Svět po sanitární kontrarevoluci
Je nutno konstatovat, že všichni, co se zde nalézáme, jsme dětmi revoluce. Tím nemyslím "Vítězné únory", "Říjnové revoluce", konané v listopadu, a podobné sračky. Ještě před nimi proběhla revoluce daleko významnější, která tvář světa ovlivnila podstatně více, než aktéři jmenovaných (i řady nejmenovaných) revolucí, převratů a politických pučů.
Byla to revoluce sanitární, jejíž nesmělé začátky se objevily někdy v polovině 19. století, aby v následujících desetiletích nejen změnily tvář medicíny, ale zasáhly do života jednoho každého obyvatele Evropy, USA a následně i dalších zemí daleko více než sebevlezlejší revoluční agitátoři.
Sanitární revoluce drasticky snížila počty dětí, které se nedožily dospělosti (ale které musely být porozeny, aby nějaké děti, doživší se dospělosti na základě ryzí statistické pravděpodobnosti, ještě v rodině zbyly).
V současné době v ČR (údaje za loňský rok) umírá z tisíce narozených dětí do jednoho roku 2,67 z tisíce. Před sanitární revolucí bylo toto číslo řádově stonásobné a "masakr" pokračoval i v dalších letech věku dětí, kdy je v našich podmínkách úmrtnost ještě menší.
Uvedená změna dramaticky změnila sexuální a matrimoniální chování populace, protože pro prostou reprodukci počtu obyvatel stačí nyní výrazně méně než desetinové množství otěhotnění než před nástupem uvedeného jevu.
V důsledku sanitární revoluce v některých evropských zemích začal klesat počet výskytů některých obávaných infekčních chorob ještě před zavedením očkování (což je často a vehementně nadsazováno obránci "základního lidského práva nebýt očkován", kteří odmítají pochopit, že sanitární revoluce jen snížila pravděpodobnost přenosu nákazy, ale pouze významné procento populace znecitlivěné očkováním zajišťuje, že se nákaza v populaci skutečně nešíří, případně se ji podaří na vymezeném území, nebo dokonce celosvětově, eradikovat).
Výsledek sanitární revoluce zhruba pokryje ty, co se jim očkování neujalo, nebo co mají nejrůznější opravdu závažné zdravotní kontraindikace.
Mimochodem, "bojovníci za lidská práva" mají na svědomí prakticky všechny současné oběti AIDS, protože se zuřivě bili za právo infikovaných nebýt "diskriminováni" a moci tuto nemoc dále šířit. A dělají to v podstatě dodnes.
Obávám se převelice, že svět bez těchto bojovníků by byl idylou překonávající všechny kýče na téma idylického života napsané, takže se jedná o věc literárně naprosto nezajímavou.
Sanitární revoluce na druhé straně není samospasitelná v tom smyslu, že by vyřešila všechny problémy. Ke dramatickému poklesu výskytu některých infekcí ve vyspělých zemích vedle ní tedy přispívá jak očkování, tak i obecně lepší zdravotní kondice obyvatelstva, daná lepší výživou, lepším ošacením i lepšími podmínkami bydlení.
Je třeba si uvědomit, že ve středověku se i příslušníci nejvyšších sociálních vrstev najedli do syta zpravidla méně často než jednou týdně.
Sanitární revoluce navíc zajistila výrazný posun k lepšímu v mikrobiologické a toxikoloxické nezávadnosti potravin. Středověk a raný novověk byly rájem travičů nejen proto, že nebyly laboratoře, schopné detekovat z hlediska současnosti mnohonásobně provařené jedy, které dnes nepoužije snad ani ten nejhloupější a nejnevzdělanější amatér, ale také proto, že otravy potravinami a pod podobným obrazem probíhající alimentární infekce byly denním chlebem tehdejších medicinmanů a jejich možnosti léčit přitom nebyly o mnoho lepší, než kanovníkem Swiftem (ve čtvrtém dílu Guliverových cest) doporučovaná směska moči a stolice pacienta za účelem odchodu nevhodného (co do kvality či kvantity) jídla všemi cestami.
Sanitární kontrarevoluce, jejíchž prvních krůčků jsme svědky, zahrnuje nejrůznější aktivity, směřující k potlačení prostředků, jimiž lidstvo dosáhlo zmíněných (i mnoha dalších) úspěchů.
Bojuje se proti užívání detergentů (protože škodí přírodě), proti užívání desinfekčních prostředků, protože totéž a některé z nich, ó hrůzo, o nějaký zlomek procenta zvyšují výskyt rakoviny či nějaké další zhouby lidstva. Bojuje se za Bio- potraviny a Bio- další výrobky, aniž by se reflektovala skutečnost, že jejich produkce není s to pokrýt potřeby ani vyspělých zemí, natož zemí s vysokou hustotou i početností obyvatelstva.
Pochopitelně, bojuje se proti dopravě, využívání elektrické energie a mnoha dalším faktorům, které v sanitární revoluci hrají podstatnou roli. I známá epidemie BSE, která začala ve Velké Británii, byla způsobena tím, že z ekonomických, ale i ekologických (snaha šetřit energií) důvodů byla změněna norma na teplotu v kafilérních autoklávech a tu sníženou už priony způsobující BSE přetrvají v aktivní podobě.
Pokud by byla dotažena řada vizí ekologických organizací, došlo by k významné regresi na stav v počátcích nebo dokonce před počátky sanitární revoluce se vcelku předvídatelným dopadem. Konec konců, ekologistický boj proti sanaci kůrovce na Šumavě a jeho drastické následky na populaci tamních smrků je jakýmsi příslibem toho, co by se pod taktovkou ekologistů dělo i s populací lidí.
Velký úspěch zaznamenali ekologisté v souvislosti se zákazem DDT: Do řady oblastí, v nichž byla v důsledku plošného nasazení DDT potlačena malárie, se po zákazu malárie vrátila. Střízlivé statistiky uvádějí několik milionů mrtvých ročně na malárii v uvedených oblastech, a tedy zaviněných zákazem používání DDT. Jen o Stockholmské úmluvy (2001), která rozšířila dílčí zákazy na celý svět, tedy zemřelo na zákaz DDT, jev v oblastech, kam se malárie po tomto zákazu vrátila, více lidí, než kolik je obětí nacistického holokaustu. Zohledníme-li, že byl zvrácen celosvětový ústup této choroby (který můžeme z let před zákazem extrapolovat) a existenci dalších chorob, přenášených hmyzem a dalšími členovci, pak je dnes suma obětí tohoto zákazu stovnatelná se sumou obětí druhé světové války jako celku.
Velmi podobný úspěch zaznamenali ekologisté v souvislosti se zákazem GMO rýže s uměle navýšeným obsahem karotenoidů. Počty obětí tohoto zákazu se odhadují na milion ročně a něco. Ovšem, nezemřou hned, oslepnou na nedostatek vitamínu A a v naprosté většině případů zemřou až následně někde ve škarpě, protože rodina v chudé rozvojové zemi nemůže dovolit hladový krk v důsledku oslepnutí neschopný přispět do rodinného rozpočtu. Některým ovšem v důsledku malnutričního zánětu vyhnijí oči až do mozku a mají to tudíž za sebou rychleji.
Ruku v ruce s ryze ekologistickými programy jdou i programy obrany nesprávně chápané koncepce lidských práv. Bojovníci za lidské právo nebýt očkován pochopitelně bojují proti lidskému právu nezemřít, a to u všech, kdo s tím neočkovaným přijdou do kontaktu a jejich imunitní systém, byť nabuzený očkováním, nezapracuje na sto procent. A pochopitelně i proti právu na život těch, za něž bojují, protože ti se mohou velice snadno stát obětí "práva", které jim aktivisté vybojovali.
Pochopitelně, je to i boj o peněženky a jejich obsah (ovšem nikoli těch obránců práv, kteří jsou často s ekologisty v perzonální unii či alespoň v úzkém spojeneckém svazku). Každé onemocnění z důvodu neočkování bude nutno léčit, a tu léčbu bude muset někdo zaplatit (buď, při nezměněných financích do zdravotnictví, se bude muset redukovat spektrum a kvalita poskytovaných služeb, nebo bude nutno tyto finance navýšit patrně plošným zvýšením pojistného, či spíš zdravotní daně). Naprosto stejná situace nastane i v případě řešení sociálních dopadů úmrtí a invalidizace lidí neočkovaných i lidí jejich vinou nakažených (a jejich rodin, pochopitelně), tentokrát v oblasti sociálního zajištění a sociálního pojistného, či spíš opět sociální daně.
(dokončení příště)
čtvrtek 7. listopadu 2013
pondělí 4. listopadu 2013
"Dnes naposled" aneb Konec světa, jak ho známe (3)
Svět bez elektřiny
Nechci kopírovat Neffův Blackout. Chci spíše zmínit, co nás v nejbižší době, možná už tuto zimu, čeká: Blackouty vyvolané německými "ekologickými" elektrárnami, fungujícími pouze v případě, že slunce svítí a vítr fouká uvnitř správného rozsahu rychlostí. A pokud podmínky nejsou splněny, nedostává se Německu elektřiny a nasává ji z okolí, mj. i od nás a přes nás. A pokud jede vše naplno, má u Severního moře a Baltu přebytky, které protahuje přes polskou a naši rozvodnou síť, protože sice "ekologicky" vypnuli některé jaderné elektrárny (a další se vypnout chystají) a nastavěli elektrárny "ekologické", ale, rovněž ekologicky, nedoplnili kapacitu své přenosové sítě (protože lineární stavby typu vedení VN a VVN "škodí přírodě") a jinudy než přes nás a Polsko se jejich ekologická elektřina, produkovaná slunečníky a větrníky, k ekologicky uvědomělému a ukázněnému německému občanovi, vyskytujícímu se převážně na jihu a jihozápadě země, nedostane.
Poláci už stavějí megarelé, která v případě přetoků mají odpojit jejich síť od Německa. Ke stejnému kroku jsme byli donuceni i my, ačkoli se tomu naše politická reprezentace, motivovaná zájmy německých firem působících na našem území, silně bránila. Je to jednoduché: V případě, že se Poláci od Německa odříznou, by stejně vedení, spojující naši a německou síť, jednoduše shořela. Tekly by přes ně nikoli procenta až něco přes deset procent nad jejich nominální kapacitu, což se občas stává i dnes a využívá je to doslova na doraz, ale měl by tendenci tam nárazem vletět i dvojnásobek jejich nominální kapacity, což by neustály dráty, poslušné fyzikálním zákonům, nikoli politickému zadání.
Nicméně pokud nastanou průšvihy dříve, než budou tato technická zařízení zprovozněna, může Německo strhnout do blackoutu podstatnou část EU a taková situace může nastat i na našem území. Záleží na tom, jak rychle bude schopna obsluha energetické sítě stíhat odpojení přeshraničních vedení. Přitom politické zadání zřejmě bude "vydržať", pokud to bude jen trochu možné, a dispečery patrně ze zločinu proti ekologii a soudržnosti EU exkulpuje pouze řada horkých lesklých loužiček mezi sloupy vedení, místo drátů. A to ještě, kdoví jestli.
Takže si představme takový normální blackout, jakých patrně zažijeme větší množství. Ti starší z nás si nostalgicky vzpomenou na padesátá a začátek šedesátých let, kdy se periodicky vypínaly městské čtvrti, případně skupiny vsí a městeček, protože elektřiny byl sice dostatek, ale ne pro všechny. Kutilové zapátrají na internetu a obnoví plynové lampy (pokud na zemní plyn existují), další se vybaví campingovými lampami na propan butan, nebo alespoň svíčkami.
Ovšem, co to udělá s našimi křemíkovými miláčky?
Je docela možné, že pojedou telefonní linky, protože telefony běžně jely i za zmíněných časů vypínání elektřiny, takže teoreticky by linky ADSL a podobné měly zůstat v činnosti, a pokud budou mít serverovny náhradní zdroje, což většinou mají, tak by mohl internet jet. Horší bude, jak se na něj dostat.
Vypadnou totiž modemy, zajišťující spojení mezi telefonním vedením a počítačem. Vypadnou pochopitelně i domácí wi-fi sítě, pokud pro ně nebudeme mít zajištěno náhradní napájení z akumulátorů nebo podobných zdrojů. Vypadnou pochopitelně všechna stolní PC, pokud doma nemáte vlastní generátor. Notebooky pojedou na baterie (jak dlouhou máte výdrž baterií a jaká je pravděpodobnost, že vás to zastihne s plně nabitou baterií?), takže nějaké náhradní napájení modemu by teoreticky stačilo na nějaká opakovaná krátká připojení k internetu.
