Naše justice je zcela odtržená od reality. S tím souhlasí jak občané (a projevuje se to i v různých průzkumech důvěryhodnosti, kde je justice léta "na chvostu").
Paradoxně s tímto tvrzením souhlasí i odborníci z justiční sféry, kteří to ovšem chápou jako pozitivní vlastnost. Představa, že v naší justici může být odsouzen i naprosto a zjevně nevinný člověk, prakticky jen proto, že byla zmeškána nějaká nesmyslně stanovená lhůta, nebo důkaz nebyl předložen na správném formuláři, nebo že skutečný pachatel zločinu je dopaden a usvědčen až potom, co proběhnou pro odsouzeného neúspěšně všechna odvolání, je naplňuje naprostým a hlubokým uspokojením, jakého se jim možná nedostane ani v manželském (či mimomanželském) loži.
Odborníci odmítají i poroty, které jsme zde úspěšně provozovali jak za Rakouska, tak i za první republiky a v řadě zemí je provozují i dnes. Ty přispívají ke zlidštění justice a jejímu udržení v mantinelech blízkých realitě. Pokud někdo pípne na téma, že by ke sladění naší justice s realitou a obecně chápanou spravedlností pomohla nějaká forma občanské či zastupitelské kontroly nad justicí, reagují totálním zděšením ve stylu: "Vy byste chtěli nějaké komise na způsob McCarthyho?!"
Nuže, podívejme se, jak to za toho McCarthyho vypadalo. Nicméně předtím si dovolím ještě malou odbočku:
Někdy v 80. letech jsem se dostal k pracem zahraničních autorů, které jsem následně doplnil dalšími informacemi (včetně svých praktických zkušeností). Z této směsky pramenů plynulo, že přinejmenším za některými epidemiemi čarodějnických procesů mohly stát přirozené a tehdejší lidskou populací nepochopitelné projevy mikroskopických hub a jejich toxických metabolitů - mykotoxinů. Asi nejlépe je to zdokumentované americkou autorkou Matossian pro salemskou sérii čarodějnických procesů (ke stažení třeba zde: www.samorini.it/doc1/alt_aut/sz/spanos2.pdf). Měl jsem vzácnou příležitost na toto téma hovořit s panem Bedřichem Šindelářem, autorem patrně nejobsáhlejší knihy na téma čarodějnických procesů v našem písemnictví, vydané v roce 1986.
Autor se na tuto teorii netvářil nijak nadšeně. Představa, že by nějaké prachsprosté breberky, co jsou pořádně vidět akorát pod mikroskopem, mohly zasahovat do tak svrchovaně vznešených a důležitých jevů, jako jsou jevy společenské, mu byla silně proti mysli (a není a nebyl v tomto ve své odbornosti ojedinělým zjevem). Osobně to chápu jako příznak určité degradace společenských věd, které si vytvořily jakési separátní hřiště, oplocené vysokou zdí od zbytku světa obecně a "přízemních" biomedicínských a technických oborů zejména.
Nicméně v jednom se musím naopak autora zastat: Autoři na Wikipedii http://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_%C5%A0indel%C3%A1%C5%99 mu vyčítají určitou jednostrannost zaměření "proti západnímu křesťanství". Jeho kniha je zakončena kapitolou o "komisích pro neamerickou činnost". Právě v souvislosti s tou si mi stěžoval, že měl připravenou velmi rozsáhlou kapitolu o "čarodějnických procesech" světsky orientovaných států, kde byly stalinské procesy 30. let, procesy 50. let u nás apod., nicméně mu to všechno cenzura seškrtala, takže "zbyl akorát ten chudák McCarthy".
A nyní tedy k tomu Mc Carthymu.
Působil v době po skončení druhé světové války a na začátku války studené, kdy vrstva amerických intelektuálů (zejména humanitních) byla prolezlá sympatizanty sovětského režimu. Přitom v té době už muselo být každému jasné, co je tento režim zač, a že si v podstatě v ničem nezadá s režimem v právě poraženém Německu (snad s výjimkou pronásledování Židů, které nabylo síly až po smrti Stalina a německé intenzity nedosáhlo nikdy). Poslední zmíněný fakt může být jeden z důvodů, proč sovětský totalitní režim podporovala a propagovala řada Židů nebo osob se židovskými předky.
Nicméně faktem je, že tito lidé působili značně společensky destruktivně, včetně toho, že se snažili zpochybňovat hodnoty demokracie a občanských práv. Někteří z nich se dopouštěli i činů jednoznačně kriminálních, jako bylo angažování se ve špionážních a sabotážních aktivitách organizovaných sovětskou tajnou službou.
Za těchto okolností tedy zahájil činnost McCarthy se svými "komisemi pro neamerickou činnost".
Je třeba zdůraznit, že zatímco od soudů v komunistických zemích šli odsouzení rovnou do gulagů (nebo jejich ekvivalentů třeba u nás), případně na popraviště, od těchto komisí se odcházelo v případě usvědčení pouze se zákazem veřejné činnosti (usvědčení tedy byli potrestáni podobně jako u nás proněmečtí novináři a umělci po osvobození, nebo podobní pronacističtí novináři a umělci v samotném Německu v rámci jeho denacifikace). Srovnání s politickými procesy ve státech komunistického bloku tedy z hlediska dopadu na další život odsouzených zcela jednoznačně pokulhává.
Další věcí je, že po pádu SSSR byly za Jelcinovy éry na nějakou dobu otevřeny archivy sovětských tajných služeb. V té době se zjistilo, že prakticky všichni postižení "komisemi pro neamerickou činnost" byli skutečně řízeni sovětskou zpravodajskou službou, a že tyto komise dělaly v podstatě pouze negativní chyby, tj. že řádově procenta jimi očištěných byla ve skutečnosti také komunistickými / sovětskými agenty; chyb v opačném gardu byly zlomky promile. Pokud se to vyjádří percentuálně, měly tyto komise podstatně menší míru chybovosti ve smyslu vytváření nevinně odsouzených než profesionální soudy v civilizovaných zemích. Přitom ještě musíme zhodnotit fakt, že zatímco v případě uvedených komisí máme v důsledku velmi vzácné shody okolností "absolutní" informaci o všech nespravedlivě / spravedlivě odsouzených či vyviněných, u soudů můžeme pracovat jen s případy, kdy za zločin "přišitý" justičním aparátem nevinnému byl posléze právoplatně odsouzen někdo jiný. Protože se něčemu takovému policie i justice se prakticky vždy velmi aktivně brání a k revizi nespravdlivého odsouzení dochází jen výjimečně, můžeme se jen dohadovat, kolik procent (či desítek procent) máme odsoouzených, kteří v důsledku laxnosti a šlendriánu profesionální policie a profesionální justice "sedí", nebo ve vězení již zemřelo. To, že i při zohlednění takovýchto nesouměřitelných dat, měly McCarthyho komise menší chybovost, vypovídá o "kvalitách" profesionálů mnohé. Tento fakt je také velice silným argumentem, zpochybňujícím hlasy odborných "Všeználků".
"Komise pro neamerickou činnost", které se snažily o co nejpřesnější reflexi objetivní reality, pochopitelně nelze ani náznakem srovnávat s politickými procesy v zemích východního bloku, jak se často děje. V komunistických politických procesech byla vina či nevina (a případně i rozsudek) nadiktována předem politickými orgány a soud pouze tomuto stranickému rozhodnutí dělal štafáž.
Z tohoto důvodu je nesmyslné i srovnávání těchto komisí s komunistickými soudy i po stránce věcnosti. Takováto srovnání jsou výsledkem myšlení extrémních levičáků, kteří i Rosenbergovy dodnes prohlašují za "nevinné oběti fašistické americké justice".
Z těchto důvodů bych se opravdu nebál zřízení nějaké supervize nad soudy ve formě občanských komisí. Právě zkušenost s McCarthyho komisemi ukazuje, že takové komise mohou být efektivnější a bližší realitě než profesionální soudy. Nelze se tedy divit ani tomu, že se profesionálové demagogicky snaží udělat z nich jakýsi "odstrašující příklad".
čtvrtek 19. září 2013
pondělí 16. září 2013
Aktualizace předchozího postu
1. Papež František chce dát imigrantům k dispozici kláštery:
http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/8874-papez-frantisek-chce-dat-imigrantum-k-dispozici-klastery.aspx
Nechtěně tím ukazuje, že římskokatolická církev jako organizace skutečně není nic jiného, než trojský kůň islamizace v Evropě.
2. Římskokatolická církev bojuje za zákaz potratů v celé EU.
http://claritatis.cz/zpravy/evropa/zakaz-potratu-v-zemich-eu/5626
Zajímavý je následující citát: "Formálně EU nemůže zasahovat do právních předpisů členských států v oblasti práva na potrat, ale může sama vypracovávat právní předpisy, které jsou v souladu se základními zásadami rovnosti a důstojnosti každé lidské bytosti od jejího početí."
