Na závěr Ramadánu se papež opět obrátil na muslimy s velmi vstřícným až vtíravým poselstvím:
http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/8831-papez-se-obraci-na-muslimy-muslimum-na-celem-svete.aspx
Mluví se v něm o hodnotách společných pro křesťanství a islám, o nutnosti úcty k těmto náboženstvím, o tom, jak útoky na náboženství způsobují "mnoho bolesti". Mluví se v něm i o obecné potřebě vychovávat mládež k "úctě k náboženství".
Jinými slovy, papež názorně předvedl, že mezi křesťanstvím a islámem je, alespoň dle jeho názoru a proklamací, významná shoda. Naznačil v podstatě, že hodlá sabotovat jakoukoli ideologickou opozici vůči islámu a v podstatě jakékoli snahy o obranu civilizovaných evropanů před barbarskými islámskými hordami. Obrazně řečeno, při lezení muslimům do zadku se dostal až někam do tlustého střeva, tedy tam, kam se nedostane svému partnerovi ani velmi zaláskovaný a vášnivý gay.
To vše v situaci, kdy ideologové té samé církve, jíž je hlavou, prohlašují křesťany obecně a katolíky zvlášť za jediné schopné a současně jediné pomazané k obraně evropské civilizace proti islámu a islamizaci.
Adekvátní reakce na tento papežův proslov je následující: Přestat počítat s církevně organizovanými křesťany jako se silou, která by mohla pomoci v boji proti islamizaci. Tak, jako po uzavření konkordátu s fašisty a nacisty nebylo možné takto s církví počítat v protifašistickém/nacistickém odboji. A naprosto stejná situace nastala i v případě vztahu církví a komunistů, kdy např. faráři sestavovali pro komunisty svodky o náladách obyvatel, jejichž jedním z nejvýznamnějších zdrojů (protože komunistické věrchušce nedostupný jinou cestou) byly zpovědnice. Jistěže tím není dotčena pravděpodobnost zapojení řadových věřících i nižšího kléru do tohoto boje, stejně jako řadový věřící i jednotliví duchovní bojovali proti zmíněným totalitním režimům (a často v tomto boji položili i životy své a svých rodin), nicméně šli jednoznačně proti oficiální linii církve a jejích institucí. Snad jedinou výjimkou za války byli pravoslavní křesťané, ti ovšem měli své centrum v Rusku, a to po přepadení SSSR vyhlásilo zcela oficiálně nacistům boj na život a na smrt.
Papežem presentovaný postoj k islámu rozhodně není nový. Papež jednak navazuje na svatého, jehož jméno přijal, který takovýto postoj k islámu zaujímal také. Sice se mu podařilo "vykecat" ze zajetí část křižáků, ale celkový vliv jeho vystoupení na morálku křížových výprav a obyvatel křižáckých států byl spíš katastofální než jen destruktivní a brzy po této epizodě byly křížové výpravy odpískány a křesťanské obyvatelstvo na Blízkém Východě ponecháno osudu.
Další, na koho papež navazuje, ať už vědomky nebo nevědomky, jsou postoje křesťanského kléru na Pyrenejském poloostrově v době jeho okupace muslimy.
Nalistujeme-li na Wikipedii článek o bitvě u Covadongy (srbská a ruská verze jsou daleko podrobnější než anglická) setkáme se s tím, jak španělské duchovenstvo opakovaně vyzývalo k pokoře vůči okupantům (přes jejich naprosto bezuzdné řádění, srovnatelné s aktivitami SS na dobytých územích SSSR).
I u té Covadongy se sešli křesťanští bojovníci navzdory církevním zákazům a biskup je do poslední chvíle demoralizoval pobídkami k jednání s nepřáteli. Až když bylo jasné, že neuspěje, velmi vlažně boji požehnal. Když pak křesťané, útočící v cca třístovkovém počtu proti tří až čtyřnásobné přesile(*), krvavě zvítezili (opravdu krvavě, z vítězného vojska zůstal naživu velitel a deset vojáků (**), na islámské straně bylo kompletně vybito jádro elitních bojovníků kolem velitele, včetně něj, a většina zbylých vojáků - zbytek propadl panice a prchl z bojiště). Je charakteristické pro křesťany obecně a římské katolíky zvláště, že si následně bitvu kněží "přivlastnili" coby mariánský zázrak.
Nicméně touhle bitvou, přes odpor římskokatolické církve, začala reconquista. Bylo osvobozeno první území, na které se už muslimové nedokázali vrátit, případně nenašli morální sílu to učinit.
V boji proti islamizaci a islámské totalitě se prostě opět budeme muset nejen obejít bez pomoci křesťanské církve, ale vybojovat ho v podstatě i proti ní, protože pro vysoký klérus je islámská totalita přijatelnější než současná evropská společnost, tendující k náboženské vlažnosti, sekularismu a ateismu.
Odkaz na uvedené zdroje by měl pomoci všem, kdo se dostanou do diskuse s křesťanskými aktivisty, kteří mají tendenci adorovat křesťanství jako jedinou ideologii, stojící proti islámu.
______________________________
* Moderní odhady redukují počty na 1/5 a méně údaje oproti soudobým pramenům.
** Lze považovat za pravděpodobné, že někteří z těch, kteří později na následky svých zranění zemřeli, byli ještě na konci bitvy "provozuschopní". Ještě za Napoleona umírala většina vojáků na následné nezvládnuté komplikace zranění než na tak těžká zranění, která je usmrtila během samotného boje.
pátek 13. září 2013
pondělí 2. září 2013
Volební zamyšlení
Poté, co se poslanci a poslankyně pochlapili natolik, že dokázali ukončit činnost zcela nefunkční a prakticky již nikoho nereprezentující poslanecké sněmovny, nezbývá než čekat na nové volby.
V souvislosti s volbami se objevují prakticky vždy hlasy, které kritizují volební systém a většinou vždy končí návrhem nějakého modifikovaného většinového systému. Argumentují Anglií (a několika dalšími zeměmi), kde je takovýmto způsobem dolní komora parlamentu plněna.
Uvedené hlasy zapomínají na následující věci:
- i ve většinovém systému může dojít ke "sněmovnímu patu". V zemích, které tento systém praktikují, zpravidla dochází k těžkým manipulacím a deformacím (tzv. "volební geometrie"), které do jisté míry toto omezují. Dovedu si představit situaci, kdy by výsledek 100:100 vznikl v souvislosti s tím, jak jsou u nás velké rozdíly např. mezi Prahou a ostravskem.
- v případě většinového jednokolového systému může sněmovna jako celek zastupovat ještě méně voličů než poslanci vládní koalice v systému současném
- protože hlasy voličů jdou konkrétní osobě, mají poslanci daleko větší možnosti (ale i legitimitu) přecházet ze strany do strany, takže by v našich poměrech sněmovna připomínala spíš hemžení nálevníků v kapce špinavé vody, než cokoli civilizovaně organizovaného
Abych tedy nebyl jen negativně kritický, dovoluji si vyjádřit své názory na uvedenou problematiku:
1. A tohle je naprosto klíčové: Jedna sada kandidátních listin pro celou republiku, celá republika jako jeden obvod (současné kraje a okresy ponechat jen v případě, že sčítání hlasů v dílčích částech republiky (nad úrovní jednotlivých komisí) a jejich zasílání do centra bude jednodušší než aby jednotlivé volební komise komunikovaly přímo s centrální volební komisí (myslím si, že to efektivnější nebude). Tím by odpadly nepoměry mezi počtem hlasů a počtem poslanců, dané tím, že strana sice překročila kvótu v rámci celé republiky, ale nepřekročila ji v dostatečném počtu obvodů.
2. Zrušit pětiprocentní klausuli. Ta byla zavedena údajně pro prevenci roztříštěnosti poslanecké sněmovny. Ve skutečnosti je to reflexe komunistické nostalgie po jednotné kandidátce Národní Fronty. Navíc se i tak, zcela "po haluzi" dostanou do sněmovny podivná a pochybná seskupení (nikdo nevolil LIDEM nebo Lev 21 a přitom se pojednou v Parlamentu ocitli). Dalším účelem je snaha "zavedených" stran o omezení konkurence (ale může se snadno obrátit proti nim - byli takto vyšachováni lidovci a je docela možné, že to letos potká ODS, budiž jim to přáno). Průšvihem je, že pětiprocentní hranici mohou překročit prakticky jen podivné subjekty typu Veverek; kandidáty na něco podobného jsou v letošních volbách Babišovci.
Takže:
- za každého dosaženého půlprocenta hlasů jeden poslanec
- načatá ale nedoplněná půlprocenta hlasů (tj. hlasy co mají strany nad hranici, která jim zajistila posledního přiděleného poslance + hlasy pro všechny strany, které nedosáhly ani toho půl procenta) propadají a sněmovní židle jim odpovídající zůstanou prázdné
Dokážu si představit i postup, při němž by se to půlprocento dále snižovalo (třeba po setinách procenta), až by došlo k nejvyššímu možnému přiblížení se k počtu 200 zespodu, ale spíš by to mělo význam jako pojistka pro případ nenaplnění poslanecké sněmovny znemožňující její práci (např. by kandidovalo tisíc stran a dostaly +- stejně hlasů).
Výhody má tento systém dvě:
- nejvíce odpovídá odevzdaným hlasům
- není nutné, aby vznikala nějaká obskurní sdružení zcela nekontrolovatelnou precipitací za chodu parlamentu
Dokážu si představit i "tvrdší" variantu: Základ procent by se bral nikoli ze sumy odevzdaných platných hlasů, ale z počtu registrovaných voličů (řekněme týden před volbami, kdy je dost času to dát dohromady - a komu by v kritickém období umřel volič, měl by smůlu).
Mohlo by se zdát, že by se tím objevila jakási "klausule" byť reálně jen kolem 1 - 1,5 procenta při současné volební účasti. Je však třeba si uvědomit, že židle, odpovídající "přepadům", neplatným hlasům + voličům, co k volbám nepřišli, by zůstaly prázdné. Přitom by se ale počítaly pro základ různých kvalifikovaných většin. Takže sněmovna, na jejíž hlasování by se dostavil nedostatečný počet voličů, by např. nemohla přehlasovat senátní a presidentská veta.
