V úvodu je nutno konstatovat, že použití jaderných zbraní proti Japonsku bylo naprosto legitímním válečným aktem. Uvedený fakt je akcentován ještě tím, že v době bombardování, ale i ještě několik let po něm, byly dlouhodobé následky ozáření a zamoření natolik neznámé, že s nimi vůbec nebylo počítáno. Nicméně i v případě plné znalosti těchto následků bylo a je použití jaderných zbraní proti Japonsku naprosto obhajitelné.
Invaze na Japonské ostrovy by byla podstatně náročnější (hlavně kvůli delším trasám) akcí než operace Overlord a, na základě zkušeností jak se jmenovaným vyloděním ve Francii, tak i s vyloďovacími operacemi na tichpomořských ostrovech, počítalo se s téměř milionem padlých na straně Spojenců, především USA. Extrapolací chování Japonců při dosavadních vyloděních (hromadné sebevraždy, sebevražedné útoky "na bodák" apod.) bylo možno očekávat i přes deset milionů mrtvých Japonců, při katastrofických scénářích ještě mnohem více.
Nasazení nové zbraně by bylo legitimní i při záchraně života třebas jediného spojeneckého vojáka, paradoxně jeho očekávaným efektem bylo zachránění podstatně většího množství japonských životů než životů spojeneckých vojáků.
Existují tedy nějaké důvody, proč by bylo možné označit vybombardování Hirošimy a Nagasaki za špatné?
Zcela jistě lze odmítnout bláboly různých "pachatelů dobra", kteří nevidí rozdíl mezi oběťmi bombardování v legitimní válce (kterou navíc bombardující nevyvolali, ale byla jim vnucena) a řáděním např. Číňanů v okupovaném Tibetu, nebo pol-potovských band v Kambodži.
Rovněž lze odmítnout i odsouzení "bombardování nejaderné země". Jednak proto, že tento pojem v mezinárodním právu ještě neexistoval, jednak proto, že se Japonsko rovněž snažilo stát jaderným státem, k čemuž mu měly napomoci materiály a informace, zaslané z Německa před jeho kapitulací. Je otázka, zda by Japonsko do dobytí vzdálenějších částí svých ostrovů (které bylo plánováno někdy na polovinu roku 1946) nedokázalo nad německými materiály a s německými odborníky zbastlit alespoň primitivní jadernou nálož.
Přece jen však takový důvod existuje:
Svržení jaderné bomby na Hirošimu a dále i Nagasaki (druhý úder byl důležitý proto, aby se demonstrovalo, že bomb je větší množství) znamenalo naprosto jednoznačnou informaci: Vyrobení jaderné bomby je možné.
Toto byla informace důležitější, než vše, co odeslali do SSSR sovětší a prosovětští atomoví špioni.
Dnes zpětně víme (ovšem, po bitvě je každý voják generálem), že osud Kurčatovova týmu byl dlouhodobě nejistý. V rámci sovětského vedení existovala silná klika, která tvrdila, že hon za jadernou bombou je honem za chimérou, který poškozuje SSSR tím, že ho nutí plýtvat lidským i technickým potenciálem, aniž by přinášel něco pozitivního. Koncepce přeměny hmoty na energii podle rovnice e=m.(c^2) byla kritizována coby "buržoasní machismus" (podle prací německého filosofa a fyzika Macha, které kritizoval Lenin v díle "Materialismus a empiriokriticismus"). Kurčatov a spol. byli kritizováni coby nebezpěční buržoasní úchylkáři (proto se také nalézali v GULAGu) a výsledek jejich práce byl řadou kremelských ideologů považován za nemožný, právě na základě ortodoxně vykládaných Leninových děl.
Pokud by američané projekt A-bomby na oko odpískali a Japonsko nebombardovali, byl by Kurčatovův tým nahnán zpět z výzkumného do standardního tábora a většina těchto odborníků by byla velice rychle fyzicky zlikvidována, buď bez soudu, nebo při nějaké soudní frašce s "buržoasními úchylkáři". Podle některých dokumentů snad americký jaderný úspěch předběhl nevratnou fázi takovéhoto rozhodnutí jen o několik týdnů.
Jinými slovy, SSSR mohl být někdy v září 1945 bez Kurčatova a spol., ale i jakýchkoli dalších odborníků schopných např. vytěžovat zprávy atomových špionů nasazených do US jaderného výzkumu. V této situaci by SSSR začínal prakticky v bodě nula a bylo by naprosto nereálné očekávat její získání před rokem 1955 (v reálu zprávy jaderných špionů umožnily SSSR získání jaderné bomby již v roce 1949) a pravděpodobně, ani při největším nasazení, by ji neměli hotovou do přelomu 50. a 60. let.
Je otázkou, jak by se vyvíjel svět, kdyby se jaderná zbraň stala překvapením např. v korejské válce, nebo jí byl podpořen Čankajšek proti Maovým komunistům. Neexistoval by bipolární svět spoutaný "rovnováhou strachu" a sovětská expanze by mohla být daleko tvrději potlačována bez rizika jaderného Armagedonu. Mj. by Československo mohlo jít "řeckou cestou", tj. vyhnáním komunistů v občanské válce. Středo a východoevropské státy by se pravděpodobně buď vůbec nestaly sovětskými satelity, nebo vy se této "výhody" velice rychle zbavily.
Uvedený alternativní vývoj se vznikem jaderně impotentního SSSR je pravděpodobně jediným argumentem, který je možné vznést proti jadernému bombardování Japonska.
sobota 10. srpna 2013
čtvrtek 1. srpna 2013
Vyřešený průšvih
Občas se stanou průšvihy, že by jeden nevěřil.
Náš ústav pro sběr informací a artefaktů v minulých érách pořádal výpravu do Palestiny krátce po jejím záboru Římany. Kohosi nadchla možnost, že když tam Římani rabovali, určitě zásobovali tamní černý trh věcičkami, co po nich jdou sběratelé, jak slípka po flusu. Protože jsme byli velká grupa, vyhrabal kdosi z hlavounů ve vedení, že výprava už musí mít doktora. Tak nám podhodili jednoho, jmenoval se Paul, který kdysi studoval tuberkulózu u kromaňonců, takže měl s cestováním v čase jakési zkušenosti.
Tu jeho kromaňonskou zkušenost jsme všichni trochu přecenili, i starej Sam, co nám velel. Být nenápadný v Palestině na přelomu letopočtu je něco trochu jiného než lítat v kůži ze šavlozubého tygra kolem pasu a s kyjem v ruce po boreálním lese. Ale to jsme si uvědomili až cestou, tak jsme do něj hustili naše známá 3N "Nenápadnost - Neprokazatelnost - Nenásilí".
Já sám jsem měl z něho takový divný pocit: Byl ten typ... Asi jako ti, co hrají Rhetta Butlera ve filmových verzích toho slavného románu. Takový, co po něm ženské jdou a chlapi mají strach se k němu otočit zády. Vypadal mladě, ale měl už syna na vysoké škole. Ten studoval bohosloví, ale prý stylem "každý semestr raději dvakrát".
Ze začátku to vypadalo, že si všechny naše rady vzal k srdci, takže jsme ho popustili na trochu delší lonž. Dostal na cestu, jako my všichni, standardní bojové implantáty. Z menšího průseru by se s nimi měl dostat. Taky jsme měli dost práce lítat po místech, kde by se mohlo prodávat pod rukou něco zajímavého, a ne ho pořád hlídat.
On si jednou udělal výlet do pouště, aby se nepotkával s mnoha lidmi, jak nám řekl. Hodlal sbírat nějaké brouky a kytky, co už tam dnes nežijí. Místo toho sbírání ale našel mladou holku, kterou dva římští vojáci jen tak z hecu pověsili na strom, jako na kříž. Potom jsme se domákli, že si ji tak připravovali na znásilnění, protože ženská, co se pár hodin potí na slunku, prostě jinak voní, feromony, a tak.
Paul se ukázal jako rytíř bez bázně a hany, protože jakmile jednoho z těch dobytků sejmul taserem, tak ten druhý už proti jeho, i s implantáty dost mizerné, technice, neměl šance a seznámil se taky s pěknou sbírkou jiskřiček.
Potom holku sundal, ta na něho vyvalila kukadla, a jak se dostali z vlny, tak zapadli na noc do jakési opuštěné chatrče. V tom momentě byla, tak říkajíc, ruka v rukávě. Asi byla holka z toho stromu dobře připravená a na něm zapracovaly všechny ty adrenalíny a testosterony, co se vylijí z implantátů, protože říkal, že na ně ta bouda div nespadla.
Starýho Sama omejvali: Všechna N byla dost v háji. Holka navíc, možná jak byla nadržená, po té jedné noci byla v tom. A to byl průšvih - tenkrát a tam to brali dost přísně a řešili to házením kamení. Paul taky dost rychle pochopil, co jsou to kulturní bariéry, a že by se s holkou nakonec neshodli ani na tom, co si dají po promilované noci k snídani. Původně ji ten trouba snad chtěl nějak tajně propašovat do časové kapsle.
Sam je takovej ten ráznej typ, co si ví vždycky rady. Trochu mi připomíná Indiana Jonese. Ale toho původního, s kloboukem a bičem, ne toho 3D, s tím růžovým medvídkem.
Našel jednoho mladého tesaře, který si chtěl založit dílnu. Paul se musel u nás zadlužit ze svého žoldu, my prodali něco z toho, co jsme už získali, a peníze dostala ta dívčina jako věno. Tesaře si Sam vytypoval podle toho, že ten hoch měl příbuzného, snad strýce nebo bratrance, který si vzal neplodnou ženu a měl s tím fůru trablů; hlavně když pak měl syna se služkou a potřeboval to spytlíkovat, aby po něm kluk podědil alespoň něco.
Takže se milý Jusúf nechal ukecat, že má ohledně plodnosti Miriam vcelku jistotu. Nakonec si akorát vymínil, že pokud to první dítě bude kluk, tak ho dá ne na svoje řemeslo, ale učit k nějaké místní pouštní sektě na kazatele. S tím Paul souhlasil, konec konců, z kluka by byl vlastně kolega toho jeho staršího (a přitom o víc než dvě tisícovky let mladšího) syna. Poklidné zaměstnání, založené na legálním obírání hejlů, se mu pro potomky docela líbilo.
Když jsme se s těmi dvěma mladými loučili, tak ona už měla docela bříško a chystali se na vyhlášené sčítání lidu. To už jsme si odpustili "Nenápadnost", že ano, naložili bohatou kořist a vyrazili zpět. Všichni jsme byli spokojení, jak elegantně jsme ten průser zprovodili ze světa.
