Matematický pohled na maďarské referendum

Pražskokavárničtí soudruzi jásají nad "Orbánovou porážkou" v referendu o přijímání či nepřjímání "uprchlíků" na základě kvót.

Jaké jsou výsledky referenda?

Referenda se zúčastnilo 42% oprávněných voličů a z nich se proti přijímání "uprchlíků" na základě bruselských kvót vyjádřilo 95%. Ti zbylí hlasovali buď proti, nebo podali různými "vtipnými" způsoby zneplatněné lístky.
Soudruzi #přijímatelé na základě toho prohlašují, že "Orbán prohrál".

Jaká je realita?

95 procent ze 42 procent (tedy procento voličů hlasujících pro odmítnutí kvót z celkového počtu voličů možných) je těsně pod 40 procenty, a protože i výchozí čísla jsou zaokrouhlená, můžeme pro orientaci pracovat s tou okrouhlou čtyřicítkou.
Vcelku jednoduchý výpočet, kterého ovšem absolventi humanitních oborů patrně nejsou schopni*, nám řekne, že teprve kdyby se k těm dvěma procentúm, co přišly a hlasovaly proti nebo alespoň odevzdaly neplatný hlas, přidalo dalších 38 procent oprávněných voličů (a všichni by museli hlasovat proti), tak teprve potom by vznikla "plichta". Což je okrouhle hlasování s osmdesáti procenty voličů (při přesných propočtech bez zaokrouhlování vstuoních dat bychom se dostali někam mezi 78 a 79 procent voličů).
Jinými slovy, premiér Orbán má, bez ohledu na účast pod padesát procent voličů, velice silný mandát k blokování kvót. Už z toho důvodu, že strana, kterou by o volbách podpořilo čtyřicet procent stávajících voličů (nikoli pouze hlasujících) by nejspíš měla v parlamentu velmi pohodlnou nadpoloviční většinu a při nižší volební účasti by mohla sahat i na většinu ústavní.

Totalitní tendence

Soudruzi kavárníci, sluníčkáři i #přijímači jsou společně se soudruhy bruselskými fascinováni vysokými počty volících. Ty jsou obvyklé v totalitních státech, takže i u nás jsme byli zvyklí chodit volit z nějakých osmadevadesáti procent a více než devětadevadesát procent hlasujících dát hlas "míru a socialismu". Podobně se volí i v některých přetrvávajících diktaturách typu Severní Koreje.
Druhou věcí je, že požadavky na vysokou účast občanů při referendu "aby bylo platné" jsou zcela jednoznačně antidemokratickým požadavkem. Je za nimi snaha zajistit, aby pokud možno žádné referendum platné nebylo. Je příznačné, že při referendu o vstupu do EU žádný požadavek na procento voličské účasti vyhlášen nebyl a pro vstup do ní u nás hlasovala méně než polovina oprávněných voličů.
Z tohoto důvodu je také třeba co nejsilněji tlačit na to, aby referenda, jak místní tak i celková, byla platná a pro zastupitelstva závazná i v případě minimálního počtu hlasujících. Pokud někdo namítá, že "je to nedemokratické", pak je to naprosto stejně nedemokratické jako to, že nám vládnou strany, které dostaly suma sumárum i s počty nehlasujících, a dale hlasů propadlých a neplatných, hlas jen od snad necelé třetiny oprávněných voličů. A v případě senátorů se často jedná o hlasy kolem deseti procent oprávněných voličů, které pošlou kandidáta ze druhého kola do senátu.

Skutečný výsledek referenda

Realita je taková, že příznivci #přijímání by museli při tak velkém podílu občanů hlasujících proti vyhrát referendum s téměř 80% účastí voličů, což je na volby v demokratických zemích (a referenda zvláště) obrovské a v reálu (mimo státy s povinnou volební účastí) nedosažitelné. A je rovněž velmi nepravděpodobné, že by skutečně všichni voliči "navíc" hlasovali pro kvóty. Spíš se dá předpokládat, že by i referendum s povinnou volební účastí, a tedy blízkou sto procentům, vyšlo proti kvótám, byť ne s tak vysokou převahou.
Premiér Orbán tedy skutečně získal od voličů mandát se kvótám vzepřít.
Bruselské týpky to více-méně reflektují tím, že přecházejí na další předem připravenou obrannou linii, danou blekoty nad Lisabonskou smlouvou. Tato smlouva je skutečně nakoncipovaná tak, aby německému nazilandu dala možnost diktovat podmínky celé EU (pár stafážistů, zkorumpovaných či jinak motivovaných, hlasujících velice často v explicitném rozporu s mandátem, který mají od vysílajícího státu, si najdou vždy, jako si v roce 1939 našli svého Háchu či Moravce).
Z této skutečnosti také plyne jediný rozumný závěr, který ovšem je natolik rozumný, že bude EUropolitiky silně odmítán, a tím je pád Lisabonské smlouvy, která jednoznačně stojí v základech současné krize EU.

Jak jsem již uvedl, v čele EU se nenachází ani jeden kvalitní politik, který by si tuto skutečnost jednak uvědomil a jednak "měl gule" spáchat nějakou zásadnější reformu. Z tohoto důvodu se EU bude plácat stále blíž a blíž propasti, kterou na ni učitelka života má připravenu. Jedinou racionální akcí zemí V4 nebo V4+ je proto co nejrychlejší zahájení prací na odchodu z ní.

____________________
* Teď jsem kdesi v diskusích našel krásnou myšlenku, kterou jako takovou, tj. nikoli svou, předkládám:
Mohla by se dělat vedle matematické olympiády i matematická pasrolympiáda, v níž by absolventi humanitních fakult počítali příklady na trojčlenku a podobné triviální postupy a obecenstvo jim fandilo

Je skutečně politika záležitostí jen odborníků?

Z dnes již otevřeně antidemokratických a v reálu fašistických zdrojů jsme ujišťováni o tom, že demokracie je vlastně jen "mýtus pro lháře a šarlatány". A že žádná demokracie v zásadě nemůže existovat, protože společnost i stát jsou příliš složité na to, aby se v nich vyznal prostý občan, který v důsledku pracovního vytížení a péče o rodinu nemá čas se těmto vysoce specializovaným otázkám věnovat.

Pojetí demokracie

V úvodu citované Britské listy pozitivně (alespoň jsem nezaznamenal nic, čím by si udrželi od recenzovaného textu "Demokracie pro realisty" od Christophera Achena a Larry Bartelse nějaký odstup) hodnotí "vědeckou práci", která v podstatě odmítá demokracii jako takovou.
Hlavní argumenty jsem citoval v úvodu: "Všechno je moc složité", "voliči ničemu nerozumějí a proto rozhodují špatně" s kontextem "voliče je třeba z rozhodování vyloučit, bez ohledu na to, zda bude následný stav pro forma nazýván demokracií, nebo už nikoli".

