Jak jsem potlačil zánět oka.

Občas mívám zánět oka, který probíhá +- uniformě: Udělá se na oku v koutku "bolavý flek" a asi během dne se rozšíří na celé oko jako zánět spojivky a někdy i bělimy.

Co s tím

Je velmi pravděpodobné, že je tam někde nějaký fokus, z něhož se infekce čas od času vrací. Tuto teorii podepírá i zkušenost, že infekce je každým záchvatem rezistentnější na antibakteriální prostředky. Zatímco v dobách velmi dřevních ji stačil udlachnit Ophtalmo Septonex, později bylo nutno přejít na Ophtalmo Framykoin, ještě později na Ophtalmo Chloramphenicol (který se ovšem na začátku tisíciletí přestal vyrábět), takže bylo nutno přejíž na kombinaci Tobrax a Tobradex (kapky a mast s tobramycinem). Nicméně při předposledním záchvatu i toto antibiotikum 3. generace zabíralo jen velmi neochotně.
Fokus by se teoreticky dal najít a sanovat, nicméně hledání fokusu je docela náročná záležitost a stejně se nejlíp najde až při pitvě, což je diagnostický zákrok, na který se zatím moc nehrnu.

Alternativa

Jako úplně malý jsem bral na podobné problémy (nebo to už byly první ataky současné choroby, nevím) žlutou oční mast (míchanou v lékárně z očně masťového základu a žluté formy oxidu rtuťnatého). Fungovalo to velice dobře, přestože se to muselo aplikovat do oka dosti nepohodlně skleněnou tyčinkou (speciální pro tento úkon, taková malinká lopatička) z kelímku.
Mast se dnes už nedělá a původní nevydržela věčně ani v ledničce.
Kromě rtuti má dosti silný antibakteriální účinek stříbro.
Ještě nedávno (ještě poté, co jsem vystudoval) se novorozeným dětem aplikoval těsně po narození do obou očí, jako prevence infekčních zánětů, které se mohly objevit v důsledku nakažení dítěte průchodem porodními cestami, 1% roztok octanu stříbrného. Hlavním důvodem tohoto stavu bylo riziko onemocnění kapavkou, protože tato bakterie je s to vyvolat zánět s mohutnou tvorbou hnisu, vyvolávající poškození spojivky a rohovky (a může vést až k oslepnutí). Nicméně stříbro  zlikviduje i třeba střevní bakterie nebo i jiné nežádoucí breberky.
Oblíbenou otízkou nebožtíka profesora Guldy při zkoušce z farmakologie bylo, proč se dává octan a nikoli daleko častěji užívaný a běžněji dostupný dusičnan. Odpověď byla jednoduchá: Octan stříbrný má míru nasycení při pokojové teplotě ve vodě cca 10,01 g na litr, což je jen nepatrně nad používanou jednoprocentní koncentrací. Protože se tento roztok běžně užíval tak, že byla prostě širokohrdlá lahvička a kapátko mezi instrumentáriem na porodním sále, jen přikrytá spolu s ním sterilní rouškou, tak hrozilo vysychání. Octan na vyšší koncentraci vyschnout nemůže, nadbytečná sůl vypadne jako krystalky, velmi dobře ve vodě rozpustný dusičnan by se klidně vysycháním mohl zahustit na několikanásobek, tedy koncentraci, schopnou vyvolat poleptání oka.

Její příprava

Protože mám z dob analogové fotodrafie nějaký dusičnan stříbrný (jednak na vlastní fotografické citlivé vrstvy, jednak do fyzikální vývojky), vyrobil jsem si z něho pomocí kyseliny octové octan, který po neutralizaci kyselého roztoku vypadl jako sraženina, dal se zchytit na filtru, promýt a vysušit.
Nasycený roztok této sraženiny odpovídá onomu kýženému jednoprocentnímu roztoku, který se ještě do nedávna kapal do očí novorozeňatům.
Napřed jsem při zánětu zkusil malou kapku a protože nenastala reakce jako při vylití "supercloumáku" na podlahu (viz Limonádový Joe), začal jsem prokapáváním touto tekutinou několikrát denně zánět mořit. Po třech dnech (tedy podstatně rychleji než při antibiotické léčbě) jsem měl zánět pryč. Jedinou negativní věcí bylo, že zaschlé slzy na víčku (a řasách) černaly, ale daly se posléze oloupat.

Širší kontext

Farmaceutická lobby se snaží seč může o znedostupnění klasických a účinných léků a jejich náhradu léky podstatně dražšími (protože se platí držitelům patentů jak na látku samotnou, tak i na postupy při její výrobě), přičemž tyto léky nejsou schopny a jejich výrobci ani ochotni garantovat alespoň srovnatelný účinek jako zavržená klasika.
Z tohoto důvodu stále více lidí přechází na samoléčení na základě informací z internetových (nebo i jiných) zdrojů. Svého času jsem zde psal o využívání koloidního stříbra na léčbu vleklých zánětů (asi by se po patřičném naředění dalo do toho oka aplikovat taky), a jak na to na ně navázaná propagandistická lobby nadává.
Dalším problémem je jistě i nutnost peo pacienta nějak se dostat k odbornému lékaři, vybojovat (v připadě ledaskterého blbce na tomto postu marný) boj za to, aby člověk dostal preparát, který mu pomůže, a ne něco, na co už u něj existuje resistence. Takže v reálu stráví po zdravotnických zařízeních půl dne nebo i déle a ještě s ne zcela jistým výsledkem. Tudíž jako bonus má člověk k dispozici preparát, který má doma a jen pro něj sáhne do lékárničky.

Takže jsem si vyzkoušel samoléčení choroby, která mě opakovaně (+- jednou ročně) už léta otravuje, a to s jednoznačně kladným efetem.

