Budeme vyrábět struldbrugy?

Kdo jsou ti zmínění v nadpisu? Musíme je hledat v naprosté klasice, třetím dílu Guliverových cest. Ukazují trochu jiný pohled na nesmrtelnost, který není sdílen ani všemi autory, touto tématikou se zabývajícími, o laicích ani nemluvě.

Proč struldbrugové

Má cenu se zabývat tímto fenoménem jednoduše proto, že zdravotnické autority, zejména levicově až levičácky orientované (což je charakteristika i valné většiny současné WHO) neustále slibují prodlužování lidského života a presentují je jako cosi mimořádně pozitivního.
Pochopitelně, často prosazuje dodržování nesmyslů, které již byly vyvráceny, nebo bojuje proti aktivitám lidmi vnímanými pozitivně, jejichž vliv na zdraví a délku života je zanedbatelný či neprokazatelný. V podstatě pouze omezuje lidskou svobodu a lidská práva.
Byl dokonce vymyšlen ukazatel DALY, což jsou roky, které člověk prožije odkázán na péči druhých. Čili čím je hodnota tohoto ukazatele nižší, tím má být společnost kvalitnější.
Osobně považuji tento ukazatel za pitomost, a to ze dvou silně souvisejících důvodů:

1. I v zemích se srovnatelným sociálním systémem se do DALY budou promítat nejrůznější nejen sociální, ale i komerční faktory. Např. existence zásilkových obchodů výrazným způsobem snížila DALY, protože lidé již neschopní si nakoupit potravinové suroviny a uvařit si z nich jídlo se pojednou stali samostatnými v tom smyslu, že si jen ohřejí a snědí to, co je jim dovezeno až ke dveřím bytu. Čili u nás se musel tento ukazatel rapidně zmenšit po vzniku podobných služeb a jeho rozmístění na ploše státu bude spíš stínovat dostupnost těchto služeb než výskyt lidí v horším zdravotním stavu.
2. Nejlepší hodnoty tohoto ukazatele ovšem mají některé rozvojové státy, protože pokud se v nich někdo stane "disable", tak prostě během pár dnů zemře. Důvodem je, že tam péče o tyto lidi není nijak zajištěna a v řadě případů nemohou pomoci ani nejbližší příbuzní. Prostě proto, že pomoc je nad jejich ekonomické i fyzické síly.

Z tohoto důvodu jsem vůči tomuto, ale i dalším podobným, ukazatelům dosti skeptickým. Považuji je za cosi, co má potvrdit jakýsi ideologicky předem zadaný cíl, a objektivní reflexe reality je u těchto ukazatelů druhotná, tedy, pokud je vůbec žádoucí.

Tedy, struldbrugové...

Abychom tedy šli ad fontes:
Guliver, prováděný fiktivní zemí Laputa je svým průvodcem seznámen s tím, že v zemi se občas narodí děti, které budou žít věčně, a že je to pro ně velké neštěstí:
"A co je na tom tak strašného? Já si představuji, co všechno by mohl člověk za tak dlouhou dobu vykonat, zvládnout..."
Později mu ovšem král této země vysvětlí:
"Milý Lemueli, ty si to představuješ jak Hurvínek válku (respektive mu zcela jistě řekl nějaký laputský ekvivalent této fráze). On sice bude žít věčně, ale nepřestane stárnout. Bude stále starší, nemocnější a neschopnější. My dokonce musíme ty nešťastníky po devadesátce jejich věku zbavit majetku, protože by svou stařeckou chamtivostí na sebe strhli veškeré bohatství země a svou stařeckou pošetilostí by ji rozvrátili.
A je tu ještě jedna věc: Jak ve stáří klesá vštípivost, tak oni časem přestanou být s to sledovat změny, jimiž přirozeně lidská řeč prochází. Takže nakonec žijí mezi lidmi, kteří mluví pro ně neznámým a nenaučitelným jazykem a jsou schopni si povykládat jen s několika málo struldbrugy, kteří se narodili před nimi a po nich."
Takže musel cestovatel Lemuel Guliver konstatovat, že věčný život, pokud není spojen také s věčnou dobrou tělesnou a duševní kondicí, je cosi ne moc příjemného a žádoucího (což bylo v podstatě autorovo poselství ke čtenářům).
Jsem toho názoru, že pokud nebudou opravdu zajištěny i ty fyzické a psychické schopnosti, může se honba za co nejdelším přežitím změnit na cosi až obludného. Zejména pokud se dostanou k moci náboženští fanatici a zakáží sebevraždy, asistované sebevraždy či euthanásii, jak se o to neustále snaží, včetně pochybných postav z parlamentu EU.

Pohledy odjinud

Nesmrtelnosti blízké bylo i Frankensteinovo monstrum z románu M. Shellyové. Nakonec se rozhodlo spáchat sofistifikovaným a bolestivým způsobem sebevraždu, protože pociťovalo svůj život jako nesnesitelný.
Karel Čapek v divadelní hře "Věc Makropulos" nechává dceru alchymisty, která sloužila jako pokusná myška k testování nápoje nesmrtelnosti, vařeného původně pro Rudolfa II jejím otcem, vyprávět o stále narůstající únavě ze života. Nakonec se onoho receptu vzdá a daruje jej mladému páru, který objevil, že je vlastně nesmrtelná (respektive v Čapkově pojetí se život musel periodicky opakovanou dávkou lektvaru prodlužovat). Mladí ten recept hodí do ohně.
I socialisticky rozjásaní raní bratři Strugačtí v jednom ze svých prvních románů "Ničivá vlna" nechali jakýmsi blíže nespecifikovaným technickým zákrokem vzniklého nesmrtelného charakterizovat svůj stav slovy: "Je to změna ze stavu 'Chceš, ale nemůžeš' na 'Můžeš, ale nechceš'".
Podobně problematicky se na věčný život, nebo alespoň velmi dlouhý život, dívají i někteří klasikové západní SF.
A možná ještě jeden aspekt: Šíření křesťanství velice prospělo, že zakazovalo otrokům spáchat sebevraždu. V podstatě se mu podařilo odvrátit jakousi analogii průmyslové revoluce, na niž měla antika již našlápnuto, a slevněním otrocké práce (protože otrokům byla odňata poslední zoufalá možnost se vyhnout nadměrnému vykořisťování) přivést společnost na jinou cestu, na níž setrvala po dlouhou dobu.

Věčný, nebo velice dlouhý život, pokud nebude spojen s atributy zdraví a kondice, se snadno může stát nikoli požehnáním, ale krutým trestem (což se týká i případné povinnosti nedobrovolně žít).

"Humanizace" války?

Mnozí aktivisté brečí nad strašnými zvěrstvy, která se konají ve válkách kdekoli na světě. Volají po tom, aby války byly "humanizované", odehrávající se podle nějakých rituálních pravidel s maximální šetrností pro všechny zúčastněné i nezúčastněné.

Cesta do pekla ...

Obávám se, že takovéto snahy, jaké jsem v úvodu citoval, mohou skončit naprosto jinak, než jak to hlasatelé "humanizace" války chtějí. Nebo alespoň prohlašují, že to chtějí.
Jsem toho názoru, že efektem takovýchto snah, doufejme, že nežádoucím, může být snížení prahu pro vstup do válečného konfliktu. Něco jako "nic zlého se nám nemůže stát, tedy vzhůru do boje!"
A tedy že ona humanizace se bude podílet, pokud se už nepodílí, na nárůstu počtů nejrůznějších konfliktů a, pochopitelně, i počtu obětí.
Ostatně, je znám i výrok jednoho z US generálů z doby občanské války: "Je dobře, že je válka tak strašná, jinak by hrozilo, že se nám zalíbí."
Jistěže byla období, kdy válka byla záležitostí výlučně profesionálů, kteří prodělávali po každém střetu určité očistné rituály, víceméně zaměřené právě na to, aby se jim nezalíbila. Nicméně technický pokrok vedl k tomu, že bylo možné zverbovat vesničana a poslat ho s patřičnou výzbrojí, vyžadující několikatýdenní výcvik, do války. A pro profesionály nastal malér, protože byli natolik přečísleni, že jejich vyšší bojová kvalita nemohla ten rozdíl v počtech převážit.
A i tento pokrok byl v podstatě cestou do pekel, protože onen mírně vycvičený vesničan, schopný zvládnout i vojsko profesionálů, se nakonec stal páteří revolučních armád, husity počínaje, současnými občanskými konflikty kde všude možně po světě zcela jistě nekonče. A mnozí z nich po válce skončili v lupičských tlupách.

Zkumavka

Mnohá umělecká díla jsou takovou zkumavkou, do níž autor naloží patřičné ingredience a pak je míchá, zahřívá či jiné věci s nimi činí, až z toho něco vyleze. A protože ty procesy, ke kterým v takové "zkumavce" dochází, jsou jednodušší a přehlednější než reálný život, může z toho vylézt i něco, co v reálném životě pro jeho komplexnost a nepřehlednost nepozorujeme.
Přesně takovou "zkumavkou" je dle mého soudu klasická Star Trekovská povídka "Příchuť zkázy", mající i svou stránku na Wikipedii.
Hrdinové seriálu se setkají se soustavou se dvěma obydlenými planetami, které spolu dlouhou dobu bojují. Boj byl ovšem maximálně ritualizován a "humanizován". Nálety nejsou prováděny pomocí raket s jadernými hlavicemi, ale jejich počítačovými simulacemi, které určí, zda se nálet povedl, a pokud ano, co vše bylo zničeno, a kteří lidé zahynuli. To zničené je pak šetrně zbouráno a "padlí" lidé jsou šetrně a bezbolestně usmrceni v jakýchsi "desintegračních komorách" (pokud si jejich název správně pamatuji).
Konflikt nastane, když do kategorie "padlých" spadne i část posádky Enterprise. Když jednání nevede k cíli, nechá kapitán Kirk zničit na obou planetách ty komplexy, které zajišťují onu "humánní" formu konfliktu. A dá vládám obou planet jasně najevo, že pokud chtějí bojovat, tak jen reálnými raketami, které budou rozsévat smrt a zkázu v daleko syrovější podobě a se všemi dalšími "radostmi", jako je zamoření radioaktivním spadem, vznikem raněných a invalidů a mnoha dalšími strastmi, kterým se onou "humanizací" konfliktu vyhnuli. Během necelého týdne jsou astronauté požádáni oběma vládami, aby posloužili jako prostředníci pro mírová jednání za účelem ukončení války.

Realita

Jistěže v tak syrové podobě, v jaké je to popsáno v oné Star Trekovské povídce, asi dopad humanizace a regulace válečných konfliktů nemá, ale rozhodně bych nepodceňoval možnost, že se může v některých případech promítnout do ochoty takovýto konflikt vyvolat, nebo v něm pokračovat.
Troufám si také tvrdit, že pokud by ony humanizační snahy překročily určitou míru, mohlo by opravdu nastat něco podobného, jako v oné povídce. Což je sice škaredě, ale zcela skepticko realisticky, řečeno.
Tím netvrdím, že by neměla být poskytována humanitární pomoc, že by nemělo být vynucováno humánní zacházení jak se zajatci, tak i s civilním obyvatelstvem, ale na druhé straně by pořád mělo platit to, že válka má být strašná a hnusná, aby se lidem, a zejména těm v klíčových pozicích, nezalíbila. Ostatně, jak bylo již uvedeno, vědělo se to už v USA v době občanské války.

Válka je tedy hnusná a měla by hnusnou zůstat, jinak její odpudivý efekt klesne, což by mohlo být ke škodě věci a paradoxně přispívat ke vzniku válečných konfliktů.

Sešli se umělci

Dne 5. 6. se sešli před ministerstvem kultury umělci a stěžovali si na nesnesitelné podmínky svého bytí.

Požadavky

Umělci hlavně požadovali, aby bylo schváleno širší pojetí statusu "umělec", který v podstatě znamená člověka, majícího nárok na přijímání dotací od státu. Zdá se jim, že jejich podmínky jsou naprosto neúnosné, neschopné zajistit jim důstojný život.
Chtějí tolik, aby "mohli důstojně žít".
Stěžují si na "nerespekt", mikroagresi a nedůstojné postavení, negativně vnímané jejich rodinami, přáteli, spolužáky apod.

Realita

Umění, a tím spíš "umění" je u nás naprosto šíleným způsobem dotováno státem, přičemž některé dotace jdou jeho provozovatelům do rukou přímo od centrálních státních institucí, jiné se pasírují přes kraje nebo jiné státní složky.
Na každé místo v dotovaném divadle, bez ohledu na to, kolik stojí lístek a zda se vůbec prodá, přistává tisícovka (+- dle velikosti divadla a šikovnosti jeho vedení).
Všechny ty dotace jdou, pochopitelně, z daní občanů, protože stát žádné hodnoty nevytváří, má jen to, co vybere z daní a podobných poplatků.
Jistěže jsou výjimky. Avšak i umělecky kvalitní divadla jsou nucena získávat dotace, protože bez nich by neměla v konkurenci s dotovaným šuntem sebemenší šanci. Podobná situace panuje jistě i v jiných kategoriích umění.

Nicméně

Vedle oněch "státních umělců" jsou zde mnozí další, kteří od státu nedostanou ani korunu, a buď si dokáží na sebe vydělat přízní publika, nebo to mají jako koníčka, vedlejší aktivitu, kterou platí či alespoň si pro ni živobytí zajišťují, z jiných zdrojů.
Obávám se, že právě toto jsou opravdoví umělci, kteří tvoří něco ze své vnitřní potřeby, což jejich obecenstvo pudově (přinejmenším takto) vycítí a nutí je chodit na koncerty, kupovat knihy (ale třeba i počítačové hry) apod.
A někteří vytvářejí významné a přínosné hodnoty i přes skutečnost, že jim stát, nebo různí pochybní aktivisté, házejí klacky pod nohy.

