Amélie paní Neomillnerové

Romány i povídky Petry Neomillnerové se obvykle vyznačují syrovostí až brutalitou. Pokud nestříká krev, stříká něco jiného (ale někdy to stříká i současně s tou krví, pokud jsou popisovány nestandardní pářící aktivity lidské či "nelidské" - elfové, upíři, vlkodlaci apod.).
V takto pojaté literatuře se objevily dvě výjimky a čtenáři očekávají třetí:
V roce 2012 vydala autorka knížku "Amélie a tma" a o rok později její pokračování "Amélie a barevný svět". Rok 2014 byl sice bez nové knihy, ale ta první vyšla jako audiokniha.

Stručně k ději

Amélie je holčička, která se utopila i s maminkou, operní zpěvačkou, v roce 1890, při jedné z největších povodní, které postihly Prahu v novější době. Je jí dvanáct let, ale už velice dlouho. Bydlí s maminkou na trójském břehu Vltavy naproti Stromovce, kousek od lávky, která spojuje s tímto břehem Císařský ostrov.
Setká se v noci ve Stromovce u Malé říčky s rovněž dvanáctiletou, ale živou a opravdu pouze dvanáctiletou, Markétou. Markéta žije také pouze s maminkou, protože její rodiče se rozvedli. Obě dívky se po prvním setkání snaží kontaktovat a nakonec se skamarádí natolik, že Markéta posléze chodí k její mamince na hodiny zpěvu. Vztah obou dívek se stále více rozvíjí a prohlubuje. Příběh sleduje Markétino osobnostní vyzrávání, takže není od věci tento útlý text prohlásit za román, či alespoň novelu.
Určitým přelomem je potom situace, kdy Markétu cestou za Amélií přepadne násilník a ona je nucena mu uniknout plaváním v listopadové vodě plavebního kanálu mezi Císařským ostrovem a břehem Stromovky. Amélie jí zachrání život a obě neúplné rodiny nakonec spojí své síly k záchraně domku, v němž Amélie s maminkou bydlí.

Hodnocení

Knížka je napsána velice svěžím jazykem a děj probíhá v rychém až klipovitém tempu, aniž by tím trpěl příběh jako celek. Je poznat autorčino "vypsání se" na akčních fantasy příbězích, které je zde rozhodně spíš ku prospěchu věci. Je to pro nás, starší, nezvyklé, ale prostě takto dítka generace, pro niž je kniha určena, vnímají svět.
Redakce nakladatelství možná trochu příběhu uškodila (autorka musela "ukrotit" některé akční pasáže), nicméně příběh se opravdu mohl stát, pokud přistoupíme na autorčinu hru, že je možné ve Stromovce potkat ducha holčičky, která opodál bydlí.
Naopak zůstalo "nevychytáno" několik drobností, které redaktor zcela jistě vychytat měl:

• Hned v úvodní scéně Améliina kočka Nita cosi chytne a v popisu autorce jednoznačně splývá myš a rejsek (rozdíl mezi těmito dvěma druhy je asi jako mezi krávou a lvem).
• Autorka ne zcela jasně popisuje Améliin život "před Markétou", protože se v textu vyskytují jak narážky na to, že téměř nevycházela z domku, tak i na to, že nějak viděla a zažila události, spojené s oběma světovými válkami.
• Není také jasné, zda Amélie přes den jen leží v posteli, nebo zda může i spát (v textu jsou na toto téma rozporné informace).
• Majitel domku, v němž Amélie s maminkou bydlí, má být syn Améliiny sestřenice, byť, ať to počítám jak to počítám, musela by ho mít opravdu těsně před klimaktériem, aby mohla v roce 1890 přivézt Améliině mamince z cesty do ciziny tarotové karty (a kvůli povodni je už nepředat), a to ještě jako velmi malá holčička, pro kterou by bylo vymyšlení podobného dárku asi dost nepravděpodobné. Přitom nikde v příběhu není nic, co by autorce (či redaktorovi) bránilo z něj udělat vnuka Ameliiny sestřenice, což by věkově odpovídalo podstatně pravděpodobněji.

