Nadřízení našich zákonů evropským dekretům

Faktem je že EU je stále problematičtější což se týká i jejích nesmyslných nařízení, příkazů a zákazů. "Vzdor" jednomu takovému aktu patrně vyjde bilančně hůř než jeho vyplnění, ale jakmile se tyto akty sečtou, tak je to jinak. Proti sumě takovýchto "EUrolegislativních" aktů je odchod z EU jednoznačně výhodnější. Jen je třeba to udělat tak, aby v Bruselu nepadl onen ošklivý termín "czexit".

Jak nakrmit vlka, aniž by utrpěla koza?

Je vcelku jasné, že EU v současné mocenské pozici je zcela neslučitelná s jakoukoli prosperitou našeho státu. EU prakticky vše pozitivní zakazuje a neguje tak, aby to nebylo možno realizovat.
V poslední době jsou "hitem" opatření "k záchraně planety" před katastrofální klimatickou změnou, která by způsobila var moří okolo rovníku a výbuchy metanu, uvolňovaného z permafrostu v subpolárních a polárních oblastech. Pro zabránění této katastrofě jsou politici EU ochotni utratit jakékoli množství našich peněz.
Pochopitelně, po smysluplnosti tohoto utrácení neradno pátrat, protože velmi rychle vyjde najevo, že toto utrácení žádný přínos, ani pro klima, nepřináší. Jen se obohacují různé pochybné organizace a spolky, které se sice honosí jakousi "všeobecnou přínosností", ale jakmile dojde na lámání chleba konkrétních aktivit, je zle, protože se ukazuje vcelku jasně jejich nulový přínos.
Je tedy jasné, že otázka zní asi tak, jak je uvedeno v nadpisu: Jak nějakým způsobem uspokojit bruselskou byrokratickou mašinérii, aniž by došlo k nějakému zásadnímu poškození našich státních i národních zájmů.

Asi jediná cesta

Je mi velice líto, ale patrně jedinou rozumnou cestou by bylo referendum o nadřazení našich zákonů bruselským dekretům (protože v EU prakticky neprobíhá standardní demokratický proces tvorby zákonů, jen jakési akce exekutivy).
Odůvodnění je velice jednoduché: Zatímco naše zákony jsou tvořeny +- standardním demokratickým procesem, odrážejícím vůli voličů, dekrety EU jsou generovány byrokracií s nulovou demokratickou legitimitou, nad níž není fungující demokratická supervize (parlament EU má vůči EK daleko nižší postavení než parlament ve standardní demokracii vůči vládě a demokratická legitimita samotného tohoto orgánu je výrazně nižší než demokratická legitimita parlamentu ve standardní demokracii).
Protože tedy chceme (výsledky posledních českých parlamentních voleb ukazují, že většinově) žít v demokratickém politickém prostředí, pak je toto upřednostnění demokratických zákonů nad jakýmisi nedemokratickými dekrety zcela logické.

Další problém

Opakovaně se ukázalo, že úroveň EU byla zneužita k prosazování škodlivých nesmyslů, které na národní úrovni ve většině členských států EU neměly a nemají šanci projít demokratickým procesem. Z toho důvodu lze pozorovat snahu aktivistů tyto bezcenné nesmysly prosazujících, dostat se do jádra EU a prosazovat je přes hlavy legitimních zákonodárných orgánů (a tedy i proti vůli občanů).
Je úplně jedno, zda se to týká oněch 666 pohlaví ("genderů"), boje proti neexistující antropogenní klimatické změně nebo podpoře imigrace, či další nesmyslné nebo rovnou škodlivé agendy.
EU tedy v podstatě podporuje antidemokratické síly v jednotlivých členských státech, a tím. bez ohledu na to, zda to je či není záměr, ohrožuje v těchto státech demokracii.
Ostatně, nyní EU prosadila masívní dovoz zdravotně problematických a evropské země ekonomicky poškozujících potravin a potravinových surovin v rámci EU uzavřené dohody s Mercosur.

Ekonomika

Problémem, a to obrovským, jsou masívní dotace na kde co, většinou postrádající jakýkoli smysl. Jejich dopadem je rozvracení ekonomiky členských států a v podstatě takové "znečitelnění" ekonomického sektoru, že v reálu není možné vždy odlišit ekonomické aktivity produktivní a skutečně vytvářející nějaké pozitivní hodnoty, od těch, které jsou jejich pravým opakem (a je v našem zájmu, aby byly potlačovány).
Do toho zcela jistě vstupují různá nesmyslná omezení typu povinné dekarbonizace a dalších nesmyslů, které poškozují v globále ekonomiku a současně snižují životní úroveň občanů. Až na pro společnost bezvýznamné, či spíš škodlivé, výjimky.

Důsledky

EU si patrně nemůže dlouhodobě dovolit chování členských států ve stylu: "Vy si nařiďte, co chcete, my budeme plnit jen to, co schválíme." Takto se v historii začala rozpadat některá soustátí.
Existují v principu pouze dva důsledky něčeho takového, vztažené na celou EU.
Jedním je nějaká reforma EU na organizaci skutečně přínosnou a užitečnou, bez vymýšlení a prosazování bezcenných nesmyslů, daleko za horizontem onoho volného pohybu osob, zboží a služeb (který EU stejně není s to efektivně a pro obyvatele přínosně zajistit). Tedy toho, kvůli čemu někteří naši občané, pomýlení lživou propagandou, hlasovali pro vstup do ní, v domnění, že máme vstoupit do jakéhosi "bezvýznamně přejmenovaného" ekonomicky vysoce úspěšného a přínosného EHS. Ve skutečnosti ovšem hlasovali pro podřízení se totalitě, nikoli nepodobné bolševické či nacistické, byť zaměřené více na prototalitní ekologii. genderismus, multikulturalismus a další škodlivé "-ismy". Taková reforma by ovšem znamenala nutnost řadu "evropských" agend zrušit a v řadě dalších učinit obrat o 180 stupňů.
Druhou možností by byl postupný rozpad EU.
Jistěže teď budou mnozí přívrženci evropské spolupráce lkát a ronit krokodýlí slzy, nicméně současná situace v EU je taková, že než integrace "po bruselsku" by snad byla lepší i feudální rozdrobenost.
Tedy, je jasné, že ekonomická spolupráce států je více přínosná než nepřínosná, jak to ostatně předvedlo ekonomicky vysoce úspěšné a přínosné EHŚ. Proti přínosné spolupráci evropských (a nejen těch) států, tedy vytvoření nějakého EHS 2, v podstatě nemohou být nějaké racionálně podložené námitky. Zcela jistě bych takovou spolupráci podpořil i já.
Jde jen o to, že přeměna EHS na EU se zcela jednoznačně podobá bujení a expanzi zhoubného nádoru ve dříve zdravém organismu. Prakticky veškeré dění po přeměně EHS na EU mělo a má negativní dopad na její obyvatelstvo. Nějakou dobu se to dařilo maskovat prožíráním toho, co se pod EHS podařilo nahromadit jako rezervy, ale současná EU žije ze stále narůstajícího a nesplatitelného dluhu. A ten nemůže splatit právě proto, že omezuje ty ekonomické aktivity, které přinášejí zisk, a půjčuje si (i tiskne) peníze na bezcenné nesmysly nulového přínosu.
Z toho, co bylo uvedeno výš, je jasné, že EU nutně, pokud neprojde během velmi dohledné doby velmi razantní přeměnou, musí v relativně krátkém časovém horizontu ekonomicky zkolabovat a zhynout. Dokonce i v případě, pokud se nepustí do války s Ruskem nebo USA, byť válka by její kolaps urychlila. Proto je naprosto zbytečné lkát nad nějakým "ničením EU". Ta ničí sama sebe mnohem efektivněji, než by to dokázal kdokoli jiný, snad vyjma Putinových agentů, rozmístěných v jejích centrálních orgánech. Jde spíš o to, nebýt účastníkem její závěrečné agónie.

