Ještě k těm antibiotikům

Nemocniční kmeny

V podmínkách naší civilizace jsou největším problémem nemocniční kmeny bakterií (případně i dalších původců nemocí), které mají velice často multirezistenci na antibiotika a rovněž i na desinfekční prostředky. Tyto kmeny způsobují tzv. nosokomiální (léčbou v nemocnici způsobené) nákazy, které jsou velice obávané nejen z toho důvodu, že se jedná o poškození pacienta, který může (a stále častěji se to stává) požadovat odškodné, ale i samotná léčba těchto nákaz je daleko náročnější a komplikovanější než nákaza "divokými" kmeny.
Málo je znám fakt, že uvedené kmeny velice drsně prodražují chod zdravotnictví, protože vynucují zavádění jednorázových pomůcek tam, kde jsme ještě před pár roky vystačili s jejich opakovanou sterilizací. Nejde jen o jehly a stříkačky, dnes už je tlak na jednorázovost i např. u optických systémů, které se strkají do pacienta různými tělesnými i umělými otvory. Jejich ohebné součásti, tvořené pryží nebo plastem, totiž nelze efektivně chemicky sterilizovat, protože se při ohybech na nich vytváří mikrotrhlinky, v jejichž nitru mohou přežít bakterie i naložení do jinak perfektně sterilizující směsi chemických látek. Navíc tato zařízení nelze, např. z důvodu přítomnosti optických prvků, sterilizovat párou nebo suchým teplem. Tedy je tendence uvedené přístroje dělit na "stabilní" část, která nepřijde do kontaktu s pacientem a lze ji recyklovat, a zbytek, který je jednorázový (nebo se recykluje mimo nemocnici např. vynětím nejdražších částí, jejich speciální sterilizací a následně použitím k výrobě nového zařízení).
Je pochopitelné, že nemocnice v zemích třetího světa na používání uvedené techniky v režimu jednorázovosti nemají prostředky. Konec konců, já ještě pamatuji doby, kdy se jednorázové jehly a stříkačky používaly nejméně třikrát a mezi jednotlivými použitími vyvářely či autoklávovaly. Důvodem byla ekonomická impotence socialistického státu. Stejně tak mají omezený přístup k desinfekčním prostředkům i rozvojové země. V případě islámských zemí je tento problém ještě akcentován náboženstvím, protože pravověrný muslim nesáhne na desinfekční prostředek s alkoholem (byť se jedná např. o propanol nebo amylalkohol či jiný "příbuzný" etanolu, o jejichž existenci neměl Mohamed při přednášení Koránu ani ponětí).
Výsledkem je katastrofální hygienická situace, která v souvislosti se včera zmíněnou absencí racionální politiky užívání antibiotik vede k silné selekci multirezistentních kmenů a jejich invazi do pacientů.

Nedá se tomu zcela zabránit ani u nás

Věnuji pietní vzpomínku jedné kolegyni, která zpracovávala problém rezistence kmenů bakterie Escherichia coli (ona je, až na výjimky a situace, kdy se dostane mimo střevo, nepatogenní, ale může předat geny rezistence na antibiotika i např. původci tyfu nebo bacilární úplavice). Měla soubor pacientů z lůžkových oddělení, pacientů ambulantních a studentů medicíny, které se jí podařilo ukecat ke spolupráci. Respektive soubory jejich E. coli, získaných z výtěrů konečníků.
Její původní představa byla taková, že nejvíce rezistentní kmeny budou mít pacienti "ležáci", protože ti jsou delší dobu v prostředí nemocnice a nějaké místní rezistentní kmeny se na ně přenesou, že následovat budou pacienti ambulantní, protože jejich kontakt se zdravotnickým zařízením je méně dlouhý a méně intenzívní, a nakonec budou studenti, coby zdravé osoby.
Praxe ukázala, že skutečně nejrezistentnější kmeny měli ležící pacienti, nicméně za těmi nasledovali studenti. Lze předpokládat, že v souvislosti s pobytem na odděleních prostě získají rezistentní kmeny také, a to sice v menším procentu než ležící pacienti, ale ve větším než pacienti ambulantní. Přitom jsou vedeni k mytí rukou a dodržování dalších hygienických zásad, nicméně to zřejmě nestačí (za určitých okolností může vznikat v prostředí nemocnice i infekční aerosol, jehož vdechnutí člověk nezabrání, leda by celý den chodil v masce).

