Opravdu "jen dekrety"?

V principu si neuvědomujeme, že ony "Benešovy dekrety" měly naprosto jinou funkci než jakou jim přisuzují současní Emanuelové Moravcové pod taktovkou Němců. A z jejich skutečné funkce se pak odvíjí jejich vztah ke dnešku.

Dekrety

Vládnutí pomocí přímých příkazů šéfem exekutivy je opatření, mající původ v demokratických antických zákonodárstvích, vč. římského práva, z něhož se asi při tvorbě československých zákonů docela čerpalo. Princip je ten, že se stát může dostat do situace, kdy zastupitelské orgány nemohou fungovat (nejde jen o jejich faktickou likvidaci, ale i o situace, kdy je nutno jednat velmi pružně a rychle).
Římu vládli dva konzulové, navíc podle not senátu, nicméně v situaci, která nebyla jimi zvládnutelná (a byly i situace, kdy jeden z konzulů byl zneprovozněn, včetně smrti v bitvě)) byl jmenován diktátor, který měl absolutní pravomoci (z nichž se následně musel zodpovídat senátu, takže bylo zabráněno ryzí libo(z)vůli). Ten mohl rozhodovat pružně a rychle a zpravidla Řím z průšvihu vytáhl. Měl také časově omezené období zastávání této funkce, což byl jeden z mechanismů, bránících tomu, aby se diktátor trvale uchopil moci.
Jmenování některých politiků na konci republikánské éry doživotními diktátory bylo projevem totální krize republikánského zřízení, které bylo koncipováno pro městský stát a vznik superstátu, směřujícího k impériu, v principu toto řízení znemožnil.
V podstatě tedy možnost presidenta ČSR vládnout v případě těžké politické krize pomocí dekretů byla jakousi analogií jmenování diktátora v Římě s tím, že zde, na rozdíl od Říma, nebylo nutno se dohadovat o jmenování konkrétní osoby, protože ta byla fixně dána personálním obsazením postu presidenta.
Přesně toto se stalo před druhou světovou válkou, kdy bylo Československo obsazeno Němci. Tento akt (15. 3. 1939) byl dokonce v rozporu i s Mnichovskou dohodou, kterou se Německo zavázalo garantovat hranice pomnichovského Československa. Řekněme si to upřímně, Mnichov Němci nerespektovali od samého počátku, protože už v roce 1938 obsadili i některá většinově česká území, přestože Mnichov byl postaven na obsazení území většinově německých. A nikdo ze signatářů neprotestoval.
E. Beneš byl tedy po ustanovení exilové vlády minimálně od onoho 15. 3. 1939 kompetentní k řízení státu pomocí dekretů, protože Němci po okupaci zlikvidovali parlament, takže demokratickou cestou zákony nemohly být tvořeny.

Potvrzení

První řádně zvolený parlament ČSR po osvobození (1946) postupně schválil dekrety presidenta republiky a tím je začlenil do zákonů československého státu jako jeho plnohodnotnou legislativu, v podstatě ekvivalentní výsledkům demokratické tvorby zákonů před okupací a po ustanovení onoho nového poválečného parlamentu.
Předválečný parlament nebyl po válce provozuschopný, protože řada českých a slovenských poslanců byla Němci v letech 1939 - 1945 povražděna a němečtí a maďarští poslanci šli do odsunu, případně se skrývali před poválečnou spravedlností.
"Boj proti dekretům" je tedy bojem proti řádné legislativě, legitimnější než byla nedemokratická legislativa, vzniklá v letech 1948 - 1989.

Další

Druhou věcí je, že odsun Němců z území sousedních států byl dohodnut dříve než v Postupimi, tam se vesměs ladily jen technické detaily, takže existoval jakýsi právní rámec i pro ony "divoké odsuny", které jsou nám Němci a kolaboranty vyčítány.
A protože ještě neproběhla Postupimská konference, neexistovala některá omezení prostředků a metod provádění tohoto odsunu.
Neexistovala ani legislativa, která by zakazovalo udělat to, co bylo ihned po osvobození provedeno, tj. snížit Němcům příděly na úroveň, kterou Němci před osvobozením přidělovali Židům (těm, kteří ještě nebyli na koncentráčnické šlichtě, "okořeněné" Zyklonem B).
Faktem také je, že Hitler neměl žádné kompetence ke zrušení československého občanství Němcům na území protektorátu. Proto byli tito Němci z hlediska striktního pojetí zákona vlastizrádnými československými občany. Se všemi potenciálními důsledky, zcela jistě horšími než odsun.

