Problematická kartářka

V posledním Reflexu (vyšel 9. 7. 2015) J. X. Doležal referuje o případu, kdy soud na základě "expertky", provozující "kraniosakrální terapii" a věštění z karet, odebral dítě matce.
Popisuje své peripetie, jak se snažil objektivizovat váhu zmíněné expertízy, v níž byly nalezeny "narušené toky kraniosakrálních energií", zapříčiněné matkou, vůči vynesení rozsudku i rozhodnutí sociálky soudní řízení iniciovat.
Kraniosakrální terapie je jedna z širokého spektra totálních pavěd, pro jejichž teorii i praktické fungování neexistují sebemenší důkazy. O věštění z karet platí mnoho podobného. V obojím se mohou uplatnit psychologické postřehy provozovatele, nezávislé na prováděných úkonech, kterými lze vysvětlit některé úspěchy (má/nemá snubní prstýnek, jaké narážky ho viditelně znervózňují atd.). Při zohlednění této představy fungování karet i "kraniosakrální terapie" by dotyčná expertka mohla mít i pravdu, byť by ve skutečnosti detekovala (třeba i podvědomě) něco naprosto jiného, než "zaražené toky" (zvlášť před tou křížovou kostí by mohlo být zaražené i něco jiného, např. větry). Je ovšem otázka, zda takovéto dovednosti, nabyté studiem dospělých klientů, lze uplatnit bez nějakého speciálního výcviku i na děti. Podle všeho toho, co vím o dětské psychologii a psychiatrii, nikoli. Postřehy ze "světa dospělých" mohou být naopak v této oblasti při aplikaci na dítě silně zavádějící.
JXD svou reportáž o soudním rozsudku na bázi "expertízy" kartářky a kraniosakrální terapeutky uzavírá návrhem, aby co nejrychleji vznikl "zákon o čarodějnictví", který by provozovatele podobných pavěd postavil mimo možnost podávat takovéto expertní posudky.

Proč si myslím, se je to problematické:

1. Pokud by ten zákon měl být objektivní, musel by na stejnou pozici osob, živících se podvody, postavit i kněze a další experty "přes víru". A už slyším ten jekot křesťanské a jiných náboženských lobby!
2. Iracionální jsou i některé politické smery. Např. celé levé spektrum lze více-méně snadno racionálně odmítnout na základě praktických zkušeností s aplikací daných myšlenek (Kambodža za Pol - Pota, Severní Korea, Stalinský SSSR a mnohé další). Zde krásně platí známý Churchillův výrok, že "kdo ve dvaceti není komunista, nemá srdce, kdo jím je po třicítce, nemá rozum".
3. Muselo by se jednoznačně rozhodnout, co je a co není ve výše uvedených oblastech (a mnoha dalších) iracionální, což je dost problém a zákonodárci i soudy na tomto poli jednoznačně a opakovaně selhávají. Stačí připomenout opiči procesy, proces s jasnovidcem Hanussenem, soudy s vědci ve středověku i později, v moderní době podpora globálního oteplismu i existence mimo racionalitu stojících pavědeckých oborů typu genderismu.

Buď by tedy vznikl "zákon jen pro kartářky a kraniosakrální terapeutky" a dotyčným by stačilo lehce přejmenovat živnost a jelo by se dál, nebo by vznikl nějaký obecný zákon, o němž by vzápětí nastal kvil, jak strašlivě zasahuje do náboženských (a asi i řady dalších jiných, včetně politických) práv.

Můj názor v této věci

Já sám nejsem nějakým zastáncem drastické restrikce "alternativních" či "pavědeckých" oborů (a je to jeden z důvodů, proč jsem po delších úvahách nakonec nevstoupil třeba do Sisyfa, byť jsem měl přihlášku do něj na stole). Už v textu výše jsem naznačil, že mnohé z toho může fungovat na bázi podvědomých postřehů, pro jejichž zpracování poslouží mimoděk manipulace, třeba s těmi kartami, jako určitá soustřeďovací a vizualizační technika. Jsem také velice skeptický vůči představě, že by bylo možné nějak jednoduše a hlavně bez velké chybovosti třídit alternativce na lidi "poctivě" podvědomě zpracovávající informace z jiných zdrojů, lidi bona fide klamající sami sebe představou schopností, jimiž neoplývají, a vědomé podvodníky (a jak řešit situaci, kdy se i ten vědomý podvodník "trefí"?). A někdy se může dostavit i "efekt anonymního dopisu", jaký se popisuje v detektivkách (např. Není kouře bez ohýnku od A. Christie), případně "statistického" (v některých učebnicích statistiky je popsán případ, kdy byl v určité lokalitě rozeslán anonymní dopis s textem (zhruba): "Všechno je prozrazeno, uteč!", načež opravdu překvapivý počet místních nebyl následně k dosažení).
Na druhé straně jsem ovšem zastáncem toho, aby soudci nesli za kvalitu své práce naprosto stejným způsobem kůži na trh jako příslušnící jiných povolání, pro něž je potřebná vysokoškolská kvalifikace. Současně jsem přesvědčen, že nějaké "občanské revizní komise" (pracovní název), které by měly možnost probírat se rozsudky a řešit podobně nesmyslné rozsudky, by mohly vyčistit naši justici od soudců, kteří opravdu vynášejí rozsudky čistě na základě toho, jak padly karty (protože výrazně levnější náhradou takového soudce by byla kostka z "Člověče, nezlob se!").

Ať proběhne grexit!

aneb jen za peníze z vašich kapes, soudružky a soudruzi!