Obě dívky se v popisu událostí, vyprávěných ich-formou pravidelně střídají, což je doprovázeno decentní změnou fontu, když nit vyprávění přebírá druhá z jeho protagonistek a současně i vypravěček. Vypadá to hezky, přiznám se však, že bych pro Amélii vybral jako font odlišný od Markétina nějaký také patkový (místo bezpatkového, který je v knize použit). Trošku mi to střídání patkového a bezpatkového fontu vadí (jsem odchován TeXem, kde se takovéto věci dají zvládat víceméně perfektně). Existuje spousta písem, do nichž by se dalo sáhnout.
Text je psán bezesporu krásným a srozumitelným jazykem, bohatým, ale bez složitých gramatických a lexikálních jevů, které by omezovaly jeho "čitelnost" dětskými čtenáři a čtenářkami. Autorka odlišné Améliino kulturní zázemí jen jazykově naznačuje, což považuji za správné, protože kdyby Amélie mluvila a myslela jazykem roku 1890, bylo by to asi pro současného dětského čtenáře neúnosné.
Ilustrace Lubomíra Kupčíka jsou kapitolou samou o sobě. Jsou velice kvalitní, moderní a přitom realisticky popisné. Potěší i "vychytávka", kdy obrázky, týkající se textu líčeného Amélií, jsou laděny do modrofialova a obrázky k Markétiným pasážím zase do sépiově hněda.
Audiokniha, vytvořená nad tímto textem jako dramatizovaná četba, patří k tomu nejlepšímu, co jsem v této kategorii měl možnost slyšet.

Druhý díl

Pokračování (Amélie a barevný svět) přináší příběh o dvou dějových liniích, na sobě do jisté míry nezávislých. V jedné z nich je třeba "umravnit" Martkétina otce, který by mohl nechtěně a z neinformovanosti (jako profesionální záhadolog) Amélii ohrozit. V té druhé Amélie, závidějící stále více Markétě první lásky, potká někoho, s kým by mohla mít podobný vztah, jako Markéta se spolužákem Samem.
Možná je "dvojka" o kapánek slabší než úvodní kniha, ale na druhé straně se jedná pořád o vysoký nadprůměr. A text byl také lépe řemeslně zvládnutý, bez opomenutí, jaká jsem zmiňoval u prvního dílu.

Komu to koupit

Knihy inzerují doporučený čtenářský věk od 8 let, což je, obávám se, trochu optimistické. Jsem toho názoru, že některým věcem v textu porozumí dítko až na prahu puberty (vztahy Markéty a jejích spolužáků a spolužaček), takže těch 8 je málo. Viděl bych to tak na 10 až 11 let.

"Porno" Rihanny

Puritáni kvílí nad novým klipem barbadosské zpěvačky Rihanny odkazovaným jak zde, tak k nalezení na youtu.be Tento klip se totiž dá docela dobře chápat jako určitá parafráze velmi oblíbeného softporno snímku "Padesát odstínů šedi". Přiznám se, že z toho znám pouze trailer, protože nejsem neukojená housewife, což je cílová divácká skupina tohoto filmu, a tak jsem opravdu neměl zájem shlédnout více. Maximálně jsem konstatoval, že Dakota Johnson je kočka, které by přehlíženost muži normální chlap moc nevěřil, takže její nasazení do hlavní ženské role (takto charakterizované) v tomto filmu opět směřuje na subpopulaci, která takového úsudku není schopna. Nicméně i v tom traileru jsou scény a motivy, které Rihanna velice jednoznačně parafrázuje či karikuje.
Rihanna zcela viditelně "nastavuje zrcadlo", abych tak po staru konstatoval, výše zmíněnému pornografickému a velmi úspěšnému "dílu", vydávanému za "vrcholné umění". Právě nelítostnost tohoto odrazu patrně vzbudila nenávistné ohlasy puritánštěji zaměřené kritiky. Ta totiž je ochotna tolerovat mnohou pornografii, pokud bude presentována pod pláštíkem "vysokého umění". Tenhle klip a jeho porovnání s kasovním trhákem, navíc úspěšným na filmových přehlídkách i u části filmové kritiky, celou tuhle pokryteckou mašinérii velmi krutě demaskuje.
V klipu se vyskytuje nahota x nenahota v průhledném prádle, jsou zde sexy scénky na milionářské jachtě i scénky, které (kdyby byly nahaté) by se mohly odehrávat na nějakém péčkovém serveru se sado-maso zaměřením. Závěrečné pokrvácení zpěvačky mi připomenulo známou scénu z filmu Upír z Ferratu, který ovšem tato paní zcela jistě neviděla (a patrně nikdo z jejího zázemí). Případně "krvavou" scénu z Drákulovin (odnemrtvení Lucy), kterou nejspíš znát bude (a když ne ona, tak někdo z jejího týmu určitě).
Nevidím tudíž nejmenší důvod, proč se na tento klip nedívat s trochou nadhledu.
Rihanna a hudba, kterou provozuje, sice není zrovna můj šálek kávy, ale docela dobře jsem se pobavil a zasmál, právě proto, že jsem si povšiml výše uvedených parafrází a citací, nakrkávajících (ne-li něco explicitnějšího) pokrytecké puritány.