Aspekt imigrace

V souvislosti s hromadnou migrací ze zemí třetího světa se dá s vysokou pravděpodobností očekávat, že dojde k šíření multirezistentních kmenů bakterií tamního původu do naší populace a následně i do našich zdravotnických zařízení. Tento drift by jistě nastal i bez fenoménu masové migrace, ale nastal by později a nástup multirezistentních kmenů by byl daleko pozvolnější.
Když se, v souvislosti se zneužíváním antibiotik, objevily ve třetím světě kmeny kapavky rezistentní na penicilín, trvalo několik let, než se objevily i ve vyspělých zemích, a to ještě sporadicky a u "klientely", provozující nadprůměrné sexuální aktivity v těchto zemích. V současné době můžeme očekávat skokový nárůst, potencovaný jak hygienickými podmínkami během migrace a v nouzovém ubytování, tak i hygienickými (ne)návyky migrujících osob.
Výsledkem bude skokový nárůst výskytu uvedených kmenů u populace, která přichází s migranty do nadprůměrného kontaktu (IMHO by nebylo od věci všechny "pomáhající" aktivisty strčit do karantény na dobu, než budou vyšetřeni, případně sanováni), a z ní se to přenese i na populaci normální. Během roku až dvou mohou v zemích "nenápadně" narůst náklady na léčbu některých infekcí (protože bude nutno nasadit dražší preparáty), případně se může objevit více případů infekce multirezistentním kmenem se špatnou prognózou.
Pomíjím fakt, že zdravotní potíže typu "turistických průjmů" mohou u místní populace vyvolat i zcela neškodné bakteriální kmeny, které si imigranti přinášejí s sebou (zde je ovšem určitá reciprocita: jim budou naprosto stejně vadit bakteriální kmeny zvyklé na nás). Tyto problémy budou narůstat s pokusy o "začlenení" migrantů.

Pochopitelně, uvedené problémy stoupenci migrace nehodlají a nebudou nijak řešit, ale spíše se je budou snažit maskovat, jako nedávné masové sexuální útoky.

Průšvih s antibiotiky

Britská "analýza" doporučuje, aby antibiotika nebyla k dispozici bez předchozího testování.

Proč se antibiotika stala nefunkčními?

Uvedená analýza je zcela jistě reakcí na stav, kdy se antibiotika stávají velice rychle neúčinnými, protože na ně bakterie získaly rezistenci. V dobách sira Alexandra Flemminga byl na jím objevený penicilín citlivý i Staphylococcus aureus (dnes pyogenes) a první pacienti penicilínem léčení (z našeho pohledu naprosto směšnými dávkami a navíc se od nich ještě sbírala moč a z ní se penicilín, který se močí vylučuje nejvíce, doloval "zpět" na další aplikaci, protože ho prostě nebylo k dispozici dostatečné množství na celou léčebnou kůru) měli právě život ohrožující stafylokokové infekce. V těch dobách penicilín zabíral i na gram negativní tyčinkovité bakterie, jako třeba Escherichia coli, takže se dal aplikovat i např. u vojáků s průstřely břicha (závěr druhé svetové války).
Od té doby se objevila rezistence na antibiotika, podle skupin bakterií výraznější či méně výrazná.
Dlouhodobě se drží citlivost na penicilín u Streptococcus pyogenes (dříve betahaemolyticus), původce většiny bakteriálních angín a také spály, rovněž u Neisseria meningitidis, původce meningokokové meningitidy je citlivost na penicilín dobrá (problém je, že se penicilín nedá aplikovat do mozkomíšního moku, to je jediná forma aplikace, při níž působí toxicky, ale musí se čekat na jeho "přepasírování" přes hematoencefalickou bariéru a během této doby může být pacient nevratně poškozen, nebo i zemře). Do téměř konce 80. let byla "penicilínová idyla i u kapavky (Neisseria gonorrhoeae), která do té doby "zabírala" na penicilín, dnes existují po celém světě kmeny, vyžadující antibiotika tetracyklinové řady.
Na opačném pólu jsou jednak stafylokoky, které velmi rychle získávají rezistenci na antibiotika a dnes je většina kmenů rezistentní na kde co. Jistěže existují i kmeny citlivé (i na ten penicilín), ale spíš jako laboratorně užívané kmeny, jednak na kontrolu kvality antibiotických disků (výrobce předepisuje, že zóny inhibice růstu kolem jeho disků musí mít sbírkový kmen daného čísla v určitém rozmezí, jinak se disky nesmějí používat) a stafylokok "na čáry", identifikující jeden typ streptokoků (na skřížení čar obou bakterií na krevním agaru vzniká typická hemolýza ve tvaru "motýla"). Zde je výhodné pro případ laboratorních úrazů mít kmen citlivý i na ten penicilín.
Dalším problémem jsou gram negativní tyčinkovité bakterie, které mají geny pro rezistenci vůči antibiotikům na plasmidech a jsou schopny si je vzájemně předávat, a to nejen v rámci jednoho druhu, ale i v rámci rodu, případně čeledi. I zde se tedy vyskytují kmeny, které jsou rezistentní i na relativně vzácná a cíleně vůči bakteriím z této skupiny používaná antibiotika.
Nefunkčnost antibiotik způsobují v zásadě tyto faktory:

• nedoléčování nebo špatné doléčování infekcí, kdy v pacientovi, třebaže už bez klinických potíží, zůstávají bakterie, které byly antibiotikem vyselektovány a jsou alespoň částečně rezistentní (řádná léčba by měla vybít i ty)
• vstup antibiotik do životního prostředí v souvislosti s činností zdravotnického zařízení (špatné zacházení s odpady i např. s exkrementy léčených pacientů)
• živočišná výroba v zemědělství, kdy se některá antibiotika používala pro své vedlejší účinky jako "výkrmové preparáty", bez dodržování zásad správné antibiotické léčby (pracovalo se naopak s dávkami, které bakterie neusmrtily, ale přispěly ke vzniku rezistentních kmenů, např. v dýchacím nebo trávicím ústrojím; navíc např, u skotu se s běžnými terapeutickými dávkami nedá pracovat, protože by došlo k těžké dysmikrobii bachoru a úhynu zvířete)
• v některých případech i totální zneužívání antibiotik, nasazovaných bez návaznosti na infekci

Co se dělalo proti tomu

Aniž bych chtěl nějak adorovat minulý režim, tak toto mělo socialistické zdravotnictví docela dobře ošetřené. Část antibiotik byla "vyčleněna" a jejich použití schvalovala komise pro indikované případy (s rezistentcí až multirezistencí na běžná antibiotika), přičemž tyto komise, vázané na antibiotická střediska při velkých nemocnicích, pracovaly na socialistické poměry až neuvěřitelně pružně. Naopak běžná antibiotika byla k dispozici v daleko větším rozsahu než v současné době jak klinickým lékařům, tak i lékařům praktickým.
Teoreticky jistě mohlo dojít k prodlení nasazení účinného antibiotika a prakticky k tomu občas i došlo, ale stávalo se to vzácně a reálně navíc bylo možné odůvodnit u kriticky nemocných pacientů překročení maximálních terapeutických dávek běžných antibiotik, což mohlo postup infekce zbrzdit do doběhnutí řízení o přidělení antibiotika vyčleněného. Něco podobného je v současných poměrech prakticky vyloučené a lékaři jsou více-méně právníky tlačeni k tomu, že je třeba za těchto okolností nechat pacienta zemřít, než ho léčit nestandardně.
Po pádu minulého režimu se toto do jakési míry udrželo, alespoň v zemích bývalého socialistického bloku.
Na západ od našich hranic naopak panoval zmatek a chaos, daný ryzí komercionalizací zdravotnické sféry (a tam, kde si socializující strany vybojovaly částečnou socializaci zdravotnictví, např. ta Velká Británie po pádu Thatcherové, nastal typický socialistický bordel bez oné "štábní kultury" socialistických zemí, která alespoň částečně eliminovala jeho nejhorší projevy).
Ještě vetší chaos v podávání antibiotik panoval a panuje v zemích třetího světa. Také nejvíce multirezistentních kmenů pochází odtamtud.

