Homosexuálové a znásilňování dětí?

V roce 1961 byla v Československu dekriminalizována homosexualita. Rovnoprávnost nemají LGBTQ+ osoby dodnes. Nicméně se nyní soustředím na jednu epizodku či aspekt oné dekriminalizace.

Novinový článek

V roce 1961 jsem již zcela jistě chodil do školy, nicméně onen článek se mi dostal do ruky buď v nějakých starých novinách nebo byl vydaný někdy později. Zcela jistě však zavadil o můj nos až když jsem byl starší. Možná se objevil v rámci politického kvasu, který vyústil do "obrodného procesu" a vyvrcholil sovětskou okupací a následnou normalizací.
V onom článku jakýsi příslušník, či spíš důstojník, VB plakal nad dekriminalizací homosexuálů. Jak stará sexuální pracovnice, dalo by se napsat. Dotyčný si stěžoval, jak je to strašné, když na nějakého žáčka nastoupí "stokilová panenka", jak strašně mu ublíží, a oni, VB, s tím kvůli onomu špatnému zákonu (dekriminalizujícím homosexualitu) nemohou nic dělat.
Už v době čtení toho článku mi to připadalo divné, proto jsem si asi tuhle podstatnou informaci z toho článku zapamatoval. Už tehdy mi totiž bylo jasné, že homosexuální akt mezi dospělými a znásilňování školáků jsou něco dost rozdílného. Konkrétní paragrafy jsme pak probírali až na medicíně, v rámci soudního lékařství.

Temná podezření

Je obecně známo, že do toho roku 1961 (a v jiných zemích do obdobných právních aktů v jiných letech), měla policie v homosexuálech a lesbičkách velmi početnou skupinu lidí, které mohla kdykoli, v podstatě z hodiny na hodinu, sbalit a zavřít. A která tudíž byla tou policií vydíratelná a nucená k různým úsluhám, od prostého práskačství až po podávání falešných svědectví, když VB chtěla někoho  "zmáčknout" a neměla proti němu žádné důkazy. Další podobně zainteresované instituce byly prokuratury a soudy.
Ona dekriminalizace jim rozkopala bábovečky, protože naprostá většina lidí, spolupracujících s těmito institucemi z důvodů vydírání pro jejich sexuální orientaci, byla nyní nevydíratelná a mohla spolupráci s nimi ukončit.
Můžeme tedy naprosto jednoznačně konstatovat, že ony "odborné" kriminologické (aj.) námitky proti dekriminalizaci homosexuality měly ve skutečnosti naprosto jinou motivaci a s nějakou trestnou činností takto orientovaných osob se naprosto míjely. Včetně onoho znásilňování školáků "stokilovými panenkami".

Jdeme dál

Pokud popojdeme, dostaneme se asi na další horkou půdu, a tou je pedofilie a její kriminalizace. Opět jde o sexuální orientaci, která je lidem vrozená, stejně jako ta homosexualita, takže se svému zaměření nejsou s to vyhnout a nenesou za ně žádnou vinu. Opět je zde možnost policejních a justičních složek takovéto lidi vydírat a používat je pro svoje potřeby, jaké jsem zmínil výš, případně i nějaké další, které mě nenapadly.
Kriminalizace držení "dětské pornografie" v souvislosti s existencí digitálních médií navíc ještě celý problém akcentuje i poměrně snadnou možností ji komukoli do počítače (nebo jiného zařízení) vpašovat. Přitom řada kauz ukazuje, že úplně spolehliví nejsou ani soudní znalci, takže klidně by se nějaké "trestné obrázky" mohly v počítači objevit i během "vypracovávání znaleckého posudku".
A opět vidíme škálu aktivistů, kteří volají po krvi pedofilů, aniž by byli s to reflektovat, že např. "omlazené" obrázky dospělých, malůvky, nebo počítačem bez jakékoli reálné předlohy generované obrázky, nemohou žádné díte poškodit, protože se nikdo takový na jejich vzniku nepodílel.
Pokud by byl k pedofilům stejný přístup jako k jiným složkám LBGTQ+ komunity, tak by minimálně tyto materiály byly takto postiženým lidem legalizovány. A obávám se, že přístup k některým legalizovaným složkám LGBTQ+ komunity je více-méně ekvivalentní aktivnímu nahánění dětí do náručí pedofilů policií. Alespoň v některých státech.
Přitom si dovoluji upozornit na to, že naprostá většina násilí na dětech (včetně vražd) není páchána pedofily, protože ti je mají opravdu rádi, ale sadisty, protože těm je jedno, zda "sklátí" dítě nebo dospělého, ale to dítě snadněji fyzicky přemohou a snadněji ho vmanévrují do situace, za jaké se nemůže dovolat pomoci.
Jistěže může i pedofil dítě zabít, ale asi se stejnou frekvencí, s jakou se to děje v případě dospělých párů. A z podobných příčin. Maximálně může být jakási akcentace daná tím, že dítě může člověku "zabrnkat na nervy" víc než dospělý (i z důvodu své nezkušenosti a sociální nezralosti) a o něco tím zvýšit procento zabití v afektu. Nicméně ani vražd (či zabití) dětí rodiči nebo pěstouny, kterým ty děti brnkají na nervy také, není tolik, aby to zdůvodnilo nějakou "vražednost" pedofilů.
Takže "vraždící pedofilové" jsou jen výplodem propagandy, která je asi stejně pravdivá, jako ti stokiloví homosexuálové, znásilňující malé školáky a bezmoc VB a soudů je za to po dekriminalizaci homosexuality stíhat a trestat.

Další problém

Dalším problémem je, z hlediska biomedicínského naprosto nesmyslně vysoko stanovený "zákonný věk". Obávám se, že ten je jednou z příčin drastického poklesu porodnosti v zemích, kde byl takto nastaven a jsem ochoten i podpořit konspirační teorie o tom, že skutečným účelem tohoto nastavení je vyhubení civilizovaných národů.
Už jsem zde kdysi psal, že optimální věk prvního porodu z hlediska biologie je tak devátá třída až první dva ročníky střední školy, a že by, pokud tedy nemáme vymřít, měl být "zákonný věk" buď snížen na oněch mariatereziánských dvanáct, nebo na klasický (antika, středověk), individuálně stanovený na základě nárůstu sekundárních pohlavních znaků, případně stanovený opět individuálně na základě první menstruace u dívek a první poluce u chlapců.
Jistěže by stát musel nějak zařídit, aby takto mladé rodiny absolvovaly školní vzdělání současně s rodičovstvím, ale tato investice by se mu vrátila v nárůstu populace, pokrývajícího kde co, včetně příjmů státu (daně, sociální odvody atd.). Nehledě k tomu, že s věkem rodičů, především matky (ale v některých případech i otce) roste riziko vzniku nejrůznějších vrozených defektů, u některých z nich nejen lineárně, ale přímo exponenciálně (např. Downův syndrom a věk matky). Což, pochopitelně, akcentuje snaha křesťanů "chránit" i takto postižené děti. Jednak se tím vyrábí sociální problémy, jednak postižené dítě zpravidla brání páru mít další a zdravé. Vyšší věk matky je navíc rizikový jak pro průběh těhotenství (zejména, jedná-li se o prvorodičku), tak i pro porod a případné poporodní komplikace. I pravděpodobnost, že těhotenství bude muset ukončit císařský řez je mj. závislá na věku rodičky a tento zákrok představuje komplikace či dokonce kontraindikace pro další těhotenství. Jinými slovy, snížení věku prvního porodu by se státu z dlouhodobějšího pohledu vyplatilo i v oblasti úspor za zdravotní péči i sociální služby.
Faktem také je, že odborníci opakovaně upozorňují na to, že by se měl snížit věkový práh pro trestní odpovědnost, protože děti jsou vyspělejší a dokáží pochopit, že to, co dělají, je nezákonné, nemravné, atd. Na druhé straně, pokud by se  to realizovalo, a byl bych pro, je třeba jasně přiznat, že dítě, které chápe, že krást se nemá, by mělo také chápat, co je to konsensuální sex a jaké má (může mít) důsledky.

Můžeme tedy konstatovat, že tažení proti LGBTQ+ komunitě má i své jednoznačně temné aspekty, a že naprostá většina toho, co jeho aktivisté uvádějí, jsou nepravdy a nesmysly. Toto tažení má, přestože se tváří jako dílo konzervativních sil, blízko k progresivistům, jejichž hlavním cílem vůči populacím vyspělých zemí je jejich vyhubení nebo alespoň silná početní redukce.

Ústavní soud rozděluje společnost

Výrok Ústavního soudu, zakazující dodatečné zdanění obrovských a naprosto nesmyslných církevních restitucí, povede zcela jednoznačně k další polarizaci společnosti a rovněž k dalšímu poklesu již tak velice nízké prestiže justice jako takové.

Historie

Je třeba si připomenout, že církevní "restituce" byly schváleny za cenu přivezení jednoho zločince (později odsouzeného a následně bručícího v base) z poza katru (což je dosti neobvyklý hlasovací postup), že se před nimi objevila v Poslanecké sněmovně PČR obskurní strana "LIDEM", kterou nikdy nikdo nevolil, z uprchlíků od jicných politických stran, kteří posléze zmizeli z naší politické scény.
Je dobré také připomenout, že proti restitucím byl poměrně početný občanský odpor, projevující se demonstracemi a dalšími podobnými akcemi, a že v průzkumech bylo cca 70 % občanů proti restitucím. Proti restitucím se ozvali (byť později zmlkli) i zástupci některých protestantských církví, takže Černý Petr "nenažraného prasete" zůstal prakticky stoprocentně v rukou Římskokatolické církve, která si restitucí nárokovala řádově více než církve ostatní.
Další věcí je i konkrétní znění zákona, který byl udělán "z blbosti" tak špatně, že prakticky vylučuje to, aby stát získal zpět neprávem vydanou restituci, např. na základě iniciativy "zainteresovaného", nebo "ideově pevného" úředníka. Tento aspekt restituční legislativy kritizovali i někteří z těch, kdo s restitucemi jako s principem souhlasili.

