Rozhovor s panem Hollanem na Ekolistu na jaře 2012 a zejména následná diskuse mezi "alarmisty" a "popírači" (Ekolist "demokraticky" diskuse nedávno zrušil a vymazal, protože v nich jednoznačně převládali zastánci zdravého rozumu) mě vedl k zamyšlení, jaké argumenty by vlastně "alarmisté" museli přinést, aby vyvrátili námitky "popíračů".
Rozhovor sám mnoho zásadně nového nepřinesl, umožnil vyslýchaného zařadit jako zastánce ektrémně tvrdé "alarmistické" linie, s níž jsou obecně ve sporu i někteří umírnění "alarmisté". Daleko plodnější byla následující diskuse. Mimo jiné přinesla naplnění mých obav, které už před tím nad spory kolem GW vznikly: Jak "alarmisté" tak "popírači" se více - méně shodují na tom, že neexistuje žádná definice globální teploty. Přitom se dohadují právě nad tím, zda se tato veličina mění, a pokud ano, tak jak.
Osobně jsem toho názoru, že nejprve by měla být vytvořena definice této globální teploty, tj. co měřit a jakým výpočetním algoritmem naměřené hodnoty prohnat, aby výsledkem byla aktuální, nebo průměrná roční globální teplota. Přičemž je jasné, že údaje z meteostanic představují základ, protože "globálnější" měření pomocí družic mají příliš krátkou historii (a navíc zatíženou řadou metodologických problémů, kdy teplotní řady, dosažené různými typy dálkových čidel, jsou vzájemně nekonzistentní). Je jasné, že i teplotní údaje z meteostanic mají směrem do minulosti časová omezení, nicméně pokrývají dostatečně dlouhé období a některé z nich zasahují před období průmyslové revoluce a ukazují kolísavý vzestup teplot někdy od konce třicetileté války, který nemohl být způsoben změnami koncentrace CO2. Středoanglická teplotní řada dokonce sahá před poslední drastické ochlazení, které patrně ke vzniku třicetileté války přispělo, a potvrzuje, že v době jejího začátku byly teploty v Anglii srovnatelné s teplotami na přelomu 20. a 21. století. Pro údaje ještě starší lze využít různých proxydat, od letokruhů přes kronikářské údaje o počasí (trvání mrazů, doby souvislé sněhové pokrývky, dat jarního tání, dat zámrazů apod.) až po záznamy o úrodách a neúrodách, struktuře úspěšně pěstovaných plodin v konkrétních lokalitách apod.
Je např. dost fascinující, že nebyly využity jako proxydata existující dendrochronologické řady, přestože erbovní znak alarmistů, Mannova "hokejka", byl vytvořen právě nad letokruhy stromů. Lze si než domýšlet, že tyto řady, vytvořené ke zcela jinému účelu, než hlásání "klimatického oteplismu", žádné dramatické a zejména hokejkoidní nárůsty teplot neukazují, takže se nehodí do krámu.
"Alarmisté" se velice rádi ohánějí "vědeckým konsensem" a přitom řada vědců (včetně velkého počtu laureátů Nobelovy ceny) dala jasně a jednoznačně najevo, že s jejich vývody a závěry nesouhlasí; ohánějí se i požadavky na kvalifikaci, a přitom většina z nich formální klimatologické vzdělání nemá, např. sám předseda IPCC je železniční inženýr, a formální klimatologické vzdělání nemá ani pan Hollan. Z tohoto důvodu neexistuje sebemenší důvod, proč by se k problému neměli vyjadřovat i příslušníci jiných profesí (třeba lékaři, jako já).
Pokud by tedy měl na nějakém poli existovat velmi široký vědecký konsensus, tak v tom, podle jakého algoritmu bude počítána z naměřených hodnot "globální teplota", a nakolik přesný bude výsledek (tj. jak široká budou pásma 95% a 99% spolehlivosti). Konsensus by měl být i ohledně vyřazení meteorologických stanic, ovlivněných drastickými změnami okolí (např. z lesa na asfaltové parkoviště), jakých jsou zdokumentovány desítky až stovky (a bude jich jistě alespoň o řád víc), a ohledně vlivu efektu tepelných ostrovů na některé stanice (což je problém i Klementina, které je ovlivněno jednak rozrůstáním Prahy, jednak klučením pobřežní zeleně a rovněž výstavbou vltavské kaskády, která vedla k zimnímu oteplení hladiny Vltavy a tím i celého vltavského údolí). Rovněž by měl existovat konsensus v tom, jak budou různá proxydata (třeba letokruhy konkrétního druhu stromů) převáděna na teploty (a ty na globální) a opět s jakým rozpětím pásem spolehlivosti. K posouzení korektnosti těchto výpočtů jsou plně kvalifikováni odborníci řady profesí, a zejména těch, kde se nějaká teplota naměří, ale musí se počítat s jejím přepočtem na cílovou teplotu jinde (kdy to "jinde" je pro buď přímé měření nedostupné, nebo představuje nějakou formu abstrakce, jakou je i zmíněná "globální teplota"). Jsou to různé profese od biomedicínských až po všelijaké technické obory (jsem tojho názoru, že i inženýr potravinářské technologie bude k řešení tohoto problému podstatně kvalifikovanější než železniční inženýr nebo specialista na záření).
Protože se IPCC vytvoření standardní definice globální teploty a standardních postupů jejího stanovení vyhýbá, dle pana Metelky (umírněného alarmisty) programově, těžko to může nevyvolat různá podezření z manipulací, která "popírači" ventilují.
Jsem tedy toho názoru, že na metodiku měření a převodu naměřeného na "globální teplotu" skutečně jakýsi vědecký konsensus, a to co nejširší, potřebujeme, přičemž ke zpracování naměřených dat a odhadu možných chyb jsou kvalifikovány ještě další profese než výše zmíněné, zabývající se statistikou (např. president Klaus jako vysokoškolsky studovaný ekonom je na tomto poli opět v rámci formálního vzdělání kvalifikovanější než šéf IPCC). Jistě je důležité dostat se dostatečně hluboko do minulosti a vyhodnotit data ze středověkého klimatického optima, kdy u nás bylo podle "popíračů" (ale i archeologických nálezů a historických písemných pramenů) tepleji než dnes, kdy se u nás pěstovaly bez tehdy nedostupného předpěstování pod sklem nebo fólií melouny a pravděpodobně (podle nálezů v předhusitských vrstvách ze studní) zde rostly i smokvoně. A víno se pěstovalo až v Norsku (byť nevalné kvality "jen pro bohoslužby - alespoň se neopijí", zatímco dnes jsou nejsevernější evropské volné vinice kousek na sever od Hřenska (proslulá vinice u pruského královského zámku v Postupimi je přes zimu kryta sklem). Naproti tomu "klimaalarmisté" jak středověké klimatické optimum, tak i následnou "malou dobu ledovou" velmi vehementně popírají a organizují různé "triky", jak tyto dvě klimatické epizody zprovodit ze světa.
Pokud se tohle zvládne a globální teplota bude vypočtena obecně přijatelným způsobem a průhledným postupem (v ideálním případě reprodukovatelným onou příslovečnou mírně vycvičenou opicí s kalkulačkou v pracce), potom ... Potom opět "neuvěřím", prostě proto, že víry nebo nevíry nebude třeba. Pak to totiž bude záležitost nikoli víry, ale exaktního výpočetního postupu.
Aktuálně:
Nový výtvor panelu IPCC mi, chtě nechtě připomíná zvláštní číslo časopisu ÚV KSČ Nová Mysl, které vyšlo někdy kolem 22. 11. 1989 a přinášelo sérii statí, pojednávajících o nutnosti a současně všeobecné blahodárnosti vedoucí úlohy komunistické strany. Bylo to velice aktuální, protože následujícíc týden byla vedoucí úloha KSČ za všeobecného nadšení a souhlasu zrušena. Takovéto aktuálnosti se v tuzemsku říká "s křížkem po funuse".
Panel IPCC dle mého soudu propásl příležitost vycouvat z celého skandálu kolem globálního oteplismu s relativně zachovanou tváří. Pakliže tak neučinil, pak ho pravděpodobně čekají rozbitá ústa. Možná sametově, ale jist si tím nejsem
středa 2. října 2013
úterý 24. září 2013
Zloději životů
Na prahu druhé světové války světovou vědou proskočily informace o tom, že je možné přimět některé izotopy, rozpadající se jednak spontánně, jednak působením neutronu, k tzv. řetězové reakci, při níž se uvolní značné množství energie. Tato možnost byla tušena už dříve (pracoval s ní i Karel Čapek ve dvou románech "Továrna na absolutno" a "Krakatit"). Posledním vážným varováním bylo pozorování, že v německých odborných časopisech přestaly vycházet články, tématicky zaměřené právě na štěpení atomů. Určité zvěsti o takto zaměřením výzkumu přinesli i vědci židovského původu i další, kteří prchli z kontinentální Evropy před nacismem.
Původně se vědci, tušící riziko, že hitlerovské Německo vyvíjí atomovou bombu, sešli ve Velké Británii. Ta však byla silně zatížena válkou a nebylo ani zpočátku jasné, zda se dokáže ubránit případné invazi přes Lamanšský průliv. Nakonec byli převezeni přes "Velkou louži", aby v USA vznikl v podmínkách přísného utajení rozsáhlý průmyslový komplex, zahrnující i oficiálně neexistující města, v němž došlo k vývoji štěpné bomby, a to jak ve variantě vyčištění štěpného izotopu uranu do "zbrojní" koncentrace, tak i ve variantě přípravy a vyčištění nestabilního a v přírodě běžně neexistujícího prvku plutonia. Vedoucí jaderného projektu nakonec spustili obě tyto větve pro případ, kdyby se jedna z nich zasekla na technicky nezvládnutelných problémech. Nakonec byly dokončeny bomby obě, a nad Hirošimou byla odpálena bomba uranová, zatímco nad Nagasaki plutoniová.
Němce před jaderným bombardováním zachránil konec války, Japonci v podstatě mohli děkovat osudu také, protože kdyby se admirál Jamamoto nedopustil fatálních strategických chyb v přípravě útoku na Midway, protáhla by se válka minimálně o rok a v jejím závěru by měli američané takovýchto bomb podstatně víc.
Důležité je, že na konci války byly USA jedinou zemí, která měla průmysl schopný vyrobit jadernou bombu, včetně pracovníků oplývajících přislušným know-how. Regulérně se dostal k A bombě jejich nejbližší spojenec, Velká Británie. "Hrozil" vznik unipolárního světa, v němž bude dominovat demokratická a ekonomicky silná velmoc, která vyšla z války relativně posílena a s nepostiženým vlastním územím (japonská okupace Aleut měla význam jen symbolický).
