků, kteří se na tom neúspěšném pokusu napakují na úkor společnosti.

Totalita?

Vraťme se k oné ekologické totalitě.
Hlavním problémem je v tom, že ona "totalita" má jednoznačně za cíl umlčet kritické hlasy. Včetně hlasů, založených na naprosto neoddiskutovatelných faktech a jejich zcela triviálního vyhodnocování. Opakovaně jsem při různých příležitostech uvedl, že největším nepřítelem ekologie obecně a klimatologie zvláště jsou Matematické, fyzikální a chemické tabulky pro střední školy (z dob, kdy jsem se připravoval na maturitu) a primitivní kupecké počty. K vyvrácení naprosté většiny ekologických bludů tohle bohatě stačí, protože ekologie se míjí s realitou naprosto stejně jako monoteistická náboženství.
Zcela jistě jsou pro ekologii problematická i nezávislá pozorování, odkazující do říše bludů a podvodů její další prostředky.
Začnu tím nejaktuálnějším: V době první covidové vlny byla celosvětově drasticky omezena jak výroba tak i doprava. Drasticky poklesla i výroba elektřiny. Bylo to rozhodně z celosvětového hlediska daleko větší omezení, než kdyby EU stoprocentně zastavila emise CO2 a donutila své obyvatele pomřít hladem a v zimě zmrznout. Přitom šlo o stav, neúnosně omezující životy lidí na této planetě (snad s výjimkou nějakých barbarů z tropických deštných pralesů) a rozhodně nebyl dlouhodobě udržitelný bez plošných ztrát na životech (až by došly zásoby) a zhroucení ekonomiky většiny států. Přesto na křivce růstu koncentrace CO2 v atmosféře, ani na růstu oficiálně vykazované celoplanetární teploty nedošlo k žádnému pozastavení. Jistě můžeme mít podezření, že to druhé je manipulováno, v tom případě si ovšem soudruzi klimatologové pěkně naběhli. Celá tahle událost je totiž jasným důkazem, že současné změny koncentrace CO2 v ovzduší a teplot jsou naprosto přírodní jev, který sebedrastičtějším omezováním životů lidí nelze ovlivnit na takové úrovni, aby následky byly vůbec měřitelné.
Jistěže bych mohl opakovat mnohé, co bylo opakovaně na různých fórech řečeno či napsáno. Všimnu si jen dvou velmi typických událostí:
Zhruba v době, kdy jsme vstupovali do EU, roztál za hysterického řevu ekologických organizací "miliony let starý" ledovec v Grónsku. A hle, ono tání obnažilo vikingskou usedlost, která tam rozhodně nemohla být postavena před miliony let, ale nejdříve někdy na konci 9. století našeho letopočtu, poté, co vikingové začali kolonizovat Grónsko. Dnes je snaha tuto událost zatušovat, protože ukazuje naprosto jednoznačně lživost blábolů ekologických organizací.
Když půjdeme ve stejném duchu dále, tak je nutné upozornit na mapy tureckého admirála Piri Reise, který je ovšem na primární úrovni nevytvořil, jen provedl jakousi grafickou kompilaci starších originálů, patrně nedochovaných. Uvedené mapy zachycují pobřeží Antarktidy, sice v projekci pro nás nezvyklé (vzdálenost a úhel od bodu, ležícího na severu dnešního Egypta), nicméně převod polohy klíčových bodů do Mercatorovy nebo jiné projekce je záležitostí relativně triviálních geometrických výpočtů. To bylo provedeno, a bylo zjištěno, že linie pobřeží na mapách odpovídají realitě, měřené v současnosti pod vrstvou ledu. Dokonce byly v některých lokalitách navrtány říční sedimenty tam, kde má Piri Reis zakreslené řeky.
Mapy Piri Reise zachycují Antarktidu bez pobřežního ledu, asi ve stavu, v jakém bylo Grónsko v době, kdy je osidlovali vikingové. Nepředpokládám, že by ji pořídili hodní dänikenovští mimozemšťané v třetihorách, kdy byla bezledovost pobřeží Antarktidy nesporná i z pohledu velmi konzervativních vědců. I kdyby to udělali jejich předání místním opičkám, pro něž byl jejich význam čirá nula, je jen další nesmysl zahrnutý do této hypotézy. Musíme tedy jako zdroj těchto map předpokládat psací náčiní a ruku člověka, sedícího na lidmi postavené lodi. Lze vyslovit hypotézu, že zakreslený stav Antarktidy +- odpovídá mínojskému teplotnímu optimu, během nějž bylo na Zemi minimálně o tři stupně tepleji než dnes. Onu zeměpisnou výpravu, jejíž poznatky pak využil Piri Reis, mohl organizovat buď Egypt (tomu by nasvědčovala ta projekce) nebo Mínojská říše na Krétě, případně se mohly tyto státní útvary na tomto výzkumu podílet, jako se dnes podílejí některé státy na projektech výzkumu kosmického. Případně mohlo jít o nějakou úplně jinou civilizaci (třeba z povodí Indu) od níž byly mapy získány a překresleny s tím "pupkem světa" v Egyptě.
Uvedené mapy pochopitelně diskreditují panické skřeky ekologů nad současným ústupem ledů v Antarktidě (a to zdaleka ne na celém kontinentu, ale jen některých jeho částech), prostě proto, že lidstvo, bez ohledu na to, kdy a kým byly pořízeny, zažilo na tomto kontinentě daleko méně ledu a nebylo to spojeno se žádnými katastrofami, které by nepřežilo.
Uvedená fakta si můžeme dovolit citovat proto, že zde dosud žádnou ekototalitu nemáme. Pokud by zde byla nastolena, tak by byly lidem vnucovány lživé bláboly, jak to pamatujeme z té minulé totality. Například o masakrech v Katyni, spáchaných sověty, přestože za ně Norimberský tribunál, většinově složený ze sovětských loutek, odsoudil Němce. Nebo o "spontánním" hnutí proti válce ve Vietnamu, které bylo kompletně placeno a řízeno KGB. (atd.) Ekototalita by mohla skončit s předstíráním měření teplot a mohla by z učebnic vymazat středověké klimatické optimum a další teplé periody. Kroniky a další informační zdroje, stejně jako učebnice paleoklimatologie, by byly uklizeny v LIBRI PROHIBITI, pokud by neskončily ve stoupě. Je docela možné, že by bylo lidem zakázáno vlastnit podvratné prostředky antiekologické agitace typu okenních teploměrů. A nastala by i ekologická cenzura sociálních sítí (v rozsahu daleko vyšším než v současnosti), aby obyvatelé museli věřit blábolům o horách mrtvol na ulicích jiných měst, než ve kterých žijí.

