Válka není jen hra s vojáčky

Naši představitelé řeší nábor vojáků a snad i některé zbraně. Pominu nyní, že je naše armáda koncipována jako sbor specialistů, určených ke kooperaci se spojenci, kteří budou mimo jiné dodávat i "vševojskové" složky do takového kontingentu. Bohužel si neuvědomují, a také to neřeší, že válka je značně komplexnější jev než ono navléknutí se do uniforem a popadnutí zbraní.

Budeme napadeni?

Bez ohledu na to, co říkají různí mírotvůrci, je obecně v zájmu Ruska obnovit sanitární kordón mezi svými hranicemi a státy, na které si už netroufá. Takže pokud nastanou příznivé okolnosti, bude se snažit získat nadvládu nad státy bývalého východního bloku a snad i dalšími. Jistěže takovou příležitostí může být i zpochybnění onoho článku 5, např. proto, že se EU natolik rozešla se základními principy demokracie, že je prostě pro demokratické USA nehájitelná.
Dalším faktorem je zajisté i totální ekonomický propad EU, která není hájitelná po logistické stránce. Souvisí s tím i to, že nejhlasitější křiklouni válečných hesel jsou pro reálný boj prakticky nepoužitelní. EU prodělala mj. i vojenský úpadek a nebyla by s to postavit do boje proti Rusku ani takové počty vojáků, které postavila Ukrajina. S několika málo výjimkami, jako je např. Polsko, je EU prostřený stůl s cedulkou "Berte si dle libosti".
Za těchto okolností se nebude možné divit tomu, že pokud dojde k míru na Ukrajině, bude mít Rusko rozjetou válečnou ekonomiku a "rozbojovanou" vítěznou armádu a obyvatelstvo nadšené z vítězství, což jsou faktory jednoznačně proválečné, takže bude vážně uvažovat o tažení dál na západ.

Pracka v kokosu

Některé opice jsou chytány tak, že do kokosové skořápky se udělá malá dírka, aby jí tak akorát prolezla prázdná pracka opice příslušného druhu. Dovnitř se dá ořech a celé se to připoutá nějakým řetízkem (ke stromu, kameni, patníku apod.). Opice strčí pracku dovnitř, popadne ořech a už nedostane pracku ven. Můžeme se jen dohadovat, zda je tak chamtivá na to, co popadla, nebo zda si nedokáže propojit ono nevytahování s držením ořechu, ale je připoutaná, dokud nepřijde lovec s klecí nebo pytlem.
Výše uvedený odstavec je alegorie, v níž roli opice hraje EU, lovce zase Rusko a oním ořechem je Green Deal.
EU se nedokázala strategicky zbavit ekonesmysů, s nimiž je jakákoli racionální příprava na válku nejen nemožná, ale naprosto nesmyslná. Její vedení je fascinováno zelenými nesmysly a naprosto si nedokáže přiznat, že jsou to opravdu jen a jen nesmysly a nic jiného, a že bez jejich zrušení se bude její ekonomický stav už jen zhoršovat. Zelené kecy představitelů této organizace jsou srovnatelné s "velkými pravdami" ze známého Jakešova projevu na Červeném hrádku.
Vedení EU tedy v podstatě strhává členské státy do pozice chutných koláčků na prostřeném stole a jen málo z nich se dokáže alespoň částečně vzpěčovat, jako třeba Polsko, Maďarsko a do jisté míry po posledních volbách i Slovensko. My jsme na cestě k totální bezvýznamnosti, která je přímo výzvou k přeměně na podušku či rohožku před hranicemi Ruska.
Pokud bude Brusel v dané politice pokračovat, bude třeba se více integrovat se zmíněnými státy a zajistit si tak nerušenou práci na zajišťování naší bezpečnosti. I za cenu, že by nějaký blok rozumných států opustil EU s přípravou své obrany jako nad vším jiným upřednostňovanou činností, prostě SALUS PATRIAE - SUPREMA LEX. On se vlastně o to samé snaží za Atlantikem Trump.

Ještě jeden argument proti válčení pod EU

"Koalici ochotných" se snaží dát dohromady hlavně Německo a Francie. Je třeba si uvědomit, že s oběma těmito státy máme opravdu "ty nejlepší" zkusenosti, s Francií naposled v roce 1938 (Mnichov) a s Německem následně s okupací a snahou o naše zgenocidování.
Přitom ta Francie měla už za poslední světová války tak mizernou pověst, že se generál Patton vyjádřil v tom smyslu, že raději ať mají Němci o dvě divize víc, než aby jemu po boku bojovala jedna divize francouzská.
Dovolím si také citovat roztomilý příklad z románu Johna Ringo a Travise S. Taylora: "Chvastovzácný sok", třetí díl "zrcadlové série", přeložený Robertem Čapkem:

V předchozím dění vzniklo katastrofou při fyzikálním pokusu (výbuch o ráži na úrovni jaderné bomby) "zrcadlo", které se začalo spontánně množit a z části těchto objektů lezli ven agresívní mimozemšťané, chápající lidi jako potravu. USA získaly mimozemský artefakt, kterým bylo možné pohánět ponorku, přestavěnou na hvězdnou loď, pátrající v režimu utajení po případných spojencích. V třetím díle bylo vlastnictví hvězdné lodě prozrazeno a chystala se koalice pozemských států proti mimozemským nepřátelům.

"Koalice ochotných, pane prezidente," ozval se Berg, který stále ještě seděl ve ztuhlém pozoru a díval se prezidentovi přes rameno. "Měly by ji vést Spojené státy a měla by zahrnovat minimálně Velkou Británii, Čínu, Indii a Japonsko. Doporučil bych, aby do ní bylo přizváno Německo, některé země staré Evropy, východoevropského bloku a Sedmi asijských tygrů stejně jako některé jihoamerické země. Rozhodně by z ní měla být vyloučena Francie."
"Že by z ní měla být vyloučena Francie?" zeptal se ministr zahraničí nevěřícně.
"Ano, pane," vzal si slovo k Bergově nesmírné úlevě první seržant Powell. "I když to bude diplomaticky složité, je to ve skutečnosti velice důležité."
"Vysvětlete mi to, prosím," řekl prezident, opřel se do křesla a položil si dlaň přes ústa.
"Během více než dvou set let historie naší země jsme se zúčastnili války s Francií hned několikrát," navázal váhavě Weaver. "Ve všech případech jsme byli spojenci a ve všech s jedinou výjimkou nám to bylo ke škodě. V podstatě je to tak, pane prezidente, že pokaždé, když se Francouzi do něčeho pustí, nadělají vlastním spojencům víc škod než nepřátelům. Příkladů je tu spousta, ale mezi největší z nich patří Vietnam, válka proti teroru a první i druhá světová válka."
"Popravdě řečeno jsme kolem tohoto bodu měli na palubě docela divokou debatu, pane prezidente," ozval se konečně i Přízrak. "A poslední případ toho, kdy měly Spojené státy nějaký užitek ze spojenectví s Francií, na který jsme si dokázali vzpomenout, byla revoluce."

Takže nejen američtí generálové, ale i spisovatelé military SF románů mají určitý negativní náhled na vojenské schopnosti Francie a její přítomnost ve spojenecké koalici ...

I tohle by pro nás mělo být varováním. Když navíc uvážíme, že pan president Macron je bezdětný, měli bychom mít z konání jím presidentovaného státu ještě větší obavy.

Nejen vojáčci

Ano, platí jednoznačně ono známé římské SI VIS PACEM, PARA BELLUM. Tedy chceš-li mír, musíš být připraven na válku (abys kandidáta na útočníka odradil).
Je mi líto, země, která chce být připravena na válku musí zvládnout "tisíce maličkostí", bez nichž to nepůjde a mnohé z nich se ani trochu nepodobají vojákovi v maskáčích a s kvérem.
Je nutné připomenout, že průměrní velitelé studují taktíku, nadprůměrní strategii a geniální logistiku. A právě logistika a složky státu, které ji jsou s to poskytovat, by měly být středem našeho zájmu a ne tanky, bojová vozidla a letadla (apod.).

Armáda

Naši vojáci budou muset vyřešit řadu "nebojových" problémů, bez nichž je ovšem boj téměř nemožný a téměř stoprocentně ztracený.
Je nutné si uvědomit, že naše současná armáda je v podstatě soubor specialistů, u nichž jsou nějaké vševojskové jednotky určeny ke stěhování a střežení polních laboratoří, nemocnic a podobných zařízení. Z tohoto důvodu bychom také nemohli přispět např. napadenému Polsku, jak se poněkud nešťastně vyjádřil pan Babiš: V podstatě tč. nemáme nic, čím bychom mu mohli reálně pomoci.
Bude tedy nutné vybudovat od základů vševojskovou armádu, schopnou relativně samostatně plnit veškeré úkoly, které před ni válka postaví. Včetně výcviku záloh, schopných nahrazovat bojové ztráty.
Armáda, ale i mobilizovatelné zálohy, bude muset být připravena na rychlý nástup. Připomeňme si, jak byla Ukrajina napadena: Prakticky bez varování.
Ideální by bylo mít to zařízeno jako v Švýcarsku, kde po mobilizačním rozkazu vytáhne voják ze skříně uniformu, z jednoho trezoru zbraň, ze druhého munici a přesune se do blízkého shromažďovacího centra.
Nic lepšího se asi vymyslet nedá, protože reakce na případný pohyb nepřítele takto může být velice rychlá a hranice mohou být obsazeny v řádu hodin a krýt mobilizaci třeba tankových vojsk a letectva, protože ani v tom Švýcarsku nemají tankisté svůj tank zaparkovaný v garáži a hangár s letadlem na zahradě.
Musíme mít mobilizovatelné zálohy, vycvičené a připravené doplňovat stavy jednotek, které při kontaktu s nepřítelem budou mít zcela jistě ztráty a bude nutné je udržet bojeschopné na co nejkompletnějších stavech. S tím jistě souvisí i armádní sklady pro veškeré potřeby takto mobilizovaných vojáků. Bude nutné taky vyřešit to, jak za mobilizované vojáky budou nasazovány další síly na jejich pracovní místa, zejména pokud se bude jednat o práce potřebné k podpoře obrany. I to je logistický problém.
Pro to doplňování stavu jednotek budou muset být zabezpečeny komunikace, aby se zálohy dostaly co nejrychleji a nejbezpečněji k doplňovaným jednotkám na frontě.
Patrně budeme muset též zorganizovat výrobu maket letadel, tanků a další bojové techniky (a snad i bunkrů), abychom donutili nepřítele plýtvat prostředky na jejich ničení.
Zcela jistě bude nutno zabezpečit letiště, abychom nedopadli jako v roce 1968, kdy na nich přistála významná část invazních vojsk. Bude nutno zde nastavět dělostřelecké bunkry, ale od věci by nebylo ani podminování přistávacích drah a zajištění jejich vyhození do vzduchu v případě přistávání invazního vojska.
Pokud bude riziko pozemního útoku (jako na Ukrajině), bude nutné obnovit pohraniční opevnění a jeho dostavění na části hranice s Polskem a Slovenskem (případně doplnění opevnění na hranicích s Rakouskem, která byla dostavována narychlo po anšlusu).
Dobrá zpráva je, že část těchto objektů by mohla sloužit náhradou za již zlikvidovaná kasárna k ubytování a výcviku vojáků.

Mimovojenské složky státu - zdravotnictví

Musíme si uvědomit, že "válka je epidemie úrazů" a musíme být připraveni na jejich zvládání, s tím, že jistě se něco zvládne v polních nemocnicích a armádních nemocnicích za frontou, ale bude třeba přebírat z těchto institucí pospravené a stabilizované pacienty do už v podstatě civilního zázemí, aby se uvolnily kapacity vojenského zdravotnictví na další příjmy. Budeme muset počítat s drastickým nárůstem civilních pacientů, zraněných např. při bombardování měst.
Budeme tedy muset mít záložní nemocnice, protože standardní takový nárůst pacientů nezvládnou. Bude pro ně nutné zajistit personál. Bude muset být posílena i transfúzní služba, aktivováni dárci krve atd. Pokud se bude počítat s použitím jaderných zbraní, budeme muset získat spoustu dárců kostní dřeně, mít nějak vyřešen jejich přehled ohledně krevních skupin a HLA skupin. Musíme o nich vědět pro případ jejich potřeby. V případě velkého rizika by se jistě mohla některým lidem předem odebrat kostní dřeň a uložit do kapalného dusíku, pak by mohli v případě potřeby dostat vlastní. U mužů se dají podobným způsobem odebrat a zmrazit spermie, s vajíčky je to technicky náročnější, ale v principu to jde také (abychom zajistili zdraví poválečné generace).
Měli bychom přeočkovat populaci proti všemu, co se dá použít jako biologická zbraň a očkování proti tomu existuje, od pravých neštovic až po ebolu. Pochopitelně, klasickými vakcínami, ne mRNA sajrajty.
I mimo přípravy na válku bychom měli obnovit očkování proti tuberkulóze, které bylo "geniálně" zrušeno poté, co u nás incidence této choroby začala narůstat. Dnes hrozí obrovský příliv uprchlíků z války i poválečné bídy ze země, kde je výskyt této choroby poměrně vysoký a v Rusku jsou na tom velmi podobně. Zase je na to klasická vakcína, používaná desítky let a s minimálním rizikem negativních vedlejších účinků. Není sice stoprocentní, před masívní infekcí nemusí ochránit, ale běžné naprskání mykobakterií v MHD by měla pomoci ustát s dosti vysokou pravděpodobností.
Jistěže je zde průšvih jménem "očkování proti covid", které bylo spojeno s vysokými riziky, aniž by chránilo před samotným onemocněním, před jeho těžkým průběhem, nebo dokonce před smrtí, což nakonec přiznali i sami výrobci americkým vyšetřovatelům (ostatně proto také Biden těsně před koncem svého presidentování řadu výrobců a distributorů těchto prostředků omilostnil). Nemohu si pomoci, ale celé to působí jako akce, která měla v očích občanů zdiskreditovat zdravotnictví obecně a očkování zvlášť, což odpovídá přípravě na válku s nasazením biologických zbraní (Čína?, Rusko?).
Faktem je, že bez ohledu na bruselské zákazy bude nutno obnovit či zavést výrobu základních léků, i kdyby to znamenalo zásadní střet s bruselskými byrokraty, placenými bůhví kým.
Staré autobusy MHD se daly vzadu otevřít, vymontovat sedačky a nahradit závěsy, na něž bylo možné uložit tři nosítka nad sebou, po obou stranách autobusu a několik řadě, a tímto způsobem přepravovat velké počty raněných na velké vzdálenosti. Nové jsou pro tento účel bez nějakých zásadních úprav nepoužitelné a budou muset být takto upraveny (případně i další dopravní prostředky).