Bohužel, v důsledku velmi vstřícné politiky F. D. Roosewelta vůči SSSR, došlo ke značné infiltraci amerických vědeckých, ale i kulturních špiček sympatizanty s komunismem. Přestože v té době už bylo jasné, co je komunismus zač (proud uprchlíků a přeběhlíků ze SSSR během světové války zesílil), byly informace o pravé podstatě sovětského režimu odmítány naprosto stejně, jako krátce předtím informace o nacistických vyhlazovacích táborech. Opět sehrála svou (negativní) roli skutečnost, že apologety sovětského režimu byli většinou Židé, tedy příslušníci etnika, které mělo s totalitou a etnickými čistkami bezprostřední zkušenost (a podvědomě se tedy předpokládalo, že by podobně totalitnímu režimu neposkytovali krytí).
Až po Rooseweltově smrti začala americká administrativa systematičtěji pátrat po sovětských agentech. V jejich sítích uvízla i skupina, předávající do SSSR citlivé informace o technologických podrobnostech při výrobě štěpných izotopů, v níž hráli vůdčí roli manželé Rosenbergovi.
Proces s nimi byl propagandisticky využit, ovšem sovětskou stranou a sovětskou tajnou službou řízenými levicovými "intelektuály". Po celém světě se ozýval řev levičácké lúzy, kulminoval v době popravy těchto zločinců a byl živen komunistickou propagandou až do pádu sovětského bloku v roce 1989. Pak vyšlo najevo, jednak v důsledku odtajnění některých sovětských zdrojů, jednak v důsledku toho, že bylo možné zveřejnit údaj o americkém člověku na vysokém postu v Kremlu, že Rosenbergovi byli jednoznačně vinni a přihráli sovětům zásadní technické informace, které významným způsobem přispěly k výrobě sovětské jaderné bomby. Přesné podrobnosti dodnes nejsou známy a je pravděpodobné, že řadu zásadních informací na toto téma si odnesli do hrobu Kurčatov a jeho nejbližší spolupracovníci. Žijící stále drží oficiální linii z dob komunismu, že pomoc "atomových špionů" byla minimální a její dopad na rychlost, s jakou se SSSR dostal k jaderné zbrani, byl velmi malý. Pochopitelně, je v jejich osobním zájmu toto tvrdit.
Je ovšem třeba si uvědomit, že SSSR byl v mnoha oblastech silně zaostalý stát a jeho průmysl měl velmi nevyrovnanou úroveň. Navíc byl soustředěn především na výrobu konvenčních zbraní. Stalinské čistky rovněž zlikvidovaly vrstvu kvalifikovaných technických pracovníků. Ti, co se dostali na jejich posty, nemohli pracovat jinak, než postupem pokus - omyl (a doufat v dostavení se úspěchu dříve, než pracovníkům tajné policie dojde trpělivost a oni skončí stejně jako jejich předchůdci). Řada postupů a technik, naprosto běžných v západních zemích s dlouhodobou průmyslovou tradicí, zde byla buď naprosto neznámá, nebo je mělo v hlavách pár zeků v gulagu, co tam dokázalo přežít atypicky dlouho od stalinských čistek (a mnozí takoví skončili za právě skončené války coby kanonenfutr v první linii).
Dovolím si malou odbočku, nicméně k věci: Vzpomínám si, jak v šedesátých letech byla nuceně předána výroba zvětšováků z přerovské Meopty do Polska, v rámci "dělby práce uvnitř RVHP". Výsledek byl naprosto tristní, protože Poláci nedokázali během několika let vyrobit jediný funkční zvětšovák. Přitom dostali naprosto všechnu dokumentaci i další technickou pomoc. Až v době, kdy se cena starých zvětšováků v bazarech vyšplhala do astronomických výšek, bylo Meoptě milostivě povoleno obnovit tuto výrobu, což se během krátké doby stalo. Meopta velmi rychle vyvinula nové modely, včetně speciálních pro barevnou fotografii.
Zvětšovák je, pochopitelně, podstatně jednodušší zařízení než atomová bomba, přesto si s výrobou něčeho takového, i při plném přístupu k plnohodnotné dokumentaci, nedokázali výrobci v jiném státě (ovšem s chabou průmyslovou tradicí) poradit. Názorné je, jak si země třetího světa nedokáží poradit s výrobou ultracentrifug i materiálů na obohacování uranu difúzí jeho hexafluoridu a jsou odkázány na dovoz klíčových technologických komponent z evropských zemí. Proto jsem velice skeptický vůči představě, že by sověti bez jakéhokoli technického backgroundu dokázali tak rychle vyrobit funkční jadernou bombu bez naprosto zásadních technických informací. Minimálně o úspěšných cestách a slepých uličkách.
Ale zpět k věci: Můžeme jistě spekulovat o tom, jak by vypadal svět bez SSSR vyzbrojeného jadernými bombami. Tohle téma už bylo nakousnuto v postu o Hirošimě a Nagasaki. Diskutující namítali, že SSSR měl obrovskou armádu vyzbrojenou konvenčně, která by jadernou nerovnováhu dokázala zvrátit.
Jako člověk armádou v rámci základní vojenské služby políbený a na důstojníka v záloze vycvičený si o tomto dovolím silně pochybovat. Vím, jaký obrovský průšvih z hediska strategického bylo rozmístění jaderných min NATO za železnou oponou. Ani armáda plně motorizovaná vozidly (včetně tanků) o generaci novějšími, než měl SSSR po druhé světové válce a konstruovanými na protiatomovou odolnost, nebyla schopna účinného úderu přes jadernými náložemi chráněnou linii. I přesto, že v té době byly k dispozici konsolidované armády satelitů a jejich konsolidovaná území.
Útok, zastavený a zlomený masívními jadernými údery, navíc doprovázený protikomunistickými a protisovětskými vzpourami na území satelitů, které bylo technicky snadné podpořit silnými výsadky a následně provést údery na týl a spojovací cesty postupujících armád, by byl dle mého soudu pro sovětskou moc zcela fatální. Navíc v SSSR byla ne zcela spolehlivá generalita (na jak dlouho byl zcela odstaven např. Žukov), byly zde protiruské reminiscence podrobených národů (stačily ještě na začátku 90. let k částečnému rozložení SSSR, tehdy musely být podstatně silnější). Dalším problémem, kterému by SSSR musel čelit, byl obrovský demografický zářez v populaci, vyvolaný válečnými ztrátami. Poměr ztrát Německa a SSSR odpovídal spíše porážce SSSR (jak pravil jednen můj kolega "porážce blbé, kde nepřítel pobíjí zajatce"). Stalin by měl brzy k dispozici směsku kluků a dědků, v mnohém se podobající německé obraně Berlína. Možná by mu pomohla vyšší úroveň angažovanosti sovětských žen a dívek v armádě (v porovnáni s Německem i západními spojenci), nicméně i tak by postavení nové armády, mohutnější než byla ta, co vyhrála předchozí válku, protože by jadernými údery tála jako sníh na jaře, znamenalo obrovský problém, který by mohl snadno vést k přečerpání lidských zdrojů a zhroucení země.
Nepředpokládám, že by došlo k takovéto ultimátní konfrontaci, na to byla "lekce Hirošima" příliš názorná. Pravděpodobně by si však SSSR dovoloval podstatně méně. Lze se domnívat, že místo Varšavské smlouvy a RVHP by došlo k nějaké formě "měkčí finlandizace" nárazníkových států, která by přinejmenším znamenala absenci drátů na hranici, politických procesů, gulagů atd. Život v těchto státech by byl mnohem lidštější než jak tomu bylo v reálné historii (a možná i lidštější, než jak to plánovali osmašedesátníci). A o všechno tohle nás sovětští atomoví špioni připravili. Lidé mojí generace je mohou směle počítat za zloděje, kteří je okradli o významnou část života.
Rosenbergovi si popravu jednoznačně zasloužili. I při sečtení pouze lidí, kteří byli zabiti při pokusu opustit komunistický "ráj na zemi", který se nám snažily tyto komunistické zrůdy vnutit (a samy si ovšem užívaly všech výhod života v civilizované části světa, což je pro podobný typ aktivistů příznačné), mají větší "zásluhy" než mnohý dozorce od plynových komor. I kdyby byli popraveni stokrát a devětadevadesátkrát mezi tím vždy zresuscitováni (což je technicky nerealizovatelné), pořád by to ještě bylo málo.
Ethel Rosenbergová se narodila 25. 9. 1915, její manžel Julius 12. 5. 1918, je tedy dost málo pravděpodobné, že by se dožili dneška i bez popravy 19. 6. 1953.
Původně se vědci, tušící riziko, že hitlerovské Německo vyvíjí atomovou bombu, sešli ve Velké Británii. Ta však byla silně zatížena válkou a nebylo ani zpočátku jasné, zda se dokáže ubránit případné invazi přes Lamanšský průliv. Nakonec byli převezeni přes "Velkou louži", aby v USA vznikl v podmínkách přísného utajení rozsáhlý průmyslový komplex, zahrnující i oficiálně neexistující města, v němž došlo k vývoji štěpné bomby, a to jak ve variantě vyčištění štěpného izotopu uranu do "zbrojní" koncentrace, tak i ve variantě přípravy a vyčištění nestabilního a v přírodě běžně neexistujícího prvku plutonia. Vedoucí jaderného projektu nakonec spustili obě tyto větve pro případ, kdyby se jedna z nich zasekla na technicky nezvládnutelných problémech. Nakonec byly dokončeny bomby obě, a nad Hirošimou byla odpálena bomba uranová, zatímco nad Nagasaki plutoniová.
Němce před jaderným bombardováním zachránil konec války, Japonci v podstatě mohli děkovat osudu také, protože kdyby se admirál Jamamoto nedopustil fatálních strategických chyb v přípravě útoku na Midway, protáhla by se válka minimálně o rok a v jejím závěru by měli američané takovýchto bomb podstatně víc.
Důležité je, že na konci války byly USA jedinou zemí, která měla průmysl schopný vyrobit jadernou bombu, včetně pracovníků oplývajících přislušným know-how. Regulérně se dostal k A bombě jejich nejbližší spojenec, Velká Británie. "Hrozil" vznik unipolárního světa, v němž bude dominovat demokratická a ekonomicky silná velmoc, která vyšla z války relativně posílena a s nepostiženým vlastním územím (japonská okupace Aleut měla význam jen symbolický).