Důsledek

Boj proti "Benešovým dekretům" je v podstatě bojem za zvrácení výsledků druhé světové války. Pochopitelně, začíná se morálním odsouzením a prohlašováním zcela legitimních a mezinárodním dohodám odpovídajících aktů za "excesy". Pak jistě, náznaky už jsou, nastane zpochybňování morálních kvalit Spojenců v porovnání s Němci s tím, že válku vyhrál ten, kdo ji vlastně vyhrát neměl. 
A pak už bude otevřena cesta ke zpochybnění výsledků války a snahám o nějaké "morální narovnání", včetně změn v ekonomice, legislativě i oficiálního výkladu dějin.
Ostatně, něčeho podobného jsme nyní svědky na Ukrajině.
Nespokojenost Němců s poměry v předválečné ČSR je naprosto absurdní v porovnání se současným postavením národnostních menšin ve státech EU či NATO či členů obou těchto organizací. Můžeme připomenout postavení Lužických Srbů v Německu, na nichž je v podstatě páchána genocida, i postavení některých národnostních menšin v Pobaltí, aj.
Lze také připomenout, že Postupimská konference zavazuje státy, z jejichž území byli odsunuti Němci a byl jim zabaven majetek, že tento zabavený majetek se nikdy nevrátí do rukou Němců, ani německému státu (mj. proto, že byl použit jako prostředek rozpoutání druhé světové války v Evropě). Takže případné vracení majetku sudetským i československým Němcům by vystavilo Českou republiku, jako nástupnický stát Československa, příslušným mezinárodním sankcím.
Je dobré vědět i to, že Němci dostali za zabavený majetek potvrzení, za jehož základě měli být sanováni poválečným Německem. Pokud se tedy dožadují nějakého majetku, může to znamenat pouze jednu ze dvou věcí. Buď že onu náhradu dostali, a pak se z jejich strany jedná o jakousi formu podvodu, nebo že tedy okradeni byli, ale německým státem, a ne námi.
Dále je dobré znát i fakt, že Němci nám z v Postupimi Československu přidělených reparací zaplatili jen několik málo procent a zbytek nám dodnes dluží, byť záminka pro jejich nevyplacení, tj. komunistický režim, u nás už desítky let neexistuje. Navíc, nedávno byly v Německu nalezeny v protektorátu ukradené zvony a dodnes německý stát neprojevil ani platonickou snahu je vrátit.
Německo také kladlo všechny možné překážky k nalezení do něj unesených českých dětí (nejen z Lidic), takže dodnes nějaké (či spíš jejich potomci) v Německu žijí, aniž by znaly svůj skutečný původ.
Faktem je, že sjezd potomků unesených československých dětí, případně jejich spojení s českou větví rodiny, z níž byl jejich předek unesen, bych viděl jako cosi smysluplnějšího než to, co se odehrálo v Brně. A neměl bych ani námitky proti tomu, aby těmto potomkům unesených dětí bylo, měli-li by o to zájem, usnadněno získání tuzemského občanství, zcela jistě na rozdíl od sudetských Němců, kteří fungovali jako Hitlerův nástroj a dodnes se, či spíš jejich potomci, z toho nedokázali poučit.

