Ještě jeden důležitý aspekt stavění větrných a fotovoltaických elektráren.

V diskusi o v nadpise uvedených "alternativních" elektrárnách chybí ještě jeden, dle mého soudu významný, aspekt. Je jím ohrožení mechanismem využití těchto útvarů jako orientačních prvků v krajině pro drony, případně další prostředky samostatně nalétávající na cíl. Dokonce za určitých okolností mohou představovat významné zjednodušení a slevnění produkce těchto bojových prostředků.

Orientace

Je jasné, že dron a jeho ekvivalenty potřebuje orientaci v krajině, v níž je umístěn jeho cíl. Musí to v dnešní době zvládnout autonomně, protože GPS a ekvivalenty této technologie mu mohou být znepřístupněny buď zarušením nebo dokonce vypnutím. Optické vlákno je řešení jen na relativně krátké vzdálenosti.  Dálkové ovládání může být rušeno také. Navíc jeho použití zvyšuje riziko, že prostředky k němu použité budou napadeny nepřítelem. Je vcelku jasné, že dron může mít v paměti obraz terénu okolo cíle., kterým se nasměruje např. na konkrétní budovu. Ostatně, takhle fungují i okřídlené rakety.
Problémem jistě je skutečnost, že čím větší plochu krajiny má zařízení ve své paměti, tak tím větší musí být její kapacita (ale také rychlost jejího čtení). Současně musí být výkonnější i příslušný procesor, aby potřebné porovnání okolí s pamětí mohl provádět v reálném čase.
Faktem je, že čtvrt kilometru vysoká monstra jsou viditelná na vzdálenost horních desítek až něco přes sto km. Faktem také je, že fotovoltaické elektrárny jsou význačné útvary velice často unikátní, umožňující jejich relativně snadné a rychlé ztotožnění s tím, co má dron ve své digitální mapě.
Takže dron se může podle takovýchto útvarů snadněji orientovat v terénu, může letět jinou cestou než kterýkoli jiný s ním společně vypuštěný a u cíle se prostě sejdou a přiletí z různých stran, což je dost noční můra pro protidronovou ochranu.

Výhoda

Dokážu si představit, jako člověk, který se zabývá mnoho let programováním (byť silně amatérsky), že by se do dronu mohla dát nějaká hrubá mapa podle dobře z dálky viditelných a identifikovatelných orientačních bodů (a něčím takovým čtvrtkilometrová monstra bezesporu jsou), a po doletu do oblasti cíle by si jeho "mozek" natáhl do operační paměti pouze výsek podrobnější mapy, který by se do ní vešel i při nižší kapacitě. A čím méně dat, tak pochopitelně, tím méně nároků na procesor, který porovnává čidly nalezené charakteristiky terénu pod sebou a v okolí s příslušnou mapou, a rovněž i rychlejší přístup ke konkrétním datům (což je nutné dělat +- v reálném čase).
Čím menší nároky, tím méně pokročilé chipy postačují. Rusko zaostává za světovou špičkou o cca 20 - 30 let, alespoň podle Googlovské AI. Znamená to, že je s to vyrobit čipy, které vládly našim počítačům kolem roku 2000. 
Nyní si zahraji na oškliváka. Pochopitelně, veřejnost i "odborníci" budou na tyto chipy hledět se směsicí pohrdání a posměchu. Jenže už od roku 1993 byly k dispozici procesory pentium (Googlovská AI), které zvládaly řadu docela složitých her a také např. přehrávání videa (zejména pod Linuxem, který zdaleka nežere tolik systémových zdrojů jako Windows). A v reálné schopnosti Ruska je podle Googlovské AI tyto procesory a k nim kompatibilní chipset vyrobit vlastní silou. 
A ještě si dovolím upozornit na jeden aspekt. Budou-li mít Rusové k dispozici vlastní a standardní procesor (a další s ním spolupracující chipy), bude možné program pro řízení dronů napsat ve strojovém kódu, nebo alespoň Assembleru pro tyto komplety. Což, jak bylo pozorovatelné za éry pomalejších počítačů, značně zvedne výkon programu. Prostě žádný překladač, snad s výjimkou toho Assembleru, není s to udělat natolik optimalizovaný strojový kód pro konkrétní procesor a jeho chipset, aby využil veškerého jeho potenciálu. Problém těchto nízkoúrovňových jazyků bylo to, že jejich produkty fungovaly jen na jedné konkrétní verzi procesoru. Jakékoli "povýšení" hardware znamenalo pro takový program konečnou.
Pro představu: Kdosi jako sport napsal takto pro určitý konkrétní procesor operační systém s grafickým prostředím, který byl na daném procesoru svižný jako blesk. A vešel se na jednu disketu. (Windows v té době potřebovaly desítky disket). Pochopitelně, bylo to absolutně nepřenosné na jakýkoli, sebeméně odlišný, procesor.
Z výše uvedeného oškliváctví plyne, že pokud Rusové vyvinou nebo upraví nějaký "dronový procesor" o výkonu +- toho Pentia, a napíšou pro něj v Assembleru obslužný program, mohou získat velmi výkonný stroj, bohatě postačující k navedení dronu na cíl podle nějakých digitálních map terénu. A přítomnost velmi výrazných orientačních bodů (identifikovatelných a umístitelných na mapu z družice) ještě umožní buď výše popsanou, nebo nějakou odlišnou optimalizaci té mapy. A pokud budou mít stálý přísun těchto standardních chipů, mohou drony s nimi "sekat jak Baťa cvičky". A mohou mít také univerzální program a dataset pro ČR (nebo dokonce celou střední Evropu) a dronu jen před startem zadat, jak, kudy a kam má letět.

Vliv na možnosti Ruska

Rusové by se po zavedení výroby vlastních procesorů dostali do daleko snazší situace, než když nyní shánějí procesory ve stylu "co Pánbu dal" a "každý pes jiná ves", takže musejí při jejich zamontování do dronu pracovat s daleko méně výkonnými programovacími prostředky.
Aby bylo jasno: Assembler znám jen teoreticky, strojový kód znám jen z osmibitů, a zejména z příkladů v geniální knize pana Zajíčka, bohužel mnoho let zesnulého, "Bity do bytu". Přestože je psaná pro osmibitové počítače (hlavně ZX Spetrum), umožní čtenáři pochopit, co se vlastně v počítači děje když se mu zadá nějaký úkol. Pochopitelně, analogicky pracují i šestnácti, dvaatřiceti a čtyřiašedesátibitové procesory, jen mají těch instrukcí pro činnost procesoru daleko víc než ten osmibit. A zpravidla mezi finálními příkazy strojového kódu a programem, psaným člověkem ve "vyšším" programovacím jazyku, existuje jedna nebo více mezivrstev, které sice na jedné straně zajišťují, že ten samý zdrojový kód může být použit pro programy běžící na počítačích s různými procesory, ale současně jsou obtížně překonatelnou překážkou pro snahy programátora program optimalizovat pro jeden konkrétní procesor a chipset. 
Předpokládá se, že zrychlení práce bude zajištěno větší "hrubou silou" hardware. V praxi to ovšem znamená, budu opět ošklivý, že současný supermoderní Word toho neumí o moc víc než jeho pradědeček z Windows 3.11, běžících na 16 bitovém procesoru. A zaostává za možnostmi TeXu, který ovšem běžel i na prvních 16 bitových procesorech od Intelu a snad i na nějakých osmibitech. 
Zkrátka, krajina protkaná sítí větrníků, detekovatelných na velkou vzdálenost, a s četnými unikátními markery fotovoltaických elektráren, může být přímo ráj pro drony, spěchající za smysluplným odchodem do křemíkového nebe, a tyto drony je s to Rusko vyrobit.
Pokud bych chtěl být zvlášť paranoidní, tak bych počítal s tím, že na vrcholy alespoň některých větrníků budou někým rozmístěny radiomajáky, a v případě dronového útoku zapnuty, i na dálku.

Co s tím dělat?

Rozhodně je toto riziko potenciálně daleko horší než mnohá, nad nimiž se různé organizace zalamují. Naše (pokud tedy ještě pracuje pro tento stát) BIS by se měla zabývat problémem, zda ono vyznačování terčů do naší krajiny, které minulá vláda (dokonce v rozporu s legislativou EU) nalajnovala do mnoha strategických oblastí našeho státu (a ta současná alespoň část těchto plánů zredukovala), vzniklo (dle známé otázky) "z blbosti, nebo za cizí peníze" (jsem ochoten doufat, že s výjimkou špiček ekoaktivistických organizací se toto dělo a děje hlavně z blbosti).
Riziko "alternativních" elektráren coby orientačních bodů pro drony (a zcela jistě ne jen ruské) je třeba přičíst k dalším negativním dopadům těchto objektů na krajinu, rozvodnou síť, zdraví lidí a na živou přírodu. Jistěže je zde i ekonomický aspekt, spočívající v dlouhodobém záboru zemědělské půdy a její v podstatě degradaci.
Rozhodně, do vyřešení vztahů mezi Ruskem a státy NATO, by měl být co nejdříve uplatněn stopstav na výstavbu nových orientačních bodů pro drony.
Jsem toho názoru, že veškeré větrníky by měly být upraveny tak. aby v případě vpádu Ruska do Pobaltí, Polska či na Slovensko (nebo kamkoli jinam) se zmáčklo jedno tlačítko a tyto orientační body by přestaly existovat.  U nově stavěných VtE by se na to mělo pamatovat již při projektu, tj. mít někde na úpatí komory na výbušninu, která by byla do nich rozmístěna od určitého stupně mezinárodního napětí nahoru.

Související problémy

Důležité je, že sice EU "chrastí zbraněmi", někteří naši politikové také, ale současně není nikdo ze jmenovaných s to udělat pro ochranu obyvatel před důsledky války alespoň to, co dělal hitlerovský režim (a dokonce i v "protektorátu"). Kupujeme tanky, které se na Ukrajině proti Rusku naprosto neosvědčily, platíme stíhačky, které při dodání za devět let by v případě expanze Ruska do dalších zemí přebíral leda snad ruský gubernátor, sídlící v Praze.
Nemáme prostředky ochrany proti chemickému či biologickému útoku nebo radioaktivního spadu.
Zasypali jsme (většinou z pochybných estetických či urbanistických důvodů) protipožární nádrže ve starších čtvrtích měst, nemáme vybudované žádné v novější zástavbě. Přitom se na Ukrajině jasně ukazuje, že primárním terčem budou mj. vodojemy a rozvody vody, která tudíž z hydrantů nepoteče (ona nepoteče ani po eliminaci zdrojů elektřiny). Pokud by byly protipožární nádrže koncipovány na doplňování dešťovou vodou, sloužily by současně i jako ochrana proti přívalům (protože město je naprosto ideální terén k tomu., aby z několikamilimetrových srážek za bouřky vznikl příval) a ještě by přispěly k zadržování vody v krajině. 
Nemáme kryty ve většině obytných domů, ani improvizované, jaké se dělaly v prvorepubliční zástavbě za "protektorátu", jakmile Německo zaútočilo na Polsko. Ty by se však většinou daly obnovit. V nové zástavbě  nemáme nic, ani  v bytových domech, ani ve školách, nemocnicích, nákupních střediscích, podnicích a dalších místech, kde se hromadí lidé. 
Zato tedy budujeme, za nadšeného hýkání ekologů, klimatologů a podobných "odborníků" stavby OZE s nulovým přínosem (musí se dotovat sama stavba i provoz, protože ani na jedno z toho si výrobou elektřiny nevydělají), zato ideální pro navádění dronů na jakýkoli cíl na území státu. 
Ovšem, na těch prostředcích na ochranu občanů se prakticky nic vydělat nedá. Bezcenné Občasné Zdroje Elektřiny jsou z důvodu nesmyslnou ideologií pokřivené ekonomiky vysoce atraktivní. Jejich současné budování ovšem, přinejmenším v kontextu s narůstajícím válečným ohrožením, připomíná příslovečné hromadné pochody lumíků do moře. 

Co tedy dělat

Rada "co dělat" je velmi jednoduchá: Přestat, alespoň dočasně, s klimatickým a ekologickým blbnutím a začít se poctivě, inteligentně a pragmaticky připravovat na to, co se nyní děje na Ukrajině. Obávám se, že ono dění s nástupem zimy přejde do apokalyptických rozměrů. Dát dohromady, posílit a obnovit co nejvíce z EU a ekology (klimatology) poničeného / zlikvidovaného průmyslu, zajistit lacinou energii (uhlí máme dost na celá desetiletí), která bude potřebná nejen pro zbrojní výrobu, ale i pro výše uvedená opatření na ochranu obyvatel.
Navíc je jasné, že budeme muset obnovit něco jako Civilní obranu, včetně výcviku občanů (ale i dětí a dorostu) ke správnému chování v případě napadení drony, bombardování, útoky raketami apod. Musíme obnovit povinnou vojenskou službu, byť v jiném provedení co do organizace a obsahu, než byla ta za minulého režimu. Pochopitelně, pro muže i ženy. 
Stát by měl být přeformován na cosi robustního a těžko poškoditelného, schopného útočníkovi nadělat drastické ztráty. Pokud se tedy chceme opravdu bránit a ne získávat provize za nákup předražené vojenské techniky a dotace na pro praxi zcela bezcennou "ekologii" a "klimatologii".
 A musíme se také smířit s tím, že čím rozsáhlejší a kvalitnější opatření na poli přípravy na napadení státu uděláme, tím menší je pravděpodobnost, že budou využita, protože útočníci (je jedno zda pouliční kriminálníci nebo darebácké státy) nejraději útočí na cíl, který se nemůže (nebo ne dostatečně) bránit.
 Jistým benefitem by byla skutečnost, že některá z výše uvedených opatření by snížila i účinnost teroristických útoků, spáchaných kýmkoli.

"Alternativní" elektrárny, a zejména ty větrné, tedy mohou být spojeny ještě s dalším nepříjemným rizikem, na které by se mělo myslet, a vedle silných negativních ekonomických, ekologických i zdravotních vlivů na okolí, a to do dosti značné vzdálenosti, toto riziko zohlednit při povolování nových staveb.

