Rozkvetl mi jakon

Jakon (Smallanthus sonchifolius) je tropická rostlina z čeledi hvězdnicovitých, původem z rovníkové jižní Ameriky. Ve své domovině se po staletí pěstuje jako kulturní rostlina pro jedlé hlízy. Formálně je to sice zelenina, ale využitím v kuchyni se spíše blíží ovoci (jako součást ovocných salátů a kompotů apod.)

Pěstování

Jakon se musí předpěstovat podobně jako rajče, paprika nebo okurka, aby se maximálně prodloužila doba růstu. Vysazuje se po "zmrzlých", opět podobně jako rajčata. Teoreticky snese nulu, ale již při desetinách stupně pod nulou jeho pletiva hynou.
Vytváří během růstu germinativní (růstové) hlízy, které mají nepravidelný tvar, nasedají na spodek stonku a nedají se jíst. Uchovávají se po sklizni do dalšího roku, nejlépe v chladném ale nepromrzajícím sklepě v rašelině, kterou udržujeme vlhkou, ale ne mokrou.
Nicméně, pokud se včas sklidí, dokud mráz ošlehl jen listy a nikoli stonky, tak se stonky docela dobře zakořeňují (ve vodě, třeba v uříznuté PET láhvi od minerálky) a ve studeném skleníku je lze předpěstovat (zakořeněné dáme do květináčů s hlínou) na jaro také.
Zajímavé z hlediska využití pro kuchyni jsou zásobní hlízy, které jsou mezi kořeny (trčí tedy od spodku stonku do strany a dolů). Mohou mít mrkvovitý až řepovitý (když se zadaří) tvar. Uskladňují se stejně jako hlízy germinativní. Volně ložené, jako třeba brambory, rychle vadnou a plesnivějí (podobně jako hlízy topinamburu).

Využití v kuchyni

Hlízy mají nasládlou chuť, podle mých zkušeností několikaměsíčním odležením získávají ovocnější aroma, trochu připomínající ananas.
Dají se dobře "zkrmit" i jako součást různých kompotů, třeba s jablky, nicméně jsou poživatelné i jako syrové. Jen se musí počítat s tím, že obnažená vnitřní pletiva (po oloupání) hnědnou (to samé dělá i topinambur). Nakrájené také vylučují lepkavou šťávu.
Kromě hlíz se (při opravdu velkém počtu rostlin) sklízí poupata z paždí velkých listů, mající podobné kuchyňské využití jako např. růžičková kapusta (tedy při menším počtu rostlin jako přídavek do zeleninové polévky, na samostatné jídlo z nich jsem si nikdy netroufl). Ze sušených velkých listů se dá dělat čaj, který údajně snižuje hladinu krevního cukru (nezkoušel jsem).

Dietetický význam

Hlízy obsahují vedle vitamínů a nějakých minerálních látek polysacharid inulin.
Ten je docela charakteristický pro hvězdnicovité rostliny. Byl pojmenován po omanu pravém (Inula helenium), jeho nejčastějším zdrojem pro průmyslovou výrobu je čekanka (je tedy i v cikorce) a je také hlavním sacharidem zmíněného topinamburu (který je přímo pleveloidní rostlina co do pěstování, výborně přezimuje na záhonu, ale chutná dost nechutně).
Inulin (neplést si s inzulínem) je analog škrobu, ale jeho základní jednotkou není glukóza ale fruktóza. Molekuly tohoto polysacharidu jsou také méně uniformní než molekuly škrobu (co do větvení, různosti v počtu základních jednotek v molekule apod.).
Inulin se nevstřebává a lidské tělo ho nedovede rozložit. Proto, i když je spalné teplo topinamburové nebo jakonové hlízy řádově podobné hlíze brambory (po přepočtu na sušinu), pro člověka využitelná energie těchto hlíz odpovídá zhruba melounu nebo hodně vodnatému jablku. Z tohoto důvodu jsou tyto rostliny vhodné i pro diabetiky.
Inulin je zčásti narušován bakteriemi tlustého střeva (a to těmi "správnými", které ochraňují střevo a konečník před vznikem rakoviny). Ty využijí z něj uvolněnou fruktózu ke svému růstu a množení. Současně malé dávky energie ve formě uvolněné fruktózy a hlavně mastných kyselin s krátkým řetězcem (kyseliny octová, propionová, máselná vznikají u těchto bakterií v nadbytku) jsou k dispozici i buňkám sliznice tlustého střeva a vylepšují jejich kondici (a tím i schopnost odolávat vlivům rakovinotvorných látek). Oba tyto mechanismy tedy snižují riziko rakoviny tlustého střeva a konečníku, která patří u nás k nejčastějším nádorům (v počtu smrtí ji u mužů předstihuje rakovina plic u žen rakovina prsu).
Uvádí se, že dávky nad 100 gramů jednorázově mohou vyvolat průjem (podobně jako větší množství burčáku). Zatím jsem tak velké množství jakonových hlíz k jednorázovému snědení neměl, takže zkušenost s tím nemám.

Zahrádkářské pěstění

Popis pěstování vcelku ukazuje, že je nejvhodnější je pro malopěstitele, kteří si s touto rostlinou mohou "pohrát" a nevadí jim relativní pracnost uchovávání přes zimu a výsadba s předpěstováváním po jednotlivých rostlinách. Zkoušelo se i pěstování po zěmědělsku s využitím techniky, ale právě pro krátkou vegetační dobu a nejistotu úrody při časnějších mrazících se takovéto průmyslové pěstování do praxe nedostalo. Některá zahradnictví si tyto rostliny předpěstovávají ve sklenících od časného jara a pak sklízejí opravdu velké hlízy (až půlkilové), na jaké amatérský pěstitel bez skleníku nedosáhne.
Jakon lze pěstovat i jako okrasnou rostlinu, solitér nebo trs několika rostlin, dosahujících výšky až ke dvěma metrům a s velkými listy. Při tomto využití může konkurovat i ozdobným durmanům nebo banánovníkům.

Mé zkušenosti

Pěstováním jakonu se zabývám víc než deset let. Občas (ne každoročně) se mi "povedou" nějaké zásobní hlízy do kuchyně. "Předhodil" jsem rovněž své jakony a topinambury i studentům, vypracovávajícím bakalářské práce o exotičtějších plodinách.
Letos se můj pěstitelský úspěch rozrostl o to, že mi jedna z rostlin vykvetla, což není zřejmě v našich podmínkách a bez skleníku obvyklé.
Květenství je podobné např. měsíčku, na rozdíl od topinamburu, jehož květy vypadají jako květ slunečnice (s níž je příbuzný), ale s malinkatým středem. Protože mají přijít mrazíky, tak jsem stvol s květenstvím uřízl a dal do vody a jsem zvědavý, jestli zakoření dříve, než odkvete. Získání semen by mohlo být docela zajímavé.