Bohužel, v důsledku velmi vstřícné politiky F. D. Roosewelta vůči SSSR, došlo ke značné infiltraci amerických vědeckých, ale i kulturních špiček sympatizanty s komunismem. Přestože v té době už bylo jasné, co je komunismus zač (proud uprchlíků a přeběhlíků ze SSSR během světové války zesílil), byly informace o pravé podstatě sovětského režimu odmítány naprosto stejně, jako krátce předtím informace o nacistických vyhlazovacích táborech. Opět sehrála svou (negativní) roli skutečnost, že apologety sovětského režimu byli většinou Židé, tedy příslušníci etnika, které mělo s totalitou a etnickými čistkami bezprostřední zkušenost (a podvědomě se tedy předpokládalo, že by podobně totalitnímu režimu neposkytovali krytí).
Až po Rooseweltově smrti začala americká administrativa systematičtěji pátrat po sovětských agentech. V jejich sítích uvízla i skupina, předávající do SSSR citlivé informace o technologických podrobnostech při výrobě štěpných izotopů, v níž hráli vůdčí roli manželé Rosenbergovi.
Proces s nimi byl propagandisticky využit, ovšem sovětskou stranou a sovětskou tajnou službou řízenými levicovými "intelektuály". Po celém světě se ozýval řev levičácké lúzy, kulminoval v době popravy těchto zločinců a byl živen komunistickou propagandou až do pádu sovětského bloku v roce 1989. Pak vyšlo najevo, jednak v důsledku odtajnění některých sovětských zdrojů, jednak v důsledku toho, že bylo možné zveřejnit údaj o americkém člověku na vysokém postu v Kremlu, že Rosenbergovi byli jednoznačně vinni a přihráli sovětům zásadní technické informace, které významným způsobem přispěly k výrobě sovětské jaderné bomby. Přesné podrobnosti dodnes nejsou známy a je pravděpodobné, že řadu zásadních informací na toto téma si odnesli do hrobu Kurčatov a jeho nejbližší spolupracovníci. Žijící stále drží oficiální linii z dob komunismu, že pomoc "atomových špionů" byla minimální a její dopad na rychlost, s jakou se SSSR dostal k jaderné zbrani, byl velmi malý. Pochopitelně, je v jejich osobním zájmu toto tvrdit.
Je ovšem třeba si uvědomit, že SSSR byl v mnoha oblastech silně zaostalý stát a jeho průmysl měl velmi nevyrovnanou úroveň. Navíc byl soustředěn především na výrobu konvenčních zbraní. Stalinské čistky rovněž zlikvidovaly vrstvu kvalifikovaných technických pracovníků. Ti, co se dostali na jejich posty, nemohli pracovat jinak, než postupem pokus - omyl (a doufat v dostavení se úspěchu dříve, než pracovníkům tajné policie dojde trpělivost a oni skončí stejně jako jejich předchůdci). Řada postupů a technik, naprosto běžných v západních zemích s dlouhodobou průmyslovou tradicí, zde byla buď naprosto neznámá, nebo je mělo v hlavách pár zeků v gulagu, co tam dokázalo přežít atypicky dlouho od stalinských čistek (a mnozí takoví skončili za právě skončené války coby kanonenfutr v první linii).
Dovolím si malou odbočku, nicméně k věci: Vzpomínám si, jak v šedesátých letech byla nuceně předána výroba zvětšováků z přerovské Meopty do Polska, v rámci "dělby práce uvnitř RVHP". Výsledek byl naprosto tristní, protože Poláci nedokázali během několika let vyrobit jediný funkční zvětšovák. Přitom dostali naprosto všechnu dokumentaci i další technickou pomoc. Až v době, kdy se cena starých zvětšováků v bazarech vyšplhala do astronomických výšek, bylo Meoptě milostivě povoleno obnovit tuto výrobu, což se během krátké doby stalo. Meopta velmi rychle vyvinula nové modely, včetně speciálních pro barevnou fotografii.
Zvětšovák je, pochopitelně, podstatně jednodušší zařízení než atomová bomba, přesto si s výrobou něčeho takového, i při plném přístupu k plnohodnotné dokumentaci, nedokázali výrobci v jiném státě (ovšem s chabou průmyslovou tradicí) poradit. Názorné je, jak si země třetího světa nedokáží poradit s výrobou ultracentrifug i materiálů na obohacování uranu difúzí jeho hexafluoridu a jsou odkázány na dovoz klíčových technologických komponent z evropských zemí. Proto jsem velice skeptický vůči představě, že by sověti bez jakéhokoli technického backgroundu dokázali tak rychle vyrobit funkční jadernou bombu bez naprosto zásadních technických informací. Minimálně o úspěšných cestách a slepých uličkách.
Ale zpět k věci: Můžeme jistě spekulovat o tom, jak by vypadal svět bez SSSR vyzbrojeného jadernými bombami. Tohle téma už bylo nakousnuto v postu o Hirošimě a Nagasaki. Diskutující namítali, že SSSR měl obrovskou armádu vyzbrojenou konvenčně, která by jadernou nerovnováhu dokázala zvrátit.
Jako člověk armádou v rámci základní vojenské služby políbený a na důstojníka v záloze vycvičený si o tomto dovolím silně pochybovat. Vím, jaký obrovský průšvih z hediska strategického bylo rozmístění jaderných min NATO za železnou oponou. Ani armáda plně motorizovaná vozidly (včetně tanků) o generaci novějšími, než měl SSSR po druhé světové válce a konstruovanými na protiatomovou odolnost, nebyla schopna účinného úderu přes jadernými náložemi chráněnou linii. I přesto, že v té době byly k dispozici konsolidované armády satelitů a jejich konsolidovaná území.
Útok, zastavený a zlomený masívními jadernými údery, navíc doprovázený protikomunistickými a protisovětskými vzpourami na území satelitů, které bylo technicky snadné podpořit silnými výsadky a následně provést údery na týl a spojovací cesty postupujících armád, by byl dle mého soudu pro sovětskou moc zcela fatální. Navíc v SSSR byla ne zcela spolehlivá generalita (na jak dlouho byl zcela odstaven např. Žukov), byly zde protiruské reminiscence podrobených národů (stačily ještě na začátku 90. let k částečnému rozložení SSSR, tehdy musely být podstatně silnější). Dalším problémem, kterému by SSSR musel čelit, byl obrovský demografický zářez v populaci, vyvolaný válečnými ztrátami. Poměr ztrát Německa a SSSR odpovídal spíše porážce SSSR (jak pravil jednen můj kolega "porážce blbé, kde nepřítel pobíjí zajatce"). Stalin by měl brzy k dispozici směsku kluků a dědků, v mnohém se podobající německé obraně Berlína. Možná by mu pomohla vyšší úroveň angažovanosti sovětských žen a dívek v armádě (v porovnáni s Německem i západními spojenci), nicméně i tak by postavení nové armády, mohutnější než byla ta, co vyhrála předchozí válku, protože by jadernými údery tála jako sníh na jaře, znamenalo obrovský problém, který by mohl snadno vést k přečerpání lidských zdrojů a zhroucení země.
Nepředpokládám, že by došlo k takovéto ultimátní konfrontaci, na to byla "lekce Hirošima" příliš názorná. Pravděpodobně by si však SSSR dovoloval podstatně méně. Lze se domnívat, že místo Varšavské smlouvy a RVHP by došlo k nějaké formě "měkčí finlandizace" nárazníkových států, která by přinejmenším znamenala absenci drátů na hranici, politických procesů, gulagů atd. Život v těchto státech by byl mnohem lidštější než jak tomu bylo v reálné historii (a možná i lidštější, než jak to plánovali osmašedesátníci). A o všechno tohle nás sovětští atomoví špioni připravili. Lidé mojí generace je mohou směle počítat za zloděje, kteří je okradli o významnou část života.
Rosenbergovi si popravu jednoznačně zasloužili. I při sečtení pouze lidí, kteří byli zabiti při pokusu opustit komunistický "ráj na zemi", který se nám snažily tyto komunistické zrůdy vnutit (a samy si ovšem užívaly všech výhod života v civilizované části světa, což je pro podobný typ aktivistů příznačné), mají větší "zásluhy" než mnohý dozorce od plynových komor. I kdyby byli popraveni stokrát a devětadevadesátkrát mezi tím vždy zresuscitováni (což je technicky nerealizovatelné), pořád by to ještě bylo málo.
Ethel Rosenbergová se narodila 25. 9. 1915, její manžel Julius 12. 5. 1918, je tedy dost málo pravděpodobné, že by se dožili dneška i bez popravy 19. 6. 1953.
čtvrtek 19. září 2013
Mohou pomoci naší justici občanské komise?
Naše justice je zcela odtržená od reality. S tím souhlasí jak občané (a projevuje se to i v různých průzkumech důvěryhodnosti, kde je justice léta "na chvostu").
Paradoxně s tímto tvrzením souhlasí i odborníci z justiční sféry, kteří to ovšem chápou jako pozitivní vlastnost. Představa, že v naší justici může být odsouzen i naprosto a zjevně nevinný člověk, prakticky jen proto, že byla zmeškána nějaká nesmyslně stanovená lhůta, nebo důkaz nebyl předložen na správném formuláři, nebo že skutečný pachatel zločinu je dopaden a usvědčen až potom, co proběhnou pro odsouzeného neúspěšně všechna odvolání, je naplňuje naprostým a hlubokým uspokojením, jakého se jim možná nedostane ani v manželském (či mimomanželském) loži.
Odborníci odmítají i poroty, které jsme zde úspěšně provozovali jak za Rakouska, tak i za první republiky a v řadě zemí je provozují i dnes. Ty přispívají ke zlidštění justice a jejímu udržení v mantinelech blízkých realitě. Pokud někdo pípne na téma, že by ke sladění naší justice s realitou a obecně chápanou spravedlností pomohla nějaká forma občanské či zastupitelské kontroly nad justicí, reagují totálním zděšením ve stylu: "Vy byste chtěli nějaké komise na způsob McCarthyho?!"
Nuže, podívejme se, jak to za toho McCarthyho vypadalo. Nicméně předtím si dovolím ještě malou odbočku:
Někdy v 80. letech jsem se dostal k pracem zahraničních autorů, které jsem následně doplnil dalšími informacemi (včetně svých praktických zkušeností). Z této směsky pramenů plynulo, že přinejmenším za některými epidemiemi čarodějnických procesů mohly stát přirozené a tehdejší lidskou populací nepochopitelné projevy mikroskopických hub a jejich toxických metabolitů - mykotoxinů. Asi nejlépe je to zdokumentované americkou autorkou Matossian pro salemskou sérii čarodějnických procesů (ke stažení třeba zde: www.samorini.it/doc1/alt_aut/sz/spanos2.pdf). Měl jsem vzácnou příležitost na toto téma hovořit s panem Bedřichem Šindelářem, autorem patrně nejobsáhlejší knihy na téma čarodějnických procesů v našem písemnictví, vydané v roce 1986.
