V diskusi o v nadpise uvedených "alternativních" elektrárnách chybí ještě jeden, dle mého soudu významný, aspekt. Je jím ohrožení mechanismem využití těchto útvarů jako orientačních prvků v krajině pro drony, případně další prostředky samostatně nalétávající na cíl. Dokonce za určitých okolností mohou představovat významné zjednodušení a slevnění produkce těchto bojových prostředků.
Orientace
Je jasné, že dron a jeho ekvivalenty potřebuje orientaci v krajině, v níž je umístěn jeho cíl. Musí to v dnešní době zvládnout autonomně, protože GPS a ekvivalenty této technologie mu mohou být znepřístupněny buď zarušením nebo dokonce vypnutím. Optické vlákno je řešení jen na relativně krátké vzdálenosti. Dálkové ovládání může být rušeno také. Navíc jeho použití zvyšuje riziko, že prostředky k němu použité budou napadeny nepřítelem. Je vcelku jasné, že dron může mít v paměti obraz terénu okolo cíle., kterým se nasměruje např. na konkrétní budovu. Ostatně, takhle fungují i okřídlené rakety.
Problémem jistě je skutečnost, že čím větší plochu krajiny má zařízení ve své paměti, tak tím větší musí být její kapacita (ale také rychlost jejího čtení). Současně musí být výkonnější i příslušný procesor, aby potřebné porovnání okolí s pamětí mohl provádět v reálném čase.
Faktem je, že čtvrt kilometru vysoká monstra jsou viditelná na vzdálenost horních desítek až něco přes sto km. Faktem také je, že fotovoltaické elektrárny jsou význačné útvary velice často unikátní, umožňující jejich relativně snadné a rychlé ztotožnění s tím, co má dron ve své digitální mapě.
Takže dron se může podle takovýchto útvarů snadněji orientovat v terénu, může letět jinou cestou než kterýkoli jiný s ním společně vypuštěný a u cíle se prostě sejdou a přiletí z různých stran, což je dost noční můra pro protidronovou ochranu.
Výhoda
Dokážu si představit, jako člověk, který se zabývá mnoho let programováním (byť silně amatérsky), že by se do dronu mohla dát nějaká hrubá mapa podle dobře z dálky viditelných a identifikovatelných orientačních bodů (a něčím takovým čtvrtkilometrová monstra bezesporu jsou), a po doletu do oblasti cíle by si jeho "mozek" natáhl do operační paměti pouze výsek podrobnější mapy, který by se do ní vešel i při nižší kapacitě. A čím méně dat, tak pochopitelně, tím méně nároků na procesor, který porovnává čidly nalezené charakteristiky terénu pod sebou a v okolí s příslušnou mapou, a rovněž i rychlejší přístup ke konkrétním datům (což je nutné dělat +- v reálném čase).
Čím menší nároky, tím méně pokročilé chipy postačují. Rusko zaostává za světovou špičkou o cca 20 - 30 let, alespoň podle Googlovské AI. Znamená to, že je s to vyrobit čipy, které vládly našim počítačům kolem roku 2000.
Nyní si zahraji na oškliváka. Pochopitelně, veřejnost i "odborníci" budou na tyto chipy hledět se směsicí pohrdání a posměchu. Jenže už od roku 1993 byly k dispozici procesory pentium (Googlovská AI), které zvládaly řadu docela složitých her a také např. přehrávání videa (zejména pod Linuxem, který zdaleka nežere tolik systémových zdrojů jako Windows). A v reálné schopnosti Ruska je podle Googlovské AI tyto procesory a k nim kompatibilní chipset vyrobit vlastní silou.
A ještě si dovolím upozornit na jeden aspekt. Budou-li mít Rusové k dispozici vlastní a standardní procesor (a další s ním spolupracující chipy), bude možné program pro řízení dronů napsat ve strojovém kódu, nebo alespoň Assembleru pro tyto komplety. Což, jak bylo pozorovatelné za éry pomalejších počítačů, značně zvedne výkon programu. Prostě žádný překladač, snad s výjimkou toho Assembleru, není s to udělat natolik optimalizovaný strojový kód pro konkrétní procesor a jeho chipset, aby využil veškerého jeho potenciálu. Problém těchto nízkoúrovňových jazyků bylo to, že jejich produkty fungovaly jen na jedné konkrétní verzi procesoru. Jakékoli "povýšení" hardware znamenalo pro takový program konečnou.
Pro představu: Kdosi jako sport napsal takto pro určitý konkrétní procesor operační systém s grafickým prostředím, který byl na daném procesoru svižný jako blesk. A vešel se na jednu disketu. (Windows v té době potřebovaly desítky disket). Pochopitelně, bylo to absolutně nepřenosné na jakýkoli, sebeméně odlišný, procesor.
