O dvou principech II

Náš první zásadní problém spočívá v tom, že islámský svět podobným procesem, jaký je popsán v předchozím díle, neprošel a je plný hovadoidních fanatiků, patrně na takové úrovni, jaká v Evropě nikdy neexistovala (nebo jen v období velmi dávné prehistorie).
Druhou věcí je postupný návrat evropské civilizace k antice v rámci humanismu a renesance, vyúsťující do osvícenství a náboženské skepse. Došlo i k omilostnění antické literatury a do Evropy se vrátily (resp. byly oficiálně posvěceny) myšlenky z antických děl, která se na dění po smrti nedívají zdaleka s takovým nadšením, jaké bylo u prvních křesťanů nebo jaké vidíme u muslimů.
Toto myšlení dobře charakterizuje scéna z Odysseie, kdy Osysseus vyvolá z podsvětí duchy, mj. ducha svého spolubojovníka z trojské války Agamemnona, který si mu stěžuje, že i "poslední žebrák na světě se má lépe, nežli král v podsvětí". A právě renesance tohoto nazírání na život a smrt vedla k postupnému opouštění "kultu smrti, coby kýženého a radostně očekávaného cílového stavu" a zvýšení pozitivity hodnocení světského života.
Opět žádnou analogii něčeho podobného v islámu nenajdeme. Islám chápe život čistě jako "přípravku na posmrtnou existenci", přičemž smrt na džihádu je jednou z mála možností, kdy má muslim "jistotu", že odsviští rovnou do ráje (islám nezná očistec, ale hlásá, že prakticky všichni lidé, mimo džihádisty uhynulé při činu, bez ohledu na to, jak příkladně a bohabojně ti nedžihádisté žili, budou dočasně, zcela dle Alláhovy libovůle, grilováni v džehenně). Džihád, spojený i se stoprocentním rizikem smrti (jako je tomu v případě sebevražedných atentátů, které ovšem islám, na rozdíl od naší civilizace nechápe jako sebevraždu, ale právě jako velmi žádoucí smrt na džihádu), je tedy něco, co pro věřícího muslima znamená absolutně pozitivní hodnotu, stojící v hodnotovém žebříčku patrně ještě výš, než u silně závislého narkomana další dávka drogy (a víme, že narkomani běžně pro peníze na další dávku zabíjejí).
Z tohoto důvodu se běžně setkáváme s tím, že do sebevražedných atentátů nebo jiných maximálně rizikových akcí jdou muslimové, kteří mají rodiny, malé děti i zaměstnání (nebo studium), v němž jsou úspěšní. A kteří jsou podle kritérií vztažitelných ovšem pouze na naši populaci "zcela zaintegrovaní do společnosti" a zdánlivě nemají žádný důvod něco takového dělat. Pochopitelně, s výjimkou svého pevného a hlubokého náboženského přesvědčení.
A pokud vezmeme v úvahu fakt, že "smrt na džihádu" maže veškeré hříchy, pak se musíme smířit i se skutečností, že muslimové, pevně rozhodnutí k podobné akci, budou zdánlivě ještě zaintegrovanější do naší společnosti, protože budou pít alkohol, jíst vepřové a i využívat nabídky placeného sexu a třeba i homosexuálního (což vše islám pod hrozbou zatracení, ovšem s tou výše zmíněnou výjimkou, přísně zakazuje). A nejsme schopni rozlišit mezi muslimem, který se sekularizuje, a tím, který se naopak chystá spáchat čin, svědčící o jeho naprosto hrůzném a pro nás nepředstavitelném náboženském fanatismu.
Nepomůže ani jeho zjevné až teatrální odpadnutí od islámu, protože to může provést muslim navenek, ale "v srdci" zůstat muslimem a následně lhát o své náboženské příslušnosti, dokud není připraven spáchat nějaký teroristický akt.
Pokračování

