Co zůstalo nevysloveno o 11. 9.

Půlkulaté výročí teroristického útoku na WTC přineslo mnoho článků o významu tohoto data, byť snad nikdo nešel tak daleko jako František Mrož Novotný, který už tehdy konstatoval, že 21. století začalo teprve tímto datem coby "století terorismu". Zatímco 20. začalo až Sarajevským atentátem coby století válek, dodávám já. Nicméně některé informace zapadly, a přitom jsou pro pochopení celé tragédie zásadně důležité.

Proč ty věže vlastně spadly?

Já pamatuji, jak zelení s jásotem přivítali coby "velkolepé vítězství" skutečnost, že se jim od cca 10. podlaží věží podařilo prosadit nepoužívání azbestu jako tepelného izolantu stavební konstrukce. Od tohoto podlaží až nahoru byl tedy používán jiný materiál. Přitom náhrady azbestu jsou dvojí: Buď stejně účinné jako azbest, ale pak jsou pekelně drahé, nebo cenově srovnatelné s azbestem, ale pak jsou výrazně horší. Onou účinností není myšlena jen tepelná izolace, ale také teplotní hranice, při níž izolant přestane izolovat. Když to trochu přeženu, nebyl by problém obalit konstrukce WTC vatou, mající stejný tepelně izolační účinek jako azbest, ale ta by za požáru okamžitě shořela. Ty cenově srovnatelné náhražky azbestu jsou jistě odolnější, ale jsou výrazně méně odolné vysoké teplotě (reálně vznikající při velkém požáru), sice asi neshoří, ale změní se jejich struktura natolik, že přestanou izolovat.
Dovolím si úkrok stranou: Paniku se  šílenou nebezpečností azbestu patrně vyvolali výrobci právě oněch nekvalitních tepelných izolací, protože ty by se vedle azbestu neprosadily. Posléze bylo zjištěno, že nebezpečnost azbestu zdaleka není tak strašlivá, jak ji vygenerovaly ony panikářské studie. Jistě může způsobit rakovinu jediné vlákno azbestu, deponované v plicní tkáni, ale lidský organismus má dost obranných prostředků jednak proto, aby se toto vlákno do plic nedostalo, nebo vyšlo s hlenem dýchacích cest ven, jednak i proti tomu, aby "rozdivočené" buňky kolem toho vlákna dokončily přeměnu na buňky rakovinové. 
Azbest navíc vytváří jiný typ nádoru, než třeba kouření nebo radon. Ty odlišné nádory vycházejí z buněk dýchacích cest, tedy jsou to karcinomy, zatímco azbest vytváří histologicky odlišné nádory (mezoteliomy), vycházející z vaziva a dalších struktur okolo těchto cest. A musí se tedy dostat hlouběji do plicní tkáně, aby se mohl setkat s buňkami, které je schopen nasměrovat na vývoj směrem k buňkám nádorovým.
Problém byl především v tom, že běžně se nádory třídí podle lokalizace, bez ohledu na histologický typ.
Takže následně stačilo pár studií, sledujících histologické zařazení příslušných nádorů, aby se prokázalo, že naprostá většina plicních nádorů u lidí, přicházejících do kontaktu s azbestem, jsou "staré dobré" karcinomy bez vztahu k azbestu. Kouření ovšem zvyšuje i riziko nádorů, způsobených azbestem, protože omezuje obranné mechanismy dýchací soustavy .
Nicméně šunty se už na trhu etablovaly a používají se.
Kdo sledoval přímé přenosy z místa teroristického útoku, tak si mohl povšimnout, že hasiči a další záchranáři vraceli, až do pádu první z věží, zpanikařené lidi zpět do budov, protože ty měly mít konstrukci udělanou tak, aby takový požár ustála. Pomalejší prostup tepla skrze kvalitní tepelnou izolaci měl vést k tomu, že se teplo stačí rozvést do většího objemu konstrukce, a ta se udrží pod kritickou teplotou, měnící vlastnosti kovu (nejde o tavení, ale o snížení mechanické odolnosti).

Co dalšího?

Určitá škaredá podezření mohl vyvolat fakt, že požářiště byla relativně rychle po zničení věží, v podstatě bez jakékoli piety reflektující skutečnost přítomnosti lidských pozůstatků, vyprázdněna a kov z konstrukcí odvezen jako surovina do Číny.
Tato akce totiž znemožnila kontrolu, zda opravdu veškeré konstrukční prvky věží WTC byly z toho druhu oceli, který byl napsán v projektu. Různé vyšizování staveb (a nejen jich) není jen v socialismu a podobných totalitách, ale, bohužel i v demokraciích.
Abych trochu odlehčil:  Spadla stavba socialismu. Hledal se viník. Nejprve padlo podezření na písek, ale ten se bránil, že je tolikrát prosetý, že v něm nemůže být nic špatného. Tak se šlo na cihly, avšak ty se ubránily tím, že jsou celé rudé "až do morku kostí". Takže se šlo na cement, ale ten se bránil také: "Soudruzi, mě do toho netahejte, já tam vůbec nebyl."
Bohužel, tento vtip, jako jiné podobné a za socialismu kolující byl zcela jistě inspirován realitou.

Jak to bylo s tím termitem?

Různí konspirátoři tvrdili a tvrdí, že v troskách WTC byl nalezen termit. Někteří jdou tak daleko, že destrukci věží WTC prohlašují za řízenou a provedenou tajnými službami (nejčastěji uvádějí USA a Izrael). Prohlašují také, že záběry nárazu letadel do WTC jsou jen filmový trik, a že žádná taková letadla ve skutečnosti neexistovala, ani tedy do věží nenarazila.
K tomu asi tolik:
Existují barvy, které mají jako plnidlo oxid železitý. Existují barvy, které mají jako plnidlo práškový hliník. Pokud je věděním nepolíbený Američan natře přes sebe, nebo dokonce smíchá, aby vylepšil jejich účinek, máte hned na příslušném podkladu termit. Pokud rezavou konstrukci natřete barvou s hliníkovým práškem, případně ji natřete natolik nekvalitně, že ocel pod nátěrem zrezaví, máte opět termit, tedy směsku kovového hliníku a oxidu železitého.
Pochopitelně, taková tenounká vrstvička smíchaných komponent termitu s vysokou pravděpodobností nevyprodukuje ani tolik tepla, aby se oheň po ní šířil, na to je odvod tepla ocelovým podkladem příliš rychlý. Z tohoto důvodu si dovoluji nevěřit tomu, že tam nějaký termit, opravdu jako takový, byl. Případné "termitoidní" nátěry neměly na průběh požáru žádný vliv.

Jak to bylo s tím "jedovatým ovzduším"?

Vzhledem k tomu, že jsem měl tu čest spolupracovat s vysoce a celosvětově uznávanou odbornicí na zdravotní prevenci, tak přes ni vím, že lidé v dosahu požáru a prachu z trosek byli převlékáni do speciálních oděvů a vyváženi z kontaminované oblasti pryč. Co bylo dál, je na vážkách, nicméně všechna velká města USA, a tedy i New York, mají od 50. let program postupu na dekontaminaci ulic, byť vypracovaný pro případ jaderného napadení USA a následné kontaminace měst radioaktivním spadem. Pokud se tyto práce neprovedly, je to chyba tehdejšího vedení města a nikoho jiného.
Druhou věcí je, že je po bitvě každý vojín generálem: O škodlivinách, vzniklých při požáru, se v podstatě až do spálení a spadnutí věží WTC zase nevědělo tolik, aby to vyvolalo nějaký poplach. Navíc kritika některých "jedů" je absurdní, protože se jedná o látky, zpomalující hoření, případně zabraňující, aby jimi nasycené materiály vzplanuly. Bez jejich přítomnosti by patrně věže spadly mnohem dříve.

Kdo tedy útok na WTC zavinil?

Zcela jistě hlavní vinu nese oněch snad 19 teroristi, kteří unesli letadla za účelem jejich využití coby teroristické zbraně.
Zcela jistě podstatnou část viny nese náboženství, které slibuje pachatelům těchto odporných zločinů okamžitý odlet do ráje. A s tím souvisí jistě i vina všech těch, kteří toto náboženství šíří, nebo jeho šíření tolerují.
Z tohoto důvodu byla přítomnost ultralevičáka a vyznavače onoho náboženství Mamdaniho na pietní vzpomínce obětí tohoto zločinu správě vnímána jako pěst na oku, případně jako účast SS mana ve slavnostní uniformě na obdobné akci v některém z německých koncentráků, třeba Osvětimi. Z tohoto důvodu také řada pozůstalých po obětech těchto teroristů jeho účast na pietním obřadu odmítala.
Určitou roli s vysokou pravděpodobností sehrála i izolace stavební konstrukce, horší než azbestová, kterou prosadili zelení.
O záměně naprojektované oceli za nějakou levnější a méně kvalitní můžeme leda spekulovat. Pravděpodobně se pravdu nedozvíme, ledaže by se ti, co se na něčem takovém nakapsovali, pohádali a někdo z nich přestal držet bobříka mlčení. Nebo kdyby někdo vynalezl stroj času a my jím mohli zaletět pro vzorky oceli ze zřícených věží.
Rozhodně však primární vina, a to i za všechny možné dodatečně zahynulé osoby v souvislosti se zmíněným "jedovatým vzduchem" nesou islámští teroristé. Snahy převrátit příčinu a následek, a vyvinit teroristy, případně alespoň jejich vinu zlehčit, více-méně ukazují na lidi, kteří s těmi teroristy sympatizují.  Což se tedy týká i New Yorkského soudruha starosty, který se na vytváření oné mlhové clony sám aktivně podílel.

Věže WTC byly destruovány islámskými teroristy a s nimi těmi, kteří jim dávali ideologický podšprajc, včetně slibování panenských hurisek. Vedle toho se stala nebo mohla stát řada problematických aktivit, snižujících protipožární odolnost věží, jejichž dopad by se však, nebýt onoho teroristického útoku, patrně nikdy neprojevil.

Opravdu jsou všichni kritici oficiálně hlásaných blábolů jen "hloupí konspirátoři"?

Posledním a takřka (zatím) neprůstřelným zákopem hlasatelů bezcenných nesmyslů je prohlašování kritiků za "konspirátory" či "šiřitele konspirací", trpící duševní abnormalitou, či dokonce chorobou. Je to asi ultimátní prostředek k zamezení konfrontace těch či oněch blábolů s realitou.

Definice

"Konspirátor" má být člověk, který z důvodů své duševní jinakosti, či dokonce choroby, vidí za některými sociálními a jinými jevy známky konspirace, čili nepřátelského spolčení těch či oněch sil proti demokracii či přímo občanům.
Již jsem tu před nějakou dobou napsal, že některé jevy, vypadající jako konspirace, mohou být v reálu aktivitami "spřízněných duší", jednajících zcela spontánně, prostě ve stylu sociálního hmyzu. Za příklad takové pseudokonspirace jsem uvedl "deep state" protože v jeho rámci významná část byrokracie jedná proti autorům změn či změnám samotným (či čemukoli dalšímu, co by mohlo ohrozit  postavení členů této sociální skupiny), spontánně a nezávisle na sobě. 
V řadě situací deep state a podobná "mraveniště" jsou ochotny jednat i totálně destruktivně vůči státnímu organismu, z něhož žijí. Pořád mi to připomíná onen hanlivý (leč pravdivý) Leninův výrok o kapitalistech jako třídě, kteří komunistům "prodají i ten provaz, na kterém je nakonec komunisté oběsí".
Konstatoval jsem také, že ony pseudokonspirace jsou nepříjemné tím, že nemají hlavu, která by se dala setnout či s ní vyjednávat, takže jsou oproti skutečným konspiracím daleko obtížněji řešitelné.
Jistěže existuje i závislost na čase, kdy se organizace původně nekonspirační změní v konspirační. Typickým příkladem je Mafie, což byla původně národně osvobozenecká organizace obyvatel Sicílie, která se postupem přeměnila na silně zakonspirovanou "chobotnici" jednoznačně zločinné povahy.
Další věcí je, že mnoho konkrétních systémů v sobě zahrnuje v libovolném poměru prvky konspirace i psaudokonspirace.
Na druhé straně je jasné, že existují i konspirace zcela jednoznačně prospěšné, související např. s obranou státu, informacemi o průmyslových postupech a dalšími podobnými tématy.

Historie

Faktem je, že v historii známe mnoho jevů, které rozhodně snesou označení za konspiraci, takže rozhodně není nejmenší důvod popírat existenci konspirací v současné době. Faktem také je, že mnohé z těchto jevů spojují prvky opravdové konspirace s pseudokonspirací. Tedy, mají jakési centrum, které je řídí, ale řada nižších postů funguje v podstatě na stejném principu, jako výše zmíněný deep state, tedy na spontánních aktivitách lidí, kteří byli k základům potřebných reakcí vybráni a vyškoleni, a jednají více-méně nezávisle.
Zcela jistě bylo takovou konspirací křesťanství se svou vnitřně nekonzistentní a nelogickou vírou, která byla různým způsobem udržována v odstupu od kritického rozboru. Bylo k tomuto účelu použito více technik, od blábolení o "nevyzpytatelnosti Boha" až po ono také známé "Credo quia absurdum", jehož autorem je patrně jeden ze "svatých otců", Tertullianus.
Křesťanství od samého počátku pracovalo na tom, aby vznikla jakási vrstva "uživatelů" této víry a aby i okolní svět byl motivován ke spolupráci. Už tedy ve starém Římě křesťanství začalo postupně získávat vliv. Pochopitelně, na úkor řadových vyznavačů, velice často otroků.
Křesťanství zavrhovalo sebevraždu, což byl v podstatě jediný reálně dostupný prostředek otroků k úniku od nesnesitelných životních podmínek, Pochopitelně, tato hrozba sloužila též k určitému tlaku na majitele, aby své vykořisťování držel v nějakých přijatelných mezích. Otroci v té době již byli poměrně drazí a stoupala cena jejich práce, takže nebylo v ekonomickém zájmu jejich majitelů je k tomuto aktu zoufalství dohnat. Proto se také na sklonku předkřesťanské éry postavení otroků postupně zlepšovalo a byla snaha nahradit část jejich práce něčím jiným (třeba zapřáhnout vodní kolo místo otroky poháněného žentouru, nebo ten žentour alespoň pohánět osly či koňmi). Jakmile se však mezi otroky rozšířilo křesťanství, mohli jejich majitelé "přitvrdit", protože onen únik sebevraždou měl u křesťanů minimálně podstatně zvýšený práh.
Vedlejším efektem tohoto opatření bylo zastavení procesů, jaké v novověku nakonec vedly k průmyslové revoluci, protože cena otrocké práce klesla natolik, že v té době náznakem se rozvíjející prvky pokročilejších ekonomických aktivit (např. cosi jako manufaktury se specializací otroků na konkrétní úkony) se prostě přestaly vyplácet. Není vyloučeno, že bez křesťanství by došlo k nějakému ekvivalentu průmyslové revoluce již v prvním tisíciletí. Podle některých znaků kulturnosti a civilizační vyspělosti se Evropa dostala na úroveň před Konstantinem až někdy ve 14. století, tak hluboký civilizační a kulturní propad christianizace způsobila.
Jakmile se křesťanství zmocnilo vlády (za Konstantina), začalo stále více zařizovat ono "uživatelství" pro svou špičku. 
Aby bylo jasno: Narážím na vtip z dob socialismu, podle něhož se obyvatelstvo dělí podle příjmů na "budovatele socialismu" s těmi nejnižšími příjmy, "hlasatele socialismu" se středními příjmy a "uživatele socialismu" s těmi nejvyššími.
Pokud se podíváme na strukturu dnešních církví, tak to v nich funguje velmi podobně jako v tom vtipu. A před nástupem reformace to bylo ještě patrnější.
Hlavním principem křesťanství bylo udržování širokých vrstev v područí víry a jejich ovládání skrze ni. Asi ve stylu onoho aforismu: "Já nepotřebuji věřit v boha, ale potřebuji, aby v něj věřil můj krejčí."
Pochopitelně, stejnou konspirací je i výše zmíněný socialismus. Oficiálně se pracovalo na "vybudování komunistické beztřídní společnosti". V reálu ovšem vznikla vrstva papalášů, oněch "uživatelů", a po ní ona vrstva "hlasatelů", závislá svou existencí na udržování režimu. A zbytek společnosti jim zajišťoval život ve sladkém nicnedělání.
Hypotézu o "konspirativním" charakteru komunistického režimu podporuje i to, jak rychle se zhroutil, když jeho hlavy přišly o reálnou moc. Byť jistě i v něm se dají najít ony prvky pseudokonspirace, dané společnými zájmy členů některých skupin obyvatel, vázaných na tento režim (nebo jeho konkrétní formu). 
Pochopitelně, v rámci socialismu existovala velká řada dílčích konspirací, které se týkaly jen určitých aspektů života v něm. Jistěže konspirací byla i "Nová sovětská biologie T. D. Lysenka", řada konspirací byla spojena se zdravím obyvatelstva, konspirace režim šířil i v souvislosti s některými nehodami a neúspěchy. Opět by se toho našlo mnohem víc. Ostatně to samé, tj. složení jakési zastřešující konspirace z řady dílčích, platí i pro výše uvedené křesťanství.
Konspirativní charakter měl do značné míry i nacistický režim. A mají ho, samozřejmě, i islám a judaismus.