Totalita a prostředí

Závažnou skutečností je, že ona plánovaná "ekologická totalita" nemá ani v nejmenším za cíl bojovat za pozitivní stav životního prostředí, potažmo přírody (nebo jejich změnu k lepšímu). Zcela jednoznačně prosazuje nesmysly, které deklarovaným cílům naprosto prokazatelně škodí. Škodí ovšem takovým způsobem, že koryfejové ekologů na tom mohou vydělat zcela nehorázné peníze. Většinou tím mechanismem, že jsou zapojeni do nějakých silně dotovaných (z peněz ukradených poctivě pracujícím občanům) aktivit, které jsou podle jejich žvástů "šíleně prospěšné", ale v reálu jen škodí.
Zcela jistě zde mohou být i vedlejší cíle, protože závislost státu na dovážené energii (ať už odkudkoli) je v zájmu prodejců náhražek našich domácích zdrojů. A je úplně jedno, zda si bojovníky proti spalování uhlí platí islámští teroristé nebo Putin, důležité je, že bojují proti našim zájmům a za zájmy našich (přinejmenším potenciálních) nepřátel.
Bez zákazů spotřeby uhlí, těžby místního břidlicového plynu frakováním a další agendy zelených by neměl Putin šanci v boji proti Ukrajině, protože by na něj mohly být uvaleny skutečně citelné sankce (ty současné pseudosankce příjmy Ruska z plynu a ropy fakticky zvyšují, podle některých odhadů byl jejich nárůst v důsledku oněch "sankcí" tak vysoký, že stačil pokrýt náklady Ruska na válku v Ukrajině).
Jistěže můžeme vzpomenout i na devastaci Šumavy a dalších oblastí, které ekologové proměnili v totálně zničenou krajinu. Ta v současné době (masových rekultivací území po těžbě) negativně předčí i následky povrchové těžby hnědého uhlí na severozápadě Čech. Zcela jistě i za nedávným masívním požárem u Hřenska stojí ekologové a jejich bezzásahovost, protože bez ní by v tamních "národněparkových" lesích nestály kůrovcové souše a na lesní půdě neležely masy suchých větví, které obojí byly vektorem šíření onoho požáru. O tom, kdo ho založil, můžeme zcela jistě spekulovat, nicméně skutečnost, že ekologické organizace začaly už v prvních dnech této katastrofy vyžadovat víc peněz a víc pravomoci, zcela jednoznačně navozuje otázky typu CUI PRODEST. Zcela jistě ten požár nám, normálním občanům, na rozdíl od těch ekologů, neprospěl. Navíc, jak v případě Šumavy tak i v případě Hřenska, se katastrofa týká výlučně české části příslušného přírodního území, zatímco německá část, bez ohledu na proklamovaný ekologismus Německa, zůstává v obou případech nedotčená. I zde je na místě položit onu výše citovanou latinskou otázku.
Pokud tedy tuto část mohu nějak uzavřít a zobecnit, tak ekologická totalita by znamenala pro naši přírodu (a životní prostředí vůbec) v porovnání se současným stavem totální katastrofu, protože řádění ekologů a jejich organizací by se stalo naprosto bezuzdným. Je otázka, zda by po nevyhnutelném pádu této totality na našem území ještě nějaká příroda zbyla.

Totalita a společnost

Abychom výše uvedenému katastrofálnímu průběhu zabránili, je třeba dostat do vedení státu organizace a lidi s pragmatickým smýšlením, kteří na nějaké totalitní žvásty a jejich producenty kašlou z vysoka. I na lokální úrovni (viz podzimní volby) mohou takovíto lidé v zastupitelstvech udělat mnoho pozitivního. Minimálně signalizovat společnosti nežádoucí aktivity ekologů v konkrétních místech. I u volby senátorů by mělo být jedno z hlavních kritérií to, zda kandidát/ka není ekologickými žvásty vymozkovaný/á blb/ka.
Zcela jistě bychom neměli zapomenout na to, že hlas pro strany pětikoalice je mj. hlas pro přinejmenším podvolování se ekofašistům, snažícím se nastolit zde ekologickou diktaturu za pomoci ekofašistů ze zahraničí (a především ekonacistů německých). Pokud tyto strany v následujících volbách pohoří bude to dobrý signál pro celý tento stát. Přinejmenším to zvýší pravděpodobnost předčasných voleb, které by mohly do čela státu dostat rozumnější vedení.
To samé se týká i blížících se voleb na úřad presidenta. I zde jsou mezi kandidáty ekoblekotalové, kterým nelze věřit ani ten příslovečný nos mezi očima. A jejichž zvolení na tento post by bylo rizikem pro celý tento stát.
Je ovšem třeba vzpomenout i na "Vítězný únor", kdy komunisté dostali moc v tomto státě pučem, zatímco průzkumy před blížícími se demokratickými volbami (které komunisté skrečovali) předpokládaly jejich katastrofální porážku. Bylo by velmi záhodno, aby proti každé "ekologické" demonstraci nastoupila demonstrace antiekologická, osazená dělníky z továren a provozů, jejichž uzavření a likvidaci ekologové plánují, i rolníky, pro něž ekologové představují katastrofu srovnatelnou. Měli by nastoupit i lidé, mající negativní zkušenosti s nuceným omezením vytápění svých domovů. Už jen proto, aby bylo dost demokraticky smýšlejících antiekologů v ulicích. Tedy aby, pokud by se ekologové pokusili o nějaký "Zelený únor", bylo možné tento pokus udusit v zárodku.
A pro nadcházející zimu platí naprosto jednoznačně: Pokud budeme mrznout a hladovět, vina nebude ležet na Putinovi, ale na ekolozích, jednotlivcích i organizacích, včetně politiků, kteří se jim ochotně podvolují (což se týká i současné vlády). A situaci nenapravíme "bojem proti Putinovi", který pouze onu zkorumpovanost a zlovolnost zviditelnil, ale právě bojem proti těmto politických silám. Ten boj proti Putinovi, z jiných hledisek zcela správný, je v tomto kontextu asi na úrovni léčby horečky setřepáváním teploměru.