"Brněnský pochod smrti" jako ukázková propagandistická lež

Pokud se vyskytuje téze o tom, jak Zbrojovka, jejíž odbojová organizace tuto akci organizovala, nijak proti Němcům neangažovala, tak je prostě lživá. Ve Zbrojovce byl odboj od roku 1939 do roku 1945, jen respektoval ono "umění možného".
Nicméně řada zbrojováků byla zavražděna gestapem a německými "soudy" (jejichž akty byly naprosto nelegitimní, takže se mělo se členy německého represívního a "justičního" aparátu zacházet jako se členy organizované zločinecké skupiny). Někteří byli zavražděni přímo na pracovišti, svědkem jedné takové vraždy byla i moje matka, která se přijetím zaměstnání ve Zbrojovce Brno vyhnula totálnímu nasazení (o tomto motivu práce ve zbrojním, či jiném, pro Němce klíčovém, průmyslu se také "cudně" mlčí).
V brněnské Zbrojovce byla prostě početná odbojová skupina s dlouhou tradicí, která se po osvobození Brna ihned ozbrojila a zabránila mj. plánovanému zničení této továrny utíkajícími Němci. Ta v podstatě dominovala brněnskému odboji. A bylo tudíž logické jejich zapojení do odsunu Němců.
Odsunutí Němci představovali problém z hlediska místních obyvatel, protože (mj.) byli magnetem na sovětské znásilňovače, od nichž občas potkal Češky podobný osud jako Němky. Dlužno ovšem konstatovat, že znásilňování Češek sovětské vedení netolerovalo a bylo často "řešeno" zastřelením příslušného vojáčka jeho velitelem, a to přímo na místě. Něco takového se stalo i ve čtvrti, v níž bydlím.
Dalším, a to obrovským, problémem bylo "prošpikování" německé populace Brna "východními soukmenovci", kteří utekli z okupovaných území Ruska, Běloruska i Ukrajiny. Tam se aktivně účastnili represí proti autochtonnímu obyvatelstvu. Přitom se nejednalo jen o dospělé, ale už nějaké dvanáctileté dítě může pistolí či revolverem menší ráže např. provádět "dorážení" postřílených místních lidí, protože má dost sil na zmáčknutí spouště i udržení zpětného rázu.
Nabízí se jakási analogie s antickou Spartou, v níž byl přijat mezi dospělé muže jen ten chlapec, který zabil (často naprosto zcela bez příčiny) nejméně jednoho otroka.
Důležité je, že tito Němci byli sověty obecně silně nenáviděni a v Brně to ještě akcentovala přítomnost vojáků z Ukrajiny, kteří vinou těchto "osadníků" často přišli o některé příbuzné (pokud ne o všechny). Tyto osoby byly tudíž v případě identifikování stříleny v podstatě v okamžiku dopadení, včetně dětí, alespoň staršího školního věku, z důvodů zmíněných výše.
Oni "krajané z východu" byli vesměs ubytováni u brněnských Němců a lze důvodně očekávat, že represím by byla vystavena i hostitelská rodina. Proto je nutno zohlednit, že řadě Němců tento "divoký odsun" zachránil život. Alternativou této akce nebylo setrvání v Brně, případně neodsunutí ani v "řádném" odsunu po Postupimi, ale zabití ze strany rudoarmějců, případně "vylepšeného" opakovaným znásilňováním Němek, od školaček po důchodkyně. Výčitky tedy absolutně nejsou na místě.
Samotný pochod byl po trase +- rovné silnice Brno - Pohořelice. Dovoluji si upozornit, že tato trasa byla částí daleko delší trasy "Brněnského kola", začínající v Lednici, pořádaného za mých studentských let na paměť koláře Birka, který u Lednice porazil strom, vyrobil z něj kolo (moderní výzkum kola, vystaveného na Staré radnici v Brně ukázal, že měl asi předem připravené loukotě z ohýbaného dřeva a dělal jen paprsky) a ještě týž den ho dopravil do Brna před uzavřením jeho bran na noc. Němci po této trase šli z kopce, na rozdíl od účastníků "Brněnského kola". Takže se nejedná o žádnou "nezdolatelnou" trasu.
Navíc je třeba konstatovat, že Němci měli po celou dobu války větší příděly potravin, takže byli v lepším zdravotním stavu (a celkové kondici) než Češi (o Židech ani nemluvě).
Na začátku pochodu bylo podle svědků (tohle mám "z druhé ruky") několik Němců zastřeleno, protože u nich byla nalezena zbraň (pistole nebo revolver), za jejichž nošení byl pro Němce automaticky trest smrti. Takovéto represe ovšem na okupovaných územích prováděli i západní Spojenci, protože nelegálně ozbrojený Němec byl považován za kombtanta, jejichž fyzickou likvidaci umožňuje i současné, mnohem "měkčí", válečné právo.
Do Pohořelic došli všichni. Co se s nimi dělo dál, od Pohořelic až po lágry v Rakousku či Německu, už s brněnským odbojem, ani odchodem z Brna, nemělo nic společného. To bylo v režii Rudé Armády a do jisté míry i místních Němců.
Zcela jistě není vinou brněnského odboje, že byli Němci z Brna pohořelickými umístěni v lágru pro zajaté letce, kteří na sklonku války částečně vymřeli na epidemii skvrnitého tyfu a zbylí byli před příchodem sovětů zavražděni. Pod oním křížem pak s vysokou pravděpodobností leží právě oni zavraždění zajatci a nikoli "oběti pochodu smrti", proto také kolaboranti zuřivě brání otevření tohoto hrobu za účelem identifikace osob v něm pohřbených. Lze také očekávat, že případní zemřelí Němci z Brna by byli pochováni na řádném hřbitově v Pohořelicích, a ne v nějakém hromadném hrobě v polích (jaké se používaly pro vězně, zajatce a podobnou "verbež").
Mimochodem, výskyt skvrnitého tyfu v řadě německých koncentráků a zajateckých táborů na samém sklonku války je tak trochu nápadný a navozuje přinejmenším podezření že vězňové byli infikováni uměle (což jde a poznatky o tomto onemocnění už v těch 40. letech byly k tomuto účelu postačující). Pokud se po zajatcích nakazili i Němci, lze to považovat za jakýsi projev činnosti "božích mlýnů".
Rovněž zcela jistě není vinou brněnských odbojářů, jak byli brněnští Němci dopraveni dál, ani to, co se s nimi dělo následně v Rakousku.
Pokud ovšem jsou počítáni za "oběti pochodu smrti" i ti Němci, kteří zemřeli následně v péči okupačních orgánů a "soukmenovců", tak proč nepočítat za "oběti" i ty, kteří po válce zemřeli stářím?
Vysoké počty "obětí" jsou prostě nestydatou konfabulací, jako ostatně veškerá nacisty a kolaboranty šířená propaganda.
Ostatně, skutečné pochody smrti, pořádané Němci, vypadaly tak, že z koncentráku, jemuž "hrozilo" osvobození, bylo vyhnáno několik tisíc vězňů a hnáno od fronty. Jejich počty se postupně redukovaly o "doražené" vězně, kteří padli hladem a vyčerpáním. Když se poslední desítky vězňů (tedy po průběžné redukci počtu pochodujících o více než 90 %) ocitly po několika týdnech na území, k němuž se blížila fronta, Němci je všechny postříleli.
Tu a tam se někomu podařilo utéct, byly nalezeny a vyšetřeny alespoň některé hroby obětí a občas se "rozpovídal" i někdo z Němců. Některá zvěrstva ostatně Němci do poslední chvíle dokumentovali, aby nepřišli o "zásluhy" (fanatici věřili v německé vítězství ještě na začátku května 1945). Tyto skutečné pochody smrti jsou tedy velice dobře a hodnověrně doloženy.