Patrně nevypadnou hned mobilní sítě, jako nevypadly za povodní. Dokonce bude situace o to příznivější, že nebude přírodní překážka doplňování nádrží jejich náhradních zdrojů, jak tomu za zmíněných povodní bylo. Ovšem, bude tu naftu od nich kde brát? Uvědomte si, že na našem území, snad mimo nějakou expozici technického muzea, není benzínová / naftová pumpa, která by byla funkční na ruční pohon; všechny potřebují elektřinu. Přiznám se, že nejsem informován, kolik z nich je s to nahodit nějaký náhradní zdroj a fungovat na něj, dokud jim nedojdou nádrže. Vojáci a další speciální útvary asi něco takového mít budou, ale po redukci naší armády bude většina podobného vybavení nejspíš v nefunkčním stavu v nějakých skladech.
Mobily ovšem jsou spojeny se stejným problémem jako notebooky, akorát jejich výdrž je větší. Existuje i zařízení, které může reálně výdrž mobilu ještě dále prodloužit, a to je cestovní nabíječka na standardní baterie, místo na elektrickou síť.
Problémem ovšem je často omezené množství přenosu dat za měsíc, které by bylo možné v případě mobilu jako jediného prostředku přístupu rodiny k internetu poměrně snadno vyčerpat. A lze předpokládat, že mobilní operátoři se budou snažit z nastálé situace (coby kvasimonopolní dodavatel internetového připojení) těžit. Leda by je vzal stát tvrdě u huby, což by nebylo asi nic pro stávající politickou garnituru.
Související problémy nastanou ovšem jinde:
Prakticky nikde nepůjde zaplatit kartou (pokud vůbec zůstanou funkční bankovní servery, zajišťující bezhotovostní platební styk) a patrně ani nepůjdou nikde vybrat peníze. Tím se zhroutí zásobování obyvatelstva, pokud nebude prováděno v nějakém nouzovém systému přídělově, jak tomu bývá u katastrof.
A jsme u onoho známého: "Civilizace trvá tři dny poté, co do samoobsluhy přestanou dovážet zboží." Případná existence dostatečného množství zboží, které ovšem nepůjde normálně koupit, bude situaci spíše hrotit.
Dalším problémem je, že i zařízení, která netopí na elektřinu, jsou na elektřině závislá. Zejména se jedná o kotle na plyn a ústřední / etážová topení závislá na čerpadle. Při delších blackoutech můžeme počítat i s tím, že nepůjde ani plyn.
Opět je problémem, že "ekologové" se snaží zakázat kotle a jiné topení na pevná paliva, které jediné v této situaci budou fungovat. Pochopitelně, nebudou fungovat ani ekology prosazované kotle na dřevo s automatikou, protože opět tyto kotle při výpadku elektřiny zkolabují. Jistě k převelikému překvapení ekologů, kteří vědí, že v zásuvce je elektřiny dost a televizi je možné sledovat i při svíčce.
Ekologické (nebo násilně "ekologizované") domácnosti patrně skončí u improvizovaného ohniště uprostřed obýváku, živeného parketami a nábytkem.
(pokračování)
Nechci kopírovat Neffův Blackout. Chci spíše zmínit, co nás v nejbižší době, možná už tuto zimu, čeká: Blackouty vyvolané německými "ekologickými" elektrárnami, fungujícími pouze v případě, že slunce svítí a vítr fouká uvnitř správného rozsahu rychlostí. A pokud podmínky nejsou splněny, nedostává se Německu elektřiny a nasává ji z okolí, mj. i od nás a přes nás. A pokud jede vše naplno, má u Severního moře a Baltu přebytky, které protahuje přes polskou a naši rozvodnou síť, protože sice "ekologicky" vypnuli některé jaderné elektrárny (a další se vypnout chystají) a nastavěli elektrárny "ekologické", ale, rovněž ekologicky, nedoplnili kapacitu své přenosové sítě (protože lineární stavby typu vedení VN a VVN "škodí přírodě") a jinudy než přes nás a Polsko se jejich ekologická elektřina, produkovaná slunečníky a větrníky, k ekologicky uvědomělému a ukázněnému německému občanovi, vyskytujícímu se převážně na jihu a jihozápadě země, nedostane.
Poláci už stavějí megarelé, která v případě přetoků mají odpojit jejich síť od Německa. Ke stejnému kroku jsme byli donuceni i my, ačkoli se tomu naše politická reprezentace, motivovaná zájmy německých firem působících na našem území, silně bránila. Je to jednoduché: V případě, že se Poláci od Německa odříznou, by stejně vedení, spojující naši a německou síť, jednoduše shořela. Tekly by přes ně nikoli procenta až něco přes deset procent nad jejich nominální kapacitu, což se občas stává i dnes a využívá je to doslova na doraz, ale měl by tendenci tam nárazem vletět i dvojnásobek jejich nominální kapacity, což by neustály dráty, poslušné fyzikálním zákonům, nikoli politickému zadání.
Nicméně pokud nastanou průšvihy dříve, než budou tato technická zařízení zprovozněna, může Německo strhnout do blackoutu podstatnou část EU a taková situace může nastat i na našem území. Záleží na tom, jak rychle bude schopna obsluha energetické sítě stíhat odpojení přeshraničních vedení. Přitom politické zadání zřejmě bude "vydržať", pokud to bude jen trochu možné, a dispečery patrně ze zločinu proti ekologii a soudržnosti EU exkulpuje pouze řada horkých lesklých loužiček mezi sloupy vedení, místo drátů. A to ještě, kdoví jestli.
Takže si představme takový normální blackout, jakých patrně zažijeme větší množství. Ti starší z nás si nostalgicky vzpomenou na padesátá a začátek šedesátých let, kdy se periodicky vypínaly městské čtvrti, případně skupiny vsí a městeček, protože elektřiny byl sice dostatek, ale ne pro všechny. Kutilové zapátrají na internetu a obnoví plynové lampy (pokud na zemní plyn existují), další se vybaví campingovými lampami na propan butan, nebo alespoň svíčkami.
Ovšem, co to udělá s našimi křemíkovými miláčky?
Je docela možné, že pojedou telefonní linky, protože telefony běžně jely i za zmíněných časů vypínání elektřiny, takže teoreticky by linky ADSL a podobné měly zůstat v činnosti, a pokud budou mít serverovny náhradní zdroje, což většinou mají, tak by mohl internet jet. Horší bude, jak se na něj dostat.
Vypadnou totiž modemy, zajišťující spojení mezi telefonním vedením a počítačem. Vypadnou pochopitelně i domácí wi-fi sítě, pokud pro ně nebudeme mít zajištěno náhradní napájení z akumulátorů nebo podobných zdrojů. Vypadnou pochopitelně všechna stolní PC, pokud doma nemáte vlastní generátor. Notebooky pojedou na baterie (jak dlouhou máte výdrž baterií a jaká je pravděpodobnost, že vás to zastihne s plně nabitou baterií?), takže nějaké náhradní napájení modemu by teoreticky stačilo na nějaká opakovaná krátká připojení k internetu.
Patrně nevypadnou hned mobilní sítě, jako nevypadly za povodní. Dokonce bude situace o to příznivější, že nebude přírodní překážka doplňování nádrží jejich náhradních zdrojů, jak tomu za zmíněných povodní bylo. Ovšem, bude tu naftu od nich kde brát? Uvědomte si, že na našem území, snad mimo nějakou expozici technického muzea, není benzínová / naftová pumpa, která by byla funkční na ruční pohon; všechny potřebují elektřinu. Přiznám se, že nejsem informován, kolik z nich je s to nahodit nějaký náhradní zdroj a fungovat na něj, dokud jim nedojdou nádrže. Vojáci a další speciální útvary asi něco takového mít budou, ale po redukci naší armády bude většina podobného vybavení nejspíš v nefunkčním stavu v nějakých skladech.
Mobily ovšem jsou spojeny se stejným problémem jako notebooky, akorát jejich výdrž je větší. Existuje i zařízení, které může reálně výdrž mobilu ještě dále prodloužit, a to je cestovní nabíječka na standardní baterie, místo na elektrickou síť.
Problémem ovšem je často omezené množství přenosu dat za měsíc, které by bylo možné v případě mobilu jako jediného prostředku přístupu rodiny k internetu poměrně snadno vyčerpat. A lze předpokládat, že mobilní operátoři se budou snažit z nastálé situace (coby kvasimonopolní dodavatel internetového připojení) těžit. Leda by je vzal stát tvrdě u huby, což by nebylo asi nic pro stávající politickou garnituru.
Související problémy nastanou ovšem jinde:
Prakticky nikde nepůjde zaplatit kartou (pokud vůbec zůstanou funkční bankovní servery, zajišťující bezhotovostní platební styk) a patrně ani nepůjdou nikde vybrat peníze. Tím se zhroutí zásobování obyvatelstva, pokud nebude prováděno v nějakém nouzovém systému přídělově, jak tomu bývá u katastrof.
A jsme u onoho známého: "Civilizace trvá tři dny poté, co do samoobsluhy přestanou dovážet zboží." Případná existence dostatečného množství zboží, které ovšem nepůjde normálně koupit, bude situaci spíše hrotit.
Dalším problémem je, že i zařízení, která netopí na elektřinu, jsou na elektřině závislá. Zejména se jedná o kotle na plyn a ústřední / etážová topení závislá na čerpadle. Při delších blackoutech můžeme počítat i s tím, že nepůjde ani plyn.
Opět je problémem, že "ekologové" se snaží zakázat kotle a jiné topení na pevná paliva, které jediné v této situaci budou fungovat. Pochopitelně, nebudou fungovat ani ekology prosazované kotle na dřevo s automatikou, protože opět tyto kotle při výpadku elektřiny zkolabují. Jistě k převelikému překvapení ekologů, kteří vědí, že v zásuvce je elektřiny dost a televizi je možné sledovat i při svíčce.
Ekologické (nebo násilně "ekologizované") domácnosti patrně skončí u improvizovaného ohniště uprostřed obýváku, živeného parketami a nábytkem.
(pokračování)
pátek 1. listopadu 2013
"Dnes naposled" aneb Konec světa, jak ho známe (2)
Konec internetu
V souvislosti s rozvojem internetu existuje trend přesouvat řadu aktivit do tohoto prostoru a využívat ho jako další médium. Dokonce vím o lékařích, kteří se zbavili, nebo se alespoň systematicky zbavují své odborné knihovny s tím, že vše je možné najít na netu, byť třeba v neveřejných databázích, alespoň formálně oddělených od "veřejného" kyberprostoru. Existují nemocnice a jiné zdravotnické instituce, kde se pohybuje přes internet, byť chráněná silným (snad) šifrováním, lékařská dokumentace a některá je dokonce po zadání přístupového hesla k dispozici i pacientům.
Je to velice hezký obraz, respektive byl by, kdyby, jak praví klasik, nečekal za rohem této idylicky vypadající internetové uličky ošklivý chlap s velikým klackem: internetová cenzura.
Velice známý je případ, kdy naprosto nekompetentní, a navíc ještě idiotsky provedené technické opatření provedlo znepřístupnění celé Wikipedie. Kvůli tomuhle obrázku (odkaz), který navíc existuje v tisících exemplářů diskofilů a dalších fanoušků skupiny Scorpions.
Zde to byl případ fašistoidní skupiny, bojující za "mravnost na internetu" a získávající pro své pochybné aktivity podporu přinejmenším stejně pochybných politiků.
Nicméně existují podobné programy, zcela automatické, které různými způsoby vyhodnocují podíl nahé kůže ("zvládnou" i malované akty nebo např. fotografie soch) a pokud jsou propojeny s nějakým blokovacím software, mohou zablokovat příslušné stránky. A to zcela automaticky, bez jakéhokoli korekce člověkem.
Proslulým rejdištěm těchto aktivit se stal FaceBook, nicméně objevují se i jinde. Nastávají problémy s přístupností webů uměleckých galerií, i medicínského materiálu.
Je tendence, aby cenzuru "nevhodné" stránky nebo celého serveru provedl nějaký automat naprosto okamžitě, a to i v zemích, kde cenzura jako taková je vyhražena moci soudní a musí ji předcházet regulérní soudní proces.
