Opravdu si musí připadat rozumný člověk jako literární hrdina?

Naše řinčení zbraněmi je takového charakteru, že nemůže nepřipomínat román Margaret Mitchellové, u nás známý pod jménem "Jih proti Severu", v originále "Gone with the wind" (tedy něco jako "Odváté větrem"). Dílo bez jedenácti let stoleté.

Citát

Rhett Butler (hlavní hrdina) se dostane k rozhovoru nadšených jižanů, troštujících se, jak těm seveřanům vyklepou kožich, protože oni jsou přece daleko lepší.
Dále tedy kratičký citát z románu:
"Pánové," promluvil Rhett Butler a protahoval slova tak, že každý musel okamžitě poznat, že se narodil v Charlestonu. Nepohnul se od stromu, o který se opíral, nevyndal ruce z kapes a požádal o slovo: "Můžu něco říct?"
Z vystupování i očí mu sršelo pohrdání, pohrdání chabě zakryté předstíranou zdvořilostí, které parodovalo chování přítomných mužů.
Celá skupina se obrátila k němu a věnovala mu zdvořilý zájem, na nějž má cizí člověk vždycky nárok.
"Uvědomil si někdy některý z přítomných pánů, že na jih od Masonovy a Dixonovy linie neexistuje jediná slévárna děl? Nebo jak málo železáren máme na celém Jihu? Textilních továren na zpracování vlny a bavlny anebo koželužen? Napadlo vás, že nebudeme mít jedinou válečnou loď, kdežto Yankeeové nám mohou do týdne zablokovat všechny přístavy, abychom nemohli prodávat bavlnu do ciziny? Ale vy jste o tom, pánové, přece určitě přemýšleli!"

Jak to dopadlo

Všichni víme, že válka Jihu proti Severu skončila v roce 1865 kapitulací generála Roberta E. Lee u Appomattoxu. Neskončila tedy tak rychle, jak hrdina v dalším textu knihy předpovídal, ale skončila totálním vyčerpáním a devastací Jihu, z nichž se některé jeho oblasti nevzpamatovaly dodnes. A to přes skutečnost, že generálové Jihu vesměs převyšovali své seveřanské protějšky a sám generál Lee patřil patrně k nejgeniálnějším vojevůdcům v historii lidstva. Nepomohly ani geniální improvizace, obrněnce Virginia (stejně nazývaného původním jménem před přestavbou "Merrimac"), ponorek a dalších bojových prostředků. Nepomohla statečnost a obětavost bojovníků Jihu, dodnes opěvovaná, ani úsilí civilního obyvatelstva.
Jih byl udolán a donucen ke kapitulaci. Následně byl "rekonstruován", na čemž se napakovaly mnohé dodnes miliardářské rodiny ze Severu (a dodnes na Jihu upřímně nenáviděné).
Schopnost vyrobit zbraně, munici a další prostředky pro armádu se tedy ukázala jako rozhodující. Severu navíc pomohly některé technické inovace, např. secí stroj, které uvolnily další síly pro armádu, takže generál U. S. Grant nemusel počítat své mrtvé, aby mu nějací živí vojáci ještě zbyli, jak to musel dělat jeho jižní protějšek, R. E. Lee.

Historia magistra ...

Ano, historii bychom měli sledovat, abychom se z ní poučili. "Jih proti Severu" je sice historický román, ale je založen na faktech, a to, co ve výše uvedeném citátu říká hlavní hrdina tohoto románu, byla prostě pravda, která navíc způsobila, že Jih válku nakonec prohrál.
Jih byl takto nevybavený hlavně proto, že se jednostranně orientoval na zemědělskou produkci (zdaleka ne jen bavlny) a jeho průmyslová základna byla nepatrná.
Poučením pro nás by mělo být, jak děsivě zdevastoval ekonomiku EU Green Deal. Že jsme na tom už dost podobně, jako ten Jih, pouze onou čárou je +- severojižně jdoucí hranice Ruska, Běloruska a Ukrajiny. A, na rozdíl od toho Jihu, navíc nejsme potravinově soběstační. Jsme na tom s výrobou potravin hůř než Centrální mocnosti za první světové války i než Německo a jím okupovaná území za té druhé. A to obě tyto války vedly ke strádání a hladovění podstatné části obyvatelstva.
Jediný rozdíl oproti tomu Jihu před americkou občanskou válkou v náš prospěch je v tom, že Jih ty výroby prostě neměl a když je začal horko těžko na úrovni nějakého bazálu konstruovat, tak narážel i na nejrůznější nedostatky toho, co tehdejší výroba potřebovala okolo sebe jako své zajištění. Včetně nedostatku kompetentního personálu pro tato zařízení. My naopak tohle vše máme, máme i část jen nepracujících továren a máme i kvalifikované lidi, kteří v nich pracovali (pokud tedy neutekli z Green Dealového Blbákova do nějaké lépe spravované země - a některé bychom, bohužel, našli i v tom Rusku).
K rozjetí průmyslu včetně výroby zbraní tedy nemusíme, jako ten Jih, přecvičovat sběrače bavlny a dozorce nad nimi na kovodělníky, potřebujeme jen zlikvidovat to, co z nás dělá snadno dobytný Blbákov. Tedy zlikvidovat Green Deal se všemi navazujícími nesmysly. I kdyby to mělo znamenat rozchod s nějakým "zdravě ekologickým" jádrem EU. A i kdybychom museli násilně udolat proruské demonstranty, dodnes mávající tabulemi s nápisem "klima nepočká".
A faktem je, že paní Mitchellovou bych v čele EU viděl stokrát raději než to, co tam máme reálně nyní, protože svým románem jasně ukázala, že svou mentální kompetencí vysoce převyšuje současné vedení EU.

Dosti hojně v různých historických knihách citovaný proslov Rhetta Butlera je v podstatě velmi poučný i pro nás. Nicméně se ukazuje, že, až na pár výjimek, je vedení EU i jejích členských států snad ani nepolíbené znalostmi historie, ani elementárními schopnostmi předvídat důsledky ekonesmyslů na ekonomiku obecně, a tím spíš v případě ohrožení státu válkou. Přitom alespoň znalost této klasiky mohla přinést jasné varování i návod, jak se k ruské hrozbě postavit.

Na obzoru skvrna bílá ...

Aneb jak bílá skvrna kdesi za mořem může obžalovávat globální oteplisty z vymýšlení si.

K obrázku

Obrázek jsem pořídil z jedoucího auta v roce 2016 na Islandu. Ta bílá skvrna vlevo nad úrovní moře a plochého břehu za ním není plachta. Jedná se o vrchol sopky Sneffels, kterou celosvětově proslavil román J. Verna "Cesta do středu Země" a u nás ještě známá trilogie L. Součka (zejména její první díl "Cesta slepých ptáků").
Je za mořem, takže na něj platí i druhý verš v názvu postu parafrázované Lermontovovy básně "v modru moře zamženém".
A teto bílá skvrna znamená stejný průser, jakým bylo citování této básně hrdinou Katajevova románu Petrem Bačejem před zkušební komisí na gymnázium (protože Lermontov byl přinejmenším bouřlivák a značnou část svého života prožil ve vyhnanství), takže to bylo ekvivalentní citování básně nějakého polodisidenta u nás za Husáka.
Ta skvrna značí jednu zásadní věc: Vrchol sopky je pokryt ledovcem, který je sice nejmenším z islandských ledovců, nicméně zcela pokrývá její vrcholové partie a blokuje přístup ke skalnatému podloží. V reálu by se jak profesor Liddenbrock se svou družinou, tak česko-islandská výprava Dr. Kameníka musely prokopávat desítky nebo dokonce stovky metrů k místu, které má o slunovratu políbit stín jednoho z dílčích vrcholů hory. Nehledě k tomu, že ani ten by nebyl k mání, protože je pokryt ledem. A to ještě nevylučuji možnost, že na dně kráteru je pod ledovcem jezírko, udržované v kapalním stavu nějakými dozvuky vulkanické činnosti (horké plyny, horká voda, nebo alespoň zajištěné tím, že mořská sůl, zanášená celá staletí na ledovec, klesla na jeho spodek a tam vytvořila koncentrovaný solný roztok. Což by lezení do středu Země ještě dále zkomplikovalo.

Verne a spol.