Z výše uvedeného oškliváctví plyne, že pokud Rusové vyvinou nebo upraví nějaký "dronový procesor" o výkonu +- toho Pentia, a napíšou pro něj v Assembleru obslužný program, mohou získat velmi výkonný stroj, bohatě postačující k navedení dronu na cíl podle nějakých digitálních map terénu. A přítomnost velmi výrazných orientačních bodů (identifikovatelných a umístitelných na mapu z družice) ještě umožní buď výše popsanou, nebo nějakou odlišnou optimalizaci té mapy. A pokud budou mít stálý přísun těchto standardních chipů, mohou drony s nimi "sekat jak Baťa cvičky". A mohou mít také univerzální program a dataset pro ČR (nebo dokonce celou střední Evropu) a dronu jen před startem zadat, jak, kudy a kam má letět.
Vliv na možnosti Ruska
Rusové by se po zavedení výroby vlastních procesorů dostali do daleko snazší situace, než když nyní shánějí procesory ve stylu "co Pánbu dal" a "každý pes jiná ves", takže musejí při jejich zamontování do dronu pracovat s daleko méně výkonnými programovacími prostředky.
Aby bylo jasno: Assembler znám jen teoreticky, strojový kód znám jen z osmibitů, a zejména z příkladů v geniální knize pana Zajíčka, bohužel mnoho let zesnulého, "Bity do bytu". Přestože je psaná pro osmibitové počítače (hlavně ZX Spetrum), umožní čtenáři pochopit, co se vlastně v počítači děje když se mu zadá nějaký úkol. Pochopitelně, analogicky pracují i šestnácti, dvaatřiceti a čtyřiašedesátibitové procesory, jen mají těch instrukcí pro činnost procesoru daleko víc než ten osmibit. A zpravidla mezi finálními příkazy strojového kódu a programem, psaným člověkem ve "vyšším" programovacím jazyku, existuje jedna nebo více mezivrstev, které sice na jedné straně zajišťují, že ten samý zdrojový kód může být použit pro programy běžící na počítačích s různými procesory, ale současně jsou obtížně překonatelnou překážkou pro snahy programátora program optimalizovat pro jeden konkrétní procesor a chipset.
Předpokládá se, že zrychlení práce bude zajištěno větší "hrubou silou" hardware. V praxi to ovšem znamená, budu opět ošklivý, že současný supermoderní Word toho neumí o moc víc než jeho pradědeček z Windows 3.11, běžících na 16 bitovém procesoru. A zaostává za možnostmi TeXu, který ovšem běžel i na prvních 16 bitových procesorech od Intelu a snad i na nějakých osmibitech.
Zkrátka, krajina protkaná sítí větrníků, detekovatelných na velkou vzdálenost, a s četnými unikátními markery fotovoltaických elektráren, může být přímo ráj pro drony, spěchající za smysluplným odchodem do křemíkového nebe, a tyto drony je s to Rusko vyrobit.
Pokud bych chtěl být zvlášť paranoidní, tak bych počítal s tím, že na vrcholy alespoň některých větrníků budou někým rozmístěny radiomajáky, a v případě dronového útoku zapnuty, i na dálku.
Co s tím dělat?
Rozhodně je toto riziko potenciálně daleko horší než mnohá, nad nimiž se různé organizace zalamují. Naše (pokud tedy ještě pracuje pro tento stát) BIS by se měla zabývat problémem, zda ono vyznačování terčů do naší krajiny, které minulá vláda (dokonce v rozporu s legislativou EU) nalajnovala do mnoha strategických oblastí našeho státu (a ta současná alespoň část těchto plánů zredukovala), vzniklo (dle známé otázky) "z blbosti, nebo za cizí peníze" (jsem ochoten doufat, že s výjimkou špiček ekoaktivistických organizací se toto dělo a děje hlavně z blbosti).
Riziko "alternativních" elektráren coby orientačních bodů pro drony (a zcela jistě ne jen ruské) je třeba přičíst k dalším negativním dopadům těchto objektů na krajinu, rozvodnou síť, zdraví lidí a na živou přírodu. Jistěže je zde i ekonomický aspekt, spočívající v dlouhodobém záboru zemědělské půdy a její v podstatě degradaci.
Rozhodně, do vyřešení vztahů mezi Ruskem a státy NATO, by měl být co nejdříve uplatněn stopstav na výstavbu nových orientačních bodů pro drony.
Jsem toho názoru, že veškeré větrníky by měly být upraveny tak. aby v případě vpádu Ruska do Pobaltí, Polska či na Slovensko (nebo kamkoli jinam) se zmáčklo jedno tlačítko a tyto orientační body by přestaly existovat. U nově stavěných VtE by se na to mělo pamatovat již při projektu, tj. mít někde na úpatí komory na výbušninu, která by byla do nich rozmístěna od určitého stupně mezinárodního napětí nahoru.