Jinými slovy, EU je naprostá právní žumpa, kde se dá jakákoli, i poměrně "neprůstřelně" formulovaná norma různými obezličkami obejít, když se v tom umí chodit a je po ruce příslušný mocenský aparát. Čím rychleji se z této organizace dostaneme, tím lépe pro nás.
http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/8874-papez-frantisek-chce-dat-imigrantum-k-dispozici-klastery.aspx
Nechtěně tím ukazuje, že římskokatolická církev jako organizace skutečně není nic jiného, než trojský kůň islamizace v Evropě.
2. Římskokatolická církev bojuje za zákaz potratů v celé EU.
http://claritatis.cz/zpravy/evropa/zakaz-potratu-v-zemich-eu/5626
Zajímavý je následující citát: "Formálně EU nemůže zasahovat do právních předpisů členských států v oblasti práva na potrat, ale může sama vypracovávat právní předpisy, které jsou v souladu se základními zásadami rovnosti a důstojnosti každé lidské bytosti od jejího početí."
Jinými slovy, EU je naprostá právní žumpa, kde se dá jakákoli, i poměrně "neprůstřelně" formulovaná norma různými obezličkami obejít, když se v tom umí chodit a je po ruce příslušný mocenský aparát. Čím rychleji se z této organizace dostaneme, tím lépe pro nás.
pátek 13. září 2013
Papež se opět ukázal.
Na závěr Ramadánu se papež opět obrátil na muslimy s velmi vstřícným až vtíravým poselstvím:
http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/8831-papez-se-obraci-na-muslimy-muslimum-na-celem-svete.aspx
Mluví se v něm o hodnotách společných pro křesťanství a islám, o nutnosti úcty k těmto náboženstvím, o tom, jak útoky na náboženství způsobují "mnoho bolesti". Mluví se v něm i o obecné potřebě vychovávat mládež k "úctě k náboženství".
Jinými slovy, papež názorně předvedl, že mezi křesťanstvím a islámem je, alespoň dle jeho názoru a proklamací, významná shoda. Naznačil v podstatě, že hodlá sabotovat jakoukoli ideologickou opozici vůči islámu a v podstatě jakékoli snahy o obranu civilizovaných evropanů před barbarskými islámskými hordami. Obrazně řečeno, při lezení muslimům do zadku se dostal až někam do tlustého střeva, tedy tam, kam se nedostane svému partnerovi ani velmi zaláskovaný a vášnivý gay.
To vše v situaci, kdy ideologové té samé církve, jíž je hlavou, prohlašují křesťany obecně a katolíky zvlášť za jediné schopné a současně jediné pomazané k obraně evropské civilizace proti islámu a islamizaci.
Adekvátní reakce na tento papežův proslov je následující: Přestat počítat s církevně organizovanými křesťany jako se silou, která by mohla pomoci v boji proti islamizaci. Tak, jako po uzavření konkordátu s fašisty a nacisty nebylo možné takto s církví počítat v protifašistickém/nacistickém odboji. A naprosto stejná situace nastala i v případě vztahu církví a komunistů, kdy např. faráři sestavovali pro komunisty svodky o náladách obyvatel, jejichž jedním z nejvýznamnějších zdrojů (protože komunistické věrchušce nedostupný jinou cestou) byly zpovědnice. Jistěže tím není dotčena pravděpodobnost zapojení řadových věřících i nižšího kléru do tohoto boje, stejně jako řadový věřící i jednotliví duchovní bojovali proti zmíněným totalitním režimům (a často v tomto boji položili i životy své a svých rodin), nicméně šli jednoznačně proti oficiální linii církve a jejích institucí. Snad jedinou výjimkou za války byli pravoslavní křesťané, ti ovšem měli své centrum v Rusku, a to po přepadení SSSR vyhlásilo zcela oficiálně nacistům boj na život a na smrt.
Papežem presentovaný postoj k islámu rozhodně není nový. Papež jednak navazuje na svatého, jehož jméno přijal, který takovýto postoj k islámu zaujímal také. Sice se mu podařilo "vykecat" ze zajetí část křižáků, ale celkový vliv jeho vystoupení na morálku křížových výprav a obyvatel křižáckých států byl spíš katastofální než jen destruktivní a brzy po této epizodě byly křížové výpravy odpískány a křesťanské obyvatelstvo na Blízkém Východě ponecháno osudu.
Další, na koho papež navazuje, ať už vědomky nebo nevědomky, jsou postoje křesťanského kléru na Pyrenejském poloostrově v době jeho okupace muslimy.
Nalistujeme-li na Wikipedii článek o bitvě u Covadongy (srbská a ruská verze jsou daleko podrobnější než anglická) setkáme se s tím, jak španělské duchovenstvo opakovaně vyzývalo k pokoře vůči okupantům (přes jejich naprosto bezuzdné řádění, srovnatelné s aktivitami SS na dobytých územích SSSR).
I u té Covadongy se sešli křesťanští bojovníci navzdory církevním zákazům a biskup je do poslední chvíle demoralizoval pobídkami k jednání s nepřáteli. Až když bylo jasné, že neuspěje, velmi vlažně boji požehnal. Když pak křesťané, útočící v cca třístovkovém počtu proti tří až čtyřnásobné přesile(*), krvavě zvítezili (opravdu krvavě, z vítězného vojska zůstal naživu velitel a deset vojáků (**), na islámské straně bylo kompletně vybito jádro elitních bojovníků kolem velitele, včetně něj, a většina zbylých vojáků - zbytek propadl panice a prchl z bojiště). Je charakteristické pro křesťany obecně a římské katolíky zvláště, že si následně bitvu kněží "přivlastnili" coby mariánský zázrak.
Nicméně touhle bitvou, přes odpor římskokatolické církve, začala reconquista. Bylo osvobozeno první území, na které se už muslimové nedokázali vrátit, případně nenašli morální sílu to učinit.
V boji proti islamizaci a islámské totalitě se prostě opět budeme muset nejen obejít bez pomoci křesťanské církve, ale vybojovat ho v podstatě i proti ní, protože pro vysoký klérus je islámská totalita přijatelnější než současná evropská společnost, tendující k náboženské vlažnosti, sekularismu a ateismu.
Odkaz na uvedené zdroje by měl pomoci všem, kdo se dostanou do diskuse s křesťanskými aktivisty, kteří mají tendenci adorovat křesťanství jako jedinou ideologii, stojící proti islámu.
______________________________
* Moderní odhady redukují počty na 1/5 a méně údaje oproti soudobým pramenům.
** Lze považovat za pravděpodobné, že někteří z těch, kteří později na následky svých zranění zemřeli, byli ještě na konci bitvy "provozuschopní". Ještě za Napoleona umírala většina vojáků na následné nezvládnuté komplikace zranění než na tak těžká zranění, která je usmrtila během samotného boje.
http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/8831-papez-se-obraci-na-muslimy-muslimum-na-celem-svete.aspx
Mluví se v něm o hodnotách společných pro křesťanství a islám, o nutnosti úcty k těmto náboženstvím, o tom, jak útoky na náboženství způsobují "mnoho bolesti". Mluví se v něm i o obecné potřebě vychovávat mládež k "úctě k náboženství".
Jinými slovy, papež názorně předvedl, že mezi křesťanstvím a islámem je, alespoň dle jeho názoru a proklamací, významná shoda. Naznačil v podstatě, že hodlá sabotovat jakoukoli ideologickou opozici vůči islámu a v podstatě jakékoli snahy o obranu civilizovaných evropanů před barbarskými islámskými hordami. Obrazně řečeno, při lezení muslimům do zadku se dostal až někam do tlustého střeva, tedy tam, kam se nedostane svému partnerovi ani velmi zaláskovaný a vášnivý gay.
To vše v situaci, kdy ideologové té samé církve, jíž je hlavou, prohlašují křesťany obecně a katolíky zvlášť za jediné schopné a současně jediné pomazané k obraně evropské civilizace proti islámu a islamizaci.
Adekvátní reakce na tento papežův proslov je následující: Přestat počítat s církevně organizovanými křesťany jako se silou, která by mohla pomoci v boji proti islamizaci. Tak, jako po uzavření konkordátu s fašisty a nacisty nebylo možné takto s církví počítat v protifašistickém/nacistickém odboji. A naprosto stejná situace nastala i v případě vztahu církví a komunistů, kdy např. faráři sestavovali pro komunisty svodky o náladách obyvatel, jejichž jedním z nejvýznamnějších zdrojů (protože komunistické věrchušce nedostupný jinou cestou) byly zpovědnice. Jistěže tím není dotčena pravděpodobnost zapojení řadových věřících i nižšího kléru do tohoto boje, stejně jako řadový věřící i jednotliví duchovní bojovali proti zmíněným totalitním režimům (a často v tomto boji položili i životy své a svých rodin), nicméně šli jednoznačně proti oficiální linii církve a jejích institucí. Snad jedinou výjimkou za války byli pravoslavní křesťané, ti ovšem měli své centrum v Rusku, a to po přepadení SSSR vyhlásilo zcela oficiálně nacistům boj na život a na smrt.