Jak to, že J. Verne o ledovci na vrcholu Sneffelsu nevěděl?
Je velmi pravděpodobné, že čerpal ze starší literatury, protože věděl o významném islandském alchymistovi ze 16. století Albertu Magnussonovi, kterého si překřtil v rámci LICENCIA POETICA na Arne Saknussemma. Náš Ludvík Souček navíc ještě čerpal ze zápisků českého cestovatele Strýce (cituje z nich v záhlaví jedné z kapitol), který Island navštívil rovněž v 16. století.
Lze očekávat, že i Vernovy prameny byly spíše staršího data. V silně teplé periodě před nástupem Malé doby ledové (v prvních desetiletích následujícího století) byl Island relativně pohostinné místo, zatímco později, v důsledku drsné změny počasí, zde nastal hlad a bída, což mj. znesnadňovalo opatřit si potraviny z místních zdrojů. Kdo umírá hladem, tak vám chleba neprodá, ani kdybyste ho vyvažovali zlatem. Evropa navíc záhy začala řešit průšvih zvaný třicetiletá válka a následnou ekonomickou a demografickou devastaci.

Ledovec

Dle mého soudu právě silné ochlazení, které mj. vedlo k pravidelnému zamrzání Baltského moře (takže švédská vojska v zimě mohla do Polska a Německa táhnout po ledě a nebyla odkázána na přepravu loděmi. Je kronikářsky doloženo zřizování zimních cest přes toto moře pro vozy a dostavníky, poněkud připomínající "cestu života", zřizovanou přes zamrzlé Ladožské jezero během zim v době obléhání Leningradu Němci. Stejně tak v té době zamrzala i Temže (tak, že se na ní organizovaly různé slavnosti a pikniky na ledě) a zamrzaly i řeky a kanály v Holandsku.
Je doložen i sestup alpských ledovců do údolí a další podobné jevy. Byl by tedy docela div, kdyby nevznikl ve vhodné poloze i ledovec zcela nový.
Je pravděpodobné, že další zvídaví cestovatelé zamířili na Island až po odeznění nejhorších zim, tedy v době, kdy byl pro místní obyvatele ledovec generace zažitou samozřejmostí, a tedy nikoli nový, takže mohla jeho novost uniknout pozornosti.
Představy J. Verna o situaci na Sneffelsu tedy odpovídají situaci, která byla před Malou dobou ledovou a L. Souček vychází jednak z něj, jednak ze zdrojů srovnatelného stáří.

Co to znamená?

Ona skvrna bílá, ale taky, pochopitelně, mapy pana Googla a jiné relevantní zdroje nám říkají, že ten ledovec tam prostě je. Přitom tam s pravděpodobností hraničící s jistotou před Malou dobou ledovou prostě nebyl.
Znamená to tedy jednu naprosto zásadní věc: Pořád nemáme tak teplé klima, aby tento ledovec (ale i mnohé jiné) roztál. A pokud se tak stane, nic se neděje, protože bude jen obnovena situace, která zde v relativně nedávné historii již byla. A byla doprovázena nebývalou a v následujících staletích vřele vzpomínanou prosperitou, protože "za krále Holce (což byl Ludvík Jagelonský) byla za groš celá ovce".

Takže i ledovec na Sneffelsu, o němž ze svých zdrojů nevěděli ani Verne ani Souček, poněkud diskredituje klimaalarmické hysteriky.

Něco za něco 3

Prosloveno na Fénixconu 2017.

Pohostinnost

Někteří apologetové primitivismu (a velice často někteří apologetové islamismu) děsně chválí, jak jsou lidé v zemích třetího světa pohostinní, a jaký je to rozdíl oproti stavu u nás.
Zapomínají ovšem na to, že v těchto zemích neexistují (nebo do nedávna neexistovaly) jakékoli instituce, zajišťující péči o lidi mimo domov (na cestách z nejrůznějších důvodů), přičemž zachování těchto cest bylo celkovým a společným zájmem, a to už od doby kamenné, kdy kočovní specialisté na výměnný obchod transportovali na velké vzdálenosti pazourkové pecky, případně jiné druhy potřebných surovin, a jejich existence byla v zájmu prakticky všech, co s nimi přicházeli do kontaktu. Proto se vyvinuly různé rituály, které umožnily relativně přijatelné vztahy a výměnu zboží i mezi nepřátelskými komunitami. Známe třeba "zákon pohostinství", platící i pro nepřítele, z mayovek o Kara ben Nemsím. A Karel May si to nevycucal z prstu, ale vyčetl v dnes již mimo odborníky zapomenutých cestopisech německojazyčných autorů.
Abychom respektovali k celkové zaměření této akce, tak si dovoluji konstatovat, že tuto skutečnost reflektují i někteří autoři fantasy románů, jejichž svět je blízký prvotnímu barbarství (conanovky nevyjímaje).

Primární usazení a genetika

Stejnou úlohu mělo i "půjčování žen" hostům, jaké známe jak z různých historických pramenů, jako jsou opět záznamy cestovatelů do barbarských zemí, tak i z ozvěn podobných rituálů např. v řeckých bájích a pověstech. Jen namátkou: Takto byl podle těchto pramenů zplozen (byť v tomto případě byla "zapůjčena" dcera) pozdější athénský král Theseus, známý z báje o Mínotaurovi.
Geny procházejících cizinců měly zásadní pozitivní vliv pro rané zemědělské populace, z jejichž příslušníků se naprostá většina nedostala od pomyslného středu osady na větší vzdálenost něž nějakých deset kilometrů (v případě primitivnějších periodicky kočujících zemedělců několik takových lokalit za život vystřídala). Silně akcentován byl jejich význam po feudálním usazení lidí na konkrétní místa a po omezení uzavírání sňatků s příslušníky dalších podobných komunit. Některé studie DNA i analýzy chování lidí, žijících v zemědělských komunitách předfeudální éry ukázaly, že patriarchát byl spojen s tím, že prakticky všechny ženy v lokalitě byly cizího původu a naopak dcery, které se zde narodily, se vdávaly (či byly unášeny) do jiných lokalit. Což, na rozdíl od pozdějších křesťanských poměrů, dosti účinně chránilo populaci před genetickou degradací příbuzenskými sňatky.
Křesťanská církev v této souvislosti sehrála spíše negativní roli, přestože z uvedených zvyků kromě kupců těžili i např. potulní mniši, kteří vedle duchovních úkolů byli i jakýmisi potulnými přenašeči odlišných genů. Zákazy příbuzenských sňatků, tj odmítání sezdávání takovýchto párů spíše vedly k tomu, že tam, kde "legální" partner či partnerka k oficiálnímu a církví požerhnanému sňatku nebyl dostupný, se rodily mimomanželské děti. Později organizované (u nás výrazně za éry baroka) církevní poutě, na nichž se sešla omladina i ze vzdálenosti přes sto kilometrů, měly na genofond populace podobný (a tedy spíše příznivý) dopad jako ty církví potlačené pohanské zvyky a do jisté míry kompenzovaly silnou lokalizaci poddaných druhým nevolnictvím.
Pochopitelně, jakmile se cestování začalo zajišťovat jiným způsobem (péče o cestující osoby se institucionalizovala na komerční bázi, lidé po pádu nevolnictví a člověčenství začali cestovat za prací, studiem apod. i na mnohasetkilometrové vzdálenosti), tak se tyto instituce pravěkého původu přežily a dokonce se ocitly mimo rámec běžné morálky. Zůstaly jen tam, kde přetrvává, nebo do nedávné doby přetrvávalo, barbarství.

Takže opět zde vidíme ono něco za něco:

Máme pohostinnou společnost, v některých situacích až tedy po společnici do lože, ale platíme za to tím, že většina populace je uvázána ke konkrétní lokalitě (v případě kočovníků ke konkrétnímu momentálnímu stanovišti) jako pes u boudy. A příležitost volnějšího cestování mají jen nečetní jedinci.
Vyřešíme společenskou cestou problém uchýlení se a obživení putujících osob a současně umožníme cestování většímu počtu lidí a uvedené pohostinné zvyky v relativně krátké doby několika generací se rozloží a zaniknou, protože přestanou být potřebné.

(pokračování)

Napsal Henryk Sinkiewicz první budovatelský román?

Pokud si člověk přečte Quo vadis s časovým odstupem, tak zjistí, že jeho schéma i charakteristiky postav se něčemu nápadně podobají.