Autor se na tuto teorii netvářil nijak nadšeně. Představa, že by nějaké prachsprosté breberky, co jsou pořádně vidět akorát pod mikroskopem, mohly zasahovat do tak svrchovaně vznešených a důležitých jevů, jako jsou jevy společenské, mu byla silně proti mysli (a není a nebyl v tomto ve své odbornosti ojedinělým zjevem). Osobně to chápu jako příznak určité degradace společenských věd, které si vytvořily jakési separátní hřiště, oplocené vysokou zdí od zbytku světa obecně a "přízemních" biomedicínských a technických oborů zejména.
Nicméně v jednom se musím naopak autora zastat: Autoři na Wikipedii http://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_%C5%A0indel%C3%A1%C5%99 mu vyčítají určitou jednostrannost zaměření "proti západnímu křesťanství". Jeho kniha je zakončena kapitolou o "komisích pro neamerickou činnost". Právě v souvislosti s tou si mi stěžoval, že měl připravenou velmi rozsáhlou kapitolu o "čarodějnických procesech" světsky orientovaných států, kde byly stalinské procesy 30. let, procesy 50. let u nás apod., nicméně mu to všechno cenzura seškrtala, takže "zbyl akorát ten chudák McCarthy".
A nyní tedy k tomu Mc Carthymu.
Působil v době po skončení druhé světové války a na začátku války studené, kdy vrstva amerických intelektuálů (zejména humanitních) byla prolezlá sympatizanty sovětského režimu. Přitom v té době už muselo být každému jasné, co je tento režim zač, a že si v podstatě v ničem nezadá s režimem v právě poraženém Německu (snad s výjimkou pronásledování Židů, které nabylo síly až po smrti Stalina a německé intenzity nedosáhlo nikdy). Poslední zmíněný fakt může být jeden z důvodů, proč sovětský totalitní režim podporovala a propagovala řada Židů nebo osob se židovskými předky.
Nicméně faktem je, že tito lidé působili značně společensky destruktivně, včetně toho, že se snažili zpochybňovat hodnoty demokracie a občanských práv. Někteří z nich se dopouštěli i činů jednoznačně kriminálních, jako bylo angažování se ve špionážních a sabotážních aktivitách organizovaných sovětskou tajnou službou.
Za těchto okolností tedy zahájil činnost McCarthy se svými "komisemi pro neamerickou činnost".
Je třeba zdůraznit, že zatímco od soudů v komunistických zemích šli odsouzení rovnou do gulagů (nebo jejich ekvivalentů třeba u nás), případně na popraviště, od těchto komisí se odcházelo v případě usvědčení pouze se zákazem veřejné činnosti (usvědčení tedy byli potrestáni podobně jako u nás proněmečtí novináři a umělci po osvobození, nebo podobní pronacističtí novináři a umělci v samotném Německu v rámci jeho denacifikace). Srovnání s politickými procesy ve státech komunistického bloku tedy z hlediska dopadu na další život odsouzených zcela jednoznačně pokulhává.
Další věcí je, že po pádu SSSR byly za Jelcinovy éry na nějakou dobu otevřeny archivy sovětských tajných služeb. V té době se zjistilo, že prakticky všichni postižení "komisemi pro neamerickou činnost" byli skutečně řízeni sovětskou zpravodajskou službou, a že tyto komise dělaly v podstatě pouze negativní chyby, tj. že řádově procenta jimi očištěných byla ve skutečnosti také komunistickými / sovětskými agenty; chyb v opačném gardu byly zlomky promile. Pokud se to vyjádří percentuálně, měly tyto komise podstatně menší míru chybovosti ve smyslu vytváření nevinně odsouzených než profesionální soudy v civilizovaných zemích. Přitom ještě musíme zhodnotit fakt, že zatímco v případě uvedených komisí máme v důsledku velmi vzácné shody okolností "absolutní" informaci o všech nespravedlivě / spravedlivě odsouzených či vyviněných, u soudů můžeme pracovat jen s případy, kdy za zločin "přišitý" justičním aparátem nevinnému byl posléze právoplatně odsouzen někdo jiný. Protože se něčemu takovému policie i justice se prakticky vždy velmi aktivně brání a k revizi nespravdlivého odsouzení dochází jen výjimečně, můžeme se jen dohadovat, kolik procent (či desítek procent) máme odsoouzených, kteří v důsledku laxnosti a šlendriánu profesionální policie a profesionální justice "sedí", nebo ve vězení již zemřelo. To, že i při zohlednění takovýchto nesouměřitelných dat, měly McCarthyho komise menší chybovost, vypovídá o "kvalitách" profesionálů mnohé. Tento fakt je také velice silným argumentem, zpochybňujícím hlasy odborných "Všeználků".
"Komise pro neamerickou činnost", které se snažily o co nejpřesnější reflexi objetivní reality, pochopitelně nelze ani náznakem srovnávat s politickými procesy v zemích východního bloku, jak se často děje. V komunistických politických procesech byla vina či nevina (a případně i rozsudek) nadiktována předem politickými orgány a soud pouze tomuto stranickému rozhodnutí dělal štafáž.
Z tohoto důvodu je nesmyslné i srovnávání těchto komisí s komunistickými soudy i po stránce věcnosti. Takováto srovnání jsou výsledkem myšlení extrémních levičáků, kteří i Rosenbergovy dodnes prohlašují za "nevinné oběti fašistické americké justice".
Z těchto důvodů bych se opravdu nebál zřízení nějaké supervize nad soudy ve formě občanských komisí. Právě zkušenost s McCarthyho komisemi ukazuje, že takové komise mohou být efektivnější a bližší realitě než profesionální soudy. Nelze se tedy divit ani tomu, že se profesionálové demagogicky snaží udělat z nich jakýsi "odstrašující příklad".
Paradoxně s tímto tvrzením souhlasí i odborníci z justiční sféry, kteří to ovšem chápou jako pozitivní vlastnost. Představa, že v naší justici může být odsouzen i naprosto a zjevně nevinný člověk, prakticky jen proto, že byla zmeškána nějaká nesmyslně stanovená lhůta, nebo důkaz nebyl předložen na správném formuláři, nebo že skutečný pachatel zločinu je dopaden a usvědčen až potom, co proběhnou pro odsouzeného neúspěšně všechna odvolání, je naplňuje naprostým a hlubokým uspokojením, jakého se jim možná nedostane ani v manželském (či mimomanželském) loži.
Odborníci odmítají i poroty, které jsme zde úspěšně provozovali jak za Rakouska, tak i za první republiky a v řadě zemí je provozují i dnes. Ty přispívají ke zlidštění justice a jejímu udržení v mantinelech blízkých realitě. Pokud někdo pípne na téma, že by ke sladění naší justice s realitou a obecně chápanou spravedlností pomohla nějaká forma občanské či zastupitelské kontroly nad justicí, reagují totálním zděšením ve stylu: "Vy byste chtěli nějaké komise na způsob McCarthyho?!"
Nuže, podívejme se, jak to za toho McCarthyho vypadalo. Nicméně předtím si dovolím ještě malou odbočku:
Někdy v 80. letech jsem se dostal k pracem zahraničních autorů, které jsem následně doplnil dalšími informacemi (včetně svých praktických zkušeností). Z této směsky pramenů plynulo, že přinejmenším za některými epidemiemi čarodějnických procesů mohly stát přirozené a tehdejší lidskou populací nepochopitelné projevy mikroskopických hub a jejich toxických metabolitů - mykotoxinů. Asi nejlépe je to zdokumentované americkou autorkou Matossian pro salemskou sérii čarodějnických procesů (ke stažení třeba zde: www.samorini.it/doc1/alt_aut/sz/spanos2.pdf). Měl jsem vzácnou příležitost na toto téma hovořit s panem Bedřichem Šindelářem, autorem patrně nejobsáhlejší knihy na téma čarodějnických procesů v našem písemnictví, vydané v roce 1986.
Autor se na tuto teorii netvářil nijak nadšeně. Představa, že by nějaké prachsprosté breberky, co jsou pořádně vidět akorát pod mikroskopem, mohly zasahovat do tak svrchovaně vznešených a důležitých jevů, jako jsou jevy společenské, mu byla silně proti mysli (a není a nebyl v tomto ve své odbornosti ojedinělým zjevem). Osobně to chápu jako příznak určité degradace společenských věd, které si vytvořily jakési separátní hřiště, oplocené vysokou zdí od zbytku světa obecně a "přízemních" biomedicínských a technických oborů zejména.
Nicméně v jednom se musím naopak autora zastat: Autoři na Wikipedii http://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_%C5%A0indel%C3%A1%C5%99 mu vyčítají určitou jednostrannost zaměření "proti západnímu křesťanství". Jeho kniha je zakončena kapitolou o "komisích pro neamerickou činnost". Právě v souvislosti s tou si mi stěžoval, že měl připravenou velmi rozsáhlou kapitolu o "čarodějnických procesech" světsky orientovaných států, kde byly stalinské procesy 30. let, procesy 50. let u nás apod., nicméně mu to všechno cenzura seškrtala, takže "zbyl akorát ten chudák McCarthy".
A nyní tedy k tomu Mc Carthymu.
Působil v době po skončení druhé světové války a na začátku války studené, kdy vrstva amerických intelektuálů (zejména humanitních) byla prolezlá sympatizanty sovětského režimu. Přitom v té době už muselo být každému jasné, co je tento režim zač, a že si v podstatě v ničem nezadá s režimem v právě poraženém Německu (snad s výjimkou pronásledování Židů, které nabylo síly až po smrti Stalina a německé intenzity nedosáhlo nikdy). Poslední zmíněný fakt může být jeden z důvodů, proč sovětský totalitní režim podporovala a propagovala řada Židů nebo osob se židovskými předky.
Nicméně faktem je, že tito lidé působili značně společensky destruktivně, včetně toho, že se snažili zpochybňovat hodnoty demokracie a občanských práv. Někteří z nich se dopouštěli i činů jednoznačně kriminálních, jako bylo angažování se ve špionážních a sabotážních aktivitách organizovaných sovětskou tajnou službou.
Za těchto okolností tedy zahájil činnost McCarthy se svými "komisemi pro neamerickou činnost".
Je třeba zdůraznit, že zatímco od soudů v komunistických zemích šli odsouzení rovnou do gulagů (nebo jejich ekvivalentů třeba u nás), případně na popraviště, od těchto komisí se odcházelo v případě usvědčení pouze se zákazem veřejné činnosti (usvědčení tedy byli potrestáni podobně jako u nás proněmečtí novináři a umělci po osvobození, nebo podobní pronacističtí novináři a umělci v samotném Německu v rámci jeho denacifikace). Srovnání s politickými procesy ve státech komunistického bloku tedy z hlediska dopadu na další život odsouzených zcela jednoznačně pokulhává.