Klinika - exemplární sociální patologie

Jak dost často nesouhlasím s panem JXD v Reflexu, tak v tomto mu musím dát prakticky stoprocentně za pravdu:  "Alternativní centrum Klinika" je shromaždištěm ultralevičáckých a dalších podobných živlů.
Já osobně ovšem jdu ovšem ještě kousek dál: "Alternativci" z Kliniky jsou naprosto ukázkovým modelem toho, co provozuje naprostá většina podobně organizovaných neziskovek: Od státu mají značné finanční benefity, od "grantů" a podobných zdrojů peněz přes nejrůznější úlevy v platbách, jaké platí prakticky kdokoli jiný, občané i instituce, až po bezplatné užívání budov, pozemků a jiného státního majetku (což znamená, že státu tudy utíkají peníze z příjmové stránky rozpočtu).
"Alternativci" z Kliniky budovu na atraktivním místě v hlavním městě státu dostali k bezplatnému užívání s tím, že budou provozovat jídelnu, alternativní kulturu a podobné "komunitně přínosné aktivity". Výsledkem je ovšem smard a řev v nočních hodinách, na které si stěžují okolo bydlící občané. Příznivci "alternativců" budou patrně šokováni, ale na to, aby stát měl na "granty" a budovy k bezplatnému užívání musí někdo vytvořit nějaké hodnoty, z nichž významnou část mu stát sebere. Tedy i ti obyvatelé okolí Kliniky, kterým tamní aktivity brání v nočním odpočinku.
Pokud půjdu ještě dál, tak právě "alternativci" naproto žádné hodnoty nevytvářejí. Pro společnost jsou naprosto zbytečný plevel, zabírající místo a náklady něčemu, co by mohlo přinášet obecný užitek.
Když trochu nadsadím, tak i dobře provozovaný veřejný dům by méně obtěžoval své okolí a přitom přinášel do kasy státu nezenadbatelné peníze. Je mi známo, že povolání "sexuální pracovnice" s vyměřenou daní z příjmu zatím neexistuje, ale každá z těchto dam si za výdělek kupuje nejrůznější spotřební zboží a služby, které jsou, pochopitelně, zdaněny. A jejich spotřeba zdaněného zboží a služeb je výrazně vyšší, než v případě různých "alternativně žijících". A pravděpodobně by zdaněné zboží a služby nakupovala i samotná organizace, budovu takto provozující.
Výše uvedené je, pochopitelně, extrémní představa, nicméně právě dosazování extrémních hodnot zpravidla napomůže zjistit případné defekty v chodu programu a bývá dosti často užíváno jako programátorská ladící technika.
Dalším aspektem je fakt, že alternativci z Kliniky zastávají postoje nepřátelské tomuto státu a jeho jakž takž demokratickému politickému zřízení. Můžeme mít nejrůznější námitky proti konkrétním jevům na naší politické scéně (a čtenáři tohoto blogu vědí, že i já mnohé kritizuji), ale zcela jistě bychom si nepřáli, aby došlo ke zrestituování komunistického režimu, případně v podobě, jaká zde byla někdy v 50. letech, za kultu osobnosti. Nicméně politické sympatie významné části uživatelů tohoto "centra" jsou zaměřeny zhruba tímto směrem.
Rozkladné aktivity vůči státu a společnosti projevili "klinikáři" i v souvislosti s tzv. "uprchlíky", kterým poskytovali mj. nelegálně ubytování a napomáhali jejich, rovněž nelegálnímu, přechodu přes státní hranice. To je daleko za hranicí nějaké (alespoň morálně pozitivní) pomoci ubohým běžencům.
Zdejší osazenstvo se 6. 2. mohutně zapojilo do demonstrací za rozklad našeho státu bezbřehým přijetím neomezeného počtu "uprchlíků".
Toho dne také došlo ke "žhářskému incidentu", který nese velké množství markerů politické provokace. Nejprve se mluvilo o lahvích s Molotovovým koktejlem, nakonec se ukázalo, že "kdosi", kdo beztrestně řádil celý ten den na mnoha místech Prahy, tam vstřelil světlici.
Celá "alternativní scéna" za mohutného jekotu všech možných "pachatelů dobra" začala ječet (budilo to dojem předem připravené akce, alespoň ve mě). Našli se i drzouni, ochotní incident srovnávat s "Kříšťálovou nocí", nicméně hlas lidu na internetových diskusích (tam, kde je "demokraté" ještě nezakázali) vzpomínal na "záhadně" vysklenou výlohu Aeroflotu o demonstracích k prvnímu výročí sovětské okupace v srpnu 1969, případně na podobné incidenty policií tolerovaných zakuklenců v centru Prahy v dobách protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu. Já vzpomenul i na známý požár Reichstagu.
Historka o "ubohých sluníčkářích", atakovaných "zlými nácky a xenofoby", se prostě neujala a (přinejmenším prozatím) byla odložena.
O víkendu i následně pořádaly tlupy feťáků a jiných "alternativců" pochody na "záchranu Kliniky". Tedy aby mohli dále užívat budovu, která jim nepatří, kterou až na nějaké zametení největšího smetí nijak neudržují. Asi nejlépe až do chvíle, kdy jim začne pro neúdržbu padat na hlavy.
Myslím, že na to se dá odpovědět pouze závěrečnými slovy Krylovy Písně neznámého vojína.
A přesně to samé by měli slyšet ve státních institucích i další "neziskovkáři", jdoucí žádat o přidělení peněz a dalších benefitů na provozování "užitečných" aktivit. Mimo jíné o tom budou i nadcházející letošní volby a ty v příštím roce ještě daleko víc.

Ve středu

se soudruzi aktivisté ráčili vyjádřit, že klíče (dům mají v zápůjčce do středeční půlnoci) nevrátí a nechají se raději z Kliniky vynést. Na to já: Neměli by je vynášet, ale vykopávat!

Další věcí je, že se jedná o bývalou plicní kliniku, která byla utlumena mj. v souvislosti s poklesem výskytu TBC v naší populaci (což vedlo i k diskutabilnímu ukončení prevence této nemoci očkováním, s nímž řada odborníků nesouhlasí). Je velice pravděpodobné (protože alespoň nějací uprchlíci k nám budou nacpáni, ledaže by došlo k opravdu drastické změně politických poměrů v Evropě a především v Německu), že v dohledné době budeme potřebovat instituci (a zdaleka ne jednu), jedoucí na tři směny a zajišťující jak vyšetřování tak i léčbu tuberkulózy a případně i dalších chorob (někteří "uprchlíci" přicházejí i z oblastí, kde ještě volně běhá i např. lepra). A budova, stavebně řešená k podobným úkolům, se bude setsakramentsky hodit.

