V čem nesouhlasím s panem T. Okamurou

Každý čtenář mých textů na politická témata patrně musel pozorovat, že moje politické názory jsou většinou velice blízké tomu, co má v programu SPD. Mám poněkud rozdílný pohled na řešení vztahů u G a L párů, nicméně v současné době jde o něco aktuálnějšího, což jsou občané Ukrajiny na našem území.

Názor pana Okamury

Pan Okamura zastává názor, že po skončení války na Ukrajině musejí být občané Ukrajiny, kteří zde fungují na základě uprchlického statusu (ať už se to právně pojmenovává jakkoli), vráceni zpět na Ukrajinu.
Představuje si tedy cosi na způsob biblického exodu, ba spíš rozsáhlejšího, protože podle všeho těch Židů v "egyptském zajetí" nebylo zdaleka tolik, jako je u nás občanů Ukrajiny, možná i méně než desetina.
Takový exodus by byl možný patrně jen formou zákona, který by vysidloval či nuceně deportoval občany Ukrajiny z Česka pod hrozbou nějakých citelných sankcí, či s užitím explicitního násilí.

Proč to vidím jinak

Pokud válka na Ukrajině skončí, tak, i kdyby skončila "včíl", bude část Ukrajiny, z níž pochází velké procento uprchlých Ukrajinců, okupována Ruskem, a s tím nic neuděláme, leda by se do čela států NATO dostal šílenec formátu Kim Ir Sena, který prohlašoval, že je možné na Američany a Jižní Korejce zaútočit atomovkami, protože Američané nebudou mít odvahu tyto údery oplatit. Nyní by se, pochopitelně, útočilo na Rusko, které má těch atomovek (včetně jaderných hlavic a podobných forem jaderných náloží) víc, než měly tehdy USA. A Rusko by v případě jaderného útoku na své území bylo zahnáno daleko více do kouta než by byly zahnány USA jaderným útokem na Jižní Koreu a své základny na jejím území.
Je tedy třeba vzít v úvahu skutečnost, že významná část uprchlíků z Ukrajiny nebude mít kam se vrátit (leda bychom je vyexpedovali Putinovi, ale ten by je nejspíš na území, obsazená Ruskem a vyčištěná od etnických Ukrajinců, nevrátil). Domovy dalších jsou válečnými událostmi totálně zdevastované a na jejich obnovu nebude mít Ukrajina celá desetiletí prostředky, od financí přes materiál až po pracovní síly.
Je také otázka, co se stane se zbytkem Ukrajiny. Je dost dobře možné, že její porážka nastartuje podobný proces, jakého byli naši předkové svědky na konci první světové války, kdy se rozpadlo Rakousko - Uhersko. Jednotlivé regiony Ukrajiny mají rozdílnou historii, byly jakž takž slepeny až po VŘSR, ale jsou mezi nimi dlouhodobé rozdíly. Na západě Ukrajiny navíc dominují v populaci neukrajinská etnika (Rusíni, Maďaři, Rumuni atd.), nespokojená mj. se současnými jazykovými zákony, podobně jako Rusové na východě. Po porážce a zhroucení Ukrajiny může dojít k jejímu rozpadu s tím, že z některých nově vzniklých států a státečků by byli etničtí Ukrajinci spíš vyháněni. Takže by po skončení války s Ruskem mohlo dojít k další vlně emigrace Ukrajinců.
Ještě je třeba dodat k oné válce s Ruskem, že jak na území USA, tak i na jihu EU se nacházejí aktivní (a s prokazatelně narůstající aktivitou) supervulkány, které by se teoreticky daly odpálit i raketou typu Orešnik bez jaderných hlavic (Putin se už v případě USA už o něčem podobném zmínil), jejichž exploze by zdevastovala 1/4 - 1/3 území USA a asi víc než polovinu území EU (s bonusem těžké devastace severoafrického a blízkovýchodního středomořského pobřeží).