Papežem presentovaný postoj k islámu rozhodně není nový. Papež jednak navazuje na svatého, jehož jméno přijal, který takovýto postoj k islámu zaujímal také. Sice se mu podařilo "vykecat" ze zajetí část křižáků, ale celkový vliv jeho vystoupení na morálku křížových výprav a obyvatel křižáckých států byl spíš katastofální než jen destruktivní a brzy po této epizodě byly křížové výpravy odpískány a křesťanské obyvatelstvo na Blízkém Východě ponecháno osudu.
Další, na koho papež navazuje, ať už vědomky nebo nevědomky, jsou postoje křesťanského kléru na Pyrenejském poloostrově v době jeho okupace muslimy.
Nalistujeme-li na Wikipedii článek o bitvě u Covadongy (srbská a ruská verze jsou daleko podrobnější než anglická) setkáme se s tím, jak španělské duchovenstvo opakovaně vyzývalo k pokoře vůči okupantům (přes jejich naprosto bezuzdné řádění, srovnatelné s aktivitami SS na dobytých územích SSSR).
I u té Covadongy se sešli křesťanští bojovníci navzdory církevním zákazům a biskup je do poslední chvíle demoralizoval pobídkami k jednání s nepřáteli. Až když bylo jasné, že neuspěje, velmi vlažně boji požehnal. Když pak křesťané, útočící v cca třístovkovém počtu proti tří až čtyřnásobné přesile(*), krvavě zvítezili (opravdu krvavě, z vítězného vojska zůstal naživu velitel a deset vojáků (**), na islámské straně bylo kompletně vybito jádro elitních bojovníků kolem velitele, včetně něj, a většina zbylých vojáků - zbytek propadl panice a prchl z bojiště). Je charakteristické pro křesťany obecně a římské katolíky zvláště, že si následně bitvu kněží "přivlastnili" coby mariánský zázrak.
Nicméně touhle bitvou, přes odpor římskokatolické církve, začala reconquista. Bylo osvobozeno první území, na které se už muslimové nedokázali vrátit, případně nenašli morální sílu to učinit.
V boji proti islamizaci a islámské totalitě se prostě opět budeme muset nejen obejít bez pomoci křesťanské církve, ale vybojovat ho v podstatě i proti ní, protože pro vysoký klérus je islámská totalita přijatelnější než současná evropská společnost, tendující k náboženské vlažnosti, sekularismu a ateismu.
Odkaz na uvedené zdroje by měl pomoci všem, kdo se dostanou do diskuse s křesťanskými aktivisty, kteří mají tendenci adorovat křesťanství jako jedinou ideologii, stojící proti islámu.
______________________________
* Moderní odhady redukují počty na 1/5 a méně údaje oproti soudobým pramenům.
** Lze považovat za pravděpodobné, že někteří z těch, kteří později na následky svých zranění zemřeli, byli ještě na konci bitvy "provozuschopní". Ještě za Napoleona umírala většina vojáků na následné nezvládnuté komplikace zranění než na tak těžká zranění, která je usmrtila během samotného boje.
pondělí 2. září 2013
Volební zamyšlení
Poté, co se poslanci a poslankyně pochlapili natolik, že dokázali ukončit činnost zcela nefunkční a prakticky již nikoho nereprezentující poslanecké sněmovny, nezbývá než čekat na nové volby.
V souvislosti s volbami se objevují prakticky vždy hlasy, které kritizují volební systém a většinou vždy končí návrhem nějakého modifikovaného většinového systému. Argumentují Anglií (a několika dalšími zeměmi), kde je takovýmto způsobem dolní komora parlamentu plněna.
Uvedené hlasy zapomínají na následující věci:
- i ve většinovém systému může dojít ke "sněmovnímu patu". V zemích, které tento systém praktikují, zpravidla dochází k těžkým manipulacím a deformacím (tzv. "volební geometrie"), které do jisté míry toto omezují. Dovedu si představit situaci, kdy by výsledek 100:100 vznikl v souvislosti s tím, jak jsou u nás velké rozdíly např. mezi Prahou a ostravskem.
- v případě většinového jednokolového systému může sněmovna jako celek zastupovat ještě méně voličů než poslanci vládní koalice v systému současném
- protože hlasy voličů jdou konkrétní osobě, mají poslanci daleko větší možnosti (ale i legitimitu) přecházet ze strany do strany, takže by v našich poměrech sněmovna připomínala spíš hemžení nálevníků v kapce špinavé vody, než cokoli civilizovaně organizovaného
Abych tedy nebyl jen negativně kritický, dovoluji si vyjádřit své názory na uvedenou problematiku:
1. A tohle je naprosto klíčové: Jedna sada kandidátních listin pro celou republiku, celá republika jako jeden obvod (současné kraje a okresy ponechat jen v případě, že sčítání hlasů v dílčích částech republiky (nad úrovní jednotlivých komisí) a jejich zasílání do centra bude jednodušší než aby jednotlivé volební komise komunikovaly přímo s centrální volební komisí (myslím si, že to efektivnější nebude). Tím by odpadly nepoměry mezi počtem hlasů a počtem poslanců, dané tím, že strana sice překročila kvótu v rámci celé republiky, ale nepřekročila ji v dostatečném počtu obvodů.
2. Zrušit pětiprocentní klausuli. Ta byla zavedena údajně pro prevenci roztříštěnosti poslanecké sněmovny. Ve skutečnosti je to reflexe komunistické nostalgie po jednotné kandidátce Národní Fronty. Navíc se i tak, zcela "po haluzi" dostanou do sněmovny podivná a pochybná seskupení (nikdo nevolil LIDEM nebo Lev 21 a přitom se pojednou v Parlamentu ocitli). Dalším účelem je snaha "zavedených" stran o omezení konkurence (ale může se snadno obrátit proti nim - byli takto vyšachováni lidovci a je docela možné, že to letos potká ODS, budiž jim to přáno). Průšvihem je, že pětiprocentní hranici mohou překročit prakticky jen podivné subjekty typu Veverek; kandidáty na něco podobného jsou v letošních volbách Babišovci.
Takže:
- za každého dosaženého půlprocenta hlasů jeden poslanec
- načatá ale nedoplněná půlprocenta hlasů (tj. hlasy co mají strany nad hranici, která jim zajistila posledního přiděleného poslance + hlasy pro všechny strany, které nedosáhly ani toho půl procenta) propadají a sněmovní židle jim odpovídající zůstanou prázdné
Dokážu si představit i postup, při němž by se to půlprocento dále snižovalo (třeba po setinách procenta), až by došlo k nejvyššímu možnému přiblížení se k počtu 200 zespodu, ale spíš by to mělo význam jako pojistka pro případ nenaplnění poslanecké sněmovny znemožňující její práci (např. by kandidovalo tisíc stran a dostaly +- stejně hlasů).
Výhody má tento systém dvě:
- nejvíce odpovídá odevzdaným hlasům
- není nutné, aby vznikala nějaká obskurní sdružení zcela nekontrolovatelnou precipitací za chodu parlamentu
Dokážu si představit i "tvrdší" variantu: Základ procent by se bral nikoli ze sumy odevzdaných platných hlasů, ale z počtu registrovaných voličů (řekněme týden před volbami, kdy je dost času to dát dohromady - a komu by v kritickém období umřel volič, měl by smůlu).
Mohlo by se zdát, že by se tím objevila jakási "klausule" byť reálně jen kolem 1 - 1,5 procenta při současné volební účasti. Je však třeba si uvědomit, že židle, odpovídající "přepadům", neplatným hlasům + voličům, co k volbám nepřišli, by zůstaly prázdné. Přitom by se ale počítaly pro základ různých kvalifikovaných většin. Takže sněmovna, na jejíž hlasování by se dostavil nedostatečný počet voličů, by např. nemohla přehlasovat senátní a presidentská veta.
Faktem je, že současný systém vede část politických stran (ty, co mají pevnou voličskou základnu - komunisté, klerikálové atd.) k tomu, aby obecně a cíleně svými aktivitami politiku voličům znechucovaly a vedly je k voličské pasivitě, protože pak jim hlasy jejich skalních voličů zajistí vysoce nadproporcionální zastoupení oproti počtu jejich příznivců v reálné populaci.
Sněmovna, v níž by bylo pár desítek poslanců stran se skalním voličským kádrem a jinak nikdo, by byla zcela pod kuratelou senátu a presidenta a velice rychle by ztratila i atraktivitu pro lobbysty (protože by jim nebyla s to skoro nic zajistit).
