Strana Motoristé sobě získala překvapivou podporu ve volbách do Europarlamentu a již očekávanou v našich parlamentních volbách (byť se to libtardům a dalším fašistoidům nelíbí) hlavně svým vymezením pro auta a individuální autodopravu, která jsou v příkrém rozporu s tím, co hlásají ekologové, klimatologové a podobní desinformátoři.
Proč je lidé volili?
Jsem toho názoru, že za volebním úspěchem Motoristů stojí hlavně jejich odpor vůči ekopitomostem, který ostatně vyvrcholil konflikty kolem obsazení postu ministra životního prostředí. Kdejaký bezcenný aktivista, živený z peněz nás, občanů, aniž by dělal cokoli přínosného pro společnost, zahájil ječení a další protestní aktivity s cílem zrušit výsledky demokratických voleb, protože se prototalitním ekologům naprosto nehodí.
Troufám si tvrdit, že protesty vyvolávající postup proti sociálně patologických jevům a aktivitám, podporovaným minulou vládou, má asi u voličů z bodů programu Motoristů nejvíce fandů.
Nejsem si však jist, zda jim přinese nějaké hlasy jejich pozitivní postoj k našemu setrvání v EU. Už proto, že komukoli alespoň trochu soudnému musí docházet, že mnoho z programových bodů Motoristů z výše uvedené kategorie je prakticky neslučitelných s naším členstvím ve stávající EU. Přitom představa nějaké zásadní reformy tohoto spolku, která by přinesla změny kompatibilní s programem Motoristů, je naprosto nereálná. Pokud se bude EU nějak měnit, tak s vysokou pravděpodobností (hodně přes 99 %) k horšímu, byť mohou nastat určité snahy podstatu těchto změn nějak kamuflovat. Významná část voličů právě toto chápe, a současná bezpodmínečná pro EUrounijnost je může od Motoristů odradit.
Když jsem toto téma už nakousl: Je mi jasné, že ekonomická integrace Evropy má velký pozitivní ekonomický potenciál. Ostatně to dokázaly hospodářské výsledky EHS. Problém ovšem je, že se z EU stává stále více jakási polototalitní organizace, směřující k totalitě naprosté.
Faktem také je, že současná EU se drasticky liší od organizace, do níž jsme vstupovali. Ti předvídavější z nás proto hlasovali proti, avšak k celkové naší smůle byli přehlasováni hlupáky a omezenci, nechápajícími tehdy již jasně viditelné trendy dalšího vývoje. Současná EU se od té, co existovala v době našeho vstupu, liší asi jako Německo po nástupu Hitlera od Výmarské republiky, nebo poúnorové Československo od předúnorového.
EU se vyžívá v naprostých pitomostech a ptákovinách, jako je "boj za záchranu planety" nebo za "nediskriminování žen, různých minorit a pod.", posílá naše peníze na Ukrajinu, kde jsou transformovány nikoli na vojenskou výzbroj a výstroj, ale na zlaté WC mísy ukrajinských oligarchů, podporuje imigraci civilizačně nekompatibilních a totálně nepřizpůsobivých osob (a také netrestání jejich kriminálních aktivit) a další podobné věci.
Přitom za celou svou existenci nedokázala např. sjednotit dopravní pravidla a značení či zavést jednotný úřední jazyk (aby na každém balení potravin nemuselo být bleším, a naprosto nečitelným, písmem psáno jejich složení ve spoustě jazyků). Do popředí se sice spontánně dere angličtina, ale to jsou chaotické skřeky bez v praxi použitelných gramatických a ortografických pravidel, které se není s to naučit ani většina rodilých mluvčí (dokonce ani ti s VŠ vzděláním, vlastní zkušenost z kontaktů s nimi). EU tedy nedělá, co by dělat měla, a zaměřuje se na naprosté nesmysly. Členství v ní má od počátku zápornou bilanci (při zhodnocení jeho nepřímých nákladů a negativních ekonomických dopadů).
Totalita a demokracie
Ekonomické výsledky totality jsou paradoxně prakticky vždy horší, než výsledky demokracie, zejména v delším časovém měřítku. A to samé následuje i po stránce vojensko politické. Přestože by mohlo mnoho lidí očekávat opak, v důsledku možností totality relativně bezohledně využít veškeré zdroje, které má k dispozici, je pravdou opak.
Už naše historie takovouto situaci zná: Dokud bylo husitské hnutí relativně pestré, tak sílilo a nakonec stačilo zazpívat "Ktož sú boží bojovníci..." a nepřátelé se dali na hysterický útěk. Jakmile se ovšem vytvořila relativně homogenní a totalitními prvky v jednotě udržovaná "obec polem pracující", došlo ke známé bitvě u Lipan, v níž byla tato větev husitství potřena mj. zbytkem těch neunifikovaných husitů.