Dávnější historie

Je třeba naprosto jednoznačně konstatovat, že křesťanství obecně a římské katolictví zvlášť nikdy v historii nepřineslo naší zemi a jejícm obyvatelům nic pozitivního. Za pozitivní věc rozhodně nelze považovat to, že přijetí křesťanství bylo v podstatě taktickým manévrem proti tomu, aby nás naši nepřátelé mohli vyhlazovat pod praporem "pravé víry", jak se to stalo jiným národům v té době. Toto jen ilustruje fakt, že již tehdy bylo křesťanství obludný a zločinný Moloch, který si zasluhoval a dodnes zasluhuje totální vyhlazení bez jakékoli milosti a jakýchkoli ohledů nebo rozpaků.
Křesťanství jako jednu z prvních věcí provedlo vyhánění a fyzickou likcidaci předkřesťanských individuálních elit (samo se tím opakovaně ve středověkých kronikách včetně Kosmovy chlubí), čímž prakticky zcela přerušilo např. staletou kontinuitu znalosti a používání léčivých bylin a dalších podobných prostředků. To můžeme porovnat s Čínou, která, ke svému štěstí, křesťanství nikdy nepropadla a tamní bylinkářství je na úrovni světové špičky s výsledky mnohdy zastiňujícími moderní západní medicínu. Ta ovšem byla vybojována proti křesťanství, které "léčilo" jen smradem, špínou a hovadskými skřeky kněží. Lidoví léčitelé byli Římskokatolickou církví (a v menší míře i dalšími církvemi) pronásledováno hluboko do novověku.
Církev dlouhodobě potírala ranhojičství a vyháněla ho z universit, což výrazně snižovalo jak kvalitu lékařů, tak i ranhojičů (tech prvních tím, že neměli přístup k praxi, těch druhých tím, že jim bylo odepřeno teoretické vzdělávání). Potírala prakticky jakékoli snahy o racionální přístupy k nemocem a nemocným.
Prakticky až osvícenství si vynutilo (z důvodu rozvoje armády a potřeb řešit armádní zdravotní a ranhojičskou službu) školy pro ranhojiče a další pomocný personál (působící u vojska, "civil" na tom byl pořád špatně). Teprve v následujícím století, poté, co křesťanství bylo oslabeno osvícenstvím a buržoasními revolucemi (a později i dělnickým hnutím) a ztratilo větší část svého ideologického monopolu, se mohly rozvíjet jednotlivé medicínské obory. Ještě v 18. století bránila církev přítomnosti lékařů u porodu a prohlašovala to za "kacířství", takže to, aby o rodičky (a později i těhotné) pečovali specializovaní lékaři, se podařilo prosadit až na konci tohoto století.
Uvedenou historii zde uvádím proto, abych názorně ukázal, že pokud se kdy v Evropě prosadilo něco pozitivního, stalo se to nikoli zásluhou křesťanství a církví, ale navzdory této víře a jejím institucionálním podobám.
Pochopitelně, to je jen velmi malá výseč, týkající se oboru, v němž jsem do jisté míry "doma", prakticky jakýkoli odborník s jinou specializací by mohl o svém oboru napsat totéž.
Dalším mechanismem, kterým církve, a u nás především Římskokatolická církev, škodily, bylo pronásledování "kacířů", "čarodějnic a čarodějníků" a "heretiků". Kdysi jsem provedl matematický odhad (protože úplně exaktní výpočet možný není), že jen řádění inkvizitora Boblinga na Šumpersku po jednoprocentním zúročení představuje částku řádově srovnatelnou s požadavky Římskokatolické církve na "restituce". A to jsem započetl v podstatě jen ekonomickou stránku věci, nehodnotil jsem to, co se běžně hodnotí v současnosti, kdy škoda je navyšována v případě trýznění poškozených a do odškodňování jsou zahrnuti i pozůstalí pro psychickou újmu. Bobling, souzených v současnosti v USA, by Římskokatolickou církev přišel na stovky milionů až miliardy dolarů (a s úročením od doby procesů by to byla částka s jejímž zaplacením by měl problémy i Vatikán).

Zdanění restitucí

Zdanění restitucí jsem považoval a stále považuji za moudrý tah v tom smyslu, že do jisté míry uklidnilo extrémy v negativních vztazích vůči církvím (a zejména Římskokatolické církve), což si její představitelé a fandové, jak v Senátu tak i v Ústavním soudu zřejmě nedokázali (patrně pro své "alternativní myšlení", dané náboženskou vírou) představit a patřičným způsobem to reflektovat.
Bez ohledu na ryze formalistickou právničinu si rozsudek Ústavního soudu plně zasluhuje okřídlenou větu  Charlese Maurice de Talleyranda:
"Je to víc než zločin - je to chyba!"
Konec konců, únos, odsouzení a poprava vévody d´Enghiena byly také formálně právně ok., nicméně je Talleyrand okomentoval citovaným výrokem. A měl do značné míry pravdu, protože ozvěny této události se promítly do řady dalších osudů Napoleona, až po události, následující bitvu u Waterloo.
Tento rozsudek, bez ohledu na to nakolik je formálně a s nasazením tunelového ryze právnického vidění správný, zcela jednoznačně povede k dalšímu poklesu důvěryhodnosti justice v našem státě (což také může mít řadu negativních dopadů a některé z nich se mohou projevit třeba až po létech - mohu v populaci a jejím myšlení pracovat podobně jako např. sebeupálení Jana Palacha) a zcela stoprocentně vyvolá negativní postoje u části těch lidí, kteří by jinak celou záležitost nechali plavat. Římskokatolická církev bude dál třímat v rukou Černého Petra, demonstrujícího její chamtivost a nenažranost a vyvolávající odpor a hnus i u významné části věřících. Patrně dojde k většímu příklonu těch cca 3/4 nevěřících (od ateistů přes "něcisty" apod. až po přívržence nekřesťanských, a zejména neabrahámovských, náboženství) k protestním stranám.
Přiznám se, že pro mě se po prohlasování církevních "restitucí" staly naprosto nevolitelnými strany, jejichž zástupci nebo předchůdci je prosadili, a z tohoto důvodu patrně nebudu volit ani Trikolóru V. Klause ml., protože je to odštěpek od z mého pohledu naprosto nepřijatelné klerofašistické ODS.

Co se může stát

Církve nyní budou s rozkoší požírat svou libru masa, nicméně nefandění naprosté většiny společnosti se bude projevovat nejrůznějšími způsoby.
Dokážu si představit daleko ostřejší kontraakce proti působení církevníků ve školách a mládežnických organizací a to, že proti nim občanští aktivisté půjdou "co to dá". A i v případě, že se církve nějakým trikem a s využitím křesťansky vymozkovaných aktivistů ve státní správě a zastupitelstvech ubrání, bude zde fungovat šíření negativní informace.
Dokážu si představit i to, že daleko více lidí bude motivováno k daleko ostřejšímu postupu proti kněžským (a dalším církevnickým sexuálním predátorům), a že postupně porostou požadované odškodňovací částky (v některých státech USA se tímto způsobem podařilo některé církve zbavit téměř veškerého majetku, případně až dovést k bankrotu).
Jsem přesvědčen, že tento rozsudek ještě dále vyhrotí polarizaci naší společnosti.
A, jak bylo uvedeno výše, zvýšené znechucení části společnosti se může promítnout do výsledků voleb do Senátu a krajských zastupitelství v roce 2020 a do Poslanecké sněmovny ČR v roce následujícím. Záleží jen na to, kdo a jak dobře vytáhne restituční kartu proti stranám, které za tuto prasečinu odpovídají.
Dokážu si představit silnější tlak na to, aby byli kroužkováním vyřazováni ti z kandidátů, o nichž je známo, že jsou věřící (případně o nichž není jisté, že jimi nejsou). Zmínil jsem i možnost zvýšené podpory "protestních" a "antisystémových" stran; je docela možné, že tento rozsudek povede k udržení komunistů v Parlamentu (protože jsou jediní vcelku spolehlivě nevěřící, na rozdíl od kandidátů jiných politických stran), z něhož by jinak měli odejít čistě z demografických důvodů přirozeným úbytkem svých přestárlých skalních voličů.

Jak jsem uvedl, respektuji právní stránku rozsudku Ústavního soudu a nevidím žádný důvod jej z tohoto hlediska kritizovat či dokonce atakovat. Domnívám se však, že je to výsledek práce s velmi úzce nasazenými klapkami na očích (tomu se oficiálně říká "fachidiotismus"), který ignoruje onen "vyšší princip mravní" a dopad na celou politickou scénu (přičemž justice je jednoznačně politická, protože je součástí politického chodu státu, takže by si takový přístup v kauzách s politickým přesahem neměla dovolit). Při zohlednění právě politických souvislosti a jejich dopadu na společnost je tento rozsudek politickou chybou s potenciálně závažným dopadem na její chod v budoucích letech. A může se snadno obrátit i proti těm, v jejichž prospěch formálně vyznívá.

Kauza soudy

Jak to tedy je s ovlivňováním soudů? Tato otázka byla nastolena spolu s údajnými aktivitami na toto téma presidenta Zemana. Je kritika presidenta, kterou dokonce chtějí někteří političtí extrémisté přeměnit na obžalobu za účelem jeho sesazení, oprávněná?