Ukrajinci

Faktem je, že Ukrajinci představují významnou podporu našeho průmyslu i stavebnictví, nicméně se v některých místech uplatňují i v zemědělství.
Za důležité považuji i to, že Ukrajinci jsou ochotni a schopni se naučit česky a mnozí to zvládnou na úrovni, že téměř nepoznáte jejich odlišnou národnost. Časem tedy pominou i jazykové problémy na školách, které se ze začátku jejich tuzemského pobytu hojně vyskytovaly a naše mizerně řízené školství je spíš akcentovalo než řešilo. Přestože je většina z nich pravoslavná, jsou s námi do značné míry civilizačně kompatibilní a manželské či partnerské páry česko - ukrajinské existují bez nějakých zásadních zádrhelů už nyní.
Ostatně, je vhodné připomenout i posléze svatořečeného pravoslavného kněze Gorazda, který poskytl úkryt členům skupiny Anthropoid ve svém kostele, v jehož kryptě poté proběhl jejich poslední střet s nacisty.
Faktem je, že po začátku války na Ukrajině se jednalo o typicky válečnou emigraci, tj. s převahou žena dětí a pokud v ní byli muži, převažovali muži buď mimo odvodní věk nebo chronicky nemocní / invalidní. Muži z Ukrajiny zde byli už v dobách před válkou, jako typická imigrace za prací. Až ve druhé polovině dosavadního trvání války začali narůstat mezi emigranty muži "válečně jatečného věku", protože začala klesat ochota Ukrajinců umírat za stále zkorumpovanější stát, navíc řízený lidmi, vydělávajícími na válce nehorázné peníze (jistě od začátku, ale nějakou dobu trvalo, než se skandály provalily natolik, že je už nebylo možné ani ututlat, ani informace o nich nadále vydávat za "ruskou propagandu".
Nicméně pořád je imigrace z Ukrajiny do ČR i jinam regulérní emigrace před válkou. Což je rozdíl oproti invazi mladých mužů vojenského věku, jak je tomu v případě emigrantů z islámských zemí, přičemž podezření, že se jedná v podstatě o vojsko, či alespoň pátou kolonu, za účelem vytvoření islámského státu na území EU, stále nabývá na pravděpodobnosti.
Jinými slovy, pořád nám zde převažují mezi Ukrajinskou populací ženy a děti.

Prognóza

Jsem toho názoru, že ženy s dětmi budou mít tendenci se vrátit na Ukrajinu tehdy, až se jejich manželé vrátí z války či zajetí.
V souvislosti s tím druhým je opět nutno poukázat na silně krátkozrakou politiku naší (a nejen naší) vlády, generující nepřátelství mezi námi a Ruskem. Po válce bude potřeba vyjednat s Ruskem co nejrychlejší návrat zajatců. Ten nebude úplně v zájmu Ruska, protože ti "vo glubinach sibirskych rud" (ruda = důl) mohou pracovat pro Rusko až do svého totálního spotřebování.
Důležité také je, že s Ruskem téměř jistě nebudeme jednat z pozice vítěze, ale poraženého (protože stojíme na straně Ukrajiny, která bude s vysokou pravděpodobností poražena). Takže slušné vztahy s Ruskem by mohly přispět k úspěchu takového jednání.
Nicméně část zde žijících Ukrajinek je neprovdaná. Jiné se dozvěděly, nebo dozvědí, že jsou válečné vdovy. Další Ukrajinky nám v tuzemské emigraci dorůstají a ještě dorostou. Ukrajinců zde není tolik, a ti z předválečné doby jsou většinou ženatí, protože motivací jejich příchodu k nám bylo mj. materiální zajištění jejich rodin v tuzemsku vydělanými penězi.
Lze důvodně očekávat, že část Ukrajinek (a troufám si odhadovat, že hodně nadpoloviční) bude mít zájem se v tuzemsku provdat a zůstat zde trvale (a, pochopitelně, získat zdejší občanství). Předpokládám, že zájem bude i z druhé strany, protože spousta Čechů dá přednost Ukrajince, zastávající tradiční hodnoty a postoje k rodině, pro niž je rodina s více dětmi čímsi samozřejmým a pozitivně přijímaným, před těmi Češkami, které programově mít děti nechtějí (pokud se tedy vůbec chtějí vdávat), ať už z důvodu kariéry, ničení si postavy nebo toho, že "dítě leze do peněz". Jak nám to předvádí paní roztleskávačka předvolebních akcí pana premiéra.
Připomínám také historicky opakovaně prověřenou schopnost českého národa přijmout a postupně počeštit osoby s původně odlišnou národnostní identitou.
Pokud se výše uvedená prognóza splní, čeká nás v budoucím desetiletí babyboom, srovnatelný s vlnou "Husákových dětí", který by měl do značné míry vyřešit současný katastrofální stav tuzemských demografických ukazatelů. Pochopitelně, bude nutné velmi tvrdě vyřešit problém ekonesmyslů, škodících naší společnosti mj. i v oblasti porodnosti, i za cenu totálního rozchodu s EU.
Dokážu si, mj. na základě výše uvedeného, představit, že v tuzemsku provdané Ukrajinky a jejich manželé budou v zájmu budoucnosti svých rodin volit spíše strany euroskeptické, než eurohujerské. A z dlouhodobějšího hlediska lze očekávat volbu podobných stran i u dětí z těchto rodin (což by mohli soudruzi ze SPOLU či z Bruselu akcentovat snížením volebního věku). Pokud tedy pan Okamura proti Ukrajincům brojí, připravuje se o potenciální voliče.