Podle výše citovaného článku Britové v podstatě objevili Ameriku. Jen se mi zdá, že ji objevili docela blbým způsobem, a že bude docházet vinou "lékařských testů" k daleko většímu prodlení, než k jakému docházelo u nás, včetně patřičného dopadu na pacienty.

Ještě pár vzpomínek na E. coli a stolici vůbec

Escherichia coli se běžně nachází v tom, co vykultivujeme z fyziologické a většinou i chorobné stolice nebo výtěrů z konečníku. Dnes to již není takový problém, ale za mých mladých let jsme si tampony na špejli připravovali (motali) sami. Je nutno tomu věnovat určitou péči, protože není nic trapnějšího, než když vytáhnete pacientovi z konečníku holou špejli, protože ta vata na ní nedržela. Finta, nikde nepopsaná, byla například v tom, že se dlouhé špejle lámaly na půl a vata se motala na konce, vzniklé zlomením, kde bylo dřevo roztřepené a vata se na něj lépe chytila.
Dnes se tampony na špejli vyrábějí strojově a dodávají po stovce zatavené sterilní. Což znamená, pokud nemáme nějakou hektickou spotřebu, že jich část stejně balíme do alobalu nebo dáváme do zkumevek a sterilizujeme sami.
ještě dříve se užívala k odběru stolice tzv. rektální rourka. Byla to skleněná trubice, silná asi jako tužka nebo propisovačka, na jednom konci zatavená a v blízkosti toho konce byl z boku otvor, otavený a vmáčknutý dovnitř. Tímto se dalo odebrat i větší množství stolice než na vatu, takže se to dalo použít i na parazity (kdy je třeba stolice víc, než omatlaná vata). Mělo to ovšem své "mouchy". Sklo praská, a tak vím o případu, kdy byl pacient transportován vkleče s vystrčeným zadkem na vozíku z mikrobiologie na chirurgii, kde mu pomocí svých nástrojů a grifů vytáhli z konečníku ulomený konec rektální rourky.
Další možností byla defekace do vhodné nádoby a následné odebrání sterilní lžičkou kousku co do velikosti někde mezi lískovým a vlašským ořechem. Můj bývalý šéf, který byl v rámci zdravotnické pomoci rozvojovým zemím v Africe, vzpomínal na to, jak tam řešili nedostatek odběrového skla tím, že příslušný kousek stolice dali na list (ze stromu či keře) a do něj zapíchli rožek cedulky se jménem (a dalšími údaji) pacienta. Vše pak skládali na velký stůl, který měl před bungalovem, v němž byla mikrobiologická laboratoř.
"Jda do práce, mohl jsem již z dálky čichem odhadovat, kolik budu mít ten den práce", vzpomínal na tuto techniku odběru a transportu vzorků.
Na parazity se odebírají takto velké vzorky v rámci několika dnů. Pacient si to může dělat i sám. Je ovšem nutné ho řádně poučit. Když jsme stážovali na mikrobiologii, tak tamní starší pracovníci po létech s dojetím vzpomínali na pána, který takto poučen nebyl (nebo poučení přeslechl) a chodil poctivě celý týden na stolici do pětilitrové láhve od okurek a ještě ji uchovával (v létě) mezi oknem. Příchod s tímto "vzorkem" stolice na oddělení patrně patřil pro jeho pracovníky k zážitkům, na jaké se opravdu nezapomíná.
Pokud by někoho zajímalo, jak se vyšetřuje stolice na parazity, tak základní vyšetření je takové, že se stolice ve zkumavce rozpatle s nasyceným roztokem bílé skalice (krystalický síran zinečnatý) a následně se tímto roztokem zkumavka doplní až na zarovnání s okrajem. Zakryje se kracím sklíčkem na mikroskopování a čeká se několik hodin až vajíčka vyplavou a přilepí se svým nesmáčivým povrchem na sklíčko. To se pak přenese na podložní sklíčko (těmi vajíčky a dalším sajrajtem ze stolice dolů) a mikroskopuje. Vajíčka jednotlivých druhů či skupin druhů) parazitů mají charakteristický tvar a velikost.
Dnes se ovšem, zejména v rozvojových zemích, dají pacientovi napřed širokospektrá anthelmintika ("protičervové" prostředky). Následuje zpravidla "porod" tak kilového klubka červů různých druhů, a teprve pak se vyšetřuje, zda v něm nějací více rezistentní červíci nezbyli.