No, a nejzajímavěji na tuhle historku reagoval Paulův syn:
Hrozně se na otce naštval. Úplně nesmyslně prohlásil, že s takovým příbuzenstvem by kněze dělat nemohl, a přestože měl pár měsíců před absolutoriem, utekl ze semináře. Dal se pak k jakési hevymetallové skupině a zpívá hororové texty o ďáblech, smrti a tak. Ale asi udělal dobře, protože je pořád populárnější a už ho začala hrát i rádia pro normální lidi. Pokud jste jeho podmanivý hlas ještě neslyšeli, třeba tahle rádia neposloucháte, tak ho budete brzy znát z televize, protože kolem něho prý už brousí nákupčí několika stanic.
Náš ústav pro sběr informací a artefaktů v minulých érách pořádal výpravu do Palestiny krátce po jejím záboru Římany. Kohosi nadchla možnost, že když tam Římani rabovali, určitě zásobovali tamní černý trh věcičkami, co po nich jdou sběratelé, jak slípka po flusu. Protože jsme byli velká grupa, vyhrabal kdosi z hlavounů ve vedení, že výprava už musí mít doktora. Tak nám podhodili jednoho, jmenoval se Paul, který kdysi studoval tuberkulózu u kromaňonců, takže měl s cestováním v čase jakési zkušenosti.
Tu jeho kromaňonskou zkušenost jsme všichni trochu přecenili, i starej Sam, co nám velel. Být nenápadný v Palestině na přelomu letopočtu je něco trochu jiného než lítat v kůži ze šavlozubého tygra kolem pasu a s kyjem v ruce po boreálním lese. Ale to jsme si uvědomili až cestou, tak jsme do něj hustili naše známá 3N "Nenápadnost - Neprokazatelnost - Nenásilí".
Já sám jsem měl z něho takový divný pocit: Byl ten typ... Asi jako ti, co hrají Rhetta Butlera ve filmových verzích toho slavného románu. Takový, co po něm ženské jdou a chlapi mají strach se k němu otočit zády. Vypadal mladě, ale měl už syna na vysoké škole. Ten studoval bohosloví, ale prý stylem "každý semestr raději dvakrát".
Ze začátku to vypadalo, že si všechny naše rady vzal k srdci, takže jsme ho popustili na trochu delší lonž. Dostal na cestu, jako my všichni, standardní bojové implantáty. Z menšího průseru by se s nimi měl dostat. Taky jsme měli dost práce lítat po místech, kde by se mohlo prodávat pod rukou něco zajímavého, a ne ho pořád hlídat.
On si jednou udělal výlet do pouště, aby se nepotkával s mnoha lidmi, jak nám řekl. Hodlal sbírat nějaké brouky a kytky, co už tam dnes nežijí. Místo toho sbírání ale našel mladou holku, kterou dva římští vojáci jen tak z hecu pověsili na strom, jako na kříž. Potom jsme se domákli, že si ji tak připravovali na znásilnění, protože ženská, co se pár hodin potí na slunku, prostě jinak voní, feromony, a tak.
Paul se ukázal jako rytíř bez bázně a hany, protože jakmile jednoho z těch dobytků sejmul taserem, tak ten druhý už proti jeho, i s implantáty dost mizerné, technice, neměl šance a seznámil se taky s pěknou sbírkou jiskřiček.
Potom holku sundal, ta na něho vyvalila kukadla, a jak se dostali z vlny, tak zapadli na noc do jakési opuštěné chatrče. V tom momentě byla, tak říkajíc, ruka v rukávě. Asi byla holka z toho stromu dobře připravená a na něm zapracovaly všechny ty adrenalíny a testosterony, co se vylijí z implantátů, protože říkal, že na ně ta bouda div nespadla.
Starýho Sama omejvali: Všechna N byla dost v háji. Holka navíc, možná jak byla nadržená, po té jedné noci byla v tom. A to byl průšvih - tenkrát a tam to brali dost přísně a řešili to házením kamení. Paul taky dost rychle pochopil, co jsou to kulturní bariéry, a že by se s holkou nakonec neshodli ani na tom, co si dají po promilované noci k snídani. Původně ji ten trouba snad chtěl nějak tajně propašovat do časové kapsle.
Sam je takovej ten ráznej typ, co si ví vždycky rady. Trochu mi připomíná Indiana Jonese. Ale toho původního, s kloboukem a bičem, ne toho 3D, s tím růžovým medvídkem.
Našel jednoho mladého tesaře, který si chtěl založit dílnu. Paul se musel u nás zadlužit ze svého žoldu, my prodali něco z toho, co jsme už získali, a peníze dostala ta dívčina jako věno. Tesaře si Sam vytypoval podle toho, že ten hoch měl příbuzného, snad strýce nebo bratrance, který si vzal neplodnou ženu a měl s tím fůru trablů; hlavně když pak měl syna se služkou a potřeboval to spytlíkovat, aby po něm kluk podědil alespoň něco.
Takže se milý Jusúf nechal ukecat, že má ohledně plodnosti Miriam vcelku jistotu. Nakonec si akorát vymínil, že pokud to první dítě bude kluk, tak ho dá ne na svoje řemeslo, ale učit k nějaké místní pouštní sektě na kazatele. S tím Paul souhlasil, konec konců, z kluka by byl vlastně kolega toho jeho staršího (a přitom o víc než dvě tisícovky let mladšího) syna. Poklidné zaměstnání, založené na legálním obírání hejlů, se mu pro potomky docela líbilo.
Když jsme se s těmi dvěma mladými loučili, tak ona už měla docela bříško a chystali se na vyhlášené sčítání lidu. To už jsme si odpustili "Nenápadnost", že ano, naložili bohatou kořist a vyrazili zpět. Všichni jsme byli spokojení, jak elegantně jsme ten průser zprovodili ze světa.
No, a nejzajímavěji na tuhle historku reagoval Paulův syn:
Hrozně se na otce naštval. Úplně nesmyslně prohlásil, že s takovým příbuzenstvem by kněze dělat nemohl, a přestože měl pár měsíců před absolutoriem, utekl ze semináře. Dal se pak k jakési hevymetallové skupině a zpívá hororové texty o ďáblech, smrti a tak. Ale asi udělal dobře, protože je pořád populárnější a už ho začala hrát i rádia pro normální lidi. Pokud jste jeho podmanivý hlas ještě neslyšeli, třeba tahle rádia neposloucháte, tak ho budete brzy znát z televize, protože kolem něho prý už brousí nákupčí několika stanic.
pátek 26. července 2013
Jsou matematikové realisté?
Nejprve stručné a velmi zjednodušené vysvětlení pojmu, který je použit v nadpisu:
V době, kdy filosofii vládla scholastika, došlo k prvnímu zásadnímu sporu mezi jejími zastánci, který více-méně "vyšuměl" překonáním scholastiky dalšími filosofickými směry (či spíše oprášením směrů antických) za renesance. Uvedený spor se vedl mezi nominalisty a realisty. Realisté prohlašovali, že k obecným pojmům "stůl", "strom", "zvíře" apod. existují kdesi v "ideálním světě" jakési předobrazy, a že existence těchto předobrazů je naprosto reálná (odtud realisté). Nominalisté zase prohlašovali, že takovéto pojmy jsou "pouhá jména" (lat NOMEN, odtud nominalisté), "zachvění vzduchu", která nemají žádný reálný podklad. Od realistů tedy vede cesta zpět někam ke světu před známou Platónovou jeskyni, směrem dopředu zase až k Ryhopskému lesu Roberta Holdstocka, případně k Amberu Rogera Zelaznyho.
Od nominalistů vedou přímé vývojové linky k některým současným filosofickým směrům, zastánci něčeho, co by se blížilo těm realistům, jsou vcelku vzácní až kuriosní. Řekněme si to upřímně, i jakési "spontánně vzniklé" nazírání světa, neučesané do nějaké sofostikované filosofické koncepce, se bude blížit spíše tomu nominalismu, než realismu. I v přírodovědecké nomenklatuře, kde existují tzv. typové druhy (rodů a vyšších taxonů rostlin a živočichů), jsou tyto typové druhy použity jako základ, na němž je postaven reálně neexistující ideální druh daného taxonu, než jako cosi, co by představovalo tento ideál samotný. A v tomto pojetí vytvořil základy moderní taxonomie už sám K. Linné.*
A nyní k té matematice: Zde se setkáváme s řadou zcela abstraktních pojmů, které jsou pro praxi velmi obtížně hodnotitelné, a pracuje se s nimi jako s jakousi "virtuální realitou".
Vezmeme si klasický příklad druhá odmocnina ze dvou. Zapíše se to jakýmsi pochybným "alchymistickým" symbolem, přestože se to dá zapsat daleko jednodušeji jako sqrt(2), sqr(2) (ve velkém množství programovacích jazyků), nebo \sqrt{2} v TeXu. Existence uvedených zápisů také jasně dokazuje, že jakékoli "alchymistické" symboly jsou naprosto bezcenné, že se totéž dá stejně dobře vyjádřit i běžně tisknutelnými znaky (a tudíž v mnoha ohledech i lépe, protože systémů na tisk matematické alchymie je nepřehledné množství a většinou nejsou vzájemně kompatibilní, ani co do vstupu, ani co do výsledku).**
Co je ovšem výstupem tohoto pojmu?
Matematikové pracují s jakýmsi abstraktním ideálem, jehož hodnotu neznáme a k jehož hodnotě dokonce ani nevede "přes definici" nějaká jednoduchá cesta (jedině hádat čísla, násobit je sebou samým a korigovat směrem k tomu, aby se výsledek tohoto násobení blížil původnímu číslu, v tomto případě dvěma). "Ideální matematický vztah" tedy ani není s to podat informaci o výpočetním algoritmu k získání příslušné veličiny.
Půjdeme ještě dál:
Troufám si tvrdit (a každý, kdo má s výpočetní technikou jiné než naprosto začátečnické zkušenosti, mi to potvrdí), že vlastně nějaká "odmocnina ze dvou" ve skutečnosti vůbec neexistuje. Konkrétní číslo, které dostaneme, ať už ho počítáme ručně podle některého z možných algoritmů, dolujeme z tabulek nebo logaritmického pravítka, nebo počítáme tím či oním konkrétním software, bude vždy nakonec závislé na tom pracovním postupu. A dokonce nejen na algoritmu, zapsaném v nějaké konkrétní matematické knihovně, ale i na tom, jakou "vnitřní reprezentaci" čísel bude mít příslušný software (a případně i hardware). Dokonce si troufám tvrdit, že tatáž matematická knihovna, přeložená jednou pro 32 a jednou pro 64 bitovou architekturu může dát trochu odlišný výsledek. V některých případech se můžeme setkat i s tím, že sled číslic na tiskárně nebo monitoru bude sice totožný, ale rozdíly na nezobrazené části čísla budou takové, že test totožnosti různých odmocnin ze dvou dá výsledek FALSE.***
Jinými slovy, matematikové zde pracují s jakousi "ideální hodotou" (asi jako ti realisté např. s "ideálním stolem"), která se ovšem dostává do kolize s objektivně existující realitou.