Mimovojenské složky státu - zázemí

Ještě na začátku 60. let měly nově stavěné budovy jako školy, zdravotnická zařízení apod. kryty, které by patrně vydržely i několik km od epicentra výbuchu jaderné nálože (hlavice či bomby) očekávatelné ráže. Nověji postavené budovy nic takového nemají. Bude se to muset fofrem dostavět.
Za poslední války byly ve všech obytných domech ve sklepech kryty se zesílenými stropy (většinou trámy s mnoha podporami), které by sice nevydržely přímý zásah, ale měly by vydržet sesutí části domu nad nimi. Vydržely ale i dělostřelecké granáty a miny menších ráží. Opět, nic z toho nemáme, zejména v nové zástavbě, a přitom příklad Ukrajiny ukazuje, jak je moderní výstavba zranitelná i relativně primitivními zbraněmi malé ráže. A opět se toto bude muset řešit a být to nachystáno pro případ vzniku války.
Faktem je, že "eurodům", postavený podle požadavků EU, je daleko méně odolný bombám a projektilům než klasická zástavba, např. z doby první republiky.
Pochopitelně, pro vše potřebujeme železné zásoby jídla a vody (tu vodu rychle, než nám ji drasticky zdraží nesmyslné zálohování PET lahví, opět jeden nesmysl Made in EU, v praxi jen škodící a dokonce ohrožující naše zdraví a životy). Občané musejí mít ochranné masky, musejí mít pro případ jaderného spadu i ochranné oděvy "arombordely" a ze školení CO si pamatuji, že existovaly i speciální ochranné pytle pro kojence a batolata. Nějak měly vyřešeno profukování filtrovaným vzduchem. To vše budeme muset mít a bude muset být učiněno i rozhodnutí, zda to lidé budou tahat s sebou jak kočka koťata, nebo zda budou mít např. jednu sadu doma a jednu v zaměstnání.
Lidé budou muset být vycvičeni, jak se svým vybavením zacházet, budou muset dokázat rozpoznat signály nebezpečí a vědět, co se po nich požaduje (a ještě ve variantách "jsem doma" jsem v práci", "jsem v nějaké veřejné budově", od nákupního centra po úřady, a "jsem kdesi na ulici"). Takže potřebujeme v podstatě obnovit CO.
Občané, kteří nebudou cvičeni na zálohy budou muset být vycvičeni do zbrojního průmyslu, který by měl být zorganizován jako za druhé světové války v USA, kdy "válka o Atlantik" byla vyhrána mj. velmi racionální výrobou nákladních lodí, přečíslující ztráty, způsobované německými ponorkami. Práce byla zorganizována a zracionalizována takovým způsobem, že např. i slečna, "zlanařená" z hospody, kde pracovala jako servírka, mohla během krátké doby začít vykonávat plnohodnotné pracovní úkony. Později se v USA podobným způsobem stavěly i eskortní letadlové lodě (původně pro doprovod konvojů přes Atlantik), které se nakonec uplatnily i v Pacifiku a dokonce obstály i ve střetu s kolosem Jamato, největší bitevní lodí světa. Takže něco podobného bude nutno vymyslet i na tanky, obrněná vozidla, letadla, drony a další prostředky.
Pochopitelně, válku vyhraje mj. ten, komu později dojde jídlo. Z tohoto důvodu se bude muset obnovit, bez ohledu na zelené nesmysly, produkce potravin na takové úrovni, aby obyvatelstvo na nějakých rozumných přídělech přežilo, protože dovézt je nebude odkud (jiné státy budou ve stejné situaci, komunikace budou zčásti zničené a zčásti zabrané pro bojové účely). A bude nutno vytvořit a udržovat i strategické zásoby konzervovaných potravin, jak to dělal minulý režim.
Nedokážu si také představit vyklizení ohroženého území pomocí elektrošrotu, který prosazuje EU (válka na Ukrajině ukázala, že ono vyklízení se v moderní válce reálně děje). Zato plnohodnotná auta na benzín a naftu jsou s to takový úkol zvládnout. Dovoluji si také připomenout první bitvu na Marně (září 1914), kdy vojáci byli vyvezeni na frontu rekvírovanými pařížskými taxíky a zachránili hlavní město Francie před obsazením Němci. Něco takového by se s elektromobily udělat nedalo, nemají dostatečný dojezd. Proto je třeba považovat prosazování zákazu plnohodnotných aut za sabotáž ve prospěch Ruska.

Zajištění bezpečného prostředí

Intravilány budou muset být co nejvíce upraveny ve stylu "bombenfest", což znamená přinejmenším přípravu rychlého odstranění všeho, z čeho budou odletovat kousky a střepiny na větší vzdálenost, od nesmyslných reklam po ještě nesmyslnější fotovoltaické panely. Obávám se, že v případě narůstajícího rizika konfliktu by měly být zlikvidovány a  skryty i větrné elektrárny, protože jsou viditelné i na radaru a mohou sloužit jako navigační pomůcka třeba pro křižující rakety nebo drony (a nebylo by od věci postavit v odlišných lokalitách falešné z papundeklu nebo jiného podobného materiálu za účelem desorientace nepřítele).
Bude nutno též připravit prostředky pro zatemnění sídel, pokud odborníci na válku prohlásí, že zatemnění má smysl i v současné době.
Faktem je, že my nemáme ani "blbou" papíroklihovou lepící pásku, jíž se za poslední války křížem přelepovala okna (kvůli omezení létání střepů), protože ta se už dávno přestala vyrábět a "moderní" plastová lepící páska na tom okně vydrží pár desítek slunečních dnů a pak buď sama spadne, nebo se dokonce rozsype na prach (vlastní zkušenost). Existují sice fólie, které by byly jistě lepší než ta papírová páska, ale ty jsou jednak dosti drahé, jednak jich zcela jistě nebude dost na ošetření takové spousty oken, jaké bude třeba ochránit. A jejich montáž znamená odmontovat z rámu sklo, nalepit na ně fólii a pak zase sklo namontovat do rámu. Tedy poměrně hodně práce, kterou ne každý majitel či obyvatel bytu zvládne.
Budou muset být obnoveny v optimistických 90. letech často naprosto zbytečně zrušené protipožární nádrže a postaveny nové na většině sídlišť. Měly by být napájeny dešťovou vodou ze střech okolních domů a nepropustných ploch apod., aby se ušetřila vodovodní. Je dobré si uvědomit, že vodárny a klíčové prvky vodovodní sítě budou jedním z vysoce pravděpodobných cílů útoku na města, takže požární hydranty nebudou velice často funkční. Bude nutné zajistit i park požárnických vozů, který by byl s to s vodou z těchto nádrží pracovat.
Je třeba si také uvědomit, že pro přípravu na válku je silně kontraproduktivní digitalizace, protože nosiče dat, s výjimkou CD a DVD (zálohuje na ně ještě vůbec někdo?), zničí elektromagnetický puls jaderného výbuchu. Takový výbuch nad ionosférou by mohl vymazat všechna data z HDD i SSD, flešových pamětí apod. a jako "bonus" zničit procesory od primitivních digitálek až po superpočítače. Nastal by konec dorozumívání mobilem, po Internetu apod. Dá se na to jistě nějak připravit, od zajištění alespoň některých zařízení proti EMP, zálohování všeho možného do prostor dobře chráněných (je to jistě technicky možné, ale drahé a musí se na to myslet a nedá se to stihnout po písknutí poplachu, že na nás něco letí).
Bonusem je, že část těchto příprav by nás mohla zodolnit i proti blackoutu, jaký nám ve své dobrotivosti připravuje EU pomocí nesmyslné podpory nesmyslných OZE.
To samé platí i pro nějakou novodobou Carringtonovu událost, prvky sítě zodolněné proti EMP by asi ustály i ji (nedávné sledování aktivity velkého počtu hvězd podobných Slunci, kolem stovky, vedla mj. ke korekci pravděpodobnosti rizika takové události na desetinásobek původních odhadů).

"Krev" pro všechno

Vše to, co jsem uvedl i to, o čem jsem se nezmiňoval, potřebuje jednu důležitou věc: Energii. Přitom je jasné, že OZE jsou naprosto bezcenné, protože s výrobou toho všeho nelze čekat až vysvitne slunce, nebo zafouká vítr. Tato zařízení nejsou ani s to se sama reprodukovat. V USA padl před nedávnem návrh toho, že by se OZE měly vyrábět a stavět jen z energie, dodávané OZE, a řev "odborníků na klima" jasně ukázal, že to by byl praktický konec těchto zařízení. OZE prakticky nejsou vodní elektrárny (lze je spouštět a vypínat dle potřeby a mohou za přebytku energie přečerpávat vodu zpět nad turbíny), ale jejich kapacita je silně omezená.
Takže budeme muset ponechat a znovu spustit uhelné elektrárny, rozvíjet jaderné, a to v nějakém urychleném režimu, bez zbytečné bruselské administrativy. I tohle je důvod, proč Green Deal je naprosto nesmyslný a proč pro něj v Bruselu lobbovali lidé placení Ruskem.
Příklad Ukrajiny také ukazuje, že bude nutno řadu energetických zařízení zálohovat, zdvojovat klíčové prvky elektrického vedení apod, abychom byli méně zranitelní. Přitom není možné doslova splachovat do WC prostředky (nejen peníze, ale i práci odborníků a materiál) na přestavbu sítě, aby vydržela nárazy nesmyslných Občasných Zdrojů Energie. Takové nesmyslné plýtvání by mělo být okamžitě zastaveno.
Prostě, Green Deal je třeba razantně odmítnout a s případnými protestujícími zacházet jako s nepřátelskými agenty, jimiž prosazovatelé Green Dealu fakticky jsou, bez ohledu na to, zda si toho jsou subjektivně vědomi.

Dopad

Je velmi pravděpodobné, že pokud bychom byli opravdu takto "naježení" a slibovali případnému útočníkovi, ať už to bude kdokoli, že si s námi opravdu "užije", mohli bychom počítat s tím, že si útok na nás rozmyslí. Pokud navíc vedle biče dobré připravenosti na válku navrhneme nějakou rozumnou ekonomickou spolupráci, coby cukr, je dosti pravděpodobné, že k útoku nedojde a budeme s to fungovat relativně samostatně a nezávisle.
Faktem také je, že pokud se zbavíme bruselských nonsensů, a současně zlikvidujeme nedemokratické prvky v politice, vnucované Bruselem, budeme pro Trumpa a spol. zajímaví i jako někdo, koho má cenu chránit, zatímco dnes takový charakter rozhodně nemáme.
A obecně zcela jistě platí, že budeme-li připraveni na chemické zbraně, bude to útočníka demotivovat k jejich nasazení. Budeme-li připraveni na jaderné zbraně, opět bude taková připravenost pro útočníka demotivující. To samé platí i pro zbraně biologické.
Na druhé straně je jasné, že nás Rusko může, když bude potřebovat a chtít, vymazat atomovkami, aniž by mu došla munice. Patrně by na nás stačil jeden Orešnik, plně osazený samostatně manévrujícími jadernými hlavicemi. S tím prostě nic nenaděláme.
Maximálně můžeme mít nějaké "zbraně posmrtné odvety", které by na útočníka vystřelily rakety a drony s náplní z jaderného odpadu, schopného dlouhodobě (přes sto let) zamořit a zneobyvatelnit zasažené území, asi jak je tomu v okolí havarované JE Černobyl, viz mrtvé město Pripjať. I existence něčeho takového by mohla být odstrašující.
Je vhodné si také uvědomit, že nemá cenu se bavit o jednotkách procent HDP na takové přípravy. Československo na výstavbu opevnění proti hitlerovskému Německu utratilo cca dva průměrné celoroční HDP z let jejich výstavby.

Jistě můžeme odmítnout výše naznačené komplexní přípravy na reálný konflikt, zasahující celou společnost a přinášející ony churchillovské "krev, pot a slzy", jak jsem naznačil výše, včetně obrovských státních výdajů, ovlivňujících celou ekonomiku státu. Můžeme se orientovat na "ekologické" tanky, možná na klíček, a na "ekologickou" výrobu trošek oceli (pro výrobu zbraní navíc nepoužitelné) vodíkem a energií z OZE, jak to ve své neskonalé moudrosti prosazuje Brusel. Pak by ovšem bylo nejlepší v případě ohrožení poslat do ohrožující země diplomatické poselstvo, aby se pokusilo vyjednat co nejlepší podmínky naší kapitulace, protože při dodržování toho, co nám nyní nařizuje Brusel, účinná obranná válka není reálně možná.

Opravdu potřebujeme Istanbulskou úmluvu?

Soudružka vládní zmocněnkyně pro lidská práva, Klára Šimáčková Laurenčíková, se nám opět snaží vnutit Istanbulskou úmluvu. Počíná si tak, jako by bez ní tu všechny naše ženy měly zhynout na bezbřehé násilí.

Realita

Evropská Unie provádí průzkumy násilí na ženách. Bohužel, nepodařilo se mi nalézt čerstvější materiál než z roku 2014, tedy 10 let starý. Respektive existují i novější, ale jsou presentovány tak, že se z nich nedají vytáhnout vstupní data, použitelná pro nějakou rozumnou analýzu.
Vzal jsem tedy za vděk tímto materiálem a dále si doplnil z Wikipedie informaci o signování či nesignování oné úmluvy. Problémem je opět to, že patrně žádný stát EU tuto úmluvu v roce 2014 neměl ratifikovanou a data podpisů a ratifikací sehnatelná nejsou. Z uvedené práce jsem vytáhl položky "násilí od jakékoli osoby" (str. 19 a 20) a "sexuální obtěžování", které jsem musel vytáhnout z grafu (str. 31), protože tabulku samotných číselných hodnot v práci nemají.

