Co zůstalo nevysloveno o 11. 9.

Půlkulaté výročí teroristického útoku na WTC přineslo mnoho článků o významu tohoto data, byť snad nikdo nešel tak daleko jako František Mrož Novotný, který už tehdy konstatoval, že 21. století začalo teprve tímto datem coby "století terorismu". Zatímco 20. začalo až Sarajevským atentátem coby století válek, dodávám já. Nicméně některé informace zapadly, a přitom jsou pro pochopení celé tragédie zásadně důležité.

Proč ty věže vlastně spadly?

Já pamatuji, jak zelení s jásotem přivítali coby "velkolepé vítězství" skutečnost, že se jim od cca 10. podlaží věží podařilo prosadit nepoužívání azbestu jako tepelného izolantu stavební konstrukce. Od tohoto podlaží až nahoru byl tedy používán jiný materiál. Přitom náhrady azbestu jsou dvojí: Buď stejně účinné jako azbest, ale pak jsou pekelně drahé, nebo cenově srovnatelné s azbestem, ale pak jsou výrazně horší. Onou účinností není myšlena jen tepelná izolace, ale také teplotní hranice, při níž izolant přestane izolovat. Když to trochu přeženu, nebyl by problém obalit konstrukce WTC vatou, mající stejný tepelně izolační účinek jako azbest, ale ta by za požáru okamžitě shořela. Ty cenově srovnatelné náhražky azbestu jsou jistě odolnější, ale jsou výrazně méně odolné vysoké teplotě (reálně vznikající při velkém požáru), sice asi neshoří, ale změní se jejich struktura natolik, že přestanou izolovat.
Dovolím si úkrok stranou: Paniku se  šílenou nebezpečností azbestu patrně vyvolali výrobci právě oněch nekvalitních tepelných izolací, protože ty by se vedle azbestu neprosadily. Posléze bylo zjištěno, že nebezpečnost azbestu zdaleka není tak strašlivá, jak ji vygenerovaly ony panikářské studie. Jistě může způsobit rakovinu jediné vlákno azbestu, deponované v plicní tkáni, ale lidský organismus má dost obranných prostředků jednak proto, aby se toto vlákno do plic nedostalo, nebo vyšlo s hlenem dýchacích cest ven, jednak i proti tomu, aby "rozdivočené" buňky kolem toho vlákna dokončily přeměnu na buňky rakovinové. 
Azbest navíc vytváří jiný typ nádoru, než třeba kouření nebo radon. Ty odlišné nádory vycházejí z buněk dýchacích cest, tedy jsou to karcinomy, zatímco azbest vytváří histologicky odlišné nádory (mezoteliomy), vycházející z vaziva a dalších struktur okolo těchto cest. A musí se tedy dostat hlouběji do plicní tkáně, aby se mohl setkat s buňkami, které je schopen nasměrovat na vývoj směrem k buňkám nádorovým.
Problém byl především v tom, že běžně se nádory třídí podle lokalizace, bez ohledu na histologický typ.
Takže následně stačilo pár studií, sledujících histologické zařazení příslušných nádorů, aby se prokázalo, že naprostá většina plicních nádorů u lidí, přicházejících do kontaktu s azbestem, jsou "staré dobré" karcinomy bez vztahu k azbestu. Kouření ovšem zvyšuje i riziko nádorů, způsobených azbestem, protože omezuje obranné mechanismy dýchací soustavy .
Nicméně šunty se už na trhu etablovaly a používají se.
Kdo sledoval přímé přenosy z místa teroristického útoku, tak si mohl povšimnout, že hasiči a další záchranáři vraceli, až do pádu první z věží, zpanikařené lidi zpět do budov, protože ty měly mít konstrukci udělanou tak, aby takový požár ustála. Pomalejší prostup tepla skrze kvalitní tepelnou izolaci měl vést k tomu, že se teplo stačí rozvést do většího objemu konstrukce, a ta se udrží pod kritickou teplotou, měnící vlastnosti kovu (nejde o tavení, ale o snížení mechanické odolnosti).

Co dalšího?

Určitá škaredá podezření mohl vyvolat fakt, že požářiště byla relativně rychle po zničení věží, v podstatě bez jakékoli piety reflektující skutečnost přítomnosti lidských pozůstatků, vyprázdněna a kov z konstrukcí odvezen jako surovina do Číny.
Tato akce totiž znemožnila kontrolu, zda opravdu veškeré konstrukční prvky věží WTC byly z toho druhu oceli, který byl napsán v projektu. Různé vyšizování staveb (a nejen jich) není jen v socialismu a podobných totalitách, ale, bohužel i v demokraciích.
Abych trochu odlehčil:  Spadla stavba socialismu. Hledal se viník. Nejprve padlo podezření na písek, ale ten se bránil, že je tolikrát prosetý, že v něm nemůže být nic špatného. Tak se šlo na cihly, avšak ty se ubránily tím, že jsou celé rudé "až do morku kostí". Takže se šlo na cement, ale ten se bránil také: "Soudruzi, mě do toho netahejte, já tam vůbec nebyl."
Bohužel, tento vtip, jako jiné podobné a za socialismu kolující byl zcela jistě inspirován realitou.

Jak to bylo s tím termitem?

Různí konspirátoři tvrdili a tvrdí, že v troskách WTC byl nalezen termit. Někteří jdou tak daleko, že destrukci věží WTC prohlašují za řízenou a provedenou tajnými službami (nejčastěji uvádějí USA a Izrael). Prohlašují také, že záběry nárazu letadel do WTC jsou jen filmový trik, a že žádná taková letadla ve skutečnosti neexistovala, ani tedy do věží nenarazila.
K tomu asi tolik:
Existují barvy, které mají jako plnidlo oxid železitý. Existují barvy, které mají jako plnidlo práškový hliník. Pokud je věděním nepolíbený Američan natře přes sebe, nebo dokonce smíchá, aby vylepšil jejich účinek, máte hned na příslušném podkladu termit. Pokud rezavou konstrukci natřete barvou s hliníkovým práškem, případně ji natřete natolik nekvalitně, že ocel pod nátěrem zrezaví, máte opět termit, tedy směsku kovového hliníku a oxidu železitého.
Pochopitelně, taková tenounká vrstvička smíchaných komponent termitu s vysokou pravděpodobností nevyprodukuje ani tolik tepla, aby se oheň po ní šířil, na to je odvod tepla ocelovým podkladem příliš rychlý. Z tohoto důvodu si dovoluji nevěřit tomu, že tam nějaký termit, opravdu jako takový, byl. Případné "termitoidní" nátěry neměly na průběh požáru žádný vliv.

Jak to bylo s tím "jedovatým ovzduším"?

Vzhledem k tomu, že jsem měl tu čest spolupracovat s vysoce a celosvětově uznávanou odbornicí na zdravotní prevenci, tak přes ni vím, že lidé v dosahu požáru a prachu z trosek byli převlékáni do speciálních oděvů a vyváženi z kontaminované oblasti pryč. Co bylo dál, je na vážkách, nicméně všechna velká města USA, a tedy i New York, mají od 50. let program postupu na dekontaminaci ulic, byť vypracovaný pro případ jaderného napadení USA a následné kontaminace měst radioaktivním spadem. Pokud se tyto práce neprovedly, je to chyba tehdejšího vedení města a nikoho jiného.
Druhou věcí je, že je po bitvě každý vojín generálem: O škodlivinách, vzniklých při požáru, se v podstatě až do spálení a spadnutí věží WTC zase nevědělo tolik, aby to vyvolalo nějaký poplach. Navíc kritika některých "jedů" je absurdní, protože se jedná o látky, zpomalující hoření, případně zabraňující, aby jimi nasycené materiály vzplanuly. Bez jejich přítomnosti by patrně věže spadly mnohem dříve.

Kdo tedy útok na WTC zavinil?

Zcela jistě hlavní vinu nese oněch snad 19 teroristi, kteří unesli letadla za účelem jejich využití coby teroristické zbraně.
Zcela jistě podstatnou část viny nese náboženství, které slibuje pachatelům těchto odporných zločinů okamžitý odlet do ráje. A s tím souvisí jistě i vina všech těch, kteří toto náboženství šíří, nebo jeho šíření tolerují.
Z tohoto důvodu byla přítomnost ultralevičáka a vyznavače onoho náboženství Mamdaniho na pietní vzpomínce obětí tohoto zločinu správě vnímána jako pěst na oku, případně jako účast SS mana ve slavnostní uniformě na obdobné akci v některém z německých koncentráků, třeba Osvětimi. Z tohoto důvodu také řada pozůstalých po obětech těchto teroristů jeho účast na pietním obřadu odmítala.
Určitou roli s vysokou pravděpodobností sehrála i izolace stavební konstrukce, horší než azbestová, kterou prosadili zelení.
O záměně naprojektované oceli za nějakou levnější a méně kvalitní můžeme leda spekulovat. Pravděpodobně se pravdu nedozvíme, ledaže by se ti, co se na něčem takovém nakapsovali, pohádali a někdo z nich přestal držet bobříka mlčení. Nebo kdyby někdo vynalezl stroj času a my jím mohli zaletět pro vzorky oceli ze zřícených věží.
Rozhodně však primární vina, a to i za všechny možné dodatečně zahynulé osoby v souvislosti se zmíněným "jedovatým vzduchem" nesou islámští teroristé. Snahy převrátit příčinu a následek, a vyvinit teroristy, případně alespoň jejich vinu zlehčit, více-méně ukazují na lidi, kteří s těmi teroristy sympatizují.  Což se tedy týká i New Yorkského soudruha starosty, který se na vytváření oné mlhové clony sám aktivně podílel.

Věže WTC byly destruovány islámskými teroristy a s nimi těmi, kteří jim dávali ideologický podšprajc, včetně slibování panenských hurisek. Vedle toho se stala nebo mohla stát řada problematických aktivit, snižujících protipožární odolnost věží, jejichž dopad by se však, nebýt onoho teroristického útoku, patrně nikdy neprojevil.

Proč podporuji zpřístupnění IVF a podobných zákroků i single ženám

Velký rozruch vyvolalo rozhodnutí ministra zdravotnictví Vojtěcha podpořit změnu zákona, který by umožnil provést umělé oplodnění (včetně IVF) spermatem neznámého dárce i single žijícím ženám. Z rádoby konzervativní sféry se ozývá křik, který se ovšem zcela míjí s realitou. Je dobré se na tuto problematiku podívat.

Zákrok

Zákroky pro neplodné páry byly prováděny již za socialismu a snad ještě dříve. Bylo to hlavně tehdy, když měl muž nějakou závažnou chorobu, která se projevila buď snížením koncentrace spermií v ejakulátu na úroveň, která drasticky snižuje snižuje pravděpodobnost oplození (dokonce až tak, že  pravděpodobnost oplodnění v rámci jednoho cyklu násobená odhadovaným počtem zbývajících cyklů - do odhadovaného nástupu klimaktéria - může být výrazně nižší než 100 %). Případně ve vzorcích semene partnera nejsou spermie vůbec detekovatelné.
Kromě chorob může být ztráta schopnosti produkovat spermie způsobena léčbou, např. nádorů a leukémií ozařováním a chemoterapeutiky. Prakticky stejný efekt má i přítomnost "letálních genů" v genetickém materiálu jednoho z partnerů, případně obou, kdy vzniká stav, že s konkrétním mužem konkrétní žena mít dítě nemůže, ale s většinou jiných mužů ano. A totéž často platí i pro muže z takto neplodných párů - mohou "udělat dítě" jiné ženě než své manželce, zvlášť za situaci, kdy byli ujištěni o své neplodnosti.
Už za socialismu se říkalo, že úspěchy některých lázní na ženské nemoci a neplodnost nestojí ani tak na lázeňských procedurách, ale na změně sexuálního partnera pro dobu pobytu v lázních. Komu to připomíná známou filmovou komedii "Prstýnek", tak má pravdu. Zcela jistě už tehdy o něčem podobném prostě čimčarali vrabci na střechách a autory filmu patrně inspirovali. A v lázeňském městě, v němž jsem odbýval svou základní vojenskou službu, chodili někteří absíci "za lázeňačkami" a vůbec bych se nedivil, kdyby alespoň někteří z nich měli děti (a teď už i vnoučata), o nichž nevědí.
Je-li žena zdravá, pak ji oplodní i semeno zdravého muže za čerstva nasáté do injekční stříkačky a vstříknuté do pochvy nebo dokonce děložního krčku. To druhé může pomoci i ženám, které jsou neplodné z důvodu přítomnosti protilátek proti spermiím ve hlenu děložního hrdla. Údajně už někdy v 50. či 60. letech se takto oplodňovaly lesbické ženy spermatem otce, bratra, nebo jiného mužského příbuzného své partnerky. Dítě pak bylo příbuzné s oběma členkami páru.
Pokud má žena závažnější problémy, jsou použity razantnější postupy, až po ono oplození ve skle (IVF) vajíčka (vajíček), které se ženě odebere laparoskopicky či jinak operačně z farmakologicky nastimulovaného vaječníku. Pochopitelně, pokud se na neplodnosti podílí také muž, použije se k oplodnění vajíček sperma neznámého dárce. Pamatuji doby, kdy se kolem umělého oplodnění semenem od dárce, ať už IVF nebo jen vstříknutím semene do pochvy/dělohy prováděla hotová magie. Např. se vždy do semene dárce přidávalo semeno partnera, aby nebyla jistota, že to musí být dítě od dárce. Tedy, dovedu si představit i existenci nějakého plodnost snižujícího faktoru ve spermatu muže, jehož plodnost by se zvýšila přítomností zdravého spermatu jiného muže, ale nepovažuji to za možnost moc pravděpodobnou. Na druhé straně, pokud se tyto kejkle dějí i dnes, tak jsou nesmyslné, protože dnes jsou příslušné genetické testy na rodičovství "za hubičku" a dobře dostupné, viz třeba občasné průšvihy se záměnou dětí v porodnici.