Ústava a principy demokracie

Naše ústava jasně praví, že veškerá moc ve státě pochází z rukou lidu. Principy demokracie pak praví, že existují na sobě nezávislé moci zákonodárná, exekutivní a justiční, které jsou v různých zemích různým způsobem vzájemně vyvažovány, ovšem s naprosto jasně definovaným cílem - aby nedošlo k usurpaci moci jednou z nich (nebo někým, kdo by se o jednu z nich přitom opíral).
V této souvislosti se ovšem vyvinul stav, kdy se justice začala vydávat za "třetí komoru parlamentu" a začala dosti drastickými a principům demokracie odporujícími způsoby zasahovat do chodu dalších dvou mocí. Zásahy do oblasti exekutivy vyvrcholily (alespoň zatím) sesazením Nečasovy vlády, kvůli dvěma předraženým kabelkám, jak se později jednoznačně prokázalo. Zásahy do moci zákonodárné se projevují různými způsoby prznění a překrucování zákonů, v podstatě popírajícími jejich smysl a podstatu.
A oboje tyto druhy zásahů jsou vydávány za projev "nezávislosti justice".

Postavení justice

Faktem je, že se skutečně demokratických státech jsou soudci a prokurátoři voleni. A i tehdy, když jsou soudci nejvýše postavených soudů voleni nepřímo zákonodárnými sbory (nebo jejich částmi), se jedná o lidi, kteří během své dosavadní kariéry již úspěšně prošli volbami do soudů nižších stupňů a jsou bráni jako pro občany přijatelní.
Zcela jistě není ani volba soudců a prokurátorů samospasitelná a nenavozuje ideální stav, ale navozuje stav výrazně onomu ideálu na principech obecné spravedlnosti fungující justice než je tomu u nás, kdy jsou soudy stále více odtrženy od reality a všeobecného chápání spravedlnosti většinou populace. Aktuálně to předvedl poslední rozsudek v kauze H Systém.
Naše justice postrádá, a to velmi silně, osobní zodpovědnost jejich představitelů za spáchané chyby, jaká je naprosto běžná v jiných profesí, prováděných pracovníky se srovnatelnou nebo i vyšší kvalifikací (od nejrůznějších inženýrských profesí až třeba po lékaře).
Pokud to vezmu s trochou nadsázky, tak naší justici velice schází pár stovek oběšených soudců a prokurátorů, a to od roku 1918 až po dnešek:

1. První republika se naprosto nijak nevypořádala s rakousko - uherskými soudci, včetně těch, kteří měli na rukou krev českých vlastenců a příslušníků protirakouského odboje. Naopak, většina z nich mohla v klidu soudit dál (a spíše škodit, což se ukázalo v době Mnichovské krize a za protektorátu).
2. Po osvobození neproběhla žádná očista justice od lidí, kteří kolaborovali s nacistickým režimem. Neproběhlo ani žádné vyrovnání se s nacistickými "lidovými soudy", jejichž všichni členové měli být nemilosrdně popraveni. Několik málo jich snad bylo zlikvidováno v bouřlivých dnech května 1945, ale to se nedá počítat.
3. Po roce 1989 neproběhlo žádné potrestání příslušníků komunistické justice. Naopak, V. Havel potvrdil ve funkci i ty soudce, kteří měli na rukou krev obětí komunistického režimu. I na tom přelomu let 1989 a 1990 měla řada lidí z této branže skonat na konci provazu.

Faktem také je, že pokud by Československo udělalo krvavou lázeň pro rakousko - uherské soudce, tak by, minimálně od prvních neúspěchů Německa na frontách, byla nacistická justice na našem území daleko zdrženlivější (už v souvislosti se zcela bazálním pudem sebezáchovy).
Pokud by osvobozené Československo provedlo krvavou lázeň členům nacistické justice, přinejmenším část členů komunistické justice by se obávala překročit určité hranice, aby nedopadli jako ti nacističtí soudci.
A krvavá lázeň, provedená s exponenty komunistické justice, by nás přinejmenším zbavila části lidí, kteří v současné době na poli "justičního pilíře demokratické moci" spíše škodí.

Jak z toho

Pokud máme zájem o to, aby naši potomci žili ve skutečně demokratické zemi, pak bude nutné nějakými prostředky podřídit i onen justiční pilíř vůli lidu.
Zcela jistě by bylo vhodné po vzoru jiných států zavést volitelnost soudců a prokurátorů nižších stupňů s tím, že velký neúspěch, případně opakované menší neúspěchy, na tomto poli by znamenal automaticky ukončení justiční kariéry. Dokážu si představit i to, že by se délka funkčního období soudce nebo prokurátora odvíjela od počtu hlasů, ale i od účasti na příslušných volbách.
Faktem také je, že než soudci a prokurátoři, prošlí ohněm voleb vysaturují justici natolik, aby jimi mohla být saturována i vyšší patra justice, bude existovat poměrně dlouhé přechodné období, které by mělo být nějakým způsobem dočasně ošetřeno.
Jediné rozumné, co mě napadá, jsou občanské komise, do značné míry nezávislé na justici (dokážu si představit i situaci, kdy by byla garantována anonymita jejich členů), které by revidovaly jednotlivé kauzy a hodnotily jejich aktéry.
Faktem je, že dnešní soudy mají, bohužel, tendenci být nezávislé na čemkoli, tedy i na samotných zákonech a někdy i elementární logice (tomu, čemu se někdy říká "zdravý selský rozum"). A v některých případech jsou rozsudky vynášeny i s odůvodněními, která obsahují zásadní chyby v triviálních počtech (kdy soudruh soudce prostě nezvládne ani tak elementární věc, jako je sčítání, odčítání, násobení či dělení, o tak šíleně náročně věci, jako je např. trojčlenka, ani nemluvě), případně soudce předvádí úroveň znalostí, jaká by ho měla distancovat již od maturity.
Budu zlý: Tohle, a nikoli nějaké právní finesy, které většinou představují jen samoúčelné blábolení, demonstrující odtržení justice od reality, by měl být schopen posoudit v podstatě jakýkoli absolvent základní školy a na základě toho i posoudit kvalitu práce příslušného soudce (či senátu).
A budu ještě zlejší: V USA proběhly přibližně paralelně dva procesy:

• Ten první spočíval v rozvratu bývalého SSSR za Jelcina, kdy bylo možné se dostat k některým materiálům z archivů KGB. Ty pak umožnily zrevidovat výsledky činnosti známých "komisí pro neamerickou činnost". Tato revize ukázala, že, přes agresívní agitaci bolševiků, tyto komise neodsoudily nikoho nevinného. Všichni těmito komisemi odsouzení byli skutečně v žoldu SSSR a vykonávali činnost v jeho prospěch (tedy "neamerickou").
• Ten druhý představoval objevy v analýze DNA, včetně dramatického poklesu ceny těchto laboratorních expertíz. Tyto metody pak byly nasazeny na již proběhlé hrdelní procesy (včetně těch, kde byl již proveden rozsudek) při revizi archivovaného biologického materiálu a stop. Ukázalo se, že US justice má na svém kontě přibližně dvě procenta odsouzených nevinných, jejichž nevina byla jednoznačně prokázána revizí DNA v biologických stopách (a zcela jistě ne vždy existovaly podmínky pro průkaz neviny odsouzených).

Právě z uvedených důvodů bych se vůbec nebál nějaké revize soudních procesů laickými komisemi, protože se názorně a vcelku obtížně vyvratitelně ukázalo, že tyto komise mají na svědomí významně méně nevinně odsouzených než profesionální justice.
Další problematická věc, která by měla co nejrychleji skončit, je to, že o revizi rozsudku rozhoduje ten samý soudce, který ho vynesl. To opět porušuje všechny zásady duševní práce a je to srovnatelné např. s tím, kdyby uchazeč sám hodnotil svou diplomovou práci a jiný posudek se vůbec nedělal.

Zeman

Postavení přímo voleného presidenta Zemana v našem státním systému je dosti exkluzívní, protože má, na rozdíl od zastupitelů, mandát všech voličů (volba do poslanecké sněmovny je manipulována zásahy stranických sekretariátů, senátoři mají mandát pouze od voličů ze svého obvodu a od nikoho jiného).
Právě z tohoto důvodu považuji tuto osobu za plně kompetentní k náhradě oné "vůle lidu" z ústavy vůči justičnímu pilíři demokracie, který je jinak od lidu zcela odtržen. Chápu členy justice, kteří jsou zvyklí rozhodovat, jak bylo výše uvedeno, nezávisle na čemkoli včetně znění zákonů a zdravého rozumu, že chápou Zemanovy aktivity jako předzvěst zásadnějších zásahů do svého rajského stavu. A nemám pochyby o tom, že pouhá představa že by museli pracovat pod tlakem hodnocení kvality a kvantity jejich práce (jak je to naprosto běžné u prakticky všech pracujících a do značné míry i u podnikatelů, tedy naprosté většiny lidí, živicích justici svými daněmi).
Nicméně my, občané, kteří to platíme, potřebujeme nikoli soudce, vydávající tajuplné skřeky nad rozsudky, které jsou jinými soudci okamžitě zpochybněny, nikoli soudce, kteří "soudí" bez ohledu na materiální důkazy, včetně výše zmíněných elementárních matematických výpočtů, ale soudce, pro něž je objektivní realita svatá a nejede přes ni vlak, ba ani tank či buldozer.
Rozhodně také nepotřebujeme soudce, kteří jasně, kteří na základě nějakých pochybných "justičních skřeků" změní pracně vyjednané (v koalici a někdy i s opozicí) zákony v naprostý paskvil a někdy i pravý opak.
Zákony jsou v demokracii pro lidi, nikoli pro členy justice. Pokud soudce rozumí textu daného zákona jinak, než normální člověk, tak je to chyba soudce a nikoli normálního člověka (protože normální člověk by se měl tím zákonem řídit) a soudce je ten, kdo by měl buď změnit linii, nebo v justici okamžitě a nenávratně skončit.
Konec konců, není to tak dlouho, co příslušníci soudcovského stavu zuřivě bojovali proti zavedení obecně platných zákonů; v podstatě se zavedení takovýchto zákonů podařilo až absolutistickým monarchům v 18. století a v některých zemích ucelený systém zákonů nemají dosud (např. státy s justici derivovanou od justičního systému Velké Británie).
Je jasné, že nijak neomezené rozhodování je zcela jednoznačně živnou půdou korupce. V čele justice by pak musely stát mravně stoprocentně integritní osobnosti, tyto možnosti nezneužívající. Toho se dá dá částečně dosáhnout volbou soudců (a možností jejich odvolání v případě jakéhokoli morálního skandálu), nicméně ani státy, kde volby soudců mají, zejména v posledních desetiletích nejsou s to takovéto vlastnosti soudců zajistit. A nejsou s to zajistit ani to, aby si soudci nepletli svou práci s politickým aktivismem, což je opět běžná agenda naší justice.
To, že je možné, přinejmenším u nás, zaplatit nebo jinak zajistit soudní obvinění nebo dokonce i příslušný rozsudek, připouštějí i justiční insideři.
Takže považuji za naprosto samozřejmé, že se president, jako asi nejkompetentnější osoba s nejvyšší mírou demokratické legitimity, bude vyjadřovat k tomu, jak si pracovníci justice "vykládají", tj. deformují až převracejí, právní systém (a kupodivu nikdy ve svůj neprospěch).