Co uplynulý týden dal

Islám

Pokračuje obléhání Aleppa. Přes zdůrazňované "humanitární hrůzy" je nutno konstatovat, že dobytí tohoto islámistického hnízda může významným způsobem zkrátit válku, podobně jako kobercové bombardování německých měst za WW2.
President Asad v této souvislosti konstatoval, že Evropa zmizela z politické mapy světa (protože se stala jen přívažkem USA).

Talíban

provádí ofenzívu na více místech země.

Německá prokuratura

zastavila stíhání satirika Jana Böhmermanna za "urážku" tureckého presidenta Erdogana.

Belgie

zažila další teroristický útok, tentokrát s nožem na policisty. Pachatel dva policity úspěšně (byť ne fatálně) napadl. Na útěku způsobil zranění dalšímu policistovi, než byl zneškodněn (bohužel nikoli trvale) střelbou.

Islamisté z Rijádu

jasně prohlásili vůči OSN, že islámské pseudoprávo považují za nadřazené čemukoli jinému (i lidským právům v dikci dokumentů OSN), a že toto pseudoprávo je s těmito právy v rozporu.
Další věc, kterou je třeba ad nauseam otloukat o hlavy bezcenných blbů i zlovolných zločinců, bědujících nad "útlakem muslimů".

Rusko

přeměnilo svou základnu v Sýrii na stálou a jasně sdělili USA, že ji v případě nutnosti budou bránit.

Imigrace

Neustále připlouvají další a další imigranti a není vůle s nimi dělat cokoli jiného, než je #přijímat.

Migranti v bývalé Jugoslávii

se "vzbouřili" a vytáhl k Maďarské hranici. Snad v domnění, že když referendum dopadlo "sluníčkově", tak projdou. Neprošli a další, když viděli, že neprojdou, to obrátili už na cestě.
Soudružka Merkelová ovšem tvrdí, že "uzavření balkánské trasy" problém "uprchlíků" nevyřeší.

Libye

(patrně některá z mnoha tamních pseudovlád) se postavila proti návrhu zřídit na jejím území tábory pro odmítnuté imigranty. IMHO by to měla dostat pocítit nepodporou.

Syrský "uprchlík"

plánoval atentát, patrně na jedno z berlínských letišť. V bytě u něho bylo nalezeno půl kila výbušnin.

Obecné

U nás vrcholila kampaň před volbami a proběhly samotné volby do krajů a první kolo voleb do třetiny senátu. V Brně se objevily bilboardy s portrétem Haška a citovaným českým příslovím "kdo lže, ten krade. Jezdila s nimi auta ještě v den voleb. Sám jsem nevěděl, zda si je hejtman dal vyrobit sám, nicméně podle kejhání potrefené husy to byla hejtmnanova konkurence, údajně za ANO.
Další významnou akcí bylo jubileum nedožitých 80. narozenin V. Havla.
V USA se chýlí ke kulminaci presidentské volby.
Byly také rozdány Nobelovy ceny za tento rok.

Ekologisté

se vyšplhali na chladíci věže  elektrárny ve Chvaleticích a přihmoždinkovali se na ni. Po čase byli slezeni i s transparentem. IMHO by ostrahy takovýchto zařízení měly mít jedn označný rozkaz střílet hned po neuposlechnutí výzev.

Je rozebíráno

maďarské referendum. To jsem probíral v samostatném příspěvku a trvám na svém, přes hýkání levice všech barev, že Orbán získal silný mandát k opozici proti kvótám.

Volkswagen

zaplatí 29 miliard ve spojených státech v souvislosti s podvodnými testy emisí.

Merkelová

vychází v průzkumech oblíbenosti coby třetí nejoblíbenější politik. Někteří komentátoři a dikutéři upozorňují na podezření, že jsou tyto průzkumy "cinknuté".
O něčem takovém svědčí i to, že Merkelová byla drsně vypískána v Drážďanech na oslavách výročí sjednocení Německa.
Zatím se daří německou populaci masírovat imaginárním strachem z "extrémní pravice", která v Německu prakticky neexistuje.

Proses s anarchisty

pokračuje. Utajení policejní agenti popírají, že by oni byli iniciátory útoku na vlakm, který chtěla skupina provést.

Na Peroutkovu vnučku

vytáhli kostlivce z rodinného šatníku: Je současně vnučkou protektorátního policejního ředitele a posléze i ministra Bienerta, který si posléze odseděl několik let (protože byla řada polehčujících okolností) za kolaboraci.
Současně se ukazuje, že Peroutka patrně nebyl vězněm jako takovým, ale "rukojmím", kteří měli minimálně na začátku války výrazně lepší podmínky v base i větší šanci přežít.
Hrad v Peroutkově kause podal dovolání.

V Polsku

měl masivní účast #black protest. Paní premiérka se začala tvářit, že vládní návrh na další zpřísnění současného extrémně přísného potratového zákona byl vlastně soukromou iniciativou několika poslanců a návrh šel ze stolu.
Věřící soudruzi protesty označili za "ďáblův karneval".

Moskva

pozastavila dohodu s USA o likvidaci plutonia.
Za kratší konec nyní tahají USA, protože ruské plutonium pohání řadu jejich vesmírných instalací (namátkou Curiosity na Marsu, New Horizons u Pluta, ale i vojenské satelity) a sami tč. výrobní kapacity nemají.

EUroparlament

předvedl názorně své odtržení od reality, když odhlasoval, že teplota vzduchu bude menší o dva stupně než byla v předindustriální éře (tedy za doznívání Malé doby ledové).

Náměstí V. Havla

vzniklo (bylo pojmenováno) po řadě diskusí a kontraverzí.

Kardiologové

pracují na prasatech, kterým byly knokautovány geny, zodpovědné za antigeny vadící lidskému imunitnímu systému, která by mohla sloužit jako dárce pro transplantaci srdečních chlopní (a typoval bych, že i třeba žil nebo šlach).

Hvězdičku,

respektive jiné označení filmů nevhodných pro děti, chce zavést vláda. Záměr jistě chvályhodný. Děti se pak nebudou zdržovat nějakými s..kami a rovnou si z internetu stáhnou skutečně zajímavé věci.

Šokována

byla židovská obec tím, že na soutěži dětí v přehazované se jeden tým pojmenoval Cyklon B.
IMHO místo placení různých multikulturních a "kohezních" podržtašků a nemakačenků z neziskovek, za nimiž je nulový výsledek po celá léta jejich pseudopráce, by tady měl stát zaplatit celé třídě výlet do Osvětimi.

Malajsijské letadlo

se skutečně před více než rokem rozbilo v moři. Podařilo se prokázat, že troska, nalezená na ostrově Mauritiu, patří skutečně individuálně tomuto stroji, nikoli jen stejnému typu letadla.

Penízky, hurá do štrózoku!

Chce se zvolat nad nápadem soudruhů z Národní banky, že zavedou záporné úroky.

Paktoval se s mafiány

a dostal za to nobelovu cenu míru. Kdo? Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos. Norští soudruzi opět, jako v mnoha případech předtím, tuto cenu zdiskreditovali.