Demokracie v reálu

Nejčastěji vidíme demokracii zastupitelskou, kdy občané cestou voleb (které mohou probíhat různým způsobem) delegují část rozhodovacích pravomocí na zastupitele, provádějící legislativní agendu a nějakým způsobem jmenující a ovlivňující exekutivu, provádějící běžnou vládní (a státní vůbec) agendu.
Hlavní nevýhodou uvedeného způsobu demokracie je skutečnost, že politické strany a seskupení nabízejí "balík" programových cílů, s nímž se volič více či méně ztotožňuje, a nakonec volí "nejmenší zlo", tedy stranu, jejíž program se nejvíce blíží jeho preferencím (nebo alespoň těm prioritním). Alternativou jsou (u nás) volby senátní, kde tento "balík" je vázán na konkrétní osobnost, což je zpravidla čitelnější než partajní program.
V některých státech (u nás minimálně) je využíváno referendum, v němž voliči přímo rozhodují o určité konkrétní otázce. Problémem může být to, zda je referendum reálně vyvolatelné a následně závazné. Lze stanovit, a zkorumpovaní šmejdi v našich zavedených stranách to názorně předvádějí, takové podmínky, kdy vyvolání referenda je v praxi nemožné. Případně lze stanovit i nereálné podmínky pro závaznost referenda (což v zemi, kde je běžně volební účast kolem 20 - 30 procent může být i 50% účast voličů). Navíc ještě existuje tendence některé skupiny témat politické praxe z dosahu referenda zcela vyloučit.
Existují i další způsoby projevu vůle občanů, např. petice, které sice nemají u nás charakter zákonodárné iniciativy (v některých demokraciích mají), ale vysoká podpora nějaké petice (odpovídající takovému počtu voličů, kteří by již "mohli zahýbat" výsledkem voleb), může představovat pro politickou třídu Damoklův meč a bude tendence jí alespoň formálně vyhovět.
V některých státech podléhají volbám i část exekutivy a justice, což může mít jak pozitivní tak i negativní dopad (u nás by to nejspíš mělo přinejmenším v prvních desetiletích po zavedení dopad jednoznačně pozitivní).
Vcelku zajímavým prvkem demokracie, uplatňovaným v původních antických demokraciích, byla ostrakizace, tedy vyloučení (na základě prosté většiny hlasů občanů) určitého konkrétního politika z veřejného života a případně jeho nucený exil. Touto cestou bylo možno cíleně zbavovat politickou scénu antidemokratických a jinak škodlivých elementů. Zcela jistě by stálo za úvahu tento demokratický prvek u nás obnovit (či spíš zavést).

Dělba práce v demokracii

Pokud demokracie funguje alespoň jakžtakž správně, tak je situace naprosto stejná, jako když např. zadám staviteli mého domu finanční limity a některé speciální požadavky, a je na jeho odbornosti, aby se s nimi vyrovnal.
Řeknu-li mu "chci, aby dům měl půdu", tak je mi šumafu, zda tam budou trámy, betonové sloupky nebo kovová konstrukce, případně zda štíty domu budou mít nahoře polovalbu nebo valbu. Nicméně rovnou střechu za splnění svého požadavku považovat nebudu. Chci-li bezbariérový pohyb po domě, tak schodiště či žebříky, byť třeba architektonicky velmi efektní, nebudou asi ono pravé ořechové. Chci-li na WC umyvadlo hned vedle záchodové mísy, tak se stavitel bude divit, pokud neprodělal norovirózu (jednu ze skupiny viróz, které se nesprávně, leč vžitě, označují jako "střevní chřipka), při níž se člověk vyprazdňuje oběma konci trávicího ústrojí současně, leč já jako zadavatel ji prodělal, a protože toto onemocnění nezanechává trvalou imunitu, tak po této zkušenosti takovéto uspořádání WC prostě chci. Jak povede trubky k tomu umyvadlu a k té záchodové míse, to je jeho věc a jeho odbornost.
Rovněž se mu zcela jistě nebudu plést do výpočtů statiky domu, maximálně budu např. chtít rezervu v základech pro přistavování dalšího patra, bude-li to někdy zapotřebí a bude-li to ekonomicky možné, abych nemusel v takovém případě nyní stavěné základy rozkopávat.
Jinými slovy: Jsou to občané, kteří by měli rozhodovat o tom, kam má stát směřovat a jaké parametry má mít (což jsou otázky naprosto zásadní, kterým porozumí i naprostý laik, jako ten stavebník zda chce nebo nechce mít půdu či umyvadlo vedle záchodové mísy). Oněmi "podrobnými technickými detaily, kterým občané nerozumí" nechť se zabývají profesionální politikové, ale pouze v intencích toho, co si přejí občané.
Jinými slovy, pokud si občané, navzdory dobroserům a zločincům, odhlasují zrušení zákazu trestu smrti, tak od politiků chtějí jako adekvátní reakci zrušení či vypovězení příslušných mezinárodních smluv a nikoli blekotání, že to s ohledem na mezinárodní smlouvy nejde.

Další aspekty citovaného textu

Pokud se podíváme na citovaný text soudruhů Achena a Bartelse, potom vidíme, že obhajují své téze vyslovenými nesmysly.
Například se ohánějí rozporem mezi tím, že se podle průzkumů 65 procent voličů se domnívá, že vláda málo přispívá na chudé a jen 25 procent, že vláda dává málo na sociální podporu. V tomhle, pochopitelně, naprosto žádný rozpor není. Na chudé jde prostě málo peněz, přestože velké množství prostředku je viditelně (i pro významnou část občanů) vyhazováno z okna či splachováno do záchodu cestou sociálních dávek a nejrůznějších s tím spojených nákladů. Výsledek průzkumu tedy odpovídá tomu, že občané vidí zoufalou neefektivitu systému přidělování sociálních dávek a těch 40 procent by tento systém rádo vidělo překopaný tak, aby peníze šly cíleně lidem skutečně potřebným.
Stejně tak "použití vojenské síly" a "jití do války" jsou dvě zcela odlišné věci: Použitím vojenské síly bylo i např. zajetí a odstřelení Usámy bin Ládina komandem speciálních jednotek, aniž by bylo nutno jít do války s Pákistánem, na jehož území se to odehrálo. Použitím vojenské síly je i řada úspěšných akcí na osvobození rukojmí držených teroristy a ani v takových případech nejde o regulérní válku. Konec konců, i válka v Zálivu mohla být pojata jako vojenský nájezd a nikoli jako regulérní válka. A je velmi pravděpodobné, že v situaci, kdy v době první války nebyla politická vůle odstavit Saddáma od moci, by byl výsledek srovnatelný, či spíš lepší, než byl výsledek toho, co se skutečně stalo.
Citovaní pánové jsou zcela viditelně blekotalové naprostých nesmyslů.
Čímž se dostáváme k dalšímu aspektu celého problému: Je nám sugerováno, že zde máme jakousi "elitu", která pečlivě sleduje politickou situaci i další aspekty světového i vnitřního dění a geniálně vymýšlí strategické a taktické kroky, naprosto nepochopitelné obyčejným smrtelníkům, ale zcela jistě "šíleně užitečné".
V reálu se ovšem jedná o humanitní pseudovzdělance, vyučené v sofistifikovaném blekotání naprostých nesmyslů na filozofických a humanitních studiích, kteří nejsou schopni koherentní myšlenky a pokud se jim něco tak strašlivého přihodí, tak stejně neovládají žádný postup, jak to ze sebe dostat ven.
Sokalova aféra, kterou jsem na tomto blogu již několikrát citoval, zcela jednoznačně ukázala, že výstupem těchto "věd" jsou informačně bezcenné bláboly, s nimiž jsou "vystudovaní" naučeni zacházet přibližně stejně jako programy typu Elisa, jaký jsem měl i na Didaktikovi Gama, dejž mu Pánbu v křemíkovém nebi lehké spočinutí, přičemž obsahu těchto blábolů dotyční rozumějí asi jak ten počítač, tj. chytají se určitých slov a frází a na jejich základě generují permutace ze své slovní a frazeologické zásoby. Přitom algoritmus, který používají, je ve svém základu natolik primitivní, že se skutečně vejde (napsaný ve strojovém kódu) i s příslušnou databází slov a frází už do těch pár desítek kB paměti tohoto osmibitového počítače.
Je mi velice líto, ale tyhle lidi prostě za elitu nikdo rozumný považovat nemůže a v naprosté většině případů ani za nimi nic, co by odpovídalo tomuto pojmu, není vidět ani jako výsledek jejich aktivit (výjimky jistě existují, ale nepřevažují). Z tohoto důvodu budu raději, když bude o směrování státu rozhodovat paní, co mi stříhá vlasy, spolu s paní, co mi uklízí kancelář (a dělají to obě dobře) a, pochopitelně, spolu s dalšími podobnými, než nějaká "elita" z pražské kavárny nebo nějaké pseudovysoké pseudoškoly.