Další věcí je, že po pádu SSSR byly za Jelcinovy éry na nějakou dobu otevřeny archivy sovětských tajných služeb. V té době se zjistilo, že prakticky všichni postižení "komisemi pro neamerickou činnost" byli skutečně řízeni sovětskou zpravodajskou službou, a že tyto komise dělaly v podstatě pouze negativní chyby, tj. že řádově procenta jimi očištěných byla ve skutečnosti také komunistickými / sovětskými agenty; chyb v opačném gardu byly zlomky promile. Pokud se to vyjádří percentuálně, měly tyto komise podstatně menší míru chybovosti ve smyslu vytváření nevinně odsouzených než profesionální soudy v civilizovaných zemích. Přitom ještě musíme zhodnotit fakt, že zatímco v případě uvedených komisí máme v důsledku velmi vzácné shody okolností "absolutní" informaci o všech nespravedlivě / spravedlivě odsouzených či vyviněných, u soudů můžeme pracovat jen s případy, kdy za zločin "přišitý" justičním aparátem nevinnému byl posléze právoplatně odsouzen někdo jiný. Protože se něčemu takovému policie i justice se prakticky vždy velmi aktivně brání a k revizi nespravdlivého odsouzení dochází jen výjimečně, můžeme se jen dohadovat, kolik procent (či desítek procent) máme odsoouzených, kteří v důsledku laxnosti a šlendriánu profesionální policie a profesionální justice "sedí", nebo ve vězení již zemřelo. To, že i při zohlednění takovýchto nesouměřitelných dat, měly McCarthyho komise menší chybovost, vypovídá o "kvalitách" profesionálů mnohé. Tento fakt je také velice silným argumentem, zpochybňujícím hlasy odborných "Všeználků".
"Komise pro neamerickou činnost", které se snažily o co nejpřesnější reflexi objetivní reality, pochopitelně nelze ani náznakem srovnávat s politickými procesy v zemích východního bloku, jak se často děje. V komunistických politických procesech byla vina či nevina (a případně i rozsudek) nadiktována předem politickými orgány a soud pouze tomuto stranickému rozhodnutí dělal štafáž.
Z tohoto důvodu je nesmyslné i srovnávání těchto komisí s komunistickými soudy i po stránce věcnosti. Takováto srovnání jsou výsledkem myšlení extrémních levičáků, kteří i Rosenbergovy dodnes prohlašují za "nevinné oběti fašistické americké justice".
Z těchto důvodů bych se opravdu nebál zřízení nějaké supervize nad soudy ve formě občanských komisí. Právě zkušenost s McCarthyho komisemi ukazuje, že takové komise mohou být efektivnější a bližší realitě než profesionální soudy. Nelze se tedy divit ani tomu, že se profesionálové demagogicky snaží udělat z nich jakýsi "odstrašující příklad".
pondělí 16. září 2013
Aktualizace předchozího postu
1. Papež František chce dát imigrantům k dispozici kláštery:
http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/8874-papez-frantisek-chce-dat-imigrantum-k-dispozici-klastery.aspx
Nechtěně tím ukazuje, že římskokatolická církev jako organizace skutečně není nic jiného, než trojský kůň islamizace v Evropě.
2. Římskokatolická církev bojuje za zákaz potratů v celé EU.
http://claritatis.cz/zpravy/evropa/zakaz-potratu-v-zemich-eu/5626
Zajímavý je následující citát: "Formálně EU nemůže zasahovat do právních předpisů členských států v oblasti práva na potrat, ale může sama vypracovávat právní předpisy, které jsou v souladu se základními zásadami rovnosti a důstojnosti každé lidské bytosti od jejího početí."
Jinými slovy, EU je naprostá právní žumpa, kde se dá jakákoli, i poměrně "neprůstřelně" formulovaná norma různými obezličkami obejít, když se v tom umí chodit a je po ruce příslušný mocenský aparát. Čím rychleji se z této organizace dostaneme, tím lépe pro nás.
http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/8874-papez-frantisek-chce-dat-imigrantum-k-dispozici-klastery.aspx
Nechtěně tím ukazuje, že římskokatolická církev jako organizace skutečně není nic jiného, než trojský kůň islamizace v Evropě.
2. Římskokatolická církev bojuje za zákaz potratů v celé EU.
http://claritatis.cz/zpravy/evropa/zakaz-potratu-v-zemich-eu/5626
Zajímavý je následující citát: "Formálně EU nemůže zasahovat do právních předpisů členských států v oblasti práva na potrat, ale může sama vypracovávat právní předpisy, které jsou v souladu se základními zásadami rovnosti a důstojnosti každé lidské bytosti od jejího početí."
Jinými slovy, EU je naprostá právní žumpa, kde se dá jakákoli, i poměrně "neprůstřelně" formulovaná norma různými obezličkami obejít, když se v tom umí chodit a je po ruce příslušný mocenský aparát. Čím rychleji se z této organizace dostaneme, tím lépe pro nás.
pátek 13. září 2013
Papež se opět ukázal.
Na závěr Ramadánu se papež opět obrátil na muslimy s velmi vstřícným až vtíravým poselstvím:
http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/8831-papez-se-obraci-na-muslimy-muslimum-na-celem-svete.aspx
Mluví se v něm o hodnotách společných pro křesťanství a islám, o nutnosti úcty k těmto náboženstvím, o tom, jak útoky na náboženství způsobují "mnoho bolesti". Mluví se v něm i o obecné potřebě vychovávat mládež k "úctě k náboženství".
Jinými slovy, papež názorně předvedl, že mezi křesťanstvím a islámem je, alespoň dle jeho názoru a proklamací, významná shoda. Naznačil v podstatě, že hodlá sabotovat jakoukoli ideologickou opozici vůči islámu a v podstatě jakékoli snahy o obranu civilizovaných evropanů před barbarskými islámskými hordami. Obrazně řečeno, při lezení muslimům do zadku se dostal až někam do tlustého střeva, tedy tam, kam se nedostane svému partnerovi ani velmi zaláskovaný a vášnivý gay.
To vše v situaci, kdy ideologové té samé církve, jíž je hlavou, prohlašují křesťany obecně a katolíky zvlášť za jediné schopné a současně jediné pomazané k obraně evropské civilizace proti islámu a islamizaci.
Adekvátní reakce na tento papežův proslov je následující: Přestat počítat s církevně organizovanými křesťany jako se silou, která by mohla pomoci v boji proti islamizaci. Tak, jako po uzavření konkordátu s fašisty a nacisty nebylo možné takto s církví počítat v protifašistickém/nacistickém odboji. A naprosto stejná situace nastala i v případě vztahu církví a komunistů, kdy např. faráři sestavovali pro komunisty svodky o náladách obyvatel, jejichž jedním z nejvýznamnějších zdrojů (protože komunistické věrchušce nedostupný jinou cestou) byly zpovědnice. Jistěže tím není dotčena pravděpodobnost zapojení řadových věřících i nižšího kléru do tohoto boje, stejně jako řadový věřící i jednotliví duchovní bojovali proti zmíněným totalitním režimům (a často v tomto boji položili i životy své a svých rodin), nicméně šli jednoznačně proti oficiální linii církve a jejích institucí. Snad jedinou výjimkou za války byli pravoslavní křesťané, ti ovšem měli své centrum v Rusku, a to po přepadení SSSR vyhlásilo zcela oficiálně nacistům boj na život a na smrt.
Papežem presentovaný postoj k islámu rozhodně není nový. Papež jednak navazuje na svatého, jehož jméno přijal, který takovýto postoj k islámu zaujímal také. Sice se mu podařilo "vykecat" ze zajetí část křižáků, ale celkový vliv jeho vystoupení na morálku křížových výprav a obyvatel křižáckých států byl spíš katastofální než jen destruktivní a brzy po této epizodě byly křížové výpravy odpískány a křesťanské obyvatelstvo na Blízkém Východě ponecháno osudu.
Další, na koho papež navazuje, ať už vědomky nebo nevědomky, jsou postoje křesťanského kléru na Pyrenejském poloostrově v době jeho okupace muslimy.
Nalistujeme-li na Wikipedii článek o bitvě u Covadongy (srbská a ruská verze jsou daleko podrobnější než anglická) setkáme se s tím, jak španělské duchovenstvo opakovaně vyzývalo k pokoře vůči okupantům (přes jejich naprosto bezuzdné řádění, srovnatelné s aktivitami SS na dobytých územích SSSR).
I u té Covadongy se sešli křesťanští bojovníci navzdory církevním zákazům a biskup je do poslední chvíle demoralizoval pobídkami k jednání s nepřáteli. Až když bylo jasné, že neuspěje, velmi vlažně boji požehnal. Když pak křesťané, útočící v cca třístovkovém počtu proti tří až čtyřnásobné přesile(*), krvavě zvítezili (opravdu krvavě, z vítězného vojska zůstal naživu velitel a deset vojáků (**), na islámské straně bylo kompletně vybito jádro elitních bojovníků kolem velitele, včetně něj, a většina zbylých vojáků - zbytek propadl panice a prchl z bojiště). Je charakteristické pro křesťany obecně a římské katolíky zvláště, že si následně bitvu kněží "přivlastnili" coby mariánský zázrak.
Nicméně touhle bitvou, přes odpor římskokatolické církve, začala reconquista. Bylo osvobozeno první území, na které se už muslimové nedokázali vrátit, případně nenašli morální sílu to učinit.
V boji proti islamizaci a islámské totalitě se prostě opět budeme muset nejen obejít bez pomoci křesťanské církve, ale vybojovat ho v podstatě i proti ní, protože pro vysoký klérus je islámská totalita přijatelnější než současná evropská společnost, tendující k náboženské vlažnosti, sekularismu a ateismu.
Odkaz na uvedené zdroje by měl pomoci všem, kdo se dostanou do diskuse s křesťanskými aktivisty, kteří mají tendenci adorovat křesťanství jako jedinou ideologii, stojící proti islámu.
______________________________
* Moderní odhady redukují počty na 1/5 a méně údaje oproti soudobým pramenům.
** Lze považovat za pravděpodobné, že někteří z těch, kteří později na následky svých zranění zemřeli, byli ještě na konci bitvy "provozuschopní". Ještě za Napoleona umírala většina vojáků na následné nezvládnuté komplikace zranění než na tak těžká zranění, která je usmrtila během samotného boje.
http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/8831-papez-se-obraci-na-muslimy-muslimum-na-celem-svete.aspx
Mluví se v něm o hodnotách společných pro křesťanství a islám, o nutnosti úcty k těmto náboženstvím, o tom, jak útoky na náboženství způsobují "mnoho bolesti". Mluví se v něm i o obecné potřebě vychovávat mládež k "úctě k náboženství".