Zcela jistě popsaná situace vyžaduje systémové řešení, nikoli závislost na skutečnosti, že na postu presidenta sedí osoba mimořádných kvalit. Proto bych se přimlouval za co nejrychlejší zavedení volby soudců (a snad i prokurátorů) a za zřízení občanských komisí, před nimiž by museli soudci svá rozhodnutí v konkrétních kauzách umět obhájit. A jako obhajoba by rozhodně nemělo být akceptováno něco jako "my, soudci, jsme se na právnické fakultě učili, že černá je vlastně bílá".

Byl Čapák chybou?

Dnes se dozvídáme, že dotace na Čapí hnízdo, z fondu pro menší a střední podniky byla sice zákonná (když nakonec státní zástupci odmítli Babiše žalovat), ale že šlo o zneužití tohoto typu dotací. Je to pravda?

Dotace na podnikání

Celá ekonomika EU je orientována na velké, státem řízené, podniky, do jejichž chodu nemají formální vlastníci co mluvit.
Ano, vedle komunistického (s nesčetnými variantami) existuje i jiné státní řízení ekonomiky, kdy podniky sice nejsou svým vlastníkům formálně zabavovány (znárodňovány), ale je na ně uvalena kuratela nejrůznějšího druhu, od přímé státní správy (někdo v tom podniku sedí ve vrcholných orgánech a má právo rozhodujícího hlasu a formálně existující správa podniku má hlas pouze poradní), případně že je podnik natolik sešněrovaný nejrůznějšími předpisy, zákazy a příkazy, že má jeho formálně samostatné vedení prakticky nulovou svobodu rozhodování. Takto se chovají politicko ekonomické systémy fašistické. Klasikou byla Itálie za Mussoliniho, která dala celému tomuto směru jméno, byť se jeho prvky vyskytovaly i jinde (a dokonce i dříve). V podstatě fašistický byl i Rooseveltův "New Deal". Nacistické Německo pak bylo kombinací obou těchto systémů (proto mělo tak blízko k SSSR), protože vedle obecnými příkazy a zákazy (nakonec vedoucími až k systému čtyřletých hospodářských plánů) sešněrovaných podniků zde byly i podniky propojené svým vedením se státní správou a nakonec byly v německé ekonomice přítomny i podniky různými formami "arizované", tedy ukradené původním majitelům a spravované "zástupci německého lidu", přímo řízenými nacistickou stranou a vládními orgány.
Po tomto úvodu je vcelku jasné, že EU má nejblíže ke klasickému fašismu a ty tisíce stran norem a direktiv ročně (které v podstatě nelze ani přečíst, protože se jedná o odbornou ekonomicko - právnickou hatmatilku, proloženou prvky "newspeaku", nesrozumitelnou i většině právníků a ekonomů), jen vytvářejí právě fašistické prostředí v EUnijní ekonomice.
Je v podstatě jasné, že takováto ekonomika musí (ex definitio) být orientovaná na velké podniky (protože řídit jeden velký podnik v rozsahu výroby 100 procent je daleko snazší než řídit desítky podniků s rozsahem výroby od několika málo do něco přes deset procent). I pokud by byly původní úmysly "čisté" (jakože nejsou, protože EU je v mnoha ohledech potomkem nacistické 3. říše) nutně by systém dotací musel spontánně tendovat k podpoře co největších podniků, která je "nejefektivnější". Alespoň v očích úředníka, byť obyvatelstvo celého bývalého východního bloku vidělo na své oči přesný opak.

Čapák a spol.

Při získání dotací na Čapí hnízdo bylo postupováno naprosto standardním způsobem. Ten prostě umožňuje, aby velké, státem podporované, podniky mohly úspěšně předstírat, že jsou malé nebo střední, a dosáhly na dotace, které jsou v reálu určené především jim. Celý systém doplňuje i skutečnost, že úspěšný žadatel o dotace potřebuje živit větší počet specializovaných právníků, které by malý nebo střední podnik nebyl s to ze svých hrubých příjmů utáhnout, protože by mu nic nezbylo. Drahé (tudíž za horizontem možností malých a středních podniků) jsou i služby speciálních konzultačních firem, bez spolupráce s nimiž je žádost o dotaci předem ztracená.
Čapí hnízdo tedy získalo dotace způsobem, který je v EU naprosto standardní a naprostá většina dotací pro tento typ podnikání je získána právě takto. I premiér Babiš několikrát upozornil na to, že pokud by měl být odsouzen on, znamenalo by to jen v Česku precedent pro odsouzení podnikatelů, kteří postupovali naprosto stejně (a v EU přiměřeně více).
Tohle je něco, čeho se politici EU jednoznačně bojí, protože by takováto série obvinění a procesů nakonec vedla k rozchodu EUrounijních politiků s těmi, kdo ji nejvíce podporují. Navíc Babiš v pozici premiéra ČR není nějaký bezvýznamný podnikatel, kterého je možné nechat zmizet za mřížemi. Proces s ním by vyvolal velký poprask a byl by pro EU dosti značnou politickou katastrofou.

Zemanova abolice

Na rozdíl od ultralevicových "liberálních demokratů" si nemyslím, že by současná výhrůžka abolicí premiéra Babiše byla v nějakém rozporu s tím, co prohlásil v minulém roce (že nechá proběhnout příslušné řízení v justici). Uvedené řízení řádně proběhlo a Babiše osvobodilo. Pokud by se teď ještě něco dalšího, v zásadě mimořádného a mimo rámec našeho práva, rozjelo, znamenalo by to projev podřízení se naší justice (či bezpečnosti) nějakému politickému zadání. V takovém případě by abolice rozhodně nebyla v rozporu s presidentovým příslibem z loňského roku, protože by nenarušovala řádné konání justice, ale jen jakési fašistické manévry (ze strany fašistů, co si říkají "liberální demokraté), prováděné v rozporu s právním státem.
Faktem je, že naši fašisté se snaží stavět nad zákon i nad vůli voličů. Dodnes neuznali volební vítězství Zemana nad Schwarzenbergem, který by poslal Beneše před mezinárodní tribunál (alespoň víme, že ti, co se v nich schází, se prakticky neliší od odpadu, který se sešel před 81 lety v Mnichově), natož to druhé nad úspěšným stahovatelem králíků Drahošem. A v současnosti se tahle parta totalitářů snaží obcházet či lámat demokratické zákony, co to dá.
Zemanova slova byla určena právě jim, kteří by se snažili protrahovat jakési pseudořízení s Babišem celá léta jen proto, aby ho obtěžovali. A právě proto se potrefené husy ozvaly a začaly kejhat.

Takže se ukázalo to, co věděli všichni, kdo si o EU nedělají žádné iluze (nebo jen minimální, kterých si nejsou vědomi). Babiš postupoval přesně podle toho, co mu umožnily EUrounijní zákony a předpisy a neporušil ani u nás platné právo. Čapák je jen zrcadlem, poskytujícím obraz podstaty EU. A je třeba připomenout motto Gogolova Revizora:
"Nezlob se na zrcadlo, máš-li křivou hubu."
Bez ohledu na to, že se tímto patrně tento blog stane "ruským desinformačním webem", protože podle soudruhů elfů byl Gogol Rus, jelikož psal rusky.

Šátková kauza

Byl vynesen zatím nepravomocný rozsudek v české šátkové kauze. Co to znamená?

Pozitiva

V dnes končícím týdnu vynesený rozsudek má zcela jistě několik kladných rysů:

• Byl odražen zcela zjevný útok na deideologizovaný statut našeho školství (byť existuje řada paralelních útoků, které tak pozitivně nedopadly).
• Tento útok byl odražen přes velmi silnou angažovanost antidemokratických sil, včetně jejich současné hlavy, ombudsmanky
• Nepomohlo ani angažování nevládních organizací
• Projevilo se naopak koordinované úsilí demokratických sil
• Do jisté míry celá kauza i zpochybňuje politické strany a směry, které se prohlašují za demokratické, protože ty se v kause nijak pozitivně neangažovaly.

Negativa

Rozsudek i kauza mají i řadu negativních rysů, o nichž je třeba se také zmínit.