Hodnocení

Opravdu si nemyslím, že může fungovat umění na bázi nějakých "žebračenek" od státu. Naprostá většina toho, co je dotováno, by v podmínkách reálné ekonomiky nemělo šanci přežít. Výjimky jistě existují, ale těm by fakticky zrušení dotací spíš prospělo, protože by zlikvidovalo jejich umělecky bezcennou konkurenci, drženou nad vodou jen těmi dotacemi.
Existence zmíněné kategorie umělců bez dotací ukazuje, že i v takových podmínkách lze vytvořit kvalitní a konzumenty žádaná díla.
Budu strašně ošklivý: Přestože jsem napsal pět románů žánru fantasy a dostal za ně honorář, rozhodně se nepovažuji za profesionálního umělce a ona cena za prodej autorského práva nakladateli byla jen příjemným bonusem, kvůli kterému bych to, kdyby mě samotná tvůrčí práce na nich nebavila, nedělal. A jistě mě potěšilo to, že se jim ten nákup vyplatil, protože většinu nákladu bezproblémově a rychle vyprodali.
Umělec prostě buď má touhu něco tvořit, protože je to cosi, co uspokojuje jeho hlubokou vnitřní potřebu, nebo je jen jakýsi profesionál, který za dotace "střihne" v podstatě cokoli ve stylu "koho chleba jíš ..."
A, je mi velice líto:
Ta první kategorie, tvořící z hluboké vnitřní potřeby a překonávající nejrůznější překážky, bránící jí v umělecké tvorbě, je v podstatě ta, která zanechává v naší kultuře a civilizaci vůbec nějaké pozitivní (nebo alespoň kontraverzní) stopy.
Ta druhá skupina umělců, fungující na základě hesla "zadarmo ani kuře nehrabe", by měla hluboce zvážit, zda skutečně chce dělat umění nebo brát dotace.
V tom druhém případě by měla pověsit umění na hřebík a věnovat se něčemu jinému. Jistěže jsou mezi nimi skvělí profesionálové, perfektně znalí uměleckého řemesla (které se dá, na rozdíl od umění jako takového naučit). Nicméně řemeslná kvalita díla nezaručuje, že toto dílo bude i umělecky na výši.
Věnuji pietní vzpomínku Františkovi "Mroži" Novotnému, který začínajícím autorům doporučoval sledování jihoamerických telenovel s tím, že "umělecky jsou to totální s*ky, ale jsou naprosto perfektně zvládnuté po stránce strukturování děje a výstavby zápletky a jejího řešení, charakteristiky postav i prostředí a podobných řemeslných prvků, které se dají z nich okoukat a vylepšit si tím své řemeslné znalosti a dovednosti.
Tato skupina umělců by se zcela jistě mohla alespoň zčásti uplatnit v uměleckém školství. A pokud ani tohoto nejsou schopni, nechť jdou dělat nějakou užitečnou a nedotovanou činnost. Ta bude pro společnost jako celek přínosem, i kdyby to mělo být kompletování hamburgerů v "mekáči" nebo mytí nádobí či "management podlahových krytin".

Je mi velice líto, díla umělců, kteří nejsou s to se uživit bez dotací, a o které publikum nemá takový zájem, že by bez dotací nepřežili, nejsou ničím, bez čeho bychom se nemohli jako společnost, i jako jednotlivci v ní žijící, obejít. A umělci, kteří se bez dotací nemají šanci uživit, by měli změnit profesi, i za cenu odchodu z oblasti umělecké tvorby.

Homopolibek v pohádce?

Obávám se, že všechno je jinak. A to se tedy týká i oné norské Popelky, remake našeho filmu "Tři oříšky pro Popelku". A jsem přesvědčen, že onen silně diskutovaný "homopolibek" nevadí jako takový, ale vadí jeho kontext, respektive že vadí v daném kontextu.

Kontext pohádek

Uvádí se, a nevidím důvod tomu nevěřit, že řada pohádek více-méně reflektuje situaci, jaká zde byla za starověku, za časů Keltů. Tehdy totiž opravdu mohl Honza (či jeho keltský ekvivalent) přejít horu nebo projít lesem a ocitl se v jiném království. Respektive královstvíčku, zpravidla ne větším než bývalé okresy. Dokonce i ono potahování celého města tu černým tu červeným a tu zase bílým suknem má zcela jednoznačně keltský charakter.
Pochopitelně, další reálie pohádek jsou odvozeny od poměrů ve středověku, u některých se jedná až o, řekněme, přelom 18. a 19. století (např. "Princ, který měl o kolečko víc").

Kontext homopolibku

Je jasné, že v uvedených dobách byla homosexualita přísně stíhána a, s výjimkou oné poslední doby, trestána smrtí, nejčastěji upálením zaživa. Teprve někdy v tom 18. století se začaly uplatňovat tresty mírnější, jako prosté oběšení či mnohaleté vězení.
Je tedy naprosto jasné, že v takovém prostředí v podstatě veřejně (polibkem) demonstrovaný homosexuální vztah byl prakticky poukázkou na popravu. Z tohoto důvodu do tohoto prostředí, byť po mnoha stránkách idealizovaného (vzpomeňme klasika, rozebírajícího Sněhurku od W. Disneye a vyčítajícího jejím tvůrcům, proč není ukázána i hladomorna princova, protože bez takového zařízení by těžko mohl žít životem feudálního playboye), prostě podobná scéna nepatří.

Hovadství progresivistů

Není to tak dávno, co bylo tvůrcům počítačové hry Kingdom Come, situované na Moravu a zasazené do období válek Moravských Lucemburků (tedy bratranců krále Václava IV), že se v této hře nevyskytují žádní černoši. Přitom je jasné, že jednak neměli jak se do našeho království dostat, jednak, pokud by se i sem nějaký dostal, tak by nejspíš velice rychle zemřel v souvislosti s klimatem a tehdy dosti řádící tuberkulózou. Takže opravdu je výskyt takové osoby na našem území a v uvedeném čase naprosto nereálný.
Paradoxně se mohli nějací černoši vyskytnout v římských legiích nebo pomocných sborech, které na naše území pronikly za časů Marka Aurelia a podle nejnovějších nálezů se zřejmě dostaly skrze Moravskou bránu až do Slezska. Dokonce možná až k Baltu. Mimochodem, ještě snad za toho Marka Aurelia se homosexualita u nřímských legionářů trestala ubičováním k smrti.
Nicméně progresivisté, většinou naprosto hloupí a nevzdělaní, se budou kálet do věcí, které jsou naprostou pitomostí. Mezi normálními lidmi, nikoli blby jako jsou oni, tím, pochopitelně, mnoho úspěchů nesklidí. Naopak, velice často je to právě v očích normálních lidí diskredituje. A oni sami jsou naprosto hloupí na to, aby pochopili skutečnou příčinu své neváženosti, a tak blekotají o "desinformačních", či rovnou "ruských" webech.

Narušení kontextu

Onen polibek zapadá do kontextu pohádkového světa asi stejně, jako zapomenuté náramkové hodinky na ruce herce, hrajícího ve filmu, odehrávajícího se ve středověku nebo v době ještě dávnější. Případně jako onen známý trapný stín vrtulníku ve z ptačí perspektivy zabírané bitvě v americké verzi filmového zpracování Tolstého Vojny a míru. Takové věci jsou ovšem přiznaný fauxpas, pokud projdou až do finální verze, případně jsou nemilosrdně zrušeny a příslušná scéna přetočena tak, jak má být.
V případě té Popelky se ovšem jedná o násilně cpanou homoscénu někam, kde prostě nemá co dělat. Zcela jistě je snahou progresivistů "vychovávat" populaci i (či spíš právě proto, že na nic lepšího intelektuálně nemají) takovými debilitami a absurditami. A vrací se jim to jako bumerang.
I kdyby ta norská Popelka byla zlatá, tak právě z toho důvodu, že se mě snaží násilně "vychovávat" k ní mám předem odpor a patrně na ni nepůjdu. Ba ani nevidím důvod, proč si ji odněkud stahovat, byť by byla "pro velký úspěch" vystavena na webu zdarma. Jako jsem neměl důvod shlédnout, tak či onak, "vylepšeného" a "politicky korektního" Barbara Conana nebo Vinetoua.
Přitom jsem k LGBTQ+ osobám i komunitám tolerantní. Nemám problém ani s jejich "Pride pochody". Jen jsem měl problém o poslední této akci, když tam měli "odpoledne pro děti", kde vymývali dětské mozečky homosexuální propagandou (což je něco jiného než výchova). Stejné problémy, ač kuřáky toleruji a některé zákazy kouření považuji za naprosto nesmyslné, bych ovšem měl i s nějakým "kuřáckým odpolednem" pro děti.

Možná motivace

Je docela dobře možné, že tvůrci norského remake Popelky se snažili aspirovat na Oscara, který už je dávno v rukou (Americká filmová akademie) progresivistických idiotů. A že onen "homopolibek" je jakousi "úlitbou bohům", jako některé prvky uměleckých děl (nebo dokonce celá díla) jak z dob socialismu, tak i dob nacistické 3. říše. Pak ovšem se nemohou soudruzi akademici divit, že jsou stavěni na roveň nacistických či socialistických "kulturtrégrů", dohlížejících na to, aby umění, bez ohledu na kvalitu, bylo v souladu se státem či Stranou hlásanými idejemi.
A tvůrci samotného filmu mohou klidně časem dopadnout jako známá Leni Riefenstahlová, Hitlerova "dvorní filmařka". Nebo jako umělecky impotentní (LR rozhodně tuto charakteristiku nesplňuje) tvůrci různých "budovatelských filmů" a podobných sraček.
Pokud u tvůrců norské Popelky tento důvod existoval, jen to ukazuje škodlivost onoho opatření mentálních degenerátů z Americké filmové akademie. A doporučuji všem čtenářům, aniž bych bojoval "za Kreml", si místo norské Popelky pustit raději něco 18+, a dětem klasickou pohádku z toho, co je natočeno a nezprzněno.

Homopolibek v pohádce, zasazené (oblékáním, zbraněmi, chováním hrdinů atd.) do +- středověkého nebo raně novověkého období, kdy se "sodomský hřích" nemilosrdně trestal smrtí, podobně jako třeba čarodějnictví, je silně rušivým elementem, který tam v podstatě právě pro tento kontext nemá co dělat.
Jiná věc je, kdyby byla Popelka nějak zasazena do současné doby. Zejména v nějaké "alternativně žijící" čtvrti některé ze západních metropolí by něco takového zcela zapadlo do kontextu času a místa. Do takového kontextu by ovšem zapadl i homosexuální Popelák, zachraňující prince před vynuceným sňatkem se ženou, která je mu, vzhledem k jeho sexuální orientaci, odporná :-)

Kristus znásilňuje muslimku

aneb my vám ty své hovadiny vnutíme, a za vaše peníze

Festival "Divadelní svět", organizovaný v Brně 24. - 28. 5. tohoto roku, hodlá uvést problematickou hru chorvatského režiséra Olivera Frljiče "Naše násilí a vaše násilí", v níž Kristus znásilňuje muslimku.

Reakce

Zatím vnímám, až na nevýznamné výjimky, reakce, jednotlivců i skupin / organizací jen negativní, označující onu hru za "pitomost", pokud ne za něco horšího.
Ukazuje se jasně, že naprostá většina lidí není ochotna přijímat jakési ideologické bláboly, byť zabalené do hadru "pokrokové" divadelní hry.

Problém historický

Islám vznikl více než půl tisíciletí po Kristově smrti, takže beze stroje času Kristus žádnou muslimku znásilnit nemohl. Ledy by na muslimky skákal z krucifixů, což by bylo zcela jistě reflektováno jako zázrak a patřičně oslavováno.
Je otázka, zda soudruh režisér pracuje s představou, že publikum toto neví (byť by to měl vědět absolvent základní školy). Nebo zda toto znásilňování historické reality má být nějakým symbolem.
Na druhé straně si dovedu představit, že průměrnému absolventovi multikulturálních studií nebo jiných humanitních hovadin bude tento fakt novinkou, které ani nebude ochoten uvěřit a bude spíše uvažovat nějaké spiknutí autorů učebnic a encyklopedií proti ubohým muslimům (je-li ovšem schopen tato díla číst).
Pokud by bylo, pak by ovšem na místě bylo znásilňování křesťanek Mohamedem (protože toho se Mohamed, a mnohokrát, historicky doloženě samotnými muslimy dopustil). Přičemž křesťanek znásilněných nebo zavražděných muslimy bylo v historii podstatně více, než v opačném gardu muslimek znásilněných křesťanskými bojovníky.
Jistěže se ve válkách s islámem a při dobývání islámem okupovaných území dělo i znásilňování muslimek, ale v naprosto stejném rozsahu, v jakém byly znásilňovány na těchto dobytých územích křesťanky, případně nakolik byly znásilňovány křesťanky při vnitrokřesťanských konfliktech (třeba za třicetileté války).

