Rozhodně nevěřím na nějakou konspiraci ve stylu:
"Dálkově řízená letadla, obsazená agenty FBI, CIA a cvičenými roboty, převlečenými za muslimy, zatímco původní posádky a cestující byli povražděni a poté uvězněni na Guantanámu, narazila do věží Twin Towers, načež Zlotřilý Vůdce Světového Židovstva obvolal a vyzval k odchodu všechny příslušníky svého národa v těchto budovách pracující, aby v nich po chvíli vlastnoručně odpálil skryté výbušniny."
(Pro ty, co to nepochopili, paroduji vzájemně a někdy i vnitřně nekonzistentní "spiklenecké" teorie, inspirací mi byl Váchalův "Krvavý román".)
Nicméně:
- Pracovníci bezpečnostních služeb měli tisíc a jednu motivaci chovat se jako ty známé opičky s packama na očích, uších a tlamičkách. Za Clintona byly týmy operující proti islámským teroristům rozehnány, a za Bushe se nikdo nehrnul do toho, aby jim vrátil prostředky a pravomoci. Mohli tu a tam "přehlédnout" známku, že se něco chystá. Jejich motivaci by dobře popsala fráze: "Tak se brouku presidentskej podívej, co se semele, když nás nemáš".
A poté, když to nebyl jenom nějaký malér s pár mrtvými (jako předchozí útoky), ale celonárodní průšvih srovnávaný s Pearl Harbourem, se pustili do zametání stop, protože jim muselo být jasné, že vina bude putovat známou cestou padajícího exkrementu a skončí na jejich hlavách.
- Dokážu si také představit, že po prvním útoku nevyletěly stíhačky a nesundaly zbývající letadla jednoduše proto, že si nikdo netroufnul dát příslušný rozkaz (dlouho po útoku na "dvojčata" dokonce německý Nejvyšší soud rozhodl, že velení armády za podobné situace nemá právo takový rozkaz vydat - pochopitelně pro Německo, ale blbost právníků je univerzální). Nikdo si asi nedokázal představit, že ten první útok není prostě výsledkem blbosti únosců, a že původním záměrem nebyl jen nějaký teatrální manévr nad centrem New Yorku spojený s požadavky výkupného, oslovením tisku atd. S jedinou možnou výjimkou (1) se americká armáda s něčím takovým nesetkala, nebyla na to ani technicky ani morálně, a patrně ani právně, připravena. Osoba na velitelském postu se prostě mohla bát víc případných následných soudů než úspěchu teroristů - což je především chyba systému. A nyní je i tato nepřipravenost systému maskována umělou mlhou.
- Při výstavbě věží od cca 10. podlaží došlo ke změně technologie kvůli tehdy panující protiazbestové hysterii. Ta byla, jak se později ukázalo, zaplacena především stavebními firmami, které tímto získávaly zakázky na "přestavby a likvidaci domů s tím ošklivým azbestem" (že se při těchto pracech uvolnilo víc azbestu, než kdyby se ty baráky nechaly stát; to napadne každého vlastníka zdravého rozumu; takovéto absurdní jednání je jen průvodní známka každé podobné hysterie). Azbest zcela jistě není úplně nevinná látka, a zejména při dlouhodobé a intenzívní profesionální expozici může vyvolat zhoubné nádory plic (histologicky odlišné od rakoviny z kouření). Avšak později se ukázalo, že část studií o nebezpečnosti azbestu byla zfalšovaná a riziko z něj bylo podstatně nadhodnocené (podobnost s hysterií kolem CO2 a globálním oteplováním, zfalšovanými daty z meteostanic atd. je "ryze náhodná" - prosím no flame zde).
Nicméně autoři těchto studií, autoři superpřísných norem, podle kterých se odstraňoval azbest na úkor kvality a protipožární odolnosti (máme materiály stejně kvalitní jako azbest, jsou však mnohonásobně dražší, máme i materiály cenově srovnatelné s azbestem, ty buď při vysokých teplotách pozbydou své termoizolační vlastnosti, nebo mají tyto vlastnosti podstatně horší) museli začít mít bobky, protože pokud by z nich začali pozůstalí vyrážet odškodné + kompenzace za psychické utrpění odříznutých a ke smrti odsouzených členů rodiny, tak by šli na buben. Proto další mlžení a další podivná chování oficiálních míst, vykládaná jako "spiknutí".
- Dále se obávám, že při výstavbě věží krom toho azbestu nemusely být v pořádku další věci.
Ocel je drahá a ta speciální zvlášť, stavební předpisy pracují s vysokým koeficientem bezpečnosti, který se za normálních okolností neuplatní. Někdo to mohl risknout a dát tam traverzy z méně kvalitní oceli, o menším průřezu apod. (a vykázat, pochopitelně, použití naplánovaných komponent). Toto bych viděl jako vysvětlení, proč se ten šrot rychle vezl do Číny, z dosahu jakéhokoli vyšetřování.
- Ve zbytcích stavby se našel "nanotermit": Byla to barva, obsahující jednak práškový hliník, jednak oxid železitý, velice jemně rozemleté. Obě látky se běžně používají jako pigmenty do technických nátěrů. Pokud se smísí, tak skutečně může vzniknout cosi, co má složení blízké termitu. Je ovšem otázka, zda byla koncentrace těch pigmentů v barvě dostatečná a vrstva barvy dost silná, aby to po iniciaci zahřátím na dostatečnou teplotu začalo hořet opravdu jako termit, nebo zda vrstva těchto látek jen přispěla k ohřátí konstrukce v místech olizovaných plameny, ale sama mimo oblast požáru hořet nemohla.
Nehledal bych za tím ovšem žádné spiknutí, ale výsledek práce produktu vykastrovaného školství, kde je složení takových věcí, jako je termit, před žáky / studenty pečlivě utajováno, aby se z nich nestali teroristé. USA mají před námi slibný náskok, nicméně i hudba mých pubertálních let, stavebnice "Mladý chemik" by se již dnes podle platných předpisů nemohla objevit na pultech hračkářství, protože řadu látek v ní obsažených dnes běžný občan nesmí zakoupit (stejně tak byly antikvovány i některé předpisy ze Součkových dějin fotografie "Jak se světlo naučilo kreslit"). A nějaký pologramota tyhle barvy pravděpodobně smíchal zcela BONA FIDE, protože ani on ani jeho nadřízení netušili, co je směs oxidu železitého a hliníku zač.
A spadlo to, pochopitelně, proto, že tepelná izolace izolovala méně než měla (případně po čase v ohni ztratila své izolační vlastnosti), ocel vydržela méně než vydržet měla (nejde o "tavení oceli" ale o to, že její pevnost prodce poklesne už při podstatně nižší teplotě než jaká je potřebná k jejímu tavení). Mohl k tomu přispět i ten nátěr; zcela jistě nefungoval jako chlazení. Protože se teplo rozvádělo po konstrukci plošně po celém půdorysu patra a po několika patrech současně, jakmile povolila jedna traverza, začalo se to okamžitě hroutit celé. V ose to padalo jednoduše proto, že kraje (a hlavně rohy) asi držely o něco víc než prostředek, byly lépe chlazené, a nasměrovaly první pohyb do osy věže. Pak už v podstatě nebylo síly, aby vršek věže něco vychýlilo ze směru. Dojem explozí vyvolal vzduch, vytlačovaný ze zóny kontaktu pahýlu s padajícím vrškem věže. Zahřáté traverzy se při ohýbání a lámání dále zahřívaly (přeměnou mechanické energie na tepelnou), a v souvislosti s tím překročily v namáhaných místech bod tání kovu.
A nikdo s podobnými průšvihy nepočítal. Podle původních plánů (hasiči asi nedostali ani opravy na "bezazbestovou" variantu, o nějakých informacích o poprznění ocelové konstrukce nemluvě) měla budova takovýto požár s rezervou ustát; proto tam celkem bezstarostně lezli, proto dokonce vraceli zpanikařené lidí zpět, "že žádné nebezpečí nehrozí".