Volby ve Velké Británii a my

Volby ve Velké Británii vyhrála s překvapením pro odhadce volebních výsledků konzervativní strana dosavadního premiéra. Ve Skotsku zazářili proEUnijní nacionalisté (paradox, protože normálně jsou strany tohoto druhu antiEUnijní), ostatní strany propadly. Ukázaly se naplno i nedostatky tamního volebního systému, kdy skotským nacionalistům stačilo k výraznému úspěchu (v podstatě výhře ve všech skotských volebních obvodech vyjma tří) jeden a půl milionu hlasů, zatímco více než dvojnásobek hlasů pro UKIP vedl k její faktické porážce se ziskem jediného mandátu.
Nicméně podpora konzervativců byla vybojována mj. i tím, že do značné míry převzali program UKIP a "radikální" členové této strany zastávají v podstatě velice podobném názory (což část voličů zřejmě stáhlo od UKIP ke konzervativcům). Přitom poslanci v GB jsou voleni v jednomandátových obvodech, takže mají podstatně silnější postavení proti vedení "své" strany než poslanci v poměrném volebním systému, které strana v podstatě "najmenovala" na "volitelná místa". Uvedené převzetí prvků EUroskeptického programu se projevuje jednak slibem (už před volbami) do roku 2017 vypsat referendum (nakonec to vypadá, že bude už v příštím roce) o setrvání Velké Británie v EU, jednak již ventilovaným záměrem přeformulovat smlouvy tohoto státu s EU tak, aby byly odstraněny ty jejich aspekty, které občanům nejvíce vadí. Už nyní staronový premiér inzeruje zrušení Zákona o lidských právech, který sice takto zní velice vznešeně, ale ve skutečnosti je to zákon o právech zločinců vůči normálním lidem. V GB konkrétně tento zákon vedl k zablokování extradikce řady vrahů a teroristů, páchajících zločiny (menšího významu) i na jejím území, do zemí, kde spáchali nejvýznamnější zločiny a mohli by tam být vyšetřováni a souzeni. Podobně se tohoto problematického zákona dovolávají vůči nám zase zločinci z řad Sudetských Němců.
Osobně jsem toho názoru, že nové vyjednávání Velké Británie s bruselskými byrokraty je asi poslední šancí EU nějakým způsobem změnit chod této organizace směrem k něčemu když ne užitečnému, tak alespoň systematicky neškodícímu. Řada států, včetně našeho, by se měla přinejmenším systamaticky sabotovat případná odvetná opatření bruselských byrokratů. Ještě lepší by bylo vystoupit současně s ní se shodnými nebo alespoň velmi podobnými požadavky. Ideálním výsledkem by bylo dostat EU zpět někam k původnímu prosperujícímu EHS.
Pokud uvedená jednání selžou, ať už odmítnutím změn a rušení nesmyslných (včetně těch, jejichž nesmyslnost až škodlivost se naplno projevila až po jejich aplikaci v praxi) zákazů a nařízení, nebo nějakým pseudosouhlasem s podobnými úpravami EUrolegislativy, u něhož se předem bude počítat s tím, že následně nebude dodržován, dojde v Británii k vítězství EUroskeptiků v referendu a konzervativní vláda to bude muset respektovat, jinak by jí hrozilo, že po dalších volbách bude sestavovat vládu UKIP.
Odchod jednoho státu, navíc ekonomicky i vojensky (jaderná mocnost) významného, by patrně vyvolal dominový efekt, tj. rozpad EU. Při "úklidu" po tomto svinčíku by mělo být explicitně zajištěno, že padne veškerá EUro legislativa, včetně pro evropskou ekonomiku likvidační smlouva TTIP, která je dílem sociálfašistických EUrobyrokratů (prostě uvolněné státy by měly odmítnout "následnictví" po EU).
I pro nás by bylo výhodnější z EU odejít, protože náklady na provoz této organizace (nejen to, co tam odevzdáváme, ale i náklady na provozování nesmyslných příkazů a zákazů, likvidujících naši ekonomiku, vydržování spousty zbytečné administrativy - většina státních institucí si musí vydržovat úředníky "pro EU" a podobně i větší podniky, menší to zvládají zvýšením celkové zátěže (placené zákazniky v ceně zboží a služeb)) jsou výrazně vyšší, než to, co dostáváme od této organizace nazpět. Pro rozvoj ekonomiky potřebujeme zhruba ekonomické prostředí, které zde bylo kolem poloviny 90. let, tedy daleko více tržní a nesvázané nesmyslnými a mnohdy záměrně škodícími direktivami (viz např. celá oblast ekologie).
Volební výsledek ve Velké Británii je tedy příležitostí, která by měly být využita v co největším rozsahu. Naše případná loajalita k bruselské byrokracii by neměla žádný smysl: Odchod Velké Británie z EU, pokud se ho podaří prosadit jako reflexi nereformovatelnosti EU, nebude příčinou krize této organizace, ale jejím příznakem a důsledkem. Pokud tedy nebude bruselským vedením vývoj ve Velké Británii reflektován zásadními a hlubokými změnami v organizaci a zaměření EU, dojde k jejímu zániku tak jako tak a my to rozhodně nebudeme moci zachránit. Naopak bude pro nás lépe, pokud mezi námi a "scípající bruselskou kobylou" bude definovaná a hájitelná hranice. Dokonce bych byl pro to nepouštět přes ni zpět naše "zástupce" v bruselských institucích, přinejmenším ty, kteří upřednostňovali loajalitu k EUrobyrokratům před loajalitou k našemu státu.