Jinými slovy, odborníci, a tím spíše "odborníci" zde nejsou proto, aby rozhodovali o směrování státu a dalších strategckých (ale i zásadnějších taktických) věcech ohledne jeho směrování. Měli by zůstat tam, kde patří, tj. na postu technických pracovníků, kteří dělají to, co jim zákazník (v tomto případě občan) dělat nařídí. Ti, kteří se snaží dostat do rozhodovací pozice a prosazovat cokoli proti vůli občanů, by měli být vykopnuti naprosto stejně jako malíř, který nám natřel zeď v bytě na růžovo místo požadované zelené, protože ta růžová je podle jeho úsudku lepší.

Humanitární ohledy

V souvislosti s dobýváním Aleppa a dalších lokalit, kde obyvatelstvo masově podporuje islámisty z chalifátu, "lidumilové" ječí nad blokováním "humanitární pomoci".

Válka je svinstvo

Válka je totální zlo s totálním utrpením jak vojáků, tak i civilní populace.
Pochopitelně, je to "pokračování politiky jinými prostředky", nicméně se požaduje vůle po těch "jiných prostředcích" sáhnout.
Můžeme si zcela jistě vážit alespoň některých z těch, kdo se snaží snížit utrpení za těchto okolností, třeba zakladatelů Červeného kříže. Nicméně problém spočívá v tom, že snižování negativního dopadu války může mít jako důsledek "snížení prahu" pro rozhodnutí o tom, že politická rozepře přejde do formy válečného konfliktu, nebo že konflikt latentní (jako byla studená válka) přejde do konfliktu "horkého".
Velmi názorně toto popisuje jeden z klasických příběhů ze Star Treku, v němž Enterprise narazila na planety, vedoucí "válku" pomocí počítače, kdy úspěšný počítačem nasimulovaný útok vede k eliminaci "zasažené" populace ve speciálních anihilačních komorách, bez bolesti, krve, materiální devastace a kulturních ztrát. Enterprise nakonec bojový simulátor zničí a před znesvářené strany postaví pouze dvě alternativní možnosti: Buď ve válce pokračovat reálnými jadernými zbraněmi se všemi důsledky na obyvatele, ekosystém, hospodářství atd., nebo uzavřít mír. Načež se ukázalo, že ke špinavé a krvavé reálné jaderné válce neexistuje dostatečná politická vůle a ani podpora ze strany občanů.
Trochu podobný efekt je vidět u některých konfliktů v rozvojových zemích, kde člověk vyslověně cítí spekulaci typu: "Teď si to tady všechno rozmlátíme, zničíme, vypálíme, naděláme spousty raněných. Však přijdou blbečkové z Evropy s humanitární pomocí a vše nám tady vyspraví a dobudují, raněné a nemocné uzdraví a my si pak budeme moci dát další kolo".

Jaká pomoc je humanitární?

Tohle je další zásadní otázka.
Přiznávám se, že si opravdu nedovedu představit, jak rozlišit obvaz určený pro zraněnou civilní osobu od obvazu, použitého ke znovuzprovoznění bojovníka či vojáka. Dokonce si ani nedovedu představit odlišení obvazu s nějakým dalším promilitárním využitím (v praxi jsem viděl vytyčení trasy přes minové pole (cvičné, pochopitelně) pomocí prošlých obvazů, obvazy by se daly použít i např. jako materiál na výrobu střelné bavlny apod.).
To samé se týká potravin. Zejména konzervy, jsou zcela běžnou součástí stravních dávek pro vojsko v poli a opět si nedokážu představit rozlišení konzervy "jen pro civily" a "jen pro vojáky". Řekněme si to upřímně, na různém využití té samé substance byla založena i kauza "lehké topné oleje", kdy topivo, nezatížené vysokou daní, bylo účetně i jinak měněno na podstatně dražší (o vysokou daň a další poplatky) motorovou naftu (identického složení).
Léky jsou opět to samé, snad až na nějaké pediatrické speciality.
Další věcí je, že některé léky se dají použít jako surovina na výrobu drog (což se může promítnout do ekonomické situace té strany konfliktu, která to udělá), případně i výbušnin (např. na samém konci druhé světové války vyráběli Němci miny, plněné jododusíkem z jodové tinktury; bouchaly opravdu pěkně, i po jejím skončení).
Jako "humanitární" rozhodně nevidím ani dopravu potravin do obležené hladovějící pevnosti, dobývané právě vyhladověním. Odjakživa toto byl válečný akt, který dodavatele potravin jednoznačně stavěl na jednu ze stran konfliktu, utrpení ubohých civilistů v podstatě věci žádnou roli nehraje.

Odlišení "civilistů"