• Soud vlastně uhnul z tématu a vynesl rozsudek na bázi toho, že dotyčné studentce bylo umožněno navštěvovat výuku i přesto, že nedoložila doklady o vzdělání. Ty pak nedoložila a ze školy odešla a až dodatečně byla vymyšlena konstrukce (patrně z nějakých aktivistických kruhů), že odešla kvůli školnímu dresscode
• Rozsudek nenabyl právní moci, takže aktivisté budou moci školu obtěžovat i nadále

Ve světě

Zajímavé je, že podobný rozsudek padl i v Německu, kde šlo ovšem o explicitní rozsudek ve prospěch školního dresscode proti šátkům.
Ještě zajímavější je rozsudek Mezinárodního soudu pro lidská práva, který zamítl stížnost muslimů proti společnému školnímu tělocviku hochů a dívek. Ještě důležitější je ovšem zdůvodnění tohoto rozsudku, protože v něm se explicitně praví, že náboženství patří do domovů a příslušných modliteben, nikoli do veřejné sféry.
Faktem je, že z Německa přicházející multikulturalistické blábolily lze odkázat na ten německý rozsudek (ať si tedy jdou prosadit ty svoje hovadiny doma). Druhým faktem je, že to vypadá na slušnou šanci, i kdyby místní vyšší instance rozsudek v "šátkové kauze" zvrátily, že odvolání k Mezinárodnímu soudu pro lidská práva dopadne ve prospěch školy. To by mohlo být na druhé straně i motivující pro české soudy vyšších instancí vynést už zde rozsudek s mezinárodním precedentem kompatibilní.
Citovaný rozsudek Mezinárodního soudu pro lidská práva by se patrně dal využít i pro zrušení výjimek ze zákona o týrání zvířat.

Širší pohled

Je zde ovšem jeden problém: V souvislosti s odmítáním zákazů aktivit typu šátků nebo halal (nebo ženské obřízky apod.) je možné slýchat hlasy ve stylu: "Snad byste kvůli takové prkotině nechtěli začít občanskou válku s muslimy".
Odpověď na to je velice prostá, ale nepěkná: "Pokud muslimové nechtějí ustoupit ani v prkotinách, tak budou, jakmile se jim podaří dostat se k moci, prosazovat svou i v podstatnějších věcech (a lze jistě položit otázku, kde že leží ona hranice mezi "podstatným" a "nepodstatným", jsou jí rituální vraždy? - ale ty už tu také máme!). V tom případě je ovšem občanská válka stejně nevyhnutelná a čím dříve k ni dojde, tím lépe pro nás.
Další věcí je, že pokud kauza dopadne dobře i ve vyšších instancích, měl by stát velmi tvrdě "podojit" náhradou sodních výloh neziskovky, které za žalobou stojí, a ze stejného důvodu i úřad ombudsmana (který by ostatně bylo nejlepší ve stávající podobě vůbec zrušit).

Současný rozsudek v "šátkové kauze" je tedy jakýmsi paprskem naděje. Aby se z toho paprsku stal reflektor (a ještě lépe výkonný laser), bude nutné nasazovat další a další úsilí v tomto směru.

Shazování viny

Objevuje se fenomén odmítání příčinných vztahů v politice. Článek Karla Dolejšího v Britských listech zdaleka není prvním na toto téma. Podívejme se na to blíže.

Hlavní motivy
"Ideologie nemůže za to, že ji lidé zneužívají." Tohle by se dalo označit jako první motiv na toto téma. Došlo to až tak daleko, že byla vyhlášena téze, že vlastně "nacismus nemůže za zločiny nacistů". Je vcelku jasné, že zde šlo především o vyvinění islámu ze zvěrstev a zrůdností, které jsou jeho jménem a pod jeho ideologickou záštitou páchány po celém světě. A o vyvinění lidí, kteří islám a jeho šíření podporují z důsledků tohoto konání.
Druhý motiv představuje výše citovaný článek: "politici nenesou žádnou odpovědnost za své činy", zhruba tak by se to dalo shrnout.
I tohle vlastně znamená popírání jednoho z nejdůležitějších fenoménů, který dokonce (nebudou-li učiněny nějaké naprosto přelomové objevy) by měl bránit cestám časem do minulosti na bázi samotných základů fyziky, kde se zatím uplatňuje posloupnost i příčínný řetězec ve smyslu příčina -> následek.

Zneužívání ideologií

Je mi jasné, že zneužita může být doslova a do písmene jakákoli ideologie. Další a dosti významnou roli může v tomto fenoménu sehrát i fakt, že velice často vzniká posun mezi původním zněním a jeho významem a tím, co z toho udělají pozdější vykladači a uživatelé.
Na druhé straně však existuje řada ideologií, které jsou jednoznačně koncipovány tak, aby působily zlo. Jestliže nacismus sestavil seznamy "podlidských" etnik, která je zapotřebí vyhladit, nebo alespoň uvrhnout do věčného otroctví, tak koncentrační tábory, holokaust a další genocidní aktivity, masové vraždění atd. nejsou nějakým jeho zneužitím nebo špatným výkladem.
Mezi ideologií nacismu (včetně jeho kořenů, jakou bylo "náboženství" tajné společnosti a současně sekty Thule a podobných skupin, či marxismus, který přinesl jako první seznam "podřadných etnik", sepsaný samotným Marxem po prohrané revoluci v polovině 19. století - Hitler na něj dopsal akorát ty Židy) a mezi tím, co se dělo na nacisty ovládaných územích, je naprosto jasná příčinná souvislost. Jejím odmítnutím bychom mohli stejnými mechanismy vyvinit prakticky jakéhokoli vraha ve stylu "obžalovaný pouze vystřelil, bylo svobodnou vůlí poškozeného, že stál tam, kudy letěla kulka".
Stejně tak je naprosto jasná příčinná souvislost mezi islámskou ideologií (maskovanou zcela účelově jako náboženství), popírající práva žen, práva jinověrců i práva sexuálních minorit (vyjma pedofilů) a masovým porušováním základních lidských práv v islámských zemích (včetně těch, kde jsou uvedená práva formálně kodifikovaná, často z dob kolonizace, ale jsou masově a za naprostého nezájmu státních institucí porušována) existuje naprosto jednoznačná příčinná souvislost, včetně toho faktu, že odstraněním (nebo alespoň "masívním utiskováním") islámu toto porušování práv prostě zmizí.

Odpovědnost politiků

Citovaný článek se zcela jednoznačně snaží shodit vinu z politiků, kteří přivodili nějaký průšvih.
Je třeba naprosto jednoznačně konstatovat, že versailleský systém vytvořil v Německu situaci, kdy se společnost nutně musela radikalizovat. Přitom již v průběhu diplomatických jednání ve Versailles Německo prodělávalo těžkou krizi, kdy v něm, podobně jako v Rusku, povstaly bolševické živly a vystavily území, která ovládly, naprosto bezuzdnému teroru. A proti nim se formovala domobrana, řadící se politicky spíše k pravici či k alternativní levici (základ pozdějších nacistů).
Diplomaté ve Versailles si tedy museli být vědomi, že svými aktivitami destabilizují německou společnost a zadělávají na průšvih v dohledné budoucnosti.
To celé ještě akcentovala velká hospodářská krize, která Německo postihla daleko silněji než řadu jiných států. Opět byly naprosto jasné příznaky radikalizace neměcké společnosti a přesto na ně vítězné mocnosti nijak nereagovaly, ačkoli mohly. Přitom jim velká hospodářská krize vytvořila prostor pro vycouvání z největších zhůvěřilostí versailleského systému bez ztráty tváře.
Byly to vítězné mocnosti, kdo vytvořil v Německu situaci, kdy nešlo o to, zda přežije pochybně demokratická Výmarská republika, ale o to, zda ji zlikviduje Hitler nebo Thälmann.
Můžeme vyčítat Němcům, že podpořili Hitlera, ale už jsem tu kdysi napsal, že v podstatě zvolili ze dvou zel to menší, protože v případě vítězství německých komunistů, jejichž vůdce byl jen Stalinovým pohůnkem, by nedošlo k onomu fatálnímu střetu mezi Německem a sovětským Ruskem, po němž bylo Německo anihilováno a Rusko oslabeno tak, že nemohlo zabrat víc než půlku Evropy (k našemu neštěstí jsme patřili do ní). V případě porážky Hitlera a vítězství Thälmanna by tažení proti zbytku Evropy vykonávaly Rudá armáda a Wermacht bok po boku a je velmi pravděpodobné, že by se jim nedokázala ubránit ani Velká Británie. A pokud by se později bolševici a nacisté servali na hrobech našich předků, to by nám, i výsledek té rvačky, už mohlo být šumafu.
Jinými slovy, dovoluji si zpochybnit to, co hlásá pan Dolejší. Němci ze situace, do níž je dostali politikové vítězné Dohody, vybruslili relativně dobře, mohlo to celé dopadnout mnohem hůř. (A na Židy by zcela jistě došlo taky a nejspíš by dopadli v takovémto alternativním světě hůř, než dopadli v tom reálném. Byť se to může zdát nereálné.)
Pochopitelně, je nutno zdůraznit i odpovědnost politiků za silné ústupky, které podpořily Hitlerův extrémismus (nehledě k tomu, že v Německu byly síly, ochotné ho odstavit spolu s tvrdým jádrem nacistů od moci). Jedná se zejména o tolerování obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní a, samozřejmě, Mnichov. IMHO byli mnichované stejně vini rozpoutáním druhé světové války i holokaustem jako samotní nacisté a měli být po válce souzeni spolu s nimi.