Ocenění

Není tajemstvím, že ze slovanských zemí, úpících v nesvobodě, byli v různých letech navrženi na Nobelovu cenu za literaturu dva autoři. Byl to náš Alois Jirásek a byl to polský Henryk Sinkiewicz. Zatímco u Aloise Jiráska zůstalo pouze u návrhu a nedostal se přes užší výběr, Henryk Sinkiewicz nakonec tu Nobelovu cenu dostal.
Oba návrhy byly za celoživotní dílo, nicméně v rámci návrhu muselo figurovat dílo konkrétní. V případě Aloise Jiráska to bylo "Proti všem", v případě Henryka Sinkiewicze to byl právě román "Quo vadis".
Pokud se na tato díla podíváme blíže, tak rozdíl mezi nimi je jasný:
Quo vadis je naprosto prvoplánová prokřesťanská agitka, zobrazující křesťany jako jednoznačně kladné postavy, křesťanství jako jednoznačně pozitivní náboženskou ideologii a do negativní role naopak stavějící jak antické osobnosti, tak i její duchovní a intelektuální odkaz.
Proti všem zobrazuje krizi křesťanství, která nakonec vedla k jeho duchovnímu i organizačnímu rozštěpení. Ukazuje tápání, přechody jednotlivých postav mezi různými duchovními proudy, ukazuje i selhání křesťanské myšlenky vyúsťující do vzniku sociálně nepřijatelných sekt, které musely být vymýceny (jako Adamité).
Pokud bych sáhl po nějakém díle srovnatelném s Jiráskovým, tak bych asi musel sáhnout do ruské / sovětské literatury a vytáhnout román Alexeje Tolstého Křížová cesta. I za něj si autor vytrpěl své. Zobrazuje totiž tápání ruské inteligence mezi příznivci bolševické revoluce a jejími odpůrci a nezakrývá, že jeho hrdinové coby prototypy ruské inteligence se sovětizovali jen proto, že bolševiky pochopili jako menší zlo. Nakonec se autor musel "vykoupit" románem o geniální obraně Caricynu Stalinem za občanské války, v němž je navíc silně dehonestován Trockij. Tím byla Křížová cesta, s níž má tento román styčné body, vzata na milost.
Čili již na začátku 20. století dával nobelský výbor přednost spíše prvoplánovým a relativně primitivním dílům před díly složitěji komponovanými a s nejednoznačným vyzněním.

Struktura

Pokud se podíváme na román Quo vadis s určitým odstupem, pak zjistíme, že jeho schéma připomína schéma románu, jaký se objevil v sovětské literatuře někdy ve 30. letech a u nás v letech 50., budovatelskému románu.
Román je přísně prvoplánový, nenajdeme tam žádné nejasnosti, žádné zásadní vedlejší děje, které by mohly rozporovat hlavní motiv románu. Postavy jsou jednoznačné: Kladní křesťané a záporní pohané. Je zde kolísající hrdina, který je spasen, jednak skrze lásku křesťanské dívky, ale také skrze pochopení úžasnosti křesťanské ideologie - Marcus Vinicius, je zde rozkolísaná postava, která k tomuto pochopení nedojde, resp. ho nedokáže přijmout - Petronius, který tragicky hyne.
Pochopitelně, Henryk Sinkiewicz naprostou většinu (pokud ne úplně všechny) autorů budovatelských románů strčil do kapsy jak znalostmi reálií (exotických pro populaci, pro niž bylo znedostupněno antické dědictví rušením středoškolské výuky latiny a řečtiny a antických reálií), jednak autorskou imaginací. Z tohoto důvodu je schopen uvedenou primitivní kostru ověsit haldami cingrlátek, které ji zakrývají asi tak, jako viktoriánské látkové obaly "zcudňovaly" nohy křesel a stoliček.
Teprve až uvedené ozdoby a podrobnosti z paměti vymizí, zůstane v ní čtenáři ona kostra nemilosrdně obnažená ve své primitivnosti.

Vykrádali autoři budovatelských románů Sienkiewicze?

Můj osobní názor je, že nikoli. Zejména autoři sovětského budovatelského románu to patrně nedělali a je velice pravděpodobné, že většina z nich měla o tomto autorovi jen velmi matné, pokud vůbec nějaké, povědomí. Je to jistě dáno mj. i rusko - polským antagonismem. Rudá armáda byla při snaze o šíření proletářské revoluce poražena pod Waršavou "bílými Poláky" a díla polských autorů měla ve stalinském SSSR asi stejnou oblibu, jako u nás po válce díla nacistických spisovatelů.
Můj názor je ten, že jak Henryk Sinkiewicz, tak i autoři budovatelských románů byli postaveni před stejný úkol: Napsat literární dílo, velebící totalitní ideologii, presentující nositele této ideologie jako jednoznačně kladné postavy a její odpůrce jako postavy jednoznačně záporné a současně ukazující, že "cestou ke spáse" je přiklonění se k této ideologii. Nad takovým zadáním se v podstatě nic jiného než kostra budovatelského románu nebo Sienkiewiczova Quo vadis vytvořit nedá. Pak už záleželo na kvalitách autora, zda z toho vytvoří průměrnou sračku, vhodnou akorát do kapitol o angažované literatuře v učebnicích (např. Řezáčovy romány "Nástup" a "Bitva"), nebo něco na Nobelovu cenu.

Nicméně, bez ohledu na opisování či neopisování, můžeme konstatovat, že Henryk Sinkiewicz napsal patrně první budovatelský román (byť tématicky poněkud odlišně zaměřený), a že toto jeho dílo fakticky demaskuje křesťanství jako ideologii velmi spřízněnou s komunistickou (kterýžto poznatek přináší i mnoho jiných zdrojů).

Rozumíme Donu Quijotovi?

Don Quijote u nás zdomácněl (a totéž se mu stalo prakticky v celé evropské kultuře). Rozumíme mu však?

Základní problém

Cervantes psal svůj román v době, kdy "brakové" ratířské romány byly k dispozici prakticky všem, co byli s to se dostat k nějaké knize. U svých čtenářů mohl předpokládat, že nejméně jeden (ale spíše víc) takovýto román přečetli.
Z tohoto důvodu mohl použít klišé, která používali autoři rytířských románů, a která byla proto čtenářům důvěrně známá a srozumitelná.
Nám jsou nesrozumitelné i odkazy na literární díla (a jejich citace), která rytíř četl, i na postavy, jejichž činům se hodlal vyrovnat (tj. nemáme-li k dispozici k této knize k dispozici rozsáhlý a propracovaný poznámkový aparát).
Z tohoto důvodu známe hlavně jeho boj s větrnými mlýny, který žije už svým vlastním životem, případně některá další trapná dobrodružství a nehody z jeho strastiplné pouti. Patrně známe i Sancho Panzu, jakožto sluhu a člověka, vybaveného, v kontrastu s jeho pánem zdravým selským rozumem.
To jsou věci, které známe ze školy. K neznalosti rytířových dobrodružství přispělo i velice špatné Johnovo převyprávění pro děti (tady cílovou skupinu, která zaručeně žádný rytířský román nečetla). K tomu poslednímu: On by se dal Don Quijote možná pro starší děti převyprávět jako parodie na pohádkové hrdiny, které důvěrně znají ze svých mladších let, ale musel by to udělat někdo, kdo na to má (nehledě k tomu, že náznaky takových parodií existují, dala by se mezi ně zařadit i Troškova Princezna ze mlejna a některé další filmy).

Analogie

Když se objevil na plátnech kin Limonádový Joe, nastal pro mou generaci stejný problém, protože k originálním starým Rodokapsům se dostal málokdo z nás. Pro většinu z nás tedy byl Limonádový Joe první "kovbojka", kterou jsme viděli.
Bez znalosti žánru jsme poté mohli sledovat jen některé "obecně směšné" scény s tím, že spoustě narážek na klasické kovbojky jsme porozumět nemohli.
Tohle se trochu změnilo o pár let později, kdy v rámci uvolnění režimu vyšlo pár kovbojek (např. Hvízdavý Dan a nějaké věci od Zane Greye, případně Shane, který ovšem stojí na cíleném porušení kánonu) a na Slovensku pár takových knih vyšlo i během normalizace, která v Česku prakticky veškeré příznaky kulturního uvolnění systematicky zadusila.
Identický problém může nastat s Radovou a Žákovou Bohatýrskou trilogií, protože tato megaparodie na kovbojky, laciné detektivky (ale také např. na kroniku Václava Hájka z Libočan a mnohá další díla) opět pracuje s tím, co čtenář mojí generace neznal a znát nemohl, byť zde byla situace o trochu lepší (viz těch pár kovbojek, potom nějaké wallaceovky a pár dalších děl). Nicméně za komunistů patřila i Hájkova kronika mezi LIBRI PROHIBITI, především její části, zabývající se dějinami po Přemyslovcích (protože se kriticky díval jak na předchůdce Jana Husa, tak i na Husa a jeho následovníky, a dodnes nejsou tyto části HK volně na internetu (na rozdíl od prvních svazků díla).
Opět se člověk seznámil s parodií dříve, než se setkal se mohl setkat s díly žánrů, které zde byly parodovány.
Stejně tak si člověk nemohl vychutnat a ocenit "Květinku Martu", parodii na ženské romány, která je zavzata do geniálního Jirotkova Saturnina (knihy, ne filmu nebo seriálu).