Uvedené opatření by jistě pomohlo v obraně proti nesmyslům a zlovolnostem ze strany EU. Zcela jistě by je posílilo, kdyby to samé udělaly kromě nás i další státy EU (rýsuje se V4, případně V4 +), což je záležitost vyjednávání s potenciálními spojenci a spolubojovníky. Jsem si vědom, že by to patrně přiblížilo konec EU v té podobě, již známe, nicméně u této EU zcela jednoznačně převažují negativní vlivy nad pozitivními, takže žádná škoda. My nepotřebujeme "boj za klima", "boj za LGBTQ+ agendu", "boj za wellbeing masívně dovážených civilizačně nekompatibilních imigrantů" a masu dalších bezcenných a jednoznačně škodlivých opatření. My potřebujeme volný pohyb osob, zboží a služeb, umožňující efektivní dvou či vícestrannou ekonomickou spolupráci států. A, řečeno klasicky: "Co nad toto jest, od ďábla jest." A zánik EU by paradoxně otevřel možnost skutečně smysluplné a ekonomicky přínosné spolupráce evropských států.

Pan Metelka a cykly

Pan Metelka ve svém blogpostu na téma klimatických cyklů pracuje pouze s Milankovičovými cykly, které jsou opravdu relativně dlouhé, nicméně rozhodně u nich nedochází k nějakým značně pomalým změnám klimatu (pan Metelka do jisté míry zpochybňuje i to, zda jsou tyto cykly "klima"), protože nástupy jak dob ledových tak dob meziledových probíhají relativně rychle, a to i v měřítku současné délky lidského života. Tam, kde jsou k dispozici paleontologické údaje, případně "historicko - geologické", byly doloženy naopak změny velmi rychlé. I přechody z doby ledové do meziledových teplot či opačně v rámci jednoho roku. Cyklické změny aktivity Slunce vymlčuje autor i v dalším textu, v němž by mohly být zmíněny.

Cykly

Je vcelku zajímavé, že pan Metelka nebyl ochoten zmínit ani cca jedenáctiletý Wolfův sluneční cyklus, který je naprosto jasně doložitelný na téměř jakékoli sérii teplot z jednoho místa či na průtocích některých vodotečí a jiných podobných markerech (existují i informace o periodickém střídání úrod a neúrod některých plodin, a tím i meziročního kolísání jejich cen).
Jaké tedy cykly sluneční aktivity jsou?

1. Wolfův cyklus s periodou přibližně 11 let. Poslední maxima byla v letech 1979, 1989, 2000 a 2011, nyní procházíme závěrem maxima posledního proběhlého cyklu.
2. Haleův 22 letý cyklus, který v podstatě vychází z toho, že Wolfovy cykly se sobě víc podobají "na střídačku" než těm bezprostředně předchozím a následujícím, takže se jedná vlastně o jeden cyklus se dvěma maximy a minimy.
3. Gleissbergův cyklus 80 - 90 letý, resp. 70 - 100 letý, délka není konstantní, průměr je 78 let. Zatímco předchozí dva cykly souvisí s oběhem Jupitera okolo Slunce a jeho gravitačním tahem na naši hvězdu, tak Gleissbergův cyklus je spojen se střídáním synergických a opačných poloh dalších velkých planet, Saturnu, Uranu a Neptunu. Poslední maximum tohoto cyklu bylo v letech 1950-1960, takže nyní se blížíme k následujícímu maximu.
4. Kondratievův cyklus, 55 letý. Poslední minimum bylo v roce 2000, nyní by nás tedy tento cyklus měl postupně "zahřívat". Cyklus souvisí s periodou střídání Jupitera a Uranu v opozici a konjunkci.
5. Cyklus 110,5 letý (a jeho násobky), přičemž cyklus 221 letý se promítá do výrazných dešťových období.
6. Dále byly pozorovány cykly s periodami 331.5, 442, 554 a 884 let. I ty souvisí s polohami planet, hlavně velkých, a sčítáním a odčítáním se jejich gravitačního vlivu na Slunce. A také cykly s délkami v letech, odpovídajícími násobku 280
7. Na Slunce, pochopitelně, působí i Merkur a Venuše (což je dáno tím, že jsou blízko a gravitace klesá se čtvercem vzdálenosti), nicméně takto vzniklé změny sluneční aktivity mají jen krátkou periodu (většinou do dvou let). Je však např. popsán jev "uhýbání" slunečních skvrn planetě Merkur.
8. Jistěže je pořád neuzavřená otázka, zda za pásem Kuipierovských těles není nějaká velká planeta (podobně jako je za pásem asteroidů Jupiter). Pro ni svědčí nepravidelnosti v dráze některých komet. To, že nebyla objevena, je patrně dáno extrémně nízkým vyzařováním odraženého slunečního světla. Pokud by to byl plynný obr, byl by našimi současnými prostředky nedetekovatelný (zatím nalezená Kuipierovská tělesa jsou jednak výrazně blíž, jednak mají vysoké albedo). Ta by jistě mohla být podkladem cyklů s ještě delší periodou. Asteroidy a Kuipierovská tělesa mají, pochopitelně, na Slunce vliv zanedbatelně malý.

Kosovichev a Zharkova před rokem 2000 vytvořili teorii, podle níž nepravidelné vzájemné pohyby středu Slunce a barycentra sluneční soustavy vytvářejí otřesy, které Slunce ochlazují, a naopak v obdobích, kdy jsou vzájemné pohyby těchto bodů harmonické, dochází k oteplování Slunce, a tedy i většímu vyzařování z něj. Teorie je v dobrém souladu se střídáním "malých dob ledových" a teplých období mezi nimi, protože uvedené pohyby lze s dostatečnou přesností zpětně vypočítat.
Stažení článku těchto autorů z Nature, o němž informoval např. Ekolist, má vysloveně politický charakter a není žádným "koncem jedné hypotézy". Tím by musel být důkaz, že uvedené pohyby barycenter Slunce a sluneční soustavy neexistují, případně, že neexistovala žádná "z malých dob ledových", ani teplá období mezi nimi.
Spíš je to důkaz, že i časopisy typu Nature podléhají ideologii klimaalarmistů. Což ovšem není nic nového, jako ve středověku platilo ono "philosophia ancilla theologiae", tak nyní stále více platí "scientia lupa ideologiae". Pro čtenáře bez klasického vzdělání: Ancilla je služka, lupa je sice vlčice, ale zároveň pracovnice lupanaria, což byl ve starém Řimě veřejný dům. Prostě, všude tam, kde je nějaký ideologický přesah (a ten u klimatu určitě je) nelze věřit ani prestižním vědeckým časopisům.
Známá minima sluneční činnosti jsou následující:

• Oortovo minimum (1010—1050)
• Wolfovo minimum (1280-1340)
• Spörerovo minimum (1420-1530)
• a nejznámější Maunderovo minimum (1645–1715).
• Další minimum, byť ne tak výrazné, bylo kolem poloviny 19. století. Právě do tohoto období zařadili klimatologové "referenční bod" pro porovnávání současných teplot, čímž ovšem pouze prokázali, že klimatologie je jen bezcenná pavěda, založená na podvodech.
• Následující minimum by mělo nastat někdy koncem tohoto století, nebo začátkem dalšího (perioda je o něco delší než 200 letá). V současné době tento cyklus spíše "topí", tj. přispívá k oteplování.