Takže žádné velké spiknutí, ale pár trapných malých špinavých krysiček zahnaných do kouta, pouštějících špinavé a páchnoucí bobky. Případně všeobecná předpodělanost, kastrující školství, z něhož následně lezou blbci. Ono obecně, pokud nahlédnete na velké dějinné události stylem "pod pokličku", tak většinou najdete jen cosi malého, odporného a páchnoucího.
__________________________
(1) Tou možnou výjimkou je incident z roku 1988, kdy americký křižník Vincennes sestřelil íránský airbus letu 655, který podezřele manévroval a neodpovídal na výzvy. Je docela možné, že jeho manévry začaly připomínat japonské kamikadze. Ti dali američanům dost ošklivě pokouřit v závěru války a oni z toho mají dodnes mindrák.
Neúspěšnost kamikadze je do jisté míry artefakt (navíc ideologicky přiživovaný), daný tím, že na samém konci války byli američané schopni zachránit i natolik poškozené lodi, jaké o pár let dřív byli nuceni vyklidit a sami potopit, protože pokusy o jejich záchranu by byly zcela beznadějné (a navíc by byla ohrožena plavidla provádějící tažení a eskortu). Kdyby Japonci nasadili kamikadze už u Midway, tak by nejspíš tu bitvu (která znamenala obrat ve válce v Pacifiku) vyhráli.
Protože armády se běžně připravují na války minulé, považuji za docela pravděpodobné, že v lodním počítači byl nějaký podprogram, co spustil po analýze pohybů letounu poplach a přiměl posádku k odpálení raket.
Ve světle útoku na Twin Towers bych opravdu ponechal ve hře možnost, že se jeho pilot pokusil sebe, zbytek posádky i cestující - poutníky do Mekky, celkem 298 lidí - dostat do ráje smrtí na džihádu. A ty dvě rakety, co letoun rozhodily po moři, by na tom neměly moc měnit. Rozhodující je z pozice islámu v tomto směru úmysl, nikoli výsledek.
Náraz airbusu pochopitelně může křižník poškodit, přestože neobsahuje bomby. Ve výše zmíněné bitvě vyvolal fatální poškození japonských letadlových lodí, vedoucí k vítezství USA, právě požár leteckého benzínu, který zatékal do nitra lodí, hořel a jeho páry v některých podpalubních prostorách explodovaly - tedy jev analogický tomu, který vedl ke zkáze Twin Towers.
neděle 28. dubna 2013
sobota 13. dubna 2013
Tak jak je to s tím letním časem?
Od ekonomů jsme se dozvěděli, že přínos letního času je sporný, zejména s posunem jeho ukončení o měsíc, prosazeným EU, protože v jeho závěru představuje LČ ekonomickou ztrátu.
Obávám se také, že naprostá většina tzv. úspor, které se objevují někdy v dubnu až květnu a v srpnu až září, představuje v reálu jen přenos svícení z pracovišť do domácností, kde je tato nadspotřeba rozptýlená (zatímco velcí výrobci mohou na svých elektroměrech nějaké zisky vykazovat). Tuto obavu potvrzuje i skutečnost, že na měřácích velkých distributorů elektřiny, kde se sejde spotřeba podniků zaměstnavatelů i domácností zaměstnanců, se žádná úspora najít nedá. A v období kolem letního slunovratu je, pochopitelně, jakákoli úspora mimo mísu, protože světlo je někdy od 4 - 5 hodin ráno.
Pochopitelně, letní čas nepředstavuje jen vlivy ekonomické. V obdobích kolem rovnodennosti dochází k nejrychlejším změnám délky dne. Už tento zcela přírodní jev má na naše zdraví vliv v zásadě neblahý (nezapřeme prostě dědictví našich předků ze savan v okolí rovníku, kde má uvedený jev nepatrnou intenzitu). V tomto období se řada chronických chorob zhoršuje a někdy i poprvé propuká. Asi nejpopulárnější jsou stesky "chovatelů" žaludečních a dvanáctníkových vředů, nicméně takových chorob je mnohem více. Hodinový skok v tomto kritickém období celý problém ještě dál zvýší.
Vedle výše zmíněných "vředařů" se uvedený problém týká lidí s většinou (a těch nejčastějších) chorob srdce a cév, diabetiků, epileptiků a některých dalších. Prostřednictvím stresového narušení imunity se může promítat i např. do výskytu nádorů. Psychický stres pak vede (mimo jiné) i k nehodám (dopravním, pracovním úrazům apod.) ale také různým typům sebepoškozování (včetně dokonaných sebevražd).
Abychom si vytvořili jakousi představu o četnosti výskytu zmiňovaných zdravotních potíží: Podle Zdravotnické ročenky České republiky (volně ke stažení na webu Ústavu zdravotnických informací a statistiky za rok 2009, loňštěk ještě není pohromadě) jsme měli 45 procent zemřelých na choroby srdce a cév a téměř 28 procent zemřelých na nádory. Můžeme tedy konstatovat, že kolem poloviny lidí u nás umírá na choroby, jejichž průběh časový skok zhoršuje. Proti tomu hrají "úmrtí na zevní příčiny" (do nichž patří i úrazy a sebevraždy) s necelými osmy procenty zemřelých hrají významně slabší part.
Z dalších chorob: evidovaných diabetiků máme něco přes 700 000, epileptici jsou evidováni jen v dětském a dorostovém věku (něco přes 12 000), o dospělých údaje nejsou k dispozici, jen to, že na epilepsii bylo cca 47500 pracovních neschopností (a řada epileptiků, kteří jsou na invalidním důchodu, nebo jsou léky kompenzováni, nebo ze sociálních důchodů vyberou síš dovolenou než PN, se do statistik nedostane). Vzhledem k tomu, že u dospělých epileptiků žádná centrální evidence není, můžeme jen věštit nad šálkem kávové sedliny, kolik jich vlastně je.
Bez ohledu na možné nepřesnosti statistik můžeme uzavřít, že více než polovina naší populace trpí chorobou, která může být více či méně časovým skokem negativně ovlivněna. Jsou to, bohužel, choroby, kde se to negativní ovlivnění projeví až po delším čase, takže příčinný vztah vůči určitému konkrétnímu stresovému faktoru se prokazuje jen velice obtížně. To ovšem platí dosti obecně, např. infarkt jako nemoc z povolání není u učitelů nebo vychovatelů uznáván jako nemoc z povolání, bez ohledu na problémy konkrétního poedagoga s konkrétními žáky, protože mohl mít paralelně další stresy s povoláním nesouvisející. (Je zde jediná výjimka: a to je několikadenní pobyt se žáky např. ve škole v přírodě nebo na letním táboře, kdy pedagog musí být alespoň v pohotovosti 24 hodin denně.)
Rozhodně však můžeme vliv jarního a podzimního časového skoku považovat za přinejmenším srovnatelný s méně intenzívním pasívním kouřením (a jaké se nedávno vedly v parlamentu diskuse o zakouřených hospodách a v porovnání s tím naprosto zanedbatelných zakouřených zastávkách MHD).
Pokud se týká názorů obyvatel na tento problém, tak "větší čtvrtiny" jsou mírně nebo ostře buď pro nebo proti se zhruba vyrovnaným skóre a "větší třetina" je nerozhodnutá nebo lhostejná. Podíváme-li se na to blíže, pak více proti jsou rodiče školních dětí a pracovníci s pevnou pracovní dobou. Pracovníci nebo podnikatelé s klouzavou nebo volnou pracovní dobou buď problém neřeší nebo jsou proti zrušení letního času. Podobně i u důchodců převažují odpůrci LČ mezi těmi, kteří vodí vnoučata do školek nebo vypravují do školy, a přívrženci mezi těmi, kteří takovéto časově vázané činnosti neprovádějí (uplatňuje se tu tedy fenomén popsaný známým příslovím "Sytý hladovému nevěří").
Část dětí trpí při časové změně poruchami spánku, které opět část rodičů "řeší" podáváním tablet pro spaní a jiných medikamentů. Ještě že nežijeme o pár desetiletí dříve, kdy se dával na usnutí cumel namočený do slivovice. Nicméně naprostá většina těchto medikamentů má zkříženou návykovost s alkoholem, takže z těch svých ratolestí stejně mohou vyrobit alkoholiky.