Faktem je, že současný systém vede část politických stran (ty, co mají pevnou voličskou základnu - komunisté, klerikálové atd.) k tomu, aby obecně a cíleně svými aktivitami politiku voličům znechucovaly a vedly je k voličské pasivitě, protože pak jim hlasy jejich skalních voličů zajistí vysoce nadproporcionální zastoupení oproti počtu jejich příznivců v reálné populaci.
Sněmovna, v níž by bylo pár desítek poslanců stran se skalním voličským kádrem a jinak nikdo, by byla zcela pod kuratelou senátu a presidenta a velice rychle by ztratila i atraktivitu pro lobbysty (protože by jim nebyla s to skoro nic zajistit).
Poté, co by se poslanci (a hlavně jejich straničtí bossové) spálili vznikem nefunkční poslenecké sněmovny, v níž by nic neprosadili, byli by motivováni k politice, která nezahání voliče do pasivity, nebo by alespoň přestali být k takovému jednání motivováni.
Nebál bych se "roztříštěnosti" sněmovny - poslanci té rozpuštěné nám názorně předvedli, že před tím nás pětiprocentní klausule neochrání. Nebál bych se vstupu "extrémistů" - ti se tam jednak dostanou na kandidátce "normálních" stran, jednak, pokud se jedná opravdu o extrémisty, se provaří jako sládkovci a zmizí ze scény. Pochopitelně, ještě méně bych se bál vzniku nových opravdu seriózních politických subjektů s jasným politickým programem, potenciálně oslovujícím širší vrstvy voličů. To poslední je ovšem přesně ta eventualita, kvůli níž si (kdysi) velké strany s (kdysi) jistými nejméně pěti procenty hlasů tuto klausuli vyřvaly.
V souvislosti s volbami se objevují prakticky vždy hlasy, které kritizují volební systém a většinou vždy končí návrhem nějakého modifikovaného většinového systému. Argumentují Anglií (a několika dalšími zeměmi), kde je takovýmto způsobem dolní komora parlamentu plněna.
Uvedené hlasy zapomínají na následující věci:
- i ve většinovém systému může dojít ke "sněmovnímu patu". V zemích, které tento systém praktikují, zpravidla dochází k těžkým manipulacím a deformacím (tzv. "volební geometrie"), které do jisté míry toto omezují. Dovedu si představit situaci, kdy by výsledek 100:100 vznikl v souvislosti s tím, jak jsou u nás velké rozdíly např. mezi Prahou a ostravskem.
- v případě většinového jednokolového systému může sněmovna jako celek zastupovat ještě méně voličů než poslanci vládní koalice v systému současném
- protože hlasy voličů jdou konkrétní osobě, mají poslanci daleko větší možnosti (ale i legitimitu) přecházet ze strany do strany, takže by v našich poměrech sněmovna připomínala spíš hemžení nálevníků v kapce špinavé vody, než cokoli civilizovaně organizovaného
Abych tedy nebyl jen negativně kritický, dovoluji si vyjádřit své názory na uvedenou problematiku:
1. A tohle je naprosto klíčové: Jedna sada kandidátních listin pro celou republiku, celá republika jako jeden obvod (současné kraje a okresy ponechat jen v případě, že sčítání hlasů v dílčích částech republiky (nad úrovní jednotlivých komisí) a jejich zasílání do centra bude jednodušší než aby jednotlivé volební komise komunikovaly přímo s centrální volební komisí (myslím si, že to efektivnější nebude). Tím by odpadly nepoměry mezi počtem hlasů a počtem poslanců, dané tím, že strana sice překročila kvótu v rámci celé republiky, ale nepřekročila ji v dostatečném počtu obvodů.
2. Zrušit pětiprocentní klausuli. Ta byla zavedena údajně pro prevenci roztříštěnosti poslanecké sněmovny. Ve skutečnosti je to reflexe komunistické nostalgie po jednotné kandidátce Národní Fronty. Navíc se i tak, zcela "po haluzi" dostanou do sněmovny podivná a pochybná seskupení (nikdo nevolil LIDEM nebo Lev 21 a přitom se pojednou v Parlamentu ocitli). Dalším účelem je snaha "zavedených" stran o omezení konkurence (ale může se snadno obrátit proti nim - byli takto vyšachováni lidovci a je docela možné, že to letos potká ODS, budiž jim to přáno). Průšvihem je, že pětiprocentní hranici mohou překročit prakticky jen podivné subjekty typu Veverek; kandidáty na něco podobného jsou v letošních volbách Babišovci.
Takže:
- za každého dosaženého půlprocenta hlasů jeden poslanec
- načatá ale nedoplněná půlprocenta hlasů (tj. hlasy co mají strany nad hranici, která jim zajistila posledního přiděleného poslance + hlasy pro všechny strany, které nedosáhly ani toho půl procenta) propadají a sněmovní židle jim odpovídající zůstanou prázdné
Dokážu si představit i postup, při němž by se to půlprocento dále snižovalo (třeba po setinách procenta), až by došlo k nejvyššímu možnému přiblížení se k počtu 200 zespodu, ale spíš by to mělo význam jako pojistka pro případ nenaplnění poslanecké sněmovny znemožňující její práci (např. by kandidovalo tisíc stran a dostaly +- stejně hlasů).
Výhody má tento systém dvě:
- nejvíce odpovídá odevzdaným hlasům
- není nutné, aby vznikala nějaká obskurní sdružení zcela nekontrolovatelnou precipitací za chodu parlamentu
Dokážu si představit i "tvrdší" variantu: Základ procent by se bral nikoli ze sumy odevzdaných platných hlasů, ale z počtu registrovaných voličů (řekněme týden před volbami, kdy je dost času to dát dohromady - a komu by v kritickém období umřel volič, měl by smůlu).
Mohlo by se zdát, že by se tím objevila jakási "klausule" byť reálně jen kolem 1 - 1,5 procenta při současné volební účasti. Je však třeba si uvědomit, že židle, odpovídající "přepadům", neplatným hlasům + voličům, co k volbám nepřišli, by zůstaly prázdné. Přitom by se ale počítaly pro základ různých kvalifikovaných většin. Takže sněmovna, na jejíž hlasování by se dostavil nedostatečný počet voličů, by např. nemohla přehlasovat senátní a presidentská veta.
Faktem je, že současný systém vede část politických stran (ty, co mají pevnou voličskou základnu - komunisté, klerikálové atd.) k tomu, aby obecně a cíleně svými aktivitami politiku voličům znechucovaly a vedly je k voličské pasivitě, protože pak jim hlasy jejich skalních voličů zajistí vysoce nadproporcionální zastoupení oproti počtu jejich příznivců v reálné populaci.
Sněmovna, v níž by bylo pár desítek poslanců stran se skalním voličským kádrem a jinak nikdo, by byla zcela pod kuratelou senátu a presidenta a velice rychle by ztratila i atraktivitu pro lobbysty (protože by jim nebyla s to skoro nic zajistit).
Poté, co by se poslanci (a hlavně jejich straničtí bossové) spálili vznikem nefunkční poslenecké sněmovny, v níž by nic neprosadili, byli by motivováni k politice, která nezahání voliče do pasivity, nebo by alespoň přestali být k takovému jednání motivováni.
Nebál bych se "roztříštěnosti" sněmovny - poslanci té rozpuštěné nám názorně předvedli, že před tím nás pětiprocentní klausule neochrání. Nebál bych se vstupu "extrémistů" - ti se tam jednak dostanou na kandidátce "normálních" stran, jednak, pokud se jedná opravdu o extrémisty, se provaří jako sládkovci a zmizí ze scény. Pochopitelně, ještě méně bych se bál vzniku nových opravdu seriózních politických subjektů s jasným politickým programem, potenciálně oslovujícím širší vrstvy voličů. To poslední je ovšem přesně ta eventualita, kvůli níž si (kdysi) velké strany s (kdysi) jistými nejméně pěti procenty hlasů tuto klausuli vyřvaly.
středa 21. srpna 2013
Prague Pride
Hned v úvodu se přiznám, že mě uvedený festival nijak neoslovuje, ani jeho účastníci. Vlastně paradoxně mou pozornost na tuto akci zaměřily až nenávistné reakce radikálních klerikálů, především sdružených kolem uskupení D.O.S.T. Takže jsem se na něj podíval podrobněji, zejména z hlediska, zda i zde platí známé tři zákony:
1. Pokud klerikálové něco prosazují, je to špatné
2. Pokud klerikálové něco zavrhují, je to dobré
3. Pokud si myslíš, že to, co klerikálové zavrhují, je špatné, nebo že to, co prosazují, je dobré, pak to znamená, že jsi to nedostatečně a do všech důsledků analyzoval
Prague Pride je festival části sexuálních minorit. Průzkumy ukazují, že oslovuje jen menší procento takto orientovaných jedinců, a že většina z nich naopak dává přednost strategii "moc na sebe neupozorňovat". Je otázka, zda takováto nápadná akce, spojená s výstředním oděním, které více odhaluje než skrývá, má nějaký přínos.
Zamyslíme-li se nad tím hlouběji, tak nutně musíme dojít k závěru, že pokud bychom zavrhovali akce jako Pride, museli bychom nutně zavrhovat i hetero akce typu karneval v Riu, kde se také vystavuje hodně "masa" a topless tanečnice, oděné "na ostro" v krátkých sukýnkách, ukazují prakticky vše. Pochopitelně, nejsem kompetentní porovnat tu tanečnici s podobně vyzývavě oděným pánem, na to bych musel být bisexuál (gay by měl stejný problém jako já, ale v opačném gardu). Nicméně se mohu cítit kompetentním k prohlášení, že oděvy jsou +- srovnatelné.
Další věcí je politický a sociální rozměr akce (konec konců i ty hetero karnevaly takovýto rozměr mají). Komunita "jinak orientovaných" slaví výrazný pokles svojí diskriminace v některých (především vyspělých) zemích. Nabízí se analogie s prvomájovými průvody (ještě v dobách, než je komunisté ukradli a zprofanovali svou ideologií), jimiž pracující slavili významné milníky na cestě k sociální emancipaci. Včetně připomínky faktu, že v řadě zemí takováto emancipace dosud neproběhla. Opět, jestliže to povolíme jedněm, není důvod to nepovolovat druhým.