Pochopitelně, měli bychom vykopat z pozic, z nichž mohou škodit, klimatické aktivisty i spekulanty s emisními povolenkami a další žrouty klimatických peněz. Protože důležité je, abychom do další "malé doby ledové" vstupovali s fungující ekonomikou a zejména energetikou. Zásoby uhlí máme dostatečné, abychom alespoň toto chladné období ustáli a dál budeme muset pracovat na jádře.

Vliv cyklů

Pokud se tedy podíváme na cykly, tak v současné době naše klima hřeje Wolfův cyklus, a tím i cyklus Haleův. Dále jsme v teplé fázi cyklů Gleissbergova i Kondratievova. A jsme i v teplé fázi střídání malých dob ledových a oteplení mezi nimi.
Z výše uvedených důvodů opravdu není nutno dělat paniku ze současných teplot, jsou naprosto normální, dané periodami ve sluneční aktivitě.
Ukazuje se, že hvězdy podobné Slunci mají výkyvy své aktivity vcelku jako normu a jsou s to odpálit i velké erupce. Z tohoto důvodu je také nesmysl brát Slunce jako jakýsi stacionární zdroj, jehož vlastnosti se nemohou či dokonce "nesmějí" měnit.
Kromě výkyvů klimatu se sluneční aktivita promítá i do množství usazeného izotopu berylia 10 a uhlíku 14. Ten první souvisí se slunečním větrem, blokujícím intenzitu kosmického záření, vytvářejícího tento izotop (čím je větru víc, tedy Slunce aktivnější, je Be10 méně). Kolísání tvorby C14 má důsledek ten, že stáří organického materiálu není možné stanovovat jednoduchým výpočtem na základě logaritmické funkce, podle níž v těchto materiálech ubývá, ale musí být prováděno podle tabulek, které logaritmus korigují právě podle nepravidelností, vznikajících kolísáním sluneční aktivity, a tedy i tvorby C14. Korekce jsou nejčastěji prováděny podle dendrochronologických řad, ale jsou i možnosti další. A, mimochodem u dendrochronologie (nepravidelností v šířce letokruhů) se vedle lokálních změn promítají do letokruhů i globální změny klimatu.
Pochopitelně, cykly jsou pro klimaalarmisty, ale i klimatology obecně, tabu, protože by je připravily o sladké nicnedělání a poslaly k lopatě. Nicméně všude tam, kam zelené pracky nedosáhnou, se s cykly počítá i pracuje (se slunečními cykly pracuje i např. plánování letu lidí na Mars).

Pan Metelka tedy ve svém blogpostu zcela ignoruje cykly sluneční aktivity (Milankovičovy cykly se sluneční aktivitou nesouvisejí). Dokonce se ani nenamáhá uvádět nějaké argumenty, proč tyto cykly neexistují, nebo nemají vliv na klima, což je jen a jen ukázka omezenosti klimatické "vědy". Je mi líto, ale jeho texty mi poněkud připomínají žvástání komunistických ideologů na sklonku 80. let ve stylu "Poučení z krizového vývoje pořád platí, soudruzi", zatímco tento dokument byl fakticky zavržen i sovětskými soudruhy.

Jak je to tedy s těmi Ukrajinci?

Pan Okamura byl peskován za hypotézu, že demobilizovaní nebo jinak z armády odešlí ukrajinští vojáci by se mohli stát rizikem pro společnost, vzhledem k tomu, že je fronta naučila nevážit si zákonů, lidských majetků, ba ani životů.

Je mi líto

Muži, kteří prošli peklem války, kdy museli denně riskovat své životy a viděli kolem sebe umírat spolubojovníky i další osoby, představují skutečně riziko pro společnost, byť jistě ne všichni.
Problém spočívá v tom, že lidská psychika není na hrůzy války stavěná, a ty ji mohou narušit. Faktem také je, že ono narušení je na frontě pro svého nositele pozitivně selekčním faktorem. Protože kdo první ztratí civilizační zábrany, je jednoznačně ve výhodě proti těm, kteří je ještě mají.
Krásně to vyjádřil šéf jedné z tuzemských škol bojových umění: "Na turnaji nebo jiné soutěži vyhrává ten, kdo je lépe vyzbrojen, vycvičen, atd. V reálném boji vyhrává ten, kdo je větší s... (samice prasete)."
A zde je tedy jádro pudla: významná část těch, kdo přicházejí z války, je nějak touto selekcí postižena. A nutně se to musí projevit na jejich chování v civilu.
Pochopitelně, není to jen válka na Ukrajině a nejsou to jen ukrajinští vojáci v ní. Spíš jde o to, že naprosto stejně postižení ruští nebo severokorejští vojáci asi k nám nepůjdou, na rozdíl od ukrajinských.
Nicméně průšvihoví byli i veteráni z Afghánistánu (sovětští) i US veteráni z Vietnamu. Problémoví jsou i veteráni z válek na Balkáně, i na Blízkém Východu. Problémy byly i s navrátilci z front první světové války, řada z nich podporovala extrémistické, komunistické i fašistické / nacistické organizace.
Z naší paměti nevymizelo i řádění těch, kteří jako vojáci prošli třicetiletou válkou, a poté se sdružovali do krutě se chovajících a naprosto bezohledných lupičských tlup. Kvůli těmto lidem byla cíleně po třicetileté válce pobořena řada našich hradů, aby nemohly posloužit jako opěrný bod této soldatesky.

Ukrajinci

Jsem toho názoru, že je naprostá pitomost slova pana Okamury v jeho novoročním projevu chápat jako dehonestaci Ukrajinců, jak to desinterpretuje soudruh velvyslanec, jehož jméno mi nestojí za zapamatování.
Naopak, současní Ukrajinci se přidávají k řadě dalších skupin mužů, kteří prošli válečným peklem a zanechalo to na nich větší či menší následky. Osobně bych panu velvyslanci přál pár hodin v plné polní a na linii dotyku s Rusy, aby pochopil, o čem pan Okamura mluvil.
Mohu si funět, když jsem něco takového nezažil, ale v koutku duše se děsím toho, jakou bestii by to ze mě udělalo. Bez ohledu na to, jaké názory a postoje mám jako "prašivý civil".
Ostatně "afghánci" v SSSR i "vietnamci" v USA často udělali doslova kariéru v oblasti organizovaného zločinu.
Na druhé straně jsem se nikdy netajil s představou, že řada Ukrajinek se v tuzemsku vdá (o více takových párech vím), a že jejich děti se stanou platnými členy českého národa, jako se jimi stala třeba "pozámecká směska" Božena Němcová nebo "německo - francouzský Žid" Julius Zeyer a mnoho dalších. Ostatně, dokázali jsme "adoptovat" i Joachima Barrande.

Takže pan velvyslanec si mohl ušetřit pár naprosto bezcenných žvástů, velice snadno vyvratitelných tím, čím nás "učitelka života", tedy historie, v dostatečné míře poučuje. A maximálně může na současnou ukrajinskou vládu strhnout podezření, že se potenciálně kriminogenních veteránů chce po skončení války zbavit jejich vyexpedováním na  západ. O ukrajinské mavky* stojíme, o ukrajinské hrdlořezy nikoli.