Ekologická totalita je z pohledu přínosu i ochrany prostředí a zdraví lidí naprostý nesmysl. Hrozí ještě daleko drastičtějším postižením našeho životního prostředí u nás i ve světě. Hrozí i šílenými následky pro populaci, jako jsou ony pyramidy z lidských lebek v pralesích Kambodže, postavené ve své podstatě ekologickou diktaturou Pol Pota a spol. Zároveň by však nebyla spojena ani s tím nejmenším benefitem pro přírodu i lidi (pomíjím-li benefit pro ty osoby, které již dnes na těchto nesmyslech nehorázně vydělávají). Je docela pravděpodobné, že plošná devastace naší přírody by byla srovnatelná s plošnou devastací naší ekonomiky komunistickým režimem. A pokud ne, tak jen proto, že by byla daleko horší. Z tohoto důvodu se musíme proti něčemu podobnému aktivně bránit a v případě pokusů o nějaký "Zelený únor" masově vyjít do ulic, jako po 17. listopadu v roce 1989, protože budeme v takovém případě ohroženi daleko více, než pokud by nějakým způsobem přežil předlistopadový režim.

Šibenice pod poslaneckými okny?

Už jsem na toto téma něco napsal. Nicméně se staly některé nové věci, které je zapotřebí také okomentovat.

Bydliště

Jakýsi nový level demonstrací proti prasečinám, které se poslanci snaží prosadit, jsou demonstrace cíleně v místě jejich bydliště. Významná část poslanců, ne-li všichni, je nalezitelná přes svoje firmy, protože ty musejí mít uvedeno i místo bydliště jak majitele, tak i některých klíčových funkcionářů. Nebylo tedy nutno "vylupovat sejfy" s poslaneckými adresami, jak se domnívají někteří méně gramotní novináři.
Faktem je, že u zastupitelů na nižší úrovni je naprosto samozřejmé, že lidé, kteří je volí, vědí, kde bydlí. Nevidím sebemenší důvod k tomu, aby poslanci parlamentu byli nějakou výjimkou. Nehledě k tomu, že, z důvodů své nenažranosti, s níž se po zvolení nevzdali různých lukrativních firemních postů (u nichž se povinně zveřejňuje bydliště), jí ani být nemohou.

Poslanec

Je třeba si uvědomit, že poslanec není náš vládce. Poslanec má jednoznačné postavení služebníka občanů, který je sice jimi vybrán a má i určitou autonomii v jednání, ale je placen z jejich peněz a očekává se, že bude jednat v jejich zájmu.
Omlouvám se za trochu drastické srovnání, jehož podstata je ale naprosto identická:
Pokud si pronajmete dámu od krajnice E55, tak také očekáváte, že za vaše peníze bude dělat to, co chcete vy, a ne to, co chce ona. A rozhodně nebudete tolerovat, že si v čase vámi zaplaceném odskočí udělat nějaký další kšeft. Přitom naši poslanci se tváří, že přesně na tyhle věci mají nárok, a také je naprosto běžně, alespoň někteří z nich, dělají. Žádný takový nárok nemají a je třeba jim to stále a intenzívně připomínat. Tím intenzívněji, čím větších prasečin se dopouštějí.
Jiným srovnáním je fakt, že kdyby si nějaký příručí v krámě počínal tak, jako někteří "naši" poslanci, tak už by dávno ležel na dlažbě přede dveřmi toho krámu s otiskem majitelovy podrážky na hýždích. To my, bohužel, s těmito svými zaměstnanci udělat nemůžeme, nicméně o to důrazněji by jim měl být vyslovován nesouhlas s tím, co dělají. Bez ohledu na jejich eventuální pekuniární zájmy, o nichž jsem v souvislosti s pandemickým zákonem již také psal (31. 1. 2022).
Tak mě v souvislosti s tím druhým příkladem napadlo, zda by lepší než šibenice nebyla pěkná velká kašírovaná bota s výrazným vzorem na podrážce.