Je celkem zajímavé, že výše uvedené poměry zastánců a odpůrců LČ jsou i mezi VŠ studenty. Pokud jsme se ale ptali, zda by podpořili posun rozvrhu v období letního času o jednu hodinu, která by jeho vliv kompenzovala, pak příznivci tohoto řešení mírně převládli. Dá se z toho usuzovat, že část příznivců letního času se spíše obává mezinárodních komplikací, než že by jim letní čas jako takový vyhovoval. Svoje vypovídá i pravidelný posun ranní a odpolední dopravní špičky o cca jednu hodinu, kdy ti, kdo se dopravují do zaměstnání autem, patří většinou právě do privilegované skupiny, která si může letní čas individuálně zrušit.
Obávám se také, že naprostá většina tzv. úspor, které se objevují někdy v dubnu až květnu a v srpnu až září, představuje v reálu jen přenos svícení z pracovišť do domácností, kde je tato nadspotřeba rozptýlená (zatímco velcí výrobci mohou na svých elektroměrech nějaké zisky vykazovat). Tuto obavu potvrzuje i skutečnost, že na měřácích velkých distributorů elektřiny, kde se sejde spotřeba podniků zaměstnavatelů i domácností zaměstnanců, se žádná úspora najít nedá. A v období kolem letního slunovratu je, pochopitelně, jakákoli úspora mimo mísu, protože světlo je někdy od 4 - 5 hodin ráno.
Pochopitelně, letní čas nepředstavuje jen vlivy ekonomické. V obdobích kolem rovnodennosti dochází k nejrychlejším změnám délky dne. Už tento zcela přírodní jev má na naše zdraví vliv v zásadě neblahý (nezapřeme prostě dědictví našich předků ze savan v okolí rovníku, kde má uvedený jev nepatrnou intenzitu). V tomto období se řada chronických chorob zhoršuje a někdy i poprvé propuká. Asi nejpopulárnější jsou stesky "chovatelů" žaludečních a dvanáctníkových vředů, nicméně takových chorob je mnohem více. Hodinový skok v tomto kritickém období celý problém ještě dál zvýší.
Vedle výše zmíněných "vředařů" se uvedený problém týká lidí s většinou (a těch nejčastějších) chorob srdce a cév, diabetiků, epileptiků a některých dalších. Prostřednictvím stresového narušení imunity se může promítat i např. do výskytu nádorů. Psychický stres pak vede (mimo jiné) i k nehodám (dopravním, pracovním úrazům apod.) ale také různým typům sebepoškozování (včetně dokonaných sebevražd).
Abychom si vytvořili jakousi představu o četnosti výskytu zmiňovaných zdravotních potíží: Podle Zdravotnické ročenky České republiky (volně ke stažení na webu Ústavu zdravotnických informací a statistiky za rok 2009, loňštěk ještě není pohromadě) jsme měli 45 procent zemřelých na choroby srdce a cév a téměř 28 procent zemřelých na nádory. Můžeme tedy konstatovat, že kolem poloviny lidí u nás umírá na choroby, jejichž průběh časový skok zhoršuje. Proti tomu hrají "úmrtí na zevní příčiny" (do nichž patří i úrazy a sebevraždy) s necelými osmy procenty zemřelých hrají významně slabší part.
Z dalších chorob: evidovaných diabetiků máme něco přes 700 000, epileptici jsou evidováni jen v dětském a dorostovém věku (něco přes 12 000), o dospělých údaje nejsou k dispozici, jen to, že na epilepsii bylo cca 47500 pracovních neschopností (a řada epileptiků, kteří jsou na invalidním důchodu, nebo jsou léky kompenzováni, nebo ze sociálních důchodů vyberou síš dovolenou než PN, se do statistik nedostane). Vzhledem k tomu, že u dospělých epileptiků žádná centrální evidence není, můžeme jen věštit nad šálkem kávové sedliny, kolik jich vlastně je.
Bez ohledu na možné nepřesnosti statistik můžeme uzavřít, že více než polovina naší populace trpí chorobou, která může být více či méně časovým skokem negativně ovlivněna. Jsou to, bohužel, choroby, kde se to negativní ovlivnění projeví až po delším čase, takže příčinný vztah vůči určitému konkrétnímu stresovému faktoru se prokazuje jen velice obtížně. To ovšem platí dosti obecně, např. infarkt jako nemoc z povolání není u učitelů nebo vychovatelů uznáván jako nemoc z povolání, bez ohledu na problémy konkrétního poedagoga s konkrétními žáky, protože mohl mít paralelně další stresy s povoláním nesouvisející. (Je zde jediná výjimka: a to je několikadenní pobyt se žáky např. ve škole v přírodě nebo na letním táboře, kdy pedagog musí být alespoň v pohotovosti 24 hodin denně.)
Rozhodně však můžeme vliv jarního a podzimního časového skoku považovat za přinejmenším srovnatelný s méně intenzívním pasívním kouřením (a jaké se nedávno vedly v parlamentu diskuse o zakouřených hospodách a v porovnání s tím naprosto zanedbatelných zakouřených zastávkách MHD).
Pokud se týká názorů obyvatel na tento problém, tak "větší čtvrtiny" jsou mírně nebo ostře buď pro nebo proti se zhruba vyrovnaným skóre a "větší třetina" je nerozhodnutá nebo lhostejná. Podíváme-li se na to blíže, pak více proti jsou rodiče školních dětí a pracovníci s pevnou pracovní dobou. Pracovníci nebo podnikatelé s klouzavou nebo volnou pracovní dobou buď problém neřeší nebo jsou proti zrušení letního času. Podobně i u důchodců převažují odpůrci LČ mezi těmi, kteří vodí vnoučata do školek nebo vypravují do školy, a přívrženci mezi těmi, kteří takovéto časově vázané činnosti neprovádějí (uplatňuje se tu tedy fenomén popsaný známým příslovím "Sytý hladovému nevěří").
Část dětí trpí při časové změně poruchami spánku, které opět část rodičů "řeší" podáváním tablet pro spaní a jiných medikamentů. Ještě že nežijeme o pár desetiletí dříve, kdy se dával na usnutí cumel namočený do slivovice. Nicméně naprostá většina těchto medikamentů má zkříženou návykovost s alkoholem, takže z těch svých ratolestí stejně mohou vyrobit alkoholiky.
Je celkem zajímavé, že výše uvedené poměry zastánců a odpůrců LČ jsou i mezi VŠ studenty. Pokud jsme se ale ptali, zda by podpořili posun rozvrhu v období letního času o jednu hodinu, která by jeho vliv kompenzovala, pak příznivci tohoto řešení mírně převládli. Dá se z toho usuzovat, že část příznivců letního času se spíše obává mezinárodních komplikací, než že by jim letní čas jako takový vyhovoval. Svoje vypovídá i pravidelný posun ranní a odpolední dopravní špičky o cca jednu hodinu, kdy ti, kdo se dopravují do zaměstnání autem, patří většinou právě do privilegované skupiny, která si může letní čas individuálně zrušit.
neděle 7. srpna 2011
Pán s deštníkem a s konví
Ze svého dětství si vzpomínám na kreslený vtip v novinách. Byl na něm pán s deštníkem v jedné ruce a s konví, z níž tekla voda, ve druhé, nad záhonem kvítek.
Kreslíř zcela jistě považoval podobnou činnost za vrcholný nesmysl: No proč zalívá, když voda padá z nebe. Vtipu jsem se coby dítko smál i já.
Nicméně od té doby jsem vyrostl a začal se starat o rodinné latifundie, včetně sázení zeleniny i okrasných rostlin. I dospěl jsem ke zjištění, že po sázení je nutno sazenice důkladně zalít, což se nedělá (jenom) z důvodu zvlhčení hlíny, ale rovněž proto, aby se mechanicky posunula proudem vody hlína a domáčkla se k balu (nebo kořínkům) sázené rostliny. Na to nepomůže ani déšť (vyjma naprosto výjimečných průtrží mračen) a mnohdy ani kropení hadicí (pokud ji nechce člověk tahat po záhonku a nadělat tak víc škody než užitku). Je nutno pustit prudší proud vody z konve (třeba i přes kropítko) ke každé sázené rostlince.