Problém symbolický

Pokud má ono znásilnění muslimky mít nějaký symbolický charakter, je ovšem problematické právě tím, že tyto aktivity prováděli v daleko větším rozsahu muslimové. Konec konců, veškeré území, kde je nyní v převaze muslimské obyvatelstvo, bylo muslimy násilně dobyto a jeho obyvatelé byli buď donuceni konvertovat k islámu, nebo byli vyvražděni a nahrazeni imigrovavšími muslimy. Přesně tohle je cílem i současné muslimské imigrační vlny do civilizovaných zemí.
A opět je nutno konstatovat, že pokud nebudou muslimové zahnáni do svého doupěte v Mekce, jako byli nacisté zahnáni do svého doupěte v Berlíně, kde jejich vůdcové následně buď spáchali sebevraždu nebo se pokusili skrýt a utéct, nelze hovořit o nějaké převaze v atakování muslimů nemuslimy nad atakováním nemuslimů muslimy. A i v tomto případě by takovéto dobytí islámského světa bylo jen a jen reakcí na nesčetné agrese, které muslimové páchali a páchají po celou dobu své existence. Dobytí Německa bylo rovněž reakcí na agresívní válku, vyvolanou tímto státem.
I na úrovni jakési symboliky se tedy nejedná u uvedené divadelní hry o nic jiného než o manipulativní a lživou propagandu ve prospěch našeho nepřítele.
Konec konců, nedávno zemřelý Juraj Herz spáchal podobný paskvil: "Habermannův mlýn" (filmového Habermanna zavraždili zcela nesmyslně a bez motivu Češi, historického Habermanna zavraždili nacističtí pohrobci Wehrwolfové, bojující právě proti "zrádcům", kteří se snažili s Čechy vycházet v dobrém, jako byl historický Habermann).
Prostě ukazuje se, že "pachatelé dobra", stojící za touto akcí, jsou buď nekompetentní blbové nebo arogantní lháři, jednající ve prospěch nepřátel civilizovaného světa. Naštěstí je většina normálních lidí schopna toto rozpoznat a výsledkem je negativní vztah veřejnosti k těmto osobám i celému projektu.

Problém ekonomický

Celý festival i jednotlivá představení, je vysoce prodělečná záležitost, která je silně dotována z peněz všech daňových poplatníků. Kdyby na představení bylo nasazeno ekonomické vstupné (které by od určitého rozumného procenta obsazení sálu pokrylo všechny náklady), tak by si lístky prakticky nikdo nekoupil (a zkrachovalo by to stejně). Nekoupili by si je ani političtí aktivisté, vřískající po náměstích ve prospěch muslimských agresorů.
Právě proto, že s veřejnými penězi městští "zastupitelé" hospodaří stylem "z cizího krev neteče", mohou být daňoví poplatníci za své peníze atakováni podobnými hovadinami.
Jistěže je nutné vznést otázku, jaký smysl má umění (či spíš "umění"), které si na sebe nedokáže vydělat. Zda podpora takovéhoto "umění" má vůbec nějaký společenský přínos. Může mi jistě ledaskdo argumentovat světově uznávanými umělci, kteří za svého života neprodali jediný obraz a museli si své aktivity hradit ze svých příjmů, nebo museli mít nějakého mecenáše.
K tomu je ovšem nutno konstatovat, že:

1. Takovýchto postav je mezi umělci, neschopnými se uživit svou produkcí, naprosté minimum. Valná většina z nich produkovala a produkuje jen nesmysly, které právem upadnou v zapomnění už za jejich života.
2. Pokud si to někdo hradí sám, tak ať si "umělcuje" dle libosti (uvnitř limitů, daných platnými zákony).
3. Pokud ho někdo konkrétní sponzoruje, tak by měl být připraven zodpovědět dotaz, proč podporuje něco tak kontraverzního a případně čelit negativní (ekonomicky) reakci svých zákazníků či obchodních partnerů.

Jinými slovy, přiškrcení veřejných peněz do umění by znamenalo i tlak na zodpovědnost za to, co je produkováno (daleko účinnější a demokratičtější než nějaká úřednická cenzura).

Jak tomu čelit

Zcela jistě v nadcházejících letošních komunálních volbách nepodporovat "vládní" strany na brněnské radnici (a obdobné strany i jinde) a dát přízeň spíše stranám, stavějícím se ke sponzorování umění (a zejména "angažovaného") skeptičtěji.
V Brně zcela jistě pomůže i divácké ignorování divadel, která se do tohoto "angažovaného" festivalu zapojila. Minimálně by mohlo osvícenějším divadelníkům dojít, že jejich aktivity jsou zbytné a lidé je v podstatě nepotřebují (nehledě k tomu, že v době internetu a elektronických médií je mohou snadno substituovat širokou škálou alternativ). Takže pokud se budou "umělci" těmito aktivitami proti lidem stavět, mohou skončit na ekonomické pozici středověkých komediantů, žijících, až na pár výjimečných a krátkých období, po celý život "z ruky do huby" a na pokraji smrti hladem.
V řádných celostátních volbách, případně předčasných, pokud se politici v nynějším parlamentu nedohodnou, potom opět podporovat strany, stavějící se k podpoře "angažovaného umění" (a "umění" vůbec) zdrženlivě.
Do ulic a náměstí zatím chodit nemusíme.

Produkování bezcenné proticivilizační agitky jen odkopalo "angažované" umělce a "umění". Právem vzniklou "hru" kritizují naši občané v podstatě napříč společenským spektrem, s výjimkou fašistů (kteří si říkají "liberální demokraté").

Něco za něco 2

Prosloveno na Fénixconu 2017.

Nicméně, podívejme se hlouběji do historie:

Červánky lidstva

Po celou historii lidstva se stávalo a stává, že jsme (resp. naši předkové) prakticky vždy za pokrok platili nějakou cenu, nicméně tato cena v globále byla vždy menší, než to, co ten pokrok přinesl. Takže byla pro lidský průměr přijatelá.
Když to trochu přeženu, tak v momentě, kdy náš chlupatý prapředek někdy na přelomu třetihor a čtvrtohor slezl ze stromu, tak za to platil. Nejen rizikem ukopnutého palce (což při jeho tehdejší stavbě nohy bylo riziko podstatně větší než pro nás), které mě napadlo jako první, ale zcela jistě i rizikem sežrání jakoukoli šelmou, která se na jeho rodiče, čistě stromové bytosti, mohla jen mlsně koukat ze žabí perspektivy.
Nicméně toto riziko bylo natolik výrazně vykompenzováno rozšířením potravních zdrojů a únikem před konkurenty, kteří nenalezli odvahu z těch stromů slézt, že, přes občasné sezobnutí některého méně opatrného příslušníka tlupy pozemním predátorem, tlupa jako celek prosperovala a množila se více než tlupy konkurenční.
Stejné to bylo i v situaci, kdy byl v tlupě Karlem Čapkem zpopularizovaného Pračlověka Janečka vynalezen oheň. On a další škarohlídi mohli namítat (a, když se člověk podívá na aktivity jejich současných ideových souputníků, třeba zelených, tak je docela jisté, že i namítali), že hrozí nebezpečí popálení a může začít hořet i pelech, který si pračlověk celých několik hodin stlal z větví k nočnímu odpočinku, a že kouř z ohně páchne a dusí a mnoho dalších, trefných i zcela vybájených argumentů proti.
Nicméně výhody opět převažovaly.
Nešlo jen o teplo, ale také o přípravu potravin (včetně toho, že se rozšířilo jejich spektrum o zdroje do té doby nepoživatelné, např. o řadu za syrova jedovatých hub), a že tepelně opracované potraviny měly daleko delší údržnost a některé bylo možné primitivně konzervovat např. sušením a uzením nad otevřeným ohněm, jak to do nedávna dělali severoameričtí indiáni a dnes to asi dělají jako divadlo pro turisty. Benefitem bylo i zahánění hmyzu (právě tím štiplavým kouřem) i odpuzování konkurentů v podobě ohně se bojících šelem.
Tepelná úprava také zlikviduje některé patogeny a mikrobiální toxiny, na něž museli naši částečně mrchožraví předkové udržovat agresívnější žaludeční šťávy, než máme my.
My jsme schopni sníst a přežít některé patogeny, koncentrované a v malém objemu, na lačný žaludek, ale ne rozptýlené ve vězším množství tekutiny nebo tuhé potravy.
Ony ošklivé látky, které měnily chuť grilovaných a uzených (okouřených) potravin pak mohly mít ještě jeden efekt. Už jsem o něm před vícero lety mluvil, ale protože osazenstvo Fénixconu doplňují stále mladší fanové a faní, dovolím, si ho připomenout:
Pokud člověk jí razantně tepelně opracované potraviny (hlavně grilované a pečené) a ještě se navíc nainhaluje kouřem, je jeho moč mutagenní, protože významná část požitých či vdechnutých takto aktivních látek odchází z těla močí. Navíc ještě lidský organismus je s to některé neaktivní látky tohoto druhu svým metabolismem učinit aktivními.
Protože naši předkové (a o tom je dost teorií) se živili mj. zrny některých trav, lze předpokládat, že si nosili svazky těchto trav do svého tábořiště. Z vypadaného zrní, na které se dostala moč našich předků, potom mohly vyrůst mutanty s většími zrny a bohatějšími klasy, které potom nějaký náš neznámý, ale zcela jistě existující geniální (nebo líný, to jde často ruku v ruce) předek cíleně zasil, aby nemusel chodit po travnatých pláních a sbírat zrníčka či trhat klásky. Stejně mohla zapracovat mutagenní moč i v porostech takových trav, kde je naši předkové sbírali a toi toi budky ještě neměli.
Takže je docela možné, že od vynálezu a rozšíření užívání ohně vede přímá cesta až k novým druhům trav, které umožnily vznik zemědělství a takzvanou neolitickou revoluci.
Přitom zcela jistě pokrokoví členové tlupy pračlověka Janečka něco takového nezamýšleli. Chtěli si nejspíš akorát ohřát tlapky a případně zkusit, jestli ta houževnatá kýta z buvola, co zdechl stářím, přece jen nebude cestou předžvýkání ohněm přeměnitelná na něco poživatelnějšího. Mohly je k tomu inspirovat i nálezy zvířat, upálených při stepních a lesních požárech.
Pochopitelně byli mutacemi vystaveni i sami naši předkové a pomáhalo to k vytvoření větší genetické petrosti, na níž posléze zapracoval darwinský výběr.

Neolitická revoluce

Podobnou situaci zažili i ti z našich předků, kteří se rozžehnali se životem lovce a sběrače a dali se na zemědělsko - pasteveckou dráhu. Porovnáme-li jejich kostry s kostrami lovců, můžeme vidět známky zhoršení výživového stavu, které přetrvávalo v podstatě až do konce středověku a ledaskde i do raného novověku (mimo některá časově omezená období hojnosti, zpravidla spojená s vyššími teplotami, než jaké existují dnes).
Zásadním problémem ovšem bylo, že žena lovce a sběrače musela o dítě pečovat tak dlouho, dokud nedokázalo jít s tlupou, která se přesunovala z místa na místo v relativně krátkých intervalech a na vzdálenost v desítkách kilometrů. To známe, protože takovéto populace žijí v odlehlých koutech světa dodnes. Až někdy v mladším školním věku, jak lidský věk počítáme my, se tak stalo a žena mohla mít dalšího potomka. Pokud se narodily během této doby nějaké další děti, tak nepřežily (a dokonce bych si typoval, že se ocitly na jídelním lístku).
Žena primitivního zemědělce mohla mít další dítě v podstatě už někdy za rok od narození předchozího, jinými slovy rodila (pokud byla zdravá a muži o ni měli zájem) i častěji než jednou za dva roky (protože cca půl roku až rok ji mohlo hormonálními vlivy chránit před početím kojení předchozího dítěte).
Dalším aspektem bylo, že sice zemědělci byli živeni nevalně, ale vyjma opravdu katastrofických událostí byla alespoň nějaká výživa (k přežití) dostupná, zatímco lovci během daleko kratších a méně intenzívních výpadků potravních zdrojů měli fatální problémy a byli bezprostředně ohroženi na životě. Takže populace zemědělské v globále téměř nepřetržitě přerůstaly populace lovecké.
Posledním aspektem byla skutečnost, že zemědělci na daleko menší ploše uživili podstatně více lidí, což vedlo k tomu, že lovce a sběrače prostě přečíslili natolik, že případné střety s lovci a sběrači v globále (jistěže nemůžeme vyloučit nějaké pravěké obdoby bitvy u Little Big Hornu) vyhrávali a vytlačovali je ze svého zájmového území.
Shrnu-li to, tak celková chronická podvýživa, způsobená neolitickou revolucí a jejími důsledky, byla "přebenefitována" pozitivními celkovými dopady zemědělství na lidskou populaci.
Pokud by tedy čapkovský Pračlověk Janeček, který pořád jen brblal na pokrok, měl mezi svými spolutlupníky navrch, tak by se taková tlupa v reálu připravila o cenné benefity a skončila by rukou těch, co ten pokrok přijali a realizovali (a obávám se, archeologické doklady na to existují, že by se nakonec stali položkou na jejich jídelním lístku).

(pokračování)

Něco za něco 1

Prosloveno na Fénixconu 2017. Zde, na blogu, jsem už zárodek tohoto textu uvedl, nicméně, od té doby doznal značného rozšíření a prohloubení:

Můžeme vidět a slyšet mnoho úvah na téma, jak šílené důsledky má ta či ona lidská aktivita. Pochopitelně v kontextu, jaké by to bylo krásné, kdyby se nic takového nekonalo. Setkáváme se s tím i v oblastech souvisejících s tématikou SF, jako jsou ekologické (či pod rouškou ekologie presentované) restrikce na kosmické lety a některé moderní technologie.

Společenský problém

Zcela jistě existuje mnoho situací, v nichž se člověk rozhoduje sám za sebe a pokud se rozhodne špatně, tak může nadávat sobě, maximálně informačním zdrojům, které ho zásobily nepravdivými údaji.