Malý úkrok stranou

Považuji za vhodné v této souvislosti upozornit na fakt, že byla provedena velká studie, v jejímž rámci byly u žen sledovány prvky životního stylu a v tekutině, která se odsaje současně s vajíčkem, odebíraným na IVF, byly sledovány vybrané cizorodé látky (vč. těžkých kovů).  Asi nejdůležitější výsledek této studie je nulová úspěšnost IVF u žen - kuřaček, které na dobu před tímto zákrokem a během něj nedokázaly přestat kouřit.
Zajímavá je i studie daleko staršího data. V jejím rámci veterináři v semeni kanců (prasete domácího) stanovili koncentraci aflatoxinů (tehdy silně horkou novinkou radio immuno assay, na niž si museli "na koleně" prakticky vše udělat sami) a po použití tohoto semene k oplodnění byla vzniklá generace sledována od četnosti vrhu, přes nemocnost, přibývání na váze atd. až po jateční hmotnost. Tato data byla "nabouchána" do velkého sálového počítače (osmibity teprve začínaly, ale ne u nás), a teprve po konfrontaci těchto dat (ručně to prostě nešlo) byli výzkumníci tak trochu šokováni, že ony parametry od narození až po jatka korelovaly s tou koncentrací aflatoxinu. 
Nepochybuji o tom, že by podobná studie měla dopadnout podobně i u člověka. Ovšem, parametry zdraví a prospívání by korelovaly se řadou dalších faktorů prostředí i životního stylu, jaké byly u těch prasat v podstatě zanedbatelné (a vyfiltrování jen toho aflatoxinu by bylo nesmírně náročné až nemožné). Ta nemožnost nastane i tehdy, když vám počítač vyvěští, že těch mužů, potřebných pro rozumnou pravděpodobnost, že se podaří něco detekovat, by musel být milion (nebo ještě víc), a tolik dobrovolníků se v našem státě prostě sehnat nedá. Jinými slovy: Aby se to dalo detekovat u lidí, museli by být umístěni do zařízení silně připomínajícího koncentrák.
U toho druhého případu jsme si tedy také ukázali, že pokud něco vyjde v pokusech na zvířatech a nevyjde u lidí, neznamená to, že u lidí onen studovaný faktor nic nedělá, ale pouze to, že je maskován řadou nepravidelností lidského života, jaké se v životě chovných či dokonce laboratorních zvířat prostě nevyskytují.

K tomu oplození

Chtěl jsem tedy naznačit, že u zdravých lidí není umělé oplození žádný zásadní problém, pokud se tedy sejde zdravá žena se zdravým dárcem semene. Inseminátor byl za komunistů učební obor bez maturity. IVF tedy významná část single žen ani nebude potřebovat, pokud si nějak sežene dárce.
Pamatuji doby, kdy samotná IVF byla předmětem těžkých sporů, a kdy "děti ze zkumavky" byly různými pochybnými organizacemi, zejména navázanými na církve, či církvemi samotnými, prohlašovány za "děti ďábla" či Satana. A v podstatě během jedné generace se z toho stal vcelku standardní medicínský zákrok.
Proti oplození single žijících žen je vznášena i námitka, že "tato novela upírá dětem právo znát svého otce". Je to, pochopitelně, naprostý nesmysl. Naopak, bojovníci proti této novele fakticky upírají potenciálním dětem single žen právo na život. Nehledě k tomu, že ani děti neplodných párů (s mužskou neplodností) svého biologického otce neznají a v podstatě ani znát nemohou. A děti z babyboxů často neznají identitu nejen biologického otce, ale ani biologické matky. Což rozhodně není argument pro zákaz oplodnění anonymním dárcem žen, žijících v partnerském vztahu, nebo zákaz babyboxů.
Ostatně, jsou i parky, v nichž  se vyzývavě oblečená žena stane přes noc čekatelkou mateřství (nebo taky mrtvolou). Nicméně si nemyslím, že je pro společnost žádoucí, aby se takto množily geny sexuálních násilníků. Anonymní dárci jsou dost silně prošetřeni na nejrůznější dědičné vady a jiné neduhy, které by mohli přenést na potomstvo. Rozhodně je žádoucí nenahánět zoufalé ženy do nějakých problematických aktivit.
Jistěže v ekonomice státu se uplatní i děti single žijících žen. Takže odpůrci této novely by si měli uvědomit, že i ty děti, jejichž vzniku se snaží zabránit, jsou potenciálními zdroji financí na jejich důchody.

Ještě další aspekty

I v mé nevelké sociální bublině jsou či byly single ženy s dítětem. Jedna to zařídila tak, že se vdala a bezprostředně poté, co se ujistila, že je těhotná, se zase rozvedla. Druhá zase byla postavena před problém, že u ní probíhá choroba, která po relativně krátkém čase způsobí, že bude spolehlivě neplodná. Takže nakonec získala jednoho gaye, který spolu s ní před úřady předstíral, že jsou pár a že jim nejde udělat dítě (na což ona měla dost papírů od gynekologů). Takže má dítě, žije single a biologický otec je občas chodí navštívit.
Takže je jasné, že se tento dosavadní zákaz oplodňovat single žijící ženy dá obcházet a také se obcházet bude, pokud novela neprojde, protože se obchází už teď. 
Návrh této novely tedy považuji za rozumný i z pohledu udržení jakéhosi souladu práva a reality.  Prostě i pro právo platí ona sentence z příručky pro poddůstojníky, z níž jsem kdysi dávno studoval na vojenské katedře, že se nemají dávat rozkazy, o nichž je předem jasné, že nebudou splněny.
Problémem jistě je, že současný zákon je silně diskriminační a novela by měla tuto diskriminaci o něco snížit (takže ji lze považovat za prodemokratickou). Dle mého soudu by měly mít přístup k tomuto zákroku všechny ženy odpovídajícího věku a zdravotního stavu. Ona diskriminace je jistě pozůstatek křesťanské morálky, která je již naší společnosti cizí. Navíc i po této novele stejně zůstane diskriminace "státem registrovaných" lesbických žen (které by odpůrci zmíněné novely patrně rádi viděli v pruhovaném "pyžamu" s růžovým trojúhelníkem a za ostnatým drátem s elektřinou).
Jako další problém vidím také to, že heterosexuální dvojice a její potomci coby rodina je na světě zanedbatelný čas oproti době existence druhu Homo sapiens. A i v současnosti jsou početné populace, které takovýto model rodiny nemají a neakceptují.
V podstatě ještě první křesťané se stavěli k takovémuto manželství spíše negativně, což lze doložit i na textech některých epištol, které jsou součástí Nového Zákona. Až po uplynutí doby vzniku textů, které se v pozdější době staly staly součástí kanonizované verze Bible, začalo křesťanství lézt do vztahů mezi mužů se ženami a institut vymyšlené "svátosti manželské" se jim k tomu hodil.
A dokonce ještě v prvních stoletích našeho letopočtu existovaly klášterní komunity, v nichž žili mniši a jeptišky stejného řádu pohromadě a coby jakási velkorodina vychovávali své potomstvo. Faktem je, že dítě narozené v takové komunitě mělo pravděpodobnost dožití dospělosti daleko vyšší, než dítě narozené heterosexuálnímu páru někde na vesnici, protože komunita o ně mohla pečovat lépe.
Takže je docela možné, že s vývojem ekonomiky i sociálních vztahů dojde k utlumení výskytu křesťanské formy rodiny a ke vzniku nějakého jiného modelu této instituce.

Navrhovaná novela legislativy o umělém oplodněni je tedy jednoznačně krokem správným směrem, byť by se mělo jít ještě dál. Snižuje počet lidí, diskriminovaných na základě pochybnými lidmi sepsaných pravidel sexuálního chování, která navíc nikdy neplatila pro celý svět. Ten se navíc od těch dob radikálně změnil (a bude se dál měnit, ať už se s lidstvem stane cokoli), což ukazuje stále sílící neúspěšnost tohoto modelu rodiny.

Opravdu mohou za nebezpečné jízdy mládeže sociální sítě?

Britské listy přinesly článek o nové módě mezi mladíky ve Velké Británii a Irsku, spočívající v organizování rychlých a nebezpečných jízd, mj. na dálnicích v protisměru. Pochopitelně, politikové obou států naprosto nesmyslně obviňují sociální sítě a další podobná média z toho, že informacemi o tomto fenoménu jej vlastně způsobují.

Jízda v protisměru a další "adrenalín"

František Novotný tento fenomén nakousl v textu o školním násilí a dalších poruchách chování u dětí. Tohoto problému se dotkl ještě ve stati "V dětském světě řádí autoimunitní choroba".
V obou případech poukazuje na patogenní výchovu dětí, jimž je odstraňována z cesty jakákoli, třeba i jen náznaková, překážka. Děti neznají stres, což má v podstatě dva důsledky:
Prvním důsledkem je, že se absolutně nedokáží v pozdějším životě vyrovnat se sebemenším stresem, v zaměstnání, osobním životě, partnerském vztahu atd.
Druhý důsledek je snad ještě závažnější: Určitá míra stresu je důležitá pro psychický vývoj a lidský organismus (včetně nervové soustavy i s vyšší nervovou činností) je na stres a jeho překonávání přirozeně stavěn.
Výsledkem absence stresu v dětství nemůže být nic jiného než rozvoj osobnosti směrem ke psychopatii.

Trocha (pre)historie

Pochopitelně, potřebu stresu jsme získali vývojem trvajícím miliony let, dokonce z dob, v nichž rod Homo "byl na houbách" a po afrických tkáních pobíhali Ramapithékové, Australopithékové a další naši předkové (či bratranci našich předků) a bylo pro ně naprosto samozřejmé, že jsou vystaveni stresu, a že se s ním nějak (a většinou úspěšně) poperou.
A v rámci toho se musel náš předchůdce smířit i s tím, že některé stresové faktory prostě existují a on s nimi naprosto nic nenadělá. Což se natáhlo až do současnosti, v níž se naše generace musela smířit s tím, že je šéf blbec, ale že je s ním nutno nějak vycházet. U mužů, a zejména vysokoškoláků, to bylo ještě akcentováno vojenskou službou, v níž zpravidla stál ve velitelské funkci muž s nižším intelektem (ideální "matroš" na generála) než měl průměrný "absík".
Výše uvedené je dáno tím, že pro úspěšnou vojenskou kariéru je prakticky nutné IQ kolem stovky, plus mínus deset. Má-li někdo IQ pod 90, pak mu už nestačí pokrýt nároky na něj kladené. Má-li IQ nad 110, tak zvládá ony úkoly "levou zadní" a zpravidla z nudy vymýšlí různé ptákoviny, a může se i "dát na chlast a ženské". A zpravidla to skončí Opravdu Velkým Průšvihem, který jeho vojenskou kariéru ukončí.
Ostatně takto skončil i známý Don Juan d' Austria, neobyčejně schopný admirál, vojevůdce a vojenský logistik, vítěz bitvy u Lepanta, po níž byl, coby pouhý královský levoboček (a ještě s měšťankou), v podstatě odstaven na jakousi průměr vyžadující velitelskou funkci a jeho chování, vzniklé jako reakce na toto odstavení, dalo jeho jménu současný, spíše hanlivý, význam.
Faktem je, že se uchlastal a usouložil pár let před organizováním španělské invaze do Anglie, která skončila, na rozdíl od toho Lepanta, děsivou katastrofou, předznamenávající pád Španělska z pozice velmoci, nad níž slunce nezapadá, na úroveň státu v podstatě ekvivalentního zemím třetího světa. Opravdu velice lituji toho, že není možné vytáhnout z nějakého zásobníku alternativní Zemi, na níž by tento admirál a vojevůdce velel přípravám invaze do Anglie a jejímu provedení.

Nedostatek stresu

Jak jsem výše uvedl, "antistresově" vychovávané děti mají na jedné straně nulovou schopnost se vyrovnat se stresem, na druhé straně v důsledku nulové zkušenosti se stresem nemají ani schopnost rozpoznat, jaká míra stresu je ještě únosná.
Z toho potom pramení drastická šikana mezi dětmi (šikanující nemá žádné ponětí o tom, co šikanovanému způsobuje) i různé "adrenalínové"akce, které vedou k přímému ohrožení života svého i dalších lidí.
Uvedený nedostatek je v současných podmínkách neřešitelný a patrně je také jedním z faktorů, proč lidé odmítají mít děti.

Blekotání o Internetu

Dávno před zavedením internetu prováděla mládež nejrůznější adrenalínové akce. Stačí se podívat třeba na komiksy o Rychlých šípech, případně nahlédnout do autorových románů. Jsou zde popsána různá "alotria" hrdinů, často až na úrovni "při špatném běhu náhodných okolností by někdo zahynul". Nicméně takto vyrůstala mládež, která byla v pozdějším věku ochotna se zapojit s nasazením života do odboje, jak proti nacistickému, tak proti komunistickému režimu.
Dnešní mládež udává naprostou neochotu se zapojit i do obrany vlasti prováděné řádnou armádou. Je to výsledek zásahů různých pochybných aktivistických organizací do výchovy, patrně cílených.
Onen nedostatek stresu si část mládeže už za vlády komunistů kompenzovala různými adrenalinovými aktivitami, jako např. ježdění na nárazníku tramvaje (případně na spojce motorového vozu a vlečňáku) či běháním po vlacích pod troleji s vysokým napětím (kdo se drátů dotkl, tomu odhořela horní část hlavy, ale mohl to i přežít coby těžký invalida). Někteří chodili i po kolejích proti tramvají a další jim stopovali, jak daleko od  tramvaje uhnuli. Za hrdinu byl ten, který donutil tramvaj pomocí rychlobrzd zastavit.
Mládež prováděla i různé pyrotechnické aktivity či výrobu různých bojových látek (nejčastěji některého ze slzných plynů). Ale přežila to, a mnozí, kteří tímto vývojem prošli, skončili jako chemičtí inženýři, RNDr. chemici a podobné odbornosti.
Nikdo k těmto aktivitám nepotřeboval internet.
Internet je v podstatě nevinnou obětí patogenní výchovy mládeže a neschopnosti zajistit její vyžití v nějaké organizované formě, v níž je riziko značně redukováno. Nemáme prakticky žádné chemické či technické kroužky pro mládež (to, co pod takovýmito názvy existuje nyní, je prakticky z hlediska výchovy bezcenné). A. pochopitelně, vychováváme "sněhové vločky" absolutně nemající ponětí o stresu a technikách jeho zvládání a současně nemající naprosto žádnou empatii vůči lidem, jimž stres způsobí oni. Mimo jiné se z těchto psychopatů verbují různí udavači.
Ten internet jen zajistí, že se o nějaké konkrétní aktivitě nedozvědí jen dolní desítky lidí, ale desetitisíce či statisíce. Na podstatu problému naprosto žádný vliv nemá.