V této souvislosti bych rád vzpomenul novelu Stanislava Lema "Vyšetřování", v níž expert a kriminalista v jednom z oddychových časů vedou dialog nad tehdy akutními problémy studené války mezi dvěma supervelmocemi:
Expert poukáže na zajímavý fakt: Aby reakce na ohrožení ze strany protivníka byla dostatečně rychlá, musí být řada pravomocí ohledně odpovědi na detekovaný počátek nepřátelského jaderného úderu přenesena na počítače. Přičemž čím promptnější má odpověď být, tím více faktických pravomocí musejí počítače získat. Odpověď druhé strany, za předpokladu, že úroveň jak raket s jadernými hlavicemi, tak i zařízení na jejich zničení, je srovnatelná, může být logicky jen taková, že i ona předá svým počítačům srovnatelnou úroveň pravomocí. Pochopitelně, na to odpoví i strana opačná prohloubením samostatnosti a odpovědnosti kybernetických systémů, dojde k odpovědi ... až nakonec na obou stranách fronty dostanou počítače pravomoc "o své vůli" zahájit všeobecnou jadernou válku.
Pochopitelně, tohle se v reálu naštěstí nikdy nestalo, protože bychom zde nejspíš nebyli. Až po skončení studené války se objevily ucelenější zprávy o tom, kolikrát vlastně byl svět na samém okraji jaderné apokalypsy, protože automatické systémy, jak americké tak i sovětské, vyhodnotily nějaký atypický přírodní jev jako blížící se rakety s jadernými hlavicemi protější strany. Je třeba si uvědomit, že vlastní rakety by musely být odpáleny dříve, než začnou vybuchovat hlavice těch nepřátelských, protože jednak jsou raketová sila vysoko na seznamu cílů, jednak i nezničené rakety mohou mít potíže při startu v atmosféře bičované jadernými výbuchy (včetně možností zničení jejich elektroniky elektromagnetickými pulsy).
Nedávno (2012) byl oceněn vysokým vyznamenáním bývalý sovětský důstojník, který při počítačovém planém poplachu neztratil hlavu a vzal na sebe odpovědnost, že "několik raket", které poplach způsobily, nebude masový raketojaderný úder NATO, ale chyba systému. Což se později potvrdilo, ovšem v době, kdy by už při předpisovém postupu byly sovětské jaderné střely ve vzduchu.
Lze odhadnout, že i ruské protesty proti radaru v Brdech byly především motivovány tím, že by se vylepšil systém včasné výstrahy a zkrátila se na straně NATO potenciální doba váhání, zda jde o reálný útok, nebo radarový či počítačový artefakt.
Ale vraťme se k tomu internetu:
Už dnes existují operace s konzultací odborníka, často z jiného města, státu, kontinentu, po internetu. Chvíle, kdy operatér bude sedět v jedné zemi a nad pacientem se bude sklánět jím řízený automat, není asi tak daleko. Konec konců, není to o mnoho náročnější než řízení bezpilotních letadel, nebo internetové spojení náhražky vaginy s náhražkou penisu, kteréhož dobrodinní se dostávalo ženatým a vdaným příslušníkům operace Pouštní bouře za účelem sexu s jejich partnery doma.
A nyní si představte situaci, kdy např. probíhá operace po internetu a nějaký automatický strážce morálky dospěje k názoru, že se jedná o pornografický stream (v případě operace dítěte navíc ještě se zvlášť zavrženíhodnou tématikou) a stream automaticky přeruší. Pochopitelně, může to být šifrované, jenže současně platí, že co je šifrované, to je podezřelé a čím silnější šifra je, tím podezřelejší to je, protože "slušný uživatel internetu přece nemá co skrývat".
Záleží amozřejmě na tom, co se konkrétně odstřelí, protože pokud by nějaký automat odstřelil "nemravnou nahotu" někde na medicínském serveru (případně dospěl na základě analýzy textu, že se jedná o pornografii, protože se tam zmiňují pohlavní orgány) a odstavil jeho spojení se zbytkem internetu, zlikvidoval by mnoho dalších služeb. Nemusí to být tak dramatické, jako k.o. dálkově řízeného operatéra (ať lidského nebo kybernetického), stačí, když budou znedostupněny např. informace o akutních pacientech, ležících na ARO, nebo se znedostupní výsledky laboratorních testů (a v řadě případů i v takových případech může hrozit nebezpečí z prodlení, konec konců, proto je u některých stavů indikováno jejich provedení na počkání).
Nicméně i znedostupnění nějaké učebnice na webu, protože papírová už není k dispozici, může být nepříjemné v případě pacientů s raritními nebo atypicky nakombinovanými chorobami.
Problém zmiňovaných "strážců morálky" a naprosto stejně i třeba "strážců autorských práv" je skutečnost, že se jedná velice často o v podstatě anonymní organizace s nulovou odpovědností za spáchané škody (což jsme viděli i v případě působení BSA v ČR). Soudy, které o podobných zákrocích rozhodují LEGE ARTIS, jakousi odpovědnost za nesprávná rozhodnutí (nebo jejich nesprávné provedení) mají, byť je odškodnění vymáhatelné od státu, nikoli jednotlivých soudů či pochybyvších soudců.
Jistěže, lze vybudovat "bezpečný medicínský internet", zcela oddělený od sítě. Nebo alespoň oddělený tak, že bude používat oddělený systém serverů a bude mít společné jen některé páteřní linky. Nicméně, "každý špás něco stojí", a takovýto paralelní (nebo částečně paralelní) internet zcela jistě zadarmo nebude. A každá koruna do něj vražená z rozpočtu zdravotnictví se bude muset ušetřit na pacientech, což znamená horší dostupnost léčby, méně kvalitní léčbu a případně i neposkytnutí léčby některým pacientům.
Pochopitelně, mohl by to někdo sponzorovat. O jedné skupině sponzorů bych věděl: Byli by to provozovatelé a návštěvníci pornografických stránek, kteří by se na takovou bezpečnou a nevypnutelnou síť rádi přesunuli.
(pokračování)
V souvislosti s rozvojem internetu existuje trend přesouvat řadu aktivit do tohoto prostoru a využívat ho jako další médium. Dokonce vím o lékařích, kteří se zbavili, nebo se alespoň systematicky zbavují své odborné knihovny s tím, že vše je možné najít na netu, byť třeba v neveřejných databázích, alespoň formálně oddělených od "veřejného" kyberprostoru. Existují nemocnice a jiné zdravotnické instituce, kde se pohybuje přes internet, byť chráněná silným (snad) šifrováním, lékařská dokumentace a některá je dokonce po zadání přístupového hesla k dispozici i pacientům.
Je to velice hezký obraz, respektive byl by, kdyby, jak praví klasik, nečekal za rohem této idylicky vypadající internetové uličky ošklivý chlap s velikým klackem: internetová cenzura.
Velice známý je případ, kdy naprosto nekompetentní, a navíc ještě idiotsky provedené technické opatření provedlo znepřístupnění celé Wikipedie. Kvůli tomuhle obrázku (odkaz), který navíc existuje v tisících exemplářů diskofilů a dalších fanoušků skupiny Scorpions.
Zde to byl případ fašistoidní skupiny, bojující za "mravnost na internetu" a získávající pro své pochybné aktivity podporu přinejmenším stejně pochybných politiků.
Nicméně existují podobné programy, zcela automatické, které různými způsoby vyhodnocují podíl nahé kůže ("zvládnou" i malované akty nebo např. fotografie soch) a pokud jsou propojeny s nějakým blokovacím software, mohou zablokovat příslušné stránky. A to zcela automaticky, bez jakéhokoli korekce člověkem.
Proslulým rejdištěm těchto aktivit se stal FaceBook, nicméně objevují se i jinde. Nastávají problémy s přístupností webů uměleckých galerií, i medicínského materiálu.
Je tendence, aby cenzuru "nevhodné" stránky nebo celého serveru provedl nějaký automat naprosto okamžitě, a to i v zemích, kde cenzura jako taková je vyhražena moci soudní a musí ji předcházet regulérní soudní proces.
V této souvislosti bych rád vzpomenul novelu Stanislava Lema "Vyšetřování", v níž expert a kriminalista v jednom z oddychových časů vedou dialog nad tehdy akutními problémy studené války mezi dvěma supervelmocemi:
Expert poukáže na zajímavý fakt: Aby reakce na ohrožení ze strany protivníka byla dostatečně rychlá, musí být řada pravomocí ohledně odpovědi na detekovaný počátek nepřátelského jaderného úderu přenesena na počítače. Přičemž čím promptnější má odpověď být, tím více faktických pravomocí musejí počítače získat. Odpověď druhé strany, za předpokladu, že úroveň jak raket s jadernými hlavicemi, tak i zařízení na jejich zničení, je srovnatelná, může být logicky jen taková, že i ona předá svým počítačům srovnatelnou úroveň pravomocí. Pochopitelně, na to odpoví i strana opačná prohloubením samostatnosti a odpovědnosti kybernetických systémů, dojde k odpovědi ... až nakonec na obou stranách fronty dostanou počítače pravomoc "o své vůli" zahájit všeobecnou jadernou válku.
Pochopitelně, tohle se v reálu naštěstí nikdy nestalo, protože bychom zde nejspíš nebyli. Až po skončení studené války se objevily ucelenější zprávy o tom, kolikrát vlastně byl svět na samém okraji jaderné apokalypsy, protože automatické systémy, jak americké tak i sovětské, vyhodnotily nějaký atypický přírodní jev jako blížící se rakety s jadernými hlavicemi protější strany. Je třeba si uvědomit, že vlastní rakety by musely být odpáleny dříve, než začnou vybuchovat hlavice těch nepřátelských, protože jednak jsou raketová sila vysoko na seznamu cílů, jednak i nezničené rakety mohou mít potíže při startu v atmosféře bičované jadernými výbuchy (včetně možností zničení jejich elektroniky elektromagnetickými pulsy).
Nedávno (2012) byl oceněn vysokým vyznamenáním bývalý sovětský důstojník, který při počítačovém planém poplachu neztratil hlavu a vzal na sebe odpovědnost, že "několik raket", které poplach způsobily, nebude masový raketojaderný úder NATO, ale chyba systému. Což se později potvrdilo, ovšem v době, kdy by už při předpisovém postupu byly sovětské jaderné střely ve vzduchu.
Lze odhadnout, že i ruské protesty proti radaru v Brdech byly především motivovány tím, že by se vylepšil systém včasné výstrahy a zkrátila se na straně NATO potenciální doba váhání, zda jde o reálný útok, nebo radarový či počítačový artefakt.
Ale vraťme se k tomu internetu:
Už dnes existují operace s konzultací odborníka, často z jiného města, státu, kontinentu, po internetu. Chvíle, kdy operatér bude sedět v jedné zemi a nad pacientem se bude sklánět jím řízený automat, není asi tak daleko. Konec konců, není to o mnoho náročnější než řízení bezpilotních letadel, nebo internetové spojení náhražky vaginy s náhražkou penisu, kteréhož dobrodinní se dostávalo ženatým a vdaným příslušníkům operace Pouštní bouře za účelem sexu s jejich partnery doma.
A nyní si představte situaci, kdy např. probíhá operace po internetu a nějaký automatický strážce morálky dospěje k názoru, že se jedná o pornografický stream (v případě operace dítěte navíc ještě se zvlášť zavrženíhodnou tématikou) a stream automaticky přeruší. Pochopitelně, může to být šifrované, jenže současně platí, že co je šifrované, to je podezřelé a čím silnější šifra je, tím podezřelejší to je, protože "slušný uživatel internetu přece nemá co skrývat".
Záleží amozřejmě na tom, co se konkrétně odstřelí, protože pokud by nějaký automat odstřelil "nemravnou nahotu" někde na medicínském serveru (případně dospěl na základě analýzy textu, že se jedná o pornografii, protože se tam zmiňují pohlavní orgány) a odstavil jeho spojení se zbytkem internetu, zlikvidoval by mnoho dalších služeb. Nemusí to být tak dramatické, jako k.o. dálkově řízeného operatéra (ať lidského nebo kybernetického), stačí, když budou znedostupněny např. informace o akutních pacientech, ležících na ARO, nebo se znedostupní výsledky laboratorních testů (a v řadě případů i v takových případech může hrozit nebezpečí z prodlení, konec konců, proto je u některých stavů indikováno jejich provedení na počkání).
Nicméně i znedostupnění nějaké učebnice na webu, protože papírová už není k dispozici, může být nepříjemné v případě pacientů s raritními nebo atypicky nakombinovanými chorobami.