• Pokud se rozhodnu pro sportovní kariéru, musím počítat s tím, že ve středních letech budu poloviční mrzák s problematickými možnostmi si něco vydělat
• Baletky jsou na tom po ukončení své hvězdné kariéry zpravidla ještě hůř
• Pokud se dáma rozhodne pro lukrativní povolání prostitutky, nemůže si stěžovat, že není panna (byť profesor Slavík za První republiky popsal jako raritu příklad dámy, která se nejstarším řemeslem živila třicet let a přitom měla neporušenou panenskou blánu, ovšem atypicky uspořádanou a s atypicky velkým otvorem).

A takových případů by se dalo nalézt více.
Důležité je, že za všechny tyto volby si člověk zodpovídá sám, případně za některé z nich může vinit maximálně rodiče či pěstouny.
Zásadní problém ovšem nastane v situaci, kdy do hra vstupuje rozhodnutí (nebo jiný mechanismus) celé společnosti nebo některé z jejích institucích a člověk je nucen k činnostem nebo naopak zrušení jím běžně provozovaných činností. Tedy jsou mu vnucovány změny chování, kterých by se ve svobodných podmínkách nedopustil.
V této situaci se začne pochopitelně společnost polarizovat.
Je poté obrovský rozdíl, zda je těch, co se musejí přizpůsobit nějakým sociálním tlakům mnoho, nebo málo. Pokud je to málo a zejména v situaci, kdy ty změny nepředstavují zásadní problém, společnost to ustojí. Naprosto jiná situace nastává tehdy, pokud by měla polovina, nebo dokonce nadpoloviční většina, populace změnit chování způsobem, který razantně odmítá.
A jsme u onoho "něco za něco" na úrovni sociální, kdy protlačením podobného opatření dojde k výrazné polarizaci společnosti a rozkývání jakéhosi pomyslného sociálního kyvadla.
Dovolím si upozornit také na to, že nejpůsobivější tragédie, a to už od dob antické literatury nejsou o tom, jak ZLO porazilo DOBRO, ale jak se střetli dva v poodstatě kladní hrdinové, kteří ovšem onu volbu "něco za něco provedli v opačném gardu.
Z antických tragédií bych jmenoval třeba Antigonu, další nechť si každý dohledá sám.
Celkem klasický případ z poslední doby. Klerofašistické strany, zcela jisté ve svých očích (a očích svých příznivců) "prosazující dobro", prosadily s nadpoloviční většinou 101 hlasů, navíc dosaženou přivezením jedoho hlasujícího z vyšetřovací vazby (což je daleko silnější káva než současný stav šéfa ANO a designovaného premiéra Babiše) takzvané církevní restituce. S nimi tehdy nesouhlasily cca 3/4 oprávněných voličů (a žádný z průzkumů se nedostal pod 50 procent, ať se soudruzi snažili jak chtěli).
Nešlo přitom, a to je třeba zdůraznit, o nějaké zabránění vrácení toho, co komunisté ukradli, ale šlo o naprosto jiné věci:

• církve mohou žádat o majetek, který nikdy nevlastnily a pokud ho dostanou (nemusí jít jen o onmyla, ale i o korupci pár úředníků, pak je výrazně těžší vydání zvrátit než v podobné situaci při jiných typech restitucí
• "nevrátitelný" majetek, kompenzovaný penězi, je silně nadhodnocen
• jsou diskriminovány jiné organizace a spolky, které komunisté okradli také, a které nedostanou nic.

Můj názor je navíc ten, že církve, živící se lživým blábolením, těžko mají na vrácení takto získaného majetku větší nárok, než ti, kdo ten komunisty ukradený majetek získali poctivou prací a měli tu smůlu, že byli členy družstva nebo jiného kolektivního vlastníka, takže se na ně nevztahují restituce individuálního majetku.
Navíc až do přelomu 19. a 20. století církve majetek získávaly loupežemi, včetně loupežných vražd (zabavováním majetku "kacířů", "čarodejnic" a podobných "zločinců"), a vracení takto získaného majetku považuji za ekvivalentní tomu, kdyby se dozorcům z koncentráků (či jejich potomkům) restituovalo zlato, které získávali z mrtvol, vytahovaných ven z plynových komor. A určité nadprůměrné možnosti získávat majetek padly pro církevníky až po vzniku První republiky.
Pochopitelně, kdybychom měli tehdy institut referenda, respektive prováděcí zákon pro ně, protože samotné referendum máme zakotveno v ústavě, ale bez prováděcího zákona je nám platné jak mrtvému zimník, tak by si soudruzi buď na tuto prasečinu netroufli, nebo by byla referendem (či lidovým hlasováním o zrušení zákona) zvrácena.
Takto lidé museli čekat až do voleb a jejich naštvanost spíše narůstala. Nicméně poté si voliči klerofašisty vychutnali, a ti nyní mají i s přicmrdnávajícími Starosty (kteří v době onoho hlasování přicmrndávali TOPce) necelou čtvrtinu sněmovních křesel.
Takže antidemokraté v podstatě zaplatili za svou aroganci vůči voličům, s jakou odmítli jejich deklarovanou vůli. A zaplatili i za to, že dlouhodobě, od začátku 90. let, tedy kolem čtvrt století, nemáme jejich vinou prováděcí zákon k referendu. A pokud budou blbnout dál, může se stát, že zůstanou za branami poslanecké sněmovny, a bude to zase "něco za něco".

(pokračování)

Slavík pod neomarxistickou palbou

Skandál, který svou totální (nazveme to slušně, neinteligencí) zavinila agentura Musica Bohemica, pořádající nástupce kdysi velice populárního Zlatého slavíka, soutěž Český slavík, pohnul republikou.

O co jde

Agentura Musica Bohemica prohlásila část hlasů pro skupinu Ortel a jejího stejnojmenného frontmana za "zmanipulované", protože se fanoušci sdružovali a povzbuzovali ke hlasování na Facebooku. Problém je, že takovéto sdružování a hecování pravidla soutěže nezakazují, pouze vágně blábolí, že by měli lidé hlasovat podle své obliby daného interpreta či skupiny.
Pokud tedy prohlašuje část hlasů pro Ortel(y) za "zmanipulované", znamená to, že hlasující staví do role nějakých blbů, kteří hlasují tak, jak jim to na Facebooku někdo řekne. To je, pochopitelně, totální idiocie.
Pravidla soutěže navíc nedefinují, jakéže "líbení se" by měli hlasující preferovat. Zda je to kvalitní hudba (zejména v případě vlastní tvorby), přednes, nebo i výběr a zaměření toho, co je provozováno. Soudruzi agenturníci prostě něchtějí připustit skutečnost, že zaměření zpěváka a jeho politické postoje jsou nedílnou součástí jeho osobnosti (dtto pro skupiny), a že "obliba" je dána i těmito faktory.
Konec konců, budu hodně ošklivý: Jaký podíl v popularitě Marty Kubišové sehrály její zpěvácké výkony a jaké její občanské postoje, z nichž vyplývalo, co a jak bude zpívat? Zcela jistě sehrálo roli v případě jejího režimem zatlučeného vítězství ve Zlatém slavíkovi 1970 obojí. Pokoušet se o nějaké rozlišení "hlasů za výkon" a "hlasů za občanské postoje" by byl totální nesmysl. Komunisté se o to také ani nepokoušeli, ani jí nepřidělili hlasy z roku 1969, ale prostě zatloukli, že nějaká Marta Kubišová existuje a je z našich zpěvaček momentálně nejpopulárnější.
Další věcí je, že fanouškovské FB skupiny mají i další interpreti, takže by bylo nutno nějak zredukovat hlasy i dalším zpěvákům, zpěvačkám a skupinám (algoritmus, jakým by se něco podobného dalo provést, si vůbec nedokážu představit, ani jako člověk, používající statistické analýzy ve své práci). Pokud se to neudělá i u nich, tak seškrtání hlasů pro Ortely zapáchá tím tuplem.
Další věcí je to s čím přišel JXD (jak s ním často nesouhlasím, tak v tomto má pravdu): Proč postihovat "hecování" ke hlasování pro někoho na Facebooku a ne tu samou činnost, prováděnou per hubam třeba na procovišti, ve škole apod.? Když tedy v domově seniorů v jídelně něktetá z klientek prohlásí: "A hlavně nezapomeňte dát hlas našemu zlatému Kájovi!", tak by se měly příslušné hlasy Karlu Gottovi seškrtat? Je to prostě totální nesmysl!

Současný stav

Naštěstí jsme ještě v situaci, kdy prototalitní agentura nemůže předstírat, že nějaká skupina Ortel a zpěvák s pseudonymem Ortel neexistují, případně, že jim nedošly žádné hlasy.
Agentura navíc zůstala coby onen jakešovský "kůl v plotě". Všichni ji opustili, sponzor pohrozil ukončením podpory, Kabáti a Michal David, kteří byli touto agenturou podvodně posunuti na lepší pořadí se hlásí o pořadí, které jim přisoudil skutečný počet hlasů. Dokonce i Karel Gott (který dostal více hlasů než Ortel těch nekorigovaných) dal svého slavíka k dispozici.
Strhla se také obrovská vlna nevole, která jasně ukázala, jak malou mají pražskokavárníci mezi normálními lidmi podporu a jak málo tito neomarxističtí fašistoidé mohou názory norálních lidí ovlivňovat.
Bylo možno zaznamenat i sílící hlasy, že takto normalizačně zfalšovaná (kdo ví, co všechno se dělo v dřívějších letech, akorát se to neprovalilo) soutěž by měla nejspíš skončit, než nadělá ostudy ještě větší kopec.

Dopad

Už jsem zaznamenal v diskusích reakci, že je škoda, že tato soutěž probíhá tak pozdě. Pokud by běžela dříve, nebyl by pro nikoho z charakterních zpěváků a muzikantů, kteří manipulativně vzniklé pořadí v soutěžři odmítli, problém získat patřičné podpisy ke kandidatuře na presidenta, i patřičné hlasy při volbách. Takový Michal David nebo šéf Kabátů (o Karlovi Gottovi ani nemluvě) by mohli drsně zatopit všem kandidátům pražské kavárny. A vzhledem k jejich občanským postojům bych s nimi měl menší problém než s naprostou většinou Zemanových konkurentů.
Pokud se pořadatelům nepodaří nějakou rozumnou formou ze skandálu vybruslit (doporučoval bych stání na sviní kůži a sypání si hlavy popelem), což vzhledem k jejich presentovaným politickým postojům a naopak presentované nechápavosti a ublíženosti nepředpokládám, tak tahle soutež prostě skončí. Nebo alespoň přejde do nějaké agónie.
Opravdu neznám právní stav, tj. nakolik má agentura smluvně zakotveno něco ve smyslu: "buď slavík pod naším vedením nebo žádný", případně zda má zabukovaný i název zlatý slavík z doby předrevoluční, pod nímž by mohla být soutěž zresuscitována s jinými pořadateli. Nicméně se obávám, že pořadatelé, a také vzhledem k tomu, jak se k celé kauze staví ve smyslu vymýšlení naprosto nejapných blábolů, které mají jejich manipulaci s hlasy vysvětlit, vykázali totální neschopnost a nekompetenci, která skutečně může tuto soutěž zlikvidovat. Třeba tím, že lidé přestanou posílat hlasy a vybraní muzikanti přestanou jezdit na vyhlášení výsledků.
Ze soutěže by se pak mohlo stát něco na způsob "festivalu angažované písně" ovšem s tím, že pořadatelé nemají možnost někoho k účasti nutit, jakou měl předlistopadový režim. Takže by se pouze předváděly politicky (=neomarxisticky) angažované skřeky "hudebníků" třetí či čtvrté kategorie, přibližně na úrovni "vrcholných" výkonů "hvězdné pěchoty" ze Superstar (věnuji pietní vzpomínku "Aničce Dajdou"). Pokud by tyto skřeky byly patřičně otextované, mohly by zapůsobit asi stejně, jako gaypornoherec v čele "Evropských hodnot".

Český slavík, podobně jako ten zlatý, ukázal, že umění je s politikou (a zejména tou extrémistickou, jakou předvedli jeho pořadatelé), neslučitelný, a že z pokusů o zneužití takovéto soutěže k diktování extrémistických politických postojů normálním lidem nemůže vzejít nic dobrého. Zejména v situaci, kdy je společnost alespoň o něco svobodnější, než jak tomu bylo za normalizačního režimu.

Co s ČT?

Probíhá poměrně rozsáhlá společenská diskuse, co dělat s ČT. Jaký je můj názor?

Historie

ČT podobně jako Český rozhlas, dostala statut "veřejnoprávnosti" a stojí každou domácnost, která neprokáže, že nemůže přijímat televizní signál (ani po internetu nebo mobilu), 135 korun měsíčně a rozhlas 45.
Včetně "buzerační" klausule, že poplatky mají být placeny ve dřívějším termínu než SiPo, na němž většině domácností visí, takže při pozdějším zaslání formulářů SiPo, což se občas v souvislosti sesvátky a jinými nepravidelnostmi stává, jsou platící občané "v naději", že budou buzerováni za pozdní zaplacení.
Prosazovatelé této pitomosti slibovali hory - doly, jak veřejnoprávní televize bude bez reklam vysílat vysoce hodnotné umělecké a vzdělávací programy, prokládané vysoce objektivním zpravodajstvím.