* K té mavce doporučuji od Pilipjuka "Upír v činžáku", je tam popsána velice podrobně. Podobná bytost vystupuje i ve "Večerech na samotě poblíž Dikanky" od N. V. Gogola.

Jedna z možných příčin příkopu ve společnosti

Naší společností je vykopán příkop. Naštěstí na straně demokracie je více občanů než na té opačné, což ukázaly poslední volby které přinesly vítězství demokraticky orientovaných stran proti těm druhým. Nicméně takový příkop zcela jistě není zdravý. Vládní i opoziční strany by mezi sebou měly dokázat komunikovat a v některých případech by měly být i s to se dohodnout na věcech celospolečenského významu, které navíc nejsou striktně politicky vyhraněné.

Současný stav

Nyní je to skoro tak, jako ve filmové komedii s Louisem de Funèsem "Jeden hot a druhý čehý". Co udělá jeden, je z hlediska druhého naprosto špatně, v opačném gardu to platí také a dohoda na kompromisu je prakticky nemožná.
Jistěže tohle je v principu zlé, protože i mezi nedemokraticky orientovanými stranami nynější opozice a demokraticky orientovanými stranami současné vládní koalice existuje řada průniků zájmů, v nichž nedemokratická a demokratická orientace nehraje tak zásadní roli, protože i žádoucí výsledek je vůči demokracii do jisté míry neutrální. Takže cesta k jakýmsi pragmatickým kompromisům by měla být v principu možná.
Problémem jistě může být propojení poražených stran s organizovaným zločinem - viz kauzy Bitcoiny, Kampelička, Dosimetr a mnohé další. A jistěže tyto kauzy hodně napovídají o hodnotových prioritách voličů poražené koalice.
Voliči poražené koalice neustále blekotají o "Čapím hnízdu", u něhož opakovaně nebyly nalezeny známky trestné činnosti. Byly zadány příslušné informace, státem pověření a vyškolení úředníci neshledali žádnou překážku v přidělení dotací, a v první fázi totéž platí i pro bruselské byrokraty. Teprve později byly dodatečně (existuje podezření, že na politickou objednávku) vygenerovány překážky pro jejich udělení, načež rekce příjemců dotací byla taková, že je okamžitě vrátili. Pokud by tedy někdo měl být žalován, tak příslušní naši i bruselští úředníci, kteří dotace přidělili.
Okamurova karikatura "chirurga z dovozu" je naprosto legitimní součást předvolební agitace. A, mimochodem, než se soudruh udavač rozkejval k onomu podání udání, tak několik takových "chirurgických zákroků" v západních zemích se dostalo až do sdělovacích prostředků, což je spíš výjimečná událost, protože ve Francii i Německu mají víc než jeden takový "chirurgický zákrok" denně (a většina je vymlčena), alespoň podle informací disentu z řad policie a justičního aparátu.
Ostatně, strana Marine Le Penové ve Francii a AfD v Německu jsou jen reakcí na tyto incidenty, ničím jiným.
I zde je velmi nepravděpodobné, že by v demokratické justici došlo k odsouzení, byť je jasné, že naše současná justice se snaží spíš navázat na tradice soudruha Urválka a procesu s Miladou Horákovou a spol., tedy soudů (a rozsudků) na politickou objednávku. Ostatně, zasvěcení (včetně disentních pracovníků justice) to už opakovaně konstatovali.
Jinými slovy, neexistuje sebemenší důvod k tak vyhraněnému postoji voličů poražených nedemokratických, a na organizovaný zločin napojených, stran vůči voličům vítězné koalice.

Jedna z možných příčin

Budu možná pro někoho zlý, ale mám dost pocit, že našim mužům asi tak od padesáti let dolů dost chybí průchod základní vojenskou službou. Jistěže tam zažil člověk spoustu nesmyslné buzerace a "zaměstnání" nedávajících žádný smysl, viz známý dopis matce:
Milá maminko,
jsem tady na útvaru, děláme tu celý den h...no, vstáváme na to v šest hodin ráno a říkáme tomu zaměstnání.
Nicméně faktem bylo že se vojáci naučili postarat se o sebe, začlenit se do kolektivu tak, aby to bylo zvládnutelné ze strany jejich i toho kolektivu, a spoustu dalších užitečných návyků, spojených se zapojením do společnosti.
Velmi důležité bylo to, že se člověk musel naučit vypořádat se situací, kdy je jeho nadřízený naprostý blb, typu "Čítať neviem, písať neviem, no vojnu vám urobiem." S nímž mohl člověk nesouhlasit, vědět, že jeho rozkaz vede do průšvihu, ale to je tak asi vše. Pokud se tedy nenaučil zvládat alespoň základy manipulačních technik a s jejich pomocí dotyčného nějak usměrnit žádoucím směrem. A v řadě případů musel člověk dokázat vybudovat nějaký kompromis mezi rozkazem a realitou.
Pochopitelně, stavbu kompromisů, soužití s lidmi, jejichž názory a životní postoje, případně sociální zázemí, jsou zcela odlišné, a nejen soužití, ale v řadě případů i týmová spolupráce, bylo opět nutno zvládnout a to zvládání se nějak, intuitivně, naučit.
Některé věci se musejí dělat kolektivně a v kooperaci, a musejí být překonány či potlačeny vzájemné rozpory i antipatie. Mohu to připodobnit klasickým citátem:
"Jeden člověk má sirky, druhý škrtátko. Mohou se nenávidět na smrt, ale bez vzájemné spolupráce oheň nerozdělají".
Bez toho se prostě vojna zvládnout nedala, ale byla poukázkou na alespoň demonstrativní pokus o sebevraždu, případně kriminál. Faktem je, že nám, jako budoucím vojenským lékařům, hustili do těla, že máme každého sebevraha naučit říkat, že byl smířen s tím, že nebude, a že to udělá znovu a lépe, abychom tyhle persóny vyexpedovali do civilu.
Nicméně přesně tohle, obávám se, chybí oné generaci, která vojnu nikdy nezažila, nebo již v nějaké pouze silně redukované podobě, a ti pak nejsou s to soužít s osobami s jiným politickým či ideologickým názorem ani v rámci občanského života. A nejsou s to ani dokázat narýsovat mezi sebou a jimi nějakou linii, představující vzájemný kompromis.

Prognóza

Rozhodně si nečiním nárok na to, že by tahle moje teorie dokázala vysvětlit naprosto vše, co se ve společnosti na tomto poli děje. Těch příčin vzniku oněch příkopů je jistě více, ale ta absence vojny může do jisté míry potlačovat schopnost domluvit se přes jejich dna na nějakém společenském pragmatickém kompromisu nebo dokonce konsensu. Dokonce i v situacích, kdy se to úplně stoprocentně nedotýká politiky.
Pokud tedy mám alespoň částečnou pravdu, pak je prognóza stavu spíš špatná. Populace stárne a těch, kteří prošli vojenským výcvikem, včetně naučením se vycházet s lidmi jiných či přímo opačných názorů na cokoli, bude stále ubývat a přežívající budou odcházet z veřejného života.
Vyrůstá nám spíš generace sobeckých (až až extrémně) psychopatů a sociopatů, kteří nejsou s to soužít naprosto s nikým, vyjma úzké skupiny lidí s prakticky identickými názory na vše podstatné.
Za velmi problematické považuji také to, že tito lidé zpravidla nejsou s to korigovat své názory a postoje. Naopak, i fakta zjevně vyvracející jejich přístup a postoje často desinterpretují naopak, jako jejich potvrzení. Prostě Dunning-Krugerův efekt "jako vyšitý", což zcela jistě také není úplně dobré.
Tahle situace je opravdu námět pro politiky, alespoň rozumnější část z nich, aby vymysleli, jak uvedený jev utlumit, jinak může v podstatě vést až k roztržce na úrovni studené (nebo i horké) občanské války.
Faktem je, že se neustále mluví o nutnosti přípravy na válku, která by jistě znamenala podrobení vojenskému výcviku nejméně několika ročníků. Faktem také je, že v takovém případě by bylo nutno nějakým způsobem řešit i civilní obranu, a i pro ni by museli občané (a to muži i ženy) projít nějakým výcvikem, protože jen podle nějakých příruček se takováto činnost provádět nedá.
Takže paradoxně by ohrožení státu mohlo vést i k určitému zklidnění situace, včetně ovšem toho, že změna, kterou by občané prošli, by patrně přetrvávala i po skončení toho ohrožení (zatímco nějaké "semknutí se před ohrožením" s jeho koncem končí také).