Matematický pohled na maďarské referendum

Pražskokavárničtí soudruzi jásají nad "Orbánovou porážkou" v referendu o přijímání či nepřjímání "uprchlíků" na základě kvót.

Jaké jsou výsledky referenda?

Referenda se zúčastnilo 42% oprávněných voličů a z nich se proti přijímání "uprchlíků" na základě bruselských kvót vyjádřilo 95%. Ti zbylí hlasovali buď proti, nebo podali různými "vtipnými" způsoby zneplatněné lístky.
Soudruzi #přijímatelé na základě toho prohlašují, že "Orbán prohrál".

Jaká je realita?

95 procent ze 42 procent (tedy procento voličů hlasujících pro odmítnutí kvót z celkového počtu voličů možných) je těsně pod 40 procenty, a protože i výchozí čísla jsou zaokrouhlená, můžeme pro orientaci pracovat s tou okrouhlou čtyřicítkou.
Vcelku jednoduchý výpočet, kterého ovšem absolventi humanitních oborů patrně nejsou schopni*, nám řekne, že teprve kdyby se k těm dvěma procentúm, co přišly a hlasovaly proti nebo alespoň odevzdaly neplatný hlas, přidalo dalších 38 procent oprávněných voličů (a všichni by museli hlasovat proti), tak teprve potom by vznikla "plichta". Což je okrouhle hlasování s osmdesáti procenty voličů (při přesných propočtech bez zaokrouhlování vstuoních dat bychom se dostali někam mezi 78 a 79 procent voličů).
Jinými slovy, premiér Orbán má, bez ohledu na účast pod padesát procent voličů, velice silný mandát k blokování kvót. Už z toho důvodu, že strana, kterou by o volbách podpořilo čtyřicet procent stávajících voličů (nikoli pouze hlasujících) by nejspíš měla v parlamentu velmi pohodlnou nadpoloviční většinu a při nižší volební účasti by mohla sahat i na většinu ústavní.

Totalitní tendence

Soudruzi kavárníci, sluníčkáři i #přijímači jsou společně se soudruhy bruselskými fascinováni vysokými počty volících. Ty jsou obvyklé v totalitních státech, takže i u nás jsme byli zvyklí chodit volit z nějakých osmadevadesáti procent a více než devětadevadesát procent hlasujících dát hlas "míru a socialismu". Podobně se volí i v některých přetrvávajících diktaturách typu Severní Koreje.
Druhou věcí je, že požadavky na vysokou účast občanů při referendu "aby bylo platné" jsou zcela jednoznačně antidemokratickým požadavkem. Je za nimi snaha zajistit, aby pokud možno žádné referendum platné nebylo. Je příznačné, že při referendu o vstupu do EU žádný požadavek na procento voličské účasti vyhlášen nebyl a pro vstup do ní u nás hlasovala méně než polovina oprávněných voličů.
Z tohoto důvodu je také třeba co nejsilněji tlačit na to, aby referenda, jak místní tak i celková, byla platná a pro zastupitelstva závazná i v případě minimálního počtu hlasujících. Pokud někdo namítá, že "je to nedemokratické", pak je to naprosto stejně nedemokratické jako to, že nám vládnou strany, které dostaly suma sumárum i s počty nehlasujících, a dale hlasů propadlých a neplatných, hlas jen od snad necelé třetiny oprávněných voličů. A v případě senátorů se často jedná o hlasy kolem deseti procent oprávněných voličů, které pošlou kandidáta ze druhého kola do senátu.

Skutečný výsledek referenda

Realita je taková, že příznivci #přijímání by museli při tak velkém podílu občanů hlasujících proti vyhrát referendum s téměř 80% účastí voličů, což je na volby v demokratických zemích (a referenda zvláště) obrovské a v reálu (mimo státy s povinnou volební účastí) nedosažitelné. A je rovněž velmi nepravděpodobné, že by skutečně všichni voliči "navíc" hlasovali pro kvóty. Spíš se dá předpokládat, že by i referendum s povinnou volební účastí, a tedy blízkou sto procentům, vyšlo proti kvótám, byť ne s tak vysokou převahou.
Premiér Orbán tedy skutečně získal od voličů mandát se kvótám vzepřít.
Bruselské týpky to více-méně reflektují tím, že přecházejí na další předem připravenou obrannou linii, danou blekoty nad Lisabonskou smlouvou. Tato smlouva je skutečně nakoncipovaná tak, aby německému nazilandu dala možnost diktovat podmínky celé EU (pár stafážistů, zkorumpovaných či jinak motivovaných, hlasujících velice často v explicitném rozporu s mandátem, který mají od vysílajícího státu, si najdou vždy, jako si v roce 1939 našli svého Háchu či Moravce).
Z této skutečnosti také plyne jediný rozumný závěr, který ovšem je natolik rozumný, že bude EUropolitiky silně odmítán, a tím je pád Lisabonské smlouvy, která jednoznačně stojí v základech současné krize EU.

Jak jsem již uvedl, v čele EU se nenachází ani jeden kvalitní politik, který by si tuto skutečnost jednak uvědomil a jednak "měl gule" spáchat nějakou zásadnější reformu. Z tohoto důvodu se EU bude plácat stále blíž a blíž propasti, kterou na ni učitelka života má připravenu. Jedinou racionální akcí zemí V4 nebo V4+ je proto co nejrychlejší zahájení prací na odchodu z ní.

____________________
* Teď jsem kdesi v diskusích našel krásnou myšlenku, kterou jako takovou, tj. nikoli svou, předkládám:
Mohla by se dělat vedle matematické olympiády i matematická pasrolympiáda, v níž by absolventi humanitních fakult počítali příklady na trojčlenku a podobné triviální postupy a obecenstvo jim fandilo

Je skutečně politika záležitostí jen odborníků?

Z dnes již otevřeně antidemokratických a v reálu fašistických zdrojů jsme ujišťováni o tom, že demokracie je vlastně jen "mýtus pro lháře a šarlatány". A že žádná demokracie v zásadě nemůže existovat, protože společnost i stát jsou příliš složité na to, aby se v nich vyznal prostý občan, který v důsledku pracovního vytížení a péče o rodinu nemá čas se těmto vysoce specializovaným otázkám věnovat.

Pojetí demokracie

V úvodu citované Britské listy pozitivně (alespoň jsem nezaznamenal nic, čím by si udrželi od recenzovaného textu "Demokracie pro realisty" od Christophera Achena a Larry Bartelse nějaký odstup) hodnotí "vědeckou práci", která v podstatě odmítá demokracii jako takovou.
Hlavní argumenty jsem citoval v úvodu: "Všechno je moc složité", "voliči ničemu nerozumějí a proto rozhodují špatně" s kontextem "voliče je třeba z rozhodování vyloučit, bez ohledu na to, zda bude následný stav pro forma nazýván demokracií, nebo už nikoli".