Co jsem udělal

Vytvořil jsem bázi, v níž každý stát EU má jeden řádek, obsahující jeho zkratku (pod níž figuruje v onom průzkumu EU) a plný název, "A" nebo "N" a poté čísla, charakterizující v průzkumech EU míru násilí a míru sexuálního obtěžování. Položky jsou odděleny středníkem.
Tuto tabulku jsem uložil jako samostatný textový soubor IU.csv

"AT Rakousko";"A";20;15;
"BE Belgie";"A";36;30;
"BG Bulharsko";"N";28;14;
"CY Kypr";"A";22;14;
"CZ Česko";"N";32;21;
"DE Německo";"A";35;22;
"DK Dánsko";"A";52;37;
"EE Estonsko";"A";33;16;
"EL Řecko";"A";25;15;
"ES Španělsko";"A";22;18;
"FI Finsko";"A";47;23;
"FR Francie";"A";44;30;
"HR Chorvatsko";"A";21;17;
"HU Maďarsko";"N";28;18;
"IE Irsko";"A";26;19;
"IT Itálie";"A";27;18;
"LT Litva";"N";31;9;
"LV Lotyšsko";"N";39;14;
"LU Lucembursko";"A";38;25;
"MT Malta";"A";22;20;
"NL Nizozemsko";"A";45;32;
"PL Polsko";"A";19;11;
"PT Portugalsko";"A";24;15;
"RO Rumunsko";"A";30;11;
"SE Švédsko";"A";46;32;
"SI Slovinsko";"A";22;11;
"SK Slovensko";"N";34;29;

Technická poznámka: Pokud by si to někdo kopíroval, patrně dojde k přeměně "klávesnicových" uvozovek na uvozovky, používané v knižních textech. Pak bude zapotřebí je funkcí "vyhledej a nahraď" přeměnit zpět. To se týká i některých následně uváděných příkazů jazyka R.
Druhou věcí je, že na jiných operačních systémech než je Linux, na němž pracuji já, se R může chovat trochu odlišně.

Jak jsem to hodnotil

Použil jsem jazyk R. Jeho konzolu jsem spustil v adresáři s databází a příkazem
base<-read.table("IU.csv",head=FALSE,sep=";")
načetl její obsah do položky base.
Poté jsem si vytvořil pomocnou databázi o jednom sloupci s "A" nebo "N" států, které ratifikovaly či neratifikovaly Istanbulskou úmluvu. Mohl bych také použít booleovskou proměnnou s hodnotami TRUE nebo FALSE, ale z jiných jazyků jsem zvyklý na ta písmena.
IU<-base[,2]
Následně jsem vytvoří obdobnou tabulku, obsahující čísla, odpovídající míře násilí v jednotlivých státech
Nasil<-base[,3]
vytvoří obdobnou tabulku, obsahující čísla, odpovídající míře násilí v jednotlivých státech
Příkazy
NasilA<-Nasil[IU=="A"]
a
NasilN<-Nasil[IU=="N"]
vytvoří dvě dílčí tabulky (řady čísel) charakterizující násilí vůči ženám pro země, které ratifikovaly a neratifikovaly IÚ.
Příkazem
wilcox.test(NasilA,NasilB)
Jsem vypočetl Wilcoxonův test, porovnávající tyto dvě řady čísel a vhodný pro položky, které nemají Gaussovo rozdělení. Ten vychází statisticky nevýznamný, přičemž průměr NasilA je 31,24 a pro NasilB 32. Test hklásí, že pro tak malý počet čísel není hodnota p exaktní
Poté jsem obdobným postupem vytvořil tabulku pro sexuální obtěžování
Obtez<-base[,4]
Opět jsem ji rozdělil podle ratifikace či neratifikace IÚ
ObtezA<-Obtez[IU=="A"]
ObtezN<-Obtez[IU=="N"]
a otestoval Wicoxonovým testem
wilcox.test(ObtezA,ObtezB)
Tento test vychází opět statisticky nevýznamný, přičemž pro země, které ratifikovaly IÚ vychází průměr 20,52 a pro neratifikující 17,5 (čím vyšší číslo, tím vyšší míra obtěžování), i se stejným upozorněním na malost databáze.

Nad výsledkem

Bohužel, s výjimkou Turecka přistoupily další státy k této úmluvě až po roce 2014, takže můžeme hodnotit jen stav násilí na ženách před přijetím této úmluvy. Druhým zádrhelem je, že z novější doby než je rok 2014 nejsou dostupná data. OSN sice blekotá, že "každých deset minut je zavražděna jedna žena", ale data, z nichž to má plynout, nezveřejnila, takže je možné, že si to soudruzi jen vycucali z palce.
Hodnotíme tedy vlastně to, zda se nějak lišilo násilí u států, které jsou k této úmluvě vstřícné, a států, které ji odmítají. Nicméně jsem toho názoru, že i toto hodnocení má jakýsi smysl.
Faktem rovněž je, že zcela jistě už původní čísla (položky Nasil a Obtez) mohou být ovlivněna kulturními rozdíly mezi jednotlivými státy a čísla v tabulce jsou tudíž zpochybnitelná, nic lepšího však není.
Zcela jistě můžeme vyslovit údiv nad tím, že EU ani nemá k dispozici, kromě nějakého obecného plácání, data novější než je ten rok 2014. A je otázka, zda je vůbec ochotna podobnou studii, jaká existuje pro uvedený rok zopakovat. To samé se ostatně týká i OSN.
Jednoznačně nad jedinými veřejně dostupnými čísly vyšlo, že ani u sexuálního obtěžování, ani u násilí neexistuje statisticky významný rozdíl mezi státy, které Istanbulskou úmluvu ratifikovaly a které ne. Jinými slovy, není rozdíl v tom, zda je v daném státě politická atmosféra příznivá vůči přijetí této úmluvy nebo ne, a mírou násilí na ženách v těchto státech. Z tohoto důvodu je naprostý nesmysl zaplevelovat náš právní řád dalším svinčíkem.
Jistěže se můžeme pozastavit i nad tím, že ve státech, které podepsaly a ratifikovaly Istanbulskou úmluvu, jako je Belgie, Francie, Německo, Nizozemí či Španělsko se vcelku běžně a za lhostejného přístupu úřadů provádí ženská obřízka (kterou EU pro jistotu nesledovala, alespoň ne zvlášť), zatímco v zemích, které tuto úmluvu neratifikovaly, nikoli (možná s výjimkou turecké menšiny v Bulharsku).
Ratifikace této úmluvy by měla význam pouze tehdy, pokud by se prokázalo, že ve státech, které ji ratifikovaly, skutečně existuje menší míra násilí na ženách, a že je zde prokazatelná příčinná souvislost. Případně by musel být doložen statisticky významný pozitivní trend po jejím přijetí u statisticky významného počtu států. Zastánci tohoto aktu nic takového ovšem prokázat nemohou (už proto, že pokud by mohli, dávno by tak činili). A na tvrzení, že to musíme mít také, když to mají jiní, je známá odpověď otázkou: "Pepíčku, když Pavlík skočí z okna, skočíš taky?".
Navíc vše, co tato úmluva přináší pozitivního, v našem právním řádu dávno máme, některé paragrafy na toto téma jsme podědili dokonce už od Rakousko - Uherské monarchie. A je naprostý nesmysl mít ty samé věci ošetřeny paralelně v systému zákonů dvakrát, navíc s mírně odlišnými formulacemi. I tak je náš právní systém nepřehledný a rizikový z hlediska jeho pýthičnosti (včetně nejrůznějších vnitřních rozporů).
Statistický test nad jedinými dostupnými daty nám naprosto jasně předvedl, že opravdu není sebemenší důvod uvedenou úmluvu přijímat.
Celé to vzbuzuje podezření, že tato pochybná úmluva má být trojským koněm pro zavedení zcela pavědeckého termínu "gender" do naší legislativy (pavědeckého proto, že na rozdíl od termínu "pohlaví" není exaktně definován, genderismus je jen jakási moderní obdoba lysenkismu).

Nad dostupnými daty tedy nelze prokázat vliv Istanbulské úmluvy (a její ratifikace) na míru násilí vůči ženám v daném státě, a tudíž je naprostý nesmysl ji přijímat. Nic strašného se nestane už proto, že to podstatné a přínosné z ní máme v našich zákonech zakomponováno už dávno.

Digitalizace státní správy?

Mnoho politických aktivistů i politiků přímo horuje pro digitalizaci státní správy. V zásadě všichni tito lidé ignorují problémy s tím spojené. A zejména prakticky jen negativní zkušenosti občanů s tím, když se něco "digitálního" skutečně zavede.

Problém připojení

Pořád ještě máme oblasti státu, kde je internetové připojení prakticky nedostupné a problém je zde i s připojením přes mobilní telefon, protože i mobilní signál není v těchto lokalitách kvalitní. Navíc v řadě oblastí dochází k výpadkům internetu, někdy i takovým, že trvají víc než týden. Stěžují si na to i někteří lékaři, kteří mají povinnost vystavovat e-recepty, e-neschopenky a provádět digitální agendu pro pojišťovny, protože ne vlastní vinou mohou nestihnout příslušné termíny a posléze čelit různým citelným sankcím. Řada starších lékařů kvůli zavádění povinných "e-blbostí" ukončila svou pracovní činnost.
Obávám se, že pokud stát začne zavádět jakoukoli povinnou e-agendu, měl by jako krok č. 1, bez něhož by nešlo provést nic dalšího, zajistit dostatečně silné internetové připojení i do té poslední Samoty Uprostřed Černých Lesů. To, že se nic takového neděje, staví "digitalizaci" na pranýř jako silně pochybný projekt.

Problém operačního systému

Veškerá digitalizační agenda by měla být ze zákona nevázána na komerční SW, včetně operačních systémů. Naopak, pokud by byla dostupná (provozovatelná) jen na nekomerčních systémech, bylo by to jednoznačně nejlepší. Jinak všechno bude vyvolávat dojem, že se jedná jen o tahání peněz z kapes občanů pro pochybné firmy.
Kdykoli jsem nucen pracovat s MS Teams, předepsaných pro distanční výuku, tak musím myslet jen na to, kolik která zkorumpovaná ... za donucení všech osob vyskytujících se ve školství provozovat tento odporný shit dostala. Protože tento systém je na hranici funkčnosti a je šíleně drahý. Přitom řada škol, nejen vysokých, měla ve svých informačních systémech zabudované chatovací a konferenční funkce, které, pokud nejsou srovnatelné kvality, tak jen proto, že jsou lepší.
Už jen to, že podobné systémy (a odborníci to tvrdí o prakticky všem, co je produkováno MS) mají nejrůznější "zadní vrátka", umožňující nejrůznější manipulace (ale už jen např. špehování zkušebních otázek může být "zajímavé"), podvádění apod. Tyto věci jsou v nekomerčních SW vyřešeny zpravidla lépe, protože je tento druh systémů pod daleko rozsáhlejší a důkladnější kontrolou.

Problém uživatelského komfortu

Naprostá většina toho, co je nám předkládáno jako prvky digitalizace, má podstatně horší uživatelský komfort než původní, papírová, verze, kterou to nahrazuje. Zpravidla je nutno daleko více mechanicky opisovat (protože si jednotlivé prvky vzájemně nerozumí a ani mezi nimi často nejde copy-pastovat písmenka a čísla, případně jen mezi jednotlivými okénky velkých a nepřehledných formulářů). Jinými slovy, pokud předává uživatel data z jednoho "digitalizačního" prvku do druhého, zpravidla je nejefektivnější (a také nejméně pracné) zdroj vytisknout a ručně to z něj opsat do druhého. Jistě se na tom podílí i to, že tyto shity jsou Windows only a tento méněcenný operační systém standardně neumožňuje mít v počítači více pracovních ploch. Na Linuxu by se dalo otevřít oba dokumenty na různých plochách a přenášet kousky textu mezi nimi (patrně by to bylo +- stejně náročné jako opisování z papíru, ale alespoň by to nebylo náročnější).
Naprostá většina "digitalizačních" aplikací má velmi mizernou nápovědu, takže velice často se spíš sežene výsledky dávající postup na sociálních sítích než by se vyvěštil nad chaotickými skřeky nápovědy, vyvolávající dojem, že byla psána po opravdu divoké kombinaci drog a alkoholu.
Setkal jsem se i s následným idiotismem: Protože "covidově" nefungovala na magistrátu pokladna, nebylo možné zaplatit poplatky za popelnici u pokladny, ale muselo se to zaplatit kartou přes internet. Aplikace byla windows only, takže jsem musel pracovat na vypůjčeném ntb, který navíc neměl numerickou část klávesnice (na niž jsem zvyklý) a nějakým způsobem (asi překlep mezi klávesami Oo a é0 jsem vložil do svého RČ velké o místo nuly. Hovadský systém neustále blekotal o "nesprávném rodném čísle, u něhož nesouhlasí kontrolní součet" (místo aby zahlásil, že je mezi čísly písmeno, jak by to udělala správně napsaná aplikace) a navíc zobrazoval vložené číslo ve fontu, v němž není mezi znakem nula a velké o žádný vizuální rozdíl (byť existuje, i v rámci standardních fontů pro html aplikace, řada fontů, které jedničku a nulu rozliší na první pohled, které by gramotný programátor pro ta políčka použil). Až překopírování vložených údajů do textového editoru ukázalo, že číslo není nesprávné, protože jsou tam dvě čísla oddělená písmenem.
Podle banky platba proběhla, nicméně po cca dvou měsících psal zoufalý magistrát plošně všem platícím (a snad i neplatícím), aby zaplatili, pokud tak neučinili, protože oni nejsou s to z toho shitu zjistit, kdo zaplatil a kdo ne.
Prostě, vše to, co se v digitalizaci státní správy udělalo, zcela jednoznačně motivuje občany spíš k volbě stran, které ji nepodporují, nebo podporují jen vlažně.