Zlepšení

Situace se zlepšila po roce 1989, kdy začaly vycházet Rodokapsy, přinášející nejen kovbojky, ale i laciné detektivky a věci, blížící se klasickým "krvákům". Začaly vycházet i ženské romány.
Takže dodatečně jsme se mohli dozvědět, co ti autoři vlastně parodovali, a ocenit to.
Nyní se tedy mohu na Limonádového Joe dívat zcela jinýma očima, než jakýma jsem na něj čuměl v době jeho filmové premiéry.
To samé do jisté míry platí i o dílech, parodovaných ve výše zmíněné Bohatýrské trilogii.
Když jsem zakoupil a přečetl Váchalův Krvavý román (parodie na "krváky", jaké vycházely za Rakouska a snad doznívaly, či spíše dožívaly za první republiky), tak už jsem měl v té době přečtené nějaké brakovky na podobné téma z vydavatelstí Ivo Železného.
Jinými slovy, zde jsem mohl už vycházet z částečné predikce zápletek, parodujících některá klišé. Dalším takovým zdrojem byly některé u nás vyšlé pikareskní romány, zejména vynikající Rukopis nalezený v Zaragoze, které ovšem představovaly spíše inspiraci šestákových autorů. Zde se tedy jednalo o regulérní umělecká díla, z nichž až aktivity generací šestákových pisálků nadělala Váchalem parodovaná klišé.
Také jsem v té době znal alespoň torzo Lipse Tuliana, coby prototypu (byť ne zcela typického) "loupežnického románu", vlastního bráchy krváku. Nehledě k tomu, že blízko k tomuto žánru má i Hospoda ve Spessartu Kurta Hoffmanna, která u nás běžela i za socíku.
Celý román o zhrzeném šlechtici a loupežnickém vůdci Lipsi Tulianovi od Kvidona z Felsů bylo možné zakoupit v raných devadesátých letech, což jsem také učinil (a přečetl).

Rytířské romány

S rytířskými romány je to u nás poněkud horší. Zcela jistě sehrály svou roli i historické souvislosti. Habsburkové spolu s římskokatolickou církví v podstatě zlikvidovali drobnou českou a moravskou šlechtu, která např. v sousedním Polsku tvoří základ společnosti a řada příslušníků polských opravdových elit mezi potomky této šlechty patří.
Právě lidé tohoto druhu asi byli významnou částí čtenářské obce těchto a podobných děl.
Za minulého režimu u nás vyšla pouze část románu o Amadisi Waleském (když nepočítám, a počítat nemohu, Cibulova převyprávění Písně o Rolandovi a další s časem opravdových rytířů soudobé literatury). V ruštině jsem měl možnost přečíst ještě Parcifala a několik kratších prací.
Když se na plátnech našich kin objevil Excalibur, nalezl publikum danou tématikou prakticky nepolíbené.
Právě z tohoto důvodu si troufám říci, že mezi námi a panem Cervantesem (i jeho původním publikem) zeje informační (a v tomto případě i kulturní) propast, kterou zatím nic nezaplnilo a hned tak se něco takového asi nepřihodí, protože do vydání nějakých brakových ratířských románů by šel akorát nakladatelský sebevrah.
Proto si dovolím proponovat, že tomuto románu vlastně nikdy nebudeme rozumět způsobem, který by byl kompatibilní s autorovýmn záměrem.

A na závěr si neodpustím rýpnutí: Proč by nám měl být sympatičtější Don Quijote, smetený ze sedla lopatou větrného mlýna, než hrdina opravdového rytířského románu, jdoucí proti skutečnému obrovi?

"Strašlivá" básnička

Genderisté již druhý týden běsní nad básní Jiřího Žáčka o tom, že děvčata jsou na světě proto, aby z nich byly maminky.

Pohled biologický

Z hlediska biologie existují u savců dvě pohlaví, samčí a samičí. Úkolem samčího je produkovat spermie, úkolem samičího je produkovat vajíčka a v případě jejich oplození se postarat o nově vznikajícího jedince. K čemuž jsou samice vybaveny, na rozdíl od jedinců samčího pohlaví, dělohou (u samčího pohlaví je zakrnělá na cca milimetrový kanálek, zavzatý do prostaty) a funkčními mléčnými žlázami (samčí pohlaví je má také, ale zakrnělé a nefunkční).
Představa záměny těchto rolí bez nějaké HiTech je na úrovni zvěstí, že "sovětští polárníci rozdojili kozla". Vzhledem k tomu, že neomarxističtí genderisté a genderistky mají k sovětským pavědám typu lysenkismu poměrně blízko, hlásají i podobné téze, ale o lidech.
Důležité také je, že obě pohlaví jsou na svou roli v rámci rozmnožování vybaveny rovněž rozdíly v mozkové činnosti, protože hormonální průplach v pubertě (nicméně hormonální rozdíly jsou mezi kluky a holkami v podstatě už od prvního měsíce nitroděložního života) udělá s příslušnými mozkovými centra své.
Jistěže můžeme poukázat na jedince travestické a na jedince homosexuální, ale ti jsou vždy v menšině a v rozmnožování hrají spěcifickou roli (pomoc při výchově dětí svých sourozenců), takže určitý podíl takto orientovaných jedinců, vyřazených z bezprostředního rozmnožování, může být naopak pro populaci jako celek výhodný. Zdůrazňuji ovšem ono "pro populaci jako celek", protože bez samců, chovajích se jako samci a samic, chovajících se jako samice, by tito jedinci byli v podstatě naprosto nefunkční.

Pohled sociální

Sociálních pohledů existuje velké množství. Každý má své výhody a nevýhody. Výhodou uspořádání, které dominuje v evropské civilizaci, je fakt, že rody se vzájemně příbuznými muži (patrilinearita a odtud odvozený patriarchát) byly ve výhodě pro snazší kooperaci mužů, kteří byli pokrevně příbuzní a navíc vyrůstali společně. Proto byli patrně schopni efektivnějšího boje při kompetičních třenicích s rody a skupinami, které byly uspořádány jinak. A proto tento model společnosti v podstatě převládl.
Patriarchát si ovšem nesmíme spojovat s nějakou "porobou žen". Ženy měly v oblasti ženských kompetencí stejná nebo dokonce větší práva než muži. Bylo to poněkud méně viditelné, protože mužské aktivity se více obracely na venek, zatímco ty ženské působily uvnitř společnosti a uvnitř rodiny.
Rozvrat tohoto stavu přineslo až křesťanství, vycházející z judaismu, kde je žena skutečně drsným způsobem podřízena mužům, podobně jako v islámu. A trvalo celá staletí (v podstatě až do novověku), než se tento židovský model poroby žen v křesťanských zemích prosadil (na územích okupovaných islámem k tomu došlo rychleji a do daleko větší hloubky).
Paradoxně tento model prosazuje hlavně římskokatolická forma křesťanství, která se přitom v jiných aspektech "paganizovala" daleko více než jiné křesťanské konfese. V protestantských církvích hrají důležitou roly manželky kněží (v podstatě hrají v ženské komunitě příslušné konfese jakousi roli neoficiální pomocné kněžky), v současné době v některých protestantských církvích mohou být ženy svěceny na kněze, i na vyšší církevní hodnosti.
Tento proces je v katolické církvi bržděn, byť v některých moravských lokalitách se objevují dívky jako ministranti, protože se strany chlapců je o tuto církevní službu nedostatečný zájem. Dříve nebo později budou katolické autority postaveny před dilema, zda umožnit další "profesní růst" těchto dívek, nebo ty z nich, které mají v bohoslužebné oblasti vyšší ambice, ztratit tím, že odejdou k nějaké protestantské konfesi.