Související problémy
Důležité je, že sice EU "chrastí zbraněmi", někteří naši politikové také, ale současně není nikdo ze jmenovaných s to udělat pro ochranu obyvatel před důsledky války alespoň to, co dělal hitlerovský režim (a dokonce i v "protektorátu"). Kupujeme tanky, které se na Ukrajině proti Rusku naprosto neosvědčily, platíme stíhačky, které při dodání za devět let by v případě expanze Ruska do dalších zemí přebíral leda snad ruský gubernátor, sídlící v Praze.
Nemáme prostředky ochrany proti chemickému či biologickému útoku nebo radioaktivního spadu.
Zasypali jsme (většinou z pochybných estetických či urbanistických důvodů) protipožární nádrže ve starších čtvrtích měst, nemáme vybudované žádné v novější zástavbě. Přitom se na Ukrajině jasně ukazuje, že primárním terčem budou mj. vodojemy a rozvody vody, která tudíž z hydrantů nepoteče (ona nepoteče ani po eliminaci zdrojů elektřiny). Pokud by byly protipožární nádrže koncipovány na doplňování dešťovou vodou, sloužily by současně i jako ochrana proti přívalům (protože město je naprosto ideální terén k tomu., aby z několikamilimetrových srážek za bouřky vznikl příval) a ještě by přispěly k zadržování vody v krajině.
Nemáme kryty ve většině obytných domů, ani improvizované, jaké se dělaly v prvorepubliční zástavbě za "protektorátu", jakmile Německo zaútočilo na Polsko. Ty by se však většinou daly obnovit. V nové zástavbě nemáme nic, ani v bytových domech, ani ve školách, nemocnicích, nákupních střediscích, podnicích a dalších místech, kde se hromadí lidé.
Zato tedy budujeme, za nadšeného hýkání ekologů, klimatologů a podobných "odborníků" stavby OZE s nulovým přínosem (musí se dotovat sama stavba i provoz, protože ani na jedno z toho si výrobou elektřiny nevydělají), zato ideální pro navádění dronů na jakýkoli cíl na území státu.
Ovšem, na těch prostředcích na ochranu občanů se prakticky nic vydělat nedá. Bezcenné Občasné Zdroje Elektřiny jsou z důvodu nesmyslnou ideologií pokřivené ekonomiky vysoce atraktivní. Jejich současné budování ovšem, přinejmenším v kontextu s narůstajícím válečným ohrožením, připomíná příslovečné hromadné pochody lumíků do moře.
Co tedy dělat
Rada "co dělat" je velmi jednoduchá: Přestat, alespoň dočasně, s klimatickým a ekologickým blbnutím a začít se poctivě, inteligentně a pragmaticky připravovat na to, co se nyní děje na Ukrajině. Obávám se, že ono dění s nástupem zimy přejde do apokalyptických rozměrů. Dát dohromady, posílit a obnovit co nejvíce z EU a ekology (klimatology) poničeného / zlikvidovaného průmyslu, zajistit lacinou energii (uhlí máme dost na celá desetiletí), která bude potřebná nejen pro zbrojní výrobu, ale i pro výše uvedená opatření na ochranu obyvatel.
Navíc je jasné, že budeme muset obnovit něco jako Civilní obranu, včetně výcviku občanů (ale i dětí a dorostu) ke správnému chování v případě napadení drony, bombardování, útoky raketami apod. Musíme obnovit povinnou vojenskou službu, byť v jiném provedení co do organizace a obsahu, než byla ta za minulého režimu. Pochopitelně, pro muže i ženy.
Stát by měl být přeformován na cosi robustního a těžko poškoditelného, schopného útočníkovi nadělat drastické ztráty. Pokud se tedy chceme opravdu bránit a ne získávat provize za nákup předražené vojenské techniky a dotace na pro praxi zcela bezcennou "ekologii" a "klimatologii".
A musíme se také smířit s tím, že čím rozsáhlejší a kvalitnější opatření na poli přípravy na napadení státu uděláme, tím menší je pravděpodobnost, že budou využita, protože útočníci (je jedno zda pouliční kriminálníci nebo darebácké státy) nejraději útočí na cíl, který se nemůže (nebo ne dostatečně) bránit.
Jistým benefitem by byla skutečnost, že některá z výše uvedených opatření by snížila i účinnost teroristických útoků, spáchaných kýmkoli.
"Alternativní" elektrárny, a zejména ty větrné, tedy mohou být spojeny ještě s dalším nepříjemným rizikem, na které by se mělo myslet, a vedle silných negativních ekonomických, ekologických i zdravotních vlivů na okolí, a to do dosti značné vzdálenosti, toto riziko zohlednit při povolování nových staveb.
Žádné komentáře:
Okomentovat