Zásadní problém

Zásadní problém digitalizace je ovšem elektronický podpis. Jeho existence je založena na použití dvou velkých prvočísel (klíčů), přičemž při použití obou je možné text zašifrovat, při použití jednoho je možné text rozšifrovat a nějak identifikovat jako autentický. Matematickou teorii po mě nechtějte, vše, co jsem o ní nalezl, byly jen chaotické skřeky nulového informačního významu, což je pro matematiku charakteristické.
Nicméně důležité je, že s postupně se zvyšující výkonností počítačů musejí být stará čísla (na nichž je založena jedinečná identifikace podpisovaného) rušena (propadnutí certifikátu) a nahrazena novými, většími. Je to proto, že s rostoucím výkonem počítačů stále narůstá možnost šifru prolomit "hrubou silou".
Problémy jsou zde dva, oba velmi závažné:

1. Příslušná čísla jsou uživateli přidělena "certifikační autoritou", přičemž šifrovat, či podepisovat by se měly i dokumenty, které by potenciálně mohly sloužit jako důkaz při sporu mezi občanem a státem, případně nějakou státní institucí. Přitom v tomto státu neexistuje dostatečně věrohodná (ve smyslu, že by jí občané důvěřovali) autorita, která by potenciálně občana nepodrazila. A nejen při sporu se státem.
2. "Propadání" certifikátu znamená, že by občan měl každý dokument "přepodepsat" v krátkém období, kdy ještě platí stará certifikace a již je k dispozici nová. Problém spočívá v tom, že k tomuto jevu dochází velice často, obávám se že kolem jedenkrát za rok, dva, a v nepravidelných intervalech. Navíc, stalo se to před asi čtyřmi, pěti lety a byly kolem toho velké diskuse na internetu, může dojít k "diskreditaci autority" a vše, co klíči od ní bylo podepsáno, ztratilo okamžitě autenticitu, takže její prodloužení nebylo možné.

Jinými slovy, na rozdíl od papíru, uloženého u notáře nebo v bankovním sejfu, vyžaduje elektronicky podepsaný dokument neustálou péči přičemž i tak není úspěšnost uchování dokumentu v "uznatelné" podobě. Navíc převedení dokladů do "digitální" podoby umožňuje státním institucím v podstatě "jedním kliknutím" např. zneplatnit všechny doklady o vlastnictví nemovitosti. Čili udělat to, co provedli Habsburkové spálením archivu zemských desek, kdy následně vyhnali ze sídel spoustu příslušníků střední šlechty a prakticky všechnu nižší šlechtu, protože příslušníci těchto vrstev často jiný doklad o svém majetku než zápis v zemských deskách neměli. A opět, ve vedení státu jsou síly, které normální člověk nemůže nepodezřívat z toho, že by něco podobného neudělaly (ale spíš z pravého opaku, protože koketují mj. se znárodňováním "nepřiměřeně velkých" majetků apod.).
Pokud nebude vymyšlen podstup digitálního podepsání, který i po stovkách let uložení bez jakékoli průběžné údržby (maximálně kopírování na novější či modernější média, ovšem bez jakékoli zásahů do kopírovaného souboru), bude digitální podpis prakticky vždy a ve všech situacích silně méněcenný oproti podpisu na papíře.
Navíc, protože se prvočísla vyskytují v číselné řadě stále řídčeji (empirie, nikoli nějaký matematický zákon), může se v principu stát, že bude pro digitální podpis málo prvočísel v intervalu "ještě neprolomitelné hrubou silou" až "ještě použitelné na standardním HW a SW". Zejména, pokud bude také stále více lidí nuceno tento shit používat.

Hackerství

Až na zmínku v předchozí kapitole byly popsány nedostatky digitalizace v situaci, kdy se všichni zúčastnění chovají ve smyslu dobrých úmyslů. Pochopitelně, dalším problémem je situace, když ty dobré úmysly nejsou. I u nás se už stalo, že nemocnice byly nuceny se vyplácet z nasazeného ransomware, ale i tak v důsledku digitalizace, kdy vše "moderní" přestalo fungovat, musely odkládat plánované zákroky, přestat přijímat pacienty a dokonce v některých případech i překládat stávající pacienty do jiných nemocnic. Zkolabovaly i dietní systémy, zkolabovala i komunikace mezi laboratořemi a dalším komplementem a lůžkovými odděleními či ambulancemi, přičemž řada prvků těchto systémů je naprogramovaná tak indolentně, že ani není možné např. výsledky pacientových laboratorních vyšetření vytisknout na místě a na oddělení je poslat na papíře.
Stoprocentní ochrana proti něčemu takovému je jediná - mít vše na papíře a na digitalizaci se vykálet zvysoka. Maximálně využívat počítač jako "inteligentnější psací stroj".
Stejným způsoben se dá hacknout prakticky cokoli. 10. 8. se objevil na Neviditelném Psovi článek o tom, jak byly s vysokou pravděpodobností hacknuty poslední presidentské volby pro Bidena Čínou, patrně z důvodu, že její vůdcové potřebovali v čele konkurenčního státu a hlavního potenciálního nepřítele osobnost stiženou stařeckou demencí.

Digitalizace je tady spíš jakási móda než něco, co by běžnému občanovi přinášelo nějaký zásadní užitek. Dokud se tento stav nezmění (což se pro nejbližší dobu nedá očekávat) budou pologramotní hlupáci, tentokrát především z řad pirátů, udiveně blekotat, proč ti "zaostalí občané" něco tak geniálního odmítají.

Úvaha listopadová šestá

A zvítězila ... počítačová tiskárna. Byla to právě počítačová tiskárna, která zlomila informační a hlavně tiskový monopol vlády jedné strany a umožnila lidem zpřístupnit neoficiální informace v takovém rozsahu, že to režim prostě nezvládl potlačit. Pravděpodobně též stav této technické vymoženosti a její dostupnost na vysokých školách sehrály svou úlohu v celém procesu "Velké Sametové".

Restrikce množení

Komunistický režim silně hlídal a restringoval jakékoli rozmnožování jakýchkoli dokumentů. Vše muselo být pod dohledem oudů Strany, které hlídaly, aby se nemnožilo nic "škodlivého". Vcelku nejrozšířenější formou rozmnožování dokumentů byl cyklostyl. Pro později narozené uvádím, že text se psal na blánu ze speciálního materiálu, v intaktním stavu nepropustnou pro tiskařskou barvu. V místech dopadu páky s písmenkem psacího stroje (psalo se bez pásky) se ta nepropustná vrstva narušila. Blána se potom vkládala do speciálního stoje, v němž se obtočila kolem válce. Mezi blánu a válec šla tiskařská barva a ta se pak protlačovala skrze ni na papír. Při slušném tištění bylo možné vyrobit i více než sto výtisků na speciální, hrubý a silně dřevnatý papír který mj. činil obtížnější fotoreprodukci.
Cyklostylovaly se i některé vědecké časpisy, ze mě blízké oblasti Acta hygienica, epidemiologica et microbiologica (tedy AHEM). Jako speciální čísla tohoto časopisu vycházely často sborníky z konferencí. Vzhledem ke kvalitě papíru patrně jsou tyhle materiály někde na hranici životnosti.
Blány byly hlídány úředníkem pro zvláštní úkoly, který měl na pracovišti všemožnou politickou i s politikou související agendu (mj. mu byly odevzdávány zprávy z cest do zahraničí a správně měl "bdít" nad veškerou korespondencí se zahraničím - což se u nás nedělalo, ale dělat se asi mělo). Patrně byl z titulu své funkce napojen na STB. Dělal někdy i užitečnou činnost: Protože jsme byli ve více budovách, tak o výplatách (které jsme dostávali z ruky do ruky od sekretářky ústavu) doprovázel s pistolí sekretářky, jdoucí z ekonomického oddělení do jiných budov, aby nebyly oloupeny.
Nicméně cyklostylové blány byly přísně střeženy, fasovaly se u tohoto pána a jemu se musely odevzdávat i ty, které se zdařilo během popisování (či pokreslování) pokazit. Poslední várku, vyzvednutou před 17. 11. 1989, mám někde v hlubších kulturních vrstvách své kanceláře asi ještě schovanou, jako starý vodník Čochtan.
Existoval ještě tisk v modré barvě, kdy se používal speciální papír, podobný průklepovému, ale s nějakou anilínovou barvou (ne uhlák) v dosti silné vrstvě, který se dával do stroje tou barvou nahoru pod vrlmi kvalitní a silně klížený papír, takže vznikl barevný nápis na rubu onoho papíru, který se dal otiskovat na běžné kancelářské papíry, namočené do lihu. Počet čitelných kopií získatelných touto metodou byl výrazně slabší.
Dále existoval ozalit, který se používal pro množení narýsovaných (na speciálním papíře) technických a jiných výkresů, nicméně bylo možno zde kopírovat i text napsaný psacím strojem (takto jsem psal svou CSc. práci, s uhlovým papírem odspod, uhlovou vrstvou nahoru, aby písmenka byla co nejčernější. A překlepy se opravovaly vyškrábnutím vadného písmene z obou stran papíru a napsáním správného tuší, tenkým perem.
I tyto dvě metody byly nějak hlídány, ale ne tak silně jako cyklostyl, u toho ozalitu šlo hlavně o skutečnost, že papíry se osvětlovaly speciální lampou (myslím, že s UV složkou ve spektru) a celé se to vyvolávalo čpavkem ve speciálním přístroji (což se doma na koleně dost dobře dělat nedá).
Existovaly, velmi vzácně, i první jednoduché xeroxy, a ty byly rovněž dosti silně střeženy.
Silné restrikce byly, pochopitelně, na veškeré tiskové zařízení. Vím, že se v některých obdobích dařilo tisknout různé bulletiny (ale i třeba sborníky z vědeckých konferencí) a podobné materiály v Adastu v rámci seřizování a kontrolování tiskařských strojů, které se tam tehdy vyráběly. Nicméně to byla jakási anomálie, nad níž ovšem zcela jistě kdosi z pověření Strany a STB bděl a hlídal, aby se zde netisklo nic skutečně "podvratného".
Tak trochu jsem vyl nad Turnerovými deníky, v nichž autor popisuje, jak odboj proti totalitnímu režimu složitě sháněl papír na tisk letáků a dalších ilegálních materiálů, aniž by autorovi došlo, že totalitní režim spíš bude hlídat a blokovat ty možnosti tisku. Prostě, "jak si Američan představuje totalitu", abych trochu parafrázoval M. Horníčka.

Tiskárny

Do této, z hlediska bezpečné kontroly nad tokem tištěných informací totalitním režimem téměř idyly, vtrhly počítačové tiskárny. Nebylo je možné zcela zakázat, protože bez nich počítače jaksi nefungovaly. Nebylo možné jim nějak omezovat spotřební materiál (tedy papír), protože ho spotřebovávaly spoustu a spotřebu měly dosti nepředvídatelnou, jelikož závisela na rychlosti a úspěšnosti hledání chyb v programech, databázích a dalších materiálech, kterými je krmily počítače.
Některé byly omezeny na speciální papír s otvory pro zuby na okraji válce tiskárny, v inkriminované době však již existovaly i tiskárny, které mohly paralelně brát standardní kancelářský papír (ale třeba i stránky rozřezaných sešitů formátu A4), zejména, pokud se do nich strkal po jednom listu. Některé mohly propsat i několik kopií (záleželo na síle úderu), speciální papíry často byly integrovány s uhlovými a kopírovacími papíry, takže výtisků se jimi dalo na jeden zátah udělat více.
Kdo by chtěl víc podrobností o takovéím tisku, doporučuji román z konce totality, odehrávající se v počítačovém středisku, "Pole šťastných náhod" od Ondřeje Neffa.
Tiskárny se prostě restringovat nedaly, část jich už dokonce uměla české znaky (zbylé psaly "cesky", leč i tak srozumitelně) a tiskárny institucí tiskly už s docela rozumnou rychlostí, byť zaostávající za současným stavem. Zato ovšem šlo o stroje poměrně robustní, bez "kurvítek", jakými překypuje současná technika, která by možná za hektických dnů po 17. 11. tolik užitečné práce neodvedla, protože by se, přetížena činností, na niž nebyla stavěna, odebrala do křemíkového nebe.
Faktem je, že se svou jednojehličkovou tiskárnou BT100, tisknoucí stránku asi za 15 - 30 minut (podle počtu prázdných řádků a neplných řádků), bych toho moc nenatiskl, ale na vysokých školách byly již běžně tiskárny šesti či osmijehličkové, schopné vytisknout stránku textu v draftové kvalitě za něco přes minutu (a mnohdy s více kopiemi).
Přestože i dále, až do svého pádu, režim restringoval ostatní rozmnožovací a tiskové techniky, na nějaké hlídání či restrikci počítačových tiskáren rezignoval.
Právě to se projevilo v oněch hektických dnech po 17. 11., kdy na většině pracovišť, která se připojila ke stávce, jely tiskárny prakticky 24 hodin denně a rozmnožovaly letáky, prohlášení, informace o situaci a její komentování atd. Další lidé to rozváželi po městech (i mimo města), lepili, házeli do schránek apod.

Právě počítačová tiskárna narušila monopol "Strany a vlády" na kopírování a rozmnožování písemných informaci a způsobila, že stávkové výbory a další podobné skupiny měly k dispozici nástroj na rozmnožování svých textů, případně textů převzatých a "posílaných dál". Je otázka, jak by vůbec vypadala "velká sametová" o dva tři roky dříve, kdy žádné tiskárny neexistovaly, pár pracovišť mělo elektrické psací stroje s pamětí, schopné zapamatovat si stránku (a některé typy zdaleka ne celou) a jinak by museli stávkující studenti rozmnožovat svoje materiály jak Rychlé Šípy Tam-Tam. Rozhodně by informační monopol KSČ padal podstatně obtížněji.

Poslední kompro?