Pochopitelně, může se stát, že jako na potvoru přijde déšť, třeba i takový ten mírný "zahradnický", který jinde na zahradě přinese mnoho užitečného. Ovšem, po sázení jeho intenzita prostě nestačí. A tak jsem už párkrát zaléval v dešti. Sice ne s deštníkem v ruce, ale kdo ví ...
Kreslíř zcela jistě považoval podobnou činnost za vrcholný nesmysl: No proč zalívá, když voda padá z nebe. Vtipu jsem se coby dítko smál i já.
Nicméně od té doby jsem vyrostl a začal se starat o rodinné latifundie, včetně sázení zeleniny i okrasných rostlin. I dospěl jsem ke zjištění, že po sázení je nutno sazenice důkladně zalít, což se nedělá (jenom) z důvodu zvlhčení hlíny, ale rovněž proto, aby se mechanicky posunula proudem vody hlína a domáčkla se k balu (nebo kořínkům) sázené rostliny. Na to nepomůže ani déšť (vyjma naprosto výjimečných průtrží mračen) a mnohdy ani kropení hadicí (pokud ji nechce člověk tahat po záhonku a nadělat tak víc škody než užitku). Je nutno pustit prudší proud vody z konve (třeba i přes kropítko) ke každé sázené rostlince.
Pochopitelně, může se stát, že jako na potvoru přijde déšť, třeba i takový ten mírný "zahradnický", který jinde na zahradě přinese mnoho užitečného. Ovšem, po sázení jeho intenzita prostě nestačí. A tak jsem už párkrát zaléval v dešti. Sice ne s deštníkem v ruce, ale kdo ví ...
pondělí 25. července 2011
Druhý dech rakouské monarchie.
Pan Drnek je specialistou na alternativní historii. "Žáby v mlíku" pojednávají o alternativě, jak by to dopadlo, kdyby se předmnichovská ČSR bránila hitlerovské agresi (a její vyšlé pokračování "Žába a škorpion" i pokračování očekávané se zabývají alternativní druhou světovou válkou, v níž Německo bojuje proti SSSR po boku demokratických evropských zemí).
"Druhý dech rakouské monarchie" nezapře člena "Koruny české" a příznivce monarchistického uspořádání naší země.
Zatímco ve výše zmíněné sérii dojde k jakési klíčové události (vojáci se vzbouří a dají presidentu Benešovi nůž na krk v podobě "buď bude bránit republiku, nebo dojde k vojenskému puči"), v tomto díle po smrti Františka Josefa I začne jeho nástupce jednat se státnickou rozvahou a přehledem a podaří se mu jednak stmelit monarchii, jednak ji vyvést z války natolik nepostiženou, že nedojde k jejímu rozpadu. Navíc ruští legionáři se pod tlakem domácích událostí zapletou daleko více do vnitřní ruské politiky a stanou se páteří bílých vojsk, která zardousí bolševický stát (včetně záchrany rodiny posledního cara, k níž v reálné historii chybělo několik dnů). Jejich zásluhy i tlak zemí Dohody přinutí císaře Karla legionáře občansky rehabilitovat.
Kniha končí epilogem roku 1938, kdy hitlerovskému Německu čelí nikoli izolované Československo, ale celé Rakousko-Uhersko-Česko-Slavonské soustátí (protože Karel provede narovnání nejen s Čechy, ale i s jižními Slovany) a po neúspěšném tlaku na souseda se hitlerovská moc v Německu hroutí (tak konec konců končí i "Žáby v mlíku" a v dokumentech Norimberského tribunálu, i dalších, jsou doklady o tom, že v případě neúspěchu by nejspíš skutečně v Německu došlo k široce založenému armádnímu protinacistickému převratu, jehož nezdařenou parodií byla "operace Valkýra" v roce 1944).
Jak "alternativní Mnichov", tak i tato alternativní historie druhé poloviny první světové války, jsou pečlivě propracované a troufám si odhadnout, že u lidí neznalých historie by mohla vyvolat podobnou desorientaci jako známá Wellesova inscenace "Války světů". Dala by se klidně využít jako scénář filmu ve stylu Vávrovy trilogie ("Dny zrady", "Sokolovo" a "Osvobození Prahy").
Co je zde ovšem zcela nepravděpodobné, to je chování novopečeného císaře Karla (Karel I jako císař rakouský, Karel III jako král český a Karel IV jako král uherský), pro větší jednoznačnost nazývaného někdy Karlem Posledním. Vyzdvihuji dva momenty, které nedovolily, aby se autorova fikce v reálu uplatnila:
Tím prvním je stav (medicínsko - genetický) samotné habsbursko-lotrinské dynastie, která za několik generací nedokázala dát na trůn jakžtakž schopného jedince. Historikové i odborníci z jiných oborů upozorňují na četné příbuzenské sňatky v rámci dynastie, jejichž výsledkem byl zástup bizarních postaviček, vláčených osudem i šikovnými manipulátory z okolí trůnu. Mimochodem, podvolení se řady habsburských panovníků šíbrům kolem trůnu poněkud eliminuje představu monarchie jakožto držitele nějakých nadčasových hodnot (protože ti šíbrové pracovali pro svůj okamžitý prospěch, stejně jako ti, co diskreditují současnou politiku).
Paradoxem je, že ti nejvíce vyšinutí panovníci této dynastie, psychosociopat Josef II, oligofrenik Ferdinand I Dobrotivý a slaboduchý Karel Poslední byli těmi, na něž je vzpomínáno relativně v dobrém, včetně toho, že první dva (ač neúmyslně) podpořili zrestituování českého národa po rekatolizační genocidě.
Obávám se, že alternativní historie by musela začít už někdy na podzim roku 1886, kdy by se do lůna Marie Josefy Sárské dostal jiný než habsburský genetický materiál, který by mohl dát vzniknout skutečně psychicky kvalitnímu jedinci.
Karel Poslední je postava zcela jistě spíše sympatická, nicméně stál před úkolem, který nemohl vzhledem ke své osobnosti zvládnout. Jeho nespornou zásluhou je pokojný rozchod monarchie, bez krveprolití, jaké doprovázelo pád monarchie nejen v Rusku, ale i sousedním Německu. Osobně by mi, přiznám se, nevadilo, kdyby politikové První republiky nalezli dostatek velkorysosti a v době jeho nuzování ve vyhnanství mu poskytli nějakou apanáž, odpovídající tomu, že republice jeho aktivity v závěru existence monarchie zachránily jak velké množství životů, tak i značné materiální a kulturní hodnoty (i velmi slušná doživotní apanáž by byla jen zlomkem procenta jejich ekvivalentu).
Druhý problém spočívá v tom, že v prostředí habsburské velkorodiny by kvalitní jedinec neměl šanci na uplatnění. Byl by cíleně zlikvidován jako Napoleonův syn nebo (rovněž habsburský ansámbl intelektuálně převyšující) korunní princ Rudolf. Musel by tedy od malička předstírat přinejmenším debilitu, asi jako Clau-Clau-Claudius ve známém seriálu z dějin Řima, a potom rychle všechny šokovat a zaskočit.
Poslední námitka, kterou lze proti uvedenému dílu uplatnit, patří k autorem na mnoha místech zmiňované a prosazované koncepci "legitimity". Problém zde spatřuji v tom, že vláda Habsburského a posléze Habsbursko-Lotrinského rodu byla v českých zemích po roce 1618 legitimní asi stejně, jako vláda "Třetí říše" nad "Protektorátem Böhmen und Mähren", tj. s legitimitou prakticky nulovou. Habsburkové si po potlačení povstání na počátku Třicetileté války v zemích koruny České počínali prakticky jen jako drancující dobyvatelé, potlačující jak českou státnost "obnovené zřízení zemské", tak i provádějící cílenou genocidu českého národa. Demonstrují to i snadno oželené ztráty korunních zemí - Lužice, Slezska a Kladska.