Patogenní výchova

Hlavním problémem je, že do výchovy dětí se začali montovat různí "odborníci" velice často bezdětní a bez jakékoli další zkušenosti s dětmi. Tito aktivisté začali pracovat na tom, aby z dětí vyrostli naprosto bezohlední psychopaté, nezvladatelní ve škole, v zaměstnání a v podstatě neschopní vybudovat s někým funkční partnerský vtah.
V některých státech na Západě to už došlo tak daleko, že se děti soudí o odškodnění od rodičů "za špatnou výchovu, která jim pokazila život". Což je sice pěkný pláč, ale na zcela cizím hrobě. Ti rodiče byli totiž od výchovy dětí odstaveni aktivistickým póvlem, který prosadil kriminalizaci normální a účinné výchovy dětí.
Je to možná trochu zjednodušující, ale za ty výše zmíněné "adrenalinové jízdy" a podobné aktivity u západní mládeže (a je perspektiva, že se tyto zrůdnosti přesunou časem i k nám), může zcela jednoznačně neobdržení pár facek či pár ran (řemenem, vařečkou atd.) na holé hýždě, provedených ihned po nežádoucím chování či skutku, kdy si dítě je s to spojit nežádoucí chování a trest. Ještě v mladším školním věku vyvolá třeba zákaz televize na týden pocit nespravedlnosti, protože si dítě ono chování a "zákonný" trest nedokáže propojit.
Ano, skutečně existují patologičtí rodiče, kteří děti trestají nepřiměřeně nebo dokonce týrají, ale mentální impotence policie a soudů, stojící za neschopností tyto případy jasně odlišit, vedla k řešení, které zjevně dělá více škody než užitku. "Kauza Viktorka" navíc jasně ukázala, že skutečně nebezpečným zrůdám, schopným dítě utýrat k smrti, jdou policie a soudy spíš na ruku. A kde byl u téhle kauzy, a jí podobných, póvl, zakazující dát dítěti pár facek, když si to svým chováním zasloužilo?
A i ti naši opravdu hloupí poslanci, co pro tohle hlasovali, se mohli poučit jinde, kde už érou zákazů prošli a mají s tím jen ty nejhorší zkušenosti. Viz např. USA, kde za prohibice (5. 12. uplyne 93 let od jejího zrušení) došlo jednak k tomu, že občané začali chlastat naprosto šíleným způsobem (lze to odvodit z výskytu jaterních cirhóz, alkoholických psychóz a dalších s nemírnou konzumací alkoholu spojených chorob) a navíc ještě došlo k propojení policie, justice a politiky s organizovaným zločinem, z čehož se USA v podstatě nevzpamatovaly dodnes. A opět v těch USA si jacísi "géniové" mysleli, že plošným zákazem alkoholu vyřeší pár procent (spíš kolem jednoho) nestřídmých, případně závislých pijanů (v tomto pojetí je ona podobnost s plošným zákazem normálních trestů).
Jistěže můžeme mít různá temná podezření, čím vlastně byli oni aktivisté motivováni. Zda tedy motivem nebyla spíš snaha o devastaci evropské civilizované společnosti, nenáviděné právě takovými aktivisty.

Je mi tedy opravdu líto, ale za patologickým jednáním pubescentů, i těch "zastydlých" nejsou sociální sítě (ty maximálně hrají roli jakési "černé kroniky" - viz známý československý film). Příčinou je jednoznačně katastrofální nevychovanost mládeže, která tato alotria tropí a příčinou oné nevychovanosti jsou aktivisté, kteří zakázali normální výchovu dětí a mládeže a procpali tento zákaz do zákonů.

Opravdu jsou všichni kritici oficiálně hlásaných blábolů jen "hloupí konspirátoři"?

Posledním a takřka (zatím) neprůstřelným zákopem hlasatelů bezcenných nesmyslů je prohlašování kritiků za "konspirátory" či "šiřitele konspirací", trpící duševní abnormalitou, či dokonce chorobou. Je to asi ultimátní prostředek k zamezení konfrontace těch či oněch blábolů s realitou.

Definice

"Konspirátor" má být člověk, který z důvodů své duševní jinakosti, či dokonce choroby, vidí za některými sociálními a jinými jevy známky konspirace, čili nepřátelského spolčení těch či oněch sil proti demokracii či přímo občanům.
Již jsem tu před nějakou dobou napsal, že některé jevy, vypadající jako konspirace, mohou být v reálu aktivitami "spřízněných duší", jednajících zcela spontánně, prostě ve stylu sociálního hmyzu. Za příklad takové pseudokonspirace jsem uvedl "deep state" protože v jeho rámci významná část byrokracie jedná proti autorům změn či změnám samotným (či čemukoli dalšímu, co by mohlo ohrozit  postavení členů této sociální skupiny), spontánně a nezávisle na sobě. 
V řadě situací deep state a podobná "mraveniště" jsou ochotny jednat i totálně destruktivně vůči státnímu organismu, z něhož žijí. Pořád mi to připomíná onen hanlivý (leč pravdivý) Leninův výrok o kapitalistech jako třídě, kteří komunistům "prodají i ten provaz, na kterém je nakonec komunisté oběsí".
Konstatoval jsem také, že ony pseudokonspirace jsou nepříjemné tím, že nemají hlavu, která by se dala setnout či s ní vyjednávat, takže jsou oproti skutečným konspiracím daleko obtížněji řešitelné.
Jistěže existuje i závislost na čase, kdy se organizace původně nekonspirační změní v konspirační. Typickým příkladem je Mafie, což byla původně národně osvobozenecká organizace obyvatel Sicílie, která se postupem přeměnila na silně zakonspirovanou "chobotnici" jednoznačně zločinné povahy.
Další věcí je, že mnoho konkrétních systémů v sobě zahrnuje v libovolném poměru prvky konspirace i psaudokonspirace.
Na druhé straně je jasné, že existují i konspirace zcela jednoznačně prospěšné, související např. s obranou státu, informacemi o průmyslových postupech a dalšími podobnými tématy.

Historie

Faktem je, že v historii známe mnoho jevů, které rozhodně snesou označení za konspiraci, takže rozhodně není nejmenší důvod popírat existenci konspirací v současné době. Faktem také je, že mnohé z těchto jevů spojují prvky opravdové konspirace s pseudokonspirací. Tedy, mají jakési centrum, které je řídí, ale řada nižších postů funguje v podstatě na stejném principu, jako výše zmíněný deep state, tedy na spontánních aktivitách lidí, kteří byli k základům potřebných reakcí vybráni a vyškoleni, a jednají více-méně nezávisle.
Zcela jistě bylo takovou konspirací křesťanství se svou vnitřně nekonzistentní a nelogickou vírou, která byla různým způsobem udržována v odstupu od kritického rozboru. Bylo k tomuto účelu použito více technik, od blábolení o "nevyzpytatelnosti Boha" až po ono také známé "Credo quia absurdum", jehož autorem je patrně jeden ze "svatých otců", Tertullianus.
Křesťanství od samého počátku pracovalo na tom, aby vznikla jakási vrstva "uživatelů" této víry a aby i okolní svět byl motivován ke spolupráci. Už tedy ve starém Římě křesťanství začalo postupně získávat vliv. Pochopitelně, na úkor řadových vyznavačů, velice často otroků.
Křesťanství zavrhovalo sebevraždu, což byl v podstatě jediný reálně dostupný prostředek otroků k úniku od nesnesitelných životních podmínek, Pochopitelně, tato hrozba sloužila též k určitému tlaku na majitele, aby své vykořisťování držel v nějakých přijatelných mezích. Otroci v té době již byli poměrně drazí a stoupala cena jejich práce, takže nebylo v ekonomickém zájmu jejich majitelů je k tomuto aktu zoufalství dohnat. Proto se také na sklonku předkřesťanské éry postavení otroků postupně zlepšovalo a byla snaha nahradit část jejich práce něčím jiným (třeba zapřáhnout vodní kolo místo otroky poháněného žentouru, nebo ten žentour alespoň pohánět osly či koňmi). Jakmile se však mezi otroky rozšířilo křesťanství, mohli jejich majitelé "přitvrdit", protože onen únik sebevraždou měl u křesťanů minimálně podstatně zvýšený práh.
Vedlejším efektem tohoto opatření bylo zastavení procesů, jaké v novověku nakonec vedly k průmyslové revoluci, protože cena otrocké práce klesla natolik, že v té době náznakem se rozvíjející prvky pokročilejších ekonomických aktivit (např. cosi jako manufaktury se specializací otroků na konkrétní úkony) se prostě přestaly vyplácet. Není vyloučeno, že bez křesťanství by došlo k nějakému ekvivalentu průmyslové revoluce již v prvním tisíciletí. Podle některých znaků kulturnosti a civilizační vyspělosti se Evropa dostala na úroveň před Konstantinem až někdy ve 14. století, tak hluboký civilizační a kulturní propad christianizace způsobila.
Jakmile se křesťanství zmocnilo vlády (za Konstantina), začalo stále více zařizovat ono "uživatelství" pro svou špičku. 
Aby bylo jasno: Narážím na vtip z dob socialismu, podle něhož se obyvatelstvo dělí podle příjmů na "budovatele socialismu" s těmi nejnižšími příjmy, "hlasatele socialismu" se středními příjmy a "uživatele socialismu" s těmi nejvyššími.
Pokud se podíváme na strukturu dnešních církví, tak to v nich funguje velmi podobně jako v tom vtipu. A před nástupem reformace to bylo ještě patrnější.
Hlavním principem křesťanství bylo udržování širokých vrstev v područí víry a jejich ovládání skrze ni. Asi ve stylu onoho aforismu: "Já nepotřebuji věřit v boha, ale potřebuji, aby v něj věřil můj krejčí."
Pochopitelně, stejnou konspirací je i výše zmíněný socialismus. Oficiálně se pracovalo na "vybudování komunistické beztřídní společnosti". V reálu ovšem vznikla vrstva papalášů, oněch "uživatelů", a po ní ona vrstva "hlasatelů", závislá svou existencí na udržování režimu. A zbytek společnosti jim zajišťoval život ve sladkém nicnedělání.
Hypotézu o "konspirativním" charakteru komunistického režimu podporuje i to, jak rychle se zhroutil, když jeho hlavy přišly o reálnou moc. Byť jistě i v něm se dají najít ony prvky pseudokonspirace, dané společnými zájmy členů některých skupin obyvatel, vázaných na tento režim (nebo jeho konkrétní formu). 
Pochopitelně, v rámci socialismu existovala velká řada dílčích konspirací, které se týkaly jen určitých aspektů života v něm. Jistěže konspirací byla i "Nová sovětská biologie T. D. Lysenka", řada konspirací byla spojena se zdravím obyvatelstva, konspirace režim šířil i v souvislosti s některými nehodami a neúspěchy. Opět by se toho našlo mnohem víc. Ostatně to samé, tj. složení jakési zastřešující konspirace z řady dílčích, platí i pro výše uvedené křesťanství.
Konspirativní charakter měl do značné míry i nacistický režim. A mají ho, samozřejmě, i islám a judaismus.

Magistra vitae

Každý, kdo před pádem socialismu alespoň "rozum bral", má tedy osobní zkušenost s různými konspiracemi, které v něm existovaly a mnohé byly po pádu tohoto režimu zveřejněny, demaskovány. Velice dobře tedy zná některé základní znaky této formy ovlivňování mas. Jakmile překoná určitý myšlenkový blok ve smyslu "přece je nemožné, aby se podobné věci jako za socialismu děly i v demokracii a tržní ekonomice", je schopen vcelku s vysokou účinností rozpoznat jevy s konspirativními prvky, ať už jsou to ryzí konspirace či ryzí pseudokonspirace (pochopitelně, nejfrekventovanější jsou směsky těchto krajností).
Faktem je, že vedení EU s přímo atributivní hloupostí sobě vlastní dělá vše proto, aby se obyvatelům rozbřesklo, protože zavádí do politické sféry stále více prvků, souznějících se socialismem, potažmo s nacismem, jejichž konspirace již byly odhaleny. 
Takže z tohoto důvodu zejména starší občané, pamatující socialismus, jsou s to rozeznat ony konspirativní aktivity současného režimu i organizací, které jsou jím protežovány. 
Zcela jistě je konspirací celá aktivita v souvislosti s "globálním oteplením způsobeném antropogenním oxidem uhličitým", (minimálně) od proslulé Mannovy "hokejky" až po vysloveně současná zpravodajství "veřejnoprávních" médií.
Zcela jistě existuje existuje snaha nahradit stávající obyvatelstvo EU s IQ kolem stovky a s výskytem značného procenta osob zvyklých analyzovat to, co je jim hlásáno, obyvateli s IQ pod sedmdesát a snadno ovladatelnými prostřednictvím náboženské víry.
Přičemž kdo není hloupý (a nevzdělaný), tak ví, že tohle měli na programu už soudruzi Marx a Engels a po nich výměnu obyvatel prosazovalo mnoho dalších, na ně navazujících,  filozofů a politiků, zejména z prostředí levice. V podstatě tyto úvahy uťaly až podrobné informace o "eugenické praxi" v Německu od třicátých let po konec druhé světové války v Evropě. Pro nás je uvedený plán zajímavý i tím, že jedním z národů, které by měly být podle Marxe vyhubeny (a nahrazeny "kvalitnějším" obyvatelstvem),  aby světová revoluce mohla zvítězit, byli i Češi. To vedlo k oné známé scéně v londýnské kavárně, kde se Marx setkal s barikádníkem Fričem (oba zde byli v exilu) a dostal od něj přes držku. Což byl první kontakt našeho národa s marxismem. 
Dnes soudruzi v podstatě nemusejí teoretizovat (protože to podstatné už bylo napsáno) a pouze jednat ve stylu soudružky Merkelové "Zvládneme to".