Druhý dech rakouské monarchie.

Pan Drnek je specialistou na alternativní historii. "Žáby v mlíku" pojednávají o alternativě, jak by to dopadlo, kdyby se předmnichovská ČSR bránila hitlerovské agresi (a její vyšlé pokračování "Žába a škorpion" i pokračování očekávané se zabývají alternativní druhou světovou válkou, v níž Německo bojuje proti SSSR po boku demokratických evropských zemí).

"Druhý dech rakouské monarchie" nezapře člena "Koruny české" a příznivce monarchistického uspořádání naší země.

Zatímco ve výše zmíněné sérii dojde k jakési klíčové události (vojáci se vzbouří a dají presidentu Benešovi nůž na krk v podobě "buď bude bránit republiku, nebo dojde k vojenskému puči"), v tomto díle po smrti Františka Josefa I začne jeho nástupce jednat se státnickou rozvahou a přehledem a podaří se mu jednak stmelit monarchii, jednak ji vyvést z války natolik nepostiženou, že nedojde k jejímu rozpadu. Navíc ruští legionáři se pod tlakem domácích událostí zapletou daleko více do vnitřní ruské politiky a stanou se páteří bílých vojsk, která zardousí bolševický stát (včetně záchrany rodiny posledního cara, k níž v reálné historii chybělo několik dnů). Jejich zásluhy i tlak zemí Dohody přinutí císaře Karla legionáře občansky rehabilitovat.
Kniha končí epilogem roku 1938, kdy hitlerovskému Německu čelí nikoli izolované Československo, ale celé Rakousko-Uhersko-Česko-Slavonské soustátí (protože Karel provede narovnání nejen s Čechy, ale i s jižními Slovany) a po neúspěšném tlaku na souseda se hitlerovská moc v Německu hroutí (tak konec konců končí i "Žáby v mlíku" a v dokumentech Norimberského tribunálu, i dalších, jsou doklady o tom, že v případě neúspěchu by nejspíš skutečně v Německu došlo k široce založenému armádnímu protinacistickému převratu, jehož nezdařenou parodií byla "operace Valkýra" v roce 1944).

Jak "alternativní Mnichov", tak i tato alternativní historie druhé poloviny první světové války, jsou pečlivě propracované a troufám si odhadnout, že u lidí neznalých historie by mohla vyvolat podobnou desorientaci jako známá Wellesova inscenace "Války světů". Dala by se klidně využít jako scénář filmu ve stylu Vávrovy trilogie ("Dny zrady", "Sokolovo" a "Osvobození Prahy").

Co je zde ovšem zcela nepravděpodobné, to je chování novopečeného císaře Karla (Karel I jako císař rakouský, Karel III jako král český a Karel IV jako král uherský), pro větší jednoznačnost nazývaného někdy Karlem Posledním. Vyzdvihuji dva momenty, které nedovolily, aby se autorova fikce v reálu uplatnila:

Tím prvním je stav (medicínsko - genetický) samotné habsbursko-lotrinské dynastie, která za několik generací nedokázala dát na trůn jakžtakž schopného jedince. Historikové i odborníci z jiných oborů upozorňují na četné příbuzenské sňatky v rámci dynastie, jejichž výsledkem byl zástup bizarních postaviček, vláčených osudem i šikovnými manipulátory z okolí trůnu. Mimochodem, podvolení se řady habsburských panovníků šíbrům kolem trůnu poněkud eliminuje představu monarchie jakožto držitele nějakých nadčasových hodnot (protože ti šíbrové pracovali pro svůj okamžitý prospěch, stejně jako ti, co diskreditují současnou politiku).

Paradoxem je, že ti nejvíce vyšinutí panovníci této dynastie, psychosociopat Josef II, oligofrenik Ferdinand I Dobrotivý a slaboduchý Karel Poslední byli těmi, na něž je vzpomínáno relativně v dobrém, včetně toho, že první dva (ač neúmyslně) podpořili zrestituování českého národa po rekatolizační genocidě.

Obávám se, že alternativní historie by musela začít už někdy na podzim roku 1886, kdy by se do lůna Marie Josefy Sárské dostal jiný než habsburský genetický materiál, který by mohl dát vzniknout skutečně psychicky kvalitnímu jedinci.