Jsem tedy toho názoru, že přistupovat k civilizačně kompatibilním emigrantům z Ukrajiny podobně jako k emigrantům z islámských zemí je dosti hloupé a SPD tento přístup přinese více škod než užitku, včetně toho, že se takto připravuje o možné budoucí voliče.

Další názorná ukázka

Tentokrát toho, k čemu vede rušení očkování.

Co se stalo

Specializovaný vůz, osazený zdravotnickými specialisty, transportoval matku se dvěma dětmi, nakaženými tuberkulózou, do speciální nemocnice v Praze.
Zdravotníci diagnostikovali podezření na tuto chorobu u mladšího dítětě, posléze i u staršího.
Řekněme si to upřímně, bylo také prozkoušeno vozidlo, které je s to přepravit vysoce nakažlivé pacienty (třeba s ebolou). Tuberkulóza sice nakažlivá také je, ale pravděpodobnost nákazy je mnohem menší. Navíc je proti této chorobě významná část populace proočkovaná (zcela jistě zdravotníci, co se na transportu podíleli).

Hlavní problém

Uvedený případ ovšem názorně ukazuje, že ta část odborníků, která se dívala v roce 2010 na zrušení očkování proti tuberkulóze skepticky, měla pravdu.
Toto očkování bylo zrušeno v době, kdy se na našem území v důsledku jeho zařazení do Schengenu začalo pohybovat daleko více osob ze zemí s nižším hygienickým standardem, kde je tuberkulóza daleko častější než u nás. Navíc hostíme statisíce imigrantů a zahraničních pracovníků z východních zemí, především z Ukrajiny, kde toto onemocnění řádí daleko více než třeba u nás za první republiky.
Dále u nás od konce 90. let narůstají komunity bezdomovců a dalších sociálně vyděděných lidí, kteří v důsledku špatné výživy, alkoholismu, stresu a podobných negativních vlivů mají daleko vyšší citlivost vůči této infekci, dokonce i bez ohledu na to, že byli jako děti očkovaní.
Velmi problematickým se tento akt stal v situaci náporu ilegálních migrantů, mezi nimiž je otevřená tuberkulóza (tj. s maximálním vylučováním bakterií) relativně častá.
Navíc je nezanedbatelným bonusem tohoto očkování, že částečně chrání i proti lepře, kterou můžeme mezi imigranty očekávat také (a je otázka, zda ji naši lékaři, pro něž je tato nemoc jen neaktuální látkou z dob pregraduálního studia, vůbec budou s to v ranějších stádiích rozpoznat).

Mechanismus očkování

Očkování proti tuberkulóze má, v porovnání s očkováním proti jiným infekcím, odlišný mechanismus. Ta navozují buněčnou nebo protilátkovou imunitu proti strukturám na povrchu infekčného agens (případně proti jeho toxinům), která vede ke vzniku paměťových buněk imunitního systému. Ty se v případě kontaktu s infekcí začnou lavinovitě množit a buď produkovat specifické protilátky, nebo buňky, které vycestovávají do ohniska nákazy a tam ničí příslušné původce choroby.
Imunita proti tuberkulóze je sice rovněž založena na existenci specifických buněk, ale ty se neumějí přeměnit na buňky paměťové. Proto imunita z očkování funguje v podstatě jen u lidí, kteří mají v místě vpichu vleklý zánětlivý proces, vyvolávaný oslabenými mykobakteriemi (=očkovací kulturou). Jakmile se podaří imunitnímu systému tuto infekci zlikvidovat, tak imunita proti mykobekteriím klesá během několika týdnů na úroveň nikdy neočkovaného jedince.
Z tohoto důvodu se účinnost imunizace kontrolovala tzv. tuberkulinovým testem, kdy se tento produkt mykobakterií aplikuje různým způsobem na kůži (injekce do kůže, mastička na poškrábanou kůži apod.) a sleduje se, zda v místě aplikace vzniká zánětlivý infiltrát. Pokud vznikne, znamená to, že ještě probíhá chronická infekce v místě očkování a že je nabuzena imunita proti mykobakteriím.
Tuberkulinový test je pozitivní též u neočkovaných osob v případě probíhající infekce, a jak jsem zmínil výše, je pozitivní i v případě lepry.
To, zda daný jedinec onemocní tuberkulózou, závisí na třech faktorech:

1. Jeho individuální odolnosti, kterou očkování zvyšuje (a některé negativně působící faktory mohou zase snižovat)
2. Vlastnostech konkrétního kmene
3. Masívnosti infekce

Přitom na uvedné položky můžeme hledet jako na určité indexy, přičemž násobek těchto indexů odpovídá pravděpodobnosti, že dotyčný v konkrétní situaci onemocní.
Z toho plyne, že i proočkovaný člověk s velice dobrou imunitou se může (byť je to riziko velmi malé) setkat s velmi agresívním kmenem, který jeho imunitu prolomí. Případně může být velmi silně exponován kmenem "průměrným", což může být např. důsledek nerozpoznaného onemocnění člena domácnosti (případně nehoda u profesionála). Nicméně v obou těchto případech je na tom očkovaný jedinec lépe a onemocní s menší pravděpodobností než neočkovaný.

Námitky proti očkování

Námitky proti očkování jsou založeny na tom, že není stoprocentně účinné a může mít vedlejší účinky.
Problém spočívá v tom, že prakticky žádný léčebný nebo preventivní úkon není stoprocentně účinný a každý má riziko nějakých nežádoucích účinků.
Obecně je nutno vycházet z přístupu cost - benefit, tedy co daný zákrok přinese za pozitivní důsledky a jaké případné negativní důsledky naopak vyvolá.
Útlum očkování proti TBC by byl jistě racionální v situaci, kdy by incidence (počet nových případů za jednotku času, nejčastěji rok) klesala a prevalence lidí s persistující infekcí (=jejich aktuální zastoupení v populaci) byla velmi nízká, takže i riziko pro neočkovanou osobu by bylo velmi nízké.
Jak jsem výše vzpomenul, ani jedna z těchto podmínek nebyla v době ukončení očkování proti TBC splněna. Byrokratický moloch ministerstva zdravotnictví v podstatě tímto rozhodnutím reflektoval situaci, která zde byla na konci 80. let. Od té doby bylo jasné, že výskyt tohoto onemocnění půjde nahoru, a to se všemi riziky, která jsou s ním spojena. Už v 90. letech se rozpadal SSSR a vedlo to k propuštění statisíců "zeků" ze sovětských gulagů, v nichž byla tuberkulóza žádoucí a státem podporovaný prostředek k likvidaci vězňů. Ti roztahali tuto infekci po celém bývalém SSSR, včetně států (především Ukrajiny), odkud k nám dojížděli a dojíždějí lidé za prací.
K tomu se otevřela perspektiva Schengenu, opět se zastoupením států s vyšším výskytem tohoto onemocnění. A to pomíjím skutečnost, že se stále ve větší míře na celém světě objevují multirezistentní kmeny původců tuberkulózy, přičemž léčba jimi způsobených infekcí je neskutečně drahá a její výsledek ve významném procentu vede k neúspěchu.
Celá tato kauza tedy na dřeň ukázala nepružnost a nekvalitu managementu v této oblasti.
Možná bylo toto opatření i určitou úlitbou "lidskoprávním" aktivistům, kteří bojují na tomto poli za "právo" občanů (a zejména dětí) onemocnět infekcemi, které byly za minulého režimu prakticky totálně vymýceny a vyskytovaly se jen importované případy, pokud vůbec nějaké.
Určitou relevantní námitkou může být výše probraná skutečnost, že dobrý výživový (a obecně zdravotní) stav vede k nespecifické odolnosti proti tuberkulóze. Faktem ovšem je, že takováto odolnost není zdaleka stoprocentní a je výrazně nižší než (rovněž nestoprocentní) odolnost získaná očkováním. Na druhé straně ovšem rozhodně nelze akceptovat socialistickou představu tuberkulózy jako "onemocnění z bídy". Tento blud jako takový mj. usvědčuje i obecně známé fatální onemocnění J. Wolkera, který se nakazil od lidí z námezdně pracujících vrstev, ač sám nebyl ani chudý ani vyhladovělý. Podobných případů je, pochopitelně, velké množství.
Navíc už v 90. letech bylo jasné, že se společnost bude polarizovat, a že vzniknou početnější skupiny pauperizovaného obyvatelstva, které rozhodně podmínku kvalitního výživového a zdravotního stavu splňovat nebudou.
Dalším faktorem, který zůstal podceněn, je skutečnost, že se objevili zastánci různých "alternativních" životních stylů, vedoucích k drsné podvýživě a nevyvážené výživě, plně srovnatelné se stavem hladovějících nezaměstnaných za Velké hospodářské krize, nebo obyvatelstva, strádajícího v důledku první či druhé světové války.
Zcela jistě nemohla být předpokládána idiocie vedení německého státu, vedoucí ke zvaní milionů "uprchlíků", mimo jiné prolezlých nejrůznějšími chorobami, včetně exotických kmenů Mycobacterium tuberculosis nebo M. bovis (ono se stejně neví, který z nich popsal R. Koch jako jím objeveného původce tuberkulózy, protože sledování znaků, kterými se tyto druhy od sebe liší, bylo zavedeno až mnohem později a oba vyvolávají stejnou chorobu).