Jinými slovy, papež názorně předvedl, že mezi křesťanstvím a islámem je, alespoň dle jeho názoru a proklamací, významná shoda. Naznačil v podstatě, že hodlá sabotovat jakoukoli ideologickou opozici vůči islámu a v podstatě jakékoli snahy o obranu civilizovaných evropanů před barbarskými islámskými hordami. Obrazně řečeno, při lezení muslimům do zadku se dostal až někam do tlustého střeva, tedy tam, kam se nedostane svému partnerovi ani velmi zaláskovaný a vášnivý gay.
To vše v situaci, kdy ideologové té samé církve, jíž je hlavou, prohlašují křesťany obecně a katolíky zvlášť za jediné schopné a současně jediné pomazané k obraně evropské civilizace proti islámu a islamizaci.
Adekvátní reakce na tento papežův proslov je následující: Přestat počítat s církevně organizovanými křesťany jako se silou, která by mohla pomoci v boji proti islamizaci. Tak, jako po uzavření konkordátu s fašisty a nacisty nebylo možné takto s církví počítat v protifašistickém/nacistickém odboji. A naprosto stejná situace nastala i v případě vztahu církví a komunistů, kdy např. faráři sestavovali pro komunisty svodky o náladách obyvatel, jejichž jedním z nejvýznamnějších zdrojů (protože komunistické věrchušce nedostupný jinou cestou) byly zpovědnice. Jistěže tím není dotčena pravděpodobnost zapojení řadových věřících i nižšího kléru do tohoto boje, stejně jako řadový věřící i jednotliví duchovní bojovali proti zmíněným totalitním režimům (a často v tomto boji položili i životy své a svých rodin), nicméně šli jednoznačně proti oficiální linii církve a jejích institucí. Snad jedinou výjimkou za války byli pravoslavní křesťané, ti ovšem měli své centrum v Rusku, a to po přepadení SSSR vyhlásilo zcela oficiálně nacistům boj na život a na smrt.
Papežem presentovaný postoj k islámu rozhodně není nový. Papež jednak navazuje na svatého, jehož jméno přijal, který takovýto postoj k islámu zaujímal také. Sice se mu podařilo "vykecat" ze zajetí část křižáků, ale celkový vliv jeho vystoupení na morálku křížových výprav a obyvatel křižáckých států byl spíš katastofální než jen destruktivní a brzy po této epizodě byly křížové výpravy odpískány a křesťanské obyvatelstvo na Blízkém Východě ponecháno osudu.
Další, na koho papež navazuje, ať už vědomky nebo nevědomky, jsou postoje křesťanského kléru na Pyrenejském poloostrově v době jeho okupace muslimy.
Nalistujeme-li na Wikipedii článek o bitvě u Covadongy (srbská a ruská verze jsou daleko podrobnější než anglická) setkáme se s tím, jak španělské duchovenstvo opakovaně vyzývalo k pokoře vůči okupantům (přes jejich naprosto bezuzdné řádění, srovnatelné s aktivitami SS na dobytých územích SSSR).
I u té Covadongy se sešli křesťanští bojovníci navzdory církevním zákazům a biskup je do poslední chvíle demoralizoval pobídkami k jednání s nepřáteli. Až když bylo jasné, že neuspěje, velmi vlažně boji požehnal. Když pak křesťané, útočící v cca třístovkovém počtu proti tří až čtyřnásobné přesile(*), krvavě zvítezili (opravdu krvavě, z vítězného vojska zůstal naživu velitel a deset vojáků (**), na islámské straně bylo kompletně vybito jádro elitních bojovníků kolem velitele, včetně něj, a většina zbylých vojáků - zbytek propadl panice a prchl z bojiště). Je charakteristické pro křesťany obecně a římské katolíky zvláště, že si následně bitvu kněží "přivlastnili" coby mariánský zázrak.
Nicméně touhle bitvou, přes odpor římskokatolické církve, začala reconquista. Bylo osvobozeno první území, na které se už muslimové nedokázali vrátit, případně nenašli morální sílu to učinit.
V boji proti islamizaci a islámské totalitě se prostě opět budeme muset nejen obejít bez pomoci křesťanské církve, ale vybojovat ho v podstatě i proti ní, protože pro vysoký klérus je islámská totalita přijatelnější než současná evropská společnost, tendující k náboženské vlažnosti, sekularismu a ateismu.
Odkaz na uvedené zdroje by měl pomoci všem, kdo se dostanou do diskuse s křesťanskými aktivisty, kteří mají tendenci adorovat křesťanství jako jedinou ideologii, stojící proti islámu.
______________________________
* Moderní odhady redukují počty na 1/5 a méně údaje oproti soudobým pramenům.
** Lze považovat za pravděpodobné, že někteří z těch, kteří později na následky svých zranění zemřeli, byli ještě na konci bitvy "provozuschopní". Ještě za Napoleona umírala většina vojáků na následné nezvládnuté komplikace zranění než na tak těžká zranění, která je usmrtila během samotného boje.
pondělí 2. září 2013
Volební zamyšlení
Poté, co se poslanci a poslankyně pochlapili natolik, že dokázali ukončit činnost zcela nefunkční a prakticky již nikoho nereprezentující poslanecké sněmovny, nezbývá než čekat na nové volby.
V souvislosti s volbami se objevují prakticky vždy hlasy, které kritizují volební systém a většinou vždy končí návrhem nějakého modifikovaného většinového systému. Argumentují Anglií (a několika dalšími zeměmi), kde je takovýmto způsobem dolní komora parlamentu plněna.
Uvedené hlasy zapomínají na následující věci:
- i ve většinovém systému může dojít ke "sněmovnímu patu". V zemích, které tento systém praktikují, zpravidla dochází k těžkým manipulacím a deformacím (tzv. "volební geometrie"), které do jisté míry toto omezují. Dovedu si představit situaci, kdy by výsledek 100:100 vznikl v souvislosti s tím, jak jsou u nás velké rozdíly např. mezi Prahou a ostravskem.
- v případě většinového jednokolového systému může sněmovna jako celek zastupovat ještě méně voličů než poslanci vládní koalice v systému současném
- protože hlasy voličů jdou konkrétní osobě, mají poslanci daleko větší možnosti (ale i legitimitu) přecházet ze strany do strany, takže by v našich poměrech sněmovna připomínala spíš hemžení nálevníků v kapce špinavé vody, než cokoli civilizovaně organizovaného
Abych tedy nebyl jen negativně kritický, dovoluji si vyjádřit své názory na uvedenou problematiku:
1. A tohle je naprosto klíčové: Jedna sada kandidátních listin pro celou republiku, celá republika jako jeden obvod (současné kraje a okresy ponechat jen v případě, že sčítání hlasů v dílčích částech republiky (nad úrovní jednotlivých komisí) a jejich zasílání do centra bude jednodušší než aby jednotlivé volební komise komunikovaly přímo s centrální volební komisí (myslím si, že to efektivnější nebude). Tím by odpadly nepoměry mezi počtem hlasů a počtem poslanců, dané tím, že strana sice překročila kvótu v rámci celé republiky, ale nepřekročila ji v dostatečném počtu obvodů.
2. Zrušit pětiprocentní klausuli. Ta byla zavedena údajně pro prevenci roztříštěnosti poslanecké sněmovny. Ve skutečnosti je to reflexe komunistické nostalgie po jednotné kandidátce Národní Fronty. Navíc se i tak, zcela "po haluzi" dostanou do sněmovny podivná a pochybná seskupení (nikdo nevolil LIDEM nebo Lev 21 a přitom se pojednou v Parlamentu ocitli). Dalším účelem je snaha "zavedených" stran o omezení konkurence (ale může se snadno obrátit proti nim - byli takto vyšachováni lidovci a je docela možné, že to letos potká ODS, budiž jim to přáno). Průšvihem je, že pětiprocentní hranici mohou překročit prakticky jen podivné subjekty typu Veverek; kandidáty na něco podobného jsou v letošních volbách Babišovci.
Takže:
- za každého dosaženého půlprocenta hlasů jeden poslanec
- načatá ale nedoplněná půlprocenta hlasů (tj. hlasy co mají strany nad hranici, která jim zajistila posledního přiděleného poslance + hlasy pro všechny strany, které nedosáhly ani toho půl procenta) propadají a sněmovní židle jim odpovídající zůstanou prázdné
Dokážu si představit i postup, při němž by se to půlprocento dále snižovalo (třeba po setinách procenta), až by došlo k nejvyššímu možnému přiblížení se k počtu 200 zespodu, ale spíš by to mělo význam jako pojistka pro případ nenaplnění poslanecké sněmovny znemožňující její práci (např. by kandidovalo tisíc stran a dostaly +- stejně hlasů).
Výhody má tento systém dvě:
- nejvíce odpovídá odevzdaným hlasům
- není nutné, aby vznikala nějaká obskurní sdružení zcela nekontrolovatelnou precipitací za chodu parlamentu
Dokážu si představit i "tvrdší" variantu: Základ procent by se bral nikoli ze sumy odevzdaných platných hlasů, ale z počtu registrovaných voličů (řekněme týden před volbami, kdy je dost času to dát dohromady - a komu by v kritickém období umřel volič, měl by smůlu).
Mohlo by se zdát, že by se tím objevila jakási "klausule" byť reálně jen kolem 1 - 1,5 procenta při současné volební účasti. Je však třeba si uvědomit, že židle, odpovídající "přepadům", neplatným hlasům + voličům, co k volbám nepřišli, by zůstaly prázdné. Přitom by se ale počítaly pro základ různých kvalifikovaných většin. Takže sněmovna, na jejíž hlasování by se dostavil nedostatečný počet voličů, by např. nemohla přehlasovat senátní a presidentská veta.
Faktem je, že současný systém vede část politických stran (ty, co mají pevnou voličskou základnu - komunisté, klerikálové atd.) k tomu, aby obecně a cíleně svými aktivitami politiku voličům znechucovaly a vedly je k voličské pasivitě, protože pak jim hlasy jejich skalních voličů zajistí vysoce nadproporcionální zastoupení oproti počtu jejich příznivců v reálné populaci.
Sněmovna, v níž by bylo pár desítek poslanců stran se skalním voličským kádrem a jinak nikdo, by byla zcela pod kuratelou senátu a presidenta a velice rychle by ztratila i atraktivitu pro lobbysty (protože by jim nebyla s to skoro nic zajistit).
Poté, co by se poslanci (a hlavně jejich straničtí bossové) spálili vznikem nefunkční poslenecké sněmovny, v níž by nic neprosadili, byli by motivováni k politice, která nezahání voliče do pasivity, nebo by alespoň přestali být k takovému jednání motivováni.