Genderismus

Genderismus vychází z aktivního popírání biologických rozdílů mezi pohlavími.
Jakmile je přistoupeno na tento nesmysl, musí se nutně z jakýchkoli, i věcně správných, pozorování a experimentů dojít i zcela správnými postupy k totálním nesmyslům. Což se také děje. Může být maximálně veden spor o to, je-li genderismus jeden kolosální nesmysl, nebo hora nesmyslů dílčích.
Genderismus hlásá, že chlapci a dívky jsou naprosto stejní, a že mezipohlavní rozdíly v jejich chování a myšlení vznikají jen a jen výchovou. Něco podobného hlásali kdysi i s nimi ideově zpříznění komunisté, ale v konfrontaci s realitou je to docela rychle přešlo.
Je zajímavé, že se tyto idiotštiny vyučují na fakultách humanitních směrů, kde by člověk očekával alespoň minimum klasického vzdělání, kam zcela jistě patří i znalost klasické literatury, a tedy zcela jistě i zanlost takové superklasiky, jako je Illiada (alespoň na úrovni nějakého převyprávění).
Takže by měli znát historku o tom, jak Tethys a Pélleus "uklidili" svého syna Achillea na dvůr spřáteleného krále mezi jeho dcery, kde byl vychováván jako dívka (podobnost s naším Járou Cimrmanem patrně jasná). Existovala totiž věštba, že pokud vytáhne do Trójské války, tak se v ní sice šíleně proslaví, ale in memoriam. Odysseus, který měl zase v rukou věštbu, že bez Achilla v podstatě ani nemá cenu na Tróju útočit, protože bez něj ta válka nemůže skončit vítězně, se nakonec převlékl za obchodníka a dcerám příslušné královské rodiny předhodil látky, šaty, šperky a nějakou galanterii (zrcátka, pudřenky atd.). Mezi to pak hodil hezký meč, štít, dýku a podobné roztomilosti. A Achilles se projevil, zabral se do studia těchto zbraní a poté se nechal přemluvit (asi mu už ty holky lezly krkem) do války, v níž sice padl, ale zároveň se stal nesmrtelným.
Takže už staří (vlastně předstaří, protože se to celé týká dějů v době před dórským vpádem, po němž teprve vzniklo antické Řecko) vědeli, že kluci a holky mají některé věci prostě vrozené a ani výchova s tím nehne.
Pochopitelně, patrně se nejedná o nevzdělanost, ale o prebendy, mocenské postavení ve společnosti a podobné věci, které jsou hlavní motivační silou genderistů a genderistek a jejich organizací.
Je také vidět (diskuse kolem výše zmíněné básničky to ukazuje zcela jasně), že tito "odborníci" mají minimální podporu ve společnosti, zejména pak mezi normálními lidm i, kteří společnost ekonomicky táhnou.

Takže diskuse o dané básničce ukazuje vcelku zdravé rozložení sil ve společnosti, z něhož mohou čerpat podporu ty politické síly, které přislíbí ukončení podpory této zvrácené ideologie.

Kříšťan a Írán

V souvislosti s návštěvou Íránského presidenta v Itálii a Francii si dovoluji připomenout citát z díla, stojícího opravdu na prahu našich dějin. Popisuje děje na sklonku prvního tisíciletí a autor (jehož identitu neznáme) se nazývá v latinském úvodním textu "solo nomine christianus", což dílu dalo název "Kristiánova (Kříšťanova) legenda". Samotné označení je vykládáno dvojmo.

• Jednak že se skutečně mohl jmenovat Křesťan / Kříšťan /Kristián (apod.)
• Jednak jako výraz skromnosti, ve smyslu "jsem křesťan pouhým jménem, nikoli zásluhami a zbožným životem".

Dovoluji si připojit výklad třetí: Před rokem 1989 se říkalo, že v KSČ jsou jednak komunisté, jednak ti, co jsou "u komunistů". Rozdíl, alespoň pro starší čtenáře, tuto dobu pamatující, bude asi dost jasný. Je docela možné, že se autor legendy cítil být pouze "u křesťanů" a zobat brenefity s tímto statutem spojené. Případně, že se do takové polohy křesťanské existence stylizoval.
Předpokládám, že je tato moje úvaha schopna vydat za deset bakalářek a tři čtyři magisterské práce, které by ji patřičně rozvedly, a svoluji k jejímu použití, budu-li v těchto pracech citován.

Nyní tedy ten citát:

Kristiánova (Kříšťanova) legenda "Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily":
... až nakonec vláda nad tou zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivojovi.
Skvěje se květem vynikající krásy a mladistvé síly, navštívil tento jednoho času v nějaké záležitosti své a lidu sobě svěřeného svého vévodu nebo krále Svatopluka na Moravě a byl od něho laskavě přijat a pozván společně s ostatními na hostinu. Ale nebylo mu dovoleno usednouti mezi křesťany, nýbrž byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů před stolem na podlahu. ...
Dovoluji si zcela cynicky předpokládat, že uvedená scéna byla patrně diplomaticky předjednána a měla nejspíš Bořivojově družině názorně ukázat, že se s nimi nebude nikdo bavit, pokud se nedají alespoň formálně pokřtít.
Povšiměme si také, že zde vládce Velké Moravy vystupuje v podstatě v pozici Bořivojova lenního pána. Vzbuzuje to nejrůznější temná podezření v tom smyslu, že české země byly tehdy odkladištěm mladších synů a dalších v přímé linii panovnické nestojících členů rodu Mojmírovců, jako později jednotlivé moravské regiony (Znojemsko, Brněnsko, Olomoucko) byly užity coby úděly nepanujících členů přemyslovského rodu.
Vysvětlovalo by to i pozdější suverénní chování Slavníkovců (vlastní zahraniční politika, včetně sňatkové, vlastní ražba mincí atd.), kteří byli nejspíš na podobném údělu a k pražskému centru měli asi stejný vztah, jako např. olomoucký údělný kníže k tomu, kdo vládl v Brně.
Uvedený dojem podporuje i fakt, že přemyslovská leganda je v textu této legendy ve výrazně zárodečné podobě a zřejmě nabyla definitovního znění buď perem kronikáře Kosmy, nebo někoho, kdo mu vedl ruku.

Vraťme se ale k meritu věci

Kříšťan nám popsal naprosto tvrdé a nemultikulturní zacházení s návštěvníkem z cizího a s místními zvyklostmi nekompatibilního civilizačního okruhu.
Představuje to obrovský kontrast s totálním řiťolezectvím, jaké předvedli při státní návštěvě z Íránu Italové: Zahalování soch, přizpůsobení jídelníčku méněcenným barbarům atd. Jedná ńí Italů mi tak trochu připomíná scény ze známé (alespoň opět starším čtenářům) filmové komedie "Strašidla ze Spessartu", kde pro změnu lezou potenciálnímu exotickému investorovi do prvoúst úředníci Spolkové republiky Německo.
Daleko sympatičtěji zapůsobili Francouzi, kteří sochy nezahalovali, a když návštěva nehodlala tolerovat, že ostatní u stolu budou mít vepřové a víno, tak jednoduše oběd s ní zrušili. Je ovšem otázka, jak by se francouzští socialisté zachovali, kdyby jim nešlapala na paty LePenová, která by za podobné řiťoletzectví, jaké předvedli italové, nasbírala hlasy.
Nicméně i kdyby tomu tak bylo, a oni se zachovali civilizačně koherentně jen ze strachu před "populisty", "fašisty" a "xenofoby", tak to ukazuje, jak obrovský význam tyto antidemokraty nenáviděné politické strany a hnutí mají.