Bojovníci proti konspiracím

Pochopitelně, je v zájmu politických sil, provádějících konspirační aktivity, dehonestovat všechny, kteří demaskují a odhalují jejich temné a hnusné aktivity. Z tohoto důvodu si pronajímají (i když je pravděpodobné, že ty blbější a nevzdělanější lze získat zdarma) různé "bojovníky proti konspiracím", kteří potom zasypávají veřejný prostor, jak reálný tak digitální, odhalováním a "vyvracením" konspiračních teorií.
Problémem ovšem je, že se uplatňuje onen efekt, že konspiraci od pravdy odlišuje jen nějaký čas.
Ostatně, v poslední době jsme byli svědky toho, jak byli "bojovníci proti covidovým konspiracím" odhaleni oficiálním prohlášením vysokých představitelů USA o tom, že COVID byl skutečně geneticky manipulovaný virus, a to za americké peníze v čínské laboratoři, a že podobných US prostředky vydržovaných laboratoří je na světě více než stovka. Pochopitelně, do té doby bezectní a bezcenní prolhanci, od různých "elfů" přes všelijaké "konspirátory" až po některé na vlády navázané "odborníky", blekotali jak se dalo. Přitom duševně normálnímu člověku by bohatě mělo stačit, že v tom viru byla při sekvenování nalezena dílčí sekvence,  která není normální součástí genetické výbavy coronavirů a pravděpodobnost jejího náhodného vzniku přirozenou cestou je možná nižší než pravděpodobnost výskytu daktyloskopických dvojčat. Ta sekvence je totiž exaktní, snadno ověřitelná informace, a v porovnání s ní veškeré výroky veškerých bojovníků proti "desinformacím" a "konspirátorům" snad nemají ani cenu cáru použitého toaletního papíru.
Osobně by mě dost zajímalo, zda někdo z oněch "antikonspirátorů" našel dost morální síly, aby se objevitelce této sekvence omluvil. S informací o něčem takovém jsem se dosud nesetkal.
Faktem je, že "antikonspirátoři" jsou stále zoufalejší, a tak si vymýšlejí naprosto příšerná kravinia.  Aktuálně je v kurzu "odborná kritika" jednoho z nich vůči informaci o tom, že na Zemi existovala teplejší období (vyjádřeno ve stupních Celsia). A že toto není možné, protože ta období byla ještě před narozením vědce, který tuto stupnici i přístroj na měření vytvořil.
Hloupost těchto lidí zcela jistě dokazuje skutečnost, že i slavná Mannova hokejka i další pochybné materiály od klimatologů rovněž sahají před rok Celsiova narození a rovněž používají jeho stupně. Takže by na tomto principu měly být znevěrohodněny také.
MMCH, pokud bychom měli dovést do konce tuto vskutku "geniální" myšlenku, skvěle ukazující stupeň intelektu i vzdělání "bojovníků proti konspiracím" i "bojovníků proti klimatické změně", museli bychom např. skartovat veškeré učebnice paleontologie, antropologie, archeologie a dalších podobně zaměřených vědních disciplín a, pochopitelně, také veškerou vědeckou literaturu takto zaměřenou. Protože všechny tyto obory používají jednotky SI na objekty i živočichy, existující v dobách před jejich definováním.
Jsem toho názoru, že takovéto případy jasně ukazují duševní stav "bojovníků proti konspiracím", kterým se jejich palác, postavený ze samých lží a nesmyslů, začíná sypat na hlavu.
Setkal jsem se i s krásným pojetím, že informace o faktu X coby "konspiraci" a "desinformaci" byla pravdivá až do okamžiku ověření / zveřejnění pravdivosti faktu X, a teprve po tomto datu se fakt X stal pravdou.  Tuto koncepci je nutno odmítnout z následujících důvodů:

1. Onen fakt X byl pravdivý vždy, protože je nezávislý na tom, jak ho hodnotí lidé
2. Oni hlasatelé nepravdivosti faktu X mohou být (a v řadě případů asi správně) podezíráni z toho, že o pravdivosti faktu X věděli, ale že jen z důvodů vlastního prospěchu desinformaci o jeho nepravdivosti šířili. Dovolím si připomenout, že na pomezí padesátých a šedesátých let minulého století byla provedena známá studie na britských lékařích, z nichž část přestala kouřit a u obou skupin byl sledován zdravotní stav, vč. věku kdy zemřeli a příčiny úmrtí. A již někdy na začátku šedesátých let se obě skupiny začaly natolik výrazně v délce života a příčinách úmrtnosti lišit, že bylo možné kouření prohlásit za rizikový faktor pro uvedené znaky zdraví. Nicméně ještě někdy na začátku 80. let různí námezdní vědci a desinformátoři, najatí tabákovými koncerny, škodlivost kouření různými manipulacemi a triky zpochybňovali, přestože jim musela být realita jasná.
3. Pokud si oni hlasatelé byli vědomi, že pro zpochybnění nebo potvrzení pravdivosti onoho faktu X neexistují dostatečné informace neměli se na tomto poli angažovat. Ti méně neinteligentní z nich mohli i postřehnout, že jsou v čímsi zájmu tlačeni do hlásání určitého postoje, což více-méně je přinejmenším nepřímý důkaz pravdivosti onoho faktu X.
4. Jistěže podezření u kohokoli myslícího musí vzbudit i skutečnost, že je bráněno studiu faktu X (zda tedy je či není pravdivý). Zlí jazykové tvrdí, že výše zmíněné tabákové koncerny měly informace o škodlivosti kouření podstatně dříve než vznikla ona studie na britských lékařích, ale že ji držely v trezorech.

Jsem toho názoru, že kdyby se to výše zmíněné dění okolo škodlivosti kouření odehrálo v současné době, byli by vědci, kteří prokázali škodlivost kouření, prohlašování za desinformátory a možná i ruské agenty, práce na toto téma by čelily organizovanému zákazu přijímání k publikaci, jejich autoři by byli zbavování míst ve vědeckých institucích a vysokých školách a byli by též veřejně dehonestováni. Ostatně, jak jsme tomu byli  a jsme svědky v souvislosti s Covidem, pseudovakcínami mRNA proti němu, ale i s klimatem. 

Jak se podobným aktivitám bránit? Legálně v podstatě volbou stran, které ustřihnou různé "antikonspirátory" od státních peněz a zakládáním aktivistických skupin, hlásajících pravý opak toho, co "antikonspirátoři". Můžeme též hlasovat peněženkami a přestat nakupovat zboží a služby od těch organizací a firem, které ony "antikonspirátory" podporují. Docela by se hodil nějaký centrálně organizovaný internetový seznam takovýchto firem.

Snad aby bylo jasno s tím tabákem

Nehodlám nijak odmítat škodlivost kouření. Lze ovšem proti současné politice v tomto směru postavit následující fakta:

1. Zdrojem rizika kouření není samotný nikotin (na který se rozvíjí návyk), ale produkty suché destilace tabáku, v nichž jsou rakovinotvorné látky, toxické těžké kovy a další škodliviny, ba dokonce i nějaké radioizotopy z jaderných pokusů by se tam našly.
2. Problém je s nadhodnocováním rizika pasívního kouření. V mnoha případech budete strašeni hláškou, že pasívní kouření zdvihne riziko té či oné hrozné nemoci "na strašlivých 200 procent" a bude před vámi hluboce utajována informace, že půjde o "strašlivé zvýšení výskytu" z jednoho případu na sto tisíc, a někdy i na milion, obyvatel na dva. Některé choroby z kouření jsou totiž u nekuřáků extrémně vzácné. Pochopitelně, onen dvojnásobek je zpravidla nalezen u nekuřáka, žijícího s kuřákem v jedné domácnosti. Pokud se s takovou expozicí zohlední délka a intenzita expozice tabákovému kouři třeba v restauraci (o zastávce MHD raději ani nemluvě), dostáváme se do oblasti naprosto bagatelních rizik, srovnatelných například s rizikem spojeným s černobylským spadem (tedy cca 1000 nebožtíků za sto let na celou tehdejší ČSSR, po rozdělení státu jsme si se Slováky zbytek té tisícovky rozdělili). Nehledě k tomu, že řada restaurací měla pasívní kouření zcela uspokojivě vyřešeno rozdělením na kuřáckou a nekuřáckou část.
3. Problematický je i boj protitabákových fanatiků proti bezdýmým formám aplikace tabáku či nikotinu od žvýkacího tabáku (může mít nějaké negativní dopady na dásně, ale zanedbatelné proti rizikům z kouření), či dokonce bezdýmých forem tabáku, jejichž riziko je zanedbatelně malé (když si dáte pečenou jitrnici nebo jelito, vystavíte se riziku daleko většímu, v případě požívání grilovaných pokrmů je toto riziko ještě vyšší). A u "elektronických cigaret" je opět riziko ještě nižší. Důležité totiž je, že převedeme-li kuřáka klasických cigaret (a pod.) na některou z alternativ, výrazně mu snížíme riziko řady nemocí, někdy na úroveň exkuřáků, někdy až na úroveň nekuřáků. Charakteristické je, že za mnohými z aktivit proti alternativám kouření stojí demokraticky nelegitimní vedení EU, případně WHO, která za poslední roky zdegenerovala na cosi, co je vedeno člověkem,. jehož jediná odborná medicínská kvalifikace je veteránství z marxistických partyzánských bojůvek v Africe.

Jistěže na poli takovýchto spíš fanatismem než rozumem opatření jsou ještě dva problémy:

1. Boj proti bagatelním rizikovým faktorům vede ke zbytečnému plýtvání penězi, ale i jakéhosi sociálního potenciálu, tedy toho, co jsou lidé ještě ochotni přijmout
2. Boj za bezcenné nesmysly vede k totalitarizaci společnosti a erozi demokracie. Dejme těmto bojovníkům volné pole působnosti a jednoho dne se probudíme ve státě, proti kterému byl Husákův režim ještě zlatý (akorát půjde do nějakého gulagu každý, kdo by se to odvážil konstatovat)

U těchto bojovníků a jejich bojů je tedy konspirace naprosto stejná, jako byla ona výše popsaná u tabákových koncernů, ale v opačném gardu.
Je nutno rovněž připomenout, že nástup racionálních opatření proti tabáku a tabakismu byl spojen s tím, že uvedení "bojovníci" prohlašovali za "statisticky významné" výsledky  s pravděpodobností 80 či 85 procent (pro nestatistiky: opravdová statistická významnost existuje v rozmezí 95 - 100 procent; při souběhu vzájemně nezávislých statistik lze jít i níže, ale ne pod 90 %). Těmito excesy se totiž tito bojovníci zdiskreditovali a jejich následné statistiky (již s pravděpodobností 95% a výš) byly právem podezírány z "cinknutosti".
Jistěže úspěšnosti těchto bojovníků nepřidal ani fakt, že nejznámějším bojovníkem proti kouření byl jistý Adolf Hitler, povoláním vůdce.
Je jasné, že tabák byl škodlivý vždy, ale ono postavení "nejsilnějšího jednotlivého faktoru životního stylu" nabyl až ve druhé polovině minulého století. Do té doby mu konkurovala řada faktorů dalších, přinejmenším srovnatelných. Včetně různých zdrojů úplně  stejných produktů suché destilace organických materiálů. Až investice do vytápění, průmyslových pecí, přechod z vaření na dřevě nebo uhlí na plyn či elektřinu (původně sloužila plotna k tomu, že na ní hořelo a doutnalo dřevo a mezi tím byly na kovových trojnožkách nádoby v nichž se vařilo, v muzeích dokonce můžeme vidět i "hrnce s nožičkami", které trojnožku nepotřebovaly), prevence smogových situací, i zavedení katalyzátorů do aut (dala by se jistě najít i další opatření) společně s významným prodloužením délky života z něj učinily takto dominující faktor zdravotního rizika. Ještě někdy na začátku minulého století bylo kouření v kontextu dalších zdravotních rizik v podstatě bagatelní záležitost.
Čili "neškodnost kouření" byla hoax vždy, ale "šílená rizikovost kouření" byla hoax od 16. století do zhruba poloviny minulého století. Včetně toho, že pokud by se, třeba v 17. století bojovalo proti kouření a zanedbal se pokrok v eliminaci jiných zdrojů kouře, např. konstrukce komínů či dokonce náhrada dýmníků opravdovými komíny, tak by se peníze na ten boj s kouřením v podstatě vyhodily oknem. Komu to zatím nedošlo, tak budiž jasně uvedeno, že kouření se stalo tak významným zdravotně rizikovým faktorem až poté, co byly eliminovány či výrazně sníženy faktory "konkurenční" a původně z tohoto hlediska významnější.