Rukopisy

aneb jak byl profesor Masaryk za Mirka Dušína a také to nebylo ono

Významnou roli v procesu českého národního obrození hrají "nalezené staré památky", Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. V jejich stínu stojí méně známá Milostná píseň krále Václava (míněno II.) a Píseň vyšehradská.

Historie jejich objevu

Objevy obou rukopisů byly trochu záhadné.
Rukopis Královédvorský objevil Václav Hanka v kostele ve Dvoře Králové, mezi starými pergameny a papíry, makulaturou, kterou kostelníci po rozřezání na proužky užívali k upevňování svící ve svícnech. Je nutné si uvědomit, že se jednalo o dobu, kdy se svíčky vyráběly opakovaným máčením do roztaveného vosku nebo loje, kdy se na vždy vychladlý meziprodukt nabalovaly další a další vrstvy hořlavého materiálu. Tloušťka finálních svíček byla proto různá (proto se také většinou prodávaly na váhu). Čas svící, litých do normalizované formy, přišel až později.
Rukopis zelenohorský byl poslán do Národního muzea anonymně s tím, že jeho nálezce se obává, že majitel panství "německý Michl" (dnes bychom řekli německý nacionalista) by mohl českou památku záměrně zničit. Teprve dodatečně vyšlo najevo, že nálezcem byl správce zámku v Zelené Hoře.

Přijetí rukopisů

Až na jedinou významnou výjimku, a tou byl tehdy již starý Josef Dobrovský, přijala tehdejší česká odborná i laická veřejnost rukopisy s nadšením, jako pravé památky, dosvědčující vyspělost staročeské literatury a kultury vůbec. Je třeba si uvědomit, že naprostá většina národních buditelů této doby byla německojazyčná. Mnozí k češtině přistupovali asi tím stylem, jako když si parta kluků vymyslí tajné písmo nebo tajnou řeč a s radostí i uspokojením ji používá. Ozvěnu tohoto přístupu najdeme ještě v Haškově charakteristice češství nadporučíka Lukáše.
Faktem je, že většina textů rukopisů rozvíjí motivy známé odjinud (např. z Kosmovy nebo Dalimilovy kroniky, případně z kroniky Václava Hájka z Libočan, který tenkrát ještě platil za spolehlivý informační zdroj). O Václavu II. se z historických pramenů vědělo, že ač negramotný, skládal básně (které mohly být a nejspíše i byly zapsány dvorními písaři), takže vůči existenci takového díla nebyly principiální námitky.
Až následující generace, pro niž již bylo samozřejmé jak běžně hovořit tak se i odborně vzdělávat v češtině coby primárním komunikačním prostředku, se začala zabývat nejasnostmi a nesrovnalostmi, které u těchto památek jsou. Zejména jazykem, který neodpovídá zcela přesně jazyku nesporně starých českých textů. Později se přidaly i pochybnosti o vlastnostech samotných písem, iniciál, popsaných dobových reálií atd. Paradoxně však chemické zkoušky potvrzovaly stáří rukopisů. Objevilo se hnutí tzv. realistů a oponenti pravosti RKZ se slili do jednoho proudu.
V této době vystoupil profesor Masaryk s jasným prohlášením, že tato díla jsou novodobé padělky. Vycházel přitom ze sociologických nemožností, které v těchto dílech nalezl. Postavil se k tomu (a jeho souputnící s ním) poněkud Mirkovsky Dušínovsky s názorem, že by národ neměl stavět svou historii a kulturu na podvodu. Jeho souputníci kritizovali RKZ z pozice jazyka, paleografie, nenavazování na autentické památky apod.
Strhla se bouře a Masaryk i další odmítači pravosti RKZ se ocitli v nemilosti řady lidí.

Co profesor Masaryk nedomyslel

Profesor Masaryk, který se vypracoval ze syna relativně chudých a nevzdělaných rodičů vlastní pílí (včetně schopnosti získat si příznivce a mecenáše) trpěl dle mého soudu poněkud iluzemi o státu, v němž žil. Podobnými iluzemi zřejmě trpěli i další popíratelé pravosti rukopisů.
Faktem je, že texty RKZ by byly nevydatelné (cenzura by je nepustila) v případě, že by byly předloženy jako dílo současného (nebo nedávno zemřelého) autora. Před škrty cenzorovy tužky je uchránil právě statut středověkých památek, na něž se takto přísná cenzorská pravidla nevztahovala.
Dalším, neméně důležitým, faktem je, že RKZ se velice rychle staly mocným inspiračním impulzem pro českou vědu (první díl Palackého Dějin stojí na předpokladu jejich pravosti) a ještě více pro umění. Zejména tzv. generace Národního divadla (malíři a sochaři) z námětů obsažených v RKZ silně těžila. Nicméně byly i významným povzbuzením národní hrdosti jako takové.
Pokud by se objevil oficiální závěr, že jsou RKZ novodobé dílo, vztahovala by se na ně poměrně přísná opatření rakousko - uherské c. a k. cenzury. Je velice pravděpodobné, že tato cenzura by se vztahovala i na díla odvozená. Udělejte si třeba nějakou "virtuální procházku" Národním divadlem a zkuste si v ní vyznačit všechna díla, která by musela být na příkaz cenzury odstraněna nebo třeba zamalována. A, pochopitelně, nebylo jen Národní divadlo. Podobná situace by nastala i v literatuře a patrně i v hudbě (silným kandidátem na zabavení cenzurou by byla např. Smetanova Libuše).
Mohu to teoreticky vidět příliš černě, ale je třeba si uvědomit, že závěrečné období monarchie nebyla žádná selanka. Český národ se sice stále více emancipoval a dokazoval své dotahování i na ty šťastnější národy, které měly samostatný stát (perfektní ukázkou těchto trendů byla i známá Jubilejní výstava 1891), na druhé straně v monarchii narůstala intenzita německého nacionalismu a stále více se ukazovalo, že se stát ocitá ve vleku německého souseda a pod rostoucím vlivem Němců na svém území. Navíc panovník se opakovaně odmítal nechat korunovat českým králem, což by jeho vládu v v království alepoň částečně legitimizovalo, a v podstatě zde vládl jako v dobyté zemi, právem silnějšího, asi jako později němečtí protektoři v létech 1939 - 1945. Právě z tohoto důvodu se nedá výše popsané vystoupení proti "českému živlu v monarchii" vůbec vyloučit. Znamenalo by, pochopitelně, obrovské vržení celého národa zpět a ztrátu mnoha horko těžko vybojovaných pozic.
Tyhle důsledky prostě profesor Masaryk a ostatní nedomysleli a marně bojovali s větrnými mlýny zastánců pravosti RKZ. Masaryk se později začal zabývat jinými věcmi, včetně finálního bourání Rakouska - Uherska.
Za První republiky zastánci podvrženosti RKZ poměrně rychle převládli, IMHO z toho důvodu, že pádem monarchie odpadl u řady dosavadních zastánců pravosti opravdový důvod jejich dříve hlásaných názorů.
Komunisté, ač jinak Masarykovi nemohli přijít na jméno, protože "střílel do dělníků", jeho názory na RKZ převzali a vůči zastáncům jejich pravosti se chovali ještě represívněji než aparát První republiky.