Magistra vitae

Každý, kdo před pádem socialismu alespoň "rozum bral", má tedy osobní zkušenost s různými konspiracemi, které v něm existovaly a mnohé byly po pádu tohoto režimu zveřejněny, demaskovány. Velice dobře tedy zná některé základní znaky této formy ovlivňování mas. Jakmile překoná určitý myšlenkový blok ve smyslu "přece je nemožné, aby se podobné věci jako za socialismu děly i v demokracii a tržní ekonomice", je schopen vcelku s vysokou účinností rozpoznat jevy s konspirativními prvky, ať už jsou to ryzí konspirace či ryzí pseudokonspirace (pochopitelně, nejfrekventovanější jsou směsky těchto krajností).
Faktem je, že vedení EU s přímo atributivní hloupostí sobě vlastní dělá vše proto, aby se obyvatelům rozbřesklo, protože zavádí do politické sféry stále více prvků, souznějících se socialismem, potažmo s nacismem, jejichž konspirace již byly odhaleny. 
Takže z tohoto důvodu zejména starší občané, pamatující socialismus, jsou s to rozeznat ony konspirativní aktivity současného režimu i organizací, které jsou jím protežovány. 
Zcela jistě je konspirací celá aktivita v souvislosti s "globálním oteplením způsobeném antropogenním oxidem uhličitým", (minimálně) od proslulé Mannovy "hokejky" až po vysloveně současná zpravodajství "veřejnoprávních" médií.
Zcela jistě existuje existuje snaha nahradit stávající obyvatelstvo EU s IQ kolem stovky a s výskytem značného procenta osob zvyklých analyzovat to, co je jim hlásáno, obyvateli s IQ pod sedmdesát a snadno ovladatelnými prostřednictvím náboženské víry.
Přičemž kdo není hloupý (a nevzdělaný), tak ví, že tohle měli na programu už soudruzi Marx a Engels a po nich výměnu obyvatel prosazovalo mnoho dalších, na ně navazujících,  filozofů a politiků, zejména z prostředí levice. V podstatě tyto úvahy uťaly až podrobné informace o "eugenické praxi" v Německu od třicátých let po konec druhé světové války v Evropě. Pro nás je uvedený plán zajímavý i tím, že jedním z národů, které by měly být podle Marxe vyhubeny (a nahrazeny "kvalitnějším" obyvatelstvem),  aby světová revoluce mohla zvítězit, byli i Češi. To vedlo k oné známé scéně v londýnské kavárně, kde se Marx setkal s barikádníkem Fričem (oba zde byli v exilu) a dostal od něj přes držku. Což byl první kontakt našeho národa s marxismem. 
Dnes soudruzi v podstatě nemusejí teoretizovat (protože to podstatné už bylo napsáno) a pouze jednat ve stylu soudružky Merkelové "Zvládneme to".

Bojovníci proti konspiracím

Pochopitelně, je v zájmu politických sil, provádějících konspirační aktivity, dehonestovat všechny, kteří demaskují a odhalují jejich temné a hnusné aktivity. Z tohoto důvodu si pronajímají (i když je pravděpodobné, že ty blbější a nevzdělanější lze získat zdarma) různé "bojovníky proti konspiracím", kteří potom zasypávají veřejný prostor, jak reálný tak digitální, odhalováním a "vyvracením" konspiračních teorií.
Problémem ovšem je, že se uplatňuje onen efekt, že konspiraci od pravdy odlišuje jen nějaký čas.
Ostatně, v poslední době jsme byli svědky toho, jak byli "bojovníci proti covidovým konspiracím" odhaleni oficiálním prohlášením vysokých představitelů USA o tom, že COVID byl skutečně geneticky manipulovaný virus, a to za americké peníze v čínské laboratoři, a že podobných US prostředky vydržovaných laboratoří je na světě více než stovka. Pochopitelně, do té doby bezectní a bezcenní prolhanci, od různých "elfů" přes všelijaké "konspirátory" až po některé na vlády navázané "odborníky", blekotali jak se dalo. Přitom duševně normálnímu člověku by bohatě mělo stačit, že v tom viru byla při sekvenování nalezena dílčí sekvence,  která není normální součástí genetické výbavy coronavirů a pravděpodobnost jejího náhodného vzniku přirozenou cestou je možná nižší než pravděpodobnost výskytu daktyloskopických dvojčat. Ta sekvence je totiž exaktní, snadno ověřitelná informace, a v porovnání s ní veškeré výroky veškerých bojovníků proti "desinformacím" a "konspirátorům" snad nemají ani cenu cáru použitého toaletního papíru.
Osobně by mě dost zajímalo, zda někdo z oněch "antikonspirátorů" našel dost morální síly, aby se objevitelce této sekvence omluvil. S informací o něčem takovém jsem se dosud nesetkal.
Faktem je, že "antikonspirátoři" jsou stále zoufalejší, a tak si vymýšlejí naprosto příšerná kravinia.  Aktuálně je v kurzu "odborná kritika" jednoho z nich vůči informaci o tom, že na Zemi existovala teplejší období (vyjádřeno ve stupních Celsia). A že toto není možné, protože ta období byla ještě před narozením vědce, který tuto stupnici i přístroj na měření vytvořil.
Hloupost těchto lidí zcela jistě dokazuje skutečnost, že i slavná Mannova hokejka i další pochybné materiály od klimatologů rovněž sahají před rok Celsiova narození a rovněž používají jeho stupně. Takže by na tomto principu měly být znevěrohodněny také.
MMCH, pokud bychom měli dovést do konce tuto vskutku "geniální" myšlenku, skvěle ukazující stupeň intelektu i vzdělání "bojovníků proti konspiracím" i "bojovníků proti klimatické změně", museli bychom např. skartovat veškeré učebnice paleontologie, antropologie, archeologie a dalších podobně zaměřených vědních disciplín a, pochopitelně, také veškerou vědeckou literaturu takto zaměřenou. Protože všechny tyto obory používají jednotky SI na objekty i živočichy, existující v dobách před jejich definováním.
Jsem toho názoru, že takovéto případy jasně ukazují duševní stav "bojovníků proti konspiracím", kterým se jejich palác, postavený ze samých lží a nesmyslů, začíná sypat na hlavu.
Setkal jsem se i s krásným pojetím, že informace o faktu X coby "konspiraci" a "desinformaci" byla pravdivá až do okamžiku ověření / zveřejnění pravdivosti faktu X, a teprve po tomto datu se fakt X stal pravdou.  Tuto koncepci je nutno odmítnout z následujících důvodů:

1. Onen fakt X byl pravdivý vždy, protože je nezávislý na tom, jak ho hodnotí lidé
2. Oni hlasatelé nepravdivosti faktu X mohou být (a v řadě případů asi správně) podezíráni z toho, že o pravdivosti faktu X věděli, ale že jen z důvodů vlastního prospěchu desinformaci o jeho nepravdivosti šířili. Dovolím si připomenout, že na pomezí padesátých a šedesátých let minulého století byla provedena známá studie na britských lékařích, z nichž část přestala kouřit a u obou skupin byl sledován zdravotní stav, vč. věku kdy zemřeli a příčiny úmrtí. A již někdy na začátku šedesátých let se obě skupiny začaly natolik výrazně v délce života a příčinách úmrtnosti lišit, že bylo možné kouření prohlásit za rizikový faktor pro uvedené znaky zdraví. Nicméně ještě někdy na začátku 80. let různí námezdní vědci a desinformátoři, najatí tabákovými koncerny, škodlivost kouření různými manipulacemi a triky zpochybňovali, přestože jim musela být realita jasná.
3. Pokud si oni hlasatelé byli vědomi, že pro zpochybnění nebo potvrzení pravdivosti onoho faktu X neexistují dostatečné informace neměli se na tomto poli angažovat. Ti méně neinteligentní z nich mohli i postřehnout, že jsou v čímsi zájmu tlačeni do hlásání určitého postoje, což více-méně je přinejmenším nepřímý důkaz pravdivosti onoho faktu X.
4. Jistěže podezření u kohokoli myslícího musí vzbudit i skutečnost, že je bráněno studiu faktu X (zda tedy je či není pravdivý). Zlí jazykové tvrdí, že výše zmíněné tabákové koncerny měly informace o škodlivosti kouření podstatně dříve než vznikla ona studie na britských lékařích, ale že ji držely v trezorech.

Jsem toho názoru, že kdyby se to výše zmíněné dění okolo škodlivosti kouření odehrálo v současné době, byli by vědci, kteří prokázali škodlivost kouření, prohlašování za desinformátory a možná i ruské agenty, práce na toto téma by čelily organizovanému zákazu přijímání k publikaci, jejich autoři by byli zbavování míst ve vědeckých institucích a vysokých školách a byli by též veřejně dehonestováni. Ostatně, jak jsme tomu byli  a jsme svědky v souvislosti s Covidem, pseudovakcínami mRNA proti němu, ale i s klimatem. 

Jak se podobným aktivitám bránit? Legálně v podstatě volbou stran, které ustřihnou různé "antikonspirátory" od státních peněz a zakládáním aktivistických skupin, hlásajících pravý opak toho, co "antikonspirátoři". Můžeme též hlasovat peněženkami a přestat nakupovat zboží a služby od těch organizací a firem, které ony "antikonspirátory" podporují. Docela by se hodil nějaký centrálně organizovaný internetový seznam takovýchto firem.

Snad aby bylo jasno s tím tabákem

Nehodlám nijak odmítat škodlivost kouření. Lze ovšem proti současné politice v tomto směru postavit následující fakta:

1. Zdrojem rizika kouření není samotný nikotin (na který se rozvíjí návyk), ale produkty suché destilace tabáku, v nichž jsou rakovinotvorné látky, toxické těžké kovy a další škodliviny, ba dokonce i nějaké radioizotopy z jaderných pokusů by se tam našly.
2. Problém je s nadhodnocováním rizika pasívního kouření. V mnoha případech budete strašeni hláškou, že pasívní kouření zdvihne riziko té či oné hrozné nemoci "na strašlivých 200 procent" a bude před vámi hluboce utajována informace, že půjde o "strašlivé zvýšení výskytu" z jednoho případu na sto tisíc, a někdy i na milion, obyvatel na dva. Některé choroby z kouření jsou totiž u nekuřáků extrémně vzácné. Pochopitelně, onen dvojnásobek je zpravidla nalezen u nekuřáka, žijícího s kuřákem v jedné domácnosti. Pokud se s takovou expozicí zohlední délka a intenzita expozice tabákovému kouři třeba v restauraci (o zastávce MHD raději ani nemluvě), dostáváme se do oblasti naprosto bagatelních rizik, srovnatelných například s rizikem spojeným s černobylským spadem (tedy cca 1000 nebožtíků za sto let na celou tehdejší ČSSR, po rozdělení státu jsme si se Slováky zbytek té tisícovky rozdělili). Nehledě k tomu, že řada restaurací měla pasívní kouření zcela uspokojivě vyřešeno rozdělením na kuřáckou a nekuřáckou část.
3. Problematický je i boj protitabákových fanatiků proti bezdýmým formám aplikace tabáku či nikotinu od žvýkacího tabáku (může mít nějaké negativní dopady na dásně, ale zanedbatelné proti rizikům z kouření), či dokonce bezdýmých forem tabáku, jejichž riziko je zanedbatelně malé (když si dáte pečenou jitrnici nebo jelito, vystavíte se riziku daleko většímu, v případě požívání grilovaných pokrmů je toto riziko ještě vyšší). A u "elektronických cigaret" je opět riziko ještě nižší. Důležité totiž je, že převedeme-li kuřáka klasických cigaret (a pod.) na některou z alternativ, výrazně mu snížíme riziko řady nemocí, někdy na úroveň exkuřáků, někdy až na úroveň nekuřáků. Charakteristické je, že za mnohými z aktivit proti alternativám kouření stojí demokraticky nelegitimní vedení EU, případně WHO, která za poslední roky zdegenerovala na cosi, co je vedeno člověkem,. jehož jediná odborná medicínská kvalifikace je veteránství z marxistických partyzánských bojůvek v Africe.