Jsem toho názoru, že očkování proti tuberkulóze by mělo být co nejrychleji obnoveno, včetně doočkování "vynechaných" ročníků, jinak se s případy, jaký byl zmíněn v úvodu, budeme setkávat stále častěji.

Má vstát Hitler?

Týden na svých stránkách vystavil anketu, v níž položil provokativní otázku, zda by lidé podpořili zmrtvýchvstalého Hitlera, pokud by vyřešil "problém s uprchlíky". Byli šokováni záplavou kladných odpovědí, a tak po pár hodinách tuto "nekorektní" anketu zrušili.
Pochopitelně, multikulturalisté ječí o "náccích" a "xenofobech" (apod.) jak zjednaní (a někteří z nich patrně i zjednaní a placení jsou).

Problém je jinde

Pan docent Konvička opakovaně jak na svém blogu, tak i na "xichtoknize", tak i na webu IVČRN, tak i ve veřejných projevech varoval před tím, že pokud nedojde k řešení zcela zjevných snah muslimů o převzetí vlády v této zemi, tak na to veřejnost bude reagovat "zhnědnutím", tedy podporou politiků i politických prostředků, které (na rozdíl od IVČRN, Úsvitu, nebo nyní Bloku proti islámu) budou ležet mimo rámec demokracie. Uvedená anketa ukazuje naprosto názorně, že se nemýlil a stále idiotštější a zjevně mnichovanské až zrádné manévrování významné části našich politiků vede k narůstající nespokojenosti společnosti s politickou třídou jako celkem.
Lidé začínají chápat, že demokracie v rukou současné politické třídy, prolezlé multikulturalismem, ekologismem, neomarxismem a dalšími antihumánními a antidemokratickými ideologiemi, je jen nástrojem, zneužívaným k jejich zotročení s perspektivou závěrečné likvidace. Když president Zeman konstatoval, že nemáme na Klokánky, ale najednou máme mnohonásobně vyšší částku na "uprchlíky", tak se ozval z pražské kavárny šílený jekot. Pochopitelně, negramotný blb z neziskovky nemá představu, že pytel s penězi je v konečné fázi abstrakce státního rozpočtu jen jeden, a že je naprosto jedno, zda z něj naplánujeme takové či makové rozdělení do jednotlivých resortů. Nakonec, když přijdou nějaké mimořádné výdaje (ať už jsou to krachující, a ne zcela vlastní vinou, Klokánky, nebo "uprchlíci", jdoucí v 99 a něco procentech za sociálními dávkami), tak se prostě naplánované peníze k někomu nedostanou, nebo se "nějak spravedlivě" ubere všem. Takže presidentova slova byla naprosto realistická a perfektně i velice názorně obnažila podstatu problému, což ti inteligentnější mezi multikulturalisty dobře vědí, a proto také ten jekot organizovali.