Jejich vláda byla v mnoha svých důsledcích (protože trvala déle) horší, než ta šestiletá nacistická. Určitá podpora sociálních jevů, které přerostly v to, co nazýváme Národním obrozením, byla naprosto nezamýšleným důsledkem snah o modernizaci země a kompenzaci ztrát průmyslového Slezska a Kladska. Od určité fáze (jejíž nástup Habsburkové díky své panovnické nekompetenci prošvihli) se uvedený proces zastavit nedal. I když obhájci monarchie manipulují např. s příspěvkem Františka Josefa I na výstavbu Národního divadla, nemůžeme pominout, že na druhé straně došlo k cílenému zakrytí skutečných příčin požáru (paliči byli němečtí nacionalisté), včetně úmyslné likvidace nevinných obětí, stavebních dělníků (viz Ivanov: "Požár národního divadla"). V Rakousko-Uhersku nikdy nedošlo ani k řádnému jazykovému narovnání, ani k nastolení náboženské svobody. Oboje si vynutil až revoluční proces, který monarchii zlikvidoval.
Stejně tak Drnek dle mého soudu zhola zbytečně a nesmyslně operuje jakousi morálkou a morální nadřazeností, které mají plynout z křesťanské víry, šířené násilím habsburskou mocí. Problém spočívá v tom, že žádná pozitivní morálka nemůže být založena na lži a podvodu a křesťanství obecně a římskokatolické zvlášť není ničím jiným, než násilím šířenou a násilím udržovanou zjevně lživou ideologií. Jakmile pomine či pominul tlak, který nutí podstatnou část populace předstírat tuto náboženskou víru, dojde velice rychle k jejímu rozpadu a odpadnutí většiny "věřících". Toto se stalo u nás v souvislosti s morálním vyhnitím a následným rozpadem Rakouska - Uherska, zatímco řada dalších evropských zemí podobným procesem prošla až o generaci později, po druhé světové válce, v níž se křesťané (a opět zejména katolíci) zdiskreditovali kolaborací s nacisty a fašisty (od podpory jejich nástupu k moci, až po organizaci útěku řady válečných zločinců s krví desítek až tisíců nevinných obětí na rukou).
Ano, je jasné, že po odvržení jedné vládnoucí ideologie dochází k určitému tápání, ale to není naprosto žádným důkazem toho, že by ta za/od-vržená ideologie byla správná, nebo dokonce nositelkou nějakých pozitivních hodnot.
"Druhý dech rakouské monarchie" nezapře člena "Koruny české" a příznivce monarchistického uspořádání naší země.
Zatímco ve výše zmíněné sérii dojde k jakési klíčové události (vojáci se vzbouří a dají presidentu Benešovi nůž na krk v podobě "buď bude bránit republiku, nebo dojde k vojenskému puči"), v tomto díle po smrti Františka Josefa I začne jeho nástupce jednat se státnickou rozvahou a přehledem a podaří se mu jednak stmelit monarchii, jednak ji vyvést z války natolik nepostiženou, že nedojde k jejímu rozpadu. Navíc ruští legionáři se pod tlakem domácích událostí zapletou daleko více do vnitřní ruské politiky a stanou se páteří bílých vojsk, která zardousí bolševický stát (včetně záchrany rodiny posledního cara, k níž v reálné historii chybělo několik dnů). Jejich zásluhy i tlak zemí Dohody přinutí císaře Karla legionáře občansky rehabilitovat.
Kniha končí epilogem roku 1938, kdy hitlerovskému Německu čelí nikoli izolované Československo, ale celé Rakousko-Uhersko-Česko-Slavonské soustátí (protože Karel provede narovnání nejen s Čechy, ale i s jižními Slovany) a po neúspěšném tlaku na souseda se hitlerovská moc v Německu hroutí (tak konec konců končí i "Žáby v mlíku" a v dokumentech Norimberského tribunálu, i dalších, jsou doklady o tom, že v případě neúspěchu by nejspíš skutečně v Německu došlo k široce založenému armádnímu protinacistickému převratu, jehož nezdařenou parodií byla "operace Valkýra" v roce 1944).
Jak "alternativní Mnichov", tak i tato alternativní historie druhé poloviny první světové války, jsou pečlivě propracované a troufám si odhadnout, že u lidí neznalých historie by mohla vyvolat podobnou desorientaci jako známá Wellesova inscenace "Války světů". Dala by se klidně využít jako scénář filmu ve stylu Vávrovy trilogie ("Dny zrady", "Sokolovo" a "Osvobození Prahy").
Co je zde ovšem zcela nepravděpodobné, to je chování novopečeného císaře Karla (Karel I jako císař rakouský, Karel III jako král český a Karel IV jako král uherský), pro větší jednoznačnost nazývaného někdy Karlem Posledním. Vyzdvihuji dva momenty, které nedovolily, aby se autorova fikce v reálu uplatnila:
Tím prvním je stav (medicínsko - genetický) samotné habsbursko-lotrinské dynastie, která za několik generací nedokázala dát na trůn jakžtakž schopného jedince. Historikové i odborníci z jiných oborů upozorňují na četné příbuzenské sňatky v rámci dynastie, jejichž výsledkem byl zástup bizarních postaviček, vláčených osudem i šikovnými manipulátory z okolí trůnu. Mimochodem, podvolení se řady habsburských panovníků šíbrům kolem trůnu poněkud eliminuje představu monarchie jakožto držitele nějakých nadčasových hodnot (protože ti šíbrové pracovali pro svůj okamžitý prospěch, stejně jako ti, co diskreditují současnou politiku).
Paradoxem je, že ti nejvíce vyšinutí panovníci této dynastie, psychosociopat Josef II, oligofrenik Ferdinand I Dobrotivý a slaboduchý Karel Poslední byli těmi, na něž je vzpomínáno relativně v dobrém, včetně toho, že první dva (ač neúmyslně) podpořili zrestituování českého národa po rekatolizační genocidě.
Obávám se, že alternativní historie by musela začít už někdy na podzim roku 1886, kdy by se do lůna Marie Josefy Sárské dostal jiný než habsburský genetický materiál, který by mohl dát vzniknout skutečně psychicky kvalitnímu jedinci.
Karel Poslední je postava zcela jistě spíše sympatická, nicméně stál před úkolem, který nemohl vzhledem ke své osobnosti zvládnout. Jeho nespornou zásluhou je pokojný rozchod monarchie, bez krveprolití, jaké doprovázelo pád monarchie nejen v Rusku, ale i sousedním Německu. Osobně by mi, přiznám se, nevadilo, kdyby politikové První republiky nalezli dostatek velkorysosti a v době jeho nuzování ve vyhnanství mu poskytli nějakou apanáž, odpovídající tomu, že republice jeho aktivity v závěru existence monarchie zachránily jak velké množství životů, tak i značné materiální a kulturní hodnoty (i velmi slušná doživotní apanáž by byla jen zlomkem procenta jejich ekvivalentu).
Druhý problém spočívá v tom, že v prostředí habsburské velkorodiny by kvalitní jedinec neměl šanci na uplatnění. Byl by cíleně zlikvidován jako Napoleonův syn nebo (rovněž habsburský ansámbl intelektuálně převyšující) korunní princ Rudolf. Musel by tedy od malička předstírat přinejmenším debilitu, asi jako Clau-Clau-Claudius ve známém seriálu z dějin Řima, a potom rychle všechny šokovat a zaskočit.
Poslední námitka, kterou lze proti uvedenému dílu uplatnit, patří k autorem na mnoha místech zmiňované a prosazované koncepci "legitimity". Problém zde spatřuji v tom, že vláda Habsburského a posléze Habsbursko-Lotrinského rodu byla v českých zemích po roce 1618 legitimní asi stejně, jako vláda "Třetí říše" nad "Protektorátem Böhmen und Mähren", tj. s legitimitou prakticky nulovou. Habsburkové si po potlačení povstání na počátku Třicetileté války v zemích koruny České počínali prakticky jen jako drancující dobyvatelé, potlačující jak českou státnost "obnovené zřízení zemské", tak i provádějící cílenou genocidu českého národa. Demonstrují to i snadno oželené ztráty korunních zemí - Lužice, Slezska a Kladska.