Už jsem to zde zmínil před nějakou dobou, ale v této souvislosti to raději explicitně zopakuji:
Moderní válka v podstatě znemožňuje oddělení civilní a vojenské složky státní populace během konfliktu. Už "zadělávání na konflikt" je do značné míry založeno na ekonomických faktorech, do nichž se promítá i civilní populace. Toto je faktor, pozorovatelný nejméně od středověku (pomineme-li řadu starověkých konfliktů). Epidemie "černé smrti", která za vlády Karla Čtvrtého protáhla Evropou (první vlna České království minula) byly jedním z faktorů, které vedly k ukončení křižáckých válek - v Evropě ubylo obyvatel a ekonomika šla dolů. Na rozdíl od multikulturalistických blábolů je skutečnost taková, že křížové výpravy byly extrémně náročné na ekonomiku a extrémně ztrátové. Jen v situaci zbohatnutí a zalidnění v době středověkého klimatického optima si Evropa mohla něco takového dovolit (a stejně na to technologicky a logisticky neměla). Takže ozvěnu nastalé situace můžeme vidět v postavě "krále Cyperského", žadonícího u dvora Karla IV. o poskytnutí pomoci na obranu proti islámským útočníkům.
Za druhé světové války už byla situace taková, že byly cíleně bombardovány čtvrti s obyvatelstvem, zaměstnaným ve zbrojovkách, a v případě útoku na Peenemünde, kde byla vyvíjena raketa, později známá jako V2, měly ubikace techniků vyšší prioritu než technická zařízení a sklady. Je to logické, pokud není stát v posledním tažení (asi jako Německo od přelomu let 1944 a 45), má pro něj vyšší hodnotu specializovaný odborník na výrobu (nebo dokonce vývoj) moderních zbraní než jednotlivý voják a logistické náklady na řešení jeho ztráty jsou i vyšší než v případě ztráty vojáka.
Uvedený stav je výsledkem technického vývoje. Ve středověku (před husity) byl voják vysoce specializovaný odborník, který se prakticky celý život udržoval ve formě, a proto byl jen minimálně použitelný pro běžné ekonomické aktivity. Tím nemám na mysli pouze rytře, coby vrstvu urozených a elitních profesionálů, ale i běžné "kmány", bojující mečem nebo lukem nebo něčím podobným.
Husité do toho vnesli změnu, spočívající v tom, že v podstatě každý venkovan mohl účinně bojovat, protože mlácení cepem do nepřátelských hlav nebylo nic v principu odlišného než mlácení cepem do snopů, které měli venkované "v rukou". To samé se týká narovnaných kos a využití dalšího zemědělského nářadí k boji.
Později se objevilo nasazení zbraní na střelný prach. Opět je třeba uvést, že tyto zbraně, až po vznik a masívní nasazení opakovaček ve válce Severu proti Jihu nebyly účinnější než luky. Měly menší nebo maximálně stejný dostřel, jejich kadence za lukem těžce zaostávala. Kvalitní lukostřelec dokázal vytřelit šest dalších šípů, než první dosáhl cíle, a přitom každý z nich individuálně zamířit na konkrétní cíl. Tuto kadenci lukostřelby překonaly až první kulomety na konci 19. století, první masívní nasazení bylo v bitvě u Omdurmánu v roce 1898, kdy jejich použitím britské expediční vojsko deklasovalo islámistické povstalce, vedené nástupcem Mahdího Abdulláhem (ten z této bitvy úspěšně utekl, ale byl zlikvidován za rok a několik měsíců u Kordofánu i se zbytky mahdistického vojska).
Obrovskou výhodou už primitivní muškety však byla skutečnost, že se dala vrazit do rukou "mírně vycvičené opici", sebrané rovnou z hnojiště i s vidlemi, a během několika dnů ji naučit střelit rovnou před sebe na nepřítele. Tak, aby ve vzdálenosti, na kterou se mv té době střílelo, letela kulka cca 1,5 m vysoko. Ve skutečnosti hlavní část (i časová investice) výcviku spočívala v tom tyto rekruty donutit se bát více vlastních důstojníků a poddůstojníků než smrti (a tedy i palby nepřítele). Vyhrávalo to vojsko, jehož vojáci si udrželi kázeň delší dobu (pokud je tedy nevedl nějaký taktický antitalent na zbytečnou smrt). Určité "osvěžení" znamenala vysoce motivovaná revoluční vojska (typicky revoluční a pak Napoleonova Francie), nicméně prvky bezduchého (a v podmínkách tehdejšího stavu zbrojní technologie kontraproduktivního) drilu se udržovaly ještě za zmíněné americké občanské války a byly jedním z faktorů krvavosti jejích bitev.
A když jsme u té Ameriky - indiáni nepodlehli kolonistům proto, že by jejich luky na evropské zbraně nestačily, ale proto, že šíp byl výrazně dražší než kulka (z hlediska sociálních nákladů na jeho výrobu) a indiánů, žijících z lovu, bylo podstatně méně než evropanů. Ještě u Little Big Hornu indiáni dokázali zmasakrovat Custerovu Sedmou kavalerii, přestože již byla vyzbrojena winchestrovkami a colty.
Islám toto ještě akcentuje dětskými sebevražednými atentátníky, kdy jejich jedinou potřebnou kvalifikací je dostat se nenápadně do blízkosti cíle. Opět nejde, už z principu věci, o někoho nenahraditelného, na rozdíl od kvalifikovaného dělníka či řemeslníka. A opět nelze (zejména v průběhu shazování bomby), odlišit dítě připravované na takovouto kariéru od jiného.
Z výše uvedeného plyne, že voják, vyzbrojený moderní zbraní, nepotřebuje nejaké superspeciální a celoživotní vzdělání. Pomíjím vojenské specialisty a příslušníky elitních jednotek, kteří ovšem sami zpravidla války nevyhrávají, o tom viz např. "Mýtus elitního bojovníka" od F. Novotného (první, druhý a třetí díl).
Naopak specialista na nějaký vysoce sofistifikovaný úkon, bez nějž se nedá vyrobit klíčová komponenta k té či oné zbrani, takovýmto nenahraditelným (nebo alespoň obtížně nahraditelným) specialistou je, bez ohledu na to, že je formálně v civilu.
Konec konců, i v souvislosti s velmi nedávným použitím yperitu chalifátníky, se uvažuje především o cílení likvidaci jeho specialistů, schopných ten yperit vyrobit (a zcela jistě formálně civilů). Podobně se jedná i v souvislosti s omezením šíření jaderných zbraní (a zejména do rizikových států), kdy opět příslušní specialisté jsou terč nejvyšší priority. A někdy i jejich rodinní příslušníci, coby faktor snižování zájmu dalších odborníků se takto nechat pronajmout.

Abych to uzavřel

• válka se nestane "lepší" dodržováním jakýchsi abstraktních pravidel, odpovídajících situaci, která v reálu nikdy neexistovala
• navíc je krajně sporné, zda méně odpudivá a méně hrozná válka je žádoucí "z vyššího principu mravního"
• odlišení civilního a vojenského sektoru (od materiálů po osoby) v reálu není možné

Z tohoto důvodu se nářky "pachatelů dobra" naprosto jednoznačně míjejí s realitou, a tudíž jsou masově pragmaticky ignorovány.

Havlova amnestie

I prameny, které v souvislosti se dnešním výročím Václava Havla jednoznačně adorují, uvádějí jako "spornou" Havlovu amnestii z ledna 1990. Dle mého soudu lze tomuto politikovi vyčítat (a právem a úspěšně) jiné věci, ale tohle ne.

Amnestie 1. 1990

K uvedenému datu vyhlásil Václav Havel zatím nejrozsáhlejší amnestii v našich dějinách (chybí, pochopitelně, relevantní údaje o podobných aktech v raném středověku, a nelze do kategorie "amnestie" řadit likvidaci nacistických věznic a koncentráků). Týkala se cca 23 000 osob z celkového počtu 31 000 uvězněných. Amnestovány byly osoby, odsouzené za úmyslné trestné činy do dvou let a za neúmyslné do tří let. Dalším osobám byl o třetinu až polovinu výkon trestu zkrácen. Amnestie se explicitně netýkala pachatelů vražd, znásilnění, některých dalších závažných trestných činů a rovněž zvlášť nebezpečných recidivistů.
Pokud tedy Wikipedie uvádí, že v jejím rámci byl propuštěn Jozef Slovák, odsouzený za vraždu, který poté další nejméně čtyři vraždy spáchal, pak byl propuštěn buď nedopatřením, nebo jako důsledek sabotérství sil starého režimu.
Když tedy někteří agitátoři dodnes pějí truchlivé songy o "zavalení společnosti kriminálníky", tak buď vycházejí z nepravdivých poplašných zpráv, mnohdy živených cílenou komunistickou a STBáckou agitací, nebo vysloveně blábolí. Seriózní kriminalistické výzkumy ukázaly, že propuštění nesehráli v nárůstu kriminality na začátku 90. let o nic vyšší roli než zbytek populace, který fakticky byl také propuštěn z vězení, kterým bylo celé tehdejší socialistické Československo.

Praktický příklad

V roce 1990 byla zavražděna exvězněm, propuštěným na amnestii, studentka pedagogické fakulty, tehdy již znovu Masarykovy univerzity v Brně. A hned se strhl pokřik, jak "Havlem propuštění vrazi vraždí".
Samotná kauza vypadala tak, že areál fakulty byl prakticky nezajištěný, otevřený do vnitrobloku, kde je i řada obytných domů, už proto, že do některých částí fakulty byl tehdy přístup pouze přes její dvorní trakt. Součástí těchto do dvora otevřených učebních prostor byla i tělocvična a k ní přilehlé sprchy a záchody. Ty byly navíc naprosto nezajištěné, takže studentky, zejména při otevřených oknech, představovaly lákavou podívanou pro lidi v protějších budovách (byť ti potřebovali nejspíš alespoň divadelní kukátko).
Pachatel si vyhlédl cíl i s ohledem na obvyklý pohyb osob v rámci týdenního režimu a vypravil se cíleně (přes ploty mezi zahrádkami se musí dostat kdokoli, kdo zvládl na vojně "opičí dráhu" v plné polní) tak, aby "odlovil" nějakou opožděnou studentku. To se mu, bohužel, podařilo a neskončilo to, opět bohužel, jen "pouhým" znásilněním, ale jejím zavražděním.
Hlavní problém s amnestií ovšem spočívá v tom, že pachatel v době amnestie měl jen pár týdnů do propuštění po řádném vypršení trestu, a v době, kdy onen hrůzný čin začal připravovat, by už stejně byl na svobodě i bez ní.