Pokud se podíváme do historie blíž, tak můžeme pozorovat, jak demokratické státy porazily za druhé světové války totalitní Německo i totalitní Japonsko a jejich satelity. Přestože i tyto státy byly nuceny zavést jakési prvky totality, např. přídělový systém nebo opatření v oblasti šíření informací, svou podstatou zůstaly demokratické, v totalitu se nepřeměnily.
Demokratické státy, a zejména USA, byly daleko otevřenější různým formám inovací, které neměly šanci projít v totalitním systému . Ponorkovou válku o Atlantik Německu nakonec prohrála drastická inovace stavby lodí v USA, v podstatě blízká pásové výrobě v továrnách, a vyžadující minimální nároky na personál. Vedoucí této výroby bral i servírky z restaurací, které se po cca dvoutýdenním zaškolení staly pracovníky pro tuto výrobu plně kvalifikovanými. Výsledkem bylo, že počty potopených lodí byly převýšeny počtem lodí nově postavených.
Posléze USA začaly tímto způsobem produkovat i letadlové lodě, tzv. eskortní. Doprovázely konvoje plující přes Atlantik a operovaly i na bojišti v Pacifiku. Z letadla je totiž lépe vidět ponorku než z paluby lodi. Pokud je těsně pod hladinou, může ji zničit samotné letadlo, pokud je hlouběji, navede na její pozici doprovodné válečné lodě, eskortující konvoj, vybavené vrhači hlubinných bomb. Nakonec, když už se válčilo prakticky jen v Tichomoří, se tyto lodě střetly s tehdy největší bitevní lodí světa, japonským kolosem Jamato, v jeho první a poslední bitvě, a přesto, že byly krátce předtím pocuchány tajfunem, v této bitvě obstály (k velkému údivu amerického velení).
Výhodou demokracie bylo i lepší informování vlády a vojenského velení o neúspěších a jejich příčinách, zatímco v totalitních státech byla tendence tyto informace zatajovat či zkreslovat z obavy před represemi.
Z tohoto důvodu nebylo s to nacistické Německo dokončit výrobu klasické jaderné bomby, přestože jeho startovní čára byla blíž cíli než startovní čára, z níž vyrazili Američané. A bez "atomových špionů" by nemohla vzniknout jaderná bomba ani v totalitním SSSR.
Můj oblíbený příklad je, že jediným důvodem pro neshození jaderných bomb na Japonsko byla skutečnost, že touto akcí předvedli SSSR, že je atomová bomba reálně zkonstruovatelná. Proti atomovému programu byla v SSSR silná ideologická opozice, vycházející z Leninova díla "Materialismus a empiriokriticismus". Jde o to, že některé partie, zaměřené na kritiku empiriokriticismu a jeho tvůrce, Ernsta Macha (1838–1916), lze vyložit jako popření reálnosti jeho objevů, na nichž v podstatě stály fyzikální základy jaderné bomby. Z tohoto důvodu byl Kurčatov pořád "jednou nohou" v GULAGu, právě dokud nebouchly bomby nad Hirošimou a Nagasaki. Teprve potom dostal "plnohodnotnou zelenou".
Faktem je, že geniální politik, vybavený navíc strojem času (jakého USA rozhodně neměly), by asi obětoval těch cca půlmilionu svých mužů a několik milionů Japonců, padlých při invazi na Japonské ostrovy (o japonských civilistech, v té době doslova umírajících hladem jako mouchy, ani nemluvě), a rozšířil zvěst (atomových špionů na to bylo dost), že projekt Manhattan narazil na neočekávané a fyzice se vzpěčující potíže, a že asi jadernou bombu vyrobit nelze.
Kurčatov, Sacharov a všichni další by skončili v GULAGu a posléze v hrobech, označených jen víčkem od konzervy s hřebíkem vypíchaným číslem vězně. A až by USA vytáhly jadernou bombu někdy v 50. letech, asi jak kouzelník Pokustón králíky Boba a Bobka, nebyl by v SSSR naprosto nikdo, kdo by byl s to jaderný projekt rozjet (natož dotáhnout do konce).
Dokážu si ovšem představit naprostou neschopnost demokratických politiků pochopit podstatu totality a všechny její důsledky. Že by nějaká brožura desítky let mrtvého filosofa "dokázala" nemožnost vyrobit jadernou bombu a ovlivnila tím celý zbrojní program státu, si patrně nikdo z odpovědných politiků neuměl představit.
Ze stejného důvodu (tedy neschopnosti vymyslet něco kvalitativně nového) sice SSSR vypustil na orbitu Sputnik a později i Gagarina, ale "závod o Měsíc" prohrál natolik, že sovětská propaganda nakonec musela tvrdit, že let na Měsíc nikdy nebyl plánován.