Průzkum v 60. a 70. letech

Známé ověření pravosti RKZ v laboratořích kriminalistického ústavu inicioval spisovatel Miroslav Ivanov. Po sovětské okupaci začaly být výzkumnému týmu kladeny státní mocí nejrůznější překážky a bylo nakonec i bráněno vědecké publikaci výsledků. Negativně dopadla i odborná oponentura dosažených výsledků. Vyšlo pouze torzo populárního textu, sepsaného Miroslavem Ivanovem. Je otázka, zda to bylo nekvalitou výzkumu nebo spíše politickými tlaky.
Tým nicméně jednoznačně prokázal, že oba rukopisy jsou palimpsesty a že původní texty na pergamenu jsou z vrcholného středověku či doby ještě pozdější, tudíž z doby mladší, než do jaké se rukopisy svým obsahem i jazykem hlásí.
Dokázali rovněž, že v některých iniciálách se vyskytuje berlínská modř, která byla vynalezena až v 19. století.
Na druhé straně se jim nepodařilo prokázat, že RKZ zfalšoval Václav Hanka. Podle mého mínění se až příliš upjali na hypotézu o Hankovi jako falšovateli (případně organizátorovi falšování, předpokládali v jednom případě podíl jeho přítele Horčičky, který byl malíř a restaurátor).

Současný stav

Dnes se má za to, že rukopisy nejsou pravé. Převládá představa o V. Hankovi jako podvodníkovi "pro národní zájem". Nedávno z okruhu Rukopisné společnosti, sdružující přetrvávající zastánce pravosti RKZ, vyplynula zajímavá hypotéza: Rukopisy byly zfalšovány podstatně dříve a V. Hanka buď s vědomím jejich falešnosti nebo sám jimi podveden pouze zpřístupnil. Hovoří se o původu v době barokní, tedy době "katolické normalizace" a silných germanizačních tlaků, kdy mohl mít falšovatel podobnou motivaci jako raní buditelé.

Podle mého mínění

Sám jsem si vytvořil názor, že RKZ mohou být ještě starší. Přitom jedinou dobou, kdy se dal vcelku spolehlivě "udat" zlomek rukopisu s exotickým textem, byla doba rudolfínská. Císař byl sběratelem kuriozit, do kteréžto kategorie by všechny tyto texty jistě spadaly.
Mohly se buď skutečně "pasírovat přes císaře" (přesné soupisy jeho sbírek neexistují, případně u názvů některých položek nelze zjistit, k čemu se vlastně vztahují. Sbírky byly vyloupeny nejvíce v době dobytí Hradčan a Malé Strany Švédy v závěru 30 leté války, nicméně něco se ztratilo už před tím a není jasné, co vše Švédi odvezli, co použili (třeba na zaplacení v hospodě) nebo co tam po nich zůstalo a bylo "přemístěno" někým dalším. Mohly být ale také pro předhození císaři pouze připraveny, ale události na sklonku Rudolfovy vlády i života už jejich uplatnění zabránily a tudíž zůstaly ležet v nějakém archivu.
V. Hanka mohl při svém pátrání po archivech jako student tyto rukopisy najít a, dokážu si představit, že coby sběratel se jich mohl tajně zmocnit. Zejména, pokud nebyly evidovány, nebo to bylo jinak možné. Můžeme takovou akci odsuzovat, nebo naopak projevit podobnou shovívavost, jakou ke zlodějům ze sběratelské vášně projevil Karel Čapek v některých ze svých povídek.
Hanka mohl mít rukopisy u sebe nějakou dobu a studovat je. Tím by se daly vysvětlit shody chyb proti autentické staročeštině u něho a v RKZ (Hanka se prostě "učil ze špatné učebnice"). Možná čekal i na to, až celá záležitost s "přemístěním" RKZ trochu vychladne.
Nakonec asi vypracoval plán, jak RKZ "nalézt" bez vztahu k jejich původní lokalizaci a původním majitelům a provedl ho.
Pokud se týká berlínské modři a podobných záležitostí:

• Mohl to zavinit Hanka v souvislosti se snahou o "vylepšení" RKZ, k němuž se sám přiznal. Mohl to udělat i po jejich objevení. Můžeme to odsuzovat, ovšem pouze do doby, než si uvědomíme, že takovéto necitlivé zásahy byly tehdy dosti běžné (vzpomeňme jen "historizující" přestavby některých budov), k současnému lpění na autenticitě se tehdy lidstvo neště nedopracovalo.
• Nevylučoval bych ani to, že tahle barva byla už dříve objevena nějakým alchymistou (dá se vyrobit z krve, a to prostředky, které tehdy asi k dispozici už byly), a že s rozpadem obdivuhodného seskupění vědců a šarlatánů na konci císařova života a po jeho smrti mohl autor vynálezu odejít ze země, případně přejít na lukrativnější aktivity. Mohl také zestárnout a zemřít, aniž by své tajemství někomu svěřil.

Za dosti důležitý argument pro předloženou hypotézu považuji to, že Hankovo dílo, i dílo Josefa Lindy, dalšího z těch, co jsou obviňováni z autorství RKZ, hluboce za kvalitou těchto textů zaostávají. Sice existují "autoři jediné knihy", ale je jich poměrně málo. V době před objevem RKZ se prostě nevyskytuje osoba, schopná tyto verše napsat. Přitom z tehdejší doby známe prakticky veškerou literární a básnickou tvorbu. Naopak v době rudolfínské klidně mohl žít geniální básník, jehož dílo se, v důsledku buď následných válek nebo ještě pozdějšího řádění koniášů, nezachovalo.