Jistěže na poli takovýchto spíš fanatismem než rozumem opatření jsou ještě dva problémy:

1. Boj proti bagatelním rizikovým faktorům vede ke zbytečnému plýtvání penězi, ale i jakéhosi sociálního potenciálu, tedy toho, co jsou lidé ještě ochotni přijmout
2. Boj za bezcenné nesmysly vede k totalitarizaci společnosti a erozi demokracie. Dejme těmto bojovníkům volné pole působnosti a jednoho dne se probudíme ve státě, proti kterému byl Husákův režim ještě zlatý (akorát půjde do nějakého gulagu každý, kdo by se to odvážil konstatovat)

U těchto bojovníků a jejich bojů je tedy konspirace naprosto stejná, jako byla ona výše popsaná u tabákových koncernů, ale v opačném gardu.
Je nutno rovněž připomenout, že nástup racionálních opatření proti tabáku a tabakismu byl spojen s tím, že uvedení "bojovníci" prohlašovali za "statisticky významné" výsledky  s pravděpodobností 80 či 85 procent (pro nestatistiky: opravdová statistická významnost existuje v rozmezí 95 - 100 procent; při souběhu vzájemně nezávislých statistik lze jít i níže, ale ne pod 90 %). Těmito excesy se totiž tito bojovníci zdiskreditovali a jejich následné statistiky (již s pravděpodobností 95% a výš) byly právem podezírány z "cinknutosti".
Jistěže úspěšnosti těchto bojovníků nepřidal ani fakt, že nejznámějším bojovníkem proti kouření byl jistý Adolf Hitler, povoláním vůdce.
Je jasné, že tabák byl škodlivý vždy, ale ono postavení "nejsilnějšího jednotlivého faktoru životního stylu" nabyl až ve druhé polovině minulého století. Do té doby mu konkurovala řada faktorů dalších, přinejmenším srovnatelných. Včetně různých zdrojů úplně  stejných produktů suché destilace organických materiálů. Až investice do vytápění, průmyslových pecí, přechod z vaření na dřevě nebo uhlí na plyn či elektřinu (původně sloužila plotna k tomu, že na ní hořelo a doutnalo dřevo a mezi tím byly na kovových trojnožkách nádoby v nichž se vařilo, v muzeích dokonce můžeme vidět i "hrnce s nožičkami", které trojnožku nepotřebovaly), prevence smogových situací, i zavedení katalyzátorů do aut (dala by se jistě najít i další opatření) společně s významným prodloužením délky života z něj učinily takto dominující faktor zdravotního rizika. Ještě někdy na začátku minulého století bylo kouření v kontextu dalších zdravotních rizik v podstatě bagatelní záležitost.
Čili "neškodnost kouření" byla hoax vždy, ale "šílená rizikovost kouření" byla hoax od 16. století do zhruba poloviny minulého století. Včetně toho, že pokud by se, třeba v 17. století bojovalo proti kouření a zanedbal se pokrok v eliminaci jiných zdrojů kouře, např. konstrukce komínů či dokonce náhrada dýmníků opravdovými komíny, tak by se peníze na ten boj s kouřením v podstatě vyhodily oknem. Komu to zatím nedošlo, tak budiž jasně uvedeno, že kouření se stalo tak významným zdravotně rizikovým faktorem až poté, co byly eliminovány či výrazně sníženy faktory "konkurenční" a původně z tohoto hlediska významnější.

Naprostá většina "desinformací" či "konspiračních teorií" je alespoň zčásti pravdivá. Zbytek je v podstatě odhalitelný na úrovni trochu bystřejšího laika se základním vzděláním. "Boj proti desinformacím" je většinou bojem proti naprosto či z velké části pravdivým informacím, které se ovšem nehodí do iluzívního světa, který se snaží vytvořit "uživatelé" současného režimu, aby o toto své exkluzívní postavení nepřišli. Navíc "blokování desinformací" je v podstatě obcházení ústavního zákazu cenzury, takže na každého takového "bojovníka" je třeba hledět jako na někoho, kdo chce zlikvidovat demokracii, protože bojuje proti ústavnímu pořádku tohoto státu.

Budeme vyrábět struldbrugy?

Kdo jsou ti zmínění v nadpisu? Musíme je hledat v naprosté klasice, třetím dílu Guliverových cest. Ukazují trochu jiný pohled na nesmrtelnost, který není sdílen ani všemi autory, touto tématikou se zabývajícími, o laicích ani nemluvě.

Proč struldbrugové

Má cenu se zabývat tímto fenoménem jednoduše proto, že zdravotnické autority, zejména levicově až levičácky orientované (což je charakteristika i valné většiny současné WHO) neustále slibují prodlužování lidského života a presentují je jako cosi mimořádně pozitivního.
Pochopitelně, často prosazuje dodržování nesmyslů, které již byly vyvráceny, nebo bojuje proti aktivitám lidmi vnímanými pozitivně, jejichž vliv na zdraví a délku života je zanedbatelný či neprokazatelný. V podstatě pouze omezuje lidskou svobodu a lidská práva.
Byl dokonce vymyšlen ukazatel DALY, což jsou roky, které člověk prožije odkázán na péči druhých. Čili čím je hodnota tohoto ukazatele nižší, tím má být společnost kvalitnější.
Osobně považuji tento ukazatel za pitomost, a to ze dvou silně souvisejících důvodů:

1. I v zemích se srovnatelným sociálním systémem se do DALY budou promítat nejrůznější nejen sociální, ale i komerční faktory. Např. existence zásilkových obchodů výrazným způsobem snížila DALY, protože lidé již neschopní si nakoupit potravinové suroviny a uvařit si z nich jídlo se pojednou stali samostatnými v tom smyslu, že si jen ohřejí a snědí to, co je jim dovezeno až ke dveřím bytu. Čili u nás se musel tento ukazatel rapidně zmenšit po vzniku podobných služeb a jeho rozmístění na ploše státu bude spíš stínovat dostupnost těchto služeb než výskyt lidí v horším zdravotním stavu.
2. Nejlepší hodnoty tohoto ukazatele ovšem mají některé rozvojové státy, protože pokud se v nich někdo stane "disable", tak prostě během pár dnů zemře. Důvodem je, že tam péče o tyto lidi není nijak zajištěna a v řadě případů nemohou pomoci ani nejbližší příbuzní. Prostě proto, že pomoc je nad jejich ekonomické i fyzické síly.

Z tohoto důvodu jsem vůči tomuto, ale i dalším podobným, ukazatelům dosti skeptickým. Považuji je za cosi, co má potvrdit jakýsi ideologicky předem zadaný cíl, a objektivní reflexe reality je u těchto ukazatelů druhotná, tedy, pokud je vůbec žádoucí.

Tedy, struldbrugové...

Abychom tedy šli ad fontes:
Guliver, prováděný fiktivní zemí Laputa je svým průvodcem seznámen s tím, že v zemi se občas narodí děti, které budou žít věčně, a že je to pro ně velké neštěstí:
"A co je na tom tak strašného? Já si představuji, co všechno by mohl člověk za tak dlouhou dobu vykonat, zvládnout..."
Později mu ovšem král této země vysvětlí:
"Milý Lemueli, ty si to představuješ jak Hurvínek válku (respektive mu zcela jistě řekl nějaký laputský ekvivalent této fráze). On sice bude žít věčně, ale nepřestane stárnout. Bude stále starší, nemocnější a neschopnější. My dokonce musíme ty nešťastníky po devadesátce jejich věku zbavit majetku, protože by svou stařeckou chamtivostí na sebe strhli veškeré bohatství země a svou stařeckou pošetilostí by ji rozvrátili.
A je tu ještě jedna věc: Jak ve stáří klesá vštípivost, tak oni časem přestanou být s to sledovat změny, jimiž přirozeně lidská řeč prochází. Takže nakonec žijí mezi lidmi, kteří mluví pro ně neznámým a nenaučitelným jazykem a jsou schopni si povykládat jen s několika málo struldbrugy, kteří se narodili před nimi a po nich."
Takže musel cestovatel Lemuel Guliver konstatovat, že věčný život, pokud není spojen také s věčnou dobrou tělesnou a duševní kondicí, je cosi ne moc příjemného a žádoucího (což bylo v podstatě autorovo poselství ke čtenářům).
Jsem toho názoru, že pokud nebudou opravdu zajištěny i ty fyzické a psychické schopnosti, může se honba za co nejdelším přežitím změnit na cosi až obludného. Zejména pokud se dostanou k moci náboženští fanatici a zakáží sebevraždy, asistované sebevraždy či euthanásii, jak se o to neustále snaží, včetně pochybných postav z parlamentu EU.

Pohledy odjinud

Nesmrtelnosti blízké bylo i Frankensteinovo monstrum z románu M. Shellyové. Nakonec se rozhodlo spáchat sofistifikovaným a bolestivým způsobem sebevraždu, protože pociťovalo svůj život jako nesnesitelný.
Karel Čapek v divadelní hře "Věc Makropulos" nechává dceru alchymisty, která sloužila jako pokusná myška k testování nápoje nesmrtelnosti, vařeného původně pro Rudolfa II jejím otcem, vyprávět o stále narůstající únavě ze života. Nakonec se onoho receptu vzdá a daruje jej mladému páru, který objevil, že je vlastně nesmrtelná (respektive v Čapkově pojetí se život musel periodicky opakovanou dávkou lektvaru prodlužovat). Mladí ten recept hodí do ohně.
I socialisticky rozjásaní raní bratři Strugačtí v jednom ze svých prvních románů "Ničivá vlna" nechali jakýmsi blíže nespecifikovaným technickým zákrokem vzniklého nesmrtelného charakterizovat svůj stav slovy: "Je to změna ze stavu 'Chceš, ale nemůžeš' na 'Můžeš, ale nechceš'".
Podobně problematicky se na věčný život, nebo alespoň velmi dlouhý život, dívají i někteří klasikové západní SF.
A možná ještě jeden aspekt: Šíření křesťanství velice prospělo, že zakazovalo otrokům spáchat sebevraždu. V podstatě se mu podařilo odvrátit jakousi analogii průmyslové revoluce, na niž měla antika již našlápnuto, a slevněním otrocké práce (protože otrokům byla odňata poslední zoufalá možnost se vyhnout nadměrnému vykořisťování) přivést společnost na jinou cestu, na níž setrvala po dlouhou dobu.

Věčný, nebo velice dlouhý život, pokud nebude spojen s atributy zdraví a kondice, se snadno může stát nikoli požehnáním, ale krutým trestem (což se týká i případné povinnosti nedobrovolně žít).

Je správné omezení výzkumu mRNA vakcín?

Robert F. Kennedy, Jr. se pustil do omezování výzkumu mRNA vakcín. Pochopitelně, ozývá se jekot, jakýže je strašlivý "antivaxer, a jak ničí zdravotnictví. Mají jeho kritikové pravdu?

mRNA "vakcíny"

Jak jsem ve svých textech opakovaně uvedl, nejsou mRNA žádnými vakcínami. Kvůli jejich nasazení změnila WHO zcela účelově definici vakcín, protože s normálními vakcínami nemají tyto prostředky naprosto nic společného. Ani co do složení, ani co do mechanismu účinku. Zcela jistě by se to nestalo, pokud by se do čela vedení této organizace nedostal marxistický ideolog bez medicínského vzdělání. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že je veteránem marxistických partyzánských bojůvek, což je jistě vynikající kvalifikace na šéfování mezinárodní zdravotnické organizace a kompenzuje to absenci medicínského vzdělání.
mRNA tedy nemá s vakcínami prakticky nic společného a její označování za vakcínu je prachsprostá lež.
Faktem je, že plošné nasazení těchto prostředků vedlo snad k většímu počtu úmrtí než nemoc, proti níž údajně měly pomáhat. Něco takového je u klasických vakcín naprosto nepředstavitelné. Ta vůbec nejrizikovější, klasická vakcína proti vzteklině, vyráběná ze zvířecích mozků, má jednopromilovou úmrtnost a chrání před stoprocentně smrtící chorobou. To je prostě jiná třída než to, co nám vnucovali v  rámci "boje proti covid".
Tyto prostředky nejsou s to ani zajistit, aby působily výlučně na cílovou tkáň (o tom jsem už také psal) a následky jejich aplikace jsou naprosto nepředvídatelné.
Lze se rovněž obávat, že tyto "vakcíny" budou zabíjet ještě celá desetiletí, podobně jako radioaktivita z Černobylu.

Perspektiva

Nepochybuji o tom, že se tyto prostředky mohou časem stát velmi významným pomocníkem v boji proti infekcím, ale budou muset projít ještě velmi dlouhým vývojem a laděním (i odstraňováním) chyb, jichž mají naprosto nepřípustně mnoho. Musejí být také odladěny jejich dlouhodobé účinky, které zatím testovány vůbec nebyly. "Anticovidové vakcíny" byly nasazovány snad jen po týdnech (či ani to ne) jakýchsi pochybných zkoušek, a výlučně na zvířatech s velmi odlišnou imunitou od člověka, jako jsou hlodavci. Něco podobného je zcela nepřípustné.
Musíme se prostě smířit s tím, že tyto prostředky musejí být perfektně odzkoušeny a musíme znát i jejich pozdní účinky, než budou moci být plošně nasazovány. Do té doby je možná přípustné jejich nasazování u pacientů se zhoubnými nádory a s infaustní prognózou, u nichž se opravdu nedá nic pokazit.
Aby bylo jasno, klasické vakcíny byly coby princip aplikovány někdy od konce 18. století a nejprve proti chorobám majícím smrtnost v desítkách procent (jako jsou ony pravé neštovice, jimiž to začalo) a jejich masívní nasazení nastalo až někdy v polovině 20. století, tedy prakticky po stopadesáti letech. Za tu dobu se skutečně dalo konstatovat, že nežádoucí účinky vakcín, založených na principu aktivace imunitního systému něčím podobným patogenu, jsou velmi malé a zanedbatelné z hlediska rizika chorob, proti nimž byly nasazovány.
Současný stav mRNA můžeme přirovnat k náčrtkům létajících prostředků v zápisnících renesančního génia Leonarda da Vinci, které by většinou mohly létat, pokud by měl jejich autor k dispozici moderní (alespoň 20. století) motory. A povinnou plošnou aplikaci těchto prostředků k rekonstrukci oněch létajících strojů, nasazováním lidí do nich a jejich shazováním (pochopitelně bez moderních motorů) z nějaké skály.