Proč by se měli Motoristé trochu redefinovat

Strana Motoristé sobě získala překvapivou podporu ve volbách do Europarlamentu a již očekávanou v našich parlamentních volbách (byť se to libtardům a dalším fašistoidům nelíbí) hlavně svým vymezením pro auta a individuální autodopravu, která jsou v příkrém rozporu s tím, co hlásají ekologové, klimatologové a podobní desinformátoři.

Proč je lidé volili?

Jsem toho názoru, že za volebním úspěchem Motoristů stojí hlavně jejich odpor vůči ekopitomostem, který ostatně vyvrcholil konflikty kolem obsazení postu ministra životního prostředí. Kdejaký bezcenný aktivista, živený z peněz nás, občanů, aniž by dělal cokoli přínosného pro společnost, zahájil ječení a další protestní aktivity s cílem zrušit výsledky demokratických voleb, protože se prototalitním ekologům naprosto nehodí.
Troufám si tvrdit, že protesty vyvolávající postup proti sociálně patologických jevům a aktivitám, podporovaným minulou vládou, má asi u voličů z bodů programu Motoristů nejvíce fandů.
Nejsem si však jist, zda jim přinese nějaké hlasy jejich pozitivní postoj k našemu setrvání v EU. Už proto, že komukoli alespoň trochu soudnému musí docházet, že mnoho z programových bodů Motoristů z výše uvedené kategorie je prakticky neslučitelných s naším členstvím ve stávající EU. Přitom představa nějaké zásadní reformy tohoto spolku, která by přinesla změny kompatibilní s programem Motoristů, je naprosto nereálná. Pokud se bude EU nějak měnit, tak s vysokou pravděpodobností (hodně přes 99 %) k horšímu, byť mohou nastat určité snahy podstatu těchto změn nějak kamuflovat. Významná část voličů právě toto chápe, a současná bezpodmínečná pro EUrounijnost je může od Motoristů odradit.
Když jsem toto téma už nakousl: Je mi jasné, že ekonomická integrace Evropy má velký pozitivní ekonomický potenciál. Ostatně to dokázaly hospodářské výsledky EHS. Problém ovšem je, že se z EU stává stále více jakási polototalitní organizace, směřující k totalitě naprosté.
Faktem také je, že současná EU se drasticky liší od organizace, do níž jsme vstupovali. Ti předvídavější z nás proto hlasovali proti, avšak k celkové naší smůle byli přehlasováni hlupáky a omezenci, nechápajícími tehdy již jasně viditelné trendy dalšího vývoje. Současná EU se od té, co existovala v době našeho vstupu, liší asi jako Německo po nástupu Hitlera od Výmarské republiky, nebo poúnorové Československo od předúnorového.
EU se vyžívá v naprostých pitomostech a ptákovinách, jako je "boj za záchranu planety" nebo za "nediskriminování žen, různých minorit a pod.", posílá naše peníze na Ukrajinu, kde jsou transformovány nikoli na vojenskou výzbroj a výstroj, ale na zlaté WC mísy ukrajinských oligarchů, podporuje imigraci civilizačně nekompatibilních a totálně nepřizpůsobivých osob (a také netrestání jejich kriminálních aktivit) a další podobné věci.
Přitom za celou svou existenci nedokázala např. sjednotit dopravní pravidla a značení či zavést jednotný úřední jazyk (aby na každém balení potravin nemuselo být bleším, a naprosto nečitelným, písmem psáno jejich složení ve spoustě jazyků). Do popředí se sice spontánně dere angličtina, ale to jsou chaotické skřeky bez v praxi použitelných gramatických a ortografických pravidel, které se není s to naučit ani většina rodilých mluvčí (dokonce ani ti s VŠ vzděláním, vlastní zkušenost z kontaktů s nimi). EU tedy nedělá, co by dělat měla, a zaměřuje se na naprosté nesmysly. Členství v ní má od počátku zápornou bilanci (při zhodnocení jeho nepřímých nákladů a negativních ekonomických dopadů).

Totalita a demokracie

Ekonomické výsledky totality jsou paradoxně prakticky vždy horší, než výsledky demokracie, zejména v delším časovém měřítku.  A to samé následuje i po stránce vojensko politické. Přestože by mohlo mnoho lidí očekávat opak, v důsledku možností totality relativně bezohledně využít veškeré zdroje, které má k dispozici, je pravdou opak.
Už naše historie takovouto situaci zná: Dokud bylo husitské hnutí relativně pestré, tak sílilo a nakonec stačilo zazpívat "Ktož sú boží bojovníci..." a nepřátelé se dali na hysterický útěk. Jakmile se ovšem vytvořila relativně homogenní a totalitními prvky v jednotě udržovaná "obec polem pracující", došlo ke známé bitvě u Lipan, v níž byla tato větev husitství potřena mj. zbytkem těch neunifikovaných husitů.
Pokud se podíváme do historie blíž, tak můžeme pozorovat, jak demokratické státy porazily za druhé světové války totalitní Německo i totalitní Japonsko a jejich satelity. Přestože i tyto státy byly nuceny zavést jakési prvky totality, např. přídělový systém nebo opatření v oblasti šíření informací, svou podstatou zůstaly demokratické, v totalitu se nepřeměnily. 
Demokratické státy, a zejména USA, byly daleko otevřenější různým formám inovací, které neměly šanci projít v totalitním systému . Ponorkovou válku o Atlantik Německu nakonec prohrála drastická inovace stavby lodí v USA, v podstatě blízká pásové výrobě v továrnách, a vyžadující minimální nároky na personál. Vedoucí této výroby bral i servírky z restaurací, které se po cca dvoutýdenním zaškolení staly pracovníky pro tuto výrobu plně kvalifikovanými. Výsledkem bylo, že počty potopených lodí byly převýšeny počtem lodí nově postavených.
Posléze USA začaly tímto způsobem produkovat i letadlové lodě, tzv. eskortní. Doprovázely konvoje plující přes Atlantik a operovaly i na bojišti v Pacifiku. Z letadla je totiž lépe vidět ponorku než z paluby lodi. Pokud je těsně pod hladinou, může ji zničit samotné letadlo, pokud je hlouběji, navede na její pozici doprovodné válečné lodě, eskortující konvoj, vybavené vrhači hlubinných bomb. Nakonec, když už se válčilo prakticky jen v Tichomoří, se tyto lodě střetly s tehdy největší bitevní lodí světa, japonským kolosem Jamato, v jeho první a poslední bitvě, a přesto, že byly krátce předtím pocuchány tajfunem, v této bitvě obstály (k velkému údivu amerického velení).
Výhodou demokracie bylo i lepší informování vlády a vojenského velení o neúspěších a jejich příčinách, zatímco v totalitních státech byla tendence tyto informace zatajovat či zkreslovat z obavy před represemi.
Z tohoto důvodu nebylo s to nacistické Německo dokončit výrobu klasické jaderné bomby, přestože jeho startovní čára byla blíž cíli než startovní čára, z níž vyrazili Američané. A bez "atomových špionů" by nemohla vzniknout jaderná bomba ani v totalitním SSSR.
Můj oblíbený příklad je, že jediným důvodem pro neshození jaderných bomb na Japonsko byla skutečnost, že touto akcí předvedli SSSR, že je atomová bomba reálně zkonstruovatelná. Proti atomovému programu byla v SSSR silná ideologická opozice, vycházející z Leninova díla "Materialismus a empiriokriticismus". Jde o to, že některé partie, zaměřené na kritiku empiriokriticismu a jeho tvůrce, Ernsta Macha (1838–1916), lze vyložit jako popření reálnosti jeho objevů, na nichž v podstatě stály fyzikální základy jaderné bomby. Z tohoto důvodu byl Kurčatov pořád "jednou nohou" v GULAGu, právě dokud nebouchly bomby nad Hirošimou a Nagasaki. Teprve potom dostal "plnohodnotnou zelenou".
Faktem je, že geniální politik, vybavený navíc strojem času (jakého USA rozhodně neměly), by asi obětoval těch cca půlmilionu svých mužů a několik milionů Japonců, padlých při invazi na Japonské ostrovy (o japonských civilistech, v té době doslova umírajících hladem jako mouchy, ani nemluvě), a rozšířil zvěst (atomových špionů na to bylo dost), že projekt Manhattan narazil na neočekávané a fyzice se vzpěčující potíže, a že asi jadernou bombu vyrobit nelze.
Kurčatov, Sacharov a všichni další by skončili v GULAGu a posléze v hrobech, označených jen víčkem od konzervy s hřebíkem vypíchaným číslem vězně. A až by USA vytáhly jadernou bombu někdy v 50. letech, asi jak kouzelník Pokustón králíky Boba a Bobka, nebyl by v SSSR naprosto nikdo, kdo by byl s to jaderný projekt rozjet (natož dotáhnout do konce).
Dokážu si ovšem představit naprostou neschopnost demokratických politiků pochopit podstatu totality a všechny její důsledky. Že by nějaká brožura desítky let mrtvého filosofa "dokázala" nemožnost vyrobit jadernou bombu a ovlivnila tím celý zbrojní program státu, si patrně nikdo z odpovědných politiků neuměl představit.
Ze stejného důvodu (tedy neschopnosti vymyslet něco kvalitativně nového) sice SSSR vypustil na orbitu Sputnik a později i Gagarina, ale "závod o Měsíc" prohrál natolik, že sovětská propaganda nakonec musela tvrdit, že let na Měsíc nikdy nebyl plánován.
Sovětská totalita totiž stačila na to, aby pomocí vylepšených motorů V2 dostala na orbitu družici, a aby baterií těchto motorů na ni vynesla i Gagarina, ale taková baterie už nebyla s to vynést větší náklady, případně dosáhnout únikovou rychlost s velkou lodí.  Navíc v tom "vylepšení" šlo hlavně o kvalitnější materiály, v Německu koncem války skoro nedostupné, využívané při vývoji prototypů, ale v sériově vyráběných raketách už byly nahrazené materiály nižší kvality. Takový "vyšizený" motor postačoval k uvedení V2 na balistickou dráhu, ale cestu na orbitu by už nezvládl (zatímco plnohodnotný prototyp ano).
V důsledku relativně úspěšného využívání morálně zastaralých motorů V2 byl v SSSR zbržděn vývoj kvalitativně nových motorů, jaké USA posléze použily v programu Apollo ( sovětští propagandisté se dokonce v populárních časopisech pro mládež chlubili, jak přechytračili Američany, kteří vyvíjeli vlastní motor pro let na orbitu, zatímco oni již vyvinuté slabé motory spojili do baterie) .
SSSR pronásledovala také smůla: Na začátku jejich "měsíčního projektu" zemřel geniální konstruktér Koroljov a nebyla za něho rovnocenná náhrada (což je opět jev charakteristický pro poměry v totalitních státech).
Na základě těchto příkladů, a dalo by se jich jistě v historii nalézt více, lze předpokládat, že současné trendy v EU směrem k řízení naprosto všeho z jediného centra, navíc prováděné v podstatě totalitním diktátem a bez zohlednění neúspěchů a negativních dopadů, povede k tomu samému jako v těch příkladech: K postupnému hospodářskému a politickému úpadku a nástupu totální vojenské impotence. Ostatně dění v posledních cca deseti letech lze vyhodnotit jako počátek propadu.

Reakce

Protože EU spěje sále víc směrem k podobě jako nacistické Německo, jeho japonský spojenec, nebo jeho stalinský rival, stále více lidí chápe, že naše  členství v této organizaci (a když už jsme u toho, tak i její existence na úrovni schopné ovlivňovat naše životy) je naprosto neslučitelné s naší prosperitou. Včetně nemožnosti zavedení naprosté většiny prvků politiky, které jsou součástí politického programu Motoristů, jako je třeba omezení nebo zrušení Green Dealu a dalších pitomostí. Tedy nikoli formou nějakých "potěmkinských vesnic" jak jsme toho byli v politice EU opakovaně svědky, ale ve fungující podobě.
Z výše uvedených důvodů jsem toho názoru, že Motoristé mají největší voličský potenciál mezi euroskeptickými voliči, pro něž jsou strany typu ANO nouzovým řešením a z nějakých důvodů nechtějí dávat hlas SPD. Současně by Motoristé mohli "vyluxovat" i nějaké voliče ze skupiny těch, kteří nevidí nikoho z jejich pohledu volitelného, a k volbám proto nechodí.
Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že Motoristé si svým lpěním na členství v EU jen škodí, a že by tento bod měl být změněn ve smyslu: Buď  reforma, spočívající v návratu před Lisabon (nebo ještě lépe před Maastricht) a návrat k onomu volnému pohybu osob, zboží, financí a služeb, bez čehokoli dalšího, nebo odchod z ní, případně aktivní pomoc při její likvidaci.
Jsem přesvědčen, že takovouto úpravou volebního programu by Motoristé mohli leda získat. Eurohujerů je stejně volí jen zanedbatelný počet.
Ostatně, i já silně postrádám v našem politickém spektru stranu racionálně až pragmaticky kritizující výstřelky EU a jejích "převodních pák", pro niž by naše setrvání v této organizaci nebylo nedotknutelným dogmatem, ale konstatováním ve stylu "pokud to nepůjde po dobrém, budeme to zkoušet po zlém".

V případě Motoristů, jejichž pro masy občanů sympatické programové body jsou v podstatě negovány dogmatickým lpěním této strany na setrvání našeho členství v EU, navzdory tomu, že tyto body jsou v jejím rámci naprosto nerealizovatelné, je dle mého soudu strategickou chybou, která se už nyní promítá do poklesu voličské přízně v průzkumech volebních preferencí. Takže tato nadějná, a zcela jistě racionálně či pragmaticky orientovaným voličům sympatická, strana by se mohla, při setrvání tohoto rozporu programových bodů, po příštích volbách ocitnout mimo parlament.

Volby od 16 let

Opět se otevřelo téma snížení věkového limitu na šestnáct let. Tentokrát se za to bije soudruh prezident. Jaké motivy k tomu pravdu a lásku vedou?