Potenciální průšvih na obzoru - naštěstí ne náš

Kompro, které soudruzi vymysleli na předáka a ministra rakouských Svobodných Stracheho, může být jedním z posledních úspěšných materiálů tohoto druhu.

Kauza je vcelku jasná

Soudruzi (není úplně jasné, kdo, zda rozvědka nacionalistického totalitního státu Izrael, nebo postnacistické síly v Německu, nebo postnacistické, = "pokrokové", síly v Rakousku) natočili video, kterak Strache, lehce posilněn alkoholickým nápojem, komunikuje se ženou, vydávající se za dceru ruského oligarchy a probírá s ní, jaké benefity by mohla oplátkou dostat (či spíš její tatíček) za finanční pomoc v předvolební kampani Svobodných.
Prvním problémem zcela jistě je, že Strache v podstatě neslíbil nic, co by jako politik demokratického státu nemohl udělat, aniž by překročil platné zákony, a také neslíbil nic, co běžně nedělají politici "demokratických" stran, včetně rakouských, pro svoje finanční sponzory.
Druhým problémem je, že video leželo v Německu dva roky (+-), než bylo vhodně, před volbami do EUroparlamentu, vytaženo. Čímž by se pachatel videa, pokud by bylo pravé a zachytilo nějaké skutečné nezákonnosti, dopustil trestného činu neoznámení zločinu.

Další aspekt kauzy

Třetím problémem je, řečeno s trochou nadsázky, že za ty dva roky by video se Strachem a "ruskou oligarchyní" dokázal obrázek po obrázku namalovat i sbor mírně vycvičených opiček v malování pro Windows, tedy v jednom z nejprimitivnějších volně dostupných grafických editorů.
Zcela jistě existují (a jsou více-méně, či zcela a naprosto oficiálně, volně dostupné) kvalitnější nástroje, které by podstatnou část práce ušetřily (byť jejich ovládání je již za horizontem možností mírně vycvičené opice).
A pak existují specializované nástroje (tajné služby zcela jistě mají možnost se k nim dostat, a to samé platí i pro velké žurnalistické firmy), které umožňují například dostat tvář konkrétní osoby na tvář figuranta, s nímž se video natočí.
Možnosti se přitom neustále rozšiřují.
Před pár lety, kdy "letěla" série filmů o Harry Potterovi, byly servery s "choulostivými" obrázky přímo zaplaveny montážemi hlavy  / obličeje Emmy Watson na těla obnažených pornohvězd. Dnes není problém, a to i v amatérských podmínkách, vygenerovat nikoli pouhý obrázek, ale celé takové video. Třeba sexu Hermiony s lordem Voldemortem.

Důsledky

"Pokrokové síly" se v podstatě samy, a svou vlastní blbostí, zbavily důvěryhodných médií (prostě nástrojů tzv. bílé propagandy, které přinášejí výlučně pravdivé informace, padni komu padni, a proto se těmto informacím dá opravdu silně důvěřovat) tím, že prakticky všechna média v jejich dosahu uveřejňují informace, spadající do ranku šedé nebo černé propagandy. Důsledkem toho stavu je, že v situaci, kdy kompro video bude automaticky podezřelé z toho, že bylo vytvořeno nějakým manipulačním software, bude věrohodnost takového videa silně (až výlučně) záviset na věrohodnosti zdroje, na němž bylo uveřejněno. I na schopnosti tohoto média včas, ne až statisíce lidí zaplavují web jízlivými poznámkami o "lžimédiích", přiznat něco ve smyslu "naletěli jsme podvodníkům".
Problém současné doby je, že se na straně "pravdy a lásky" celosvětově nevyskytuje médium, splňující výše uvedené požadavky. Tedy takové, kterému by lidé, vzhledem k jeho dosavadní důvěryhodnosti i morálnímu kreditu personálu, věřili natolik, že by možnost výše uvedeného zmanipulování odmítli.

Kombinace krátkozraké politiky "lhaní za účelem bezprostředního efektu", která vedla k totální diskreditaci tzv. mainstreamových či "veřejnoprávních" médií, v kombinaci s nezastavitelným technickým pokrokem (včetně fenoménu volně / svobodně dostupného software pro manipulaci videa) vedla k tomu, že kompro akcí, jako byla ta proti Strachemu, bude ubývat. Kompromitovaný politik totiž bude s to takovýto materiál odmítnout jako zfalšovaný a pokud nebude úplně blbý a zaplatí si tým kvalitních "spindoktorů", tak naopak nasadí psí hlavu protivníkům. A to i v případě, že komprovideo bude pravé.

Autonomní zabijáci

V military SF najdeme povídky, romány (případně epizody v románech či románových sériích), kde vystupují autonomní bojoví roboti, kteří se (v zásadě zákonitě) zvrhnou z "nudného" bojového prostředku v monstra, likvidující vše živé, bez ohledu na příslušnost k té či oné straně konfliktu. Zabíjející vzbouření roboti jsou pochopitelně naprostá klasika, jejíž kořeny sahají až k Frankensteinovu monstru, stojícím na počátku moderní SF. Bavme se však o autonomních autech, jejichž potenciál je srovnatelný s tím monstrem (vezmeme-li jako etalon bitevní kosmické lodě a jejich "zabijácký" potenciál).

Zvrhnutí

Ono zvrhnutí je zcela jistě dějový prvek, vnášející do něj důležitou součást zápletky (pokud ovšem zápletka nestojí čistě na něm). Román o robotovi, konajícím naprosto bezchybně svou práci, by asi četli jen masochisté a psal by se s tím akorát nějaký mainstreamový autor, vyznačující se naprostou absencí tvůrčí fantazie a schopnosti nějakou zápletku vymyslet (což jsou typičtí miláčci literárních kritiků, jak to definuje pan Vondruška).
I pan I. Asimov měl sice své roboty "pojištěné" proslulými třemi zákony (k nimž následně ještě přidal nultý, a dosti problematický), nicméně jeho povídky o robotech mapují právě situace, kdy tyto zákony z nějakého důvodu selhávaly, případně vedly k neočekávanému jednání (byť jsou mezi Asimovovými robotickými povídkami i jiné, řešící selhání robotů z odlišných důvodů).
Je docela zajímavé, že selhání robotů, případně jejich proměnu na vraždící monstra, řeší jak "západní", tak i "východní" SF a najdeme tento motiv jak v totálních brakovkách, tak i v dílech vysoce ceněných (některých literární kritikou, jiných čtenáři).
Problém se nyní objevuje ve spojitosti s "autonomními" auty, která mohou "o své vůli" vyvolat dopravní nehodu s fatálními následky (pro lidi mimo auto i pro jeho posádku).

Podstata zvrhnutí

V naprosté většině případů není za "zvrhnutím" robota nějaký technický defekt (výjimky se najdou třeba v díle Stanislava Lema), ale to, že se robot dostane do situace, kterou si jeho tvůrci (na rozdíl od autora) nedokázali představit, či si představit veškeré možné varianty a jejich důsledky, a začne se chovat naprosto neočekávaně. Konec konců, na základě této situace se "vzbouřil" i elektronický počítač HAL z Clarkeovy Vesmírné odysei 2001, i z Kubrickova filmu podle ní.
Robot následně řeší rozpory ve svém programu tak, jak by je zcela určitě neřešil člověk (mimo opravdu exoticky patologických osobností) a výsledkem je vraždící monstrum jak vyšité. A stačí drobná nedomyšlenost programátora...
Že v reálu k nejrůznějším nedomyšlenostem dochází, to názorně ukazují i havárie kosmických sond, o nichž lze s úspěchem předpokládat, že budou jak hardwarově tak i softwarově daleko lépe zajištěny a kontrolovány než hardware a software předmětů každodenního používání typu automobilů.
Varovat by nás měla i nedávná série havárií Boeingů, kde se "vzbouřil" autopilot a poslal letadlo (přes úsilí posádky) k zemi, případně pouze mimořádné úsilí dobře vycvičené posádky havárii zabránilo. I zde platí, že do toho autopilota bylo investováno daleko více prostředků i práce než do ovládacích systémů "chytrých" automobilů.
Zcela jistě problém dále akcentují hlasy odborníků, podle nichž ty Boeingy, které spadly, měly hůře vycvičenou posádku, která nezvládla včas autopilota vypnout a přejít na ruční řízení. Zde snad byl i nějaký technický defekt (snad porucha jednoho čidla), nicméně zase platí, že technický stav letadla je kontrolován po každých pár hodinách letu, zatímco auta chodí na technickou jednou za několik let, a rozhodně by nebylo reálně možné, aby masy aut chodily na STK v týdenních či měsíčních intervalech (jako ta letadla). A Boeingy ukázaly, že jejich "mozek" nedokázal vyřešit správně rozpory mezi údaji funkčních a poškozených čidel a přecházel do střemhlavého letu ve stylu kamikadze na základě nesprávné analýzy těchto údajů (čímž se zase až tak moc neliší od elektronického mozku HAL z výše zmíněné Vesmírné odysei 2001).
V jiném případě (patrně) vyhodnotil "mozek" automobilu poletující cár papíru a vyrobil manévr, v jehož důsledku zahynula chodkyně (kterou systém buď "neviděl", nebo považoval její sražení za menší zlo než náraz do toho cáru papíru). V jiném případě se autonomní automobil "svévolně" rozjel proti betonové překážce a zrychloval, což nakonec znamenalo smrt všech osob uvnitř. Co vlastně vyhodnotil špatně, se vůbec neví.

Kontrola autonomního auta

Kontrola autonomního auta řidičem je z podstaty věci naprostý nesmysl. Najdou se "vědci", tvrdící, že řidič v takovém vozidle by neměl spustit ruce a nohy ze řízení a být kdykoli schopen převzít ovládání auta.
Je to, pochopitelně, alibistický nesmysl.

1. Řidič bude nutně ukolébán dlouhými úseky bezproblémové jízdy (což se stává i normálním řidičům na rovných a přehledných úsecích, v důsledku čehož jsou některé takovéto úseky paradoxně místy častých dopravních nehod). Jeho reakce tedy bude výrazně pomalejší, než pokud by auto celou dobu řídil.
2. Řidič, delší dobu jezdící autonomně řízeným autem, nebude "vyježděný" a v podstatě ani nebude po nějaké době schopen rozpoznat blížící se průšvih a ani nebude vědět, jak na něj zareagovat (a ještě větší hrůza nastane, pokud do takového auta nasedne hned po autoškole).
3. I v případě (v předchozím bodě je vysvětleno, že nemožném) absolutně stejně rychlé reakce jako při standardním aktivním řízení bude řidič před kolizí jednak vyhodnocovat, zda autonomní řízení něco dělá - začíná dělat, nebo ne, a teprve po tomto vyhodnocení (minimálně na úrovni sekund) se rozhodne k převzetí řízení. Navíc bude muset před zahájením akce zmáčknout nějaký "čudlík", kterým bude autopilot vypnut. A lze očekávat, že tento "čudlík" bude někde daleko od ostatních ovládacích prvků na ovládacím panelu, aby se snížilo riziko jeho náhodného zmáčknutí. Navíc není jasné, zda tato akce nebude vyžadovat nějaké potvrzení (jako třeba vypnutí operačního systému na počítači).

Rychlé převzetí kontroly nad automobilem v situaci, kdy nastává autopilotem nezvládnutelná kolize, je tedy ryzí fikcí, kterou autoři tohoto nesmyslu a příznivci autopilotů hájí své zájmy, a musejí si být dobře vědomi toho, že je to pitomost.
Navíc, čím rychleji a jednodušeji bude moci řidič převzít kontrolu nad vozidlem, tím častěji bude docházet k nezáměrnému (a taky asi i řidičem neregistrovanému) vypnutí autopilota během bezproblémové jízdy. Což, pochopitelně, může být také nebezpečné. Věnuji pietní vzpomínku na jednoho otcova kolegu, který byl zvyklý na staré Škodovce při jízdě na dlouhých "sešupech", jaké jsou i na D1, nejen dávat volnoběh (jak to dělala řada řidičů, i já), ale i vypínat motor (který se dal nastartovat zapnutím klíčku a zařazením rychlosti, u novějších aut by to poničilo katalyzátor). Jednou pootočil klíčkem trochu víc a zablokoval si i volant (nevědomky) a pak, v zatáčce na konci svahu, nedokázal včas uvést auto do řiditelného stavu a skončil ve svodidlech (a měl štěstí, že to bylo na dálnici, a tak nebyl vynesen do protisměru k čelní srážce).
Vztah autonomního řízení a řidiče je tedy jakousi kvadraturou kruhu, a nelze jej proto vyřešit tak, aby autonomní auto bylo v případě situace, která se ukáže být nad schopnosti autopilota, alespoň stejně bezpečné jako auto manuálně řízené.
Jistěže problémem mohou být i různé externí poruchy (plynoucí z návrhů, aby se autonomní auta mohla orientovat podle vyzařování z kabelů kolem silnice a pod.). V případě jakékoli poruchy nějakých "majáků" či "orientačních linií" pro autonomní auta by snadno mohlo dojít ke "konfliktu čidel" jako u toho Boeingu s následky fatálními o něco méně jen v důsledku menšího počtu ohrožených osob.

Další problém

Dalším problémem je, že autopilot se patrně bude chovat nestandardně, v určitých situacích bude reagovat rychleji než lidský řidič apod. To by mohlo vést k problémům při koexistenci neautonomních a autonomních aut v dopravní situaci.
Vzpomínám na počátky efektivnějších systémů brždění typu ABS, kdy tato auta nesla na zadní straně varování pro řidiče ostatních aut, protože brzdila daleko efektivněji a s kratší brzdnou dráhou, takže bylo nutné se od nich držet raději dál.
U autonomního auta by takovýchto prvků nestandardního chování či reakce mělo reálně být daleko víc.