Jejich vláda byla v mnoha svých důsledcích (protože trvala déle) horší, než ta šestiletá nacistická. Určitá podpora sociálních jevů, které přerostly v to, co nazýváme Národním obrozením, byla naprosto nezamýšleným důsledkem snah o modernizaci země a kompenzaci ztrát průmyslového Slezska a Kladska. Od určité fáze (jejíž nástup Habsburkové díky své panovnické nekompetenci prošvihli) se uvedený proces zastavit nedal. I když obhájci monarchie manipulují např. s příspěvkem Františka Josefa I na výstavbu Národního divadla, nemůžeme pominout, že na druhé straně došlo k cílenému zakrytí skutečných příčin požáru (paliči byli němečtí nacionalisté), včetně úmyslné likvidace nevinných obětí, stavebních dělníků (viz Ivanov: "Požár národního divadla"). V Rakousko-Uhersku nikdy nedošlo ani k řádnému jazykovému narovnání, ani k nastolení náboženské svobody. Oboje si vynutil až revoluční proces, který monarchii zlikvidoval.
Stejně tak Drnek dle mého soudu zhola zbytečně a nesmyslně operuje jakousi morálkou a morální nadřazeností, které mají plynout z křesťanské víry, šířené násilím habsburskou mocí. Problém spočívá v tom, že žádná pozitivní morálka nemůže být založena na lži a podvodu a křesťanství obecně a římskokatolické zvlášť není ničím jiným, než násilím šířenou a násilím udržovanou zjevně lživou ideologií. Jakmile pomine či pominul tlak, který nutí podstatnou část populace předstírat tuto náboženskou víru, dojde velice rychle k jejímu rozpadu a odpadnutí většiny "věřících". Toto se stalo u nás v souvislosti s morálním vyhnitím a následným rozpadem Rakouska - Uherska, zatímco řada dalších evropských zemí podobným procesem prošla až o generaci později, po druhé světové válce, v níž se křesťané (a opět zejména katolíci) zdiskreditovali kolaborací s nacisty a fašisty (od podpory jejich nástupu k moci, až po organizaci útěku řady válečných zločinců s krví desítek až tisíců nevinných obětí na rukou).
Ano, je jasné, že po odvržení jedné vládnoucí ideologie dochází k určitému tápání, ale to není naprosto žádným důkazem toho, že by ta za/od-vržená ideologie byla správná, nebo dokonce nositelkou nějakých pozitivních hodnot.
pátek 25. března 2011
Několik chaotických poznámek o chaosu v medicíně (7/7)
Humbuk kolem sterilizací
Další snůškou naprosto chaotických nesmyslů jsou stížnosti "etnicky menšinových" žen na to, že byly v rámci operačních gynekologických zákroků sterilizovány (podvazem nebo přetětím vejcovodů).
Uvedený zákrok se prováděl naproto rutinně (a byl na to platný předpis) většinou po druhém (někdy po třetím) porodu císařským řezem (zpravidla po císařském řezu už další porody přirozenou cestou nebývají možné). Je třeba si také uvědomit, že za minulého režimu nebyla striktně stanovena hranice mezi předpisem (vyhláškou apod.) a zákonem. Někteří právní teoretici minulého režimu dokonce proponovali i vznik "zákonů", platných v daném kraji či dokonce okrese (včetně např. odlišných pravidel silničního provozu a dopravního značení). (Uvedené má ukázat, že lékařům nezbývalo nic jiného, než srazit kufry a dát se do toho, byť šlo o věc nařízenou vyhláškou, což by bylo dnes vyloučeno.)
Zákrok se prováděl proto, že děloha zjizvená dvěma císařskými řezy, má tendenci během dalšího těhotenství prasknout, což vede ke značnému krvácení a šoku, s podstatně vyšší pravděpodobností úmrtí než nerozpoznané mimoděložní těhotenství (nebo z jiného soudku: zanedbaný a prasklý zánět slepého střeva). Úmrtnost se blíží např. prasklé slezině nebo prasklým játrům.
To třetí těhotenství se dalo riskovat v případě, že pacientka splňovala řadu kritérií, mj. schopnost kvalitně a zodpovědně brát vhodnou antikoncepci (např. nitroděložní tělísko se do rozříznuté dělohy dost dobře hned zavést nedá). Pokud mezi prvním a druhým zákrokem uplynul rok nebo i méně, bralo se to více méně jako signál, že pacientka toto nezvládá.
Nejsem schopen říct, a žádná oficiální statistika na to neexistuje, zda příslušnice etnické menšiny byly sterilizovány častěji; ze svého okolí znám i případy zdravotnických pracovnic, včetně sester a lékařek, které byly po druhém nebo třetím císařském řezu sterilizovány, aniž by s tím měly nějaké problémy a dožadovaly se odškodnění. Faktem ovšem je, že nízký věk při prvním porodu, abúsus alkoholu a tabáku v těhotenství, nevhodná dieta a některé další faktory mohou vést k tomu, že již první porod je po hrozícím neúspěchu převeden na císařský řez, a dál už se to zcela přirozeně veze. A uvedené faktory mohou být kulturně, a tedy i etnicky, závislé.
Další snůškou naprosto chaotických nesmyslů jsou stížnosti "etnicky menšinových" žen na to, že byly v rámci operačních gynekologických zákroků sterilizovány (podvazem nebo přetětím vejcovodů).
Uvedený zákrok se prováděl naproto rutinně (a byl na to platný předpis) většinou po druhém (někdy po třetím) porodu císařským řezem (zpravidla po císařském řezu už další porody přirozenou cestou nebývají možné). Je třeba si také uvědomit, že za minulého režimu nebyla striktně stanovena hranice mezi předpisem (vyhláškou apod.) a zákonem. Někteří právní teoretici minulého režimu dokonce proponovali i vznik "zákonů", platných v daném kraji či dokonce okrese (včetně např. odlišných pravidel silničního provozu a dopravního značení). (Uvedené má ukázat, že lékařům nezbývalo nic jiného, než srazit kufry a dát se do toho, byť šlo o věc nařízenou vyhláškou, což by bylo dnes vyloučeno.)
Zákrok se prováděl proto, že děloha zjizvená dvěma císařskými řezy, má tendenci během dalšího těhotenství prasknout, což vede ke značnému krvácení a šoku, s podstatně vyšší pravděpodobností úmrtí než nerozpoznané mimoděložní těhotenství (nebo z jiného soudku: zanedbaný a prasklý zánět slepého střeva). Úmrtnost se blíží např. prasklé slezině nebo prasklým játrům.
To třetí těhotenství se dalo riskovat v případě, že pacientka splňovala řadu kritérií, mj. schopnost kvalitně a zodpovědně brát vhodnou antikoncepci (např. nitroděložní tělísko se do rozříznuté dělohy dost dobře hned zavést nedá). Pokud mezi prvním a druhým zákrokem uplynul rok nebo i méně, bralo se to více méně jako signál, že pacientka toto nezvládá.
Nejsem schopen říct, a žádná oficiální statistika na to neexistuje, zda příslušnice etnické menšiny byly sterilizovány častěji; ze svého okolí znám i případy zdravotnických pracovnic, včetně sester a lékařek, které byly po druhém nebo třetím císařském řezu sterilizovány, aniž by s tím měly nějaké problémy a dožadovaly se odškodnění. Faktem ovšem je, že nízký věk při prvním porodu, abúsus alkoholu a tabáku v těhotenství, nevhodná dieta a některé další faktory mohou vést k tomu, že již první porod je po hrozícím neúspěchu převeden na císařský řez, a dál už se to zcela přirozeně veze. A uvedené faktory mohou být kulturně, a tedy i etnicky, závislé.
sobota 8. ledna 2011
Několik chaotických poznámek o chaosu v medicíně (6/7)
Rowlingová coby lord Voldemort české psychiatrie
Vzhledem k alespoň formálnímu vztahu britské autorky ke zde preferovanému žánru bych se velce rád zmínil i o jejím zásahu do medicíny, kdy se vehementně zasahovala o omezení či dokonce zákaz klecových lůžek a dalších prostředků (na způsob svěrací kazajky).