Historie

Je neoddiskutovatelným faktem, že snížení věkového limitu pro volby z prvorepubličních 21 let (a ve volbách do senátu ještě vyššího věku) na 18, stejně jako zpřístupnění voleb státním úředníkům a dalším skupinám, žijícím za státní peníze (např. policistům nebo vojákům) velice přispělo k vítězství KSČ v prvních volbách po osvobození. Prvovoliči byli totiž skupinou, která je volila nejvíce. Toto vítězství jim umožnilo získat silová ministerstva, což jim značně pomohlo při organizování puče v únoru 1948.

Současnost

Není žádným tajemstvím, že v "pokusných" volbách na středních školách běžně s velkou převahou vítězí antidemokratické strany, zhruba odpovídající minulé vládní pětikoalici. Tedy strany, jejich hlavou je nynější soudruh prezident. 
Zcela jistě tedy existují očekávání, že  tento posun voličského věku by posílil antidemokratické strany, napojené na organizovaný zločin, protože pro osoby tohoto věku jsou kauzy jako Dosimetr nebo Kampelička vzdálenou historií, "pravěkem". A koho zajímají, ten žije pro minulost a ne pro budoucnost, případně je rovnou "ruský troll". A beztak ty kauzy vytvořily ruské tajné služby, aby nás zbavily "skvělé budoucnosti" v EU.

Důsledky

Přestože se uvádí, že by mělo jít "jen" o komunální volby, situace je zcela jiná.
Snad všichni známe sliby jezinek z pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi: "Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme." Je jasné, že dříve nebo později by došlo ke snaze dostat tyto voliče jednak k volbám do vyšších zastupitelských orgánů (pokud se oněmi "komunálními" myslí jen volby do místních zastupitelstev, a ne okresy a pod. a kraje), následoval by nejspíše "méně důležitý" senát a zanedlouho bychom měli šestnáctileté i u uren na hlasovací lístky do poslanecké sněmovny.
Druhou věcí je, že pokud by se komunální sféra stala sídlem opozice, zhoršila by se pozice vlády, která by musela bojovat nejen s parlamentní opozicí (včetně senátu) a soudruhem prezidentem, ale musela by odrážet ataky i z komunální sféry. Mohlo by se také objevit komplikování volební agitace demokratických (+- nyní vládních) stran, od znemožňování předvolebních shromáždění, až po různé machinace s výlepem volebních plakátů, protože tohle místní zastupitelstva reálně dělat mohou. Zastupitelstva by také mohla podporovat aktivity antidemokratických stran ve školách všech stupňů.
Pokud by volili šestnáctiletí, volili by středoškoláci a učňové. Logicky by se stala příslušná školská zařízení platformou pro politickou agitaci, což je jednoznačně špatná věc. Dost na tom, že prototalitní pravdoláska takto zamořila vysoké školy. Přestože většina z nás, co jsme zažili rok 1989, cinkala klíči mj. za depolitizaci školství.

Tedy, proč ne

Bez ohledu na jakousi "zralost", definovanou různými pochybnými metodami z humanitních oborů, jsou šestnáctiletí v naprosté většině sociálně nezralí. Zpravidla sídlí v "mamahotelu" a pokud chodí na brigády (čímž se v návrhu také manipuluje), tak si nevydělávají na živobytí, ale pouze na jakési přilepšení ke kapesnému od rodičů.
Dle mého soudu by volit měl pouze ten, kdo už poznal klady a zápory samostatné existence a zažil důsledky toho, co se mu povedlo, nebo naopak na čem ztroskotal (a která státní instituce mu pomáhala a která naopak házela klacky pod nohy). Už ono snížení volebního věku na 18 let dostalo k urnám řadu sociálně nevyzrálých osob, které pak volily totalitu. 
Mimochodem, ten věk 21 let, který měla první republika, nebyl jen z důvodu sociální vyzrálosti, ale rovněž je to věk, kdy je (mj.) ukončen růst rezistence na alkohol a rychlosti jeho odbourávání v těle (proto také některé státy mají tento věk jako limit pro konzumaci alkoholu). Člověk se v tomto věku stává "biochemicky dospělým".  Jistěže tento věkový limit mohl být inspirován i praktikami řady zemí, kdy byli před volbami voliči "upláceni" konzumací alkoholu.
Ve věku 16 let rovněž ještě přetrvává z dětství vysoká míra sugestibility, jakou nyní využívají reklamní firmy pro ovlivňování této skupiny ve smyslu, že vlastnictví toho a toho výrobku je "šíleně cool", a kdo ho nemá, je "socka" nebo "looser". Opravdu si přejeme, aby ve stejném duchu evokace stádního myšlení probíhala předvolební agitace?

Ideální řešení

Pokud by hlavním kritériem připuštění k volbám měla být sociální zralost, tak by se volební věk v dnešní době musel naopak zvýšit na 25 či více let, protože až někdy tehdy většina daného ročníku je schopná samostatného života, včetně přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. V podstatě ještě starší doktorandi nebo dokonce "postdoc", sociálně zralí nejsou.
Jistěže další možností by bylo nastavení nějakého kritéria nezávislého na věku, nebo ten věk dále upřesňujícího.
Dokážu si představit vazbu volebního práva na rodičovství a řádnou výchovu. Tedy vazbu na to, že volič je rodičem dítěte, které řádně plní své povinnosti (jako je třeba školní docházka), nemá konflikty se zákonem (byť jeho věk neumožňuje trestání) a  pod. Případně na to, že dotyčná osoba se opravdu stará sama o sebe (dá se to doložit daňovým přiznáním), a nežije ani na náklady rodičů, ani ze ze sociálních dávek a pod.
Dokázal bych si představit i nějakou kombinaci výše uvedeného s věkovým kritériem. Tedy nějaký věk "pro všechny" a nějaký (nižší) věk "pro splňující kritéria sociální zralosti". V takovém případě bych se nebránil v případě onoho nižšího věku ani těm šestnácti rokům. Předpokládám, že dvojice, pečující v tomto věku o dítě (byť s pomocí od rodičů), bude mít realističtější pohled na stát a jeho potřeby (a požadavky občanů na něj), než mnohý třicetiletý bezdětný.

Paušální snížení volebního věku na 16 let je tedy nebezpečný plán, z něhož jako čertovo kopýtko trčí snaha posílit volební hlasy pro levicové antidemokratické strany. Daleko důležitější jsou kritéria sociální zralosti a samostatnosti, která lze považovat za velmi důležitý faktor, vedoucí ke zodpovědnému hlasování. Vzhledem k masívnímu výskytu sociální nezralosti (s narůstajícím trendem v čase) u 18 letých by se věková hranice pro připuštění k volbám tedy spíš měla zvýšit. Případně by věk nemusel být jediným atributem "schopnosti volit".

Budou nás o klimatu poučovat uměnovědci?

Pochopitelně, nejde jen o uměnovědce, ale též např. o spekulanty s emisními povolenkami a vlastně všechny příjemce "klimatických peněz" či naturálií. Těmi "naturáliemi" mám na mysli např. různé zvýhodnění elektromobilů oproti skutečným autům (vedle odpuštění dálniční známky např. zvýhodněná parkování). Ti uměnovědci jsou ovšem zástupci té skupiny "bojovníků za klima", která nebojuje za své pekuniární zájmy, ale jen a pouze z hlubokého přesvědčení.

Kdo za klima bojuje?

Za klima, jak bylo naznačeno, bojují především lidé, kteří z tohoto "boje" mají nejrůznější výhody. Mohou být příjemci klimatických dotací, např. na budování a provoz fotovoltaických a větrných elektráren. Mohou to být příjemci "klimatických grantů" s jejichž pomocí předstírají objektivní vědeckou činnost. Mohou to být spekulanti s emisními povolenkami, kteří nám, normálním lidem, šroubují nahoru cenu elektřiny a dalších forem energie až o stovky procent.
Zcela jistě je "boj za klima" součástí levicové až ultralevicové ideologie, ekologie. Ta se snaží získat moc nad společností hlásáním "boje" - za přírodu, za klima, za cokoli jiného zeleného, a naopak bojem proti všemu, co těmto ideologům připadá špatné (tedy v podstatě proti všemu přínosnému a užitečnému). Je to naprosto stejný boj, jaký vedli nacisté proti židům, nebo komunisté proti "vykořisťovatelským třídám".
Dál zcela jistě "za klima" bojují nejrůznější osoby, které získaly naprosto mylnou a nesmyslnou, leč silně zafixovanou, představu o tom, že tento boj představuje nějaký přínos a nejsou s to pochopit, že se o žádný přínos nejedná. Buď proto, že jejich mozková kapacita je na korekci těchto desinformací prostě nepostačující, nebo proto, že jejich víra je fanatická a nekorigovatelná, stejně jako psychotické bludy.

K čemu to vede

Výsledkem "boje za klima", případně "boje za ekologii", pochopitelně, nemůže být nic jiného než to, co se podařilo nacistům či bolševikům a jejich nohsledům. V rámci EU jsme svědky devastace ekonomiky a celé společnosti, jak to naši předkové zažili za německé okupace a starší z nás za minulého režimu.
Je to přitom zcela zákonitý jev, protože ekonomika nemůže být dost dobře založena na jakémsi "řízení". Dokonce i mírné a některými ekonomickými školami přípustné zásahy do ekonomiky založené na tržních vztazích, musejí být prováděny velice opatrně a pokud možno s neustále udržovanou možností "nasadit zpátečku", pokud by se začaly rýsovat nějaké negativní dopady. Je třeba si uvědomit, že pletivo vzájemných vazeb mezi jednotlivými složkami ekonomiky je tak složité a nepřehledné, že takové zásahy, byť prováděné s těmi nejlepšími úmysly, mohou mít značný katastrofický potenciál. Ovšem, této skutečnosti si byli vědomi už viktoriánští gentlemani. Proto ostatně A. C. Doyle svému Sherlockovi Holmesovi dotvořil supergeniálního bratra Mycrofta, který takovéhoto rozboru schopen byl.
Pochopitelně, netržní, řízená, ekonomika může být teoreticky stabilnější, ale prakticky veškeré pokusy o její zavedení skončily katastrofou, byť třeba nastoupivší až po létech, jak jsme toho byli svědky za socialismu.

Klima a vzdělání

Je třeba jednoznačně konstatovat, že klima, podobně jako prakticky celá ekologie, vyžaduje pro uvěření absenci logického a kritického myšlení.
Toho jsme byli opakovaně svědky v souvislosti se "stávkami za klima" k 17. listopadu, kdy tyto stávky byly organizovány především na filosofických fakultách. Sice byly teoreticky otevřeny i pro studenty dalších fakult, ale z exaktních oborů se tam objevilo minimum studentů, a to samé platí i pro studenty technických disciplín.
Jistěže toto může být dáno tím, že ty obory na filosofické fakultě většinou studují "divní" lidé. Nicméně je zde ještě jedna možná příčina, s níž jsem se kdysi setkal v souvislosti s výukou budoucích učitelů (jsou i na některých oborech filosofických fakult). Ti měli povinnost mít složenu zkoušku z "biologie dítěte", tedy tělovědy a základů některých chorobných stavů, zaměřené na dětský a dorostový věk.
Jejich učebnice dané disciplíny byla jistě po odborné stránce naprosto v pořádku. Problém byl s jejím, asi nenajdu lepší termín, vyzněním. Vše tam bylo předkládáno jako ucelená a neměnná fakta, tedy naprosto odlišně od pojetí učebnic exaktních oborů, kdy jsem opakovaně zažil konstatování, že je nám předkládáno něco, co platilo v době redakční uzávěrky daného textu, a už na přednáškách jsme byli seznamováni s pokroky, k nimž po vydání učebních textů došlo. A celá koncepce textu byla většinou taková, že počítalo s jistou otevřeností, umožňující nová fakta na ta učebnicová navázat.
Jsem toho názoru, že humanitní obory tuto koncepci nemají, a že tudíž jsou jejich studenti a absolventi formováni k určité rigiditě a slepé důvěře k pramenům. Ostatně, takto jsou koncipovány i texty, s nimiž pracují různé ekologické organizace, alespoň ty, které jsem měl možnost získat a prostudovat.
Presentování světa jako čehosi neměnného a v podstatě primitivního (byl jsem, a opakovaně, svědkem toho, jak budoucí učitelé nad biologií dítěte vyslovovali údiv nad tím, co se na té medicíně učí šest let, když oni to zvládnou za jeden semestr) nutně musí příjemce takto "sežvýkaných" informací dosti hendikepovat a vést k zakrnění schopnosti kriticky o světě a jeho uspořádání přemýšlet, a navíc ještě respektovat určitou dynamiku v něm probíhajících jevů.
Jistěže důležitou roli hraje i jakási, u humanitních odborníků často zjevná, odtrženost od reality života, znemožňující, či alespoň znesnadňující, korekci názorů a postojů konfrontací s běžnou praxí. I to patrně hraje roli v podpoře vysloveně škodlivých nesmyslů z těchto kruhů, jíž jsme běžně svědky.
Pochopitelně, vše, co jsem uvedl výše v podstatě apeluje na to, abychom se naprosto nevzrušovali nad tím, co nám tu blábolí o ekologii obecně a klimatu zvláště studenti a absolventi humanitních oborů, bez ohledu na to, že jsou třeba autory významných vědeckých prací typu "Vliv klimatu na sexuální aktivity pražských gayů". Tyto lidi musíme ignorovat naprosto stejně, jako musíme ignorovat všechny příjemce klimatických peněz a dalších benefitů, protože ani jedni ani druzí nejsou a nemohou být zdrojem validních informací.

Prostě, od humanitně vzdělaných odborníků, v nadpise zastoupených těmi uměnovědci, si nesmíme nechat diktovat nic, ani o ekologii, ani o klimatu, protože tito lidé jsou naprosto neschopni pochopit jak elementární vztahy zavzaté do toho, o čem nás poučují, tak i praktický dopad opatření, která pomáhají prosazovat. Většinou nejsou s to na tomto poli ani rozlišovat pitomosti zjevné od skrytých, či záměrně předkladateli "zakuklených", a nekriticky věří úplně všemu.