Důvody amnestie

Jako hlavní důvod se rýsuje skutečnost, že normalizační režim se, na rozdíl od komunistického teroru 50. let, snažil své odpůrce kriminalizovat do ranku běžné kriminality. Paragrafy, za které se věznilo a popravovalo za Gottwalda, sice zůstaly v platnosti, ale byly používány méně a pokud to jen trochu šlo, tak vůbec ne.
Bylo daleko jednodušší např. odsoudit šiřitele samizdatových textů z "porušování autorských práv", případně "krácení daní" a jiných podobných činů, na které "slyší" i demokratická justice (zejména pokud je procpána "užitečnými idioty" a komunistickými agenty, jak to bylo v západní Evropě té doby už téměř standardem), než je soudit za explicitně "protikomunistickou" činnost, která pořád ještě vyvolávala v západní veřejnosti sympatie.
Za "porušování autorských práv" byli zcela běžně odsuzováni ti z mé generace, co si pouštěli např. propašované nahrávky Karla Kryla, nebo si ty písničky zpívali u táboráku. Z tohoto důvodu se u této generace nedočkaly příliš velkých sympatií (post)komunistické organizace jako OSA, které v podstatě dělají to samé, co dělaly za Husáka, byť třeba pod formálně jinou hlavičkou.
Bylo tudíž prakticky nemožné "papírově" zjistit, kdo "sedí" za opravdu kriminální aktivitu, kdo za to, že se choval podle "přirozeně tržních" principů, a kdo za to, že byla "papírově" převedena jeho protirežimní činnost do ranku obecné kriminality.
A v rámci tehdejší komunistické policie a justice nebyl nikdo, kdo by mohl skutečně poctivě, bez komunistické zlovůle a svévole, "oddělit zrno od plev".
Z tohoto důvodu byla plošná amnestie v takovém rozsahu a takto koncipovaná velice rozumným aktem a já na ní neshledávám nic špatného, ani s tím prakticky jednogeneračním časovým odstupem.

Co bylo naopak špatně

Václav Havel velice dobře detekoval, že komunistická policie a justice jsou v podstatě nepoužitelné, z toho plyne i výše probíraná amnestie z ledna 1990. Špatně udělal jednoznačně to, že policii a justici cíleně nedemokratizoval. Je v podstatě jedno, zda se tak (ne)stalo na základě nějakých zákulisních dohod, nebo čistě v důsledku mylné představy, že vytvořením tržního a demokratického prostředí (s příslušnou legislativou) dojde k demokratizaci komunistické justice jako celku. To se projevilo jeho plošným potvrzení "na doživotí" komunistických soudců, včetně těch, kteří byli v předchozím období zaangažovaní do politických kauz. Potvrdil v podstatě i ty, kteří v těch politických kauzách způsobili smrt odsouzených (byť ne explicitně popravou).
Tím zadělal na problém s nímž se potýkáme dodnes, kdy politicky aktivističtí soudci se snaží stát "třetí komorou parlamentu" a pokud nějaký zákon nevyhovuje jejich komunisticko - totalitnímu smýšlení, tak jsou ochotni z něj udělat "právním výkladem" nebo "právním názorem" pravý opak oproti tomu, co je v něm psáno. Čest existujícím výjimkám, leč jsou v naprosté menšině. Vzhledem k tomu, že "osvědčení odborníci" zůstali i na právnických fakultách a vychovali již celou generaci právníků "k obrazu svému" (tedy k ideálu totalitní justice), přenáší se tento problém do dalších let, kdy už dávno měl být utnut, či alespoň "vyhnít".
Dle mého soudu mělo být potvrzeno jen minimum bývalých soudců, a to i za cenu toho, že řada soudů zůstane neobsazena, a stejná čistka se měla udělat i v souvislosti s výchovou nových právníků (i za cenu zaplacení zahraničních profesorů a docentů a tlumočníků k nim). Takováto investice by se už nyní velice významně vrátila, vzhledem k ekonomicky jednoznačně negativním dopadům některých "soudcovských projektů" v současné době (např. systematická a cílená kriminalizace zastupitelů).

Takže pokud v souvislosti s nedožitými osmdesátinami Václava Havla vzpomínáme i na věci, které se mu nepovedly, tak amnestie z ledna 1990 mezi ně rozhodně nepatří.

Šachistky a šátek

Objevila se nová kontraverze: Uvažuje se o umístění příštího světového šachového turnaje do Íránu a šachistky se bouří proti tomu, že by musely hrát v hidžábu.

Šátek

Na tento kus odění se můžeme dívat z několika různých aspektů:
Multikulturalisté vidí v nošení šátku, nejlépe násilně vynuceném, symbol vítězství jejich idolů, pseudointelektuálů z tzv. Frankfurtské školy. Ti nenávidějí evropskou civilizaci, ale bez jejích výdobytků, které není s to poskytovat jakákoli jiná civilizace či anticivilizace, by pozdechali. Tato škola se sice nominálně hlásí k marxismu (neomarxismus), ale její ideje (a zejména politická praxe z nich plynoucí) jsou ve své podstatě ryzí fašismus.
Odpůrci islamizace v něm vidí naopak pokoření žen, a především nemuslimek.
Různí blekotalové blekotají o tom, že tato oděvní součást je v Íránu "zákonná", a tudíž by se nosit měla.
K tomu ještě přistupují různé feministické či feminosportovní organizace, které blekotají na téma, jak by případný bojkot poškodil rozvoj ženského sportu v islámském světě obecně a v Íránu zvláště.

Pragmatický pohled

Od roku 1980 do začátku 90. let jsem hrával závodně go, což sice nejsou šachy, ale nároky na soustředění a intelektuální výkon jsou u této deskové hry přinejmenším srovnatelné.
Dokážu si proto velice dobře představit, jak by mi vadila nějaká nezvyklá oděvní součást, s níž bych se musel během partie nějak potýkat. A ani by to nemusel být islámistický hadr na hlavu, omezující rozhled, sluch, vyvolávající tepelný dyskomfort atd. Dokážu si představit, že by můj výkon za této situace šel minimálně o jednu třídu (v go handicap) dolů.
Už jen z těchto důvodů bych na hraní v oděvu islámských prostitutek rozhodně nepřistoupil a na pořadatele, íránské i mezinárodní, udělal prostředníček. Přijetím této podmínky bych udělal ze sebe blbce a snížený výkon na turnaji by mi pomrvil postavení v žebříčku hráčů. Předpokládám, že základní principy sestavování žebříčků a jejich dopad na kariéru hráče jsou u šachů podobné, tj. že by se horší výkon na turnaji do pořadí a dalších kariérních parametrů jednoznačně negativně promítl.
Je mi líto, ale z tohoto ryze praktického pohledu postoj hráček světové šachistické špičky naprosto chápu a na jejich místě bych se zachoval zcela stejně.
Současně je mi jasné, že blbové z "multikulturních studií" a podobně intelektuálně i vzdělanostně omezení jedinci (jako ostatně celá Frankfurtská škola) ani nemusejí z tohoto hlediska záměrně škodit. Tito lidé nikdy žádný intelektuální výkon nemuseli podat. Tudíž si náročnost (i fyzickou) něčeho takového ani nedokáží představit.
Mohu srovnávat např. náročnost zkoušek z marxismu a jiných společenskovědních hovadin a zkoušek odborných ze studia, které jsem kdysi absolvoval. Ty společenské vědy, to jsou jen bezcenné kecy, poskládané z několika desítek frází, jejichž naučitelnost je na úrovni, například, naučení se několika desítek stran z tisícistránkové učebnice anatomie.