Jedním z faktorů, které stojí za stále silnějším rozdělováním naší společnosti "hlubokým příkopem" může být to, že stále klesá podíl občanů, kteří prošli základní vojenskou službou nebo jinou formou pobytu na vojně. Při této službě se lze naučit vycházet i s lidmi naprosto odlišných názorů, i např. z odlišného sociálního prostředí. Z tohoto pohledu by opravdu mohlo zavedení vojenského výcviku mít jako vedlejší efekt i určité zklidnění napětí ve společnosti.

Jak je to tedy s tím bazénem?

Pan Metelka na svém blogpostu tvrdí (na základě tvrzení IPCC), že jakýkoli oxid uhličitý, produkovaný lidmi do atmosféry "navíc", musí nutně vést k tomu, že začne růst koncentrace tohoto plynu v atmosféře až do nekonečna. Je to poněkud odvážné tvrzení, protože v přírodě k takovým jevům prakticky nikdy nedochází.

Příklad s bazénem

Pan Metelka uvádí příklad s bazénem, který má vyladěnu rovnováhu mezi přítokem a odtokem vody, a nyní se k tomu přítoku přidá ještě další (jakási analogie "produkce CO2 navíc antropogenní činností"), tak jeho hladina poroste "do nekonečna".
Dovedu si představit jedinou technickou možnost, která by tady toto dokázala: Pokud by oním výtokem byla hadice, jejíž horní konec by byl upoután na nějaké bójce, což by zajišťovalo jeho konstantní hloubku pod hladinou. A ta hadice by navíc musela být nekonečně dlouhá. Jakýkoli normální odtok bude na zvýšený přívod reagovat tak, že poroste rychlost proudění v něm. Protože se zvýší tlak na vstupu do něj a rychlost proudění v trubce je mj. závislá na rozdílu tlaků mezi vstupním a výstupním koncem. To je něco, co platí jak pro kapiláry lidského krevního řečiště, tak i pro ropovody.
Jinými slovy, je docela normální, že v případě zvýšení přítoku se bude následkem zvyšování hladiny zvyšovat i rychlost odtoku, až do okamžiku, kdy nastane opět rovnovážný stav (přítok = odtok), pouze bude hladina v bazénu o něco výše.
Pochopitelně, čím bude systém složitější, tím pravděpodobněji dojde k nějakému regulačnímu "přestřelení". Čili analogii situace, kdy se hladina nejprve zvýší, pak o něco poklesne a po několika výkyvech nahoru a dolů se teprve "usadí". Takto se projevuje řada regulačních úprav všech možných parametrů vnitřního prostředí lidského organismu.
To druhé by se u toho bazénu snad dalo napodobit tak, že by nebyl jediný výtok, ale bylo by jich víc, o různém průměru a některé by byly tvořeny pevnou trubkou a jiné hadicemi s pružnými stěnami, protože pak by v nich mohlo "přeskakovat" mezi efektivnějším lineárním a méně efektivním turbulentním prouděním a asi by opravdu mohlo docházet ke kolísání hladiny, než by se ustálila na nové (vyšší) úrovni.

Co udělá Země s CO2?

Pochopitelně, v reálném ekologickém prostředí Země existuje mnoho jevů oxid uhličitý z atmosféry odstraňujících, které jsou do jisté míry závislé na koncentraci tohoto plynu ve vzduchu. Od řady fyzikálních procesů, při nichž CO2 přechází do různých materiálů (asi největší význam má voda), přes různé chemické reakce (kdy vyšší parciální tlak tohoto plynu v atmosféře povede k vyšší rychlosti příslušných chemických reakcí) až po reakce biosféry, pro niž (některé její významné složky) je oxid uhličitý nezbytnou součástí výživy, a jeho vyšší koncentrace v atmosféře (případně vodách světového oceánu, ale i jiných) dochází ke zrychlení růstu a utilizace uhlíku do organických sloučenin.
Už jsem se svého času zmiňoval o prokázaném efektu "zazeleňování" pouští, daném tím, že rostliny, žijící na samé hranici fatálního nedostatku vody, jsou oxidem uhličitým v atmosféře stimulovány k růstu tím mechanismem, že mohou na kratší dobu otevírat dýchací průduchy, jimiž proudí dovnitř oxid uhličitý, nezbytný k fotosyntéze, ale opačným směrem, z pletiv rostlin ven, odchází voda. Čím více je oxidu uhličitého ve vzduchu, tím nižší přísun vody rostlina "ustojí", protože se zmenší její ztráty. U některých druhů rostlin má tento efekt i význam pro jejich šíření, protože je u nich voda kritická po dobu, než prokoření do takové hloubky, kde nějakou vlhkost naleznou.
Faktem je, že oxidu uhličitého je v atmosféře z hlediska fotosyntézy zelených rostlin spíše málo, a že ony "ideální koncentrace", o nichž blábolí ekologové, jsou velice blízko nejmenší koncentraci tohoto plynu v atmosféře, při níž je ještě fotosyntéza u zelených rostlin vůbec možná. Ta byla stanovena ve sklenících s řízeným složením atmosféry.
Je docela možné, že neúrody v "Malé době ledové" a během ostatních dlouhých chladných období historie byly způsobeny nejen oním chladem, ale i nedostatkem oxidu uhličitého pro fotosyntézu, který mj. může prodloužit nejnutnější dobu, potřebnou pro vegetační cyklus rostliny, a tím vlastně synergizovat s dopadem chladnějších let (s kratším teplým obdobím) na rostliny, včetně kulturních. Pokud by se někdy v budoucnu něco takového prokázalo, vůbec bych nebyl udiven
Na druhé straně je nutno konstatovat relativně méně často ventilovaný fakt, že v řadě skleníků na zeleninu jsou spaliny z ohřívadel po nějakém vyčištění hnány (hlavně právě oxid uhličitý) do prostor s rostlinami, protože vysoký obsah tohoto plynu urychluje a zmohutňuje jejich růst. Teoreticky by se dalo jít až na koncentrace, vyžadující pro zahradníky při pobytu v pěstebních prostorách dýchací přístroje.