Kádrování pana Metelky

Pan Metelka se rozčiluje, že ve skupině CLINTEL prakticky nejsou klimatologové. Prý je to cosi špatného, co svědčí o tom, že tato skupina je "šíleně nekompetentní". Pochopitelně, kope tím za zájmy lobby, žijící z desinformací o oteplování způsobeném antropogenním oxidem uhličitým, které nejsou podepřeny prakticky jediným důkazem.

Co mi to připomíná

Je mi líto, pan Metelka v podstatě připomíná koryfeje padlého komunistického režimu, kteří se také hájili, mimo jiné, i údajnou nekompetencí jeho kritiků. Nicméně ani oni nebyli tak hloupí, aby definovali např. to, že režim může kritizovat jen absolvent Vysoké školy politické ÚV KSČ (přezdívané "Vokovická Sorbonna"), případně krajských politických škol (zřizovaných krajskými výbory  KSČ), nebo alespoň VUMLu.
Je mi líto, obor klimatologie spíše připomíná ideologickou indoktrinaci, jaká probíhala v oněch výše uvedených "vzdělávacích" institucích, než nějakou skutečně vědeckou činnost.
Podruhé je mi líto, protože skutečně vědecká klimatologie je prostě interdisciplinární obor, kombinující fakta z nejrůznějších zdrojů, která se mohou nějakým způsobem promítat do klimatu a jeho interpretace. Z tohoto důvodu je jasné, že se na tomto poli mohou uplatnit specialisté z řady oborů. A mnohdy lépe v tom smyslu, že mají v daném oboru daleko větší (a hlavně kvalitativně hlubší) přehled než klimatologové, a proto mohou kritizovat např. to, jak klimatologové data a pracovní postupy z jejich oboru "přiohýbají" ke své potřebě, případně co při povrchnosti a nedostatečnosti svého vzdělání v daném oboru prostě přehlédli.
Potřetí je mi líto, protože řada bezcenných blábolů, souvisejících s klimatem a "bojem" za ně, je vcelku jednoduše a spolehlivě vyvratitelná nikoli nějakou "superspecifickou vědou", ale poznatky na úrovni maturity na gymnáziu v době, kdy jsem se na "zkoušku dospělosti" připravoval a posléze ji i skládal. Ne nadarmo, zčásti s nadsázkou, zčásti vážně, jsem opakovaně konstatoval, že "nejhroznější antiekologickou literaturou jsou Matematické, fyzikální a chemické tabulky". Tedy, z doby, kdy jsem studoval na střední škole. Dnes jsou určitým ekvivalentem této literatury jednak zdroje všeobecných informací typu Wikipedie, jednak reporty Googlovské AI.

Jak to ve vědě běžně chodí

Spousta vědců či vědu provozujících odborníků nezůstává u své profese, ale v souvislosti s tím, co je zajímá, ale i možnostmi sehnat peníze na výzkum, se nakonec zabývá něčím, co by teoreticky znát a umět nemohli. A dělají to velice úspěšně.
Znám knihy o filosofických dopadech biologických objevů, napsaných lékaři, a ne filosofy. A filosof by něco takového nemohl napsat, protože by prostě nebyl s to pochopit, co se v té medicíně (či biologii) vlastně děje.
Znám lékaře, kteří se stali výtečnými mikrobiology, aniž měli formální vzdělání v tomto oboru z přírodovědecké fakulty. Stačilo jim jen rozvést své znalosti z lékařské mikrobiologie do větší šíře a hloubky. Jiní lékaři zase zvládli nauku o buňce a elektronovou mikroskopii, včetně rozboru toho, co jsou na elektronmikroskopických snímcích reálné objekty, a co jsou jen artefakty, vzniklé devitalizací a pokovením preparátu. A zvládli také základy inženýrského přístupu k monstrózním starým elektronovým mikroskopům, bez nichž by s nimi nemohli pracovat.
Měl jsem tu čest znát lékaře, kteří byli malíři či spisovatelé.
Biochemickou metodu stanovení toxinů Muchomůrky hlízovité (zelené) v pokrmu či zbytcích po jeho přípravě dal dohromady lékař, a ne biochemik.
Měl jsem tu čest znát doktora medicíny, který byl vynikajícím statistikem a dokonce na téma využití statistiky v medicíně sepsal (se spoluautorkou, studovanou statističkou) monografii. Monografii tím užitečnější, že je cílená na ty, kteří šli na medicínu coby jednu z mála vysokých škol, kde není matematika.
Věda je naprosto jednoznačně oblast, v níž se vzájemně potkává či střetává řada oblastí lidského poznání a to nejzajímavější se zpravidla děje tam, kde se setkávají různé obory (často vyučované na různých vysokých školách). A vědec je vědcem nejen tím, co ví (viz ono indické "véda", znamenající zhruba "vědění), ale také tím, že dokáže zvládnout metodiku nabírání nových informací a jejich kombinování s těmi, které už zná.
Prostě představa, že kohosi vyučíme klimatologem, pak mu dáme klapky na oči jako drožkářskému valachovi, aby neviděl nic jiného než onen "šíleně škodlivý antropogenní oxid uhličitý", a bude z něj vědec, je zcela mimo realitu. Takovýmto způsobem vychováme maximálně duševního invalidu se silně omezeným rozhledem, v podstatě ideál onoho výše zmíněného "stranického vzdělávání".
Jistěže, pokud bychom šli ještě dále do minulosti. tak bychom zjistili mnoho ošklivých věcí, jako např. že zakladatel lékařské mikrobiologie byl středoškolský učitel chemie, či že objevitel penicilínu byl odborník na imunitu. Ostatně, vynálezce mikroskopu byl brusič čoček a když už jsme u toho, tak ani Newton ani Kepler neměli formální fyzikální vzdělání, Edison byl samouk, snad jen se základní školou, fotografii vynalezli soukromý zemědělec a majitel panoptika. A jeden z největších fotografů přelomu 19. a 20. století byl vzděláním námořník a posléze povoláním herec. Zcela jistě bychom mohli tento výčet učinit nenosně dlouhým.
A to raději ani nebudu zmiňovat obrovskou řadu autodidaktů, kteří neměli žádné formální vzdělání, a přitom posunuli lidské poznání o pořádný kus dopředu.
Nicméně si neodpustím citovat sentenci pana L. Součka, že mnoho věcí bylo vynalezeno nevzdělanými lidmi, kteří nevěděli, že to, o co se pokoušejí, je z vědeckého pohledu nemožné.

Co mohou říct ke klimatologii...

Dovolím si tedy zareagovat na "kádrování" pana Metelky názornou ukázkou toho, že i lidé, nemající formální vzdělání z klimatologie, mohou do diskuse o klimatu přispět a mnohdy zcela zákonitě bohatěji než oni odborníci. Pan Metelka jmenuje profese českých signatářů a podporovatelů CLINTEL, do pořadí jsem nezasahoval:

• Entomolog Odborník na hmyz zcela jistě musí znát mnoho z ekologie i klimatologie, protože některé skupiny hmyzu jsou na těchto faktorech extrémně závislé. Ostatně, výskyt některých bezobratlých (nejen hmyzu) a jejich četnost bývají užívány jako proxy údaje o klimatu
• Nezávislý publicista Takovýto odborník by měl být schopen kritického rozboru pramenů
• Expert na bezpečnost jaderných zařízení Tato odbornost je spojena s precizními výpočty a počítačovým modelováním, tedy něčím, co občas dělají i klimatologové
• Zemědělský inženýr, biolog Dotyčný pán zvládl zřejmě dvě vědecké specializace, přitom obě úzce souvisejí s ekologií obecně a zcela jistě i s klimatem
• Fyzikální chemik Odborník této profese bude s vysokou pravděpodobností rozumět jevům v atmosféře či světovém oceánu lépe než klimatolog
• Učitel matematiky Tento odborník přinejmenším najde chybu ve výpočtech i tam, kde ji klimatolog nevidí, či "nevidí"
• Statistik a geolog Geologie s klimatem jistě souvisí a statistikou se klimatologové ohánějí seč jim síly stačí
• Antropolog Odborník této profese přinejmenším chápe lépe než klimatolog dopad klimatu na lidskou populaci. I to, že jsme se jako živočišný rod i druh vyvinuli v teplejším klimatu, než jaké je dnes
• Expert na uhlí Osoba tohoto zaměření přinejmenším ví ledacos o geologii, ale i o energetickém využití uhlí
• Profesor ekonomie Tento odborník dokáže lépe než klimatologové rozebrat ekonomické dopady klimatické politiky
• Právník, spisovatel a vydavatel Osoba vzdělaná v právu je schopna se vyjádřit k ekologické i klimatologické legislativě
• Profesor na fakultě zemědělské a technologické Pro odborníka tohoto typu zcela platí to, co jsem výše uvedl pro zemědělského inženýra
• Teoretický fyzik Tento odborník je kompetentní mj. k posouzení validity klimatologických modelů a "scénářů"
• Geochemik Zde platí zhruba to, co bylo výše uvedeno pro geologa
• Meteorolog a konzultant na volné noze Vzhledem k tomu, že klimatologie je v podstatě derivátem meteorologie ...
• Hematoonkolog Zde je zcela jistě důležité, co dotyčný zvládl jako autodidakt, co pochytil od svých pacientů apod. Nicméně hematoonkologie je obor extrémně dynamický, takže dotyčný musí být hlava otevřená novým poznatkům
• Profesor aplikované fyziky na fakultě rybářství a ochrany vod Opět se jedná o odborníka, který má k počasí a klimatu velice blízko
• Geolog To podstatné bylo již uvedeno výše
• Ekonom a mezinárodní právník O ekonomii i o právu jsem se tu již zmiňoval, dotyčný bude také lépe rozumět různým mezinárodním smlouvám, závazkům apod.
• Geochemik Opět již bylo uvedeno
• Chemický inženýr v důchodu Klima se chemie úzce dotýká a mnohdy bez známek znalostí u samotných klimatologů
• Vedoucí týmu pro zajištění kvality "Kvalitář" by měl mít rozvinuté kritické myšlení, a to mnohostranně
• Emeritní ředitel střední školy Zde jistě záleží na tom, jaké předměty vyučoval
• Umělec Nikdy bych si netroufal podceňovat intuitivní myšlení umělců.
• Předseda představenstva pojišťovny Pojišťovenství se zcela úzce dotýká když ničeho jiného, tak klimatických extrémů. A je známo, že z pojišťovenských kruhů byly kritizovány některé katastrofické výlevy klimatologů
• Fyzik Odborník této profese zase musí rozumět mnohému z toho, co nám předkládají klimatologové ke věření

Vidíme tedy, že prakticky všichni panem Metelkou citýrovaní odborníci mají co říci přinejmenším k dílčím problémům (a to zcela jistě jejich odbornost nepokrývá to, co nastudovali mimo ni). Rozhodně nelze říci, že by tito lidé byli "naprosto nekompetentní" pro klimatologii. Spíše bude platit, že pro některé dílčí problémy z jejího ranku budou mít vyšší kompetence než sami klimatologové.

Hlavní problém klimatologie

Hlavním problémem klimatologie nejsou nějaké vědecké objevy na poli tohoto, či příbuzných oborů. Tímto problémem je velký přesah do oblasti sociální, nebo, chceme-li, politické.
Je třeba jasně určit, nakolik jsou ona opatření z rámce "boje za klima" ještě únosná pro populaci, a nakolik už ne. A jak vysoká podpora bude onoho "boje za klima" nebo naopak "přizpůsobení se klimatické změně". Protože právě na tomto poli je hlavní oblast střetu těch lidí, které zastupuje vcelku pochybný IPCC, a těch, za něž hovoří organizace CLINTEL.
Bohužel, on ten "boj za klima" je pro řadu lidí velice přínosný a v podstatě jich spoustu uživí s tím, že nejsou s to (ale ani nuceni) dělat cokoli užitečného pro celou společnost. Což jistě může být odborníky z IPCC kvitováno pozitivně, ale průšvih nastává, když se vlastně tento boj vyprofiluje v očích většiny populace jako výkrm parazitů.
Právě parazitická podoba celé klimatologie a podstata dílčích aktivit na poli "boje za klima" činí celou tuto oblast krajně odpudivou a nedůvěryhodnou, což stále více lidí chápe.
Svého času jsem si dovolil sentenci, že pokud je všechno to, co klimaalarmisté uvádějí, opravdu reálné, tak za případné prošvihnutí nějakých "klima regulujících" aktivit ponesou největší díl viny nikoli klimaskeptikové, ale právě klimaalarmisté. A z nich zejména ti, kteří chápali a chápou "boj za klima" jako prostředek jednak osobního obohacování se, jednak jako cestu k politické moci. A důvod je jasný: Svými ryze a prvoplánově zištnými aktivitami celou tuto oblast těžce zkompromitovali. V podstatě fungují podobně jako onen pasáček ze známé Ezopovy bajky (co křičel zbytečně "vlk, vlk!" tak dlouho, že když vlk doopravdy přišel, tak se už pomoci nedovolal).
Na druhé straně, vzhledem k tomu, kolik "klimabojovných" opatření jsou naprosté nesmysly, které by naopak měly klima oteplovat, od samotné "dekarbonizace" náhradou spalování uhlí spalováním zemního plynu (které má v důsledku technicky neřešitelných úniků metanu vyšší dopad na zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře než pálení uhlí), přes nucené zavádění elektromobilů (majících vyjma několika málo zemí EU vyšší produkci CO2 na ujetý kilometr než klasické auto, nicméně zde tento plyn jde do ovzduší komínem elektráren, což už je za hranicí chápání průměrného ekologa) až po masívní výstavbu FV elektráren, prokazatelně oteplujících planetu snižováním jejího albeda (a týká se to i nočního albeda, kdy vyhřívají vzduch zachyceným zářením oblohy).