Řečtí voliči se jasně vyslovili pro ukončení agónie setrvávání jejich státu v EUrozóně. Dluhy, jejichž úroky narůstají geometrickou řadou, nejsou s to splatit, a tak je naprosto nutné a logické vyhlásit státní bankrot a odejít z EUrozóny. Přechod na nějakou neo_drachmu bude sice bolet, ale s oddělením se od mechanismů EUra. které jsou v podstatě jen penězovodem z řecké ekonomiky do kapes vybraných finančních skupin, především v Německu (které navíc pikantně Řecku ještě dluží částku podstatně vyšší než jeho dluh za řádění svých občanů v tomto státu v letech 1940 - 1945) je naděje na ekonomický růst, který by mohl vyústit do splacení alespoň části dluhů (věřitelé nebudou škodní, protože Řecko v astronomických úrocích stejně podstatnou část půjčeného splatí, případně už splatilo, jen to nebude takový vejvar, jak profesionální věřitelé čekali).
EUro představuje v podstatě soukromé hobby několika politiků. Pro jeho zavedení a udržování neexistuje jiný důvod, než politická prestiž těchto dam a pánů.
Katastrofální situace v Řecku nevznikla nenadále. Rozumní ekonomové před EUrem a zejména nabíráním nevýkonných ekonomik do EUrozóny varovali. Obecně také bylo známo, že Řecko plní podmínky přijetí jen v důsledku "kreativního účetnictví". Přesto bylo, v rozporu se zdravým rozumem, do EUrozóny přijato. Dále nebyly řešeny signály nedostatečnosti ekonomiky po přijetí EUra a jen se hasily požáry stále dalšími půjčkami.
Jejich nesplácení se řešilo formou přelévání peněz z jiných států EUrozóny do Řecka. To paradoxně rozhasilo řeckou ekonomiku tím víc, protože tento proces zvyšuje počty ekonomicky neproduktivních občanů, závislých na dotacích a dalších formách přerozdělováni, preferuje nepracující proti poctivě pracujícím atd.
I v případě, že by se dalo najít a nalít do řecké ekońomiky dostatek peněz, aby to vystačilo nad úroveň dočasného a omezeného spuštění bankomatů, bez drastických změn, v podstatě nerealizovatelných v jednotném EUroprostoru, nedojde k ničemu pozitivnímu. Naopak, ukazuje se, že řeckou ekonomiku stále více opouštějí domácí podnikatelé (kteří v důsledku EUra snadno přesunou své aktivity jinam) a ještě snadnější mají podobný proces podnikatelé z jiných zemí. Udržet je zde by mohl leda nějaký systém "povinných umístěnek", v podstatě nahrazujících nevolnictví nebo otrokářství. Je to ošklivá představa, ale pokud bude EU vývojově pokračovat v tomto směru, může dojít k navození (cesty mohou býti rozličné a zůvodnění tím spíš) situace, jaká byla v SSSR, kdy cestovat volně po sajůzu mohli privilegovaní držitelé pasu, zatímco naprostá většina populace musela mít bumážku i na cestu do sousedního okresu.
Jakékoli další pumpování peněz do Řecka je pumpováním vody do děravého sudu, nebo transfúzí do mrtvoly. Řecku musí být dovoleno krachnout, odpojit se od EUra, znehodnotit nereálné úspory a coby laciná země se odrazit ode dna.
Je jasné, se toto by vyvolalo dominový efekt u zemí, směřujících k řeckému vyústění. Nejdůležitější problém ovšem je, se by to velice výrazně nabouralo prestiž EUra a politiků, kteří ji spojili se svou kariérou. Ti se proto snaží udržet Řecko v EUrozóně, ať to stojí cokoliv.
Právě proto jsou, především německá kancléřka Merkelová (protože Německo EUrem vysává ostatní státy EU) a předseda EUrokomise Juncker ochotni dále do Řecka rvát nesplatitelné miliony, které se ocitnou v černé díře EUrem rozvrácené ekonomiky a v podstatě při svém zmizení ani nesasyčí). Je velice pravděpodobné, že dnes pro zítřek navrhované peníze by Řecku včera pomohly, ale jeho ekonomika se už dostala do natolik špatného stavu, že jakékoli další reálně vyhrabatelné peníze jí budou platné "jak mrtvému zimník", abych užil výstižné lidové rčení.
Pokud by to zmínění politici dělali ze svých úspor a dalších částí svého majetku, tak by se nic nedělo. Problém je, že toto své hobby financují z peněz daňových poplatníků, více přímější cestou ze států, které přijaly EUro, nicméně přes různá propojení ekonomik to nakonec postihne i kapsy občanů těch států, které z dostatku zdravého rozumu či jiných důvodů EUro nepřijaly.
Katastrofální je, že aktuální zpravodajství ukazuje vítězství zastánců dalšího nalévání peněz do Řecka.

Bude nutné jim co nejrychleji tvrdě říct: "Do krachující řecké ekonomiky nalévejte svoje, a ne naše peníze, soudružky a soudruzi!"

Svoboda panoramatu

Tento problém velice dobře charakterizuje rozpornost textů Petra Žantovského a Štěpána Kotrby, který dokonce neváhal a sesmolil na Žantovského udání.