Jak to bylo s Hilsnerem?

Aneb jak pan profesor Masaryk vlastně nebyl za Mirka Dušína

Celou kauzu kolem smrti Anežky Hrůzové známe především přes tzv. hilsneriádu, v níž na jedné straně prof. Masaryk vystoupil proti křesťany (a často duchovními) šířené pověře, že Židé (resp. judaisté) potřebují krev křesťanských panen do macesů a na straně druhé proti němu masově vystoupilo české a německé studentstvo coby proti "židomilci" či "prožidovskému kolaborantovi".

K datu vraždy

Anežka Hrůzová byla zavražděna v roce a v době, kdy se překrýval židovský Pesah s křesťanskými Velikonoci.
Pesah je vzpomínkou na útěk Židů z Egypta. Macesy jsou druh placek z nekynutého těsta, které nařídil JHWH Židům na útěk nachystat. Někteří historikové potravinářských technologií toto nařízení chápou jako důkaz, že technologie chleba z kynutého těsta tenkrát ještě nebyla zvládnuta a proto byla Židům nařízena technologie primitivnější, dávající méně kvalitní výsledek, ale spolehlivější. Protože o svátku Pesah mělo podle evangelií dojít i k událostem, které vedly k ukřižování Krista (poslední večeře páně, ta z evangelií, je v podstatě židovská večeře, řídící se zvyklostmi Pesahu), spadají do tohoto období i Velikonoce.
Oba svátky, židovský i křesťanský, pochopitelně nemají s těmito náboženstvími nic společného. Jde o lovecko - pastevecko - primitivně zemědělské oslavy nástupu jara, rašení polních plodin a rození mláďat, jak domácích zvířat tak i zvěře. Velikonoční zajíček je důkazem, že v době fixace těchto svátků byla lovná zvěř ještě významnou složkou potravy. Tyto oslavy se nepodařilo ani judaistickým ani křesťanským kněžím potlačit, tak do nich "nacpaly" svou falešnou věrouku.
Z výše uvedeného důvodu se musely Pesah a Velikonoce termínové oddělit, protože jaro nastupuje v Evropě podstatně později než v asijské Palestině, která má blíž k obratníku Raka než k většině evropského území, takže se ve většině let do nástupu jara v Evropě "netrefí". Oba svátky jsou navíc vázány na jevy v měsíčním kalendáři, proto jsou pohyblivé proti kalendáři slunečnímu. To demonstruje značnou starobylost jejich předloh. Ty se slavily v době, kdy hlavní potravinovou základnou lidské společnosti byly výsledky pastevectví, nikoli zemědělství. Zemědělství totiž vyžaduje daleko přesnější dodržování lhůt setby a dalších polnohospodářských prací než pastevectví, proto musí být vázáno na sluneční kalendář. Zejména ve středních zeměpisných šířkách, kde jsou agrotechnické lhůty pro většinu klíčových plodin důležitější než v subtropům blízké Palestině.
Křesťanství muselo redefinovat body protnutí měsíčního a solárního kalendáře jiným způsobem, než to měli definováno judaisté. Protože jsou oba svátky pohyblivé, mohou se časnější Velikonoce a pozdnější Pesah občas sejít, což se stalo i v inkriminovaném roce 1899, kdy došlo k zavraždění Anežky Hrůzové.

Vznik zvěsti o vykrvení

Tělo zavražděné leželo na lesní půdě, a přestože měla (mj.) řeznou ránu na krku a zemřela na vykrvácení, bylo kolem ní velmi málo krve. To mohlo být způsobeno dvěma mechanismy

• mohla být zavražděna jinde a na místo, kde bylo tělo nalezeno, přenesena až když už moc nekrvácela
• krev se mohla vsáknout do lesní půdy a vytvořit tudíž daleko menší povrchové sraženiny než jaké by vznikly na méně savém nebo zcela nesavém podkladu (např. dlažba)

Nicméně, protože tělo objevili vesničané a než se začalo vyšetřovat, tak místo nálezu prakticky znehodnotili a rozdupali. Nevylučoval bych ani to, že sami nálezci a diváci nějakou krev sebrali k tehdy ještě provozovaným pověrečným rituálům. Konec konců, např. provaz oběšence je cennou trofejí i současných mediků, mají-li to štěstí, že v době jejich stážování na soudním je na příjmu nějaký viselec. Další věcí je, že metodika odhadu množství krve v krevních stopách a zaschlých kalužích pochází až z následujícího století a "vokometrické" odhadování množství krve na místě nálezu mohlo být zcela mimo realitu. I zejména proto, že mord alespoň zpočátku vyšetřovali četníci, kteří neměli tak dobré odborné zázemí, jako už v té době měla konkurenční policie.
Z vraždy byl naklonec na základě nepřímých důkazů obviněn židovský polobezdomovec Leopold Hilsner a začalo se stále více hovořit o rituální vraždě a krvi, použité do macesů. Tomu nahrál i fakt, že zavražděná byla shledána pannou a povědomí o používání panenské krve v různých nečistých rituálech existovalo a existuje. Že se jedná o satanistické rituály, odvozené především z křesťanství, to už bylo mimo intelektuální obzor šiřitelů a příjemců této zprávy. Mimochodem, velice roztomile problém panenské krve redefinovala Karolína Francová v románu Arien, kdy si mág a titulní hrdina držel pannu (která vypráví děj ich formou), aby k rituálům používal její menstruační krev. IMHO mezi menstruační krví panny a nepanny by mohly být nějaké rozdíly v mikrobiologickém spektru. Jinak se dá spekulovat i o "zaručené HIV negativitě" panenské krve, protože děvčátko, nakažené od matky během gravidity, porodu nebo kojení, by se pohlavní dospělosti bez moderní medicíny nedožilo.
Masaryk uvedené zvěsti vyvrátil a postavil se jednoznačně proti představě, že vražda Anežky Hrůzové byla rituální vraždou.
O samotném Hilsnerovi pozitivní mínění neměl, což explicitně prohlásil. Poté, co byl Hilsner, ještě kvůli nepřímým důkazům o možné vině na vraždě další ženy, odsouzen k smrti a následně císařem omilostněn na doživotí, se s ním odmítl setkat. Nicméně ho ze svých prostředků i jako president ČSR podporoval, protože se Hilsner dostal na svobodu poté, co mu Karel I. udělil milost.