Odpovědnost ideologů

Také ideologové by měli být jednoznačně odpovědni, pokud hlásají něco, z čeho vzniká takové zlo, jakým byl nacismus nebo bolševismus.
Je jasné, že totalitní státy nám na tomto poli do značné míry usnadňují práci tím, že se jejich vůdcové, včetně ideologů, rvou jako smečka hladových psů a většina z nich padne těmto rvačkám za oběť. V Norimberku nemuseli soudit Röhma a další veličiny od SA, protože je zlikvidoval sám Hitler. Vnitronacistickým rvačkám padl za oběť i Canaris a některé další nacistické celebrity, které by se jistě v Norimberském procesu dobře vyjímaly na lavici obžalovaných.
Stalin nechal zavraždit Trockého, čímž také ušetřil katovi práci. Sám zahynul za zvláštních okolností, které nevylučují atentát (podle některých zdrojů mají ruské - po sovětských - tajné služby prostředek, schopný vyvolat centrální mozkovou příhodu, na niž údajně Stalin zemřel). V čistkách po jeho smrti také zahynula spousta zločinců, ideologů i vykonavatelů, kteří si to plně a stoprocentně zasloužili.
Na druhé straně v demokratických poměrech by se takovýmto dějům mělo přece jen trochu pomoci a ideologické celebrity, hlásající zločiny a inspirující zločince, by měly být souzeny a klidně i popravovány. Zcela jistě jsou kandidáty na nějaký budoucí proces ideologové neomarxistických škol, protože politická praxe, opírající se o jejich učení, v současné době směřuje ke krachu Evropy a utrpení i smrti velkého počtu lidí.

Odpovědnost aktivistů

Jsem toho názoru, že svůj díl odpovědnosti by měli nést i řadoví aktivisté z různých NGO.
Zvedl bych klidně ruku pro zákon (a "hodil to" straně, která by s něčím podobným přišla), podle něhož by za každou oběť teroristů, pocházejících z řad #přijímaných imigrantů, byl "spravedlivě náhodně" vybrán jeden sluníčkový #přijímač a #vítač a popraven.
IMHO by se to ani nemuselo tlouct s moratoriem na trest smrti, protože by se nejednalo o trest jako takový, ale spíše o něco ekvivalentního popravě rukojmí. Ta je sice v některých situacích také zakázána, ale tahle mezi ně nepatří (je to ošklivé, ale je to tak).
Alternativou předchozího uspořádání by bylo navození stavu, kdy by každý imigrant musel mít svého sluníčkářského ručitele, který by byl činěn spoluzodpovědným a byl spolutrestán za všechny činy, kterých by se jeho klient následně dopustil (analogie s ručiteli třeba za půjčku od banky se docela nabízí). A který imigrant by si někoho takového nenašel, byl by buď odejit nebo vsazen do klece na způsob Guantanáma.
Jde totiž o to, že se výše zmínění aktivisté pohybují v jakémsi sociálním a právním vakuu a nenesou prakticky žádnou odpovědnost za důsledky svých aktivit.
Obojí by, alespoň dle mého soudu, do značné míry omezilo nadšení a bezstarostnost, s níž se tito aktivisté snaží vnucovat svoje zvrácené ideje většině občanů.

Zpět k té "palebné přípravě"

Jsem toho názoru, že uvedený článek (a není jediný na toto téma a zdaleka se nejedná jen o Britské listy) je součástí přípravy jakéhosi statutu beztrestnosti pro politiky a ideology, kteří nyní ženou EU do zkázy. Stále více narůstá odpor občanů proti jejím důsledkům (a těch inteligentnějších i proti jejím původcům), takže se stále více rýsuje nějaký zásadní průšvih v nedaleké budoucnosti. Některé odhady dokonce přesahují 50 % pro možnost celoevropské občanské války v nedaleké budoucnosti coby reakce na současnou imigrační krizi (případně další negativní aktivity EU). Přitom existuje vícero předpovědí různých a na sobě relativně málo závislých průšvihů, takže jejich pravděpodobnosti se alespoň částečně sčítají.
Za této situace tedy někteří ideologové a politikové, kteří "cestu do průšvihu" vydláždili a občany států EU na ni násilím nahnali, hlásají absolutní nevinnost politiků a ideologů ve vztahu k budoucím dějům.
Tomuto hlasu sirén bychom rozhodně měli odolat a měli bychom naopak jasně říct, že (např.) pokud vypukne v důsledku hlásání multikulturalismu evropská občanská válka, tak potom jsou jejími spoluvinníky všichni iodeologové, kteří filosofii na tomto principu hlásali (tj. všichni, kdo jsou ještě naživu z tzv. Frankfutské školy i jejich následovníci), i všichni politikové, kteří ten multikulturalismus cpali do zákonů a vnucovali ho společnosti. A že po takovéto válce bude uspořádán proces, ne nepodobný Norimberskému, kde tito ideologové a politici budou sedět na lavici obžalovaných jako viníci zcela ekvivalentní např. vůdcům teroristických bojůvek (pokud se nějaké podaří dopadnout a udržet naživu až do nějakého takového procesu).

"Neodpovědnost" politiků a ideologů za jejich činy i hlásané ideje je třeba co nejrozhodněji odmítnout a naopak je třeba dát těmto lidem jasně najevo, že pokud bude důsledkem jejih aktivit celoevropský průšvih, tak za něj ponesou plnou míru nejen morální ale i trestně právní odpovědnosti.

Úvaha soudní

Dokážu si představit reformu justice, v níž by soudy nahradil papoušek, sedící na bidýlku a tahající, jako na pouti "planety", lístky s nápisem "vinen", "nevinen", "vyhrává strana žalující", "vyhrává strana žalovaná". Cvičená opička by mohla chvíli náhodně bušit do klávesnice a ze zohledněním vložených znaků by potom nějaký program typu Elisa sestavil na základě textu žaloby a obhajovy a textu ze zákoníků konzistentní náhodný text coby text rozsudku a jeho zdůvodnění.

Výhody
Uvedená substituce by měla následující výhody:

1. Justice by přišla daleko levněji než teď
2. Procento spravedlivých rozsudků by spíš mírně stouplo.
3. Počet nespravedlivých rozsudků by výrazně poklesl

... sranda, ne?

Ano, dělám si legraci, ale je to taková legrace z tragikomedie, nebo "černé" komedie.
Nicméně:

1. Zcela jistě by náklady na justici podstatně klesly. Zob pro papouška a žrádlo pro opici by vyšly podstatně levněji než soudcovský plat a tato dvojice by mohla vygenerovat stovky platných rozsudků za den.
2. Obávám se převelice, že mnoho z lidí, kteří mají, na rozdíl ode mě, s justicí praktické zkušenosti, by podpořilo i druhý bod, který jsem tam hodil jako ryzí provokaci
3. Ručím ovšem za to, že by klesl absolutní počet nespravedlivých rozsudků, především v občanskoprávních sporech. Mechanismus tohoto jevu by byl následující: Do občanského sporu jdou obě "strany" zpravidla s hlubokým přesvědčením, že pravda je na jejich straně a vítězství mají na 80, 90 i více procent jisté. "To přece říkal pan doktor z advokátní kanceláře, který s tím má zkušenosti." A teď si představte, že by ti samí lidé měli jít do sporu s pravděpodobností výhry 50 : 50, zcela striktně danou. Odkázáni na to, kam papušek náhodně položí zobák. Jsem přesvědčen, že daleko větší procento lidí než dnes by se snažilo najít cestu ke straně protivné a nějak se s ní dohodnout. Na kompromisu, z něhož by ani jedna strana nejásala, ale obě by ho braly jako přijatelnou možnost, lepší než 50% riziko totální prohry. Takže by se lidi přestali soudit, respektive by se počet soudících se lidí hodně omezil. Řízení s papouškem by asi taky nevzrušovalo patologické sudiče, kteří by si museli najít jinou zábavu (třeba ruskou ruletu).

Poslání

Naše justice zjevně potřebuje reformu. Její vývoj silně neblahým směrem začal už za komunistů, nicméně se jím ráčí ubírati prakticky po celou dobu od "Velké sametové", a to stále se zrychlujícím krokem.
Sami justiční profesionálové (soudci, advokáti, prokurátoři) tvrdí, že výsledkem jejich práce je pouze jakýsi formálním kritériům odpovídající rozsudek, neberoucí žádný zřetel na reálnou vinu, nevinu či dokonce spravedlnost (jako vlastnost lidského mozku, jednoznačně fixovanou hluboko v jeho centrech).
To signalizuje, že je asi něco zatraceně silně v nepořádku.
Považuji tento samotnými právníky popisovaný a obecně akceptovaný stav za naprosto ekvivalentní situaci, za níž by lékaři postačovalo, že vyhověl jakýmsi formálním kritériím a vůbec by ho nezajímalo, zda se pacient po jeho intervenci zlepšil, zhoršil, nebo dokonce jeho zákrok pacienta zabil. Tyto tendence, mimochodem, ve zdravotnictví reálně existují, právě vlivem justiční sféry, nicméně kritérium lidského života a zdraví se zatím nepodařilo právníkům, působícím ve sféře zdravotnictví, všeobecně překonat.
A je jistě otázka, zda takovu justici

• živit z našich daní
• považovat za jeden ze sloupů demokracie

A nabízí se opravdu riziko, že by lidé "odmávli" ve volbách i stranu s podobnou justiční reformou na programu, jakou jsem naznačil výše. A, obávám se, v globále by na tom mohli i vydělat (nebo alespoň neprodělat).

Nekonvenční mladík

Kombinovaná hlídka nalezla v prostorách KFC poblíž autobusového nádraží Florenc spícího mladíka méně konvenčního vzhledu a špinavého. Vzbudila ho a byla zasypána nadávkami. Mladík se následně odmítl legitimovat, a tak byl násilně odvezen na policejní vyšetřovnu. Tolik fakta.

Proč?