Demokracie v reálu

Nejčastěji vidíme demokracii zastupitelskou, kdy občané cestou voleb (které mohou probíhat různým způsobem) delegují část rozhodovacích pravomocí na zastupitele, provádějící legislativní agendu a nějakým způsobem jmenující a ovlivňující exekutivu, provádějící běžnou vládní (a státní vůbec) agendu.
Hlavní nevýhodou uvedeného způsobu demokracie je skutečnost, že politické strany a seskupení nabízejí "balík" programových cílů, s nímž se volič více či méně ztotožňuje, a nakonec volí "nejmenší zlo", tedy stranu, jejíž program se nejvíce blíží jeho preferencím (nebo alespoň těm prioritním). Alternativou jsou (u nás) volby senátní, kde tento "balík" je vázán na konkrétní osobnost, což je zpravidla čitelnější než partajní program.
V některých státech (u nás minimálně) je využíváno referendum, v němž voliči přímo rozhodují o určité konkrétní otázce. Problémem může být to, zda je referendum reálně vyvolatelné a následně závazné. Lze stanovit, a zkorumpovaní šmejdi v našich zavedených stranách to názorně předvádějí, takové podmínky, kdy vyvolání referenda je v praxi nemožné. Případně lze stanovit i nereálné podmínky pro závaznost referenda (což v zemi, kde je běžně volební účast kolem 20 - 30 procent může být i 50% účast voličů). Navíc ještě existuje tendence některé skupiny témat politické praxe z dosahu referenda zcela vyloučit.
Existují i další způsoby projevu vůle občanů, např. petice, které sice nemají u nás charakter zákonodárné iniciativy (v některých demokraciích mají), ale vysoká podpora nějaké petice (odpovídající takovému počtu voličů, kteří by již "mohli zahýbat" výsledkem voleb), může představovat pro politickou třídu Damoklův meč a bude tendence jí alespoň formálně vyhovět.
V některých státech podléhají volbám i část exekutivy a justice, což může mít jak pozitivní tak i negativní dopad (u nás by to nejspíš mělo přinejmenším v prvních desetiletích po zavedení dopad jednoznačně pozitivní).
Vcelku zajímavým prvkem demokracie, uplatňovaným v původních antických demokraciích, byla ostrakizace, tedy vyloučení (na základě prosté většiny hlasů občanů) určitého konkrétního politika z veřejného života a případně jeho nucený exil. Touto cestou bylo možno cíleně zbavovat politickou scénu antidemokratických a jinak škodlivých elementů. Zcela jistě by stálo za úvahu tento demokratický prvek u nás obnovit (či spíš zavést).

Dělba práce v demokracii

Pokud demokracie funguje alespoň jakžtakž správně, tak je situace naprosto stejná, jako když např. zadám staviteli mého domu finanční limity a některé speciální požadavky, a je na jeho odbornosti, aby se s nimi vyrovnal.
Řeknu-li mu "chci, aby dům měl půdu", tak je mi šumafu, zda tam budou trámy, betonové sloupky nebo kovová konstrukce, případně zda štíty domu budou mít nahoře polovalbu nebo valbu. Nicméně rovnou střechu za splnění svého požadavku považovat nebudu. Chci-li bezbariérový pohyb po domě, tak schodiště či žebříky, byť třeba architektonicky velmi efektní, nebudou asi ono pravé ořechové. Chci-li na WC umyvadlo hned vedle záchodové mísy, tak se stavitel bude divit, pokud neprodělal norovirózu (jednu ze skupiny viróz, které se nesprávně, leč vžitě, označují jako "střevní chřipka), při níž se člověk vyprazdňuje oběma konci trávicího ústrojí současně, leč já jako zadavatel ji prodělal, a protože toto onemocnění nezanechává trvalou imunitu, tak po této zkušenosti takovéto uspořádání WC prostě chci. Jak povede trubky k tomu umyvadlu a k té záchodové míse, to je jeho věc a jeho odbornost.
Rovněž se mu zcela jistě nebudu plést do výpočtů statiky domu, maximálně budu např. chtít rezervu v základech pro přistavování dalšího patra, bude-li to někdy zapotřebí a bude-li to ekonomicky možné, abych nemusel v takovém případě nyní stavěné základy rozkopávat.
Jinými slovy: Jsou to občané, kteří by měli rozhodovat o tom, kam má stát směřovat a jaké parametry má mít (což jsou otázky naprosto zásadní, kterým porozumí i naprostý laik, jako ten stavebník zda chce nebo nechce mít půdu či umyvadlo vedle záchodové mísy). Oněmi "podrobnými technickými detaily, kterým občané nerozumí" nechť se zabývají profesionální politikové, ale pouze v intencích toho, co si přejí občané.
Jinými slovy, pokud si občané, navzdory dobroserům a zločincům, odhlasují zrušení zákazu trestu smrti, tak od politiků chtějí jako adekvátní reakci zrušení či vypovězení příslušných mezinárodních smluv a nikoli blekotání, že to s ohledem na mezinárodní smlouvy nejde.