Organizace CLINTEL tedy představuje naprosto reálný pohled na problematiku klimatu a jeho ovlivnění lidskou činností a rozhodně má větší odbornou kompetenci než IPCC, který v podstatě jedná s jediným politickým zadáním, a to je šíření desinformací o šílené škodlivosti oxidu uhličitého.

Špatná zpráva pro EU a spol.: Lidé se začínají organizovat.

Existuje poznatek z psychologie (ale i z vojenství, politiky a pod.), že naprosto odlišně se chová neorganizovaný dav v porovnání s organizovanou skupinou. Je to trochu nadneseně popisováno, že dav či tlupa se chovají jako jejich člen s nejnižším IQ, zatímco dobře organizovaná skupina se chová jako její člen s nejvyšším IQ.

Historie

Můžeme sáhnout až do antiky. Řecký žoldnéřský oddíl se nechal najmout perským princem Kýrem (neplést si s perským císařem Kýrem Velikým, tohle byl jen velmi ambiciózní princ z téže rodiny) k násilnému získání perského trůnu. V první významnější bitvě byla perská (tedy vládcova) armáda díky vojenskému umu řeckých žoldnéřů na hlavu poražena, nicméně princ se připletl do bezvýznamné dílčí šarvátky a v ní padl.
Řekové tedy vyslali k poraženým Peršanům poselstvo na vyjednání pokojného odchodu (asi do řeckých osad na pobřeží Egejského moře), nicméně Peršané, navzdory tehdy již platným zvyklostem, vyjednavače, tvořící důstojnický sbor řeckého vojska, zákeřně povraždili a vyzvali řecké vojáky, aby se vzdali (což by znamenalo otroctví v podstatně nehumánnějších poměrech v Persii oproti poměrům v Řecku). Nicméně, a zde tedy nastalo to, proč tuto dávnou historii uvádím: Řekové zvolili nový důstojnický sbor a podřídili se jeho vedení. Pod velením těchto důstojníků Peršany porazili na hlavu (a vzhledem k jejich předchozímu barbarskému činu se s poraženými zrovna nemazlili) a vítězně odtáhli z bojiště.
Nešli k Egejskému moři, ale k Černému moři, kde je Peršané nečekali. Jedním z nově zvolených důstojníků byl Xenofontés, který celou tuto historii popsal v díle Kírú anabasis, dostupném i v českém překladu. Po několika letech se řecký oddíl skutečně vynořil na pobřeží Černého moře (v dosahu tehdy existujících řeckých osad), rozmnožený o místní ženy, se kterými se někteří řečtí vojáci a důstojníci oženili, i o děti z těchto svazků narozené (cesta trvala několik let; pro našince, který tuto trasu projede autobusem cestovní kanceláře, naprosto neuvěřitelné).
Nicméně je třeba zdůraznit právě to, že se Řekové zachovali jako organizovaná (a to i hierarchicky) skupina. Jak tlupa uprchlíků z bojiště by neměli šanci.
Rovněž jsem svého času vyslovil myšlenku, že i kosmické lety, vč. letů za hranice Sluneční soustavy, budou muset být organizovány vojensky, aby měly šanci na úspěch. Více méně je to i v souladu s některými díly západní SF (třeba série Star Trek), případně východní (třeba raní bratři Strugačtí).

K té ekologii

Ekologové v podstatě od začátku vystupovali jako organizovaná skupina, či spíše organizovaný a kooperující konglomerát organizovaných skupin. To jim umožnilo získat vliv, který byl v řadě zemí daleko za hranicí jejich volebních preferencí. U nás je to zvlášť výrazné, protože tak hloupí, aby volili zelené v nadprahovém (pro vstup do PS PČR) procentu hlasů, byli naši voliči pouze jednou, a to zřejmě ještě došlo k jakémusi komplotu, daném manipulací s předvolebními průzkumy. Jinak se zelení dostali do poslanecké sněmovny jen cestou "krypotozelených" stran, jako jsou piráti. Tu a tam se někdo dostane do senátu "s podporou zelených" a to je vše.
Nicméně právě proto, že fungovali jako kooperující organizované skupiny, pronikli do MŽP a dalších státních institucí, ovlivňovali jejich chod (včetně tvorby legislativních návrhů a podobných dokumentů), prakticky vždy ke škodě občanů. Teprve nyní dává pan Macinka dohromady přehled financí, které tyto skupiny vyzískaly, a to především k financování aktivit na úkor našich občanů. A jiné prostředky byly promrhány na podporu podobně škodlivých organizací, působících v zahraničí.
Ostatně, kdyby Trump neudělal nic jiného, než že těmto parazitům odňal americké peníze, zasloužil by si za to sochu z 24 karátového zlata v nadživotní velikosti. A člověku se chce skoro parafrázovat Járu Cimrmana "A není čtyřiadvacet málo? Což takhle třicet?!", bez ohledu na to, že ví, jaký je to nesmysl.
I dnes v podstatě ekologové a další "zelení" vzdorují nové státní moci asi jako Wermacht Rudé armádě v letní kampani na východní frontě v roce 1944 "buvolím pohybem". Vytlačit je z nejrůznějších postů, které obsadili čistě z důvodu páchání zla pro tento stát a jeho občany, bude potřebovat dlouhodobé a systematické úsilí.

K neekologii

Odpůrci zelených škodlivých nesmyslů se, bohužel, začali organizovat mnohem později, skoro s takovou latencí jako vědci k odporu proti Lysenkovi a dalším podobným pavědcům. Proto také tento odpor byl zpočátku málo úspěšný a lidé v něm proti ekologům ztráceli jednu pozici za druhou. U nás možná trochu méně než ve světě, ale i u nás ekologové a jejich organizace až do nedávna získávali stále více půdy pod nohama.
Nicméně lidé se poučili a opravdu se začali organizovat. U nás se to projevuje např. tím, že ekonesmysly, typu jednoznačně lidské zdraví ohrožujících větrných elektráren, mají stále menší podporu a ve stále větším procentu lokální referenda na "ekologická" témata vyhrávají odpůrci ekologů.
Ostatně, i přírodě, stejně jako lidem, jednoznačně škodlivá CHKO Soutok byla prosazena proti relativně organizovanému odporu občanů klerofašistickou vládou. A i odchod této vlády na politické smetiště byl dán mj. lépe se organizujícími občany.
Formuje se také odpor proti ekologům na Šumavě, přičemž mj. jde o snahy vydobýt od zelených škůdců kompenzace nejen za devastaci lesů chovem kůrovce, ale i za drastický pokles ceny pozemků, vyvolaný touto devastací, rovněž i za výrazné zhoršení parametrů životního prostředí, dané především "náhradou" živých stromů stromovými mrtvolami, z nichž se, mj., uvolňují pro člověka patogenní organismy a alergeny. Toto úsilí, ke štěstí zelených škůdců, do jisté míry narušila epidemie COVID a restrikce pohybu a dalších aktivit obyvatel.
V některých státech se dokonce podařilo zákony, původně prosazené ekology za účelem blokování veřejně prospěšných staveb (od železnic a dálnic až po nákupní střediska), využít k blokování výstavby ekohnusů typu větrných a fotovoltaických elektráren.

Růst

Uvedený odpor občanů proti ekologickým škodlivým nesmyslům má zcela jednoznačně narůstající charakter a je potěšitelné právě to, že též narůstá stupeň jeho organizovanosti.
Ostatně, takovým indikátorem uvedeného procesu je růst strany Motoristů, od skupin s lokálním významem (typu občanských skupin ve velkých městech), až po stranu, mající poslance jak v parlamentu EU, tak i v PS PČR. A Motoristé zatím dělají více-méně to, co od nich lidé očekávají, a kvůli čemu je volili.
Nicméně narůstá i odpor vůči nejrůznějším ekoaktivitám, u něhož se dá předpokládat další růst poté, co "zlí Motoristé" začali zveřejňovat, na jaké šílenosti a hnusoty se dávaly peníze od občanů různým nevládkám za předchozího ministra ŽP.
Velice důležitý je i kvalitativní nárůst odporu proti "boji za klima", představovaný stále sílící organizací CLINTEL, která na vědecké bázi, a přitom jazykem srozumitelným širší veřejnosti, vyvrací zmatené bláboly klimaalarmistů, vč. těch, kteří jsou sdruženi do organizace IPCC. Je ovšem třeba ve prospěch IPCC uvést, že od některých nehorázností "na první pohled" se již začíná distancovat i tento panel, což ještě před několika lety, když na pomyslném klimatickém trůnu seděla "božská Greta", nebylo myslitelné.
Nicméně CLINTEL v současné době zpracovává a publikuje na Parlamentních listech (a snad to pronikne i na další platformy) velmi seriózní rozbor problémů kolem "klimatické krize", která neexistuje a nikdy neexistovala.
Důležité také je, že "klima" není nějaký "vysoce odborný" problém. Na úrovni skutečně odborného bádání je jasně prokázáno, že ohrožení klimatu antropogenním oxidem uhličitým buď neexistuje vůbec, případně má na současném nárůstu teplot jen nepatrný a v reále zanedbatelný podíl. "Klima" je problém ryze politický a jeho řešení spočívá v odmítnutí klimahysterických politiků, prosazujících dekarbonizaci a mnoho dalších pitomostí z klimalží a klimahysterie plynoucích, a jejich nahrazení politiky jako jsou Motoristé (a snad se najdou i další strany, orientující se na "klimatický skepticismus").
Určité oslabení klimahysterie nastává i v samotném centru EU, i v sousedním zeleně dementním Německu, nicméně my bychom měli jet svou cestou danou tím, že klimapodvodníci zde měli prakticky vždy daleko menší politickou podporu než jinde v EU. Do jisté míry to samé platí i pro některé další země bývalého socialistického bloku, prostě proto, že populace těchto zemí je na lhaní vládních činitelů zvyklá a bere ho jako cosi samozřejmého (a podle toho se ke vládní propagandě také staví), zatímco populace zemí bývalého Západu je zdegenerována léty "jakž takž demokracie" a jak svým vládám, tak i nadstátní propagandě (Brusel a pod.), věří podstatně víc než my.
Nicméně na uvedené oslabení bychom se neměli spoléhat, měli bychom jet svou cestou, maximálně v koordinaci a spoluprací států V4+, a to i za cenu totálního rozchodu s bruselským centrem, které je v patrně nezvratném rozkladu a nemá cenu se vázat na chcípající mrtvolu. Spíš má cenu se od ní distancovat a izolovat. Předpoklady k tomu, mj. díky Green Dealu, stále rostou.

Jsme tedy svědky velmi pozitivního jevu, spočívajícího v tom, že nejen přibývá počet odpůrců bezcenných klimanesmyslů, ale současně se odpor proti nim začíná kvalitativně měnit ve smyslu vyšší organizovanosti, a tím i vyšší účinnosti. Pokud tento trend bude pokračovat i nadále, může vést k ukončení Green Dealu a navazujících hovadin na našem území, i za cenu rozchodu se chcípající EU.

Proč je smlouva EU se zeměmi Mercosur špatná

Faktem je, že smlouva, kterou EU procpala přes hlavy svých obyvatel i jejich zástupců v čelech členských států, je kritizována odborníky, majícími co do činění s produkcí potravin. Nicméně má i další negativní aspekty, na které se zatím moc nemyslí.

Mercosur

Členské státy této organizace jsou  Argentina, Bolívie, Brazílie, Paraguay a Uruguay. Bolívie má v souvislosti se smlouvou s EU zvláštní postavení tím, že do ní není zahrnuta, protože přistoupila k Mercosur až poté, co jednání o smlouvě byla v chodu (a nikoho nenapadlo ji tam doplnit).
Je tedy vidět, že jsou to dosti problematické rozvojové země, jejichž zemědělství je daleko primitivnější než zemědělství v EU.
I očekávaný autoboom pro naše automobilky a jejich neprodejné elektromobily se nemusí konat, protože největší z těchto států, který má také nejrozsáhlejší silniční síť, tedy Brazílie, má zaveden pohon aut bioetanolem z nadbytečné cukrové třtiny a těžko se ho bude vzdávat. Všechny tyto země by také měly problémy mimo velká města zřizovat dobíjecí stanice (a vzhledem k jejich ekonomice by to pro ně byla daleko větší zátěž než pro státy EU).

Kvalita a cena jihoamerických potravin

Problém potravin této provenience spočívá v tom, že uvedené státy nemají zákazy a další omezení srovnatelná s EU, takže jak při produkci rostlinných, tak i živočišných, potravin používají v EU zakázané prostředky. Od GMO rostlin přes nejrůznější pesticidy až po výkrmové hormony a antibiotika. Tedy vše v EU buď zcela zakázané, nebo alespoň velmi striktně regulované.
Právě uvedené zákazy a regulace činí produkci potravin v EU natolik drahou, že jim mohou konkurovat potraviny dovážené přes půl zeměkoule.
Dalším problémem je jistě i jakýsi sociální dumping, protože tamní pracovníci v zemědělství jsou udržováni na podstatně nižší životní úrovni a mají tomu odpovídající výrazně nižší platy oproti pracovníkům na stejných či srovnatelných postech v EU, což se jistě do ceny potravin z Mercosur a z EU promítne také.
Budu opravdu velice ošklivý: Pokud jsou pěstitelské a výkrmové prostředky v EU zakázané opravdu tak nebezpečné, jak nám to tvrdili ekologové, kteří prosazovali jejich zákazy, pak je naprosto nesmyslné s jejich pomocí produkované potraviny vozit z Mercosur, protože to onu "škodlivost" nijak neovlivní. A pokud tedy škodlivé nejsou, což bych u některých prostředků docela odhadoval, protože z jejich zákazu čpí na sto honů zlá vůle jak ekologů, tak i evropského úřednictva, pak by měly být povoleny i zdejším zemědělcům, čímž by šla cena jejich produkce dost výrazně dolů.
Naivkové předpokládají jakési kontroly, které by údajně k nám "špatné" potraviny neměly pustit. Bohužel, je mi známo, že pokud se dodrží "karanténní" doba mezi ukončením podávání těchto prostředků a porážkou, případně u rostlin mezi aplikací a sklizní, neexistuje žádná možnost dřívější podání či aplikaci těchto prostředků detekovat. Stejně tak nelze detekovat ani to, že zvíře bylo po většinu doby svého života vykrmováno některou z v EU zakázaných GMO plodin.
Druhou věcí je, že socialismus je socialismus a pamětníci toho moskevského asi budou znát kauzy kontrol, odehrávajících se v duchu "nesmíte tam nic najít, ani kdyby to na vás řvalo a plácalo vás to po rukách". Nedělám si iluze, že by bruselský socialismus byl v tomto ohledu jiný.