Naprosto zásadní problém

Za naprosto zásadní problém považuji stanovení odpovědnosti za důsledky akcí "vzbouřeného" autopilota. Považuji za naprostý nesmysl, aby za ně byl odpovědný řidič (protože ten reálně nemůže činnost autopilota ovlivnit a podle některých koncepcí, prosazujících absolutní autonomii těchto aut, by to nemělo být ani technicky možné). Prostě odpovědnost za tyto nehody by měla být přesunuta na výrobce, popř. programátory autopilotů, podobně, jako je např. stavitel mostu odpovědný za chyby, vedoucí k pádu jeho díla (bez ohledu na to, že u toho nebyl). Jsem toho názoru, že takováto legislativní úprava by také mohla poněkud omezit nadšení potenciálních výrobců takovýchto vozů.

Specialita elektromobilů

Důležité je si také uvědomit, že plně nabitá sada baterií v elektromobilu obsahuje srovnatelnou energii jako nádrž s benzínem nebo naftou a v případě jejího porušení (nějaká kolize apod.) může dojít k výbuchu, nebo "alespoň" jejímu zahoření se stejně fatálními následky pro posádku (včetně uvolnění i té energie, která normálně v baterii zůstává i po jejím "vybiti"). A je paradoxem, že "ekologické" elektromobily představují v takovém případě, vzhledem k chemii baterií, větší hrozbu než nádrž s benzínem nebo naftou.
Elektromobily se zabývám zejména proto, že autonomní systémy budou spíše montovány (z mnoha důvodů) do takovýchto "moderních" aut.

Důsledky autonomních aut

Obávám se velice, že autonomní auta budou schopna spíše zabránit drobným nehodám s banálnějšími následky (lidově zvaným "plechařina"). Naopak, selhání jejich elektronických "mozků" povede spíše ke drastickým dopravním nehodám, srovnatelným s teroristickým útokem, páchaným za využití automobilu. Lze pak očekávat záměrné najíždění do lidí (na silnici i okolních chodnících), najíždění vysokou rychlostí do zdí, mostních pilířů i protijedoucích aut a podobné události s potenciálně vysokým počtem obětí a s fatální prognózou i pro osazenstvo auta.
Po takových haváriích by, samozřejmě, nebylo koho honit k odpovědnosti, pokud by přetrvávala fikce viny řidiče, a bylo by to velmi problematické i pro přeživší poškozené. Druhou věcí je, že po několika takových případech by nastaly problémy s povinným ručením a to by se mohlo vyšplhat na daleko vyšší hodnotu než povinné ručení na klasická auta.

Nehody letadel s autopiloty i první nehody autonomních aut nám jasně ukazují, že tato technologie není zdaleka tak zralá, jak to její propagátoři tvrdí, a že bychom měli být v této oblasti co nejvíce konzervativní.

Konspirace a cenzura

Existuje stále silnější snaha napadat "konspirační" weby, v reálu šířící informace a názory, které jsou nepohodlné "pokrokovým" skupinám typu sluníčkářů a pražských kavárníků. Typickým projektem tohoto druhu jsou "konspiratori.sk", kteří chtějí nepohodlné weby umlčovat pomocí ekonomiky.

Nová snaha

Objevil se nový typ snahy o postižení uvedených webů, a to jejich vytlačování z reklamních systémů, které jakémukoli webu překračujícímu určitou míru návštěvnosti, mohou přinést zisk.
V současné době je aktuální web "konspiratori.sk" z citovaného článku, který se snaží vytvořit databázi "závadných" webů (tedy "černou listinu") s tím, že by byl následně vytvořen tlak na zadavatele inzerce, aby vyřadily weby na jimi vytvořeném seznamu z webů, na nichž chtějí mít své reklamní prvky.
Zakladatelé webu se zaklínají, že se "vůbec nejedná o cenzuru", protože "oni přece nikomu nezakazují hlásat jakékoli názory" oni jenom "vytvářejí seznam webů, na nichž by umístěná reklama mohla jejího zadavatele zdiskreditovat".

Cenzura?

Pochopitelně, zcela jednoznačně se o cenzuru jedná, protože se aktivisté ze jmenovaného webu nijak netají záměr tyto weby odstřihnout od zdroje financí, a tak jim komplikovat život, případně je zcela umlčet.
Je to pouze "cenzura jinými prostředky", jaká zde byla za normalizace, protože cenzorský úřad, zrušený v roce 1968, nebyl po srpnové invazi již formálně obnoven, pouze příslušné stranické orgány "vydávaly doporučení", co se má a co se nemá publikovat.
V současné době máme pořád ještě režim s výraznými prvky demokracie, v němž je cenzura oficiálně zakázána, a to dokonce přímo v ústavě. To samé mají i na tom Slovensku. Z tohoto důvodu prototalitní aktivisté zkoušejí, co by mohlo jimi požadovanou a pro ně potřebnou cenzuru nahradit a dalo se o tom předstírat, že se o žádnou cenzuru nejedná.
Kdybychom přistoupili na argumentaci politruků z "konspiratori.sk", mohli bychom podobným řetězcem úvah, jaké předvádějí a jimiž se hájí, dospět k závěru, že cenzura zde nebyla ani za vlády komunistů, protože každý si přece mohl naladit Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky (nebo jiný svobodný rozhlasový vysílač) a šťastlivci co do místa bydliště i rakouskou nebo západoněmeckou televizi. Cenzurou podle explicitních výroků komunistických ideologů nebyl ani záměr na konci 80. let postavit v rezervaci na Pavlovských kopcích televizní vysílač, který měl "jen náhodnou shodou okolností" vysílat na stejné vlnové délce jako vídeňská televize, a tak rušit její příjem pro celou brněnskou aglomeraci.

Ještě jeden aspekt

Faktem je, že sluníčkáři a pražští kavárníci v podstatě znehodnotili své informační prostředky a nyní nemají ani jediný informační zdroj, který by splňoval kritéria bílé propagandy. I mainstreamová média klesla, minimálně v období mezi rokem 2015 a současností, na úroveň šedé propagandy, a to jednak informacemi o uprchlické krizi, volbách presidenta v USA i o Brexitu (ale i mnoha dalších věcech).
Vyhrabat se zpět na level poctivě informujícího média z kategorie bílé propagandy (a jako takového obecně přijímaného) představuje nutnost práce na mnoho let, během nichž by se tato média nesměla v uvedených ale i dalších kontraverzních tématech odchylovat od poskytování věcně správných informací a nešířit sluníčkářské a pražskokavárnické propagandistické bludy a nesmysly.
Problém sluníčkářů a pražských kavárníků spočívá v tom, že popírají existenci fakt, která jsou v rozporu jejich ideologickými žvásty a usvědčují je ze lživosti, a proto musejí atakovat weby, které tato fakta zveřejňují.
Takže strategie šiřitelů sluníčkářských a pražskokavárnických nesmyslů se vcelku logicky zaměřila na co největší omezování informačních zdrojů, nesoucích informace a komentáře, kompromitující jejich propagandistické lži.

Další nepravda "antikonspirátorů"

Antikonspirátoři tvrdí, že "bojují proti webům, šířícím ruskou propagandu. Problém vidím v tom, že tato weby jsou vcelku slušně placeny ruskou tajnou službou, diplomaty apod., fyzicky mohou být umístěny zdarma na ruských servrech, takže zcela jistě nejsou závislé na pár korunách výdělku z reklamy. Z tohoto důvodu lze onu "ruskou stopu" považovat za účelovou nepravdu.

Jaká je obrana?

V zásadě existují dva postupy, právní a aktivistický. Mohou fungovat nezávisle na sobě, i se vzájemně potencovat.
Jsem dost skeptický vůči úspěchu žaloby "antikonspiračních" webů u ústavního soudu, coby pachatelů cenzury. Dokud nebude v našem právním systému provedena stejná čistka od osob s komunistickou minulostí a protidemokraticky aktivistickou přítomností, jaká nyní probíhá v Polsku, bude s vysokou pravděpodobností přijetí takové žaloby vůbec odmítáno, případně bude její výsledek negativní. Toto jsou věci, které může změnit jen výrazná personální změna v zákonodárných orgánech a její nastartování mohou přinést volby, které budou za cca dva měsíce. Osobně bych byl proto, aby soudci všech stupňů procházeli volbami, jak je tomu v některých demokratických zemích.
Jiná situace je zařazení nějakého konkrétního webu na příslušnou "černou listinu" a následného řešení této akce. V takovém případě se jedná o akt, který se dá charakterizovat jako pomluva (a nejsou problémy s dokazováním, že se udál). Naopak konstruktér takovéto "černé listiny" musí o žalobci velice exaktně prokázat, že se skutečně jedná o web, šířící záměrně nepravdivé informace. Přičemž komentář, byť s pro sluníčkáře a pražskokavárníky nepohodlnými závěry, se za "nepravdivou informaci" dost dobře považovat nedá, protože ten pravdivě vypovídá o názorech komentujícího, případně přináší alternativní výklad obecně přijímaných fakt.
A právo, pokud není nějak účelově znásilňováno, funguje tak, že pokud chytíte ve svém bytě zloděje a nebudete mít o této události dostatečný počet věrohodných svědectví nebo věcných důkazů, tak můžete být za šíření této informace odsouzeni pro pomluvu. Ze svého širšího okolí o jednom podobném případu vím.
Pochopitelně, v případě pomluvy se nejedná jen o ušlý zisk za reklamu, ale i o újmu na cti pomlouvaného, která může výši náhrady postrčit podstatně výše. Takže "antikonspirační" weby by mohly po pár prohraných sporech skončit pro nedostatek finančních prostředků a neschopnost splácet vzniklé dluhy.
Pokud se týká aktivistického přístupu, potom je třeba vyjít z toho, že firma je zde od toho, aby generovala zisk a nikoli aby byla nástrojem rudých, hnědých či černých politruků. U sluníčkářů a pražskokavárníků se natolik nepřehledně mísí komunistické a fašistické/nacistické prvky, že se opravdu nehodlám pouštět do rozboru, ke které z těchto ideologií mají blíž. Za důležité považuji pouze to, že aktivně bojují proti demokracii.
Takže pokud se podaří zorganizovat bojkot firem, které přistoupí na hru s "černou listinou" konspiračních webů, může být bojkot jejich zboží a služeb čtenáři těchto webů popudem pro řadu z nich, aby tento politický aktivismus opustily (zejména pokud současně s nečekanou stagnací ekonomických výsledků, nebo dokonce poklesem, obdrží vícero emailů či dopisů na téma "přišli jste ve mě o zákazníka, protože spolupracujete s cenzorským projektem").
Dalším aktivistickým přístupem je větší používání adblocku a podobného SW, který zobrazení reklamy odfiltrovává. Uživatelská veřejnost IMHO pořád čeká na SW, který by prohlíženému webu hlásil, že reklamu zobrazuje, a reálně tak nečinil (což by eliminovalo snahy některých webů blokovat uživatele se zapnutým adblockem).
V souvislosti s podřizováním reklamních webů nějakým ideologickým aktivistům totiž zcela jednoznačně padá "amorálnost" blokování reklamy, protože její neblokování znamená podporu ideologie, s níž většina uživatelů internetu (ankety jsou v tomto neúprosné) nesouhlasí a naopak ji explicitně odmítá.
Pochopitelně, opět neuškodí pár e-mailů na téma "adblok vypnu, až budete neutrálně informovat o zboží a službách, a ne se podílet na hovadské politické indoktrinaci".
Pokud by se podařilo ekonomicky odstřelit reklamní weby, které na provozovateli nezávisle vkládají do webových stránek automatické reklamní prvky (mnohdy napsané tak idiotsky, že vyvolají zatuhnutí webového prohlížeče, nebo dokonce nutnost restartovat počítač) a navrátit do stavu "já vám do svého webu zakomponuji vaše reklamní prvky, které si ale sám vyberu tak, aby technicky nevadily mým čtenářům, a vy mi za to zaplatíte", tak by se také nestalo nic špatného a byl by to jednoznačně pozitivní side effect.

Můj osobní  názor je, že podobné pokusy o cenzuru, maskovanou jako necenzuru, je vhodné atakovat všemi dostupnými prostředky, a to co nejdříve, aby se neměly čas usadit. A opět je nutno v této souvislosti připomenout blížící se volby, v nichž bychom se měli snažit, aby sluníčkáři a pražští (spolu s jinými) kavárníci zůstali mimo parlamentní lavice.

Windows a Linux

K povídání o počítačovém vyděračském viru byly připojeny komentáře, že bych měl vysvětlit ony rozdíly mezi Linuxem a Windows, které považuji za významné.