Věcně jde ve sporu o to, že Žantovský upozornil na věc, která se upekla v komisi EUroparlamentu. Takováto usnesení sice podléhají ještě dalšími procedurami, ale pokud nedojde k velmi výraznému odporu obyvatel EU, případně vlivných organizací, jsou tato rozhodnutí "cestou padajícího exkrementu", kterou ad nauseam popisuje pan Kotrba ve svém textu, překlopena do výsledného rozhodnutí EU, závazného pro všechny členské státy. Normálně také přísliušné usnesení vejde ve všeobecnou zámost až na závěru celé procedury, kdy je ve stavu již prakticky nevratném (při zachování stávajících byrokratických procedur EU).
Přesně stejným způsobem se dostaly do stavu závazného pro národní legislativy debility typu zákazu klasických žárovek nebo korupční normy typu podpory "obnovitelných zdrojů". A v době, kdy se o nich obyvatelstvo EU dozvědělo a začalo brblat, byrokraté s úsměvem prohlašovali: "Měli jste se ozvat asi přede dvěma roky, kdy se o tom dalo hlasovat, teď už se s tím nedá nic dělat."
Pan Žantovský neudělal nic jiného, než že upozornil na vznikající problém právě v období, kdy se s ním i podle EUrobyrokratů dá něco dělat. Udělal to s určitou mírou zjednodušení, aby tupý dav propagandou debilizovaných obyvatel EU pochopil, že řvát je nutné začít hned, a nikoli po uplynutí dalších "demokratických" procedur, popisovaných panem Kotrbou. Pokud by tam vypsal to, co vypisuje pan Kotrba, tak by nejspíš naprostá většina čtenářů "zhasla" někdy v první půlce textu a posluchači rozhlasu by při jeho čtení ještě dávno před pointou přepnuli na jinou stanici. Už jen pouhé konstatování, že budou ještě probíhat desítky byrokratických a jedna pseudodemokratická procedury, než nám to bude závazně nařízeno, by podstatu věci zamaskovalo a výrazně oslabilo její mobilizační potenciál. Přičemž pro cokoli, co EU hodlá zavést, platí, že zlo je nutno zarazit v samotném počátku. Pravděpodobně právě proto jsou panem Kotrbou citované procedury tak nesmyslně nepřehledné a složité, aby prostě 90 % a něco obyvatel EU nebylo s to postřehnout, co se na ně reálně chystá.
Z tohoto pohledu se pak není třeba divit pěně u huby zastánců omezení svobody panoramatu, když se objevily texty popisující podstatu věci a vynechávající tuny irelevantních blábolů, nemajících žádný praktický význam. A vypadá to, že si vynutily (alespoň prozatím) přinejmenším silné omezení tohoto opatření, které by v podstatě zkazovalo fotografovat a pořizovat videa ve veřejném prostoru.
U pana Kotrby, coby sochaře (alespoň jak to o něm píší Britské Listy v charakteristice autora), lze očekávat, že je spíše zainteresován na zpoplatnění panaramatu. A pokud ne osobně, tak přinejmenším jako člen určité profesní skupiny, která by z toho měla benefity.
Pokud výše používám slovo "zákaz", tak to myslím smrtelně vážně. Je to z toho důvodu, že řada nyní běžně používaných prostředků pro pořizování digitálních fotografií a videí nedělá jiné snímky a videa než komerční. Posílá je totiž je automaticky na různé weby, internetová úložiště a do sociálních sítí. Přitom za komerční je nutné považovat prakticky jakékoli jejich umístění v džungli internetu, o vystavení na většině sociálních sítí ani nemluvě (byť se ona komerce realizuje "jen" formou mikroplateb, případně sbíráním různých benefitů pro autory vystavených obrázků). Automatické odesílání fotografií a videí u některých mobilních zařízení přitom nejde vypnout, respektive existují informace od těch, co to zkusili, že to sice vypnuli, v nastavení se funkce zobrazovala jako vypnutá, ale zasílání snímků na internet pokračovalo i nadále. Takže je to zřejme zrušitelné pouze hlubšími zásahy do operačního systému (nebo jeho výměnou za jiný), čehož 99 procent a něco uživatelů těchto zařízení není schopno. Přitom zařízení takto automaticky se snímky a videi zacházejícími na trhu přibývá a v dohledné době patrně bude problém najít v tržní síti taková, která by něco podobného "pro lepší pohodlí a bezpečnost uživatele" nedělala.
Za důležité považuji i to, že zdaleka nejde jen o "vejvar" pro další skupinu potenciálních parazitů typu architektů, sochařů (apod.) a jejích dědiců, ale že lze touto cestou jednak zablokovat prakticky jakékoli nezávislé vizuální informace, jednak trestat ty, kdo zveřejní něco jiného, než povolená a patřičně zmanipulovaná videa a snímky jakékoli události, proběhlé ve veřejném prostoru.
Konec konců, komunistický režim také řadu disidentů soudil nikoli za odpor proti socialismu, ale právě za porušování autorských práv. A video z (např.) teroristického útoku, zachycující něco jiného než oficiální zpravodajství, by mohlo být zablokováno či trestáno formálně kvůli tomu, že je na něm také budova, jejíž architekt ještě není 70 let po smrti, případně na ní byla spáchána coby "výtvarně vysoce významný počin, zasluhující ochranu jako autorské dílo" nová fasáda.
A, jak známo, je-li něco technicky možné (a původní verze řešení problematiky panoramatu takovouto technickou možnost v sobě měla zakódovanou), tak se vždy najde někdo, kdo to udělá. Byť by třeba autoři původního návrhu byli tak hloupí, že by je tato možnost (vy/zne)užití jejich výtvoru nenapadla, o čemž si ovšem dovoluji silně pochybovat.
Jistěže se v různých článcích i diskusích objevily názory, že existuje priorita zpravodajství, případně jiné právní principy, které by měly v takovýchto případech upřednostnit svobodu zveřejnění nad restrikcemi panoramatu, ale to by záviselo na soudech, které v některých kauzách rozhodují tak, jako by je teroristé platili a řídili (a nejen u nás, ale v celé EU).
Z těchto důvodů je třeba jednoznačně poděkovat autorům typu Žantovského za vystižení podstaty věci a odmítnout představu pana Kotrby, že jedinou správnou (či dokonce přípustnou) možností informovat populaci o podobných kulišárnách je nepřehledné, únavné a s podstatou věci se míjející blábolení o podrobnostech byrokratických procedur EU.

Flanderkové v bruseli

Aston ve středečním (8.7. '15) Neviditelném psovi se vyjádřil v tom smyslu, že bruselští úředníci by neměli řešist ptákoviny typu igelitových pytlíků, ale soustředit se na skutečně důležité věci (Řecká devastace eurem, nástup islámu, "uprchlíci" apod.). Před ním to samé v různých obměnách uváděli mnozí další.