Sama E. coli má charakteristický pach, spíše po kvašení než hnilobný. Zejména na půdách, které mají jako identifikační činidlo laktózu. Až staré kultury (48 hodin a déle) začnou páchnout po bakteriálních desaminacích a dalších produktech degradace peptidů (takže cítíme čpavek, indol, skatol atd., ale i mastné kyseliny s krátkými řetězci, jako třeba máselná). Ten pach je docela důležitý a staří zkušení mikrobiologové misky skoro vždy očichávali. Není to mimo realitu, dnes se na některé bakterie vymýšlejí "umělé nosy", které by je právě pomáhaly identifikovat pomocí těkavých látek, které kultura produkuje.
Dlouhá léta se používal jako hlavní půda na identifikaci střevních bakterií (ale i jejich záchytu např. v hnisu z ran nebo z moči) Endův agar. Ten je zajímavý dvěma aspekty:

• jeho činidlo (na principu schiffova činidla) je citlivé na světlo (modré a UV)
• barva kolonií nevzniká na základě tvorby kyseliny z laktózy (jak je to u jiných diagnostických agarů s laktózou), ale aldehydu; z toho důvodu lze najít i bakterie, které jsou pozitivní na Endově půdě, ale na dalších agarech s laktózou se jeví jako laktózu nezkvašující (zvládnou udělat z laktózy aldehyd, který zachytí schiffovo činidlo, ale už ne kyselinu, která změní pH)