Odtok oxidu uhličitého do biosféry

Faktem je, že dosti významnou složkou procesů, které oxid uhličitý z atmosféry odstraňují, je fotosyntéza, jednak zelených rostlin, jednak sinic (liší se složením chlorofylu a využívanými vlnovými délkami světla). O něco menší význam (ale nějaký jistě ano) má fotosyntéza na karotenoidech. Další fotosyntézy v současné době hrají spíše podružnou roli, byť tomu tak v době začátků života na Zemi nebylo.
Zmohutnění fotosyntézy vodních rostlin a sinic je velice často doprovázeno jevem, hodnoceným jako nežádoucí, a to je eutrofizace vod. Faktem ovšem je, že pokud považujeme oxid uhličitý za našeho největšího nepřítele, měli bychom reflektovat skutečnost, že část biomasy v těchto vodách vzniklé padne na dno a může tam přetrvávat poměrně dlouhou dobu. Za příhodných podmínek se i přemění na uhlí s výdrží v desítkách milionů let minimálně.
Je jistě jasné, že pokud je někde produkován čistý oxid uhličitý (nebo spaliny s jeho vysokým obsahem), mohl by být, mj., jímán do biomasy (s využitím sluneční energie) a tato biomasa by mohla být různě využívána. Je to rozhodně smysluplnější činnost, než velmi složitě, energeticky náročně a draze, jímat onen nepatrně koncentrovaný plyn přímo z atmosféry. Přejít na tento způsob jímání oxidu uhličitého (třeba na výrobu "biopaliv"), pokud by to dávalo vůbec nějaký smysl, by mělo význam jedině tehdy, pokud by už u každého komínu byl "biologický lapač" oxidu uhličitého.
Asi by stálo za úvahu pěstování některých rostlin v atmosféře se zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého s tím, že by se vzniklá biomasa zpracovávala na materiály s dlouhodobým užitím, jako např. materiály stavební a izolační.
Pochopitelně, vše, co jsem zde uvedl (a mnoho dalších věcí, na které mohou laskaví čtenáři narazit), závisí na jedné velmi podstatné věci, a tou je střízlivé vyhodnocení, zda je vůbec současná nebo vyšší koncentrace oxidu uhličitého natolik "šílená", aby se podobné skrčky dělaly. Z mého pohledu spíše ne, protože teplá období byla vždy spojena s rozvojem ekonomiky, demografie i kultury. Tedy všeho, co působí na ekologické aktivisty jak červený hadr na býka. A právě nenávist vůči lidské kultuře i lidstvu samotnému, je patrně největším motorem těchto aktivistů.

Přítok oxidu uhličitého "navíc" tedy nepředstavuje nic zásadně problematického, co by nás mělo ohřívat až do nějakých absurdních důsledků, jako je Země coby žhavá koule, teplejší než Slunce. Existuje řada přírodních procesů, majících charakter zpětné vazby, snižující koncentraci tohoto plynu v ovzduší, a zvýšení jejich intenzity s růstem koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší lze důvodně předpokládat, případně plyne ze základních fyzikálních či fyzikálně chemických zákonů, případně už toto zvýšení bylo pozorováno. A hukot kamen, krmených dřevem a dřevěnými briketami, mi lehce napovídá, že by neškodilo, kdyby bylo ještě o něco tepleji.

Všem čtenářům přeji úspěšný rok 2026, mnoho osobních a pracovních úspěchů a hlavně udržení demokratické vlády v našem státě.

Slunce, moře, vulkány a klima

Pan Metelka na svém blogu "ujišťuje" čtenáře, že ani Slunce, ani moře, ba ani vulkány nejsou zdrojem nadbytečného oxidu uhličitého či klimatického oteplování. Má to, pochopitelně, řadu háčků  až "háků".

Co tedy Slunce?

Problém spočívá v tom, že IPCC zcela popírá existenci změn aktivity Slunce, byť samotný jedenáctiletý cyklus se promítá jak do teplot tak i do např. do množství srážek a průtoků některých vodních toků.
Tento cyklus se mj. projevuje kolísáním počtu slunečních skvrn. Je-li počet skvrn vyšší, je tepleji, je-li nižší, je chladněji. Na začátku tzv. "Malé doby ledové" nebyly tehdejšími prostředky v některých letech pozorovatelné na Slunci žádné skvrny. Byť je možné, že pokud by tehdy kolem Slunce kroužily naše současné družice, tak by nějaké byly s to detekovat, ale rozhodně by jich i tak bylo málo.
I toto "velké mizení skvrn" má zřejmě svoji periodu, která potom odpovídá střídání teplejších a studenějších období s delší periodou. Protože sluneční skvrny jsou v souladu s kvalitou záření, dopadajícího na zemský povrch, včetně koncentrace některých radioizotopů, promítají se (ať už přímo nebo zprostředkovaně) např. do kolísání přeměny normálního uhlíku (izotop 12) na radioaktivní izotop 14. Proto také nelze pro vztah mezi C14 a stářím hmoty s ním použít prostou logaritmickou funkci, ale používají se tabulky, které byly nejrůznějšími způsoby "cejchovány" tak, aby právě byly eliminovány ony nepravidelnosti v intenzitě vznikání C14 (a tedy i sluneční aktivity) v různých obdobích.
Rovněž na dentrochronologických řadách lze pozorovat období s lepšími a horšími podmínkami pro růst stromů. Je to ovšem komplikováno existencí lokálních jevů i tím, že v některých podnebných pásmech letokruhy prakticky nevznikají.
Nicméně to vše ukazuje, že činnost Slunce není uniformní, ale střídají se na něm, zčásti periodicky, zčásti, z našeho pohledu, nepředvídatelně, období s vyšší a nižší aktivitou.
Ekologové a klimatologové z IPCC připouštějí pokles zemského albeda, nicméně nejsou s to tento problém nějak hlouběji analyzovat. Přestože, pochopitelně, i toto narušuje tézi o antropogenním CO2 jako jediném zdroji oteplování klimatu.
Faktem také je, že lidský opravný zásah do albeda Země by byl poměrně jednoduchý: Stačilo by natřít střechy budov (kde je to možné a nevznikne konflikt třeba s památkáři) bílou barvou (o stříbřence ani nemluvě) a naopak skrečovat obrovské plochy FV panelů, které planetu prokazatelně zahřívají. Výhodou by byl i fakt, že v případě "přestřelení" by se dal ten nátěr poměrně snadno, rychle a levně na potřebné části ploch eliminovat. Na tom by se ovšem nedaly vydělat miliardy (a možná i víc) na dotacích pro naprosto bezcenné a z hlediska klimatu neúčinné či přímo škodlivé OZE.

Oceán a oxid uhličitý

Vztah mezi CO2 a oceánem je dán fyzikou. Čím je voda teplejší, tím menší je rozpustnost tohoto plynu v ní (nepřímá úměra a ještě nelineární). V minulých teplých obdobích, pokud máme k dispozici příslušná data, vždy rostla koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší, protože byl teplotou vytěsňován z oceánu. Je to, pochopitelně, dosti složitý proces, který zahrnuje různé poměry v souvislosti se zeměpisnou šířkou a také různé poměry v souvislosti s tepelnými vrstvami vody ve světovém oceánu (i s vlivem teplých a studených proudů). Může se stát i to, že světový oceán v oblasti rovníku tento plyn vytlačuje, zatímco ve chladnějších zeměpisných šířkách je naopak tento plyn oceánem ještě pohlcován. To samé se týká i chladných hlubin, které mohou tento plyn vytlačovat až se zpožděním oproti vyšším vrstvám vody, které se ohřejí rychleji a víc.
Nicméně bez ohledu na podrobnosti pořád platí to, že čím je klima teplejší, tím více CO2 se z oceánu uvolní do atmosféry.
Jistě lze nalézt CO2 z fosilních zdrojů v oceánu, protože mezi oceánem a atmosférou běží proces výměny plynů oběma směry, takže plyn z fosilních paliv může být pohlcován oceánem a naopak oceánský oxid uhličitý se může objevit v atmosféře.
Nelze moc souhlasit s autorovou představou, že obsah oxidu uhličitého v oceánu celkově roste a jeho pH klesá, když víme, že v teplých vodách typu pobřeží Austrálie, je tomu naopak, a díky tomu se vzpamatovává i Velký korálový útes, o který měli ekologové obavy (nicméně oceánologové je už nemají).
Důležité ovšem je, že ekologický systém Země má řadu mechanismů, jak se s oxidem uhličitým vyrovnat a zabránit tomu, aby jen škodil.
Je třeba si uvědomit i to, že to byl právě tento plyn a nejspíš vulkanického původu, který vyvedl ranou planetu Zemi ze stavu "velké ledové koule". Dnes řada odborníků připouští, že v této katastrofální ledové době, kterou zažila pouze prokaryonta, byl pokryt kompletní vrstvou ledu i oceán na rovníku (starší teorie připouštěly podél rovníku pás volného moře, široký několik desítek až stovek km).