Pokud se vrátíme v historii o století a něco zpět, tak uvidíme dosti podobnou situaci. Na trůně rakousko - uherského soustátí seděl František Josef I., který velmi pilně vstával před pátou ráno a po provedení nezbytností, jako osobní hygiena, snídaně apod. usedl za úřednický stůl a na něm celý den pilně a pečlivě vyřizoval agendu celého mocnářství. Státu, který za jeho vlády nevyhrál skoro žádnou válku a v Evropě ztrácel postupně jednu pozici za druhou. Až se nechal vmanévrovat do světové války v postavení německého spojence. Do války, která, jakmile se vytvořila a stabilizovala fronta, se stala válkou opotřebovávací, spotřebující lidské a surovinové zdroje. V tom okamžiku (tedy zhruba sto let před tímto textem) bylo jasné, že německo rakousko - uherské spojenectví stojí na porážku, a je jen otázkou času, kdy se tyto státy natolik vyčerpají, tj. vyžerou všechny své zásoby, jako nemocný s kachektizujícím nádorem, že se zhroutí. Což se stalo až na podzim roku 1918, tedy o tři roky a něco později. Přičemž šlo o naprosto zbytečné utrpení všech zúčastněných, protože válka při daném poměru surovinových a lidských zdrojů prostě vyhrát nešla, a to bez ohledu na nejrůznější důmyslné vynálezy, z nichž asi nejvýznamnější je v Německu vynalezená a do průmyslové produkce zavedená výroba dusičnanů ze vzdušného dusíku, která umožnila německému a rakousko - uherskému zemědělství nahradit embargovaný chilský ledek. Bez ní by se tyto státy zhroutily už někdy na přelomu let 1915 / 16 pro nedostatek potravin.
František Josef I toho, pochopitelně, promávl daleko více. Pro nás nejdůležitější je, že nedokázal (ač k tomu prostředky měl) zastavit nástup německého nacionalismu, na který ostatní národy monarchie reagovaly rozvojem nacionalismů svých (tento proces byl aktuální hlavně v rakouské části monarchie, protože v Uhrách byla dlouho úředním jazykem národnostně neutrální latina, což jazykové spory poněkud tlumilo). Od krachu Badeniho jazykové reformy v 90. letech 19. století bylo neněmeckým národům monarchie jasné, že se buď s monarchií rozejdou (tedy dojde k jejímu rozpadu a zániku), nebo se jejich potomci budou dorozumívat germánskými skřeky, asi jako obyvatelstvo poněmčených území.
Nakonec se situace vyhrotila až do stavu, popisovaného ve známé anekdotě, v níž se František Josef svého kancléře ptá, zda jsou Němci Rakušany. I dostane se mu odpovědi, že nikoli, že jsou to samí němečtí nacionalisté, horující pro připojení k Německu. I ptá se, zda jsou Češi Rakušané, a dostane odpověť, že ne, že jsou to slovanští nacionalisté. Podobně se ptá na Poláky, Maďary, Slovince atd. A dostává opět velmi podobné odpovědi. A tak se nakonec zeptá, kdo jsou tedy Rakušané, a dostane se mu odpovědi "To jsme my dva, Vaše Veličenstvo!".
Naši (a nejen naši) monarchisté a další nostalgikové teskní po monarchii (pomíjím, že si ji značně idealizují), a identifikují nejrůznější body, v jejichž momentě by bylo možné vyvolat zvrat, který by vedl k udržení silného a relativně integrovaného soustátí ve střední Evropě, schopného si poradit s Hitlerem, a tak by přepsalo dějiny druhé poloviny 20. století a následující.
Problém spočívá v tom (a už jsem o tom kdysi psal v recenzi na Drnkův "Druhý dech Rakouské monarchie"), že habsburská dynastie nebyla s to od 18. století dodat na trůn osobnost, která by nebyla nějakým způsobem defektní. Přičemž defektní byly i možné alternativy, takže nějaká záměna panujícího Habsburka za některého dalšího člena rodiny by s největší pravděpodobností nic neřešila. Víc než jedno století na trůnu monarchie neseděl nikdo, kdo by byl schopen něčeho víc než jen hašení požárů a vynucených tahů na poli mezinárodní politiky. To pečetil František Josef I, jehož stoleté výročí úmrtí si připomeneme za cca rok a půl (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916). Ludvík Souček, v narážce na známou Švejkovu Putimskou anabázi, označil Rakousko - Uhersko za zemi plnou flanderků, přičemž ten nejvyšší seděl na trůnu.
František Josef I. by byl výborným sekčním šéfem nějakého ministerstva, ale už na samotné ministrování neměl dostatečný rozhled, o postu "nejvyššího úředníka státu", jak post vládce redefinoval jeden z jeho předchůdců, Josef II., ani nemluvě. Nebyl neinteligentní, ale neměl rozvinutou složku strategického uvažování. Je otázka (nabízím to zdarma jako podklad "alternativní historie", dosud nečerpaný), co by se stalo, kdyby na habsburský dvůr nějakými peripetiemi zabloudil japonský mistr go a touto hrou vycvičil u prince Františka Josefa strategické myšlení (jedna z legend o vzniku této hry právě popisuje neinteligentního následníka trůnu nejmenované dávné monarchie v čínsko - japonském kulturním prostoru, pro něhož bylo go vyvinuto, aby se naučil taktice a strategii). Nic takového se však nekonalo a "tuhý kořínek" stařičkého mocnáře zpečetil průser až do nevratné degradace soustátí, které jeho synovec velmi moudře ukončil s minimem obětí.

V dnešní době je ovšem flanderků, tedy tvorů neschopných ničeho jiného než tupého se držení směrnic, které si vzájemně vymysleli, plná brusel. Tito tvorové opět nemají ani náznak strategického myšlení, snad jen v souvislosti se snahou udržet se co nejdéle u koryt. Ty igelitové pytlíky, případně jiné, stejně nesmyslné, číčoviny, nebo korupční normy typu podpory "obnovitelných zdrojů" či podpora silně korupční a pro občany EU velmi nevýhodné smlouvy TTIP, to jsou jediné věci, na něž stačí kapacita jejich intelektuálního rozhledu.
Jakékoli skutečně strategické rozhodnutí, zvážení rizik přesahujících horizont jejich setrvání na úřednickém postu, jejich kompetence atd. je za horizontem jejich psychických možností. Dělají přesně to, co dělal ve druhé polovině svého života František Josef I. (a čím byl starší, a jeho poradci stárli s ním, tím byl v těchto věcech vyhraněnější): Snaží se udržovat chod stávající státní (či spíš pseudostátní) mašinérie, aniž by uvažovali o jejích kvalitativních změnách, a aniž by byli ochotni připustit nutnost něčeho takového.
Právě toto je ten hlavní důvod, proč se zabývají naprostými nesmysly a skutečně důležité věci buď zcela ignorují, nebo jejich existenci kamuflují či zlehčují. To se může týkat i problémů s islámskou imigrací a obecně s nástupem islámu proti Evropě, krize států na jihu EU (vrcholící tč. v Řecku), krize na Ukrajině a podobných zásadních záležitostí, které se snaží ignorovat, udržovat zdání funkční fasády atd. a spíše potlačit odpor obyvatel, dožadujících se skutečných řešení. Jejich prodloužené ruce na úrovni národních států jsou ochotné pro udržení vymakeupované vizáže faktické mrtvoly rozsáhlým způsobem narušovat proncipy demokracie či porušovat platné zákony (viz např. "dočasné" odstavení demokracie ve Švédsku, nebo protizákonné zamítnutí referenda o výstavbě megamešity v Mnichově).
Je v podsatatě jasné, že takto (s touto převládající filosofií a od ní odvozenou metodikou) se stát ani soustátí řídit nedají. Jediným reálným vyústěním této politiky je obecný krach, jehož příznaky se rýsují na tolika místech, že patrně ani nejgeniálnější prognostik nedokáže odhadnout, který z rizikových faktorů bude onou příslovečnou poslední kapkou, po níž váha plného džbánu překoná soudržnost molekul v jeho uchu, navíc narušenou únavou materiálu.
Nicméně toto vyústění je patrně nutné, protože je velice nepravděpodobné, že by se uvnitř tohoto byrokratického systému, paláců ze skla a oceli přecpaných flanderkoidními zjevy, dostal na významný post někdo schopný provést zásadní změny, a že, pokud by se někdo takový zcela mimořádně objevil, že by ustál průběžné mydlení schodů zástupy flanderků okolo sebe.