Realita

Faktem je, že ani jednoho se diváci nedočkali. Patrně nejhodnotnějšími vysílanými pořady od ČT jsou retro seriály (včetně komunistických agitek typu Žena za pultem), prokládané reklamami, v podstatě stejně jako v případě komerčních televizních stanic.
Pokud se týká zpravodajství a jeho kvality a objektivity, temné brblání, kritizující tuto část tvorby ČT, zaznívá již delší dobu. A postupně zesiluje, jak klesá spokojenost lidí, kterým je vnucována evidentně lživá ideologie, nemající s objektivním informováním naprosto nic společného.
K vypěnění došlo v souvislosti s US volební nocí, kdy ČT předváděla mentální a verbální masturbaci příznivců Clintonové o jejím vítězství ještě dlouho poté, co už to světové stanice vzdaly a správně informovaly o Trumpově výhře. Kritizován byl i výběr komentujících osob, mezi nimiž nebyl ani jeden příznivec vítězství Trumpa.
Trpělivost došla i Radě pro televizní a rozhlasové vysílání a sepsala kritiku na tuto konkrétní událost (která ovšem představuje jen završení dlouhou dobu předváděných trendů).
ČT ovšem veškerou kritiku, ať už od Rady nebo ze strany politicky činných osobností a politických stran a organizací odmítá. Nechala si vytvořit vlastní audity (pochopitelně, za peníze diváků), které ve stylu "čí chleba jíš, toho píseň zpívej" "dokázaly", že celé to zpravodajství bylo naprosto OK, a že všichni kritici měli vlčí mhu, pokud cílevědomě nelžou.

Co s tím?

Já jsem nikdy nebyl zastáncem "veřejnoprávních" médií.
Pokud je něco ve státě skutečně potřebného, mělo by to být placeno přímo z daní (protože taková platba je mnohonásobně efektivnější než velké množství drobných plateb, na nichž akorát někdo nehorázně vydělává).
Druhá věc je, co vlastně potřebujeme.
Potřebujeme objektivní zpravodajství? Zcela jistě ano, ale potom by to opravdu mělo být stylem "tehdy a tehdy se stalo to a to" a ještě by muselo být zaručeno, že výběr zpráv nebude takový, aby zkresloval realitu.
Reálná situace je ovšem taková, že takovéto zpravodajství nikde nenajdeme, ani v té ČT, která ho má ze zákona poskytovat. Takže naprostá většina lidí prostě kombinuje informace z různých zdrojů s tím, že se touto cestou dostane do blízkosti objektivní informovanosti. Včetně toho, že je nutno pečlivě hodnotit nejen samotnou informaci, ale i to, z jakých zdrojů pochází.
Tuto práci za nás neudělalo komunistické Rudé Právo a neudělá ji ani Česká televize, hrdě kráčející ve šlépějích tohoto svého předchůdce.

Jak na to?

Já osobně (a kohokoli, kdo s takovým programem přijde, tak ho podpořím), bych Českou televizi i Český rozhlas zcela "natvrdo" zrušil.
Do licenční smlouvy na využívání státem spravovaného omezeného veřejného statku bych VŠEM uživatelům televizních a rozhlasových frekvencí uložil povinnost zařazovat za definovaných okolností státní vstupy. Takové okolnosti by měly být jednak jasně definované (typu válka, přírodní katastrofa apod.), jednak by mělo existovat  ustanovení o výjimečném použití při nějakých dalších naléhavých událostech, které zákon z principu věci nemůže pokrýt (včetně toho, která instituce o tom rozhodne).
V televizi by se pak mohly rozlišovat dva typy vstupů, proužek s běžícím textem, včetně upozornění na stanici, která vysílá státní zpravodajství, jednak z tohoto zpravodajství (vstupů). Tyto vstupy by byly buď soustředěny na jednu stanici (která by z tohoto důvodu mohla mít i nižší licenční poplatky), nebo by to mohlo fungovat jako ve velkých městech, kde je více zdravotnických zařízení a ty se střídají v akutních příjmech a poskytování první lékařské i odborně lékařské pomoci (podobně se ale střídají např. i notáři nad nebožtíky).
Lze očekávat, že takové vstupy by byly skutečně jen minimální (třeba i s nižší frekvencí než jednou za rok), takže by opravdu nebylo třeba na ně získávat poplatky z extra vybíraných peněz. Navíc by určitý benefit z takovýchto zpráv (vyjma totálních asociálů, opravdu žijících někde v jeskyni) měli i lidé, kteří televizi a rozhlas běžně nesledují, takže by nebylo ničím amorálním, aby se toto státní zpravodajství financovalo přímo z daní.

A co podpora "kvalitní umělecké tvorby"?

Je mi velice líto, ale něco takového člověk na ČT nevidí. Pokud tam nějaká umělecká tvorba je. tak se bohatě zaplatí reklamními vstupy a jinými běžnými prostředky komerčních televizí.
Další věcí je, už jsem o tom svého času psal v souvislosti s Troškou a v zásadě nemám důvod svůj názor nijak měnit, že skutečný umělec je schopen si financování zajistit. Včetně toho, že současná úroveň techniky je taková, že ten, kdo má neodbytné nutkání natočit cosi mimořádně uměleckého, to může učinit třeba i smartphonem nebo jako fanfilm (nebo jako crowfundingovou akci) a distribuovat, když to jinak nepůjde, třeba cestou youtube (takových filmů se tam dá najít dost a dost).
Nehledě k tomu, že pokud budou "umělci" nuceni si pro své výboje zorganizovat alespoň ten crowfunding, když už ne si to financovat sami, pravděpodobně se četnost jejich "realizací" výrazně sníží. Odpadnou totiž ti, kdo prostě něco "vytvoří", pouze když získají "umělecké stipendium" a není zajištěna kontrola toho, že to vytvořené bude mít hlavu a patu (což většinou nemá) a bude dívatelné (což většinou není).

Takže ČT je IMHO na zrušení, stejně jako Český rozhlas. Pokud se to stane, tak nezmizí ze světa nic, co by nám přinášelo nějaký benefit.

Metrén, Kosmo a teroristé

Trošku nesourodý název, ale k jeho smyslu se dohrabeme.

Metrénský incident

Tento film je fanfilm, vytvořený Star Trek klubem Kontinuum.cz. Lze ho oficiálně a zcela legálně stáhnout na stránce klubu. Film byl natočen v roce 2007, trvá téměř hodinu (asi jako jednotlivé epizody seriálu Star Trek), je zasazený do světa tohoto seriálu, ale jeho hrdinové jsou posádka jiné lodi a destinace planeta, která se v originálním seriálu (zatím) nevyskytuje. Technologie a další reálie odpovídají +- světu Star Treku.
Film je hrán neherci, členy klubu, a počítačové triky jsou také dílem nadšenců z tohoto klubu.
Lze konstatovat, že je to film dívatelný a že pravděpodobně by skutečné mezihvězdné posádky komunikovaly a gestikulovaly spíše jako hrdinové tohoto filmu než jako profesionální herci z originálního seriálu.
Film je také ukázkou, že už před devíti lety plus (protože před devíti lety měl film premiéru, dokonce v Brně, v kině Art) bylo možné natočit amatérskými prostředky v podstatě technicky schopný film. Tehdy ještě bylo pro amatéry nutno si některé věci (jako digitální kameru s fullHD rozlišením) zapůjčit, dnes by to zvládl už mobilní telefon nebo tablet v cenové kategorii kolem 10000 Kč nebo i o něco levnější fotoaparát.
Také počítačové triky by se dnes daly udělat v podstatě o generaci lépe.

Kosmo

Tento seriál (či pětidílný film) je dílem České televize. V řadě případů si co do levnosti kulis, exteriérů, vybavení apod. moc nezadá s o devět let starším (a totálně amatérským) "incidentem", počítačové triky jsou +- srovnatelné. Jediným rozdílem je, že v něm byli zaangažováni profesionální herci, byť relativně méně známých tváří (takže asi s nižšími nároky na honorář).
Tento seriál je na poli SF asi jediným počinem ČT za hodně dlouhou poslední dobu.
Seriál je lehce ironický a s mnoha narážkami jak na současné reálie českého státu i společnosti (podnikatel Hrabiš je vcelku jasný), EU a její demoralizující vliv (nesmyslný kosmický projekt a jeho totální rozkradení politickými činiteli) a mnohé další. Zapůsobil mezi jinak "normalizacoidní" tvorbou ČT dosti kontrastně, na druhé straně, pokud by se ČT nevyžívala léta v politické korektnosti a tvorbě prvoplánových politických agitek (které jsou prakticky nedívatelné) a třeba jen reflektovala realitu a nálady společnosti, tak by asi mezi její tvorbou zdaleka nekontrastoval tak, jak tomu je.
Předchozí kapitola přímo vnucuje hypotézu, že něco podobného by byla s to natočit se dnešními prostředky i amatérsko - ochotnická skupina, přinejmenším na stejné technické úrovni a herecky asi jinak, možná líp, možná hůř. Pokud je toto jediný "dívatelný" výsledek práce našich televizních tvůrců, je to docela tristní záležitost.
V zahraničí už byly vytvořeny fanfilmy, které technickou kvalitou překonávají jak Metrénský incident tak i Kosmo.

Teroristé

Událostí posledních 24 hodin (v době, kdy píšu tento text) je beze sporu teroristický útok na vánoční trh v Berlíně. Přitom lidé z IvČRN zachytili informaci, že další na řadě má být Praha (pročež pan ministr Chovanec zveřejnil na sociálních sítích opatření, která hodlá zavést).
Pan J. X. Doležal, jak s ním ne vždy souhlasím, si postěžoval na Reflexu, jak "naše" ČT informovala o tomto teroristickém aktu:
K útoku došlo kolem 20:00. Již ve 20:30 byly k dispozici oficiální informace seriózních tajných služeb, že se jedná o teroristický útok, organizovaný islámským státem (chalifátem). Přesto ještě ve 22:00 ČT trvala na tom, že neexistují žádné informace, které by tento čin řadily do kategorie teroristických útoků. K dispozici už byla, vedle zmíněných oficiálních zpráv, i četná svědectví a videa zcela jednoznačně dokazující, že pachatel se snažil najíždět do co největších shluků lidí, do stánků a snažil se i zlikvidovat vánoční strom. Takto vypadá nehoda leda po pořádně velké dávce LSD!
Až po 23:15 připustila naše "veřejnoprávní" ČT, že by mohla existovat souvislost s islámským teroristickým útokem v Nice, kterou od začátku chápali i totální volové.
Její zpravodajství bylo stejně idiotské a lživé, jako v případě reportáže z presidentských voleb v USA a mnoha podobných příležitostech (kausa Brady, kausa Ortel, co jen tak z voleje odpaluji).
Lze se tedy naprosto jednoznačně ptát: Komu tato organizace slouží? V čí prospěch pracuje?
Jediné, co můžeme konstatovat, že částkou 135 Kč, tedy přibližně 63 eur ročně, na ni přispívají všechny domácnosti s televizí i část těch, co televizi nemají. Celkově se u nás na ni vybere více než 0,2 procenta HDP, a jsme mezi těmi blbci, co si takovouto instituci platí, na 16. místě z hodnocených 54 zemí (evropských a "okolních"). Platíme např. víc než všechny ostatní země V4.
Otázkou je jistě především to, zda nám ČT za tyto horentní peníze něco dává. Odpověď je jasná: prakticky nic. Pokud se chce člověk dobrat skutečně pravdivých a úplných informací, musí toto médium nechat zcela stranou (a vzpomenout na vtípek Šimka a Grossmanna o světové šou: "A vědí naši televizní diváci, co je to světová šou? No, v ledničce ji neuvidí a v televizi teprv ne!"). Protože to samé, co říkali Š+G o světové šou v naší televizi (v době zřetelně nastupující normalizace), platí, bohužel, pro toto médium a jeho současný stav i o kvalitním a objektivním zpravodajství.

Abych to uzavřel:

ČT nám názorně předvádí, že ji v podstatě na nic nepotřebujeme.
Pokud náhodou něco slušného vyprodukuje (viz to zmíněné Kosmo), je to na úrovni, na jakou potenciálně dosáhnou i lepší amatéři (a neměl bych problémy s crowdfundingovou podoporou konkrétních projektů).
Její zpravodajství je informačně prakticky bezcenné a pokud bude mít i +- pravdivé a +- úplné informace, stejně si to člověk bude muset ověřit odjinud, je-li tomu opravdu (výjimečně) tak. Proto podpořím jakoukoli stranu, která "veřejnoprávní televizi" jednoduše zruší, přičemž si jako poskytovatel omezeného přírodního zdroje (vysílacích frekvencí) vymíní za definovaných okolností (válka, velké pohromy atd.) vstupy buď "putujícím textovým proužkem", nebo státním vysíláním místo kmenového, a to u VŠECH TV stanic, nejen té jedné (a na zajištění této služby bych byl ochoten cestou daní přispět částkou 1 - 2 eura ročně, což by mělo bohatě stačit).
Současný stav s ČT je neúnosný už proto, že ji sleduje tak málo lidí, že v případě nějakého opravdového průšvihu by ho občané z jejího zpravodajství ani nemuseli zaznamenat a ti, co ano, by se patrně ve významném procentu domnívali, že je to zase jen nějaká lež.
Aktuální události, které inspirovaly tento text nejsou nic nového, ale "nastavily nemilosrdně zrcadlo", abych citoval klasika, a tudíž vytvořily prostor pro diskusi na toto téma.

Film, z něhož mrazí

Před několika dny jsem opět shlédl film "Kdo chce zabít Jessii". Je to film v kontextu se současností silně mrazivý.