Naprostá většina "desinformací" či "konspiračních teorií" je alespoň zčásti pravdivá. Zbytek je v podstatě odhalitelný na úrovni trochu bystřejšího laika se základním vzděláním. "Boj proti desinformacím" je většinou bojem proti naprosto či z velké části pravdivým informacím, které se ovšem nehodí do iluzívního světa, který se snaží vytvořit "uživatelé" současného režimu, aby o toto své exkluzívní postavení nepřišli. Navíc "blokování desinformací" je v podstatě obcházení ústavního zákazu cenzury, takže na každého takového "bojovníka" je třeba hledět jako na někoho, kdo chce zlikvidovat demokracii, protože bojuje proti ústavnímu pořádku tohoto státu.

Opravdu "jen dekrety"?

V principu si neuvědomujeme, že ony "Benešovy dekrety" měly naprosto jinou funkci než jakou jim přisuzují současní Emanuelové Moravcové pod taktovkou Němců. A z jejich skutečné funkce se pak odvíjí jejich vztah ke dnešku.

Dekrety

Vládnutí pomocí přímých příkazů šéfem exekutivy je opatření, mající původ v demokratických antických zákonodárstvích, vč. římského práva, z něhož se asi při tvorbě československých zákonů docela čerpalo. Princip je ten, že se stát může dostat do situace, kdy zastupitelské orgány nemohou fungovat (nejde jen o jejich faktickou likvidaci, ale i o situace, kdy je nutno jednat velmi pružně a rychle).
Římu vládli dva konzulové, navíc podle not senátu, nicméně v situaci, která nebyla jimi zvládnutelná (a byly i situace, kdy jeden z konzulů byl zneprovozněn, včetně smrti v bitvě)) byl jmenován diktátor, který měl absolutní pravomoci (z nichž se následně musel zodpovídat senátu, takže bylo zabráněno ryzí libo(z)vůli). Ten mohl rozhodovat pružně a rychle a zpravidla Řím z průšvihu vytáhl. Měl také časově omezené období zastávání této funkce, což byl jeden z mechanismů, bránících tomu, aby se diktátor trvale uchopil moci.
Jmenování některých politiků na konci republikánské éry doživotními diktátory bylo projevem totální krize republikánského zřízení, které bylo koncipováno pro městský stát a vznik superstátu, směřujícího k impériu, v principu toto řízení znemožnil.
V podstatě tedy možnost presidenta ČSR vládnout v případě těžké politické krize pomocí dekretů byla jakousi analogií jmenování diktátora v Římě s tím, že zde, na rozdíl od Říma, nebylo nutno se dohadovat o jmenování konkrétní osoby, protože ta byla fixně dána personálním obsazením postu presidenta.
Přesně toto se stalo před druhou světovou válkou, kdy bylo Československo obsazeno Němci. Tento akt (15. 3. 1939) byl dokonce v rozporu i s Mnichovskou dohodou, kterou se Německo zavázalo garantovat hranice pomnichovského Československa. Řekněme si to upřímně, Mnichov Němci nerespektovali od samého počátku, protože už v roce 1938 obsadili i některá většinově česká území, přestože Mnichov byl postaven na obsazení území většinově německých. A nikdo ze signatářů neprotestoval.
E. Beneš byl tedy po ustanovení exilové vlády minimálně od onoho 15. 3. 1939 kompetentní k řízení státu pomocí dekretů, protože Němci po okupaci zlikvidovali parlament, takže demokratickou cestou zákony nemohly být tvořeny.

Potvrzení

První řádně zvolený parlament ČSR po osvobození (1946) postupně schválil dekrety presidenta republiky a tím je začlenil do zákonů československého státu jako jeho plnohodnotnou legislativu, v podstatě ekvivalentní výsledkům demokratické tvorby zákonů před okupací a po ustanovení onoho nového poválečného parlamentu.
Předválečný parlament nebyl po válce provozuschopný, protože řada českých a slovenských poslanců byla Němci v letech 1939 - 1945 povražděna a němečtí a maďarští poslanci šli do odsunu, případně se skrývali před poválečnou spravedlností.
"Boj proti dekretům" je tedy bojem proti řádné legislativě, legitimnější než byla nedemokratická legislativa, vzniklá v letech 1948 - 1989.

Další

Druhou věcí je, že odsun Němců z území sousedních států byl dohodnut dříve než v Postupimi, tam se vesměs ladily jen technické detaily, takže existoval jakýsi právní rámec i pro ony "divoké odsuny", které jsou nám Němci a kolaboranty vyčítány.
A protože ještě neproběhla Postupimská konference, neexistovala některá omezení prostředků a metod provádění tohoto odsunu.
Neexistovala ani legislativa, která by zakazovalo udělat to, co bylo ihned po osvobození provedeno, tj. snížit Němcům příděly na úroveň, kterou Němci před osvobozením přidělovali Židům (těm, kteří ještě nebyli na koncentráčnické šlichtě, "okořeněné" Zyklonem B).
Faktem také je, že Hitler neměl žádné kompetence ke zrušení československého občanství Němcům na území protektorátu. Proto byli tito Němci z hlediska striktního pojetí zákona vlastizrádnými československými občany. Se všemi potenciálními důsledky, zcela jistě horšími než odsun.

Důsledek

Boj proti "Benešovým dekretům" je v podstatě bojem za zvrácení výsledků druhé světové války. Pochopitelně, začíná se morálním odsouzením a prohlašováním zcela legitimních a mezinárodním dohodám odpovídajících aktů za "excesy". Pak jistě, náznaky už jsou, nastane zpochybňování morálních kvalit Spojenců v porovnání s Němci s tím, že válku vyhrál ten, kdo ji vlastně vyhrát neměl. 
A pak už bude otevřena cesta ke zpochybnění výsledků války a snahám o nějaké "morální narovnání", včetně změn v ekonomice, legislativě i oficiálního výkladu dějin.
Ostatně, něčeho podobného jsme nyní svědky na Ukrajině.
Nespokojenost Němců s poměry v předválečné ČSR je naprosto absurdní v porovnání se současným postavením národnostních menšin ve státech EU či NATO či členů obou těchto organizací. Můžeme připomenout postavení Lužických Srbů v Německu, na nichž je v podstatě páchána genocida, i postavení některých národnostních menšin v Pobaltí, aj.
Lze také připomenout, že Postupimská konference zavazuje státy, z jejichž území byli odsunuti Němci a byl jim zabaven majetek, že tento zabavený majetek se nikdy nevrátí do rukou Němců, ani německému státu (mj. proto, že byl použit jako prostředek rozpoutání druhé světové války v Evropě). Takže případné vracení majetku sudetským i československým Němcům by vystavilo Českou republiku, jako nástupnický stát Československa, příslušným mezinárodním sankcím.
Je dobré vědět i to, že Němci dostali za zabavený majetek potvrzení, za jehož základě měli být sanováni poválečným Německem. Pokud se tedy dožadují nějakého majetku, může to znamenat pouze jednu ze dvou věcí. Buď že onu náhradu dostali, a pak se z jejich strany jedná o jakousi formu podvodu, nebo že tedy okradeni byli, ale německým státem, a ne námi.
Dále je dobré znát i fakt, že Němci nám z v Postupimi Československu přidělených reparací zaplatili jen několik málo procent a zbytek nám dodnes dluží, byť záminka pro jejich nevyplacení, tj. komunistický režim, u nás už desítky let neexistuje. Navíc, nedávno byly v Německu nalezeny v protektorátu ukradené zvony a dodnes německý stát neprojevil ani platonickou snahu je vrátit.
Německo také kladlo všechny možné překážky k nalezení do něj unesených českých dětí (nejen z Lidic), takže dodnes nějaké (či spíš jejich potomci) v Německu žijí, aniž by znaly svůj skutečný původ.
Faktem je, že sjezd potomků unesených československých dětí, případně jejich spojení s českou větví rodiny, z níž byl jejich předek unesen, bych viděl jako cosi smysluplnějšího než to, co se odehrálo v Brně. A neměl bych ani námitky proti tomu, aby těmto potomkům unesených dětí bylo, měli-li by o to zájem, usnadněno získání tuzemského občanství, zcela jistě na rozdíl od sudetských Němců, kteří fungovali jako Hitlerův nástroj a dodnes se, či spíš jejich potomci, z toho nedokázali poučit.

"Brněnský pochod smrti" jako ukázková propagandistická lež

Pokud se vyskytuje téze o tom, jak Zbrojovka, jejíž odbojová organizace tuto akci organizovala, nijak proti Němcům neangažovala, tak je prostě lživá. Ve Zbrojovce byl odboj od roku 1939 do roku 1945, jen respektoval ono "umění možného".
Nicméně řada zbrojováků byla zavražděna gestapem a německými "soudy" (jejichž akty byly naprosto nelegitimní, takže se mělo se členy německého represívního a "justičního" aparátu zacházet jako se členy organizované zločinecké skupiny). Někteří byli zavražděni přímo na pracovišti, svědkem jedné takové vraždy byla i moje matka, která se přijetím zaměstnání ve Zbrojovce Brno vyhnula totálnímu nasazení (o tomto motivu práce ve zbrojním, či jiném, pro Němce klíčovém, průmyslu se také "cudně" mlčí).
V brněnské Zbrojovce byla prostě početná odbojová skupina s dlouhou tradicí, která se po osvobození Brna ihned ozbrojila a zabránila mj. plánovanému zničení této továrny utíkajícími Němci. Ta v podstatě dominovala brněnskému odboji. A bylo tudíž logické jejich zapojení do odsunu Němců.
Odsunutí Němci představovali problém z hlediska místních obyvatel, protože (mj.) byli magnetem na sovětské znásilňovače, od nichž občas potkal Češky podobný osud jako Němky. Dlužno ovšem konstatovat, že znásilňování Češek sovětské vedení netolerovalo a bylo často "řešeno" zastřelením příslušného vojáčka jeho velitelem, a to přímo na místě. Něco takového se stalo i ve čtvrti, v níž bydlím.
Dalším, a to obrovským, problémem bylo "prošpikování" německé populace Brna "východními soukmenovci", kteří utekli z okupovaných území Ruska, Běloruska i Ukrajiny. Tam se aktivně účastnili represí proti autochtonnímu obyvatelstvu. Přitom se nejednalo jen o dospělé, ale už nějaké dvanáctileté dítě může pistolí či revolverem menší ráže např. provádět "dorážení" postřílených místních lidí, protože má dost sil na zmáčknutí spouště i udržení zpětného rázu.
Nabízí se jakási analogie s antickou Spartou, v níž byl přijat mezi dospělé muže jen ten chlapec, který zabil (často naprosto zcela bez příčiny) nejméně jednoho otroka.
Důležité je, že tito Němci byli sověty obecně silně nenáviděni a v Brně to ještě akcentovala přítomnost vojáků z Ukrajiny, kteří vinou těchto "osadníků" často přišli o některé příbuzné (pokud ne o všechny). Tyto osoby byly tudíž v případě identifikování stříleny v podstatě v okamžiku dopadení, včetně dětí, alespoň staršího školního věku, z důvodů zmíněných výše.
Oni "krajané z východu" byli vesměs ubytováni u brněnských Němců a lze důvodně očekávat, že represím by byla vystavena i hostitelská rodina. Proto je nutno zohlednit, že řadě Němců tento "divoký odsun" zachránil život. Alternativou této akce nebylo setrvání v Brně, případně neodsunutí ani v "řádném" odsunu po Postupimi, ale zabití ze strany rudoarmějců, případně "vylepšeného" opakovaným znásilňováním Němek, od školaček po důchodkyně. Výčitky tedy absolutně nejsou na místě.
Samotný pochod byl po trase +- rovné silnice Brno - Pohořelice. Dovoluji si upozornit, že tato trasa byla částí daleko delší trasy "Brněnského kola", začínající v Lednici, pořádaného za mých studentských let na paměť koláře Birka, který u Lednice porazil strom, vyrobil z něj kolo (moderní výzkum kola, vystaveného na Staré radnici v Brně ukázal, že měl asi předem připravené loukotě z ohýbaného dřeva a dělal jen paprsky) a ještě týž den ho dopravil do Brna před uzavřením jeho bran na noc. Němci po této trase šli z kopce, na rozdíl od účastníků "Brněnského kola". Takže se nejedná o žádnou "nezdolatelnou" trasu.
Navíc je třeba konstatovat, že Němci měli po celou dobu války větší příděly potravin, takže byli v lepším zdravotním stavu (a celkové kondici) než Češi (o Židech ani nemluvě).
Na začátku pochodu bylo podle svědků (tohle mám "z druhé ruky") několik Němců zastřeleno, protože u nich byla nalezena zbraň (pistole nebo revolver), za jejichž nošení byl pro Němce automaticky trest smrti. Takovéto represe ovšem na okupovaných územích prováděli i západní Spojenci, protože nelegálně ozbrojený Němec byl považován za kombtanta, jejichž fyzickou likvidaci umožňuje i současné, mnohem "měkčí", válečné právo.
Do Pohořelic došli všichni. Co se s nimi dělo dál, od Pohořelic až po lágry v Rakousku či Německu, už s brněnským odbojem, ani odchodem z Brna, nemělo nic společného. To bylo v režii Rudé Armády a do jisté míry i místních Němců.
Zcela jistě není vinou brněnského odboje, že byli Němci z Brna pohořelickými umístěni v lágru pro zajaté letce, kteří na sklonku války částečně vymřeli na epidemii skvrnitého tyfu a zbylí byli před příchodem sovětů zavražděni. Pod oním křížem pak s vysokou pravděpodobností leží právě oni zavraždění zajatci a nikoli "oběti pochodu smrti", proto také kolaboranti zuřivě brání otevření tohoto hrobu za účelem identifikace osob v něm pohřbených. Lze také očekávat, že případní zemřelí Němci z Brna by byli pochováni na řádném hřbitově v Pohořelicích, a ne v nějakém hromadném hrobě v polích (jaké se používaly pro vězně, zajatce a podobnou "verbež").
Mimochodem, výskyt skvrnitého tyfu v řadě německých koncentráků a zajateckých táborů na samém sklonku války je tak trochu nápadný a navozuje přinejmenším podezření že vězňové byli infikováni uměle (což jde a poznatky o tomto onemocnění už v těch 40. letech byly k tomuto účelu postačující). Pokud se po zajatcích nakazili i Němci, lze to považovat za jakýsi projev činnosti "božích mlýnů".
Rovněž zcela jistě není vinou brněnských odbojářů, jak byli brněnští Němci dopraveni dál, ani to, co se s nimi dělo následně v Rakousku.
Pokud ovšem jsou počítáni za "oběti pochodu smrti" i ti Němci, kteří zemřeli následně v péči okupačních orgánů a "soukmenovců", tak proč nepočítat za "oběti" i ty, kteří po válce zemřeli stářím?
Vysoké počty "obětí" jsou prostě nestydatou konfabulací, jako ostatně veškerá nacisty a kolaboranty šířená propaganda.
Ostatně, skutečné pochody smrti, pořádané Němci, vypadaly tak, že z koncentráku, jemuž "hrozilo" osvobození, bylo vyhnáno několik tisíc vězňů a hnáno od fronty. Jejich počty se postupně redukovaly o "doražené" vězně, kteří padli hladem a vyčerpáním. Když se poslední desítky vězňů (tedy po průběžné redukci počtu pochodujících o více než 90 %) ocitly po několika týdnech na území, k němuž se blížila fronta, Němci je všechny postříleli.
Tu a tam se někomu podařilo utéct, byly nalezeny a vyšetřeny alespoň některé hroby obětí a občas se "rozpovídal" i někdo z Němců. Některá zvěrstva ostatně Němci do poslední chvíle dokumentovali, aby nepřišli o "zásluhy" (fanatici věřili v německé vítězství ještě na začátku května 1945). Tyto skutečné pochody smrti jsou tedy velice dobře a hodnověrně doloženy.