Negativní dopad bojkotu?

Naši proislámističtí soudruzi se rovněž obávají negativního dopadu bojkotu na rozvoj ženského sportu (atd., jak jsem je výše citoval).
Je vcelku zajímavé, že se nikdo v dobách bojkotu rasistické JAR a podobných států neobával, že tím bude narušen rozvoj sportu pro černochy v těchto zemích. Naopak, bojkot na řadě mezinárodních sportovních akcích byl brán jako součást nátlaku na tyto země, aby apartheid a podobné rasistické prasečiny zrušily. A také patrně nějakým procentem přispěly tyto bojkoty k tomu, že se tyto rasistické státy rozložily a byly zlikvidovány.
Stejně tak bojkot na některých sportovních akcích přispěl i k rozkladu socialismu. Včetně toho, že sportovci populaci názorně ukazovali, že útěk z tohoto režimu a následný život v demokratických zemích s tržní ekonomikou je věc žádoucí a spojená s mnoha benefity (takže nakonec to přispělo k pádu prosovětských režimů a "útěkům" celých států pryč ze socialistického bloku).
Z tohoto důvodu bych se nějakého bojkotu absolutně neobával. Naopak, je dle mého soudu velice důležité dávat jasně najevo, že zrůdnou diskriminací žen v islámských státech, jejímž symbolem nucené nošení hadru na hlavě jednoznačně je, neuznáváme a hluboce pohrdáme s těmi, kdo ji prosazují a udržují.
Bojkot sportovních akcí, prováděný stejným stylem, jako s těmi rasistickými státy v minulosti (tedy něco jako "jste méněcenní barbaři, s nimiž slušný civilizovaný člověk nechce mít nic společného") by mohl být součástí tlaku, vedoucího k rozložení islámistických politických systémů. Což, pragmaticky řečeno, je proces pro nás žádoucí, protože snižuje naše ohrožení těmito systémy.
Jistěže dalším aspektem celé věci je, že íránský režim je v podstatě nelegitimní, dosazený islámistickým pučem a udržovaný permanentním násilím, včetně bezuzdného vraždění. Světový šachový turnaj v této zemi by mohl sehrát stejnou roli, jako idiotsky naivní účast sportovců z demokratických zemí na olympiádě v Berlíně v roce 1936, kdy fakticky tito sportovci podpořili nacistický režim se všemi jeho zrůdnostmi (včetně chystaného holokaustu).  Dejme tomu, že tehdy to bylo na bázi nezkušenosti. My ale ty zkušenosti máme, včetně té berlínské olympiády, takže se z podobné akce tak snadno vyvinit nemůžeme.

Z tohoto důvodu plně podporuji postoj světových šachistek a jejich právo neúčastnit se na turnaji v íránském islámistánu.

Co uplynulý týden dal

Islám

Všeobecné kvičení nastává kolem ofenzivy vůči islamistům v Aleppu. Dle mého soudu je třeba toto území dobýt co nejrychleji a bez jakýchkoli ohledů na obyvatele, podporující vraždící zrůdy z chalifátu.

Deutsche Welle

zažalovala tureckou vládu kvůli svévolně zabavenému záznamu rozhovoru s ministrem.

Humanitární pomoc

dorazila do čtyř měst v Sýrii. Osobně jsem k této formě pomoci vysoce skeptický.

Další dvě teenagerky

byly ve Francii zatčeny v souvislosti s chystanými teroristickými útoky ve jménu islámu.
O čtyři dny později byl chycen další středoškolák, sympatizující s teroristy a mající plány na podobné "aktivity".

Devět let

vyfasoval vůdce islamistů, zodpovědný za zničení památek v Timbuktu. Mohl by to být precedens pro zacházení s vůdci islámského státu, který těch památek zničil také velké množství, ale nebyly to památky islámské, takže nejspíš pro něco takového nebude politická vůle.

Švýcarská národní rada

schválila zákaz nošení burek na veřejnosti. Příznivci islamizace mohou legislativní proces zdržovat, ale ten může být naopak popohnán naštvanými voliči v referendu.
Podobný zákaz prošel v Bulharsku, kde se týká i Romek, protože část bulharských Romů konvertovala k radikálnímu islámu.

Chalifát

už údajně neovládá ani jeden ropný vrt.

V Súdánu

zadrželi Čecha, který se snažil pomáhat tamním křesťanům. Hrozí mu za to mnohaleté vězení, případně i smrt. Pochopitelně, protože pachateli těchto zrůdností a zvůle jsou muslimové, tak naše "lidskoprávní" organizace dělají mrtvé brouky.

Imigrace

V EU pokračuje kontraverze kolem "uprchlíků", která rozděluje státy i politické směry (respektive jejich zastánce). Stupňuje se nevraživost vůči nim, která stále častěji přerůstá do otevřených fyzických střetů.
Ve Francii se opakovaně "ruší a neruší" tábor Jungle nedaleko Calais, který je hrozbou nejen pro okolní obavatele, ale pro všechny pasažéry skrze eurotunel do Velké Británie. Už padl i návrh jako oplátku za brexit nahnat jeho osazenstvo skrze tento tunel do Británie.
Úplný (skoro) zákaz potratů v Polsku vyvolal velmi silné protestní hnutí a mezinárodní podporu svobodě polským ženám. S idiotstvím vlastním totálně vymozkovaným náboženským fanatikům polská PiS těžce likviduje sympatie, které jí přineslo neméně idiotské vládnutí "liberálů", včetně jeho finálních excesů. Prostě "na nic nezapomněli a nic se nenaučili", podobně, jak charakterizoval Taleyrand Burbony po Napoleonově odchodu na Elbu.

EU

začala imigrantům v Turecku vydávat platební karty. IMHO smysl by to mělo tehdy, pokud by byly použitelné jedině mimo EU.

V Drážďanech

vybuchly dvě bomby, z toho jedna před mešitou. Může to být stejně dobře provokace muslimů a jejich příznivců jako signál, že už toho lidé začínají mít dost.

Maďarsko

hlasovalo v neděli o kvótách, referenda se zúčastnilo málo občanů, drtivě vyhráli odmítači kvót.

President Zeman

vyzval k deportaci ekonomických migrantů buď na neobydlené řecké ostrovy (což by Řecku mohlo pomoci při splácení dluhu) nebo na neobydlená msta na severoafrickém pobřeží. Je to velmi rozumné, proto to těžko projde.

Obecné

V USA se stupňují sociální nepokoje kolem "vraždění" afroamerických kriminálníků policií (mnohdy i afroamerickou). Je docela možné, že to podněcují demokraté, aby ovlivnili volby.
Proběhly četné připomínky nedožitých 80. narozenin Václava Havla, se zdůrazňováním jak pozitivních tak i negativních stránek jeho odkazu. U nás jsou na tapetě spíše ty negativní, protože dopadly vesměs na naši populaci.

V Malmö

došlo k napadení automobilu maskovanými ozbrojenci na skůtrech. Byli ohroženi i lidé v okolí, a to i v bytech. Příčiny a identita útočníků nejsou známy.