My bychom se měli především starat o to, abychom byli střepem dostatečně kompaktním a s dostatečně ostrými hranami, schopným si ve vzniklé hormadě (roz)(od)padu zajistit kvalitní podmínky k přežití, případně růstu.

Co uplynulý týden dal

Islám

Vytěsňování

Podle všecho chalifát vytlačil na radikální islámské scéně Al Kajdu. Trochu mi to připomíná závěr 19. století, kdy v Anglii přišli na geniální nápad: Léčit závislost na morfinu, případně opiu, podáváním heroinu.

Další tisíce

nepřátelských bojovníků byly vyloveny v moři a s nadšením Trójanů, táhnoucích dírou v hradbách do města dar od Řeků na rozloučenou, vyloženy na pobřeží.

V Káhiře

islamisté zavraždili generálního prokurátora, který byl zapojen do procesů s Muslimským bratrstvem.

"Uprchlíci"

v Maďarsku se opět bouřili proti "nelidským podmínkám" ve sběrných táborech. Když se jim tam nelíbí, tak ať táhnou zpět!

V Saúdské Arábii

odsoudili ženu, která před časem zavraždila americkou učitelku, k čemuž ji inspiroval islám. Měla smůlu v tom, že se nejednalo o státem nařízené či alespoň tolerované násilí, a tak jí nejspíš useknou hlavičku.
Dalším se to už stalo na základě rozsudků šariatských soudů v chalifátu.

Boko Haram,

jak vyšlo na jevo, nutily unesené osoby k účasti na vraždění zajatců.
To samé provádějí muslimové z chalifátu, kdy popravčími jsou teenageři, často školního věku.
To je typická strategie zločinecké tlupy a uvedené (a jim podobné) případy ukazují názorně, že celá islámská umma není nic jiného, než "trochu přerostlá" zločinecká tlupa.

Rada Evropy

Odpudivým způsobem horovala za přijímání islámských migrantů do Evropských zemí. "Evropo, ukaž, že jsi lepší". Odpověď by měla být: "Jsem lepší a chci taková zůstat i v následujících letech!"

V Kábulu

zavraždil sebevražedný atentátník šest lidí a dvacet zranil.

Pachatel

vražd v Tunisu byl údajně členem spící buňky chalifítu.
Takovýmito spícími agenty jsou lodě, převážející přes Středozemní moře "uprchlíky" do Evropy, v podstatě přeplněné.

Chalífát

pohrozil Hamásu úderem z toho důvodu, že prý není "dost nábožensky zapálený".

Kurdové

udrželi Tall Abajd proti útokům džihádistů z chalifátu.

Desítky vojáků Egypta

zabili na Sinaji džihádisté napojení na chalifát.

Na Evropanky,

i na Češky, se obracejí sňatkoví podvodníci z islámských zemí, kteří potřebují jen štempl do pasu, aby se mohli dostat do EU za sociálními dávkami a o další soužití s civilizovanou ženou nemají zájem. Ale psst! Kdo to říká, je rasista a xenofob!

S křížkem po funuse

vyhlásili v Tunisku výjimečný stav jako reakci na teroristický útok na pláži.

Inu, islám

Pachatelé brutální vraždy na ženě, kterou duchovní falešně obvinil ze spálení Koránu, nakonec dostali bagatelní trest přes protesty veřejnosti. O potrestání strůjce celé kauzy - onoho duchovního - se snad ani neuvažuje. A tohle tu někteří aktivisté chtějí mít.

150 lidí

povraždili muslimové z Boko Haram v rámci nových útoků poté, co byla tato zločinecká skupina údajně poražena.

Ukrajina

Na Donbasu

byla nalezena na snímcích z dronu základna, která je údajně proruská a může být použita pro útok na Mariupol.

Obecné

"Řecký týden",

dalo by se říct, protože narůstala nervozita kolem nedělního referenda, které skončilo poměrně vysokým vítězstvím příznivců odporu dalšího smlouvání s věřiteli.
S tím souvislí i kvílení Merkelové nad možným krachem eura. Faktem je, že euro přináší Němcům, z důvodu nejsilnější ekonomiky (do jisté míry je to ovšem dáno strukturou dotací do těžkého průmyslu), značné zisky, kdy dochází v podstatě ke spontánní migraci prostředků ze slabších ekonomik do ekonomiky německé.

Roste snaha

prolomit limity těžebních území v severočeské hnědouhelné pánvi.

Meteorologové varují

před oslabením ozónové vrsty o 10 až 15 procent. V reálu to ovšem znamená, že místo hodiny bude třeba se opalovat na stejný efekt 50 až 54 minut. Tj. kdo se neopaluje se stopkami, ten to nepostřehne.

K vyvázání se z povinnosti přijmout euro

vyzvali stranu TOP 09 europoslamnci Mach a Zahradil. Zatím bez kladné odezvy, navzdory negativnímu příkladu Řecka.

Blok proti islámu

půjde do krajských voleb, které jsou v příštím roce.

Chodorkovskij

byl obviněm z toho, že si v době své moci objednal vraždu starosty sibiřského města Něftějugansk Vladimira Petuchova. Ten to pochopitelně popírá, ale neexistuje důvod tomu nevěřit, protože oligarcha jako oligarcha.