Jeden námět, abych tedy nebyl jen negativní

V Brně jsou v chodnících zabudovány pamětní destičky před domy, z nichž byli nějací obyvatelé, Židé nebo  se židovskými předky a snad i další, odvlečeni do koncentráku a tam zavražděni. Platí to pro centrum, v periferních čtvrtích, byť i v těchto lokalitách byli nějací lidé z rasových důvodů odvlečeni za účelem zavraždění, jsem zatím žádnou takovou destičku neviděl. Ale zcela jistě nemám prochozeny všechny ulice.
Takže pokud by se zde chtěli němečtí volkgenossen zase sejít, bylo by dobré s nimi uspořádat opravdový "pochod smrti" od jedné pamětní destičky ke druhé (případně skupinám, pokud byla odvlečena celá rodina, tak je tam zpravidla těch destiček víc) a pěkně by u každé položili za své peníze nakoupenou květinu. 
Asi by se nestihlo mít nad každou destičkou či skupinou destiček proslov, charakterizující ony zavražděné. Nicméně by se daly spolu s muzejníky, knihovníky a archiváři udělat nějaké tabule s kopiemi o těchto lidech zachovaných  dokumentů (pochopitelně, výběr těch nejdůležitějších). Nebránil bych ani následnému umístění těchto tabulí uvnitř příslušného domu, zejména ve staré zástavbě by nebyl problém na ně najít důstojné místo. Lze důvodně předpokládat, že pro místní děti by to byla názornější informace o válce a okupaci než nějaká "politicky korektní" školní výuka.
Jsem toho názoru, že tohle by mohlo pomoci "našim krajanům" pochopit, proč se s jejich předky po válce nejednalo v rukavičkách. Zkrátka, přivést je k pochopení existence onoho hlubokého a lidskou krví po okraj naplněného příkopu mezi nimi a námi, jehož existence nebyla civilizovaně řešitelná jinak než odsunem.