Poté, co by se poslanci (a hlavně jejich straničtí bossové) spálili vznikem nefunkční poslenecké sněmovny, v níž by nic neprosadili, byli by motivováni k politice, která nezahání voliče do pasivity, nebo by alespoň přestali být k takovému jednání motivováni.
Nebál bych se "roztříštěnosti" sněmovny - poslanci té rozpuštěné nám názorně předvedli, že před tím nás pětiprocentní klausule neochrání. Nebál bych se vstupu "extrémistů" - ti se tam jednak dostanou na kandidátce "normálních" stran, jednak, pokud se jedná opravdu o extrémisty, se provaří jako sládkovci a zmizí ze scény. Pochopitelně, ještě méně bych se bál vzniku nových opravdu seriózních politických subjektů s jasným politickým programem, potenciálně oslovujícím širší vrstvy voličů. To poslední je ovšem přesně ta eventualita, kvůli níž si (kdysi) velké strany s (kdysi) jistými nejméně pěti procenty hlasů tuto klausuli vyřvaly.
V souvislosti s volbami se objevují prakticky vždy hlasy, které kritizují volební systém a většinou vždy končí návrhem nějakého modifikovaného většinového systému. Argumentují Anglií (a několika dalšími zeměmi), kde je takovýmto způsobem dolní komora parlamentu plněna.
Uvedené hlasy zapomínají na následující věci:
- i ve většinovém systému může dojít ke "sněmovnímu patu". V zemích, které tento systém praktikují, zpravidla dochází k těžkým manipulacím a deformacím (tzv. "volební geometrie"), které do jisté míry toto omezují. Dovedu si představit situaci, kdy by výsledek 100:100 vznikl v souvislosti s tím, jak jsou u nás velké rozdíly např. mezi Prahou a ostravskem.
- v případě většinového jednokolového systému může sněmovna jako celek zastupovat ještě méně voličů než poslanci vládní koalice v systému současném
- protože hlasy voličů jdou konkrétní osobě, mají poslanci daleko větší možnosti (ale i legitimitu) přecházet ze strany do strany, takže by v našich poměrech sněmovna připomínala spíš hemžení nálevníků v kapce špinavé vody, než cokoli civilizovaně organizovaného
Abych tedy nebyl jen negativně kritický, dovoluji si vyjádřit své názory na uvedenou problematiku:
1. A tohle je naprosto klíčové: Jedna sada kandidátních listin pro celou republiku, celá republika jako jeden obvod (současné kraje a okresy ponechat jen v případě, že sčítání hlasů v dílčích částech republiky (nad úrovní jednotlivých komisí) a jejich zasílání do centra bude jednodušší než aby jednotlivé volební komise komunikovaly přímo s centrální volební komisí (myslím si, že to efektivnější nebude). Tím by odpadly nepoměry mezi počtem hlasů a počtem poslanců, dané tím, že strana sice překročila kvótu v rámci celé republiky, ale nepřekročila ji v dostatečném počtu obvodů.
2. Zrušit pětiprocentní klausuli. Ta byla zavedena údajně pro prevenci roztříštěnosti poslanecké sněmovny. Ve skutečnosti je to reflexe komunistické nostalgie po jednotné kandidátce Národní Fronty. Navíc se i tak, zcela "po haluzi" dostanou do sněmovny podivná a pochybná seskupení (nikdo nevolil LIDEM nebo Lev 21 a přitom se pojednou v Parlamentu ocitli). Dalším účelem je snaha "zavedených" stran o omezení konkurence (ale může se snadno obrátit proti nim - byli takto vyšachováni lidovci a je docela možné, že to letos potká ODS, budiž jim to přáno). Průšvihem je, že pětiprocentní hranici mohou překročit prakticky jen podivné subjekty typu Veverek; kandidáty na něco podobného jsou v letošních volbách Babišovci.
Takže:
- za každého dosaženého půlprocenta hlasů jeden poslanec
- načatá ale nedoplněná půlprocenta hlasů (tj. hlasy co mají strany nad hranici, která jim zajistila posledního přiděleného poslance + hlasy pro všechny strany, které nedosáhly ani toho půl procenta) propadají a sněmovní židle jim odpovídající zůstanou prázdné
Dokážu si představit i postup, při němž by se to půlprocento dále snižovalo (třeba po setinách procenta), až by došlo k nejvyššímu možnému přiblížení se k počtu 200 zespodu, ale spíš by to mělo význam jako pojistka pro případ nenaplnění poslanecké sněmovny znemožňující její práci (např. by kandidovalo tisíc stran a dostaly +- stejně hlasů).
Výhody má tento systém dvě:
- nejvíce odpovídá odevzdaným hlasům
- není nutné, aby vznikala nějaká obskurní sdružení zcela nekontrolovatelnou precipitací za chodu parlamentu
Dokážu si představit i "tvrdší" variantu: Základ procent by se bral nikoli ze sumy odevzdaných platných hlasů, ale z počtu registrovaných voličů (řekněme týden před volbami, kdy je dost času to dát dohromady - a komu by v kritickém období umřel volič, měl by smůlu).
Mohlo by se zdát, že by se tím objevila jakási "klausule" byť reálně jen kolem 1 - 1,5 procenta při současné volební účasti. Je však třeba si uvědomit, že židle, odpovídající "přepadům", neplatným hlasům + voličům, co k volbám nepřišli, by zůstaly prázdné. Přitom by se ale počítaly pro základ různých kvalifikovaných většin. Takže sněmovna, na jejíž hlasování by se dostavil nedostatečný počet voličů, by např. nemohla přehlasovat senátní a presidentská veta.
Faktem je, že současný systém vede část politických stran (ty, co mají pevnou voličskou základnu - komunisté, klerikálové atd.) k tomu, aby obecně a cíleně svými aktivitami politiku voličům znechucovaly a vedly je k voličské pasivitě, protože pak jim hlasy jejich skalních voličů zajistí vysoce nadproporcionální zastoupení oproti počtu jejich příznivců v reálné populaci.
Sněmovna, v níž by bylo pár desítek poslanců stran se skalním voličským kádrem a jinak nikdo, by byla zcela pod kuratelou senátu a presidenta a velice rychle by ztratila i atraktivitu pro lobbysty (protože by jim nebyla s to skoro nic zajistit).
Poté, co by se poslanci (a hlavně jejich straničtí bossové) spálili vznikem nefunkční poslenecké sněmovny, v níž by nic neprosadili, byli by motivováni k politice, která nezahání voliče do pasivity, nebo by alespoň přestali být k takovému jednání motivováni.
Nebál bych se "roztříštěnosti" sněmovny - poslanci té rozpuštěné nám názorně předvedli, že před tím nás pětiprocentní klausule neochrání. Nebál bych se vstupu "extrémistů" - ti se tam jednak dostanou na kandidátce "normálních" stran, jednak, pokud se jedná opravdu o extrémisty, se provaří jako sládkovci a zmizí ze scény. Pochopitelně, ještě méně bych se bál vzniku nových opravdu seriózních politických subjektů s jasným politickým programem, potenciálně oslovujícím širší vrstvy voličů. To poslední je ovšem přesně ta eventualita, kvůli níž si (kdysi) velké strany s (kdysi) jistými nejméně pěti procenty hlasů tuto klausuli vyřvaly.
středa 21. srpna 2013
Prague Pride
Hned v úvodu se přiznám, že mě uvedený festival nijak neoslovuje, ani jeho účastníci. Vlastně paradoxně mou pozornost na tuto akci zaměřily až nenávistné reakce radikálních klerikálů, především sdružených kolem uskupení D.O.S.T. Takže jsem se na něj podíval podrobněji, zejména z hlediska, zda i zde platí známé tři zákony:
1. Pokud klerikálové něco prosazují, je to špatné
2. Pokud klerikálové něco zavrhují, je to dobré
3. Pokud si myslíš, že to, co klerikálové zavrhují, je špatné, nebo že to, co prosazují, je dobré, pak to znamená, že jsi to nedostatečně a do všech důsledků analyzoval
Prague Pride je festival části sexuálních minorit. Průzkumy ukazují, že oslovuje jen menší procento takto orientovaných jedinců, a že většina z nich naopak dává přednost strategii "moc na sebe neupozorňovat". Je otázka, zda takováto nápadná akce, spojená s výstředním oděním, které více odhaluje než skrývá, má nějaký přínos.