Další aspekty citovaného textu

Pokud se podíváme na citovaný text soudruhů Achena a Bartelse, potom vidíme, že obhajují své téze vyslovenými nesmysly.
Například se ohánějí rozporem mezi tím, že se podle průzkumů 65 procent voličů se domnívá, že vláda málo přispívá na chudé a jen 25 procent, že vláda dává málo na sociální podporu. V tomhle, pochopitelně, naprosto žádný rozpor není. Na chudé jde prostě málo peněz, přestože velké množství prostředku je viditelně (i pro významnou část občanů) vyhazováno z okna či splachováno do záchodu cestou sociálních dávek a nejrůznějších s tím spojených nákladů. Výsledek průzkumu tedy odpovídá tomu, že občané vidí zoufalou neefektivitu systému přidělování sociálních dávek a těch 40 procent by tento systém rádo vidělo překopaný tak, aby peníze šly cíleně lidem skutečně potřebným.
Stejně tak "použití vojenské síly" a "jití do války" jsou dvě zcela odlišné věci: Použitím vojenské síly bylo i např. zajetí a odstřelení Usámy bin Ládina komandem speciálních jednotek, aniž by bylo nutno jít do války s Pákistánem, na jehož území se to odehrálo. Použitím vojenské síly je i řada úspěšných akcí na osvobození rukojmí držených teroristy a ani v takových případech nejde o regulérní válku. Konec konců, i válka v Zálivu mohla být pojata jako vojenský nájezd a nikoli jako regulérní válka. A je velmi pravděpodobné, že v situaci, kdy v době první války nebyla politická vůle odstavit Saddáma od moci, by byl výsledek srovnatelný, či spíš lepší, než byl výsledek toho, co se skutečně stalo.
Citovaní pánové jsou zcela viditelně blekotalové naprostých nesmyslů.
Čímž se dostáváme k dalšímu aspektu celého problému: Je nám sugerováno, že zde máme jakousi "elitu", která pečlivě sleduje politickou situaci i další aspekty světového i vnitřního dění a geniálně vymýšlí strategické a taktické kroky, naprosto nepochopitelné obyčejným smrtelníkům, ale zcela jistě "šíleně užitečné".
V reálu se ovšem jedná o humanitní pseudovzdělance, vyučené v sofistifikovaném blekotání naprostých nesmyslů na filozofických a humanitních studiích, kteří nejsou schopni koherentní myšlenky a pokud se jim něco tak strašlivého přihodí, tak stejně neovládají žádný postup, jak to ze sebe dostat ven.
Sokalova aféra, kterou jsem na tomto blogu již několikrát citoval, zcela jednoznačně ukázala, že výstupem těchto "věd" jsou informačně bezcenné bláboly, s nimiž jsou "vystudovaní" naučeni zacházet přibližně stejně jako programy typu Elisa, jaký jsem měl i na Didaktikovi Gama, dejž mu Pánbu v křemíkovém nebi lehké spočinutí, přičemž obsahu těchto blábolů dotyční rozumějí asi jak ten počítač, tj. chytají se určitých slov a frází a na jejich základě generují permutace ze své slovní a frazeologické zásoby. Přitom algoritmus, který používají, je ve svém základu natolik primitivní, že se skutečně vejde (napsaný ve strojovém kódu) i s příslušnou databází slov a frází už do těch pár desítek kB paměti tohoto osmibitového počítače.
Je mi velice líto, ale tyhle lidi prostě za elitu nikdo rozumný považovat nemůže a v naprosté většině případů ani za nimi nic, co by odpovídalo tomuto pojmu, není vidět ani jako výsledek jejich aktivit (výjimky jistě existují, ale nepřevažují). Z tohoto důvodu budu raději, když bude o směrování státu rozhodovat paní, co mi stříhá vlasy, spolu s paní, co mi uklízí kancelář (a dělají to obě dobře) a, pochopitelně, spolu s dalšími podobnými, než nějaká "elita" z pražské kavárny nebo nějaké pseudovysoké pseudoškoly.

Jinými slovy, odborníci, a tím spíše "odborníci" zde nejsou proto, aby rozhodovali o směrování státu a dalších strategckých (ale i zásadnějších taktických) věcech ohledne jeho směrování. Měli by zůstat tam, kde patří, tj. na postu technických pracovníků, kteří dělají to, co jim zákazník (v tomto případě občan) dělat nařídí. Ti, kteří se snaží dostat do rozhodovací pozice a prosazovat cokoli proti vůli občanů, by měli být vykopnuti naprosto stejně jako malíř, který nám natřel zeď v bytě na růžovo místo požadované zelené, protože ta růžová je podle jeho úsudku lepší.

Humanitární ohledy

V souvislosti s dobýváním Aleppa a dalších lokalit, kde obyvatelstvo masově podporuje islámisty z chalifátu, "lidumilové" ječí nad blokováním "humanitární pomoci".

Válka je svinstvo

Válka je totální zlo s totálním utrpením jak vojáků, tak i civilní populace.
Pochopitelně, je to "pokračování politiky jinými prostředky", nicméně se požaduje vůle po těch "jiných prostředcích" sáhnout.
Můžeme si zcela jistě vážit alespoň některých z těch, kdo se snaží snížit utrpení za těchto okolností, třeba zakladatelů Červeného kříže. Nicméně problém spočívá v tom, že snižování negativního dopadu války může mít jako důsledek "snížení prahu" pro rozhodnutí o tom, že politická rozepře přejde do formy válečného konfliktu, nebo že konflikt latentní (jako byla studená válka) přejde do konfliktu "horkého".
Velmi názorně toto popisuje jeden z klasických příběhů ze Star Treku, v němž Enterprise narazila na planety, vedoucí "válku" pomocí počítače, kdy úspěšný počítačem nasimulovaný útok vede k eliminaci "zasažené" populace ve speciálních anihilačních komorách, bez bolesti, krve, materiální devastace a kulturních ztrát. Enterprise nakonec bojový simulátor zničí a před znesvářené strany postaví pouze dvě alternativní možnosti: Buď ve válce pokračovat reálnými jadernými zbraněmi se všemi důsledky na obyvatele, ekosystém, hospodářství atd., nebo uzavřít mír. Načež se ukázalo, že ke špinavé a krvavé reálné jaderné válce neexistuje dostatečná politická vůle a ani podpora ze strany občanů.
Trochu podobný efekt je vidět u některých konfliktů v rozvojových zemích, kde člověk vyslověně cítí spekulaci typu: "Teď si to tady všechno rozmlátíme, zničíme, vypálíme, naděláme spousty raněných. Však přijdou blbečkové z Evropy s humanitární pomocí a vše nám tady vyspraví a dobudují, raněné a nemocné uzdraví a my si pak budeme moci dát další kolo".

Jaká pomoc je humanitární?

Tohle je další zásadní otázka.
Přiznávám se, že si opravdu nedovedu představit, jak rozlišit obvaz určený pro zraněnou civilní osobu od obvazu, použitého ke znovuzprovoznění bojovníka či vojáka. Dokonce si ani nedovedu představit odlišení obvazu s nějakým dalším promilitárním využitím (v praxi jsem viděl vytyčení trasy přes minové pole (cvičné, pochopitelně) pomocí prošlých obvazů, obvazy by se daly použít i např. jako materiál na výrobu střelné bavlny apod.).
To samé se týká potravin. Zejména konzervy, jsou zcela běžnou součástí stravních dávek pro vojsko v poli a opět si nedokážu představit rozlišení konzervy "jen pro civily" a "jen pro vojáky". Řekněme si to upřímně, na různém využití té samé substance byla založena i kauza "lehké topné oleje", kdy topivo, nezatížené vysokou daní, bylo účetně i jinak měněno na podstatně dražší (o vysokou daň a další poplatky) motorovou naftu (identického složení).
Léky jsou opět to samé, snad až na nějaké pediatrické speciality.
Další věcí je, že některé léky se dají použít jako surovina na výrobu drog (což se může promítnout do ekonomické situace té strany konfliktu, která to udělá), případně i výbušnin (např. na samém konci druhé světové války vyráběli Němci miny, plněné jododusíkem z jodové tinktury; bouchaly opravdu pěkně, i po jejím skončení).
Jako "humanitární" rozhodně nevidím ani dopravu potravin do obležené hladovějící pevnosti, dobývané právě vyhladověním. Odjakživa toto byl válečný akt, který dodavatele potravin jednoznačně stavěl na jednu ze stran konfliktu, utrpení ubohých civilistů v podstatě věci žádnou roli nehraje.