Problém zmiňovaných "strážců morálky" a naprosto stejně i třeba "strážců autorských práv" je skutečnost, že se jedná velice často o v podstatě anonymní organizace s nulovou odpovědností za spáchané škody (což jsme viděli i v případě působení BSA v ČR). Soudy, které o podobných zákrocích rozhodují LEGE ARTIS, jakousi odpovědnost za nesprávná rozhodnutí (nebo jejich nesprávné provedení) mají, byť je odškodnění vymáhatelné od státu, nikoli jednotlivých soudů či pochybyvších soudců.
Jistěže, lze vybudovat "bezpečný medicínský internet", zcela oddělený od sítě. Nebo alespoň oddělený tak, že bude používat oddělený systém serverů a bude mít společné jen některé páteřní linky. Nicméně, "každý špás něco stojí", a takovýto paralelní (nebo částečně paralelní) internet zcela jistě zadarmo nebude. A každá koruna do něj vražená z rozpočtu zdravotnictví se bude muset ušetřit na pacientech, což znamená horší dostupnost léčby, méně kvalitní léčbu a případně i neposkytnutí léčby některým pacientům.
Pochopitelně, mohl by to někdo sponzorovat. O jedné skupině sponzorů bych věděl: Byli by to provozovatelé a návštěvníci pornografických stránek, kteří by se na takovou bezpečnou a nevypnutelnou síť rádi přesunuli.
(pokračování)
středa 30. října 2013
"Dnes naposled" aneb Konec světa, jak ho známe (1)
(předneseno na Fénixconu 2012)
Úvod
Dlouho jsem rozvažoval, co by mělo vlastně být naposled.
Zcela jistě se toho může stát více, co by bylo "naposled". A ještě k tomu by u toho měl asistovat lékař. Nejlépe patolog, protože u toho je ono "naposled" docela častá záležitost.
Jistěže by se toho dalo vyprávět mnohé. Ono "naposled" s laskavou dopomocí kolegů může nastat bez ohledu na skutečnost, že euthanásie zatím není úředně povolena. Nehledě k tomu, že kolegové mohou "naposled" posloužit jako jacísi "prefunebráci", transportující svého kolegu v noci po hotelu, když si usmyslel zesnout v nesprávném pokoji a v nesprávném loži, navíc v náručí nesprávné ženy, aby dekórum bylo zachováno (načež se to, pochopitelně, rozkecá - i s trochou závisti: zesnout v náručí o třicet let mladší milenky a zrovna při TOM, no, řekněte, komu z nás se to poštěstí?).
Nicméně toto téma, právě pro svou banalitu a atraktivitu současně, je natolik otřepané, že může maximálně posloužit k lehkému připoprobuzení posluchačů, kteří, znaveni registračními procedurami, zasedli do pohodlných seslí zde v sále.
Nad tím "dnes naposled" jsem se zamýšlel dlouho. I dlouho poté, co jsem odevzdal anotaci své přednášky k vytištění.
Konec konců, většina z nás jsou zde pamětníci, kteří zcela jistě zažili nějaký ten konec lidského života, tedy, krom toho svého, zažili i konec státu (a někteří i několika, přinejmenším ČSSR a ČSFR, o blízkém či vzdálenějším zahraničí se raději ani nebudu zmiňovat). Zažili jsme i pád režimu (minimálně toho pod rudou vlajkou) i ledacos dalšího.
A vlastně jsme zažili i to, co mě nakonec napadlo, jako nosné téma, byť i to je notně otřepané:
Konec světa, jak ho známe
Konec konců, i takové věci se přes pamětníky z nás už přehnaly. Ti starší z nás zažili konec světa, ve kterém nelétaly žádné družice (leda mimozemšťanů) i konec světa, v němž létání do kosmu, potažmo na Měsíc, bylo výsadou spisovatelů SF a jejich literárních předchůdců. Zažili jsme na několikrát krach socializujících myšlenek:
- krach socialismu stalinského typu a pokus o jeho "zlidštění"
- krach předcházejícího pokusu
- krach režimu, který z předchozího procesu vzešel
Svět, jaký známe však může končit i takto:
Ukázka je z románu Malevil od R. Merle. Obyvatelé malevilské kumunity, přeživší jadernou apokalypsu, právě potřeli zločineckou tlupu, která obsadila sídlo podobně přeživší sousední komunity, terorizovala její obyvatele a jednu z menších sousedních komunit vyvraždila.
Jeden z členů bojové skupiny byl vyslán podívat se po náčelníkovi zločinecké tlupy, který byl na samém začátku jejího zmasakrování odstřelen šípem.
Hervé se vrací, tlačí kolo s přivázanou hazukou. Tvář nad černou bradkou má bledou, ztrhanou. Opře kolo o svah, shodí z ramene jednu ze dvou pušek a přistoupí k nám.
"Feyrac není mrtvý," řekne hlasem, který ztratil všechnu barvu.
"Hrozně trpí. Poprosil mě o vodu."
"No a?"
"Co mám dělat?"
Pohlédnu na něj.
"To máš jednoduché. Skočíš do auta, zajedeš do Malejacu a zatelefonuješ na kliniku pro sanitku. V neděli mu doneseme pomeranče."
Zvláštní věc, lomcuje mnou hněv, ale při těch slovech z dřívějších časů mě postupně zaplaví smutek. Hervé, hlavu sklopenou, škrábe špičkou boty po asfaltu.
"Moc se mi to nelíbí," hlesne přiškrceně. Přikročí k nám Maurice.
"Já bych tam šel," nabídne se, a jak se na mne podívá, černé oči ve štěrbině víček se mu zalesknou.
On nezapomněl. Na nic. Na kamaráda Reného ani na Courcejac.
"Jdu," řekne Hervé, jako by se začal probírat. Sesmekne z ramene řemen pušky a odchází. Chůzi má každým krokem pevnější.
Je mi jasné, co se stalo: Feyrac ho požádal, aby mu dal napít, a reflex vlastní lidskému živočichu ihned vykonal své. Feyrac byl tím okamžikem tabu. Otočím se k zajatcům.
...
Třeskne výstřel. Připadá mi neobvykle silný a jaksi překvapivě se mi při něm uleví.
Fantasie spisovatelů o konci světa
Tyto fantasie jsou nepřeberné a předchozí ukázka je pouze malým zlomkem světového písemnictví na toto téma. Konec konců, je to téma i velice atraktivní, protože může být pojato jako moralita, drama, tragédie i sled humorných scén. Přitom je zde zaručena určitá bombastičnost, přímo vybízející k barnumské reklamě pro každé dílo, které je alespoň po řemeslné stránce ucházející.
Konec světa, jak jsme ho znali, se, pochopitelně vyskytuje i ve fantasy. O čem jiném je situace hobita Froda, když se, ve svém dosud poklidném životě, pojednou dozví o Prstenu, jeho pánovi, černých jezdcích, kteří mu už funí v zádech, atd. To je konec všeho, čím do té doby žil.
Konec světa se může připravovat dlouho s narůstajícím napětím, signalizujícím, alespoň pro vnímavé, blížící se Velký Průšvih, může přijít znenadání, jako menší planetka přímo od Slunce, nebo nepozorná uklizečka, stoupnuvší při šúrování světel na pověstný červený knoflík.
A co realita? (pokračování)
Úvod
Dlouho jsem rozvažoval, co by mělo vlastně být naposled.
Zcela jistě se toho může stát více, co by bylo "naposled". A ještě k tomu by u toho měl asistovat lékař. Nejlépe patolog, protože u toho je ono "naposled" docela častá záležitost.
Jistěže by se toho dalo vyprávět mnohé. Ono "naposled" s laskavou dopomocí kolegů může nastat bez ohledu na skutečnost, že euthanásie zatím není úředně povolena. Nehledě k tomu, že kolegové mohou "naposled" posloužit jako jacísi "prefunebráci", transportující svého kolegu v noci po hotelu, když si usmyslel zesnout v nesprávném pokoji a v nesprávném loži, navíc v náručí nesprávné ženy, aby dekórum bylo zachováno (načež se to, pochopitelně, rozkecá - i s trochou závisti: zesnout v náručí o třicet let mladší milenky a zrovna při TOM, no, řekněte, komu z nás se to poštěstí?).
Nicméně toto téma, právě pro svou banalitu a atraktivitu současně, je natolik otřepané, že může maximálně posloužit k lehkému připoprobuzení posluchačů, kteří, znaveni registračními procedurami, zasedli do pohodlných seslí zde v sále.
Nad tím "dnes naposled" jsem se zamýšlel dlouho. I dlouho poté, co jsem odevzdal anotaci své přednášky k vytištění.
Konec konců, většina z nás jsou zde pamětníci, kteří zcela jistě zažili nějaký ten konec lidského života, tedy, krom toho svého, zažili i konec státu (a někteří i několika, přinejmenším ČSSR a ČSFR, o blízkém či vzdálenějším zahraničí se raději ani nebudu zmiňovat). Zažili jsme i pád režimu (minimálně toho pod rudou vlajkou) i ledacos dalšího.
A vlastně jsme zažili i to, co mě nakonec napadlo, jako nosné téma, byť i to je notně otřepané:
Konec světa, jak ho známe
Konec konců, i takové věci se přes pamětníky z nás už přehnaly. Ti starší z nás zažili konec světa, ve kterém nelétaly žádné družice (leda mimozemšťanů) i konec světa, v němž létání do kosmu, potažmo na Měsíc, bylo výsadou spisovatelů SF a jejich literárních předchůdců. Zažili jsme na několikrát krach socializujících myšlenek:
- krach socialismu stalinského typu a pokus o jeho "zlidštění"
- krach předcházejícího pokusu
- krach režimu, který z předchozího procesu vzešel
Svět, jaký známe však může končit i takto:
Ukázka je z románu Malevil od R. Merle. Obyvatelé malevilské kumunity, přeživší jadernou apokalypsu, právě potřeli zločineckou tlupu, která obsadila sídlo podobně přeživší sousední komunity, terorizovala její obyvatele a jednu z menších sousedních komunit vyvraždila.
Jeden z členů bojové skupiny byl vyslán podívat se po náčelníkovi zločinecké tlupy, který byl na samém začátku jejího zmasakrování odstřelen šípem.
Hervé se vrací, tlačí kolo s přivázanou hazukou. Tvář nad černou bradkou má bledou, ztrhanou. Opře kolo o svah, shodí z ramene jednu ze dvou pušek a přistoupí k nám.
"Feyrac není mrtvý," řekne hlasem, který ztratil všechnu barvu.
"Hrozně trpí. Poprosil mě o vodu."
"No a?"
"Co mám dělat?"
Pohlédnu na něj.
"To máš jednoduché. Skočíš do auta, zajedeš do Malejacu a zatelefonuješ na kliniku pro sanitku. V neděli mu doneseme pomeranče."
Zvláštní věc, lomcuje mnou hněv, ale při těch slovech z dřívějších časů mě postupně zaplaví smutek. Hervé, hlavu sklopenou, škrábe špičkou boty po asfaltu.
"Moc se mi to nelíbí," hlesne přiškrceně. Přikročí k nám Maurice.
"Já bych tam šel," nabídne se, a jak se na mne podívá, černé oči ve štěrbině víček se mu zalesknou.
On nezapomněl. Na nic. Na kamaráda Reného ani na Courcejac.
"Jdu," řekne Hervé, jako by se začal probírat. Sesmekne z ramene řemen pušky a odchází. Chůzi má každým krokem pevnější.
Je mi jasné, co se stalo: Feyrac ho požádal, aby mu dal napít, a reflex vlastní lidskému živočichu ihned vykonal své. Feyrac byl tím okamžikem tabu. Otočím se k zajatcům.
...
Třeskne výstřel. Připadá mi neobvykle silný a jaksi překvapivě se mi při něm uleví.
Fantasie spisovatelů o konci světa
Tyto fantasie jsou nepřeberné a předchozí ukázka je pouze malým zlomkem světového písemnictví na toto téma. Konec konců, je to téma i velice atraktivní, protože může být pojato jako moralita, drama, tragédie i sled humorných scén. Přitom je zde zaručena určitá bombastičnost, přímo vybízející k barnumské reklamě pro každé dílo, které je alespoň po řemeslné stránce ucházející.
Konec světa, jak jsme ho znali, se, pochopitelně vyskytuje i ve fantasy. O čem jiném je situace hobita Froda, když se, ve svém dosud poklidném životě, pojednou dozví o Prstenu, jeho pánovi, černých jezdcích, kteří mu už funí v zádech, atd. To je konec všeho, čím do té doby žil.