Faktem je, že v důsledku aktivit extrémních klerikálů dosud nedošlo v našem státě k plnému zrovnoprávnění uvedených minorit s majoritou. I registrované partnerství, které mělo být původně pro páry všeho druhu, bylo na tlak klerikálů (z ODS a US) vyhrazeno jen pro GL páry - aby vzápětí klerikální agitátoři spustili vřískot, že "sodomité" mají něco extra. Čímž předvedli, že křesťané jsou jen a jen amorální lidský odpad, ale to jsme už věděli, takže nic nového pod sluncem. V současné době se vede boj o to, aby příslušníci GL párů mohli adoptovat dítě svého partnera (což je naprosto běžné u hetero párů), aby nemuselo v případě jeho smrti (nebo dlouhodobé nemoci, úrazu atd.) putovat do dětského domova a mohlo zůstat v domácnosti, kde je zvyklé. Klerikální agitátoři vydávají uvedené snahy za "kradení dětí z dětských domovů za účelem jejich zneužívání a nakažení homosexualitou". Tedy opět produkují bláboly naprosto bezcenné a mimo realitu, jako celá ta jejich víra. Naopak, obecně může být adoptování i biologicky zcela cizího dítěte GL párem opačného pohlaví z hlediska sexuálního zneužívání méně rizikové, než adoptování hetero párem (prostě proto, že v hetero páru je vždy alespoň jeden, pro něhož je to dítě potenciálním sexuálním objektem).
Je dobré si uvědomit, že zdrojem předsudků proti GL minoritě je celá tisíciletí starý text:
Leviticus 18:22 "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost."
Jeho autory byli bezcenní primitivové, jejichž kulturní úroveň bych poněkud nekorektně charakterizoval tak, že kdyby se tu skrze nějaký stroj času objevili, měli bychom těžké dilema, zda je strčit do centra pro imigranty, nebo raději do karantény u pavilonu opic v ZOO. A převelice se obávám, že ta druhá volba by byla z mnoha hledisek praktičtější. To platí pochopitelně i pro řadu jejich současníků, naše předky (např. kanibaly z Knovízské kultury) nevyjímaje (abychom si zase tolik nefuněli).
Uvedenou právní normu (a její další rozvedení ve starozákonních textech) ve světě rovněž provozují a propagují hlavně méněcenní primitivové, kteří vesměs nijak nepřispívají ke kulturnímu bohatství lidstva, spíše naopak (viz téměř nekonečný seznam kulturních památek, zlikvidovaných např. muslimy; ti se této "normy" drží také).
Je zajímavé, že v zemích, které nejsou postiženy uvedeným "kulturním" vlivem gayové fungují jako normální členové komunit a většinou zvyšují sociální statut a sociální úspěšnost dětí svých sourozenců, což je do značné míry v rozporu s tím, co o nich hlásají klerikálové.
Mimochodem, nedávno bylo prokázáno, že kombinace genů, která u mužů vyvolává homosexualitu, je u žen zodpovědná za vyšší reprodukční úspěšnost. Takže obecně neplatí představa, že bychom mohli díky homosexuálům vymřít - jejich sestry nadělají dětí dost a ty budou mít ještě strýčka (a jeho partnera), který s nimi rodičům pomůže. Dovolím si predikovat, že něco podobného se najde i u genů, zodpovědných za lesbickou orientaci u žen. Už proto, že kdyby uvedené genové kombinace nevedly k reprodukční úspěšnosti alespoň nepřímo (ale v postačující intenzitě), tak by byly dávno darwinským výběrem z populace odstraněny (ovšem, řekněte klerikálovi "Darwin" a uslyšíte ten jekot).
Závěrem musím konstatovat, že mě Prague Pride nechává v podstatě chladným. Je ukazatelem stavu, že emancipace sexuálních minorit pokročila, ale ještě nebyla dokončena. V tuzemsku chybí relativně málo (možná se něco pozitivního stane, pokud pravice, včetně klerikálů, bude mít po předčasných volbách jen bezvýznamné zastoupení v Parlamentu, takže by se mohlo podařit dorazit věci, které dosud klerikálové úspěšně blokovali). V řadě rozvojových zemí je postavení těchto minorit na středověké úrovni (ale oni tam mají ten středověk prakticky ve všem, co si u nás nekoupí) a naší hlavní snahou budiž starost o to, aby ten středověk nemohli exportovat k nám. Proto také považuji za naprosto nesmyslnou angažovanost některých lídrů pocházejících z této komunity (např. britský poslanec Mike Freer, hlásící se oficiálně ke své gay orientaci) v oblasti "boje proti islamofobii", protože de facto otevírají dveře právě té středověké ideologii, která pro ně má připravený trest smrti a tam, kde vládne, ho také běžně používá.
Snad jedinou věcí ovlivní tento festival moje chování: Protože zmíněná iniciativa D.O.S.T. vyhlásila bojkot piva značky Stropramen, protože poskytl letošní Prague Pride podporu, začnu si ho kupovat častěji než činím. Pokud tak učiní víc lidí, kterým tito vyvolávači středověkých poměrů vadí, tak na tom zmíněný pivovar může naopak vydělat.
1. Pokud klerikálové něco prosazují, je to špatné
2. Pokud klerikálové něco zavrhují, je to dobré
3. Pokud si myslíš, že to, co klerikálové zavrhují, je špatné, nebo že to, co prosazují, je dobré, pak to znamená, že jsi to nedostatečně a do všech důsledků analyzoval
Prague Pride je festival části sexuálních minorit. Průzkumy ukazují, že oslovuje jen menší procento takto orientovaných jedinců, a že většina z nich naopak dává přednost strategii "moc na sebe neupozorňovat". Je otázka, zda takováto nápadná akce, spojená s výstředním oděním, které více odhaluje než skrývá, má nějaký přínos.
Zamyslíme-li se nad tím hlouběji, tak nutně musíme dojít k závěru, že pokud bychom zavrhovali akce jako Pride, museli bychom nutně zavrhovat i hetero akce typu karneval v Riu, kde se také vystavuje hodně "masa" a topless tanečnice, oděné "na ostro" v krátkých sukýnkách, ukazují prakticky vše. Pochopitelně, nejsem kompetentní porovnat tu tanečnici s podobně vyzývavě oděným pánem, na to bych musel být bisexuál (gay by měl stejný problém jako já, ale v opačném gardu). Nicméně se mohu cítit kompetentním k prohlášení, že oděvy jsou +- srovnatelné.
Další věcí je politický a sociální rozměr akce (konec konců i ty hetero karnevaly takovýto rozměr mají). Komunita "jinak orientovaných" slaví výrazný pokles svojí diskriminace v některých (především vyspělých) zemích. Nabízí se analogie s prvomájovými průvody (ještě v dobách, než je komunisté ukradli a zprofanovali svou ideologií), jimiž pracující slavili významné milníky na cestě k sociální emancipaci. Včetně připomínky faktu, že v řadě zemí takováto emancipace dosud neproběhla. Opět, jestliže to povolíme jedněm, není důvod to nepovolovat druhým.
Faktem je, že v důsledku aktivit extrémních klerikálů dosud nedošlo v našem státě k plnému zrovnoprávnění uvedených minorit s majoritou. I registrované partnerství, které mělo být původně pro páry všeho druhu, bylo na tlak klerikálů (z ODS a US) vyhrazeno jen pro GL páry - aby vzápětí klerikální agitátoři spustili vřískot, že "sodomité" mají něco extra. Čímž předvedli, že křesťané jsou jen a jen amorální lidský odpad, ale to jsme už věděli, takže nic nového pod sluncem. V současné době se vede boj o to, aby příslušníci GL párů mohli adoptovat dítě svého partnera (což je naprosto běžné u hetero párů), aby nemuselo v případě jeho smrti (nebo dlouhodobé nemoci, úrazu atd.) putovat do dětského domova a mohlo zůstat v domácnosti, kde je zvyklé. Klerikální agitátoři vydávají uvedené snahy za "kradení dětí z dětských domovů za účelem jejich zneužívání a nakažení homosexualitou". Tedy opět produkují bláboly naprosto bezcenné a mimo realitu, jako celá ta jejich víra. Naopak, obecně může být adoptování i biologicky zcela cizího dítěte GL párem opačného pohlaví z hlediska sexuálního zneužívání méně rizikové, než adoptování hetero párem (prostě proto, že v hetero páru je vždy alespoň jeden, pro něhož je to dítě potenciálním sexuálním objektem).
Je dobré si uvědomit, že zdrojem předsudků proti GL minoritě je celá tisíciletí starý text:
Leviticus 18:22 "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost."
Jeho autory byli bezcenní primitivové, jejichž kulturní úroveň bych poněkud nekorektně charakterizoval tak, že kdyby se tu skrze nějaký stroj času objevili, měli bychom těžké dilema, zda je strčit do centra pro imigranty, nebo raději do karantény u pavilonu opic v ZOO. A převelice se obávám, že ta druhá volba by byla z mnoha hledisek praktičtější. To platí pochopitelně i pro řadu jejich současníků, naše předky (např. kanibaly z Knovízské kultury) nevyjímaje (abychom si zase tolik nefuněli).
Uvedenou právní normu (a její další rozvedení ve starozákonních textech) ve světě rovněž provozují a propagují hlavně méněcenní primitivové, kteří vesměs nijak nepřispívají ke kulturnímu bohatství lidstva, spíše naopak (viz téměř nekonečný seznam kulturních památek, zlikvidovaných např. muslimy; ti se této "normy" drží také).
Je zajímavé, že v zemích, které nejsou postiženy uvedeným "kulturním" vlivem gayové fungují jako normální členové komunit a většinou zvyšují sociální statut a sociální úspěšnost dětí svých sourozenců, což je do značné míry v rozporu s tím, co o nich hlásají klerikálové.
Mimochodem, nedávno bylo prokázáno, že kombinace genů, která u mužů vyvolává homosexualitu, je u žen zodpovědná za vyšší reprodukční úspěšnost. Takže obecně neplatí představa, že bychom mohli díky homosexuálům vymřít - jejich sestry nadělají dětí dost a ty budou mít ještě strýčka (a jeho partnera), který s nimi rodičům pomůže. Dovolím si predikovat, že něco podobného se najde i u genů, zodpovědných za lesbickou orientaci u žen. Už proto, že kdyby uvedené genové kombinace nevedly k reprodukční úspěšnosti alespoň nepřímo (ale v postačující intenzitě), tak by byly dávno darwinským výběrem z populace odstraněny (ovšem, řekněte klerikálovi "Darwin" a uslyšíte ten jekot).