Miroslav Donutil, Sněhurka a housle

O rozruch v souvislosti se zveřejněnými dopisy našeho soudruha ministerského předsedy se mj. postarala informace o propagandistickém zneužití "multikulturní" pohádky Aloise Mikulky.
Pohádky, v níž Sněhurka měla "velkou vadu", tj. bílou pleť, kterou vyřešila tím, že si vzala černocha a její děti následně bílou pleť neměly, ale měly ji jako bílá káva.
Pochopitelně, syžet této pohádky poněkud akcentovaly (a bezděky pozměnily jeho význam i pointu) události o silvestrovských oslavách 2015 a provalení se podobných událostí staršího data, které do té doby multikulturní vrchnost ráčila zatloukat, a, bohužel, se jí to dařilo.
Je třeba si ovšem uvědomit, že Alois Mikulka tento text napsal nejspíš někdy v 90. letech. Tedy v době, kdy k nám teprve přicházela idiotská a současně zločinná ideologie multikulturalismu, až nyní začínající naplno vydávat své jedovaté plody. V době, kdy jsme si ze zjevných blbostí, hlásaných jejími "misionáři", mohli dělat srandu a nechápali jsme, jak národy s bohatými kulturními tradicemi i tradicemi velkých obětí v rámci krvavých bojů za záchranu a udržení demokracie v Evropě, mohou "sežrat" tuto zjevně antidemokratickou směsku neomarxismu a nacismu, tedy ideologií, proti nimž dlouho a úspěšně bojovaly (mnohdy navíc zvulgarizovaných do totální debilizace, nad níž by se šklebili odporem Marx i Hitler).
V tomto duchu je třeba také Mikulkův text chápat. Je to prostě parodie na tuto zjevně hovadskou propagandu. To, konec konců, dokazuje i ten politicky nekorektní "černoch" a další politicky nekorektní zmínky o barvě pleti hrdinů pohádky, které multikulturalismus staví mimo zákon.
Ano, situace se za těch cca dvacet let změnila natolik, že to, co bylo tehdy myšleno jako parodie, dnes působí jako propagandistický text původně parodované ideologie. Je to dáno, mimo jiné, i tím, že to, co Mikulka napsal, má prostě po všech stránkách (včetně literární) podstatně vyšší úroveň než to, co hlásali a hlásají šiřitelé multikulturalismu. Jednoduše řečeno, multikulturalisté za těch cca dvacet let svého působení v Česku nedokázali stvořit literárně kvalitní text, vycházející z jejich ideologie. Je to velice podobné tomu, jak jezuité a další podporovatelé rekatolizace za antireformace, dokázali ze sebe vyplodit pouze bezcenné bláboly. Ty nikdy, prakticky až do nástupu národního obrození, nepřekročily úroveň zakazovaných a likvidovaných děl protestantské kultury. Díla srovnatelné kvality sice existovala, ale kvůli katolické cenzuře byla vydávaná pouze v okleštěné podobě nebo zůstala v rukopisech, dostupných pouze hrstce zasvěcených odborníků (viz např osud díla B. Balbína).
Celá tahle kauza je rovněž názorná ukázka toho, jak je vyznění díla závislé na publiku.
Setkal jsem se s tímto jevem osobně už dříve, když do našich kin dorazil nesmrtelný Limonádový Joe. Toho generace mých rodičů mohla chápat (a také chápala) jako parodii na kovbojky, protože prostě kovbojky znali. Moje generace, vyrůstající už na bezcenných výparech smradlavé žumpy socialistického realismu, neměla možnost se s kovbojkou, ani dobrou, ani špatnou, setkat a chápala tento film prostě coby kovbojku jako takovou. A mnohé parodické narážky v tomto díle nám mohly dojít nejdříve v "krizových letech", kdy pár kovbojek obou kategorií oficiálně vyšlo (třeba Shane, který ovšem záměrně a cíleně porušuje kánon kovbojky, nebo Hvízdavý Dan), případně až po roce 1989, kdy začaly vycházet Rodokapsy.
Stejně tak si mohli Židé v Německu dělat v roce 1923 srandu z tajtrlíků v hnědých košilích, kteří navíc v té době zbabrali "pivní puč", aniž by tušili, že za deset let se vůdce těch tajtrlíků dostane k absolutní moci ve státě, dva roky poté je postaví mimo zákon, a že za dvacet let budou tihle "srandovní tajtrlíci" provozovat továrny na smrt (pro ně a jejich potomky), makající, až se z nich bude kouřit (zcela jistě z komínů továrních krematorií). A že Němci, tento národ s obrovskou kulturní a obecně civilizační tradicí, budou tomu vůdci tajtrlíků zobat z ruky až do truchlivého konce, který nastane opět o dva roky později.
Miroslav Donutil se "provinil" pouze tím, že tento text namluvil. Faktem je, že někteří posluchači v diskusích na internetu konstatují jeho "zjevnou nechuť" (nedokážu posoudit); faktem také je, že asi mohla být vyjádřena explicitněji (což se ovšem dá řící prakticky vždy). V této souvislosti věnuji pietní vzpomínku hlasatelům československé televize v pookupačním období, kteří byli nuceni přednášet z obrazovky okupantské lži a bláboly, ale přednášeli je takovým způsobem, že bylo každému jasné, co si o nich ve skutečnosti myslí. Však také za vlády kolaborantské krysy Husáka byli všichni z televize vyhnáni.
Miroslav Donutil také rozhodně nemůže za falešnou Facebookovou stránku, kterou kdosi vytvořil a naplnil provokujícími "hláškami". Mimochodem, tato stránka naprosto jednoznačně porušuje řadu Facebookem proponovaných pravidel, na rozdíl od FB stránek a profilů obránců proti islamizaci, které administrátoři FB promptně ruší. Ukazuje to velmi názorně a jednoznačné na "ideové souznění" administrátorů a majitelů Facebooku s islámskými teroristy.

Mimochodem,

když jsme u toho multikulturalismu a míšení ras: Vzpomínám si ze 70. let na naší televizi vysílaný sovětský propagandistický dokument o manželském páru Kazach - Ruska. V pořadu byl citován názor, hlásaný údajně ještě za cara, že "se nikdy nenajde Ruska, která by se vdala za Kazacha". Kouzlem nechtěného (patrně) to vyznělo ve smyslu: "Po více než půlstoletí intenzívního internacionalistického (tak se tehdy říkalo multikulturalismu) vymývání mozků a silného tlaku úřadů totalitního sovětského státu se jedna taková našla." O cca deset let později jsem stážoval v Alma Atě a viděl jsem tam, mezi zaměstnanci institutu i tamními studenty, vícero Kazašsko - Ruských smíšených párů, ale všechny co do pohlaví v opačném gardu.

A co ty housle?

Miroslav Donutil se prostě dostal do této kontraverze asi "jako slepý k houslím", jak se říká.

Rukopisy

aneb jak byl profesor Masaryk za Mirka Dušína a také to nebylo ono

Významnou roli v procesu českého národního obrození hrají "nalezené staré památky", Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. V jejich stínu stojí méně známá Milostná píseň krále Václava (míněno II.) a Píseň vyšehradská.

Historie jejich objevu

Objevy obou rukopisů byly trochu záhadné.
Rukopis Královédvorský objevil Václav Hanka v kostele ve Dvoře Králové, mezi starými pergameny a papíry, makulaturou, kterou kostelníci po rozřezání na proužky užívali k upevňování svící ve svícnech. Je nutné si uvědomit, že se jednalo o dobu, kdy se svíčky vyráběly opakovaným máčením do roztaveného vosku nebo loje, kdy se na vždy vychladlý meziprodukt nabalovaly další a další vrstvy hořlavého materiálu. Tloušťka finálních svíček byla proto různá (proto se také většinou prodávaly na váhu). Čas svící, litých do normalizované formy, přišel až později.
Rukopis zelenohorský byl poslán do Národního muzea anonymně s tím, že jeho nálezce se obává, že majitel panství "německý Michl" (dnes bychom řekli německý nacionalista) by mohl českou památku záměrně zničit. Teprve dodatečně vyšlo najevo, že nálezcem byl správce zámku v Zelené Hoře.

Přijetí rukopisů

Až na jedinou významnou výjimku, a tou byl tehdy již starý Josef Dobrovský, přijala tehdejší česká odborná i laická veřejnost rukopisy s nadšením, jako pravé památky, dosvědčující vyspělost staročeské literatury a kultury vůbec. Je třeba si uvědomit, že naprostá většina národních buditelů této doby byla německojazyčná. Mnozí k češtině přistupovali asi tím stylem, jako když si parta kluků vymyslí tajné písmo nebo tajnou řeč a s radostí i uspokojením ji používá. Ozvěnu tohoto přístupu najdeme ještě v Haškově charakteristice češství nadporučíka Lukáše.
Faktem je, že většina textů rukopisů rozvíjí motivy známé odjinud (např. z Kosmovy nebo Dalimilovy kroniky, případně z kroniky Václava Hájka z Libočan, který tenkrát ještě platil za spolehlivý informační zdroj). O Václavu II. se z historických pramenů vědělo, že ač negramotný, skládal básně (které mohly být a nejspíše i byly zapsány dvorními písaři), takže vůči existenci takového díla nebyly principiální námitky.
Až následující generace, pro niž již bylo samozřejmé jak běžně hovořit tak se i odborně vzdělávat v češtině coby primárním komunikačním prostředku, se začala zabývat nejasnostmi a nesrovnalostmi, které u těchto památek jsou. Zejména jazykem, který neodpovídá zcela přesně jazyku nesporně starých českých textů. Později se přidaly i pochybnosti o vlastnostech samotných písem, iniciál, popsaných dobových reálií atd. Paradoxně však chemické zkoušky potvrzovaly stáří rukopisů. Objevilo se hnutí tzv. realistů a oponenti pravosti RKZ se slili do jednoho proudu.
V této době vystoupil profesor Masaryk s jasným prohlášením, že tato díla jsou novodobé padělky. Vycházel přitom ze sociologických nemožností, které v těchto dílech nalezl. Postavil se k tomu (a jeho souputnící s ním) poněkud Mirkovsky Dušínovsky s názorem, že by národ neměl stavět svou historii a kulturu na podvodu. Jeho souputníci kritizovali RKZ z pozice jazyka, paleografie, nenavazování na autentické památky apod.
Strhla se bouře a Masaryk i další odmítači pravosti RKZ se ocitli v nemilosti řady lidí.