Základní pojmy

Linux je základ (jádro) operačního systému, který byl vymyšlen (tehdy) studentem Linusem Torvaldsem. Požadavkem byl operační systém, který by měl vlastnosti operačních systémů odpovídajících normě pro UNIX a současně byl zdarma (později se objevily licence typu GPL).
Na úrovni příkazů, tedy jejich znění a další syntaxe, což jsou věci, které nejsou patentovány, odpovídá Linux operačnímu systému UNIXového typu, pod kapotou mu ovšem běží zcela jiný kód, který pak zajišťuje jeho chod. Protože je tento operační systém otevřený, je pro něj velice snadné (relativně a pro toho, kdo to umí) vytvářet aplikace, které operační systém "naplno" využívají.
Pojem "linux" (zpravidla s malým písmenem) se posléze používá ještě pro tzv. linuxové distribuce, což je operační systém s přidruženými programy a možností doinstalovat další, takže vzniká něco, co je použitelné pro běžného uživatele (který jaksi nemá potřebu komunikovat s jádrem operačního systému pomocí pýthických zkratek a příkazů, zadávaných z klávesnice, a jásat nad pro nezasvěceného nesrozumitelnými odezvami systému, jdoucími jako text na obrazovku nebo do tiskového terminálu.
Linuxových distribucí je velké množství. Některé jsou vzájemně kompatibilní, tj. binární kód (to, co běží v počítači) jednotlivých programů by měl být vzájemně přenositelný. Přenositelnost mezi binárně nekompatibilními distribucemi zajišťuje možnost kompilace programů ze zdrojových textů (nejčastěji v jazyce C nebo C++). Program, zkompilovaný na daném počítači, by na něm měl jet a využívat i naplno zvláštnosti jeho hardwarového vybavení (tedy běžet ještě lépe než to, co nabízí didtribuce už v předkompilované podobě). V éře silných počítačů, velkých pamětí atd. se většinou kompilace neprovádějí (mimo fandy, které to baví). Kompilací může být ovšem získán program, který v distribuci není přítomný a předchystaný do binárního kódu.
Je možné kompilovat i samotné jádro operačního systému, na míru konkrétního počítače, ale opět se to běžně nedělá. Nicméně "lepší" distribuce mají k dispozici větší počet jader a vyberou to (nebo ta), která mají vlastnoti s konkrétním počítačem nejkompatibilnější. Většinou je možnost startu počítače na jiném jádře a v jiném režimu v nabídce systému při jeho spouštění.
Některé linuxové distribuce obsahují i placený software a možnost si ho zakoupit, jiné jsou "čistě GNU-GPL", tj. neobsahují ve svém základu ani programy, které jsou sice zdarma, ale pod nějakou omezující licencí (z nejznámějších programů je takto omezen např. TeX, ale určitá omezení platí i např. pro Mozillu, např. její logo je chráněno ochrannou známkou, proto není v základní nabídce "čistě GNU-GPL" distribuce Debian).
Důležité je, že Linux má od své podstaty (tedy jádra operačního systému) a své historie, včetně "před narozením", od systému Minix, který Linus Torvalds vyvinul jako první, zafixovaná (a současně oddělená, jak od sebe, tak i pro různé uživatele) práva k jednotlivým souborům a adresářům a celý operační systém s jejich definováním a jasným oddělením a respektováním v celé hloubce systému předem počítá.
Windows jsou dědicem DOSu, který byl proti UNIXu jednoznačným krokem zpět, protože jeho vlastnosti na úrovni jádra s něčím jako různá práva pro různé uživatele nepočítala a nebyly na to ani vytvořeny podmínky v jádře operačního systému. V principu na něm šlo spustit kýmkoli cokoli a pokud byly některé funkce zaheslované, dalo se to obejít pomocí systémové diskety.
Vzpomínám v této souvislosti na dnes již mrtvou distriuci Monkey Linux, která byla určena pro souborový systém FAT16. Měla linuxové vlastnosti řešeny tak, že v každém adresáři byl speciální soubor, který obsahoval informace o dlouhých jménech souborů  adresářů a o uživatelských právech. Dalo se do toho nahlédnout z DOS, tudíž bezpečnost veškerá žádná, nicméně to názorně ukazovalo, jaké informace o souborech a adresářích má Linux oproti DOSu navíc. Její hlavní výhodou ovšem bylo, že šlo jednoduše ninstalovat a spustit na počítačí s MS DOS nebo Win 95/98 linux, bez dělení disků, jen v jednom adresáři.
Windows byly původně určeny jako grafická nádstavba nad DOSem (k nám dorazila většinou až verze 3.xx). Pozdější verze byly primárně grafické, ale pod grafickou "slupkou" stál přežíval "starý dobrý" DOS (zlí jazykové říkali, že to bylo to nejlepší od Microsoftu, a to proto, že to neprogramovali, ale koupili hotové od IBM).
Windows byly a jsou problematické tím, že vždy vytvářely binární monokulturu (tj. binární soubory určité verze určitého programu jsou na úrovni sledu jedniček a nul totožné), včetně částí operačního systému.
I laikovi musí být jasné, že je snadnější napsat virus, kterému se řekne "v souboru s názvem SXY.ZZZ v adresáři AAA přepiš byte číslo 1125 - 1238 hodnotami z následujícího seznamu, než virus, který má tyto byte aktivně hledat v souborech, které se mohou jmenovat různě a být i v různých adresářích a ty kritické byte mohou být na různých místech tohoto souboru (a nemusejí být vždy a za všech okolností zcela stejné). Lze jistě napsat virus, který "obslouží" několik desítek nejčastěji se vyskytujících variant, ale bude podstatně větší a pomalejší (se všemi důsledky pro jeho šíření) a zcela jistě neobslouží všechny existující možnosti.
Apple je ještě daleko monokulturnější, protože vytváří i monokulturu hardwarovou. Výhodou je vyšší výkon software (včetně OS), protože je vyvořeno pro jediný druh hardware a na něj je s maximální možnou mírou optimalizováno. Je to ovšem systém UNIXového typu, takže má řadu bezpečnostních prvků "zadrátovánu" v hloubi operačního systému (podobně jako Linux).
Existují pokusy převést operační systém Apple na jiný hardware (hlavně PC), ale nejsou oficiální a jejich výsledky jsou nejisté.

Další informace

Abych ještě doplnil pár věcí:
Pro linuxy existuje program wine, který umožňuje spouštění některých windowsovských programů. Funguje tak, že zachytává komunikaci programu s operačním systémem a snaží se na ni odpovídat tak, jak by to udělala windows. Lze tak např. zajistit obsluhu zařízení, pro něž neexistují v Linuxu ovladače (embryo wine vzniklo údajně tak, že se jeho autorovi nechtělo psát metodou pokus - omyl linuxový ovladač k nějaké tiskárně a tak napsal mezivrstvu mezi windowsovským ovladačem a linuxovým jádrem), ale dají se tak spouštět i některé hry a některé verze windowsích office, četl jsem i o úspěšném spuštění některých verzí Photoshopu, teoreticky by se měl dát pod wine rozchodit i Zoner.
DOS lze na Linuxu (ale i jiných operačních systémech) emulovat pomocí aplikace DOSBox. Existuje ještě DOSEMU, což je aplikace, umožňující pod Linuxem spustit samotný DOS, máte-li legální instalační média.
Pro Linux (ale i jiné OS) existuje program, který v počítači vytvoří "virtuální počítač", na němž může být jiný operační systém a lze na něj nainstalovat i windows (a taky DOS), máte-li legální instalační média. Tento virtuální počítač je oddělen od světa (včetně připojení na internet) mezivrstvou, zajišťovanou počítačem a operačním systémem, na němž to celé běží. Ten může i monitorovat komunikaci virtuálního počítače s okolím a včas ji zablokovat, shledá-li ji nějak podezřelou. Navíc se celý tento počítač instaluje do RAM (po instalaci se vyrobí programem backup jeho kopie a uloží, a ta se při dalších spouštěních obnovuje), včetně disků, za něž se vydává kus operační paměti v ROM, takže vypnutí spolehlivě zlikviduje jakékoli breberky, které do něj pronikly. Trvalejší zápisy se dějí pod kontrolou OS běžícího na pozadí a případně na externí média. Tento systém se vedle existence více operačních systémů na jednom stroji (a při současném běhu) užívá (v různých modifikacích) rovněž jako "sandbox" pro spouštění podezřelého nebo pro analýzu škodlivého (o němž to tedy explicitně víme) software.
Pokud hodlá člověk provádět na počítači nějaké "virus rizikové" aktivity, může v linuxovém systému vytvořit nového uživatele se silně očesanými právy (včetně toho, že nesmí nahlížet do adresáře "normálního" uživatele a má omezen zápis) a lze u něj nastavit i "paranoidní" bezpečnostní úroveň, kdy např. každý zápis na disk vyžaduje explicitní povolení od uživatele se zadáním hesla. Něco podobného je na windows nemožné.

Problematika kompatibility

Jako uživatele mě kompatibilita nebo podobnost toho, co se děje "pod kapotou", absolutně nemusí zajímat. Potřebuji, aby se tentýž program choval identicky na různých počítačích a pokud je to zajištěno i pro různé operační systémy, tím lépe. Potom potřebuji, aby počítač B správně načetl soubor, uložený v počítači A na externí médium, nebo na něj poslaný po internetu (v poslední době se užívá i ukládání do cloudu).
Hlavní problém je na straně windows, které používají obskurní a nikde nedefinované datové formáty, s nimiž si občas samy neporadí. Opakovaně jsem byl svědkem toho, že Word nebo Excel nedokázaly načíst soubor, který předchozí den vytvořily a uložily.
Pokud přinutíme windowsí office, aby ukládaly soubory do formátu .doc resp .xls, tak problémy zpravidla již nebudou, problémy dělají formáty .docx a .xlsx. Většinou dojde k porušení grafiky (obrázky jsou jinde, zmizí, nebo jsou přes ně barevné pruhy). Formát open document, jak pro texty tak pro tabulky a presentace, problém opět nedělá a některé windowsí ofice už umí ukládat i do něj. Stejně nedělá problém formát .pdf, do něhož novější verze Wordu také umějí exportovat dokument, přičemž některé linuxové office (např. AbiWord) ho umějí nejen zobrazit, ale i dále editovat.
Pro bitmapovou grafiku má linux GIMP (chovající se stejně jako na windows), jehož jediným nedostatkem je absence 16bitové grafiky (tvůrci programu ji uživatelské kumunitě slibují již mnoho let). Tu ovšem člověk využije málokdy, protože takovouto hloubku grafiky neumí zpracovat ani většina zobrazovacích zařízení a tiskáren. Pro běžnou úpravu fotografií (ořez, úprava jasu a kontrastu) GIMP bohatě postačuje. Pro pokročilejší grafiku je na Linuxu lepší ImageMagick, který 16bitovou grafiku umí, ale pracuje bez interaktivního rozhraní z příkazové řádky. Někomu to může vadit, ale protože se příkazy dají zapisovat (libovolným editorem "holého" textu) do souborů a opakovaně spouštět s různými úpravami a modifikacemi, je výsledek nakonec lepší než práce s myší v GIMPU nebo některém z mnoha jiných malování pro Linux (nechci-li jít "s kanonem na vrabce" a spouštět na nějakou drobnost GIMP, sáhnu nejčastěji po Xpaintu).
Pro vektorovou grafiku je zde Inkscape (stejný jako pro windows) a, přiznám se, hlavně používám rovněž vektorový metapost z balíku pro TeX.
Pro 3D grafiku je zde POVRay (kompatibilní s windowsovskou verzi), wysiwyg nádstavby pro něj (pro Linux j jich více a v různé kvlitě) a Blender (opět stejný jako pro windows), který se již od POVRaye oddělil (původně bylo možné v Blenderu vytvořený obázek uložit ve zdrojovém textu pro POVRay a v tomto programu provést finální rendering).
Pokud se týká mulimédií, tak pokud nejsou poprzněna DRM (a taková nemusejí vždy jet ani na windows), tak s nimi nejsou zpravidla problémy.
Hlavní problém Linuxu je ten, že pro něj existuje poměrně málo her, zejména těch "filmrealistických".

Hlavní problém windows

Za hlavní problém windows považuji to, že jsou, podobně jako DOS, záměrně přizpůsobovány co nejnižší vědomostní úrovni uživatele. Systém se "stará" prakticky o vše a uživateli, který by do toho chtěl nějak zasahovat, spíše překáží.
Bezpečnost je řešena naproto stejným způsobem. Systém nejenže nevede uživatele k bezpečnému chování, ale bezpečnému chování spíše systmaticky překáží. Včetně toho, že se bezpečnější nastavení (pokud jsou vůbec dostupná) přinejmenším po každé aktualizaci (ale některá i po restartu systému) sama od sebe nastaví zpět na méně bezpečnou variantu.
Navíc některé programy od Microsoftu (např. office) explicitně vyžadují aby byly spuštěny s právy superuživatele (který už je ve vyšších verzích windows odlišen od běžného uživatele), takže odlišení superuživatele od běžného uživatele v podstatě pozbývá jakýkoli smysl, protože makroviry Wordu a Excelu se šíří se superuživatelskými právy a superuživatelská práva má i kterýkoli soubor, spuštěný z elektronické pošty, pokud je používán MS officový Outlook. A to ani nemluvím o prasečině, kdy se jakákoli příloha automaticky spustí už při najetí (ne tedy kliknutí) myší na příslušnou ikonku (které jinak v systému zobrazí vlastnosti souboru). Soudruzi z Microsoftu si tak ušetřili práci tím, že tyto aplikace využívají systémové programy, ale za cenu, že běžný uživatel musí nějakou cestou získat práva k přímému kontktu s operačním systémem a zasahováním do jeho chodu, což je bezpečnostní průšvih jehož řešení je srovnatelné s kvdraturou kruhu.
Bezpečnostní prasečina je i nezobrazování přípon souboru (a nemožnost jejich změny). Takže např. příloha "Virus.pdf.exe" se zobrazí uživateli jako "Virus.pdf".
Zatímco Linux má řadu bezpečnostních prvků zabudovánu přímo v jádře operačního systému (jak jsem uvdl), windows jsou primárně nebezpečná a tato nebezpečnost je snižována dodatkovými programy a utilitami, případně záplatami, které tím, že se pohybují a pracují mimo jádro systému, pracují s podstatně nižší efektivitou a ukrajují daleko větší část výkonu počítače. Takže nejnovější windows s potřebnými antiviry, firewally a dalšími bezpečnostními programy na nejmodernějším hardware nejedou o mnoho rychleji než nebožky Windows 95 na Pentiu.
Dalším problémem je nekompatibilita jednotlivých verzí windows mezi sebou, která vede k problémům jak s konkrétními programy, tak i s různými periferiemi (tiskárny, scannery), rovněž i s některými součástmi samotného PC (grafické karty, ale nejen ty). Výsledkem je, že řada programů, které uživatel za krvavé peníze zakoupil, po upgrade windows přestane fungovat, případně přestanou fungovat periferie, nebo dokonce zatuhne celý počítač. Potom je následkem upgrade windows nucený nákup nového počítače (nebo alespoň jeho nákladná modernizace) a nákup nových periferií a také nového programového vybavení. Nebo se uživatel vrátí k funkčnímu operačnímu systému, byť staršímu.
Od toho se odvíjí i přetrvávající obliba již oficiálně nepodporovaných Windows XP, která se významná část uživatelů snaží udržet v chodu, protože (správně) předpokládá, že by upgrade jen přinesl komplikace, ale žádný přínos.
Faktem je, že za drahé peníze přinášejí windows daleko méně bezpečnosti  uživtelského komfortu než větší linuxové distribuce.
U linuxu je zpětná kompatibilita daleko lepší, včetně toho, že již nepodporované programy lze na nové verzi systému zkompilovat. Vzhledem k tomu, že na linuxu mohou, na rozdíl od windows, koexistovat různé verze těchže knihoven, není ani problém s doinstalováním starších verzí některých knihoven (pokud ty nové nejsou pro daný strší program zpětně kompatibilní). Ne, že by to byla jednoduchá práce, doporučuji něco takového spíše svěřit nějaké odborné firmě, ale v principu to jde, a to je to hlavní.