Karel Poslední je postava zcela jistě spíše sympatická, nicméně stál před úkolem, který nemohl vzhledem ke své osobnosti zvládnout. Jeho nespornou zásluhou je pokojný rozchod monarchie, bez krveprolití, jaké doprovázelo pád monarchie nejen v Rusku, ale i sousedním Německu. Osobně by mi, přiznám se, nevadilo, kdyby politikové První republiky nalezli dostatek velkorysosti a v době jeho nuzování ve vyhnanství mu poskytli nějakou apanáž, odpovídající tomu, že republice jeho aktivity v závěru existence monarchie zachránily jak velké množství životů, tak i značné materiální a kulturní hodnoty (i velmi slušná doživotní apanáž by byla jen zlomkem procenta jejich ekvivalentu).

Druhý problém spočívá v tom, že v prostředí habsburské velkorodiny by kvalitní jedinec neměl šanci na uplatnění. Byl by cíleně zlikvidován jako Napoleonův syn nebo (rovněž habsburský ansámbl intelektuálně převyšující) korunní princ Rudolf. Musel by tedy od malička předstírat přinejmenším debilitu, asi jako Clau-Clau-Claudius ve známém seriálu z dějin Řima, a potom rychle všechny šokovat a zaskočit.

Poslední námitka, kterou lze proti uvedenému dílu uplatnit, patří k autorem na mnoha místech zmiňované a prosazované koncepci "legitimity". Problém zde spatřuji v tom, že vláda Habsburského a posléze Habsbursko-Lotrinského rodu byla v českých zemích po roce 1618 legitimní asi stejně, jako vláda "Třetí říše" nad "Protektorátem Böhmen und Mähren", tj. s legitimitou prakticky nulovou. Habsburkové si po potlačení povstání na počátku Třicetileté války v zemích koruny České počínali prakticky jen jako drancující dobyvatelé, potlačující jak českou státnost "obnovené zřízení zemské", tak i provádějící cílenou genocidu českého národa. Demonstrují to i snadno oželené ztráty korunních zemí - Lužice, Slezska a Kladska.

Jejich vláda byla v mnoha svých důsledcích (protože trvala déle) horší, než ta šestiletá nacistická. Určitá podpora sociálních jevů, které přerostly v to, co nazýváme Národním obrozením, byla naprosto nezamýšleným důsledkem snah o modernizaci země a kompenzaci ztrát průmyslového Slezska a Kladska. Od určité fáze (jejíž nástup Habsburkové díky své panovnické nekompetenci prošvihli) se uvedený proces zastavit nedal. I když obhájci monarchie manipulují např. s příspěvkem Františka Josefa I na výstavbu Národního divadla, nemůžeme pominout, že na druhé straně došlo k cílenému zakrytí skutečných příčin požáru (paliči byli němečtí nacionalisté), včetně úmyslné likvidace nevinných obětí, stavebních dělníků (viz Ivanov: "Požár národního divadla"). V Rakousko-Uhersku nikdy nedošlo ani k řádnému jazykovému narovnání, ani k nastolení náboženské svobody. Oboje si vynutil až revoluční proces, který monarchii zlikvidoval.

Stejně tak Drnek dle mého soudu zhola zbytečně a nesmyslně operuje jakousi morálkou a morální nadřazeností, které mají plynout z křesťanské víry, šířené násilím habsburskou mocí. Problém spočívá v tom, že žádná pozitivní morálka nemůže být založena na lži a podvodu a křesťanství obecně a římskokatolické zvlášť není ničím jiným, než násilím šířenou a násilím udržovanou zjevně lživou ideologií. Jakmile pomine či pominul tlak, který nutí podstatnou část populace předstírat tuto náboženskou víru, dojde velice rychle k jejímu rozpadu a odpadnutí většiny "věřících". Toto se stalo u nás v souvislosti s morálním vyhnitím a následným rozpadem Rakouska - Uherska, zatímco řada dalších evropských zemí podobným procesem prošla až o generaci později, po druhé světové válce, v níž se křesťané (a opět zejména katolíci) zdiskreditovali kolaborací s nacisty a fašisty (od podpory jejich nástupu k moci, až po organizaci útěku řady válečných zločinců s krví desítek až tisíců nevinných obětí na rukou).

Ano, je jasné, že po odvržení jedné vládnoucí ideologie dochází k určitému tápání, ale to není naprosto žádným důkazem toho, že by ta za/od-vržená ideologie byla správná, nebo dokonce nositelkou nějakých pozitivních hodnot.