Politické aspekty

Hilsneriádou Masaryk hodně ztratil u českých nacionalistů, nicméně ji můžeme považovat za geniální politický tah.
Budu ošklivý, prof. Masaryk v této kauze hrál podobnou roli jako doc. Konvička v souvislosti s islámem. Ani on nebyl "státem uznávaným" odborníkem na žiovské rituály, stejně jako doc. Konvička není "státem uznávaným" odborníkem na islám. Oba se svých znalosti dobrali sami  samostudiem vedle svého oboru. Studenti, kteří prof. Masaryka vypískávali na přednáškách a demonstrovali proti němu i při jiných příležitostech, byli vlastně tehdejší obdobou dnešních sluníčkářů.
Masaryk do jisté míry kompenzoval negativní postoje, které k českému národu zaujímala významná lobby k německé národnosti a kultuře se hlásících Židů (česky cítící Židé a míšenci z židovsko - českých smíšených rodin sice také existovali, ale bylo jich málo a zejména, až na naprosté výjimky, nebyli bohatí a vlivní).
Německy cítící Židé bojovali proti českému národu a českému samostatnému státu zejména, proto, že

• rozbití jednotného trhu Rakousko - Uherska bylo proti jejich zájmům hospodářským
• vznik neněmeckojazyčného státu, v němž by byli jinojazyčnou menšinou, byl proti jejich zájmům osobním a sociálním

Masaryk ale v souvislosti s hilsneriádou získal podporu vlivné lobby amerických Židů, která navíc převážila v situaci, kdy se německojazyční Židé spolu s Němci ocitili na konci první světové války mezi poraženými. Padla tak jedna z důležitých překážek proti vzniku samostatného českého státu (byť asi v době hilsneriády Masaryk spíše uvažoval o nějakém narovnání ve smyslu získání stejných práv pro české království, jaké získalo království uherské, kterému ovšem německojazyční Židé bránili také).
V souvislosti s touto kauzou je ovšem třeba si uvědomit, že Masaryk si zřejmě nevinou Hilsnera vůbec nebyl jistý. Prakticky si byl jistý jen tím, že pokud ji Hilsner spáchal, nebo se na ní podílel, tak to s judaismem a jeho rituály nemělo nic společného. Všechno, nebo téměř všechno, co k této kauze publikoval, mohl klidně a s čistým svědomím publikovat i v případě, když by "vlastnoočně" viděl Leopolda Hilsnera Anežku Hrůzovou podřezávat. Šlo mu jen o boj proti nesmyslné pověře a patrně i o rozštěpení a oslabení židovské lobby, která pracovala proti jeho politickým cílům. Proto také uvádím, že jeho obhajoba nebyla stoprocentně "dušínovským" činem, protože zde byla jasné vedlejší politické úmysly a záměry.
Nepřímé důkazy ve spisech nevylučují ani Hislnerovu naprostou nevinu, ani jeho účast na vraždě z jiných důvodů. Existuje podezření, že na její smrti byla silně zainteresována rodina kvůli nějakým sporům o dědictví a někdo z Anežčiných příbuzných si mohl klidně Hilsnera najmout a ten by o tom nemluvil jednoduše proto, že by mu přiznání k nájemné vraždě zhatilo jakoukoli naději na milost.

Fénixcon 2014

Na Fénixcon jsem dorazil až po zahajovacím aktu. Stačil jsem se vidět s několika pravidelnými návštěvníky; ale i s některými pořadateli mám možnost se vidět pouze jedenkrát do roka při této příležitosti. Zaplatil jsem si mj. za další ročník Intercomu.
Poté jsem měl přednášku v zrcadlovém sále pro nějakých 20 - 30 zájemců (text zde poskytnu).
Po mě dorazila Edita Bromová (rozená Dufková), která odložila dítko a měla pěknou přednášku o časových smyčkách, kterou se ovšem na konci podařilo pár diskutérům dost rozložit (holt nemá fousy, na rozdíl ode mě, aby jimi pořádně zapráskala a diskutéry umravnila). Dodatečně mě napadlo, že časová smyčka (jedna z úporně diskutovaných variant), v níž se neustále hromadí navrátilci z budoucnosti, kteří se do ní zacyklili, by mohla mít jakýsi protějšek ve známé pohádce o kouzelném džbánu, který stokrát dával vše, co se do něho vložilo (a že to tedy mohl být jakýsi portál stroje času, který vykonal předem stanovený počet návratů).
Po Editině přednášce jsem vyběhl do temných ulic, ale i tak jsem stihl až poslední předpůlnoční rozjezd.
Druhý den jsem stylem "a první dobíhá běžec s červenou kravatou, ale není to kravata, nýbrž jazyk" doběhl pár minut po začátku přednášky Františka Novotného o debilizaci populace digitální technikou. Je to velice zajímavý problém, který by si vyžádal podstatně důkladnější prodiskutování, avšak František byl, bohužel, hned po ní vázán účastí na jiné akci.
Po obědě následovala přednáška Lívie Hlaváčkové o restartu zapomenutých chorob. Nemoc, naštěstí snad lehká, Honzy Kantůrka mě ušetřila rozpaků, zda jít na ni nebo na něj. Uvedený problém je velice zajímavý a docela přínosné pro mě bylo i to, jak patolog některé věcí vidí jinak než jako zdravotní preventista.
Po ní následovala jako vždy vynikající, obsáhlá a místy trochu nepřehledná přednáška Františky Vrbenské, kterou dozvuky kalamity z počátku týdne opozdily na příjezdu do Brna, takže začala s malým zpožděním. Zabývala se různými formami "restartu", souvisejícími s přenosem či restartem duše. IMHO poněkud zanedbala tu oblast, kterou evokoval název přednášky, tedy přenos lidské duše do nelidských objektů, ať už živých či neživých, což mě trošku zklamalo.
Po Františce následoval Leonard Medek, jehož přednáška o dopisování děl a navazování seriálů, psaných různými autory, byla velice zajímavá a bohatá na fakta z běžně nedostupných děl. Občas bylo vidět, že autor není zvyklý si připravovat text nebo alespoň osnovu, takže občas zabloudí ve vedlejších cestách svého bohatého myšlenkového proudu.
Večer (alespoň pro mě) zakončila jako vždy vynikající přednáška Roberta Waschky s ukázkami o bojových uměních, tentokrát zaměřená na umění "sebeobrany pro gentlemany", bartitsu, které vzniklo v poslední třetině 19. století, na začátku 19. století zaniklo a po cca sto letech slaví renesanci jak ve filmech, tak i vznikem škol, které tento systém začínají znovu a v modernizované podobě vyučovat.