Moc ve státě

Již návrh ústavy z roku 1848 (to není překlep, opravdu z doby Kroměřížského sněmu, +- v době nástupu 18 letého Franze Josefa I na trůn) obsahoval úvodní ustanovení, že veškerá moc ve státě pochází z lidu, a toto ustanovení máme i v ústavě nynější.
Již v tom roce 1848 bylo toto ustanovení šokézní pro "elity", vzniklé mnohogeneračními příbuzenskými sňatky uvnitř šlechty, a tudíž patřičně zdegenerované.
Ostatně, zdegenerovaný byl i sesazený císař a jeho bratr na tom nebyl o mnoho líp. Taky šly po vídeňském dvoře drby, že Franze Josefa a Maxmiliána si ambiciózní Žofie, švagrová císaře, nechala udělat buď od švédského následníka trůnu nebo Napoleonova syna Orlíka, který žil v internaci na habsburském dvoře (a zplození obou by podle dat narození a úmrtí stihnout mohl, byť u toho Maxmiliána by to bylo dost "na knap").
Faktem je, že oba bratři zcela normální nebyli, ale nebyli to totální degeneráti jako jejich "papírový" otec. Ten Orlík má půvab v tom, že byl po matce Habsburk, takže se u jeho potomků dala očekávat alespoň trochu rodová podoba. Protože o rodových podobách a dalších věcech se v té době (byť to bylo před Mendelem) vědělo, dá se očekávat, že Žofie, pokud měla možnost výběru, dala přednost jemu.
Nicméně i dnešní "elity", byť mají do zdegenerovanosti rakousko-uherské šlechty ještě dost daleko (nicméně alespoň některé rodiny na tom pracují), reagují na představu, že by si lidé, alespoň v klíčových otázkách, vládli sami, reagují s nemenším  zděšením a odporem jako jejich zdegenerovaní předchůdci.

Referendum

Jak jsem zde již opakovaně napsal, jsem příznivcem referenda. Z tohoto důvodu má mou podporu jakákoli strana, která má v programu naplnění ústavy rozumným prováděcím zákonem pro referendum. Opět jsem to již kdysi napsal, nevidím však důvod dělat referendum o jakékoli krávovině.
Na druhé straně chápu referendum jako určitý zásadní akt, který by měl dát program (strategického charakteru a dlouhodobý) vládě a parlamentu, na čem mají pracovat a kterým směrem by se měla země ubírat. Jako druhou důležitou funkci referenda vidím jeho použití jako jakéhosi pomyslného Damoklova meče, který by zabraňoval poslancům při vedení tohoto státu konat ve prospěch cizích mocností a organizací, případně při naplňování vlastních kapes překročit určité limity, které jsou, bohužel, v současné době stabilně a opakovaně překračovány.
Nicméně bych se nebránil ani tomu, aby jakýkoli zákon musel do určité doby projít s kladným výsledkem referendem, jak to mají ve Švýcarsku, jinak buď nevstoupí v platnost nebo automaticky přestane platit. Minimálně by něco takového mohlo fungovat v rámci nějakého přechodného období, než se zastupitelé naučí korektně vládnout (což dnes až na výjimky neumějí, případně nechtějí).

Absence referenda

Tím, že nemáme referendum ve smyslu obecného zákona k jeho vyhlášení, nemají, bohužel, občané prakticky žádnou možnost ovlivnit činnost poslanců a zejména v situaci, kdy tato činnost nabývá amorálních (či dokonce protizákonných) rozměrů.
Faktem je, že významnou část "anticovidových" (ve skutečnosti do těch správných kapes směřujících) opatření "sestřelily" soudy jako nezákonná. Faktem také je, že chystaný pandemický zákon umožňuje omezovat ústavou garantovaná lidská a občanská práva podzákonnými normami a opatřeními (typu různých vyhlášek), je v explicitním rozporu s ústavou, kde se uvádí, že tato práva mohou být omezena pouze v odůvodněných případech a pouze zákonem.
Je tedy pravděpodobné, že pokud PS přehlasuje senát a ještě i případné presidentské veto, tak dojde k jeho napadení u Ústavního soudu. Což se ovšem může táhnout delší dobu s rozsudek, byť by měl být jasný, je, vzhledem k obecně neutěšenému stavu naší justice, dosti nejistý.
Nicméně občané mají zcela jasné právo dát poslancům na vědomí, co si o tomto návrhu myslí. Klidně i s těmi šibenicemi, byť bych, jak jsem uvedl výš, spíš preferoval tu botu.
Je také fakt, a už to proběhlo i internetovými diskusemi, že se naše zdegenerované pseudoelity bojí i toho, že by protesty proti pandemickému zákonu a dalším prasečinám, které na nás soudruzi poslanci (všech možných genderů) chystají, mohly přerůst v nějakou stabilnější platformu, která by se mohla v příštích volbách ucházet o poslanecká místa. Vzhledem k tomu, že se protestů účastní i "chroničtí nevoliči" mohl by počet jejich hlasů převážit i "korespondenční hlasy", pokud se antidemokratickým stranám podaří tento volební podvod (protože o nic jiného nejde) procpat.

Voliči tedy pod okny poslanců protestují naprosto oprávněně a sami poslanci (respektive významná část z nich) mají máslo na hlavě, protože kdyby fašisticky (někteří z nich léta) nesabotovali prováděcí zákon k ústavou definovanému referendu, tak by se diskrepance mezi občany a "zastupiteli" vyřešila velice snadno hlasováním v referendu. A bez emocí.

Žaluzie

Vzpomínám si, jak zástupce našeho ústavu jel na akci, kde se vyhodnocovaly dary jakéhosi nadačního fondu pro university, a co si za ně která universita celosvětově pořídila. Psala se raná devadesátá léta, padla totalita a vyhlídky na další období se jevily velice příznivé.

Dary

Už nevím, jaká to byla nadace, ale prostě dala universitám, nejen postsocialistickým, ale i z třetího světa, nějaké finance a zajímalo ji, co si za to příslušné instituce pořídily. A na onom setkání se referovalo, kdo si pořídil lepší vybavení do laboratoří, kdo lepší audiovizuální techniku pro výuku atd. Až jeden zástupce university v Jižní Americe (konkrétní stát jsem už zapomenul, ale je to šumafu) referoval o tom, že si pořídili ocelové žaluzie do oken. A zdůvodnil toto rozhodnutí tím, že dříve, když se v okolí areálu university strhla přestřelka gangů, museli vyučující i studenti zalehnout na podlahu, aby nějakou kulku taky nekoupili. Nyní stačí, když učitel v takovém případě zmáčkne knoflík, žaluzie spadnou a může se učit vesele dál, přestřelka nepřestřelka.