Jeden námět, abych tedy nebyl jen negativní

V Brně jsou v chodnících zabudovány pamětní destičky před domy, z nichž byli nějací obyvatelé, Židé nebo  se židovskými předky a snad i další, odvlečeni do koncentráku a tam zavražděni. Platí to pro centrum, v periferních čtvrtích, byť i v těchto lokalitách byli nějací lidé z rasových důvodů odvlečeni za účelem zavraždění, jsem zatím žádnou takovou destičku neviděl. Ale zcela jistě nemám prochozeny všechny ulice.
Takže pokud by se zde chtěli němečtí volkgenossen zase sejít, bylo by dobré s nimi uspořádat opravdový "pochod smrti" od jedné pamětní destičky ke druhé (případně skupinám, pokud byla odvlečena celá rodina, tak je tam zpravidla těch destiček víc) a pěkně by u každé položili za své peníze nakoupenou květinu. 
Asi by se nestihlo mít nad každou destičkou či skupinou destiček proslov, charakterizující ony zavražděné. Nicméně by se daly spolu s muzejníky, knihovníky a archiváři udělat nějaké tabule s kopiemi o těchto lidech zachovaných  dokumentů (pochopitelně, výběr těch nejdůležitějších). Nebránil bych ani následnému umístění těchto tabulí uvnitř příslušného domu, zejména ve staré zástavbě by nebyl problém na ně najít důstojné místo. Lze důvodně předpokládat, že pro místní děti by to byla názornější informace o válce a okupaci než nějaká "politicky korektní" školní výuka.
Jsem toho názoru, že tohle by mohlo pomoci "našim krajanům" pochopit, proč se s jejich předky po válce nejednalo v rukavičkách. Zkrátka, přivést je k pochopení existence onoho hlubokého a lidskou krví po okraj naplněného příkopu mezi nimi a námi, jehož existence nebyla civilizovaně řešitelná jinak než odsunem.

Lze tedy konstatovat, že bývalí českoslovenští Němci a jejich potomci si v podstatě nemají na co stěžovat. Jejich srocení v Brně, bohužel, bylo uspořádáno takovým způsobem, že nijak nepřispělo k vylepšení vztahů  občanů tohoto státu s Němci. Naopak ukázalo, že podhoubí nacismu je v Německu stále živé a aktivní, a stejně tak i podhoubí kolaborace s Němci u problematické části tuzemského obyvatelstva.

Volby od 16 let

Opět se otevřelo téma snížení věkového limitu na šestnáct let. Tentokrát se za to bije soudruh prezident. Jaké motivy k tomu pravdu a lásku vedou?

Historie

Je neoddiskutovatelným faktem, že snížení věkového limitu pro volby z prvorepubličních 21 let (a ve volbách do senátu ještě vyššího věku) na 18, stejně jako zpřístupnění voleb státním úředníkům a dalším skupinám, žijícím za státní peníze (např. policistům nebo vojákům) velice přispělo k vítězství KSČ v prvních volbách po osvobození. Prvovoliči byli totiž skupinou, která je volila nejvíce. Toto vítězství jim umožnilo získat silová ministerstva, což jim značně pomohlo při organizování puče v únoru 1948.

Současnost

Není žádným tajemstvím, že v "pokusných" volbách na středních školách běžně s velkou převahou vítězí antidemokratické strany, zhruba odpovídající minulé vládní pětikoalici. Tedy strany, jejich hlavou je nynější soudruh prezident. 
Zcela jistě tedy existují očekávání, že  tento posun voličského věku by posílil antidemokratické strany, napojené na organizovaný zločin, protože pro osoby tohoto věku jsou kauzy jako Dosimetr nebo Kampelička vzdálenou historií, "pravěkem". A koho zajímají, ten žije pro minulost a ne pro budoucnost, případně je rovnou "ruský troll". A beztak ty kauzy vytvořily ruské tajné služby, aby nás zbavily "skvělé budoucnosti" v EU.

Důsledky

Přestože se uvádí, že by mělo jít "jen" o komunální volby, situace je zcela jiná.
Snad všichni známe sliby jezinek z pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi: "Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme." Je jasné, že dříve nebo později by došlo ke snaze dostat tyto voliče jednak k volbám do vyšších zastupitelských orgánů (pokud se oněmi "komunálními" myslí jen volby do místních zastupitelstev, a ne okresy a pod. a kraje), následoval by nejspíše "méně důležitý" senát a zanedlouho bychom měli šestnáctileté i u uren na hlasovací lístky do poslanecké sněmovny.
Druhou věcí je, že pokud by se komunální sféra stala sídlem opozice, zhoršila by se pozice vlády, která by musela bojovat nejen s parlamentní opozicí (včetně senátu) a soudruhem prezidentem, ale musela by odrážet ataky i z komunální sféry. Mohlo by se také objevit komplikování volební agitace demokratických (+- nyní vládních) stran, od znemožňování předvolebních shromáždění, až po různé machinace s výlepem volebních plakátů, protože tohle místní zastupitelstva reálně dělat mohou. Zastupitelstva by také mohla podporovat aktivity antidemokratických stran ve školách všech stupňů.
Pokud by volili šestnáctiletí, volili by středoškoláci a učňové. Logicky by se stala příslušná školská zařízení platformou pro politickou agitaci, což je jednoznačně špatná věc. Dost na tom, že prototalitní pravdoláska takto zamořila vysoké školy. Přestože většina z nás, co jsme zažili rok 1989, cinkala klíči mj. za depolitizaci školství.

Tedy, proč ne

Bez ohledu na jakousi "zralost", definovanou různými pochybnými metodami z humanitních oborů, jsou šestnáctiletí v naprosté většině sociálně nezralí. Zpravidla sídlí v "mamahotelu" a pokud chodí na brigády (čímž se v návrhu také manipuluje), tak si nevydělávají na živobytí, ale pouze na jakési přilepšení ke kapesnému od rodičů.
Dle mého soudu by volit měl pouze ten, kdo už poznal klady a zápory samostatné existence a zažil důsledky toho, co se mu povedlo, nebo naopak na čem ztroskotal (a která státní instituce mu pomáhala a která naopak házela klacky pod nohy). Už ono snížení volebního věku na 18 let dostalo k urnám řadu sociálně nevyzrálých osob, které pak volily totalitu. 
Mimochodem, ten věk 21 let, který měla první republika, nebyl jen z důvodu sociální vyzrálosti, ale rovněž je to věk, kdy je (mj.) ukončen růst rezistence na alkohol a rychlosti jeho odbourávání v těle (proto také některé státy mají tento věk jako limit pro konzumaci alkoholu). Člověk se v tomto věku stává "biochemicky dospělým".  Jistěže tento věkový limit mohl být inspirován i praktikami řady zemí, kdy byli před volbami voliči "upláceni" konzumací alkoholu.
Ve věku 16 let rovněž ještě přetrvává z dětství vysoká míra sugestibility, jakou nyní využívají reklamní firmy pro ovlivňování této skupiny ve smyslu, že vlastnictví toho a toho výrobku je "šíleně cool", a kdo ho nemá, je "socka" nebo "looser". Opravdu si přejeme, aby ve stejném duchu evokace stádního myšlení probíhala předvolební agitace?

Ideální řešení

Pokud by hlavním kritériem připuštění k volbám měla být sociální zralost, tak by se volební věk v dnešní době musel naopak zvýšit na 25 či více let, protože až někdy tehdy většina daného ročníku je schopná samostatného života, včetně přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. V podstatě ještě starší doktorandi nebo dokonce "postdoc", sociálně zralí nejsou.
Jistěže další možností by bylo nastavení nějakého kritéria nezávislého na věku, nebo ten věk dále upřesňujícího.
Dokážu si představit vazbu volebního práva na rodičovství a řádnou výchovu. Tedy vazbu na to, že volič je rodičem dítěte, které řádně plní své povinnosti (jako je třeba školní docházka), nemá konflikty se zákonem (byť jeho věk neumožňuje trestání) a  pod. Případně na to, že dotyčná osoba se opravdu stará sama o sebe (dá se to doložit daňovým přiznáním), a nežije ani na náklady rodičů, ani ze ze sociálních dávek a pod.
Dokázal bych si představit i nějakou kombinaci výše uvedeného s věkovým kritériem. Tedy nějaký věk "pro všechny" a nějaký (nižší) věk "pro splňující kritéria sociální zralosti". V takovém případě bych se nebránil v případě onoho nižšího věku ani těm šestnácti rokům. Předpokládám, že dvojice, pečující v tomto věku o dítě (byť s pomocí od rodičů), bude mít realističtější pohled na stát a jeho potřeby (a požadavky občanů na něj), než mnohý třicetiletý bezdětný.

Paušální snížení volebního věku na 16 let je tedy nebezpečný plán, z něhož jako čertovo kopýtko trčí snaha posílit volební hlasy pro levicové antidemokratické strany. Daleko důležitější jsou kritéria sociální zralosti a samostatnosti, která lze považovat za velmi důležitý faktor, vedoucí ke zodpovědnému hlasování. Vzhledem k masívnímu výskytu sociální nezralosti (s narůstajícím trendem v čase) u 18 letých by se věková hranice pro připuštění k volbám tedy spíš měla zvýšit. Případně by věk nemusel být jediným atributem "schopnosti volit".

Špatná zpráva pro EU a spol.: Lidé se začínají organizovat.

Existuje poznatek z psychologie (ale i z vojenství, politiky a pod.), že naprosto odlišně se chová neorganizovaný dav v porovnání s organizovanou skupinou. Je to trochu nadneseně popisováno, že dav či tlupa se chovají jako jejich člen s nejnižším IQ, zatímco dobře organizovaná skupina se chová jako její člen s nejvyšším IQ.

Historie

Můžeme sáhnout až do antiky. Řecký žoldnéřský oddíl se nechal najmout perským princem Kýrem (neplést si s perským císařem Kýrem Velikým, tohle byl jen velmi ambiciózní princ z téže rodiny) k násilnému získání perského trůnu. V první významnější bitvě byla perská (tedy vládcova) armáda díky vojenskému umu řeckých žoldnéřů na hlavu poražena, nicméně princ se připletl do bezvýznamné dílčí šarvátky a v ní padl.
Řekové tedy vyslali k poraženým Peršanům poselstvo na vyjednání pokojného odchodu (asi do řeckých osad na pobřeží Egejského moře), nicméně Peršané, navzdory tehdy již platným zvyklostem, vyjednavače, tvořící důstojnický sbor řeckého vojska, zákeřně povraždili a vyzvali řecké vojáky, aby se vzdali (což by znamenalo otroctví v podstatně nehumánnějších poměrech v Persii oproti poměrům v Řecku). Nicméně, a zde tedy nastalo to, proč tuto dávnou historii uvádím: Řekové zvolili nový důstojnický sbor a podřídili se jeho vedení. Pod velením těchto důstojníků Peršany porazili na hlavu (a vzhledem k jejich předchozímu barbarskému činu se s poraženými zrovna nemazlili) a vítězně odtáhli z bojiště.
Nešli k Egejskému moři, ale k Černému moři, kde je Peršané nečekali. Jedním z nově zvolených důstojníků byl Xenofontés, který celou tuto historii popsal v díle Kírú anabasis, dostupném i v českém překladu. Po několika letech se řecký oddíl skutečně vynořil na pobřeží Černého moře (v dosahu tehdy existujících řeckých osad), rozmnožený o místní ženy, se kterými se někteří řečtí vojáci a důstojníci oženili, i o děti z těchto svazků narozené (cesta trvala několik let; pro našince, který tuto trasu projede autobusem cestovní kanceláře, naprosto neuvěřitelné).
Nicméně je třeba zdůraznit právě to, že se Řekové zachovali jako organizovaná (a to i hierarchicky) skupina. Jak tlupa uprchlíků z bojiště by neměli šanci.
Rovněž jsem svého času vyslovil myšlenku, že i kosmické lety, vč. letů za hranice Sluneční soustavy, budou muset být organizovány vojensky, aby měly šanci na úspěch. Více méně je to i v souladu s některými díly západní SF (třeba série Star Trek), případně východní (třeba raní bratři Strugačtí).