Zamyslíme-li se nad tím hlouběji, tak nutně musíme dojít k závěru, že pokud bychom zavrhovali akce jako Pride, museli bychom nutně zavrhovat i hetero akce typu karneval v Riu, kde se také vystavuje hodně "masa" a topless tanečnice, oděné "na ostro" v krátkých sukýnkách, ukazují prakticky vše. Pochopitelně, nejsem kompetentní porovnat tu tanečnici s podobně vyzývavě oděným pánem, na to bych musel být bisexuál (gay by měl stejný problém jako já, ale v opačném gardu). Nicméně se mohu cítit kompetentním k prohlášení, že oděvy jsou +- srovnatelné.
Další věcí je politický a sociální rozměr akce (konec konců i ty hetero karnevaly takovýto rozměr mají). Komunita "jinak orientovaných" slaví výrazný pokles svojí diskriminace v některých (především vyspělých) zemích. Nabízí se analogie s prvomájovými průvody (ještě v dobách, než je komunisté ukradli a zprofanovali svou ideologií), jimiž pracující slavili významné milníky na cestě k sociální emancipaci. Včetně připomínky faktu, že v řadě zemí takováto emancipace dosud neproběhla. Opět, jestliže to povolíme jedněm, není důvod to nepovolovat druhým.
Faktem je, že v důsledku aktivit extrémních klerikálů dosud nedošlo v našem státě k plnému zrovnoprávnění uvedených minorit s majoritou. I registrované partnerství, které mělo být původně pro páry všeho druhu, bylo na tlak klerikálů (z ODS a US) vyhrazeno jen pro GL páry - aby vzápětí klerikální agitátoři spustili vřískot, že "sodomité" mají něco extra. Čímž předvedli, že křesťané jsou jen a jen amorální lidský odpad, ale to jsme už věděli, takže nic nového pod sluncem. V současné době se vede boj o to, aby příslušníci GL párů mohli adoptovat dítě svého partnera (což je naprosto běžné u hetero párů), aby nemuselo v případě jeho smrti (nebo dlouhodobé nemoci, úrazu atd.) putovat do dětského domova a mohlo zůstat v domácnosti, kde je zvyklé. Klerikální agitátoři vydávají uvedené snahy za "kradení dětí z dětských domovů za účelem jejich zneužívání a nakažení homosexualitou". Tedy opět produkují bláboly naprosto bezcenné a mimo realitu, jako celá ta jejich víra. Naopak, obecně může být adoptování i biologicky zcela cizího dítěte GL párem opačného pohlaví z hlediska sexuálního zneužívání méně rizikové, než adoptování hetero párem (prostě proto, že v hetero páru je vždy alespoň jeden, pro něhož je to dítě potenciálním sexuálním objektem).
Je dobré si uvědomit, že zdrojem předsudků proti GL minoritě je celá tisíciletí starý text:
Leviticus 18:22 "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost."
Jeho autory byli bezcenní primitivové, jejichž kulturní úroveň bych poněkud nekorektně charakterizoval tak, že kdyby se tu skrze nějaký stroj času objevili, měli bychom těžké dilema, zda je strčit do centra pro imigranty, nebo raději do karantény u pavilonu opic v ZOO. A převelice se obávám, že ta druhá volba by byla z mnoha hledisek praktičtější. To platí pochopitelně i pro řadu jejich současníků, naše předky (např. kanibaly z Knovízské kultury) nevyjímaje (abychom si zase tolik nefuněli).
Uvedenou právní normu (a její další rozvedení ve starozákonních textech) ve světě rovněž provozují a propagují hlavně méněcenní primitivové, kteří vesměs nijak nepřispívají ke kulturnímu bohatství lidstva, spíše naopak (viz téměř nekonečný seznam kulturních památek, zlikvidovaných např. muslimy; ti se této "normy" drží také).
Je zajímavé, že v zemích, které nejsou postiženy uvedeným "kulturním" vlivem gayové fungují jako normální členové komunit a většinou zvyšují sociální statut a sociální úspěšnost dětí svých sourozenců, což je do značné míry v rozporu s tím, co o nich hlásají klerikálové.
Mimochodem, nedávno bylo prokázáno, že kombinace genů, která u mužů vyvolává homosexualitu, je u žen zodpovědná za vyšší reprodukční úspěšnost. Takže obecně neplatí představa, že bychom mohli díky homosexuálům vymřít - jejich sestry nadělají dětí dost a ty budou mít ještě strýčka (a jeho partnera), který s nimi rodičům pomůže. Dovolím si predikovat, že něco podobného se najde i u genů, zodpovědných za lesbickou orientaci u žen. Už proto, že kdyby uvedené genové kombinace nevedly k reprodukční úspěšnosti alespoň nepřímo (ale v postačující intenzitě), tak by byly dávno darwinským výběrem z populace odstraněny (ovšem, řekněte klerikálovi "Darwin" a uslyšíte ten jekot).
Závěrem musím konstatovat, že mě Prague Pride nechává v podstatě chladným. Je ukazatelem stavu, že emancipace sexuálních minorit pokročila, ale ještě nebyla dokončena. V tuzemsku chybí relativně málo (možná se něco pozitivního stane, pokud pravice, včetně klerikálů, bude mít po předčasných volbách jen bezvýznamné zastoupení v Parlamentu, takže by se mohlo podařit dorazit věci, které dosud klerikálové úspěšně blokovali). V řadě rozvojových zemí je postavení těchto minorit na středověké úrovni (ale oni tam mají ten středověk prakticky ve všem, co si u nás nekoupí) a naší hlavní snahou budiž starost o to, aby ten středověk nemohli exportovat k nám. Proto také považuji za naprosto nesmyslnou angažovanost některých lídrů pocházejících z této komunity (např. britský poslanec Mike Freer, hlásící se oficiálně ke své gay orientaci) v oblasti "boje proti islamofobii", protože de facto otevírají dveře právě té středověké ideologii, která pro ně má připravený trest smrti a tam, kde vládne, ho také běžně používá.
Snad jedinou věcí ovlivní tento festival moje chování: Protože zmíněná iniciativa D.O.S.T. vyhlásila bojkot piva značky Stropramen, protože poskytl letošní Prague Pride podporu, začnu si ho kupovat častěji než činím. Pokud tak učiní víc lidí, kterým tito vyvolávači středověkých poměrů vadí, tak na tom zmíněný pivovar může naopak vydělat.
1. Pokud klerikálové něco prosazují, je to špatné
2. Pokud klerikálové něco zavrhují, je to dobré
3. Pokud si myslíš, že to, co klerikálové zavrhují, je špatné, nebo že to, co prosazují, je dobré, pak to znamená, že jsi to nedostatečně a do všech důsledků analyzoval
Prague Pride je festival části sexuálních minorit. Průzkumy ukazují, že oslovuje jen menší procento takto orientovaných jedinců, a že většina z nich naopak dává přednost strategii "moc na sebe neupozorňovat". Je otázka, zda takováto nápadná akce, spojená s výstředním oděním, které více odhaluje než skrývá, má nějaký přínos.
Zamyslíme-li se nad tím hlouběji, tak nutně musíme dojít k závěru, že pokud bychom zavrhovali akce jako Pride, museli bychom nutně zavrhovat i hetero akce typu karneval v Riu, kde se také vystavuje hodně "masa" a topless tanečnice, oděné "na ostro" v krátkých sukýnkách, ukazují prakticky vše. Pochopitelně, nejsem kompetentní porovnat tu tanečnici s podobně vyzývavě oděným pánem, na to bych musel být bisexuál (gay by měl stejný problém jako já, ale v opačném gardu). Nicméně se mohu cítit kompetentním k prohlášení, že oděvy jsou +- srovnatelné.
Další věcí je politický a sociální rozměr akce (konec konců i ty hetero karnevaly takovýto rozměr mají). Komunita "jinak orientovaných" slaví výrazný pokles svojí diskriminace v některých (především vyspělých) zemích. Nabízí se analogie s prvomájovými průvody (ještě v dobách, než je komunisté ukradli a zprofanovali svou ideologií), jimiž pracující slavili významné milníky na cestě k sociální emancipaci. Včetně připomínky faktu, že v řadě zemí takováto emancipace dosud neproběhla. Opět, jestliže to povolíme jedněm, není důvod to nepovolovat druhým.
Faktem je, že v důsledku aktivit extrémních klerikálů dosud nedošlo v našem státě k plnému zrovnoprávnění uvedených minorit s majoritou. I registrované partnerství, které mělo být původně pro páry všeho druhu, bylo na tlak klerikálů (z ODS a US) vyhrazeno jen pro GL páry - aby vzápětí klerikální agitátoři spustili vřískot, že "sodomité" mají něco extra. Čímž předvedli, že křesťané jsou jen a jen amorální lidský odpad, ale to jsme už věděli, takže nic nového pod sluncem. V současné době se vede boj o to, aby příslušníci GL párů mohli adoptovat dítě svého partnera (což je naprosto běžné u hetero párů), aby nemuselo v případě jeho smrti (nebo dlouhodobé nemoci, úrazu atd.) putovat do dětského domova a mohlo zůstat v domácnosti, kde je zvyklé. Klerikální agitátoři vydávají uvedené snahy za "kradení dětí z dětských domovů za účelem jejich zneužívání a nakažení homosexualitou". Tedy opět produkují bláboly naprosto bezcenné a mimo realitu, jako celá ta jejich víra. Naopak, obecně může být adoptování i biologicky zcela cizího dítěte GL párem opačného pohlaví z hlediska sexuálního zneužívání méně rizikové, než adoptování hetero párem (prostě proto, že v hetero páru je vždy alespoň jeden, pro něhož je to dítě potenciálním sexuálním objektem).