Ministr Chovanec

začal kvičet kolem maket šibenic na demonstraci Okamurovců.

V Libérii

se objevily nové případy eboly, které vyvolávají obavy z recidivy epidemie.

V Rusku

vzbudila kontraverzi snaha posílit právo policie ptřílet v odůvodněných případech i na ženy. Zcela jistě nad tím naši lidskoprávníci budou kvílet, nicméně u nás policie mezi pohlavím těch, na které střílí, nikdy nerozlišovala a nerozlišuje.

Rozloučení s Kájou Saudkem

se konalo v Tančícím domě, kde je nyní výstava jeho erotických kreseb.

V Česku

bylo podezření na MERS, do karantény šlo padesát lidí, nakonec se tato infekce nepotvrdila.

Ashyia King,

který se léčil v protonovém centru v Praze, je v pořádku doma a zatím to vypadá, že bez recidivy.

Policie zřejmě

bude více než dříve dávat pozor na alkohol u cyklistů. Je to správné, protože jejich podíl na zaviněných dopravních nehodách roste, a to i na nehodách, které skončily smrtí někoho z účastníků.

Politici doufají,

že "nový Okamura" (= Konvička) nebude mít šanci. Neměl by v případě, pokud by oni sami reflektovali riziko islamizace a něco s tím dělali.

Nartůstá počet žen,

které úspěšně porodily přesto, že jsou nebo v té době byly nemocné leukémií.

V Albánii

zavraždili profesionálního hasiče, auto pachatelé prostříleli a shodili ze skály. Pachatelem (hlavním a možná jediným) byl dvacetiletý recidivista, který si vynutil zbraní zastavení a vstup do auta, potom oběti postřílel a snažil se utéct. Původně se snad chtěl auta zmocnit.

Katoličtí biskupové

nabídli pomoc s přijetím křesanských uprchlíků ze Sýrie. Vlamují se do otevřených dveří, protože s křesťany tu nikdo problémy nemá, jen s muslimy.

Třináctiletý chlapec

zastřelil na Slovensku desetiletou sestřenici nešťastným zásahem ze vzduchovky. Je to názorná ukázka toho, že i tato zbraň, ač se dá být hračkoidní, může způsobit fatální poranění. Střela dívku z odrazu od zdi (přitom se asi deformovala a vznikly na ní ostré hrany) zasáhla do tepny. Chlapec nestřílel záměrně, jen snímal zbraň ze stěny (kdo ji tam dal nataženou?) Je otázka, zda by tepna při přímém zásahu nedeformovaným brokem nebo diabolkou spíš neuhnula.

Papež globálním oteplistou

Těm, kdo ještě pochybovali, ukázal svou poslední encyklikou papež František naprosto jednoznačně, že globální oteplismus, neboli víra, že za současné výkyvy počasí (protože 30 leté průměry a trendy, minimální pro to, aby se používání pojmu "klima" stalo vědecky korektním, nic dramatického neukazují. Naopak klima v minulých geologických periodách i v historii kolísalo daleko více než v současnosti, bez ohledu na relativně stabilní koncentraci CO2 v ovzduší. Je velmi nepravděpodobné, že by uvedené vlivy, schopné rozkmitat počasí i klima daleko za amplitudu současných rozkmitů, náhle vymizely a CO2 přebral úlohu činitele klimatu jako vždy jeden z Měsíčků ve známé pohádce.
To, že se k papeži přidávají i činitelé, jinak hlásající vedle globálního oteplismu ideologie neslučitelné s křesťanstvím (ateismus, feminismus apod.) ukazuje, že jsou ochotni kvůli této víře zapřít vše ostatní.
Není také zcela jistě náhodou, že jak papež tak i většina hlasatelů globálního oteplismu se vlídně staví k islámu, jakožto politické ideologii, devastující současnou (pořád ještě relativně) demokratickou a svobodnou evropskou společnost. Je vcelku viditelné, jak obojí pošilhávají po situaci v islámských zemích, kde islámem zhovadizované masy přijímají bez jakéholi kritiky, či byť i jen pochybnosti, vše, co je jim předloženo k věření, bez ohledu na logické rozpory uvnitř toho předkládaného, i na to, že tyto bláboly jsou ve zjevném rozporu s realitou. Nehledě k tomu, že i značně opatrná kritika, nedotýkající se nijak podstaty systému, je velmi brutálně likvidována.
Přesně takto zhovadizovanou populaci a výkonnou moc nad ní by si určitě přály jak špičky křesťanského kléru (a zcela jistě nikoli jen římskokatolického), tak i globální oteplisté, i hlasatelé dalších neméně idiotských a s realitou zjevně rozporných ideologií, od feminismu až třeba po multikulturalismus. K nim je třeba přičíst i zaťaté antidemokraty a antiliberály, většinou napojené na společnost parazitickými sosáky prostřednictvím EUrounijních kvót, dotací, grantů, stipendií a podobných penězovodů od tvůrců hodnot do kapes příživníků.
Nyní se veškerá tato smečka radostně dívá na přísun islámské invazní armády, která, když nic jiného, zlikviduje demokratické a proliberální struktury. Za tímto horizontem jejich vize zpravidla končí. Někteří mají naivní představu, že po rozložení demokratické společnosti převezmou moc. V reálu si islámští džihádisté moc vzít nenechají (jako třeba ruští demokraté leninovými bolševiky) a přivedou společnost do stavu pro tyto naivky ještě horšího, protože v islamizované společnosti nebude žádný feminismus ani multikulturalismus, ani jiná z podobných antidemokratických ideologií. Křesťané budou jen otroky (pokud nebudou uznáni za vhodné, aby se "dali k Němcům", pardon, tedy aby přijali islám). A to ještě řadu ke křesťanství se hlásících konfesí islám za křesťany neuznává a jejich věřící čeká fyzická likvidace, bez ohledu na usilovnost jejich současné kolaborace s islámem. Velmi podobný osud mají muslimové připravený i pro Židy, bez ohledu na skutečnost, že některé židovské obce i rabínské autority v evropských zemích s islámem a islamizátory spolupracují.
Stejně tak ekologistům abolutně nevadí, že přijetí islámu populací určitého území zpravidla znamená jeho ekologickou devastaci. To se týká jak původní Arábie (kde území nynějších pouští v Mohamedově době pokrývala lesostep, případně křovinatá step, plná zvěře, krajina zhuba podobná přírodnímu parku Serengeti v Africe), tak i řady dalších muslimy obsazených území - devastace severu Afriky, bývalé obilnice středomoří, nyní problémy s přemnožováním divokých prasat (resp. vzdálených příbuzných Mohamedem zkázaného prasete domácího), které islámští duchovní zakzují místní populaci lovit, devastace pralesů v JV Asii atd.
A velice roztomilé je, že síly, určené muslimy v dlouhodobější perspektivě k fyzické likvidaci, nadšeně bojují proti všem, kdo se snaží zabránit devastaci civilizované společnosti islámskou anticivilizací.