Hodnocení

Když nám tohle bylo sděleno, pochopitelně asi jako zpráva o vylíhnutí pětinohého kuřete, brali jsme to s velkým pobavením a pocitem určité nadřazenosti nad zeměmi, kde jsou, a to i v tak civilizovaných končinách, jako jsou okraje velkých měst s univerzitním areálem, na denním pořádku přestřelky mezi gangy.
Naivně jsme předpokládali, viz ona optimismem naplněná devadesátá léta, že my jsme někde jinde a u nás se nic takového nemůže dít. A ani jsme snad neřekli "zaplať Pánbu, že jsme někde jinde".

Situace

V současné době je ve velmi podobné situaci, maximálně kvantitativně o fous líp, Švédsko. Ovšem s tím, že se ta situace step by step neustále zhoršuje a patrně nebude daleko doba, kdy i tamní univerzity budou řešit naprosto stejný problém jako ona jihoamerická v 90. letech.
Co je ovšem ještě větší průšvih, je skutečnost, že Německo pod vedením zelených a dalších progresivistů (u nás představovaných především piráty a TOP), kráčí naprosto stejnou cestou jako to Švédsko a je naprosto reálné očekávat, že za nějakých deset let (nerad bych se mýlil v tom smyslu, že to nastane ještě dříve), bude ve stejné situaci, jako je to Švédsko dnes (co bude v tom Švédsku opravdu nevím, ale obávám se, že bude připomínat Kábul po jeho obsazení Talíbanem). A to už je za kopečky, které ohraničují od západu a jihu naši českou kotlinu. A že by se to nepřeneslo s nějakým malým zpožděním k nám, o tom si troufám velice silně pochybovat, zejména pokud zůstane nedotčený Schengen.

Řešení

Je mi líto, volby, které nastanou za měsíc a něco, jsou mimo jiné i o tom, zda se tato situace přelije bez jakýchkoli zábran k nám, nebo zda se tomu podaří zabránit. Pokud se dostanou na vládní posty piráti a spol., včetně TOP, budou velice silně pracovat na tom, aby přesně takováto situace vznikla a byla přenesena bez potíží až k nám.
Druhou věcí je, že pokud zvítězí alespoň někde v bývalém východním bloku demokracie bez přívlastků, tedy jediná opravdová a autentická, jak k tomu má nakročeno např. Maďarsko, bude to znamenat rozsvícení majáku naděje i pro obyvatele západu Evropy, z nichž mnozí již počínají tušit, že se s jejich zeměmi začíná dít cosi tuze špatného.

Čemu je třeba zabránit

Naši lidé nejsou blbí. Důkazem toho jsou velmi nízké volební preference zelených, kteří se dostali do PS PČR pouze jednou, a to ještě na základě zcela zřejmě zfalšovaných předvolebních průzkumů, a poté si uřízli tak notnou porci ostudy, že se stali nevolitelnými. V případě pirátů, jejichž preference nejprve silně rostly, bylo jen otázkou času, za jak dlouho voliči zjistí, že se jedná prakticky jen o jakýsi B tým zelených, a preference jim začaly padat. Pokud spadnou na takovou úroveň, že skončí mimo sněmovnu, byl bych velmi rád, byť naděje na to je velmi nízká.
Problém vidím ve volebních manipulacích a čachrech. Průzkumy veřejného mínění jsou v podstatě propagandistické akce, které mají občany přesvědčit, koho mají a koho nemají volit. Velice často jsou z nich vycházející čísla naprosto mimo realitu a ani trendy jí neodpovídají. Prostě ti "zlí" (EUroskeptičtí, nevítající imigrantské kriminální živly, nepodporující zlodějiny typu dotací OZE apod.) musejí mít málo, a nejlépe musejí v závěru předvolebního období vykázat sestupný trend, aby byli voliči postrašeni tím, že "jejich hlasy propadnou ve prospěch komunistů", jak nám bylo už opakovaně presentováno. Naopak, ti "hodní", s hlavami vraženými až po ramena do bruselských konečníků a rukama jásavě mávajícíma na uvítání "doktorů a inženýrů", kteří k nám zamířili s nějakou ilegální nevládní cestovkou, musejí narůstat, aby bylo jasné, že právě oni jsou ti vítězové.
Pak ovšem přijdou volby a odhady, údajně na bázi průzkumů, jsou naprosto mimo realitu. Nastává nářek a skřípění zubů a nadávání na "blbá hovada", která opět nezvolila ty, které podle progresivistů zvolit měla.
Progresivisté mají ovšem v záloze jednu zásadní zbraň, a tou jsou distanční volby.
Tyto volby se vyznačují následnými vlastnostmi:

• Není zaručena tajnost hlasování, protože nikdo nebyl u toho, kdy volič zalepoval obálku s korespondenčním hlasem, nebo hlasoval po internetu, a kým byl přitom ovlivněn. Pokud je volič pod dohledem volební komise sám za plentou, nikdo ho ovlivnit nemůže. Nebo je to alespoň velmi obtížné.
• Není zajištěna autenticita hlasování. Hlasujícímu může "vést ruku" nějaký progresivistický aktivista a volič může být třeba v bezvědomí a dlouhodobě upoutaný na lůžko. Domovy pro seniory jsou plné "myšáků", kteří ani nevědí, kde jsou a jak se jmenují, ale volební právo ještě mají. Může za ně hlasovat prakticky kdokoli. Při korespondenčních volbách, ne ve volební místnosti, ani do přenosné urny. Případně je distančně hlasováno za někoho, o kom se ví, že k volbám nepůjde. Nebo je čerstvě mrtvý a ještě ho nevyškrtli z volebních seznamů.
• Jsou daleko snadnější manipulace s hlasy již odevzdanými. Obálky mohou být na poště otevírány a hlasovací lístky vyměňovány za ty "správné". V USA bylo prokázáno, že progresivističtí zaměstnanci pošt likvidovali obálky s volebními lístky z oblastí, kde se vědělo, že bude velká koncentrace "nesprávně" (tj. pro Trumpa) hlasujících občanů. V případě hlasování po internetu za občany v podstatě hlasuje aplikace, která "volby" zajišťuje. Ta může mít už předem nastaven výsledek. V extrémním případě něco podobného může být dílem jednoho jediného člověka, takže riziko, "že se to vykecá" je děsivě malé.