Je třeba si uvědomit, že někteří chovanci sociálních ústavů jsou skutečně občasně nebo i trvale ve stavu, kdy jsou s to ublížit sobě i spolupacientům (někdy i personálu, ale ten je za to, sice bídně ale přece, placený). Řešení uvedených pacientů a uvedených stavů spočívalo léta v umístění pacienta do klecového lůžka (v němž je "stresován" zhruba srovnatelně jako kojenec v postýlce s postrannicemi, zejména pokud je mentálně na podobné úrovni), případně nasazení svěrací kazajky (v různých provedeních).
Už před mnoha léty existovaly "farmakologické svěrací kazajky", které se aplikovaly v jasně indikovaných případech (např. náhlé zhoršení u psychóz, sebevražedný pokus, raptus jinak normě se blížícího se pacienta apod.). Vždy se zdůrazňovalo, že se uvedené prostředky (a to platí i o jejich další generaci, mnohdy jen jinak nabarvenou a pojmenovanou) nehodí ke chronickému podávání, protože mají (jako prakticky vše, co nějak zasahuje do psychických funkcí, nálady apod.) návykový potenciál a při dlouhodobém systematickém podávání navíc nejsou zcela neškodné (játra, ledviny a další orgány to nakonec odskáčou).
Je na druhé straně jasné, že uvedeným způsobem striktně definované indikace a kontraindikace musely a musejí nutně vadit firmám, které tyto léky vyrábějí, protože po několika aplikacích v krátkodobých intervalech na ně pacient či spíše klient (protože základní onemocnění řešit neumíme - sociální ústavy se blíží více hospicům než klasickým nemocnicím) dostane návyk a pak už potřebuje stále častěji "doplňovat hladinku" a tu a tam přejít na účinnější preparát. Farmaceutická firma tak získá trvalou klientelu podobně jako drogový dealer, nabízející "na vyzkoušení" pár dávek heroinu zdarma. Proto je jejich investování do pár polovzdělaných "krasoduchů" vcelku pochopitelným marketingovým tahem.
Průšvih ovšem je, že uvedené léky jsou drahé, peníze na ně se musejí ušetřit jinde. Výsledkem jsou potom redukce personálu, poté např. nezvládající nakrmit všechny klienty, kteří se sami nenajedí, a potom v podobných ústavech nalézají naši studenti osoby s BMI 9,5 - což je na hranici smrti hladem.
Vzhledem k alespoň formálnímu vztahu britské autorky ke zde preferovanému žánru bych se velce rád zmínil i o jejím zásahu do medicíny, kdy se vehementně zasahovala o omezení či dokonce zákaz klecových lůžek a dalších prostředků (na způsob svěrací kazajky).
Je třeba si uvědomit, že někteří chovanci sociálních ústavů jsou skutečně občasně nebo i trvale ve stavu, kdy jsou s to ublížit sobě i spolupacientům (někdy i personálu, ale ten je za to, sice bídně ale přece, placený). Řešení uvedených pacientů a uvedených stavů spočívalo léta v umístění pacienta do klecového lůžka (v němž je "stresován" zhruba srovnatelně jako kojenec v postýlce s postrannicemi, zejména pokud je mentálně na podobné úrovni), případně nasazení svěrací kazajky (v různých provedeních).
Už před mnoha léty existovaly "farmakologické svěrací kazajky", které se aplikovaly v jasně indikovaných případech (např. náhlé zhoršení u psychóz, sebevražedný pokus, raptus jinak normě se blížícího se pacienta apod.). Vždy se zdůrazňovalo, že se uvedené prostředky (a to platí i o jejich další generaci, mnohdy jen jinak nabarvenou a pojmenovanou) nehodí ke chronickému podávání, protože mají (jako prakticky vše, co nějak zasahuje do psychických funkcí, nálady apod.) návykový potenciál a při dlouhodobém systematickém podávání navíc nejsou zcela neškodné (játra, ledviny a další orgány to nakonec odskáčou).
Je na druhé straně jasné, že uvedeným způsobem striktně definované indikace a kontraindikace musely a musejí nutně vadit firmám, které tyto léky vyrábějí, protože po několika aplikacích v krátkodobých intervalech na ně pacient či spíše klient (protože základní onemocnění řešit neumíme - sociální ústavy se blíží více hospicům než klasickým nemocnicím) dostane návyk a pak už potřebuje stále častěji "doplňovat hladinku" a tu a tam přejít na účinnější preparát. Farmaceutická firma tak získá trvalou klientelu podobně jako drogový dealer, nabízející "na vyzkoušení" pár dávek heroinu zdarma. Proto je jejich investování do pár polovzdělaných "krasoduchů" vcelku pochopitelným marketingovým tahem.
Průšvih ovšem je, že uvedené léky jsou drahé, peníze na ně se musejí ušetřit jinde. Výsledkem jsou potom redukce personálu, poté např. nezvládající nakrmit všechny klienty, kteří se sami nenajedí, a potom v podobných ústavech nalézají naši studenti osoby s BMI 9,5 - což je na hranici smrti hladem.
středa 5. ledna 2011
Několik chaotických poznámek o chaosu v medicíně (5/7)
Chaos vyvolaný požadavky pacienta
Je zcela správné, pokud pacient nějakým způsobem participuje na svém léčení, v rámci svých možností se zajímá o svou chorobu, možné léčebné postupy apod. Pokud by to nedělal, připomínal by cestujícího, který nasedl to taxíku a vše, včetně cíle cesty, "nechal na profesinálech". Na druhé straně jsou jisté meze, např. u toho taxíku nebude asi akceptovatelný průjezd zákazem vjezdu nebo jednosměrkou v protisměru. A cestující, který by se něčeho podobného dožadoval, nebo si to dokonce vynucoval, by se mohl oprávněně se zlou potázat.
Naprosto stejné je to i v případě oné zmíněné participace pacienta. Existují zcela jasné hranice (které jsou obecně vytyčeny pojmem "léčba lege artis"), které dost dobře nelze překročit, protože za nimi čeká nikoli policista s portmonkou na vybírání pokut, ale soudy a různé následné nepříjemné komise, které lékaři kromě "normálního" trestu mohou omezit nebo i zcela zakázat vykonávat jeho povolání.
Ještě v popularizující knize profesora Jerzy Sawicki "Tajemství paragrafů" je uvedeno zcela striktně, že pokud se pacient dožaduje lékařského postupu non lege artis a postup lege artis odmítá, je lékař oprávněn (ba dokonce povinen) sbalit fidlátka a dál se o něj nestarat. A je to dokumentováno více příklady rozhodnutí soudů, jak kontinentálních, tak i anglosaských.
Kniha vyšla na přelomu 60. a 70. let, a od té doby ovšem zabušila na dveře našeho zdravotnictví zlá sudička zvaná "politická korektnost". Lékař se nyní ocitá ve dvojím ohni, kdy na jedné straně pořád ještě nikdo nezrušil paragrafy, které ho obecně zavazují k léčbě lege artis a vyhrožují sankcemi za její nedodržení; na druhé straně je stále větší tlak na "citlivost" vůči nejrůznějším předsudkům pacientů. A současně působení různých aktivistických organizací, stavějících se za "právo" pacientů být ošetřen v rozporu s poznatky medicíny a případně i platnými právními normami. Nejde jen o "klasické" jehovisty s jejich transfúzemi krve (poněkud připomínající vodníky ze známého filmu). V současné době se jedná především o muslimy, kteří např. odmítají desinfekci (protože je tam alkohol), odmítají vyšetření pacientky lékařem, mohou odmítat i některé léky apod. V některých nemocnicích projevilo vedení "vstřícnost" vůči takovýmto požadavkům pacientů a stanovilo různé "etické kodexy" pro práci s nimi. Je ovšem nutno říct, že ředitelská vyhláška, "etický kodex" nebo cokoli jiného místního jakožto akt nižší právní síly, nijak nevyvyňuje lékaře z průšvihu, pokud v souladu s ní něco zanedbá. Uvedené normy přispívají pouze k dalšímu chaosu na tomto poli.