Ještě jeden aspekt

V USA se podle některých zdrojů podařilo rudým Demokratům ustanovit až 72 povinných očkování (asi se to bude stát od státu lišit, respektive toto číslo je nejspíš součtem všech očkování v USA, přičemž proti některým chorobám se neočkuje všude; v některých státech USA se očkuje i proti pravému moru, vzteklině, horečce dengue, žluté zimnici a očkuje se i proti mnoha encefalitidám). Je mi líto, u nás jsou, podle webu VZP, povinná tato očkování proti:záškrtu

• tetanu
• dávivému kašli
• invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b
• přenosné dětské obrně
• virové hepatitidě B (chrání i proti virové hepatitidě D a snižuje riziko rakoviny, vycházející z jaterních buněk)
• spalničkám
• zarděnkám (snižuje riziko poškození plodu v pozdějších těhotenstvích, při očkování chlapců i u jejich budoucích partnerek)
• příušnicím
• u rizikových dětí proti tuberkulóze

Přestože některá očkování musí být aplikována opakovaně a některá (dětská obrna) jsou rozdělena do dvou dílčích dávek, 72 aplikací se z toho nedá vydojit ani náhodou. Dokonce ani doporučeníhodná očkování proti klíšťovému zánětu mozku či lidskému papilomaviru (snižuje u dívek mj. riziko rakoviny děložního čípku, u chlapců snižuje riziko vzácnější rakoviny penisu), meningitidě nebo virové hepatitidě A (doporučeníhodné jednak při epidemii v okolí bydliště, jednak před cestou do "čuňatozemí" okolo Středozemního moře, či zemí 3. světa, kde se dá chytnout velmi snadno; riziková je i konzumace mořských plodů v řadě přímořských států, i evropských) tento počet nedorovnají. Moc to nezvedne ani očkování proti chřipce s roční periodou.
Oněch 72 aplikací je jednoznačně výsledkem téměř neomezené síly farmaceutické lobby v USA, která vydělává i na naprosto zbytečných a obecně silně pochybných aplikacích kde čeho. Je naprosto správné, a je to i v zájmu občanů USA, aby jejich očkovací schéma bylo zrevidováno a pochybné položky (jichž bude naprostá většina) byly odstraněny (např. proti pravému moru by asi stačilo očkovat v oblastech, kde se vyskytuje, tedy ne např. v celém státě). Bez ohledu na to, že to povede třeba i k propouštění ve farmaceutických firmách.

To, že nová US administrativa drsně zredukovala "výzkum pro výzkum" na poli mRNA "vakcín", není projevem nějakého "antivaxerství", ale jednoznačně zdravého rozumu. Tyto prostředky potřebují ještě velice dlouhý základní výzkum, zejména na téma, jak eliminovat negativní dopady na zdraví, které se projevily při "vakcinaci" proti covid. Musí být zajištěno, že nebudou atakovat jiné buňky, než žádoucí cílové buňky imunitního aparátu, a nebudou tedy vyvolávat záněty srdečného svalu, vazivového aparátu, záněty mozku a míchy ani neplodnost (o dalších známých komplikacích nemluvě). Pochopitelně, ani další negativní dopady, o nichž zatím nevíme. To je záležitost mnohem levnějšího základního výzkumu, než na jaký byly finance skrečovány. Ten bude muset běžet spíš desetiletí než jen léta. A měl by být vyvázán z vlivu farmaceutických firem.

Co s farmaceutickými firmami. Znárodnit?

Aby bylo jasno. Jsem spíše pravicově orientovaný. Od levicovosti mě jednoznačně vyléčil život v minulém režimu. Přesto připouštím, že státní regulace mohou mít jakýsi význam a že za určitých okolností jsou dokonce prakticky nezbytné. Cílovou skupinou takovýchto nutných regulací jsou i farmaceutické firmy.

Trocha historie

V časech kupodivu ne tak dávných mohl léčit (ale také vyrábět prostředky k léčení) v podstatě každý. Když už ne jako profesionál, tak zcela jistě jako amatér v okruhu své rodiny (vč. samoléčení). Toto se v podstatě zcela nepodařilo, k velkému smutku farmakofašistů, potlačit dodnes, alespoň u některých skupin chorob.
Nicméně dříve, než začaly určité regulace (především 19. století), mohl léčit opravdu každý a víceméně jeho úspěšnost visela na tom, co si o něm a jeho potenciálních či reálných konkurentech řekli pacienti. Kdo byl úspěšný, měl spoustu úspěšně vyléčených pacientů. Kdo nebyl, jeho proslulost šla dolů.
Nicméně, popojděme v historii dále.
Za dnešního stavu je pacient, jak v totalitních tak i rádoby demokratických, státech nikoli subjektem, ale objektem léčby. Jeho postavení se příliš neliší od postavení součástky na běžícím páse továrny. Toto by eventuálně nemuselo vadit, pokud by výsledky působení provozovatelů léčení a jim pomáhajících sil (vč. výrobců léků) byly v případě úspěšnosti nějakým benefitem pro ty, kteří léčbu provádějí, a ty okolo nich.
Bohužel, s několika málo výjimkami, jako jsou rodinní lékaři a dětští rodinní lékaři, v podstatě nikdo není zainteresován naprosto jednoznačně, tedy ekonomicky, na výsledku léčby. Jen tihle "obvodní" lékaři takový interes mají, protože v případě neúspěšnosti od nich začnou pacienti utíkat. To právo jim zatím ještě nikdo nesebral, ale jsme svědky jeho omezování ve stylu "výměna lékaře jen jednou ročně".

Farmaceutické firmy

Pokud prodávala babka kořenářka na trhu léčivé bylinky či jejich směsi, byla, pochopitelně, zainteresována na tom, aby v rámci reálné možnosti fungovaly a nebyly zjevně pochybné (obsah myšího trusu apod.).
Dnešní farmaceutická firma nic takového nepotřebuje. Ta je naopak silně zainteresována na tom, aby její výrobky byly předepisovány (spíš než prodávány). V případě odbornějších výrobků (např. cytostatika) je firma silně zainteresována na tom, aby její produkty byly součástí "povinných léčebných schémat", která musejí jednotliví lékaři dodržovat, bez ohledu na vlastní názor a vlastní zkušenosti (byť třeba i takové, jako "žádný takto léčený pacient mi dosud nepřežil").
Někdy na přelomu tisíciletí jsme měli s kolegy odborný štěk o drogách (včetně léků), s nímž se dalo vyjet i na konferenci dosti farmakologicky a farmakoterapicky orientovanou. Na této konferenci jsem vyslechl velmi zajímavý referát o metodě, která umožňuje odebrat z nádoru vzorek buněk, pěstovat je in vitro (tedy v nějaké zkumavce nebo na půdě v Petriho misce či jiném vhodném "skle" (dnes už jsou to většinou plasty), a takto je testovat na citlivost vůči dostupným cytostatikům, která u pacienta padají v úvahu. Měli to podloženo i velice slušnou statistikou, podle níž významná část pacientů, u nichž byla prokázána citlivost nádorových buněk k nasazeným cytostatikům, se skutečně uzdravila, zatímco z pacientů, z jejichž nádoru vyrostly rezistentní buňky (a jsme u oněch povinných "schémat", nutících lékaře rvát do pacienta i "léky", o nichž vědí, že nemohou pomoci) nepřežil nikdo.
Pochopitelně, je to velice podobný postup, jaký se používá v klinické mikrobiologii, k níž mám vcelku blízko, a nikdo se, protože to bylo zavedeno někdy v polovině 20. století, tedy dříve, než farmaceutické firmy získaly prakticky neomezenou moc, nepohoršuje nad tím, že pacientovi není podáno antibiotikum či chemoterapeutikum, o němž se prokázalo, že na nalezené mikroby nezabírá, ale je cíleně hledán takový prostředek, na který jsou zachycené bakterie citlivé.
Nikoho také nevzrušuje, že ony testy nejsou stoprocentní. Může se stát, že nám část bakterií na misce nevyrostla (a ty pak mohou být zdrojem toho, že léčba "nezabere"). Vzácně se může stát, že "zabere" i léčba, která by podle Petriho misek zabrat neměla (důvodů může být víc, nejčastěji ten, že lék podchytí některé další bakterie, které onomu rezistentnímu původci "pomáhají" a bez nich přestane být tak škodlivý; nebo je omezena masa nežádoucích mikrobů a imunita pacienta se může soustředit na ty zbylé, a zvládnout je). Často se totiž nasazuje léčba "na slepo", ještě před tím, než jsou hotové výsledky z mikrobiologie a může "zabrat" i když vyjdou bakterie rezistentní (byť to není zrovna častý jev). Tohle prostě patří k medicíně, kdy ani lidé, ani ty škodlivé breberky nejsou primitivní stroje, reagující na zmáčknutí červeného tlačítka pokaždé naprosto stejně.
Pochopitelně, naprosto stejně by se u těch nádorových buněk dala řešit i citlivost na ionizující záření (aby nebyl pacient zbytečně ozařován a teprve pak se zjistilo, že je nádor tvořen buňkami k záření rezistentními).
Nicméně když jsme měli onkologicky nemocnou příbuznou, a já se ptal po oné metodě stanovení citlivosti nádoru na cytostatika (už proto že šlo o vachrlatý nádor, obvykle rezistentní na záření a ne zcela jistě citlivý na cytostatika), tak jsem byl seznámen s tím, že onkologové tuto metodu odmítají. Příbuzná osoba byla léčena podle "schémat", v podstatě s jediným možným výsledkem, kterým byl rodinný pohřeb.

Důvod?

Důvod je zcela jednoznačně jasný: Farmaceutické firmy by přišly o příjmy.
Jednak by došlo k tomu, že by byla z větší části ukončena zbytečná terapie neúčinnými prostředky, což znamená u jednoho pacienta statisícové částky do kapes farmaceutických firem (hlavně) a něco kápne i distribuci.
Druhá věc je, že by byla rozbita ona "závazná schémata", která zajišťují farmaceutickým firmám v podstatě bezpracný příjem. Sice by přibylo vyléčených pacientů (protože by se cíleně pátralo po tom, jaká léčba na jejich individuální nádor může zabrat), což je ovšem pro farmaceutické firmy naprosto nezajímavé, ony žádný ekonomický zisk ze zachráněného pacienta prostě nemají. Naopak by to mohlo zasahovat do jejich výrobních plánů (pokud by se ukázala jako zabírající cytostatika, která jsou ve stávající výrobě minoritní a ke zvýšení jejich produkce by se musela provádět v továrnách různá, a ne levná, opatření).
Třetí důsledek je ovšem ještě "hroznější": Objevila by se, patrně dosti početná, skupina pacientů, majících "černé na bílém", že jim nic z dostupných preparátů nemůže zabrat. Tito pacienti by byli horkými kandidáty na různé alternativní postupy, které nejsou pod kontrolou farmaceutických firem, a ty z nich nemají naprosto žádné zisky. Od různých kombinací exotických bylin, zejména z botanicky dosud neprobádaných končin světa, přes hypoxii či hyperoxii, hypertermální terapii, až třeba po metodu nekrotizace tumorů doktora Fortýna.
A je pochopitelné, že až by kandidáti na chemoterapii viděli na jedné straně cytostatickou léčbou těžce zmrzačené pacienty a na straně druhé pacienty zachráněné šetrnější léčbou, mohly by ztráty farmaceutických firem ještě dále narůstat. A je docela možné, že ze současného obratu s cytostatiky a podobnými preparáty by zbyly jen trosky, na úrovni nižších desítek procent.

Co z toho plyne

Jinými slovy, je nutno odbourat současnou situaci, v níž farmaceutické firmy nemají prakticky žádný zájem na tom, aby jejich léky byly účinné. Mají zájem jen na tom, aby se prodávaly a aplikovaly, a to je vše.
V podstatě existují dvě cesty, jak toho dosáhnout.
Jednu z nich si budou pamatovat starší čtenáři, protože v podstatě byla realizována v minulém režimu, který zažili.
SPOFA neměla prakticky žádný interes na tom, kolik se prodá toho či onoho léku, a to samé platilo i třeba pro Lachemu, která vyráběla cis-platinu, tehdy velice nasazované cytostatikum.
Měla spíš zájem na tom, aby její výrobky odebíralo zdravotnictví, a nechodilo moc ke konkurenci, ať už z ostatních socialistických zemí, nebo dokonce k západním firmám. Z tohoto důvodu také běžel docela slušný farmaceutický výzkum a paralelně s ním i výzkum akademický, který byl po roce 1989 v podstatě zlikvidován.
Rozhodně ale nikdo nebyl placený "od tabletky" či "od ampulky", a zejména ne na tom, že záleží na množství aplikací, ne na terapeutickém účinku.
Jistěže to mělo mnohé mouchy, jako celý socialismus, ale v principu to fungovalo.
Druhou možností je obnovení konkurence mezi farmaceutickými firmami, včetně otevření trhu vyspělých zemí firmám ze třetího světa.
Lze vyjít z faktu, že naprostá většina zákonů a podzákonných norem, které "chrání pacienty před škodlivými preparáty neseriózních výrobců" má v podstatě jen jediný účel, a tím je ochrana trhu, na němž jsou etablovány současné velké farmaceutické firmy, před kvalitnější konkurencí. Pročištění této právní džungle by mohlo jednoznačně zavést konkurenční prostředí, v němž by nezáleželo primárně na počtech "povinně aplikovaných" dávek, jako spíš na tom, zda preparát firmy A je účinnější než preparát firmy B. A tudíž ten účinnější z nich bude dáván pacientům a výrobce toho méně účinného bude muset inovovat.
Jistěže by toto uvolnění mohlo a mělo být spojeno také se dvěma dalšími postupy.
Jedním z nich  by bylo ono připuštění alternativ (výše zmíněných), čili zrušení jakéhosi monopolu specializovaných onkologických pracovišť, protože např. onu metodu nekrotizace tumoru může v podstatě zvládnout i standardní chirurg standardní okresní nemocnice, alespoň u většiny nádorů.
Druhým postupem, po němž farmaceutická scéna přímo řve (tím, co dělá) by bylo rozbití některých velkých farmaceutických firem a likvidace jejich "spojujících složek", jak bylo naloženo po druhé světové válce s firmou I. G. Farben, která mj. proslula organizací rozsáhlého programu nelidských pokusů na vězních a zajatcích (IMHO zejména tresty pro manažery byly velmi mírné, naprosto neodpovídající jejich vině).
K tomuto by bylo možné použít chování velkých farmaceutických firem za covidové krize, kdy cpaly do lidí naprosto neúčinné preparáty a vůbec je nezajímalo, že po nich lidé umírají.
Rozbití těchto firem na jednotlivé provozy a jejich buď osamostatnění, nebo prodej konkurentům, by trh rozhodně vyčistilo.

V současné době tedy lze konstatovat, že velké farmaceutické firmy do jisté míry přerostly společnosti přes hlavu do takové míry, že ohrožují jak společnost (coby celek), tak i jednotlivé občany, kteří ji tvoří. Dříve nebo později se bude muset stát na tomto poli něco zásadního a jistěže bych viděl raději postup v souladu s pravidly demokracie, než nějaký spontánní výbuch občanů, včetně lynčování skutečných, či bohužel jen domnělých, viníků.

Trumpův "zlý hlupák a nevzdělanec" chce zakázat ubohým ženám paracetamol.

V USA se nyní rozhořel nový spor. Informace bez cenzury (poplatné farmaceutickým koncernům) přinášejí spíše alternativní média. Jde tedy o to, zda může paracetamol (vyráběný různými firmami pod různými názvy) vyvolat u dítěte, které mu bylo vystaveno před narozením, autismus.