Levicoví extrémisté začali okamžitě ječet jako prasata na zabijačce. Vyvěsili na netu video, na němž je zachycena pacifikace "postiženého", ovšem nezachycující, údajně proto, že autor videa začal natáčet později, předchozí děj. "Údajně" uvádím proto, že střih videa zvládne i mírně vycvičená opice na nějakém free prográmku. A video bez výše zmíněného úvodního děje je, pochopitelně, "agitačně silnější".
Je mi velice líto, ale policejní hlídky spolu s vojáky nechodí po ulicích a v oblastech s vysokým výskytem cizinců a jiných příchozích proto, že by z toho měly plezír. Předpokládám, že všichni zúčastnění by si dokázali představit příjemněji strávený den, než chozením s kvérem.
Celá tahle akce se děje proto, že vícero kanály k nám proudí informace o možném výskytu teroristů, přičemž se doplňují jak zdroje samotných islamistů, kteří teroristickými útoky v evropských městech vyhrožují, tak i více na sobě nezávisle pracujících tajných služeb.
Přítomnost posílených hlídek na ulicích má přitom zcela jednoznačně preventivní charakter, protože teroristé jsou jimi odpuzováni. Nehledě k tomu, že v případě nějaké teroristické aktivity je opravdu lépe, pokud na místo dorazí zpoza rohu hlídka se střelnými zbraněmi, nabitými ostrou municí a schopná střílet, než aby tam dojel neozbrojený policista na kole, jak se stalo při vystřílení redekce Charlie Hebdo, případně tam žádný policista nebyl, jak se to běžně stává při jiných islámských teroristických útocích.
Jistěže optimální by bylo, aby měl u sebe střelnou zbraň každý svéprávný občan s čistým trestním rejstříkem a na teroristy se sesypaly kulky z více stran a ve vysokém počtu.

Bližší odůvodnění

Policie má jistě právo legitimovat podezřelé individuum (a spaní na místě, kde se nespí, a ještě přes den, takové podezření vyvolává). Dotyčný mohl být klidně nemocný (diabetiků a lidí s jinou diagnózou, schopnou vyvolat kdykoli během dne bezvědomí máme dost), mohl být opilý nebo zdrogovaný (i to je nutno řešit, včetně eliminace rizika udušení vlastními zvratky, nebo smrti na předávkování alkoholu / drogy).
Mohl být klidně i nemocný nějakou závažnější infekční chorobou.
Noční můrou epidemiologů, řešících "vojenské hry" na téma terorismus je příjezd venku (třeba na území chalifátu nebo jiného teroristického státu) nakažených jedinců v inkubační době (tudíž bez jakýchkoli příznaků nemoci) a jejich následné rozšiřování této nemoci na veřejných místech. Přitom existují zprávy o tom, že muslimové v některých teroristických územích překonali odpor k prasatům a snažili se prokombinovat prasečí chřipku s lidskou. Kdyby se jim to povedlo ("šance" na něco podobného je zcela reálná), byl by to průšvih, srovnatelný s epidemií tzv. španělské chřipky po první světové válce. Pochopitelně, existuje řada dalších infekcí, které by byly kandidáty na takovéto "použití", pokud by měl organizátor takové akce k dispozici dostatečný počet "živých biologických bomb", což zřejmě islámský terorismus s velkou rezervou splňuje.

Normální reakce

Normální reakcí na kontakt s policií bude předložení občanského průkazu nebo jiného průkazu totožnosti (OP už u sebe nemusíme nosit), stačil by např. studijní průkaz, v němž jsou k identifikaci potřebné údaje k dispozici. A pokud dotyčný nemá nic takového, tak opravdu nezbývá, než ho předvést na vyšetřovnu, odkud je možné spojit se s policejní databází a zjistit, zda fotka na platné občance odpovídá jeho podobě a zda údaje, které o sobě uvádí, jsou konzistentní s tím, co má v té občance.
Násilné šprajcování se a odmítání v tomto případě naprosto nemá smysl. Nakonec i "alternativní" právnička Candigliota v tomto ohledu neuspěla a NSS dal za pravdu policii, IMHO velice rozumně.

Co je za tím?

Je mi líto, ale podobné akce, ať už se jedná o toho mladíka, nebo, zde zcela jednoznačně, o citovanou právničku, jsou jen a jen záměrné provokace. Jejich cílem není žádný "boj za lidská práva", ten se u "lidskoprávních" aktivistů nebo obecně ultralevice ani nedá předpokládat.
Naopak, cílem je zahltit policii podobnými případy, aby neměla kapacity na řešení skutečně závažných problémů. Vidím zde určitou analogii s Breivikem, který také nejdřív odpálil bombu v Oslo, a pak začal likvidovat mladé fašisty na ostrově Utøya. Což vedlo k tomu, že policie odmítala delší dobu se hlášeními o střelbě na ostrově vůbec zabývat a Breivik byl v masakrování limitován pouze množstvím munice, kterou se mu podařilo si opatřit (asi jak vodník Čochtan, kterému došly sirky, takže ten požár nemohl být větší).
Podobné incidenty by tedy měly být posuzovány rozhodně daleko přísněji, zejména v situaci, kdy je vyhlášeno zvýšené nebezpečí teroristických útoků. Rozhodně nelze akceptovat představu ultralevice 'Protiteroristické hlídky v Praze "nemají co dělat", tak "terorizují nevinné chodce"'. Něco podobného může prohlašovat buď osoba zcela mimo realitu, nebo osoba naopak v realitě silně ukotvená, ale na opačné straně fronty.

Takže zde mi nezbývá nic jiného, než podpořit práci PČR i vojenského doprovodu. Jistě si přeji, aby nastala situace, za níž by takovéto hlídky nebyly třeba, ale to si vyžaduje systémové a komplexní řešení, jehož provedení ty samé síly, které ostouzejí policii, aktivně brání.

Kauza Šarapovová

Tahle kauza má více aspektů a je třeba se zabývat všemi, jinak z jejího hodnocení vznikne zcela nutně naprostá pitomost (jako je většina textů, které o ní na internetu můžeme číst).

Sport a zdraví

Existují hlasy, říkající něco v tom smyslu, že "je naproto nemožné, aby sport natolik poškozoval zdraví, aby bylo nutno brát nějaké preparáty na jeho posílení".
Tohle je nesmysl. Sport je vesměs ekvivalentní těžké fyzické práci, srovnatelné s prací v dolech nebo kamenolomu. I sporty "lehké" (napadá mě třeba stolní tenis) jsou podmíněny co do výkonnosti silovým cvičením v posilovně, které si s výše uvedenou prací nezadá. Dokonce i někteří šachisté posilují, a to proto, aby se jim při sezení na turnaji nebortila páteř a nerušila je tím, že "dává o sobě vědět". Sportovní námaha je ještě akcentována u řady sportů (a týká se to i toho tenisu) silně nerovnoměrným zatížením pohybové soustavy a dá se brát jako ekvivalentní práci ve vynucené poloze, která je opět, při stejném energetickém výdeji, brána jako horší než práce v poloze přirozené a v situaci, kdy je možné polohy u práce střídat.
Při sportu běžně vznikají mikrotraumata na úrovni tkání a další poškození (nebo alespoň abnormality) nacházíme jak na úrovni buněk, tak i jednotlivých enzymatických systémů.
Vrcholový sport už dávno nemá nic společného s antickým ideálem harmonického rozvoje těla i ducha. Je to těžká, organismus bezohledně poškozující, námaha.
Rovněž už dávno neplatí amatérskost ve sportu. Přes veškeré formální překážky se sport v podstatě zprofesionalizoval; pouze chybí u sportovišť "píchačky", které by tuto skutečnost zjevně reflektovaly. Toto konstatování souvisí s výše uvedeným tím způsobem, že na sportovce a jejich zdraví by se mělo hledět jako na pracující a jejich zdraví. Přitom řada sportovišť by se při dovedení uvedené myšlenky do důsledků musela stát rizikovými pracovišti a mnohé z toho, co sportovce po zdravotní stránce trápí, by se mělo ocitnout (pokud to tam není už v jiné souvistosti) na seznamu nemocí z povolání.

"Neférová" regenerace

Některé hlasy, obhajující zakázanost příslušného preparátu, argumentují tím, že poskytuje neférovou výhodu zajištěním možnosti rychlejší regenerace celého organismu.
Problém vidím v tom, že regeneraci zajišťuje řada látek, včetně běžných složek výživy. Pokud bychom to vzali ad absurdum, mohli bychom sportovcům zakazovat i jíst a pít, protože i to vede k "neférovému" urychlení regenerace jejich organismu proti těm, kteří něco takového nedělají.
Můj názor je, že se v této kauze provalila na veřejnost velmi nemoudrá, či spíše zlovolná, snaha otevřít Pandořinu skříňku (či spíše další Pandořiny skříňky, protože mnohé již otevřeny v této oblasti byly) se zákazy preparátů, které jsou irelevantní vůči vlastnímu výkonu, jen nějakým způsobem ovlivňují zdraví sportovce. Zakazovány jsou preparáty, které jsou naprosto běžně k dostání v lékárnách a bez lékařského předpisu. Paradoxně je dnes zdraví sportovců ohroženo tím, že se nemohou léčit adekvátním způsobem i při naprosto banálních chorobách.
Když to přeženu, tak by se mohl na seznamu zakázaných látek ocitnout i mléčný cukr v pilulkách, podávaný s příslušným sugestivním nábojem tak, aby měl výrazný placebo efekt (hypnóza se už kdysi na sportovcích i zkoušela).
Jsem toho názoru, že skutečně existuje skupina nebezpečných látek, které by se sportovcům podávat opravdu neměly, ale že to, co mají soudruzi z dopingových komisí nadefinováno, je daleko za hranicí jakéhokoli rozumného vymezení takovéto skupiny.

Antidopingová komise má právo ...