Lze tedy konstatovat, že bývalí českoslovenští Němci a jejich potomci si v podstatě nemají na co stěžovat. Jejich srocení v Brně, bohužel, bylo uspořádáno takovým způsobem, že nijak nepřispělo k vylepšení vztahů  občanů tohoto státu s Němci. Naopak ukázalo, že podhoubí nacismu je v Německu stále živé a aktivní, a stejně tak i podhoubí kolaborace s Němci u problematické části tuzemského obyvatelstva.

Neoplakávejme popravené nácky

20. 7. 1944 proběhl v nacistickém Německu neúspěšný atentát na Hitlera, ta scéna s přesunutým kufříkem s výbušninou je dost známá, a následovaly represe, které postihly cca 5000 příslušníků režimu (včetně prominentů).

Historie

Po úspěšném atentátu měla být spuštěna tzv. operace Valkýra, převrat, který by odstranil špičky NSDAP, vedoucí Německo k porážce. Omočila se v ní řada prominentních důstojníků nacistického režimu, kteří, na rozdíl od fanatických nacistů, chápali, že válka je z vojenského hlediska prohraná a jedinou cestou je její ukončení nějakým mírem se Spojenci. Přičemž postavení Německa  té době bylo výrazně lepší, než jeho postavení v době, kdy žádalo o mír na konci první světové války. Německo dokázalo vést válku ještě skoro deset měsíců a zlikvidovat tisíce spojeneckých vojáků. Kapitulace Německa by patrně vyvedla z války i tu část Itálie, kterou ještě ovládal pod německou patronací Mussolini.
Navíc, o tom se málo píše a obecně ví, pendlovaly mezi Německem a Japonskem nákladní ponorky, které převážely strategický materiál potřebný pro obě strany (v některých případech čeho měli nadbytek Němci chybělo Japoncům a naopak). Kapitulací Německa by se tedy velmi výrazně zhoršila i situace Japonska a je pravděpodobné, že k jeho zhroucení by došlo dříve. Což by znamenalo eliminaci dalších spojeneckých ztrát, včetně úmrtí zajatců v japonských koncentrácích.
Lze tudíž předpokládat, že by na straně Spojenců, zejména západních, existoval značný zájem o ukončení války, a tudíž i přistoupení na alespoň některé některé německé podmínky.

Co by jak by?

Lze předpokládat, že by se Německo snažilo nějakým způsobem udržet předválečné zisky, případně i zisky z počátku války.
Za velmi pravděpodobné považuji úsilí o udržení území, které ukořistili Mnichovskou smlouvou. Za velmi pravděpodobné považuji i to, že by se snažili udržet i nějaká území v Polsku a ve Francii, případně získat nějakou exkluzivitu vůči zemím Beneluxu (v podstatě něco podobného, co byla finlandizace ve vztahu k SSSR).
Něco z toho by asi museli během vyjednávání opustit, ale na druhé straně jsem toho názoru, že něco by získali. Přitom lze předpokládat, že pomnichovské hranice (byť třeba s nějakými úpravami vzhledem k záborům ryze českých území v takzvané třetí fázi) by Němci uhádat mohli. Západní státy nás zradily už jednou a klidně by to udělaly i znovu. Mohlo by se však stát i to, že bychom nadále živořili pod německým protektorátem, byť třeba o něco "fešáčtějším".
Nicméně i v případě, že by pomnichovské hranice Němci neuhádali, zcela jednoznačně by nebyl možný odsun německého obyvatelstva a zcela jednoznačně by v Německu neproběhla, byť v řadě ohledů neúčinná ale přece jakási, denacifikace. Takže i kdyby se podařilo obnovit předmnichovské hranice, pořád bychom měli území s převažujícím německým obyvatelstvem, které by mělo za zadkem nacistické (byť třeba nějak modifikovaně) Německo. Je možné, že by se zachránil i K. H. Frank a K. Henlein by nespáchal sebevraždu. Je možné i to, že by součástí kapitulační smlouvy byl i nějaký generální pardon pro kolaboranty (nejen u nás) a aktivisty sudetoněmecké partaje.
A i kdyby nic z toho nebylo, Německo by mohlo bojovat dál po určitém "odpočinku", daném zmírněním bojů v období vyjednávání, daleko účinněji a navíc s daleko silnější perspektivou krysy zahnané do kouta. Je třeba chápat to, že řada "kovaných" nacistů, tudíž nejnebezpečnějších z hlediska organizování válečných zločinů, až do konce dubna 1945 věřila na obrat ve válce pomocí "vůdcových tajných zbraní", které Německu válku vyhrají i přes případný pád Berlína.
Takže lze očekávat v takové variantě dějin daleko brutálnější likvidace civilního obyvatelstva, nárůst likvidačních aktivit v koncentrácích apod. Důležité také je, že Hitlerem zlikvidovaní důstojníci / generálové / maršálové byli asi tím nejlepším, co Německo ve vedení armády a dalších bojových složek mělo. Německá obrana by tedy byla asi kvalitnější, než když ji v reálu organizovali sice "ideově pevní", ale odborně méně schopní vůdcové.
Na druhé straně předpokládám, že spojenečtí politici by si byli toho, co je uvedeno v předchozích dvou odstavcích, dobře vědomi a do pozice "krysy zahnané do kouta" by se snažili Německo nedostat. A mohli by tímto efektem chlácholit veřejnost vůči nějakým (výše zmíněným i třeba úplně jiným) ústupkům.