Přechod

Přechod na Linux je nejlepší pozvolný, tj. využít možnosti duálního bootování a mít na počítači jak windows tak i Linux. Doporučuji v tom případě vedle linuxového a windowsového disku (diskového oddílu) ještě disk (nebo diskový oddíl) formátovaný na souborový systém VFAT, do něhož umějí zapisovat a číst oba systémy. Windows linuxový disk nebo diskový oddíl "nevidí", Linux do windows vidí, umí z nich číst a v poslední době i zapisovat, nicméně ještě nedávno byl zápis z Linuxu do NTFS "jen na vlastní nebezpečí", takže bych se do zapisování do windowsovského disku nehrnul. Možná jsem však jen ultrakonzervativně opatrný. VFAT má omezení velikosti souboru (někde kolem 2GB), takové soubory se však, mimo filmy v HD kvalitě, u běžného uživatele zpravidla nevidí.
Na Linuxu (respektive v linuxové istribuci) pak lze provádět stále se rozšiřující spektrum úkonů (rozhodně bych začal sledováním internetu a elektronickou poštou) a aktivity pod windows postupně omezovat. Nakonec zůstanou aktivity, které na Linux převést nejdou (některé hry, některé windows only programy, pokud se bez nich člověk neobejde), případně nic.
Já sám, protože hry apod. neprovozuji, jsem asi po pěti letech existence s dual bootem konstatoval, že jsem byl ve windows naposled asi před třemi měsíci, a to ještě z lenosti a ne proto, že by daný úkon nebyl proveditelný z Linuxu. A protože jsem to konstatoval z důvodu, že mi začal harddisk decentně naznačovat svou přípravu k odebrání se na odpočinek do křemíkového nebe, a bylo nutno pořídit nový a reinstalovat systém, jsem se od windows při této akci definitivně odstřihl a zůstal na čistě linuxovém PC.

Tedy, abych to shrnul, Linux je svou podstatou a celkovou koncepcí bezpečnější. Binární nekompatbilita jednotlivých instalací nevadí, naopak je důležitou složkou vyšší bezpečnosti systému, o datovou kompatibilitu je na Linuxu postaráno podstatně lépe než na windows.

Zamyšlení nad vyděračským virem

Opět došlo k masívnímu útoku tzv. ransomware, byť poněkud atypickému tím, že stránka, na níž se měla poslat informace o zplacení výkupného, byla zablokována, takže se tvůrci viru k penězům nedostanou.

Podstata problému

Ransomware většinou nějak znepřístupní data na disku. Potom vydá výzvu k zaplacení požadované částky a po zaplacení by měl uživatel dostat heslo, kterým se disk zpřístupní. V některých případech se ta druhá část nestane, lze uvažovat i to, že jsou data na disku poškozena takovým způsobem, že je opravit ani nejde.
Poslední virus ovšem má jednu novinku, nešifruje samotný disk, jeho oddíly nebo soubory, ale šifruje MBR (master boot record), což je stopa, která obsahuje údaje nezbytné pro zavedení operačního systému. Výhodou tohoto postupu je, že šifrování netrvá desítky minut až hodiny (podle velikosti disku a rychlosti počítače), ale jen zlomek sekundy, během kterého antivir nestačí nadělat nic.
Problém se objeví po restartu počítače, kdy nenaběhne operační systém, ale objeví se výzvy k zaplacení, která je ovšem neaktuální, protože "virová schránka" je zablokovaná.

Co proti tomu dělat?

Jistěže nejdůležitější prevencí všech průšvihů je zálohování. Platí to i pro havárie disku i pro další nehody, které nějak znehodnotí data na disku.
Problém mají uživatelé windows komplikovaný tím, že souborový systém na zálohovacích médiích (VFAT) není kompatibilní se souborovým systémem na disku (NTFS). Něktré soubory na něj nejde uložit (protože jejich názvy obsahují znaky, které systém VFAT definuje jako "zakázané"), další nelze uložit do stejného adresáře, protože se jejich názvy liší v písmenech, které systém VFAT od sebe nerozeznává a při zálohování přepíše jeden soubor druhým.
Je to mimo jiné dáno tím, že windows vychovávají uživatele k naprostému nemyšlení nad názvy ukládaných souborů.
Určitou pomocí může být použití kompresních nebo spojovacích programů, které udělají z jednoho adresáře (i s případnými podadresáři) jeden velký soubor, a ten uloží na zálohovacím médiu už bez problémů, protože mu lze dát libovolný název (jen se nesmí rozbalovat na zálohovacím médiu, ale musí se před rozbalením překopírovat zpět na disk s NTFS).
Uživatelé windows většinou s těmito programy nepracují a pracovat ani moc dobře nedovedou, na rozdíl např. od uživatelů linuxu.

Pomoc pro zálohování

Není problém mít v počítači paralelně s diskem s windows i disk s linuxem naformátovaný na některý z linuxových souborových systémů. Případně i disk nebo diskovou část naformátovanou VFAT.
Určitou výhodou může být skutečnost, že windows na linuxový disk nevidí, takže naprostá většina windowsovských breberek se na něj nedostane (uvedený ransomware se ovšem na něj dostávat nepotřebuje, protože se "vyřádí" na MBR, kde není operační systém, ale jeho bootování). Nicméně pro linux se dá vyrobit vcelku jednoduše bootovací médium (dneska flash), kterou se linux nabootuje i při poškozeném MBR. U windows je problém i v tom, že vyvářením podobných "záchranných médií" fakticky porušujeme licenci a jejich tvorba je navíc nepodporovaná výrobcem OS. S tímto aspektem u linuxu (i jiných svobodných OS) problémy nejsou a i v případě licencovaných (a placených) verzí jsou v tomto ohledu licence velmi benevolentní, už proto, že na těchto médiích nebývá nesvobodný SW, za který se platí.
Linux do NTFS umí nahlédnout a zkopírovat jeho obsah. Teoreticky do něho i umí zapisovat, ale to je (vzhledem k tomu, že informace o NTFS nejsou svobodně dostupné) docela riziková operace. Lepší je mít v počítači ještě kus disku / disk s VFAT, do něhož linux i windows zapisují a z něho čtou bezpečně a ten využívat na přesuny souborů mezi nimi.
Čili není problém po ukončení práce s windows přebootovat do linuxu a nové nebo nově pozměněné soubory si překopírovat na linuxovský disk jako zálohu. Pokud potřebujeme tuto zálohu, přepíšeme ji z linuxu na médium s VFAT a načteme do windows.
Další výhodou je, že linux si disk s windows "očichá" a informace o něm si uloží bezpečně u sebe. Takže se do windowsovského disku dostane i v případě havárie systému NTFS (byť třeba ne úplně ke všem souborům). Je otázka, zda u novějších distribucí nebude nutné tuto funkci (respektive systémový program, který ji zajišťuje) explicitně spustit.

Knížecí rada

Další radou "odborníků" i odborníků je upgradování na co nejnovější verzi windows.
S těmi upgrade je u windows jeden naprosto zásadní problém: Microsoft nedokáže rozlišit a oddělit upgrade OS od upgrade svého SW. V důsledku toho jednotlivé upgrade i "bezpečnostní záplaty" zpravidla výrazným způsobem zasahují jak do chování celého OS tak i do chování jednotlivých programů (včetně programů jiných výrobců než MS).
Je docela běžným jevem, že po zavedení upgrade nebo bezpečnostní záplaty přestanou některé programy fungovat úplně, nebo fungují jen částečně, nebo se stanou nějaké jiné "divné věci". Dosti často přestávají fungovat i skripty v Excelu a Wordu a pokud v nich má uživatel vytvořené nějaké programy, tak o ně přijde. Celý problém je akcentován faktem, že (na rozdíl od jiných OS) tyto úkony jsou nevratné a jediným možným způsobem, jak se vrátit k funkčnímu OS je reinstalace windows a jejich postupné upgradování až na level před tím, který vyvolal chybu. Proto také mají poučenější uživatelé upgrade zakázaný, včetně použití takových technik, jako je umístění MS serverů na blacklist v routeru.
MS vychoval svou programátorskou impotencí celé generace uživatelů, pro které upgrade nebo bezpečnostní záplata = katastrofa, kterou je třeba jakýmkoli způsobem odvrátit.
Jedním z důsledků je i stálé využívání nepodporovaného (a tudíž bezpečného před "aktualizacemi") systému Windows XP. Paradoxně ho má ve svých počítačích i nejmodernější loď britské válečné námořní floty, letadlová loď Queen Elizabet II.
Prostě tato rada je naprosto bezcenná a nikdo příčetný windows ve svém počítači aktualizovat nebude.

Je to samotný Microsoft se svou politikou ošetřování SW, který je hlavní příčinou současných bezpečnostních problémů a bez eliminace produktů této firmy z většiny našich počítačů budou tyto problémy i nadále progredovat.

Vysoký výkon EU

Protože se včera rozdělovalo vysvědčení, můžeme s troškou do mlýna přispěchat i my. Na vysvěčení EU (které je obecně stále horší a ve většině členských zemí by referenda o dalším setrvání nebo odchodu byla těsně kolem 50 %, na "divokém východě" by odchod z EU nejspíše s přehledem zvítězil) můžeme dát jednu dobrou známku: Farizejství 1*.

Pokuta pro Google

V nedávných dnech končícího týdne EU udělila společnosti Google vysokou pokutu za to, že zvýšil pořadí pro stránky služby Nákupy Google.
O pravdivosti tohoto obvinění lze jistě vést velice dlouhé debaty. Faktem je, že Google zásadně nezveřejňuje algoritmy, které počítají konkrétní pozice na žebříčku vyhledávaných stránek. Argumentuje tím, že by to patrně vedlo k umělému zvyšování této pozice nečistými triky. O zmíněném algoritmu se oficiálně ví pouze to, že Google "trestá" některé stránky v situaci, kdy nalezne známky umělého zvyšování jejich relevance.
Za těchto okolností je ovšem EUrokomise v docela problematické situaci, protože těžko prokáže, že Google "své" obchody nějak protežuje. V zásadě se klidně může jednat o metodický artefakt, daný např. tím, že Google vytěžuje i své diskusní skupiny, blogy apod., snad donedávna vytěžoval i texty na gmailu, a lze s úspěchem očekávat, že v uvedených zdrojích se budou stránky nějak napojené na Google a jeho služby vyskytovat v odkazech častěji než jinde.
Pokud tedy půjde Google do soudního sporu s EU, může i vyhrát.

Tlaky na Google

Současně ovšem EU a na ni napojené aktivistické organizace požadují po Google (ale také sociálních sítích apod.), aby přizpůsoboval své aktivity politickému zadání ze strany těchto institucí a organizací.
Konkrétně se tedy po Googlu chce, aby uměle k...il výsledky vyhledávání tak, aby se v nich nezobrazovaly na prvních místech (případně aby se nezobrazovaly vůbec) některé "politicky nevhodné" stránky, blogy, skupiny, obrázky apod.
Pan Čulík se onehdá (snad minulý týden) děsně rozčiloval, že Google "pořád ještě najde rasistické a xenofobní stránky typu IvČRN".
Takže Evropská unie na jedné straně trestá Google za údajné zneužití monopolního postavení a na druhé straně ovšem současně požaduje, aby zcela explicitně toto postavení zneužil na politickém kolbišti tím způsobem, že bude vyhledané stránky cenzurovat podle nějakého obskurního politického klíče, zadaného EU či nějakými aktivistickými skupinami.
Tohle je opravdu farizejství první kategorie, které si zcela jistě zaslouží za tento předmět jedničku s hvězdičkou.

Problém Googlu

Soudruhům cenzorům utíká jedna důležitá věc: Google své postavení nabyl tím, že relativně spolehlivě a relativně neutrálně předkládá jakési objektivní informace o síti. Jakékoli kritiky a kontraverze (např. spolupráce s čínskou totalitní vládou, která po něm chtěla +- to samé, co EU a ještě další věci), vždy vedly k poklesu jeho používání, a, což je pro něj ještě důležitější, k poklesu jeho ceny.
Jakmile se veřejně rozkřikne (a EU takto veřejně a nahlas křičí dost a dost), že Google ignoruje některé stránky a další obsah internetu podle nějakého politického klíče, tak se lidé tomuto stavu přizpůsobí a přejdou na jiný vyhledávač. Rýsuje se zcela jistě ruský yandex nebo čínský baidu. Oba jistě také cenzurují, ale podle místní politické potřeby, která se s tou EUnijní zcela míjí. Dá se použít i americký Duck Duck Go, který je ovšem slabší co do počtu vyhledaných stránek, nicméně třeba ty stránky IvČRN, jejich facebook, youtube a další zobrazí. Jeho výhodou je, že o uživatelích neukládá žádné informace. Sám Google ho údajně považuje zasvého potenciálně největšího konkurenta.
Google tedy zdaleka není v situaci socialistického tisku, chráněného před politickou konkurencí zákazem dovozu zahraničních tiskovin a rušením zahraničních rozhlasových stanic. Toto si bruselští sociálfašisté dost dobře neuvědomují. Stále více sklouzávají do představy EU coby svého soukromého pašalíku, osídleného otroky, nad nimiž budou mít plnou kontrolu (včetně kontroly myšlení). Tím se jednak odkopávají, jednak tím "tlačí na pilu", takže do jisté míry a u části populace narušují syndrom pomalu vařené žáby.
Reakce na síti může být opravdu taková, že Google poklesne drasticky ve sledovanosti (což se promítne do jeho ceny). V politické rovině se tím v jednotlivých státech jen zvětší procento občanů, podporujících odchod z této organizace nebo její rozpuštění.

EU si tedy naběhla i aktivitou, která by bez patřičného kontextu mohla být skutečně vnímána jako pozitivní.