Co uplynulý týden dal

Islám

Dva střelci

zaútočili na výstavu "Draw the Propeth" v Garlandu (Texas, USA). V souladu s místními tradicemi je policisté odstřelili. Tyto tradice by stálo za to převzít a rozšířit po celé EU!
K útoku se posléze přihlásil chalifát.

Dvě desítky průzkumníků

koalice arabských států se vylodily v Jemenu.

Ministerstvo odmítlo

návrh na zostření trestů a redefinování služby v nepřítelské ozbrojené moci s falešným odůvodněním, že "dosavadní sankce platí".
Problém spočívá v tom, že sice máme paragraf sankcionující "službu v armádě cizího státu", ale chalifát statut státu nemá. Případným džihádistům by se musely prokázat konkrétní trestné činy typu "podřezal toho a toho, zastřelil toho a toho", což je v praxi nemožné a džihádisté by byli reálně nepotrestatelní, protože za pouhou účast v ozbrojených silách chalifátu žádný trest dostat nemohou. Navíc šlo v návrhu ještě o to, že byla zpřísněna trestní sazba natolik, aby bylo možné na džihádisty snadněji nasazovat odposlechy (což jde od určité trestní sazby za vyšetřovaný čin nahoru). Jinými slovy: Ministerstvo se snaží učinit účast českých muslimů na zvěrstvech chalifátu beztrestnou.
Oproti tomu ve Francii zákon zpřísňující dohled nad džihádisty a podobnou svoločí prošel, k velké lítosti všech lidskoprávníků.

Časopis Charlie Hebdo

dostal cenu PEN klubu. Část islámistických členů této organizace (není mi známo, že by napsali něco, co by stálo za prolistování, natož přečtení), ostře protestovala a pietní akt za zastřelené novináře bojkotovala.

USA

vypsaly cenu 20 milionů dolarů (dohromady, distribuováno nerovnoměrně) za čtyři hlavní vůdce chalifátu.

Asad

navštívil osobně vládní vojáky, bojující s islámistickými extrémisty.

Čečence do chalifátu

prý verbují džihádisté v Moskvě.

Bosenskosrbská

(B+H) policie provedla rozsáhlý zátah proti džihádistům.

Chlór

byl snad opět použit v Sýrii.

USA

začaly cvičit syrské rebely, údajně k boji proti chalifátu. Ti jsou ovšem nepřáteli i legitimní syrské vlády.

Teroristický útok

chystal 17. letý mladík v Austrálii.

Ukrajina

President Zeman

se vyjádřil v tom smyslu, že ukrajinský president Porošenko se snaží naplnit dohody z Minska, zatímco premiér Jaceňuk patrně nikoli.

Na Donbasu

zahynulo pět ukrajinských vojáků. Čtyři najeli na minu a pátý neustál přestřelku se separatisty.

Malajsijský

Boeing sestřelil komplex Buk, ale stříleli z něj prý Ukrajinci, ohlásili Rusové.

V Litvě

měli cvičení na téma "krymský scénář".

Obecné

Desetiletá otěhotněla

po znásilnění nevlastním otcem v Paraquayi. Matka znásilnění ohlásila dosti pozdě (jeví se pravděpodobným temné podezření, že aby pachateli umožnila útěk), dívce nebyl v křesťanské zemi povolen potrat. Inu, křesťané, když mohou, tak předvádějí, že jsou stejná hovada jako vyznavači jiných abrahámovských náboženství.

Podle odborníků

byla cena komunisty zabavených církevních nemovitostí, na jejímž základě se počítaly církevní restituce, velice nadhodnocena. Inu, viz závěr předchozího odstavce.

Antisemitské nálady

v Česku rostou, přitom nejsou jen záležitostí "krajní pravice" (tj. nemarxisticky orientované levice), ale i levicových uskupení blízkých marxismu. Narůstá i nevůle vůči Židům, daná nesouhlasem s politikou státu Izrael.

Nejvyšší soud

se snaží zlikvidovat další z důležitých svobod: ochranu zdroje informací pro novináře.

Další zásilka kokainu

skončila v supermarketu Aldi v Německu. Obávám se, že v Kolumbii či některé podobné zemi padne mnoho hlav.

Ministr Dienstbier

se dostal do střetu se zaměstnanci Agentury pro sociální začleňování v souvislosti s odvoláním jejího vedoucího. Ti půjdou od pondělí 11. 5. do stávky. Ta nás ale bude bolet!

Okamura

se vyvázal ze všech závazků z bývalého hnutí a spolu s jediným věrným poslancem Fialou zakládá novou stranu.