Je mi líto, nemá. Zcela jistě byl na začátku antidopingových aktivit pozitivní záměr (ale ten měl v podstatě i Hitler, či alesapoň úspěšně předstíral, že ho má). Zcela jistě docházelo k náhlým úmrtím sportovců během výkonu nebo krátce poté, jejichž přičina byla vysvětlitelná a někdy i prokazatelná používáním stimulujících, případně negativní signály z organismu potlačujících, látek.
Problém spočívá v tom, že v současné době se z antidopingu stal obrovský a výnosný byznis, který mj. potřebuje zakazovat stále další preparáty, nikoli proto, že by byly nějak zdraví škodlivé nebo nějak ovlivňovaly výkon (zde pomíjím ovlivnění na úrovni vypití sklenice destilované vody). Do toho byznisu jsou pochopitelně zapojeny i farmaceutické firmy, vyvijející stále nové preparáty, které by antidopingové testy neměly odhalit (alespoň nějakou dobu). Nedivil bych se ani tomu, kdyby mezi výrobci dopingových preparátů a antidipingových testů existovala nějaká dohoda typu "ten a ten preparát bude zjistitelný až za xxx let, aby se jeho výroba vyplatila". Mnohdy totiž obojí vyrábí ta samá firma, případně firmy sice různé, ale se vzájemnými ekonomickými vazbami.
Existují navíc i neodhalitelné dopingové techniky, jaké se provalily po roce 1989, kdy se ukázalo, že někteří trenéři "tábora míru a socialismu" své svěřenkyně sexovali, aby jim zvedli hladinu pohlavních hormonů. V některých případech i otěhotňovali (aby jim hormonální průplach zastavil růst postavy blízko optimální tělesné výšky pro daný sport). A dělo se tak údajně často i u sportovkyň nezletilých. A nemám sebemenší pochyby o tom, že v jiných "táborech" se dělo to samé, nebo alespoň věci ekvivalentní.
A, mimochodem, když jsme u těchto věcí: Řada sportovkyň má poničené zdraví z toho, že braly anabolika odvozená od testosteronu. Přitom by jim stejnou službu poskytly i preparáty s estrogenní aktivitou, navíc do jisté míry "maskovatelné" jako hormonální antikoncepce. Komerční preparáty (dokonce nesteroidní) jsou na trhu již desítky let. Když se jimi vykrmuje dobytek, neexistuje důvod, proč by se jimi nemohly vykrmovat sportovkyně. Nicméně nikdo neměl o sportovkyně a jejich zdraví alespoň takovou míru snahy, aby se jim něco podobného poskytlo - sportovní byznis má prostě ke sportovkyním asi stejný vztah jako řezník ke kusu masa na výrobní lince.
Na dveře nám zcela jistě "klepe" geneticky editovaný sportovec. IMHO hudba tří čtyř následujících desetiletí.
Problém dopingu zcela jistě akcentuje i to, že se v antidopingu stačily nakumulovat i patologické "zakazovací" osobnosti, kterým definování stále striktnějších a absurdnějších zákazů a nařízení (pochopitelně s tím, že se jedná o "dobro, které jen blbec nedokáže pochopit a ocenit") poskytuje uspokojení jejich patologických choutek. Dostat je pryč s příslušných institucí bude větší problém než Popelčino přebírání máku a popela. Dalším problémem je korupce, protože se běžně stává, že antidopingové organizace u nezávislých soudů svou při prohrají. IMHO by tyto instituce měly být zcela zrušeny, nebo alespoň upozaděny tím, že budou zcela ignorovány.
Navíc je zde pořád ono zmíněné tartuffeovské předstírání, že sport je amatérský, že rozvíjí tělo a ducha, a že pozitivně přispívá ke zdraví.

Jak z toho?

Domnívám se, že je nutno přestat s tím, o jsem výše uvedl jako poslední věc. Je třeba jasně přiznat, a to se všemi důsledky, že sport je prostě sice atraktivní, ale práce se vším všudy. Že sportovci nejsou amatéři, kteří nějakým zázrakem získali sponzoring a občas si přilepší finančním benefitem spojeným s výhrou nějaké ceny. Jedná se o těžkou, zdraví a život (alespoň v některých případech) ohrožující práci, která je placena od výkonu, případně za paralelní práci coby reklamního média. Je třeba otevřeně přiznat, že jde o jakousi moderní obdobu gladiátorů, nemající nic společného s reálnými možnostmi reálného člověka.
Dopingem ve sportu bychom se měli zajímat asi na stejné úrovni, jako se u něj zajímáme třeba u horníka, nebo skláře či hutníka. Případně i toho soudce nebo prokurátora, protože řada z nich (toto povolání k tomu totiž významě přispívá) má návyk na analgetika - antipyretika, případně trankvilizéry (protože musejí být v daný den a hodinu bez migrény, i kdyby těch Alnagonů měli sežrat celé plato na ex).
Jsem toho názoru, že "zakázané látky" by měly končit tam, kde začínají látky běžně v medicínské praxi preskribované, o látkách dostupných bez předpisu ani nemluvě. Přičemž by měl existovat nějaký "pozitivní výběr", tj. co je povoleno v jedné zemi (nebo rozumně nadefinované menšině zemí) bude povoleno všem sportovcům na daném turnaji. Aby nebylo možné korupčním zákazem určité látky v nějakém banánistánu její použití zablokovat a ovlivňovat tak výsledky.
Dokážu si rovněž představit, že turnaj (jakéhokoli sportu) bez jakýchkoli, nebo jen s velice rozumnými, antidopingových omezení, by byl divácky stejně atraktivní jako ty současné. Možná i ještě atraktivnější, protože vítěz by byl opravdu tím, kdo vyhrál, nikoli tím z nejlepších, kterému (náhodou?) vyšly negativní dopingové testy a který během sportovních aktivit nijak nezářil.
Rusko je IMHO dost silnou zemí, aby takovéto turnaje v některých  sportech začalo pořádat a tím moc antidopingových šílenců pořádně nalomilo. Přitom kauza Šarapovová by se k nastartování podobné iniciativy docela hodila.

Rozumný trest pro prince?

Pan J.X. Doležal si pochvaluje "rozumný" trest pro Sáního. Soudkyně mu nakonec nadělila 11 měsíců a 8 dní, což přesně odpovídá délce "odsezené" vyšetřovací vazby. To na jedné straně chrání stát před nějakými požadavky na odškodnění za zadržování a věznění, na straně druhé to Sáního zbavuje mezinárodního zatykače, kvůli němuž musel svůj pobyt omezovat pouze na státy, které osoby stíhané dle mezinárodního zatykače nevydávají. Pan JXD to považuje za "dobrý kompromis". Navíc, podle něj, šlo o nezletilé prostitutky, které už tak "byly zkažené", takže se vlastně "nic strašného nedělo".
Problém spočívá v tom, že pokud se podíváme na jiné mediálně známé kauzy, tak v nich byla situace zcela odlišná:

• Sbormistr Kulínský dostal 5,5 roku (odseděl si zhruba polovinu) + ještě zákaz činnosti. Přitom měl sexuálně zneužívat na něm pedagogicky závislé osoby, za což by mu hrozil trest výrazně vyšší. Zlí (leč dobře informovaní, jak to v takových případech bývá) jazykové tvrdili, že mu vlastně nic nedokázali, ale "odsoudit ho museli", a tak dostal trest výrazně nižší (tedy něco jako: za vraždu je 20 let, prokázali jsme ji asi tak na půl, a tak dáme 10).
• Sochař Opočenský dostal 6 let. Sice sexoval dívky, které také provozovaly prostituci, jako ten Sání, ale nikoli za peníze, jinak by mu hrozil trest ještě vyšší. Protože sex za úplatu je "odměňován" vyšší trestní sazbou, navíc je legální až od 18, nikoli od 15 jako konsensuální sex bez ekonomického aspektu.

Teoreticky se z uvedené trojice dopustil právě Opočenský nejméně závažného zločinu, a přitom vyvázl s nejvyšším trestem, což ukazuje "vysokou míru konzistence a předvídatelnosti chování" našich soudů. Navozuje to také otázku, zda by místo soudců nemohl soudit papoušek pouťového věštce, který by tahal rozsudky jako "planety". Případně by rozsudky generoval nějaký "zaručeně spravedlivý" generátor náhodných čísel. Patrně by se v takovém případě na kvalitě rozsudků mnoho nezměnilo, ale drasticky by poklesly náklady na justici.
Za ještě závažnější problém považuji i skutečnost, že celý průběh kausy Sání byl silně poznamenán fenoménem, který je v některých zemích nazýván "islámský bonus" a funguje už na hranici oficiálnosti. Spočívá v tom, muslim dostane za ten samý zločin (pokud je tedy vůbec odsouzen) podstatně nižší trest než nemuslim. To nastalo i v tomto případě: Pokud by se něčeho takového dopustil normální člověk, soud by mu chtě nechtě "naložil" ještě víc než mohl naložit tomu Opočenskému, takže v reálu, i když počítám "propuštění za dobré chování" v polovině trestu, si Sání odseděl cca 1/4 toho, co by si odseděl našinec nemuslim.
Dalším problémem spojeným s touto kauzou bylo "odkázání kauzy" do Kataru, kde platí islámské pseudoprávo. Někteří z něj rádi citují, že "svědectví ženy platí jen polovinu co svědectví muže", nicméně toto platí výlučně v případě, když pro obě strany sporu svědčí alespoň jeden muž. Svědectví samotných žen, bez ohledu na jejich počet, váží před islámskými "soudy" čistou nulu.
Pokud by tedy dotyčné dívky odjely coby svědkyně do Kataru, jak to prosazoval ministr Němec, tak by "neodsvědčily" nic a navíc by byly nejspíš na místě souzeny pro pomluvu a přiznanou prostituci, za což by je čekalo ukamenování nebo jiný trest islámského pseudopráva. Což si naštěstí někdo uvědomil, a tak zůstaly, v rozporu s ministrovým přáním, v civilizovaných zemích.

Závěrem

Rozsudek nad princem tedy rozhodně nelze považovat za "rozumný", protože, ať už záměrně nebo bez zlého úmyslu, zavádí do našeho právního systému dvojí metr, a tak ho vrací někam před éru buržoasních revolucí (či, v případě Rakousko - Uherska, éru reforem otupujících hrot sociálního napětí), které zavedly rovnost občanů před zákonem jako axiom demokratické společnosti.