Dnes je tento agar odsouván mimo hlavní použití pro podezření na karcinogenitu fuchsinu, který je součástí schiffova činidla.
Normálně se misky s Endovým agarem po vylití hned zakrývají, případně se používají misty s barevnými víčky (v dobách skleněných Petriho misek plechová víčka). Protože jsem na vojně měl u laboratoře temnou komoru, vyléval jsem Endovy půdy tam, při červeném světle, a měl jsem je světlé skoro jak živný agar (tj. jen nažloutlé). Když jsem chodil misky konzultovat, vzbuzovaly u pracovníků civilní mikrobiologie dost podiv a závist.
Buňky E. coli mohou být pohyblivé i nepohyblivé (tento test se dělá na řídkých půdách s jen asi 0,15 - 0,2 procenty agaru, kdy nepohyblivé bakterie zůstanou v místě vpichu, pohyblivé se v tak řídké půdě "rozlezou" a vyvolají zakalení půdy okolo něj).
U enterobakterií se běžně testuje (jako rozlišovací test jednotlivých skupin či druhů) zkvašování cukrů a to, jestli při něm vzniká plyn (běžně existují tabulky na tvorbu plynu z glukózy a manitolu). Produkce plynu se normálně zjišťuje pomocí plynovek, což jsou malé tenké zkumavky, které se dávají do zkumavky s bujonem (tedy tekutou živnou půdou), příslušným cukrem a indikátorem pH dnem vzhůru. Potom se v nich buď zachytí kulturou vytvářený plyn, nebo kultura plyn z daného cukru netvoří a plynovka zůstane prázdná; zkvašení se pozná podle změny pH bujonu na kyselé ze změny barvy indikátoru.
Protože jsem povaha jednak koumavá a jednak líná, vytvořil jsem si systém, který se obešel bez těch titěrných plynovek, které se špatně myjí. Do zkumavky jsem nalil nikoli bujon, ale právě půdu "sulcovitou", s množstvím agaru jako v půdě na test pohyblivosti, a tu jsem následně překryl normální agarovou půdou. Muselo se to očkovat nikoli kličkou, ale holým drátem. Když se tvořil plyn, tak bylo vidět bubliny pod tou tužší půdou, případně bylo plynu tolik, že ji vytlačil jako "špunt" až k ústí zkumavky. Nebyl jsem sám, kdo na toto téma vymýšlel zjednodušení. Zkoušelo se i např. položení sterilního krycího sklíčka na povrch tuhé půdy v Petriho misce, pod nímž se dělaly bubliny. Případně v kombinaci s disky, obsahujícími různé sacharidy.které se kladly na její povrch.
Při té příležitosti jsme si všiml, že některé kmeny mají různou pohyblivost podle toho, který konkrétní sacharid v půdě je. Tehdy to mělo význam jako určitá bližší identifikace kmene, zda jde, např. u kmene z pacientových močových cest, o něco, co má on sám ve střevě, nebo zda se jedná o nějaký nemocniční kmen. Dnes by se to řešilo o něco rychleji (ale dráž) pomocí DNA sond.
Po mnoha letech jsem si ověřil na jinak konstruovaných půdách, že to skutečně funguje jako tenkrát, když jsem si toho všiml.
Jedna naše studentka měla kolekci kmenů od pacientů a studentů, testovala na nich citlivost na antibiotika, a tak jsme k tomuto vyšetření přibrali i standardní testy biochemické aktivity a pohyblivosti, a při té příležitosti jsme otestovali i ten vliv různých sacharidů na pohyblivost.
Původní zadání práce ovšem bylo, jak jsou rozšířeny citlivé a méně citlivé kmeny. Představa byla taková, že pacienti z lůžkových oddělení budou mít v sobě kmeny spíše rezistentní, protože mají větší příležitost se infikovat právě nemocničními kmeny, které se po oddělení "toulají" (navíc jsou sami léčeni antibiotiky, při čemž mohou získat rezistenci i jejich vlastní bakterie ze střeva), zatímco ambulatní pacienti budou mít riziko přítomnosti těchto kmenů ve střevě menší. To se potvrdilo. Vedle toho měla autorka ještě představu, že u studentů, kteří nebyli antibiotiky léčeni, bude situace lepší než u těch ambulantně léčených pacientů. Ta se však nepotvrdila. Naopak jsme toto porovnání uzavřeli konstatováním, že studenti, jakmile začnou mít výuku na klinikách, se okamžitě infikují multirezistentními nemocničními kmeny a jsou na tom skoro stejně, jako lůžkoví pacienti.

Kontraverze kolem E. coli v bio potravinách

Reflex převzal zprávu ČTK a následně ji ješte okomentoval JXD, pochopitelně, dosti nesmyslně. Co to tedy ta Escherichia coli je, a co v potravinách její přítomnost znamená?

Escherichia coli

je bakterie z čeledi Entrobacteriaceae. Žije v tlustém střevě lidí, ale také řady dalších teplokrevných živočichů. V přírodě se nějakou dobu udrží, ale buď je v prostředí, kde jen přežívá (v relativně čisté vodě až kolem měsíce, záleží na teplotě), nebo v prostředí svým složením a dalšími podmínkami vyhovujícími k množení bakterií, a pak zpravidla podlehne konkurenci.
E. coli má v potravinách dvojí význam: Jednak může (ale to je relativně vzácné) produkcí toxických látek nebo dokonce přímým napadením konzumenta vyvolat onemocnění, jednak slouží jako tzv. indikátorový organismus, jehož přítomnost znamená, že buď byla potravina (nebo surovina k její přípravě) kontaminována částečkami lidské stolice nebo zvířecího trusu (třeba přenesených špinavýma rukama), nebo (tam, kde malé množství E. coli je i v původních surovinách "fyziologicky" přítomné), že potravina nebyla opracována, skladována a transportována takovým způsobem, který je pro ni adekvátní.