Letošní Fénixcon byl první, na jehož přípravě se již nepodílel Big Shaman, protože loňský byl v době jeho kolapsu a následného úmrtí už do značné míry předchystaný.

Mystérium hodné Bigglese

8. března zmizel Boeing 777 na cestě z Kuala Lumpur do Pekingu. Aby bylo jasno, je to "kráva" dlouhá 63,7 m a s rozpětím křídel 60,9 m.
V dnešní době jsou oficiálně přiznávány (a to už od konce minulého století) špionážní družice, schopné vidět (byť ne jednoznačně identifikovat) tenisový míček na kontrastním pozadí (tedy, nerozeznaly by ho od přibližně kulatého chumáče papíru stejné velikosti).
Neoficiálně existují zprávy o schopnosti identifikovat noviny, držené osobou v ruce (přečtou písmena v záhlaví a podle rozložení titulků a článků se dá buď pravděpodobně nebo s jistotou identifikovat číslo). Nejde o zkvalitňování optiky, ta je kvalitní dost a dost, ale o potlačení efektu chvění vzduchu, respektive lomu na hranicích jeho hustších a řidších, teplejších a studenějších vrstev, které obraz rozostří, ale ze série obrázků téže scény lze zrekonstruovat ideálu blízký (ideál = Země bez atmosféry) obrázek. Letadlo této velikosti by mělo být viditelné i na obrázcích meteorologických družic, byť údajně existuje dohoda, že k těmto obrázkům nemají přístup profesionální vyhodnocovači leteckých a družicových snímků, pracující pro různé speciální služby.
Jsem tedy dosti překvapen tím, že se zatím nepodařilo nalézt snímky různých zpravodajských a meteorologických družic, na nichž by se dalo toto letadlo sledovat i v čase poté, co už přerušilo spojení a vyrazilo (zřejmě) k neznámému cíli.
Na hledání současné pozice letadla by se dala nasadit i technika, která se používá např. při studiu podpovrchových struktur na Měsíci, tedy skenování vlnovými délkami, pronikajícími pod povrch. Je mi jasné, že se jednotlivé státy budou něčemu podobnému bránit (ukázaly by se tak ledasjaké zajímavé objekty), ale např. proskenování mezinárodních vod a následná identifikace nalezených objektů (nedělejme si iluze, vraků tam asi bude dost a dost) by mohly jednoznačně vyloučit eventualitu pádu do moře.
Nehledě k tomu, že poté, co letadlo sestoupilo k atypicky nízkém letu, lze očekávat, že bylo pozorováno i z lodí, plujících v dané oblasti.


Faktem je, že je zde mnoho podezřelých okolností
- Mezi cestujícími byly osoby s kradenými pasy, tající svou skutečnou identitu. Lze předpokládat, že byly zapojeny do nějaké nepravosti. Doufejme, že na tomto poli nastane reakce, kdy letecké (ale i jiné) společnosti začnou pracovat s databázemi ukradených dokladů, které jsou veřejně dostupné zásluhou Interpolu.
- Komunikace letadla s letišti byla odborně vypnuta. Buď byl pro akci získán někdo z posádky, nebo se někdo dlouho připravoval na to, jak toto opatření technicky provést.
- Posádka letadla byla dvanáctičlenná, tudíž by měla zvládnout nějakou akci provedenou malým počtem lidí, přinejmenším do odeslání signálu SOS.
- Někdo odborně přesměroval volání na mobily cestujících tak, že "zvonily" v úplně jiné destinaci, kterou se navíc nepodařilo identifikovat. Toto opět vyžaduje dosti speciální odborné znalosti.

Z výše uvedeného plyne minimálně to, že tato akce, ať už dopadla úspěšně a letadlo někde je, nebo únosci (či posádka pod jejich tlakem) nezvládli pilotáž a skončili v moři (záhadně, bez trosek), byla důkladně a patrně i dlouhodobě připravená. O to víc by měly jít stranou veškeré konvence a letadlo by mělo být hledáno i prostřednictvím běžně nedostupných a nevytěžovaných informačních zdrojů.
Proč si myslím, že je tak důležité, aby se letadlo našlo? Jistěže jde i o ty více než dvě stovky lidí (které na této početní úrovni zůstanou asi i po odečtení únosců), nicméně, s prominutím, je ještě důležitější odhalit způsob, jakým to bylo provedeno. Protože pokud se tato akce povede, přijdou další a další. Což je, s trochou bezcitného cynismu, větší problém než suma potenciálních obětí z letu MH370.

A proč ten název?
Jakub Bigglesworth, řečený Biggles, se po skončení první světové války (kdy řemeslo vojenského stíhače přestalo být perspektivní) stal detektivem Scotland Yardu, specializovaným na zločiny související s letadly (ať už zaměřeným proti letadlům a jejich posádkám, tak i těch, které letadlo využily jako nástroj zločinu). Podivné zmizení letu MH370 by bylo přesně takovou událostí, po níž by se se svými pomocníky přestal v kanceláři zvířecky nudit a začal rychle leč uvážlivě organizovat pátrání.

Sysifos - ano, či ne?