Vražda Čecha

v Londýně se začíná vyšetřovat, motivy pachatele jsou zatím nejasné.

Střet Trumpa a Clintonové

dopadl podle různých ohlasů různě, více se k tomu asi uvést nedá.

Kauza trenýrek na Hradě

se znovu vrací před soud, budiž to "hovínkům" přáno.

Jiří Suchý

zkolaboval během představení. Jsou na to dvě skupiny názorů - "proč si ve svém věku neužívá důchodu" a "jít do důchodu by ho nejspíš zabilo". Osobně se kloním k tomu druhému.

Byl propuštěn z vyšetřovací vazby

Marin Ingančák, souzený za podíl na organizaci anarchistických útoků a přípravy zvláště závažných akcí (útoky proti vojenským transportům).

Soudružka Jourová

tvrdí, že některé Volkswageny nesplňují emisní limity ani po opravě. To nikoho dostatečně vzdělaného nepřekvapí, protože tyto limity jsou nastaveny tak, že je prostě z bazálních fyzikálních (či fyzikálně chemických) důvodů dodržet nejde.

Vrchol EUnijní absurdity:

v mléčném nápoji s kakaem jsou mléčné alergeny, a proto ho Penny musí stáhnout z prodeje.

Připomenuli jsme si

nejisté výročí zavraždění sv. Václava, který by nejspíš vehementně protestoval proti tomu, že se stal patronem sjednocené české země.

Sestřel

malajsijského letadla nad Ukrajinou byl "vyšetřen". Neobjasnil ovšem, proč jsou do trosek zasekány střepiny z jiného typu sestřelovacího systému, než který byl údajně použit, a hlavně není jasné, kdo vlastně navedl civilní letadlo nad oblast prudkých bojů.

Na více místech v ČR

proběhly koordinované prostesty proti islamizaci, propojené telemosty mezi sebou.

Kontraverzi

kolem mýtného v Německu vystupňovaly aktivity EU. Německo hodlá automobilistům peníze za známku na dálnice vracet. EU to chce zakázat. Patrně si tím "zvýší popularitu" i v tom Německu, kde zatím byla její kritika dost slabá.

Ve Švýcarsku

zadrželi bosenskou muslimku, která během občanské války brutálně zavraždila srbské dítě.

V Hranické propasti

se podařilo pomocí sondy, kontrolované téměř rekordně ponořeným potápěčem, dosáhnout hloubky 404 m, což je rekord v hloubce zatopených jeskyní a zároveň se stala Hranická propast nejhlubší změřenou na světě (od doby, co je hloubka propastí měřena i pod vodu v zatopené části). Číslo zcela jistě není konečné, propast leží na vývěru minerálky z mnohem větších hloubek (přes 1 km), jen je problém se tak hluboko dostat a tu hloubku prokázat, protože v propasti je za léta její existence napadáno mnoho balastu - staré stromy, balvany, bahno apod.

Od 1. 10.

byl spuštěn registr přestupků, který bude umožňovat sčítat přestupky spáchané v různou dobu (což je častí strategie některých pachatelů "nedostat se přes hranici trestného činu"). Hned zkraje měl technické problémy.

President Zeman

na ekonomickém fóru na Rodu mluvil plynně rusky a přirovnal islámský stát ke kanibalům a rakovině.

Novou jadernou elektrárnu

začne stavět Velká Británie. Podle kvikotu ekologistů "zdraží elektřinu", což je, pochopitelně, naprostý nesmysl. Elektřina půjde cenově dolů a je to i jeden z důsledků brexitu.

Internet věcí

Už se konečně začíná přicházet na to, že "internet věcí" představuje vysoké bezpečnostní riziko, které je dále akcentováno tím, že pokud "věci" z jedné domácnosti tvoří spolupracující celek (což je jedna z údajných výhod tohoto technického řešení), nejslabší článek se stává vstupní branou pro hackery. A tím i může být i nějaká levnější věc, jejíž HW nelze softwarově upgradovat na aktuální míru zabezpečení.

President Zeman

trvá na existenci Peroutkova článku "Hitler je gentleman", hledá se dále. Celou situaci komplikuje neúplnost některých archivů a knihoven vč. toho, že některé časopisy existovaly ve více mutacích a nejsou všechny v knihovnách podchyceny.

Brexit

započne v březnu příštího roku.

Podporuji #black protest Poláků

Současná polská vláda křesťanských extrémistů vyhlásila ještě další zpřísnění restrikce potratů, která je již tak v Polsku jedna z nejpřísnějších v Evropě a je srovnatelná leda s islámistány nebo banánovými republikami v Jižní Americe.

Historické souvislosti

Pochopitelně, nic není tak zcela jednoduché, jak se může jevit na první pohled. V květnu 1945 také nezačalo drsné zacházení s Němci "z ničeho nic" a bez jakékoli příčiny, jak se nám snaží namluvit z nacistických fondů (maskovaných jako různé "proevropské" a "kohezní" apod.) placení agitátoři.
Současný stav, kdy bigotností prolezlá strana PiS dostala velmi výraznou parlamentní většinu, byl zcela jednoznačně zaviněn proevropskými "liberály", kteří během svojí vlády v zemi dokázali nakrknout prakticky celou společnost. A ještě zadělali na ústavní krizi, když těsně před svým nuceným odchodem a v rozporu s ústavou najmenovali nové soudce do tamního Nejvyššího soudu. Což nadále vyvolalo další silnou podporu opozice, která se i proto stala s přehledem vládnoucí stranou.

Křesťanství v Polsku

Křesťanství římskokatolického střihu má v Polsku daleko větší a pozitivnější tradice než u nás, protože na Polsko útočili ze severu a západu protestantští Švédové a Němci (Prusové), z východu pravoslavní Rusové a z jihu, alepoň dočasně, husitští Češi (a na jihovýchodě muslimové). Z toho důvodu se Poláci jako národ spojili s římským katolictvím v daleko větší míře než my, kteří jsme (a to i část římských katolíků), chápali tuto církev jako v podstatě našemu národu nepřátelskou sílu.
Křesťanské skupiny se staly v Polsku také významnou složkou protikomunistického odboje, zatímco např. u nás klerikálové, včetně římskokatolických, s komunisty (ale také i předtím s nacisty) prakticky bezvýhradně spolupracovali. "Podzemní církev", která fungovala jako součást protikomunistického odboje, oficiální církevní kruhy dodnes neuznaly.
Když jsem to na jednom diskusním fóru vyčetl jakémusi katolíkovi, tak mi odpověděl, že je mi, jako nekřesťanovi, po tom prd. V tom měl jistě pravdu, ale jde o to, že je tento stav vizitkou morálního selhání této ideologie a jejích provozovatelů, a po tom už i ateistům "prd" není, protože musejí počítat ve svých praktických i politických aktivitách s tím, že křesťané jsou v podstatě amorální lidská skupina a předem být na to nachystáni a připraveni.