Tato kolize byla za mých mladých let prakticky nepostřehnutelná, protože vrcholem běžně dostupné techniky bylo logaritmické pravítko (už tam ovšem nastával rozdíl mezi vlastníky 40 cm megapravítka a 10 - 15 cm tintítka, ale byl tak nějak pochopitelný a zvládnutelný).
Na brigádě mezi dvěma ročníky gymnázie jsem se pak setkal se základem dnešního problému. Byla jím kalkulačka "Jolka" bulharské provenience, mašina zvící dvou psacích strojů postavených vedle sebe, s výstupem na doutnavky s číslicemi 0 - 9 (jejich série na vstupu zároveň byla využita jako jeden z paměťových registrů), která uměla sčítat, odčítat, násobit, dělit a odmocňovat dvěma (a při posledním úkonu si přepsala obsah všech paměťových registrů, takže bylo nutné vymýšlet takové výpočetní algoritmy, aby to vadilo co nejméně - opět něco, kde "čistá matematika" člověku nijak nepomůže). Vyžadovala klimatizovanou místnost, což bylo pro práci za horkých prázdninových dnů (tehdy jsme normálním letním vedrům ještě neříkali "globální oteplování") docela příjemné.
Mimochodem, mezi tím, co jsem dokonči střední školu, absolvoval vysokou a vojnu, bylo možno pro náš ústav zakoupit několik těchto kalkulaček, které se po těch cca 10 letech technického vývoje už vešly do náprsní kapsy. Měli jsme je do praktika, kde si studenti počítali různé výškově hmotnostní indexy a porovnávali se podle nich s doporučenými hodmnotami. Ovšem pořád jsme udržovali v praktiku i logaritmické tabulky, protože jeden z těchto indexů pracoval se třetí odmocninou, kterou tyhle kalkulačky nezvládaly. Zvládla je generace přišedší (v ceně dostupné pro školství) za dalších cca pět let. Pak přišlo PMD, které ty indexy dokázalo vysypat všechny naráz po jednom zadání výšky a hmotnosti. A dokonce, pokud si s tím člověk pohrál, tak je i porovnat s normálními hodnotami, případně jejich rozpětím.
Což už ovšem představovalo nástup zmiňovaného průšvihu, protože už první osmibity měly jednoznačně zadrátovány určité výpočetní algoritmy (každý jiné) a člověk se postupně prokousával přes různé dialekty BASICu, javu, perl až k pythonu, kde ho nesmí zaskočit, že 1/2 = 0 (protože nezadal 1.0/2 nebo 1/2.0).
A dostáváme se ke stavu, který je v současnosti. Matematikové popisují jakési ideály, které jsou ovšem pro praxi zcela bezcenné, protože z nich nelze odvodit algoritmus výpočtu, a vedle toho existuje informatika, která si na náboženství nehraje a popisuje praktické výpočetní algoritmy (byť odvozené z matematických vztahů), ze kterých se sypou konkrétní čísla. A v řadě případů upozorňuje na implementační závislost výsledků. Čímž se dostává od bezcenného blábolení k reálnému světu.
Přičemž myšlení naprosté většiny lidí nepracuje s "ideálním stolem" nebo "ideální odmocninou ze dvou", ale s konkrétním truhlářovým výrobkem, nebo s konkrétní řadou čísel, vylezlou z konkrétní kalkulačky. Tím se stává tento "svět idejí" stále více odtrženým od reality a pro realitu stále méně prospěšným (pokuste se podle nějakých matematických definic napsat jednoduchý program a zjistíte, že to jsou vesměs bezcenné bláboly, pro tuto činnost naprosto irelevantní).
Z toho důvodu se vůbec nelze divit, že matematika v zájmu studentů propadá (a snaha o "násilné" zavedení povinné maturity jen zvyšuje nenávist studentstva vůči tomuto oboru), zatímco kvalitně vyučovaná informatika takovéto problémy nemá, protože má vůči matematickým pojmům lidskému myšlení přirozenější nominalistický přístup.
_____________________________
* Linnéova Systema naturae je navíc excelentní ukázkou nedůležitosti pojmu množiny pro třídění prvků světa, který nás obklopuje, v rozporu s tím, co o množinách tvrdili "čistí" matematikové v době nešťastného množinového experimentu.
** Řekněme si to upřímně: Chemie přestala být obskurní sestrou obskurní alchymie a stala se vědou právě v době, kdy se podobné hieroglyfické symboliky vzdala a nahradila ji vzorci na bázi písmen a čísel. Ty jsou pro matematiku už dávno hotové, minimálně v podobě TeXu a Mathml, ale "čistí matematikové" to dosud nevzali na vědomí, případně to aktivně odmítají.
*** Na tuto a podobné "zrady", kdy "čistě matematicky" je program v pořádku, ale přitom nefunguje správně, upozorňuje řada učebnic programování.
V době, kdy filosofii vládla scholastika, došlo k prvnímu zásadnímu sporu mezi jejími zastánci, který více-méně "vyšuměl" překonáním scholastiky dalšími filosofickými směry (či spíše oprášením směrů antických) za renesance. Uvedený spor se vedl mezi nominalisty a realisty. Realisté prohlašovali, že k obecným pojmům "stůl", "strom", "zvíře" apod. existují kdesi v "ideálním světě" jakési předobrazy, a že existence těchto předobrazů je naprosto reálná (odtud realisté). Nominalisté zase prohlašovali, že takovéto pojmy jsou "pouhá jména" (lat NOMEN, odtud nominalisté), "zachvění vzduchu", která nemají žádný reálný podklad. Od realistů tedy vede cesta zpět někam ke světu před známou Platónovou jeskyni, směrem dopředu zase až k Ryhopskému lesu Roberta Holdstocka, případně k Amberu Rogera Zelaznyho.
Od nominalistů vedou přímé vývojové linky k některým současným filosofickým směrům, zastánci něčeho, co by se blížilo těm realistům, jsou vcelku vzácní až kuriosní. Řekněme si to upřímně, i jakési "spontánně vzniklé" nazírání světa, neučesané do nějaké sofostikované filosofické koncepce, se bude blížit spíše tomu nominalismu, než realismu. I v přírodovědecké nomenklatuře, kde existují tzv. typové druhy (rodů a vyšších taxonů rostlin a živočichů), jsou tyto typové druhy použity jako základ, na němž je postaven reálně neexistující ideální druh daného taxonu, než jako cosi, co by představovalo tento ideál samotný. A v tomto pojetí vytvořil základy moderní taxonomie už sám K. Linné.*
A nyní k té matematice: Zde se setkáváme s řadou zcela abstraktních pojmů, které jsou pro praxi velmi obtížně hodnotitelné, a pracuje se s nimi jako s jakousi "virtuální realitou".
Vezmeme si klasický příklad druhá odmocnina ze dvou. Zapíše se to jakýmsi pochybným "alchymistickým" symbolem, přestože se to dá zapsat daleko jednodušeji jako sqrt(2), sqr(2) (ve velkém množství programovacích jazyků), nebo \sqrt{2} v TeXu. Existence uvedených zápisů také jasně dokazuje, že jakékoli "alchymistické" symboly jsou naprosto bezcenné, že se totéž dá stejně dobře vyjádřit i běžně tisknutelnými znaky (a tudíž v mnoha ohledech i lépe, protože systémů na tisk matematické alchymie je nepřehledné množství a většinou nejsou vzájemně kompatibilní, ani co do vstupu, ani co do výsledku).**
Co je ovšem výstupem tohoto pojmu?
Matematikové pracují s jakýmsi abstraktním ideálem, jehož hodnotu neznáme a k jehož hodnotě dokonce ani nevede "přes definici" nějaká jednoduchá cesta (jedině hádat čísla, násobit je sebou samým a korigovat směrem k tomu, aby se výsledek tohoto násobení blížil původnímu číslu, v tomto případě dvěma). "Ideální matematický vztah" tedy ani není s to podat informaci o výpočetním algoritmu k získání příslušné veličiny.
Půjdeme ještě dál:
Troufám si tvrdit (a každý, kdo má s výpočetní technikou jiné než naprosto začátečnické zkušenosti, mi to potvrdí), že vlastně nějaká "odmocnina ze dvou" ve skutečnosti vůbec neexistuje. Konkrétní číslo, které dostaneme, ať už ho počítáme ručně podle některého z možných algoritmů, dolujeme z tabulek nebo logaritmického pravítka, nebo počítáme tím či oním konkrétním software, bude vždy nakonec závislé na tom pracovním postupu. A dokonce nejen na algoritmu, zapsaném v nějaké konkrétní matematické knihovně, ale i na tom, jakou "vnitřní reprezentaci" čísel bude mít příslušný software (a případně i hardware). Dokonce si troufám tvrdit, že tatáž matematická knihovna, přeložená jednou pro 32 a jednou pro 64 bitovou architekturu může dát trochu odlišný výsledek. V některých případech se můžeme setkat i s tím, že sled číslic na tiskárně nebo monitoru bude sice totožný, ale rozdíly na nezobrazené části čísla budou takové, že test totožnosti různých odmocnin ze dvou dá výsledek FALSE.***
Jinými slovy, matematikové zde pracují s jakousi "ideální hodotou" (asi jako ti realisté např. s "ideálním stolem"), která se ovšem dostává do kolize s objektivně existující realitou.
Tato kolize byla za mých mladých let prakticky nepostřehnutelná, protože vrcholem běžně dostupné techniky bylo logaritmické pravítko (už tam ovšem nastával rozdíl mezi vlastníky 40 cm megapravítka a 10 - 15 cm tintítka, ale byl tak nějak pochopitelný a zvládnutelný).
Na brigádě mezi dvěma ročníky gymnázie jsem se pak setkal se základem dnešního problému. Byla jím kalkulačka "Jolka" bulharské provenience, mašina zvící dvou psacích strojů postavených vedle sebe, s výstupem na doutnavky s číslicemi 0 - 9 (jejich série na vstupu zároveň byla využita jako jeden z paměťových registrů), která uměla sčítat, odčítat, násobit, dělit a odmocňovat dvěma (a při posledním úkonu si přepsala obsah všech paměťových registrů, takže bylo nutné vymýšlet takové výpočetní algoritmy, aby to vadilo co nejméně - opět něco, kde "čistá matematika" člověku nijak nepomůže). Vyžadovala klimatizovanou místnost, což bylo pro práci za horkých prázdninových dnů (tehdy jsme normálním letním vedrům ještě neříkali "globální oteplování") docela příjemné.