Další aspekt

Tedy, EU dovozem ze zemí Mercosur přivede ke krachu valnou část zemědělců na svém území (a zbytky se budou zabývat produkcí spíše okrajových plodin). To je prostě realita, k níž nemůže nedojít, leda by se některé státy vzbouřily a tyto potraviny na své území nepustily.
Výsledkem bude stále rostoucí závislost EU na tomto dovozu.
Lze konstatovat, že Brazílie je jednou z klíčových zemí skupiny BRICS, z nichž minimálně jedna (Rusko) vede s EU proxyválku na Ukrajině. Pokud by nám, třeba po deseti letech, najednou státy Mercosur dovoz dalších potravin odmítly, byli bychom v horším postavení než Centrální mocnosti za první či Německo se satelity a okupovanými územími za druhé světové války.
Naprosto stejná situace by nastala, pokud by došlo k blokádě onoho dovozu, tedy dopravy potravin mezi jihoamerickými a evropskými přístavy. Přičemž taková blokáda je zcela jistě technicky daleko snadnější s dnešními sledovacími prostředky než byla za zmiňovaných světových válek.
V obou případech by to znamenalo hladomor, koncentráčnické příděly a rozvrat politického systému.
Pokud jsem něco nepropásl, tak si tohoto problému zatím povšiml jen kolega bloger Vidlák.

Dohoda se zeměmi Mercosur je tedy pro nás silně nevýhodná, zejména pokud zohledníme širší ekonomické, politické, ale i vojenské aspekty. Je zcela jednoznačnou ukázkou toho, že EU funguje nikoli v náš prospěch, ale k naší škodě.

Nadřízení našich zákonů evropským dekretům

Faktem je že EU je stále problematičtější což se týká i jejích nesmyslných nařízení, příkazů a zákazů. "Vzdor" jednomu takovému aktu patrně vyjde bilančně hůř než jeho vyplnění, ale jakmile se tyto akty sečtou, tak je to jinak. Proti sumě takovýchto "EUrolegislativních" aktů je odchod z EU jednoznačně výhodnější. Jen je třeba to udělat tak, aby v Bruselu nepadl onen ošklivý termín "czexit".

Jak nakrmit vlka, aniž by utrpěla koza?

Je vcelku jasné, že EU v současné mocenské pozici je zcela neslučitelná s jakoukoli prosperitou našeho státu. EU prakticky vše pozitivní zakazuje a neguje tak, aby to nebylo možno realizovat.
V poslední době jsou "hitem" opatření "k záchraně planety" před katastrofální klimatickou změnou, která by způsobila var moří okolo rovníku a výbuchy metanu, uvolňovaného z permafrostu v subpolárních a polárních oblastech. Pro zabránění této katastrofě jsou politici EU ochotni utratit jakékoli množství našich peněz.
Pochopitelně, po smysluplnosti tohoto utrácení neradno pátrat, protože velmi rychle vyjde najevo, že toto utrácení žádný přínos, ani pro klima, nepřináší. Jen se obohacují různé pochybné organizace a spolky, které se sice honosí jakousi "všeobecnou přínosností", ale jakmile dojde na lámání chleba konkrétních aktivit, je zle, protože se ukazuje vcelku jasně jejich nulový přínos.
Je tedy jasné, že otázka zní asi tak, jak je uvedeno v nadpisu: Jak nějakým způsobem uspokojit bruselskou byrokratickou mašinérii, aniž by došlo k nějakému zásadnímu poškození našich státních i národních zájmů.

Asi jediná cesta

Je mi velice líto, ale patrně jedinou rozumnou cestou by bylo referendum o nadřazení našich zákonů bruselským dekretům (protože v EU prakticky neprobíhá standardní demokratický proces tvorby zákonů, jen jakési akce exekutivy).
Odůvodnění je velice jednoduché: Zatímco naše zákony jsou tvořeny +- standardním demokratickým procesem, odrážejícím vůli voličů, dekrety EU jsou generovány byrokracií s nulovou demokratickou legitimitou, nad níž není fungující demokratická supervize (parlament EU má vůči EK daleko nižší postavení než parlament ve standardní demokracii vůči vládě a demokratická legitimita samotného tohoto orgánu je výrazně nižší než demokratická legitimita parlamentu ve standardní demokracii).
Protože tedy chceme (výsledky posledních českých parlamentních voleb ukazují, že většinově) žít v demokratickém politickém prostředí, pak je toto upřednostnění demokratických zákonů nad jakýmisi nedemokratickými dekrety zcela logické.

Další problém

Opakovaně se ukázalo, že úroveň EU byla zneužita k prosazování škodlivých nesmyslů, které na národní úrovni ve většině členských států EU neměly a nemají šanci projít demokratickým procesem. Z toho důvodu lze pozorovat snahu aktivistů tyto bezcenné nesmysly prosazujících, dostat se do jádra EU a prosazovat je přes hlavy legitimních zákonodárných orgánů (a tedy i proti vůli občanů).
Je úplně jedno, zda se to týká oněch 666 pohlaví ("genderů"), boje proti neexistující antropogenní klimatické změně nebo podpoře imigrace, či další nesmyslné nebo rovnou škodlivé agendy.
EU tedy v podstatě podporuje antidemokratické síly v jednotlivých členských státech, a tím. bez ohledu na to, zda to je či není záměr, ohrožuje v těchto státech demokracii.
Ostatně, nyní EU prosadila masívní dovoz zdravotně problematických a evropské země ekonomicky poškozujících potravin a potravinových surovin v rámci EU uzavřené dohody s Mercosur.

Ekonomika

Problémem, a to obrovským, jsou masívní dotace na kde co, většinou postrádající jakýkoli smysl. Jejich dopadem je rozvracení ekonomiky členských států a v podstatě takové "znečitelnění" ekonomického sektoru, že v reálu není možné vždy odlišit ekonomické aktivity produktivní a skutečně vytvářející nějaké pozitivní hodnoty, od těch, které jsou jejich pravým opakem (a je v našem zájmu, aby byly potlačovány).
Do toho zcela jistě vstupují různá nesmyslná omezení typu povinné dekarbonizace a dalších nesmyslů, které poškozují v globále ekonomiku a současně snižují životní úroveň občanů. Až na pro společnost bezvýznamné, či spíš škodlivé, výjimky.

Důsledky

EU si patrně nemůže dlouhodobě dovolit chování členských států ve stylu: "Vy si nařiďte, co chcete, my budeme plnit jen to, co schválíme." Takto se v historii začala rozpadat některá soustátí.
Existují v principu pouze dva důsledky něčeho takového, vztažené na celou EU.
Jedním je nějaká reforma EU na organizaci skutečně přínosnou a užitečnou, bez vymýšlení a prosazování bezcenných nesmyslů, daleko za horizontem onoho volného pohybu osob, zboží a služeb (který EU stejně není s to efektivně a pro obyvatele přínosně zajistit). Tedy toho, kvůli čemu někteří naši občané, pomýlení lživou propagandou, hlasovali pro vstup do ní, v domnění, že máme vstoupit do jakéhosi "bezvýznamně přejmenovaného" ekonomicky vysoce úspěšného a přínosného EHS. Ve skutečnosti ovšem hlasovali pro podřízení se totalitě, nikoli nepodobné bolševické či nacistické, byť zaměřené více na prototalitní ekologii. genderismus, multikulturalismus a další škodlivé "-ismy". Taková reforma by ovšem znamenala nutnost řadu "evropských" agend zrušit a v řadě dalších učinit obrat o 180 stupňů.
Druhou možností by byl postupný rozpad EU.
Jistěže teď budou mnozí přívrženci evropské spolupráce lkát a ronit krokodýlí slzy, nicméně současná situace v EU je taková, že než integrace "po bruselsku" by snad byla lepší i feudální rozdrobenost.
Tedy, je jasné, že ekonomická spolupráce států je více přínosná než nepřínosná, jak to ostatně předvedlo ekonomicky vysoce úspěšné a přínosné EHŚ. Proti přínosné spolupráci evropských (a nejen těch) států, tedy vytvoření nějakého EHS 2, v podstatě nemohou být nějaké racionálně podložené námitky. Zcela jistě bych takovou spolupráci podpořil i já.
Jde jen o to, že přeměna EHS na EU se zcela jednoznačně podobá bujení a expanzi zhoubného nádoru ve dříve zdravém organismu. Prakticky veškeré dění po přeměně EHS na EU mělo a má negativní dopad na její obyvatelstvo. Nějakou dobu se to dařilo maskovat prožíráním toho, co se pod EHS podařilo nahromadit jako rezervy, ale současná EU žije ze stále narůstajícího a nesplatitelného dluhu. A ten nemůže splatit právě proto, že omezuje ty ekonomické aktivity, které přinášejí zisk, a půjčuje si (i tiskne) peníze na bezcenné nesmysly nulového přínosu.
Z toho, co bylo uvedeno výš, je jasné, že EU nutně, pokud neprojde během velmi dohledné doby velmi razantní přeměnou, musí v relativně krátkém časovém horizontu ekonomicky zkolabovat a zhynout. Dokonce i v případě, pokud se nepustí do války s Ruskem nebo USA, byť válka by její kolaps urychlila. Proto je naprosto zbytečné lkát nad nějakým "ničením EU". Ta ničí sama sebe mnohem efektivněji, než by to dokázal kdokoli jiný, snad vyjma Putinových agentů, rozmístěných v jejích centrálních orgánech. Jde spíš o to, nebýt účastníkem její závěrečné agónie.

Uvedené opatření by jistě pomohlo v obraně proti nesmyslům a zlovolnostem ze strany EU. Zcela jistě by je posílilo, kdyby to samé udělaly kromě nás i další státy EU (rýsuje se V4, případně V4 +), což je záležitost vyjednávání s potenciálními spojenci a spolubojovníky. Jsem si vědom, že by to patrně přiblížilo konec EU v té podobě, již známe, nicméně u této EU zcela jednoznačně převažují negativní vlivy nad pozitivními, takže žádná škoda. My nepotřebujeme "boj za klima", "boj za LGBTQ+ agendu", "boj za wellbeing masívně dovážených civilizačně nekompatibilních imigrantů" a masu dalších bezcenných a jednoznačně škodlivých opatření. My potřebujeme volný pohyb osob, zboží a služeb, umožňující efektivní dvou či vícestrannou ekonomickou spolupráci států. A, řečeno klasicky: "Co nad toto jest, od ďábla jest." A zánik EU by paradoxně otevřel možnost skutečně smysluplné a ekonomicky přínosné spolupráce evropských států.

Pan Metelka a cykly

Pan Metelka ve svém blogpostu na téma klimatických cyklů pracuje pouze s Milankovičovými cykly, které jsou opravdu relativně dlouhé, nicméně rozhodně u nich nedochází k nějakým značně pomalým změnám klimatu (pan Metelka do jisté míry zpochybňuje i to, zda jsou tyto cykly "klima"), protože nástupy jak dob ledových tak dob meziledových probíhají relativně rychle, a to i v měřítku současné délky lidského života. Tam, kde jsou k dispozici paleontologické údaje, případně "historicko - geologické", byly doloženy naopak změny velmi rychlé. I přechody z doby ledové do meziledových teplot či opačně v rámci jednoho roku. Cyklické změny aktivity Slunce vymlčuje autor i v dalším textu, v němž by mohly být zmíněny.

Cykly

Je vcelku zajímavé, že pan Metelka nebyl ochoten zmínit ani cca jedenáctiletý Wolfův sluneční cyklus, který je naprosto jasně doložitelný na téměř jakékoli sérii teplot z jednoho místa či na průtocích některých vodotečí a jiných podobných markerech (existují i informace o periodickém střídání úrod a neúrod některých plodin, a tím i meziročního kolísání jejich cen).
Jaké tedy cykly sluneční aktivity jsou?

1. Wolfův cyklus s periodou přibližně 11 let. Poslední maxima byla v letech 1979, 1989, 2000 a 2011, nyní procházíme závěrem maxima posledního proběhlého cyklu.
2. Haleův 22 letý cyklus, který v podstatě vychází z toho, že Wolfovy cykly se sobě víc podobají "na střídačku" než těm bezprostředně předchozím a následujícím, takže se jedná vlastně o jeden cyklus se dvěma maximy a minimy.
3. Gleissbergův cyklus 80 - 90 letý, resp. 70 - 100 letý, délka není konstantní, průměr je 78 let. Zatímco předchozí dva cykly souvisí s oběhem Jupitera okolo Slunce a jeho gravitačním tahem na naši hvězdu, tak Gleissbergův cyklus je spojen se střídáním synergických a opačných poloh dalších velkých planet, Saturnu, Uranu a Neptunu. Poslední maximum tohoto cyklu bylo v letech 1950-1960, takže nyní se blížíme k následujícímu maximu.
4. Kondratievův cyklus, 55 letý. Poslední minimum bylo v roce 2000, nyní by nás tedy tento cyklus měl postupně "zahřívat". Cyklus souvisí s periodou střídání Jupitera a Uranu v opozici a konjunkci.
5. Cyklus 110,5 letý (a jeho násobky), přičemž cyklus 221 letý se promítá do výrazných dešťových období.
6. Dále byly pozorovány cykly s periodami 331.5, 442, 554 a 884 let. I ty souvisí s polohami planet, hlavně velkých, a sčítáním a odčítáním se jejich gravitačního vlivu na Slunce. A také cykly s délkami v letech, odpovídajícími násobku 280
7. Na Slunce, pochopitelně, působí i Merkur a Venuše (což je dáno tím, že jsou blízko a gravitace klesá se čtvercem vzdálenosti), nicméně takto vzniklé změny sluneční aktivity mají jen krátkou periodu (většinou do dvou let). Je však např. popsán jev "uhýbání" slunečních skvrn planetě Merkur.
8. Jistěže je pořád neuzavřená otázka, zda za pásem Kuipierovských těles není nějaká velká planeta (podobně jako je za pásem asteroidů Jupiter). Pro ni svědčí nepravidelnosti v dráze některých komet. To, že nebyla objevena, je patrně dáno extrémně nízkým vyzařováním odraženého slunečního světla. Pokud by to byl plynný obr, byl by našimi současnými prostředky nedetekovatelný (zatím nalezená Kuipierovská tělesa jsou jednak výrazně blíž, jednak mají vysoké albedo). Ta by jistě mohla být podkladem cyklů s ještě delší periodou. Asteroidy a Kuipierovská tělesa mají, pochopitelně, na Slunce vliv zanedbatelně malý.