Konec světa se může připravovat dlouho s narůstajícím napětím, signalizujícím, alespoň pro vnímavé, blížící se Velký Průšvih, může přijít znenadání, jako menší planetka přímo od Slunce, nebo nepozorná uklizečka, stoupnuvší při šúrování světel na pověstný červený knoflík.
A co realita? (pokračování)
čtvrtek 24. října 2013
Referendum? Úsvit? Ovšemže ano!
Aktuálně v souvislosti s překročením Okamurova "Úsvitu přímé demokracie" přes pětiprocentní práh v posledních průzkumech před nasazením "bobříka mlčení" průzkumovým agenturám jsme masírováni z řad politiků hláškami o tom, jak je referendum "škodlivé", "populistické", jak bychom v případě referend "byli v permanentním předvolebním období". Podobné hlášky jsme od našich politiků slýchali již dříve, maximálně byly v těchto dnech osvěženy roztomilým sloganem: "Víc než referendum nám chybí zákon o státní službě!"
Podíváme-li se na tyhle zvěsti obecně, je, pochopitelně, vše jinak.
Zákon o státní službě si naprostá většina volených politiků představuje zhruba tak, že jimi dosazeného úředníka nebude moci nikdo vyhodit ani když následně prohrají volby a on dál bude moci přihrávat kšefty kmotrům, napojeným na jejich stranu. Takováto státní služba je, pochopitelně, na jedinou věc. Tu všichni známe, protože ji pravidelně vypouštíme do kanalizace (starší do plínek, mladší také, ale s těmi jako se čtenáři tohoto blogu nepočítám).
Zákony o referendu, které se nám snažily vnutit některé ze zavedených politických stran, se velmi podobaly známému vtipu z období před rokem 1989, kdy se říkalo, že Strana připravuje novinku: Všichni občané starší 80 let budou moci volně vycestovat na Západ, bude jim stačit pouze písemné svolení obou rodičů.
Referendum, i to celostátní, musí být:
1. Neomezené co do tématiky. I kdyby otázka měla znít: "Vyvraždit tu a tu minoritu Ano x Ne?", je to zcela legitimní, a pokud nějaká minorita na... tolik příslušníků majority, eventuálně plus další minority, tak si něco podobného zaslouží přinejmenším jako praktickou aplikaci kolektivní Darwinovy ceny. Navíc existence takovéto možnosti na straně jedné a neúspěšné, leč úspěchu se blížící, hlasování na stejnou nebo podobnou otázku někdy dříve, případně průzkumy přízně takovéhoto řešení, by měly být dostatečným "posledním vážným varováním" aby dotyčná minorita udělala ve vztazích k ostatním občanům manévr "čelem vzad" (a pokud ne, tak ten Darwin přijde zaslouženě)*.
2. Reálně dosažitelný počet hlasů pod peticí za vypsání referenda. Tedy bez možností různých piškuntálií, kterých jsme byli svědky v souvislosti s poslední volbou hlavy státu (s "vyřazováním podezřelých hlasů a přepočtem"). Ideální by byl stav, jaký mají v sousedním Rakousku, kdy nutný počet hlasů je cca desetinový, než kolik podpisů se požadovalo po presidentských kandidátech, a hlasy se odevzdávají na rakouské obdobě našeho Czechpointu, tedy stát sám sobě ručí za identitu hlasujících.
3. Závaznost výsledku referenda bez ohledu na počet odevzdaných hlasů (tak, jak to bylo v případě referenda o vstupu do EU). Maximálně bych požadoval 50+ procent účasti oprávněných voličů v případě, kdy by se měla měnit ústava, nebo by měl mít výsledek referenda sílu ústavního zákona.
Referendum má tu výhodu, že lze poměrně snadno koupit 100+ poslanců, ale koupit řádově 2 - 3 miliony voličů je poměrně náročnější. Jistěže je lze zblbnout mediální masáží, ale v tom se referendum od předvolebních agitek nijak neliší. Naopak, zatímco zvolení "zastupitelé", jednající v přímém (stoosmdesátistupňovém) rozporu s předvolebními sliby, "smlouvami s voliči" apod., se budou držet Parlamentu jako exkrement košile po celé čtyřleté funkční období, většina civilizovaných zemí umožňuje po roce až dvou referendum na stejné téma, schopné zjevný nesmysl napravit. Druhou věcí je, že by mohla existovat klausule pokrývající případy vysloveně lživé agitace pro vítězný názor, která by mohla umožnit "nápravné" referendum i dříve.
Referendum zcela jistě není všelék na všechny neduhy naší politiky. Takový, obávám se, ani neexistuje (moc neberu ani těch sedm spravedlivých s právem střílet, kterých se někteří dožadují). Nicméně je to cesta, jak omezit nejhorší výstřelky, kdy jednání zastupitelů jde proti vůli naprosté většiny občanů (takzvané "církevní restituce", s nimiž ve vyhlášené podobě nesouhlasí něco mezi dvěma třetinami a třemi čtvrtinami voličů, jsou toho zářným příkladem).
Představu, že bychom se "ureferendovali", naprosto odmítám. Zastávám názor, že možnost referenda, schopného zvrátit výsledky nejřvavějších šejdířin a kmotrovin, považuji za důležitý prvek, který by mohl kultivovat naše zastupitele a vést je k vyšší odpovědnosti.
______________________________
* I v nacistickém Německu byla podstata zacházení se Židy před běžnou populací velmi důsledně a pečlivě utajována. Skutečná podstata "konečného řešení" nebyla známa ani všem jeho vykonavatelům. Lze se důvodně domnívat, že ani Hitlerovi by se nepodařilo zmasírovat německou populaci tak, aby při tajném hlasování a férovém sečtení hlasů dostal kýženou nadpoloviční většinu (to ještě pomíjím fakt, že referendu by měla předcházet férová a vyrovnaná diskuse o argumentech pro a proti, jaká by se za nacistů nemohla konat). A pokud by uvedené atributy naplněny nebyly, pak by nešlo o referendum, ale jen jakousi parodii, ve stylu voleb za minulého režimu. Byť by to třeba totalitní režim za referendum vydával a snažil se to použít k legitimizování svých aktivit.
Podíváme-li se na tyhle zvěsti obecně, je, pochopitelně, vše jinak.
Zákon o státní službě si naprostá většina volených politiků představuje zhruba tak, že jimi dosazeného úředníka nebude moci nikdo vyhodit ani když následně prohrají volby a on dál bude moci přihrávat kšefty kmotrům, napojeným na jejich stranu. Takováto státní služba je, pochopitelně, na jedinou věc. Tu všichni známe, protože ji pravidelně vypouštíme do kanalizace (starší do plínek, mladší také, ale s těmi jako se čtenáři tohoto blogu nepočítám).
Zákony o referendu, které se nám snažily vnutit některé ze zavedených politických stran, se velmi podobaly známému vtipu z období před rokem 1989, kdy se říkalo, že Strana připravuje novinku: Všichni občané starší 80 let budou moci volně vycestovat na Západ, bude jim stačit pouze písemné svolení obou rodičů.
Referendum, i to celostátní, musí být:
1. Neomezené co do tématiky. I kdyby otázka měla znít: "Vyvraždit tu a tu minoritu Ano x Ne?", je to zcela legitimní, a pokud nějaká minorita na... tolik příslušníků majority, eventuálně plus další minority, tak si něco podobného zaslouží přinejmenším jako praktickou aplikaci kolektivní Darwinovy ceny. Navíc existence takovéto možnosti na straně jedné a neúspěšné, leč úspěchu se blížící, hlasování na stejnou nebo podobnou otázku někdy dříve, případně průzkumy přízně takovéhoto řešení, by měly být dostatečným "posledním vážným varováním" aby dotyčná minorita udělala ve vztazích k ostatním občanům manévr "čelem vzad" (a pokud ne, tak ten Darwin přijde zaslouženě)*.
2. Reálně dosažitelný počet hlasů pod peticí za vypsání referenda. Tedy bez možností různých piškuntálií, kterých jsme byli svědky v souvislosti s poslední volbou hlavy státu (s "vyřazováním podezřelých hlasů a přepočtem"). Ideální by byl stav, jaký mají v sousedním Rakousku, kdy nutný počet hlasů je cca desetinový, než kolik podpisů se požadovalo po presidentských kandidátech, a hlasy se odevzdávají na rakouské obdobě našeho Czechpointu, tedy stát sám sobě ručí za identitu hlasujících.
3. Závaznost výsledku referenda bez ohledu na počet odevzdaných hlasů (tak, jak to bylo v případě referenda o vstupu do EU). Maximálně bych požadoval 50+ procent účasti oprávněných voličů v případě, kdy by se měla měnit ústava, nebo by měl mít výsledek referenda sílu ústavního zákona.
Referendum má tu výhodu, že lze poměrně snadno koupit 100+ poslanců, ale koupit řádově 2 - 3 miliony voličů je poměrně náročnější. Jistěže je lze zblbnout mediální masáží, ale v tom se referendum od předvolebních agitek nijak neliší. Naopak, zatímco zvolení "zastupitelé", jednající v přímém (stoosmdesátistupňovém) rozporu s předvolebními sliby, "smlouvami s voliči" apod., se budou držet Parlamentu jako exkrement košile po celé čtyřleté funkční období, většina civilizovaných zemí umožňuje po roce až dvou referendum na stejné téma, schopné zjevný nesmysl napravit. Druhou věcí je, že by mohla existovat klausule pokrývající případy vysloveně lživé agitace pro vítězný názor, která by mohla umožnit "nápravné" referendum i dříve.
Referendum zcela jistě není všelék na všechny neduhy naší politiky. Takový, obávám se, ani neexistuje (moc neberu ani těch sedm spravedlivých s právem střílet, kterých se někteří dožadují). Nicméně je to cesta, jak omezit nejhorší výstřelky, kdy jednání zastupitelů jde proti vůli naprosté většiny občanů (takzvané "církevní restituce", s nimiž ve vyhlášené podobě nesouhlasí něco mezi dvěma třetinami a třemi čtvrtinami voličů, jsou toho zářným příkladem).
Představu, že bychom se "ureferendovali", naprosto odmítám. Zastávám názor, že možnost referenda, schopného zvrátit výsledky nejřvavějších šejdířin a kmotrovin, považuji za důležitý prvek, který by mohl kultivovat naše zastupitele a vést je k vyšší odpovědnosti.
______________________________
* I v nacistickém Německu byla podstata zacházení se Židy před běžnou populací velmi důsledně a pečlivě utajována. Skutečná podstata "konečného řešení" nebyla známa ani všem jeho vykonavatelům. Lze se důvodně domnívat, že ani Hitlerovi by se nepodařilo zmasírovat německou populaci tak, aby při tajném hlasování a férovém sečtení hlasů dostal kýženou nadpoloviční většinu (to ještě pomíjím fakt, že referendu by měla předcházet férová a vyrovnaná diskuse o argumentech pro a proti, jaká by se za nacistů nemohla konat). A pokud by uvedené atributy naplněny nebyly, pak by nešlo o referendum, ale jen jakousi parodii, ve stylu voleb za minulého režimu. Byť by to třeba totalitní režim za referendum vydával a snažil se to použít k legitimizování svých aktivit.
čtvrtek 17. října 2013
T. D. Lysenko - bůh či ďábel?
O Lysenkovi bylo zcela jistě napsáno mnohé. Nicméně hodnocení jsou děsivě polarizovaná do naprostého a nekritického obdivu nebo naprostého a tvrdého odsudku, s prakticky ničím mezi tím. Dlužno říci, že ten první pól zaniká na úbytě především s poklesem podpory komunistické ideologie (+ se "sebekritikou" části komunistů, ochotných položit na obětní oltář nepodstatné věci).
Podíváme-li se na Lysenka kriticky "z obou stran", potom můžeme konstatovat následující věci:
Zcela jednoznačně je třeba rozlišovat raného a pozdního Lysenka. Lysenka začínajícího vědce a Lysenka politika a ideologa vědy.
Dle mého soudu je důležitý fakt, že Lysenko během svého raného pokusničení pravděpodobně klopýtl o jevy, jejichž reálnost zjišťujeme až nyní, s téměř třičtvrtěstoletým odstupem od jeho raných experimentů.
Podíváme-li se na jím hlásané téze (cituji článek ve Vesmíru http://www.vesmir.cz/clanek/lysenko-prorok-a-ideolog), můžeme je rozebrat z perspektivy současných znalostí. Současně si dovolím zdůraznit, že i původní Mendelovy formulace jsou v důsledku jeho průkopnictví, a tudíž i vymýšlení ad hoc terminologie, pro nespecialistu nesrozumitelné, pokud vedle není dán k dispozici příslušný zákon popsaný moderní terminologií.