Mimochodem, mezi tím, co jsem dokonči střední školu, absolvoval vysokou a vojnu, bylo možno pro náš ústav zakoupit několik těchto kalkulaček, které se po těch cca 10 letech technického vývoje už vešly do náprsní kapsy. Měli jsme je do praktika, kde si studenti počítali různé výškově hmotnostní indexy a porovnávali se podle nich s doporučenými hodmnotami. Ovšem pořád jsme udržovali v praktiku i logaritmické tabulky, protože jeden z těchto indexů pracoval se třetí odmocninou, kterou tyhle kalkulačky nezvládaly. Zvládla je generace přišedší (v ceně dostupné pro školství) za dalších cca pět let. Pak přišlo PMD, které ty indexy dokázalo vysypat všechny naráz po jednom zadání výšky a hmotnosti. A dokonce, pokud si s tím člověk pohrál, tak je i porovnat s normálními hodnotami, případně jejich rozpětím.
Což už ovšem představovalo nástup zmiňovaného průšvihu, protože už první osmibity měly jednoznačně zadrátovány určité výpočetní algoritmy (každý jiné) a člověk se postupně prokousával přes různé dialekty BASICu, javu, perl až k pythonu, kde ho nesmí zaskočit, že 1/2 = 0 (protože nezadal 1.0/2 nebo 1/2.0).
A dostáváme se ke stavu, který je v současnosti. Matematikové popisují jakési ideály, které jsou ovšem pro praxi zcela bezcenné, protože z nich nelze odvodit algoritmus výpočtu, a vedle toho existuje informatika, která si na náboženství nehraje a popisuje praktické výpočetní algoritmy (byť odvozené z matematických vztahů), ze kterých se sypou konkrétní čísla. A v řadě případů upozorňuje na implementační závislost výsledků. Čímž se dostává od bezcenného blábolení k reálnému světu.
Přičemž myšlení naprosté většiny lidí nepracuje s "ideálním stolem" nebo "ideální odmocninou ze dvou", ale s konkrétním truhlářovým výrobkem, nebo s konkrétní řadou čísel, vylezlou z konkrétní kalkulačky. Tím se stává tento "svět idejí" stále více odtrženým od reality a pro realitu stále méně prospěšným (pokuste se podle nějakých matematických definic napsat jednoduchý program a zjistíte, že to jsou vesměs bezcenné bláboly, pro tuto činnost naprosto irelevantní).
Z toho důvodu se vůbec nelze divit, že matematika v zájmu studentů propadá (a snaha o "násilné" zavedení povinné maturity jen zvyšuje nenávist studentstva vůči tomuto oboru), zatímco kvalitně vyučovaná informatika takovéto problémy nemá, protože má vůči matematickým pojmům lidskému myšlení přirozenější nominalistický přístup.
_____________________________
* Linnéova Systema naturae je navíc excelentní ukázkou nedůležitosti pojmu množiny pro třídění prvků světa, který nás obklopuje, v rozporu s tím, co o množinách tvrdili "čistí" matematikové v době nešťastného množinového experimentu.
** Řekněme si to upřímně: Chemie přestala být obskurní sestrou obskurní alchymie a stala se vědou právě v době, kdy se podobné hieroglyfické symboliky vzdala a nahradila ji vzorci na bázi písmen a čísel. Ty jsou pro matematiku už dávno hotové, minimálně v podobě TeXu a Mathml, ale "čistí matematikové" to dosud nevzali na vědomí, případně to aktivně odmítají.
*** Na tuto a podobné "zrady", kdy "čistě matematicky" je program v pořádku, ale přitom nefunguje správně, upozorňuje řada učebnic programování.
úterý 23. července 2013
"Satanistické zmrzačení" Angeliny Jolie
Magazín Protiproud se rozčiluje nad tím, že si Angelina Jolie nechala provést oboustrannou mastektomii, tedy odstranění mléčných žláz. Spekulují jednak o satanismu, jednak o "rakovinovém průmyslu", v jejichž prospěch a k jejichž popularizaci Angelína tuto operaci podnikla.
Dotyčným pisálkům "tak nějak" unikl fakt, že krátce poté, co se Angelina vrátila z nemocnice, zemřela na rakovinu prsu její sestra, takže definitivní rozhodnutí k operaci zřejmě padlo krátce poté, co se u její sestry měnila strategie léčby z "pokusy o záchranu života" na "zajištění důstojného umírání".
Její rodina je nositelem nejhorší (vzhledem k riziku rakoviny prsu) alely jednoho z genů, ovlivňujících toto onemocnění. Ta bývá často nalézána u rodin, kde více generací žen na toto onemocnění zemřelo, někdy již ve třetí dekádě života. Přesný mechanismus působení této genetické výbavy není úplně znám, má se za to, že s touto alelou je imunitní systém znechopněn včas reagovat na vznik maligní buňky (takovýchto atak prodělá průměrný a nijak profesně nezatížený člověk několik denně), nicméně není zcela jasné, proč by se to mělo takto fatálně projevit jen u mléčné žlázy a ne u jiných tkání. Tedy proč je tato genetická výbava spojena s tak drastickým zvýšením výskytu jen u rakoviny prsu. Respektive bývá zvýšeno, byť ne tak drasticky i riziko rakoviny vaječníků, které se v rodině AJ projevilo také.
Zkrátka přesnou příčinu do hloubky neznáme, jen víme, že riziko vzniku uvedeného onemocnění se u nositelů této alely pohybuje v desítkách procent, cca na úrovni desetinásobku proti běžné populaci, přičemž riziko smrti je zde ještě vyšší: tyto genetická výbava je asociována s nádory, které rychleji a bez varovných příznaků progredují do operací nevyléčitelného stádia. Z tohoto důvodu zde častěji selhává i sekundární prevence typu samovyšetřování prsů či mamografie (o ultrazvuku ani nemluvě). Tohle je ještě akcentováno skutečností, že Angelina měla pouze dva porody (a je otázka, jak dlouho děti kojila - počet těhotenství a počet měsíců v laktaci jsou výrazné protektivní faktory, zajišťující primární prevenci tohoto typu nádoru). Jinými slovy: Kdyby Angelina žila někdy ve středověku a od svých 14 let, kdy měla první vztah, byla střídavě těhotná a kojila, představovala by pro ni tato genetická výbava riziko podstatně menší, ovšem s vysokou pravděpodobností by dnes již nebyla naživu (zejména, pokud by měla k dispozici i středověkou péči, zdravotní obecně a porodní speciálně). V podstatě to tak funguje i v rozvojových zemích, kde tento typ nádoru příliš neznají; ovšem po "sanitární revoluci", která zajistila, že z 16 porozených dětí přežijí skoro všechny (zatímco dříve přežily v průměru 2 - 3), nyní nevědí, jak je uživit. Chování této genetické kombinace v primitivních podmínkách je důvodem, proč se ještě někdy do začátku 20. stoleti příliš neprojevovala a nebyla tudíž potlačena "přes Darwina".
Protiproudníci zkrátka kvalifikovaně blábolí, ovšem s velkým ideologicko náboženským nábojem. Do jejich vidění světa prostě žena, která chce budovat kariéru jinak než coby velkoproducent potomstva, a ještě se dožít plus mínus normálního věku, nepatří. Takové ženy ve středověku téměř neexistovaly, a pokud ano, vystavovaly se značnému riziku, že budou nařčeny ze spojení s ďáblem, jako Angelína. Tehdy to ovšem mělo podstatně fatálnější následky než dnes.
_________________________
Aktualizace 26. 7.
V předchozím textu jsem neuvedl explicitně věc, která mě je naprosto jasná, ale medicínskému laikovi nemusí být: Pokud šla AJ na amputaci klinicky zdravých mléčných žláz, tak s největší pravděpodobností nešla na nějakou onkologickou chirurgii (řešící prsy patologicky změněné, často k nepoznání), ale nejspíš na plastickou chirurgii, rutinně "napravující" zdravé prsy (např. implantací silikonu nebo naopak odstraněním nadbytečného tuku). Takže ani operace sama nejspíš nijak nepodpořila "rakovinový průmysl", jak se toho obává pan Hájek a spol.
Dotyčným pisálkům "tak nějak" unikl fakt, že krátce poté, co se Angelina vrátila z nemocnice, zemřela na rakovinu prsu její sestra, takže definitivní rozhodnutí k operaci zřejmě padlo krátce poté, co se u její sestry měnila strategie léčby z "pokusy o záchranu života" na "zajištění důstojného umírání".
Její rodina je nositelem nejhorší (vzhledem k riziku rakoviny prsu) alely jednoho z genů, ovlivňujících toto onemocnění. Ta bývá často nalézána u rodin, kde více generací žen na toto onemocnění zemřelo, někdy již ve třetí dekádě života. Přesný mechanismus působení této genetické výbavy není úplně znám, má se za to, že s touto alelou je imunitní systém znechopněn včas reagovat na vznik maligní buňky (takovýchto atak prodělá průměrný a nijak profesně nezatížený člověk několik denně), nicméně není zcela jasné, proč by se to mělo takto fatálně projevit jen u mléčné žlázy a ne u jiných tkání. Tedy proč je tato genetická výbava spojena s tak drastickým zvýšením výskytu jen u rakoviny prsu. Respektive bývá zvýšeno, byť ne tak drasticky i riziko rakoviny vaječníků, které se v rodině AJ projevilo také.
Zkrátka přesnou příčinu do hloubky neznáme, jen víme, že riziko vzniku uvedeného onemocnění se u nositelů této alely pohybuje v desítkách procent, cca na úrovni desetinásobku proti běžné populaci, přičemž riziko smrti je zde ještě vyšší: tyto genetická výbava je asociována s nádory, které rychleji a bez varovných příznaků progredují do operací nevyléčitelného stádia. Z tohoto důvodu zde častěji selhává i sekundární prevence typu samovyšetřování prsů či mamografie (o ultrazvuku ani nemluvě). Tohle je ještě akcentováno skutečností, že Angelina měla pouze dva porody (a je otázka, jak dlouho děti kojila - počet těhotenství a počet měsíců v laktaci jsou výrazné protektivní faktory, zajišťující primární prevenci tohoto typu nádoru). Jinými slovy: Kdyby Angelina žila někdy ve středověku a od svých 14 let, kdy měla první vztah, byla střídavě těhotná a kojila, představovala by pro ni tato genetická výbava riziko podstatně menší, ovšem s vysokou pravděpodobností by dnes již nebyla naživu (zejména, pokud by měla k dispozici i středověkou péči, zdravotní obecně a porodní speciálně). V podstatě to tak funguje i v rozvojových zemích, kde tento typ nádoru příliš neznají; ovšem po "sanitární revoluci", která zajistila, že z 16 porozených dětí přežijí skoro všechny (zatímco dříve přežily v průměru 2 - 3), nyní nevědí, jak je uživit. Chování této genetické kombinace v primitivních podmínkách je důvodem, proč se ještě někdy do začátku 20. stoleti příliš neprojevovala a nebyla tudíž potlačena "přes Darwina".
Protiproudníci zkrátka kvalifikovaně blábolí, ovšem s velkým ideologicko náboženským nábojem. Do jejich vidění světa prostě žena, která chce budovat kariéru jinak než coby velkoproducent potomstva, a ještě se dožít plus mínus normálního věku, nepatří. Takové ženy ve středověku téměř neexistovaly, a pokud ano, vystavovaly se značnému riziku, že budou nařčeny ze spojení s ďáblem, jako Angelína. Tehdy to ovšem mělo podstatně fatálnější následky než dnes.