Závěrem musím konstatovat, že mě Prague Pride nechává v podstatě chladným. Je ukazatelem stavu, že emancipace sexuálních minorit pokročila, ale ještě nebyla dokončena. V tuzemsku chybí relativně málo (možná se něco pozitivního stane, pokud pravice, včetně klerikálů, bude mít po předčasných volbách jen bezvýznamné zastoupení v Parlamentu, takže by se mohlo podařit dorazit věci, které dosud klerikálové úspěšně blokovali). V řadě rozvojových zemí je postavení těchto minorit na středověké úrovni (ale oni tam mají ten středověk prakticky ve všem, co si u nás nekoupí) a naší hlavní snahou budiž starost o to, aby ten středověk nemohli exportovat k nám. Proto také považuji za naprosto nesmyslnou angažovanost některých lídrů pocházejících z této komunity (např. britský poslanec Mike Freer, hlásící se oficiálně ke své gay orientaci) v oblasti "boje proti islamofobii", protože de facto otevírají dveře právě té středověké ideologii, která pro ně má připravený trest smrti a tam, kde vládne, ho také běžně používá.
Snad jedinou věcí ovlivní tento festival moje chování: Protože zmíněná iniciativa D.O.S.T. vyhlásila bojkot piva značky Stropramen, protože poskytl letošní Prague Pride podporu, začnu si ho kupovat častěji než činím. Pokud tak učiní víc lidí, kterým tito vyvolávači středověkých poměrů vadí, tak na tom zmíněný pivovar může naopak vydělat.
sobota 10. srpna 2013
Bylo jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki správné?
V úvodu je nutno konstatovat, že použití jaderných zbraní proti Japonsku bylo naprosto legitímním válečným aktem. Uvedený fakt je akcentován ještě tím, že v době bombardování, ale i ještě několik let po něm, byly dlouhodobé následky ozáření a zamoření natolik neznámé, že s nimi vůbec nebylo počítáno. Nicméně i v případě plné znalosti těchto následků bylo a je použití jaderných zbraní proti Japonsku naprosto obhajitelné.
Invaze na Japonské ostrovy by byla podstatně náročnější (hlavně kvůli delším trasám) akcí než operace Overlord a, na základě zkušeností jak se jmenovaným vyloděním ve Francii, tak i s vyloďovacími operacemi na tichpomořských ostrovech, počítalo se s téměř milionem padlých na straně Spojenců, především USA. Extrapolací chování Japonců při dosavadních vyloděních (hromadné sebevraždy, sebevražedné útoky "na bodák" apod.) bylo možno očekávat i přes deset milionů mrtvých Japonců, při katastrofických scénářích ještě mnohem více.
Nasazení nové zbraně by bylo legitimní i při záchraně života třebas jediného spojeneckého vojáka, paradoxně jeho očekávaným efektem bylo zachránění podstatně většího množství japonských životů než životů spojeneckých vojáků.
Existují tedy nějaké důvody, proč by bylo možné označit vybombardování Hirošimy a Nagasaki za špatné?
Zcela jistě lze odmítnout bláboly různých "pachatelů dobra", kteří nevidí rozdíl mezi oběťmi bombardování v legitimní válce (kterou navíc bombardující nevyvolali, ale byla jim vnucena) a řáděním např. Číňanů v okupovaném Tibetu, nebo pol-potovských band v Kambodži.
Rovněž lze odmítnout i odsouzení "bombardování nejaderné země". Jednak proto, že tento pojem v mezinárodním právu ještě neexistoval, jednak proto, že se Japonsko rovněž snažilo stát jaderným státem, k čemuž mu měly napomoci materiály a informace, zaslané z Německa před jeho kapitulací. Je otázka, zda by Japonsko do dobytí vzdálenějších částí svých ostrovů (které bylo plánováno někdy na polovinu roku 1946) nedokázalo nad německými materiály a s německými odborníky zbastlit alespoň primitivní jadernou nálož.
Přece jen však takový důvod existuje:
Svržení jaderné bomby na Hirošimu a dále i Nagasaki (druhý úder byl důležitý proto, aby se demonstrovalo, že bomb je větší množství) znamenalo naprosto jednoznačnou informaci: Vyrobení jaderné bomby je možné.
Toto byla informace důležitější, než vše, co odeslali do SSSR sovětší a prosovětští atomoví špioni.
Dnes zpětně víme (ovšem, po bitvě je každý voják generálem), že osud Kurčatovova týmu byl dlouhodobě nejistý. V rámci sovětského vedení existovala silná klika, která tvrdila, že hon za jadernou bombou je honem za chimérou, který poškozuje SSSR tím, že ho nutí plýtvat lidským i technickým potenciálem, aniž by přinášel něco pozitivního. Koncepce přeměny hmoty na energii podle rovnice e=m.(c^2) byla kritizována coby "buržoasní machismus" (podle prací německého filosofa a fyzika Macha, které kritizoval Lenin v díle "Materialismus a empiriokriticismus"). Kurčatov a spol. byli kritizováni coby nebezpěční buržoasní úchylkáři (proto se také nalézali v GULAGu) a výsledek jejich práce byl řadou kremelských ideologů považován za nemožný, právě na základě ortodoxně vykládaných Leninových děl.
Pokud by američané projekt A-bomby na oko odpískali a Japonsko nebombardovali, byl by Kurčatovův tým nahnán zpět z výzkumného do standardního tábora a většina těchto odborníků by byla velice rychle fyzicky zlikvidována, buď bez soudu, nebo při nějaké soudní frašce s "buržoasními úchylkáři". Podle některých dokumentů snad americký jaderný úspěch předběhl nevratnou fázi takovéhoto rozhodnutí jen o několik týdnů.
Jinými slovy, SSSR mohl být někdy v září 1945 bez Kurčatova a spol., ale i jakýchkoli dalších odborníků schopných např. vytěžovat zprávy atomových špionů nasazených do US jaderného výzkumu. V této situaci by SSSR začínal prakticky v bodě nula a bylo by naprosto nereálné očekávat její získání před rokem 1955 (v reálu zprávy jaderných špionů umožnily SSSR získání jaderné bomby již v roce 1949) a pravděpodobně, ani při největším nasazení, by ji neměli hotovou do přelomu 50. a 60. let.
Je otázkou, jak by se vyvíjel svět, kdyby se jaderná zbraň stala překvapením např. v korejské válce, nebo jí byl podpořen Čankajšek proti Maovým komunistům. Neexistoval by bipolární svět spoutaný "rovnováhou strachu" a sovětská expanze by mohla být daleko tvrději potlačována bez rizika jaderného Armagedonu. Mj. by Československo mohlo jít "řeckou cestou", tj. vyhnáním komunistů v občanské válce. Středo a východoevropské státy by se pravděpodobně buď vůbec nestaly sovětskými satelity, nebo vy se této "výhody" velice rychle zbavily.
Uvedený alternativní vývoj se vznikem jaderně impotentního SSSR je pravděpodobně jediným argumentem, který je možné vznést proti jadernému bombardování Japonska.
Invaze na Japonské ostrovy by byla podstatně náročnější (hlavně kvůli delším trasám) akcí než operace Overlord a, na základě zkušeností jak se jmenovaným vyloděním ve Francii, tak i s vyloďovacími operacemi na tichpomořských ostrovech, počítalo se s téměř milionem padlých na straně Spojenců, především USA. Extrapolací chování Japonců při dosavadních vyloděních (hromadné sebevraždy, sebevražedné útoky "na bodák" apod.) bylo možno očekávat i přes deset milionů mrtvých Japonců, při katastrofických scénářích ještě mnohem více.
Nasazení nové zbraně by bylo legitimní i při záchraně života třebas jediného spojeneckého vojáka, paradoxně jeho očekávaným efektem bylo zachránění podstatně většího množství japonských životů než životů spojeneckých vojáků.
Existují tedy nějaké důvody, proč by bylo možné označit vybombardování Hirošimy a Nagasaki za špatné?
Zcela jistě lze odmítnout bláboly různých "pachatelů dobra", kteří nevidí rozdíl mezi oběťmi bombardování v legitimní válce (kterou navíc bombardující nevyvolali, ale byla jim vnucena) a řáděním např. Číňanů v okupovaném Tibetu, nebo pol-potovských band v Kambodži.
Rovněž lze odmítnout i odsouzení "bombardování nejaderné země". Jednak proto, že tento pojem v mezinárodním právu ještě neexistoval, jednak proto, že se Japonsko rovněž snažilo stát jaderným státem, k čemuž mu měly napomoci materiály a informace, zaslané z Německa před jeho kapitulací. Je otázka, zda by Japonsko do dobytí vzdálenějších částí svých ostrovů (které bylo plánováno někdy na polovinu roku 1946) nedokázalo nad německými materiály a s německými odborníky zbastlit alespoň primitivní jadernou nálož.
Přece jen však takový důvod existuje:
Svržení jaderné bomby na Hirošimu a dále i Nagasaki (druhý úder byl důležitý proto, aby se demonstrovalo, že bomb je větší množství) znamenalo naprosto jednoznačnou informaci: Vyrobení jaderné bomby je možné.
Toto byla informace důležitější, než vše, co odeslali do SSSR sovětší a prosovětští atomoví špioni.
Dnes zpětně víme (ovšem, po bitvě je každý voják generálem), že osud Kurčatovova týmu byl dlouhodobě nejistý. V rámci sovětského vedení existovala silná klika, která tvrdila, že hon za jadernou bombou je honem za chimérou, který poškozuje SSSR tím, že ho nutí plýtvat lidským i technickým potenciálem, aniž by přinášel něco pozitivního. Koncepce přeměny hmoty na energii podle rovnice e=m.(c^2) byla kritizována coby "buržoasní machismus" (podle prací německého filosofa a fyzika Macha, které kritizoval Lenin v díle "Materialismus a empiriokriticismus"). Kurčatov a spol. byli kritizováni coby nebezpěční buržoasní úchylkáři (proto se také nalézali v GULAGu) a výsledek jejich práce byl řadou kremelských ideologů považován za nemožný, právě na základě ortodoxně vykládaných Leninových děl.