Výbuchy sopek a sopečná činnost

Pan Metelka popírá jakýkoli vliv sopečné činnosti na produkci atmosférického oxidu uhličitého.
Snaží se to dokladovat tím, že velké sopečné erupce po zvedení měření CO2 v atmosféře na Mauna Loa (Havaj) nezachytila žádné "zuby" v jeho koncentraci po těchto výbuších.
Výbuchy sopek jsou jistě nejspektakulárnější část vulkanické činnosti, ale nikoli jedinou. Dokonce i tam, kde sopky nevybuchují, existuje vulkanická činnost s výrony oxidu uhličitého. A i sopky, které jsou momentálně v klidu, zpravidla tento plyn roní také.
Na svazích nyní nevybuchujícího Vesuvu je možné vidět četné výstupy par s obsahem mj. i oxidu uhličitého. Další se najdou u nedaleké Neapole a souvisí s aktivitou tamního supervulkánu, jehož výbuch (otázka nezní "zda", ale "kdy" vybuchne) pocítíme pravděpodobně i u nás.
Podobná pole výronů vulkanických plynů můžeme vidět i na Islandu, na některá z nich je přístup omezen, protože by mohlo dojít k dušení a popálení turistů odcházejícími plyny.
U nás sice činné sopky nemáme, ale na našem území byly, a to až do raných čtvrtohor. Pozůstatků sopečné činnosti, spojených s výrony oxidu uhličitého, je na našem území dost. Jistěže nejvíc je jich v Západních Čechách, kde byla mohutná sopečná činnost a je tam také nejmladší sopka na našem území, ale podobné pozůstatky se najdou i jinde, včetně Moravy, zejména v okolí Hranic a tamní nejhlubší propastí na našem území, kde rovněž vyvěrají minerální vody s obsahem oxidu uhličitého.

Vřídlo jako příklad

Wikipedie nás informuje o tom, že výrony karlovarských pramenů (a nejvíc se projevující na Vřídle) jsou dány hlavně přetlakem CO2, který se uvolňuje z minerální vody a tím ji tlačí ven, až do výstřiku. Dovolím si vzpomenout také pramen v Herľanech (východ Slovenska), kde existuje nepravý gejzír (nepravý proto, že jej nežene vodní pára, ale opět CO2), který netryská kontinuálně jako Vřídlo, ale periodicky, právě jako gejzíry.
Vřídlo má vydatnost 2000 l/minutu a obsahuje 375 mg CO2 v litru (vzal jsem nejmenší z uváděných odhadů), tedy každou minutu vynese z hlubin země 750 g tohoto plynu. To je ekvivalent spálení asi 205 g uhlíku (energetické uhlí ho obsahuje kolem 80 procent). Za den jsou to tedy skoro tři metráky uhlíku, tedy skoro třetina tuny energetického hnědého uhlí.
Pokud to přepočteme na velkou uhelnou elektrárnu, bude denní výkon Vřídla odpovídat desetinám promile jejich produkce CO2 za den, nebo, ctěme Motoristy, bude přibližně odpovídat ujetí cca 500 km devíti auty se spotřebou 5l/100 km.
Ovšem, to je jen Vřídlo. Jen v samotných Karlových Varech jsou další výtoky nasycených či přesycených minerálních vod, u Mariánských lázní jsou další, včetně výronů čistého CO2 skrze bahno (coby "bahenní sopky").
Další výrony tohoto plynu jsou na jiných částech našeho území.
A celosvětově jsme zcela jistě upozaděni státy s většími vulkanickými projevy. Po dalších musíme pátrat na "územích nikoho" od Antarktidy až po podmořské výrony vulkanických plynů a jimi přesycených vod.
Bohužel, v jednoduše a zdarma nalezitelné formě nejsou dostupná kompletnější data o těch dalších zdrojích a já nejsem natolik saturován vulkanologickou literaturou, abych dokázal dohledat po této stránce prozkoumané zdroje a provést jakousi pravděpodobnou extrapolaci na ty, o nichž jen víme, že existují.
Rozhodně se však nejedná o zcela zanedbatelný zdroj CO2, jak se nám snaží namluvit pan Metelka. Pokud by IPCC byla vědecká a nikoli politická organizace, měla by při svém přístupu k odborné literatuře celého světa (i  za naše peníze) tuto činnost zmapovanou. A pan Metelka by mohl argumentovat nikoli několika izolovanými sopečnými výbuchy, ale celkovými odhady produkce CO2 vulkanismem, což tedy nemůže nebo nechce.

Lze tady toto povídání uzavřít tím, že vliv Slunce na klima jednoznačně existuje, pouze mu z ryze politických důvodů není věnována pozornost. Oceán se do koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu promítá, a vulkanická činnost (včetně té neexplozívní) by si zasloužila přinejmenším důkladné zmapování, spojené se serózním odhadem mohutnosti její produkce CO2. Je zajímavá i z toho důvodu, že běžela dávno před tím, než se na Zemi objevili naši nejvzdálenější předkové, běží neustále a bude běžet i v budoucnu, bez ohledu na jakýkoli "boj za klima".

Jak je to tedy s tou ideologií o klimatu?

Dovoluji si reagovat na blogpost pana Ladislava Metelky, klimatologa a člena IPCC. Tento text (obsahuje ještě odkazy na jiné zdroje) je v podstatě dosti zásadní a pan autor se v diskusi na Ekolistu vyjádřil, že sepsal tento i následující texty proto, aby nemusel pořád dokola opakovat ty samé argumenty proti klimaskeptikům.