Je dobré si uvědomit, že zdrojem předsudků proti GL minoritě je celá tisíciletí starý text:
Leviticus 18:22 "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost."
Jeho autory byli bezcenní primitivové, jejichž kulturní úroveň bych poněkud nekorektně charakterizoval tak, že kdyby se tu skrze nějaký stroj času objevili, měli bychom těžké dilema, zda je strčit do centra pro imigranty, nebo raději do karantény u pavilonu opic v ZOO. A převelice se obávám, že ta druhá volba by byla z mnoha hledisek praktičtější. To platí pochopitelně i pro řadu jejich současníků, naše předky (např. kanibaly z Knovízské kultury) nevyjímaje (abychom si zase tolik nefuněli).
Uvedenou právní normu (a její další rozvedení ve starozákonních textech) ve světě rovněž provozují a propagují hlavně méněcenní primitivové, kteří vesměs nijak nepřispívají ke kulturnímu bohatství lidstva, spíše naopak (viz téměř nekonečný seznam kulturních památek, zlikvidovaných např. muslimy; ti se této "normy" drží také).
Je zajímavé, že v zemích, které nejsou postiženy uvedeným "kulturním" vlivem gayové fungují jako normální členové komunit a většinou zvyšují sociální statut a sociální úspěšnost dětí svých sourozenců, což je do značné míry v rozporu s tím, co o nich hlásají klerikálové.
Mimochodem, nedávno bylo prokázáno, že kombinace genů, která u mužů vyvolává homosexualitu, je u žen zodpovědná za vyšší reprodukční úspěšnost. Takže obecně neplatí představa, že bychom mohli díky homosexuálům vymřít - jejich sestry nadělají dětí dost a ty budou mít ještě strýčka (a jeho partnera), který s nimi rodičům pomůže. Dovolím si predikovat, že něco podobného se najde i u genů, zodpovědných za lesbickou orientaci u žen. Už proto, že kdyby uvedené genové kombinace nevedly k reprodukční úspěšnosti alespoň nepřímo (ale v postačující intenzitě), tak by byly dávno darwinským výběrem z populace odstraněny (ovšem, řekněte klerikálovi "Darwin" a uslyšíte ten jekot).
Závěrem musím konstatovat, že mě Prague Pride nechává v podstatě chladným. Je ukazatelem stavu, že emancipace sexuálních minorit pokročila, ale ještě nebyla dokončena. V tuzemsku chybí relativně málo (možná se něco pozitivního stane, pokud pravice, včetně klerikálů, bude mít po předčasných volbách jen bezvýznamné zastoupení v Parlamentu, takže by se mohlo podařit dorazit věci, které dosud klerikálové úspěšně blokovali). V řadě rozvojových zemí je postavení těchto minorit na středověké úrovni (ale oni tam mají ten středověk prakticky ve všem, co si u nás nekoupí) a naší hlavní snahou budiž starost o to, aby ten středověk nemohli exportovat k nám. Proto také považuji za naprosto nesmyslnou angažovanost některých lídrů pocházejících z této komunity (např. britský poslanec Mike Freer, hlásící se oficiálně ke své gay orientaci) v oblasti "boje proti islamofobii", protože de facto otevírají dveře právě té středověké ideologii, která pro ně má připravený trest smrti a tam, kde vládne, ho také běžně používá.
Snad jedinou věcí ovlivní tento festival moje chování: Protože zmíněná iniciativa D.O.S.T. vyhlásila bojkot piva značky Stropramen, protože poskytl letošní Prague Pride podporu, začnu si ho kupovat častěji než činím. Pokud tak učiní víc lidí, kterým tito vyvolávači středověkých poměrů vadí, tak na tom zmíněný pivovar může naopak vydělat.
sobota 10. srpna 2013
Bylo jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki správné?
V úvodu je nutno konstatovat, že použití jaderných zbraní proti Japonsku bylo naprosto legitímním válečným aktem. Uvedený fakt je akcentován ještě tím, že v době bombardování, ale i ještě několik let po něm, byly dlouhodobé následky ozáření a zamoření natolik neznámé, že s nimi vůbec nebylo počítáno. Nicméně i v případě plné znalosti těchto následků bylo a je použití jaderných zbraní proti Japonsku naprosto obhajitelné.
Invaze na Japonské ostrovy by byla podstatně náročnější (hlavně kvůli delším trasám) akcí než operace Overlord a, na základě zkušeností jak se jmenovaným vyloděním ve Francii, tak i s vyloďovacími operacemi na tichpomořských ostrovech, počítalo se s téměř milionem padlých na straně Spojenců, především USA. Extrapolací chování Japonců při dosavadních vyloděních (hromadné sebevraždy, sebevražedné útoky "na bodák" apod.) bylo možno očekávat i přes deset milionů mrtvých Japonců, při katastrofických scénářích ještě mnohem více.
Nasazení nové zbraně by bylo legitimní i při záchraně života třebas jediného spojeneckého vojáka, paradoxně jeho očekávaným efektem bylo zachránění podstatně většího množství japonských životů než životů spojeneckých vojáků.
Existují tedy nějaké důvody, proč by bylo možné označit vybombardování Hirošimy a Nagasaki za špatné?
Zcela jistě lze odmítnout bláboly různých "pachatelů dobra", kteří nevidí rozdíl mezi oběťmi bombardování v legitimní válce (kterou navíc bombardující nevyvolali, ale byla jim vnucena) a řáděním např. Číňanů v okupovaném Tibetu, nebo pol-potovských band v Kambodži.
Rovněž lze odmítnout i odsouzení "bombardování nejaderné země". Jednak proto, že tento pojem v mezinárodním právu ještě neexistoval, jednak proto, že se Japonsko rovněž snažilo stát jaderným státem, k čemuž mu měly napomoci materiály a informace, zaslané z Německa před jeho kapitulací. Je otázka, zda by Japonsko do dobytí vzdálenějších částí svých ostrovů (které bylo plánováno někdy na polovinu roku 1946) nedokázalo nad německými materiály a s německými odborníky zbastlit alespoň primitivní jadernou nálož.
Přece jen však takový důvod existuje:
Svržení jaderné bomby na Hirošimu a dále i Nagasaki (druhý úder byl důležitý proto, aby se demonstrovalo, že bomb je větší množství) znamenalo naprosto jednoznačnou informaci: Vyrobení jaderné bomby je možné.
Toto byla informace důležitější, než vše, co odeslali do SSSR sovětší a prosovětští atomoví špioni.
Dnes zpětně víme (ovšem, po bitvě je každý voják generálem), že osud Kurčatovova týmu byl dlouhodobě nejistý. V rámci sovětského vedení existovala silná klika, která tvrdila, že hon za jadernou bombou je honem za chimérou, který poškozuje SSSR tím, že ho nutí plýtvat lidským i technickým potenciálem, aniž by přinášel něco pozitivního. Koncepce přeměny hmoty na energii podle rovnice e=m.(c^2) byla kritizována coby "buržoasní machismus" (podle prací německého filosofa a fyzika Macha, které kritizoval Lenin v díle "Materialismus a empiriokriticismus"). Kurčatov a spol. byli kritizováni coby nebezpěční buržoasní úchylkáři (proto se také nalézali v GULAGu) a výsledek jejich práce byl řadou kremelských ideologů považován za nemožný, právě na základě ortodoxně vykládaných Leninových děl.
Pokud by američané projekt A-bomby na oko odpískali a Japonsko nebombardovali, byl by Kurčatovův tým nahnán zpět z výzkumného do standardního tábora a většina těchto odborníků by byla velice rychle fyzicky zlikvidována, buď bez soudu, nebo při nějaké soudní frašce s "buržoasními úchylkáři". Podle některých dokumentů snad americký jaderný úspěch předběhl nevratnou fázi takovéhoto rozhodnutí jen o několik týdnů.
Jinými slovy, SSSR mohl být někdy v září 1945 bez Kurčatova a spol., ale i jakýchkoli dalších odborníků schopných např. vytěžovat zprávy atomových špionů nasazených do US jaderného výzkumu. V této situaci by SSSR začínal prakticky v bodě nula a bylo by naprosto nereálné očekávat její získání před rokem 1955 (v reálu zprávy jaderných špionů umožnily SSSR získání jaderné bomby již v roce 1949) a pravděpodobně, ani při největším nasazení, by ji neměli hotovou do přelomu 50. a 60. let.