President Zeman

se opět dostal do sporu s akademiky, protože odmítl jmenovat tři profesory. Novináři ve většině sdělovacích prostředků "zapomínají" sdělit podrobnosti morálního profilu dotyčných.
Dva výroky na toto téma:
"Pokud ode mě někdo očekává, že jmenuji vysokoškolským profesorem například člověka, který si řekl o miliónový úplatek, tak má prostě smůlu."
"Když jste placeným agentem StB, pokud i vaše manželka je agentem StB, pokud se u obou uchoval vázací akt a kromě toho jste byl držitelem propůjčeného, neboli konspiračního bytu StB, pak se z těchto důvodů můžete ptát, zda výchova studentů tímto člověkem je úplně v pořádku".
Ječí, pochopitelně, pravda, láska, sluníčko a multikulturalismus, tedy lidé morálně blízcí dotčeným nejmenovaným.
Nevím proč, ale tak nějak je mi náš pan president čím dál tím sympatičtější.

Merkelová

se nechala slyšet, že EU je garantem, že se odsun Němců už nebude opakovat. Čímž bezděky jednak demaskovala EU coby "čtvrtou říši", jednak ukázala jasné důvody, proč je pro národy EU lepší tuto organizaci zlikvidovat.

EUrosoud

předvedl své duševní kvality tím, že považuje názvy Skype (telefonování po internetu) a Sky (televizní stanice) za "snadno zaměnitelné". Ó, jací velduchové nám v EU soudí!

WHO

zveřejnila údaje o obezitě. Problém spočívá v tom, že obezita má mnoho příčin a jen málo z nich je ovlivněno chováním postiženého.

Byli zadrženi extrémisté,

kteří plánovali útoky na vlak. Levice opět ječí, že jsou zcelka nevinní.

Le Penová

navštívila Prahu, sešla se s expresidentem Klausem a účastnila se semináře ve sněmovně. Levičáci ječeli, jako by je na nože bral, ale bylo jich velice málo. Možná někteří čekali domovní prohlídku nebo výslech v souvislosti s rozbitou skupinou teroristů, a tak se nedostavili.
"Unie nemá přistěhovalcům co nabídnout", vyjádřila se k momentálně nejpalčivějšímu unijnímu problému pozvaná.

NASA

volá po nápadech z řad obyčejných lidí ohledně cesty na Mars.

Noční vlci

byli nakonec puštěni i do Berlína poté, co se zúčastnili pietních aktů v některých koncentrácích.

Francie

možná zničí lodě Mistral, stavěné pro Rusko a vrátí mu peníze. Inu, prodají jim něco podobného třeba Číňané.

Konzervativci

vyhráli volby v Británii.

Pochod

za legalizaci marihuany prošel Prahou.

Podle některých "odborníků"

by 150 km/h na dálnicích "zvýšilo riziko smrti na dvojnásobek".
Problémy jsou zde dva:

1. Stopadesátka by byla na úsecích, kde nehody nejsou, nebo jen výjimečně, a dvojnásobek nuly je zase nula
2. V Německu mají neomezenou rychlost a jezdí se tam bezpečněji než u nás, kde každý řidič musí čumět místo před sebe na tachometr, zda nepřekračuje povolenou rychlost.

"Kosovo neuznáme"

prohlásil Srbský president s tím, že ho neuznají, ani kdyby to byla podmínka vstupu do EU.

Český president

uctil v Moskvě padlé sovětské vojáky.
Poté besedoval s V. Putinem a se slovenským premiérem Ficem, s nímž mj. probíral možnosti propojení povodí řek Váhu a Moravy.

Chorvatsko

zlikvidovalo Liberland, který byl vyhlášen na území nikoho mezi Chorvatskem a Srbskem.

Patří Jidáš ke všeobecným znalostem?

V souvislosti s posledními státními maturitami se rozhořel spor ohledně otázky, zda je či není správné požadovat po maturantech, aby pojmy zrádce + "Iškariotský" spárovali s pojmem "Jidáš".
Většina autorů, kteří se této zhovadilosti zastávají, argumentuje tím, že pojem "Jidáš" je obecně známý a přešel i do hovorového jazyka. Poněkud ignorují fakt, že maturant zde měl rozpoznat ono "Iškariotský", což už do obecných pojmů zcela jednoznačně nepatří.
Jinými slovy, zastánci této zhovadilosti záměrně hovoří o něčem zcela jiném, než ti, co na ni poukazují.
Pokud se na to podíváme ze širšího hlediska, tak se objevují dvě věci:

1. Je prosazovaná "jednotná státní maturita", přitom na jednotlivých druzích škol se čeština probírá velmi různým způsobem, což je dáno i hodinovou dotací. Takže na gymnáziích se nějaké biblické příběh coby věci odkazované či parafrázované v literatuře mohou probírat (nicméně ani tam nemusí padnout ono spojení "Jidáš Iškaiotský", na které byla zaměřena příslušná otázka), na středních odborných školách skončí informace mnohdy tím, že Bible se dělí na Starý a Nový Zákon. A otázky opravdu "jednotné státní" maturity by měly tedy obsahovat věci z toho základu, který probírají všechny typy škol, jinak je taková maturita v podstatě bezcenná.
2. Druhá věc je, že takto položená otázka zcela jednoznačně preferuje studenty, kteří prošli náboženskou výchovou. Škola by měla být nábožensky zcela neutrální, proto je otázkou, zda by se ve státní maturitě vůbec měly vyskytovat otázky, související s nějakými náboženskými bláboly, a to kterékoli provenience (nejen křesťanské, nebo "židokřesanské"). Je otázka, nakolik se v případě této otázky jednalo o záměr, aby studenti s mozky vymytými náboženstvím měli nějaký bonus.

Je tedy zcela správné, že řada studentů cítí tuto otázku jako jednoznačnou "podpásovku" a IMHO by bylo třeba vystavit ministerstvo takovému politickému tlaku, aby přerušilo spolupráci s těmi, kdo uvedené maturitní testy připravovali, a to jednou provždy.
Jak jsem uvedl: pokud by byl otázka formulována obecně na jméno zrádce, nebo na obligátní odměnu zrádců atd., bylo by to OK, protože se tyto věci opravdu v obecné mluvě, nebo i v krásné literatuře běžně vyskytují. Pokud byla otázka (jakože byla) formulována na spárování "Jidáš" a "Iškariotský", což se v obecné mluvě nevyskytuje (snad mimo náboženstvím potižené skupiny) a v krásné literatuře jen výjimečně (použitý citát byl ze seriálu problematických uměleckých kvalit a vyhraněně politizujícího), tak rozhodně ve státních maturitních otázkách neměla co dělat.

Mateřská za práci v zahraničí?

Sociální dávky jsou právem chápány jako pomoc státu občanovi, který se ocitl v tíživé situaci. Je docela zajímavé, že takto to chápal i minulý režim, který si říkal socialistický. Vzpomínám, jak bývalý šéf, prcující v oboru jako "prdůch" byl jednou na mrtvici, protože mu v organizaci, v níž působil, dali odměny (aniž by jim docvaklo, co činí), a on tím pádem musel vracet část důchodu.
Je v podstatě jasné, jasné je to i běžnému občanovi, že pokud někdo má příjem, a dobrý příjem, tak prostě sociální dávky (vyjma těch, které nejsou vázány na hmotnou nouzi, ale jsou naopak určitým sociálním benefitem "za něco") nepotřebuje, a pokud je bere, tak okrádá stát.
Velmi rozšířeným způsobem okrádání státu se stal po roce 1989 souběh pobírání sociálních dávek (v hmotné nouzi, v nezaměstnanosti apod.) s ilegální (nebo i legální) prací v zahraničí. Zejména v příhraničních oblastech se objevili "pendleři", kteří přejíždějí buď denně, nebo vždy na část týdne do zahraničí, nejčastěji Rakouska a Německa, za prací. Za tímto fenoménem stojí především nesouměřitelnost tamních a zdejších platů v řadě profesí.
Např. se německým lékařům vyplatí si platit českého kolegu, který za ně drží služby o víkendu, případně prodlouženého přes pátek či pondělí o nějaké dny, a dotyčný lékař přitom dostává víc, než co by měl, i po odpočtu bydlení, stravování a cesty, než co by měl ve zdejší nemocnici. Přitom má výrazně výhodnější pracovní dobu, protože má tři dny (minimálně) "jistě" volné, tedy žádné nepřetržité služby a podobný opruz.
Abych to upřesnil: Lékař v našem zdravotnictví (dtto sestra) může mít směnu od 7 do 18, po ní nastoupit na noční a poté mít zase 8 hodinovou směnu, tedy pracovat prakticky nepřetržitě od 7 hodin jednoho dne do nějakých 15 - 16 hodin dne následujícího, tedy nějakých 32 hodin v jednom tahu). Kdyby takto v jednom tahu řídil řidič náklaďáku nebo autobusu (což, ať se na mě nikdo nezlobí, je přece jen méně kvalifikovaná práce), tak by nastal obrovský průšvih protože "pracovní doba" řidičů je automaticky zaznamenávána a překročení určitého počtu hodin práce v kuse je bráno jako těžký prohřešek řidiče i zaměstnavatele. Zaměstnavatelé v medicíně se hájí tím, že "lékař teoreticky může celou noční službu prospat", což je ovšem opravdu pustá teorie, zejména, pokud lékař v noci slouží pro více oddělení současně, což je rovněž dosti častý jev.
Abych se vrátil k podstatě věci: ti slušnější, kteří seženou takovouto pracovní příležitost v zahraničí, přestanou doma pobírat sociální dávky. Pro ty méně slušné tu máme (byť nepříliš účinný) systém kontrol, které by měly neoprávněnému braní sociálních dávek zabránit.
Tento systém +- funguje. Jistě by se na něm dalo, jako na každém lidském výtvoru, ledacos vylepšit, ale v zásadě je to fungující záležitost. Prostě platí princip: Nemáš příjem, nebo máš velmi malý příjem, dostaneš dávky, máš dostatečný příjem, nedostaneš dávky. Systém funguje i tak, že dávky v hmotné nouzi např. nedostane ten, kdo má nějaký majetek, který by mohl prodat (třeba televizní přijímč).
V současné době se nám soudružka ombudsmanka snaží tento systém nabourat. Prosazuje, aby ženy, které pobírají od státu mateřskou, a současně pracují v zahraničí, mohly dál tento příspěvek dostávat (proč ovšem ne ty, co by si sehnaly práci v ČR, to mi hlava nebere). Nicméně jedná se o v podstatě legalizaci okrádání státu, protože ta mateřská je určena právě na to, aby matka mohla s dítětem zůstat doma a věnovat se mu. Pokud se mu matka nevěnuje, nevykonává vlastně činnost, za kterou je placena.
Soudružka ombudsmanka se opět projevila jako rozvraceč tohoto státu, tentokrát morální i ekonomický.
Přehled jejích předchozích hříchů naprosto perfektně shrnul pan Valenčík na svém blogu, tohle je v podstatě jen pokračování naprosto stejného kursu, jako v těch vyjmenovaných kausách.