Kosovichev a Zharkova před rokem 2000 vytvořili teorii, podle níž nepravidelné vzájemné pohyby středu Slunce a barycentra sluneční soustavy vytvářejí otřesy, které Slunce ochlazují, a naopak v obdobích, kdy jsou vzájemné pohyby těchto bodů harmonické, dochází k oteplování Slunce, a tedy i většímu vyzařování z něj. Teorie je v dobrém souladu se střídáním "malých dob ledových" a teplých období mezi nimi, protože uvedené pohyby lze s dostatečnou přesností zpětně vypočítat.
Stažení článku těchto autorů z Nature, o němž informoval např. Ekolist, má vysloveně politický charakter a není žádným "koncem jedné hypotézy". Tím by musel být důkaz, že uvedené pohyby barycenter Slunce a sluneční soustavy neexistují, případně, že neexistovala žádná "z malých dob ledových", ani teplá období mezi nimi.
Spíš je to důkaz, že i časopisy typu Nature podléhají ideologii klimaalarmistů. Což ovšem není nic nového, jako ve středověku platilo ono "philosophia ancilla theologiae", tak nyní stále více platí "scientia lupa ideologiae". Pro čtenáře bez klasického vzdělání: Ancilla je služka, lupa je sice vlčice, ale zároveň pracovnice lupanaria, což byl ve starém Řimě veřejný dům. Prostě, všude tam, kde je nějaký ideologický přesah (a ten u klimatu určitě je) nelze věřit ani prestižním vědeckým časopisům.
Známá minima sluneční činnosti jsou následující:

• Oortovo minimum (1010—1050)
• Wolfovo minimum (1280-1340)
• Spörerovo minimum (1420-1530)
• a nejznámější Maunderovo minimum (1645–1715).
• Další minimum, byť ne tak výrazné, bylo kolem poloviny 19. století. Právě do tohoto období zařadili klimatologové "referenční bod" pro porovnávání současných teplot, čímž ovšem pouze prokázali, že klimatologie je jen bezcenná pavěda, založená na podvodech.
• Následující minimum by mělo nastat někdy koncem tohoto století, nebo začátkem dalšího (perioda je o něco delší než 200 letá). V současné době tento cyklus spíše "topí", tj. přispívá k oteplování.

Pochopitelně, měli bychom vykopat z pozic, z nichž mohou škodit, klimatické aktivisty i spekulanty s emisními povolenkami a další žrouty klimatických peněz. Protože důležité je, abychom do další "malé doby ledové" vstupovali s fungující ekonomikou a zejména energetikou. Zásoby uhlí máme dostatečné, abychom alespoň toto chladné období ustáli a dál budeme muset pracovat na jádře.

Vliv cyklů

Pokud se tedy podíváme na cykly, tak v současné době naše klima hřeje Wolfův cyklus, a tím i cyklus Haleův. Dále jsme v teplé fázi cyklů Gleissbergova i Kondratievova. A jsme i v teplé fázi střídání malých dob ledových a oteplení mezi nimi.
Z výše uvedených důvodů opravdu není nutno dělat paniku ze současných teplot, jsou naprosto normální, dané periodami ve sluneční aktivitě.
Ukazuje se, že hvězdy podobné Slunci mají výkyvy své aktivity vcelku jako normu a jsou s to odpálit i velké erupce. Z tohoto důvodu je také nesmysl brát Slunce jako jakýsi stacionární zdroj, jehož vlastnosti se nemohou či dokonce "nesmějí" měnit.
Kromě výkyvů klimatu se sluneční aktivita promítá i do množství usazeného izotopu berylia 10 a uhlíku 14. Ten první souvisí se slunečním větrem, blokujícím intenzitu kosmického záření, vytvářejícího tento izotop (čím je větru víc, tedy Slunce aktivnější, je Be10 méně). Kolísání tvorby C14 má důsledek ten, že stáří organického materiálu není možné stanovovat jednoduchým výpočtem na základě logaritmické funkce, podle níž v těchto materiálech ubývá, ale musí být prováděno podle tabulek, které logaritmus korigují právě podle nepravidelností, vznikajících kolísáním sluneční aktivity, a tedy i tvorby C14. Korekce jsou nejčastěji prováděny podle dendrochronologických řad, ale jsou i možnosti další. A, mimochodem u dendrochronologie (nepravidelností v šířce letokruhů) se vedle lokálních změn promítají do letokruhů i globální změny klimatu.
Pochopitelně, cykly jsou pro klimaalarmisty, ale i klimatology obecně, tabu, protože by je připravily o sladké nicnedělání a poslaly k lopatě. Nicméně všude tam, kam zelené pracky nedosáhnou, se s cykly počítá i pracuje (se slunečními cykly pracuje i např. plánování letu lidí na Mars).

Pan Metelka tedy ve svém blogpostu zcela ignoruje cykly sluneční aktivity (Milankovičovy cykly se sluneční aktivitou nesouvisejí). Dokonce se ani nenamáhá uvádět nějaké argumenty, proč tyto cykly neexistují, nebo nemají vliv na klima, což je jen a jen ukázka omezenosti klimatické "vědy". Je mi líto, ale jeho texty mi poněkud připomínají žvástání komunistických ideologů na sklonku 80. let ve stylu "Poučení z krizového vývoje pořád platí, soudruzi", zatímco tento dokument byl fakticky zavržen i sovětskými soudruhy.

Jak je to tedy s těmi Ukrajinci?

Pan Okamura byl peskován za hypotézu, že demobilizovaní nebo jinak z armády odešlí ukrajinští vojáci by se mohli stát rizikem pro společnost, vzhledem k tomu, že je fronta naučila nevážit si zákonů, lidských majetků, ba ani životů.

Je mi líto

Muži, kteří prošli peklem války, kdy museli denně riskovat své životy a viděli kolem sebe umírat spolubojovníky i další osoby, představují skutečně riziko pro společnost, byť jistě ne všichni.
Problém spočívá v tom, že lidská psychika není na hrůzy války stavěná, a ty ji mohou narušit. Faktem také je, že ono narušení je na frontě pro svého nositele pozitivně selekčním faktorem. Protože kdo první ztratí civilizační zábrany, je jednoznačně ve výhodě proti těm, kteří je ještě mají.
Krásně to vyjádřil šéf jedné z tuzemských škol bojových umění: "Na turnaji nebo jiné soutěži vyhrává ten, kdo je lépe vyzbrojen, vycvičen, atd. V reálném boji vyhrává ten, kdo je větší s... (samice prasete)."
A zde je tedy jádro pudla: významná část těch, kdo přicházejí z války, je nějak touto selekcí postižena. A nutně se to musí projevit na jejich chování v civilu.
Pochopitelně, není to jen válka na Ukrajině a nejsou to jen ukrajinští vojáci v ní. Spíš jde o to, že naprosto stejně postižení ruští nebo severokorejští vojáci asi k nám nepůjdou, na rozdíl od ukrajinských.
Nicméně průšvihoví byli i veteráni z Afghánistánu (sovětští) i US veteráni z Vietnamu. Problémoví jsou i veteráni z válek na Balkáně, i na Blízkém Východu. Problémy byly i s navrátilci z front první světové války, řada z nich podporovala extrémistické, komunistické i fašistické / nacistické organizace.
Z naší paměti nevymizelo i řádění těch, kteří jako vojáci prošli třicetiletou válkou, a poté se sdružovali do krutě se chovajících a naprosto bezohledných lupičských tlup. Kvůli těmto lidem byla cíleně po třicetileté válce pobořena řada našich hradů, aby nemohly posloužit jako opěrný bod této soldatesky.

Ukrajinci

Jsem toho názoru, že je naprostá pitomost slova pana Okamury v jeho novoročním projevu chápat jako dehonestaci Ukrajinců, jak to desinterpretuje soudruh velvyslanec, jehož jméno mi nestojí za zapamatování.
Naopak, současní Ukrajinci se přidávají k řadě dalších skupin mužů, kteří prošli válečným peklem a zanechalo to na nich větší či menší následky. Osobně bych panu velvyslanci přál pár hodin v plné polní a na linii dotyku s Rusy, aby pochopil, o čem pan Okamura mluvil.
Mohu si funět, když jsem něco takového nezažil, ale v koutku duše se děsím toho, jakou bestii by to ze mě udělalo. Bez ohledu na to, jaké názory a postoje mám jako "prašivý civil".
Ostatně "afghánci" v SSSR i "vietnamci" v USA často udělali doslova kariéru v oblasti organizovaného zločinu.
Na druhé straně jsem se nikdy netajil s představou, že řada Ukrajinek se v tuzemsku vdá (o více takových párech vím), a že jejich děti se stanou platnými členy českého národa, jako se jimi stala třeba "pozámecká směska" Božena Němcová nebo "německo - francouzský Žid" Julius Zeyer a mnoho dalších. Ostatně, dokázali jsme "adoptovat" i Joachima Barrande.

Takže pan velvyslanec si mohl ušetřit pár naprosto bezcenných žvástů, velice snadno vyvratitelných tím, čím nás "učitelka života", tedy historie, v dostatečné míře poučuje. A maximálně může na současnou ukrajinskou vládu strhnout podezření, že se potenciálně kriminogenních veteránů chce po skončení války zbavit jejich vyexpedováním na  západ. O ukrajinské mavky* stojíme, o ukrajinské hrdlořezy nikoli.

* K té mavce doporučuji od Pilipjuka "Upír v činžáku", je tam popsána velice podrobně. Podobná bytost vystupuje i ve "Večerech na samotě poblíž Dikanky" od N. V. Gogola.

Jedna z možných příčin příkopu ve společnosti

Naší společností je vykopán příkop. Naštěstí na straně demokracie je více občanů než na té opačné, což ukázaly poslední volby které přinesly vítězství demokraticky orientovaných stran proti těm druhým. Nicméně takový příkop zcela jistě není zdravý. Vládní i opoziční strany by mezi sebou měly dokázat komunikovat a v některých případech by měly být i s to se dohodnout na věcech celospolečenského významu, které navíc nejsou striktně politicky vyhraněné.

Současný stav

Nyní je to skoro tak, jako ve filmové komedii s Louisem de Funèsem "Jeden hot a druhý čehý". Co udělá jeden, je z hlediska druhého naprosto špatně, v opačném gardu to platí také a dohoda na kompromisu je prakticky nemožná.
Jistěže tohle je v principu zlé, protože i mezi nedemokraticky orientovanými stranami nynější opozice a demokraticky orientovanými stranami současné vládní koalice existuje řada průniků zájmů, v nichž nedemokratická a demokratická orientace nehraje tak zásadní roli, protože i žádoucí výsledek je vůči demokracii do jisté míry neutrální. Takže cesta k jakýmsi pragmatickým kompromisům by měla být v principu možná.
Problémem jistě může být propojení poražených stran s organizovaným zločinem - viz kauzy Bitcoiny, Kampelička, Dosimetr a mnohé další. A jistěže tyto kauzy hodně napovídají o hodnotových prioritách voličů poražené koalice.
Voliči poražené koalice neustále blekotají o "Čapím hnízdu", u něhož opakovaně nebyly nalezeny známky trestné činnosti. Byly zadány příslušné informace, státem pověření a vyškolení úředníci neshledali žádnou překážku v přidělení dotací, a v první fázi totéž platí i pro bruselské byrokraty. Teprve později byly dodatečně (existuje podezření, že na politickou objednávku) vygenerovány překážky pro jejich udělení, načež rekce příjemců dotací byla taková, že je okamžitě vrátili. Pokud by tedy někdo měl být žalován, tak příslušní naši i bruselští úředníci, kteří dotace přidělili.
Okamurova karikatura "chirurga z dovozu" je naprosto legitimní součást předvolební agitace. A, mimochodem, než se soudruh udavač rozkejval k onomu podání udání, tak několik takových "chirurgických zákroků" v západních zemích se dostalo až do sdělovacích prostředků, což je spíš výjimečná událost, protože ve Francii i Německu mají víc než jeden takový "chirurgický zákrok" denně (a většina je vymlčena), alespoň podle informací disentu z řad policie a justičního aparátu.
Ostatně, strana Marine Le Penové ve Francii a AfD v Německu jsou jen reakcí na tyto incidenty, ničím jiným.
I zde je velmi nepravděpodobné, že by v demokratické justici došlo k odsouzení, byť je jasné, že naše současná justice se snaží spíš navázat na tradice soudruha Urválka a procesu s Miladou Horákovou a spol., tedy soudů (a rozsudků) na politickou objednávku. Ostatně, zasvěcení (včetně disentních pracovníků justice) to už opakovaně konstatovali.
Jinými slovy, neexistuje sebemenší důvod k tak vyhraněnému postoji voličů poražených nedemokratických, a na organizovaný zločin napojených, stran vůči voličům vítězné koalice.