Je otázkou, jak by se vyvíjel svět, kdyby se jaderná zbraň stala překvapením např. v korejské válce, nebo jí byl podpořen Čankajšek proti Maovým komunistům. Neexistoval by bipolární svět spoutaný "rovnováhou strachu" a sovětská expanze by mohla být daleko tvrději potlačována bez rizika jaderného Armagedonu. Mj. by Československo mohlo jít "řeckou cestou", tj. vyhnáním komunistů v občanské válce. Středo a východoevropské státy by se pravděpodobně buď vůbec nestaly sovětskými satelity, nebo vy se této "výhody" velice rychle zbavily.
Uvedený alternativní vývoj se vznikem jaderně impotentního SSSR je pravděpodobně jediným argumentem, který je možné vznést proti jadernému bombardování Japonska.
Invaze na Japonské ostrovy by byla podstatně náročnější (hlavně kvůli delším trasám) akcí než operace Overlord a, na základě zkušeností jak se jmenovaným vyloděním ve Francii, tak i s vyloďovacími operacemi na tichpomořských ostrovech, počítalo se s téměř milionem padlých na straně Spojenců, především USA. Extrapolací chování Japonců při dosavadních vyloděních (hromadné sebevraždy, sebevražedné útoky "na bodák" apod.) bylo možno očekávat i přes deset milionů mrtvých Japonců, při katastrofických scénářích ještě mnohem více.
Nasazení nové zbraně by bylo legitimní i při záchraně života třebas jediného spojeneckého vojáka, paradoxně jeho očekávaným efektem bylo zachránění podstatně většího množství japonských životů než životů spojeneckých vojáků.
Existují tedy nějaké důvody, proč by bylo možné označit vybombardování Hirošimy a Nagasaki za špatné?
Zcela jistě lze odmítnout bláboly různých "pachatelů dobra", kteří nevidí rozdíl mezi oběťmi bombardování v legitimní válce (kterou navíc bombardující nevyvolali, ale byla jim vnucena) a řáděním např. Číňanů v okupovaném Tibetu, nebo pol-potovských band v Kambodži.
Rovněž lze odmítnout i odsouzení "bombardování nejaderné země". Jednak proto, že tento pojem v mezinárodním právu ještě neexistoval, jednak proto, že se Japonsko rovněž snažilo stát jaderným státem, k čemuž mu měly napomoci materiály a informace, zaslané z Německa před jeho kapitulací. Je otázka, zda by Japonsko do dobytí vzdálenějších částí svých ostrovů (které bylo plánováno někdy na polovinu roku 1946) nedokázalo nad německými materiály a s německými odborníky zbastlit alespoň primitivní jadernou nálož.
Přece jen však takový důvod existuje:
Svržení jaderné bomby na Hirošimu a dále i Nagasaki (druhý úder byl důležitý proto, aby se demonstrovalo, že bomb je větší množství) znamenalo naprosto jednoznačnou informaci: Vyrobení jaderné bomby je možné.
Toto byla informace důležitější, než vše, co odeslali do SSSR sovětší a prosovětští atomoví špioni.
Dnes zpětně víme (ovšem, po bitvě je každý voják generálem), že osud Kurčatovova týmu byl dlouhodobě nejistý. V rámci sovětského vedení existovala silná klika, která tvrdila, že hon za jadernou bombou je honem za chimérou, který poškozuje SSSR tím, že ho nutí plýtvat lidským i technickým potenciálem, aniž by přinášel něco pozitivního. Koncepce přeměny hmoty na energii podle rovnice e=m.(c^2) byla kritizována coby "buržoasní machismus" (podle prací německého filosofa a fyzika Macha, které kritizoval Lenin v díle "Materialismus a empiriokriticismus"). Kurčatov a spol. byli kritizováni coby nebezpěční buržoasní úchylkáři (proto se také nalézali v GULAGu) a výsledek jejich práce byl řadou kremelských ideologů považován za nemožný, právě na základě ortodoxně vykládaných Leninových děl.
Pokud by američané projekt A-bomby na oko odpískali a Japonsko nebombardovali, byl by Kurčatovův tým nahnán zpět z výzkumného do standardního tábora a většina těchto odborníků by byla velice rychle fyzicky zlikvidována, buď bez soudu, nebo při nějaké soudní frašce s "buržoasními úchylkáři". Podle některých dokumentů snad americký jaderný úspěch předběhl nevratnou fázi takovéhoto rozhodnutí jen o několik týdnů.
Jinými slovy, SSSR mohl být někdy v září 1945 bez Kurčatova a spol., ale i jakýchkoli dalších odborníků schopných např. vytěžovat zprávy atomových špionů nasazených do US jaderného výzkumu. V této situaci by SSSR začínal prakticky v bodě nula a bylo by naprosto nereálné očekávat její získání před rokem 1955 (v reálu zprávy jaderných špionů umožnily SSSR získání jaderné bomby již v roce 1949) a pravděpodobně, ani při největším nasazení, by ji neměli hotovou do přelomu 50. a 60. let.
Je otázkou, jak by se vyvíjel svět, kdyby se jaderná zbraň stala překvapením např. v korejské válce, nebo jí byl podpořen Čankajšek proti Maovým komunistům. Neexistoval by bipolární svět spoutaný "rovnováhou strachu" a sovětská expanze by mohla být daleko tvrději potlačována bez rizika jaderného Armagedonu. Mj. by Československo mohlo jít "řeckou cestou", tj. vyhnáním komunistů v občanské válce. Středo a východoevropské státy by se pravděpodobně buď vůbec nestaly sovětskými satelity, nebo vy se této "výhody" velice rychle zbavily.
Uvedený alternativní vývoj se vznikem jaderně impotentního SSSR je pravděpodobně jediným argumentem, který je možné vznést proti jadernému bombardování Japonska.
čtvrtek 1. srpna 2013
Vyřešený průšvih
Občas se stanou průšvihy, že by jeden nevěřil.
Náš ústav pro sběr informací a artefaktů v minulých érách pořádal výpravu do Palestiny krátce po jejím záboru Římany. Kohosi nadchla možnost, že když tam Římani rabovali, určitě zásobovali tamní černý trh věcičkami, co po nich jdou sběratelé, jak slípka po flusu. Protože jsme byli velká grupa, vyhrabal kdosi z hlavounů ve vedení, že výprava už musí mít doktora. Tak nám podhodili jednoho, jmenoval se Paul, který kdysi studoval tuberkulózu u kromaňonců, takže měl s cestováním v čase jakési zkušenosti.
Tu jeho kromaňonskou zkušenost jsme všichni trochu přecenili, i starej Sam, co nám velel. Být nenápadný v Palestině na přelomu letopočtu je něco trochu jiného než lítat v kůži ze šavlozubého tygra kolem pasu a s kyjem v ruce po boreálním lese. Ale to jsme si uvědomili až cestou, tak jsme do něj hustili naše známá 3N "Nenápadnost - Neprokazatelnost - Nenásilí".
Já sám jsem měl z něho takový divný pocit: Byl ten typ... Asi jako ti, co hrají Rhetta Butlera ve filmových verzích toho slavného románu. Takový, co po něm ženské jdou a chlapi mají strach se k němu otočit zády. Vypadal mladě, ale měl už syna na vysoké škole. Ten studoval bohosloví, ale prý stylem "každý semestr raději dvakrát".
Ze začátku to vypadalo, že si všechny naše rady vzal k srdci, takže jsme ho popustili na trochu delší lonž. Dostal na cestu, jako my všichni, standardní bojové implantáty. Z menšího průseru by se s nimi měl dostat. Taky jsme měli dost práce lítat po místech, kde by se mohlo prodávat pod rukou něco zajímavého, a ne ho pořád hlídat.
On si jednou udělal výlet do pouště, aby se nepotkával s mnoha lidmi, jak nám řekl. Hodlal sbírat nějaké brouky a kytky, co už tam dnes nežijí. Místo toho sbírání ale našel mladou holku, kterou dva římští vojáci jen tak z hecu pověsili na strom, jako na kříž. Potom jsme se domákli, že si ji tak připravovali na znásilnění, protože ženská, co se pár hodin potí na slunku, prostě jinak voní, feromony, a tak.
Paul se ukázal jako rytíř bez bázně a hany, protože jakmile jednoho z těch dobytků sejmul taserem, tak ten druhý už proti jeho, i s implantáty dost mizerné, technice, neměl šance a seznámil se taky s pěknou sbírkou jiskřiček.