Růst autismu

Faktem je, že výskyt autismu významně roste. V USA mezi léty 2000 a 2022 vzrostl výskyt autismu téměř čtyřikrát (viz výše citovaný zdroj). U nás rovněž narůstá, uvádí se, že "v roce 1975 trpěl autismem jeden z 5 000 lidí a v roce 1985 jeden z 2 500, pak v roce 2007 to byl již 1 ze 150".
Jistěže část tohoto nárůstu bude způsobena lepší diagnostikou. A patrně by část "autismu" podobných poruch chování vyléčila prastará a účinná metoda: Prudké přikládání vařečky či jiného vhodného předmětu na hýždě.
Ještě lze konstatovat i to, že zatímco dříve se osoba s lehčím postižením autistického spektra prostě musela naučit se svou chorobou či odlišností žít a nějak spolužít a komunikovat se zbytkem společnosti, dnes bude v péči psychiatrů.
Nicméně asi uvedené mechanismy nevysvětlí úplně vše, takže lze počítat s tím, že výskyt těchto chorob roste, i když asi zdaleka ne tak dramaticky, jak ukazují oficiální statistiky.
Faktem také je, že narůstající počet autistů může být problémem i pro ekonomiku státu, protože v některých jejích oblastech budou prostě nepoužitelní, byť třeba nebudou Rain Mani s potřebou ústavní péče.

Teorie

Podle některých studií může uvedené poruchy vyvolávat užívání paracetamolu (u nás třeba Paralen, ale je i v některých směsích proti horečce a bolestem).
Faktem je, že v těhotenství může škodit kde co, nejen řada léků, ale i některé jinak běžné potraviny. Organismus těhotné ženy je prostě dosti odlišný od netěhotného stavu a navíc je zde i zárodek a později plod, který se může chovat zcela nevyzpytatelně.
Vedou se tedy těžké spory (protože jsou, pochopitelně, ve hře obrovské peníze) o tom, zda ano nebo ne. Nahoře citovaný zdroj cituje analýzu "46 studií, z nichž 27 potvrdilo vztah mezi užíváním paracetamolu a autismem a 13 studií žádnou závislost nenašlo". Necituje, co říkalo těch šest zbývajících.
Je jasné, že podporu budou mít hlavně studie s negativním výsledkem, byť ty jsou, jak ukážu níže, problematické.

Trocha historie

V 50. letech byl zaveden lék Contergan, u něhož se postupně prokázalo, že dělá poškození plodu, a to hlavně vývoje končetin. Děti se rodily buď zcela bez končetiny, nebo s různě defektními (např. prsty navazovaly na loket nebo dokonce rameno) a často bylo těch poškozených končetin i více.
Případně byly končetiny různě deformované.
V 60. letech se podařilo vztah uvedených malformací ke Conterganu (a dalším lékům se stejnou účinnou látkou, thalidomidem), prokázat a nastal postupný zákaz jejich výroby, dovozu a aplikace.
Omezení a zákazy se neobešly bez boje výrobce Conterganu proti nim. Výrobce měl k dispozici řadu námezdních odborníků a v podstatě se mu podařilo dostat, alespoň zpočátku, na svou stranu i tisk (čili situace poněkud připomínající současný "boj za klima". nebo i ten paracetamol) a rozpoutalo se doslova peklo vůči těm odborníkům, kteří se stavěli na stranu tábora "škodlivých lhářů a pomlouvačů Conterganu". Dnes by se patrně psalo o desolátech, desinformátorech, ruských trollech a Putinových agentech.
Pod silným tlakem byla hlavní úřednice US FDA, která odmítla Contergan do USA pustit a byla za to léta vláčena špínou, "odborníky" i "angažovanou veřejností".
Faktem je, že až už se nepodařilo teratogennost (tedy "zrůdotvornost") Conterganu potlačovat, tak byla naopak oslavována, protože v USA "conterganové děti téměř nebyly, jen u matek, které si tento lék ilegálně dovezly, nebo se ho nazobaly v cizině.
My jsme z toho vyvázli v důsledky nesměnitelnosti Kčs, a tudíž neschopnosti Contergan zakoupit. Dostaly se k němu prakticky jen ženy s nadstandardním vztahem k valutám, např. manželky diplomatů a jiných pracovníků na Západě, či "majitelé" bohatých a "přejících" příbuzných tamtéž.
Důležité je, že vlastně dalo dosti velkou práci sestavit studie, které by toxicitu Conterganu jednoznačně prokázaly, protože u člověka existuje jen několikadenní "okno", v jehož trvání vyvolá poškození vývoje končetin. Brán kdykoli před i potom nic zlého neudělá. U myší a potkanů, vzhledem k délce jejich březosti, je toto okno jen několikahodinové, takže pokud se tento lék podává zvířatům třeba jednou denně, u spousty zvířat "není trefeno". Navíc potkaní i myší samice umějí vadný plod vstřebat, takže řada negativních výsledků je dána i tímto jevem.
Čili i pokusy na zvířatech při určitém "disajnování" nemusely teratogenitu Conterganu potvrdit (aby bylo jasno: "toxicita" je obecnější pojem, "teratogenita" je toxicita, "jedovatost", vyvolávající vznik poškozeného "znetvořeného" plodu a pak i dítěte / mláděte).
Možná ještě jedno poučení z historie: Contergan byl silně zavržen. Když se někdy koncem minulého století objevily úvahy o jeho návratu, nastala přímo hysterická reakce. Přitom není problém s podáváním Conterganu mužům (alespoň v normálních státech, v nichž se těhotní muži nemohou vyskytovat), v podstatě ani prepubetrálním dívkám, a uvažovalo se o jeho podávání onkologickým pacientům, u nichž může léčit negativní vedlejší následky ozařování a podávání cytostatik, podobně jako účinné látky z marihuany (těhotné ženy jsou z takové léčby vyřazovány).
Takže si dokážu představit obavy výrobců z hysterického zavržení tohoto léku i pro skupiny obyvatel, které zaručeně těhotné nejsou, nebo být nemohou (můj tatínek trávil většinu svého onkologického onemocnění právě na paracetamolu a lékových směsích s jeho obsahem, a je vcelku zaručené, že autistické dítě porodit nemohl).

Metodika

Metodicky je vždy problém se studií, která nic nezachytí. Ono nezachycení totiž rozhodně neznamená, že to, po čem se pátralo, neexistuje. Pouze onen výsledek říká, že na daném souboru danou metodikou nebyl prokázán. Určité "posílení" těchto studií existuje tím mechanismem, že časopisy obecně nerady studie, "kde nic nevyšlo", přijímají k publikaci, takže na publikovanou studii s takovýmto výsledkem připadá daleko více studií se stejným výsledkem, které publikovány nebyly, oproti studiím, "v nichž něco vyšlo".
Pokud studie něco prokáže, bývá přijímána do tisku daleko ochotněji, přestože i zde existují určitá omezení, protože zcela jistě časopis, žijící z inzerce výrobců léků na bázi paracetamolu, bude asi málo ochotný studii, která prokázala jeho zdravotní škodlivost, přijmout k publikaci, i kdyby byla "zlatá".
Nicméně je třeba si uvědomit (laiky beru, ale občas s tím mají potíže i odborníci), že "pozitivní" studie znamená zavržení alternativy, tedy "nulové hypotézy" (že by zjištěné výsledky byly náhodné) na jakési pravděpodobnostní úrovni. Takže když má statistika v té studii výsledek p=0.9999, tedy 99,99 procentní pravděpodobnost, že výsledek nebyl náhodný, pořád to znamená, že je zde pravděpodobnost 0,01 procenta, že k výsledek je hrou náhody. Ta je prostě hnusná potvora a nedá se s tím nic dělat. Ve velkém množství studií se může ta náhoda projevit a dát v jedné z nich výsledek negativní (a naopak, i tak "pěkný" výsledek může být jen poťouchlou hříčkou náhody)
Proto je vždy důležité, pokud je pozitivní výsledek potvrzen dalšími studiemi, ideálně provedenými trochu odlišnou metodikou a na jiné populaci.
Navíc je jasné, že i u člověka bude pro ten paracetamol, pokud je skutečně schopen autismus vyvolat, existovat nějaké okno. Odhadoval bych, že bude někdy ve druhé polovině nebo spíš ještě později, tedy ve fázi těhotenství, kdy nový organismus "vyšívá" podrobnosti na svém mozku. V extrémním případě nepůjde o těhotenství, ale o paracetamol při raném kojení, pan Google dává na otázku po přecházení tohoto léku do mateřského mléka pozitivní odpověď. Dá se totiž předpokládat, že žena, která paracetamol brala v těhotenství, ho bude brát i v době, kdy kojí. Zvlášť když ji výrobce ujišťuje o jeho neškodnosti.

Brány zoufalství

Dovoluji si tak nazvat situace, kdy paracetamol v těhotenství nic nedělá, a přesto mezi ním a autismem nějaký vztah je.
Jednu z těch situací jsem si dovolil uvést v předchozí kapitole.
Další takovou možností, kdy by mohl být nalezen vztah mezi braním paracetamolu a autismem, je situace, že autismus vyvolává nějaké onemocnění, na jehož potlačení (nebo alespoň utlumení potíží) se paracetamol běžně bere, jak lidé sami, tak i na základě doporučení / předpisu lékaře. I v takovém případě by musel mezi paracetamolem a autismem vyjít pozitivní vztah.
V tomto (i onom předchozím) případě by ovšem omezení braní paracetamolu v těhotenství výskyt autismu neovlivnilo.
Třetí takovou možností je, že by autismus dělal paracetamol jen od určitého výrobce, výrobců. Zní to jako trochu alchymie, ale fungovat to může. Příkladem může být aférka s brillantovou zelení, která se odehrála snad někdy v 70. letech.
O co šlo? Uvedená anilinová barva má mít selektivně inhibujcí účinky na bakterie odlišné od rodu Salmonella a používala se v některých mikrobiologických půdách na detekci těchto bakterií ve stolici, potravinách i v potravinových surovinách.
Problém byl, že fungovala brillantová zeleň jen od jednoho konkrétního výrobce. Když se vzala od jiného, tak na dané půdě, kde měly vyrůst jen salmonelly, vyrůstaly nejen i další střevní bakterie z jejího příbuzenstva, ale s touto bakterií prakticky nepříbuzné stafylokoky a podobné bakterie.
Zapracovaly nakonec šikovné české ručičky a hlavičky a brillantovou zeleň od daného výrobce přečistily pomocí chromatografie. A hle: Ona zázračná selektivnost zmizela a i tato barvička pak byla tolerována kdejakou nežádoucí bakterií. Byla v ní od toho výrobce prostě nějaká přimíšenina, která onu vysokou selektivitu způsobila.
Pokud se vrátíme k tomu paracetamolu, on jistě bude "na surovo" kontaminován zbytky látek, vstupujících do syntézy, i různými koprodukty, a poté bude nějak čištěn, což může být u každého výrobce trochu jiný postup, ponechávající v něm jiné množství a jiné spektrum doprovodných látek. Navíc je paracetamol míchán s různými pomocnými látkami, než se z něho začnou dělat tabletky, dražé či jiné lékové formy. I zde může být dodána nějaká látka, která buď sama, a nebo spolu s paracetamolem vyvolá onen nežádoucí efekt.
Tato třetí možnost by potom mohla vysvětlit různost výsledků prováděných studií.

Faktem ovšem je, že pokud existují u paracetamolu možné mechanismy účinku vyvolávajícího poruchy autistického spektra a pokud navíc existují studie, které jakési vazby mezi paracetamolem a těmito poruchami ukazují, měl by platit princip předběžné opatrnosti. A to bez ohledu na jekot námezdních vědců a novinářů, jaký se rozpoutal i v oné výše zmíněné Conterganové aféře.
Mimochodem, pokud bude dostatek žen ochotných se v těhotenství bez toho léku obejít, vyroste nám velmi cenná kontrolní skupina, která by mohla přispět k rozhodnutí o bezpečnosti či rizikovosti paracetamolu. Ostatně, první studie, která prokázala vztah kouření k délce života a výskytu některých chorob, byla umožněna dobrovolníky z řad britských lékařů, z nichž část dobrovolně přestala kouřit a obě skupiny byly potom léta mezi sebou srovnávány v parametrech zdravotního stavu.

Babiš z toho útoku zdaleka není venku!

Pan Babiš, leader hnutí ANO, byl na jednom ze setkání s voliči napaden jakýmsi voličem s berlemi a (než se vzpamatovala a zasáhla ochranka) udeřen berlí do hlavy.

Napadení

1. 9. odpoledne, na setkání s voliči byl pan Babiš zákeřně zezadu napaden jakýmsi Vladislavem (63) z Domaslavic na Frýdecko-Místecku. Dostal ránu do zad a jednu do hlavy. Útok byl veden velkou intenzitou. Pan Babiš byl ošetřen a diagnostikován v nemocnici a vyjma modřin a snad boulí na něm nebylo nic shledáno.
Nejsem volič pana Babiše, ale útok na něj mě rozhořčil. Něco takového bych však nepřál ani představitelům vládních stran. Tohle je prostě za hranou.
Faktem je, že pan Babiš může mít pozdější následky tohoto napadení, které prostě v současné době rozeznat nejde (leda při pitvě, ale to je trochu pozdě).

Důsledky

Proč tedy uvádím v titulku, že pan Babiš z toho není venku?
Je to proto, že po úderu do hlavy může dojít k vylití krve mezi tvrdou plenu mozkovou a lebeční kost. Ten výlev nemusí být viditelný současnými zobrazovacími metodami. Krev v jakémsi "puchýři" na vnitřní ploše lebky může několik týdnů až měsíců nedělat nic a nevyvolávat žádné potíže. Nakonec ale začnou bílkoviny odumřelých krvinek a další složky náplně oněch "puchýřů" podléhat autolýze.
Autolýza naštěpí bílkoviny na látky s menší molekulovou hmotností, a ty začnou na sebe osmoticky natahovat vodu. Onen "puchýř se poté začne zvětšovat, což může běžet s až dramatickou rychlostí. Někdy je opravdu prvním příznakem tohoto děje až nástup bezvědomí postižené osoby (záleží na konkrétní lokalizaci afekce).
Ona afekce se odborně jmenuje subdurální hematom, protože tvrdá plena je mater dura a afekce je, vzhledem k mozku, pod ní. Hlavním problémem této afekce je dostatečně rychlá diagnostika, protože se na ni nemusí myslet a může být tendence léčit cosi úplně jiného (a, pochopitelně, neúspěšně).