K té ekologii

Ekologové v podstatě od začátku vystupovali jako organizovaná skupina, či spíše organizovaný a kooperující konglomerát organizovaných skupin. To jim umožnilo získat vliv, který byl v řadě zemí daleko za hranicí jejich volebních preferencí. U nás je to zvlášť výrazné, protože tak hloupí, aby volili zelené v nadprahovém (pro vstup do PS PČR) procentu hlasů, byli naši voliči pouze jednou, a to zřejmě ještě došlo k jakémusi komplotu, daném manipulací s předvolebními průzkumy. Jinak se zelení dostali do poslanecké sněmovny jen cestou "krypotozelených" stran, jako jsou piráti. Tu a tam se někdo dostane do senátu "s podporou zelených" a to je vše.
Nicméně právě proto, že fungovali jako kooperující organizované skupiny, pronikli do MŽP a dalších státních institucí, ovlivňovali jejich chod (včetně tvorby legislativních návrhů a podobných dokumentů), prakticky vždy ke škodě občanů. Teprve nyní dává pan Macinka dohromady přehled financí, které tyto skupiny vyzískaly, a to především k financování aktivit na úkor našich občanů. A jiné prostředky byly promrhány na podporu podobně škodlivých organizací, působících v zahraničí.
Ostatně, kdyby Trump neudělal nic jiného, než že těmto parazitům odňal americké peníze, zasloužil by si za to sochu z 24 karátového zlata v nadživotní velikosti. A člověku se chce skoro parafrázovat Járu Cimrmana "A není čtyřiadvacet málo? Což takhle třicet?!", bez ohledu na to, že ví, jaký je to nesmysl.
I dnes v podstatě ekologové a další "zelení" vzdorují nové státní moci asi jako Wermacht Rudé armádě v letní kampani na východní frontě v roce 1944 "buvolím pohybem". Vytlačit je z nejrůznějších postů, které obsadili čistě z důvodu páchání zla pro tento stát a jeho občany, bude potřebovat dlouhodobé a systematické úsilí.

K neekologii

Odpůrci zelených škodlivých nesmyslů se, bohužel, začali organizovat mnohem později, skoro s takovou latencí jako vědci k odporu proti Lysenkovi a dalším podobným pavědcům. Proto také tento odpor byl zpočátku málo úspěšný a lidé v něm proti ekologům ztráceli jednu pozici za druhou. U nás možná trochu méně než ve světě, ale i u nás ekologové a jejich organizace až do nedávna získávali stále více půdy pod nohama.
Nicméně lidé se poučili a opravdu se začali organizovat. U nás se to projevuje např. tím, že ekonesmysly, typu jednoznačně lidské zdraví ohrožujících větrných elektráren, mají stále menší podporu a ve stále větším procentu lokální referenda na "ekologická" témata vyhrávají odpůrci ekologů.
Ostatně, i přírodě, stejně jako lidem, jednoznačně škodlivá CHKO Soutok byla prosazena proti relativně organizovanému odporu občanů klerofašistickou vládou. A i odchod této vlády na politické smetiště byl dán mj. lépe se organizujícími občany.
Formuje se také odpor proti ekologům na Šumavě, přičemž mj. jde o snahy vydobýt od zelených škůdců kompenzace nejen za devastaci lesů chovem kůrovce, ale i za drastický pokles ceny pozemků, vyvolaný touto devastací, rovněž i za výrazné zhoršení parametrů životního prostředí, dané především "náhradou" živých stromů stromovými mrtvolami, z nichž se, mj., uvolňují pro člověka patogenní organismy a alergeny. Toto úsilí, ke štěstí zelených škůdců, do jisté míry narušila epidemie COVID a restrikce pohybu a dalších aktivit obyvatel.
V některých státech se dokonce podařilo zákony, původně prosazené ekology za účelem blokování veřejně prospěšných staveb (od železnic a dálnic až po nákupní střediska), využít k blokování výstavby ekohnusů typu větrných a fotovoltaických elektráren.

Růst

Uvedený odpor občanů proti ekologickým škodlivým nesmyslům má zcela jednoznačně narůstající charakter a je potěšitelné právě to, že též narůstá stupeň jeho organizovanosti.
Ostatně, takovým indikátorem uvedeného procesu je růst strany Motoristů, od skupin s lokálním významem (typu občanských skupin ve velkých městech), až po stranu, mající poslance jak v parlamentu EU, tak i v PS PČR. A Motoristé zatím dělají více-méně to, co od nich lidé očekávají, a kvůli čemu je volili.
Nicméně narůstá i odpor vůči nejrůznějším ekoaktivitám, u něhož se dá předpokládat další růst poté, co "zlí Motoristé" začali zveřejňovat, na jaké šílenosti a hnusoty se dávaly peníze od občanů různým nevládkám za předchozího ministra ŽP.
Velice důležitý je i kvalitativní nárůst odporu proti "boji za klima", představovaný stále sílící organizací CLINTEL, která na vědecké bázi, a přitom jazykem srozumitelným širší veřejnosti, vyvrací zmatené bláboly klimaalarmistů, vč. těch, kteří jsou sdruženi do organizace IPCC. Je ovšem třeba ve prospěch IPCC uvést, že od některých nehorázností "na první pohled" se již začíná distancovat i tento panel, což ještě před několika lety, když na pomyslném klimatickém trůnu seděla "božská Greta", nebylo myslitelné.
Nicméně CLINTEL v současné době zpracovává a publikuje na Parlamentních listech (a snad to pronikne i na další platformy) velmi seriózní rozbor problémů kolem "klimatické krize", která neexistuje a nikdy neexistovala.
Důležité také je, že "klima" není nějaký "vysoce odborný" problém. Na úrovni skutečně odborného bádání je jasně prokázáno, že ohrožení klimatu antropogenním oxidem uhličitým buď neexistuje vůbec, případně má na současném nárůstu teplot jen nepatrný a v reále zanedbatelný podíl. "Klima" je problém ryze politický a jeho řešení spočívá v odmítnutí klimahysterických politiků, prosazujících dekarbonizaci a mnoho dalších pitomostí z klimalží a klimahysterie plynoucích, a jejich nahrazení politiky jako jsou Motoristé (a snad se najdou i další strany, orientující se na "klimatický skepticismus").
Určité oslabení klimahysterie nastává i v samotném centru EU, i v sousedním zeleně dementním Německu, nicméně my bychom měli jet svou cestou danou tím, že klimapodvodníci zde měli prakticky vždy daleko menší politickou podporu než jinde v EU. Do jisté míry to samé platí i pro některé další země bývalého socialistického bloku, prostě proto, že populace těchto zemí je na lhaní vládních činitelů zvyklá a bere ho jako cosi samozřejmého (a podle toho se ke vládní propagandě také staví), zatímco populace zemí bývalého Západu je zdegenerována léty "jakž takž demokracie" a jak svým vládám, tak i nadstátní propagandě (Brusel a pod.), věří podstatně víc než my.
Nicméně na uvedené oslabení bychom se neměli spoléhat, měli bychom jet svou cestou, maximálně v koordinaci a spoluprací států V4+, a to i za cenu totálního rozchodu s bruselským centrem, které je v patrně nezvratném rozkladu a nemá cenu se vázat na chcípající mrtvolu. Spíš má cenu se od ní distancovat a izolovat. Předpoklady k tomu, mj. díky Green Dealu, stále rostou.

Jsme tedy svědky velmi pozitivního jevu, spočívajícího v tom, že nejen přibývá počet odpůrců bezcenných klimanesmyslů, ale současně se odpor proti nim začíná kvalitativně měnit ve smyslu vyšší organizovanosti, a tím i vyšší účinnosti. Pokud tento trend bude pokračovat i nadále, může vést k ukončení Green Dealu a navazujících hovadin na našem území, i za cenu rozchodu se chcípající EU.

Nadřízení našich zákonů evropským dekretům

Faktem je že EU je stále problematičtější což se týká i jejích nesmyslných nařízení, příkazů a zákazů. "Vzdor" jednomu takovému aktu patrně vyjde bilančně hůř než jeho vyplnění, ale jakmile se tyto akty sečtou, tak je to jinak. Proti sumě takovýchto "EUrolegislativních" aktů je odchod z EU jednoznačně výhodnější. Jen je třeba to udělat tak, aby v Bruselu nepadl onen ošklivý termín "czexit".

Jak nakrmit vlka, aniž by utrpěla koza?

Je vcelku jasné, že EU v současné mocenské pozici je zcela neslučitelná s jakoukoli prosperitou našeho státu. EU prakticky vše pozitivní zakazuje a neguje tak, aby to nebylo možno realizovat.
V poslední době jsou "hitem" opatření "k záchraně planety" před katastrofální klimatickou změnou, která by způsobila var moří okolo rovníku a výbuchy metanu, uvolňovaného z permafrostu v subpolárních a polárních oblastech. Pro zabránění této katastrofě jsou politici EU ochotni utratit jakékoli množství našich peněz.
Pochopitelně, po smysluplnosti tohoto utrácení neradno pátrat, protože velmi rychle vyjde najevo, že toto utrácení žádný přínos, ani pro klima, nepřináší. Jen se obohacují různé pochybné organizace a spolky, které se sice honosí jakousi "všeobecnou přínosností", ale jakmile dojde na lámání chleba konkrétních aktivit, je zle, protože se ukazuje vcelku jasně jejich nulový přínos.
Je tedy jasné, že otázka zní asi tak, jak je uvedeno v nadpisu: Jak nějakým způsobem uspokojit bruselskou byrokratickou mašinérii, aniž by došlo k nějakému zásadnímu poškození našich státních i národních zájmů.

Asi jediná cesta

Je mi velice líto, ale patrně jedinou rozumnou cestou by bylo referendum o nadřazení našich zákonů bruselským dekretům (protože v EU prakticky neprobíhá standardní demokratický proces tvorby zákonů, jen jakési akce exekutivy).
Odůvodnění je velice jednoduché: Zatímco naše zákony jsou tvořeny +- standardním demokratickým procesem, odrážejícím vůli voličů, dekrety EU jsou generovány byrokracií s nulovou demokratickou legitimitou, nad níž není fungující demokratická supervize (parlament EU má vůči EK daleko nižší postavení než parlament ve standardní demokracii vůči vládě a demokratická legitimita samotného tohoto orgánu je výrazně nižší než demokratická legitimita parlamentu ve standardní demokracii).
Protože tedy chceme (výsledky posledních českých parlamentních voleb ukazují, že většinově) žít v demokratickém politickém prostředí, pak je toto upřednostnění demokratických zákonů nad jakýmisi nedemokratickými dekrety zcela logické.

Další problém

Opakovaně se ukázalo, že úroveň EU byla zneužita k prosazování škodlivých nesmyslů, které na národní úrovni ve většině členských států EU neměly a nemají šanci projít demokratickým procesem. Z toho důvodu lze pozorovat snahu aktivistů tyto bezcenné nesmysly prosazujících, dostat se do jádra EU a prosazovat je přes hlavy legitimních zákonodárných orgánů (a tedy i proti vůli občanů).
Je úplně jedno, zda se to týká oněch 666 pohlaví ("genderů"), boje proti neexistující antropogenní klimatické změně nebo podpoře imigrace, či další nesmyslné nebo rovnou škodlivé agendy.
EU tedy v podstatě podporuje antidemokratické síly v jednotlivých členských státech, a tím. bez ohledu na to, zda to je či není záměr, ohrožuje v těchto státech demokracii.
Ostatně, nyní EU prosadila masívní dovoz zdravotně problematických a evropské země ekonomicky poškozujících potravin a potravinových surovin v rámci EU uzavřené dohody s Mercosur.

Ekonomika

Problémem, a to obrovským, jsou masívní dotace na kde co, většinou postrádající jakýkoli smysl. Jejich dopadem je rozvracení ekonomiky členských států a v podstatě takové "znečitelnění" ekonomického sektoru, že v reálu není možné vždy odlišit ekonomické aktivity produktivní a skutečně vytvářející nějaké pozitivní hodnoty, od těch, které jsou jejich pravým opakem (a je v našem zájmu, aby byly potlačovány).
Do toho zcela jistě vstupují různá nesmyslná omezení typu povinné dekarbonizace a dalších nesmyslů, které poškozují v globále ekonomiku a současně snižují životní úroveň občanů. Až na pro společnost bezvýznamné, či spíš škodlivé, výjimky.