Potom holku sundal, ta na něho vyvalila kukadla, a jak se dostali z vlny, tak zapadli na noc do jakési opuštěné chatrče. V tom momentě byla, tak říkajíc, ruka v rukávě. Asi byla holka z toho stromu dobře připravená a na něm zapracovaly všechny ty adrenalíny a testosterony, co se vylijí z implantátů, protože říkal, že na ně ta bouda div nespadla.
Starýho Sama omejvali: Všechna N byla dost v háji. Holka navíc, možná jak byla nadržená, po té jedné noci byla v tom. A to byl průšvih - tenkrát a tam to brali dost přísně a řešili to házením kamení. Paul taky dost rychle pochopil, co jsou to kulturní bariéry, a že by se s holkou nakonec neshodli ani na tom, co si dají po promilované noci k snídani. Původně ji ten trouba snad chtěl nějak tajně propašovat do časové kapsle.
Sam je takovej ten ráznej typ, co si ví vždycky rady. Trochu mi připomíná Indiana Jonese. Ale toho původního, s kloboukem a bičem, ne toho 3D, s tím růžovým medvídkem.
Našel jednoho mladého tesaře, který si chtěl založit dílnu. Paul se musel u nás zadlužit ze svého žoldu, my prodali něco z toho, co jsme už získali, a peníze dostala ta dívčina jako věno. Tesaře si Sam vytypoval podle toho, že ten hoch měl příbuzného, snad strýce nebo bratrance, který si vzal neplodnou ženu a měl s tím fůru trablů; hlavně když pak měl syna se služkou a potřeboval to spytlíkovat, aby po něm kluk podědil alespoň něco.
Takže se milý Jusúf nechal ukecat, že má ohledně plodnosti Miriam vcelku jistotu. Nakonec si akorát vymínil, že pokud to první dítě bude kluk, tak ho dá ne na svoje řemeslo, ale učit k nějaké místní pouštní sektě na kazatele. S tím Paul souhlasil, konec konců, z kluka by byl vlastně kolega toho jeho staršího (a přitom o víc než dvě tisícovky let mladšího) syna. Poklidné zaměstnání, založené na legálním obírání hejlů, se mu pro potomky docela líbilo.
Když jsme se s těmi dvěma mladými loučili, tak ona už měla docela bříško a chystali se na vyhlášené sčítání lidu. To už jsme si odpustili "Nenápadnost", že ano, naložili bohatou kořist a vyrazili zpět. Všichni jsme byli spokojení, jak elegantně jsme ten průser zprovodili ze světa.
No, a nejzajímavěji na tuhle historku reagoval Paulův syn:
Hrozně se na otce naštval. Úplně nesmyslně prohlásil, že s takovým příbuzenstvem by kněze dělat nemohl, a přestože měl pár měsíců před absolutoriem, utekl ze semináře. Dal se pak k jakési hevymetallové skupině a zpívá hororové texty o ďáblech, smrti a tak. Ale asi udělal dobře, protože je pořád populárnější a už ho začala hrát i rádia pro normální lidi. Pokud jste jeho podmanivý hlas ještě neslyšeli, třeba tahle rádia neposloucháte, tak ho budete brzy znát z televize, protože kolem něho prý už brousí nákupčí několika stanic.
Náš ústav pro sběr informací a artefaktů v minulých érách pořádal výpravu do Palestiny krátce po jejím záboru Římany. Kohosi nadchla možnost, že když tam Římani rabovali, určitě zásobovali tamní černý trh věcičkami, co po nich jdou sběratelé, jak slípka po flusu. Protože jsme byli velká grupa, vyhrabal kdosi z hlavounů ve vedení, že výprava už musí mít doktora. Tak nám podhodili jednoho, jmenoval se Paul, který kdysi studoval tuberkulózu u kromaňonců, takže měl s cestováním v čase jakési zkušenosti.
Tu jeho kromaňonskou zkušenost jsme všichni trochu přecenili, i starej Sam, co nám velel. Být nenápadný v Palestině na přelomu letopočtu je něco trochu jiného než lítat v kůži ze šavlozubého tygra kolem pasu a s kyjem v ruce po boreálním lese. Ale to jsme si uvědomili až cestou, tak jsme do něj hustili naše známá 3N "Nenápadnost - Neprokazatelnost - Nenásilí".
Já sám jsem měl z něho takový divný pocit: Byl ten typ... Asi jako ti, co hrají Rhetta Butlera ve filmových verzích toho slavného románu. Takový, co po něm ženské jdou a chlapi mají strach se k němu otočit zády. Vypadal mladě, ale měl už syna na vysoké škole. Ten studoval bohosloví, ale prý stylem "každý semestr raději dvakrát".
Ze začátku to vypadalo, že si všechny naše rady vzal k srdci, takže jsme ho popustili na trochu delší lonž. Dostal na cestu, jako my všichni, standardní bojové implantáty. Z menšího průseru by se s nimi měl dostat. Taky jsme měli dost práce lítat po místech, kde by se mohlo prodávat pod rukou něco zajímavého, a ne ho pořád hlídat.
On si jednou udělal výlet do pouště, aby se nepotkával s mnoha lidmi, jak nám řekl. Hodlal sbírat nějaké brouky a kytky, co už tam dnes nežijí. Místo toho sbírání ale našel mladou holku, kterou dva římští vojáci jen tak z hecu pověsili na strom, jako na kříž. Potom jsme se domákli, že si ji tak připravovali na znásilnění, protože ženská, co se pár hodin potí na slunku, prostě jinak voní, feromony, a tak.
Paul se ukázal jako rytíř bez bázně a hany, protože jakmile jednoho z těch dobytků sejmul taserem, tak ten druhý už proti jeho, i s implantáty dost mizerné, technice, neměl šance a seznámil se taky s pěknou sbírkou jiskřiček.
Potom holku sundal, ta na něho vyvalila kukadla, a jak se dostali z vlny, tak zapadli na noc do jakési opuštěné chatrče. V tom momentě byla, tak říkajíc, ruka v rukávě. Asi byla holka z toho stromu dobře připravená a na něm zapracovaly všechny ty adrenalíny a testosterony, co se vylijí z implantátů, protože říkal, že na ně ta bouda div nespadla.
Starýho Sama omejvali: Všechna N byla dost v háji. Holka navíc, možná jak byla nadržená, po té jedné noci byla v tom. A to byl průšvih - tenkrát a tam to brali dost přísně a řešili to házením kamení. Paul taky dost rychle pochopil, co jsou to kulturní bariéry, a že by se s holkou nakonec neshodli ani na tom, co si dají po promilované noci k snídani. Původně ji ten trouba snad chtěl nějak tajně propašovat do časové kapsle.
Sam je takovej ten ráznej typ, co si ví vždycky rady. Trochu mi připomíná Indiana Jonese. Ale toho původního, s kloboukem a bičem, ne toho 3D, s tím růžovým medvídkem.
Našel jednoho mladého tesaře, který si chtěl založit dílnu. Paul se musel u nás zadlužit ze svého žoldu, my prodali něco z toho, co jsme už získali, a peníze dostala ta dívčina jako věno. Tesaře si Sam vytypoval podle toho, že ten hoch měl příbuzného, snad strýce nebo bratrance, který si vzal neplodnou ženu a měl s tím fůru trablů; hlavně když pak měl syna se služkou a potřeboval to spytlíkovat, aby po něm kluk podědil alespoň něco.
Takže se milý Jusúf nechal ukecat, že má ohledně plodnosti Miriam vcelku jistotu. Nakonec si akorát vymínil, že pokud to první dítě bude kluk, tak ho dá ne na svoje řemeslo, ale učit k nějaké místní pouštní sektě na kazatele. S tím Paul souhlasil, konec konců, z kluka by byl vlastně kolega toho jeho staršího (a přitom o víc než dvě tisícovky let mladšího) syna. Poklidné zaměstnání, založené na legálním obírání hejlů, se mu pro potomky docela líbilo.
Když jsme se s těmi dvěma mladými loučili, tak ona už měla docela bříško a chystali se na vyhlášené sčítání lidu. To už jsme si odpustili "Nenápadnost", že ano, naložili bohatou kořist a vyrazili zpět. Všichni jsme byli spokojení, jak elegantně jsme ten průser zprovodili ze světa.
No, a nejzajímavěji na tuhle historku reagoval Paulův syn:
Hrozně se na otce naštval. Úplně nesmyslně prohlásil, že s takovým příbuzenstvem by kněze dělat nemohl, a přestože měl pár měsíců před absolutoriem, utekl ze semináře. Dal se pak k jakési hevymetallové skupině a zpívá hororové texty o ďáblech, smrti a tak. Ale asi udělal dobře, protože je pořád populárnější a už ho začala hrát i rádia pro normální lidi. Pokud jste jeho podmanivý hlas ještě neslyšeli, třeba tahle rádia neposloucháte, tak ho budete brzy znát z televize, protože kolem něho prý už brousí nákupčí několika stanic.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)