Pochopitelně, budou-li se sociální dávky vyplácet těm, kdo je objektivně nepotřebují, nezbudou peníze pro ty skutečně potřebné, což je zřejmě záměrem celé této akce.

O dvou principech I

Problém článku "Ve sporu dvou principů si vsaďme na život" pana Jana Schneidera spočívá v hlubokém nepochopení základních principů a cílů islámu.

V dobách studené války existovala i pro nejdivočejší sovětské a americké "jestřáby" společná platforma. Ta spočívala v tom, že ani jedni, ani druzí si nepřáli totální jadernou válku, spojenou s rozsáhlými destrukcemi a přežitím jen toho obyvatelstva, které se včas dostane do protijaderných krytů. A i ti, kteří patřili mezi vyvolené s místenkami pro sebe a své nejbližší do kvalitních vládních krytů, kde pravděpodobnost přežití jaderného úderu i jeho následků v podobě dočasného zamoření (kvůli dostatečným zásobám potravin, vody i kvalitním čističkám vzduchu) byla relativně nejvyšší na území daného státu, neměli zájem o nejistou budoucnost pro sebe a své děti v destruovaném a více či méně zamořeném světě.
Právě ona "biologická podobnost" nakonec vedla k tomu, že přízrak horké jaderné války byl zažehnán a sovětská generalita ani během rozpadu SSSR nenalezla dost vůle ke zmáčknutí "červeného knoflíku" a stržení svého vítězícího nepřítele do jaderného inferna.
Analogie s generalitou (a další věrchuškou) SSSR rozhodně neplatí pro papaláše islámské a zejména islámistické vůdce.
Tito lidé velice dobře "vědí", že v případě smrti na džihádu, kam lze pravděpodobně zařadit i smrt při jaderném výbuchu nebo na jeho pozdější následky (hlad, žízeň, záření atd.), odlétnou přímo do Alláhova ráje, sexuálně obhospodařovat hurisky (případně ti čtyřprocentí hurisáky), všech věkových kategorií.  Včetně konkrétních sexuálních aktivit a praktik, které islám v pozemském životě zakazuje a přísně trestá. S těmito lidmi tedy nelze uzavřít nějakou dohodu o civilizovaném přijetí porážky, jak se to podařilo s komunistickou věrchuškou v zemích bývalého socialistického bloku. Nelze ani počítat s tím, že by opustili stávající ideologii (ať už oficiálně, nebo nepřiznaně, ale fakticky, jako věrchuška v řadě bývalých socialistických zemí) a dali se na pravoslaví či jiné odlišné náboženství, nebo se dali k fašistům či jinému světskému směru, jak jsme to viděli právě u těch komunistů a jejich vedoucích představitelů (o těch, co nyní hlásají demokracii, ani nemluvě).
Je třeba si uvědomit, že podobný vztah k vládnoucí ideologii, potažmo náboženství, a schopnost nevyhovující a neosvědčující se ideologii (náboženství) odhodit jak použitý toaletní papír a dát se k něčemu, co se ukázalo být funkčnější, se nezrodil v Evropě sám od sebe. Předcházela tomu staletí stále nesmyslnějších náboženských válek, které postupně přešly z rukou horlivých zastánců daného směru či sekty, do rukou profesionálů, bojujících za žold a po ukončené etapě (ti méně charakterní i kdykoli) měnících stranu podle toho, která momentálně byla více solventní.