Důsledky

EU si patrně nemůže dlouhodobě dovolit chování členských států ve stylu: "Vy si nařiďte, co chcete, my budeme plnit jen to, co schválíme." Takto se v historii začala rozpadat některá soustátí.
Existují v principu pouze dva důsledky něčeho takového, vztažené na celou EU.
Jedním je nějaká reforma EU na organizaci skutečně přínosnou a užitečnou, bez vymýšlení a prosazování bezcenných nesmyslů, daleko za horizontem onoho volného pohybu osob, zboží a služeb (který EU stejně není s to efektivně a pro obyvatele přínosně zajistit). Tedy toho, kvůli čemu někteří naši občané, pomýlení lživou propagandou, hlasovali pro vstup do ní, v domnění, že máme vstoupit do jakéhosi "bezvýznamně přejmenovaného" ekonomicky vysoce úspěšného a přínosného EHS. Ve skutečnosti ovšem hlasovali pro podřízení se totalitě, nikoli nepodobné bolševické či nacistické, byť zaměřené více na prototalitní ekologii. genderismus, multikulturalismus a další škodlivé "-ismy". Taková reforma by ovšem znamenala nutnost řadu "evropských" agend zrušit a v řadě dalších učinit obrat o 180 stupňů.
Druhou možností by byl postupný rozpad EU.
Jistěže teď budou mnozí přívrženci evropské spolupráce lkát a ronit krokodýlí slzy, nicméně současná situace v EU je taková, že než integrace "po bruselsku" by snad byla lepší i feudální rozdrobenost.
Tedy, je jasné, že ekonomická spolupráce států je více přínosná než nepřínosná, jak to ostatně předvedlo ekonomicky vysoce úspěšné a přínosné EHŚ. Proti přínosné spolupráci evropských (a nejen těch) států, tedy vytvoření nějakého EHS 2, v podstatě nemohou být nějaké racionálně podložené námitky. Zcela jistě bych takovou spolupráci podpořil i já.
Jde jen o to, že přeměna EHS na EU se zcela jednoznačně podobá bujení a expanzi zhoubného nádoru ve dříve zdravém organismu. Prakticky veškeré dění po přeměně EHS na EU mělo a má negativní dopad na její obyvatelstvo. Nějakou dobu se to dařilo maskovat prožíráním toho, co se pod EHS podařilo nahromadit jako rezervy, ale současná EU žije ze stále narůstajícího a nesplatitelného dluhu. A ten nemůže splatit právě proto, že omezuje ty ekonomické aktivity, které přinášejí zisk, a půjčuje si (i tiskne) peníze na bezcenné nesmysly nulového přínosu.
Z toho, co bylo uvedeno výš, je jasné, že EU nutně, pokud neprojde během velmi dohledné doby velmi razantní přeměnou, musí v relativně krátkém časovém horizontu ekonomicky zkolabovat a zhynout. Dokonce i v případě, pokud se nepustí do války s Ruskem nebo USA, byť válka by její kolaps urychlila. Proto je naprosto zbytečné lkát nad nějakým "ničením EU". Ta ničí sama sebe mnohem efektivněji, než by to dokázal kdokoli jiný, snad vyjma Putinových agentů, rozmístěných v jejích centrálních orgánech. Jde spíš o to, nebýt účastníkem její závěrečné agónie.

Uvedené opatření by jistě pomohlo v obraně proti nesmyslům a zlovolnostem ze strany EU. Zcela jistě by je posílilo, kdyby to samé udělaly kromě nás i další státy EU (rýsuje se V4, případně V4 +), což je záležitost vyjednávání s potenciálními spojenci a spolubojovníky. Jsem si vědom, že by to patrně přiblížilo konec EU v té podobě, již známe, nicméně u této EU zcela jednoznačně převažují negativní vlivy nad pozitivními, takže žádná škoda. My nepotřebujeme "boj za klima", "boj za LGBTQ+ agendu", "boj za wellbeing masívně dovážených civilizačně nekompatibilních imigrantů" a masu dalších bezcenných a jednoznačně škodlivých opatření. My potřebujeme volný pohyb osob, zboží a služeb, umožňující efektivní dvou či vícestrannou ekonomickou spolupráci států. A, řečeno klasicky: "Co nad toto jest, od ďábla jest." A zánik EU by paradoxně otevřel možnost skutečně smysluplné a ekonomicky přínosné spolupráce evropských států.

Jak je to tedy s těmi Ukrajinci?

Pan Okamura byl peskován za hypotézu, že demobilizovaní nebo jinak z armády odešlí ukrajinští vojáci by se mohli stát rizikem pro společnost, vzhledem k tomu, že je fronta naučila nevážit si zákonů, lidských majetků, ba ani životů.

Je mi líto

Muži, kteří prošli peklem války, kdy museli denně riskovat své životy a viděli kolem sebe umírat spolubojovníky i další osoby, představují skutečně riziko pro společnost, byť jistě ne všichni.
Problém spočívá v tom, že lidská psychika není na hrůzy války stavěná, a ty ji mohou narušit. Faktem také je, že ono narušení je na frontě pro svého nositele pozitivně selekčním faktorem. Protože kdo první ztratí civilizační zábrany, je jednoznačně ve výhodě proti těm, kteří je ještě mají.
Krásně to vyjádřil šéf jedné z tuzemských škol bojových umění: "Na turnaji nebo jiné soutěži vyhrává ten, kdo je lépe vyzbrojen, vycvičen, atd. V reálném boji vyhrává ten, kdo je větší s... (samice prasete)."
A zde je tedy jádro pudla: významná část těch, kdo přicházejí z války, je nějak touto selekcí postižena. A nutně se to musí projevit na jejich chování v civilu.
Pochopitelně, není to jen válka na Ukrajině a nejsou to jen ukrajinští vojáci v ní. Spíš jde o to, že naprosto stejně postižení ruští nebo severokorejští vojáci asi k nám nepůjdou, na rozdíl od ukrajinských.
Nicméně průšvihoví byli i veteráni z Afghánistánu (sovětští) i US veteráni z Vietnamu. Problémoví jsou i veteráni z válek na Balkáně, i na Blízkém Východu. Problémy byly i s navrátilci z front první světové války, řada z nich podporovala extrémistické, komunistické i fašistické / nacistické organizace.
Z naší paměti nevymizelo i řádění těch, kteří jako vojáci prošli třicetiletou válkou, a poté se sdružovali do krutě se chovajících a naprosto bezohledných lupičských tlup. Kvůli těmto lidem byla cíleně po třicetileté válce pobořena řada našich hradů, aby nemohly posloužit jako opěrný bod této soldatesky.

Ukrajinci

Jsem toho názoru, že je naprostá pitomost slova pana Okamury v jeho novoročním projevu chápat jako dehonestaci Ukrajinců, jak to desinterpretuje soudruh velvyslanec, jehož jméno mi nestojí za zapamatování.
Naopak, současní Ukrajinci se přidávají k řadě dalších skupin mužů, kteří prošli válečným peklem a zanechalo to na nich větší či menší následky. Osobně bych panu velvyslanci přál pár hodin v plné polní a na linii dotyku s Rusy, aby pochopil, o čem pan Okamura mluvil.
Mohu si funět, když jsem něco takového nezažil, ale v koutku duše se děsím toho, jakou bestii by to ze mě udělalo. Bez ohledu na to, jaké názory a postoje mám jako "prašivý civil".
Ostatně "afghánci" v SSSR i "vietnamci" v USA často udělali doslova kariéru v oblasti organizovaného zločinu.
Na druhé straně jsem se nikdy netajil s představou, že řada Ukrajinek se v tuzemsku vdá (o více takových párech vím), a že jejich děti se stanou platnými členy českého národa, jako se jimi stala třeba "pozámecká směska" Božena Němcová nebo "německo - francouzský Žid" Julius Zeyer a mnoho dalších. Ostatně, dokázali jsme "adoptovat" i Joachima Barrande.

Takže pan velvyslanec si mohl ušetřit pár naprosto bezcenných žvástů, velice snadno vyvratitelných tím, čím nás "učitelka života", tedy historie, v dostatečné míře poučuje. A maximálně může na současnou ukrajinskou vládu strhnout podezření, že se potenciálně kriminogenních veteránů chce po skončení války zbavit jejich vyexpedováním na  západ. O ukrajinské mavky* stojíme, o ukrajinské hrdlořezy nikoli.

* K té mavce doporučuji od Pilipjuka "Upír v činžáku", je tam popsána velice podrobně. Podobná bytost vystupuje i ve "Večerech na samotě poblíž Dikanky" od N. V. Gogola.

Budeme vyrábět struldbrugy?

Kdo jsou ti zmínění v nadpisu? Musíme je hledat v naprosté klasice, třetím dílu Guliverových cest. Ukazují trochu jiný pohled na nesmrtelnost, který není sdílen ani všemi autory, touto tématikou se zabývajícími, o laicích ani nemluvě.

Proč struldbrugové

Má cenu se zabývat tímto fenoménem jednoduše proto, že zdravotnické autority, zejména levicově až levičácky orientované (což je charakteristika i valné většiny současné WHO) neustále slibují prodlužování lidského života a presentují je jako cosi mimořádně pozitivního.
Pochopitelně, často prosazuje dodržování nesmyslů, které již byly vyvráceny, nebo bojuje proti aktivitám lidmi vnímanými pozitivně, jejichž vliv na zdraví a délku života je zanedbatelný či neprokazatelný. V podstatě pouze omezuje lidskou svobodu a lidská práva.
Byl dokonce vymyšlen ukazatel DALY, což jsou roky, které člověk prožije odkázán na péči druhých. Čili čím je hodnota tohoto ukazatele nižší, tím má být společnost kvalitnější.
Osobně považuji tento ukazatel za pitomost, a to ze dvou silně souvisejících důvodů:

1. I v zemích se srovnatelným sociálním systémem se do DALY budou promítat nejrůznější nejen sociální, ale i komerční faktory. Např. existence zásilkových obchodů výrazným způsobem snížila DALY, protože lidé již neschopní si nakoupit potravinové suroviny a uvařit si z nich jídlo se pojednou stali samostatnými v tom smyslu, že si jen ohřejí a snědí to, co je jim dovezeno až ke dveřím bytu. Čili u nás se musel tento ukazatel rapidně zmenšit po vzniku podobných služeb a jeho rozmístění na ploše státu bude spíš stínovat dostupnost těchto služeb než výskyt lidí v horším zdravotním stavu.
2. Nejlepší hodnoty tohoto ukazatele ovšem mají některé rozvojové státy, protože pokud se v nich někdo stane "disable", tak prostě během pár dnů zemře. Důvodem je, že tam péče o tyto lidi není nijak zajištěna a v řadě případů nemohou pomoci ani nejbližší příbuzní. Prostě proto, že pomoc je nad jejich ekonomické i fyzické síly.

Z tohoto důvodu jsem vůči tomuto, ale i dalším podobným, ukazatelům dosti skeptickým. Považuji je za cosi, co má potvrdit jakýsi ideologicky předem zadaný cíl, a objektivní reflexe reality je u těchto ukazatelů druhotná, tedy, pokud je vůbec žádoucí.

Tedy, struldbrugové...

Abychom tedy šli ad fontes:
Guliver, prováděný fiktivní zemí Laputa je svým průvodcem seznámen s tím, že v zemi se občas narodí děti, které budou žít věčně, a že je to pro ně velké neštěstí:
"A co je na tom tak strašného? Já si představuji, co všechno by mohl člověk za tak dlouhou dobu vykonat, zvládnout..."
Později mu ovšem král této země vysvětlí:
"Milý Lemueli, ty si to představuješ jak Hurvínek válku (respektive mu zcela jistě řekl nějaký laputský ekvivalent této fráze). On sice bude žít věčně, ale nepřestane stárnout. Bude stále starší, nemocnější a neschopnější. My dokonce musíme ty nešťastníky po devadesátce jejich věku zbavit majetku, protože by svou stařeckou chamtivostí na sebe strhli veškeré bohatství země a svou stařeckou pošetilostí by ji rozvrátili.
A je tu ještě jedna věc: Jak ve stáří klesá vštípivost, tak oni časem přestanou být s to sledovat změny, jimiž přirozeně lidská řeč prochází. Takže nakonec žijí mezi lidmi, kteří mluví pro ně neznámým a nenaučitelným jazykem a jsou schopni si povykládat jen s několika málo struldbrugy, kteří se narodili před nimi a po nich."
Takže musel cestovatel Lemuel Guliver konstatovat, že věčný život, pokud není spojen také s věčnou dobrou tělesnou a duševní kondicí, je cosi ne moc příjemného a žádoucího (což bylo v podstatě autorovo poselství ke čtenářům).
Jsem toho názoru, že pokud nebudou opravdu zajištěny i ty fyzické a psychické schopnosti, může se honba za co nejdelším přežitím změnit na cosi až obludného. Zejména pokud se dostanou k moci náboženští fanatici a zakáží sebevraždy, asistované sebevraždy či euthanásii, jak se o to neustále snaží, včetně pochybných postav z parlamentu EU.

Pohledy odjinud

Nesmrtelnosti blízké bylo i Frankensteinovo monstrum z románu M. Shellyové. Nakonec se rozhodlo spáchat sofistifikovaným a bolestivým způsobem sebevraždu, protože pociťovalo svůj život jako nesnesitelný.
Karel Čapek v divadelní hře "Věc Makropulos" nechává dceru alchymisty, která sloužila jako pokusná myška k testování nápoje nesmrtelnosti, vařeného původně pro Rudolfa II jejím otcem, vyprávět o stále narůstající únavě ze života. Nakonec se onoho receptu vzdá a daruje jej mladému páru, který objevil, že je vlastně nesmrtelná (respektive v Čapkově pojetí se život musel periodicky opakovanou dávkou lektvaru prodlužovat). Mladí ten recept hodí do ohně.
I socialisticky rozjásaní raní bratři Strugačtí v jednom ze svých prvních románů "Ničivá vlna" nechali jakýmsi blíže nespecifikovaným technickým zákrokem vzniklého nesmrtelného charakterizovat svůj stav slovy: "Je to změna ze stavu 'Chceš, ale nemůžeš' na 'Můžeš, ale nechceš'".
Podobně problematicky se na věčný život, nebo alespoň velmi dlouhý život, dívají i někteří klasikové západní SF.
A možná ještě jeden aspekt: Šíření křesťanství velice prospělo, že zakazovalo otrokům spáchat sebevraždu. V podstatě se mu podařilo odvrátit jakousi analogii průmyslové revoluce, na niž měla antika již našlápnuto, a slevněním otrocké práce (protože otrokům byla odňata poslední zoufalá možnost se vyhnout nadměrnému vykořisťování) přivést společnost na jinou cestu, na níž setrvala po dlouhou dobu.

Věčný, nebo velice dlouhý život, pokud nebude spojen s atributy zdraví a kondice, se snadno může stát nikoli požehnáním, ale krutým trestem (což se týká i případné povinnosti nedobrovolně žít).