Prostě, pokud si necháme ukrást řádné volby s urnami a hlasovacími lístky, necháme si ukrást volby jako takové a velice rychle se dostaneme do stavu, kdy bude s 99,3 % hlasů vítězit "mír a socialismus", či nějaká EUrounijní obdoba toho, co starší z nás pamatují z dob minulého režimu.

Takže, abych se vrátil k těm žaluziím, které mi to vše tak nějak sasociovaly. Zabránit tomu, aby podobné zařízení na oknech našich univerzit, ale i domovů, bylo vítaným, nebo dokonce k životu nezbytným doplňkem, můžeme tak, že nebudeme volit progresivisty, ale raději strany EUroskeptické. A pro budoucnost se budeme stavět silně na odpor proti snahám zrušit volby a nahradit je nějakým jejich distančním předstíráním, co do výsledků zcela srovnatelným s "jednotnou kandidátkou Národní Fronty".

Soudruzi mimo realitu

Hned po pádu komunistického režimu, na samém začátku 90. let jsem měl možnost se dovzdělat na letní škole na jedné z britských univerzit, určené pro frekventanty z bývalého východního bloku. Co mě tam zarazilo?

Otázka

Prakticky při jakémkoli kontaktu s tamními studenty (byly sice prázdniny, ale nějací studenti na škole byli a další nějak byli k ruce těm, kdo letní školu organizovali), padla dříve nebo později otázka: "Jak jste mohli připustit, aby takový geniální systém byl zničen?" Jednoznačně s kontextem, "Jak jste vy zlí mohli něco takového udělat?".
Bohužel, naprosto jednoznačně se ukazovalo, že tamní studenti neměli absolutně ani představu o tom, jak to v socialismu vypadalo. Jejich učitelé ze společenských věd jim líčili socialismus asi tak, jako je mladým Němcům líčen Hitlerův režim ("Za Hitlera bylo postaveno mnoho dálnic, byla velmi kvalitní péče o pracující a byla stoprocentní zaměstnanost.")
Dozvuky toho jsou vidět i ve dnešní době, když nám "odborníci světového významu" vysvětlují, jak jsme se vlastně před tím rokem 1989 měli báječně, jak to nebyla žádná totalita, ale režim, který vedl velmi citlivě dialog s občany. Prostě bláboly, které by nesežrali ani velmi otrlí komunističtí politrukové.

Současnost

V současnosti vidíme dopad oné naprosté neznalosti poměrů v socialismu v tom, jak vysokou voličskou podporu mají socialistické strany, které by zavedly v současných státech na západ od bývalé "železné opony" režim, který před pár desetiletími padl na její opačné straně. Na druhé straně se ta neznalost promítá i do skutečnosti, že tamní občané jsou ochotni tolerovat sociálfašistické prvky v politice (států, EU, nevládních organizací), které v občanech bývalého východního bloku zcela jednoznačně vyvolávají asociace s padlým socialistickým režimem.

Dichotomie

EU se v principu začíná stále více rozevírat propast mezi státy, které již mají se socialismem zkušenost (jednoznačně negativní) a naprosto nemají zájem si něco podobného prožít znovu, a státy, které tuto zkušenost nemají a jejichž občané jsou ochotni pod prapory socialistických vůdců pochodovat do režimu ještě hnusnějšího, než jaký jsme tu měli my, asi jako lumíci do moře.
Tato dichotomie je zřejmě neřešitelná při zachování jednoty EU. Jediným řešením je její rozpad podle bývalé železné opony a ponechání obyvatel západní části, aby se na vlastní kůži (v gulazích i frontách na základní životní potřeby) přesvědčili, o čem ten socialismus je, a za co stojí. Jen tedy, ať do toho nezatahují nás, co nejsme hloupí a nevzdělaní, a tuto zkušenost jsme už získali. Oni sami se budou muset přesvědčit o tom, že oprátka škrtí a vyvolává dušení. Přestože existují sexuálně alternativní osoby, které si takto přivozují orgasmus.

Takže, je mi líto. Pokud obyvatelstvo ze západní části EU nedokáže převzít naši zkušenost se socialismem a aplikovat ji např. na "boj za klima", bude nutné EU přinejmenším rozpůlit na západní a východní část. Podobně, jako se kdysi rozdělila Římská říše. A dějiny nás učí, že východní část tu západní přežila skoro o tisíc let.

Progresívní levice

Někteří soudruzi se dnes označují za "progresívní levici". Co toto označení znamená? Znamená to zhruba skutečnost, že ti, kdo se k tomuto názvu hlásí, nejsou ani progresívní, ani levicoví.