Nebál bych se "roztříštěnosti" sněmovny - poslanci té rozpuštěné nám názorně předvedli, že před tím nás pětiprocentní klausule neochrání. Nebál bych se vstupu "extrémistů" - ti se tam jednak dostanou na kandidátce "normálních" stran, jednak, pokud se jedná opravdu o extrémisty, se provaří jako sládkovci a zmizí ze scény. Pochopitelně, ještě méně bych se bál vzniku nových opravdu seriózních politických subjektů s jasným politickým programem, potenciálně oslovujícím širší vrstvy voličů. To poslední je ovšem přesně ta eventualita, kvůli níž si (kdysi) velké strany s (kdysi) jistými nejméně pěti procenty hlasů tuto klausuli vyřvaly.
V souvislosti s volbami se objevují prakticky vždy hlasy, které kritizují volební systém a většinou vždy končí návrhem nějakého modifikovaného většinového systému. Argumentují Anglií (a několika dalšími zeměmi), kde je takovýmto způsobem dolní komora parlamentu plněna.
Uvedené hlasy zapomínají na následující věci:
- i ve většinovém systému může dojít ke "sněmovnímu patu". V zemích, které tento systém praktikují, zpravidla dochází k těžkým manipulacím a deformacím (tzv. "volební geometrie"), které do jisté míry toto omezují. Dovedu si představit situaci, kdy by výsledek 100:100 vznikl v souvislosti s tím, jak jsou u nás velké rozdíly např. mezi Prahou a ostravskem.
- v případě většinového jednokolového systému může sněmovna jako celek zastupovat ještě méně voličů než poslanci vládní koalice v systému současném
- protože hlasy voličů jdou konkrétní osobě, mají poslanci daleko větší možnosti (ale i legitimitu) přecházet ze strany do strany, takže by v našich poměrech sněmovna připomínala spíš hemžení nálevníků v kapce špinavé vody, než cokoli civilizovaně organizovaného
Abych tedy nebyl jen negativně kritický, dovoluji si vyjádřit své názory na uvedenou problematiku:
1. A tohle je naprosto klíčové: Jedna sada kandidátních listin pro celou republiku, celá republika jako jeden obvod (současné kraje a okresy ponechat jen v případě, že sčítání hlasů v dílčích částech republiky (nad úrovní jednotlivých komisí) a jejich zasílání do centra bude jednodušší než aby jednotlivé volební komise komunikovaly přímo s centrální volební komisí (myslím si, že to efektivnější nebude). Tím by odpadly nepoměry mezi počtem hlasů a počtem poslanců, dané tím, že strana sice překročila kvótu v rámci celé republiky, ale nepřekročila ji v dostatečném počtu obvodů.
2. Zrušit pětiprocentní klausuli. Ta byla zavedena údajně pro prevenci roztříštěnosti poslanecké sněmovny. Ve skutečnosti je to reflexe komunistické nostalgie po jednotné kandidátce Národní Fronty. Navíc se i tak, zcela "po haluzi" dostanou do sněmovny podivná a pochybná seskupení (nikdo nevolil LIDEM nebo Lev 21 a přitom se pojednou v Parlamentu ocitli). Dalším účelem je snaha "zavedených" stran o omezení konkurence (ale může se snadno obrátit proti nim - byli takto vyšachováni lidovci a je docela možné, že to letos potká ODS, budiž jim to přáno). Průšvihem je, že pětiprocentní hranici mohou překročit prakticky jen podivné subjekty typu Veverek; kandidáty na něco podobného jsou v letošních volbách Babišovci.
Takže:
- za každého dosaženého půlprocenta hlasů jeden poslanec
- načatá ale nedoplněná půlprocenta hlasů (tj. hlasy co mají strany nad hranici, která jim zajistila posledního přiděleného poslance + hlasy pro všechny strany, které nedosáhly ani toho půl procenta) propadají a sněmovní židle jim odpovídající zůstanou prázdné
Dokážu si představit i postup, při němž by se to půlprocento dále snižovalo (třeba po setinách procenta), až by došlo k nejvyššímu možnému přiblížení se k počtu 200 zespodu, ale spíš by to mělo význam jako pojistka pro případ nenaplnění poslanecké sněmovny znemožňující její práci (např. by kandidovalo tisíc stran a dostaly +- stejně hlasů).
Výhody má tento systém dvě:
- nejvíce odpovídá odevzdaným hlasům
- není nutné, aby vznikala nějaká obskurní sdružení zcela nekontrolovatelnou precipitací za chodu parlamentu
Dokážu si představit i "tvrdší" variantu: Základ procent by se bral nikoli ze sumy odevzdaných platných hlasů, ale z počtu registrovaných voličů (řekněme týden před volbami, kdy je dost času to dát dohromady - a komu by v kritickém období umřel volič, měl by smůlu).
Mohlo by se zdát, že by se tím objevila jakási "klausule" byť reálně jen kolem 1 - 1,5 procenta při současné volební účasti. Je však třeba si uvědomit, že židle, odpovídající "přepadům", neplatným hlasům + voličům, co k volbám nepřišli, by zůstaly prázdné. Přitom by se ale počítaly pro základ různých kvalifikovaných většin. Takže sněmovna, na jejíž hlasování by se dostavil nedostatečný počet voličů, by např. nemohla přehlasovat senátní a presidentská veta.
Faktem je, že současný systém vede část politických stran (ty, co mají pevnou voličskou základnu - komunisté, klerikálové atd.) k tomu, aby obecně a cíleně svými aktivitami politiku voličům znechucovaly a vedly je k voličské pasivitě, protože pak jim hlasy jejich skalních voličů zajistí vysoce nadproporcionální zastoupení oproti počtu jejich příznivců v reálné populaci.
Sněmovna, v níž by bylo pár desítek poslanců stran se skalním voličským kádrem a jinak nikdo, by byla zcela pod kuratelou senátu a presidenta a velice rychle by ztratila i atraktivitu pro lobbysty (protože by jim nebyla s to skoro nic zajistit).
Poté, co by se poslanci (a hlavně jejich straničtí bossové) spálili vznikem nefunkční poslenecké sněmovny, v níž by nic neprosadili, byli by motivováni k politice, která nezahání voliče do pasivity, nebo by alespoň přestali být k takovému jednání motivováni.
Nebál bych se "roztříštěnosti" sněmovny - poslanci té rozpuštěné nám názorně předvedli, že před tím nás pětiprocentní klausule neochrání. Nebál bych se vstupu "extrémistů" - ti se tam jednak dostanou na kandidátce "normálních" stran, jednak, pokud se jedná opravdu o extrémisty, se provaří jako sládkovci a zmizí ze scény. Pochopitelně, ještě méně bych se bál vzniku nových opravdu seriózních politických subjektů s jasným politickým programem, potenciálně oslovujícím širší vrstvy voličů. To poslední je ovšem přesně ta eventualita, kvůli níž si (kdysi) velké strany s (kdysi) jistými nejméně pěti procenty hlasů tuto klausuli vyřvaly.
středa 21. srpna 2013
Prague Pride
Hned v úvodu se přiznám, že mě uvedený festival nijak neoslovuje, ani jeho účastníci. Vlastně paradoxně mou pozornost na tuto akci zaměřily až nenávistné reakce radikálních klerikálů, především sdružených kolem uskupení D.O.S.T. Takže jsem se na něj podíval podrobněji, zejména z hlediska, zda i zde platí známé tři zákony:
1. Pokud klerikálové něco prosazují, je to špatné
2. Pokud klerikálové něco zavrhují, je to dobré
3. Pokud si myslíš, že to, co klerikálové zavrhují, je špatné, nebo že to, co prosazují, je dobré, pak to znamená, že jsi to nedostatečně a do všech důsledků analyzoval
Prague Pride je festival části sexuálních minorit. Průzkumy ukazují, že oslovuje jen menší procento takto orientovaných jedinců, a že většina z nich naopak dává přednost strategii "moc na sebe neupozorňovat". Je otázka, zda takováto nápadná akce, spojená s výstředním oděním, které více odhaluje než skrývá, má nějaký přínos.
Zamyslíme-li se nad tím hlouběji, tak nutně musíme dojít k závěru, že pokud bychom zavrhovali akce jako Pride, museli bychom nutně zavrhovat i hetero akce typu karneval v Riu, kde se také vystavuje hodně "masa" a topless tanečnice, oděné "na ostro" v krátkých sukýnkách, ukazují prakticky vše. Pochopitelně, nejsem kompetentní porovnat tu tanečnici s podobně vyzývavě oděným pánem, na to bych musel být bisexuál (gay by měl stejný problém jako já, ale v opačném gardu). Nicméně se mohu cítit kompetentním k prohlášení, že oděvy jsou +- srovnatelné.
Další věcí je politický a sociální rozměr akce (konec konců i ty hetero karnevaly takovýto rozměr mají). Komunita "jinak orientovaných" slaví výrazný pokles svojí diskriminace v některých (především vyspělých) zemích. Nabízí se analogie s prvomájovými průvody (ještě v dobách, než je komunisté ukradli a zprofanovali svou ideologií), jimiž pracující slavili významné milníky na cestě k sociální emancipaci. Včetně připomínky faktu, že v řadě zemí takováto emancipace dosud neproběhla. Opět, jestliže to povolíme jedněm, není důvod to nepovolovat druhým.
Faktem je, že v důsledku aktivit extrémních klerikálů dosud nedošlo v našem státě k plnému zrovnoprávnění uvedených minorit s majoritou. I registrované partnerství, které mělo být původně pro páry všeho druhu, bylo na tlak klerikálů (z ODS a US) vyhrazeno jen pro GL páry - aby vzápětí klerikální agitátoři spustili vřískot, že "sodomité" mají něco extra. Čímž předvedli, že křesťané jsou jen a jen amorální lidský odpad, ale to jsme už věděli, takže nic nového pod sluncem. V současné době se vede boj o to, aby příslušníci GL párů mohli adoptovat dítě svého partnera (což je naprosto běžné u hetero párů), aby nemuselo v případě jeho smrti (nebo dlouhodobé nemoci, úrazu atd.) putovat do dětského domova a mohlo zůstat v domácnosti, kde je zvyklé. Klerikální agitátoři vydávají uvedené snahy za "kradení dětí z dětských domovů za účelem jejich zneužívání a nakažení homosexualitou". Tedy opět produkují bláboly naprosto bezcenné a mimo realitu, jako celá ta jejich víra. Naopak, obecně může být adoptování i biologicky zcela cizího dítěte GL párem opačného pohlaví z hlediska sexuálního zneužívání méně rizikové, než adoptování hetero párem (prostě proto, že v hetero páru je vždy alespoň jeden, pro něhož je to dítě potenciálním sexuálním objektem).