Špatná diagnostika

Kdysi nám jako medikům ukazovali lebku paní, která strávila mnoho let na vozíčku, u níž nediagnostikovaný subdurální hematom vyvolal znemožnění pohybu dolními končetinami. Nakonec do onoho "puchýře" prorostla z lebky kostní tkáň, která tam vytvořila jakýsi hrbol houbovité kosti, který byl nalezen při pitvě. Dotyčná paní tedy byla invalidou naprosto zbytečně, časná operace, hned po nástupu potíží, by ji uzdravila.
Je docela zajímavé, že na pravěkých lebkách jsou nalézány trepanační otvory (někdy i více na jedné). Jednou z možností, proč naši předkové takovéto zákroky dělali, je právě likvidace subdurálního hematomu.
Ten nemusí být na místě úderu, ale i jinde, protože záchvěvy lebky, vyvolané oním úderem, se mohou někde jinde sejít do stojatého vlnění, které odtrhne tvrdou plenu mozkovou od kosti. Naši předkové asi museli geniálně vyklepat či jinak zdiagnostikovat onen výron (příležitostí k jeho vzniku bylo asi u lovců dost a dost), a poté vypustit. Faktem je, že na vysokém procentu těchto lebek nacházíme na okraji řezu nově narostlou kost, znamenající, že pacient onen zákrok přežil (alespoň týdny až měsíce).
Druhou možností, u starších lidí s napevno srostlými lebečními švy, mohla být úleva od meteorotropních bolestí hlavy, vyvolávaných změnami atmosférického tlaku, jimž se mozek není s to (protože je uzavřen v lebce) přizpůsobovat (zejména u starších jedinců se sníženou průchodností tepen a žil, jdoucích skrze lebku, může tohle dělat potíže). Náhrada několika čtverečních centimetrů kosti měkkou tkání musela opravdu přinést úlevu. Možná i větší, než nám prášky proti bolení hlavy (a zaručeně to neudělalo autismus u potomstva).
Pokud někdo vrtí hlavou nad onou diagnostikou našich předků, tak je třeba konstatovat, že v podstatě jakýkoli pokrok v diagnostice znamenal určitý pokles schopnosti v oblasti "diagnózy holýma rukama". Ještě starší z mých učitelů dokázali poklepem najít v plicích útvar velikosti třešně (nebo dokonce jen její pecky) a přibližně určit jeho místo. Z mojí generace to už neumí asi nikdo, já tak maximálně vyklepu hladinu výpotku v dutině hrudní a obávám se, že mladší generace ani to ne, protože nás "zkazila" moderní technika, schopná tyto věci zobrazit daleko spolehlivěji, přesněji a s menší námahou. Proto považuji za možné, že moji chlupatí kolegové, žijící před desítkami tisíc let ten subdurální hematom dokázali vyklepat. Měli pro to i ještě jeden důležitý předpoklad: V jejich době bylo podstatně tišeji než dnes, takže mj. měli i kvalitnější sluch ve stáří, než máme my.
Takže i dnes, pokud nikdo nepomyslí na podezření z příslušné diagnózy a nenasadí patřičnou zobrazovací techniku, může subdurální hematom zůstat nediagnostikovaný.
Právě pro možnost dalších komplikací považuji možný trest "až tři roky" za spíš nízký než přiměřený. Nicméně, pokud se soud povleče, jak je v tuzemsku normou, mohou se ony pozdní následky (rozhodně bych je nerad přivolal) projevit a vést k rekvalifikování toho útoku.

Pan Babiš tedy, přeji mu jen to nejlepší byť nejsem a nikdy jsem nebyl jeho voličem, není akutním vyšetřením těsně po útoku z jeho následků venku a měl by být někdy po měsících od něj vyšetřen, zda mu něco ošklivého uvnitř lebky neroste. A, pochopitelně, i v té lebce jsou místa, o nichž říkal můj spolužák a pozdější patolog, že se tam dostane jen on, protože jejich dosažení je neslučitelné s přežitím pacienta (např. některá místa na spodině lební).

Proč nejsou ex muži ženami

Pologramotní i zlovolní aktivisté se zuřivě snaží vydávat trans-ženy (předělané z mužů) za "plnohodnotné ženy", se vším všudy. Je to, pochopitelně, pitomost, jako většina toho, co soudruzi aktivisté hlásají. Trochu se podíváme na to, proč.

Nejprve

Napřed tedy vymezím rozsah tématu. Trans-žena je podle mě muž, který byl na ženu předělán někdy po pubertě. Předělávání prepubertálních chlapců na holky je podle mého soudu zločin, u něhož bych neměl problém, jako zákonodárce i jako občan v referendu, hlasovat pro trest smrti. Jsem toho názoru, že i zhoubný nádor genitálií (v tomto věku velmi vzácný) by se měl dát vyřešit tak, že by pohlaví i po zákroku zůstalo zachováno.

Vývoj

Faktem je, že mužský zárodek už někdy v prvních týdnech života začne produkovat testosteron. To ho chrání před vlivem matčiných ženských pohlavních hormonů, a také placentárních (placenta je součástí dítěte, a ne matky, a přitom u kluka i u holky produkuje ženské pohlavní hormony, které v cca 4. měsíci těhotenství převýší vliv ženských pohlavních hormonů matky, nejen u plodu, ale i v matčině těle).
Pokud tohle chlapec nezvládne, stane se z něj žena s karyotypem muže.
MMCH, už tento samotný karyotyp bohatě stačí na to, aby zajistil značné výhody v oblasti sportů. A v historii z dob, kdy vyšetření karyotypu, případně sex chromatinu, začalo být dostupné, nacházíme situace, kdy veleúspěšným sportovkyním byl nalezen mužský karyotyp.
K vyjasnění pojmů: Karyotyp je nalezení pohlavních chromozomů, tedy jestli má daná osoba dva chromozomy X (ženský), nebo "nepár" X a Y (mužský). Sexchromatin se nalézá na jádře ženské buňky (jakékoli tělesné, která má funkční jádro), protože ženská buňka jeden ze dvou chromozomů X "zabalí" a umístí do výchlipky jaderné membrány, kde tedy vznikne jakási "palička", která se intenzívně vybarví barvivy na chromozómy. Takže když vyšetříme dostatečné množství buněk a nenajdeme tento sex chromatin, jde o osobu, která má chromozomy jako muž. U všech buněk sexchromatin nemusí být vidět, protože jádro může být v preparátu na sklíčku natočeno tak, že je zakrytý.
Pokud se ptáte, jak je to u žen s genetickými vadami, vázanými na chromozom X (třeba hemofilie A nebo hemofilie B), tak je situace taková, že buňky "balí" chromozom X náhodně, přibližně půlka z nich sbalí chromozom X po otci a zbytek po matce. Pokud je některý z chromozomů nositelem dědičné vady, tak ovlivňuje jen polovinu buněk, což většinou stačí, aby byla daná funkce i s defektem na jednom chromosomu X uspokojivě pokryta (třeba to srážení krve, ale i např. barvoslepost).
Pokud se zárodek s chomosomy X a Y, poté plod a později i dítě vyvíjí nadále jako muž (tedy normální stav), je jeho organismus rozsáhle ovlivňován testosteronem.
Druhou věcí je, že osoba může být chiméra, vzniklá splynutím zárodků ženského a mužského pohlaví, a v některých tkáních pak může mít ženské a v jiných mužské buňky.
Velmi "roztomilá" u lidských chimér je situace, kdy žena má dva partnery, bělocha a černocha, a při mnohočetné ovulaci (může k ní dojít třeba zapomenutím aplikace antikoncepční pilulky), je jedno dítko dítětem bělocha a druhé černocha, a pak zárodky splynou do jednoho. Je to jistě extrémně vzácné (daleko častěji se narodí dvojčata, černé a bílé), ale může se to stát, a je to pak popsáno nejen v odborné literatuře, ale i v bulvárním tisku, protože se může narodit "mourek", střídající tkáně bělocha a černocha (včetně tělesného povrchu na němž je to vidět). Podobné to může být i při splynutí holčičky a chlapečka, ale pokud mají stejného tatínka, není to tak dobře vidět. Sexchromatin odebraný jen z jednoho místa na těle nemusí být stoprocentně rozhodující, nicméně to samé platí i pro analýzu chromozomů.
Jistěže v případě chiméry silně záleží na tom, které části těla jsou mužské a které zase ženské. I třeba z hlediska uplatnění ve sportu.

Co dělá testosteron

Dělá toho poměrně hodně: Je to hormon, který podporuje růst a dokonce příznivě ovlivňuje konverzi potravy na tělesnou hmotu. Posiluje pohybový aparát, což odpovídá zpevňování kostí a šlach a posilování kosterního svalstva. Jde to až na buněčnou a metabolickou úroveň, kdy testosteronem ovládané buňky mají odlišný metabolismus kyslíku i práci se zásobou energie, především v buňkách kosterního svalstva.
Deriváty testosteronu se z důvodu výše uvedených účinků používají v některých zemích jako "výkrmové hormony", v jiných, týká se to i EU, jsou zakázány.
Něco podobného, ale s menší intenzitou, dělá i skupina estrogenů u žen, ale ty mají daleko nižší účinnost a od okamžiku, kdy se rozjede menstruační cyklus, působí estrogeny jen v jeho polovině a druhou polovinu cyklu vládne ženskému tělu hormon progesteron, který takovouto aktivitu nemá.
Nicméně i estrogeny a látky jim farmaceuticky blízké mají pozitivní vliv na růst svaloviny, i tukové tkáně, vcelku podobně, jako testosteron. A různé deriváty a analogy estrogenů se rovněž používají v živočišné výrobě stejně, jako výše zmíněné deriváty testosteronu.
Vždy mě docela fascinovalo, proč nejsou sportovkyně vykrmovány (viz ono pojetí "sportovec jako brojler") látkami na bázi estrogenů, ale jsou do nich cpány deriváty testosteronu, které "zacvičí" s jejich pohlavní soustavou. Proč tedy u nich nejsou používány v řadě států užívané deriváty a analogy estrogenů.
Viz onen známý vtip, který se tradoval o jedné silové sportovkyni (nebudu uvádět, které, a raději ani sport), která údajně šla k lékaři s tím, že má mezi ňadry chlupy. Doktor se na ni díval, a vidí, že ty chlupy pokračují dolů, a tak se zeptal "a kam až vám to jde?" a bylo mu odpovězeno "až k ptákovi, pane doktore".
Čili virilizace (zmužštění), spojená i s přeměnou poštěváčku na cosi většího, poruchami plodnosti i sexuálního chování a pudu atd. byly u těchto sportovkyň daní, kterou platily za svou kariéru. Zato některé mohly uspokojit své partnerky i bez jakékoli erotické pomůcky. Nejde o nic nového, zmínku o takových ženách najdeme už v Kámasútře.
Řekněme si to upřímně, vrcholový sport je kolbiště firem, vyrábějících výkrmové a jiné podobné preparáty (zcela jistě i dopingové prostředky), a firem, vyrábějících prostředky na jejich nacházení v tělech sportovců a sportovkyň.
Pokud se tedy ono pubertální silné působení testosteronu rozvine u muže, tak u něj vzniknou vcelku nevratné změny v pohybové soustavě, ale dokonce i v myšlení, které se stane "myšlením mužského typu". Což může předpokládat rozdíl, někdy hendikep, ale někdy i výhodu, u kolektivních sportů. Při individuálních sportech typu jeden proti jednomu je spíš výhodou.
Tyto změny jsou více-méně nevratné. Přetrvávají i u eunucha, byť u něj dochází k určité atrofii svalstva a bujení tukové tkáně (ostatně, proto se kastrují samci některých jatečných zvířat), nicméně asi nikoli tak zásadní, aby ho to fyzicky invalidizovalo. Ono mužské myšlení přetrvá, ostatně někteří velmi úspěšní byzantští vojevůdci byli eunuchové a nevadilo jim to ve vykonávání této profese. Císař Claudius ze svých eunuchů dokonce sestavil první profesionální vládu Říma, a také se osvědčili, vč. schopnosti strategického myšlení, typické pro muže.
Takže když toho "eunucha" strčíme do ženského těla, tak mu zůstanou silné svaly a kostra (které oproti skutečnému eunuchovi do jisté míry budou "oprašovat" estrogeny), ale zůstane mu i mužské myšlení.

Sport

Pokud tedy jdeme dál, tak je jasné, že v případě sportu bude "původně muž" zcela jednoznačně silně zvýhodněn schopnostmi své pohybové soustavy, které mu transice na ženu prostě nemůže vzít. Neexistuje, alespoň v nynější době, žádný prostředek, který by z jeho svalů nadělal svaly ženské.
Zároveň je zde i ona odlišnost v myšlení.
Je třeba si uvědomit, že samci našich chlupatých předků chodili na lov a v rámci toho lovu museli úzce spolupracovat, a to jak při útoku na zvířata, která byla jejich kořistí, tak i v rámci obrany před zvířaty, která naopak mohla sežrat je. Museli tedy být maximálně soustředěni na aktuální situaci, aby ji zvládli. A museli zvládat i těsnou kooperaci a koordinaci svých aktivit.
Oproti tomu ženy, které se staraly o domácnost a děti, musely dokázat rozprostřít svou pozornost mezi to, co dělají děti, a to, co se děje v tábořišti (včetně dění na plotně nebo grilu, později i v nádobách). Soustředit se jen na jednu z těchto věcí bylo silně rizikové.
A zase, v rámci sportu jsou druhy, u nichž je výhodou distribuce pozornosti na více paralelně probíhajících jevů, a naopak druhy, v nichž je kritické soustředění se pouze na jeden jediný děj, případně kooperaci se spoluhráči. V těch prvních budou úspěšnější ženy a v těch druhých muži, ale také transženy.

Požadavek na to, aby transženy (původně muži) měly zakázaný přístup do sportu coby ženy, je tedy naprosto logický a odpovídá biomedicínským rozdílům mezi muži a ženami, jichž se transice prostě nedotkne, nebo jen v zanedbatelné míře. Na tomto poli tedy mají daleko více pravdy "zlí desoláti a Putinovi agenti" než libtardi.

Jak je to s tím očkováním?

V současné době roste odpor občanů proti vakcinacím a současně roste snaha státních organizací vakcíny "horem spodem" do občanů násilně cpát, bez ohledu na jejich přínos nebo naopak rizika. Souvisí s tím jistě i snaha dát co nejvíce pravomocí dnes již silně pochybné WHO.