Jak to tedy (asi) je

Nepředpokládám, že by někdo chtěl z kremelského archivu ukrást onu v některých dokumentech předváděnou krabici od bot a nad jejím obsahem provést nekromantický rituál. Jsem také toho názoru, že pokud by to někdo udělal, tak by na něj s největší pravděpodobností vybafl některý z Hitlerových dvojníků (měl jich prokazatelně víc). V tomto ohledu věřím L. Součkovi, který se touto otázkou zabýval a navíc jako stomatolog byl daleko kompetentnější k vyhodnocení věrohodnosti identifikace ostatků z té krabice podle chrupu, kterou berou za vyřešenou někteří z historiků, tedy lidé stomatologií "políbení" ještě méně než já, který z ní má jednosemestrový kurz zakončený zkouškou (já se akorát cítím kompetentní k přijetí Součkových závěrů, protože mé znalosti postačují k tomu, abych pochopil jeho argumenty).
Nepředpokládám ani to, že by někdo chtěl obnovovat Norimberské zákony a třídit lidi podle rasy a ty "nevhodné" fyzicky likvidovat. Na druhé straně v Německu měli při hlasování o největšího Němce v dějinách s Hitlerem stejné problémy, jako u nás při hlasování o největšího Čecha s Járou Cimrmanem (tyhle problémy asi víc než co jiného vyjasňují rozdíl mezi našimi národy).
Naopak předpokládám, že otázka byla běžným čtenářem "přeložena" do polohy: "Chcete raději silný a autoritativní stát, který ale jako benefit nabídne vyřešení problému s 'uprchlíky'?". Jinými slovy, lidé se nedožadují Hitlera, ale Pinocheta. Ten skutečně zasáhl v situaci, kdy byla země rozvracena neomarxisty z vládních křesel (včetně z postu presidenta státu) a zamezil její přeměně na megagulag pod taktovkou sovětských poradců. K podobnému závěru o výsledku ankety dospěl i britský komentátor Rob Cameron.
Běžný čtenář, který je vystaven "demokratickou" exekutivou pod taktovkou "demokratické" EU stovkám a možná tisícům šikan, jasně ukazujících, že tu žádné demokracii pšenka nekvete, je z toho, co je mu předváděno jako "demokracie", znechucen. Konec konců, to ukazuje i postoj šéfky EUnijní diplomacie, Federici Mogheriniové: "dobrovolný systém znamená složitější a delší rozhodování" (přeloženo do "lidštiny": je nutné vyloučit, aby o tom rozhodovali občané nebo jimi volení politici).
Ztrátu silně problematického režimu, nad nímž se politikové, ale i antidemokraté z NGO rozplývají blahem, nepociťuje jako něco, co by ho zvlášť ohrozilo nebo co by nějak hlouběji postrádal. Naopak, na rozdíl od naprosté většiny politiků, chápe, že islamizaci se může úspěšně postavit jen relativně organizovaná a soudržná moc, likvidující všechny a vše, co islamistům pomáhá. Že by tedy jako první byly zrušeny stovky samozvaných organizací, jejichž členové nám za naše peníze blábolí lži o tom, jak je ten islám vlastně šíleně fajn a jací jsme blbové a zápecníci (pokud ne rovnou "xenofobní náckové"), když tu nechceme kamenování za bagatelní činy, jaké v civilizované zemi nejsou ani přestupkem, ženskou obřízku, podřezávání těch, kteří se nějakému muslimovi znelíbí, a to přímo na ulici, a jiné podobné věci, kterými nás tito zcela bezcenní barbaři údajně "kulturně obohacují". Běžný čtenář a řadový občan, na rozdíl od těch, co jsou za to placení (a na naše podmínky velice slušně) chápe, že není možné připustit vznik antiprávních no go zón, které jsou ve větší či menší míře intenzity a rozsahu v řadě západoevropských měst, navzdory tvrzení profesionálních lhářů, že nic takového nikde neexistuje. Zde je odtajněná mapa těchto zón ve Švédsku (str 20 - 29 dokumentu), přitom Švédsko je nám dáváno multikulturními blby jako jeden z následováníhodných vzorů. Pokud někdo tento dokument přeloží do nějakého nám srozumitelnějšího jazyka, případně také tento dokument o kriminalitě imigrantů ve Švédsku, zcela jistě to nebude nějaký multikulturalista z NGO, bohatě placený z našich kapes cestou "evropských fondů", ale nějaký amatérský "zápecník" a "xenofob", případně rovnou "rasista" a "xenofob", ne-li "nácek", protože multikulturalisté budou až do roztrhání těla prohlašovat, že nic takového neexistuje, asi jako Goebbels popíral existenci koncentračních táborů i po osvobození Osvětimi a dalších koncentráků.