Je dobré si uvědomit, že zdrojem předsudků proti GL minoritě je celá tisíciletí starý text:
Leviticus 18:22 "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost."
Jeho autory byli bezcenní primitivové, jejichž kulturní úroveň bych poněkud nekorektně charakterizoval tak, že kdyby se tu skrze nějaký stroj času objevili, měli bychom těžké dilema, zda je strčit do centra pro imigranty, nebo raději do karantény u pavilonu opic v ZOO. A převelice se obávám, že ta druhá volba by byla z mnoha hledisek praktičtější. To platí pochopitelně i pro řadu jejich současníků, naše předky (např. kanibaly z Knovízské kultury) nevyjímaje (abychom si zase tolik nefuněli).
Uvedenou právní normu (a její další rozvedení ve starozákonních textech) ve světě rovněž provozují a propagují hlavně méněcenní primitivové, kteří vesměs nijak nepřispívají ke kulturnímu bohatství lidstva, spíše naopak (viz téměř nekonečný seznam kulturních památek, zlikvidovaných např. muslimy; ti se této "normy" drží také).
Je zajímavé, že v zemích, které nejsou postiženy uvedeným "kulturním" vlivem gayové fungují jako normální členové komunit a většinou zvyšují sociální statut a sociální úspěšnost dětí svých sourozenců, což je do značné míry v rozporu s tím, co o nich hlásají klerikálové.
Mimochodem, nedávno bylo prokázáno, že kombinace genů, která u mužů vyvolává homosexualitu, je u žen zodpovědná za vyšší reprodukční úspěšnost. Takže obecně neplatí představa, že bychom mohli díky homosexuálům vymřít - jejich sestry nadělají dětí dost a ty budou mít ještě strýčka (a jeho partnera), který s nimi rodičům pomůže. Dovolím si predikovat, že něco podobného se najde i u genů, zodpovědných za lesbickou orientaci u žen. Už proto, že kdyby uvedené genové kombinace nevedly k reprodukční úspěšnosti alespoň nepřímo (ale v postačující intenzitě), tak by byly dávno darwinským výběrem z populace odstraněny (ovšem, řekněte klerikálovi "Darwin" a uslyšíte ten jekot).
Závěrem musím konstatovat, že mě Prague Pride nechává v podstatě chladným. Je ukazatelem stavu, že emancipace sexuálních minorit pokročila, ale ještě nebyla dokončena. V tuzemsku chybí relativně málo (možná se něco pozitivního stane, pokud pravice, včetně klerikálů, bude mít po předčasných volbách jen bezvýznamné zastoupení v Parlamentu, takže by se mohlo podařit dorazit věci, které dosud klerikálové úspěšně blokovali). V řadě rozvojových zemí je postavení těchto minorit na středověké úrovni (ale oni tam mají ten středověk prakticky ve všem, co si u nás nekoupí) a naší hlavní snahou budiž starost o to, aby ten středověk nemohli exportovat k nám. Proto také považuji za naprosto nesmyslnou angažovanost některých lídrů pocházejících z této komunity (např. britský poslanec Mike Freer, hlásící se oficiálně ke své gay orientaci) v oblasti "boje proti islamofobii", protože de facto otevírají dveře právě té středověké ideologii, která pro ně má připravený trest smrti a tam, kde vládne, ho také běžně používá.
Snad jedinou věcí ovlivní tento festival moje chování: Protože zmíněná iniciativa D.O.S.T. vyhlásila bojkot piva značky Stropramen, protože poskytl letošní Prague Pride podporu, začnu si ho kupovat častěji než činím. Pokud tak učiní víc lidí, kterým tito vyvolávači středověkých poměrů vadí, tak na tom zmíněný pivovar může naopak vydělat.
1. Pokud klerikálové něco prosazují, je to špatné
2. Pokud klerikálové něco zavrhují, je to dobré
3. Pokud si myslíš, že to, co klerikálové zavrhují, je špatné, nebo že to, co prosazují, je dobré, pak to znamená, že jsi to nedostatečně a do všech důsledků analyzoval
Prague Pride je festival části sexuálních minorit. Průzkumy ukazují, že oslovuje jen menší procento takto orientovaných jedinců, a že většina z nich naopak dává přednost strategii "moc na sebe neupozorňovat". Je otázka, zda takováto nápadná akce, spojená s výstředním oděním, které více odhaluje než skrývá, má nějaký přínos.
Zamyslíme-li se nad tím hlouběji, tak nutně musíme dojít k závěru, že pokud bychom zavrhovali akce jako Pride, museli bychom nutně zavrhovat i hetero akce typu karneval v Riu, kde se také vystavuje hodně "masa" a topless tanečnice, oděné "na ostro" v krátkých sukýnkách, ukazují prakticky vše. Pochopitelně, nejsem kompetentní porovnat tu tanečnici s podobně vyzývavě oděným pánem, na to bych musel být bisexuál (gay by měl stejný problém jako já, ale v opačném gardu). Nicméně se mohu cítit kompetentním k prohlášení, že oděvy jsou +- srovnatelné.
Další věcí je politický a sociální rozměr akce (konec konců i ty hetero karnevaly takovýto rozměr mají). Komunita "jinak orientovaných" slaví výrazný pokles svojí diskriminace v některých (především vyspělých) zemích. Nabízí se analogie s prvomájovými průvody (ještě v dobách, než je komunisté ukradli a zprofanovali svou ideologií), jimiž pracující slavili významné milníky na cestě k sociální emancipaci. Včetně připomínky faktu, že v řadě zemí takováto emancipace dosud neproběhla. Opět, jestliže to povolíme jedněm, není důvod to nepovolovat druhým.
Faktem je, že v důsledku aktivit extrémních klerikálů dosud nedošlo v našem státě k plnému zrovnoprávnění uvedených minorit s majoritou. I registrované partnerství, které mělo být původně pro páry všeho druhu, bylo na tlak klerikálů (z ODS a US) vyhrazeno jen pro GL páry - aby vzápětí klerikální agitátoři spustili vřískot, že "sodomité" mají něco extra. Čímž předvedli, že křesťané jsou jen a jen amorální lidský odpad, ale to jsme už věděli, takže nic nového pod sluncem. V současné době se vede boj o to, aby příslušníci GL párů mohli adoptovat dítě svého partnera (což je naprosto běžné u hetero párů), aby nemuselo v případě jeho smrti (nebo dlouhodobé nemoci, úrazu atd.) putovat do dětského domova a mohlo zůstat v domácnosti, kde je zvyklé. Klerikální agitátoři vydávají uvedené snahy za "kradení dětí z dětských domovů za účelem jejich zneužívání a nakažení homosexualitou". Tedy opět produkují bláboly naprosto bezcenné a mimo realitu, jako celá ta jejich víra. Naopak, obecně může být adoptování i biologicky zcela cizího dítěte GL párem opačného pohlaví z hlediska sexuálního zneužívání méně rizikové, než adoptování hetero párem (prostě proto, že v hetero páru je vždy alespoň jeden, pro něhož je to dítě potenciálním sexuálním objektem).
Je dobré si uvědomit, že zdrojem předsudků proti GL minoritě je celá tisíciletí starý text:
Leviticus 18:22 "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost."
Jeho autory byli bezcenní primitivové, jejichž kulturní úroveň bych poněkud nekorektně charakterizoval tak, že kdyby se tu skrze nějaký stroj času objevili, měli bychom těžké dilema, zda je strčit do centra pro imigranty, nebo raději do karantény u pavilonu opic v ZOO. A převelice se obávám, že ta druhá volba by byla z mnoha hledisek praktičtější. To platí pochopitelně i pro řadu jejich současníků, naše předky (např. kanibaly z Knovízské kultury) nevyjímaje (abychom si zase tolik nefuněli).
Uvedenou právní normu (a její další rozvedení ve starozákonních textech) ve světě rovněž provozují a propagují hlavně méněcenní primitivové, kteří vesměs nijak nepřispívají ke kulturnímu bohatství lidstva, spíše naopak (viz téměř nekonečný seznam kulturních památek, zlikvidovaných např. muslimy; ti se této "normy" drží také).
Je zajímavé, že v zemích, které nejsou postiženy uvedeným "kulturním" vlivem gayové fungují jako normální členové komunit a většinou zvyšují sociální statut a sociální úspěšnost dětí svých sourozenců, což je do značné míry v rozporu s tím, co o nich hlásají klerikálové.
Mimochodem, nedávno bylo prokázáno, že kombinace genů, která u mužů vyvolává homosexualitu, je u žen zodpovědná za vyšší reprodukční úspěšnost. Takže obecně neplatí představa, že bychom mohli díky homosexuálům vymřít - jejich sestry nadělají dětí dost a ty budou mít ještě strýčka (a jeho partnera), který s nimi rodičům pomůže. Dovolím si predikovat, že něco podobného se najde i u genů, zodpovědných za lesbickou orientaci u žen. Už proto, že kdyby uvedené genové kombinace nevedly k reprodukční úspěšnosti alespoň nepřímo (ale v postačující intenzitě), tak by byly dávno darwinským výběrem z populace odstraněny (ovšem, řekněte klerikálovi "Darwin" a uslyšíte ten jekot).
Závěrem musím konstatovat, že mě Prague Pride nechává v podstatě chladným. Je ukazatelem stavu, že emancipace sexuálních minorit pokročila, ale ještě nebyla dokončena. V tuzemsku chybí relativně málo (možná se něco pozitivního stane, pokud pravice, včetně klerikálů, bude mít po předčasných volbách jen bezvýznamné zastoupení v Parlamentu, takže by se mohlo podařit dorazit věci, které dosud klerikálové úspěšně blokovali). V řadě rozvojových zemí je postavení těchto minorit na středověké úrovni (ale oni tam mají ten středověk prakticky ve všem, co si u nás nekoupí) a naší hlavní snahou budiž starost o to, aby ten středověk nemohli exportovat k nám. Proto také považuji za naprosto nesmyslnou angažovanost některých lídrů pocházejících z této komunity (např. britský poslanec Mike Freer, hlásící se oficiálně ke své gay orientaci) v oblasti "boje proti islamofobii", protože de facto otevírají dveře právě té středověké ideologii, která pro ně má připravený trest smrti a tam, kde vládne, ho také běžně používá.
Snad jedinou věcí ovlivní tento festival moje chování: Protože zmíněná iniciativa D.O.S.T. vyhlásila bojkot piva značky Stropramen, protože poskytl letošní Prague Pride podporu, začnu si ho kupovat častěji než činím. Pokud tak učiní víc lidí, kterým tito vyvolávači středověkých poměrů vadí, tak na tom zmíněný pivovar může naopak vydělat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)