Odlišení "civilistů"

Už jsem to zde zmínil před nějakou dobou, ale v této souvislosti to raději explicitně zopakuji:
Moderní válka v podstatě znemožňuje oddělení civilní a vojenské složky státní populace během konfliktu. Už "zadělávání na konflikt" je do značné míry založeno na ekonomických faktorech, do nichž se promítá i civilní populace. Toto je faktor, pozorovatelný nejméně od středověku (pomineme-li řadu starověkých konfliktů). Epidemie "černé smrti", která za vlády Karla Čtvrtého protáhla Evropou (první vlna České království minula) byly jedním z faktorů, které vedly k ukončení křižáckých válek - v Evropě ubylo obyvatel a ekonomika šla dolů. Na rozdíl od multikulturalistických blábolů je skutečnost taková, že křížové výpravy byly extrémně náročné na ekonomiku a extrémně ztrátové. Jen v situaci zbohatnutí a zalidnění v době středověkého klimatického optima si Evropa mohla něco takového dovolit (a stejně na to technologicky a logisticky neměla). Takže ozvěnu nastalé situace můžeme vidět v postavě "krále Cyperského", žadonícího u dvora Karla IV. o poskytnutí pomoci na obranu proti islámským útočníkům.
Za druhé světové války už byla situace taková, že byly cíleně bombardovány čtvrti s obyvatelstvem, zaměstnaným ve zbrojovkách, a v případě útoku na Peenemünde, kde byla vyvíjena raketa, později známá jako V2, měly ubikace techniků vyšší prioritu než technická zařízení a sklady. Je to logické, pokud není stát v posledním tažení (asi jako Německo od přelomu let 1944 a 45), má pro něj vyšší hodnotu specializovaný odborník na výrobu (nebo dokonce vývoj) moderních zbraní než jednotlivý voják a logistické náklady na řešení jeho ztráty jsou i vyšší než v případě ztráty vojáka.
Uvedený stav je výsledkem technického vývoje. Ve středověku (před husity) byl voják vysoce specializovaný odborník, který se prakticky celý život udržoval ve formě, a proto byl jen minimálně použitelný pro běžné ekonomické aktivity. Tím nemám na mysli pouze rytře, coby vrstvu urozených a elitních profesionálů, ale i běžné "kmány", bojující mečem nebo lukem nebo něčím podobným.
Husité do toho vnesli změnu, spočívající v tom, že v podstatě každý venkovan mohl účinně bojovat, protože mlácení cepem do nepřátelských hlav nebylo nic v principu odlišného než mlácení cepem do snopů, které měli venkované "v rukou". To samé se týká narovnaných kos a využití dalšího zemědělského nářadí k boji.
Později se objevilo nasazení zbraní na střelný prach. Opět je třeba uvést, že tyto zbraně, až po vznik a masívní nasazení opakovaček ve válce Severu proti Jihu nebyly účinnější než luky. Měly menší nebo maximálně stejný dostřel, jejich kadence za lukem těžce zaostávala. Kvalitní lukostřelec dokázal vytřelit šest dalších šípů, než první dosáhl cíle, a přitom každý z nich individuálně zamířit na konkrétní cíl. Tuto kadenci lukostřelby překonaly až první kulomety na konci 19. století, první masívní nasazení bylo v bitvě u Omdurmánu v roce 1898, kdy jejich použitím britské expediční vojsko deklasovalo islámistické povstalce, vedené nástupcem Mahdího Abdulláhem (ten z této bitvy úspěšně utekl, ale byl zlikvidován za rok a několik měsíců u Kordofánu i se zbytky mahdistického vojska).
Obrovskou výhodou už primitivní muškety však byla skutečnost, že se dala vrazit do rukou "mírně vycvičené opici", sebrané rovnou z hnojiště i s vidlemi, a během několika dnů ji naučit střelit rovnou před sebe na nepřítele. Tak, aby ve vzdálenosti, na kterou se mv té době střílelo, letela kulka cca 1,5 m vysoko. Ve skutečnosti hlavní část (i časová investice) výcviku spočívala v tom tyto rekruty donutit se bát více vlastních důstojníků a poddůstojníků než smrti (a tedy i palby nepřítele). Vyhrávalo to vojsko, jehož vojáci si udrželi kázeň delší dobu (pokud je tedy nevedl nějaký taktický antitalent na zbytečnou smrt). Určité "osvěžení" znamenala vysoce motivovaná revoluční vojska (typicky revoluční a pak Napoleonova Francie), nicméně prvky bezduchého (a v podmínkách tehdejšího stavu zbrojní technologie kontraproduktivního) drilu se udržovaly ještě za zmíněné americké občanské války a byly jedním z faktorů krvavosti jejích bitev.
A když jsme u té Ameriky - indiáni nepodlehli kolonistům proto, že by jejich luky na evropské zbraně nestačily, ale proto, že šíp byl výrazně dražší než kulka (z hlediska sociálních nákladů na jeho výrobu) a indiánů, žijících z lovu, bylo podstatně méně než evropanů. Ještě u Little Big Hornu indiáni dokázali zmasakrovat Custerovu Sedmou kavalerii, přestože již byla vyzbrojena winchestrovkami a colty.
Islám toto ještě akcentuje dětskými sebevražednými atentátníky, kdy jejich jedinou potřebnou kvalifikací je dostat se nenápadně do blízkosti cíle. Opět nejde, už z principu věci, o někoho nenahraditelného, na rozdíl od kvalifikovaného dělníka či řemeslníka. A opět nelze (zejména v průběhu shazování bomby), odlišit dítě připravované na takovouto kariéru od jiného.
Z výše uvedeného plyne, že voják, vyzbrojený moderní zbraní, nepotřebuje nejaké superspeciální a celoživotní vzdělání. Pomíjím vojenské specialisty a příslušníky elitních jednotek, kteří ovšem sami zpravidla války nevyhrávají, o tom viz např. "Mýtus elitního bojovníka" od F. Novotného (první, druhý a třetí díl).
Naopak specialista na nějaký vysoce sofistifikovaný úkon, bez nějž se nedá vyrobit klíčová komponenta k té či oné zbrani, takovýmto nenahraditelným (nebo alespoň obtížně nahraditelným) specialistou je, bez ohledu na to, že je formálně v civilu.
Konec konců, i v souvislosti s velmi nedávným použitím yperitu chalifátníky, se uvažuje především o cílení likvidaci jeho specialistů, schopných ten yperit vyrobit (a zcela jistě formálně civilů). Podobně se jedná i v souvislosti s omezením šíření jaderných zbraní (a zejména do rizikových států), kdy opět příslušní specialisté jsou terč nejvyšší priority. A někdy i jejich rodinní příslušníci, coby faktor snižování zájmu dalších odborníků se takto nechat pronajmout.

Abych to uzavřel

• válka se nestane "lepší" dodržováním jakýchsi abstraktních pravidel, odpovídajících situaci, která v reálu nikdy neexistovala
• navíc je krajně sporné, zda méně odpudivá a méně hrozná válka je žádoucí "z vyššího principu mravního"
• odlišení civilního a vojenského sektoru (od materiálů po osoby) v reálu není možné

Z tohoto důvodu se nářky "pachatelů dobra" naprosto jednoznačně míjejí s realitou, a tudíž jsou masově pragmaticky ignorovány.