Pokud by američané projekt A-bomby na oko odpískali a Japonsko nebombardovali, byl by Kurčatovův tým nahnán zpět z výzkumného do standardního tábora a většina těchto odborníků by byla velice rychle fyzicky zlikvidována, buď bez soudu, nebo při nějaké soudní frašce s "buržoasními úchylkáři". Podle některých dokumentů snad americký jaderný úspěch předběhl nevratnou fázi takovéhoto rozhodnutí jen o několik týdnů.
Jinými slovy, SSSR mohl být někdy v září 1945 bez Kurčatova a spol., ale i jakýchkoli dalších odborníků schopných např. vytěžovat zprávy atomových špionů nasazených do US jaderného výzkumu. V této situaci by SSSR začínal prakticky v bodě nula a bylo by naprosto nereálné očekávat její získání před rokem 1955 (v reálu zprávy jaderných špionů umožnily SSSR získání jaderné bomby již v roce 1949) a pravděpodobně, ani při největším nasazení, by ji neměli hotovou do přelomu 50. a 60. let.
Je otázkou, jak by se vyvíjel svět, kdyby se jaderná zbraň stala překvapením např. v korejské válce, nebo jí byl podpořen Čankajšek proti Maovým komunistům. Neexistoval by bipolární svět spoutaný "rovnováhou strachu" a sovětská expanze by mohla být daleko tvrději potlačována bez rizika jaderného Armagedonu. Mj. by Československo mohlo jít "řeckou cestou", tj. vyhnáním komunistů v občanské válce. Středo a východoevropské státy by se pravděpodobně buď vůbec nestaly sovětskými satelity, nebo vy se této "výhody" velice rychle zbavily.
Uvedený alternativní vývoj se vznikem jaderně impotentního SSSR je pravděpodobně jediným argumentem, který je možné vznést proti jadernému bombardování Japonska.
čtvrtek 1. srpna 2013
Vyřešený průšvih
Občas se stanou průšvihy, že by jeden nevěřil.
Náš ústav pro sběr informací a artefaktů v minulých érách pořádal výpravu do Palestiny krátce po jejím záboru Římany. Kohosi nadchla možnost, že když tam Římani rabovali, určitě zásobovali tamní černý trh věcičkami, co po nich jdou sběratelé, jak slípka po flusu. Protože jsme byli velká grupa, vyhrabal kdosi z hlavounů ve vedení, že výprava už musí mít doktora. Tak nám podhodili jednoho, jmenoval se Paul, který kdysi studoval tuberkulózu u kromaňonců, takže měl s cestováním v čase jakési zkušenosti.
Tu jeho kromaňonskou zkušenost jsme všichni trochu přecenili, i starej Sam, co nám velel. Být nenápadný v Palestině na přelomu letopočtu je něco trochu jiného než lítat v kůži ze šavlozubého tygra kolem pasu a s kyjem v ruce po boreálním lese. Ale to jsme si uvědomili až cestou, tak jsme do něj hustili naše známá 3N "Nenápadnost - Neprokazatelnost - Nenásilí".
Já sám jsem měl z něho takový divný pocit: Byl ten typ... Asi jako ti, co hrají Rhetta Butlera ve filmových verzích toho slavného románu. Takový, co po něm ženské jdou a chlapi mají strach se k němu otočit zády. Vypadal mladě, ale měl už syna na vysoké škole. Ten studoval bohosloví, ale prý stylem "každý semestr raději dvakrát".
Ze začátku to vypadalo, že si všechny naše rady vzal k srdci, takže jsme ho popustili na trochu delší lonž. Dostal na cestu, jako my všichni, standardní bojové implantáty. Z menšího průseru by se s nimi měl dostat. Taky jsme měli dost práce lítat po místech, kde by se mohlo prodávat pod rukou něco zajímavého, a ne ho pořád hlídat.
On si jednou udělal výlet do pouště, aby se nepotkával s mnoha lidmi, jak nám řekl. Hodlal sbírat nějaké brouky a kytky, co už tam dnes nežijí. Místo toho sbírání ale našel mladou holku, kterou dva římští vojáci jen tak z hecu pověsili na strom, jako na kříž. Potom jsme se domákli, že si ji tak připravovali na znásilnění, protože ženská, co se pár hodin potí na slunku, prostě jinak voní, feromony, a tak.
Paul se ukázal jako rytíř bez bázně a hany, protože jakmile jednoho z těch dobytků sejmul taserem, tak ten druhý už proti jeho, i s implantáty dost mizerné, technice, neměl šance a seznámil se taky s pěknou sbírkou jiskřiček.
Potom holku sundal, ta na něho vyvalila kukadla, a jak se dostali z vlny, tak zapadli na noc do jakési opuštěné chatrče. V tom momentě byla, tak říkajíc, ruka v rukávě. Asi byla holka z toho stromu dobře připravená a na něm zapracovaly všechny ty adrenalíny a testosterony, co se vylijí z implantátů, protože říkal, že na ně ta bouda div nespadla.
Starýho Sama omejvali: Všechna N byla dost v háji. Holka navíc, možná jak byla nadržená, po té jedné noci byla v tom. A to byl průšvih - tenkrát a tam to brali dost přísně a řešili to házením kamení. Paul taky dost rychle pochopil, co jsou to kulturní bariéry, a že by se s holkou nakonec neshodli ani na tom, co si dají po promilované noci k snídani. Původně ji ten trouba snad chtěl nějak tajně propašovat do časové kapsle.
Sam je takovej ten ráznej typ, co si ví vždycky rady. Trochu mi připomíná Indiana Jonese. Ale toho původního, s kloboukem a bičem, ne toho 3D, s tím růžovým medvídkem.
Našel jednoho mladého tesaře, který si chtěl založit dílnu. Paul se musel u nás zadlužit ze svého žoldu, my prodali něco z toho, co jsme už získali, a peníze dostala ta dívčina jako věno. Tesaře si Sam vytypoval podle toho, že ten hoch měl příbuzného, snad strýce nebo bratrance, který si vzal neplodnou ženu a měl s tím fůru trablů; hlavně když pak měl syna se služkou a potřeboval to spytlíkovat, aby po něm kluk podědil alespoň něco.
Takže se milý Jusúf nechal ukecat, že má ohledně plodnosti Miriam vcelku jistotu. Nakonec si akorát vymínil, že pokud to první dítě bude kluk, tak ho dá ne na svoje řemeslo, ale učit k nějaké místní pouštní sektě na kazatele. S tím Paul souhlasil, konec konců, z kluka by byl vlastně kolega toho jeho staršího (a přitom o víc než dvě tisícovky let mladšího) syna. Poklidné zaměstnání, založené na legálním obírání hejlů, se mu pro potomky docela líbilo.
Když jsme se s těmi dvěma mladými loučili, tak ona už měla docela bříško a chystali se na vyhlášené sčítání lidu. To už jsme si odpustili "Nenápadnost", že ano, naložili bohatou kořist a vyrazili zpět. Všichni jsme byli spokojení, jak elegantně jsme ten průser zprovodili ze světa.
No, a nejzajímavěji na tuhle historku reagoval Paulův syn:
Hrozně se na otce naštval. Úplně nesmyslně prohlásil, že s takovým příbuzenstvem by kněze dělat nemohl, a přestože měl pár měsíců před absolutoriem, utekl ze semináře. Dal se pak k jakési hevymetallové skupině a zpívá hororové texty o ďáblech, smrti a tak. Ale asi udělal dobře, protože je pořád populárnější a už ho začala hrát i rádia pro normální lidi. Pokud jste jeho podmanivý hlas ještě neslyšeli, třeba tahle rádia neposloucháte, tak ho budete brzy znát z televize, protože kolem něho prý už brousí nákupčí několika stanic.
Náš ústav pro sběr informací a artefaktů v minulých érách pořádal výpravu do Palestiny krátce po jejím záboru Římany. Kohosi nadchla možnost, že když tam Římani rabovali, určitě zásobovali tamní černý trh věcičkami, co po nich jdou sběratelé, jak slípka po flusu. Protože jsme byli velká grupa, vyhrabal kdosi z hlavounů ve vedení, že výprava už musí mít doktora. Tak nám podhodili jednoho, jmenoval se Paul, který kdysi studoval tuberkulózu u kromaňonců, takže měl s cestováním v čase jakési zkušenosti.
Tu jeho kromaňonskou zkušenost jsme všichni trochu přecenili, i starej Sam, co nám velel. Být nenápadný v Palestině na přelomu letopočtu je něco trochu jiného než lítat v kůži ze šavlozubého tygra kolem pasu a s kyjem v ruce po boreálním lese. Ale to jsme si uvědomili až cestou, tak jsme do něj hustili naše známá 3N "Nenápadnost - Neprokazatelnost - Nenásilí".
Já sám jsem měl z něho takový divný pocit: Byl ten typ... Asi jako ti, co hrají Rhetta Butlera ve filmových verzích toho slavného románu. Takový, co po něm ženské jdou a chlapi mají strach se k němu otočit zády. Vypadal mladě, ale měl už syna na vysoké škole. Ten studoval bohosloví, ale prý stylem "každý semestr raději dvakrát".
Ze začátku to vypadalo, že si všechny naše rady vzal k srdci, takže jsme ho popustili na trochu delší lonž. Dostal na cestu, jako my všichni, standardní bojové implantáty. Z menšího průseru by se s nimi měl dostat. Taky jsme měli dost práce lítat po místech, kde by se mohlo prodávat pod rukou něco zajímavého, a ne ho pořád hlídat.
On si jednou udělal výlet do pouště, aby se nepotkával s mnoha lidmi, jak nám řekl. Hodlal sbírat nějaké brouky a kytky, co už tam dnes nežijí. Místo toho sbírání ale našel mladou holku, kterou dva římští vojáci jen tak z hecu pověsili na strom, jako na kříž. Potom jsme se domákli, že si ji tak připravovali na znásilnění, protože ženská, co se pár hodin potí na slunku, prostě jinak voní, feromony, a tak.