Předesílám, že na začátku 90. let jsem vážně uvažoval o vstupu do tohoto sdružení. Možná bych ještě někde mezi staršími papíry našel formulář přihlášky a tehdy platné stanovy. Nicméně zarazily mě a odradily dosti autoritativně až nesnášenlivě pojaté některé body tohoto dokumentu (zruba ve smyslu, že pokud vedení spolku něco prohlásí za šarlatánství, tak jsou s tím členové povinni souhlasit a "držet basu"), takže jsem s podáním přihlášky váhal tak dlouho, až jsem si zvykl, že v tomto pokrokovém sdružení nejsem.
Faktem je, že Sysifos dělá (a dělal zejména v počátcích své existence) i dobrou práci v odhalování skutečných šarlatánů a podvodníků.
Na druhé straně se ale stále více vyhraňuje jako promiskue vysloužilých marxistů a aktivních katolíků (především římského ritu), kteří nacházejí dosti zvláštní průnik terčů pro své aktivity. Je přitom zajímavé, že mezi nimi došlo k jakési dohodě o "nekritizovatelných věcech", v jejímž důsledku nejsou cílem kritiky zjevně podvodná náboženství, kam zcela jistě patří i to římské katolictví, i podvodné politické směry (a ideologie), do kterých zcela jistě patří i modernější výhonky "starého dobrého" marxismu, jako jsou různé výplody multikulturalistického a ekologistického třeštění, z pozice racionalismu kritizovatelné velice dobře (a mnozí tak i činí). Z tohoto důvodu se i po "Climategate" jen minimálně angažovali v kritice "globálního oteplismu", byť, od této aféry minimálně, je to ideologie prokazatelně podvodná.
Ještě větší problém ovšem je ten, že Sisyfos k oblasti lidského poznání přistupuje velmi podobně, jak onen ředitel patentového úřadu, který někdy v 19. století napsal dopis vládě, v němž doporučoval zrušení této instituce, protože vše už bylo vynalezeno, vynalézt nic dalšího není možné, a tudíž její existence postrádá smysl.
Sisyfové to netvrdí takto stroze, nicméně preferují spíše kvantitativní výzkum (aka "máme desetkrát přesnější nový přístroj, a tak to, co už bylo mnohokráte změřeno, změříme znovu, tentokrát desetkrát přesněji než ti, co to měřili před námi naposled"). Jakmile něco zavání nějakou kvalitativní změnou paradigmatu našeho nazírání na svět, je to šarlatánství a je třeba to potlačit, nebo alespoň zdiskreditovat postavením na roveň zcela zjevným a neoddiskutovatelným podvodníkům či šarlatánům (a nejlépe takovým, co jsou toto oboje v jednom).
Velmi charakteristický byl např. jejich přístup ke známému objevu, že pasoucí se krávy mají tendence respektovat magnetické siločáry.
Prvním zdrojem nevůle byl fakt, že objev byl učiněn pomocí veřejně dostupných fotografií zemského povrchu na serverech společnosti Google (to by tak hrálo, aby mohl vědu dělat každý a stačilo mu k tomu jen připojení k internetu!). Druhým byla samotná podstata objevu. Přestože řada zvířat magnetický smysl prokazatelně má, včetně toho, že je lze "zblbnout" intenzívnějším elektromagnetickým zářením v oboru rádiových vln a mikrovln. U krav tento smysl zatím objeven nebyl, a tudíž neexistuje, a tudíž vůbec bádat o něčem takovém je holé šarlatánství. Přízrak onoho ředitele patentového úřadu jakoby stál za Sisyfy a mnul si ruce.
Pak vyrobili statistiky podle obrázků, na nichž krávy magnetické siločáry nerespektují (ovšem, původní práce vyloučila svažité a jinak překážející terény, jejichž konfigurace zákonitě musí být pro směrování krav vyšším imperativem než magnetické siločáry).
Mezi tím se ovšem objevilo pozorování, že magnetismus respektují i pejskové při počůrávání patníků, ovšem za situace, kdy k tomu patníku mají přístup ze všech stran a je nutno dodatečně z pozorování vyloučit dny s narušením zemské magnetosféry činností Slunce (seznamy těchto dnů jsou veřejně dostupné, takže nějaké cílené pozdější manipulace lze vyloučit). Skutečnost, že poruchy magnetického pole vyvolávají nespecifické problémy u lidí (únava, poruchy soustředění, bolesti hlavy. poruchy spánku apod.), je rovněž dlouhodobě známá a zdokumentovaná. Stejně tak je dlouhodobě známo, že tažní ptáci ztrácejí orientaci v blízkosti silných zdrojů elektromagnetického rušení, ať jsou to radarové stanice, silné vysílačky, nebo i vedení VN a VVN.
A i v případě, že nenajdeme žádný specifický detektor magnetického pole, jaký prokazatelně mají některé prokaryontní organismy, musíme počítat s tím, že magnetické pole interaguje jak s elektrostatickými poli kolem nervových a svalových buněk, tak i s elektrickými jevy, doprovázejícími šíření vzruchu po výběžcích nervových buněk. Konec konců, existují ryby, které se na základě těchto ovlivnění okolím dokáží orientovat i ve zcela neprůhledné vodě. Klasikou je Rypoun nilský, Mormyrus niloticus (s více synonymy, existuje ještě akvarijní rybka stejného českého jména, která zřejmě s tímto druhem totožná není), který užívá svůj elektromagnetický smysl při orientaci v kalné vodě a při námluvách. Pravděpodobně podobnou funkci mají uvedené orgány i u dalších elektrických ryb, u nichž k ní přibyla daleko známější schopnost rozdávat elektrické údery.
Sysifové pochopitelně popírali i "bludnou" možnost vzniku rakoviny vlivem blízkého (bydlišti či pracovišti) vedení VN a VVN. Faktem je, že na toto téma existuje řada prací, které tento fakt buď neprokazují, se statistickou významností p>0,05 (o něco málo) nebo s o něco menším p zavrhují nezávislost obou jevů na hraně statistické významnosti. Než je zdiskreditoval profesor Peto, který prokázal, že v důsledku elektrostatických jevů jsou k těmto vedením stahovány ze širšího okolí ionty, které po vdechnutí vytvářejí v těle volné radikály, jejichž vztah k rakovině je vcelku jasný a prokázaný.
Což ukazuje zásadní problém Sysifů, a tím je neúcta k faktům: Prostě, když je něco naměřeno nebo statisticky spočítáno, tak je třeba v první řadě vysvětlit příčinu, a pak teprve pátrat po podvodech a podobných jevech. Zatímco dotyční mají tendenci vše takové prohlašovat za podvod a šarlatánství. Tím se v podstatě sami vylučují z vědy; alespoň té její části, která je koncipována jako popis a vysvětlování objektivně existující reality.

Vše nejlepší do nového roku