Historie

Historicky první vakcínou byla už v 17. století Jennerova (17. května 1749 – 26. ledna 1823) vakcína proti pravým neštovicím. (Dříve se používala tzv. variolace, tedy snaha vyvolat pravé neštovice ve formě lokálního zánětu, ale to je něco trochu jiného.) Ta je zajímavá tím, že využívá velkou podobnost (i pro lidský imunitní systém) vysoce patogenního (v některých epidemiích i hodně úmrtí nad polovinou nakažených) viru pravých neštovic a poměrně málo patogenního viru neštovic kravských. Za očkováním stálo pozorování, že britské dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, netrpí neštovicemi pravými. Aby bylo jasno, v těch dobách se považoval obličej bez jizev od pravých neštovic za "zvláštní znamení" a uplatňoval se jako takové například u zločinců na útěku.
Přestože samotná myšlenka pochází tedy od bezejmenných pracovnic v tehdejší živočišné výrobě, Jennerova zásluha je, že onu tradovanou lidovou moudrost vyzkoušel v praxi a shledal ji pravdivou. Načež neváhal položit na oltář vědy a pokroku svou profesní kariéru a další benefity z práce vesnického lékaře plynoucí, a skutečně to očkování zavedl.
Měl trochu štěstí, že nenatrefil na klienta s oslabenou imunitou (u něhož by mohly kravské neštovice proběhnout jako celkové onemocnění s výsevem neštovic po celém těle, byť s vysokou pravděpodobností probíhající lehčeji než pravé neštovice) a nedošlo ani ke komplikacím, jaké představuje vnesení kapaliny či hnisu z kravské neštovičky do oka (může dojít až k oslepnutí).
Očkování se, přes pomluvy a odpor zpátečnických vrstev, prosadilo nejen ve Velké Británii, ale v podstatě po celém světě, včetně tehdejších kolonií evropských států. Španělé dovezli virus kravských neštovic na postupně infikovaných sirotcích (prostředky jako suchý led a termosky tenkrát prostě nebyly) do kolonií v Jižní Americe a proočkovali tamní domorodce, kteří byli na pravé neštovice citlivější než Evropané, protože do připlutí Kolumba na tomto kontinentu neštovice nebyly, ba ani nebyli tamní příbuzní Tura domácího nemocní kravskými neštovicemi.
Za dalším očkováním stálo až Pasteurovo pozorování, že některé infekce pokusná zvířata nemohou dostat dvakrát po sobě (MMCH při současných předpisech pro zacházení s pokusnými zvířaty, prosazených různými aktivisty s podporou EU, by k tomuto pozorování nemohlo dojít). Od toho byl už jen krůček k idei oslabení původce choroby tak, aby nevyvolal závažné onemocnění, ale imunitu vůči němu ano. Pasteur také prokázal, že postup je vhodný i pro infekce, jejichž původce není znám, vyvinutím očkování proti vzteklině (jejíž původce byl objeven až desítky let po jeho smrti, poněvadž k tomu je potřebný elektronový mikroskop, jaký byl zkonstruován až po druhé světové válce).
Snad paralelně s akcemi Evropanů přišli někteří pastevci na jihu Afriky na to, že proti tuberkulóze dobytka lze zvířata chránit tím, že do zářezu v kůži jejich ocasů se dá kousek plic zvířete, které na tuberkulózu uhynulo. Následně sice zvířeti ocas upadl, což byl nejen estetický defekt, ale snížilo to i jeho možnost odhánět mouchy, ale ochranu proti tuberkulóze to zajišťovalo (zmiňuje to H. R. Haggard v "Dolech krále Šalamouna").
Pochopitelně, očkování se následně vyvíjelo a byla snaha vyvinout je především proti velmi závažným chorobám, s vysokou pravděpodobností úmrtí nebo doživotních následků.
To se v principu v řadě případů zdařilo. Podařila se eradikace pravých neštovic a řada dalších chorob byla silně utlumena. U nás se např. už v 50 letech podařilo dostat na nulu dětskou obrnu. Měli jsme (Československo) sice cca deset případů ročně virózy s obrnami, ale vždy se podařilo prokázat, že se jednalo o jiný typ viru. Podobně byly téměř vymýceny spalničky, záškrt, černý kašel a některé další choroby, tetanus se stal vzácností. Pokrok nastal i v souvislosti s výskytem vztekliny (podílela se na tom mj. vakcinace lišek). Tyto úspěchy zavádění vakcinace rozhodně nelze zpochybnit.
Důležité je, že tvůrcům prvních vakcín, ale i jejich bezprostředním nástupcům šlo především o záchranu lidských životů. Velice často měli jiné zdroje financování než prodej vakcín. Důležitá také byla rovněž značná decentralizace výzkumu i výroby těchto prostředků.

Hodnocení

Jako u kteréhokoli medicínského zákroku je nutné i u očkování hodnotit onen známý poměr cost : benefit. Tedy co negativního očkování přinese (včetně nákladů, samozřejmě), versus jaký přínos od něj bude.
Je jasné, že u nemocí se stoprocentní, nebo tomu stu velmi blízké úmrtnosti, můžeme tolerovat daleko vyšší cost vakcinace než v případě ochrany před chorobami daleko banálnějšími. Takže v případě vztekliny (celosvětově jsou známy snad jen dva případy přežití, a to stejně po očkování, pouze aplikovaném pozdě vzhledem k době, kdy byl pacient infikován - takže došlo k rozvoji počátečních příznaků nemoci, které posléze ustoupily, a stejně se zásadními trvalými následky, jako jsou obrny a demence) je možné tolerovat i jedno procento komplikací a jedno promile úmrtí - při třicetiprocentní pravděpodobnosti onemocnění vzteklinou po pokousání vzteklým zvířetem, což je totožné s pravděpodobností smrti na vzteklinu.
Je ovšem problém, pokud nějaká vakcína má nemocnost a smrtnost srovnatelnou s chorobou, proti níž má působit, což je jednoznačně problém mRNA vakcín proti COVIDu, byť ona účinnost je silně nadsazená, protože existují studie, podle nichž vakcinace ani nesnížila riziko infekce, ani riziko těžkého průběhu (spojeného s hospitalizací), ani riziko úmrtí. Takže při zohlednění těchto studií by byl jediný její efekt výdělek producenta tohoto "léku".
Dalším takovým problémem je i pokles účinnosti vakcín, především moderních, oproti jejich nemoderním předchůdcům.

Kausa odbarvená tinktura

Protože tatínek byl farmakolog, znám od něj "roztomilou historku z natáčení" o tom, jak byla vyvinuta naprosto perfektní jodová tinktura, bezbarvá a nečinící skvrny na oděvu. Což je opravdu nectnost jodové tinktury, která velice ochotně reaguje (respektive atomární jód v ní obsažený) jak s umělou, tak i syntetickou tkaninou za vzniku většinou tmavohnědých skvrn, které nejdou vyprat, protože se v nich jód z tinktury sloučí s materiálem tkaniny za vzniku dosti chemicky odolných barevných sloučenin. Jistě je nějak odstranit jde, ale zpravidla stylem známé scény z filmu "Císařův pekař, pekařův císař": "Skvrnu pořídíme snadno, cizinec laskavě promine."
A tak se soudruzi jali vyrábět bezbarvou jodovou tinkturu, kterou získali jednoduše, totiž přidáním thiosíranu sodného do normální jódové tinktury. Tato látka skutečně jodovou tinkturu odbarví, takže ta posléze skvrny nedělá. Problémem ovšem je, že přidáním thiosíranu se atomární jod, rozpuštěný v tinktuře, přemění v jodový iont, který je sice bezbarvý, ale má také nulové desinfekční účinky. Takže taková tinktura má asi stejné účinky, jako potření rány třeba vodkou nebo slivovicí (whisky by přišla moc draho). Prostě, desinfekční účinek jódu jako takového je touto úpravou zcela eliminován.
A trvalo dost dlouho, než soudruhům farmaceutům došlo, že udělali totální pitomost, protože onu nežádoucí vlastnost jódu dělat fleky na šatech i jinde (třeba podlahových krytinách) nelze oddělit od oné desinfekce ran a dalších účinků (např. "přilákání" imunokompetentních buněk na místo poranění), kvůli níž se jodová tinktura aplikuje.
Mimochodem, je dobré mít v lékárničce thiosíran sodný (býval součástí ustalovače a běžně k mání v obchodech s fotografickými chemikáliemi), protože v případě kápnutí na oděv a něco podobného, stačí špetku těchto krystalků poplivat a třít jimi onu skvrnu od tinktury (nebo i jodoforu typu Jodisolu apod.). Pokud se to udělá v řádově desítkách sekund po potřísnění, je zpravidla skvrna zažehnána.
A ještě jednou cosi OT: Jodová tinktura odbarvená thiosíranem by se dala použít při zamoření radioaktivním jódem jako profylaxe proti vychytávání tohoto jódu štítnou žlázou v případě absence tablet jodidu draselného, které jsou k tomu určeny. V době havárie Černobylu někteří lidé požili jodovou tinkturu. Ta má tentýž účinek ale může poleptat sliznici úst, hltanu a jícnu, zatímco po přidání thiosíranu tinktura leptavý účinek ztrácí. Thiosíranu není třeba se nějak bát: je (či byl) v tabletách speciality Carbotox spolu s živočišným uhlím.
Tahle kauza už ukazuje jednu důležitou věc, že časem se stala u léčivých prostředků obecně důležitou nikoli užitečnost a účinnost, ale jejich atraktivita a prodejnost. Další poučení spočívá v tom, že po relativně dlouhou dobu byl vyráběn nesmysl, jehož neúčinnost je prokazatelná na úrovni středoškolské chemie (alespoň těch 70. let, kdy jsem ji studoval).

Analogie nesmyslu

Klasické očkovací látky vyvolávaly reakci, spočívající ve zvýšené teplotě až horečce u očkovaného (zejména dítěte), nechutenství, negativních změn nálady apod., zkrátka příznaků mírně probíhající choroby.
Tato reakce je naprosto logická. V jejím průběhu se imunitní systém "naučí" příslušnou chorobu zvládat a skutečně v případě kontaktu s "divokým" původcem patřičně zareaguje a většinou dlouhodobě, často doživotně, si původce infekce pamatuje a ví, jak na něj. Tato reakce je prostě znamením, že se očkování "ujalo".
Ona reakce ovšem byla některým rodičům proti srsti, a tak soudruzi, místo aby vysvětlili podstatu problému, začali vyvíjet "šetrné vakcíny", které uvedené problémy nevyvolají, ale vyvolají daleko méně kvalitní a jen krátkodobou imunitu proti danému onemocnění. Výsledkem jsou například "šetrné" vakcíny proti spalničkám, které podobné potíže nezpůsobují, avšak u části očkovaných už v dorostovém věku poklesne imunita natolik, že na středních školách a učilištích dochází ke vzniku menších epidemií spalniček. A nejde jen o spalničky, podobně funguje "šetrné" očkování i proti černému kašli, záškrtu a dalším podobným chorobám, které klasické "nešetrné" vakcíny na celá desetiletí vymýtily, protože imunita jimi způsobená byla prakticky doživotní. A nyní tato choroby opět začaly být součástí praxe praktických lékařů.
Pochopitelně, reakce na selhávání oněch "šetrných" vakcín ze strany výrobců je, že se bude přeočkovávat. Takže místo jedno "nešetrné" vakcíny vám budeme píchat "šetrnou", a to opakovaně, ideálně vždy po pár letech po celý život. Zisky farmaceutických firem budou bobtnat jako hrách nebo fazole v míse s vodou.
Pochopitelně, pokud se do celé kauzy zapojí "věčně chudí" státní úředníci, jimž nějaký příspěvek od farmaceutických firem přijde vhod, můžeme se dočkat opravdu povinného očkování co pár let proti něčemu, vůči čemu bylo za "zlých komunistů" jedno očkování s doživotním účinkem (pro zjednodušení pomíjím pacienty s AIDS a podobnými chorobami, u nichž selhává imunita včetně té, která byla navozena očkováním).
Čili šlo o další stupeň degenerace tvorby a produkce vakcín, kdy ještě více šla do kopru snaha o pozitivní efekt na zdraví, aby ustoupila ryze komerčním zájmům výrobců.
Jistěže to celé akcentovaly pseudovakcíny na bázi mRNA, kvůli nimž WHO změnila definici vakcíny, protože to v reálu žádné vakcíny nejsou. Dovolím si parafrázovat Shakespeara, že exkrement přejmenovaný na máslo bude dál páchnout jako exkrement a jeho požití bude vyvolávat zdravotní potíže.
Vakcíny působí tak, jak bylo uvedeno výše: Imunitní systém se setká s něčím, co je imunitně velmi podobné původci choroby, nebo jeho hlavnímu patogennímu faktoru (např. záškrtovému nebo tetanovému toxinu) a vytvoří si schopnost na něj reagovat, takže když se dostane do kontaktu s opravdovým "divokým" patogenem, je jeho reakce daleko promptnější než u neočkovaného. U tetanu to jde dokonce tak daleko, že prodělání tohoto onemocnění (s pravděpodobností přežití cca 1 : 1) žádnou imunitu nezanechává, na rozdíl od aplikace inaktivovaného a pro imunitu "zviditelněného" toxinu v rámci očkování (protože pak už imunita reaguje i na neupravený toxin).

mRNA nesmysly

Preparáty na bázi mRNA se v podstatě podobají infekčnímu agens, které donutí infikované buňky k produkci protilátek nebo k reagování na patogen coby "buněční zabijáci". Takto to vypadá hezky. Původně to bylo určeno pro osoby s velice oslabenou imunitou, které nelze očkovat, protože živá vakcína by u nich mohla vyvolat fatální onemocnění, a neživá vakcína by imunitu nevyvolala, protože imunitní systém, rozvrácený třeba pokročilým AIDS, nebo kombinací cytostatik a ozařování u nádorových pacientů (apod.) už není s to zareagovat jako celek, ale jeho efektorová část ještě je jakési reakce schopna.
Je třeba připomenout, že u klasické vakcinace i při onemocnění chorobou přijdou do kontaktu s antigeny patogenu receptory imunitního systému. Informace z nich je zpracovávána v dalších jeho částech, včetně porovnávání se seznamem tolerovaných antigenů (jsou to především antigeny vlastního těla), který si imunitní systém novorozence vytvoří krátce po narození. Je to celá kaskáda reakcí, na níž může být proces v kterémkoli stupni zastaven, pokud je v dané fázi vyhodnocena reakce na antigen jako nežádoucí. Až nakonec dojde pokyn k B-lymfocytům vyrobit protilátky a k T-lymfocytům vyputovat na místo nákazy a antigen i s jeho nosiči likvidovat.
A je třeba si uvědomit, že výše popsaný systém se vyvíjel stovky milionů let pod kuratelou nemilosrdného darwinského výběru, řídícího se zásadou, že přežít může jen to nejlepší. Vrtat do toho má opravdu cenu jen u těžce postižených pacientů na nichž se už toho moc pokazit nedá.
Zatímco imunizace klasickou vakcínou je srovnatelná s tím, že zkontroluji, zda mám doklady od sebe i od auta, auto odemknu a nastartuji klíčkem, mRNA je snad ještě agresívnější než vylomeni zámku od dveří, urvání zámku pro klíček a nastartování spojením utržených drátů (jsem si vědom, že u moderních aut, prolezlých elektronikou, se už takto nastartovat nedá).
Také krátce po zveřejnění snah aplikovat tyto prostředky zdravým lidem protestovali jejich původní tvůrci a upozorňovali na to, že pro zdravé lidi tyto prostředky vůbec nebyly ani zamýšleny. Načež je placení pohůnkové farmaceutických firem odpojili od sociálních sítí.
mRNA nesmysly byly jen pofidérně testovány na bezpečnost, v podstatě se zadáním "nic špatného nesmí být zjištěno". Poněkud to připomíná, jak za komunistů soutěžily kraje o kvalitu vody. A jeden krajský hygienik soutěž "vyřešil" tak, že přísně nařídil do všech vzorků vody, zasílaných do oné soutěže, přidat nepatrné leč postačující množství preparátu na chlorovou desinfekci vody. Podobnost v podstatě zákonitá, protože farmaceutický oligopol se chová prakticky stejně jako druhdy složky totalitního státu.
Až různé "disidentské" studie, s velkými problémy nalézt cestu k odborné veřejnosti, odhalily skutečnost, že tyto preparáty nepůsobí jen na efektorové buňky imunitního systému, jak deklaruje výrobce, ale i na řadu dalších buněk vycházejících z mezodermu (na raném lidském zárodku se jako první vývojově oddělí zevní ektoderm, vnitřní endoderm a mezi nimi vmezeřený zárodečný list, což je onen mezoderm, a z něj vznikají i složky imunitního systému, ale také krev a srdečně cévní systém a také kosti, vazivo a kosterní svaly). Nicméně mohou být napadeny i další buňky, včetně buněk nervového systému (který vzniká ze zevního zárodečného listu, jehož část se zanoří do hloubi vznikajícího zárodku a oddělí se od tohoto listu). Pokud jsem správně informován, jedná se ty buňky, které v nervové tkáni dělají to samé, co jinde buňky imunitního systému.
Faktem je, že při důkladném a odpovědném testování, které nikdy nebylo provedeno, by uvedené problémy nemohly uniknout pozornosti, a faktem je rovněž i to, že napadení jiných buněk organismu než plánovaně cílových buněk jeho imunitního systému stojí za naprostou většinou komplikací (včetně fatálních) vyvolaných tímto zákrokem. Bylo zjištěno i to, že alespoň v některých tkáních se genetická informace z mRNA přenáší i na potomstvo napadených buněk (v reálu existuje víc možností, jak se to může dít), takže slova jednoho ze slovenských ministrů o "geneticky modifikovaných lidech" jsou svým způsobem pravdivá, bez ohledu na hýkání desinformátorů, napojených na covidové penězovody.
Můžeme brát jako ukázku "kvality" veřejnoprávních médií neinformování o faktu, že zdravotní sestra, které byla v rámci kampaně mRNA "vakcína" aplikována, údajně jako prvnímu člověku na světě, na následky této aplikace asi po týdnu zemřela.