Indikátorový organismus

sám o sobě nemusí být nebezpečný, ale indikuje (od toho ten název) to, že se v potravině či surovině mohou vyskytovat daleko problematičtější věci. Je třeba explicitně uvést, že naprostá většina kmenů E. coli je pro člověka při požití spolu s potravinami neškodná (a např. v oku, dýchacích cestách, močové soustavě, poraněních atd. zpravidla není rozdíl mezi bakteriemi tohoto druhu zavlečenými sem z vlastní stolice nebo odjinud; maximálně mohou být problémy s nemocničními kmeny, rezistentními na antibiotika). Je třeba si uvědomit, že Escherichia coli se poměrně dobře a jednoduše pěstuje a ve stolici je přítomna opravdu v masívním množství. Z tohoto důvodu je vhodnější pátrat spíše po ní než po střevních patogenech (Vibrio cholerae, Salmonella typhi a další patogenní salmonely, Campylobacter sp. a další), protože na jednu buňku těchto patogenů připadají ve stolici zpravidla tisíce až desítky milionů buněk E. coli. Další kapitolou jsou mikroorganismy, které pěstovat nejde tak jednoduše (pokud vůbec), protože záchyt E. coli znamená, že v materiálu by mohl být např. virus infekční žloutenky typu A, který nám na půdě v Petriho misce nevyroste a kultivace (+ identifikace) na tkáňových kulturách, kuřecích embryích a podobných materiálech trvá zpravidla kolem jednoho měsíce (a za tu dobu se naprostá většina epidemií "vyřeší sama"). Případně další střevní viry (obrnou počínaje a Norwalk "střevní chřipka" viry zdaleka nekonče).

Pokud se týká tvorby toxických látek,

tak některé kmeny E. coli jsou schopny produkovat i velmi nebezpečné toxiny. Geny k jejich tvorbě si "nakradly" např. od patogenních salmonel nebo jiných příbuzných patogenních bakterií horizontálním mezidruhovým přenosem (takže vlastně ve střevě hostíme spoustu přírodní cestou vzniklých GMO, ale - Pssst!, ekologové ani EUrohujeři to ještě nevědí!). Podobně se mezi příbuznými bakteriemi (v případě Escherichia coli to znamená celou čeleď Enterobacteriaceae) přenášejí i např. geny k rezistenci vůči antibiotikům, chemoterapeutikům a případně i desinfekčním prostředkům. K velké "radosti" především zdravotníků.
Další možností vzniku látek pro člověka toxických je rozklad bílkovin a následná degradace aminokyselin a oligopeptidů na biogenní aminy a jim podobné látky, složené z více aminokyselinových základů. Z těch složitějších se jedná o látky, které jsou popisovány jako "mrtvolné jedy", a spolu s dalšími se vyskytují v "dobře" hnijícím mase. Z jednodušších látek bych vypíchl např. histamin nebo tryptamin (ale jsou i další), které vyvolávají typické potíže z nikoli čerstvých potravin a typicky se vyskytují v trochu odleželých rybách. Za domácí úkol si čtenáři mohou zopakovat Arthura Haileyho "Let do nebezpečí", v němž posádka a část cestujících onemocněla po rybách typickou otravou z biogenních aminů. Jako perličku mohu dodat, že extrémně citliví jsou na tyto látky tuleni a podobná zvířata, protože jsou zvyklí požírat ryby zaživa, takže se v nich nestačí vytvořit ani to pro člověka neškodné málo biogenních aminů, které je např. v rybách mražených. Biogenní aminy a mrtvolné jedy jsou rovněž důvodem, proč raky, kraby a jinou žoužel vaříme zaživa, a ústřice spolu s podobnými zase jíme rovněž zaživa syrové: Kdybychom je zabili, tak při primitivnosti jejich nervových soustav, než by se přestali klepat a škubat, tak už by bylo jejich maso plné biogenních aminů a dalších mrtvolných jedů, na jejichž tvorbě se u nich podílejí i jiné bakterie.
Jako zajímavost si dovoluji připomenout v potravinářství (případně potravinářské mikrobiologii) známý fakt, že staří Římané vyráběli z fermentovaných ryb omáčku, kterou po přidání koření používali asi jako my kečup nebo hořčici. Základní postup známe: ryby se nechaly několik dnů na slunci (nejlépe na střeše), pak se zabalily do plátýnka a vyždímaly a přidalo se koření. Musela v tom ovšem být nějaká finta, která byla pro autory dochovaných receptů natolik banální záležitostí, že ji nezapsali. Ta způsobila, že šťáva z takto upravených mrtvých a odleželých ryb nebyla kokteilem biogenních aminů a dalších jedů. Je to jedna z potravinářských technologií, které prokazatelně existovaly, ale ztratily se a neumíme je zreprodukovat.