Co profesor Masaryk nedomyslel

Profesor Masaryk, který se vypracoval ze syna relativně chudých a nevzdělaných rodičů vlastní pílí (včetně schopnosti získat si příznivce a mecenáše) trpěl dle mého soudu poněkud iluzemi o státu, v němž žil. Podobnými iluzemi zřejmě trpěli i další popíratelé pravosti rukopisů.
Faktem je, že texty RKZ by byly nevydatelné (cenzura by je nepustila) v případě, že by byly předloženy jako dílo současného (nebo nedávno zemřelého) autora. Před škrty cenzorovy tužky je uchránil právě statut středověkých památek, na něž se takto přísná cenzorská pravidla nevztahovala.
Dalším, neméně důležitým, faktem je, že RKZ se velice rychle staly mocným inspiračním impulzem pro českou vědu (první díl Palackého Dějin stojí na předpokladu jejich pravosti) a ještě více pro umění. Zejména tzv. generace Národního divadla (malíři a sochaři) z námětů obsažených v RKZ silně těžila. Nicméně byly i významným povzbuzením národní hrdosti jako takové.
Pokud by se objevil oficiální závěr, že jsou RKZ novodobé dílo, vztahovala by se na ně poměrně přísná opatření rakousko - uherské c. a k. cenzury. Je velice pravděpodobné, že tato cenzura by se vztahovala i na díla odvozená. Udělejte si třeba nějakou "virtuální procházku" Národním divadlem a zkuste si v ní vyznačit všechna díla, která by musela být na příkaz cenzury odstraněna nebo třeba zamalována. A, pochopitelně, nebylo jen Národní divadlo. Podobná situace by nastala i v literatuře a patrně i v hudbě (silným kandidátem na zabavení cenzurou by byla např. Smetanova Libuše).
Mohu to teoreticky vidět příliš černě, ale je třeba si uvědomit, že závěrečné období monarchie nebyla žádná selanka. Český národ se sice stále více emancipoval a dokazoval své dotahování i na ty šťastnější národy, které měly samostatný stát (perfektní ukázkou těchto trendů byla i známá Jubilejní výstava 1891), na druhé straně v monarchii narůstala intenzita německého nacionalismu a stále více se ukazovalo, že se stát ocitá ve vleku německého souseda a pod rostoucím vlivem Němců na svém území. Navíc panovník se opakovaně odmítal nechat korunovat českým králem, což by jeho vládu v v království alepoň částečně legitimizovalo, a v podstatě zde vládl jako v dobyté zemi, právem silnějšího, asi jako později němečtí protektoři v létech 1939 - 1945. Právě z tohoto důvodu se nedá výše popsané vystoupení proti "českému živlu v monarchii" vůbec vyloučit. Znamenalo by, pochopitelně, obrovské vržení celého národa zpět a ztrátu mnoha horko těžko vybojovaných pozic.
Tyhle důsledky prostě profesor Masaryk a ostatní nedomysleli a marně bojovali s větrnými mlýny zastánců pravosti RKZ. Masaryk se později začal zabývat jinými věcmi, včetně finálního bourání Rakouska - Uherska.
Za První republiky zastánci podvrženosti RKZ poměrně rychle převládli, IMHO z toho důvodu, že pádem monarchie odpadl u řady dosavadních zastánců pravosti opravdový důvod jejich dříve hlásaných názorů.
Komunisté, ač jinak Masarykovi nemohli přijít na jméno, protože "střílel do dělníků", jeho názory na RKZ převzali a vůči zastáncům jejich pravosti se chovali ještě represívněji než aparát První republiky.

Průzkum v 60. a 70. letech

Známé ověření pravosti RKZ v laboratořích kriminalistického ústavu inicioval spisovatel Miroslav Ivanov. Po sovětské okupaci začaly být výzkumnému týmu kladeny státní mocí nejrůznější překážky a bylo nakonec i bráněno vědecké publikaci výsledků. Negativně dopadla i odborná oponentura dosažených výsledků. Vyšlo pouze torzo populárního textu, sepsaného Miroslavem Ivanovem. Je otázka, zda to bylo nekvalitou výzkumu nebo spíše politickými tlaky.
Tým nicméně jednoznačně prokázal, že oba rukopisy jsou palimpsesty a že původní texty na pergamenu jsou z vrcholného středověku či doby ještě pozdější, tudíž z doby mladší, než do jaké se rukopisy svým obsahem i jazykem hlásí.
Dokázali rovněž, že v některých iniciálách se vyskytuje berlínská modř, která byla vynalezena až v 19. století.
Na druhé straně se jim nepodařilo prokázat, že RKZ zfalšoval Václav Hanka. Podle mého mínění se až příliš upjali na hypotézu o Hankovi jako falšovateli (případně organizátorovi falšování, předpokládali v jednom případě podíl jeho přítele Horčičky, který byl malíř a restaurátor).

Současný stav

Dnes se má za to, že rukopisy nejsou pravé. Převládá představa o V. Hankovi jako podvodníkovi "pro národní zájem". Nedávno z okruhu Rukopisné společnosti, sdružující přetrvávající zastánce pravosti RKZ, vyplynula zajímavá hypotéza: Rukopisy byly zfalšovány podstatně dříve a V. Hanka buď s vědomím jejich falešnosti nebo sám jimi podveden pouze zpřístupnil. Hovoří se o původu v době barokní, tedy době "katolické normalizace" a silných germanizačních tlaků, kdy mohl mít falšovatel podobnou motivaci jako raní buditelé.

Podle mého mínění

Sám jsem si vytvořil názor, že RKZ mohou být ještě starší. Přitom jedinou dobou, kdy se dal vcelku spolehlivě "udat" zlomek rukopisu s exotickým textem, byla doba rudolfínská. Císař byl sběratelem kuriozit, do kteréžto kategorie by všechny tyto texty jistě spadaly.
Mohly se buď skutečně "pasírovat přes císaře" (přesné soupisy jeho sbírek neexistují, případně u názvů některých položek nelze zjistit, k čemu se vlastně vztahují. Sbírky byly vyloupeny nejvíce v době dobytí Hradčan a Malé Strany Švédy v závěru 30 leté války, nicméně něco se ztratilo už před tím a není jasné, co vše Švédi odvezli, co použili (třeba na zaplacení v hospodě) nebo co tam po nich zůstalo a bylo "přemístěno" někým dalším. Mohly být ale také pro předhození císaři pouze připraveny, ale události na sklonku Rudolfovy vlády i života už jejich uplatnění zabránily a tudíž zůstaly ležet v nějakém archivu.
V. Hanka mohl při svém pátrání po archivech jako student tyto rukopisy najít a, dokážu si představit, že coby sběratel se jich mohl tajně zmocnit. Zejména, pokud nebyly evidovány, nebo to bylo jinak možné. Můžeme takovou akci odsuzovat, nebo naopak projevit podobnou shovívavost, jakou ke zlodějům ze sběratelské vášně projevil Karel Čapek v některých ze svých povídek.
Hanka mohl mít rukopisy u sebe nějakou dobu a studovat je. Tím by se daly vysvětlit shody chyb proti autentické staročeštině u něho a v RKZ (Hanka se prostě "učil ze špatné učebnice"). Možná čekal i na to, až celá záležitost s "přemístěním" RKZ trochu vychladne.
Nakonec asi vypracoval plán, jak RKZ "nalézt" bez vztahu k jejich původní lokalizaci a původním majitelům a provedl ho.
Pokud se týká berlínské modři a podobných záležitostí:

• Mohl to zavinit Hanka v souvislosti se snahou o "vylepšení" RKZ, k němuž se sám přiznal. Mohl to udělat i po jejich objevení. Můžeme to odsuzovat, ovšem pouze do doby, než si uvědomíme, že takovéto necitlivé zásahy byly tehdy dosti běžné (vzpomeňme jen "historizující" přestavby některých budov), k současnému lpění na autenticitě se tehdy lidstvo neště nedopracovalo.
• Nevylučoval bych ani to, že tahle barva byla už dříve objevena nějakým alchymistou (dá se vyrobit z krve, a to prostředky, které tehdy asi k dispozici už byly), a že s rozpadem obdivuhodného seskupění vědců a šarlatánů na konci císařova života a po jeho smrti mohl autor vynálezu odejít ze země, případně přejít na lukrativnější aktivity. Mohl také zestárnout a zemřít, aniž by své tajemství někomu svěřil.