Progresívní je pokrokový

Problém tzv. progresívní levice spočívá v tom, že pokud něco prosazuje, tak pokrok to rozhodně není.
Pokrok má přinášet cosi principiálně nového, navíc kombinovaného s tím, co se osvědčilo (případně s rozvinutím něčeho takového). Progresívní levice (jejíž součástí jsou i političtí ekologové) se chová k technickému pokroku, případně k moderním technologiím obecně, asi stejně, jako obrazoborci k výtvarnému umění. Pokud něco technického prosazuje, jsou to historicky prastaré (někdy sahající až do středověku či starověku) technologie, jen nepatrně, či spíše kosmeticky, oprášené. V principu velmi primitivní a s velmi nízkou využitelností i účinností. A zpravidla se vztahem k tomu, co reálně máme k dispozici, jako se vztahem volského potahu vůči modernímu traktoru.
Tohle se týká prakticky celého spektra OZE s výjimkou ekology stále více zatracovaných vodních elektráren, přestože ty svou historií sahají až někam na konec antiky. Nicméně, na rozdíl od dalších, prosazovaných a podporovaných, technologií, jsou alespoň v praxi použitelné, což jim mohlo vynést onen černý puntík.

Levice chrání zájmy chudých vrstev

Levicové strany vznikly jako strany, bojující za zájmy chudých vrstev obyvatelstva státními zásahy do ekonomické a politické sféry. Jejich zásluhou přestali v raně kapitalistických zemích lidé umírat hlady, kdykoli došlo k nějakému propouštění z továren, nebo jen narostly (třeba inflací) životní náklady nad úroveň mezd.
Pochopitelně, ony zásahy jsou jako koření přidávané do potravin: Špetka jednoznačně prospěje, lžíce jednoznačně uškodí. Což si, bohužel a k vlastní škodě, řada lidí z chudších vrstev neuvědomuje. Ti pak prosazují zvyšování (kvalitativní i kvantitativní) zásahů státu do ekonomiky a chodu společnosti, a pak se diví, že to celé jde do kopru ještě více než předtím. Paradoxně tohle už ovšem významná část chudších vrstev pochopila, což vedlo mj. k odlivu voličů tradičních levicových stran (a na naší politické scéně ke skomírání sociální demokracie a komunistů na hraně překročení prahu pro vstup do poslanecké sněmovny).
Lze tedy říci, že ona progresívní levice, která volá po stále rozsáhlejších a stále absurdnějších zásazích do ekonomiky i do chodu celé společnosti, se rozešla s vrstvami, které původní levice chránila a byla za to jimi volena. Typický volič progresívní levice je zaměstnanec na nějaké neurčité pozici, bohatě placené, ale s minimem osobní odpovědnosti. Zpravidla nemá rodinu a mnohdy žije v "mamahotelu", aniž by se příliš staral o jeho zajištění (ekonomické i organizační). Mimo jiné právě proto nemá naprosto žádný pocit odpovědnosti za to, co dělá, a co podporuje. Dalšími typickými voliči progresívní levice jsou pracovníci různých politicky či sociálně orientovaných nevládních organizací, kteří opět nevykonávají naprosto žádnou užitečnou činnost, pouze překážejí jak mohou všem, kdo něco užitečného dělají, nebo se alespoň o to snaží.

Legendy

Aby nesmyslnost a bezcennost lidí, kteří jsou navázáni na onu progresívní levici, tolik neřvala, je nutné si vymýšlet legendy, které mají předstírat jejich užitečnost. Takovýmito legendami jsou např.

• ekologická sféra
• především ovšem onen naprosto nesmyslný "boj za klima"
• oblast "boje proti rasismu", který ovšem v reálu neexistuje, a tak je nutné hledat jakési jeho "příznaky" (poslední "hit" v této oblasti je, že bude zakázán fyzikálně astronomický pojem "černá díra" jako ryzí rasismus)
• boj za práva imigrantů

Dalo by se toho vyjmenovat daleko více, ale tento přehled jasně ukazuje, že vše, co progresívní levice prosazuje, jednoznačně společnosti buď škodí, nebo pro ni dokonce znamená existenciální ohrožení.
Je třeba si také uvědomit, že lidé, kteří fungují ve škodících nevládních organizacích, nebo žijí na sociálních dávkách s tím, že cíleně a systematicky odmítají pracovat, nemají moc blízko k proletariátu, který se naopak snaží pracovat, ale má tu smůlu, že jeho kvalifikace ho předurčuje na hůře placená místa s neatraktivní pracovní náplní, o něž často bývá i nouze. Naopak se progresívní levicí podporovaní lidé blíží k lumpenproletariátu, tedy vrstvě obyvatel, která práci považuje za až poslední zoufalou možnost, jak přijít k penězům. Navíc charakter činnosti některých nevládních organizací (např. ekologický raketýring) má blíž ke členství ve zločinecké organizaci než k řádnému pracovnímu poměru (bez ohledu na to, že armády dobře placených advokátů těmto lidem, podobně jako v USA mafiánům) hlídají, aby nedošlo k právně prokazatelnému překročení zákona.
Z tohoto pohledu jsou tedy strany, hlásící se k progresívní levici, velice dobře charakterizovatelná právě jako strany lumpenproletariátu.

Co nastane

Ve velmi dohledné době nastane zásadní boj o charakter voleb, protože stávající systém presenční poskytuje jen velmi málo prostoru pro podvody. Pravděpodobně lze masovými podvody pro jednu stranu dosáhnou jejího nadlepšení o desetiny procenta, maximálně jedno procento, což se může projevit tehdy, když strana s těsnou nejistotou bojuje o překročení prahu pro vstup do poslanecké sněmovny, případně když jsou ve špičce volebního peletonu dvě strany s velmi těsně podobnými preferencemi, kdy to té jedné může pomoci pro účast v prvním kole sestavování vlády.
Všechny strany, které lze přiřadit k progresívní levici (i když se třeba k tomuto názvu veřejně nehlásí), bojují za distanční volby, které poskytují daleko rozsáhlejší prostor pro volební podvody, mající potenciál změnit výsledek voleb oproti skutečnému hlasování voličů o více než deset procent. Jedině takto lze totiž zajistit, aby se tyto strany dostaly nejen do parlamentu, ale i na takové počty poslanců, které by jim umožnily změnu politického kursu země na způsob změn po známém "Vítězném únoru".
Uvedeným snahám o podvodné volby je třeba jasně říct ne. Osobně jsem toho názoru, že by neměly být umožněny ani distanční volby pro občany, dlouhodobě nebo trvale žijící v zahraničí. Jednoduše proto, že tito lidé neznají skutečné dění v naší zemi, většinou znají jen desinformační bláboly "veřejnoprávních" médií, a navíc nejsou motivováni ve smyslu: "když podpořím někoho špatného, tak budu muset pod jeho vládou žít". Právě proto, že tu nežijí, a pokud by se po volbách situace zhoršila, tak se prostě nebudou vracet. Oni tohle mohou, my si vládu těch, které podpoří svými hlasy, a její důsledky, budeme muset vyžrat až do dna.