Patrně svou roli sehrála i skutečnost, že ti nejfanatičtější příznivci toho či onoho směru byli pobíjeni přednostně, protože ti takové pružnosti k výměně stran nebyli schopni a končili většinou v hořících stodolách nebo jiných podobných destinacích. Některé vědecké studie totiž podporují představu, že míra intenzity prožívání religiozity je částečně geneticky dána, a tudíž odstranění genů náboženských fanatiků z populace mohlo celkové sklony k intenzívnímu prožívání religiozity zmírnit. Svou roli (tentokrát výjimečně pozitivní) mohl sehrát i katolický celibát, protože "vyluxoval" z populace část náboženských fanatiků na pozice, na nichž se nemohli rozmnožovat (alespoň ne legálně a ilegální potomstvo bylo vystaveno silnému negativnímu selekčnímu tlaku) a své geny tak šířit do dalších generací (s trochou nadsázky se dá říci, že si celibátem, zaváděným na počátku 2. tisíciletí proti rozumnější části kněží i věřících, římskokatolická církev "znehodnotila substrát", na němž rostla).
Dědičnost intenzity prožívání religiozity hodnotili v USA na odděleně vychovávaných sourozencích, kteří měli určitou tendenci v následném životě mít podobnou intenzitu religiozity, nezávisející tedy pouze na míře religiozity rodiny, v níž byli vychováváni. IMHO studie v USA mohla tu dědičnou míru religiozity i trochu podcenit, protože formální religiozita je zde rozšířená asi jako u nás chození do pionýra, na politická školení apod. před rokem 1989. Je docela možné, že v zemi s vyšším procentem ryze ateistických domácností, neúčastnících se ani formálně religiozních aktivit, by tato studie přisoudila dědičnosti vyšší podíl než těch cca 30 - 40 procent, které vyšly US výzkumníkům.

Pokračování

Jak na únosce?

aneb co dělat s únosem sourozenců Michalákových

Faktem je, že Norům tak nějak nedocvaklo, že krádeže dětí a jejich "dávání na převýchovu" mají v Česku poněkud jasnou konotaci, kdy takto nacisté za okupace odvlékali děti "schopné poněmčení" zavražděných českých vlastenců a odbojářů. Byla takto zavlečena i část dětí z Lidic, zbylé byly povražděny v "pojízdných plynových komorách", tj. nákladních automobilech, upravených tak, že se výfukovými plyny otrávili lidé napěchovaní do utěsnéného nákladního prostoru. (Málo se ví, že plány na tato zařízení dostalo Německo během "kulturní výměny" v rámci paktu Molotov - Ribbentrop. Vynálezci tohoto zařízení byli tedy nějací technici ve službách buď Čeky, nebo nástupnické NKVD.) Naštěstí Norové zatím nemají možnost provádět i tu druhou část programu, který tu organizovali nacisté.
Nicméně je jasné, že v zemi, kde existují takovéto historické tradice, se mnoha pozitivních ohlasů Norové se svým programem únosů dětí nedočkají. Jistěže u kolébky této ignorance stála i velmi "fešácká" nacistická okupace Norska, proti níž Norové, ani na výzvy svého krále a vlády, kterým se podařilo na poslední chvíli prchnout do Velké Británie, nijak výrazně nebojovali. Na rozdíl od jiných národů, které proti okupantům systematicky bojovaly a na sklonku války se s větším nebo menším úspěchem snažily o bojové vystoupení proti okupantům a převzetí vlády nad svým územím (konec konců, dnes jsme si připomenuli 70. výročí propuknutí Pražského povstání), Norové pasívně čekali, až po kapitulaci Německa nahradí okupanty spojenečtí vojáci. Přitom přírodní podmínky jsou v Norsku neskonale k partyzánskému způsobu boje příhodnější než v mnoha oblastech Evropy, kde byly proti okupantům vedeny rozhořčené boje. Včetně téměř ideálních podmínek v Norsku pro pašování zbraní a dalších potřeb přes neutrální Švédsko a též po moři, které na sklonku války ovládali Britové a sověti.