Paul se ukázal jako rytíř bez bázně a hany, protože jakmile jednoho z těch dobytků sejmul taserem, tak ten druhý už proti jeho, i s implantáty dost mizerné, technice, neměl šance a seznámil se taky s pěknou sbírkou jiskřiček.
Potom holku sundal, ta na něho vyvalila kukadla, a jak se dostali z vlny, tak zapadli na noc do jakési opuštěné chatrče. V tom momentě byla, tak říkajíc, ruka v rukávě. Asi byla holka z toho stromu dobře připravená a na něm zapracovaly všechny ty adrenalíny a testosterony, co se vylijí z implantátů, protože říkal, že na ně ta bouda div nespadla.
Starýho Sama omejvali: Všechna N byla dost v háji. Holka navíc, možná jak byla nadržená, po té jedné noci byla v tom. A to byl průšvih - tenkrát a tam to brali dost přísně a řešili to házením kamení. Paul taky dost rychle pochopil, co jsou to kulturní bariéry, a že by se s holkou nakonec neshodli ani na tom, co si dají po promilované noci k snídani. Původně ji ten trouba snad chtěl nějak tajně propašovat do časové kapsle.
Sam je takovej ten ráznej typ, co si ví vždycky rady. Trochu mi připomíná Indiana Jonese. Ale toho původního, s kloboukem a bičem, ne toho 3D, s tím růžovým medvídkem.
Našel jednoho mladého tesaře, který si chtěl založit dílnu. Paul se musel u nás zadlužit ze svého žoldu, my prodali něco z toho, co jsme už získali, a peníze dostala ta dívčina jako věno. Tesaře si Sam vytypoval podle toho, že ten hoch měl příbuzného, snad strýce nebo bratrance, který si vzal neplodnou ženu a měl s tím fůru trablů; hlavně když pak měl syna se služkou a potřeboval to spytlíkovat, aby po něm kluk podědil alespoň něco.
Takže se milý Jusúf nechal ukecat, že má ohledně plodnosti Miriam vcelku jistotu. Nakonec si akorát vymínil, že pokud to první dítě bude kluk, tak ho dá ne na svoje řemeslo, ale učit k nějaké místní pouštní sektě na kazatele. S tím Paul souhlasil, konec konců, z kluka by byl vlastně kolega toho jeho staršího (a přitom o víc než dvě tisícovky let mladšího) syna. Poklidné zaměstnání, založené na legálním obírání hejlů, se mu pro potomky docela líbilo.
Když jsme se s těmi dvěma mladými loučili, tak ona už měla docela bříško a chystali se na vyhlášené sčítání lidu. To už jsme si odpustili "Nenápadnost", že ano, naložili bohatou kořist a vyrazili zpět. Všichni jsme byli spokojení, jak elegantně jsme ten průser zprovodili ze světa.
No, a nejzajímavěji na tuhle historku reagoval Paulův syn:
Hrozně se na otce naštval. Úplně nesmyslně prohlásil, že s takovým příbuzenstvem by kněze dělat nemohl, a přestože měl pár měsíců před absolutoriem, utekl ze semináře. Dal se pak k jakési hevymetallové skupině a zpívá hororové texty o ďáblech, smrti a tak. Ale asi udělal dobře, protože je pořád populárnější a už ho začala hrát i rádia pro normální lidi. Pokud jste jeho podmanivý hlas ještě neslyšeli, třeba tahle rádia neposloucháte, tak ho budete brzy znát z televize, protože kolem něho prý už brousí nákupčí několika stanic.
pátek 26. července 2013
Jsou matematikové realisté?
Nejprve stručné a velmi zjednodušené vysvětlení pojmu, který je použit v nadpisu:
V době, kdy filosofii vládla scholastika, došlo k prvnímu zásadnímu sporu mezi jejími zastánci, který více-méně "vyšuměl" překonáním scholastiky dalšími filosofickými směry (či spíše oprášením směrů antických) za renesance. Uvedený spor se vedl mezi nominalisty a realisty. Realisté prohlašovali, že k obecným pojmům "stůl", "strom", "zvíře" apod. existují kdesi v "ideálním světě" jakési předobrazy, a že existence těchto předobrazů je naprosto reálná (odtud realisté). Nominalisté zase prohlašovali, že takovéto pojmy jsou "pouhá jména" (lat NOMEN, odtud nominalisté), "zachvění vzduchu", která nemají žádný reálný podklad. Od realistů tedy vede cesta zpět někam ke světu před známou Platónovou jeskyni, směrem dopředu zase až k Ryhopskému lesu Roberta Holdstocka, případně k Amberu Rogera Zelaznyho.
Od nominalistů vedou přímé vývojové linky k některým současným filosofickým směrům, zastánci něčeho, co by se blížilo těm realistům, jsou vcelku vzácní až kuriosní. Řekněme si to upřímně, i jakési "spontánně vzniklé" nazírání světa, neučesané do nějaké sofostikované filosofické koncepce, se bude blížit spíše tomu nominalismu, než realismu. I v přírodovědecké nomenklatuře, kde existují tzv. typové druhy (rodů a vyšších taxonů rostlin a živočichů), jsou tyto typové druhy použity jako základ, na němž je postaven reálně neexistující ideální druh daného taxonu, než jako cosi, co by představovalo tento ideál samotný. A v tomto pojetí vytvořil základy moderní taxonomie už sám K. Linné.*
A nyní k té matematice: Zde se setkáváme s řadou zcela abstraktních pojmů, které jsou pro praxi velmi obtížně hodnotitelné, a pracuje se s nimi jako s jakousi "virtuální realitou".
Vezmeme si klasický příklad druhá odmocnina ze dvou. Zapíše se to jakýmsi pochybným "alchymistickým" symbolem, přestože se to dá zapsat daleko jednodušeji jako sqrt(2), sqr(2) (ve velkém množství programovacích jazyků), nebo \sqrt{2} v TeXu. Existence uvedených zápisů také jasně dokazuje, že jakékoli "alchymistické" symboly jsou naprosto bezcenné, že se totéž dá stejně dobře vyjádřit i běžně tisknutelnými znaky (a tudíž v mnoha ohledech i lépe, protože systémů na tisk matematické alchymie je nepřehledné množství a většinou nejsou vzájemně kompatibilní, ani co do vstupu, ani co do výsledku).**
Co je ovšem výstupem tohoto pojmu?
Matematikové pracují s jakýmsi abstraktním ideálem, jehož hodnotu neznáme a k jehož hodnotě dokonce ani nevede "přes definici" nějaká jednoduchá cesta (jedině hádat čísla, násobit je sebou samým a korigovat směrem k tomu, aby se výsledek tohoto násobení blížil původnímu číslu, v tomto případě dvěma). "Ideální matematický vztah" tedy ani není s to podat informaci o výpočetním algoritmu k získání příslušné veličiny.
Půjdeme ještě dál:
Troufám si tvrdit (a každý, kdo má s výpočetní technikou jiné než naprosto začátečnické zkušenosti, mi to potvrdí), že vlastně nějaká "odmocnina ze dvou" ve skutečnosti vůbec neexistuje. Konkrétní číslo, které dostaneme, ať už ho počítáme ručně podle některého z možných algoritmů, dolujeme z tabulek nebo logaritmického pravítka, nebo počítáme tím či oním konkrétním software, bude vždy nakonec závislé na tom pracovním postupu. A dokonce nejen na algoritmu, zapsaném v nějaké konkrétní matematické knihovně, ale i na tom, jakou "vnitřní reprezentaci" čísel bude mít příslušný software (a případně i hardware). Dokonce si troufám tvrdit, že tatáž matematická knihovna, přeložená jednou pro 32 a jednou pro 64 bitovou architekturu může dát trochu odlišný výsledek. V některých případech se můžeme setkat i s tím, že sled číslic na tiskárně nebo monitoru bude sice totožný, ale rozdíly na nezobrazené části čísla budou takové, že test totožnosti různých odmocnin ze dvou dá výsledek FALSE.***
Jinými slovy, matematikové zde pracují s jakousi "ideální hodotou" (asi jako ti realisté např. s "ideálním stolem"), která se ovšem dostává do kolize s objektivně existující realitou.
Tato kolize byla za mých mladých let prakticky nepostřehnutelná, protože vrcholem běžně dostupné techniky bylo logaritmické pravítko (už tam ovšem nastával rozdíl mezi vlastníky 40 cm megapravítka a 10 - 15 cm tintítka, ale byl tak nějak pochopitelný a zvládnutelný).
Na brigádě mezi dvěma ročníky gymnázie jsem se pak setkal se základem dnešního problému. Byla jím kalkulačka "Jolka" bulharské provenience, mašina zvící dvou psacích strojů postavených vedle sebe, s výstupem na doutnavky s číslicemi 0 - 9 (jejich série na vstupu zároveň byla využita jako jeden z paměťových registrů), která uměla sčítat, odčítat, násobit, dělit a odmocňovat dvěma (a při posledním úkonu si přepsala obsah všech paměťových registrů, takže bylo nutné vymýšlet takové výpočetní algoritmy, aby to vadilo co nejméně - opět něco, kde "čistá matematika" člověku nijak nepomůže). Vyžadovala klimatizovanou místnost, což bylo pro práci za horkých prázdninových dnů (tehdy jsme normálním letním vedrům ještě neříkali "globální oteplování") docela příjemné.
Mimochodem, mezi tím, co jsem dokonči střední školu, absolvoval vysokou a vojnu, bylo možno pro náš ústav zakoupit několik těchto kalkulaček, které se po těch cca 10 letech technického vývoje už vešly do náprsní kapsy. Měli jsme je do praktika, kde si studenti počítali různé výškově hmotnostní indexy a porovnávali se podle nich s doporučenými hodmnotami. Ovšem pořád jsme udržovali v praktiku i logaritmické tabulky, protože jeden z těchto indexů pracoval se třetí odmocninou, kterou tyhle kalkulačky nezvládaly. Zvládla je generace přišedší (v ceně dostupné pro školství) za dalších cca pět let. Pak přišlo PMD, které ty indexy dokázalo vysypat všechny naráz po jednom zadání výšky a hmotnosti. A dokonce, pokud si s tím člověk pohrál, tak je i porovnat s normálními hodnotami, případně jejich rozpětím.