Náš zájem

Snažil jsem se výše vysvětlit, že neúspěch atentátu na Hitlera a pád Valkýry byl jednoznačně v našem zájmu. "Zahnání nacistické šelmy až do jejího doupěte a tam jejího ubití", které hlásala sovětská propaganda, a které sověti také provedli, bylo pro nás jednoznačně výhodnější a z výhod tohoto konce druhé světové války v Evropě těžíme dodnes. Minimálně tím, že nemáme v pohraničí území s nepřátelsky zaměřeným obyvatelstvem, snažící se od nás odtrhnout a připojit k Německu. Přestože Německo podporuje Španělsko proti separatistickým snahám Katalánců a Basků, podporuje i celistvost Belgie, případně podporovalo Velkou Británii proti jejím separatistům, nelze si dělat sebemenší iluze, že by podpořilo Československo nebo Českou republiku proti separatistům německým.
Naopak, lze reálně předpokládat, že od pádu komunistických režimů by zde byla velice rychle nastolena velmi podobná situace, jakou pamatují ti, kdo zažili Mnichov a období před ním.
Z tohoto důvodu nemusíme nijak lkát a ronit slzy nad nacisty, patrně schopnějšími než ti, kteří je po neúspěšném pokusu o převrat zlikvidovali. Můžeme být rádi, že historie šla tou cestou, kterou šla, a doufat, že žádný Strážce času ten Stauffenbergův kufřík nepřesune zpět na místo, kde původně stál.
Druhou věcí je, že není reálné dělat z těchto lidí nějaké antifašisty. Jednalo se o silně (nacisticky) prověřené činitele, kteří pouze měli jiný názor na další vývoj situace. Nelze pochybovat o tom, že kdyby nebyli popraveni a dožili se konce války třeba v kriminále, mnozí by se ocitli buď před Norimberským tribunálem, nebo před některým z následujících a nemuseli by vyváznout bez trestu.

Neúspěch atentátu na Hitlera byl tedy pro nás v podstatě velice příznivou událostí, jednak tím, že si sami Němci zlikvidovali schopnější část svého vojenského vedení (což se patrně promítlo do jejich dřívější porážky), jednak nebyli Spojenci vystaveni pokušení vyjednávat s Německem o mír, při kterémžto jednání by nejspíš naše přežití bylo až tím posledním, co by Spojence zajímalo.

Úspěšný boj proti náckům?

Soudruzi z Reflexu ucvrkávají blahem, jak se podařilo místním zrušit (snad) koncert (snad) neonacistických kapel. Přitom je to rána úplně vedle.

V čem se s Reflexem shodnu

S Reflexem se shodnu ve dvou věcech:

1. Neonacistická scéna u nás je naprosto minoritní záležitostí, jedná se o "tvrdé jádro", skládající se snad z desítek osob a na ně nabalené další lidi, kterých nebude o moc více než tisícovka (a pokud by mi někdo doložil, že jich ani tisíc není, nebyl bych zase až tak moc překvapený).
2. Že bod 1 je v podstatě pozitivní záležitost.