Co se stalo?

Minulý týden proběhla zpravodajskými weby zpráva, že Norsko zahájilo první kroky k adopci mladšího syna paní Michalákové (to je ten, co zatím nepodlehl norskému brainwashingu a chce se vídat s matkou). Přitom zástupci norského státu ještě minulý měsíc ujišťovali představitele ČR, že něco takového nepadá v úvahu. Čímž jen dále demonstrovali "kvality" norského státu i národa. Včetně sprostoty a arogance těchto subjektů.
Důležitá je i skutečnost, že naši zastupitelé i vláda, bohužel, odmítají razantnější kroky vůči tomuto zločineckému státu. Patrně se čeká, až se do parlamentu dostanou nějací "extrémisté a populisté", kteří budou ex definitio jednat v zájmu českých občanů, tedy i proti norskému zločineckému státu.

Co by se tedy dalo dělat?

Je důležité konstatovat, byť to opět našimi sdělovacími prostředky opakovaně prošlo, že nejde o ojedinělý případ. Norský Barnevern krade děti občanům jiných států zcela běžně a systematicky. Postiženo je Polsko, pobaltské země, další státy EU, ale rovněž Rusko a dokonce i třeba Indie. Jako jedinou potenciálně úspěšnou cestu vidím, aby se státy, jejich občané byli takto okradeni, spojili. Bude-li provozovat proti Norsku nějaký bojkot firem, zboží, akce proti turistům apod. jen osamělé Česko, bude to v podstatě plácnutí do vody (byť by to mělo určitý morální smysl). Pokud by takovéto sankce provádělo koordinovaně více států, mělo by to na norskou ekonomiku, ale i "živou sílu nepřítele" (třeba turisty, Nory pracující a studující v zahraničí) dostatečně citelný dopad. Což je účel, protože sankce musejí bolet, jinak se na ně stát, který je na ostudu zvyklý, vykašle.
Další věcí je, že u nás působí tzv. "norské fondy", opravdu (spolu)financované norským státem. Jejich někteří příjemci patří mězi extrémně levicové a antidemokratické skupiny, kryté jako "nestátní neziskové organizace". Nebyl by problém, zcela v rámci zákona, vystavit tyto příjemce takové šikaně za strany státních orgánů (hlavně finančních úřadů), že by jim to značně omezilo činnost. Nebuďme naivní, finanční kontroly na státní politickou objednávku se běžně dějí. Mohli by o tom rozsáhle referovat sponzoři mimoparlamentních stran (průměr finančních kontrol na jeden podnik v Praze je jedna kontrola za několik set let, tito sponzoři mají běžně pět, šest - i více kontrol ročně - aniž by cokoli našly), takže by se nejednalo o nic neobvyklého, ani o nic mimo rámec zákona.
Přinejmenším by takovýto postup demonstroval nevůli našeho státu vůči Norsku.

A co mohou udělat občané?

V rámci svých občanských práv mohou komunikovat se svými poslanci a senátory v tom smyslu, že si přejí razantnější postup státu proti krádeži českých dětí. Mohou hrozit i tím, že raději dají hlas "populistům a extrémistům", pokud vláda a zastupitelé nepřijmou vůči Norsku silnější než ryze symbolická opatření. Nebylo by od věci v tomto kontextu, tj. "zdola" fungující občanskou iniciativou bojkotovat norské zboží. Ono ho na našem trhu mnoho není, ale pokud by se nějaká rodičovská organizace ujala shromažďování informací o takovém zboží, případně soustřeďovat informace o tom, které nadnárodní firmy mají významný podíl norského kapitálu, mohlo by to opět demonstrovat vůli občanů po nějaké odvetě. Jinými slovy, cílem by nebyl ani tak norský stát, jako vláda a zastupitelé, které by takováto vůle občanů, pokud by byla dostatečně rozsáhlá, tlačila do razantnějších stanovisek a postupů.
Co by také šlo dělat z úrovně občanů: Po celém světě vypisovat na vhodná místa "Norové kradou děti", v místním jazyce nebo anglicky, asi jako byl v 60. letech populární nápis "Servít je vůl". http://cs.wikipedia.org/wiki/Servít_je_vůl
Opět by to bylo něco, co by se nemuselo líbit, tentokrát přímo Norům, pokud by se to objevilo ve větším rozsahu a v mnoha destinacích.
Nicméně i tohle by mohlo přispět ke tlaku na naše politiky, aby začali situaci unesených dětí nějak razantněji řešit, což je asi klíčový aspekt celé kauzy.