Má smysl zakazovat vlajku Konfederace?

Na vlajku Konfederace lze nahlížet jako na jakýsi fujfuj symbol otrokářství a antidemokracie. Z tohoto pohledu je potom obtížně vysvětlitelné, proč je v mnoha zemích ctěna a užívána lidmi, kteří formálně, nebo i ryze neformálně, pouze stylem a volnočasovými aktivitami, stojí na straně lidské svobody (u nás třeba trampové).

Je třeba se vrátit k historii a odmítnout nánosy agitátorů.
Varovat před jednoduchými závěry by nás měla i skutečnost, že velkými fandy Unie byli Marx a Engels. Přitom naše historická zkušenost s těmito pány je taková, že sotva mohli fandit něčemu pozitivnímu (respektive by to byla drastická výjimka z jejich předchozí i následující kariéry). Přitom právě z dílen socialistických agitátorů se vynořila legenda o hrdinném boji za zrušení nelidského otrokářského systému ve státech amerického Jihu, které se kvůli zachování otrokářství odtrhly. Tato legenda pomohla pacifikovat anglické a francouzké textilní dělníky, trpící nezaměstnaností v důsledku blokády Konfederace Unií. Bez této pacifikace by pravděpodobně Anglie a Francie vstouply do konfliktu na straně Konfederace, protože síly pro a proti tomuto rozhodnutí byly těsně vyrovnané a dělnické bouře by přivodily zvrat ve prospěch aktivního zásahu v souladu se svými ekonomickými zájmy (který by Unie nebyla s to ustát).
Podobně třeba verneovky, vymývající v tomto duchu mozky mladistvých čtenářů, jsou do značné míry infikované názory vysloužilého komunarda André Laurieho, stálého Verneova spolupracovníka. U nás svou roli sehrála i skutečnost, že většina čechoameričanů se v občanské válce angažovala na straně Severu.

Otrokářství jistě bylo příšerné a všechy negativní zprávy abolicionistů o něm se zcela jistě zakládaly na reálných a konkrétních skutečnostech (byť někdy ve své propagandě vydávali výstřelky za normu).
Včetně otrokářů, kteří měli harémy černých otrokyň coby "penisfaktury" (protože slovo "manufaktura" mi v této souvislosti připadá tak nějak nevhodné) na výrobu tmavých dětí, následně "tržně reaizovaných". Nicméně ani tyto "farmy" nedokázaly zvrátit ekonomické trendy, vedoucí po zrušení otroctví Velkou Británií a jejím následném dosti důsledném pronásledování lodí, převážejících "ulovené" černochy z Afriky na trhy v jižních státech USA.
Velká Británie to zcela jistě nedělala z žádného humanismu, ale právě proto, aby poškodila jednak "odtržené kolonie" vlastní, jednak kolonie španělských konkurentů, což byly hlavní destinace otrokářských lodí a jejich nákladu. Brity nezajímalo ani to, že většina otrokářů po spatření jejich lodí vyháže svůj "živý náklad" do moře, aby se vyhnula následnému postihu za přepravu otroků.
Na Jihu nakonec převládl trend přesně opačný, vyčerpávání půdy na stávajících bavlníkových plantážích vedlo ke snížené využitelnosti otroků, což ještě před občanskou válkou vedlo k postupnému poklesu jejich ceny. Současně totiž nebylo možné zakládat jiné, na modelu extenzívního zemědělství fungující, plantáže, protože půda v dalších teritoriích, zabíraných indiánům, nebyla na takovéto pěstování bavlny vhodná. Otrocká pracovní síla přitom ani neumožňovala použít efektivnějších zemědělských postupů, ani na na plantážích s klesajícími výnosy. Proto se stále snižovala rozloha zemědělské půdy, na níž mělo využití pracovní síly otroků ekonomický smysl. Otroků byl náhle přebytek a ten dále narůstal s prognózou pokračování tohoto trendu i do budoucna.
Zcela jistě nemůžeme hodit na stůl zkumavku s alternativní Zemí, na níž by Konfederace uhájila samostatnost, nicméně z hlediska ekonomické reality byly dny otrokářství v podobě mas pracovníků na plantážích, pracujících na svého majitele, sečteny a jeho spontánní zánik byl jen otázkou času. To si uvědomovali jak abolicionisté tak skalní otrokáři a vedlo to k jejich radikalizaci. Je otázka, jak by se situace vyvíjela dál. Pravděpodobně by masy černochů dostaly osobní svobodu, ale je možné, že by zůstaly zachovány nějaké formy patriarchálního otroctví pro služebníky, pracující bezprostředně v domácnosti, jaké se v Evropě udrželo dlouho do novověku. Ještě některé barokní šlechtičny měly mezi svým služebnictvem černé otroky, ovšem spíše jako luxusní majetek, demonstrující jejich bohtství a sociální postavení. Je docela možné, že takováto forma otroctví by se udržela nějaký čas, už proto, že by ji, vyjma naprostých extrémistů, nikdo nekritizoval. Tito otroci by totiž nejspíš byli po materiální stránce zabezpečeni výrazně lépe než většina osobně svobodných námezdních pracujících v továrnách na Severu.

Skutečnost je tedy, jak to bývá u historie zvykem, podstatně složitější. Sám Abraham Lincoln legendu o boji za zrušení otrokářství zpochybnil výrokem (za který ho političtí agitátoři Severu jistě ještě o fous více nenáviděli), podle něhož "kdyby měl možnost zachovat jednotu Unie, aniž by osvobodil jediného černocha, tak by to býval udělal". A existují jeho další doložené výroky či písemná vyjádření (nalezitelné na Wikipedii), v nichž se o černoších vyjadřoval ještě drsněji (řekněme si to upřímě, drsněji než většina soudobých explicitních rasistů).