Vláda tvrdé ruky?

Uvedená anketa je zcela kompatibilní s faktem, který nám někteří aktivisté tvrdě vyčítají, že v průzkumech (ale nejen u nás) vychází stále vyší míra sympatií pro nastolení "vlády tvrdé ruky". Tito vykladači poměrů přitom kvílejí, jak kdyby podobná vláda znamenala konec demokracie. Což je, pochopitelně, nesmysl.
Stará vojenská zásada praví, že sebedůmyslnější a nákladnější překážka nemá prakticky žádný význam, pokud není pod palbou. Vidíme to nyní zcela názorně na situaci s "uprchlíky", kdy ti nejrůznější překážky hravě překonávají (moře dokonce s naší laskavou, přitom totálně idiotskou, dopomocí, aby se politicky nekorektně neutopili). Ještě více to platí pro nejrůznější ploty, bariéry, brány a podobně. Pokud u nich není ostraha s jednoznačným rozkazem střílet na ty, co se je pokusí překonat, je jejich výroba či výstavba v podstatě jen přehlídkou vyhozených peněz.
Pro zákonnost a udržení zákonných poměrů pak platí, že sebegeniálnější a sebedemokratičtejší zákony musejí být dodržovány, a pokud to nejde "po dobrém", tj. pouhým sociálním tlakem (což právě bývá častější u cizorodých etnik), tak to musí být dosaženo "po zlém". Nedá-li se toho dosáhnout jinak, tak i střelbou do živého.
Pokud dodržování zákonů není důsledně a spravedlivě vynucováno, pak v první fázi nastane určitá nerovnost, kdy některé sociální a etnické skupiny je začnou nedodržovat "na zkoušku" a následně se situace rozštěpí do dvou možných alternativ. V té první si ti, co v principu chtějí, aby zákony dodržovány byly, vyřvou, vybojují, vyvolí (atd.) síly, které zavedou právě "vládu tvrdé ruky" (třeba i toho "Hitlera", či spíše "Pinocheta") a donutí porušovatele silou státu a jeho složek dodržování zákonů. V druhé nastane totální anarchie, neúcta k zákonům a stát se postupně rozpadne, případně si ho rozeberou sousedi. V nejhorším případě převezmou moc na jeho území zločinecké struktury (warlordi), které nakonec teror zavedou také (jak se stalo v Afghánistanu, Somálsku a řadě dalších zemí, kde stát v předchozí fázi rezignoval na boj se zločinem a žádný Pinochet nebyl, bohužel, po ruce). Důsledkem té druhé alternativy je v naprosté většině případů více mrtvol, než kdyby se šlo tou první cestou.
Ta zmíněná důslednost a spravedlivost je velice důležitá, protože ji máme "zadrátovánu" velmi hluboce v hlavách. Jak etologové na dalších primátech, tak i dětští psychologové zjistili, že nespravedlivé chování vyvolává negativní emoce jak u našich "bratranců", tak i u malých dětí, které by teoreticky tak abstraktní pojem neměly znát.
Vynucení zákonnosti, zejména v situaci, kdy si některé skupiny zvykly na zákony kašlat a další si na tom vybudovaly byznis, se, pochopitelně, nemůže dít bez násilí. A zejména to není možné dělat stylem rozkazu ozbrojeným složkám: "udělejte pořádek, ale ať nikomu nezkřivíte ani vlásek na hlavě" (jak se často děje ve starých zemích EU). Naopak, nelze čekat, že přivedení k podřízení se zákonu těch, kdo kalkulují s beztrestností při jeho porušování, popř. jim to za předchozí slabé a neschopné vlády procházelo, bude bez násilí. Bude, bohužel, třeba jasně ukázat (a zpravidla na vícero příkladech, protože "einmal ist keinmal", jak říkají naši sousedé), že výzvy k obnovení pořádku jsou myšleny zcela vážně (doslova smrtelně vážně), a že ten pořádek je pro vládu (stát jako celek) hodnotnější než životy těch, kdo ho porušují.
Státy, kde k onomu vynucování zákonnosti nedochází, se už velice rychle dostávají do stavu, v němž se obyvatelstvo přestává cítit bezpečně. Projevuje se to zcela jednoznačně stále rostoucí emigrací židovských občanů z řady starých zemí EU (mají, na rozdíl od nás, kam utéct), protože tam mají muslimští teroristé v podstatě stále volnější ruce k jejich fyzickému likvidování. Tajné služby řady těchto zemí hlásí, že nestíhají řádným způsobem sledovat masy potenciálních teroristů a v řadě případů jsou pachateli konkrétních teroristických útoků muslimové, kteří pro nedostatek kapacit přestali být důkladně monitorováni (což mimo jiné může signalizovat i to, že muslimové - případně jejich sympatizanti -, v těchto službách nebo jejich okolí zaměstnaní, tyto věci sledují a islámskou komunitu o nich informují).
Je proto naprosto logické, že občané požadují, zejména v souvislosti s přílivem totálně nekompatibilních "uprchlíků", z nichž zejména islám vyznávající většina totálně kašle na jakékoli civilizované zákony, aby se stát projevil jako síla, která bude naprosto nekompromisně vynucovat jejich dodržování. A že podpoří bez váhání i jednání až "na krev", tedy i na střelbu do živého v případě hromadných nepokojů, jaké předvádějí "ubozí a frustrovaní" muslimové v řadě západních zemí. Na něž vlády těchto států reagují, naprosto ke škodě věcí, jako tlupy ustrašených dětí. Prostě takové akce imigrantů, jako "hořící Paříž" by měly být řešeny systematickým a naprosto bezohledným vybitím aktérů těchto masových a organizovaných zločinných aktivit. S nasazením standardní vojenské protipěchotní techniky (kulomety, kartáčové střely z děl a tankových kanonů, protipěchotní palba z minometů, plamenomety atd.). Ano, sluníčkáři tomu zcela jistě budou říkat "vláda tvrdé ruky", ale normální lidé, jejichž majetky a životy přišly při těchto islámských zločineckých aktivitách vniveč (případně tomuto osudu unikly jen shodou náhod), tomu budou říkat "vynucení zákonného stavu".