- Dědičnost jako zvyk modifikovaný asimilací podmínek prostředí
Dnes víme, že prostředí velice výrazně ovlivňuje expresi genů (což je jev, který klasická genetika prostě nezná a znát ani dost dobře nemůže). Dokonce se tato exprese do jisté míry "dědí", protože trvalejší zablokování některých úseků DNA pomocí histonů se přenáší na potomstvo, někdy i na více generací.
Druhou věcí je, že pokud pozorujeme heterogenní společenstva, tak u nich velice často dochází i k selekčním jevům (popsaným Darwinem), které opět jsou mimo oblast klasické genetiky.
- Šlechtění se stává výchovou
Opět spíš populační genetika: Jestliže samosprašné pšenici zabráníme v samosprášení, tak ve velkém počtu heterogenních jedinců nalezneme ty, kteří se "naučí" (= jsou schopni) cizosprašnosti.
Je to jev velice podobný nedávnému slávou ověnčenému pokusu na kvasinkách pekařského droždí, které po několika generacích, kdy byly kvasinky pro přeočkování na další generaci nabírány těsně u dna kultury, se "naučily" vytvářet shlukovité útvary, dokonce připomínající primitivní mnohobuněčný organismus. Není v tom žádné kouzlo, ale tvrdá selekce - shluky buněk padají ke dnu kultivační nádoby rychleji než jednotlivé buňky (Stokesův zákon) a probíhá zde tedy selekce. Uvažuje se i o tom, že kvasinky, které jsou zřejmě drasticky redukovanými původně mnohobuněčnými organismy, mají ve svém genomu geny, použitelné pro "mnohobuněčnost", z nichž některé jsou schopny aktivovat. Obávám se, že kdyby autoři provedli tento pokus o nějakých 50 - 60 let dříve, nebo kdyby T. D. Lysenko pracoval s kvasinkami, tak by se jim dostalo obvinění ze šíření lysenkismu.
- Vegetativní hybridizace
Lysenko objevil, že nejen roub přebírá některé vlastnosti podnože (což je běžně známo, přestože je to opět jev, na který klasická genetika nedosáhne), ale i ovlivní samu podnož. Ovlivnění pak předá semeny do další generace.
Z hlediska klasické genetiky je to, samozřejmě, totální nesmysl. Problém spočívá v tom, že nemáme jen genetiku. Lysenko nejspíš pozoroval přenos virů z roubu na podnož (což je průšvih, jaký se stává i dnes, kdy se o tom ví a hlídá se to) a některé viry se, pochopitelně, mohou dostat i do semen. Jsou i takové potvory, které se zabudují do genomu napadeného organismu a změní jeho vlastnosti. Dnes to víme a běžně se takovéto jevy experimentálně studují.
To, že se Lysenkovy pokusy ve světě nepodařilo zopakovat, je možné vysvětlit tím, že pracovali s čistými a viruprostými organismy (případně organismy infikovanými viry jiného druhu), které Lysenko k dispozici neměl.
Pozdější "vegetativní hybridizace živočichů" už byla vcelku jednoznačně podvodem, patrně záměrným.
- Lamarckismus a nalézání skokových změn druhů
Nalézání rostlin pšenice mezi žitem apod. je běžný jev, spočívající v tom, že v následujícím roce (nebo i několika letech) mohou vyklíčit semena, která nevyklíčila ve "správném" termínu hned po vysetí. Stejný jev nastane při příliš pozdní sklizni, kdy se část semen dostala do půdy.
Vysvětlovat podobný jev "spontánním vznikem" jednoho druhu z jiného, je, zcela pochopitelně, naprostá pitomost.
Odhaduji, že k uvedeným jevům, jako je pozdní sklizeň nebo vysetí mimo dobu optimálního klíčení, kdy část semen hibernuje do příští sezóny, mohlo v sovětském zemědělství docházet ve větší míře než v zemědělství nesocialistických států. Lidé, "přecvičení" na zemědelce z jiných profesí (protože "kulaci byli zlikvidováni jako třída") mohli Lysenka a spol. zasypávat zprávami o podobných nálezech. Mohli si i vykládat nálezy patologicky změněných zrn v klasu / lusku jako "skokovou změnu" jednoho druhu na jiný. Jistě k tomu nahrávala i skutečnost, že ideologické školení (a tedy i školení v "nové, sovětské biologii") mělo při jakémkoli státem organizovaném vzdělávání zemědělců přednost před regulérními zemědělsko technickými a botanickými informacemi.
Proč Lysenko tyto věci propagoval, aniž by se nejprve přesvědčil o možných zdrojích chyb, lze jen hádat:
- už se "držel tygra za ocas" a nebyl schopen se ho pustit
- podporovalo to jeho ješitnost a sebestřednost
- mohl tomu věřit, či alespoň sám sebe přesvědčit, že zatímco on je nucen podobné jevy falšovat, jiní mají více štěstí a reálně je pozorují
- něco dalšího, co laskavého čtenáře napadne
Pokud se týká samotného lamarckismu, tedy dědičnosti získaných vlastností, výše už jsem na problémy s tím spojené narazil:
Lamarckovo pojetí není v rozporu s darwinismem, sám Darwin byl zřejmě Lamarckův příznivec a svou práci chápal jako popis mechanismů, kterými příroda dospěje k tomu, co Lamarck popisuje. Což v podstatě platí pro geneticky heterogenní populace, kdy se darwinské odselektování té části populace druhu, která neměla vhodné vlastnosti, a její přerostení a nahrazení tou částí, která tyto vlastnosti měla, na venek bude jevit jako "získání nové vlastnosti druhem". Dále jsou zde zmíněné epigenetické jevy, které mohou přenášet stav zapnutí nebo naopak vypnutí určité části genomu na potomstvo, a tím přenášet na potomstvo fenotyp, získaný v průběhu svého života. Dalším problémem je, že se může dědit (na úrovni klasické genetiky) i schopnost adaptace, která se fenotypicky projeví pouze při přesunu do jiných podmínek, pro něž tato adaptace má smysl (a potomstvo vzniklé ve změněných podmínkách se adaptuje od svého vzniku), což také může předstírat "dědičnost získané změny".
Stavění Darwina proti Lamarckovi je dílem vulgárních darwinistů, většinou marxistického nebo marxismu blízkého střihu, kteří sami podstatu darwinismu nechápali, pouze papouškovali "výtahy z výtahů", nalézající se v různých ideologických brožurách.
Přiznám se, že bych byl těžce na rozpacích, pokud bych měl plánovat nějaké experimenty, které by detekovaly v odstavci o Lamarckově pojetí vývoje popsané jevy, aniž bych měl přitom možnost "kouknout se" na DNA a makromolekuly, které společně s ní tvoří chromozomy.
Pochopitelně, dědičnost ustřiženého ocásku nebo černých fleků, vyrobených pod kůží injekcí tuše, je naprostý nesmysl a zprávy o experimentech tohoto druhu jsou výsledkem čirého podvodu. V některých případech ovšem mohla část výzkumníků věřit v pravdivost zjištěných údajů, protože podvod páchali pouze zasvěcení. Podobné věci se dějí ve vědě i nyní a tu a tam se stanou předmětem nějakého skandálu. Dnes ovšem "známe své Pappenheimské", a tak jsou často laboratoře monitorovány 7 dní v týdnu a 24 hodin denně skrytými kamerami (takže před novodobými Lysenkky nás chrání jen a jen lepší sledovací technika, nikoli nějaký pokrok vědy).
Zásadním problémem, zejména pro hodnocení Lysenka jako člověka, je, že se dostal do pro ně fatálního konfliktu se sovětskými genetiky. Tento konflikt byl také rychle institucionalizován tím, že Lysenko působil v Akademii zemědělských věd a jeho odpůrci spadali do resortu Akademie věd.
Genetici včas nesestoupili ze své "věže ze slonoviny" a nepřekontrolovali Lysenkova pozorování a pokusy, aby v nich nalezli chyby, případně detekovali reálnou existenci jevů, které klasická genetika na úrovni 30. let vysvětlit nedokázala.
Jejich přístup byl, jako v řadě jiných oborů, "co teorie vylučuje, to musí být nesmysl nebo podvod". A za tím si stáli a v tomto směru napjali mocenské páky, které měli k dispozici.
Uvedený mechanismus sice na jedné straně chrání vědu před jakýmsi "odezdikezdismem", na straně druhé je však poměrně účinnou překážkou zavedení nových myšlenek a koncepcí. Jeho hypertrofie snadno může vést k převaze prací typu "získali jsme nový přístroj a přeměřili jsme známé hodnoty s přesností o jeden řád vyšší, než co je v dostupných tabulkách" nad pracemi typu "pozorování jevu, který je v rozporu s dosavad platnou teorií". S trochou nadsázky uvedený přístup vede ke známému přístupu části klimatologů, spočívajícím v tom, že se vzájemně podporují v tom, jak jim na modelech vychází drastické oteplování, aniž by se obtěžovali vystrčit teploměr (nebo alespoň nos) z okna a konstatovat, že cca 15 let je klima stacionární.
Po institucianalizaci sporu a jeho převodu na ideologickou bázi už vůbec nešlo o správnost té či oné verze řešení vědeckého problému. Tohle pochopil Lysenko dříve a důkladněji než jeho protivníci, a proto vyhrál. Vše se ovšem odehrávalo v prostředí silně totalitního státu, který byl v mnoha ohledech totalitnější než např. nacistické Německo.
Lysenkovi lze vyčítat (a mnozí mu to vyčítají), že přivodil občanskou, vědeckou i následně fyzickou likvidaci příslušníků sovětské genetické školy. Nicméně, vyčítající hlasy si neuvědomují, že naprosto stejná likvidační opatření by totalitní sovětský stát použil i proti Lysenkovi (a lidem, kteří stáli za ním), pokud by v tomto sporu vyhráli genetici. Od určité fáze sporu se tedy Lysenko bil o život, bil se s pomocí všech triků a podrazů, které byly v prostředí totalitního státu možné (a které mu radili lidé v pozadí v obavách, že jeho pád strhne do propasti i je), a takto pojatý boj vyhrál. Vyhrál pravděpodobně i proto, že jeho odpůrci (většinou starší, kalendářním věkem i myšlením) včas nepochopili, že už se dávno nejedná o spor dvou vědeckých koncepcí, ale o spor ryze politický. Je třeba zdůraznit, že celé se to odehrávalo v prostředí totalitního státu, kde důsledkem prohry nebyly pouze neudělené granty či odmítnuté publikace, ale rovnou poukázky na pobyt v GULAGu. Sovětské vedení v tomto navázalo na "nejlepší" tradice křesťanské vědy, podle nichž odměnou poraženým ve vědeckém či ideologickém sporu byla planoucí hranice.
Dovolím si tuto nepěknou stať o nepěkných věcech uzavřít s tím, že celá lysenkovština byla dítkem extrémního komunistického režimu, v němž poslední slovo ve vědeckých sporech měli kati a vězeňští dozorci. Lysenko byl produktem tohoto prostředí, choval se "přiměřeně racionálně" tomu, co si toto prostředí vyžadovalo, a proto také uspěl. Za Chruščeva, souběžně s kritikou stalinismu, byl sice sesazen z vedoucího postu (to však už byl stejně v důchodovém věku) ale i tak se dožil relativně poklidné smrti ve věku 78 let. Zcela jistě nebyl vědecký génius "bůh", byť pravděpodobně neobratně popsal, zejména v počátcích své kariéry, reálně existující jevy, které současná věda neznala a neuměla si je vysvětlit (to Lysenko, konec konců také neuměl), a tím předběhl svou dobu. Ale zcela jistě ani nebyl "ďábel" cíleně likvidující sovětskou vědu. Tu likvidoval především režim, v němž nebyl žádný prostor pro toleranci, případně pro soužití dvou či více rozdílných vědeckých koncepcí (přinejmenším dočasné, do doby, než se potvrdí správnost té které).