Ještě jeden aspekt

Proces degenerace tvorby vakcín od výroby vysoce účinných preparátů ke tvorbě preparátů se silně pochybnou účinností a vedlejšími účinky naprosto neodpovídající reálnému riziku pro neočkované osoby má ještě jeden aspekt:
Byly to aktivity "ochránců zvířat": Ty nakonec vedly k šílenému prodražení jakéhokoli pokusnictví na zvířatech, i toxikologických testů. Důsledkem, před nímž varovala rozumnější část vědecké obce již v oněch raných devadesátých letech, byla praktická likvidace nezávislého akademického výzkumu. Stávající výzkum je zpravidla silně podřizován farmaceutickým firmám a zpravidla nesmí dělat nic, co by bylo v rozporu s jejich zájmy. Stejně tak byla zlikvidována výzkumná pracoviště malých a středních firem.
V důsledku toho se silně zpomalil výzkum řady skupin léků. Je to logické, pokud běžel nezávislý výzkum, bylo vždy riziko, že objev, držený pod pokličkou, dokud si předchozí generace léků téhož typu "na sebe nevydělá", bude patentován nějakou menší firmou, nebo bude látka a její příprava publikována ve vědeckém časopise (což tehdy bylo v podstatě neslučitelné se získáním patentu), a tudíž existovala motivace jít s tím lékem včas ven.
Lze odhadnout, že v našem státě umírají v současné době až dolní stovky lidí ročně na choroby, zvládnutelné léky, které sice existují, ale je v rozporu s ekonomickým zájmem výrobce je dát na trh (dost mu vydělávají jejich méně účinní předchůdci). Přičemž s každým rokem umělého zpomalování výzkumu tyto počty rostou, a spíš budou růst exponenciálně než jen lineárně.
Jistěže je zde i problém testů na zvířatech:
Pamatuji doby, kdy toxikologický test byl levnější než chemický (či fyzikálně chemický) a dokázal jako benefit zachytit i toxiny, s nimiž se nepočítalo a jejichž analytika ani nebyla k dispozici. Testovala se např. přítomnost aflatoxinů v některých potravinách a potravinových surovinách na jednodenních káčatech, extrémně citlivých na aflatoxiny. Přičemž zachycena byla jakási "suma aflatoxinů", včetně těch druhů této skupiny jedů, které v té době nebylo možné chemicky stanovit a i dnes by to byl značný problém, řešitelný jen na dvou třech pracovištích v tomto státě, a ještě rozhodně ne na počkání (ten test na káčatech trval cca 24 hodin).
A, obávám se, že i dnes by přišlo nějakých 10 - 12 jednodenních káčat levněji než analýza oněch více než deseti různých aflatoxinů na vysokotlakém kapalinovém chromatografu. A pokud by laboratoř nebyla zavedena na analýzu daného druhu potraviny nebo suroviny, znamenalo by to navíc vývoj nové varianty stávající analytické metody (předcházející finálnímu prohnání vyčištěného extraktu mašinou za několik milionů), tedy práci několika vysokoškoláků a laborantek na desítky dnů s náklady v tisících za každý den. I pouhý přechod analytiky "jen" z kravského mléka na kozí či mateřské trvá a stojí, jak bylo uvedeno.
Budu hodně ošklivý: Odbourání levných, rychlých a spolehlivých testů na zvířatech a jejich náhrada testy podstatně dražšími (a ještě často ne tak spolehlivými) je jedním z důvodů, proč jsme nuceni na léčení některých dětí se vzácnějšími chorobami pořádat veřejné sbírky. A jistěže k tomu přispívají i "moderní šetrné" vakcíny s nutností opakované revakcinace, placené z prostředků zdravotnictví.
A i výše uvedené zablokování výzkumu přispělo ke stavu, kdy proti COVID byly najednou jen mRNA pseudovakcíny s pochybným benefitem a velkými riziky. Kdyby na tomto problému pracovaly desítky pracovišť v každé větší zemi, patrně by byly k dispozici preparáty jednak účinnější, jednak méně rizikové.

Reakce lékařské obce

Faktem je, že významná část lékařů si zachovala k "vakcínám", údajně proti COVID, zdrženlivost. Řada z nich i na odborných akcích veřejně prohlašovala, že raději "vakcínu" vylijí do výlevky a pacientovi nepíchnou buď nic, nebo jen něco neškodného. Ještě víc se jich odmítalo covidové kampaně účastnit, proto na ni nakonec byli nahnáni starší medici. Ve svých ordinacích se této kampaně účastnili prakticky jen "zlatokopové", od nichž lucidnější pacienti prchají, jak jen trochu mohou.
Podobná situace byla i v jiných zemích. Lékaři prostě při promoci cosi přísahají, mj. to, že nebudou pacienta poškozovat, a je potěšitelné, že řada z nich se nesnažila stát kandidáty na titul "Mengele roku", ale snažila se své pacienty různými způsoby před tímto vysoce rizikovým a neúčinným zákrokem chránit. Ostatně, nedávno proskočila (opět spíš v alternativních než veřejnoprávních médiích) informace, že v USA zrušili (protože Trump) obžalobu lékaře, který cca 25 000 pacientům na jejich přání místo vraždící pseudovakcíny aplikoval fyziologický roztok.
Lékařská obec se i tedy v podmínkách covidové totality zachovala jako celek dosti pozitivně, zejména tuto linii drželi starší lékaři s delší praxí, mající širší přehled o oboru.
Z výše uvedeného také plyne skutečnost, že nežádoucí (až fatální) komplikace mRNA "vakcín" je nutno vztahovat k podstatně menšímu počtu pacientů, tedy ne k těm "papírově vakcinovaným", kteří dostali neškodnou slanou vodu, nebo ani tu ne. Na druhé straně existence těchto pacientů dosti zpochybňuje blekotání o "superúčinnosti" mRNA sajrajtů, protože pokud by "vakcinace" byla účinná, ti lidé se slanou vodou místo "vakcíny" by museli onemocnět a v určitém procentu i zemřít (a pokazit statistiku oficiálně očkovaných).
Osobně doufám, že toto selhání farmaceutického průmyslu, velmi podobné jeho chování za aféry s léky obsahujícími thalidomid (nejznámější je Contergan), bude časem řešeno, a daleko tvrději. Jsem toho názoru, že producenti těchto "vakcín" by měli být potrestáni srovnatelně s tím, jak bylo po válce naloženo s koncernem I. G. Farben (a i u něj byly tresty dosti bagatelní).
Poučení jak z COVIDu tak i thalidiomidu je, že farmaceutický průmysl musí být permanentně pod bdělým dozorem demokratického státu s hrozbou opravdu tvrdých sankcí, jak proti firmám tak i proti jejich managementu.

Trochu šířeji

Není náhodou, že byl v USA do státní administrativy dozorující léky postaven R. F. Kennedy, Jr., kterého spousty aktivistů, zcela jistě z nezištné lásky k producentům vakcín a pseudovakcín, označují za "antivaxera a desinformátora". Jeho hlavním hříchem je skutečnost, že požaduje velmi důkladné šetření každé vakcíny před tím, než bude aplikována v nějakém "ostrém" režimu.
Což je přesně to, co se nedělo v souvislosti s mRNA "vakcínami", jejichž zkoušení bylo ubohé a (patrně záměrně) bez možnosti zachytit jejich případné negativní účinky. Navíc i osobám bez medicínského vzdělání musí být jasné, že negativní dopady preparátu, objevující se třeba po pěti letech, těžko zachytí několikaměsíční či dokonce ještě kratší testování.
Nelze se také divit negativnímu postoji RFK, Jr. vůči očkování těhotných žen, protože i se svou pouhou pregraduální státnicí z porodnictví a gynekologie si dokážu představit víc mechanismů negativního ovlivnění zárodku, plodu či samotného těhotenství (= vyvolání potratu). Ostatně, u řady vakcín odpovědnější výrobci upozorňují na těhotenství jako kontraindikaci jejich aplikace. Dokonce i někteří výrobci mRNA pseudovaskcín měli oficiálně v příbalovém letáku těhotenství jako kontraindikaci, což ovšem nevadilo našemu soudruhovi ministrovi "vakcinaci" tímto sajrajtem prosazovat.
Stejné problémy nastaly u odpovědných pracovníků v souvislosti s výše zmíněným thalidomidem. V té době zachránila USA Frances Oldhamová, nenáviděná a proklínaná presstituty, pracujícími ve prospěch výdělků farmaceutických firem (zcela jistě zdarma, jen z dobroty srdce). Jejich následníci zase do nás cpali vraždící mRNA. Obě tyto aféry jsou důkazem nulové hodnoty informací z "veřejnoprávních" sdělovacích prostředků, i jejich tvůrců a šiřitelů.
Jsem toho názoru, že požadavek na kvalitní testování léčebných prostředků, jistě ne jenom vakcín, je naprosto základní věc, která by se neměla dát žádným způsobem obejít. Stejně tak by měla být daleko větší zdrženlivost v případě dětí, i těch ještě nenarozených.
Navíc by měla být nadefinována trestní odpovědnost jak managementu, který ono testování zanedbal, tak i pracovníků sdělovacích prostředků, kteří nasazení netestovaného nebo špatně testovaného farmaceutického produktu propagovali a prosazovali. A to i s velmi citelnými tresty, odpovídajícími obecnému ohrožení velkého rozsahu. Neměl bych problém, pokud by tito novináři dopadli jako Vítězslav "Sláva" Jelínek, který za protektorátu psal dobrodružné romány pro mládež, propagující nacismus (viz Ondřej Neff: "Něco je jinak").
Pochopitelně, to znamená dostat do čela státu někoho, kvalitativně podobného Trumpovi, jemuž záleží na občanech a ne na peněženkách oligopolistů či monopolistů.
Přiznám se, že dnes už nevěřím ani onomu obviňování Kennedyho a podobných osob z podvodu při spojení autismu a některých vakcín. Byť jsem tomu dříve věřil. Především proto, že ti samí lidé, kteří za oněmi obviněními stojí, se natolik zkompromitovali za dob COVIDu, že jim nelze věřit absolutně nic bez velmi důkladného prověření čehokoli, co hlásají.
Na druhé straně je jasné, že odvrhování jakékoli vakcinace šmahem, jak se to v současné době děje a stalo se to v některých kruzích módou, představuje vylévání špinavé vody z vaničky i s dítětem. Jak jsem uvedl výše, vakcíny nás zachránily a chrání před řadou chorob, které v historii vedly k velkým epidemiím s obrovskými počty zemřelých.
Faktem ovšem je, že ony zesílené antivakcinační nálady nevykrystalizovaly ze vzduchu, ani v důsledku "ruské propagandy", ale jen a jen ze zkušeností, naprosto otřesných, populace s "vakcinací" proti COVID (nicméně i s dalšími "anticovid" opatřeními). A že tvůrci těchto zkušeností zcela jistě nesou lví podíl na vzniku oné nedůvěry populace k vakcinaci a vakcínám. A že by za tento podíl viny na vzestup antivakcinačních nálad měli nést odpovědnost, i trestní a ekonomickou.
Je jasné, že v této oblasti bude vždy proti sobě stát zájem farmaceutického průmyslu, ochotného vakcinovat "proti všemu", i naprosto banálním chorobám (a pokud možno neúčinnými vakcínami, vyžadujícími periodické přeočkovávání), a zájem občana, chránit si své zdraví před nežádoucími účinky rádoby léčivých prostředků. A jistě je v zájmu občana i státu spíše "hnusná stará" vakcína s jednou aplikací na celý život než "geniální nová a vysoce šetrná" vakcína s nutností přeočkovat co pět či deset let.
Rozhodně není v našem zájmu, aby nám do zdravotnictví zasahovala pochybná organizace WHO, jejíž odborný kredit dostatečně charakterizuje to, že je nyní vedena marxistickým politikem bez lékařského vzdělání. Z této organizace je třeba vystoupit stejně, jako to udělaly USA. A je jistě v zájmu i našeho státu, aby se vakcíny vyráběly u nás, alespoň ty klíčové. Tedy rozhodně abychom nebyli odkázáni na výrobky problematických firem, vyráběné v kdovíjaké Tramtárii. Byť zájem EU je přesně opačný.
Je tedy nutné konstatovat, že i téma ochrany zdravotního stavu našich občanů je, bohužel, vysoce politické až výbušné, a to, co je na tomto poli v našem zájmu, by mohlo vést až k roztržce s Bruselem.

Přes jednoznačně negativní zkušenosti z mRNA "vakcínami" za COVIDu bychom neměli vakcinaci jako takovou šmahem zatracovat. Je však třeba obnovit důvěryhodnost jak výrobců tak i konkrétních výrobků, což se neobejde bez narušení stávajícího oligopolu, který v této oblasti po cíleném zničení farmaceutických továren na území postkomunistických států nastal. Cestou k žádoucímu stavu může být jak daleko preciznější dohled státu nad farmaceutickými oligopolisty (včetně hrozby opravdu drsných trestů), tak i podpora vzniku a rozvoje jejich místní konkurence.