_________________________
Aktualizace 26. 7.
V předchozím textu jsem neuvedl explicitně věc, která mě je naprosto jasná, ale medicínskému laikovi nemusí být: Pokud šla AJ na amputaci klinicky zdravých mléčných žláz, tak s největší pravděpodobností nešla na nějakou onkologickou chirurgii (řešící prsy patologicky změněné, často k nepoznání), ale nejspíš na plastickou chirurgii, rutinně "napravující" zdravé prsy (např. implantací silikonu nebo naopak odstraněním nadbytečného tuku). Takže ani operace sama nejspíš nijak nepodpořila "rakovinový průmysl", jak se toho obává pan Hájek a spol.
pondělí 15. července 2013
Papež adoroval zločince
Papež František zavítal na ostrov Lampedusa, který je branou nelegální imigrace z Afriky (ale i Asie) do Evropy. Kritizoval "svět", tedy v podstatě nás, za to, že málo soucítíme:
"Díváme se na bratra, který leží polomrtvý u cesty. Možná si pomyslíme: chudák! Ale jdeme dál vlastní cestou. Nic nám do toho není. Kultura blahobytu nás nutí myslet jen na sebe, jsme necitliví vůči pláči druhých, žijeme v mýdlových bublinách, které jsou krásné, ale nejsou nic, jsou iluzí zbytečnosti, pomíjivosti, která přináší jen lhostejnost vůči druhým, a globalizaci lhostejnosti."
Papež poněkud pomíjí fakt, že tito "bratři" jsou fakticky zločinci, protože překračují jak naše zákon, tak i často další zákonné normy.
Uvedu jiný citát, je z postkatastrofické SF "Malevil", francouzského spisovatele Roberta Merle (1908 - 2004), vydané v roce 1972 (mainstreamoví čtenáři budou autora znát jako tvůrce třináctidílné ságy "Dědictví otců").
V tomto románu komunita, přeživší jadernou válku ve sklepení starého hradu, čelí nájezdům lépe či hůře organizovaných rabujících tlup. V jednom případě se setkali s "ubožáky", kteří "jen" napadli jejich pole se pšenicí, na níž závisel další život komunity, jistě proti životu uvedených "ubožáků" daleko komfortnější:
"Už ne ani bledí, ale doslova žlutí, v obličeji jen kosti potažené svraštělou kůží, někteří dokonce tak zesláblí, že už ani neudrží oči zpříma a šilhají až strach. Sedí na bobku nebo leží v našem obilí a s úzkostným ňafáním hltají polozralé klasy. Nedají si ani čas, aby oddělili zrno od plevy, polykají všecko. Všimnu si, že mají kolem úst zelený proužek: než objevili naše obilí, pokoušeli se patrně spásat trávu. Připomínají na kost vyhublá zvířata. Šilhavé oči se jim lesknou strachem a lačností. Vrhají po nás úkosem pohledy a cpou si klasy do úst, jak rychle mohou, Když jim potrava uvízne v hrdle, vyplivnou ji do dlaně a znovu spolknou."
V konfliktní situaci, která následně nastane, je zabit jeden ze členů malevilské komunity, což vyvolá u zbylých jedinou reálně správnou odezvu:
"Vykročím jako automat a v chůzi střílím. Kamarádí po mé pravici i levici postupují v jedné řadě se mnou a střílejí také. Pálíme do celé skupiny. Bez míření. V hlavě mám úplné prázdno. Říkám si: Momo je mrtvý. Nic však necítím. Jdu kupředu a střílím. Ani bychom postupovat nemuseli, jsme docela blízko. Kráčíme však mechanicky, metodicky dál, jako když kosíme pole. Střílíme i potom, když už se nic nehýbe. Až do posledního náboje."
Obávám se převelice, že právě tento přístup je daleko reálnější a správnější než nějaké starání se o "bratra", který sice vypadá uboze, ale v podstatě nás přišel pouze vykořisťovat.
Veškerá dosavadní, desítky let trvající, zkušenost s imigranty tohoto druhu je taková, že nepřišli s námi sdílet (nebo dokonce pomáhat rozvíjet) naši civilizaci a naše civilizační hodnoty, zapříčiňující, že jsme na tom neskonale materiálně lépe než oni. Oni sem přicházejí s cílem vnutit nám "hodnoty" jejich a strhnout nás na úroveň zemí, z nichž odešli. Z tohoto důvodu je naprosto legitimní se proti nim bránit, v krajním případě klidně i tak drasticky, jako hrdinové z citované ukázky. O pouhém ignorování jejich "utrpení" ani nemluvě.
Já věřím tomu, že v zemích, odkud ti lidé prchají, je bída, svrab a ... (ne, neštovice tam nejsou, ty jsme jim my eradikovali, aniž by na tom oni měli sebemenší podíl). Já věřím i tomu, že život tam je peklo, a proto absolutně nestojím o to, abych takové peklo prožíval já na stará kolena, nebo aby ho prožívali moji potomci.
My toto peklo neprožíváme jednoduše proto, že naši předkové svedli úspěšný boj s Františkovými předchůdci, jejich moc do značné míry omezili (a také moc jejich podřízených), zatímco jeho "kolegové" ve zmíněných zemích se chovají přesně tak, jak tito křesťanští papalášové před sérií krvavých revolucí a občanských válek, která je o moc dělat lidem ze života peklo na zemi připravila. Ano, měli jsme tu také bídu, svrab a i ty neštovice (ale taky třeba lepru a další ňaminy), ale měli jsme tu také spoustu statečných lidí, kteří nás (myšleno naši civilizaci) z těchto sraček vyvedli. Procházeli jsme nejrůznějšími peripetiemi, při nichž se progrese střídala s regresí a nezřídka kráčely světem ruku v ruce. A stálo to doslova řeky krve na obou stranách konfliktu.
Nicméně naši předkové (ti s "bílým kloboukem") zvítězili a františkové momentálně mohou leda zákeřně škodit, ale zjevného přímého střetu se zastánci pozitivních civilizačních hodnot schopni nejsou. I tohle může být jedna z příčin, proč František blábolí o "bratrech" a teatrálně lituje zločince, kterým se jejich zločin - ilegální imigraci - nepodařilo dokonat, protože zahynuli ve vlnách Středozemního moře.
Tohle ovšem nejsou žádní "bratři", to je "kanonenfutter" sil, které chtějí vrátit Evropu do starých poměrů v době před osvícenstvím, ať už pod praporem "obnoveného" křesťanství, nebo islámu. Opravdu nevím, zda papež František patří k těm křesťanům, kteří raději budou žít pod muslimskou knutou než aby byli spolu s bezvěrci a jinověrci spoluobčany s rovnými právy a povinnostmi, nebo zda má představu, že tuto sílu po rozbití moderní civilizace nějak ukučíruje směrem k jakési rurální křesťanské společnosti. Nicméně obě tyto představy (respektive jednání z nich plynoucí) jsou stejně škodlivé.
Pokud "bratři" chtějí žít v lidských podmínkách, tak nechť se laskavě vrátí zpět do svých zemí, a tam ty lidské podmínky nastolí - nejlépe vybitím všech mullahů, ajatolláhů a imámů a dalších, kteří zcela uměle a záměrně udržují tyto země ve středověké bídě. Následně nebudou mít zásadní problémy s nasměrováním těchto států k civilizaci a prosperitě. Prostě ať tam provedou to, co bylo provedeno v Evropě během několika set let náboženských válek a revolucí.
Jejich výhodou je, že nemusejí tápat po slepých uličkách jako naši předkové, ale mohou využít to, co se osvědčilo (a vynechat to, co se ukázalo být chybné). My jim v tom boji můžeme pochopitelně pomoci - materiálem, logistickou podporou a třeba i oddíly dobrovolníků. Nemůžeme však tento boj vybojovat za ně a předložit jim svobodu a prosperitu na stříbrném / zlatém podnose. To už bylo v historii učiněno a skončilo to "bojem proti zlým kolonizátorům".
Co ale můžeme a musíme udělat my tady a co nejdříve, to je zajištění jejich zázemí, aby z naší strany různí "krasoduchové" nebojovali proti "prolévání krve", bez něhož se takový proces prakticky nikdy neobejde.
Tito krasoduchové, respektive jejich ideoví souputníci, naštěstí neměli reálnou moc na sklonku středověku a počátku novověku, kdy se rozhodovalo o tom, jestli Evropa bude civilizovanou oblastí, nebo pekelným barbaristánem, plně souznějícím s ideály františků. Kdyby tomu bylo jinak, tak by zcela jistě zabránili vzniku civilizovaných poměrů.
Naše civilizace byla vybojována doslova řekami krve, prolitými v boji se silami zla. Rozhodně bychom neměli hodit obětované životy našich předků do odpadové žumpy a nechat přeměnit své okolí zpět na středověký barbaristán, jak to po nás požaduje František.
"Díváme se na bratra, který leží polomrtvý u cesty. Možná si pomyslíme: chudák! Ale jdeme dál vlastní cestou. Nic nám do toho není. Kultura blahobytu nás nutí myslet jen na sebe, jsme necitliví vůči pláči druhých, žijeme v mýdlových bublinách, které jsou krásné, ale nejsou nic, jsou iluzí zbytečnosti, pomíjivosti, která přináší jen lhostejnost vůči druhým, a globalizaci lhostejnosti."
Papež poněkud pomíjí fakt, že tito "bratři" jsou fakticky zločinci, protože překračují jak naše zákon, tak i často další zákonné normy.
Uvedu jiný citát, je z postkatastrofické SF "Malevil", francouzského spisovatele Roberta Merle (1908 - 2004), vydané v roce 1972 (mainstreamoví čtenáři budou autora znát jako tvůrce třináctidílné ságy "Dědictví otců").
V tomto románu komunita, přeživší jadernou válku ve sklepení starého hradu, čelí nájezdům lépe či hůře organizovaných rabujících tlup. V jednom případě se setkali s "ubožáky", kteří "jen" napadli jejich pole se pšenicí, na níž závisel další život komunity, jistě proti životu uvedených "ubožáků" daleko komfortnější:
"Už ne ani bledí, ale doslova žlutí, v obličeji jen kosti potažené svraštělou kůží, někteří dokonce tak zesláblí, že už ani neudrží oči zpříma a šilhají až strach. Sedí na bobku nebo leží v našem obilí a s úzkostným ňafáním hltají polozralé klasy. Nedají si ani čas, aby oddělili zrno od plevy, polykají všecko. Všimnu si, že mají kolem úst zelený proužek: než objevili naše obilí, pokoušeli se patrně spásat trávu. Připomínají na kost vyhublá zvířata. Šilhavé oči se jim lesknou strachem a lačností. Vrhají po nás úkosem pohledy a cpou si klasy do úst, jak rychle mohou, Když jim potrava uvízne v hrdle, vyplivnou ji do dlaně a znovu spolknou."