Havlova amnestie

I prameny, které v souvislosti se dnešním výročím Václava Havla jednoznačně adorují, uvádějí jako "spornou" Havlovu amnestii z ledna 1990. Dle mého soudu lze tomuto politikovi vyčítat (a právem a úspěšně) jiné věci, ale tohle ne.

Amnestie 1. 1990

K uvedenému datu vyhlásil Václav Havel zatím nejrozsáhlejší amnestii v našich dějinách (chybí, pochopitelně, relevantní údaje o podobných aktech v raném středověku, a nelze do kategorie "amnestie" řadit likvidaci nacistických věznic a koncentráků). Týkala se cca 23 000 osob z celkového počtu 31 000 uvězněných. Amnestovány byly osoby, odsouzené za úmyslné trestné činy do dvou let a za neúmyslné do tří let. Dalším osobám byl o třetinu až polovinu výkon trestu zkrácen. Amnestie se explicitně netýkala pachatelů vražd, znásilnění, některých dalších závažných trestných činů a rovněž zvlášť nebezpečných recidivistů.
Pokud tedy Wikipedie uvádí, že v jejím rámci byl propuštěn Jozef Slovák, odsouzený za vraždu, který poté další nejméně čtyři vraždy spáchal, pak byl propuštěn buď nedopatřením, nebo jako důsledek sabotérství sil starého režimu.
Když tedy někteří agitátoři dodnes pějí truchlivé songy o "zavalení společnosti kriminálníky", tak buď vycházejí z nepravdivých poplašných zpráv, mnohdy živených cílenou komunistickou a STBáckou agitací, nebo vysloveně blábolí. Seriózní kriminalistické výzkumy ukázaly, že propuštění nesehráli v nárůstu kriminality na začátku 90. let o nic vyšší roli než zbytek populace, který fakticky byl také propuštěn z vězení, kterým bylo celé tehdejší socialistické Československo.

Praktický příklad

V roce 1990 byla zavražděna exvězněm, propuštěným na amnestii, studentka pedagogické fakulty, tehdy již znovu Masarykovy univerzity v Brně. A hned se strhl pokřik, jak "Havlem propuštění vrazi vraždí".
Samotná kauza vypadala tak, že areál fakulty byl prakticky nezajištěný, otevřený do vnitrobloku, kde je i řada obytných domů, už proto, že do některých částí fakulty byl tehdy přístup pouze přes její dvorní trakt. Součástí těchto do dvora otevřených učebních prostor byla i tělocvična a k ní přilehlé sprchy a záchody. Ty byly navíc naprosto nezajištěné, takže studentky, zejména při otevřených oknech, představovaly lákavou podívanou pro lidi v protějších budovách (byť ti potřebovali nejspíš alespoň divadelní kukátko).
Pachatel si vyhlédl cíl i s ohledem na obvyklý pohyb osob v rámci týdenního režimu a vypravil se cíleně (přes ploty mezi zahrádkami se musí dostat kdokoli, kdo zvládl na vojně "opičí dráhu" v plné polní) tak, aby "odlovil" nějakou opožděnou studentku. To se mu, bohužel, podařilo a neskončilo to, opět bohužel, jen "pouhým" znásilněním, ale jejím zavražděním.
Hlavní problém s amnestií ovšem spočívá v tom, že pachatel v době amnestie měl jen pár týdnů do propuštění po řádném vypršení trestu, a v době, kdy onen hrůzný čin začal připravovat, by už stejně byl na svobodě i bez ní.

Důvody amnestie

Jako hlavní důvod se rýsuje skutečnost, že normalizační režim se, na rozdíl od komunistického teroru 50. let, snažil své odpůrce kriminalizovat do ranku běžné kriminality. Paragrafy, za které se věznilo a popravovalo za Gottwalda, sice zůstaly v platnosti, ale byly používány méně a pokud to jen trochu šlo, tak vůbec ne.
Bylo daleko jednodušší např. odsoudit šiřitele samizdatových textů z "porušování autorských práv", případně "krácení daní" a jiných podobných činů, na které "slyší" i demokratická justice (zejména pokud je procpána "užitečnými idioty" a komunistickými agenty, jak to bylo v západní Evropě té doby už téměř standardem), než je soudit za explicitně "protikomunistickou" činnost, která pořád ještě vyvolávala v západní veřejnosti sympatie.
Za "porušování autorských práv" byli zcela běžně odsuzováni ti z mé generace, co si pouštěli např. propašované nahrávky Karla Kryla, nebo si ty písničky zpívali u táboráku. Z tohoto důvodu se u této generace nedočkaly příliš velkých sympatií (post)komunistické organizace jako OSA, které v podstatě dělají to samé, co dělaly za Husáka, byť třeba pod formálně jinou hlavičkou.
Bylo tudíž prakticky nemožné "papírově" zjistit, kdo "sedí" za opravdu kriminální aktivitu, kdo za to, že se choval podle "přirozeně tržních" principů, a kdo za to, že byla "papírově" převedena jeho protirežimní činnost do ranku obecné kriminality.
A v rámci tehdejší komunistické policie a justice nebyl nikdo, kdo by mohl skutečně poctivě, bez komunistické zlovůle a svévole, "oddělit zrno od plev".
Z tohoto důvodu byla plošná amnestie v takovém rozsahu a takto koncipovaná velice rozumným aktem a já na ní neshledávám nic špatného, ani s tím prakticky jednogeneračním časovým odstupem.

Co bylo naopak špatně

Václav Havel velice dobře detekoval, že komunistická policie a justice jsou v podstatě nepoužitelné, z toho plyne i výše probíraná amnestie z ledna 1990. Špatně udělal jednoznačně to, že policii a justici cíleně nedemokratizoval. Je v podstatě jedno, zda se tak (ne)stalo na základě nějakých zákulisních dohod, nebo čistě v důsledku mylné představy, že vytvořením tržního a demokratického prostředí (s příslušnou legislativou) dojde k demokratizaci komunistické justice jako celku. To se projevilo jeho plošným potvrzení "na doživotí" komunistických soudců, včetně těch, kteří byli v předchozím období zaangažovaní do politických kauz. Potvrdil v podstatě i ty, kteří v těch politických kauzách způsobili smrt odsouzených (byť ne explicitně popravou).
Tím zadělal na problém s nímž se potýkáme dodnes, kdy politicky aktivističtí soudci se snaží stát "třetí komorou parlamentu" a pokud nějaký zákon nevyhovuje jejich komunisticko - totalitnímu smýšlení, tak jsou ochotni z něj udělat "právním výkladem" nebo "právním názorem" pravý opak oproti tomu, co je v něm psáno. Čest existujícím výjimkám, leč jsou v naprosté menšině. Vzhledem k tomu, že "osvědčení odborníci" zůstali i na právnických fakultách a vychovali již celou generaci právníků "k obrazu svému" (tedy k ideálu totalitní justice), přenáší se tento problém do dalších let, kdy už dávno měl být utnut, či alespoň "vyhnít".
Dle mého soudu mělo být potvrzeno jen minimum bývalých soudců, a to i za cenu toho, že řada soudů zůstane neobsazena, a stejná čistka se měla udělat i v souvislosti s výchovou nových právníků (i za cenu zaplacení zahraničních profesorů a docentů a tlumočníků k nim). Takováto investice by se už nyní velice významně vrátila, vzhledem k ekonomicky jednoznačně negativním dopadům některých "soudcovských projektů" v současné době (např. systematická a cílená kriminalizace zastupitelů).