Je otázkou, jak by se vyvíjela situace v případě, kdyby sovětští genetici přistoupili k Lysenkovi vstřícněji a verifikovali některá jeho pozorování a pokusy. Genetika tehdy ještě nebyla ustrnulou doktrínou (jako později, před "průvanem" způsobeným biochemiky). Morgan ještě krátce před první světovou válkou objevil jevy, které mendelovy zákony nedokáží vysvětlit, takže atmosféra v oboru mohla být novým jevům pořád ještě příznivá. Na druhé straně chyběla ještě dvě desetiletí k Watsonově a Crickově modelu struktury DNA (a ještě delší čas k jeho obecnému přijetí), takže pro řadu pozorovatelných nepravidelností oproti klasické genetice nebylo možné předložit jakékoli racionální vysvětlení.
Sám Lysenko, bohužel, zemřel už v roce 1976, tedy ještě za vlády Brežněva. Je otázka, co by byl schopen a ochoten k těmto věcem říct, pokud by se dožil Gorbačovovy éry glasnosti.
Podíváme-li se na Lysenka kriticky "z obou stran", potom můžeme konstatovat následující věci:
Zcela jednoznačně je třeba rozlišovat raného a pozdního Lysenka. Lysenka začínajícího vědce a Lysenka politika a ideologa vědy.
Dle mého soudu je důležitý fakt, že Lysenko během svého raného pokusničení pravděpodobně klopýtl o jevy, jejichž reálnost zjišťujeme až nyní, s téměř třičtvrtěstoletým odstupem od jeho raných experimentů.
Podíváme-li se na jím hlásané téze (cituji článek ve Vesmíru http://www.vesmir.cz/clanek/lysenko-prorok-a-ideolog), můžeme je rozebrat z perspektivy současných znalostí. Současně si dovolím zdůraznit, že i původní Mendelovy formulace jsou v důsledku jeho průkopnictví, a tudíž i vymýšlení ad hoc terminologie, pro nespecialistu nesrozumitelné, pokud vedle není dán k dispozici příslušný zákon popsaný moderní terminologií.
- Dědičnost jako zvyk modifikovaný asimilací podmínek prostředí
Dnes víme, že prostředí velice výrazně ovlivňuje expresi genů (což je jev, který klasická genetika prostě nezná a znát ani dost dobře nemůže). Dokonce se tato exprese do jisté míry "dědí", protože trvalejší zablokování některých úseků DNA pomocí histonů se přenáší na potomstvo, někdy i na více generací.
Druhou věcí je, že pokud pozorujeme heterogenní společenstva, tak u nich velice často dochází i k selekčním jevům (popsaným Darwinem), které opět jsou mimo oblast klasické genetiky.
- Šlechtění se stává výchovou
Opět spíš populační genetika: Jestliže samosprašné pšenici zabráníme v samosprášení, tak ve velkém počtu heterogenních jedinců nalezneme ty, kteří se "naučí" (= jsou schopni) cizosprašnosti.
Je to jev velice podobný nedávnému slávou ověnčenému pokusu na kvasinkách pekařského droždí, které po několika generacích, kdy byly kvasinky pro přeočkování na další generaci nabírány těsně u dna kultury, se "naučily" vytvářet shlukovité útvary, dokonce připomínající primitivní mnohobuněčný organismus. Není v tom žádné kouzlo, ale tvrdá selekce - shluky buněk padají ke dnu kultivační nádoby rychleji než jednotlivé buňky (Stokesův zákon) a probíhá zde tedy selekce. Uvažuje se i o tom, že kvasinky, které jsou zřejmě drasticky redukovanými původně mnohobuněčnými organismy, mají ve svém genomu geny, použitelné pro "mnohobuněčnost", z nichž některé jsou schopny aktivovat. Obávám se, že kdyby autoři provedli tento pokus o nějakých 50 - 60 let dříve, nebo kdyby T. D. Lysenko pracoval s kvasinkami, tak by se jim dostalo obvinění ze šíření lysenkismu.
- Vegetativní hybridizace
Lysenko objevil, že nejen roub přebírá některé vlastnosti podnože (což je běžně známo, přestože je to opět jev, na který klasická genetika nedosáhne), ale i ovlivní samu podnož. Ovlivnění pak předá semeny do další generace.
Z hlediska klasické genetiky je to, samozřejmě, totální nesmysl. Problém spočívá v tom, že nemáme jen genetiku. Lysenko nejspíš pozoroval přenos virů z roubu na podnož (což je průšvih, jaký se stává i dnes, kdy se o tom ví a hlídá se to) a některé viry se, pochopitelně, mohou dostat i do semen. Jsou i takové potvory, které se zabudují do genomu napadeného organismu a změní jeho vlastnosti. Dnes to víme a běžně se takovéto jevy experimentálně studují.
To, že se Lysenkovy pokusy ve světě nepodařilo zopakovat, je možné vysvětlit tím, že pracovali s čistými a viruprostými organismy (případně organismy infikovanými viry jiného druhu), které Lysenko k dispozici neměl.
Pozdější "vegetativní hybridizace živočichů" už byla vcelku jednoznačně podvodem, patrně záměrným.
- Lamarckismus a nalézání skokových změn druhů
Nalézání rostlin pšenice mezi žitem apod. je běžný jev, spočívající v tom, že v následujícím roce (nebo i několika letech) mohou vyklíčit semena, která nevyklíčila ve "správném" termínu hned po vysetí. Stejný jev nastane při příliš pozdní sklizni, kdy se část semen dostala do půdy.
Vysvětlovat podobný jev "spontánním vznikem" jednoho druhu z jiného, je, zcela pochopitelně, naprostá pitomost.
Odhaduji, že k uvedeným jevům, jako je pozdní sklizeň nebo vysetí mimo dobu optimálního klíčení, kdy část semen hibernuje do příští sezóny, mohlo v sovětském zemědělství docházet ve větší míře než v zemědělství nesocialistických států. Lidé, "přecvičení" na zemědelce z jiných profesí (protože "kulaci byli zlikvidováni jako třída") mohli Lysenka a spol. zasypávat zprávami o podobných nálezech. Mohli si i vykládat nálezy patologicky změněných zrn v klasu / lusku jako "skokovou změnu" jednoho druhu na jiný. Jistě k tomu nahrávala i skutečnost, že ideologické školení (a tedy i školení v "nové, sovětské biologii") mělo při jakémkoli státem organizovaném vzdělávání zemědělců přednost před regulérními zemědělsko technickými a botanickými informacemi.
Proč Lysenko tyto věci propagoval, aniž by se nejprve přesvědčil o možných zdrojích chyb, lze jen hádat:
- už se "držel tygra za ocas" a nebyl schopen se ho pustit
- podporovalo to jeho ješitnost a sebestřednost
- mohl tomu věřit, či alespoň sám sebe přesvědčit, že zatímco on je nucen podobné jevy falšovat, jiní mají více štěstí a reálně je pozorují
- něco dalšího, co laskavého čtenáře napadne
Pokud se týká samotného lamarckismu, tedy dědičnosti získaných vlastností, výše už jsem na problémy s tím spojené narazil:
Lamarckovo pojetí není v rozporu s darwinismem, sám Darwin byl zřejmě Lamarckův příznivec a svou práci chápal jako popis mechanismů, kterými příroda dospěje k tomu, co Lamarck popisuje. Což v podstatě platí pro geneticky heterogenní populace, kdy se darwinské odselektování té části populace druhu, která neměla vhodné vlastnosti, a její přerostení a nahrazení tou částí, která tyto vlastnosti měla, na venek bude jevit jako "získání nové vlastnosti druhem". Dále jsou zde zmíněné epigenetické jevy, které mohou přenášet stav zapnutí nebo naopak vypnutí určité části genomu na potomstvo, a tím přenášet na potomstvo fenotyp, získaný v průběhu svého života. Dalším problémem je, že se může dědit (na úrovni klasické genetiky) i schopnost adaptace, která se fenotypicky projeví pouze při přesunu do jiných podmínek, pro něž tato adaptace má smysl (a potomstvo vzniklé ve změněných podmínkách se adaptuje od svého vzniku), což také může předstírat "dědičnost získané změny".
Stavění Darwina proti Lamarckovi je dílem vulgárních darwinistů, většinou marxistického nebo marxismu blízkého střihu, kteří sami podstatu darwinismu nechápali, pouze papouškovali "výtahy z výtahů", nalézající se v různých ideologických brožurách.
Přiznám se, že bych byl těžce na rozpacích, pokud bych měl plánovat nějaké experimenty, které by detekovaly v odstavci o Lamarckově pojetí vývoje popsané jevy, aniž bych měl přitom možnost "kouknout se" na DNA a makromolekuly, které společně s ní tvoří chromozomy.
Pochopitelně, dědičnost ustřiženého ocásku nebo černých fleků, vyrobených pod kůží injekcí tuše, je naprostý nesmysl a zprávy o experimentech tohoto druhu jsou výsledkem čirého podvodu. V některých případech ovšem mohla část výzkumníků věřit v pravdivost zjištěných údajů, protože podvod páchali pouze zasvěcení. Podobné věci se dějí ve vědě i nyní a tu a tam se stanou předmětem nějakého skandálu. Dnes ovšem "známe své Pappenheimské", a tak jsou často laboratoře monitorovány 7 dní v týdnu a 24 hodin denně skrytými kamerami (takže před novodobými Lysenkky nás chrání jen a jen lepší sledovací technika, nikoli nějaký pokrok vědy).
Zásadním problémem, zejména pro hodnocení Lysenka jako člověka, je, že se dostal do pro ně fatálního konfliktu se sovětskými genetiky. Tento konflikt byl také rychle institucionalizován tím, že Lysenko působil v Akademii zemědělských věd a jeho odpůrci spadali do resortu Akademie věd.
Genetici včas nesestoupili ze své "věže ze slonoviny" a nepřekontrolovali Lysenkova pozorování a pokusy, aby v nich nalezli chyby, případně detekovali reálnou existenci jevů, které klasická genetika na úrovni 30. let vysvětlit nedokázala.
Jejich přístup byl, jako v řadě jiných oborů, "co teorie vylučuje, to musí být nesmysl nebo podvod". A za tím si stáli a v tomto směru napjali mocenské páky, které měli k dispozici.
Uvedený mechanismus sice na jedné straně chrání vědu před jakýmsi "odezdikezdismem", na straně druhé je však poměrně účinnou překážkou zavedení nových myšlenek a koncepcí. Jeho hypertrofie snadno může vést k převaze prací typu "získali jsme nový přístroj a přeměřili jsme známé hodnoty s přesností o jeden řád vyšší, než co je v dostupných tabulkách" nad pracemi typu "pozorování jevu, který je v rozporu s dosavad platnou teorií". S trochou nadsázky uvedený přístup vede ke známému přístupu části klimatologů, spočívajícím v tom, že se vzájemně podporují v tom, jak jim na modelech vychází drastické oteplování, aniž by se obtěžovali vystrčit teploměr (nebo alespoň nos) z okna a konstatovat, že cca 15 let je klima stacionární.
Po institucianalizaci sporu a jeho převodu na ideologickou bázi už vůbec nešlo o správnost té či oné verze řešení vědeckého problému. Tohle pochopil Lysenko dříve a důkladněji než jeho protivníci, a proto vyhrál. Vše se ovšem odehrávalo v prostředí silně totalitního státu, který byl v mnoha ohledech totalitnější než např. nacistické Německo.
Lysenkovi lze vyčítat (a mnozí mu to vyčítají), že přivodil občanskou, vědeckou i následně fyzickou likvidaci příslušníků sovětské genetické školy. Nicméně, vyčítající hlasy si neuvědomují, že naprosto stejná likvidační opatření by totalitní sovětský stát použil i proti Lysenkovi (a lidem, kteří stáli za ním), pokud by v tomto sporu vyhráli genetici. Od určité fáze sporu se tedy Lysenko bil o život, bil se s pomocí všech triků a podrazů, které byly v prostředí totalitního státu možné (a které mu radili lidé v pozadí v obavách, že jeho pád strhne do propasti i je), a takto pojatý boj vyhrál. Vyhrál pravděpodobně i proto, že jeho odpůrci (většinou starší, kalendářním věkem i myšlením) včas nepochopili, že už se dávno nejedná o spor dvou vědeckých koncepcí, ale o spor ryze politický. Je třeba zdůraznit, že celé se to odehrávalo v prostředí totalitního státu, kde důsledkem prohry nebyly pouze neudělené granty či odmítnuté publikace, ale rovnou poukázky na pobyt v GULAGu. Sovětské vedení v tomto navázalo na "nejlepší" tradice křesťanské vědy, podle nichž odměnou poraženým ve vědeckém či ideologickém sporu byla planoucí hranice.