V konfliktní situaci, která následně nastane, je zabit jeden ze členů malevilské komunity, což vyvolá u zbylých jedinou reálně správnou odezvu:
"Vykročím jako automat a v chůzi střílím. Kamarádí po mé pravici i levici postupují v jedné řadě se mnou a střílejí také. Pálíme do celé skupiny. Bez míření. V hlavě mám úplné prázdno. Říkám si: Momo je mrtvý. Nic však necítím. Jdu kupředu a střílím. Ani bychom postupovat nemuseli, jsme docela blízko. Kráčíme však mechanicky, metodicky dál, jako když kosíme pole. Střílíme i potom, když už se nic nehýbe. Až do posledního náboje."
Obávám se převelice, že právě tento přístup je daleko reálnější a správnější než nějaké starání se o "bratra", který sice vypadá uboze, ale v podstatě nás přišel pouze vykořisťovat.
Veškerá dosavadní, desítky let trvající, zkušenost s imigranty tohoto druhu je taková, že nepřišli s námi sdílet (nebo dokonce pomáhat rozvíjet) naši civilizaci a naše civilizační hodnoty, zapříčiňující, že jsme na tom neskonale materiálně lépe než oni. Oni sem přicházejí s cílem vnutit nám "hodnoty" jejich a strhnout nás na úroveň zemí, z nichž odešli. Z tohoto důvodu je naprosto legitimní se proti nim bránit, v krajním případě klidně i tak drasticky, jako hrdinové z citované ukázky. O pouhém ignorování jejich "utrpení" ani nemluvě.
Já věřím tomu, že v zemích, odkud ti lidé prchají, je bída, svrab a ... (ne, neštovice tam nejsou, ty jsme jim my eradikovali, aniž by na tom oni měli sebemenší podíl). Já věřím i tomu, že život tam je peklo, a proto absolutně nestojím o to, abych takové peklo prožíval já na stará kolena, nebo aby ho prožívali moji potomci.
My toto peklo neprožíváme jednoduše proto, že naši předkové svedli úspěšný boj s Františkovými předchůdci, jejich moc do značné míry omezili (a také moc jejich podřízených), zatímco jeho "kolegové" ve zmíněných zemích se chovají přesně tak, jak tito křesťanští papalášové před sérií krvavých revolucí a občanských válek, která je o moc dělat lidem ze života peklo na zemi připravila. Ano, měli jsme tu také bídu, svrab a i ty neštovice (ale taky třeba lepru a další ňaminy), ale měli jsme tu také spoustu statečných lidí, kteří nás (myšleno naši civilizaci) z těchto sraček vyvedli. Procházeli jsme nejrůznějšími peripetiemi, při nichž se progrese střídala s regresí a nezřídka kráčely světem ruku v ruce. A stálo to doslova řeky krve na obou stranách konfliktu.
Nicméně naši předkové (ti s "bílým kloboukem") zvítězili a františkové momentálně mohou leda zákeřně škodit, ale zjevného přímého střetu se zastánci pozitivních civilizačních hodnot schopni nejsou. I tohle může být jedna z příčin, proč František blábolí o "bratrech" a teatrálně lituje zločince, kterým se jejich zločin - ilegální imigraci - nepodařilo dokonat, protože zahynuli ve vlnách Středozemního moře.
Tohle ovšem nejsou žádní "bratři", to je "kanonenfutter" sil, které chtějí vrátit Evropu do starých poměrů v době před osvícenstvím, ať už pod praporem "obnoveného" křesťanství, nebo islámu. Opravdu nevím, zda papež František patří k těm křesťanům, kteří raději budou žít pod muslimskou knutou než aby byli spolu s bezvěrci a jinověrci spoluobčany s rovnými právy a povinnostmi, nebo zda má představu, že tuto sílu po rozbití moderní civilizace nějak ukučíruje směrem k jakési rurální křesťanské společnosti. Nicméně obě tyto představy (respektive jednání z nich plynoucí) jsou stejně škodlivé.
Pokud "bratři" chtějí žít v lidských podmínkách, tak nechť se laskavě vrátí zpět do svých zemí, a tam ty lidské podmínky nastolí - nejlépe vybitím všech mullahů, ajatolláhů a imámů a dalších, kteří zcela uměle a záměrně udržují tyto země ve středověké bídě. Následně nebudou mít zásadní problémy s nasměrováním těchto států k civilizaci a prosperitě. Prostě ať tam provedou to, co bylo provedeno v Evropě během několika set let náboženských válek a revolucí.
Jejich výhodou je, že nemusejí tápat po slepých uličkách jako naši předkové, ale mohou využít to, co se osvědčilo (a vynechat to, co se ukázalo být chybné). My jim v tom boji můžeme pochopitelně pomoci - materiálem, logistickou podporou a třeba i oddíly dobrovolníků. Nemůžeme však tento boj vybojovat za ně a předložit jim svobodu a prosperitu na stříbrném / zlatém podnose. To už bylo v historii učiněno a skončilo to "bojem proti zlým kolonizátorům".
Co ale můžeme a musíme udělat my tady a co nejdříve, to je zajištění jejich zázemí, aby z naší strany různí "krasoduchové" nebojovali proti "prolévání krve", bez něhož se takový proces prakticky nikdy neobejde.
Tito krasoduchové, respektive jejich ideoví souputníci, naštěstí neměli reálnou moc na sklonku středověku a počátku novověku, kdy se rozhodovalo o tom, jestli Evropa bude civilizovanou oblastí, nebo pekelným barbaristánem, plně souznějícím s ideály františků. Kdyby tomu bylo jinak, tak by zcela jistě zabránili vzniku civilizovaných poměrů.
Naše civilizace byla vybojována doslova řekami krve, prolitými v boji se silami zla. Rozhodně bychom neměli hodit obětované životy našich předků do odpadové žumpy a nechat přeměnit své okolí zpět na středověký barbaristán, jak to po nás požaduje František.
sobota 8. června 2013
Podepsáno. Prezidentovým hnisem.
Už od starověku existují snahy nějakým způsobem autentizovat smlouvy a další podobné doklady a tím je chránit před paděláním. Nejstarší prokazatelné padělky, které máme k dispozici ve fyzické podobě, existují ze středověku. Velice často jsou to různé smlouvy a darovací listiny, podepsané panovníky a dalšími představiteli státní moci.
V dobách takto dřevních vládla doměnka, že na ochranu listiny stačí pečeť (navíc osobní pečetítka byla po smrti majitele ničena jako ochrana před jejich dodatečným zneužitím). Práce s kovem byla v plenkách a padělatelů pečetidel bylo málo. Teprve později se objevily materiály, které umožňovaly např. sejmout otisk autentické pečeti a vytvořit velmi věrnou kopii.
Později (a v nearistokratických kruzích) se stal užívanou (a také mnohokráte padělanou) známkou pravosti podpis. Ten je do značné míry jedinečným výsledkem činnosti poměrně rozsáhlých a složitých center CNS, ovládajících jemnou motoriku ruky. Je pochopitelně ovlivněn jejich vyzráváním, stárnutím, i případnými aktuálními změnami zdravotního stavu. Nicméně dá se napodobit (alespoň co do tvaru) na takové úrovni, že si ani znalec není stoprocentně jist, zda se jedná o padělek nebo pouhou možnou variantu autentického podpisu.
Pochopitelně, již od středověku jsou problémy s autentizací řešeny tak, že opis (později kopie) je uložen na bezpečném místě - takto vzniklo ctihodné povolání notářské.
Již v době ručních podpisů byla snaha padělání nějak dále komplikovat zexotičtěním podpisového materiálu, jahož nedostupnost byla různým způsobem zajištěna.
Svým způsobem výhrou bylo používání duběnkového inkoustu, který v průběhu času podléhá obtížně napodobitelným chemickým změnám (jsou jedním ze zdrojů kontraverzí v rukopisném sporu).
Vzpomínám na mykologa Veselého, který doporučoval, aby se důležité státní listiny podepisovaly inkoustem z Hnojníku inkoustového, jehož plodnice ve stádiu zralosti autolyzují na hustou břečku tmavě sépiové barvy, která po přidání klovatiny může být používána jako inkoust. Takový inkoust by šlo padělat výrazně obtížněji (padělatel by musel vyvinout jisté úsilí jednak ke zjištění samotného faktu, že byl použit podobný inkoust, jednak k jeho výrobě ve srovnatelné kvalitě). Nicméně návrh, pokud je mi známo, přijat nebyl.
V pozůstalosti po mojí mamince se nachází (vedle mnoha dnes již beznadějně zastaralého rýsovacího náčiní, včetně zásoby tužek tvrdosti 4 a více) i kousek "ředitelské tužky". Byla to vlastně pastelka, jejíž poměrně tlustá tuha byla vytvořena jakoby svazečkem tenkých tuh různých barev, zalitých do tuhy další barvy (jak to konkrétně vyráběli, nevím). Taková tužka dávala charakteristický podpis složený z kombinací různobarevných proužků, které se také při změně směru tahu a náklonu pisátka měnily. Ty tužky byly obhospodařovány v určitém omezeném režimu, asi jako za komunistů cyklostylové blány. I tohle byla cesta, jak omezit možnosti padělání (zejména v situaci, kdy podpis "managora" měl časově omezený dopad a zpravidla nebyl spojen s tak závratnou sumou, aby se náklady na velmi rychlé padělání vrátily).
S digitalizací přišla éra elektronického podpisu, který ovšem má jednu zásadní nevýhodu: Na rozdíl od pečetí, podpisů a podobných ochranných prvků má jen časově výrazně omezenou platnost. Podpis je založený na jedinečné kombinaci dvou prvočísel. Prvočísel je sice (pravděpodobně, exaktní důkaz podán nebyl) nekonečné množství, ale jejich hustota s nárůstem počtu členů řady přirozených čísel klesá, takže jejich velikost se stále zvyšuje. Pochopitelně, čím delší prvočíslo, tím hůře se s ním manipuluje. Zase "dole" je elektronický podpis omezen výkonem výpočetní techniky, umožňující příslušná prvočísla zjistit "hrubou výpočetní silou", který neustále narůstá, proto je zde omezení platnosti těchto podpisů. Navíc se zdá, že kategorii úloh typu "lámání elektronického podpisu" budou s to řešit kvantové počítače obecně výrazně rychleji než klasické, takže ho mohou poslat mezi vyřazené techniky. U nás byl ještě problém akcentován povinným používáním datových schránek, které nejsou ničím jiným než státem řízeným tunelem.