Osvobození otroků, které proběhlo v předposledním roce války, v podstatě přišlo s křížkem po funuse, protože jakousi formu "narovnání" statutu černochů (byť různého a s četnými nedůslednostmi) v té době už měla řada států Konfederace a v dalších tento proces paradoxně brzdila válka. Na konci války také v řadách vojsk Rebelů sloužilo více černochů než v řadách Unionistů a za v podstatě stejných nebo velmi podobných podmínek. Je dobré si rovněž uvědomit, že k vyrovnání černochů a bělochů v armádě USA došlo až po uplynutí zhruba jednoho století od konce občanské války. V obou světových válkách zacházela US armáda s černošskými vojáky jako s podřadnými bytostmi. Až ve vietnamské válce si byli bílí a černí vojáci USA formálně rovni.
Nelze nepřipomenout ani průběh raného zkoumání vlivu radioaktivity na zdraví (ve druhé polovině čtyřicátých a na začátku padesátých let), kdy byly např. do mléka záměrně přidány radionuklidy z odpadů jaderných reaktorů a mléko bylo "zcela samozřejmě" dodáno do černošských škol a sirotčinců. Černošské (nebo převažujícně černošské) čtvrti některých měst se staly i dějištěm dosti obludného pokusu se záměrným rozptýlením radioaktivního prachu z jaderných reaktorů. Přestože tyto pokusy byly diktovány vojenskou nutností, protože hrozila jaderná válka se SSSR a bylo nutno zjistit, jak tyto faktory působí a jak se jim co nejúčinněji bránit, výběr cílové skupiny ukazuje, že 80 let po skončení občanské války byli černoši pro americké kolegy Dr. Mengeleho jen "člověku více podobné bílé myšky".
Abychom si nefuněli, neméně drastické pokusy se děly v té době i na druhé straně železné opony, včetně svržení jaderné bomby na vlastní předpisově zakopané vojáky. I na krmení vlastních obyvatel radionuklidy také došlo. Ještě drsnější je skutečnost, že zatímco američtí mengelové veškeré své pokusy co nejpřesněji a nejvěrněji zdokumentovali, takže mohly posloužit i studiu problémů, které jimi původně řešeny neměly být (a vynořily se třeba až dodatečně), pokusy v SSSR se dělaly velice humpolácky, řada údajů byla rychle skartována, a pokud bylo potřeba zjistit nějaké nové informace, tak se museli vzát další "nas mnógo" a udělat pokusy nové.

Ve sporu Unie versus Konfederace tedy šlo především a v podstatě o to, zda záležitosti typu povolení či zákazu otrokářství či jeho konkrétní formy (a řadu dalších, i důležitějších věcí) budou řešit jednotlivě státy USA na základě místních podmínek a přirozeného vývoje společnosti v nich (který zdaleka nebyl stejný a rovnoměrný), nebo zda se to bude řešit celounijně, na základě befélu státního úředníka kdesi v dalekém Washingtonu. Analogie ze současnosti, s úředníkem v daleké bruseli, zcela jistě není náhodná.
Paradoxně, pokud pomineme protiotrokářskou propagandu, to tedy byla právě Konfederace, kdo bojoval za vyšší míru svobody, proti stále více se centralizující Unii.
Jistě rovněž není náhodou, že jedním z nejvýznamnějších a nejpreferovanějších spojenců USA je Saúdská Arábie, v níž otroctví (především obyvatel s tmavší pletí) funguje zcela legálně na bázi tamní legislativy i v současné době. Rovněž tímto faktem dostává představa o "hodných unionistech, bojujících za svobodu ubohých otroků" na frak a je demaskovatelná jako propagandistické klišé.

Osvobozením také bývalí otroci moc nevyhráli. Stala ze z nich zbídačelá masa obyvatelstva, schopného prodávat pouze extrémně nekvalifikovanou pracovní sílu (snahy o udržení tohoto stavu můžeme pozorovat v USA dodnes, a to i ve státech bývalého Severu). Pokud se vypravili do severních států, setkávali se, alespoň někdy do konce 19. století, se stejnými nebo alespoň podobnými rasovými předsudky a útlakem jako na Jihu. Navíc byli (a to zčásti oprávněně) nenáviděni bílými dělníky, protože byli ochotni pracovat za menší mzdu, takže jim kazili výdělky. Existuje zde určitá analogie se stejně (záměrně?) nešťastně provedným zrušením nevolnictví v Rusku, které vedlo k velmi podobným koncům, až na to mezirasové napětí, protože propuštění nevolníci byli stejné etnicity jako ostatní pracující. Tento fakt opět příznivci Unie příliš nezdůrazňují.

Je otázka, jak by vypadalo postavení černochů, či korektně afroameričanů (a zda by vůbec tento přirozenou mluvu znásilňující pojem vznikl) v americké společnosti, pokud by otrokářství spontánně ekonomicky vyhaslo, bez mezirasových animozit, vyvolaných jak občanskou válkou, tak i následujícími událostmi. Můžeme považovat za přinejmenším pravděpodobné, že řada negativních jevů, které považujeme za pro americkou společnost za normální, by buď nenastala vůbec, nebo by probíhala v daleko nižší intenzitě.
Roztomilé také je, jak "pachatelům dobra" vadí víc vlajka jeden a půl století mrtvé Konfederace, která navíc na sklonku své existence nebyla jednoznačně otrokářským soustátím, zatímco vlajka "islámského státu", kde se otrokářství (včetně "lovů" na otroky) zcela běžně provozuje, nikoli. Jak se o tom přesvědčil občan Chuck Netzhammer z Louisiany, který, když mu ve Walmartu odmítli upéct dort s vlajkou Konfederace, si objednal dort s vlajkou islámskoho státu, a ten mu bez problémů udělali.

Vlajka Konfederace je tedy ve svých historických konotacích spíše vlajkou svobody a boje proti bezduché byrokratické mašinérii odlidštěného státu. Boj proti ní lze považovat spíše za známku totalitního a antiliberálního smýšlení.