Sovětská totalita totiž stačila na to, aby pomocí vylepšených motorů V2 dostala na orbitu družici, a aby baterií těchto motorů na ni vynesla i Gagarina, ale taková baterie už nebyla s to vynést větší náklady, případně dosáhnout únikovou rychlost s velkou lodí. Navíc v tom "vylepšení" šlo hlavně o kvalitnější materiály, v Německu koncem války skoro nedostupné, využívané při vývoji prototypů, ale v sériově vyráběných raketách už byly nahrazené materiály nižší kvality. Takový "vyšizený" motor postačoval k uvedení V2 na balistickou dráhu, ale cestu na orbitu by už nezvládl (zatímco plnohodnotný prototyp ano).
V důsledku relativně úspěšného využívání morálně zastaralých motorů V2 byl v SSSR zbržděn vývoj kvalitativně nových motorů, jaké USA posléze použily v programu Apollo ( sovětští propagandisté se dokonce v populárních časopisech pro mládež chlubili, jak přechytračili Američany, kteří vyvíjeli vlastní motor pro let na orbitu, zatímco oni již vyvinuté slabé motory spojili do baterie) .
SSSR pronásledovala také smůla: Na začátku jejich "měsíčního projektu" zemřel geniální konstruktér Koroljov a nebyla za něho rovnocenná náhrada (což je opět jev charakteristický pro poměry v totalitních státech).
Na základě těchto příkladů, a dalo by se jich jistě v historii nalézt více, lze předpokládat, že současné trendy v EU směrem k řízení naprosto všeho z jediného centra, navíc prováděné v podstatě totalitním diktátem a bez zohlednění neúspěchů a negativních dopadů, povede k tomu samému jako v těch příkladech: K postupnému hospodářskému a politickému úpadku a nástupu totální vojenské impotence. Ostatně dění v posledních cca deseti letech lze vyhodnotit jako počátek propadu.
Reakce
Protože EU spěje sále víc směrem k podobě jako nacistické Německo, jeho japonský spojenec, nebo jeho stalinský rival, stále více lidí chápe, že naše členství v této organizaci (a když už jsme u toho, tak i její existence na úrovni schopné ovlivňovat naše životy) je naprosto neslučitelné s naší prosperitou. Včetně nemožnosti zavedení naprosté většiny prvků politiky, které jsou součástí politického programu Motoristů, jako je třeba omezení nebo zrušení Green Dealu a dalších pitomostí. Tedy nikoli formou nějakých "potěmkinských vesnic" jak jsme toho byli v politice EU opakovaně svědky, ale ve fungující podobě.
Z výše uvedených důvodů jsem toho názoru, že Motoristé mají největší voličský potenciál mezi euroskeptickými voliči, pro něž jsou strany typu ANO nouzovým řešením a z nějakých důvodů nechtějí dávat hlas SPD. Současně by Motoristé mohli "vyluxovat" i nějaké voliče ze skupiny těch, kteří nevidí nikoho z jejich pohledu volitelného, a k volbám proto nechodí.
Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že Motoristé si svým lpěním na členství v EU jen škodí, a že by tento bod měl být změněn ve smyslu: Buď reforma, spočívající v návratu před Lisabon (nebo ještě lépe před Maastricht) a návrat k onomu volnému pohybu osob, zboží, financí a služeb, bez čehokoli dalšího, nebo odchod z ní, případně aktivní pomoc při její likvidaci.
Jsem přesvědčen, že takovouto úpravou volebního programu by Motoristé mohli leda získat. Eurohujerů je stejně volí jen zanedbatelný počet.
Ostatně, i já silně postrádám v našem politickém spektru stranu racionálně až pragmaticky kritizující výstřelky EU a jejích "převodních pák", pro niž by naše setrvání v této organizaci nebylo nedotknutelným dogmatem, ale konstatováním ve stylu "pokud to nepůjde po dobrém, budeme to zkoušet po zlém".
V případě Motoristů, jejichž pro masy občanů sympatické programové body jsou v podstatě negovány dogmatickým lpěním této strany na setrvání našeho členství v EU, navzdory tomu, že tyto body jsou v jejím rámci naprosto nerealizovatelné, je dle mého soudu strategickou chybou, která se už nyní promítá do poklesu voličské přízně v průzkumech volebních preferencí. Takže tato nadějná, a zcela jistě racionálně či pragmaticky orientovaným voličům sympatická, strana by se mohla, při setrvání tohoto rozporu programových bodů, po příštích volbách ocitnout mimo parlament.
Žádné komentáře:
Okomentovat