Zcela jistě není možné brát jako pravdivé žvásty neomarxistických blábolilů, o tom, jak jsou Češi "šíleně rasističtí", zvláště, když tyto bezcenné žvásty šíří Britské listy, které se neštítí spolupracovat s lidmi, šířícími nacistickou ideologii. Nehledě k tomu, že neomarxisté označují za "nácka" kohokoli, kdo oponuje jejich zločinné ideologii.
Určitý problém také může být, kde je hranice mezi naprosto jednoznačně pozitivním vlastenectvím a naprosto jednoznačně negativním nacionalismem.
Faktem je, a v souvislosti s kulatým výročím atentátu na německou zrůdu jménem Heydrich bychom měli připomínat velmi hlasitě a razantně, že prakticky všichni ti, kteří pomáhali při organizaci atentátu i při následném pokusu o ukrytí jeho aktérů, by byli neomarxistickými hovady označeni za zločince a "nácky". V hodnocení těchto lidí neomarxisty a nacisty v podstatě neexistuje rozdíl.

V čem se s Reflexem neshodnu

1Že celou událost presentují jako "vynikající vítězství". Z bodu č. 1 předchozí části jasně plyne, že tito náckové jsou zcela marginální jev. "Vítězství" v boji proti nim odpovídá jejich významu ve společnosti, který je blízký nule.
2Nepovažuji automaticky kohokoli, kdo oponuje islámu, za "nácka". Toto je téze neomarxistů, kteří jsou naprosto stejná svoloč jako nacisté. Větu "Část z členské základny začala bojovat proti muslimským přistěhovalcům, kteří zde nejsou, a stali se z nich antiislamisté." považuji za naprostý blábol, který se zcela míjí s realitou.
Proti islámistické invazi bojují v naprosté většině lidé, nacházející se mimo (neo)nacistickou scénu. Druhou věcí je, že není třeba osobní znalost muslimů, stačí znalost toho, co tvorové vymozkovaní touto ideologiíé páchají v dalších zemích. Včetně toho, že další muslimové, byť se veřejně ohánějí "solidaritou s oběťmi teroristických útoků" s těmito útoky souhlasí a s teroristy se plně ztotožňují. To, konec konců, ukázaly i události na kvalifikačním zápase o postup na mistrovství světa ve fotbale v Adelaide (Austrálie). Jako zajímavost uvádím, že původní článek o odmítnutí Saúdů držet minutu ticha, který jsem měl připravený k odkazování, byl zcenzurován.
Prostě komukoli, kdo není totální idiot, je jasné, že cílem muslimů je zlikvidovat euroamerickou civilizaci, protože islám je naprosto neslučitelný s jejími hodnotami. A pokud někdo trvrdí opak a idiot prokazatelně není, pak to dělá se záměrem euroamerickou civilizaci zničit a muslimy k tomu použít jako nástroj (což je záměr především rudých a zelených všech odstínů barev).
A budu hodně ošklivý: I s těmi autentickými nácky se patrně můžeme shodnout na tom, že fyzické vylikvidování naší populace není v našem zájmu (jak těch nácků, tak i normálních lidí), což se o neomarxistech a příznivcích muslimů (o samotných muslimech nemluvě) říct rozhodně nedá.
V důsledku komunistické agitace a jejího monopolu od roku 1945 až po téměř současnost je většině naší veřejnosti zcela neznámý fakt, že nejvíce obětí nacistické okupace (pomineme-li Židy, pronásledované z rasových a nikoli ideologických důvodů) nebylo mezi komunisty (ti naopak až do útoku na SSSR žili s nacisty v dojemné harmonii), ale právě mezi silami, které se dostaly ve společnosti k dominanci v období druhé republiky. V podstatě už v souvislosti s událostmi 17. listopadu 1939 toto platí, protože studentští vůdcové zavraždění nacisty, případně odvezení do koncentráků, vesměs patřili k příznivcům českých fašistů. Stalo se to proto, že po událostech 28. 10. studentské spolky (zastrašené brutálním potlačením demonstrací) zvolily do svých vedení právě lidi z této části politického spektra v domnění, že tím omezí persekuce ze strany německých okupantů. Tyto naděje se ukázaly naprosto liché. Němci se, zcela podle svých nejlepších tradic, zachovali jako slon v porcelánu a bestiálním způsobem povraždili příslušníky té části politického spektra, která jak za druhé republiky, tak i na začátku protektorátu sázela na spolupráci s Němci.
Výsledkem bylo, že Němci už po prvním roce existence protektorátu v podstatě neměli mezi místním obyvatelstvem (vyjma německého etnika, kterého jsme se šťastně a zcela oprávněně zbavili odsunem) žádnou konzistentní sílu, která by s nimi spolehlivě spolupracovala. Masakr mezi českými fašisty proběhl i v souvislosti s heydrichiádou a také nepřispěl k podpoře nacistů z pravé strany politického spektra.
Nakonec se ukázalo, že i někteří z nositelů Svatováclavské orlice spolupracovali s odbojem.
Výše zmíněné idiotství Němců vykvetlo květy přímo tropické nádhery na začátku jejich tažení do SSSR. Tam si zase dokázali po velmi krátké době na smrt znepřátelit veškeré obyvatelstvo, které je původně vítalo jako "zachránce před bolševiky". Kdyby Němci nebyli totální rasističtí idioti, tak mohli sedět doma a poskytovat zbrojní a logistickou podporu desítkám milionů antibolševických bojovníků, kteří by za ně toho Stalina s přehledem porazili.
Čili, budu hodně brutální: Tam, kde jde o fyzické ohrožení populace České republiky, jsou ti "náckové" menší zlo než třeba neomarxisté.