Evidence Ninja

Je mi líto, přestože se pan autor odvolává na užití AI v nadpisu uvedeného jména, je zde jeden zásadní problém: AI v podstatě nemyslí a není ani schopna kritického myšlení. Prostě se do ní nějakým způsobem zavede určitý pool informací, majících axiomatický charakter, a ona nedělá nic jiného než srovnávání s tímto axiomem.
Je ovšem mimo její možnosti tento axiom nějakým způsobem také prohnat verifikací. To je obrovský rozdíl proti člověku, který má prakticky vrozené pochybování o všem, a je si vědom toho, že pokud vychází z nějakých axiomů, tak to, k čemu se propracuje, padá v momentě byť i jen malé změny v některém z nich. A to tak, že velmi zásadně.
Druhou věcí jistě je i nedávno odhalený skandál, podle něhož naprostá většina AI preferuje levicové až ultralevicové ideologie a naopak se staví velmi negativně proti pravicovým. Což, pochopitelně, znamená, že na hodnocení AI u všech otázek s politickým či ideologickým přesahem se absolutně nelze spolehnout.
Aby bylo jasno, ekologii obecně a klimatologii zvláště je nutno přiřadit k levicovým ideologiím. Dožadují se totiž rozsáhlých zásahů ze strany státu (či "privilegovaných" organizací) do života lidí. Úspěšnost těchto zásahů je mj. podmíněna také omezováním demokracie ("protože pomýlení lidé by mohli volit nesprávně"), lidských a občanských práv ("protože by mohla být zneužívána") a také různými zákazy a nařízeními, které postrádají věrohodný smysl. A ze strany ekologů i klimatologů lze slyšet i hlasy o nějaké "klimatické diktatuře", která jakoby vypadla z oka třeba nám, starším, známé "diktatuře proletariátu".
Odpůrce ekologie a klimatologie lze naopak řadit do směru, který podporuje lidská a občanská práva a minimalizuje zásahy státu do života občanů i dalších obyvatel, a také podporuje redukci těch institucí státu, které by něco takového mohly dělat. Z tohoto důvodu je nutné naprostou většinu klimaskeptiků řadit více - méně do pravé poloviny politického spektra.
A vrací se nám ona AI, s vysokou pravděpodobností levicová až ultralevicová, která bude bojovat za levicovou až ultralevicovou ideologii klimaalarmistů i ekologů obecně.

Je klimatologie věda?

Pan Metelka se ohání tím, že klimatologie je věda, protože se učí na přírodovědných fakultách, případně Matematicko fyzikální fakultě.
Budu hodně zlý: Já ještě pamatuji, že se na těchto a podobných zařízeních učil marxismus - leninismus. Je to důkaz jeho vědeckosti, případně objektivní pravdivosti? A když půjdeme hlouběji do historie, tak se tam (pokud tyto VŠ či fakulty v té době již existovaly) učilo i náboženství a zcela jistě lze v souvislosti s touto disciplínou položit naprosto stejnou otázku.
Nehledě k tomu, že na některých těchto školách bychom nalezli různé "vědecké genderismy" a podobné ryze ideologické obory, které sice s vědou nemají nic společného, ale jsou docela zajímavým zdrojem příjmů, protože školy jsou u nás placeny v podstatě "za hlavu" (míněno studujícího studenta) a otevřít nějaký obor, kam nastoupí studenti, kteří s bídou odmaturovali z matematiky či přírodopisu, ale přinesou škole peníze a ona jim dá diplom v módním oboru, je prostě ekonomicky přínosné. Už proto, že v těchto oborech nebývá velmi finančně náročná praktická výuka. Často se takto škola drží nad vodou, aby mohla provozovat skutečně vědecké obory (věnuji pietní vzpomínku Janu Keplerovi, který byl geniálním astronomem, jehož stopa v této vědě trvá po dnes, ale z ekonomických důvodů se "přiživoval" sestavováním horoskopů).
Takže tento argument vědeckosti klimatologie prostě brát nelze.
Dále autor argumentuje tím, že klima je souborem fyzikálních vztahů mezi veličinami, a že je to vlastně věda a žádná ideologie.
Dovolím si oponovat tím, že i lidské tělo je jakýmsi souborem faktorů a vztahů mezi nimi, které by mělo jít popsat v termínech fyziky i chemie (či matematiky a dalších exaktních disciplín). Problém je, že spoustu vlastností lidského organismu takto jednoduše popsat nelze. Už jen "pitomý" placebo efekt tomuto popisu do značné míry vzdoruje. A podobných jevů je běžně známo provozovatelům medicíny velké množství.
Proto si také dovoluji konstatovat, že medicína má svou složku ryze vědeckou, technickou, ale má rovněž i složku, kterou bych si dovolil nazvat "artistní", kterou nelze jednoduše racionálně vyložit naprosto stejně, jako když dva lidé malují barvami na plátno, a jednomu z toho vyjde mazanina, zatímco druhému Dílo, za které se po pár desetiletích budou platit naprosto nehorázné peníze.
Velice doporučuji k přečtení kdysi, na přelomu 19. a 20. století, velmi úspěšného a módního lékaře jménem Axel Munthe, jehož stěžejní autobiograficky laděné dílo, v doslovném překladu "Kniha o San Michele" u nás vyšlo dávno za komunistů pod názvem "Kniha o životě s smrti". Protože tady šlo právě o lékaře, který vedle té technické a vědecké složky ovládal i onu artistní, která působila na pacienty, že v podstatě ani on nevěděl, jak. Jeho vila na Capri rovněž stojí za návštěvu, podle mých posledních informací je v ní jeho muzeum.

Klimatologie

Po předchozím exkursu si dovolím se vrátit zpět k onomu tvrzení pana Metelky, že je klimatologie exaktní věda. A dovolím si oponovat tím, že je mi velice líto, ale rozhodně není, a ani být nemůže.
Klimatologie (vědecky pojatá) je prostě studium obrovského komplexu faktorů a vztahů mezi nimi, které mají navíc přesah i do dalších oborů ekologie (což je širší pojem). Zásadní problém ovšem spočívá v tom, že řadu uvedených vztahů neznáme, případně jen tušíme (což je situace stejná, jako u výše zmíněného lidského organismu).
A, pochopitelně, ony vztahy mezi nimi mohou být velmi pestré a bude jich, z podstaty věci, naprosto nepřeberné množství. Navíc je řada těchto faktorů reálně neměřitelná, nebo alespoň špatně měřitelná, takže jsou zde obrovské mezery nejistoty mezi mantinely krajních hodnot toho, co připouštějí měřáky. Zde je prostě nutno se smířit s tím, že některé věci prostě neznáme a znát hned nebudeme, a tomu přizpůsobit metodiku práce (jak to dávno udělali z čirého donucení lékaři). Mimochodem, lidské tělo považuji za daleko jednodušší systém než je klima.
Proto je nutno pracovat velmi pokorně se statistickými metodami, které něco řeknou, něco stejně zatají nebo zkomplikují a výsledkem je jakýsi základní obraz faktorů a vztahů, který může být velmi hrubý a nepřesný.
Dalším takovým problémem je, že chybějící informace o faktorech i vztazích jsou substituovány s jednoznačným ideologickým přesahem, který už s vědou nemá naprosto nic společného. Včetně toho, že klimaalarmisté byli opakovaně přistiženi při generování sice "ideologicky konvenujících", ale faktograficky zcela nesmyslných údajů o faktorech (a jejich hodnotách) i vztazích mezi nimi. Což je něco, čeho by se věda hodná tohoto označení neměla dopouštět.
Rozhodně je hrubou chybou, pokud se na základě takových faktorů, vztahů a konfabulací mají dělat šíleně drahé aktivity, které navíc negativně zasahují jen v EU do stovek milionů životů. Takové zásahy, aby měly oprávnění, by musely být podloženy daleko větším a silnějším argumentačním materiálem, obstávajícím při testování na pravdivost, než jaký mají ekologové (včetně klimatologů) k dispozici.

Nelze tedy souhlasit s panem autorem ani v tom, že klimatologie je "exaktní věda", protože pod tímto pojmem si normální člověk představuje obor, v němž jsou všechna fakta známa a jsou známy i vztahy mezi nimi, takže je získání potřebných informací záležitostí naměření pár hodnot (definovanými postupy) a, opět definovanými postupy, zpracování výsledků. Což klimatologie rozhodně není.