Což už ovšem představovalo nástup zmiňovaného průšvihu, protože už první osmibity měly jednoznačně zadrátovány určité výpočetní algoritmy (každý jiné) a člověk se postupně prokousával přes různé dialekty BASICu, javu, perl až k pythonu, kde ho nesmí zaskočit, že 1/2 = 0 (protože nezadal 1.0/2 nebo 1/2.0).
A dostáváme se ke stavu, který je v současnosti. Matematikové popisují jakési ideály, které jsou ovšem pro praxi zcela bezcenné, protože z nich nelze odvodit algoritmus výpočtu, a vedle toho existuje informatika, která si na náboženství nehraje a popisuje praktické výpočetní algoritmy (byť odvozené z matematických vztahů), ze kterých se sypou konkrétní čísla. A v řadě případů upozorňuje na implementační závislost výsledků. Čímž se dostává od bezcenného blábolení k reálnému světu.
Přičemž myšlení naprosté většiny lidí nepracuje s "ideálním stolem" nebo "ideální odmocninou ze dvou", ale s konkrétním truhlářovým výrobkem, nebo s konkrétní řadou čísel, vylezlou z konkrétní kalkulačky. Tím se stává tento "svět idejí" stále více odtrženým od reality a pro realitu stále méně prospěšným (pokuste se podle nějakých matematických definic napsat jednoduchý program a zjistíte, že to jsou vesměs bezcenné bláboly, pro tuto činnost naprosto irelevantní).
Z toho důvodu se vůbec nelze divit, že matematika v zájmu studentů propadá (a snaha o "násilné" zavedení povinné maturity jen zvyšuje nenávist studentstva vůči tomuto oboru), zatímco kvalitně vyučovaná informatika takovéto problémy nemá, protože má vůči matematickým pojmům lidskému myšlení přirozenější nominalistický přístup.
_____________________________
* Linnéova Systema naturae je navíc excelentní ukázkou nedůležitosti pojmu množiny pro třídění prvků světa, který nás obklopuje, v rozporu s tím, co o množinách tvrdili "čistí" matematikové v době nešťastného množinového experimentu.
** Řekněme si to upřímně: Chemie přestala být obskurní sestrou obskurní alchymie a stala se vědou právě v době, kdy se podobné hieroglyfické symboliky vzdala a nahradila ji vzorci na bázi písmen a čísel. Ty jsou pro matematiku už dávno hotové, minimálně v podobě TeXu a Mathml, ale "čistí matematikové" to dosud nevzali na vědomí, případně to aktivně odmítají.
*** Na tuto a podobné "zrady", kdy "čistě matematicky" je program v pořádku, ale přitom nefunguje správně, upozorňuje řada učebnic programování.
V době, kdy filosofii vládla scholastika, došlo k prvnímu zásadnímu sporu mezi jejími zastánci, který více-méně "vyšuměl" překonáním scholastiky dalšími filosofickými směry (či spíše oprášením směrů antických) za renesance. Uvedený spor se vedl mezi nominalisty a realisty. Realisté prohlašovali, že k obecným pojmům "stůl", "strom", "zvíře" apod. existují kdesi v "ideálním světě" jakési předobrazy, a že existence těchto předobrazů je naprosto reálná (odtud realisté). Nominalisté zase prohlašovali, že takovéto pojmy jsou "pouhá jména" (lat NOMEN, odtud nominalisté), "zachvění vzduchu", která nemají žádný reálný podklad. Od realistů tedy vede cesta zpět někam ke světu před známou Platónovou jeskyni, směrem dopředu zase až k Ryhopskému lesu Roberta Holdstocka, případně k Amberu Rogera Zelaznyho.
Od nominalistů vedou přímé vývojové linky k některým současným filosofickým směrům, zastánci něčeho, co by se blížilo těm realistům, jsou vcelku vzácní až kuriosní. Řekněme si to upřímně, i jakési "spontánně vzniklé" nazírání světa, neučesané do nějaké sofostikované filosofické koncepce, se bude blížit spíše tomu nominalismu, než realismu. I v přírodovědecké nomenklatuře, kde existují tzv. typové druhy (rodů a vyšších taxonů rostlin a živočichů), jsou tyto typové druhy použity jako základ, na němž je postaven reálně neexistující ideální druh daného taxonu, než jako cosi, co by představovalo tento ideál samotný. A v tomto pojetí vytvořil základy moderní taxonomie už sám K. Linné.*
A nyní k té matematice: Zde se setkáváme s řadou zcela abstraktních pojmů, které jsou pro praxi velmi obtížně hodnotitelné, a pracuje se s nimi jako s jakousi "virtuální realitou".
Vezmeme si klasický příklad druhá odmocnina ze dvou. Zapíše se to jakýmsi pochybným "alchymistickým" symbolem, přestože se to dá zapsat daleko jednodušeji jako sqrt(2), sqr(2) (ve velkém množství programovacích jazyků), nebo \sqrt{2} v TeXu. Existence uvedených zápisů také jasně dokazuje, že jakékoli "alchymistické" symboly jsou naprosto bezcenné, že se totéž dá stejně dobře vyjádřit i běžně tisknutelnými znaky (a tudíž v mnoha ohledech i lépe, protože systémů na tisk matematické alchymie je nepřehledné množství a většinou nejsou vzájemně kompatibilní, ani co do vstupu, ani co do výsledku).**
Co je ovšem výstupem tohoto pojmu?
Matematikové pracují s jakýmsi abstraktním ideálem, jehož hodnotu neznáme a k jehož hodnotě dokonce ani nevede "přes definici" nějaká jednoduchá cesta (jedině hádat čísla, násobit je sebou samým a korigovat směrem k tomu, aby se výsledek tohoto násobení blížil původnímu číslu, v tomto případě dvěma). "Ideální matematický vztah" tedy ani není s to podat informaci o výpočetním algoritmu k získání příslušné veličiny.
Půjdeme ještě dál:
Troufám si tvrdit (a každý, kdo má s výpočetní technikou jiné než naprosto začátečnické zkušenosti, mi to potvrdí), že vlastně nějaká "odmocnina ze dvou" ve skutečnosti vůbec neexistuje. Konkrétní číslo, které dostaneme, ať už ho počítáme ručně podle některého z možných algoritmů, dolujeme z tabulek nebo logaritmického pravítka, nebo počítáme tím či oním konkrétním software, bude vždy nakonec závislé na tom pracovním postupu. A dokonce nejen na algoritmu, zapsaném v nějaké konkrétní matematické knihovně, ale i na tom, jakou "vnitřní reprezentaci" čísel bude mít příslušný software (a případně i hardware). Dokonce si troufám tvrdit, že tatáž matematická knihovna, přeložená jednou pro 32 a jednou pro 64 bitovou architekturu může dát trochu odlišný výsledek. V některých případech se můžeme setkat i s tím, že sled číslic na tiskárně nebo monitoru bude sice totožný, ale rozdíly na nezobrazené části čísla budou takové, že test totožnosti různých odmocnin ze dvou dá výsledek FALSE.***
Jinými slovy, matematikové zde pracují s jakousi "ideální hodotou" (asi jako ti realisté např. s "ideálním stolem"), která se ovšem dostává do kolize s objektivně existující realitou.
Tato kolize byla za mých mladých let prakticky nepostřehnutelná, protože vrcholem běžně dostupné techniky bylo logaritmické pravítko (už tam ovšem nastával rozdíl mezi vlastníky 40 cm megapravítka a 10 - 15 cm tintítka, ale byl tak nějak pochopitelný a zvládnutelný).
Na brigádě mezi dvěma ročníky gymnázie jsem se pak setkal se základem dnešního problému. Byla jím kalkulačka "Jolka" bulharské provenience, mašina zvící dvou psacích strojů postavených vedle sebe, s výstupem na doutnavky s číslicemi 0 - 9 (jejich série na vstupu zároveň byla využita jako jeden z paměťových registrů), která uměla sčítat, odčítat, násobit, dělit a odmocňovat dvěma (a při posledním úkonu si přepsala obsah všech paměťových registrů, takže bylo nutné vymýšlet takové výpočetní algoritmy, aby to vadilo co nejméně - opět něco, kde "čistá matematika" člověku nijak nepomůže). Vyžadovala klimatizovanou místnost, což bylo pro práci za horkých prázdninových dnů (tehdy jsme normálním letním vedrům ještě neříkali "globální oteplování") docela příjemné.
Mimochodem, mezi tím, co jsem dokonči střední školu, absolvoval vysokou a vojnu, bylo možno pro náš ústav zakoupit několik těchto kalkulaček, které se po těch cca 10 letech technického vývoje už vešly do náprsní kapsy. Měli jsme je do praktika, kde si studenti počítali různé výškově hmotnostní indexy a porovnávali se podle nich s doporučenými hodmnotami. Ovšem pořád jsme udržovali v praktiku i logaritmické tabulky, protože jeden z těchto indexů pracoval se třetí odmocninou, kterou tyhle kalkulačky nezvládaly. Zvládla je generace přišedší (v ceně dostupné pro školství) za dalších cca pět let. Pak přišlo PMD, které ty indexy dokázalo vysypat všechny naráz po jednom zadání výšky a hmotnosti. A dokonce, pokud si s tím člověk pohrál, tak je i porovnat s normálními hodnotami, případně jejich rozpětím.
Což už ovšem představovalo nástup zmiňovaného průšvihu, protože už první osmibity měly jednoznačně zadrátovány určité výpočetní algoritmy (každý jiné) a člověk se postupně prokousával přes různé dialekty BASICu, javu, perl až k pythonu, kde ho nesmí zaskočit, že 1/2 = 0 (protože nezadal 1.0/2 nebo 1/2.0).
A dostáváme se ke stavu, který je v současnosti. Matematikové popisují jakési ideály, které jsou ovšem pro praxi zcela bezcenné, protože z nich nelze odvodit algoritmus výpočtu, a vedle toho existuje informatika, která si na náboženství nehraje a popisuje praktické výpočetní algoritmy (byť odvozené z matematických vztahů), ze kterých se sypou konkrétní čísla. A v řadě případů upozorňuje na implementační závislost výsledků. Čímž se dostává od bezcenného blábolení k reálnému světu.