Křesťanství a potraty

Totalitní náboženství a ideologie silně restringují potraty. Není to jen záležitost euroamerické civilizace. Podobně si počínaly i totalitní státy v předkolumbovské Americe a i ony to měly spojeno s pronásledováním homosexuality.
Zdá se, že totalitní vůdcové (což se týká i Mojžíše) mají tendenci k fixní idei, že pronásledováním těchto jevů dostanou z populace více "kanonenfutreru", použitelného pro jejich zločinné aktivity. Po totalitním judaismu toto zdědilo i křesťanství, které tuto restikci zsvádělo i v Evropě, přestože v evropské civilizaci před její degradací křesťanstvím takto silná restrikce potratů nebyla.
Je rovněž zajímavé, že v původní podobě se restrikce potratů týkala jen silně vývojově pokročilých plodů, jaké se běžně nelikvidují potratem ani v současné době. U mladších se předpokládalo, že ještě "nemají duši". Jistě to vyvolává zajímavou otázku, kudyže tu dušičku Pánbu do plodu strká, a zda by tedy neměl být spíš patronem gynekologů (pokud ne třeba milovníků).
Ke křesťanské restrikci potratů na "zárodek v jakémkkoli stádiu vývoje" došlo až v průběhu 19. století a do své současné podoby, podle níž je "oplozené vajíčko plnohodnotný člověk" byla dogmata o nitroděložním vývoji dovedena až v průběhu minulého století (a spíš až v jeho druhé polovině).
Do značné míry to časově souvisí s rozvojem časné detekce těhotenství a pokroky v oblasti klinické embryologie (test tube baby a další metody asistované reprodukce, jejichž výsledky část křesťanských kněží prohlašuje za "děti ďábla").
Zdá se, že hlavním cílem křesťanství je buzerovat populaci. Jeho ideologie i náboženská dogmata se takto pojatému poslání této víry pružně přizpůsobují.

Potraty a společnost

Problém potratů spočívá v několika oblastech:

• společností zavržené dítě - to je opět doména křesťanství, které se nacpalo lidem do postelí a sledovalo "manželskost" narozených dětí. Toto více-méně ve společnostech, které se dokázaly s neblahým dědictvím křesťanství vypořádat, odpadá
• rodiči zavržené dítě - tento problém je obecný (dítě se narodilo z nejrůznějších důvodů "nevhod"). Hlavním problémem je, že tyto děti mají tendenci k častějšími antisociálnímu chování, což už není soukromá záležitost rodičů, ale promítá se to do celé společnosti
• dítě postižené - zde se jedná o ryze obecný problém, který má značné sociální a zdravotní dopady. V situaci, kdy náklady do těchto oblastí jdou z celospolečenských prostředků, je společnost sama silně motivována, aby se děti s prognózou zdravotního postižení prostě nerodily. Je to ošklivé, leč pragmatické. Navíc velice často dochází k tomu, že postižené dítě zaměstná na plný úvazek oba rodiče a ti pak nemají možnost mít dítě zdravé
• dítě vzešlé z kriminální činnosti - tohle je zpravidla směska předchozích dvou bodů, jednak se to týká dětí, které "vznikly" jako následek znásilnění, jednak těch, které jsou důsledkem pohlavního zneužití nezletilých (případně mentálně nekompetentních), nebo jsou důsledkem incestu. S incesty mezi sourozenci mají zpravidla problémy zase křesťané, protože zavrhují sexuální výchovu, která je účinnou prevencí těchto rodinných havárií. V některých státech se naopak vážně uvažuje o tom, že by se legalizoval konsensuální incestní vztah mezi dospělými sourozenci (např. s vazbou na vyšetření genetického rizika u konkrétního páru)

K těm sourozeneckým vztahům

Zatímco v případě genetického vztahu potomek rodič je z principu dáno, že potomek má půl genetické výbavy od jednoho rodiče a půl od druhého, v případě sourozenců, kde se uvádí v učebnicích také polovina sdílené genetické informace, tomu tak není.
Vkládání jednoho člena z dvojice chromozomů do pohlavní buňky (tedy z "půl sady po babičce a půl sady po dědečkovi") je ryze náhodná záležitost a ona "polovina společných genů" pro sourozence platí jen pro statistiky velkých čísel. V reálu mohou mít sourozenci různého pohlaví všechny chromozomy (až na jeden z X chromozom u dívky, který je nahrazen Y chromozomem u chlapce) stejné, ale stejně tak mohou mít i všechny chromozomy zcela odlišné.
Je, pochopitelně, jasné, že jak z binárního tak z Gaussova rozdělení (počet lidských chromozomů je blízký počtu, kde se z binárního rozdělení dá přejít na o něco jednodušeji počítatelné rozdělení Gaussovo i u binárním rozložením vzniklých souborů dat) plyne, že nejvíce sourozeneckých dvojic bude mít zhruba polovinu dědičné informace společnou a jak směrem k vyššímu tak i nižšímu počtu společných chromozomů bude pravděpodobnost výskytu takovéto dvojice klesat. Pro zjednodušení představy nerespektuji různost velikosti chromozomů, kdy sdílení velkého chromozomu se promítá do sdílené genetické informace více páry basí DNA než při sdílení nekolika chromozomů malých.
Zde ještě navíc zasahuje "matička příroda", která zajišťuje prostřednictvím pachových žláz, že geneticky podobní jedinci jsou si vzájemně málo sexuálně přitažliví.
Takže konsensuální incest vzniklý bez sociálního tlaku, bude s vysokou pravděpodobností spojen s nízkou mírou genetické příbuznosti sourozenců.
Sociální tlak na příbuzenské sňatky existuje např. u islámu. Jsou známy také zvyklosti některých starověkých panovnických dynastií, kde se brali sourozenci mezi sebou, i v řadě generací po sobě. Týkalo se to starověkého Egypta, ale převzali to z jeho kultury i helénističtí dobyvatelé (takže i známá Kleopatra byla výsledkem incestů ve více generacích po sobě), ale je to známo i z některých předkolumbovských států v Americe. Incestními, byť církevními dispensi posvěcenými, svazky prosluli zejména Habsburkové, u nichž to vyvolalo vymření španělské větve na celkovou tělesnou i duševní degeneraci a rakouská větev nebyla s to dodat na trůn (i náš) od časů Marie Terezie jediného mentálně kompetentního panovníka.

Zpět k té společnosti

V naprosté většině civilizovaných společností je nepřípustný zákaz potratu zárodků, vzešlých z kriminální činnosti, ať už se jedná o pohlavní zneužití nebo znásilnění.
Je mi jasné, že katoličtí celibátníci, kteří se jinou cestou k dětem nedostanou (než zneužitím nebo znásilněním některé důveřivé "ovečky"), s tím mohou mít tak trochu problém.
V naprosté většině civilizovaných zemí je rovněž víceméně shoda na nežádnoucnosti narození silně postiženého jedince (diskuse se vedou maximálně na úrovni, jak velké postižení to musí být a s jakou pravděpodobností musí být detekováno).
Naprostá většina útoků na provádění potratů je vydávána křesťanskými "pro life" organizacemi za boj proti potratům, prováděným v souvislosti s dle z pohledu náboženství zavrženíhodných aktivit, od mimomanželského styku až po "pracovní úrazy" sexuálních pracovnic. V reálu je ovšem těchto případů relativně málo a neustále jejich počet i procento klesá, protože narůstá dostupnost i zvládnutelnost antikoncepce.
Stejně tak klesá počet potratů motivovaných sociální situací ve smyslu "máme šest dětí a sedmé bychom prostě už neuživili".
Právě pro strmý pokles výskytu umělých potratů je naprosto nesmyslné v této oblasti nějaké restrikce zavádět, protože lze leda docílit toho, že se uvedený pokles (nějakým paradoxním efektem) leda zpomalí nebo zastaví.

Polská klerikální strana PiS je na dobré cestě k tomu, aby zcela promarnila šance, které jí poskytli liberálové tím, že se totálně zdiskreditovali.
Další věc, která ze současné polské krize plyne, je ukázka obecné potřebnosti "antisystémových" stran na politické scéně, které by zablokovaly sociální kyvadlo mezi extrémními liberály a extrémními bigoty (nebo jinak nastavenými extrémy) v nějaké rozumné a pro většinu společnosti přijatelné poloze. A právě z důvodů této možnosti se "zavedené" strany něčeho podobného bojí jak čert kříže.