Navíc, pochopitelně, lékař nemůže znát rodinné poměry pacienta a tudíž i vědět, zda všichni okolo jsou náboženští fanatici, kteří raději oželí pacienta, hlavně když jejich předsudky zůstanou neposkvrněny kontaktem s realitou, nebo zda se tam naopak vyskytnou lidé fanatismem nezasažení, kteří se budou ohrazovat proti non lege artis postupu (modelový příklad: islámská konvertitka a její neméně fanatický manžel versus její normální rodiče).
Zde lze vyslovit jediný požadavek, aby totiž uvedená problematika byla jasně a jednoznačně definována zákonem (ono tam v reálu moc možností není, zákon by je tedy mohl vyjmenovat a vyřešit všechny) a zákonem bylo jasně stanoveno, zda a ve kterých situacích se lékař z důvodu "citlivosti" může od předepsaných postupů odchýlit. Za důležité také považuji, aby takováto norma byla formulována ryze obecně, bez jmenování nějaké konkrétní pověry. Jinak bychom rychle sklouzli k nerovnosti pacientů (a tedy i občanů) před zákonem, tedy ke stavu někdy před nástupem osvícenských idejí v 18. století.
Za sebe mohu uvést, že mám k uvedené problematice ambivalentní postoj, protože na jedné straně se mi příčí ubezdušit pacienta jen kvůli nějaké nesmyslné pověře, na straně druhé jsem si vědom skutečnosti, že ubezdušení takovéhoto pacienta pozitivně ovlivní genofond zbylé populace (protože náboženský fanatismus je alespoň zčásti geneticky podmíněný).
Podobným problémem jsou i "odpírači očkování".
Očkování "bojuje" se zásadním problémem naprosté většiny preventivních aktivit: Běžný uživatel nevidí alternativu jeho neprovedení. Zatímco v případě léčby je to jasné:
- kdyby nám nevyřízli nádor, tak bychom nejspíš zemřeli
- kdyby nám nedali zlomenou končetinu do sádry, tak by to bolelo přinejmenším tak, jak to bolelo, než jsme se na sádrovnu dostali
- kdyby nám nevyléčili infekci, tak by nás udolala
V případě očkování, protože za sebou vyspělé země mají obrovský kus práce s potlačováním infekcí všeho druhu, vymizely z paměti obyvatel drastické zážitky generace jejich prarodičů a praprarodičů, kdy epidemie dětské obrny mrzačily a zabíjely a po epidemii třeba černého kašle nebo záškrtu nestačili na hřbitovech kopat hroby. Své sehrává i sobecky pojatý fakt, že život uprostřed proočkované populace chrání (např. ne u záškrtu) i ty, kteří očkování nepodstoupili.
Je zcela správné, pokud pacient nějakým způsobem participuje na svém léčení, v rámci svých možností se zajímá o svou chorobu, možné léčebné postupy apod. Pokud by to nedělal, připomínal by cestujícího, který nasedl to taxíku a vše, včetně cíle cesty, "nechal na profesinálech". Na druhé straně jsou jisté meze, např. u toho taxíku nebude asi akceptovatelný průjezd zákazem vjezdu nebo jednosměrkou v protisměru. A cestující, který by se něčeho podobného dožadoval, nebo si to dokonce vynucoval, by se mohl oprávněně se zlou potázat.
Naprosto stejné je to i v případě oné zmíněné participace pacienta. Existují zcela jasné hranice (které jsou obecně vytyčeny pojmem "léčba lege artis"), které dost dobře nelze překročit, protože za nimi čeká nikoli policista s portmonkou na vybírání pokut, ale soudy a různé následné nepříjemné komise, které lékaři kromě "normálního" trestu mohou omezit nebo i zcela zakázat vykonávat jeho povolání.
Ještě v popularizující knize profesora Jerzy Sawicki "Tajemství paragrafů" je uvedeno zcela striktně, že pokud se pacient dožaduje lékařského postupu non lege artis a postup lege artis odmítá, je lékař oprávněn (ba dokonce povinen) sbalit fidlátka a dál se o něj nestarat. A je to dokumentováno více příklady rozhodnutí soudů, jak kontinentálních, tak i anglosaských.
Kniha vyšla na přelomu 60. a 70. let, a od té doby ovšem zabušila na dveře našeho zdravotnictví zlá sudička zvaná "politická korektnost". Lékař se nyní ocitá ve dvojím ohni, kdy na jedné straně pořád ještě nikdo nezrušil paragrafy, které ho obecně zavazují k léčbě lege artis a vyhrožují sankcemi za její nedodržení; na druhé straně je stále větší tlak na "citlivost" vůči nejrůznějším předsudkům pacientů. A současně působení různých aktivistických organizací, stavějících se za "právo" pacientů být ošetřen v rozporu s poznatky medicíny a případně i platnými právními normami. Nejde jen o "klasické" jehovisty s jejich transfúzemi krve (poněkud připomínající vodníky ze známého filmu). V současné době se jedná především o muslimy, kteří např. odmítají desinfekci (protože je tam alkohol), odmítají vyšetření pacientky lékařem, mohou odmítat i některé léky apod. V některých nemocnicích projevilo vedení "vstřícnost" vůči takovýmto požadavkům pacientů a stanovilo různé "etické kodexy" pro práci s nimi. Je ovšem nutno říct, že ředitelská vyhláška, "etický kodex" nebo cokoli jiného místního jakožto akt nižší právní síly, nijak nevyvyňuje lékaře z průšvihu, pokud v souladu s ní něco zanedbá. Uvedené normy přispívají pouze k dalšímu chaosu na tomto poli.
Navíc, pochopitelně, lékař nemůže znát rodinné poměry pacienta a tudíž i vědět, zda všichni okolo jsou náboženští fanatici, kteří raději oželí pacienta, hlavně když jejich předsudky zůstanou neposkvrněny kontaktem s realitou, nebo zda se tam naopak vyskytnou lidé fanatismem nezasažení, kteří se budou ohrazovat proti non lege artis postupu (modelový příklad: islámská konvertitka a její neméně fanatický manžel versus její normální rodiče).
Zde lze vyslovit jediný požadavek, aby totiž uvedená problematika byla jasně a jednoznačně definována zákonem (ono tam v reálu moc možností není, zákon by je tedy mohl vyjmenovat a vyřešit všechny) a zákonem bylo jasně stanoveno, zda a ve kterých situacích se lékař z důvodu "citlivosti" může od předepsaných postupů odchýlit. Za důležité také považuji, aby takováto norma byla formulována ryze obecně, bez jmenování nějaké konkrétní pověry. Jinak bychom rychle sklouzli k nerovnosti pacientů (a tedy i občanů) před zákonem, tedy ke stavu někdy před nástupem osvícenských idejí v 18. století.
Za sebe mohu uvést, že mám k uvedené problematice ambivalentní postoj, protože na jedné straně se mi příčí ubezdušit pacienta jen kvůli nějaké nesmyslné pověře, na straně druhé jsem si vědom skutečnosti, že ubezdušení takovéhoto pacienta pozitivně ovlivní genofond zbylé populace (protože náboženský fanatismus je alespoň zčásti geneticky podmíněný).
Podobným problémem jsou i "odpírači očkování".
Očkování "bojuje" se zásadním problémem naprosté většiny preventivních aktivit: Běžný uživatel nevidí alternativu jeho neprovedení. Zatímco v případě léčby je to jasné:
- kdyby nám nevyřízli nádor, tak bychom nejspíš zemřeli
- kdyby nám nedali zlomenou končetinu do sádry, tak by to bolelo přinejmenším tak, jak to bolelo, než jsme se na sádrovnu dostali
- kdyby nám nevyléčili infekci, tak by nás udolala
V případě očkování, protože za sebou vyspělé země mají obrovský kus práce s potlačováním infekcí všeho druhu, vymizely z paměti obyvatel drastické zážitky generace jejich prarodičů a praprarodičů, kdy epidemie dětské obrny mrzačily a zabíjely a po epidemii třeba černého kašle nebo záškrtu nestačili na hřbitovech kopat hroby. Své sehrává i sobecky pojatý fakt, že život uprostřed proočkované populace chrání (např. ne u záškrtu) i ty, kteří očkování nepodstoupili.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)