Historie

Film byl natočen v době "sociální krize" na konci 60. let, premiéru měl v roce 1966. Hraje v něm špička tehdejších herců a výtvarnou stránku zajišťoval Kája Saudek, opět hvězdná osobnost éry uvolňování ve společnosti, později zlikvidovaná Husákem a spol.
Jsem toho názoru, že se jedná o film obecně známý, jeden ze "zlaté éry" českého (československého) filmu.
V době, kdy šel do kin, tak docházelo k uvolňování sociální politiky a změkčování komunistické diktatury, která se hroutila nejen tlakem zvenčí, ale i vnitřním rozkladem.
Pasáže vynikající Dany Medřické o "kontrole snů", aby i sny občanů byly "společensky žádoucí", i jejích nahrávačů a spoluhráčů, působily v té době již jako parodie na odehnívající režim, který měl v rámci optimistických předpokladů být vystřídán něčím lepším.
Neuvažovalo se, pochopitelně, o návratu k tržní ekonomice, ale o nějaké přeměně na ekonomiku kombinovanou, spojenou s částečným pluralismem i v politice, jak to ti ze šťastnějších spoluobčanů, kteří dostali patřičnou výjezdní doložku, viděli v tehdejší Jugoslávii.
Když byl tento film, za normalizace nepřístupný, zdostupněn znovu (hlavně vydáním na DVD), měli jsme za sebou revoluci v roce 1989, která slibovala vymést normalizační režim i s těmi, kdo by rádi občany kontrolovali, třebas i na úrovni "povolených a zakázaných" snů.
Opět jsme se na výše zmíněné pasáže mohli dívat s nadhledem, jako na něco, co bylo, i našimi cinkajícími klíči, vykopnuto na smetiště dějin.

Současnost

Bohužel, dnes je situace naprosto jiná.
To, co je ve filmu parodie na komunistický režim, v té době oslabený, a co později umožňovalo divákům do stejných scén vložit své vnímání stejně odpudivé normalizace, která už byla opět v té době zlikvidována, děsivým způsobem souzní se současnou politickou situací.
V současné době politice dominuje zuřivá snaha antidemokratických sil kontrolovat prakticky jakékoli hnutí občanů a "nesprávná" tvrdě potlačovat. Kontroluje se internet, patrně (vzhledem k příkazům na její uchovávání na poštovních servrech i v případě, že ji uživatel ve své schránce smaže) včetně e-mailové korespondence.
Nedělejme si iluze, plošná kontrola korespondence byla i za komunistů. Fotochema vyráběla speciální fotopapíry citlivé na infračervené záření, kterými se prosvětlovaly dopisy. Technické řešení bylo podobné, jako u rentgenování "po vrstvách", kdy se lampa posunuje jedním směrem a citlivá vrstva směrem opačným. Z geometrie tohoto posunu následně plyne, která vrstva prosvěcovaného 3D objektu je zobrazena ostře a které jsou rozmazané.
Nemusely se tedy dopisy rozlepovat, jak se spousta občanů domnívala a doplňovala kvůli tomu oficiální lepidlo na obálce nějakým dalším zalepením.
Ze všech rohů na nás trčí videokamery, jejichž materál je ovšem užíván ryze selektivně. Pokud bude normální občan někým přepaden, oloupen, znásilněn/a a podobně, a pachatelem bude imigrant nebo příslušník některé z privilegovných minorit, bude záznam nepoužitelný, nedostupný, nebo ho "omylem" smažou. Pokud bude skupina normálních občanů před stejnými kamerami proti těmto poměrům protestovat, dostane tribunál pro souzení "ideozločinů" záznam v kvalitě de luxe.

Úroveň kontroly

Kontrola až na úroveň snů, aby bylo možno eliminovat sny "škodlivé" a násilným zásahem je proměnit na sny "společensky žádoucí", je vlhkým snem kteréhokoli z "liberálů", usilujících o totalitní kontrolu nad společností ve stylu Orwellova 1984.
Právě proto, že tuto snahu o absolutní kontrolu nad společností, realizovanou pomocí ryze fašistoidních příkazů a zákazů, vidíme kolem sebe dnes a denně, působí příslušné partie filmu o kontrole snů a jejich usměrňování nikoli jako parodie něčeho, co už není a můžeme si z toho dělat legraci, ale jako mrazící popis totality, která se dere k moci.
A když jsme u toho Orwella: Už dnes se "liberálové" pokoušejí změnit i dějiny.
Mohli jsme zachytit na vícero fašistoidních informačních serverech články, které zpochybňují děsivý nárůst zločinnosti, k jakému dochází v souvislosti s příchodem imigrantů z islámistických zrůdostánů. Jejich autoři tvrdí, že se lidé "pletou", či dokonce "lžou", že nikdy v evropských zemích nebylo bezpečno, že tato bezpečnost je "jen sen o idealizované minulosti".
Je to, pochopitelně, v hrubém rozporu s prožitou realitou většiny normálních občanů. Mladší generace si maximálně mohou myslet, že by snad "oficiální informátoři" nemohli mít drzost tak nehorázně lhát, nicméně kdo zažil u nás třeba jen devadesátá léta a třeba jen jako puberťák, tak ví, že tato realita opravdu existovala.
Opět se tedy setkáváme u našich "liberálů" s něčím orwellovským, tentokrát s pokusy falšovat minulost a předstírat, že některé negativní důsledky jejich aktivit byly "odjakživa" a jiné poměry nikdy nebyly.

Obávám se, že společenský pohyb, jehož jsme v současnosti v civilizovaných zemích svědky, je poslední příležitost k záchraně před pádem do naprosté totality, proti níž byla i nechvalně proslulá 50. léta (u nás, nebo 30. za Stalina v SSSR) jen beránčím vrněním. Protlačovatelů této nastupující totality bychom se ale rozhodně neměli zbavovat sametově, protože vyhozeni oknem vlezou dveřmi a vyhozeni dveřmi vlezou jinudy, ale přinejmenším "šmirglpapírově" nebo raději "rašplově".

Medicína: Umění nebo řemeslo? 13

Jak zjišťujeme zdravotní stav populace 2

Ztracená léta

Dalším markerem zdravotního stavu populace jsou tzv. ztracená léta.
Tento ukazatel se konstruuje tak, že je stanoven věk, kterého by se měl dožít každý (nejčastěji věk odchodu do důchodu). Potom se do uvedeného ukazatele promítne každý, kdo zemřel dříve, těmi roky, které mu do stanoveného věku zůstaly, zatímco ten, kdo se tohoto věku dožil, se již bez ohledu na věk úmrtí do tohoto ukazatele promítá nulou.
Faktem je, že když byl tento ukazatel na naši populaci aplikován ve druhé polovině 80. let, tak došlo na úrovni okresů (pro něž byl po věkové standardizaci počítán) k výraznému posunu "dobrosti" a "špatnosti". Okresy, které vypadaly velice špatné podle standardizované úmrtnosti a střední délky života, se sice nestaly "dobrými", ale poklesly na úrověň dalších "horších" okresů. Těmi se staly i některé okresy, které podle předchozích ukazatelů, počítaných dříve, byly považovany za "nadprůměrně dobré" a dokonce některé z nich byly brány pro dříve prováděné studie životního prostředí a jeho vztahu na zdraví lidí jako okresy referenční se zdravým prostředím a zdravou populací.
Je zajímavé, že "vyskočily" směrem do špatných hodnot téměř všechny okresy, ležící z významného podílu své plochy na územích, doosidlovaných po odsunu sudetských Němců.
Jako pravděpodobná příčina se uvádí to, že osídlenci byli sociálně stigmatizováni, neukotveni v místě původu, a to se mohlo promítnout i do jejich zdraví. Tyto studie byly prováděny v době, kdy vymírala první generace osídlenců.
Z vlastní zkušenosti vím, že školství v některých oblastech blízko "čáry" fungovalo tak, že po vesnicích byly jako kmenové školy školy zvláštní a "normální" děti se svážely do "normální" školy, společné vždy pro několik vesnic.

Ukazatele fyziologického stavu populace

Jako anthropometrické ukazatele se používají velice často ukazatele typu výšky a hmotnosti, přičemž zásadní jsou indexy nad nimi konstruované (nejčastěji je v současnosti používán Body Mass Index (BMI), konstuovaný jako hmotnost v kilogramech lomená druhou mocninou výšky v metrech.
Významnou roli hraje i sledování dynamiky těchto jevů na dětské a dorostové populaci, protože ta je ještě citlivější než statické údaje.
Dále byly u dětí a mládeže zjišťovány dynamické ukazatele, presentující vývojový stav. Jako základní byl používán kostní věk (podle rentgenogramu pravé ruky a zápěstí, kdy je sledován výskyt osifikovaných a dosud neosifikovaných kostí a na základě toho je určován "kostní věk" s přesností na měsíce i týdny - a porovnáván s věkem kalendářním).
Protože pověst rentgenového vyšetření se průběžně horšila, přešlo se v řadě studií na méně přesný věk zubní. Ten je velice dobrý pro období prvních dvou let, kdy probíhá rozvoj mléčného chrupu, a potom přelomu mladšího a staršího školního věku, kdy probíhá jeho záměna za chrup trvalý. Výhodou je, že se jedná o bezrizikové vyšetření a v dobách školní lékařské služby se daly základní údaje vytáhnout i z karet jednotlivých žáků.
Dalším údajem je nástup puberty a jejích příznaků, přičemž nejlépe se dá definovat menarché u dívek (podobnou metodikou jako střední délka života, pouze se různě starých dívek tážeme, zda již mají měsíčky nebo ne a přes procenta v jednotlivých věkových skupinách prokládáme přímku - zde většinou stačí lineární regrese - a hledáme její protětí s hodnotou 50 %).
Lze zjišťovat i podíl tělesného tuku v těle pomocí tloušťky kožních řas, měřených kaliperem, a nověji i pomocí bioimpedance.
Bioimpedance je sice velice jednoduchá, ale selhává u silněji sportujících jedinců (mohou vyjít i záporná procenta tělesného tuku, což je nesmysl) a v některých dalších případech. Tato metoda je rovněž komplikována i tím, že je k přístrojům pro její měření zpravidla dodáno počítadlo (ať už jako samostatný přístroj nebo program do PC), fungující jako "černá skříňka", a algoritmy přepočtu naměřených hodnot na procento vody a tělesného tuku nejsou veřejně dostupné.
V případě měření kožních řas je nejvýkonnější metoda s měřením 11 kožních řas, přičemž se součet dekadických logaritmů naměřených hodnot dosazuje do dosti komplikovaného vzorce, ale jsou i méně přesné metody s použitím menšího počtu řas a jinou metodikou výpočtu. Tyto metody dávají v případech vedoucích k selhávání bioimpedance věrohodnější výsledky a jsou věrohodnější i tím, že algoritmy výpočtů nad naměřenými hodnotami jsou veřejně známé.
Tato metoda (či spíše skupina metod) je ovšem komplikovaná tím, že existuje více typů měřřidel tloušťky kožní řasy (kaliperů), přičemž proto, že působí různou silou na různou velikost a tvar plochy jejich "kleštičkami" sevřené řasy, jsou výsledky jimi dosažené vzájemně jen s obtížemi a s určitou chybovostí přepočítatelné.

Co vycházelo

Byla provedena velká studie dětí z velkých a menších měst a vesnic. Během ní bylo zjištěno, že paradoxně děti z vesnic jsou zavalitější až obéznější než děti městské, což verifikovala i analýza jídelníčku, kdy městské děti měly více ovoce a zeleniny ve stravě než děti venkovské.
Znaky tělesné zralosti byly u dětí a mládeže z menších a středních měst, i z okrajových čásí měst velkých, posunuty směrem do nižšího věku proti dětem venkovským (čili vývojová akcelerace). Děti z centrálních částí velkých měst byly naopak vývojově zaostalejší (tedy s pozdnějším nástupem jednotlivých znaků) proti dětem z menších měst a v některých lokalitách i proti dětem vesnickým.
Uvedený jev byl vysvětlován tak, že městské prostředí je pro dítě podnětnější, což vede k akceleraci růstu i nástupu znaků dozrávání prostřednictvím různých nespecifických faktorů. Ve velkých městech pak v určitých lokalitách převládne negativní vliv environmentální zátěže, který tuto stimulaci "přebije".
(pokračování)

Medicína: Umění nebo řemeslo? 12

Jak zjišťujeme zdravotní stav populace

Úmrtnost

Je to trochu paradoxní, ale nejspolehlivějším (a tudíž i velice často využívaným) znakem zdraví populace (tedy nikoli jednotlivce) je úmrtnost.
Jestli někdo je živý nebo mrtvý, to je vcelku jasné, a těch pár jedinců, o nichž se neví, zda jsou v sudu s louhem na dně přehrady, nebo zda loví na Bahamách (či kdekoli jinde) zlaté rybičky, je tak málo, že to se statistikou prakticky nijak nepohne.
Důležitým faktorem je i skutečnost, že data o úmrtích se centrálně shromažďují a tato databáze je (za úplatu) výzkumným pracovištím dostupná v elektronické podobě.
O člověku v databázi se dozvíme následující údaje:

• kdy se narodil
• kdy zemřel
• co bylo bezprostřední příčinou smrti
• co měl za chorobu, která vyvolala předchozí bod
• jaké měl další závažné choroby, které byly vůči jeho úmrtí irelevantní

V naprosté většině případů se úmrtnost vztahuje ke kalendářnímu roku, už proto, že existuje sezónní kolísání úmrtnosti, které srovnávání kratších časových jednotek komplikuje. Zejména, pokud bychom měli z různých oblastí data z různých měsíců, by bylo jejich porovnání mezi sebou dosti problematické.