Zkrátka a dobře, uvedené hlasování je třeba interpretovat asi takto:
Vážení politici, pokud nevyřešíte jediný skutečně významný problém, který nás nyní ohrožuje, tak raději oželíme vás a to, o čem prohlašujete, že je to demokracie, než abychom oželeli sekulární a nábožensky tolerantní (a i v jiných aspektech obecně civilizovaný) charakter naší společnosti a stávajícího státu. A pokud na naší ochraně před muslimským terorem nezačnete urychleně pracovat, tak raději pomůžeme do čela státu někomu, kdo nebude žvanit o demokracii, ale bude dělat něco reálného v náš prospěch, bez ohledu na to, že mu nasadíte psí hlavu "nacisty" či dokonce "hitlera".
Můj osobní názor je ten, že stále je na naší politické scéně dost blbů, kteří budou raději než se starat o životy občanů vymýšlet skrčky a podvody na pana Konvičku, přestože ten se pohybuje hluboko uvnitř hranic demokracie (BL jsou jiného názoru, ale ty považují za nejdemokratičtější státy, když trochu, ale ne moc, nadsadím, jako je Severní Korea, Írán za Chomejního, Kambodža za Pol Pota, Saúdská Arábie a Islámský stát). Mohou dosáhnout maximálně toho, že se do čela lidí, obávajících se islamizace (protože neignorují politicky nekorektní fakta, tak velice dobře vědí, co by to pro ně i celou společnost znamenalo) dostane opravdu někdo, kdo nebude mávat síťkou na motýly, ale pořádnou holí, pokud to nebude rovnou hůl hromová. Předpokládám, že by ho nakonec, po těžkém a duševně bolestném váhání, podpořili i ti, kteří teď podporují toho Konvičku, coby jednoznačného demokrata. Jednoduše proto, že opačná alternativa je daleko horší. A nehledě k tomu (nebo naopak spíš k přihlédnutí k tomuto faktu), že demokracii v řadě západoevropských států s vysokým procentem muslimů v populaci už fakticky (byť to zatloukají a ještě nějakou dobu jistě i budou) začínají odpískávat; jevů, které to potvrzují, je dost a dost.