Přičemž myšlení naprosté většiny lidí nepracuje s "ideálním stolem" nebo "ideální odmocninou ze dvou", ale s konkrétním truhlářovým výrobkem, nebo s konkrétní řadou čísel, vylezlou z konkrétní kalkulačky. Tím se stává tento "svět idejí" stále více odtrženým od reality a pro realitu stále méně prospěšným (pokuste se podle nějakých matematických definic napsat jednoduchý program a zjistíte, že to jsou vesměs bezcenné bláboly, pro tuto činnost naprosto irelevantní).
Z toho důvodu se vůbec nelze divit, že matematika v zájmu studentů propadá (a snaha o "násilné" zavedení povinné maturity jen zvyšuje nenávist studentstva vůči tomuto oboru), zatímco kvalitně vyučovaná informatika takovéto problémy nemá, protože má vůči matematickým pojmům lidskému myšlení přirozenější nominalistický přístup.
_____________________________
* Linnéova Systema naturae je navíc excelentní ukázkou nedůležitosti pojmu množiny pro třídění prvků světa, který nás obklopuje, v rozporu s tím, co o množinách tvrdili "čistí" matematikové v době nešťastného množinového experimentu.
** Řekněme si to upřímně: Chemie přestala být obskurní sestrou obskurní alchymie a stala se vědou právě v době, kdy se podobné hieroglyfické symboliky vzdala a nahradila ji vzorci na bázi písmen a čísel. Ty jsou pro matematiku už dávno hotové, minimálně v podobě TeXu a Mathml, ale "čistí matematikové" to dosud nevzali na vědomí, případně to aktivně odmítají.
*** Na tuto a podobné "zrady", kdy "čistě matematicky" je program v pořádku, ale přitom nefunguje správně, upozorňuje řada učebnic programování.
úterý 23. července 2013
"Satanistické zmrzačení" Angeliny Jolie
Magazín Protiproud se rozčiluje nad tím, že si Angelina Jolie nechala provést oboustrannou mastektomii, tedy odstranění mléčných žláz. Spekulují jednak o satanismu, jednak o "rakovinovém průmyslu", v jejichž prospěch a k jejichž popularizaci Angelína tuto operaci podnikla.
Dotyčným pisálkům "tak nějak" unikl fakt, že krátce poté, co se Angelina vrátila z nemocnice, zemřela na rakovinu prsu její sestra, takže definitivní rozhodnutí k operaci zřejmě padlo krátce poté, co se u její sestry měnila strategie léčby z "pokusy o záchranu života" na "zajištění důstojného umírání".
Její rodina je nositelem nejhorší (vzhledem k riziku rakoviny prsu) alely jednoho z genů, ovlivňujících toto onemocnění. Ta bývá často nalézána u rodin, kde více generací žen na toto onemocnění zemřelo, někdy již ve třetí dekádě života. Přesný mechanismus působení této genetické výbavy není úplně znám, má se za to, že s touto alelou je imunitní systém znechopněn včas reagovat na vznik maligní buňky (takovýchto atak prodělá průměrný a nijak profesně nezatížený člověk několik denně), nicméně není zcela jasné, proč by se to mělo takto fatálně projevit jen u mléčné žlázy a ne u jiných tkání. Tedy proč je tato genetická výbava spojena s tak drastickým zvýšením výskytu jen u rakoviny prsu. Respektive bývá zvýšeno, byť ne tak drasticky i riziko rakoviny vaječníků, které se v rodině AJ projevilo také.
Zkrátka přesnou příčinu do hloubky neznáme, jen víme, že riziko vzniku uvedeného onemocnění se u nositelů této alely pohybuje v desítkách procent, cca na úrovni desetinásobku proti běžné populaci, přičemž riziko smrti je zde ještě vyšší: tyto genetická výbava je asociována s nádory, které rychleji a bez varovných příznaků progredují do operací nevyléčitelného stádia. Z tohoto důvodu zde častěji selhává i sekundární prevence typu samovyšetřování prsů či mamografie (o ultrazvuku ani nemluvě). Tohle je ještě akcentováno skutečností, že Angelina měla pouze dva porody (a je otázka, jak dlouho děti kojila - počet těhotenství a počet měsíců v laktaci jsou výrazné protektivní faktory, zajišťující primární prevenci tohoto typu nádoru). Jinými slovy: Kdyby Angelina žila někdy ve středověku a od svých 14 let, kdy měla první vztah, byla střídavě těhotná a kojila, představovala by pro ni tato genetická výbava riziko podstatně menší, ovšem s vysokou pravděpodobností by dnes již nebyla naživu (zejména, pokud by měla k dispozici i středověkou péči, zdravotní obecně a porodní speciálně). V podstatě to tak funguje i v rozvojových zemích, kde tento typ nádoru příliš neznají; ovšem po "sanitární revoluci", která zajistila, že z 16 porozených dětí přežijí skoro všechny (zatímco dříve přežily v průměru 2 - 3), nyní nevědí, jak je uživit. Chování této genetické kombinace v primitivních podmínkách je důvodem, proč se ještě někdy do začátku 20. stoleti příliš neprojevovala a nebyla tudíž potlačena "přes Darwina".
Protiproudníci zkrátka kvalifikovaně blábolí, ovšem s velkým ideologicko náboženským nábojem. Do jejich vidění světa prostě žena, která chce budovat kariéru jinak než coby velkoproducent potomstva, a ještě se dožít plus mínus normálního věku, nepatří. Takové ženy ve středověku téměř neexistovaly, a pokud ano, vystavovaly se značnému riziku, že budou nařčeny ze spojení s ďáblem, jako Angelína. Tehdy to ovšem mělo podstatně fatálnější následky než dnes.
_________________________
Aktualizace 26. 7.
V předchozím textu jsem neuvedl explicitně věc, která mě je naprosto jasná, ale medicínskému laikovi nemusí být: Pokud šla AJ na amputaci klinicky zdravých mléčných žláz, tak s největší pravděpodobností nešla na nějakou onkologickou chirurgii (řešící prsy patologicky změněné, často k nepoznání), ale nejspíš na plastickou chirurgii, rutinně "napravující" zdravé prsy (např. implantací silikonu nebo naopak odstraněním nadbytečného tuku). Takže ani operace sama nejspíš nijak nepodpořila "rakovinový průmysl", jak se toho obává pan Hájek a spol.
Dotyčným pisálkům "tak nějak" unikl fakt, že krátce poté, co se Angelina vrátila z nemocnice, zemřela na rakovinu prsu její sestra, takže definitivní rozhodnutí k operaci zřejmě padlo krátce poté, co se u její sestry měnila strategie léčby z "pokusy o záchranu života" na "zajištění důstojného umírání".
Její rodina je nositelem nejhorší (vzhledem k riziku rakoviny prsu) alely jednoho z genů, ovlivňujících toto onemocnění. Ta bývá často nalézána u rodin, kde více generací žen na toto onemocnění zemřelo, někdy již ve třetí dekádě života. Přesný mechanismus působení této genetické výbavy není úplně znám, má se za to, že s touto alelou je imunitní systém znechopněn včas reagovat na vznik maligní buňky (takovýchto atak prodělá průměrný a nijak profesně nezatížený člověk několik denně), nicméně není zcela jasné, proč by se to mělo takto fatálně projevit jen u mléčné žlázy a ne u jiných tkání. Tedy proč je tato genetická výbava spojena s tak drastickým zvýšením výskytu jen u rakoviny prsu. Respektive bývá zvýšeno, byť ne tak drasticky i riziko rakoviny vaječníků, které se v rodině AJ projevilo také.
Zkrátka přesnou příčinu do hloubky neznáme, jen víme, že riziko vzniku uvedeného onemocnění se u nositelů této alely pohybuje v desítkách procent, cca na úrovni desetinásobku proti běžné populaci, přičemž riziko smrti je zde ještě vyšší: tyto genetická výbava je asociována s nádory, které rychleji a bez varovných příznaků progredují do operací nevyléčitelného stádia. Z tohoto důvodu zde častěji selhává i sekundární prevence typu samovyšetřování prsů či mamografie (o ultrazvuku ani nemluvě). Tohle je ještě akcentováno skutečností, že Angelina měla pouze dva porody (a je otázka, jak dlouho děti kojila - počet těhotenství a počet měsíců v laktaci jsou výrazné protektivní faktory, zajišťující primární prevenci tohoto typu nádoru). Jinými slovy: Kdyby Angelina žila někdy ve středověku a od svých 14 let, kdy měla první vztah, byla střídavě těhotná a kojila, představovala by pro ni tato genetická výbava riziko podstatně menší, ovšem s vysokou pravděpodobností by dnes již nebyla naživu (zejména, pokud by měla k dispozici i středověkou péči, zdravotní obecně a porodní speciálně). V podstatě to tak funguje i v rozvojových zemích, kde tento typ nádoru příliš neznají; ovšem po "sanitární revoluci", která zajistila, že z 16 porozených dětí přežijí skoro všechny (zatímco dříve přežily v průměru 2 - 3), nyní nevědí, jak je uživit. Chování této genetické kombinace v primitivních podmínkách je důvodem, proč se ještě někdy do začátku 20. stoleti příliš neprojevovala a nebyla tudíž potlačena "přes Darwina".
Protiproudníci zkrátka kvalifikovaně blábolí, ovšem s velkým ideologicko náboženským nábojem. Do jejich vidění světa prostě žena, která chce budovat kariéru jinak než coby velkoproducent potomstva, a ještě se dožít plus mínus normálního věku, nepatří. Takové ženy ve středověku téměř neexistovaly, a pokud ano, vystavovaly se značnému riziku, že budou nařčeny ze spojení s ďáblem, jako Angelína. Tehdy to ovšem mělo podstatně fatálnější následky než dnes.
_________________________
Aktualizace 26. 7.
V předchozím textu jsem neuvedl explicitně věc, která mě je naprosto jasná, ale medicínskému laikovi nemusí být: Pokud šla AJ na amputaci klinicky zdravých mléčných žláz, tak s největší pravděpodobností nešla na nějakou onkologickou chirurgii (řešící prsy patologicky změněné, často k nepoznání), ale nejspíš na plastickou chirurgii, rutinně "napravující" zdravé prsy (např. implantací silikonu nebo naopak odstraněním nadbytečného tuku). Takže ani operace sama nejspíš nijak nepodpořila "rakovinový průmysl", jak se toho obává pan Hájek a spol.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)