Standardizace

Prvním krokem, který se musí s úmrtnostními daty udělat, je věková standardizace.
Je to logické: úmrtnost je závislá na věku (z hodnot v dětském věku klesá na nejnižší bod někdy na prahu dospělosti a potom stoupá, přičemž přechází z lineárního do exponenciálního růstu, až v nějvyšších věkových kategoiích se nárůst úmrtnosti zase láme někam k linearitě). Z tohoto faktu plyne, že zastoupeni vyšších věkových kategorií v jakékoli populaci velice výrazně zvyšuje počet úmrtí v ní.
Hrubou úmrtnost, např. v okrese, drsně zvedne zprovoznění většího domovu důchodců pro více okresů (o hospicech ani nemluvě), nicméně by tato akce neměla vést ke zvýšení úmrtnosti věkově standardizované (ten hospic by asi zvedl i tu, pokud by do něj byli opravdu sváženi "na umření" nemocní z okolních okresů).
Standardizovaná úmrtnost je tedy jakési číslo, které nám říká, jaký počet úmrtí za časovou jednotku (nejčastěji za rok) by připadal na populaci dané územní jednotky (ale také třeba profese) tehdy, pokud by měla standardní věkové složení.
Pro porovnání dvou skupin obyvatelstva stačí "přepočítat" jednu skupinu na věkovou strukturu té druhé, při porovnávání např. okresů či krajů se většinou všechny jednotky přepočítávají na průměrnou věkovou strukturu populace celého státu.
Věkově standardizovaná úmrtnost nám tedy je schopna detekovat, zda se někde neumírá víc, než je to normální.
Vzhledem k tomu, že se významně liší úmrtnost mužů a žen, jsou v naprosté většině případů pohlaví analyzována zvlášť.

Střední délka života

Střední délka života se stanoví přibližně tak, ža v každé věkové kategorii se zjistí, kolik z ní je ještě na živu a kolik již zemřelo. Dostaneme tedy řadu čísel, klesajících (a nikoli zcela lineárně) od stovky k nule. Kde tato čísla protnou hodnotu 50 % (většinou se pro to protnutí používá nějaký druh regrese), tak to je věk, kdy polovina z narozených je ještě naživu a polovina již zemřela.
K údajům z úmrtnosti pro tento znak ještě potřebujeme historické údaje o porodnosti, v létech nebo ještě kratších časových jednotkách.
Někteří novináři a popularizátoři mají tendenci tuto veličinu vykládat tak, že "dnes narození občané mají 50% pravděpodobnost, že se dožijí věku tolik a tolik let". Je to v zásadě pitomost, protože do příslušného regresního počtu vstupuje populace jako celek a tudíž až dnes narození budou v onom kritickém věku, bude ta regrese vycházet z úplně jiné číselné řady a protnutí křivky  procenta zemřelých s 50 % bude jinde.
Ještě méně vzdělaní novináři a popularizátoři si uvedený ukazatel pletou s průměrným věkem, což je údaj velice nezajímavý a vůči zdraví populace zcela irelevantní.
Střední délka života (nebo také průměrné dožití) se velice často používá pro mezinárodní srovnávání zemí s různou mírou "štábní kultury" sběru statistických údajů o populaci, protože tento ukazatel je vůči těmto rozdílům dosti odolný.
Průměrné dožití jako takové můžeme pořítat nejen pro věk nula (což je střední délka života), ale pro jakoukoli věkovou kategorii (kdy ignorujeme ty, kdo zemřeli mladší.
Takto vypočtené údaje mohou např. eliminovat pro mezinárodní srovnání dětskou úmrtnost, která je v zemích třetího světa drasticky vyšší než v zemích vyspělých, nicméně ve vyšších věkových kategoriích se střední délka života může i v těchto zemích dostat na vysokou úroveň, někdy i na vyšší, než ve vyspělých zemích (dá se to vysvětlit tím, že kdo dožije dospělosti, má "tužší kořínek").

Věkově standardizovaná úmrtnost i střední délka života ukazují, alespoň u nás, velice podobné výsledky. Když byly srovnávány tyto údaje pro jednotlivé okresy v rámci ČSSR, byly mapky nad nimi zkonstruované velmi podobné.
(pokračování)

Medicína: Umění nebo řemeslo? 11

Metody detekce a analýza zdravotního stavu populace

Zdravotní stav populace je hromadný jev, který detekujeme a analyzujeme metodami epidemiologie a matematické statistiky.

Vztah mezi epidemiologií a statistikou

Statistika představuje skupinu matematických algoritmů, které popisují zpracování velkých souborů čísel (jednoho nebo více současně) tak, aby výsledkem byla pravděpodobnostní analýza.
Epidemiologie představuje soubor postupů, jak tyto datové soubory získat, a jaké testy na ně nasadit, aby z toho vylezly smysluplné výsledky.
Statistika je tedy jakýsi nízkoúrovňový nástroj a zpravidla byla vyvinuta "na míru" epidemiologickým problémům různého druhu.

Soubory

V naprosté většině případů nepracujeme s kompletními soubory, ale s výběry, které by měly být reprezentativní. V teorii to znamená, že každý člen sledované populační skupiny by měl mít stejnou pravděpodobnost do výběru "spadnout".
Tohle je v praxi velmi obtížné a nákladné. Pro ilustraci: Některé agentury na průzkumy názorů a postojů populace (teď před volbami se setkáváme s jejich výsledky častěji coby s odhady voličských preferencí) profesionálně dodávají seznamy lidí, které jim spadnou do lege artis provedeného populačního výběru. Dle náročnosti zadaných kritérií si berou stovky až tisíce od jednoho respondenta. Z toho vidíme, že takovýto výběr je extrémně náročný, mohou si ho dovolit jen nejbohatší organizace.
V praxi, a zejména v akademické sféře, se setkáváme (od studentských prací až po běžné grantové výzkumy) s výběry kvasináhodnými, u nichž vždy musí být diskluse o možných rozdílech oproti výběru "ideálně náhodnému".
Exitují i další výběry. Např. při stratifikovaném náhodně vybereme zástupce definovaných populačních skupin a dílčí výsledky přepočteme na jejich zastoupení v celé populaci (případně s extrapolacemi).

Studie

Nejjednodušší typ je studie deskriptivní, mechanicky popisující výskyt jednotlivých jevů v populaci. Jsou velice důležité, protože bez znalosti těchto základních informací nejsme s to regulérně naplánovat studie vyššího typu.
Analytické studie se zabývají vztahy mezi jevy v populaci. Ty mohou být velmi primitivní (např. porovnání BMI /marker obezity/ žáků dvou různých škol v různých typech lokalit) i velmi sofistifikované (např. mnohorozměrná multifaktoriální analýza vlivu jednotlivých faktorů na nějaký ukazatel zdraví, třeba výskyt nějaké nemoci). Těm studiím, které analyzují populaci v daném čase a časový faktor je nezajímá, říkáme průřezové.

• Časově závislé analytické studie jsou dvojí, prospektivní a retrospektivní.
• V retrospektivních studiích zjišťujeme, co se stalo v minulosti. Např. srovnáváme minulý životní styl pacientů s určitou chorobou s kontrolou (věk, pohlaví, profese atd.), která tuto chorobu nemá.
• V prospektivních studiích naopak sledujeme velmi početnou skupinu lidí průběžně a potom můžeme dodatečně analyzovat, jak se lišil životní stal apod. lidí, kteří danou chorobu v určitém věku již měli, proti těm, kteří ji (zatím) nedostali. Takovéto skupině se říká kohorta a alternativní název pro tento typ studií je studie kohortová.
• Studie případů a kontrol jsou organizovány pro relativně vzácná onemocnění. Při přijetí takovéhoto pacienta se k němu vybere kontrola, odpovídající co nejvíce zadaným parametrům (pohlaví, věk, profese atd.) a z dat případů a kontrol se vytváří databáze, kterou čas od času projede nějaký počítačový program a hledá tam statistickými testy nějaké rozdíly. Kontrol může být i více současně ("dvojníci" podle různých kritérií).
• Klinické (intervenční, experimentální) studie jsou v podstatě pokusy na dobrovolnících a zpravidla nezjišťují zdravotní stav populace, ale např. se jimi porovnává účinnost různých léčebných metod a léků mezi sebou.

Znaky

Kritériem zdraví podle WHO je stav plné tělesné, duševní, duchovní a sociální pohody.
Je to definice velice široká a zcela jistě opravdu pokrývající celou škálu zdraví a jeho projevů a důsledků. Problém spočívá v obrovské nekonkrétnosti a zatížení subjektivním názorem vyšetřovaného i vyšetřujícího. Nedá se nijak matematicky analyzovat.
Z tohoto důvodu se používají znaky, charakterizující buď nějakou stránku zdraví nebo nějakou stránku zdravotního rizika. Tyto znaky mohou být:

• numerické (výsledek nějakého vyšetření)
• pořadové (škála větší až menší, nemusí existovat rovnoměrnost rozdílů mezi body na ní)
• kvalitativní (různé možnosti, které se nedají škálovat, např. krevní skupiny, typ typického způsobu dopravy do zaměstnání apod.)
• někdy se zvlášť uvádějí znaky logické (dá se k nim přihodit i pohlaví, byť studenti často vyrobí pohlaví 6 i více - M, m, Z, z, Ž, ž a někdy i F a f). Dosud se používají potomci programů, jejichž starší verze tyto znaky opravdu ukládaly do jednoho bitu

Musí být zaručeno, aby tentýž vyšetřovaný dostal při vyšetření stejnou hodnotu sledovaných znaků bez závislosti na tom, kdo sbírá data. Není to úplně jednoduché. Ve velkých studiích tazatelé procházejí dosti náročným školením, aby se ptali úplně stejně. Dokonce i laboratorní výsledky, dělané v jedné laboratoři, nemusejí mít tuto vlastnost, protože hodnoty může ovlivnit i doprava na různou vzdálenost (při práci typu "odebereme vzorky v nemocnicích A, B, C, D a E a všechny se zvezou do nemocnice A a tam vyšetří ve stejné laboratoři). Takto se "pohne" např. hematokrit (metoda, při níž zjišťujeme podíl krvinek v krvi jejím odstředěním v kapiláře), protože krvinky určitou dobu po odběru měknou a při odstředění se zmáčknou o něco víc. Ale mohou se i např. při delším "drncání" uvolnit některé enzymy z krvinek do séra apod.
Následně se znaky (jejich hodnoty) zpracovávají metodami matematické statistiky. Z této statistiky u jednodušších testů vyjde jako výsledek hodnota p, která představuje (vyjádřena jako procento nebo jako zlomek jedničky) "prostor pro náhodu", tady s jakou pravděpodobností by takovýto soubor hodnot vznikl náhodně.
Nikdy není zaručeno, že skutečně nejde o zcela náhodně vyšlý a v reálu neexistující vztah. Na druhé straně může jít i o vztahy zprostředkované něčím, co bylo při plánování studie opomenuto.
Statistický vztah nám také neurčuje směr závislosti, příklad s tuberkulózní krávou a laktací viz Intermezzo 1  ze 6. 1. 2016.

(pokračování)

Epopej na cestách?

Je jistě pěkné, když se propaguje Česká republika a její kultura. Ďábel se ovšem skrývá v detailu.

Zápůjčka Muchovy Slovanské epopeje

Muchova Slovanská epopej by měla vycestovat do asijských zemí a pobýt tam několik let. Můžeme se dohadovat o tom, nakolik je to propagace našeho státu. Je třeba si uvědomit, že oficiální eurohujerská doktrína, hlásaná sociálfašisty a pobírači dotací, je s Muchovým vlastenectvím v silném rozporu. Muchovy připomínky slavných postav z historie českého národa i ostatních slovanských národů jsou zase v příkrém rozporu s oficiálním německým hlásáním podřadnosti Slovanů. Jinými slovy: Mucha je v příkrém rozporu s tím, co se u nás oficiálně hlásá a propaguje (možná proto ta snaha držet ho mimo Prahu, a když se do Prahy dostal, tak ho vykýblovat mimo ČR).

Ekonomická stránka věci

Vykazují se miliony, které by Praha za zápůjčku měla dostat. Problém ovšem je v tom, že Muchova plátna musejí cestovat srolovaná.
Po každém přemísťování pláten ve srolované podobě je nutno, přestože na to Mucha pamatoval při tvorbě obrazů speciálním srolovatelným plátnem a dalšími technickými prvky, provést restaurační zásahy na malbách, řešících toto "fyziologické" porušení jeho díla (Mucha také plánoval, že stěhování bude minimálně, a že v Praze budou plátna vystavena na důstojném místě v podstatě "napořád").
Jakýkoli takový zásah, ať je prováděn sebekvalifikovaněji a sebešetrněji, znamená, že na plátnech bude "méně Muchy a více restaurátorů", jak to komentuje paní Z. Poláková, která je zkušenou a kvalifikovanou restaurátorkou. A hlasy dalších odborníků z branže, uvědomujících si meze svých možností, jí dávají zapravdu.
Jinými slovy, každé takové putování (a zde se bude jednat o přemísťování mezi vícero lokalitami) sníží autenticitu pláten (a tedy nějak i jejich hodnotu).
Další věcí je, že restaurátorské práce jsou drahé, protože se jedná o vysoce kvalifikovanou práci, prováděnou s použitím velmi drahých materiálů i technických prostředků. Toto se musí násobit obrovskou plochou Muchových pláten a jejich počtem. Nakonec se dostaneme k cenám (odvozovaným jak z oficiálních ceníků restaurátorských firem tak i např. z výše oficiálních grantů, když jsou restaurátorské práce hrazeny z grantů či soukromými vlastníky), vysoce (o desítky procent minimálně) převyšujícím to, co Praha za zápůjčku dostane. Jinými slovy: Někdo bude velmi silně dotovat celou tuto akci. Protože lze s úspěchem pochybovat, že se následné restaurátorské práce budou hradit ze stejného měšce, do něhož jako kapříci připlavou peníze za tu zápůjčku, půjde o přesun peněz pravděpodobně z veřejných prostředků do kapsy města Prahy a zde patrně do kapes některých politicko - papalášských skupin.