Dovolím si tuto nepěknou stať o nepěkných věcech uzavřít s tím, že celá lysenkovština byla dítkem extrémního komunistického režimu, v němž poslední slovo ve vědeckých sporech měli kati a vězeňští dozorci. Lysenko byl produktem tohoto prostředí, choval se "přiměřeně racionálně" tomu, co si toto prostředí vyžadovalo, a proto také uspěl. Za Chruščeva, souběžně s kritikou stalinismu, byl sice sesazen z vedoucího postu (to však už byl stejně v důchodovém věku) ale i tak se dožil relativně poklidné smrti ve věku 78 let. Zcela jistě nebyl vědecký génius "bůh", byť pravděpodobně neobratně popsal, zejména v počátcích své kariéry, reálně existující jevy, které současná věda neznala a neuměla si je vysvětlit (to Lysenko, konec konců také neuměl), a tím předběhl svou dobu. Ale zcela jistě ani nebyl "ďábel" cíleně likvidující sovětskou vědu. Tu likvidoval především režim, v němž nebyl žádný prostor pro toleranci, případně pro soužití dvou či více rozdílných vědeckých koncepcí (přinejmenším dočasné, do doby, než se potvrdí správnost té které).
Je otázkou, jak by se vyvíjela situace v případě, kdyby sovětští genetici přistoupili k Lysenkovi vstřícněji a verifikovali některá jeho pozorování a pokusy. Genetika tehdy ještě nebyla ustrnulou doktrínou (jako později, před "průvanem" způsobeným biochemiky). Morgan ještě krátce před první světovou válkou objevil jevy, které mendelovy zákony nedokáží vysvětlit, takže atmosféra v oboru mohla být novým jevům pořád ještě příznivá. Na druhé straně chyběla ještě dvě desetiletí k Watsonově a Crickově modelu struktury DNA (a ještě delší čas k jeho obecnému přijetí), takže pro řadu pozorovatelných nepravidelností oproti klasické genetice nebylo možné předložit jakékoli racionální vysvětlení.
Sám Lysenko, bohužel, zemřel už v roce 1976, tedy ještě za vlády Brežněva. Je otázka, co by byl schopen a ochoten k těmto věcem říct, pokud by se dožil Gorbačovovy éry glasnosti.
pátek 11. října 2013
Oxid uhličitý 400 ppm! No a?
Svět obchází strašidlo: Koncentrace oxidu uhličitého dosáhla koncem minulého pololetí "magické" hranice 400 ppm. Ekologisté kvílí jako dušičky v očistci. Vlastně mají proč, ale reálně ze zcela jiných důvodů, než jaké uvádějí:
1. Tato hranice byla dosažena, a nic dramatického se nestalo. Žádné ohnivé koule metanu, vybuchující v atmosféře, ani bublající bažiny nad permafrostem nebo bublající oceány nad místy, kde je uložen v usazeninách na dně hydrát metanu. Nedochází ani ke dramatickému rozšiřování pouští.
Pochopitelně, všechno to jsou jen strašáci, protože Země ustála i mnohem vyšší teploty než ty současné a rovněž i mnohem vyšší koncentrace tohoto plynu v ovzduší. Naopak, koncentrace CO2, z níž se vymaňujeme, patří podle geologických záznamů k nejnižším v historii Země jako planety s živými organismy. Předchozí takto nízká koncentrace byla na konci období perm a zanechala za sebou pouště a velké vymírání rostlinných i živočišných druhů, ještě drastičtejší než to, s nímž se svezli dinosauři. Inspirovalo dokonce Ludvíka Součka k rozepsání románu "Železo přichází z hvězd".
Některé představy ekologů spíše než s vědou souzní s představami antických zeměpisců o nemožnosti překročení rovníku, protože moře na rovníku vře a vzduch je žhavý, takže tam žádná bytost nepřežije a loď vzplane. Přitom je dobře známo, že teplo a oxid uhličitý působí antidesertifikačně, protože dochází (v důsledku zvýšeného odparu v mokrách oblastch a na hladině oceánu) k vyšším srážkám v suchých oblastech a současně si rostliny mohou dovolit i menší počet dýchacích pórů na listech, protože ten jim stačí k dodávce oxidu uhličitého k asimilačním pletivům. V důsledku toho mají rostliny jednak vyšší přísun vláhy, jednak menší ztráty vody. I poslední rozšíření Sahary byla odezvou na doznívání "malé doby ledové" a studené roky ve 40. a 50. letech. Naopak, v dobách klimatických optim (= s vyšší teplotou, než je dnešní) byla Sahara zelenější a měla menší rozsah. A zase vrstvy spraše, v nichž byla pohřbena tábořiště lovců mamutů, i s Věstonickou Venuší, pocházejí z doby ledové, kdy byly obrovské plochy půdního povrchu v důsledku chladna a sucha bez vegetace a vystavené větrné erozi.
Podle toho, jak se okraje některých pouští začaly v posledních letech pokrývat zelení, se zdá, že se už blahodárné zvýšení CO2 i teploty začíná promítat do stavu přírody.
2. Tato hranice byla dosažena navzdory Kyotskému protokolu a devastujícím podporováním "obnovitelných" zdrojů ze strany EU. Reálný dopad těchto opatření by teoreticky mohl posunout onen okamžik o pár dnů, maximálně týdnů, a to ještě s řadou výhrad, které by, pokud by platily všechny a v plné míře, dosažení této hladiny naopak urychlily (např. přesun "špinavých výrob" do zemí 3. světa v reálu zvýšil "uhlíkovou stopu" řady výrobků, protože k "uhlíkové stopě" jejich výroby přibyla ještě "stopa" dopravy). Navíc se "uhlíková stopa" těchto výrob ve vyspělých zemích nevynulovala, protože po nich zůstali nezaměstnaní, kteří nějaký CO2 také "vyprodukují". Ještě prostě nejsme tak daleko, abychom mohli "nepotřebné" evropské pracovníky "vypnout" - třeba injekcí jako u veterináře, jak by si zcela jistě přála řada ekologistů i multikulturalistů.
Pokud by EU podporovala zájmy svých "občanů", tak by na Kyoto nikdy nepřistoupila, jako to udělala řada v tomto ohledu rozumnějších států, případně by od něj odstoupila, jak to učinila např. Kanada. Přinejmenším od "climategate" je totiž jasné, že celý boj proti "uhlíku" není nic jiného než podvod, jehož jediným cílem je naplnění kapes gaunerů, kteří ho zosnovali, případně kteří jsou napojeni na "alternativní" výrobu elektřiny, prodej "uhlíkových odpustků" a podobné aktivity. Lze odhadnout, že "boj proti klimatu" odpovídá za řádově desítky procent negativních jevů, spojených se současnou ekonomickou krizí EU, která se už začíná promítat i do politické scény, kdy stále vyšší podporu získávají "extrémistické" strany s EUroskeptickým programem.
Z pohledu výše uvedených bodů bychom na dosažení "magické hranice" koncentrace oxidu uhličitého měli hledět jako na příležitost ke zvýšení tlaku na EUropolitiky a EUroúředníky ve smyslu ukončení nesmyslného a zjevně marného "boje" s klimatem a co nejrychlejšího vyvedení všech prostředků, které se ještě dají zachránit do oblastí, kde by mohly být investovány smysluplně a ke prospěchu obyvatel EU.
Na druhé straně jsme byli před krátkou dobou svědky toho, jak panel IPCC pod taktovkou studovaného koloťuka a prodavače uhlíkových odpustků neustále přitvrzuje v katastrofických scénářích a sebeméně nereflektuje naprostou neúčinnost opatření, která dosud prosadil.
1. Tato hranice byla dosažena, a nic dramatického se nestalo. Žádné ohnivé koule metanu, vybuchující v atmosféře, ani bublající bažiny nad permafrostem nebo bublající oceány nad místy, kde je uložen v usazeninách na dně hydrát metanu. Nedochází ani ke dramatickému rozšiřování pouští.
Pochopitelně, všechno to jsou jen strašáci, protože Země ustála i mnohem vyšší teploty než ty současné a rovněž i mnohem vyšší koncentrace tohoto plynu v ovzduší. Naopak, koncentrace CO2, z níž se vymaňujeme, patří podle geologických záznamů k nejnižším v historii Země jako planety s živými organismy. Předchozí takto nízká koncentrace byla na konci období perm a zanechala za sebou pouště a velké vymírání rostlinných i živočišných druhů, ještě drastičtejší než to, s nímž se svezli dinosauři. Inspirovalo dokonce Ludvíka Součka k rozepsání románu "Železo přichází z hvězd".
Některé představy ekologů spíše než s vědou souzní s představami antických zeměpisců o nemožnosti překročení rovníku, protože moře na rovníku vře a vzduch je žhavý, takže tam žádná bytost nepřežije a loď vzplane. Přitom je dobře známo, že teplo a oxid uhličitý působí antidesertifikačně, protože dochází (v důsledku zvýšeného odparu v mokrách oblastch a na hladině oceánu) k vyšším srážkám v suchých oblastech a současně si rostliny mohou dovolit i menší počet dýchacích pórů na listech, protože ten jim stačí k dodávce oxidu uhličitého k asimilačním pletivům. V důsledku toho mají rostliny jednak vyšší přísun vláhy, jednak menší ztráty vody. I poslední rozšíření Sahary byla odezvou na doznívání "malé doby ledové" a studené roky ve 40. a 50. letech. Naopak, v dobách klimatických optim (= s vyšší teplotou, než je dnešní) byla Sahara zelenější a měla menší rozsah. A zase vrstvy spraše, v nichž byla pohřbena tábořiště lovců mamutů, i s Věstonickou Venuší, pocházejí z doby ledové, kdy byly obrovské plochy půdního povrchu v důsledku chladna a sucha bez vegetace a vystavené větrné erozi.
Podle toho, jak se okraje některých pouští začaly v posledních letech pokrývat zelení, se zdá, že se už blahodárné zvýšení CO2 i teploty začíná promítat do stavu přírody.
2. Tato hranice byla dosažena navzdory Kyotskému protokolu a devastujícím podporováním "obnovitelných" zdrojů ze strany EU. Reálný dopad těchto opatření by teoreticky mohl posunout onen okamžik o pár dnů, maximálně týdnů, a to ještě s řadou výhrad, které by, pokud by platily všechny a v plné míře, dosažení této hladiny naopak urychlily (např. přesun "špinavých výrob" do zemí 3. světa v reálu zvýšil "uhlíkovou stopu" řady výrobků, protože k "uhlíkové stopě" jejich výroby přibyla ještě "stopa" dopravy). Navíc se "uhlíková stopa" těchto výrob ve vyspělých zemích nevynulovala, protože po nich zůstali nezaměstnaní, kteří nějaký CO2 také "vyprodukují". Ještě prostě nejsme tak daleko, abychom mohli "nepotřebné" evropské pracovníky "vypnout" - třeba injekcí jako u veterináře, jak by si zcela jistě přála řada ekologistů i multikulturalistů.
Pokud by EU podporovala zájmy svých "občanů", tak by na Kyoto nikdy nepřistoupila, jako to udělala řada v tomto ohledu rozumnějších států, případně by od něj odstoupila, jak to učinila např. Kanada. Přinejmenším od "climategate" je totiž jasné, že celý boj proti "uhlíku" není nic jiného než podvod, jehož jediným cílem je naplnění kapes gaunerů, kteří ho zosnovali, případně kteří jsou napojeni na "alternativní" výrobu elektřiny, prodej "uhlíkových odpustků" a podobné aktivity. Lze odhadnout, že "boj proti klimatu" odpovídá za řádově desítky procent negativních jevů, spojených se současnou ekonomickou krizí EU, která se už začíná promítat i do politické scény, kdy stále vyšší podporu získávají "extrémistické" strany s EUroskeptickým programem.
Z pohledu výše uvedených bodů bychom na dosažení "magické hranice" koncentrace oxidu uhličitého měli hledět jako na příležitost ke zvýšení tlaku na EUropolitiky a EUroúředníky ve smyslu ukončení nesmyslného a zjevně marného "boje" s klimatem a co nejrychlejšího vyvedení všech prostředků, které se ještě dají zachránit do oblastí, kde by mohly být investovány smysluplně a ke prospěchu obyvatel EU.
Na druhé straně jsme byli před krátkou dobou svědky toho, jak panel IPCC pod taktovkou studovaného koloťuka a prodavače uhlíkových odpustků neustále přitvrzuje v katastrofických scénářích a sebeméně nereflektuje naprostou neúčinnost opatření, která dosud prosadil.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)