Takže pokud v souvislosti s nedožitými osmdesátinami Václava Havla vzpomínáme i na věci, které se mu nepovedly, tak amnestie z ledna 1990 mezi ně rozhodně nepatří.

Šachistky a šátek

Objevila se nová kontraverze: Uvažuje se o umístění příštího světového šachového turnaje do Íránu a šachistky se bouří proti tomu, že by musely hrát v hidžábu.

Šátek

Na tento kus odění se můžeme dívat z několika různých aspektů:
Multikulturalisté vidí v nošení šátku, nejlépe násilně vynuceném, symbol vítězství jejich idolů, pseudointelektuálů z tzv. Frankfurtské školy. Ti nenávidějí evropskou civilizaci, ale bez jejích výdobytků, které není s to poskytovat jakákoli jiná civilizace či anticivilizace, by pozdechali. Tato škola se sice nominálně hlásí k marxismu (neomarxismus), ale její ideje (a zejména politická praxe z nich plynoucí) jsou ve své podstatě ryzí fašismus.
Odpůrci islamizace v něm vidí naopak pokoření žen, a především nemuslimek.
Různí blekotalové blekotají o tom, že tato oděvní součást je v Íránu "zákonná", a tudíž by se nosit měla.
K tomu ještě přistupují různé feministické či feminosportovní organizace, které blekotají na téma, jak by případný bojkot poškodil rozvoj ženského sportu v islámském světě obecně a v Íránu zvláště.

Pragmatický pohled

Od roku 1980 do začátku 90. let jsem hrával závodně go, což sice nejsou šachy, ale nároky na soustředění a intelektuální výkon jsou u této deskové hry přinejmenším srovnatelné.
Dokážu si proto velice dobře představit, jak by mi vadila nějaká nezvyklá oděvní součást, s níž bych se musel během partie nějak potýkat. A ani by to nemusel být islámistický hadr na hlavu, omezující rozhled, sluch, vyvolávající tepelný dyskomfort atd. Dokážu si představit, že by můj výkon za této situace šel minimálně o jednu třídu (v go handicap) dolů.
Už jen z těchto důvodů bych na hraní v oděvu islámských prostitutek rozhodně nepřistoupil a na pořadatele, íránské i mezinárodní, udělal prostředníček. Přijetím této podmínky bych udělal ze sebe blbce a snížený výkon na turnaji by mi pomrvil postavení v žebříčku hráčů. Předpokládám, že základní principy sestavování žebříčků a jejich dopad na kariéru hráče jsou u šachů podobné, tj. že by se horší výkon na turnaji do pořadí a dalších kariérních parametrů jednoznačně negativně promítl.
Je mi líto, ale z tohoto ryze praktického pohledu postoj hráček světové šachistické špičky naprosto chápu a na jejich místě bych se zachoval zcela stejně.
Současně je mi jasné, že blbové z "multikulturních studií" a podobně intelektuálně i vzdělanostně omezení jedinci (jako ostatně celá Frankfurtská škola) ani nemusejí z tohoto hlediska záměrně škodit. Tito lidé nikdy žádný intelektuální výkon nemuseli podat. Tudíž si náročnost (i fyzickou) něčeho takového ani nedokáží představit.
Mohu srovnávat např. náročnost zkoušek z marxismu a jiných společenskovědních hovadin a zkoušek odborných ze studia, které jsem kdysi absolvoval. Ty společenské vědy, to jsou jen bezcenné kecy, poskládané z několika desítek frází, jejichž naučitelnost je na úrovni, například, naučení se několika desítek stran z tisícistránkové učebnice anatomie.

Negativní dopad bojkotu?

Naši proislámističtí soudruzi se rovněž obávají negativního dopadu bojkotu na rozvoj ženského sportu (atd., jak jsem je výše citoval).
Je vcelku zajímavé, že se nikdo v dobách bojkotu rasistické JAR a podobných států neobával, že tím bude narušen rozvoj sportu pro černochy v těchto zemích. Naopak, bojkot na řadě mezinárodních sportovních akcích byl brán jako součást nátlaku na tyto země, aby apartheid a podobné rasistické prasečiny zrušily. A také patrně nějakým procentem přispěly tyto bojkoty k tomu, že se tyto rasistické státy rozložily a byly zlikvidovány.
Stejně tak bojkot na některých sportovních akcích přispěl i k rozkladu socialismu. Včetně toho, že sportovci populaci názorně ukazovali, že útěk z tohoto režimu a následný život v demokratických zemích s tržní ekonomikou je věc žádoucí a spojená s mnoha benefity (takže nakonec to přispělo k pádu prosovětských režimů a "útěkům" celých států pryč ze socialistického bloku).
Z tohoto důvodu bych se nějakého bojkotu absolutně neobával. Naopak, je dle mého soudu velice důležité dávat jasně najevo, že zrůdnou diskriminací žen v islámských státech, jejímž symbolem nucené nošení hadru na hlavě jednoznačně je, neuznáváme a hluboce pohrdáme s těmi, kdo ji prosazují a udržují.
Bojkot sportovních akcí, prováděný stejným stylem, jako s těmi rasistickými státy v minulosti (tedy něco jako "jste méněcenní barbaři, s nimiž slušný civilizovaný člověk nechce mít nic společného") by mohl být součástí tlaku, vedoucího k rozložení islámistických politických systémů. Což, pragmaticky řečeno, je proces pro nás žádoucí, protože snižuje naše ohrožení těmito systémy.
Jistěže dalším aspektem celé věci je, že íránský režim je v podstatě nelegitimní, dosazený islámistickým pučem a udržovaný permanentním násilím, včetně bezuzdného vraždění. Světový šachový turnaj v této zemi by mohl sehrát stejnou roli, jako idiotsky naivní účast sportovců z demokratických zemí na olympiádě v Berlíně v roce 1936, kdy fakticky tito sportovci podpořili nacistický režim se všemi jeho zrůdnostmi (včetně chystaného holokaustu).  Dejme tomu, že tehdy to bylo na bázi nezkušenosti. My ale ty zkušenosti máme, včetně té berlínské olympiády, takže se z podobné akce tak snadno vyvinit nemůžeme.

Z tohoto důvodu plně podporuji postoj světových šachistek a jejich právo neúčastnit se na turnaji v íránském islámistánu.