Za dosti důležitý argument pro předloženou hypotézu považuji to, že Hankovo dílo, i dílo Josefa Lindy, dalšího z těch, co jsou obviňováni z autorství RKZ, hluboce za kvalitou těchto textů zaostávají. Sice existují "autoři jediné knihy", ale je jich poměrně málo. V době před objevem RKZ se prostě nevyskytuje osoba, schopná tyto verše napsat. Přitom z tehdejší doby známe prakticky veškerou literární a básnickou tvorbu. Naopak v době rudolfínské klidně mohl žít geniální básník, jehož dílo se, v důsledku buď následných válek nebo ještě pozdějšího řádění koniášů, nezachovalo.

Exotika za našimi humny

V románu H. R. Haggarda Doly krále Šalamouna je popsána cesta přes poušť, v jejímž středu má být jezírko. Spisovatel dramaticky líčí, jak se hrdinové, už téměř umírající žízní, dostali do oblasti, kde jezírko mělo být, viděli dokonce stopy antilop, nevzdalujících se daleko od vodních zdrojů, a pořád nic. Nakonec, více-méně ze zoufalství, vylezli na kopeček uprostřed pouště a na jeho vrcholku byl dolík, naplněný vodou.
V letech puberťáckých, kdy jsem to četl poprvé, i později, jsem to bral jako spisovatelovu snahu navodit dramatickou situaci.
Ovšem jako v tomto románu jsem si připadal, když jsem navštívil kráterové jezírko ve Vyšných Ružbaších, tedy u našich východních sousedů, perfektně odpovídající popisu pouštního jezírka v Haggardově románu, akorát si musíte odmyslet bujnou zeleň okolo, i paneláky lázeňských domů, a v jezírku se koupající děti brát jako druh antilop.
Jezírko vzniklo tak, že mineralizovaná (leč alespoň v nouzi pitná) voda vyvěrala a na okrajích vývěrů se po crelém obvodu usazoval travertin, z něhož vznikl pahorek s jezírkem uprostřed. Většinou u podobných vývěrů vznikají kaskády jezírek, jaké jsou známy třeba z Turecka, kam se na ně z Česka běžně jezdí, a podobné známe (včetně vyschlých) i z toho Slovenska. Připomínají také trochu sintrová jezírka v krasových jeskyních (kde ovšem vypadává čistý vápenec a děj probíhá celkově za jiných podmínek). Kráterové jezírko ve Vyšných Ružbaších je důkazem, že skutečně tímto mechanismem může vzniknout cosi, co připomíná sopku, ale s vodou místo lávy v kráteru.
Vzhledem k tomu, že na jihu Afriky jsou oblasti s doznívající (nebo i aktivní) sopečnou a tektonickou činností, které jsou doprovázeny podobnými vývěry mineralizovaných vod z hlubokého podzemí, považuji za pravděpodobné, že autor nějaký podobný výtvor přírody, byť třeba zasazený do méně nehostinných podmínek, než je střed pouště, znal a použil ho ve svém románu. Jako jednu z kulis, kterou nezasvěcený čtenář bude považovat za ryzí fikci, vyrobenou za účelem navození dramatické situace.
A přitom existující útvar tohotoi typu, můžeme navštívit po pár hodinách jízdy autem od našich hranic, nemusíme tedy letět přes rovník a cestovat pouští a savanou se safari. Moje cesta do této lokality pochází z posledního roku "doby předdigitální", takže jsem jen vložil odkaz na jeden z mnoha obrázků, které se dají na netu nalézt.
Mimochodem, kráter byl za doby naší návštěvy plný koupajících se dětí, jak to reflektují i některé jeho snímky na internetu (včetně zde citovaného). Okolo jsou cedulky, že je zde koupání přísně zakázáno. Když jsem se na to ptali místních, dozvěděli jsem se, že zákaz koupání je zde proto, aby nemuseli vydržovat u kráteru plavčíka nebo ručit za případné utonutí některého z koupajících se. Je to přece v EU!

Co by reálně udělal pan Brouček, kdyby se dostal do 15. století?

Po*ral by se. Ne strachem, jako v bitvě na Vítkově. Její průběh neznal, čímž pan S. Čech pranýřoval nekvalitu výuky na tehdejších Rakousko-Uherských školách. Podobný motiv použil o století později H. Harrison ve svém románu "Rebel proti času", kde také hlavní hrdina (tentokrát záporák) "dojede" na to, že nezná historii boje za abolici čarnochů, přestože se dopraví do minulosti s cílem zajistit vítězství Jihu v občanské válce. Proto se nevědomky zaplete do spiknutí Johna Browna, a tím skončí.
Nicméně náš autor, píšící na hraně SF (protože samotná cesta pana Broučka není vysvětlena technologicky a podle závěru - spíš povídky než románu - ji lze vysvětlit jako páně Broučkův opilecký sen), měl humanitní vzdělání a nedokázal si patrně představit obecně biologické důsledky páně Broučkova přesunu. Promiňme mu to, je docela možné, že na samém sklonku svého života, tedy o cca dvacet let později, si byl tohoto zádrhele vědom, protože to už se u nás vědělo o Pasteurovi a Kochovi a jejich objevech.
Takže pan Brouček, jakmile by přišel do kontaktu s místními lidmi, jedl u Janka od Zvonu místní jídlo atd., tak by pohltal místní bakterie, které vesele přebývají v lidském trávicím ústrojí. Nedělejme si iluze, míra hygieny byla za časů pana Broučka nikoli o mnoho vyšší než v době husitské (zejména u relativně bohatého měšťana). Jde o to, že zcela běžné bakterie, osidlující naše střevo, prodělávají časový a místní drift. S ním prodělává, minimálně na úrovni imunologické, drift i lidská populace. To, konec konců, zažila a zažije řada turistů, kteří významnou část cesty "za hranice všedních dnů" stráví intimním seznámením se s místními záchody, které navštěvují hojně, i několikrát denně. A nějaké pyramidy, ať již mexické či egyptské, je v těchto chvílích absolutně nezajímají.
Pan Brouček by zažil výsledky driftu časového, který by byl skokem z poslední třetiny 19. na začátek 15. století patrně větší, než skok letadlem na opačnou polokouli. Následující den, místo seznamování se s mravy doby husitské a ztrapňování se svou měšťácky degenerovanou povahou, dle autorova záměru, by strávil kroucením se na hnojišti Jankova domu. A je docela možné, že by pan domácí ztratil nervy a zařídil jeho přesun do nějakého špitálního zařízení. Pochopitelně, v tehdejších dobách, stejně jako za dob pana Broučka, by taková těžší enteritida měla docela závažnou prognózu. Na dnes banální (protože máme infúzní roztoky s ionty a glukózou) dysenterii tehdy vymíraly celé vesnice (tento stav reflektuje ve svých povídkách i Božena Němcová, Čechova o generaci starší literární předchůdkyně). Nějaké nekompatibilní Escherichia coli sice nejsou tak drsné, jako bakterie z rodu Shigella, nicméně dobu, kterou autor vyhradil pro jeho pobyt v době husitské, by tento hrdina strávil aktivitami ještě méně heroickými než byly ty, které mu přisoudil autor. A v tom sudě na dešťovou vodu, kde by se ocitl po svém vyletě, by bylo pěkně hnědo.
Takže cestovatelé v čase, které autoři nechávají bez jakéhokoli zajištění potulovat se po historických epochách, by byli ohroženější než cestovatelé do zapadlých koutů současné Země. A sami by pro navštívené představovali nemenší nebezpečí. Je docela možné, že toto riziko by bylo podstatně vyšší než riziko "sežrání" nějakými mikroby, dotaženými návštěvníky s kosmu, protože ti by pravděpodobně byli natolik nekompatibilní s pozemskou biochemií, že by byli nesežratelní pro většinu pozemských mikrobů (mohli by mít spíš problémy s nějakými "exoty", vyskytujícími se v neobvyklých ekologických nikách) a riziko od nich (vyjma záměrného použití s ohledem na vlastnosti pozemského života předem připravených biologických zbraní) by bylo ještě menší, protože by takovéto exoty ze své biosféry patrně s sebou nevozili.