Jedna z možných příčin

Budu možná pro někoho zlý, ale mám dost pocit, že našim mužům asi tak od padesáti let dolů dost chybí průchod základní vojenskou službou. Jistěže tam zažil člověk spoustu nesmyslné buzerace a "zaměstnání" nedávajících žádný smysl, viz známý dopis matce:
Milá maminko,
jsem tady na útvaru, děláme tu celý den h...no, vstáváme na to v šest hodin ráno a říkáme tomu zaměstnání.
Nicméně faktem bylo že se vojáci naučili postarat se o sebe, začlenit se do kolektivu tak, aby to bylo zvládnutelné ze strany jejich i toho kolektivu, a spoustu dalších užitečných návyků, spojených se zapojením do společnosti.
Velmi důležité bylo to, že se člověk musel naučit vypořádat se situací, kdy je jeho nadřízený naprostý blb, typu "Čítať neviem, písať neviem, no vojnu vám urobiem." S nímž mohl člověk nesouhlasit, vědět, že jeho rozkaz vede do průšvihu, ale to je tak asi vše. Pokud se tedy nenaučil zvládat alespoň základy manipulačních technik a s jejich pomocí dotyčného nějak usměrnit žádoucím směrem. A v řadě případů musel člověk dokázat vybudovat nějaký kompromis mezi rozkazem a realitou.
Pochopitelně, stavbu kompromisů, soužití s lidmi, jejichž názory a životní postoje, případně sociální zázemí, jsou zcela odlišné, a nejen soužití, ale v řadě případů i týmová spolupráce, bylo opět nutno zvládnout a to zvládání se nějak, intuitivně, naučit.
Některé věci se musejí dělat kolektivně a v kooperaci, a musejí být překonány či potlačeny vzájemné rozpory i antipatie. Mohu to připodobnit klasickým citátem:
"Jeden člověk má sirky, druhý škrtátko. Mohou se nenávidět na smrt, ale bez vzájemné spolupráce oheň nerozdělají".
Bez toho se prostě vojna zvládnout nedala, ale byla poukázkou na alespoň demonstrativní pokus o sebevraždu, případně kriminál. Faktem je, že nám, jako budoucím vojenským lékařům, hustili do těla, že máme každého sebevraha naučit říkat, že byl smířen s tím, že nebude, a že to udělá znovu a lépe, abychom tyhle persóny vyexpedovali do civilu.
Nicméně přesně tohle, obávám se, chybí oné generaci, která vojnu nikdy nezažila, nebo již v nějaké pouze silně redukované podobě, a ti pak nejsou s to soužít s osobami s jiným politickým či ideologickým názorem ani v rámci občanského života. A nejsou s to ani dokázat narýsovat mezi sebou a jimi nějakou linii, představující vzájemný kompromis.

Prognóza

Rozhodně si nečiním nárok na to, že by tahle moje teorie dokázala vysvětlit naprosto vše, co se ve společnosti na tomto poli děje. Těch příčin vzniku oněch příkopů je jistě více, ale ta absence vojny může do jisté míry potlačovat schopnost domluvit se přes jejich dna na nějakém společenském pragmatickém kompromisu nebo dokonce konsensu. Dokonce i v situacích, kdy se to úplně stoprocentně nedotýká politiky.
Pokud tedy mám alespoň částečnou pravdu, pak je prognóza stavu spíš špatná. Populace stárne a těch, kteří prošli vojenským výcvikem, včetně naučením se vycházet s lidmi jiných či přímo opačných názorů na cokoli, bude stále ubývat a přežívající budou odcházet z veřejného života.
Vyrůstá nám spíš generace sobeckých (až až extrémně) psychopatů a sociopatů, kteří nejsou s to soužít naprosto s nikým, vyjma úzké skupiny lidí s prakticky identickými názory na vše podstatné.
Za velmi problematické považuji také to, že tito lidé zpravidla nejsou s to korigovat své názory a postoje. Naopak, i fakta zjevně vyvracející jejich přístup a postoje často desinterpretují naopak, jako jejich potvrzení. Prostě Dunning-Krugerův efekt "jako vyšitý", což zcela jistě také není úplně dobré.
Tahle situace je opravdu námět pro politiky, alespoň rozumnější část z nich, aby vymysleli, jak uvedený jev utlumit, jinak může v podstatě vést až k roztržce na úrovni studené (nebo i horké) občanské války.
Faktem je, že se neustále mluví o nutnosti přípravy na válku, která by jistě znamenala podrobení vojenskému výcviku nejméně několika ročníků. Faktem také je, že v takovém případě by bylo nutno nějakým způsobem řešit i civilní obranu, a i pro ni by museli občané (a to muži i ženy) projít nějakým výcvikem, protože jen podle nějakých příruček se takováto činnost provádět nedá.
Takže paradoxně by ohrožení státu mohlo vést i k určitému zklidnění situace, včetně ovšem toho, že změna, kterou by občané prošli, by patrně přetrvávala i po skončení toho ohrožení (zatímco nějaké "semknutí se před ohrožením" s jeho koncem končí také).

Jedním z faktorů, které stojí za stále silnějším rozdělováním naší společnosti "hlubokým příkopem" může být to, že stále klesá podíl občanů, kteří prošli základní vojenskou službou nebo jinou formou pobytu na vojně. Při této službě se lze naučit vycházet i s lidmi naprosto odlišných názorů, i např. z odlišného sociálního prostředí. Z tohoto pohledu by opravdu mohlo zavedení vojenského výcviku mít jako vedlejší efekt i určité zklidnění napětí ve společnosti.

Jak je to tedy s tím bazénem?

Pan Metelka na svém blogpostu tvrdí (na základě tvrzení IPCC), že jakýkoli oxid uhličitý, produkovaný lidmi do atmosféry "navíc", musí nutně vést k tomu, že začne růst koncentrace tohoto plynu v atmosféře až do nekonečna. Je to poněkud odvážné tvrzení, protože v přírodě k takovým jevům prakticky nikdy nedochází.

Příklad s bazénem

Pan Metelka uvádí příklad s bazénem, který má vyladěnu rovnováhu mezi přítokem a odtokem vody, a nyní se k tomu přítoku přidá ještě další (jakási analogie "produkce CO2 navíc antropogenní činností"), tak jeho hladina poroste "do nekonečna".
Dovedu si představit jedinou technickou možnost, která by tady toto dokázala: Pokud by oním výtokem byla hadice, jejíž horní konec by byl upoután na nějaké bójce, což by zajišťovalo jeho konstantní hloubku pod hladinou. A ta hadice by navíc musela být nekonečně dlouhá. Jakýkoli normální odtok bude na zvýšený přívod reagovat tak, že poroste rychlost proudění v něm. Protože se zvýší tlak na vstupu do něj a rychlost proudění v trubce je mj. závislá na rozdílu tlaků mezi vstupním a výstupním koncem. To je něco, co platí jak pro kapiláry lidského krevního řečiště, tak i pro ropovody.
Jinými slovy, je docela normální, že v případě zvýšení přítoku se bude následkem zvyšování hladiny zvyšovat i rychlost odtoku, až do okamžiku, kdy nastane opět rovnovážný stav (přítok = odtok), pouze bude hladina v bazénu o něco výše.
Pochopitelně, čím bude systém složitější, tím pravděpodobněji dojde k nějakému regulačnímu "přestřelení". Čili analogii situace, kdy se hladina nejprve zvýší, pak o něco poklesne a po několika výkyvech nahoru a dolů se teprve "usadí". Takto se projevuje řada regulačních úprav všech možných parametrů vnitřního prostředí lidského organismu.
To druhé by se u toho bazénu snad dalo napodobit tak, že by nebyl jediný výtok, ale bylo by jich víc, o různém průměru a některé by byly tvořeny pevnou trubkou a jiné hadicemi s pružnými stěnami, protože pak by v nich mohlo "přeskakovat" mezi efektivnějším lineárním a méně efektivním turbulentním prouděním a asi by opravdu mohlo docházet ke kolísání hladiny, než by se ustálila na nové (vyšší) úrovni.

Co udělá Země s CO2?

Pochopitelně, v reálném ekologickém prostředí Země existuje mnoho jevů oxid uhličitý z atmosféry odstraňujících, které jsou do jisté míry závislé na koncentraci tohoto plynu ve vzduchu. Od řady fyzikálních procesů, při nichž CO2 přechází do různých materiálů (asi největší význam má voda), přes různé chemické reakce (kdy vyšší parciální tlak tohoto plynu v atmosféře povede k vyšší rychlosti příslušných chemických reakcí) až po reakce biosféry, pro niž (některé její významné složky) je oxid uhličitý nezbytnou součástí výživy, a jeho vyšší koncentrace v atmosféře (případně vodách světového oceánu, ale i jiných) dochází ke zrychlení růstu a utilizace uhlíku do organických sloučenin.
Už jsem se svého času zmiňoval o prokázaném efektu "zazeleňování" pouští, daném tím, že rostliny, žijící na samé hranici fatálního nedostatku vody, jsou oxidem uhličitým v atmosféře stimulovány k růstu tím mechanismem, že mohou na kratší dobu otevírat dýchací průduchy, jimiž proudí dovnitř oxid uhličitý, nezbytný k fotosyntéze, ale opačným směrem, z pletiv rostlin ven, odchází voda. Čím více je oxidu uhličitého ve vzduchu, tím nižší přísun vody rostlina "ustojí", protože se zmenší její ztráty. U některých druhů rostlin má tento efekt i význam pro jejich šíření, protože je u nich voda kritická po dobu, než prokoření do takové hloubky, kde nějakou vlhkost naleznou.
Faktem je, že oxidu uhličitého je v atmosféře z hlediska fotosyntézy zelených rostlin spíše málo, a že ony "ideální koncentrace", o nichž blábolí ekologové, jsou velice blízko nejmenší koncentraci tohoto plynu v atmosféře, při níž je ještě fotosyntéza u zelených rostlin vůbec možná. Ta byla stanovena ve sklenících s řízeným složením atmosféry.
Je docela možné, že neúrody v "Malé době ledové" a během ostatních dlouhých chladných období historie byly způsobeny nejen oním chladem, ale i nedostatkem oxidu uhličitého pro fotosyntézu, který mj. může prodloužit nejnutnější dobu, potřebnou pro vegetační cyklus rostliny, a tím vlastně synergizovat s dopadem chladnějších let (s kratším teplým obdobím) na rostliny, včetně kulturních. Pokud by se někdy v budoucnu něco takového prokázalo, vůbec bych nebyl udiven
Na druhé straně je nutno konstatovat relativně méně často ventilovaný fakt, že v řadě skleníků na zeleninu jsou spaliny z ohřívadel po nějakém vyčištění hnány (hlavně právě oxid uhličitý) do prostor s rostlinami, protože vysoký obsah tohoto plynu urychluje a zmohutňuje jejich růst. Teoreticky by se dalo jít až na koncentrace, vyžadující pro zahradníky při pobytu v pěstebních prostorách dýchací přístroje.

Odtok oxidu uhličitého do biosféry

Faktem je, že dosti významnou složkou procesů, které oxid uhličitý z atmosféry odstraňují, je fotosyntéza, jednak zelených rostlin, jednak sinic (liší se složením chlorofylu a využívanými vlnovými délkami světla). O něco menší význam (ale nějaký jistě ano) má fotosyntéza na karotenoidech. Další fotosyntézy v současné době hrají spíše podružnou roli, byť tomu tak v době začátků života na Zemi nebylo.
Zmohutnění fotosyntézy vodních rostlin a sinic je velice často doprovázeno jevem, hodnoceným jako nežádoucí, a to je eutrofizace vod. Faktem ovšem je, že pokud považujeme oxid uhličitý za našeho největšího nepřítele, měli bychom reflektovat skutečnost, že část biomasy v těchto vodách vzniklé padne na dno a může tam přetrvávat poměrně dlouhou dobu. Za příhodných podmínek se i přemění na uhlí s výdrží v desítkách milionů let minimálně.
Je jistě jasné, že pokud je někde produkován čistý oxid uhličitý (nebo spaliny s jeho vysokým obsahem), mohl by být, mj., jímán do biomasy (s využitím sluneční energie) a tato biomasa by mohla být různě využívána. Je to rozhodně smysluplnější činnost, než velmi složitě, energeticky náročně a draze, jímat onen nepatrně koncentrovaný plyn přímo z atmosféry. Přejít na tento způsob jímání oxidu uhličitého (třeba na výrobu "biopaliv"), pokud by to dávalo vůbec nějaký smysl, by mělo význam jedině tehdy, pokud by už u každého komínu byl "biologický lapač" oxidu uhličitého.
Asi by stálo za úvahu pěstování některých rostlin v atmosféře se zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého s tím, že by se vzniklá biomasa zpracovávala na materiály s dlouhodobým užitím, jako např. materiály stavební a izolační.
Pochopitelně, vše, co jsem zde uvedl (a mnoho dalších věcí, na které mohou laskaví čtenáři narazit), závisí na jedné velmi podstatné věci, a tou je střízlivé vyhodnocení, zda je vůbec současná nebo vyšší koncentrace oxidu uhličitého natolik "šílená", aby se podobné skrčky dělaly. Z mého pohledu spíše ne, protože teplá období byla vždy spojena s rozvojem ekonomiky, demografie i kultury. Tedy všeho, co působí na ekologické aktivisty jak červený hadr na býka. A právě nenávist vůči lidské kultuře i lidstvu samotnému, je patrně největším motorem těchto aktivistů.

Přítok oxidu uhličitého "navíc" tedy nepředstavuje nic zásadně problematického, co by nás mělo ohřívat až do nějakých absurdních důsledků, jako je Země coby žhavá koule, teplejší než Slunce. Existuje řada přírodních procesů, majících charakter zpětné vazby, snižující koncentraci tohoto plynu v ovzduší, a zvýšení jejich intenzity s růstem koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší lze důvodně předpokládat, případně plyne ze základních fyzikálních či fyzikálně chemických zákonů, případně už toto zvýšení bylo pozorováno. A hukot kamen, krmených dřevem a dřevěnými briketami, mi lehce napovídá, že by neškodilo, kdyby bylo ještě o něco tepleji.

Všem čtenářům přeji úspěšný rok 2026, mnoho osobních a pracovních úspěchů a hlavně udržení demokratické vlády v našem státě.