Z tohoto pohledu jsou nadcházející volby nesmírně důležité, protože buď se podaří nástup "progresívní levice" odrazit tak, aby nemohla naší společnosti škodit (pak se bude také muset daleko silněji a zjevněji odkopat jako tlupa bruselských agentů), nebo dojde k propadu do ještě horšího marasmu, než k jakému došlo po "Vítězném únoru". 

A pokud mi někdo nevěří, tak připomínám, že rozdíl mezi optimistou a pesimistou je, že pesimista říká: "Je tak zle, že hůř už být nemůže," zatímco optimista říká "Ale může!".

Mohu za to, že nevím, zda ono je Napoleon či Josefína?

Na světě narůstá počet lidí, kteří nevědí co jsou, případně vědí, že jsou něco jiného, než na co vypadají. Sami o sobě nepředstavují reálný problém. Problém ovšem představují ve spojení s aktivisty, vehementně "bojujícími" za jejich "práva".

Odchylka

Pokud se někdo označuje za Napoleona, ale jinak se chová sociálně konformně a není nebezpečím ani pro sebe, ani pro své okolí, ba dokonce je schopen si na sebe vydělat prací, neexistuje nejmenší důvod ho nějakým způsobem šikanovat. Akorát bych snad pro takové případy nešetřil modrými knížkami.
Lidé z okolí budou takového člověka považovat, a právem, za poněkud výstředního, ale jinak neškodného. Nebudou mít ani problémy s tím, pokud bude jeden den Napoleon a jeden třeba Welington, nebo Josefína či jiná známá osoba z této éry.

Průšvih

Průšvih nastane v okamžiku, kdy se zde objeví kdosi, kdo se vytasí s trestáním těch, kdo dotyčného nesprávně osloví, protože nezaregistruje změnu jeho fiktivní identity. Může blábolit o tom, že dotyčný je traumatizován tím nesprávným oslovením (nebo podobnými pitomostmi). V takovém případě už ovšem dotyčný není pouze neškodný blázen, ale osoba, jejíž přítomnost (na pracovišti, v místě bydliště, na sociální síti apod.) představuje riziko pro všechny, kdo neodhadnou správně, za koho se dotyčný zrovna dnes považuje.
A, pochopitelně, pokud je dotyčný zdrojem rizika, pak se nutně musí stát i terčem negativních emocí (jako např. Němci za okupace). Přičemž se snadno může stát, že takto ohrožení lidé (zejména pokud dojde k nějakým incidentům s následnými exemplárními tresty) podpoří nějakou do té doby zcela obskurní stranu s programem "blázni patří do klece", a pokud budou obavy z nějakých takových incidentů a jejich následků opravdu silně rozšířené, může taková "extrémistická" strana dostat překvapivě vysoký počet hlasů, v případě nějakého opravdu velkého incidentu krátce před volbami je i vyhrát.

Realita

Pochopitelně, problémem nejsou duševně nemocní, představující si, že jsou Napoleon, Marcus Aurelius nebo třeba ta Josefína. Problémem jsou lidé, kteří "kolísají" mezi "gendery" a na jejich okolí a kontaktech je uložena povinnost, odhadnout, který ze 66 či třeba 666 genderů aktuálně mají. Problémem proto, že skutečně existují velmi pochybné organizace, které se snaží udávat a atakovat lidi, kteří momentální gender těchto osob popletou. Ve Velké Británii to už vede i k zatýkání a vazbě nešťastníků, kteří ten gender neuhádnou. Pochopitelně, pro policii a další podobné instituce je terorizování normálních slušných lidí daleko atraktivnější činnost než třeba chytání teroristů, proto se věnují tomuhle a teroristy nechávají více-méně volně řádit.
Jistěže existují lidé s nějakým exotičtějším genderem, kteří problematičtí nejsou, protože jsou tolerantní ke svému okolí a tak nějak tuší, že když nemají svůj gender vypálen na čele, nemusejí ho na nich ostatní lidé poznat a mohou s nimi komunikovat tudíž nesprávně, aniž by jim tím chtěli nějak ublížit. Obávám se, že lidé, kteří toto netolerují, ale naopak burcují policii, prokurátory a podobné instituce, patří prostě k těm psychopatickým osobnostem, které za protektorátu psaly udavačské dopisy na gestapo a později na STB, případně pro tyto organizace "agentovaly". A právě tito lidé ovšem mohou způsobit, že lidé obecně začnou pohlížet na osoby s těmito nestandardními gendery jako na zdroj rizika a podpoří kohokoli, kdo je tohoto rizika zbaví, jedno, zda zavřením do "blázince", nebo nějakou analogií Tarpejské skály. Což pochopitelně odskáčou i ti, kteří se podobných pochybných aktivit nedopouštějí, bohužel.

Pokud tedy chtějí nestandardní osoby toleranci od standardní majority, měly by se samy chovat tolerantně vůči svému okolí (fyzickému i virtuálnímu), protože platí ono známé "jak se do lesa volá, tak se z něho i ozývá".