Problémy s převozem

Výše jsem zmiňoval pouze "fyziologické" narušení, autorem víceméně plánované a zohledněné při technologii vytváření díla. Dalším problémem jsou vlivy autorem nijak neplánované, které mohou znamenat daleko větší ohrožení.
Mucha pravděpodobně nepředpokládal, že se plátna budou transportovat letadlem, protože v jeho době stroje schopné jeho dílo (byť po částech) uvézt byly vzácností. Navíc i taková letadla létala nízko, v podstatě v přízemní vrstvě vzduchu.
Transportní letouny, které plátna povezou, létají ve výškách, kde panuje mráz kolem -30 stupňů, který bude na plátna působit.
Uklidňující prohlášení o tom, že plátna budou v "klimatizovaných bednách" jsou nesmysl. Jedná se o standardní bedny a veškerá "klimatizace" spočívá v obložení pěnovým polystyrénem a obsypání válců sbalených pláten v hranatých bednách drtí tohoto materiálu. Není zde nic, co by chránilo plátna před změnami tlaku, před odtékáním vzduchu z obalů při vzletu a před natékáním ledového vzduchu při klesání.
Je to prostě zavádějící termín, pod nímž si neinformovaný představuje něco na způsob kontejnerů, v nichž jsou převáženy vyhořelé tyče z jaderných reaktorů (které mají opravdu aktivní klimatizaci).
Teplotní a tlakové šoky budou něco, co na plátna dosud nepůsobilo, s čím nebylo při jejich tvorbě počítáno a co je může poškodit daleko více než normální transporty, jaké dosud absolvovala.

Další problémy

Plátna se dostanou do oblastí s velmi nezvyklým počasím, vysokými (až subtropickými) teplotami a vlhkostí. To v nich může "probudit" organismy, které se tam dostaly v době jejich vytváření jako součást vzdušného spadu a dosud klidně "spí" mezi vrstvami plátna, barev, šepsu apod.
Asi nejnebezpečnější jsou houby, které mají bohaté spektrum enzymů a jsou schopny narušit jak samotné barevné vrstvy (včetně "sežrání" vyschlého oleje), tak i nosného plátna a dalších komponent obrazů.
Vzpomínám na líčení Dr. Herinka, který byl významným mykologem (byl autorem mykologické části toxikologie Vondráček + Riedel i norem pro prodej hub na trzích) a pracoval v nemocnici v Mnichově Hradišti. Zde v 80. letech byl svědkem toho, jak po promáčení střechy chirurgického pavilonu v důsledku závady na střeše vyrostly na stropě operačního sálu houby. Posléze se zjistilo, že upevnění reflektoru nad operačním stolem bylo ve 30. letech, kdy se pavilon stavěl, řešeno zazděním velkého špalku do stropu, na který byl reflektor přišroubován. Protože připojení bylo následně omítnuto, tak se za těch cca 50 let existence  dřeva ve stropě sálu vytratila z povědomí lidí a připomenula se až poté, co ze stropu sálu vyrostly houby, které tam to půlstoletí čekaly na trochu vláhy.
Něco podobného se, pochopitelně, může stát i těm plátnům, jakmile se na nich vytvoří vlhkost (třeba kondenzací z prudkých zmen teploty), nebo se dostanou do silně vlhkého klimatu. Takovéto škody jsou pak zpravidla nenahraditelné. I v nejlepším případe ja na daném místě obrazu nikoli Mucha, ale restaurátor, byť poracující podle fotodokumentace a dalších zdrojů.

Jde o unikáty

Důležité je, že Muchova plátna jsou unikáty, které nelze dost dobře penězi odhodnotit. Takovéto unikáty se zpravidla nepřevážejí a kdo se na ně chce podívat, tak ten prostě musí absolvovat cestu do galerie, kde jsou uloženy.
Chce-li někdo vidět Monu Lisu, musí se vypravit do Francie a podívat se na ni v Louvru. Chce-li někdo vidět Madonnu ve skalách, musí se vypravit do Britské národní galerie v Londýně. Chce-li někdo vidět oltář Mistra Pavla, musí vyrazit do Levoče (a může tam v muzeu shlédnout i přesné kopie oltářních figur, které byly vystaveny na světové výstavě v Montrealu)
Právě ten oltář Mistra Pavla je také názornou ukázkou toho, jak by se s Muchovou epopejí mělo zacházet: Měla by se pořídit její přesná kopie 1:1. Ta by mohla být i na odolnějších materiálech a mohla by klidně cestovat po světě. A chtěl-li by se někdo seznámit s originály, nechť se vypraví do Prahy. Nebo jinam; nebyl bych ani proti vrácení pláten do Moravského Krumlova, když Praha předvedla, že si tohoto díla prakticky nijak neváží.

Umění nebo řemeslo? 11

Jak zjišťujeme příčiny nemocí?

Příčiny nemocí mimo situace, kdy je kauzalita naprosto jasná i z klinické praxe, případně z patofyziologických mechanismů, které jsou nám známé, zjišťujeme pomocí asociování znaků zdraví se znaky, odpovídajícími rizikovým faktorům. Nicméně uvedené asociace mají co říci i v situacích, kdy se zdá být vše jasné (viz vztah mezi zdravím a úrazem, který nedávno nabouraly a zesložitěly výzkumy vlivu parazita Toxoplasma gondii na lidský mozek).

Jaké jsou znaky zdraví?

Možná to bude znít jako paradox, ale pro populační zdraví je jedním z důležitých znaků úmrtnost. Je to proto, že tento znak je velice "tvrdý" (typu ano - ne), doprovázený dalšími údaji (pohlaví, datum narození, datum smrti, příčina smrti, další chproby, které s ní souvisely a další choroby, které pacient měl, ale které s jeho smrtí nesouvisely).
Pochopitelně, pramalý význam má hrubá úmrtnost, která znamená počet zemřelých na administrativní jednotku (okres, kraj, stát ...) a rok. Není nic překvapivého, že hrubá úmrtnost silně závisí na věku. Čím jsou lidé starší, tím častěji umírají (s výjimkou raného dětství, kdy vyšší úmrtnost v této věkové kategorii reflektuje různé nezvládnutelné genetické a vrozené defekty). Ve středním věku začne úmrtnost narůstat v podstatě exponenciálně, takže i malé rozdíly v podílu osob v důchodovém věku v populaci generují velké rozdíly v hrubé úmrtnosti.
Je jasné, že máme-li dva soubory s různým zastoupením věkových skupin, bude věková struktura v řadě případů hrát daleko významnější roli než nějaké další faktory.
Abych to trochu zvulgarizoval: Postavíme-li někde velký domov pro seniory, pak v daném okrese či městě docela drsně zvýšíme hrubou úmrtnost. Pokud se toho chopí nějaký pologramotný novinář stylem "státní orgány zamlčují šílenou úmrtnost v okrese O v porovnání se sousedními okresy P a Q", případně ještě "úmrtnost v okrese O začala strašlivě narůstat před třemi lety - co nám státní orgány tají?".
Jinými slovy, hrubá úmrtnost je číslo pro kočku. Musíme provést tzv. věkovou standardizaci, kdy úmrtnost přepočteme po ročnících na nějakou idealizovanou populaci se standardním zastoupením věkových skupin. Může to být např. populační průměr celého státu. V takovémto případě by se ta "úmrtí navíc", vytvořená domovem pro seniory, měla srazit zohledněním vyššího zastoupení starších věkových skupin v dané lokalitě.
Věkově standardizovaná úmrtnost se naopak dá velice dobře k porovnání úmrtnosti v jednotlivých oblastech (ale i např. profesních skupinách) ke vzájemnému porovnání použít. Již jsem zde zmiňoval, že v hrubé úmrtnosti byl zdravotní stav populace těžebních okresů na severozápadě Čech a v dalších problematických oblastech překryt tím, že zde byl vystavěn nový průmysl (ať už na zelené louce nebo rozšířením stávajících závodů), takže zde bylo relativně více mladých lidí, přicestovalých po vyučení za prací, a teprve věková standardizace ukázala, jak hrozivý je stav tamní populace.
Po věkové standardizaci se dá počítat i střední délka života. Toto číslo získáme v podstatě tak, že pro každou skupinu (třeba ročník) zjišťujeme, kolik procent je ještě naživu a kolik již zemřelo. Uvedenými procenty proložíme přímku, a kde ta protne 50 %, tam je věk, v němž polovina populace daného věku je naživu a druhá již nikoli.
Uvedený ukazatel se často používá pro mezinárodní srovnávání, protože je poměrně odolný vůči různé úrovni "štábní kultury" sběru statistických dat.
Novináři jej rádi desinterpretují jako "průměrný obyvatel země X má šanci se dožít Y  let", což je nesmysl, protože až budou dnes narození obyvatelé země X ve věku Y, tak ten ukazatel bude s vysokou mírou pravděpodobnosti někde jinde.
Další zajímavostí je, že tento ukazatel nemusíme počítat pro "věk nula", ale je možné ho počítat i pro libovolný další věk. Zajímavé je např. to, kolik bude žít v průměru ten, kdo dosáhl věku odchodu do starobního důchodu (základem jsou pochopitelně všichni, kdo se daného věku dožili, a zemřelí dříve se ignorují).
Uvedené počty se užívají i pro různé státy, kdy se ukázalo, že v některých rozvojových zemích mají sice průměrné dožití od narození výrazně kratší než my, ale pokud se bere např. průměrné dožití dvaceti či třicetiletých, tak už to mají srovnatelné s vyspělými zeměmi. Jinými slovy, probíhá u nich tvrdá selekce v období po narození až někdy do začátku dospělého věku, a pak už úmrtnost tak hroznou nemají.
Na konci 80. let byl zaveden ukazatel "ztracená léta". Jeho filosofie je taková, že se stanoví věk, kterého by se měl dožít každý (většinou je to věk odchodu do důchodu). Kdo zemře před tímto věkem, tak se do ukazatele promítne tolika roky, kolik mu jich do toho limitního věku zbylo, kdo zemře starší, se do průměru promítne nulou.
Faktem je, že tento ukazatel měří cosi jiného než předchozí jmenované. Standardizovaná úmrtnost a průměrné dožití v bývalém Československu akcentovaly oblast Severčeského kraje a Ostravska, ztracená léta tyto oblasti také zdůraznila, ale vedle nich "vyskočily" i okresy, do té doby považované za "zdravé" a někdy používané i jako referenční proti okresům se známými riziky v oblasti životního prostředí.
Je jasné, že uvedené ukazatele se počítají zvlášť pro muže a ženy, protože tam jsou značné rozdíly, což je dáno odlišnou genetikou (zdvojený chromozom X versus dvojice XY).

Příčiny úmrtnosti

Z dat o úmrtnosti lze počítat i tzv. specifickou úmrtnost podle jednotlivých skupin nemocí. Problém je, že přesnost v této oblasti není zdaleka tak velká jako v případě samotného faktu smrti.
Podnikatelů, o nichž se neví, zda leži v sudě s louhem na dně přehrady nebo loví zlaté rybičky na Bahamách, není zase tolik, aby to pohnulo s celorepublikovou statistikou. V případě příčin úmrtí jsme už odkázáni na subjektivní mínění lékaře, který sepisoval podklady pro úmrtní list, a také jeho nadřízených, kteří ho vedou k preferenci určitých diagnóz.
Celé to může být ještě komplikované diagnózami, které jsou potvrditelné pouze pitvou. Protože propitvanost populace mezi okresy dosti výrazně kolísá (a kolísá i v čase), výskyt těchto diagnóz ve výkaznictví v podstatě nic neříká o jejich reálném výskytu v populaci a jeho časové a místní fluktuaci.
K dalšímu zdroji nejistot přispívá jev, o němž se mezi laiky málo ví, ale je rovněž důležitý: V každém okresním či krajském špitále je oddělení, "kde se umírá". Nikoli proto, že by tam na paceinty byli zlí, ale proto, že se zde ocitnou pacienti se souběhem vícera chorob a s velmi špatnou perspektivou. Zpravidla to souviselo s postavením a politickými konexemi příslušného primáře, který si nemohl dovolit, na rozdíl od jiných, takovéto pacienty odmítat.
A nyní si představte případ paní, která jde ráno do obchodu, rozplácne se na chodníku, zlomí si krček stehenní kosti, rozbije si brýle a je z toho zmatená.
Může skončit na chirurgii či ortopedii, kde se jí budou snažit tu zlomeninu zadrátovat (a určité procento pacientů to nepřežije). Může skončit na interně, kde jí budou nohu pouze polohovat a dbát aby nezemřela na zápal plic z dlouhého ležení (což se ne vždy povede a pokud zápal plic dostane, zpravidla na něj i zemře). Může skončit i na psychiatrii nebo neurologii (uhodila se do hlavy a je zmatená), případně i na očním (rozbité brýle). A je jasné, že pokud tu samou paní "dochovají" na různých odděleních a úmrtní list budou sepisovat dle svého úzu, tak to budou zcela rozdílné kauzy, zařazující se do statistik dle specifické úmrtnosti do zcela jiných kolonek. Chirurg bude obviňovat z její smrti faktory, které vedly k tomu, že nepřežila operaci, internista zase ty, které vedly k nepřežití zápalu plic. Neurolog bude vidět nějakou "svou" příčinu, proč se rozplácla na tom chodníku (např. malá mozková příhoda), očař to svede na špatný zrak a psychiatr si na ní ze svého oboru něco také určitě najde (např. smrt zaviněná demencí v souvislosti s hospitalismem).

(pokračování)