Koho Reflex pomíjí

Jsem toho názoru, že Reflex pomíjí daleko významnější sílu, která se jednoznačně kloní k nacismu a neonacismu. Touto silou jsou klerikálové, což názorně ukazují jejich aktivity ve vztahu k sudetským Němcům a jejich neonacistickému a revanšistickému politickému programu.
Klerikálové (KDU-ČSL) se sice presentují jako "křesťanská" strana, nicméně zastupují prakticky výlučně římské katolíky, s ostatními křesťanskými konfesemi se míjejí, případně se tyto od nich zcela distancují.
Faktem také je, že programem římsko katolické církve bylo vždy potlačení až vylikvidování slovanských národů v Evropě. Od přelomu 15. a 16. století až do pádu Rakousko-Uherska byla programem římskokatolické církve genocida českého národa, kombinovaná s násilným poněmčením. Existence "vlasteneckých kněží", kteří v církevní organizaci fungovali asi stejně jako disidenti v komunisty ovládaných zemích, na této skutečnosti absolutně nic nemění. České národní obrození vzniklo jako side-effect oslabení církevní moci za osvícenského absolutismu (který klerikálové dodnes proklínají a jejich ideálem je návrat společnosti někam na úroveň doby vlády Karla VI., otce Marie Terezie).
Klerikálové rovněž prosadili jeden z největších zločinů v novodobých dějinách našeho státu, tzv. církevní restituce. Blekotání o "navrácení majetku ukradeného komunisty" se zcela míjí s realitou. Církve (a především římští katolíci) dostaly i majetky, o které přišly za josefínských reforem (některé kláštery např.), případně za Masarykovy pozemkové reformy. Druhou věcí je, že církve (a především římskokatolická) nikdy nevlastnily prakticky nic, co by nezískaly podvody, vydíráním a loupežemi, včetně loupežných vražd. Opakovaně přirovnávám restituci takto získaného majetku k hypotetickému restituování nacistům zlata ze zubů, vytloukaných z úst zplynovaných Židů.
Podkuřování klerikálů (nao)nacistům je zcela konzistentní s politikou, kterou římskokatolická církev prováděla za posledního půl tisíciletí. Pokud existují skutečně společensky nebezpeční "náckové", tak jsou to právě klerikálové. To názorně předvádějí i pronacistické aktivity jejich stranických špiček. V nadcházejících volbách se rýsuje naprosto ideální možnost se jich zbavit, protože jejich koalice s rovněž velice pochybnými "starosty" potřebuje k proniknutí do povolební Poslanecké sněmovny PČR překonat desetiprocentní limit. Proto každý, komu záleží na budoucnosti stávající populace ČR, by neměl tuto koalici volit.

Existují tedy daleko horší a nebezpečnější síly, než jsou nějací "náckové", nad potlačením jejichž akce Reflex jásá. V nastávajících volbách bychom se měli zaměřit na to, aby právě tyto, Reflexem opomíjené, síly zůstaly za branami parlamentu.