Dalším zdrojem problémů

může být antigenní nekompatibilita (dovoluji si to takto zjednodušeně nazvat), kdy náš imunitní systém je "naladěn" na určité linie E. coli, přebývající v našem střevě, a nevyvolává při kontaktiu s nimi žádné reakce (jen dohlíží, aby se neprocpaly přes střevní stěnu tam, kde nemají co dělat). Pokud se ovšem dostanou do našeho střeva E. coli byť také neškodné jako ty naše, ale cizí, tak dochází k chorobnému stavu, který se projevuje "nevůlí", nechutenstvím až bolestmi břicha, v horších případech doprovázených ještě zvracením a zvýšenou teplotou až horečkou.
Tento jev znám velice dobře z doby, kdy jsem jezdil jako doktor na pionýrský tábor, kam kromě dětí pořádajícího podniku jezdily ještě děti podniku družebního v jiném kraji a asi dvakrát, co jsem zažil, tam byly i nějaké družební děti z Polska. Takže jakmile dětičky po sobě oblízaly prkýnka a splachovadla na záchodech a jiné epidemiologicky zajímavé plochy, tak se tam rozjela epidemie mírných průjmů. V této situaci šlo o to, jednak neprošvihnout nějaký opravdu závažný případ, jednak neztratit zbytečně nervy a nevolat hygienickou službu předčasně (už proto, že tento stav trval tak dva dny, pak si buňky imunitního systému zvykly na nové "kamarády" a vše se utišilo).
Daleko hůře tento jev probíhá jako tzv. "turistické průjmy" při cestách do míst vzdálenějších, než je jiný kout naší vlasti či blízké zahraničí. Návštěvníci Mexika znají "Montezumovu pomstu", návštěvníci Egypta zase "pomstu faraónovu". Nižší hygienický standard uvedených (a dalších podobných) zemí tento stav posiluje (vedle větší cizosti tamních střevních bakterií) vyšší dávkou mikrobů, kterým je tam našinec vystaven.

Jak je to tedy se "zdravými" potravinami?

Protože není nic psáno o závažnosti zdravotních potíží, spíše bych je typoval na nikoli otravy, ale opravdu jen vstup více nekompatibilní E. coli a dalších podobných organismů do střevního traktu strávníků. Znamená to, že výrobci měli bakteriálně kontaminovány suroviny (což je docela běžné) a že zřejmě připravovali výrobky z nich takovým způsobem, kterým nedošlo k usmrcení těchto bakterií (což zajišťuje několik desítek sekund při teplotě něco málo přes 80 stupňů). Mohlo dojít i k tomu, že prováděli nízkoteplotní pečení, při němž podobné breberky v principu přežít mohou. Hermetické marinování v sáčcích, které cituje ČTK, je zadělávání si na jiný průšvih - pomnožení anaerobů a tvorby jejich toxinů (asi nejhorší by byl producent některého z termorezistentnějších botulotoxinů).
Pokud jde o názor pana JXD, tak ten je zcela mimo mísu. Kontakt s psími nebo kočičími bakteriemi nás nijak nepřipraví na kontakt s E. coli od lidí ze vzdálenějších lokalit či od jatečných zvířat (či s něčím ještě horším, co nebylo specifikováno, a E. coli to jen indikuje). Jeho představy jsou z tohoto pohledu zcela mimo realitu.
V hotových výrobcích by žádné živé enterobakterie neměly být, a pokud tam jsou, tak mají blbě udělaný systém HACCP (kritických kontrolních bodů ve výrobě), který by měl mikrobiální bezpečnost výsledného produktu garantovat. V takovém případě nepomůže se starat o GMO či lokální dodavatele, ale o teploty a časy záhřevu a další parametry, které by měly z toho, co se při přípravě mění z kupy surovin na jeden výrobek, tyto mikroorganismy eliminovat.