Pochopitelně, s rozvojem vědy nastávají další možnosti, a těmi je využití něčeho velmi jedinečného: což je pořadí sekvencí nukleových kyselin. Mimo jednovaječných dvojčat mají všichni lidé rozdílné (byť blízce příbuzní velmi podobné) sekvence DNA. Lze si představit i postup, kdy by se do inkoustu přimíchala DNA podpisující osoby.
Zdrojem DNA by zcela jistě mohla být krev. Konec konců, existují i spekulace o tom, že smlouvy podepsané krví, jako např. doktora Fausta s Mefistofelem, mohou být reflexí nějaké velice dávné znalosti jedinečnosti lidských biologických vzorků. V krvi je ovšem DNA relativně málo, a pokud by měla být naředěna nějakým inkoustovým základem (nepočítáme-li s tím, že by se státníci bodli do ruky jako ten zmíněný Faust, nebo neřízli jako Vinnetou a Old Shatterhand, a podepsali to přímo krví), tak by mohla být DNA v podpisu příliš naředěná na to, aby se dobře izolovala a aby byla odlišitelná např. od stop DNA těch, kdo vyrobili papír a připravovali text, i těch, kdo se smlouvou následně manipulovali (protože stopy DNA jsou i v potu).
Uvedený problém bychom neměli, pokud bychom byli myslící ptáci nebo ještěři (o obojiživelnících a rybách ani nemluvě), protože ti mají jako červené krvinky pravé buňky s jádrem, a tedy v nich mají i DNA. Savci vytvářejí červené krvinky, které na konci svého vývoje vyvrhnou jádro a DNA tedy prakticky (vyjma nějaké mitochondriální) neobsahují. Výhodou tohoto stavu je, že metabolicky velmi málo aktivní výsledné nepravé buňky si odebírají jen malé množství z přenášeného kyslíku. Nevýhodou je, že se, protože nemají jak, nezvládají reparovat a mají tedy potenciálně kratší dobu životnosti. Savci tedy za nižší spotřebu kyslíku krví platí nutností mít výkonnější krvetvorné orgány.
Daleko lepší by byl ten v nadpisu zmíněný hnis, který obsahuje (protože jsou v něm především přicestovalé a namnožené bílé krvinky) DNA mnohem více. Konec konců DNA i RNA byly poprvé připraveny poněkud nechutnou extrakcí prohnisaných obvazů z vojenských nemocnic na konci první světové války (kdy tohoto materiálu bylo velké množství).
Státníci by patrně protestovali, kdyby měli absolvovat před každým podpisem významné smlouvy nebo výnosu podkožní injekci nějakého zaručeně neškodného sajrajtu (asi směska usmrcených bakterií, vázaná na nějaký nosič), aby byl inkoust na ten podpis. - Nicméně za ty peníze, co berou ...
Jistě by se to dalo udělat i humánněji a méně odpudivě, např. odběrem většího množství krve a separací bílých krvinek (červené a plasma by se mohly vrátit zpět), případně kultivací fibroblastů a jiných dobře pěstovatelných buněk (tady ovšem narážíme na problém ochrany takového materiálu před zcizením za účelem padělatelství - hnisový váček, vymačkaný nejlépe přímo během aktu podpisu smlouvy, by tyto problémy eliminoval).
Pochopitelně, jsme, nebo v dohledné době budeme, schopni vytvořit dle potřeby DNA s +- libovolnou sekvencí. V takovém případě by nebyl problém text smlouvy nebo jiného významného dokumentu zakomponovat buď do molekuly DNA (čtveřice nukleotidů by mohla nést stejnou informaci jako 8 bitový bajt, což by bohatě stačilo - i velmi exotické jazyky lze takto naskládat do osmibytových bajtů pokud se použije postup, jaký používá TeX, pro evropské jazyky by stačilo i nějaké z běžně používaných kódování odvozených od ASCII). Pochopitelně, bylo by možné použít třeba pdf nebo jpg obrazy stránek, ale to je řešení mnohonásobně větší než text (případně s TeXovými příkazy).
DNA by mohla být v inkoustu, ale i v tiskové barvě textu smlouvy, nebo i v samotném papíře. Druhou možností by bylo podle této DNA sekvence nechat vytvořit bílkovinu a do dokumentu vnést tu. To by mělo výhodu v tom, že bílkovina je velmi citlivá (rozpustnost, prostorová konfigurace v různých médiích apod.) na pořadí aminokyselin a snadno by se dalo detekovat, že se nechová, jak se chovat má (aniž by se musela sekvenovat).
Uvedené dvě poslední věci zatím váznou na tom, že DNA o zadaném pořadí nedokážeme vyrobit s dostatečnou rychlostí.
Jako úplně poslední možnost bych si ponechal vložení textu smlouvy do oblastí nevyužívaných junk DNA sekvencí nějakého živého organismu, s nímž by se množil. Tedy, představme si nějaký "strom smlouvy", v jehož každé buňce by byl zakódován text příslušného dokumentu. Taková věc by se padělala skutečně špatně!. Ještě zajímavější by bylo, až by některý ten strom podle "smluvní DNA" spustil proteosyntézu a následně začal chodit, případně vystřelovat jedovatá žihadla. To by si novináři smlsli!
Vypadá to sice jako SF a do jisté míry i je, ale veškeré základní techniky již jsou k dispozici, v podstatě vyžadují jen vzájemně spojit jednotlivé již zvládnuté kroky a celý proces slevnit a zrychlit.
V dobách takto dřevních vládla doměnka, že na ochranu listiny stačí pečeť (navíc osobní pečetítka byla po smrti majitele ničena jako ochrana před jejich dodatečným zneužitím). Práce s kovem byla v plenkách a padělatelů pečetidel bylo málo. Teprve později se objevily materiály, které umožňovaly např. sejmout otisk autentické pečeti a vytvořit velmi věrnou kopii.
Později (a v nearistokratických kruzích) se stal užívanou (a také mnohokráte padělanou) známkou pravosti podpis. Ten je do značné míry jedinečným výsledkem činnosti poměrně rozsáhlých a složitých center CNS, ovládajících jemnou motoriku ruky. Je pochopitelně ovlivněn jejich vyzráváním, stárnutím, i případnými aktuálními změnami zdravotního stavu. Nicméně dá se napodobit (alespoň co do tvaru) na takové úrovni, že si ani znalec není stoprocentně jist, zda se jedná o padělek nebo pouhou možnou variantu autentického podpisu.
Pochopitelně, již od středověku jsou problémy s autentizací řešeny tak, že opis (později kopie) je uložen na bezpečném místě - takto vzniklo ctihodné povolání notářské.
Již v době ručních podpisů byla snaha padělání nějak dále komplikovat zexotičtěním podpisového materiálu, jahož nedostupnost byla různým způsobem zajištěna.
Svým způsobem výhrou bylo používání duběnkového inkoustu, který v průběhu času podléhá obtížně napodobitelným chemickým změnám (jsou jedním ze zdrojů kontraverzí v rukopisném sporu).
Vzpomínám na mykologa Veselého, který doporučoval, aby se důležité státní listiny podepisovaly inkoustem z Hnojníku inkoustového, jehož plodnice ve stádiu zralosti autolyzují na hustou břečku tmavě sépiové barvy, která po přidání klovatiny může být používána jako inkoust. Takový inkoust by šlo padělat výrazně obtížněji (padělatel by musel vyvinout jisté úsilí jednak ke zjištění samotného faktu, že byl použit podobný inkoust, jednak k jeho výrobě ve srovnatelné kvalitě). Nicméně návrh, pokud je mi známo, přijat nebyl.
V pozůstalosti po mojí mamince se nachází (vedle mnoha dnes již beznadějně zastaralého rýsovacího náčiní, včetně zásoby tužek tvrdosti 4 a více) i kousek "ředitelské tužky". Byla to vlastně pastelka, jejíž poměrně tlustá tuha byla vytvořena jakoby svazečkem tenkých tuh různých barev, zalitých do tuhy další barvy (jak to konkrétně vyráběli, nevím). Taková tužka dávala charakteristický podpis složený z kombinací různobarevných proužků, které se také při změně směru tahu a náklonu pisátka měnily. Ty tužky byly obhospodařovány v určitém omezeném režimu, asi jako za komunistů cyklostylové blány. I tohle byla cesta, jak omezit možnosti padělání (zejména v situaci, kdy podpis "managora" měl časově omezený dopad a zpravidla nebyl spojen s tak závratnou sumou, aby se náklady na velmi rychlé padělání vrátily).
S digitalizací přišla éra elektronického podpisu, který ovšem má jednu zásadní nevýhodu: Na rozdíl od pečetí, podpisů a podobných ochranných prvků má jen časově výrazně omezenou platnost. Podpis je založený na jedinečné kombinaci dvou prvočísel. Prvočísel je sice (pravděpodobně, exaktní důkaz podán nebyl) nekonečné množství, ale jejich hustota s nárůstem počtu členů řady přirozených čísel klesá, takže jejich velikost se stále zvyšuje. Pochopitelně, čím delší prvočíslo, tím hůře se s ním manipuluje. Zase "dole" je elektronický podpis omezen výkonem výpočetní techniky, umožňující příslušná prvočísla zjistit "hrubou výpočetní silou", který neustále narůstá, proto je zde omezení platnosti těchto podpisů. Navíc se zdá, že kategorii úloh typu "lámání elektronického podpisu" budou s to řešit kvantové počítače obecně výrazně rychleji než klasické, takže ho mohou poslat mezi vyřazené techniky. U nás byl ještě problém akcentován povinným používáním datových schránek, které nejsou ničím jiným než státem řízeným tunelem.
Pochopitelně, s rozvojem vědy nastávají další možnosti, a těmi je využití něčeho velmi jedinečného: což je pořadí sekvencí nukleových kyselin. Mimo jednovaječných dvojčat mají všichni lidé rozdílné (byť blízce příbuzní velmi podobné) sekvence DNA. Lze si představit i postup, kdy by se do inkoustu přimíchala DNA podpisující osoby.
Zdrojem DNA by zcela jistě mohla být krev. Konec konců, existují i spekulace o tom, že smlouvy podepsané krví, jako např. doktora Fausta s Mefistofelem, mohou být reflexí nějaké velice dávné znalosti jedinečnosti lidských biologických vzorků. V krvi je ovšem DNA relativně málo, a pokud by měla být naředěna nějakým inkoustovým základem (nepočítáme-li s tím, že by se státníci bodli do ruky jako ten zmíněný Faust, nebo neřízli jako Vinnetou a Old Shatterhand, a podepsali to přímo krví), tak by mohla být DNA v podpisu příliš naředěná na to, aby se dobře izolovala a aby byla odlišitelná např. od stop DNA těch, kdo vyrobili papír a připravovali text, i těch, kdo se smlouvou následně manipulovali (protože stopy DNA jsou i v potu).
Uvedený problém bychom neměli, pokud bychom byli myslící ptáci nebo ještěři (o obojiživelnících a rybách ani nemluvě), protože ti mají jako červené krvinky pravé buňky s jádrem, a tedy v nich mají i DNA. Savci vytvářejí červené krvinky, které na konci svého vývoje vyvrhnou jádro a DNA tedy prakticky (vyjma nějaké mitochondriální) neobsahují. Výhodou tohoto stavu je, že metabolicky velmi málo aktivní výsledné nepravé buňky si odebírají jen malé množství z přenášeného kyslíku. Nevýhodou je, že se, protože nemají jak, nezvládají reparovat a mají tedy potenciálně kratší dobu životnosti. Savci tedy za nižší spotřebu kyslíku krví platí nutností mít výkonnější krvetvorné orgány.
Daleko lepší by byl ten v nadpisu zmíněný hnis, který obsahuje (protože jsou v něm především přicestovalé a namnožené bílé krvinky) DNA mnohem více. Konec konců DNA i RNA byly poprvé připraveny poněkud nechutnou extrakcí prohnisaných obvazů z vojenských nemocnic na konci první světové války (kdy tohoto materiálu bylo velké množství).
Státníci by patrně protestovali, kdyby měli absolvovat před každým podpisem významné smlouvy nebo výnosu podkožní injekci nějakého zaručeně neškodného sajrajtu (asi směska usmrcených bakterií, vázaná na nějaký nosič), aby byl inkoust na ten podpis. - Nicméně za ty peníze, co berou ...
Jistě by se to dalo udělat i humánněji a méně odpudivě, např. odběrem většího množství krve a separací bílých krvinek (červené a plasma by se mohly vrátit zpět), případně kultivací fibroblastů a jiných dobře pěstovatelných buněk (tady ovšem narážíme na problém ochrany takového materiálu před zcizením za účelem padělatelství - hnisový váček, vymačkaný nejlépe přímo během aktu podpisu smlouvy, by tyto problémy eliminoval).
Pochopitelně, jsme, nebo v dohledné době budeme, schopni vytvořit dle potřeby DNA s +- libovolnou sekvencí. V takovém případě by nebyl problém text smlouvy nebo jiného významného dokumentu zakomponovat buď do molekuly DNA (čtveřice nukleotidů by mohla nést stejnou informaci jako 8 bitový bajt, což by bohatě stačilo - i velmi exotické jazyky lze takto naskládat do osmibytových bajtů pokud se použije postup, jaký používá TeX, pro evropské jazyky by stačilo i nějaké z běžně používaných kódování odvozených od ASCII). Pochopitelně, bylo by možné použít třeba pdf nebo jpg obrazy stránek, ale to je řešení mnohonásobně větší než text (případně s TeXovými příkazy).
DNA by mohla být v inkoustu, ale i v tiskové barvě textu smlouvy, nebo i v samotném papíře. Druhou možností by bylo podle této DNA sekvence nechat vytvořit bílkovinu a do dokumentu vnést tu. To by mělo výhodu v tom, že bílkovina je velmi citlivá (rozpustnost, prostorová konfigurace v různých médiích apod.) na pořadí aminokyselin a snadno by se dalo detekovat, že se nechová, jak se chovat má (aniž by se musela sekvenovat).
Uvedené dvě poslední věci zatím váznou na tom, že DNA o zadaném pořadí nedokážeme vyrobit s dostatečnou rychlostí.
Jako úplně poslední možnost bych si ponechal vložení textu smlouvy do oblastí nevyužívaných junk DNA sekvencí nějakého živého organismu, s nímž by se množil. Tedy, představme si nějaký "strom smlouvy", v jehož každé buňce by byl zakódován text příslušného dokumentu. Taková věc by se padělala skutečně špatně!. Ještě zajímavější by bylo, až by některý ten strom podle "smluvní DNA" spustil proteosyntézu a následně začal chodit, případně vystřelovat jedovatá žihadla. To by si novináři smlsli!
Vypadá to sice jako SF a do jisté míry i je, ale veškeré základní techniky již jsou k dispozici, v podstatě vyžadují jen vzájemně spojit jednotlivé již zvládnuté kroky a celý proces slevnit a zrychlit.
neděle 2. června 2013
Crom s Tebou!
Big Shaman, alias Zdeněk Zachodil, * 17. 11. 1951 - + 25. 5. 2013
Pamatuji si Tě ještě ze speciálky Černá planeta z dob, kdy to byla jediná SF - F speciálka v Brně, kam jsi chodil pomáhat a pokecat, kvůli svému nehynoucímu a hlubokému zájmu o tento žánr, a zejména o sérii R. E Howarda a jeho pokračovatelů o Conanovi Barbarovi. Byl jsi jediný člověk, co znám, který měl v občance oficiálně napsáno povolání "tunelář" a líčíval jsi mi různé story z této namáhavé a nebezpečné profese, kterou jsi provozoval při "umravňování" brněnského podzemí.
Pamatuji si, jak jsi krátce prodával v nové SF - F speciálce Arrakis, než jsi byl majitelem odejit, "protože jsi těm knížkám moc rozuměl". Pamatuji si i na to, jak jsme se v Brně smáli, že to tam nový majitel vede od desíti k pěti, a že si to dokonce sám napsal na dveře, protože změnil původní prodejní dobu z 9 - 18 na 10 - 17.
A pamatuji si i Tvůj velkolepý návrat po změně majitele, po němž se Arrakis změnil v opravdové centrum žánru, kde se konaly, přes jeho téměř kapesní rozměry, autogramiády spisovatelů světového významu a další podobné akce. Pamatuji si také, jak jsi převzal pod svá ochranná křídla organizaci tradičních brněnských conů v situaci, kdy se původní organizační tým rozpadl a hrozilo, že tradice brněnských conů, sahající před období pádu totality, zanikne. To ani nemluvím o Tvých překladech SF a F textů.
Pochopitelně, mám Tebou redigované Nemedian News, fanzin České Conan Society, která díky Tobě šlapala jak hodinky, včetně kontaktů s řadou zahraničních conanovských autorů, i s panem Glennem Lordem, správcem pozůstalosti R. E. Howarda.
Všechny své přátele a známé jsi svým náhlým onemocněním šokoval a mnozí zprávu o Tvém stavu brali jako něčí kanadský žert. Ex post chápu, že Tvůj pobyt na nemocničním lůžku byl už v podstatě posmrtný, takže jsi naplnil i své oblíbené úsloví: "Živýho mě do pracek doktoři nedostanou!"
V čerstvé paměti mám šok většiny Tvých sousedů a části Tvých příbuzných, když se do rotundy na hodonínském hřbitově nahrnul dav ke stopadesáti Tvých fanoušků a obdivovatelů z Česka i Slovenska, vesměs ubrečených nebo alespoň posmrkávajících. Zcela jistě je šokoval Tvůj meč, replika Conanova meče z původních filmů s A. Schwarzeneggerem a věnec s nápisem "Crom s tebou". Pak je muselo dorazit, když nad rakví jenom s Tvým tělem (protože Ty už jsi dávno na hoře Ben Morgh a držíš nám místo u baru, pochopitelně, "květinkového", oplývajícího Tvými oblíbenými čtyřmi růžičkami, v Cromových síních) zazněl kousek soundtracku z původního filmu "Conan the Barbarian" - scény, jak Conan zapaluje pohřební hranici s Valérií a jeden z jeho společníků říká, že Conan plakat nebude, protože je Cimmeřan a ti nepláčou, a tak pláče za něho. Doufám, že jsi se parádně pobavil.
Opravdu nevím, jestli je lepší nadpis této vzpomínky, nebo "Zvostávej s Cromem, strécu", jak jsi to rád říkával.
Pamatuji si Tě ještě ze speciálky Černá planeta z dob, kdy to byla jediná SF - F speciálka v Brně, kam jsi chodil pomáhat a pokecat, kvůli svému nehynoucímu a hlubokému zájmu o tento žánr, a zejména o sérii R. E Howarda a jeho pokračovatelů o Conanovi Barbarovi. Byl jsi jediný člověk, co znám, který měl v občance oficiálně napsáno povolání "tunelář" a líčíval jsi mi různé story z této namáhavé a nebezpečné profese, kterou jsi provozoval při "umravňování" brněnského podzemí.
Pamatuji si, jak jsi krátce prodával v nové SF - F speciálce Arrakis, než jsi byl majitelem odejit, "protože jsi těm knížkám moc rozuměl". Pamatuji si i na to, jak jsme se v Brně smáli, že to tam nový majitel vede od desíti k pěti, a že si to dokonce sám napsal na dveře, protože změnil původní prodejní dobu z 9 - 18 na 10 - 17.
A pamatuji si i Tvůj velkolepý návrat po změně majitele, po němž se Arrakis změnil v opravdové centrum žánru, kde se konaly, přes jeho téměř kapesní rozměry, autogramiády spisovatelů světového významu a další podobné akce. Pamatuji si také, jak jsi převzal pod svá ochranná křídla organizaci tradičních brněnských conů v situaci, kdy se původní organizační tým rozpadl a hrozilo, že tradice brněnských conů, sahající před období pádu totality, zanikne. To ani nemluvím o Tvých překladech SF a F textů.
Pochopitelně, mám Tebou redigované Nemedian News, fanzin České Conan Society, která díky Tobě šlapala jak hodinky, včetně kontaktů s řadou zahraničních conanovských autorů, i s panem Glennem Lordem, správcem pozůstalosti R. E. Howarda.
Všechny své přátele a známé jsi svým náhlým onemocněním šokoval a mnozí zprávu o Tvém stavu brali jako něčí kanadský žert. Ex post chápu, že Tvůj pobyt na nemocničním lůžku byl už v podstatě posmrtný, takže jsi naplnil i své oblíbené úsloví: "Živýho mě do pracek doktoři nedostanou!"
V čerstvé paměti mám šok většiny Tvých sousedů a části Tvých příbuzných, když se do rotundy na hodonínském hřbitově nahrnul dav ke stopadesáti Tvých fanoušků a obdivovatelů z Česka i Slovenska, vesměs ubrečených nebo alespoň posmrkávajících. Zcela jistě je šokoval Tvůj meč, replika Conanova meče z původních filmů s A. Schwarzeneggerem a věnec s nápisem "Crom s tebou". Pak je muselo dorazit, když nad rakví jenom s Tvým tělem (protože Ty už jsi dávno na hoře Ben Morgh a držíš nám místo u baru, pochopitelně, "květinkového", oplývajícího Tvými oblíbenými čtyřmi růžičkami, v Cromových síních) zazněl kousek soundtracku z původního filmu "Conan the Barbarian" - scény, jak Conan zapaluje pohřební hranici s Valérií a jeden z jeho společníků říká, že Conan plakat nebude, protože je Cimmeřan a ti nepláčou, a tak pláče za něho. Doufám, že jsi se parádně pobavil.
Opravdu nevím, jestli je lepší nadpis této vzpomínky, nebo "Zvostávej s Cromem, strécu", jak jsi to rád říkával.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)